DETERMINANTY MOTIVACE PRO STUDIUM NA VYSOKÉ ŠKOLE

Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filozofické fakulty DETERMINANTY MOTIVACE PRO STUDIUM NA VYSOKÉ ŠKOLE DETERMINANTS OF MOTIVATION TO STUDY AT UNIVERSITY RIGORÓZNÍ PRÁCE Autor: Mgr. Jan Šmahaj Olomouc 2009 1

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci vypracoval samostatně a všechny použité prameny řádně citoval a uvedl. V Olomouci 28. února 2009.. 2

Poděkování Děkuji panu Mgr. Petrovi ze společnosti SOKRATES za umožnění sběru dat u zájemců přípravných kurzů pro přijímací řízení na vysoké školy. Rovněž děkuji panu Mgr. Slavíčkovi za cenné rady při statistickém zpracování výsledků práce. 3

Číslo OBSAH Strana Teoretická část ÚVOD 7 1. VYMEZENÍ MOTIVACE 8 1.1. Pojem motivace a její charakteristika 8 1.2. Historie teoretických základů motivace 9 1.3. Hlavní teorie motivace 20. století 10 1.4. Pojem motiv a jeho charakteristika 13 1.5. Problematika motivace lidské činnosti 16 1.6. Zdroje motivace 17 1.6.1. Potřeby jako základní zdroj motivace 17 1.6.2. Návyky jako zdroj motivace 19 1.6.3. Zájmy jako zdroj motivace 20 1.6.4. Hodnoty jako zdroj motivace 20 1.6.5. Ideály jako zdroj motivace 24 1.6.6. Postoje jako zdroj motivace 24 1.7. Motivace a ostatní psychické procesy 25 1.7.1. Vztah motivace a kognitivních procesů 25 1.7.2. Motivace a emoce 26 1.7.3. Motivace a učení 27 1.7.4. Motivace a osobnost 27 1.7.5. Motivace a snaha (volní jednání) 28 1.7.6. Motivace a motivování 28 2. SCHÉMA VZÁJEMNÉHO PŮSOBENÍ JEDNOTLIVÝCH 29 DETERMINANT 2.1. Charakteristika jednotlivých determinant motivace 29 2.2. Magický trojúhelník jedinec rodina - škola 32 2. 2. 1. Princip reciproční interakce 32 3. JEDINEC JAKO NEJAKTIVNĚJŠÍ SLOŽKA 33 3.1. Období dospívání 34 3.1.1. Sociální a rodinné vztahy 35 3.1.2. Proces individuace a rozvoj identity 35 3.1.3. Rizika období dospělosti 37 3.1.4. Socializace, sociální vliv a osobní kontrola 38 3.2. Sebevzdělání v období adolescence 39 3.2.1. Využití přípravných kurzů 42 3.3. Důležitost a aspekty procesu rozhodování při volbě povolání 42 3.4. Důležitost a aspekty procesu rozhodování při výběru školy 45 3.4.1. Kdo podává přihlášku na VŠ 46 3.5. Strategie používané u mladých lidí k dosažení životního úspěchu 46 3.6. Obavy spojené se studiem na VŠ z pohledu studenta 48 4. RODINA JAKO SPOLUČINITEL 49 4.1. Vymezení rodiny 49 4.2. Proměny české rodiny v postmoderní době 50 4

4.2.1. Povaha změn od tradiční až k postmoderní společnosti 51 4.2.2. Typy rodin 52 4.2.3. Funkce rodiny 50 4.3. Sociální status 54 4.4. Studium šance pro každého? 55 4.5. Výchovný styl rodiny a nároky kladené na jedince 56 5. ŠKOLA A JEJÍ MOTIVAČNÍ NÁSTROJE 57 5.1. Důležitost rovnováhy a internalizace vnější motivace na vnitřní 57 5.2. Stav terciárního školství ČR v číslech 59 5.3. Vybrané zahraniční modely školských systémů 59 5.4. Motivační a informační nástroje vysokých škol 60 6. KOMPLEXNĚ ZASTŘEŠUJÍCÍ ČINITELÉ 61 6.1. Role státu v motivaci studentů a rodičů 61 6.2. Role a systém kariérového poradenství 63 6.3. Mediální komunikace a společnost 64 6.3.1. Typologie mezilidské komunikace 65 6.3.2. Masová média 66 6.3.3.1. Rozvoj komunikačních technologií a internetu 67 Praktická část 7. VYMEZENÍ VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU 70 7.1. Výzkumné cíle a hypotézy 71 7.1.2. Formulace hypotéz 72 8. DESIGN VÝZKUMU 73 8.1. Typ výzkumu 73 8.2. Plán realizace výzkumu 73 8.2.1. Sběr dat roku 2007 73 8.2.2. Sběr dat roku 2008 74 8.2.3. Zdůvodnění použité metody 75 8.2.4. Popis dotazníku 76 8.2.5. Struktura dotazníku 77 8.3. Metoda zpracování a analýzy dat 78 8.3.1. Popisná statistika 78 8.3.2. Neparametrické testy 79 8.3.2.1. Mann-Whitneův U-test 79 8.3.2.2. Kruskal-Wallisova analýza 79 8.4. Popis výzkumného souboru 80 9. PREZENTACE VÝSLEDKŮ 83 9.1. Výsledky výzkumných úkolů 83 9.2. Ověření hypotéz 91 5

10. DISKUSE 99 11. ZÁVĚR 106 12. SOUHRN 108 POUŽITÁ LITERATURA 113 PŘÍLOHY Příloha č. 1: Abstrakt Příloha č. 2: Maslowova hierarchie potřeb Příloha č. 3: Osm vývojových stádií dle Eriksona Příloha č. 4: Dotazník 6

ÚVOD: Rigorózní práce navazuje na autorovu stejnojmennou diplomovou práci, kterou představuje v detailnějším propracování. Celková práce byla aktualizovaná o současné poznatky a některé studie spojené s tématem. Změny se tudíž projevují jak v části teoretické, tak i části praktické. Téma determinanty motivace pro studium na vysoké škole rozpracováváme z komplexního pohledu, se snahou objasnit, co v dnešní době, studenty v maturitních ročnících státních gymnázií, středních škol a středních odborných učilišť s nástavbou motivuje ke studiu na vysoké škole a co s tímto rozhodnutím souvisí. Jsme si vědomi, že determinant, které se na tomto dynamickém procesu podílí, je mnoho a ve své podstatě jsou z velké části subjektivní. V první části rigorózní práce označenou jako teoretickou uvádíme šest vzájemně se prolínajících kapitol. Detailněji se zde zabýváme jedincem, jako nejaktivnějším článkem námi vymezeného systému, velmi významnou rodinou a školou. V závěru teoretické části uvádíme rozbor vlivů některých institucionálních činitelů společnosti, mediální komunikace a historického dědictví, jež jednotlivé determinanty doplňují. Druhou část samotné práce tvoří realizovaný kvantitativní výzkum, který je patřičně zdokumentován. Ten se zaměřuje na studenty jednotlivých typů studovaných škol, kteří jsou rozhodnuti podat přihlášku na VŠ nebo VOŠ a pokračovat tak v dalším studiu. V této části se snažíme zaměřit i na rozdíly mezi jednotlivými skupinami studentů navzájem a jejich motivaci. Celkový počet oslovených studentů pro náš výzkum byl 253. Cílem této práce je zmapovat aspekty související s tématem a především rozpracovat hlavní determinanty na jednotlivé segmenty v procesu motivace a vzájemně je patřičným způsobem propojit v jednotu, kterou v reálném světě tvoří. Věříme, že tento analytickosyntetický přístup uvedeného tématu nám pomůže odpovědět na stanovené výzkumné úkoly a hypotézy. 7

