ŠKODA AUTO a.s. Vysoká škola B A K A L Á Ř S K Á P R Á C E. 2012 Lucie Tajovská

ŠKODA AUTO a.s. Vysoká škola B A K A L Á Ř S K Á P R Á C E 2012 Lucie Tajovská

ŠKODA AUTO a.s. Vysoká škola Studijní program: B6208 Ekonomika a management Studijní obor: 6208R088 Podniková ekonomika a management provozu OPTIMALIZACE TISKOVÝCH NÁKLADŮ Lucie TAJOVSKÁ Vedoucí práce: Ing. Petr Novotný, Ph.D.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury pod odborným vedením vedoucího práce. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná a v práci jsem neporušil(a) autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským). V Praze dne... 3

Obsah Seznam použitých zkratek... 5 Úvod... 6 1. Popis běžného ofsetového tiskového procesu... 8 1.1 Pre-press... 8 1.2 Tisk... 9 1.3 Post-press... 10 2. Srovnávací analýza ofsetového tisku... 12 2.1 Způsoby zvýšení propustnosti... 15 3. Principy štíhlé výroby aplikované na proces tisku.... 18 3.1 Základní druhy plýtvání... 20 3.2 Principy štíhlého tisku... 22 4. Principy konsolidovaného tisku... 28 4.1 Zlepšení efektu pull menšími dávkámi... 32 5. Celkový potenciál štíhlé výroby a konsolidovaného tisku... 33 Závěr... 38 Seznam literatury... 39 Seznam obrázků a tabulek... 40 4

Seznam použitých zkratek A/S C CMYK CtP ČR DKK EU F tv FTP K L M Nh Nmin Q T TC akciová společnost náklady Cyan Magenta Yellow Key (barevný model) Computer to Plate Česká republika dánská koruna Evropská unie časový fond zařízení File Transfer Protocol kapitál práce materiál normohodina normominuta objem produkce výrobní takt celkové náklady 5

Úvod Polygrafický průmysl se charakterem své produkce liší od ostatních odvětví zpracovatelského průmyslu. Ačkoli v rámci zpracovatelského odvětví představuje pouze malý podíl (celkový podíl na tržbách v roce 2008 činil cca 2 %), jeho produkty nalézají uplatnění ve všech oblastech ekonomiky. Pro odvětví polygrafického průmyslu je charakteristická potřeba vysoce kvalifikované pracovní síly a značná investiční náročnost. Se vstupem České republiky do EU byly odstraněny posledních bariéry mezinárodního obchodu, zároveň však došlo k zostření konkurence pro český polygrafický průmysl, která tak vytlačuje neefektivní výrobce z trhu. Některé firmy se díky masivním investicím v posledním desetiletí dostaly na technologickou úroveň firem západoevropských (Filgas, Dřáždil, 2009). V důsledku globální recese došlo v posledních letech k propadu počtu zaměstnaných osob i tržeb z prodeje výrobků polygrafického průmyslu. Zatímco produktivita práce v odvětví zaznamenala mezi lety 2005 až 2011 nárůst, ve srovnání s vyspělými průmyslovými státy i průměrem EU je však produktivita práce v ČR podstatně nižší. Ekonomický vývoj vystavil malé flexibilnější podniky zvýšenému riziku, neboť ztížil jejich přístup ke kapitálu. Na druhé straně se velké firmy potýkají primárně s problémem nadbytečných výrobních kapacit, což vede k cenové kompetici (Filgas, 2012). Ačkoli technologický vývoj umožňuje zvýšení produktivity a přístup k novým trhům, úspěch nejen českých firem všech velikostí na trhu bude záviset především na jejich schopnosti adaptace na změny chování zákazníka v současném hospodářském klimatu, optimalizaci a racionalizaci výrobních procesů a výrobních nákladů. Optimalizace tiskových nákladů tedy představuje relevantní problematiku pro řadu tiskáren. V teoretické části této práce bude představen tradiční tiskový proces. Bude analyzována struktura nákladů pro jednotlivé fáze procesu tisku a diskutovány možnosti zvýšení propustnosti výrobních zařízení. Další kapitola bude věnována úvodu do východisek štíhlé výroby a jejich zasazení do řízení výroby v polygrafickém průmyslu. Podrobněji se budu zabývat popisem vybraných nástrojů štíhlé výroby, o jejichž uplatnění se pokusím v praktické části této práce. V praktické části uvedu příklad tiskárny, která zavedením tiskového metody, která není dosud v tomto odvětví běžná, dosahuje významného snížení nákladů na produkci tištěných materiálů, důsledkem čehož je agresivní cenová politika zejména v oblasti nízkoobjemových objednávek. S touto metodou jsem se seznámila při návštěvě dánské společnosti LaserTryk A/S. V další kapitole praktické části naváži na principy štíhlé výroby diskutované v části teoretické a ukáži jejich uplatnění při optimalizaci tiskového procesu na modelu fiktivní tiskárny, dosud štíhlou výrobu nepraktikující. Pokusím se také o identifikaci možných úspor z těchto opatřeních plynoucích. 6

Cílem této práce je identifikovat úspory nákladů plynoucí z aplikace principů štíhlé výroby v jednotlivých fázích tisku a ukázat jejich potenciál ve spojení s metodou konsolidovaného tisku. Zároveň se pokusím navrhnout doporučení, jak díky optimalizaci tiskového procesu a prostřednictvím organizačních a procedurálních změn dosáhnout zvýšení produktivity bez nutnosti zásadních investic do nových výrobních zařízení. 7

1. Popis běžného ofsetového tiskového procesu Ofsetový tisk je nepřímá litografická technologie přenosného rotačního tisku z plochy. Rozšířila cca od roku 1970 a díky níž došlo prakticky k vytlačení technologie knihtisku převládajícímu do té doby. Ofsetový tisk je dnes stále nejpoužívanější technikou produkce tištěných materiálů jako jsou zejména propagační materiály všeho druhu, brožury, letáky, hlavičkové papíry, vizitky a podobné, a je využíván společnostmi všech velikostí. V případě produkce pouze malého počtu kopií je stále více konkurenceschopná technologie inkoustového tisku (InkJet) (Kipphan, 2001). Provozní náklady inkoustového a ofsetového tisku jsou velmi rozdílné, přičemž v případě inkoustu jsou téměř lineární se stejnými náklady na výtisk bez ohledu na celkový objem zakázky. U ofsetu vyvstávají velké náklady na počáteční nastavení stroje, přípravu tiskových desek, adjustaci barev včetně značného plýtvání papírem, dokud není dosaženo přesné barvy a nejvyšší kvality.poté jsou provozní náklady již nízké. Obrázek 1. znázorňuje schéma výrobního toku tiskového procesu. Zdroj: (Kipphan, 2001, s. 14) Obr. 1 Schéma tiskového procesu 1.1 Pre-press Zadavatel, firma střední či větší velikosti, zpravidla zadá tvorbu a návrh tiskových materiálů reklamní agentuře a ta ji předá polygrafické firmě - tiskárně. Pro dosažení souladu s přáním zákazníka může tento postup zahrnovat i několik kol komunikace mezi klientem, reklamní agenturou a tiskárnou. Tiskárny jsou obvykle též schopny samy zajistit vytvoření návrh materiálů (layoutu). Tato možnost je více preferována menšími firmami, neboť je často 8

