J. ŠMOK ZAČNĚTE FOTOGRAFOVAT SNTL

POLYTECHNIKA KNIŽNICE J. ŠMOK ZAČNĚTE FOTOGRAFOVAT SNTL

Začněte fotografovat PROF. JÁN ŠMOK ČESKA VĚDECKOTECHNICKÁ SPOLEČNOST SOCIALISTICKÁ AKADEMIE POLYTECHNIKA KNIŽNICE 87. SVAZEK III. RADY UDĚLEJTE SI SAMI PRAHA 1984

Publikace je zaměřena na obrazovou a estetickou stránku fotografie, na vztah vytvářeni obrazu a jeho chápáni. Vysvětluje rozdíl mezi informativním a emotivním sdělováním, mezi pojmy stavba a skladba snímku. Seznamuje s informativní složkou fotografie, zabývá se černobílou i barevnou fotografii. Názorný výklad je založen na srovnáváni bohatých obrazových ukázek. Určeno všem zájemcům o fotografii. Lektoroval Jaroslav Trojan Redakce ekonomické a polytechnické literatury - hlavni redaktor dr. Jaroslav Jelínek Odpovědná redaktorka Květa Opltová (C) prof. Ján Smok, 1983 Obsah ÚVODEM 1 SPECIFICKÉ RYSY FOTOGRAFIE 12 1.1 Něco o teorii 12 1.2 Je fotografie uměním? 12 2 STAVBA FOTOGRAFICKÉHO SNÍMKU 37 2.1 Předmět fotografie 38 2.2 Práce s rekvizitou 41 2.3 Problémy s perspektivou 56 7 3 SKLADBA FOTOGRAFICKÉHO SNÍMKU 62 3.1 Princip role, tříděni figur 69 3.2 Manipulace s figurami 75 - Vyčleněni figur při vnímání 75 - Manipulace s figurami vůči rámu obrazu 80 3.3 Manipulace s linií, tónem, plochou 90 - Děleni plochy, poloha linií vůči rámu obrazu 93 - Úhlopříčka, křivka tvaru S, myšlené linie 98 - Tonální řešení 101 3.4 Kontrast 103 3.5 Rytmus 104 4 PRÁCE SE SVĚTLEM 109 4.1 Funkce světla 109. - Technická funkce světla 110 - Věcná funkce světla 112 - Výtvarná funkce světla 128 4.2 Technika práce se světlem 129 - Základní metody osvětlováni 130 - Práce se světlem v exteriéru 132 - Práce se světlem v interiéru 134 5 INFORMATIVNÍ FOTOGRAFIE 138 5.1 Reprodukce ploché předlohy 139 5.2 Fotografie nehybného předmětu 147 5.3 Fotografie člověka 164 - Fotografie většího počtu lidi v akci 170 o EMOTIVNÍ FOTOGRAFIE 180 6.1 Živelná emotivní fotografie 182 6.2 Emotivní zobrazeni hlavy 188 - Od podobenky k portrétu 189 6.3 Emotivní zobrazeni předmětu 198 6.4 Emotivní zobrazeni okolí člověka 202 6.5 Emotivní zobrazeni lidského těla 209 6.6 Emotivní zobrazeni akce (výjev 213 6.7 Nefigurativní fotografie 220 7 BAREVNÁ FOTOGRAFIE 225

7.1 Technický základ barevné fotografie 325 - Rozdíly mezi přímým a zprostředkovaným vnímáním barev 229 7.2 Práce s barvou. 237 - Funkce barev v obraze 246 7.3 Barevní řešení snímku 249 ZÁVĚREM 264 Úvodem Fotografii nemůže dělat každý, ale jen ten, kdo se tomu v té či oné míře naučí. Vnucuje se ovšem otázka, zda vůbec stoji za to, učit se fotografii, zda není daleko rozumnější hrát na housle nebo chodit na procházky. Tedy otázka, je li fotografie významným jevem lidské kultury, anebo pouze jevem nepodstatným, okrajovým. Dělení historie lidstva na starověk, středověk a novověk je obecně známo. Ve skutečnosti je toto členěni dost pochybné. Je to dělení jen z hlediska naší civilizace a mezníky jsou značně libovolné. Bylo by možné navrhnout děleni jiná,např. podle základních objevů (oheň, železo, pára, atom). Přihlédneme li blíže k objevům a vynálezům, zjistíme, že ani to nejsou dělítka zcela spolehlivá. I objevy jsou totiž následkem nějakého jiného rozvoje, v jehož důsledku dochází k objevům, k jejich rozšíření a užívání. Za historické mezníky v dějinách lze tedy považovat i řeč - písmo - knihtisk. Řeč je nejen nástrojem přenosu informace, tj. dorozumíváni mezi lidmi, ale i nástrojem na realitě nezávislého myšlení. Prvním zásadním zvratem lidských dějin byl vynález vnější paměti, vynález písma. Člověk má pochopitelně vnitřní paměť - paměť je základem psychiky. Ale vnitřní paměť má z hlediska organizované lidské společnosti jeden nepřekonatelný nedostatek: je nepřenosná. Písmo pomohlo vynést obsah individuální vnitřní paměti na běžný, na člověku nezávisle existující materiál. Poznatky přístupné individuálně se vtělily do souboru společenského, bezmocné vzpomínáni jedince bylo nahrazeno mechanickým