1. VYMEZENÍ MOTIVACE Motivaci můžeme chápat jako určitý proces. Tento pojem pochází z latinského movere, což znamená hýbati se, pohybovati se. V poli psychologie však nemá jednotné vymezení a je v různých psychologických směrech popisován zcela odlišně. V literatuře se můžeme setkat s jeho značně bohatou paletou významů, a proto se některé teorie výkladu mohou vzájemně rozšiřovat, doplňovat nebo si i odporovat. 1.1. Pojem motivace a její charakteristika Pojem motivace lidské činnosti neboli motivace veškerých aktivit člověka, zahrnující konkrétní formy jednání, chápeme jako jednu ze základních osobnostních substruktur. Tuto osobnostní substrukturu můžeme považovat za nejzajímavější a zároveň za nejkomplikovanější. V literatuře bývá často označována jako dimenze osobnosti. Homola (1977, s. 12) uvádí: Již z tohoto prvního pohledu lze poznat, že pojem motivace je velmi široký. Zahrnuje takové pojmy, jako jsou snažení, chtění, touha, tendence, přání, očekávání, tlak, zájem, tenze, žádost, účel, cíl atd. Dle Hartl, Hartlová (2000, s. 328): se v zaměření motivace uplatňuje osobnost jedince, jeho hierarchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti.. Dá se říci, že i když neexistuje jednotné vymezení pojmu motivace, nacházíme určitý konsensus ve vyjádření toho, že otázkou motivace je, proč se člověk chová jistým způsobem. Plháková (2004, s. 319) uvádí: Motivaci lze definovat jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které zpravidla aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. Nuttin (1984, s. 143) chápe motivaci jako: hypotetický proces, jehož podstatným znakem je zaměřování a energetizace chování. Uvádí (tamtéž): konkrétní zaměření na ten či onen objekt určuje učení, avšak účinek vnějších podnětů (stimulů) nelze vždy zcela jasně odlišit od účinků motivace. Z tohoto pohledu je zcela nezbytné rozlišit dvě zcela různé úrovně k dosažení objektů, a to na: 1. konkrétní cestu k dosažení určitých objektů; 2. stav motivace k hledání něčeho, co nás odvádí od určitých objektů v procesu motivačního chování, které je cíleně orientováno k něčemu, co nám finálně přinese uspokojení. Zimbardo (1983, s. 344) zdůrazňuje: že chování směřuje k dosažení určitých cílů, že probíhá určitou silou (úsilím), že člověk prožívá touhy a chtění. V tomto smyslu pak pojem motivace vysvětluje psychologické důvody chování, jeho subjektivní význam a současně vysvětluje pozorovanou variabilitu chování, proč se různí lidé orientují na různé cíle. Zde narážíme na 8

reakce jiných autorů, kteří jsou přesvědčeni, že subjektivní prožívání situace, dosažení potřeb a vnímání situace má za příčinu, že jedinec se může v dané situaci zachovat různě. Sem můžeme zařadit především vzájemné působení osoby a situace, nebo více se navzájem ovlivňující činitele. Schmalt a Heckhausen (1990, s. 460) vnímají proces motivace jako: proces kognitivní elaborace s emocionálními podíly, který více nebo méně nutí k určitému skoncování. Tak například v případě fyziologické potřeby hladu směřuje k najedení. Z obecného hlediska mohou procesy motivace vést k určitému ovlivnění subjektu, a to především ve smyslu jeho zaměření na vyrovnání vzniklého nedostatku či nerovnováhy. Zde pak vzniká bipolární jednotka, kde na jedné straně je jedinec v dané situaci a na straně druhé vztahy vnějšího okolí. V takto nastíněné situaci potom motivace působí podle Nuttina (1984, s. 78) i jako regulační mechanismus ve smyslu: kontinuitního regulování a aktivního usměrňování chování vůči cílovým objektům. Dnes je známo, že motivace není jen jednoduchý přímočarý proces vedoucí přímo k cíli, který by procházel všemi úseky jednání rovnoměrně, ale jednotlivé úseky se mohou prolínat nebo k nim převážně v závěru realizace nemusí vůbec docházet. Proto je nutné podle Heckhause (1980, s. 25) upozornit na fakt, že: Jednání je motivováno, tzn. zaměřeno na cíl motivu; jednání samo se však nemá zaměňovat s motivací Motivace má tedy vysvětlit volbu mezi různými možnostmi jednání, mezi různými možnostmi vjemových daností a obsahy myšlení, jakož i intenzitu a trvání založeného jednání a tím dosažených výsledků. Souhrnně lze tedy říci, že motivace je postulovaný proces, určující zaměření (zacílení), trvání a intenzitu chování (jednání). V tomto smyslu je to psychologický hypotetický konstrukt, popisující, resp. vysvětlující psychologické příčiny chování. Mezi základní charakteristiky motivace můžeme dále zařadit její funkci, kterou rozumíme odstranění vzniklé nerovnováhy a to na poli fyzickém či sociálním. Dále je to její schopnost regulace postupu k dosažení cíle a v neposlední řadě i jisté formy učení, kde dochází ke zpevňování vystupující ve formě odměn a trestů, které se týkají motivace s ohledem na jedince. V tomto smyslu je tedy motivace klíčový psychologický fenomén. Chování ale i postoje lidí se organizují kolem určitých motivů, které tak propůjčují chování psychologický smysl (Nakonečný, 1996). 1. 2. Historie teoretických základů motivace Psychologické úvahy o příčinách lidského jednání nalézáme již v 6. a 5. století před naším letopočtem v antice, která je označována za vrcholné údobí řecké filosofie a jejího rozvoje. Zde narážíme na trojici filozofů Sokrata, Platóna, Aristotela (jedná se především o strategické výroky podbarvené etikou). Platón v dialogu Ústava rozvedl teorii, že duše je tvořena ze tří 9