levnější než zprostředkování reklamní agenturou. Během poslední dekády podíl tiskových zakázek objednaných a zpracovaných elektronickou cestou dosáhl 65 % a stále se zvyšuje (Kipphan, 2001). Z tohoto důvodu je také stále běžnější, že i menší podniky si layout zpracují samy do podoby klasického pdf-souboru (případně využijí služeb externího grafika), který po doručení tiskárně vstoupí do fáze předtiskové přípravy neboli pre-press procesu. Něž se zakázka dostane do tisku, je třeba zajistit, že výsledek bude 100 % v souladu s požadavky klienta. Pečlivá předtisková příprava představuje jeden ze způsobů, jakým tiskárny usilují o řízení optimální vytíženosti nákladních výrobních zařízení tak, aby se vyhnuly problémům při tisku. Jelikož je zakázka tištěna na ofsetovém tiskovém stroji, tiskárna ze zákazníkových podkladů musí nejprve zpracovat filmové negativy. Tyto negativy jsou použity pro výrobu (kovových) tiskových desek způsobem podobným vývoji fotografického filmu. Pro tisk 4-barevného (CMYK) návrhu (předlohy), což je nejčastější, je třeba 4 desek - azurová, purpurová, žlutá a černá. Jakmile jsou tyto desky vyrobeny, projekt je připraven k tisku. Tiskový stroj používá archy papíru, které mají obvykle mnohem větší formát, než výsledný požadovaný materiál, je běžné tisknout na každý arch více kopií. Obvyklý formát archů je 92x64 cm, který je dostatečně velký na to, aby na jeden list byl leták formátu A4 reprodukován 8krát. Před zahájením samotného tisku je třeba papír potřebný pro náklad buď objednat a doručit od dodavatele a nebo vybrat z vlastních zásob tiskárny. Není neobvyklé, že tiskárna má na skladě více než 100 druhů papíru různých gramáží, formátů, barev a kvality. 1.2 Tisk Ofsetové stroje operují v řádu sekund; uvažujeme-li nejvýkonnější zařízení s teoretickou kapacitou 18 000 archů za hodinu, projde strojem 18 kilometrů papíru za hodinu, což představuje cca 5 archů za sekundu. Tisková zařízení vykonávají komplexní sekvenci činností ve velmi krátkém čase při dosažení vysoce kvalitního tisku. Archové i rotační tiskárny a fungují na podobném principu, přičemž rotační stroje využívající velké role papíru jsou vhodné pro velkoobjemové zakázky, zatímco archové ofsety tisknou arch po archu a jsou tak vhodnější pro krátké a středně dlouhé operace (250 až 50.000 listů). Jakmile je papír zaveden ve stroji, nezávisle na typu přísunu papíru projde pod řadou válců, z nichž dva pracují současně a provádí otisk na papír. Předtím jsou již inkoust (barva) a voda naneseny na tiskovou desky, která je přímo namontována na válec. Inkoust se váže na část desky, která obsahuje předlohu, voda se aplikuje do bílé části papíru. Barvu je nutné smíchat s olejem. Je to proto, že inkoust a voda se musí vzájemně odpuzovat, aby se zabránilo rozmazání a skvrnám na finálním produktu (Kipphan, 2001). 9

Zdroj: (Kipphan, 2001, s. 55) Obr. 2 Typický příklad čtyřbarevného archového stroje Válec s deskou přenáší, neboli ofsetuje, předlohu na válec s gumovým povrchem, čímž je design přenesen na papír. U čtyřbarevného tisku se tento proces opakuje čtyřikrát, pro každou barvu jednou. Schematický průřez strojem se 4-mi sadami válců znázorňuje Obrázek 2. Mokrý papír obvykle ještě projde pod infračervenými zářiči, které jej částečně vysuší. Na závěr je obvyklé na výtisk nanést transparentní film, opět prevence proti rozmazání. Poté, co je na válcích instalována nová sada desek s předlohou pro druhou stranu, se stohy papíru obrátí a projdou strojem podruhé. Protože je výměna časově náročná a desky jsou drahé, vyvinul polygrafický průmysl techniku, kde jsou negativy umístěny na deskách takovým způsobem, že papír lze potisknout z obou stran stejnou předlohou bez výměny desek. 1 Je tak dosaženo nezanedbatelné úspory času a snížení nákladů. 1.3 Post-press Dokončovací práce (post-press), jako je skládání, vazba a řezání jsou provedeny v závislosti na tom, jak má finální výrobek vypadat. Minimálně řezání je nutné vždy. Po řezání putuje zakázka do dalších strojů jako jsou šičky, do lepícího nebo skládacího stroje. Nakonec je zakázka zabalena pro přepravu. Post-press proces je poměrně náročný na pracovní sílu, protože vyžaduje čas na přizpůsobení každého stroje pro každý jednotlivý úkon. Mimo to musí obsluha uskutečnit několik testovacích běhů pro každý krok procesu, aby se zajistilo, že materiál je řezán, skládán a sešit a/nebo lepen, jak je potřeba. Teprve pak může být prohnáno velké množství kusů přes různé specializované stroje najednou. Narozdíl od velkých tiskáren jsou tyto stroje konstrukčně mnohem jednodušší, tím pádem i řádově levnější a obvykle nejsou provozovány ve striktních časových rozvrzích. Výjimkou z výše uvedeného je řezací stroj, který je drahý a zároveň velmi intenzivně využíván. Řezací stroj tak v post-press fázi často představuje místo s omezenou kapacitou. 1 Existují stroje osazené 8mi sadami válců, které dokáží tisknout po obou stranách, čímž také dochází k úspoře času, tyto stroje nejsou nicméně zatím příliš rozšířené. 10

Existují i integrované zařízení pro konečné zpracování, kde například řezání, skládání, šití a konečný ořez může být proveden bez intervence obsluhy mezi jednotlivými kroky. Tato zařízení jsou ovšem kapitálově náročná a jejich nevýhodu představuje optimalizace pro opakované série prakticky identických produktů, jako například časopisy určitého formátu a konfigurace. Propojení všech tří fází tiskového procesu s klíčovými zpracovatelskými kroky znázorňuje Obrázek 3. Zdroj: vlastní zpracování Obr. 3 Fáze tiskového procesu 11