hledáním kterékoli jiné osoby. Jsou li záznamy uspořádány, např. formou kartotéky nebo rejstříků, najdeme hledané velmi rychle a podstatně spolehlivěji než při vzpomínání. Řeč má jeden neodstranitelný nedostatek - nedovede nahradit smyslový vjem. Snadno řekneme: tento strom se jmenuje lípa" nebo tatínek měl lípy rád". V mnohem horši situaci se octneme, máme li vysvětlit, jak lípa či cokoli jiného vypadá. Nakonec vždy skončíme odvoláním na něco známého - tygr je taková velká pruhovaná kočka, ale bez oné kočky, tj. společného známého, by představa byla velmi obtížná. Tento nedostatek řeči vedl k rozvoji zobrazováni, realizovaného kresbou, reliéfem, sochou (jen pro historickou přesnost: časové pořadí je řeč - zobrazování - písmo, protože písmo je tak či onak druh kresby jako soustavy čar; v začátcích je doslova obrázkové, písmo jako forma konvenčního zachycení akustické stránky řeči se objevuje později.) Z praktického hlediska je ze jmenovaných způsobů zobrazování nejdůležitější kresba jako postup nejovladatelnější a nejrychlejší. Čtenář je už myšlenkově tak zatížen uměním", že hned mysli na kresbu či malbu uměleckou. Nikoli, takové použití kresby je až sekundární. Primární je použití informativní, vyplývající z praktických, provozních potřeb, tedy z potřeb poznávacího procesu a výroby. Nároky na přesnost kresby odpovídaly 7

Obr. 1. Jedna z prvních skutečných fotografií. Zátiší z roku 1829. Autor Joseph Nicéphore Niépce, reprodukce z publikace. úrovni vědy a techniky. Kvalita kresby proto stále stoupala. S využíváním různých kreslířských pomůcek typu camery obscury nebo camery lucidy dosáhla téměř fotografické přesnosti, pokud šlo o zobrazování běžných nehybných předmětů. Jenže předmět kresby se měnil, komplikoval: složité stroje, pole mikroskopu, hvězdářského dalekohledu, náročné obrazce anatomické - to vše mluvilo proti kresbě s její velkou pracností a značnou subjektivitou. Jeden z otců fotografie, Joseph Nicéphore Niépce (1765 až 1833) ve skutečnosti nehledal způsob, jak nahradit kreslení, ale jak zjednodušit rozmnožování kreseb. Nejprve používal asfaltem potaženou desku ke kopírování rytin a kreseb. Z desky bylo po leptání a úpravě možné tisknout. Teprve později, v roce 1822, vložil takovou desku do camery obscury", tedy de facto již do fotografického přístroje. Fotografickým přístrojem v této souvislosti rozumíme zařízení, které vytvoří optický obraz předmětů na citlivé vrstvě. Této definici již zařízení Niépcovo plně vyhovovalo, proto jeho výtvory, zejména snímek prostřeného 8 stolu z roku 1829, musíme již pokládat za plnohodnotné fotografie (obr. 1). Niépce potom navázal spolupráci s Daquerrem (Jean Jacques Louis Mandě, 1787 až 1851). 5. července 1833 Niépce umírá, v práci pokračuje jeho syn Isidor. Výsledky jsou známy: 7. ledna 1839 předseda francouzské Akademie věd J. F. D. Arago podává na zasedání Akademie zprávu o Daquerrově vynálezu. Je to mimochodem poprvé v dějinách lidstva, co vznikl nový sdělovací systém za bdělé pozornosti publika a jeho nástup byl oficiálně vyhlášen! Vývoj fotografie byl závratně rychlý. Zatímco vývoj řeči se počítá na deseti - tisíciletí, vývoj kresby či hudby na tisíciletí, u fotografie pokračoval po desetiletích. Daquerrova citlivá vrstva byla rychle vytlačena citlivou vrstvou založenou na vlastnostech bromidu stříbrného, to vše stále na půdě fotochemie. Při tom však nezůstalo, dnes známe i vrstvy jiného typu. Je to zejména citlivá vrstva fotoelektrická, termoplastická a další. Široké veřejnosti vzhledem k různému pojmenování uniká, že obraz na plátně kina je právě tak obrazem fotografickým jako obraz na obrazovce televizoru, diapozitiv či snímek na papírové podložce. K tomu se vrátíme později - zde je důležité si pouze uvědomit, že statická fotografie, film, televize i promítaný diapozitiv - to vše je fotografie. Fotografie postupně pronikla do všech oblastí dnešního života. Bez fotografie by se také