složek. Jirsa (Psychologie dnes 2005, s. 17-18) uvádí: V Ústavě slouží dělení duše k vysvětlení motivace našeho jednání, povaze jednotlivých ctností a rozdílnosti lidských charakterů. Platonovy tři složky duše: - část rozumová, - část vznětlivá, - část žádostivá. Podle Jirsy (tamtéž): Platón ukazuje rozdíl mezi vznětlivou a žádostivou částí duše. Jako samozřejmá se nabízí námitka, že takto lze rozlišit nikoli pouze tři, ale mnohem věší počet částí duše. Avšak Platón rozumně pracuje pouze s takovými příklady protikladných motivací či tužeb, jejichž konflikt nemůže být vyřešen kompromisem. Pokud může dojít ke kompromisu mezi jednotlivými motivacemi, nelze předpokládat, že by došlo k dělení duše na další složky. Konflikt motivací, který lze vyřešit kompromisem není konfliktem dvou protikladů, kde každý táhne duši na zcela opačnou stranu, avšak cosi jako skládání dvou sil, které vyústí v novou sílu vedoucí kompromisním směrem. Z uvedeného textu vyplývá, že se Platón v dialogu Ústava zaměřuje především na teorii motivace. Jednotlivé části duše se v zásadě dají charakterizovat pomocí pojmů žádostí a motivací na straně jedné a naplněním těchto tužeb na straně druhé (Jirsa, 2005). Platonovo trichotomní pojetí duše se promítá zejména v teorii o skladbě postoje a hodnoty (kognitivní, konativní, emoční). Jinak, jeho pojednání o třech složkách duše spíše implikuje složitější dispozici, než je motivace tedy ctnost. Zejména volba střední, kompromisní cesty mezi dvěma protiklady znamená cestu ctnosti a moudrosti. Dalším mezníkem by se mohly zdát empirismus a britský asocianismus, což jsou významné filozofické směry zabývající se většinou studiem lidského poznávání s přikládaným významem zkušenosti a učení (Plháková, 2006). V 18. století pak představitelé osvícenství, především J. J. Rousseau, který vyslovil myšlenku, že podstatou člověka je citlivost, která byla zkažena kulturou. Východiskem pro nápravu je návrat k přírodě (Nakonečný, 1996). Pokud opustíme vymezení úvah v rámci filozofie (a zejména etiky), tak z pohledu vědeckého pojetí lidského chování měla velký vliv až teorie evoluce Ch. Darwina, který v roce 1859 tuto teorii uvádí v díle O původu druhů (Rádl, 1999). Zde poukazujeme pouze na letmý náznak skutečnosti, že teorie motivace, i když v jiných souvislostech a vědních dimenzích, existují už od nepaměti. Proto případné zájemce odkazujeme na filosofické a historicky dostupné zdroje. 1. 3. Hlavní teorie motivace 20. století Slovem hlavní bychom rádi upozornil nikoliv na teorie, které by měly být jediné platné v dnešní době, ale na ty, které vycházejí z historických základů, kde autoři konfrontovali jednotlivé pohledy na přesné a výstižné vyjádření tohoto psychického fenoménu, a to převážně 10

od počátku 20. století. Nakonečný (1996, s. 148) uvádí: Jejich podrobnější přehled podávají mimo jiné autoři C. N. Cofer a M. H. Appley (1968), R. C. Bolles (1975), J. W. Atkinson (1964), B. Werner (1980) a H. Heckhausen. Nejúplnější přehled, s vyloučením psychoanalytických teorií, podal pak K. B. Madsen ve dvousvazkové monografii (1968, 1974, česky 1972, 1979). V současné době neexistuje obecně platná a přijatelná teorie motivace. Základní přehled pojetí motivace a pojmů (viz strana 12) podává B. Werner (1980, s. 442 násl., cit. Nakonečný, 1996, s. 148). O teorii motivace byla vypracována celá řada pojetí, která lze zařadit do několika tříd. Pro komplexnější dokreslení problematiky rozdělení jednotlivých teorií motivace a jejich zařazení do určitých tříd je můžeme dále rozdělit na teorie vycházející: 1. z homeostázy (R. S. Stagner, T. F. Karwoski, C. L. Hull, H. Murray, G. L. Freeman, H. Piéron, G. Viaud) teorie založená na biologickém výkladu motivace. Zde je chápán princip drivů na principu homeostázy, což je určitá tendence všech živých organismů udržovat vnitřní biochemické hodnoty na určité stálé hodnotě (Plháková, 2004). Při docílení nerovnováhy v tomto stavu můžeme brát její vyrovnání jako potřebu organismu. Tato potřeba působí jako motivační síla s cílem znovuobnovit rovnováhu před touto změnou. 2. z incentivy (H. F. Harlow, P. T. Zouny, D. C. McCleland, J. W. Atkinson) pokud bychom brali v úvahu interakční povahu motivace, tak se nám zde rýsuje fakt, že sama motivace nestačí ke spuštění příslušného cíleného chování. Podle Nakonečného (2003, s. 107): K tomu, aby chování podmíněné stávající motivací bylo uskutečněno, musí být splněny dvě podmínky: 1. subjekt musí být přesvědčen, že bude dosaženo cíle (subjektivní odhad pravděpodobnosti dosažení cíle), 2. cíl musí mít určitou nezbytnou hodnotu (incentivu), aby se stal žádoucí. Samotný pojem incentivy lze pak vyložit jako určitou vlastnost objektu nebo jeho komplexní hodnotu. 3. kognitivní, vycházející z tvarové psychologie (F. Heider, L. Festinger, E. C. Tolman, J. V. McHuntz, S. Koch) Na základně rozsáhlých výzkumů formuluje základní myšlenku Festinger (1957, s. 3) takto: Trvání disonance, které je psychicky nepříjemné, motivuje osobu k tomu, aby disonanci redukovala a pokusila se docílit konsonance; vyvstane-li disonance, bude se osoba, vedle pokusu redukovat ji, vyhýbat situacím a informacím, které by mohly disonanci nějak zvětšit. 4. humanistická, reprezentovaná G. W. Allportem, A. H. Maslowem, E. Fromem, R. Mayem. Vedle behavioristického a psychoanalytického pojetí motivace přispívá humanistická psychologie ke zdůraznění určitého hodnotového systému člověka, který není určován minulostí, ale váže se k budoucnosti. Pojem seberealizace či sebeaktualizace se tak stává klíčovým pojmem humanistické psychologie. 11

5. z teorie atribuce (např. B. Weiner). Tato teorie vyjadřuje tendenci člověka přisuzovat svým vlastním, ale i u druhých osob pozorovaným aktům chování, zejména u úspěchů a neúspěchů, určité vnější a vnitřní příčiny. Nakonečný (1996, s. 149) tento přehled uvádí takto: 12

6. ze systémového přístupu teorie motivace (L. von Bertalanffy, A. Gehlen, M. F. Frod). Podstatou je vymezení přístupu jako systému, který plní určitou funkci. Tato funkce je založena na cirkální kauzalitě, která provádí svoji autoregulaci pomocí zpětné vazby. Pro fungování tohoto regulačního nástroje je začlenění jedince do prostředí, které má určitou dynamiku, uspořádání a je aktivní i ve smyslu sociálního propojení. Vzhledem ke zmínce o teorii Abrahama Maslowa v historii pohledů na motivaci musíme v textu ještě uvést teorii osobnosti Gorgona W. Allporta, který ve své knize ( Personality 1937) vytváří jednak dodnes upřednostňovanou definici osobnosti, ale také uvádí zájem o jednotlivce jako jedinečnou bytost (Baštecká, Reiterová, 2005). Té v textu vymezujeme zvláštní prostor. 1. 4. Pojem motiv a jeho charakteristika Je podstatné uvědomit si rozdíl mezi motivací a motivem, i když spolu úzce souvisí. Dalo by se dokonce říci, že jeden nemůže existovat bez druhého. Motivy jsou dispozice, motivace je proces, který se realizuje funkčním vztahem dispozice a podnětové situace. Tedy pojem motiv ukazuje na statistické hledisko a pojem motivace na procesuální (Nakonečný, 1973). Motivace: Proces zahájení aktivity člověka, jejího zaměření k určitým objektům a regulace aktivity kvůli dosažení určitých cílů. Motiv: Iniciační síly, které vyvolávají, zaměřují a regulují aktivitu člověka. Je velmi těžké říci, co vzniká jako první. Je to motiv, který vede k cíli nebo je to cíl, který je zároveň spolučinitelem při vzniku motivu? Oba tyto pojmy bychom z historického hlediska mohli sledovat také jako klíčové u jednotlivých přístupů a psychologických teorií, které se dlouhodobě zabývají otázkou co motiv je a jak probíhá motivace jako proces. Pojem motiv by se dal definovat jako jeden z ústředních pojmů psychologie, k němuž je přiřazovaná velmi bohatá a pestrá paleta významů. Ve zcela obecné rovině se jím označuje příčina, pohnutka, důvod, podnět, energetizující či energetický impuls, pud a mnohé jiné. Přesnější vymezení však vyplývá z pojetí motivace, lidské bytosti, osobnosti atp. jednotlivých autorů nebo psychologických směrů. V definicích se střetávají dvě hlediska. Buď je motiv jen bezprostřední příčinou chování ve smyslu motiv-stimul. V tom případě se mu nepřisuzuje funkce dynamiky chování. Nebo je motiv zařazený k činitelům dynamizujícím chování, přičemž určuje směr chování. Funkce motivu jsou: 1. určitý cíl a tím i směr 2. určitá intenzita 3. variabilita zaměření na cíl 4. určitá trvalost Samotný motiv pramení buď z podnětů vnitřních, záměrných, nebo bezděčných, ale také z podnětů vnějších. Silně motivujícími faktory jsou potřeby, zvyky, hodnoty, emoce, 13