2. Srovnávací analýza ofsetového tisku Tištěné materiály mohou být poměrně drahé. Cena je do značné míry závislá na výrobních nákladech, protože ziskové marže jsou obvykle velmi nízké. Konkurence v odvětví je silná a ve většině evropských zemí v současnosti existuje více tiskové kapacity, než kolik je nutné k uspokojení reálné poptávky. Struktura nákladů tiskového procesu se skládá ze tří hlavních složek: mzdových nákladů, spotřeby materiálu a nákladů na vlastní kapitál. Každá ze tří etap tisku (pre-press, tisk a post-press) je charakterizována různou strukturou nákladů. Obrázek 4 ukazuje dvě charakteristiky nákladů spojených s předtiskovou přípravou: Zaprvé, že hlavní komponentou nákladů jsou náklady na práci a že tyto náklady nejsou funkcí počtu vytištěných kopií. Jinými slovy, nezáleží na tom, jestli je tisková úloha dlouhá nebo krátká, náklady na pre-press jsou konstantní. Náklady na pre-press do značné míry závisí na tom, jak dlouhou dobu stráví obsluha administrativou a přípravou souborů a desek pro tisk. Dochází samozřejmě také k použití materiálu jako negativy a desky. To znamená, že náklady akumulované během předtiskové přípravy budou zejména zřetelné pro objednávky s omezený počtem požadovaných výtisků, ale pro velkoobjemové zakázky budou zanedbatelné. Strojní výroba tiskových plechů (desek) je poměrně drahá, avšak investiční náklady nejsou hlavním činitelem nákladů předtiskové přípravy. Zdroj: vlastní zpracování Obr. 4 Náklady výrobních faktorů pre press fáze Fázi tisku charakterizuje zcela odlišná struktura nákladů; převažuje zde spotřeba materiálu u všech tiskových úloh, vyjma těch nejkratších. Spotřeba papíru je zde určující a je přímo úměrná délce tisku. Obrázek 5 ukazuje počáteční náklady vzniklé během rekonfigurace a přizpůsobení stroje ještě před zahájením vlastního tisku. Stroj je monopolizován pro konkrétní úlohu a operátor/operátoři jsou zaneprázdněni, ale stále se nic netiskne. Určité množství papíru a inkoustu je nutné pro testování a nastavení, stále nedochází k produkci přidávající hodnotu. Po zahájení 12

vlastního tisku lze pozorovat, že největším složkou nákladů je materiál - papír, jehož spotřeba je přímo úměrná počtu vyprodukovaných výtisků, zatímco přírůstek nákladů práce a kapitálu na každou další jednotku produkce se zmenšuje úměrně tomu, jak se čas potřebný k produkci této další kopie blíží k nule. Mzdové a kapitálové náklady nicméně hrají roli v závislosti na tržních podmínkách a na intenzitě využití zařízení, ale stejně jako pro náklady v pre-press fázi se jejich podíl na jednotkových nákladech snižuje s tím, jak se zvětšuje náklad tisku. Zdroj: vlastní zpracování Obr. 5 Náklady výrobních faktorů fáze tisku Tiskové stroje jsou poměrně drahá, precizně vyladěná zařízení, tudíž financování, celková údržba a odpisy zde představují největší položku nákladů. Například pořizovací cena tiskového stroje uvažovaného v této práci, Heidelberg Speedmaster série 74-5, činí v závislosti na přesné konfiguraci cca 1 milion EUR (2011). Protože je pořízení tiskových strojů na leasing běžnější než jejich skutečně vlastnění, lze tyto náklady obecně vyjádřit jako fixní měsíční platbu. Náklady financování závisí na běžné úrokové míře, tudíž je lze na regionální úrovni (v rámci evropských zemí), považovat za srovnatelné. Rozdíl mezi kapitálovými a mzdovými náklady na pracovní sílu je ten, že kapitálové náklady jsou dané bez ohledu na to, kolik hodin stroj běží, což znamená, že tiskárna platní pevnou částku za financování, zatímco mzdové náklady jsou více méně úměrné počtu provozních hodin. To znamená, že je možné snížit podíl kapitálových nákladů na celkových nákladech za hodinu provozováním stroje více hodin. Motivací ke snížení podílu leasingové sazby na mezních nákladech je značná; důkazem budiž fakt, že téměř většina tiskáren provozuje stroje více než v jednosměnném provozu. Čím více hodin tiskové stroje běží, tím lepší je obvykle ziskovost společnosti. Proto je prioritou snížit, v ideálním případě vyhnout se zcela prostojům a zastavení strojů. Náklady na samotné spuštění tisku jsou zcela zásadní pro tisk malých sérií, naopak u velkých tiskových úloh (mnoho listů) nemají tak kritický význam. 13

Mzdové náklady, jak bylo vysvětleno výše, jsou do značné míry úměrné počtu hodin, po který jsou tiskové stroje v provozu, tedy provozovány obsluhou. Hodinové mzdové náklady se však mohou v různých zemích značně lišit, a to i přesto, že polygrafické firmy působí de facto na jednom trhu. To platí zejména v Evropě. Tabulka 1 ilustruje vzájemný vztah nákladů kapitálu a práce pro případ vysoké a nízké úrovně mezd v závislosti na rostoucím využití stroje nasazením více pracovních směn. Tento vztah je nezávislý na délce tisku (nákladu) a využití materiálu, neboť je vypočten pouze z počtu provozních hodin. Spotřeba materiálu za hodinu je na rozdíl od toho silně ovlivněna délkou tiskové úlohy, která je proměnná a proto ji nelze obecně vyjádřit z celkových nákladů procentuálně. Tab. 1 Vztah nákladů kapitálu a práce pro scénář vysoké a nízké mzdy Vztah nákladů kapitálu a práce pro případ vysoké a nízké úrovně mezd Případ nízké úrovně mezd Náklady na financování zařízení = mzdové náklady jednoho pracovníka v jedné směně * Počet směn 1 1,5 2 2,5 3 4 Kapitálové náklady % 50 40 33 29 25 20 Mzdové náklady % 50 60 67 71 75 80 Případ nízké úrovně mezd Náklady na financování zařízení = mzdové náklady 4 pracovníků v jedné směně * Počet směn 1 1,5 2 2,5 3 4 Kapitálové náklady % 80 73 67 62 57 50 Mzdové náklady % 20 25 33 38 43 50 * 1 směna = 150 hodin / měsíc Zdroj: vlastní zpracování Uvažujeme-li stejná zařízení (stáří, kapacita a další parametry), lze kapitálové náklady, i.e. leasingové sazby, považovat za srovnatelné pro oba mzdové scénáře. Materiálové náklady je možné také považovat za totožné, vzhledem k tomu, že trh papíru je díky bezbariérové arbitráži vysoce konkurenční a neumožňuje zásadní cenové rozdíly z jedné země do druhé. Nejzřetelnější rozdíl lze pozorovat u třetí složky struktury nákladů - nákladů na práci (mzdové náklady). Náklady na mzdy kvalifikovaného pracovníka v polygrafickém průmyslu v Dánsku, činí cca 850 Kč za hodinu 2 (včetně daní a ekvivalentu pojistného na sociální zabezpečení), zatímco cena za kvalifikačně odpovídající pracovní sílu v České republice se pohybuje kolem 200 Kč za hodinu 3, lze konstatovat zhruba ¼ relativně k zemi s vysokou úrovní mzdy, zde reprezentovanou Dánském. 2 Údaj poskytnut výkonným ředitelem a prezidentem společnosti LaserTryk Esbenem M. Kabellem 3 Vypočteno dle http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/kapitola/0001-11-2010-1000 14