nerozvinuly ani některé vědní obory - řada objevů je přímým následkem existence fotografie (kosmický výzkum, medicína, přírodní vědy, kriminalistika - můžeme vypočítávat velmi dlouho). Tak jako byla celá předcházející civilizace až do objevu fotografie založena na využití řeči, soudobá civilizace podržuje formy založené na existenci řeči a přidává k nim formy založené na existenci fotografie ve všech jejích technikách a způsobech použití. Žádný jiný sdělovací systém (hudba, malba, tanec apod.) neměl vedle řeči v historii lidstva tak převratnou úlohu jako fotografie. Ostatně každý, kdo fotografuje, musí vědět, že fotografie nezasahuje jen společenskou, vědeckotechnickou či kulturní špičku. Ví, že milióny lidí každodenně vnímají milióny fotografií - a milióny lidí také každý den fotografie vytvářejí čili fotografují. Fotografie je tedy civilizačním jevem v pravém slova smyslu hromadným ve svém dosahu i rozsahu. Čtenář samozřejmě nemusí uznat vývojové schéma řeč - písmo - zobrazování - tisk - fotografie, ale určitý význam mu upřít nemůže. Odpovídá totiž na otázku, zda a proč stojí za to věnovat se fotografii. Zbývá určit, jde-li o dovednost snadno dosažitelnou, můše-li fotografovat každý, anebo jen ten, kdo se tomu naučí. Vraťme se k začátkům civilizace. Člověk byl nejprve samovýrobcem", jeho výrobní postupy byly tak primitivní, že dělba práce neexistovala či spíše neměla při čem vzniknout. Podíl osobní dovednosti jednoho člověka na výrobku jako celku se však postupně zmenšoval, vedle dovednosti individuální narůstala dovednost kolektivní", závislá na stupni rozvoje společnosti. Takový vývoj může vést až ke krajností, že téměř všechno udělají ostatní. V této souvislosti můžeme za protiklad fotografie považovat kresbu. Kreslíř si již dávno nezhotovuje podložku (papír), ani kreslicí nástroje. Část jeho dovednosti je kolektivní. Avšak tužku či štětec vede sám, stále ještě s vysokou mírou manuální práce. U fotografie je manuální dovednost potlačena na minimum, stačí stisknout spoušť. Aby to bylo možné, bylo nutné realizovat vysoký podíl dovednosti kolektivní. Postačí si představit, kolik lidí se podílí na tom, aby se mohly prodávat různé fotografické přístroje, materiály, chemikálie atd. Fotograf je tedy zabezpečen vysoce kvalifikovaným kolektivem, který převzal většinu jeho starostí. Ale kterých? Jde vždy o problémy dvojí, stavby a skladby. Umíme zacházet s kladívkem -> stavba, musíme ale vědět, kam uhodit, -> skladba. Musíme umět hrát na housle > stavba, musíme ale mít i co zahrát -> skladba. Musíme umět spojovat cihly -> stavba, spojujeme je však podle nějakého plánu -> skladba. I když jsou problémy stavby značné a někdy vyžadují specializovaný manuální výcvik - přece jen jsou to problémy podružné a můžeme jich být zbaveni výsledky kolektivních dovedností. Skladby však nás nikdo zprostit nemůže: chceme-li být autorem, musíme skládat, stavět můžeme, ale nemusíme. V hudbě je rozdíl mezi skladatelem a interpretem naprosto samozřejmý. Ve fotografii značnou část stavebních starostí převzal kolektiv (přístroj, materiál, atd.). Stavět 9

může proto ve fotografii každý, protože stačí uvést do chodu příslušnou soustavu stisknutím spouště. Jakmile však jde o osobní projev, záleží na individuálně podmíněné skladbě. A to je vysoce náročná činnost intelektuální, podmíněná zvláštními schopnostmi a nutností dlouhodobého rozvoje. Co vlastně znamená slovo fotografovat? Rozumí se jím stavba, nebo stavba a skladba dohromady? Pokud se omezíme jen na stavbu, může fotografovat (mačkat spoušť) opravdu kdokoli. Nezbytná manuální dovednost je skutečně minimální. Jenže vydávat potřebné zvuky ještě neznamená říkat něco zajímavého - skladba je vždy dominantní. Fotografovat proto znamená především skládat - a to tak snadno nejde. Komu postačí mačkání spouště a vypadávání obrázků, ten si musí koupit přiměřený přístroj, to je vše. Kdo má zájem hlubší, musí se učit - potíže jsou o to