postoje, ideje, zájmy aj. Motivy bývají různě klasifikovány a hierarchicky seřazovány. Tak například K. Lewin dělí motivy na pravé (biologické) a kvazipotřeby (záměr, úmysl). U některých autorů je možno se setkat s rozlišením fenomotivů a základních motivů. Způsob redukce fenomotivů na základní motivy je různý. Zhruba lze odlišit tři typy. Za prvé typ monistický, kdy autoři redukují fenomotivy na jeden základní. Za druhé dualistický (někdy označován také jako polarizační), v němž je prováděna redukce obvykle na dva vzájemné polární základní motivy, a za třetí pluralistický, v němž je uznáváno více základních motivů. Obecně je však přijímáno rozdělení motivů na motiv primární a sekundární. Motiv primární Je označován také jako biogenní, organický, viscerogenní, instinktivní, vrozený, nenaučený. Obvykle je pod pojmem primární motiv (podobně jako primární potřeba) chápán časově prioritní nebo podstatný význam motivu pro chování jedince. Velmi často také bývá termín primární motiv ztotožňován s potřebami (viz dále). I když mnozí autoři (McDougall, Young, Murray, Cattel aj.) přistupují k vymezení základních kritérií primárního motivu různě, lze je rozdělit do 3 skupin: 1) primární motivy jsou determinovány organicky 2) primární motivy jsou ty, které určují obecné akty chování 3) primární motivy jsou determinovány vrozenými popudy Motiv sekundární V literatuře je často uváděn jako sociogenní, naučený nebo získaný. Časté označení pro motivy, které jsou nějakým způsobem spojeny s primárními motivy (např. uspokojování primárních potřeb). Jde o motivy, které jsou modifikovány určitým socio-kulturním prostředím a jsou získávány během života. Sekundární motivy formují jednání člověka a naopak. Během života dochází k jejich aktualizaci a následně i k jejich případné změně. Další klasifikace: a) vrozené a získané motivy: vrozené - souvisejí se základními fyziologickými požadavky organizmu a jeho sociální existencí (např. potřeba bezpečí nebo sounáležitosti); získané - nabyté v průběhu života a socializace osoby. b) biologické, psychické a sociální: biologické - základní fyziologické požadavky a řada hédonistických stavů, např. odstranění hladu, žízně, únavy, bolesti atd.; jsou většinou vrozené, avšak řadí se k nim i některé získané potřeby, např. nikotinu nebo alkoholu. Do takto klasifikovaných motivů lze zahrnout potřeby biologické (fyziologické), které vycházejí z podstaty fungování lidského těla a definujeme je jako potřeby primární, jež jsou zcela nezávislé na vnějším prostředí; 14

psychické - vznikají v průběhu vývoje jedince a mj. mezi ně patří potřeby autonomie, kompetence a vztahovosti. Podle pozitivní psychologie uspokojení těchto motivů zajišťuje prožívání duševní pohody (angl. well-being). Patří sem rovněž postoje, zájmy, normy či ideály, jejichž původ a význam objasňuje princip funkční autonomie. Na psychické motivy navazují sociální, určující a regulující společenské jednání; tyto motivy (např. výkonnost, dominance, hra atd.) sdílí většina osob a lze je uspokojit v přímém kontaktu s jinou osobou nebo skupinou lidí. Zde bychom rádi z důvodu souvislosti uvedli potřeby sociální (společenské, psychogenní), jejichž podstata se vztahuje na člověka jako tvora sociálního, společenského a kulturního. Do této skupiny potřeb řadíme potřeby lásky, dominance a seberealizace. Jedná se o potřeby sekundární. Potřeby primární neboli vrozené vycházejí z fungování organismu jako celku. Sekundární potřeby navazují přímo na primární. Podnět, který vzniká z hlediska primární potřeby, může být posléze asociován s uspokojením plynoucím z dosažení cílového stavu. Vystupuje již v podobě určitého cíle, který získává samostatnou motivační hodnotu. Skutečnost, že potřeba může představovat i ne vždy zcela uvědomovaný nedostatek, znamená, že existují nejen vědomé, ale i nevědomé potřeby, tj. "potřeby, u nichž si subjekt neuvědomuje motivační souvislosti" (Hyhlík, Nakonečný, 1977). c) vědomé a nevědomé motivy; nevědomé studuje a zdůrazňuje psychoanalýza. Teorie funkční autonomie motivů - Gordon. W. Allporta Podle autora, harvardského profesora Allporta (1937, s. 194), funkční autonomie: hledí na motivy dospělých jako na různorodý, sebeudržující se a současný systém, který vyrůstá z antecedentního systému, je však na rozdíl od něho funkčně nezávislý. Je tím myšleno, že určitá aktivita nebo forma chování se může stát samotným cílem pro sebe samého, jež může být spuštěna z nějaké jiné specifické příčiny (Hall, Lindzey, 2002). Allport jej nazval obecným zákonem motivace s tím, že to ovšem není pouze jediný princip, který vysvětluje vývoj lidské motivace (Nakonečný, 1996). Principem funkční autonomie motivů je v podstatě přeměna prostředků, které sloužily k dosažení sekundárního cíle. Vztah potřeb a zpevnění je to, co získává hodnotu odměny nebo trestu a zároveň se současně stává motivujícím činitelem, který může mít formu potřeby, zájmu nebo jiné formy motivu. Motivující je také očekávání odměny a vyhnutí se trestu. Allport (1937, s. 194) uvádí že: Motivy jsou nekonečně různé, samonosné, v přítomnosti exitující systémy, které vyrůstají z předchozích systémů, ale jsou na nich nezávislé. Každý motiv má určité východisko, které tkví v organických napětích a difuzní dráždivosti, ale toto spojení je jen historické; jak individuum zraje, je přerušeno. Motivace patří vždy do přítomnosti. Žádný instinkt nemůže udržet svou motivační sílu, protože je přeměněn přetvářející silou učení. 15