Ve složení nákladů post-press fáze převládá práce a použití materiálů, jak je znázorněno na Obrázku 6. Vzhledem k tomu, že různé dokončovací kroky vyžadují vstup práce od začátku do konce, po přizpůsobení strojů jsou mzdové náklady úměrné produkci. Spotřeba práce při nulové produkci představuje zmíněné přizpůsobení a nastavení strojů a čas pro zkušební provoz. Zdroj: vlastní zpracování Obr. 6 Náklady výrobních faktorů post press fáze Určité kapitálové náklady při nulové produkci představují čas, po který jsou stroje zabraný pro danou úlohu, ale během přizpůsobování a testovacích běhů nepřidávají hodnotu finálnímu výrobku. Jakmile začne vlastní produkce, přidávávají se kapitálové náklady jako funkce času; stejně tak náklady práce, ale kapitálové náklady jsou jednoznačně nejméně významné. Spotřeba materiálů v post-press fázi sestává především z obalového materiálu, jak např. kartónové krabice, ochranné fólie, balící papír a pásky. Množství je přímo závislé na nákladu. Obrázek 6 ukazuje, že pracovní náklady jsou obecně vyšší než materiálové. To platí zejména v případech, kdy produkt vyžaduje několik pracovně intenzivních dokončovacích kroků, ale v některých případech mohou být materiálové náklady vyšší než mzdové, a to například pokud jediným dokončovacím krokem je jednoduché řezání nebo pokud například zákazník specificky vyžaduje zabalení malého počtu výtisků zvlášť do malých krabic. 2.1 Způsoby zvýšení propustnosti Všechny kroky, ze kterých se skládaji tři výše popsané fáze tisku charakterizuje potřeba sekvencování, což znamená, že krok A musí být dokončen předtím, než započne krok B atd. V jakémkoli procesu zahrnujícím množství sekvenčních kroků existuje riziko, že jeden či více z těchto kroků vytvoří úzké místo. Úzké místo představuje omezení kapacity v určitém kroku systému, které definuje maximální produktivitu systému. Jinými slovy, pokud mají jednotlivé kroky kapacitu zpracovat (nebo vyrobit) 2000 jednotek za den, ale byť i jeden z nich pouze 1000 jednotek, 15

pak kapacita celého systému je totožná s kapacitou daného úzkého hrdla, tedy např. 1000 jednotek za den. U ofsetového tisku je to často právě fáze tisku, které představuje nejzřetelnější omezení. Kapacita používaných tiskových strojů bude definovat celkovou výrobní kapacitu tiskárny. Důvod, proč tomu tak je, není tak jednoznačný a je ovlivněn tím, jak tiskárna (firma samotná) postupně roste V oddělení předtiskové přípravy je rozhodnutí o najmutí jednoho dalšího zaměstnance či koupě další výpočetní techniky relativně snadné a bezrizikové, v důsledku čehož i zvýšení kapacity celého pre-pressu a všech jeho podkroků. Totéž platí pro post-press oddělení. Jeden až dva dodateční pracovníci mohou rychle přispět ke zvýšení výstupu, stejně jako nový stroj může zvýšit kapacitu určitého pracoviště v dokončovací fázi. V kontrastu s tímto, pořízení nového tiskového stroje a jeho uvedení do provozu představuje rozhodnutí implikující závazky a vysoké časové nároky. Z tohoto důvodu není možné kapacitu tiskové fáze zvýšit stejně snadno jako kapacitu ostatních přidružených fází. Rozhodnutí pořídit další tiskový stroj je tiskárnou obvykle odkládáno, jak dlouho je to jen možné a tím lze také vysvětlit, proč se tiskárny snaží zvýšit propustnost zařízení, kterými již disponují. Dalším důvodem zvyšování propustnosti je přirozeně snaha vyprodukovat více prodejní hodnoty pro daný kapitál vázaný ve strojích (technologii) a výrobních prostorách. Jakmile je investice uskutečněna, výrobní prostory představují fixní náklad bez ohledu na to, zda produkují prodejnou hodnotu nebo ne. Logickou strategií je tedy maximalizace využití stávajících výrobních prostředků. Existují čtyři způsoby, jak zvýšit propustnost tiskových strojů 1. zvýšení počtu provozních hodin zaměstnáním/využitím více směn 2. zvýšení rychlosti provozu/běhu tiskových strojů 3. snížení počtu přestávek/zastavení stroje 4. zkrácení času každého přerušení činnosti stroje ad 1) Zvyšování počtu provozních hodin využitím více pracovních směn znamená jednoduše zaměstnání pracovní síly na více hodin, dokud není každá dostupná hodina využita. Většina tiskáren v současné době již pracuje s více než jednosměnných provozem, přičemž pracovní směna představuje efektivně cca 150 h/měsíc. Pokud v měsíci o 30ti dnech je k dispozici 720 hodin, stroje mohou být teoreticky v provozu téměř 5 směn. Ve skutečnosti musí být ovšem značný počet hodin vyhrazenou pro pravidelnou údržbu, jakož i neplánované odstávky kvůli mechanických poruchám a podobně. V praxi nemůže být dosaženo provozu zpravidla více než 4 směn, což odpovídá zhruba 600 provozním hodinám za měsíc. Řada tiskáren operuje ve dvou- až třísměnném provozu. Tato metoda má potenciál pro zvýšení propustnosti o 33 % až 100 % (v případě 3 směn, resp. 2 směn). Dosažení takového nárůstu by ovšem vyžadovalo stálý a stabilní tok zakázek a celodenně velmi efektivní využití každé hodiny po celou dobu provozu. 16

Nepřetržitý provoz tiskových strojů má několik nevýhod. Například neexistují žádné nevyužité kapacity v případě náhlého nárůstu počtu objednávek. V případě poruchy, kdy je stroj mimo provoz delší dobu, nedostatek (či přímo neexistence) volné výrobní kapacity neumožňuje přiřazení úlohy jiným funkčním strojům, neboť jsou rovněž využity na hranici své kapacity. Od určité míry hraje neschopnost flexibility větší roli než náklady na dodatečnou kapacitu spojené s pořízením dalšího stroje. ad 2) Zrychlení provozu tiskového stroje má pro většinu provozovatelů omezený potenciál Jsou-li stroje v provozu, pak je to obvykle blízko jejich konstrukčnímu maximu. Uvedení nového modelu s větší kapacitou (více archů/metrů za hodinu) má význam obvykle pouze pro zpracovatele velko-objemových zakázek. Pro kratší tiskové úlohy není provozní rychlost určujícím faktorem propustnosti, jelikož plánované odstávky zaberou mnohem více času, než vlastní tisk. ad 3) Třetí možnost, snížení počtu plánovaných přestávek; tyto mohou být za účelem výměny stohu archů papíru ať už na vstupu či na výstupu tiskárny. Přestávky jsou také nutné pro výměnu desek před následující úlohou, pro jejich úpravu či kontrolu. Rovněž může být nutné zastavit stroj kvůli doplnění inkoustu, oleje a/nebo vody. Tyto úkony by měly být primárně provedeny, pokud již došlo k zastavení zařízení z jiných důvodů. Počet zastavení může být minimalizován díky pečlivému plánování tiskových úloh. Zvýšení propustnosti pomocí snížení prostojů má významný potenciál a jelikož vyžaduje přehodnocení náhledu na celý proces tisku, bude detailněji popsán v následují kapitole. ad 4) Zkrácením trvání každého zastavení představuje další možnost omezení celkových prostojů. I navzdory pečlivému plánování a hladkému průběhů je relativně vysoký počet zastavení nevyhnutelný. Trvání těchto přestávek může být zkráceno prostřednictvím přidělení více pracovní síly ke stroji krátce před a během plánovaného zastavení. Pro většinu tiskáren je obvyklé přiřazení jednoho operátora na jeden stroj. Čas zastavení by bylo možné zkrátit na polovinu nebo i méně, pokud by obsluze stroje asistoval další operátor, například při výměně stohů papíru na vstupu i výstupu stroje či výměně desek. Protože se jedná o opakující se manuální úkony, pomocný pracovník nemusí být stejně kvalifikovaný jako obsluha stroje, tím pádem i levnější, a mimo čas plánovaného zastavení se může věnovat jiným úkonům či obsluze 2 strojů. Alokace dodatečné pracovní síly nemá smysl pro scénář vysokých mezd. Další pracovní síla může být využita dočasně ke zvýšení propustnosti v době špiček, ale pokud se situace stává trvalou, je výhodnější pořídit dodatečný stroj. Pro scénář nízkých mezd je nasazení dalšího pracovníka nákladově výhodnější způsob, jak zvýšit propustnost. To znamená, že pro oba scénáře je prioritou číslo jedna zvýšení počtu směn coby nejefektivnější způsob zvýšení propustnosti. Pro scénář nízkých mezd přiřazení dodatečné pracovní síly druhou nejlepší možnost, pričemž toho řešení není to nejefektivnější pro scénář vysokých mezd, kde je lepší pořídit dodatečný stroj, pokud se potřeba zvýšené propustnosti stane trvalým. 17