větší, že jde o záležitost intelektuální, nikoli o manuální zručnost. Lze namítnout, že fotografovat se může naučit každý. Zčásti je to pravda, protože do jisté míry se může každý normální člověk naučit téměř všemu. Ale musí se samozřejmě učit. Chce li potom přesáhnout běžný průměr, musí k tomu mít zvláštní předpoklady a zpravidla mimořádnou píli. Tím se dostáváme k poslání této knihy: Chceme ji věnovat všem, kdož by se rádi učili, ale nemají příležitost. Je to jistá zvláštnost, v jiných oborech je příležitost k učení podstatně větší než ve fotografii. Například v lidových školách umění nikdy nechybí výuka hudby, avšak skoro nikde není oddělení fotografické! Ani představa, že by se děti mohly učit fotografovat, ještě zdaleka nepronikla do vědomí veřejnosti. Každý ví, že hra na housle potřebuje pilné cvičení, protože lze zjevně ověřit manuální nemohoucnost začátečníka. Když vezmeme do ruky fotografický aparát, zjišťujeme naopak zcela zjevnou mohoucnost". Uvědomit si nemohoucnost intelektuální je však mnohem obtížnější, než zjistit neobratnost ruky. Proto také nikdo neuzná, že nerozumí politice a hospodářství, avšak ochotně připustí, že nedovede hrát na housle. Potřeba učení se projeví až na určitém stupni rozvoje fotografa. I potom zůstává značná nerovnoměrnost - například možnosti chlapce z horské vesnice a dítěte městského. Rozdíly jsou nesrovnatelné. Jsou lidé, kteří by rádi fotografovali jinak než rodinně", ale neměli dosud Obr. 2. Fotograf na vycházce kolem roku 1860. Protože se citlivá deska připravovala těsně před snímkem, nesl fotograf s sebou také stanovou temnou komoru. Autor C. Laplante, reprodukce z publikace. možnost překročit intelektuální bariéru, která jim v tom brání. Uvedený příklad chlapce z venkova neznamená, že ve městě by bylo všechno v pořádku. Představme si mladého frézaře, který vyrostl v rodinném prostředí bez kulturních zájmů. Jeho dnešní hospodářská situace je taková, že se u něho nutně musí takové zájmy dostavit. Pokud je bude chtít realizovat fotografováním, narazí na tutéž bariéru jako vesnický chlapec. A nepomůže mu ani to, že ve městě je k jejímu překročení relativně snadnější cesta; i když je relativně snadnější, je stejně nesnadná. Proto je tato kniha určena všem, kteří začali fotografovat a nechtějí setrvat při mačkání spouště, ale nemají možnost navštěvovat řádnou školu. Má to tedy být jakási škola fotografie pro samouky, která se však na rozdíl od jiných knížek zabývá technikou jen minimálně. Předpokládáme, že čtenář techniku v potřebné míře ovládá. Je ostatně mnohem jednodušší než dříve (obr. 2). Obrazová část této knihy nemá tvořit sbírku hezkých fotografií. Jde o záměrně vybrané nebo zhotovené ukázky, které mají v souvislosti s textem demonstrovat vždy (pokud možno) jen jedno tvrzení, prvek, postup apod. Pokud není u obrázku autor označen, jde o mé snímky, neznámé autory prosím, aby mi laskavě sdělili své jméno a adresu. 10 11

1 Specifické rysy fotografie První kapitolu věnujeme výkladu, co je vlastně fotografie, v jaké oblasti se pohybuje člověk, který se fotografií zabývá, jakými zákonitostmi se tato oblast řídí. 1.1 Něco o teorii Ve vztahu k teorii lze rozlišit dvě skupiny zájemců. Menší se vždy nejprve důkladně informuje z knih", a teprve potom začne něco dělat. Větší se však hned pustí do práce a k teorii se uchyluje, až když narazí na problémy, když neví, jak dál. Navrhujeme zvláštní dohodu: čtenáři prvního typu nechť pokračují v četbě, čtenáři druhého typu nechť si první kapitolu přečtou až jako poslední. Ti, kdo trpí nepřekonatelnou nechutí k teorii, nechť si vyhoví, ale musíme upozornit, že učit se fotografovat neznamená rozvíjet speciální manuální dovednost, ale téměř výhradně rozvíjet potenciál intelektuální. Malé dítě může dobře zvládnout hudební nástroj, protože jeho manuální zručnost na to stačí. Žádné dítě však nemůže fotograficky tvořit. Nemá totiž ještě dostatečně rozvinuté myšlení. Rozvoj myšlení znamená převážně rozvoj poznatkový, názorový. Učit se hrát na hudební nástroj znamená oblomit především prsty, učit se fotografovat znamená oblomit názorovou a emociální soustavu. Proto by měl čtenář druhého typu uznat, že v našem případě nemůže použít postup: nejprve se něco prakticky naučit - potom se obrátit na teorii. Teoretický základ rozdělíme do tří částí. Bude se skládat 12 1. z úvodu do nauky o sdělování, 2. z úvodu do nauky o citech (emocích), 3. z výkladu souvislostí mezi těmito dvěma sférami a fotografií. 