Doc.Dr.Rudolf Smahel, Th.D. Výchova k odpovědnému otcovství Velmi často se dnes hovoří o tom, že je málo mladých mužů, kteří jsou připraveni k odpovědnému otcovství. Abychom se mohli dostat k jádru této problematiky, je třeba si nejdříve ujasnit, co je vlastně proces výchovy. Výchova v rodině je především spolubytí blízkých osob. Je to obousměrné působení rodičů a dětí, přičemž je třeba zdůraznit, že podstatný vliv vykazuje vlastní zkušenost z původní rodiny. Zkušenosti a vzpomínky působí jako vzor. Rodič se tedy ke svým dětem mnohdy chová podobným způsobem jako jeho rodiče k němu, je s tímto způsobem vnitřně ztotožněn a přesvědčen o jeho správnosti. Toto platí i v oblasti míry odpovědnosti za své blízké. Někdy se ovšem právě naopak snaží pod dojmem negativních a traumatizujících zážitků z vlastního dětství radikálně změnit styl jednání s životním partnerem i vlastními dětmi. Na výchově se taktéž podílí tradice, úroveň vzdělání a kultivovanost rodičů a především jejich osobnostní zralost. Při výchovných přednáškách bývají často uváděny tři pilíře úspěšné výchovy. Je to dostatek lásky a blízkosti, dále uvádění do řádu a pořádku a zdravá náročnost na dítě, což znamená dostatek podnětů pro rozvoj jeho osobnosti. Šťastné mohou být děti, jejichž rodiče přijali své rodičovství a jsou v něm bytostně realizováni. Takové děti mohou v tisíci situacích od svých rodičů převzít vzory jednání i mnohokrát zažít, co to všechno znamená, že táta i máma jsou odpovědní a milující lidé. Výchova během dětství představuje rozhodující formativní vliv na to, co bychom mohli označit jako obsah osobnosti, tj. ty rysy a styly chování, které realizují vztah dítěte k sobě, ke druhým, ke světu a k hodnotám. Působí zde velice silně rodičovské pojetí výchovy, což je jednota či souhrn představ a názorů rodičů na cíle, na metody i na prostředky výchovy. V pojetí výchovy se tedy sjednocují představy o tom, co rodiče z dítěte chtějí mít, a praktiky, jimiž toho chtějí dosáhnout. Zamysleme se nyní nad tím, jak ovlivňuje budoucí otcovství svého syna jeho otec. Otcové mají značný vliv na vytváření osobnosti svých synů. Složitost procesu jejího vytváření, vzájemné vztahy, k nimž přitom dochází, očekávání, které vůči sobě otec a syn pociťují, to vše vzbuzuje značné citové uspokojení, ale také konflikty. Tyto často hluboké rozpory mezi otci a syny, jež se mnohdy táhnou po celý život, svědčí spíše o silných vzájemných citech než o nedostatku citové angažovanosti otce. Konflikty obvykle vzplanou ve chvíli, kdy otec získá dojem, že si syn svým chováním škodí. Otec chce situaci napravit, ale důsledkem často bývá synova skrytá nebo i otevřená vzpoura, kdy celým svým mladým já chce obhájit svou oprávněnou autonomii. Pak je velmi potřebný dialog, kdy se vyjasní stanoviska i dobrá vůle na obou stranách. Jestliže se podaří žádoucím způsobem usměrnit základní vztah mezi otcem a synem, odstraní se velká část zbytečných citových problémů, jež negativně ovlivňují rodinný život a vlastně život celé společnosti. Naučit se lépe rozumět vztahu otec - syn je životně důležité především pro muže, neboť právě oni obě tyto role ve svém životě prožívají. Jistě také pro ženy a především pro matky bude znalost této problematiky vysoce užitečná. Bývají totiž často klíčovými postavami dramatických událostí, jež se odehrávají na pozadí vztahu otců a synů.
Je pravdou, že významní mužové, kteří se pozitivně zapsali do dějin celého lidstva, byli značnou měrou formováni svými otci. Na druhé straně je možno s jistotou prohlásit, že takoví masoví vrazi, jakými byli Adolf Hitler nebo J.V. Stalin, by byli vedli lidštější život, kdyby měli normálně fungující a milující otce. I dnešní otcové, kteří jsou doživotně poznamenáni traumaty tvrdého jednání svých otců, jednají se svými syny s agresivní zlobou, třebaže se tomu brání a svého jednání později litují. Je velmi mnoho forem zneužití osobní síly a moci ze strany otců. Příklon všech otců k pozitivnějšímu a inteligentnějšímu naplnění jejich otcovské role by změnil celou společnost k lepšímu. Kvalitnější a lidštější otcovství by mohlo fakticky odstranit nebo alespoň silně zredukovat takové problémy lidstva, jako je zpočinnost, užívání drog a násilí. Především otcové slouží svým synům jako vzory. Chlapci se citově ztotožňují především s otci jako vzory svých budoucích životních rolí. Pozorně své otce sledují a hledají u nich návody, jak vystupovat ve svých nastávajících mužských rolích, zvláště v rolích otců. Synové se se svými otci do jisté míry identifikují. Synové později přebírají od svých otců i styl jednání se svou manželkou. Jak si váží a jak jedná se svou ženou - matkou syna otec, tak obvykle jedná i jeho syn. Lze říci, že stupeň propojení osobnosti otce a syna je určován množstvím vzájemných kontaktů od okamžiku synova narození. Pozice otce v synově životě se postupně mění v období synova dospívání v závislosti na tom, jak syn usiluje o dosažení vlastní identity. Tento přirozený proces odluky od otců bývá doprovázen zápasy o postavení a o nadvládu. Je žádoucí, aby