3. Principy štíhlé výroby aplikované na proces tisku. Štíhlá výroba (lean production nebo lean manufacturing) je koncept aplikovaný ve výrobních procesech, jehož cílem je zajistit podniku dlouhodobou pozici na vrcholu svého oboru. Za vzor je v této oblasti je stále považována Toyota a její TPS (Toyota Production System). Cílem implementace přístupů štíhlé výroby je zajistit spokojenost zákazníka nízkými náklady (konkurenční cenou), vysokou kvalitou a rychlostí reakce na jeho požadavky. Štíhlá výroba je soubor nástrojů, pravidel a principů, které se uplatňují ve výrobě na výrobní pracoviště, linky, strojní zařízení, výrobní pracovníky, podpůrné procesy (údržba, logistika, kvalita). Štíhlost jako manažerská filosofie (lean management) už není pouze doménou automobilového průmyslu, ale čím dál tím více proniká do mnoha dalším průmyslových odvětví i do sektoru služeb (bankovnictví, zdravotnictví). V poslední době lze pozorovat významně rozvoj její implementace v oblasti malosériové a zakázkové výroby (API, 2012). V interpretaci Tomka a Vávrové štíhlá výroba představuje obrat od myšlení funkčního k myšlení procesnímu při řízení výroby; Jedná o způsob řízení založený na poznání ceny času, ceny tempa a ceny rychlosti s cílem dosažení vysoké ekonomie času a vysokého zhodnocení kapitálu a práce (Tomek, Vávrová, s 399). Také autoři Keřkovský a Svozilová shodně interpretují výchozí myšlenky, nicméně výčet metod je pojat různě. Podle (Keřkovský, 2009) je řízení štíhlé výroby silně orientováno na maximální uspokojení potřeb jednotlivého zákazníka, což je v přímém protikladu s tradičními principy hromadné výroby. Další důležité principy lean managementu jsou: princip zamezení plýtvání a optimalizace hodnototvorného řetězce, plánovací princip pull, princip zaměření se na podstatné aktivity a klíčové schopnosti, princip nepřetržitosti. Podobně Lean definuje (Svozilová, 2011), dále zdůrazňuje identifikaci činností, které se podílejí na postupném vytváření hodnoty a nutnost uvedení procesů do pohybu. Problematika štíhlé výroby je natolik rozsáhlá, že v rámci tohoto textu není možné uvést všechny myšlenky. Řada zásad a metod se však vzájemně překrývá a doplňuje. Proto pro účely této práce bude pozornost věnována pouze vybraným principům, které mají v kontextu tématu největší význam. Princip tahu Princip tahu (pull) lze chápat také jako production on demand a představuje přímy opak tradičního principu tlaku (push), kdy jsou jednotky výroby protlačovány skrze výrobní systém k dalšímu výrobnímu kroku, eventuelně až k zákazníkovi, což implikuje nárůst objemu rozpracované výroby a tudíž i nákladů na skladování této produkce do zásoby. Oproti tomu zakázky v systému pull procházejí výrobním procesem na základě tahu - požadavku od dalšího výrobního kroku, respektive i samotná výroba je iniciována, až pokud existuje autorizační signál v 18

podobě požadavku od zákazníka. Stejně tak lze za (interního) zákazníka považovat následný výrobní stupeň. Hlavní předností pull systému plánování a řízení výroby je výrazné snížení výrobních nákladů v důsledku snížení mezioperačních zásob a zkrácení průběžných dob výroby (Keřkovský, 2009, s.75). Rozdíl mezi systémem tahu a tlaku ilustruje obrázek 7. Zdroj: http://managementinformatika.blogspot.com/2007/07/kanban.html Obr. 7 Srovnání systému tlaku a tahu Kaizen Implementace principů štíhlé výroby (a samotná koncepce lean thinking) není časově ohraničený proces, nýbrž vyžaduje kontinuální zdokonalování, což též představuje podstatu filozofie Kaizen. Kaizen lze chápat jako na proces orientovaný myšlenkový přístup k rozvoji organizace prostřednictvím dílčích inkrementálních zlepšení, která nevyžadují velké investice. To představuje kontrast ke strategii inovace, která naopak znamená rapidní změnu s orientací na výsledek, často za cenu vysokých nákladů. Kaizen je také zastřešujícím pojmem řady populárních praktik jako například absolutní kontrola kvality (TQM), nulová zmetkovost, pojem interního zákazníka a právě včas (JIT), k jehož dosažení je třeba odstranit z pracoviště všechny hodnotu nepřidávající činnosti (Imai, 2008). Takt Tomek, Vávrová definují takt jako standardní normativ operativního řízení výroby uplatňovaný zejména ve vyšších typech výrob, tj. na linkách, v proudové výroby apod. Dále píší, že výrobní takt je interval mezi odvedením dvou po sobě Ftv následujících výrobků a stanovíme ho jako T = ; kde F tv je časový fond zařízení Q (linky) v Nh či Nmin) a Q počet součástí, které mají být za dané období na zařízení výroby (Tomek, Vávrová, 200, str. 146). Shodně takt popisují také autoři Liker a Meier, kteří prezentují takt jako koncept, nikoli nástroj, k rozvržení práce, který měří tempo poptávky zákazníka (Liker, Meier, 2005). Vyjadřují jej též jako čas dostupný pro výrobu v rámci specifického intervalu času ku počtu výrobků 19