Allport ve svých pracích uvádí existenci dvou úrovní funkční autonomie: perseverující funkční autonomie ta je blízká tomu, co představují jednoduché neurologické principy. Jako příklad perseverující funkční autonomie můžeme dle Allporta uvést chování dítěte, které opakovaně hází hračku na zem a dospělý mu ji podává, nebo také tendenci lidí pokračovat v práci a myslet na neukončené úlohy. adekvátní, vlastní (propriate) funkční autonomie je nejvyšší úroveň organizace osobnosti (Allport, 1961, s. 237). Tento typ funkční autonomie má co do činění s komplexní adekvátní organizací, která determinuje celkové nastavení zralého životního systému. Podle Allporta (1961, s. 237) se jedná o smysl pro zodpovědnost za svůj vlastní život. Jako příklad adekvátní funkční autonomie Allport uvádí řemeslníka, který dělá stále vysoce kvalitní práci, ačkoli za vynikající kvalitu není zvlášť hodnocen nebo bývalého námořníka, který má stále velmi úzký vztah k moři, ačkoli mu již dávno neslouží k obživě. Homola (1977, s. 139) uvádí: Funkční autonomie motivů umožňuje, podle Allporta, opravdu systematickou psychologii osobnosti. Nevypichuje genetické složky, vysvětluje chování vzdělaného člověka a je cestou k porozumění konkrétních motivů každé jednotlivé osobnosti. 1.5. Problematika motivace lidské činnosti V problematice motivace lidské činnosti nacházíme jistou zajímavost, která spočívá především v tom, že určité jednání člověka můžeme posuzovat či hodnotit někdy až zcela protikladně - v závislosti na okolnostech a podmínkách, které jedince k danému jednání vedly, a zejména v závislosti na motivaci tohoto jednání (Bedrnová, Nový, 2002). Mnohdy je velmi složité v běžném životě ovlivnit jednání či chování druhého člověka. Jedná se o záležitost velice obtížnou. Vyplývá to zejména z toho, že většinou nejsme motivováni pouze jedním motivem, ale vždy souborem motivů, které jsou motivy vzájemně propojeny a ovlivňují se. Činnosti člověka (tj. jeho poznávání, prožívání i jednání) se určitým směrem zaměřují, v daném směru ho aktivizují a vzbuzenou aktivitu udržují. Navenek se pak působení těchto sil projevuje v podobě motivované činnosti, motivovaného jednání (Bedrnová, Nový, 2002). Samotný motivační akt je doprovázen motivačním napětím, které může být redukováno např. uspokojením potřeby, dosažení cíle, popřípadě spontánním vybitím apod. Z pohledu obecné psychologie je nutné uvést teorii optimální aktivace, kterou navrhl Daniel Berlyne, kde vysoká i příliš nízká aktivační úroveň je subjektivně nepříjemná. To že, aktivační úroveň souvisí s kvalitou výkonu, zdůrazňuje Yerkes-Dodsonův zákon. Jak uvádí Plháková (2003, s. 358): s rostoucím nabuzením roste i výkon, ale jen do určitého bodu. Příliš vysoká aktivační úroveň má na výkon rušivý a dezorganizující vliv. Nejvhodnější je průměrná úroveň. Typické 16

pro lidskou motivaci je tíhnutí k určitým specifickým cílům, kterých jsme si více či méně vědomi. V utváření a formování motivů našich činností hraje značnou roli okolí, zejména okolí sociální (viz dále). Pojem tíhnutí implikuje zásadní komponentu motivace, zejména hodnotu a hodnocení. Rovněž indikuje emoční vztah vůči zvolenému cíli, což zpětně potvrzuje hodnotovou osnovu celého motivačního procesu. Jinými slovy - to, co mě přitahuje, znamená určité dobro (hodnotu), a také to, co považuji za dobro, zároveň miluji. Charles Osgood zjistil, že emoční komponenta v procesu hodnocení tvoří 50% rozptylu (ostatních 50% se dělí mezi kognitivní a akční složky). Z toho důvodu hodnotám patří významná role v procesu motivace. Z uvedeného vyplývá, že motivace velmi výrazným způsobem determinuje lidskou činnost. Právě v těchto způsobech jsou jedinečné formy uskutečňování motivované činnosti vždy spolu determinovány jednak kognitivním zpracováním situace, v níž se jedinec nalézá (tedy procesy poznávacími), jednak specifickým prožíváním každého člověka (Bedrnová, Nový, 2002). Výzkumy ukazují, že problematika motivace je velice složitá. Otázkou je, jakým směrem se bude člověk v jednotlivých motivech ubírat, jakou intenzitu a perzistenci bude mít konkrétní činnost člověka. Z teoretického přístupu pak vyplývá, že motivy, orientované stejným nebo podobným směrem, se vzájemně posilují, čímž podporují vznik a průběh motivované činnosti. Na druhé straně motivy protikladné se většinou vzájemně oslabují. Z toho je zřejmé, že dochází k narušování či dokonce znemožnění motivované činnosti. 1.6. Zdroje motivace 1. 6.1. Potřeby jako základní zdroj motivace Občas dochází ke kladení rovnítka mezi potřebou a motivem. Nakonečný ve své knize rozlišuje pojem potřeba a pojem motiv x motiv=potřeba (Nakonečný, 1996). Potřeba je definována jako nedostatek něčeho, který je vždy subjektivně prožíván, ovšem ne vždy zcela uvědomován. Nakonečný (2003, s. 125) upozorňuje: Je však nutno rozlišovat psychologický a nepsychologický (např. biologický či ekonomický) význam pojmu potřeba. Z tohoto vymezení je zřejmé, že potřeby jsou základním zdrojem motivace pro člověka. Na potřebu můžeme pohlížet i v rovině prožívání. Může být pociťována jako určitá tenze, která vyvolává snahu vedoucí k odstranění tohoto napětí. Směřuje k odstranění příslušného nedostatku. Základ je ovšem v konkrétním cíli, který umožní uspokojení dané potřeby. Mentalisticky potřeby vymezuje S. L. Rubinštejn (1963). Potřeby jako výchozí pohnutky k činnosti, jsou prožíváním žádosti něčeho, co se nachází vně člověka. Vyjadřují lidskou závislost na světě a zaměřenost na svět. Ve svých potřebách se člověk projevuje současně pasivně i aktivně, jako cílevědomá bytost. Dá se říci, že potřeba je tedy pasivně-aktivní stav. Pasivní aspekt potřeby se může projevit pozitivním nebo negativním stavem - v závislosti na stupni uspokojení potřeby. 17

Potřeba dle Homoly (1972) je chápána jako určitá fyziologická podmínka nebo jako hypotetický pojem pro označení určitého, mnohdy konečného zdroje motivační síly. Hlavním znakem potřeby je pak přesycení či nedostatek. Proto je potřeba jakýmsi pocitem člověka, kterého nutí něco udělat vzhledem k pociťované nepříjemnosti či nedostatku. Dospělého a duševně zdravého jedince považujeme za sebevědomou osobnost, schopnou uvědomovat si většinu vlastních potřeb (a co je nejdůležitější, v motivačním procesu řízení odkládat jejich přímé uspokojení). Hlavním důvodem ztotožnění pojmů potřeba a motiv v psychologii člověka je právě spojení aktuální potřeba+vědomí o její přítomnosti. Z toho důvodu psychologické klasifikace potřeb zároveň vystihují třídění motivů. Komplexní teorie motivace Henryho Murraye Autorem této teorie je americký psycholog, který pojem potřeba používá jako synonymum pro pud a velmi přispěl k tomu, že pojem potřeba získal v psychologii tak významné místo. Murray byl přesvědčen, že správné pochopení chování se dá dosáhnout pouze pomocí kompletního a podrobného sledování jednotlivců (Hall a Lingey, 2002). Sám Murray, jak uvádí Plháková (2004, s. 366), definuje potřebu jako konstrukt označující sílu (jejíž fyzikálně chemická povaha je neznámá) v oblasti mozku, která organizuje vnímání, myšlení, snažení a jednání v určitém směru s cílem změnit existující neuspokojivou situaci. Zde je nutno zdůraznit, že je rozdíl mezi potřebami a chtěním. V díle Výzkumy osobnosti (Expolorations in personality) z roku 1938 dělí Murray potřeby do dvou hlavních skupin, a to na primární a sekundární (viz výše). Dále ve své teorii také vymezuje interakci mezi potřebou a tlakem. Výsledný pojem nazývá téma. Hierarchie potřeb Abrahama Harolda Maslowa Americký psycholog, který se stal v 60. letech vůdčí osobností humanistické psychologie, která je označována třetí silou v opozici vůči behaviorismu i psychoanalýze. Přichází s novým komplexním pojetím hierarchie potřeb, kterým přispěl k velmi volnému používání pojmu potřeba v současné psychologii (Plháková, 2004). Celý systém popisuje v knize Motivace a osobnost, vydané v roce 1954. Hlavním nosným pilířem teorie je myšlenka, že jádro lidských potřeb je biologicky determinované, ovšem s vrozenými potenciály dalšího rozvoje a formováním vnějšími vlivy. Zde narážíme na potřebu seberealizace či sebeaktualizace. Maslow vychází především ze zkoumání zdravých a silných osob, což je často kritizováno. 18