1.2 Je fotografie uměním? Do jaké oblasti vstupujeme? Je každá fotografie umění"? A co je pak fotografie, nejde li o umění"? Fotografie nesporně vzniká jako produkt lidské činnosti. Každý vnější pohyb se realizuje pohybem kosterního svalstva (známe i jiný svalový pohyb, např. pohyb srdečního svalu). Pohyb svalů, kterým člověk zasahuje od svého okolí (který je tedy možné z okolí pozorovat), označíme jako jednání. Nejprve člověk užíval při jednání doslova jen své tělo (chůze). Později začal užívat nástroje a přetvářet materiály. Můžeme si opatřit hlínu a z hlíny vytvořit nádobu. Prostý pohyb ruky je úkon, nádoba je výtvor. Jednání se tedy člení na úkonové a výtvorové (tj. vedoucí jen k úkonům, anebo až k výtvorům). Člověk nezůstal jen u nástrojů, došel až ke strojům. Nástroj vede vlastni silou( a současně jej i řídí (např. střiháni látky nůžkami). Stroj bere energii odjinud, člověk se omezuje jen na jeho řízeni, v krajním případě jen na tisknutí tlačítek či dokonce jen na vytváření programů. Tak se vedle úkonů a výtvorů člověkem provedených objevují i úkony a výtvory člověkem pouze způsobené, nikoli však provedené - provedl je stroj. Stiskneme tlačítko a rameno semaforu se zvedne - úkon. Stiskneme tlačítko a z lisu vypadne miska - výtvor. Úkony a výtvory člověkem sice způsobené, ale prováděné ve skutečnosti strojem, označujeme jako sekundární, úkony a výtvory bezprostředně lidské jako primární. Nic jiného (tj. jiný druh jednání) neexistuje. Fotografie musí být členem některé z uvedených čtyř skupin. Je fotografický snímek úkon? Není, protože trvá - je to tedy výtvor. Není bezprostředním výtvorem ruky jako kresba, je produktem přístroje, který je člověkem pouze řízen; fotografický snímek je tedy sekundární výtvor. Jednání nemá jen určitou povahu (úkon, výtvor), ale i určitý cíl, důvod, proč se vůbec jedná. Takové důvody jsou jen dva (tím je současně řečeno, že mohou existovat i jejich směsi v různém poměru). První důvod je věcný. Kolem nás jsou věci, zacházíme s věcmi, my sami jsme věd v okolním věcném světě, můžeme sami se sebou zacházet jako s věd (přemístit se), i druzí s námi mohou zacházet jako s věcí (sešít ránu). To je jednání věcné. Vyznačuje se tím, že končí samo v sobě, nevyžaduje, aby bylo pozorováno někým jiným, věcně můžeme jednat, i když jsme sami na pustém ostrově. Druhý typ jednání vyžaduje existenci alespoň jedné další stejně vybavené osoby. Na tuto osobu je orientováno, bez ní nemá smysl. Směřuje k tomu, aby ve vědomí druhého člověka vznikl zvláštní stav, odpovídající našemu záměru. Když něco říkáme, předpokládáme, že to někdo nejen slyší, ale že řečenému i rozumí, tj. že pochopil obsah našeho projevu. Takové jednání označujeme jako obsahové. Vyznačuje se tím, že nejde vlastně o ně (tj. nekončí samo v sobě), ale právě o obsah, o vyvolání onoho specifického stavu ve vědomí druhého člověka. Jednáním věcným je třeba zhotovení kladívka. Proti tomu vytvoření kresby kladívka je jednáním obsahovým: skutečným kladívkem se dají zatloukat hřebíky, kresbou nikoli. Pomocí kresby můžeme ovšem někomu vysvětlit, jak kladívko vypadá. Důležité je, že kresba se k ničemu jinému než k vyvolání obsahu nedá použít, je bezprostředně k tomu určena a jinak je nepoužitelná. Čtenář namítne: a co když si zabalím do kresby svačinu?" Jenže svačinu nebalíme do kresby, ale do papíru - kresba je soustava čar, do které se nic zabalit