(součástí) v daném čase požadovaných zákazníkem. Určení taktu může být komplikované pro linky, které produkují řadu produktů s různou poptávkou,. Takt představuje referenční bod pro navrhování práce. Prvním kritériem při určování taktu je požadavek, aby se čas cyklu neboli čas potřený k dokončení úkolu významně nelišil, je-li standardizován. Pokud zvolíte příliš vysoký takt, nesplníte výrobní požadavek, což je horší než volba nižšího taktu a tím pádem i překročení požadavku (za předpokladu, že nedošlo k navýšení zdrojů k pokrytí této fiktivní potřeby) (Liker, Meier, 2005, str.138). Na druhou stranu, takt vyšší než potřebný znamená nadprodukci - základní druh plýtvání, o kterém bude pojednáno v podkapitole 3.1. Vůči výše uvedenému a obecně přijímanému pojetí taktu lze namítnou, že z praktických důvodů by bylo názornější definovat takt spíše jako frekvenci, tzn. jako jednotky produkce za jednotku času. Pro účely této práce bylo tedy zvoleno toto alternativní pojetí a v následujícím textu je o taktu pojednáno ve smyslu jednotky produkce ku jednotkám času. Levelling U společností tradičně vyrábějících na zakázku je patrná tendence výrobu rychle zvýšit či zpomalit v reakci na aktuální poptávku. Společnosti usilující o štíhlost ovšem směřují k cíli nepřetržitého toku či (ideálně) toku jednoho kusu. Vzhledem k tomu, že objednávky, poptávka zákazníků, se v průběhu času liší, dochází k nerovnoměrnému plánování výroby, to v důsledku znamená vytváření obrovských kapacit a nutnosti přesčasů v období špiček a naopak nevyužití pracovní síly i vybavení v období poklesu poptávky (API, 2012). Ideál představuje přesný, vybalancovaný (či vyrovnaný) a štíhlý pracovní tok. Tyto charakteristiky vystihuje původní japonský termín heijunka, který znamená vyrovnat či vyhladit (angl. to level). Znamená to vyrovnání výroby prostřednictvím objemu a skladby sortimentu (Vochozka, Mulač a kol., 2012,str. 429) (product mix). Nedílným faktorem vyrovnané výroby ja také směřování procesu k ideální hladkosti, v důsledku čehož také k maximální flexibilitě a schopnosti reagovat na měnící se poptávku zákazníků. Tiskový proces je svojí podstatou dávkově orientovaný. Principy štíhlé výroby na druhou stranu zdůrazňují rozdělení dávek na dávky menší a nakonec v optimálním případě eliminace dávky jako takové. 4 3.1 Základní druhy plýtvání Představitelé směru štíhlého myšlení (Lean thinking) identifikují 6 základních druhů plýtvání (Muda) jako: 1. přepracovávání - zmetky, chyby vyžadující opravu 2. výroba nežádoucích produktů 4 Z praktických důvodů není možné se dávkové povaze zpracování zcela vyhnout, alespoň ne se současně dostupnými technologiemi. Existuje tu ovšem potenciál k redukci velikosti dávky různými způsoby a k dosažení tak více tokově orientovaného procesu. 20

3. zpracovávání - nadpráce, které nejsou nutné 4. pohyb osob a materiálu (zboží) 5. čekání - zdržení či prostoje způsobené v předchozích fázích procesu, způsobující prostoje a neaktivitu ve fázích následných, a 6. výroba produktů, které nesplňují potřeby zákazníka (Womack, Jones, 2003). což je v principiální shodě s (Keřkovský, 2009) i (Svozilová, 2011), kteří coby další druh plýtvání přidávají intelekt neboli nevyužití potenciálu pracovníků. Každý jednotlivý druh plýtvání přirozeně brání a v různé míře ovlivňuje (nejen) různé výrobní procesy v závislosti na obsáhlém výčtu okolností. Plýtvání typu 2) a 6) obvykle při ofsetovém tisku nevyskytují, protože tiskárny operují téměř výhradně jako producenti made-to-order výrobků. To znamená, že vyrábět se začne, až když zákazník uskuteční a potvrdí objednávku. Chyby vzniklé během procesu (1) mají na druhou stranu často závážné důsledky, jelikož zpravidla není možné je odstranit vzhledem k ireverzibilní povaze aplikace inkoustu na papír či rozřezání papíru na menší kusy. Chyby proto obvykle znamenají začít od začátku, opakovat celý výrobní proces až do bodu, kde chyba byla zjištěna. Toto v důsledku zdvojnásobí náklady stejně jako práci až do bodu odhalení chyby. Aby se zabránilo nežádoucím situacím, kdy výrobní dávka v podstatě skončí v odpadu a výrobní proces musí začít od začátku, jsou v polygrafickém průmyslu zavedenou praxí zkušební tisky (i testovací běhy v dalších krocích), tzn. zpracování několik výtisků a kontrola bezchybnosti a kvality před zpracováním celé dávky. Samotný tisk vyžaduje zpravidla několik stovek archů navíc. 5 Řezání většinou pouze několik jednotek, zatímco pro skládání, šití a další dokončovací kroky je nutné počítat s cca. 5 % kusů navíc (i více pro malé objednávky), protože chybu není zpravidla možné odhalit okamžitě. Tato čísla jsou do značné míry ovlivněna dovednostmi obsluhy. Zkušený operátor je schopen zařízení správně nastavit a dosáhnout požadovaného výsledku napoprvé. Výrobci v rostoucí míře vybavují tiskové stroje automatickým nastavením a kontrolními systémy minimalizujícími počet kopií nutných pro zkušební tisk, nicméně testování se nelze zcela vyhnout. Největší potenciál pro snížení počtu nevyhovujících výtisků a odstranění chyb tedy spočívá v jejich zkušené, motivované a kvalifikované obsluze. V případě plýtvání typu 3) a 4) existuje rozhodně prostor pro odstranění zbytečných činností. Mnoho polygrafických firem stále využívá externích subdodavatelů pro některé dokončovací kroky, protože buď samy nedisponují některými specializovanými stroji, nebo z důvodu nedostatečné kapacity. Pokud 5 Toto relativně vysoké číslo je snadno vysvětlitelné rychlostí tiskových zařízení. Například při rychlosti 18 000 archů za hodinu jsou již v prvních minutách vytištěny stovky kopií, zatímco další jsou ještě ve stroji. 21

by všechny dokončovací práce byly provedeny vlastními prostředky, dalo by se vyhnout řadě nadbytečných kroků, jejichž počet může být i dvojnásobný, pokud se zboží vrací od sub-kontraktorů do tiskárny. Existuje nepochybně také mnoho dalších výrobních kroků, které by mohly být eliminovány, pokud by byl pracovní tok průběžně podrobován důkladné kontrole a optimalizován prostřednictvím přírůstkových zlepšení (Kaizen). Vyrovnávání a přerovnávání materiálu mezi jednotlivými zpracovatelskými úkony je také běžné praktika vycházející ze zvyklosti přechodného skladování materiálů v každé mezifázi. Aplikace principů štíhlé výroby implementující do procesu tok má potenciál aktivity zbytečného pohybu osob i materiálu do značné míry odstranit. 3.2 Principy štíhlého tisku Jednotlivé etapy tisku lze upravit tak, aby splňovaly různé aspekty štíhlé výroby. V souladu s principy štíhlé výroby by výrobní proces měl zahrnovat též dodavatele a subdodavatele 6 za účelem vybudování partnerství přesahujících hranice podniku. Synek píše, že Integrace dodavatelů do plynulého zpracovatelského toku umožňuje požadovat od nich dodávky právě v čas (dodávky JIT), tedy v okamžiku, kdy se má dodávka začít zpracovávat. To umožňuje podniku pracovat bez zásob, resp. s velmi malými zásobami. Pro oboustranně výhodnou integraci dodavatele je však nezbytné, aby byla zavedena do podmínek, kdy jsou již zajištěny základní vnitřní požadavky štíhlé výroby (Synek, 2007, str. 267). Integrace jednoho či více dodavatelů papíru má největší potenciál pro odstranění plýtvání a dosažení toku materiálu. Ačkoli většina dodavatelů již dodává ze dne na den, i tak je stále nutné, aby byl dodavatel někým kontaktován a zboží objednáno na aktuální či následující den.pokud by byl dodavateli umožněn určitý přehled o toku objednávek tiskárny, dovolilo by mu to doručit konkrétní papír, jaký je potřeba a tehdy, kdy je potřeba. Doručování jednou denně je vyhovující pro valnou většinu tiskáren (s výjimkou těch největších), ale dodávky musí být zajištěny také o víkendech, což většina dodavatelů v současné době nesplňuje Předtisková příprava, resp. způsob zpracování objednávky má potenciál pro implementaci štíhlého řízení, zejména co se týče nadbytečných úkonů, které nepřidávají prodejní hodnotu. Postup při zpracování objednávky je obvykle následující: zaměstnanec zhodnotí požadavek klienta a vytvoří kalkulaci. To může zahrnovat i kontaktování dodavatel a sub-kontraktorů pro stanovení konečné ceny. Kalkulace je často poloautomatická a nebo jsou ceny dostupné z tabulek, nicméně je stále obvykle nutné aby někdo kontaktoval zákazníka a tyto informace předal. To se týká zejména stálých klientů nebo objednávek prostřednictvím obchodního zástupce. Nicméně samotná informace o ceně nepředstavuje žádnou přidanou hodnotu pro zákazníka. 6 subdodavatelem je zde myšlen sub-kontraktor neboli poskytovatel outsourcovaných služeb 22