Maslow zformuloval teorii lidské motivace, ve které jsou mnohotvárné lidské potřeby uspořádány do hierarchické pyramidy (viz příloha č. 3). Rozlišuje nižší princip homeostáze od vyššího principu růstu a tento rozdíl tvoří základ jeho dělení potřeb na: - nižší deficitní potřeby (tzv. D-potřeby) sem řadíme základní fyziologické potřeby a potřeby bezpečí. Jsou to ty, které vyplývají z nějakého zřejmého nedostatku => deficit v člověku. Pokud jsou D-potřeby uspokojené (alespoň částečně), objevují se - vyšší potřeby (tzv. B-potřeby, metapotřeby) sem řadíme růstové potřeby, jako např. potřeba lásky, sounáležitosti a uznání, které vyrůstají z lidské potřeby určitého sebepřesahu. Při jejich uspokojování se jejich intenzita nesnižuje, ale spíše roste. Podle Homoly (2003, s. 126) Seberealizující lidé jsou, podle Maslowa, motivováni něčím vyšším, než jsou prosté fyziologické a sociální potřeby, mají pocit vlastní ceny a sebeúcty, pocit, že někam patří a mají někde své kořeny. Do potřeb sebeaktualizace bývají také zahrnuty potřeby vědění, porozumění a estetické potřeby (Plháková, 2004). Pokud bychom nazírali na výběr uspokojení potřeb jako na konflikt mezi rozhodováním, zda uspokojit potřebu nižší úrovně nebo úrovně vyšší, je zřejmé, že z důvodu biologicky determinované myšlenky fungující na principu homeostázy člověk upřednostní potřeb nižší. Maslowova teorie však uvádí mnohé příklady, kdy tomu tak není. Poukazuje zejména na volbu vyššího cíle, často při současném zamítnutí nebo dokonce obětování životně důležitých obsahů a potřeb (např. chudí a chronicky vyhladovělí lidé volí hladovku, aby dosáhli jistého vyššího cíle - zlepšení sociálních podmínek nebo dosažení ideálů apod.). Rovněž poukazuje na vysoký výskyt sebevražd mezi příslušníky vyšších sociálních vrstev, kterým jsou pravidelně uspokojovány všechny homeostatické potřeby, avšak chybí jim kompas, vize do budoucna, ideály. Jak uvádí Cakirpaloglu (2004, s. 262), Mnozí z humanistických a existenciálních psychologů tvrdí, že uspokojení všech základních potřeb neřeší automaticky problém identity, systému hodnot, vnitřní volby k životu, životního stylu. Jinými slovy, Maslow pod pojmem seberealizace zdůrazňuje proces naplnění lidských potenciálů člověka a jeho nejvyšších potřeb, cílů, hodnot. 1. 6. 2. Návyky jako zdroj motivace Teoretické přístupy definují skutečnost, že člověk v průběhu celého svého života realizuje některé činnosti častěji, dokonce pravidelně většinou v určitých situacích. Vzhledem k pravidelnosti dochází k opakování těchto činností a ty se pak stávají svým způsobem stereotypy, čili návyky. Proto člověk většinou jedná v souladu se svým návykem, který aplikuje na řešení stejných situací. Projevuje se tedy podle naučeného vzorce chování. Návyk pak můžeme definovat jako opakovaný, fixovaný a zautomatizovaný způsob činnosti člověka v 19

určité situaci. S návyky se setkáváme ve všech oblastech lidské činnosti. Mohou tedy vystupovat nejen jako výsledky výchovy, ale i v podobě sebeutvářejících aktivit člověka. Motivační povaha návyku je nepružná, homeostatická, retrográdní a z pohledu vývoje osobnosti omezující. Nepružná proto, že řešení aktuálního stavu či potřeby vždy probíhá dle ustáleného způsobu chování, retrográdní proto, že člověka automaticky vrací na dřívější pozice klidu, spokojenosti (homeostáze). Navíc, člověk řízený návyky rozumově se nenamáhá, při řešení situace se méně opírá o vlastní intelekt, jeho inventivita je nulová celkem vegetuje. Jakákoliv změna či pomyšlení na změnu ustáleného stylu života se předem zamítá, neboť by vyvolala katastrofické představy a pocit ohrožení. Ideologie zastánců návyků je konzervativismus. 1. 6. 3. Zájmy jako zdroj motivace Zájmy jsou motivy, zdroji poznávací činnosti a současně i jejich produktem (Hyhlík, Nakonečný 1977). Zájem lze také chápat jako odvozenou potřebu, která je uspokojována prováděním určité zájmové činnosti (Říčan, 1975). Zájem je jakýmsi trvalejším zaměřením jedince na určitou oblast předmětů či jevů, které je spojeno s aktivizací jeho činnosti (Růžička, 1992). Jestliže se budeme zabývat klasifikací, je třeba vycházet z toho, že "nacházíme tolik zájmů, kolik existuje smysluplných činností, které mohou člověka těšit" (Říčan, 1975). Za klasický výčet zájmů je možné považovat Stavělův (tamtéž): 1. zájmy poznávací 4. zájmy přírodní 7. zájmy rukodělně materiálové 2. zájmy estetické 5. zájmy obchodní 8. zájmy výtvarné 3. zájmy sociální 6. zájmy technické 9. zájmy sportovní Zájem tedy můžeme chápat jako specifický druh motivů. Vyplývá to zejména z pojetí zájmů, které se projevují, naplňují či rozvíjejí a obohacují člověka ve všech substrukturách, tedy i v oblasti zaměření a motivace. Každý člověk má zájmy související s jeho orientacemi, preferencemi a motivy. 1. 6. 4. Hodnoty jako zdroj motivace V průběhu získávání životních zkušeností se člověk setkává se skutečnostmi, které mu připadají jako nové a neznámé. Tyto skutečnosti se snaží poznat, zhodnotit a přisoudit jim určitou hodnotu či význam. Hodnota představuje subjektivní pojetí dobra. Hodnota je vývojově nejčasnější a zároveň nejhlubší, nejobecnější a nejstabilnější dispozice osobnosti. Jediná hodnota může být 20