nedá. Existuje i smíšený typ, tj. úkon či výtvor, který je současně i věcný i obsahový. Příkladem nechť je dětské autíčko (na hraní). Vzniká řada: skutečné auto - autíčko (model auta) - kresba auta. Do skutečného auta věcně nasedneme a věcně odjedeme. Model jen jako auto vypadá, je určitým obrazem auta (vyvolává vědomí auta), ale dá se s ním určitým způsobem i jezdit". Proti tomu kresba auta jen jako auto vypadá", nedá se s ní dělat nic jiného, než se na ni dívat. Kam patří fotografie? Dosadíme li místo kresby auta jeho fotografický snímek, je výsledek zcela jednoznačný. Fotografie je stejně jako kresba výtvor, na rozdíl od kresby - primárního výtvoru je to výtvor sekundární - a stejně jako kresba je to výtvor obsahový. Fotografický snímek je tedy obsahový sekundární výtvor. Je člověkem vytvořen a používán jen k tomu, aby byl opět člověkem pozorován, vnímán. K ničemu jinému jej nelze použít (také fotografií kladívka se nedají zatloukat hřebíky atd.) Protože fotografie patří nepochybně do sféry obsahové, nebudeme si sféry věcné (věcných úkonů a výtvorů) a 13

přechodné (smíšených úkonů, popř. výtvorů) dále všímat. Zatím jsme v obsahové oblasti konstatovali toto základní schéma (schéma 1): člověk > kresba, popř. snímek > člověk Člověk, který kresbu či snímek vytvoří, je autor. Člověk, pro kterého jsou kresba či snímek určeny, je adresát. To jsou celkem známá slova, jejichž význam je v daném schématu jednoznačný. Konkrétně mezi nimi stojí v našem případě kresba či snímek, obecně jev, který je autorem cílevědomě vytvořen k tomu a jen k tomu, aby ve vědomí adresáta vyvolal specifický stav, obsah. Takový jev označíme jako sdělení, řecky angelma. Nauka o sdělování bude potom angelmatika. Tedy: velryba je savec, lípa strom. listnatý, síra prvek, fotografický snímek je sdělení, angelma. Jak patrno, fotografujeme = sdělujeme, jednáme tedy podle zákonů platných v oblasti sdělování, zkoumaných v rámci angelmatiky jako nauky o sdělování. Naa) 14 b) c) Obr. 3. Základní schéma sdělovacího procesu. Autor sdělení vytváří (a), distributor sdělení přepravuje (6), adresát sdělení přijímá (c). črtneme nejprve celou její konstrukci, abychom se potom vrátili k problematice vlastního sdělení. Sdělovací proces se dělí na tři základní oblasti: 1. oblast autora a vzniku vlastního sdělení (obr. 3a), 2. oblast, ve které se sdělení dostává od autora k adresátovi - oblast distribuce sděleni (obr. 3b), 3. oblast, ve které sdělení přijímá adresát - oblast osvojení (adopce) a využití sdělení (obr. 3c). Čtenáře se bezprostředně týká jen oblast první, protože chce být autorem, chce fotografovat. Nicméně nevyhne se ani problémům skupiny druhé a třetí, proto je objasníme nejdříve. Oblast distribuce sdělení musí řešit tyto čtyři základní skupiny problémů: 1. Problém přepravy sděleni od autora k adresátovi. Řeší se translačními pomůckami a postupy. Typický trans lační prostředek je telefon - sdělujeme řečí, telefonem dopravujeme řeč na jiné místo. Fotografie se dopravuje přímo (jako věc), anebo elektronickým přenosem (telefoto apod.). 2. Problém trvání sdělení - týká se především úkonů. Mluvené slovo mizí ihned po vyslovení. Je možné pořídit gramofonové nebo magnetofonové záznamy, které trvají. Příslušné pomůcky a procesy označujeme jako fixační. 3. Problém rozmnožování sdělení. Autor vytváří zpravidla originál sdělení (jeden kus), někdy autorskou matrici, ze které se získají autorské kopie (linoryt + tisky, negativ + pozitivy). Někdy je však třeba zhotovit velký počet kopií pro hromadnou distribuci. To jsou kopie distribuční (např. reprodukce malby), jejichž zhotovení zajišťují pomůcky či procesy multiplikační. Typickým multiplikačním prostředkem je knihtisk. 