Spočtením všech možných klientských kombinací jednorázově a jejich prezentací online prostřednictvím web-shopu tiskárny je možné odstranit nutnost opakované komunikace při zpracování zakázky a cenové kalkulaci. Takto si mohou zákazníci zvolit všechny dostupné parametry a automaticky vygenerovat cenovou kalkulaci a sami též vložit objednávku do objednávkové fronty tiskárny. Návrh (layout) objednaného produktu v podobě adekvátně zformátovaného souboru (obvykle PDF) je možné nahrát buď přímo přes FTP či webové rozhraní, případně zaslat elektronickou poštou, což samozřejmě vyžaduje zákazníkovu schopnost tento layout zhotovit buď vlastními prostředky nebo prostřednictvím externího grafika či přímo reklamní agentury. Další příležitost pro odstranění hodnotu nevytvářejících úkonů v pre-press fázi je důsledkem vývoje nových technologií. Příprava desek s předlohou pro tiskový stroj předpokládala předchozí zhotovení filmů s návrhem a na základě těchto filmů byly zhotoveny desky s předlohou. Technologie Computer to Plate (CtP) umožňuje přípravu tiskových forem pomocí přímého laserového osvitu tiskových desek, což výrazně zvyšuje kvalitu tisku a zrychluje jeho přípravu. Technologie CtP rychle proniká i do středních a menších tiskáren (Filgas, 2012, str. 99). Ofsetový tisk je ze své podstaty dávkově orientovaný a tedy čím větší objem dávky, tím nižší je cena na jeden výtisk. Jak bylo vysvětleno v kapitole 1, velikost této dávky určuje vhodnost použití konkrétní technologie. Dávkový charakter tisku má vliv na další kroky zpracování, které svojí také do určité míry dávkově orientované. Existují možnosti zlepšení toku ve fázi tisku díky optimalizovanému zpracování malých zakázek. Tyto možnosti budou popsány v kapitole 4. Post-press přejímá strukturu po fázi tisku. Protože v tiskovém stroji integrované sušiče nejsou s to výtisk zcela usušit, musí po opuštění stroje stohy vytištěných archů po určitou dobu schnout (zejména oxidací). Potřeba sušení vytváří nutnost existence vyrovnávacího meziskladů (bufferu) pro uložení výtisků mezi tiskovou a post-pressovou fází. (Doba sušení se pohybuje kolem cca 12 hodin, v závislosti na míře pokrytí papíru inkoustem. Tento krok je při současném stavu technologie nevyhnutelný.) Jednotlivé dokončovací kroky lze pomocí promyšleného umístění strojů, pojízdných pásů a konektorů do velké míry uvést v tok. Obsluha konkrétního stroje je často zodpovědná za další dokončovací úkoly, proto tu je tendence k vytváření meziskladů mezi každém krokem zpracování. V praxi to znamená, že se materiál pohybuje ve vzájemně navazujících dokončovacích úkonech od stroje ke stroji spolu s přiděleným operátorem. Vytváření vyrovnávacích meziskladů (bufferů) a velkých sériích lze předejít, pokud by existovala dostatečná pracovní síla, které by prováděla všechny dokončovací kroky současně. Čím je výsledný produkt komplikovanější, tím více dokončovacích bude třeba, ale například množství menších produktů, jako jsou vizitky, pohlednice a letáky, vyžadují před expedicí pouze řezání a zabalení. Tyto dva kroky mohou být snadno převedeny v tok. Složitější produkty mohou zahrnovat několik kroků 23

skládání, další řezání nebo i kompilaci různých stránek do podoby brožury a její následné šití na specializovaném stroji. Zachování toku ve výše zmíněném příkladu může být poněkud problematické, protože například brožura o 32 stránkách sestává ze 4 archů, dvakrát složených předtím, než jsou v příslušném pořadí shromážděny, sešity a ořezány. Chceme-li mít tento proces v toku ve smyslu pricipu štíhlé výroby zdůrazňující malé dávky (ideálně šarži o jednom kusu), bez žádného (nebo velmi omezeného) bufferu mezi jednotlivými kroky, bylo by nutné disponovat čtyřmi 2-cestnými skládacími stroji pracujícími současně. Ne mnoho tiskáren, pokud vůbec nějaké, disponuje čtyřmi takovými zařízeními. Zavedení taktu tak, jak je definován výše, má určitý potenciál v dokončovacích fázích, protože mnoho strojů lze provozovat při mnohem nižších rychlostech, než je v současnosti běžné. Nižší provozní rychlost by umožnila rozpad obvyklého modu operandi jeden člověk/jeden stroj a dovolila b operátorům obsluhovat více současně běžících strojů, zejména pokud by operátoři byli organizováni v malých týmech s překrývajícími se zodpovědnostmi. Pokud by se změnil takt (přidáním více pracovníků), práce by musela být organizována jiným způsobem v závislosti na předchozí zkušenosti a individuálním přístupu ke konkrétnímu úkolu. Nejvyšší dosažitelný takt by byl v podstatě definován krokem řezání, protože jedné úloze je přiřazen obvykle jeden řezací stroj. Nasazení více než jednoho řezacího stroje by mohlo implikovat problémy s křížením pohybu materiálu mezi předcházejícími stroji a balící stanicí. Přesto je tu možnost určitého zvýšení taktu zapojením jednoho nebo více asistentů k obsluze řezacího stroje, aby tito rychleji přesunovali materiál ke stroje, resp. od stroje. Po řezání je důležité vyhnout se hromadění a skladování meziproduktů/materiálu na paletách, přesunování palet sem a tam od jednoho stroje k druhému a opětovnému stohování nedokončených výrobků. Dávková povaha každého procesního kroku vybízí k tomuto neproduktivnímu mezi-skladování, hromadění a zbytečným přesunům, tudíž cílevědomé úsilí směřující k odstranění této tendence je zde na místě. Toho může být dosaženo například automatickým přemisťováním materiálu na pohyblivých pásech k provedení následujících úkonů. Je nezbytné, aby běžící pásy mohly být rekonfigurovány během několika minut dle aktuální potřeby mezi jednotlivými úkony. Zpracování zakázky A se může zcela lišit od postupu zpracování zakázky B, takže je nutné, aby obsluha byla schopna rychle přizpůsobit tok materiálu mezi stroji a jinými pracovními stanicemi navazující na řezací stroj. V případě balení je relativně snadné, aby bylo tokové v souladu s předcházejícím krokem, za předpokladu, že je k dispozici správně nakonfigurovaná balící stanice připravena na výstupním konci z předchozího zařízení. Bude také nutné mít připraveny palety, obalový materiál, adresní štítky atd. v dosahu balící stanice. Okamžitá expedice zabaleného zboží je pak již otázkou plánování a existující dohody se sub-kontraktory (spediční firmy, poštovní a kurýrní služby). 24