zdrojem mnoha postojů. Postoj je konkretizace obecnější hodnoty. Na tvorbě každé hodnoty se podílejí subjektivní a vnější (sociální a kulturní) činitele. Hodnota je vždy kladná, pojem negativní hodnoty protiřečí samotné podstatě dobra. Hodnocení je psychický proces přidávání či odebírání hodnoty významnému obsahu či situaci. Přidávání či odebírání hodnoty může být subjektivní a skupinové, vědomé a nevědomé, spontánní a záměrné Hodnoty mohou být charakterizovány nejen z pohledu prospěchu jedince, ale i z pohledu prospěchu celé společnosti. Mnohdy právě základní hodnocení člověk přejímá ze svého sociálního prostředí a vytváří si tak osobní hodnotový systém. Proto právě toto základní hodnocení může mít spíše protispolečenský směr. Na jedné straně určitým skutečnostem přisuzuje hodnoty vyšší, na druhé straně hodnoty nižší. Hodnotový systém každého člověka je velice důležitý, individuální, zejména z důvodu ovlivňování jednání člověka. Hodnoty se pak projeví jako zdroj motivační činnosti a motivačního jednání jednotlivců. Je pravděpodobné, že člověk bude motivován k těm činnostem, které povedou ke skutečnostem podle jeho hodnotové hierarchie důležitějším, tj. ke skutečnostem, kterým připisuje vysokou pozitivní hodnotu, a naopak se bude vyhýbat skutečnostem, jimž připisuje hodnoty negativní, resp. bude relativně lhostejný ke skutečnostem bez výraznějšího pozitivního či negativního hodnocení. (Bedrnová, Nový 2002). Je zřejmé, že každý člověk upřednostňuje jiné hodnoty. Hodnotou pak může být prakticky cokoliv. Existují ovšem obecně platné hodnoty, jako jsou zdraví, rodina, děti, práce, přátelství, vzdělání, společenské postavení, peníze, upřímnost, láska, pravda, svoboda, úspěch atd. Základ typologie hodnotových orientací položil německý psycholog Spranger. Definoval šest osobnostních typů podle převažujícího zaměření: 1. Typ teoretický - snaží se hledat pravdu, kritiku, uvažuje racionálně až intelektuálsky, pro něj je nejvyšší hodnotou poznání. 2. Typ ekonomický - měří všechno užitečností, praktičností, je zaměřen na prospěch, prosperitu, na hromadění majetku, nejvyšší hodnotou je užitek. 3. Typ estetický - nejvyšší hodnoty spatřuje ve formě a harmonii, patrné jsou jeho tendence individualismu a soběstačnosti, nejvyšší hodnotou je krása. 4. Typ sociální - charakterizuje člověka nesobeckého, altruistu, pro něhož je láska tou nejsprávnější, nejhodnotnější formou vztahů, nejvyšší hodnotou vůbec. 5. Typ politický - za nejvyšší hodnotu považuje moc, má tendenci neustále vyhledávat soutěž, vliv a příležitost ovládat druhé. 6. Typ náboženský - má tendenci vidět nejvyšší hodnotu v jednotě, je zaměřen k absolutním božským hodnotám, hledá mystickou náboženskou zkušenost. 21

Tento model bychom mohli z hlediska rozvoje člověka ještě rozšířit o typ technický či sportovní. Z výše uvedeného vyplývají konkrétní hodnotové orientace každého člověka. Na tomto místě je také potřeba naznačit fylogenetickou a ontogenetickou povahu hodnot a hodnocení a jejich obecný dispoziční význam. Hodnoty člověka v jistém smyslu představují vývojový fenomén, který slouží k poznání skutečnosti, její interpretaci a určení konkrétního vztahu jedince. Důkazem je dominující emoční složka hodnocení, která, jak již víme z výpočtu Osgooda, tvoří 50% rozptylu. Významu emocí rovněž dosvědčuje funkce limbického mozku, který jako nejstarší kortikální struktura přijímá, zpracovává a univerzálním jazykem emoce interpretuje skutečnost. Tato interpretace (hodnocení) iniciuje a výrazně reguluje aktivitu jedince. Prostřednictvím limbického systému si rozumíme s ostatními lidmi, ale také s živočichy (kteří rovněž vlastní limbický mozek). Při narození člověka je tento systém již připraven k činnosti, což se projevuje v časné schopnosti novorozence prožívat libost a nelibost. Tyto nediferencované emoční kvality jsou základem vývoje specifických emocí, ale také subjektivního systému hodnot. Hodnoty (buď idiosynkratické a také naučené, sociální) představují nejobecnější a nejhlouběji postavené dispozice, které určují vývoj, podobu a činnosti dalších dynamických činitelů osobnosti včetně potřeb, motivů, postojů, cílů, ideálů aj. Princip komplexního původu Jak je již patrno z názvu, jedná se o celkové začlenění a promítnutí vztahu jedince ke všem jednotlivým socializačním činitelům a jejich zpětnému působení na jedince. Primárně je však důležité zdůraznit, co zahrnujeme do původu hodnot. Zde se jedná o historické, sociální a individuální činitele. Historické podmínky Globálně tyto podmínky mají velkou důležitost. Podílejí se na definování obsahu nejsložitějších hodnotových systémů. Zanedbávání historie, kultury či tradic má v důsledku negativní vliv na aspekty hodnotové identity společnosti a jednotlivce (Cakirpaloglu, 2004). Je důležité apelovat na jedince, aby si vážil své historie a historie rodu a svým chováním udržel, byť i v potřebně pozměněné podobě, historii svého rodu a společenských zásad dané země, i když to zní trochu archaicky. Přesto je to však nezbytné, protože v atmosféře globalizační doby se tyto podmínky stírají a ztrácejí na významu. Sociální podmínky Zde jsou zastoupeny všechny socializační činitele, které se podílejí na vývoji osobnosti. a) rodinné klima a příslušnost 22

- zde bych rád uvedl výzkum, který proběhl v USA (1985) v malé obci Dynamon v severní Kalifornii. Zimbardo se při svém bádání zaměřil na možnosti a podmínky výskytu, důsledků a prevence nesmělosti, bázlivosti, stydlivosti a všeho, co anglický pojem shyness znamená (Cakirpaloglu, 2004). V této vesnici byl experimentálně zaveden alternativní způsob života. Jednalo se především o komunální uspořádání každodenního života, který byl pozitivisticky zaměřen na mezilidské vztahy občanů. Zimbardo přikládal velký význam těmto příznivým socializačním podmínkám, především vlivu pro obecný vývoj dětí. Jak uvádí Cakirpaloglu (2004, s. 374): Tyto děti pak ve srovnání s ostatními vrstevníky ze Spojených států byli velmi pokročilé v intelektuálních výkonech a také byly lépe sociálně kompetentní, obratné a přirozené. b) sociální původ - i když se podílí na vývoji člověka a jeho společenského vědomí, neovlivňuje je přímo, ale zprostředkovaně. Mezi zprostředkující činitele můžeme zahrnout životní styl, sociální zájmy aj. c) styl života - bývá pro každého ryze subjektivní záležitostí a občas může docházet k záměně s hodnotovým (materialistickým i nematerialistickým) systémem. d) vrstevní zájmy - zájmy jedince mohou být krátkodobé nebo dlouhodobé. U dlouhodobých zájmů, může docházet k jejich prolínání. Cakirpaloglu (2004, s. 376) tvrdí že: Zájmy mohou být i hodnotově neutrální. Příkladem je zájem jedince o vlastní vzdělání uvnitř nevzdělané a ke vzdělání nezaujaté společnosti. e) vrstevní identifikace - jedná se o velmi důležitou subjektivní představu o určité struktuře, která představuje společnost a jedincovu reflexi objektivní stratifikace společnosti jedincem. Zde narážíme na zařazení do skupiny a vzájemné vztahy mezi členy skupiny. Cakirpaloglu (2004, s. 377) uvádí: V případě, že se objeví jedinec s mimořádnými vlastnostmi, může se jeho hodnocení a rozhodování stát klíčovou determinantou skupinové akce. Ve většině situací však skupinová dynamika převáží nad jednotlivcem v tom smyslu, že platné normy a případné hodnotové změny přenáší na své členy prostřednictvím četných mechanizmů sociální interakce. Druhy skupinové dynamiky (mechanizmy vlivu skupinové diskuse, identifikaci se skupinovými normami, konformitu jedince) experimentálně zkoumal a analyzoval Kurt Lewin. Důležitost individuální charakteristiky Stejně jako dvě předešlé složky tvoří nezastupitelnou úlohu při stabilizaci a formování hodnot (někteří autoři hovoří o jejich ukotvení). Individuální složka je velmi podstatnou a nezastupitelnou pro objasnění hodnot a jejich fungování v hodnotovém systému. Obecně se však dá předpokládat, že vliv sociálních činitelů v procesu formování individuálních hodnot se realizuje pomocí psychologických mechanizmů učení (Cakirpaloglu, 2004). 23