4. V moderní době (na rozdíl např. od starověku) není již problém něco sdělit nebo zhotovit potřebný počet distribučních kopií, ale především najít mezi obrovským množstvím sdělení to, které právě potřebujeme. Vzniká problém organizace sdělení, řešený pomůcka- mi či postupy organizačními. V jednoduchém provedení je to kartotéka, ve složitém rozmanité stroje na zpracování informací. Ty ovšem neplní jen organizační úkoly. Zastupují člověka i při řešení myšlenkových kombinačních problémů - funkci organizační a kombinatorickou je třeba rozlišovat. V oblasti distribuce vystupují jednotliví distributoři nebo distribuční organizace. Typickým jedincem je v tomto směru posel, organizací nakladatelství. Aby si čtenář ujasnil význam distribuční oblasti: není problém něco napsat, pokud to umíme, ale dostat to do distribuce. Známý problém tzv. svobody projevu vůbec není problémem svobody projevu, ale svobody jeho distribuce] Distribuční sféra má základní důležitost, se zhroucením distribuční sdělovací sítě se hroutí každá organizace, tj. stát, armáda, hospodářství apod. Ve válce není například problém velet, tj. napsat či vyslovit rozkaz. Problém je dopravit rozkaz k tomu, koho se týká. Není-li to zajištěno, není o čem rozhodovat a není komu velet - armáda není schopna organizovaného boje. V oblasti osvojení a využívání nás zajímá, jak se adresát ke sdělení dostává (musí jít např. na výstavu, koupit vstupenku, odložit v šatně), v jaké situaci sdělení vnímá (ve skupině, sám, v klidu, vyrušován) a jak se od sdělení odloučí (knihu odloží do knihovny, noviny hodí do koše apod.). V souhrnu tedy: příprava osvojení - vlastní osvojení - závěr osvojeni. Vedle problematiky smyslového osvojení sdělení (adopce) je v této třetí oblasti ukryta i otázka využití (konzumu): proč vůbec adresát sdělení vyhledává, co si od jeho obsahu slibuje? Sdělovací řetěz se vrací zpět k autorovi, protože tutéž problematiku řeší i autor. Také 15

autor má nějaký základní důvod, proč sděluje, co sdělením sleduje. Zde je nutné dobře rozlišit důvody základní a podružné. Podružných důvodů může být totiž spousta, ale základní jsou jen dva: buď jde o podání nebo získání v praxi použitelné informace, anebo o poskytnutí nebo získání emocionálního zážitku. Pro vysvětlení se musíme vrátit na začátek, kde jsme konstatovali, že člověk jedná. Člověk tedy jedná, tj. pohybuje svalstvem. Aby to bylo možné, musí mít řídící centrálu, tj. mozek, a tento mozek musí dostávat nějaké informace, podle kterých rozhodne, jak jednat. Tyto informace získává prostřednictvím smyslů. Představíme si opět zatloukání hřebíku. Oči nás informují, kde je kladívko, hřebík a ruka. Mozek podle přijatých informací řídí údery. O pohybech svalů jsme informováni nejen vnější cestou, tj. podle vidění ruky, ale i vnitřní cestou, nervovými dráhami od svalů. Kromě mozku máme také jeho zvláštní produkt, vědomí (slovo produkt" není zcela vhodné). V našem vědomí vidíme, slyšíme, hmatáme atp. okolní svět i sama sebe jako součást tohoto světa. Je nutné si uvědomit, že před námi ve skutečnosti není to, co vidíme, ale naopak, že to, co před námi objektivně je, se nám v interpretaci našich smyslů nějak jeví. Ve skutečností je nějaká soustava atomů a silových polí, nám se ale taková soustava díky uzpůsobení zraku jeví jako bílá krabice". Kdybychom nevnímali pomocí odraženého světla, ale např. pomocí receptorů pro silové pole, viděli bychom krabici jako podivný, ke krajům řídnoucí oblak". Tento rozdíl si musíme v plném rozsahu uvědomit. Svět tedy nějak objektivně existuje a nějak se nám subjektivně jeví (červený předmět není červený, červeň 16 je vlastnost, kterou mu subjektivně přikládáme, je to způsob subjektivního vyhodnocení objektivně existujícího elektromagnetického vlnění s jistým počtem kmitů. Z okolního světa prostřednictvím smyslů informace získáváme, do okolního světa jednáním zasahujeme. Tuto směnu vnějších informací a vnějších zásahů označíme jako systém vnější komunikace. Tvor vybavený systémem vnější komunikace by sice reagoval na vnější podněty, ale dlouho by se při životě neudržel - je to podivné, ale je to tak. Nevěděl by totiž, co má udělat, aby mu to