Typická tiskárna obvykle nebude mít zakázky o dostatečně velkém objemu aby ovlivnila způsob, jakým fungují přepravci a logistické firmy a aby vyhověli potřebám tiskárny. Pokud se tiskárně podařilo významně snížit velikost průměrné dodávky, potom tu z dlouhodobého hlediska existuje jak potenciální problém vzhledem k tomu, že přeprava menších zásilek vychází za jinak stejných podmínek v přepočtu na kilogram dražší, ale také potenciál vytvořit partnerství s distributory za účelem snížení přepravních nákladů menších a středně velkých zásilek. Náklady na dopravu jsou velkou výzvou zejména proto, že polygrafická firma specializující se na menší zakázky bude mít s nemalou pravděpodobností mnoho geograficky rozptýlených zákazníků. Pokročme nyní k fázi tisku - tisku samotnému. Je zřejmé, že offsetový tisk je ze své podstaty dávkově orientovaný (čím větší objem dávky, tím nižší je cena za kopii (výtisk), a to do té míry, že velikost dávky determinuje vhodnost použití konkrétní technologie. Dávková povaha tisku má vliv na další kroky zpracování, které svojí povahou jsou také do určité míry dávkové. Nicméně existují možnosti, jak dosáhnout lepšího toku i v tiskový kroku, a to díky zlepšení konkurenceschopnosti menších dávek. Tyto možnosti budou popsány v kapitole 4. Make-to-order charakter hromadné produkce, kde cena za jednotku je téměř stejná pro velko- i maloobjemové objednávky, výrazně podpoří zákazníky v objednání menších dávek (zakázek). Post-press, čili dokončovací fáze, zdědí strukturu po fázi tisku. Protože v tiskovém stroji integrované sušiče nejsou s to výtisk zcela usušit, musí bezprostředně po opuštění stroje stohy vytištěných archů po určitou dobu schnout (zejména oxidací). Potřeba sušení vytváří nutnost existence vyrovnávacího bufferu pro uložení výtisků mezi tiskovou a post-press fází. (Doba nutná pro sušení se pohybuje kolem cca 12 hodin, v závislosti na míře pokrytí papíru inkoustem. Tento krok je při současném stavu technologie nevyhnutelný.) Jinak řečeno tisková dávka je nejdříve dokončena ze 100 % předtím než vstoupí do další fáze zpracování, obvykle řezání. Řezání je též dávkově orientované, ačkoli je v porovnání s tiskem možné řezat mnohem menší série.) Jednotlivé dokončovací kroky lze pomocí promyšleného umístění strojů, pojízdných pásů a konektorů do velké míry uvést v tok. Lze zpravidla pozorovat tendenci k vytváření meziskladů mezi každém krokem zpracování, protože je běžné, že obsluha konkrétního stroje je také často zodpovědná za další dokončovací úkoly. V praxi to znamená, že se materiál pohybuje ve vzájemně navazujících dokončovacích úkonech od stroje ke stroji spolu s přiděleným operátorem. Tendenci vytvářet vyrovnávací mezisklady (buffery) a operovat ve velkých sériích lze předejít, pokud by existovala dostatečná pracovní síla, které by prováděla všechny dokončovací kroky současně. Čím je výsledný produkt komplikovanější, tím více dokončovacích bude třeba, ale například množství menších produktů, jako jsou vizitky, pohlednice a letáky, projdou před svojí expedicí pouze dvěma 25

dokončovacími kroky - řezáním a balením. Tyto dva kroky mohou být snadno převedeny v tok, to znamená, že výtisky se zabalí bezprostředně po jejich nařezání. Složitější produkty mohou zahrnovat několik kroků skládání, další řezání nebo i kompilaci různých stránek do podoby brožury a její následné šití na specializovaném stroji. Zachování toku ve výše zmíněném příkladu může být poněkud problematické, protože například brožura o 32 stránkách sestává ze 4 archů, dvakrát složených předtím, než jsou v příslušném pořadí shromážděny, sešity a ořezány. Chceme-li mít tento proces v toku ve smyslu pricipu štíhlé výroby zdůrazňující malé dávky (ideálně šarži o jednom kusu), bez žádného (nebo velmi omezeného) bufferu mezi jednotlivými krokuy, bylo by nutné disponovat čtyřmi 2-cestnými skládacími stroji pracujícími současně. Ne mnoho tiskáren, pokud vůbec nějaké, disponuje čtyřmi kusy takového zařízení. Koncept taktu tak, jak je definován výše, má určitý potenciál v dokončovacích fázích, protože mnoho strojů lze provozovat při mnohem nižších rychlostech, než je v současnosti běžné. Nižší provozní rychlost by umožnila rozpad obvyklého jeden člověk-jeden stroj modu operandi a dovolila operátorům obsluhovat více současně běžících strojů, zejména pokud by operátoři byli organizováni v malých týmech s překrývajícími se zodpovědnostmi. Pokud by se změnil takt (přidáním více pracovníků), práce by musela být organizována jiným způsobem v závislosti na předchozí zkušenosti a individuálním přístupu ke konkrétnímu úkolu. Nejvyšší dosažitelný takt by byl v podstatě definován krokem řezání, protože jedné úloze je přiřazen obvykle jeden řezací stroj. Nasazení více než jednoho řezacího stroje by mohlo implikovat problémy s křížením pohybu materiálu mezi předcházejícími stroji a balící stanicí. Přesto je tu možnost určitého zvýšení taktu zapojením jednoho nebo více asistentů k oblsuze řezacího stroje, aby tito rychleji přesunovali materiál k/od stroje. Po řezání je důležité vyhnout se hromadění a skladování meziproduktů/materiálu na paletách, přesunování palet sem a tam od jednoho stroje k druhému a opětovnému stohování meziproduktů. Dávková povaha každého procesního kroku vybízí k tomuto neproduktivnímu meziskladování, hromadění a zbytečným přesunům, tudíž cílevědomé úsilí směřující k odstranění této tendence je zde na místě. Toho může být dosaženo například automatickým přemisťováním materiálu na pohyblivých pásech k provedení následujících úkonů. Je nezbytné, aby běžící pásy mohly být rekonfigurovány během několika minut dle aktuální potřeby mezi jednotlivými úkony. Zpracování zakázky A se může zcela lišit od postupu zpracování zakázky B, takže je nutné, aby obsluha byla schopna rychle přizpůsobit tok materiálu mezi stroji a jinými pracovními stanicemi navazující na řezací stroj. Balení a expedice představují konečné kroky. Balení obvykle logicky navazuje na poslední dokončovací krok, ať je jakýkoli, takže je relativně snadné, aby balení bylo tokové v souladu s předcházejícím úkonem, za předpokladu, že je k dispozici správně nakonfigurovaná balící stanice připravena na výstupním konci z před- 26