1. 6. 5. Ideály jako zdroj motivace Ideálem rozumíme určitou ideovou či názornou představu něčeho subjektivně žádoucího, pozitivně hodnoceného, co pro daného jedince představuje významný cíl jeho snažení, skutečnost, o kterou usiluje (Bedrnová, Nový, 2002). Z jednotlivých ideálů pak můžeme definovat určitý typ osobního profilu v podobě životních cílů, osobního života či života pracovního. Ideály vznikají na základě působení konkrétních sociálních faktorů, působících na vývoj a utváření osobnosti člověka. Podstatnou úlohu zde hrají také procesy učení, nápodoby a identifikace. Zatímco idealizace znamená jejích neurotickou podobu, cíle, které osoba není s to dosáhnout. A to je hlavní rozdíl mezi ideálem a idealizací. V tomto tkví neurotický konflikt a bludný kruh neurotického snažení, kterým se také zabývala Karen Horneyová. Zájemce o tuto problematiku odkazuji na její knihu Neuróza a lidský růst. Oba pojmy však výrazně motivují jedince, ideály směrem k seberealizaci, jejích iracionální podoba k psychickým potížím. 1.6.6 Postoje jako zdroj motivace Pokud v této části hovoříme o možných zdrojích motivace, tak nesmíme opomenout význam postojů. Pojem postoj do psychologie jako první zavádějí W. J. Tomas a F. Znaniecki (1918). V literatuře se můžeme setkat s celou řadou jejich definic. Bedrnová, Nový (1998, s. 58) uvádějí: Postoje člověka bývají vymezovány jako trvalé soustavy pozitivních nebo negativních hodnocení, emocionálního cítění a tendencí jednat pro nebo proti vzhledem ke společenským objektům. Oproti tomu můžeme uvést již klasickou definici G. W. Allporta, který postoje vymezuje jako určité mentální nervové vztahy pohotovosti, organizované zkušeností a vyvíjející direktivní nebo dynamické vlivy na odpovědi individua vůči všem objektům a situacím, s nimiž je ve vztahu (in Nakonečný, 1998, s. 217). Samotným předmětem (objektem) postojů může být vše, co pro jedince existuje v jeho světě nebo jak uvádí Hewstone a Stroebe (2006, s. 283): Může být jím cokoliv, co člověk registruje nebo čím se v mysli zabývá. Při rozboru literatury věnující se tématu postojů vždy nalezneme velkou část věnovanou struktuře (model jednosložkový, dvousložkový a třísložkový) a funkcím (instrumentálním, ego-defenzivním, hodnotově expresivním a kognitivním) postojů, které zde z důvodu rozsahu a zaměřenosti práce na jiné téma nebudeme uvádět. Ve spojitosti postojů jako případného zdroje motivace je nutné zmínit teorii inkongruence. Teorie inkongruence Tato teorie je postavena na předpokladu, že postoje mezi sebou či jejich jednotlivé složky mají přirozenou tendenci k jisté míře vzájemné kongruence (shody, souladu). V případě, kdy míra 24

inkongruence překročí jistou mez, dochází nejdříve ke vzniku napětí, které se neustále zvyšuje. Tendence odstranit nepříjemný stavu napětí - motivuje. Následně dochází ke vzniku motivačních sil, které mají za úkol dosáhnout opětovně dostatečné míry kongruence (Homola, 1977). Postoje zaměřené na jednání jsou velmi často v úzkém spojení s potřebami. V případě, že jsou postoje příliš protikladné, dochází k aktivaci potřeby celistvosti. Toho může být dosaženo změnou složek postoje nebo, celého postoje, nebo pokusem změnit vnější proměnné, pokud je to možné. Z uvedeného vyplývá, že postojům můžeme přičítat vlastnosti motivů. Zvláště postoje se silnou afektivní složkou mohou být motivačně velmi silné a dlouho se udržují (Homola, 1977). Podle Newcomba (In Nakonečný, 2000, s. 131): zásadní rozdíl mezi motivem a postojem spočívá v tom, že postoj determinuje způsob jednání, kdežto motiv je příčinou jednání a vyjadřuje jeho psychologický smysl. Z výše uvedeného lze o postoji uvažovat jako o pohotovosti k aktivaci určitého motivu, nebo jako o určité predispozici jednání, myšlení, percepci a cítění vůči nějaké věci či objektu. Proto by však postoje neměly být slučovány s motivy. A nejen proto: postoje se skládají z triády kognice, emoce a činnost u motivu dominuje emočně-akční komponenta. Dále, postoje jsou nejčastěji vědomé dispozice (míra uvědomění klesá s nárůstem emoční složky, tedy u předsudků, taktéž u tzv. nevědomých postojů). Motivy, které doprovází přání, si uvědomujeme. Ostatní jsou vesměs nevědomé potřeby. Motivace v opačném případě může sloužit také jako zdroj postojů. Tato situace velmi často nastává při vnímání nových informací, které jsou velmi podstatné při utváření nových postojů. Zde může docházet ať již v individuální rovině nebo rovině skupinové k určitému motivačnímu nebo kognitivnímu zkreslení. 1. 7. Vztah motivace k dalším psychickým procesům Dalo by se tedy říci, že ani jeden psychický proces nefunguje naprosto samostatně, a tedy ani při výkladu motivace se neobejdeme bez přihlédnutí ke vztahům mezi těmito psychickými procesy, jako např. emoce, učení, kognice, volní jednání. 1.7. 1. Vztah motivace, chování a kognitivních procesů Motivační stavy převážně určují psychologické příčiny chování, kognitivní procesy (vnímání, myšlení, představy) určují jeho konkrétní vzorec s ohledem na situaci, v níž se uskutečňuje a to především způsob chování. Předpokládá se i existence tzv. kognitivních potřeb, které souvisejí s nutností orientace v situaci a s tendencí lidských individuí objevovat kauzální vztahy, uspořádávat poznatky do určitých struktur apod. To je vyjádřeno slovem zvědavost, ale také pátrání a dalšími. Vrozená orientační reakce souvisí s potřebou informací o 25