bylo prospěšné. A tvor, který nedělá sobě prospěšné, musí nutně zahynout. Sobě prospěšné je např. najíst se, když máme hlad. (Jak banální! Ale kdo nejí, zemře!) Abychom tento princip mohli plně pochopit, popíšeme model tzv. samospasitelného vozíčku. I když problematiku krajně zjednodušuje, ukazuje princip přesně a úplně. Svět zjednodušíme na koleje. Bytostí bude vozíček poháněný elektromotorkem (vozíček tedy jedná, pohybuje se). Proud do elektromotorku dodává fotočlánek umístěný na přední straně vozíčku. Směr pohybu závisí na tom, jak je fotočlánek zapojen. Vozíček postavíme na koleje (tvor se narodil), na kolejích před vozíkem a za ním rozděláme oheň. Tyto ohně představují obecně nebezpečí; aby se vozíček udržel při životě, musí se umět nebezpečí vyhýbat. To však nedovede. Světlo z ohně dopadne na fotočlánek a vozík se dá do pohybu. Bez ohledu na to, je-li zapojen na jízdu vpřed či vzad, spadne do jednoho z ohňů a umírá". Má tedy smysly (fotočlánek) i svaly (kolečka a motorek), dovede na vnější podnět jednat, ale nedovede zjistit, zda jedná sobě prospěšně, či neprospěšně. Aby to mohlo jeho řídící centrum" zjistit, muselo by dostávat ještě jiný druh zpráv, než jaké dodávají smysly z okolí těla. Musely by to být zprávy o stavu těla, tedy z vnitřku těla. Teprve tyto zprávy umožňují se rozhodnout, je-li vnější jednání vnitřnímu stavu příznivé anebo nepříznivé. Změníme konstrukci a dovnitř vozíčku umístíme tepelné čidlo, připojené na přepínač, který při určité intenzitě proudu z čidla změní směr otáčení motorku (přehodí spojení mezi póly fotočlánku a motorku). Tím vytvoříme mozek", který dostává jednak vnější informace (fotočlánek dodávkou proudu oznámí, že je venku zdroj světla), jednak vnitřní informace (tepelné čidlo při zvýšení teploty nad určitý stupeň začne dodávat proud, který přepne přepínač, a tím se změní směr jízdy). Takto vyba- Obr. 4. Komunikační schéma člověka. Mozek (1) přijímá prostřednictvím smyslů (2) informace z okolí těla (3), prostřednictvím svalů (4) zasahuje do okolí těla (5); 1 až 5 je systém vnější komunikace. Mozek vydává příkazy pro procesy probíhající uvnitř těla (6) a získává zprávy o stavu těla (7); 6 a 7 je systém vnitřní komunikace. Systém vnější komunikace musí být podmíněn systémem komunikace vnitřní. vený vozíček tedy kontroluje své pohyby v okolním světě zprávami o změnách stavu vlastního těla, jezdí po koleji sem-tam, ale do ohně nespadne. Dovede se tedy vyhnout nebezpečí a udržovat se při životě. U uvedeného modelu není důležitá konstrukce, ale pouze simulace principu: podmínění systému vnější komunikace systémem vnitřní komunikace (obr. 4). Mozek člověka přece musí také vydávat pokyny pro provoz těla a získávat zprávy, co se v těle děje. O pokynech pro provoz těla vesměs nevíme, nevstupují do vědomí, a je to dobře, protože bychom takové nesmírné množství informací nedokázali vůbec zvládnout, natož jich využít k uvědomělému řízení. Naproti tomu některé informace o stavu těla do vědomí vstupují, dokonce vstoupit musí (viz vozíček), abychom své vnější jednání mohli upravovat v zájmu sebezáchovy. Například při prázdném žaludku musíme cítit hlad", při přiblížení k ohni nepříjemný žár nebo dokonce bolestivé spálení. Dochází tedy k podmínění systému vnější komunikace systémem vnitřní komunikace. Stejně jako se nám vnější objektivní svět jeví ve své subjektivní podobě, projevuje se subjektivně i objektivní stav těla. A to emocemi, tj. pocitovými a citovými stavy. (Skutečný stav prázdného zažívacího traktu je vědomím zhodnocen jako pocit hladu, apod.) Emoce se dělí do tří základních skupin. Jsou to především pocity; cítíme je zjevně jako záležitost vlastního těla - bolí mě hlava, mám hlad, je mi nevolno apod. Druhou skupinou označíme jako city. Vidíme jejich zjevnou vnější příčinu a chápeme svou reakci jako formu vazby na tuto příčinu. My se smějeme něčemu, my milujeme někoho, rozčílil nás někdo, my pláčeme pro něco. 17