si otec včas uvědomil podstatu a dynamiku tohoto procesu. Potom má možnost minimalizovat důsledky střetů, odvíjejících se od synovy přirozené snahy stát se "svéprávným". Umožňuje mu to chápat synovo počínání i tehdy, kdy syn ještě není schopen zcela převzít sám za sebe odpovědnost. Moudrý otec dopřává svému synu postupně stále větší prostor k samostatnému zkoumání života bez stálé přítomnosti v roli průvodce. Dovolí mu, aby se osměloval v mnoha situacích. Přílišná ochrana a úzkostné zajišťování vytváří skleníkové prostředí a dítěti škodí. Ve zdravém rodinném prostředí by mělo mít dítě zajištěn stálý růst svobody. Tento růst by měl odpovídat míře zvyšování schopnosti dítěte jednat nezávisle a odpovědně. Vzájemný vztah otce a syna, který je otcem zprvu prožíván jako "my", se má během výchovy změnit na "on" a "já". Podle E. Fromma se někteří lidé nikdy nenaučí se svobodou zacházet, a proto prožijí svůj život v symbiotických a závislých vztazích. Je třeba hovořit také o tom, jaký vliv má syn na svého otce. Vnímaví otcové se mohou od svých synů mnohému naučit. Otcové jsou opravdu svými syny značně ovlivňováni. Někteří původně chladní otcové nabývají ve vztahu k synům schopnosti hlubšího vcítění, empatie. Mnozí otcové hluboce prožívají všechny úspěchy i neúspěchy svých synů. Velmi důležité je, aby otcové a synové byli více času spolu. Při společné práci, při sportu nebo jiných aktivitách. Různé společné aktivity otců a synů v minulosti byly životně funkční a přinášely pozitivní dynamiku. Dnešní styl práce unavených a zaneprázdněných otců přináší do rodin mimo jiné i větší odcizení. Otec má být v mnoha situacích trenérem svého syna a také pilířem jistoty a oporou celé rodiny. Jaké jsou vlastně základní typy otcovských stylů? Styl každého otce je výslednicí různých socio - ekonomických a kulturních faktorů. Je velkou měrou vytvářen vtištěním chování jeho otce jako modelu pro vlastní roli. Na vývoji se také podílejí specifické rysy osobnosti a další vrozené i získané vlivy. Charakterizujme tedy typy otcovských stylů:
1. Citlivý a milující otec - dvojník Otec tohoto typu dává v mnohém synovým potřebám přednost před potřebami vlastními. Syna staví do středu vlastního života. Toto všechno odhaluje intenzitu jeho citlivosti a lásky. Je schopen být tzv. dvojníkem svého syna. To znamená, že synovy city vnímá jako své vlastní. Je to způsob lásky, který vyžaduje intenzivní empatii, schopnost přesně převzít roli syna v citově závažných situacích. Takový otec může mít negativní vliv tím, že syna příliš chrání před pocity zklamání z neúspěchu. Má-li se syn zdravě vyvíjet, musí někdy prožít i neúspěch nebo prohru. Synovi velmi záleží na tom, aby otce uspokojil, za žádnou cenu mu nechce působit bolest. Důsledkem přílišné identifikace s otcem pak je snaha uspět, ať to stojí, co to stojí. Místo úspěchu se pak mnohdy dostaví celá řada neúspěchů. Fanaticky milující otec - dvojník prokazuje přes svou lásku svému synu špatnou službu. Brání mu v rozvoji vlastní identity i v cestě, jak se naučit vyrovnávat se skutečným životem. 2. Otec rovnostářského typu - kamarád Mnohý otec se pokouší být svému synu spíš kamarádem nebo dokonce jakýmsi vrstevníkem. Po citové stránce je takový muž permanentním dítětem a nikdy nedosáhne takového stupně vývoje, aby mohl být skutečným rodičem. Zachází se svým synem jako rovný s rovným, nezajistí si u něj autoritu ani nenabídne dostatečně působivý otcovský model, který by syn toužil napodobit. Svému synu se svěřuje se svými problémy a tak jej nepřiměřeně zatěžuje. Z vlastní iniciativy nic nenařizuje a víceméně vykonává vůli své ženy. Je to vlastně tzv. další dítě. Takový otec nemůže být svému synu dobrým vzorem. 3. Otec - machr Takový otec má přehnanou představu o významu mužnosti. Svůj vztah k synovi chápe jen jako prodloužení vlastního já. Zcela mu chybí schopnost soucítího pohledu na vývoj synova já. Otec - machr je člověk, jehož osobní mužnost a identita je spjata s výkony jeho syna. Synovým prostřednictvím tak uspokojuje své egocentrické potřeby. Takový otec naprosto ovládá život svého syna. Synové otců - machrů se pak vyznačují třemi typy osobnosti: A: Syn je dokonalá kopie, který se otci zcela podřídil. B: Syn otevřeně rebelující, jenž reaguje negativně na vše, co si otec přeje. C: Syn pasivně- agresivní, který poslouchá všechny příkazy, chová se navenek klidně, ale v nitru překypuje nenávistí. 4. Otec - psychopat Základním osobnostním faktorem psychopatického otce je je jeho neschopnost běžných emočních vztahů. Psychopat není schopen vychovat dítě takovým způsobem, aby se cítilo jako harmonický člověk. Psychopatická osobnost se vždy vyznačuje trvalým vzorcem chování, který je možno charakterizovat jako úplná nevšímavost k právům a pocitům druhých lidí. Jsou pro ni charakteristické některé nebo i všechny následující rysy:
A: Omezené sociální svědomí. B: Prakticky veškeré styky s lidmi jsou podřízeny jeho ego- centrismu. S lidmi účelově manipuluje pro svůj vlastní prospěch. C: Naprostá neschopnost zříci se okamžitého potěšení ve pro- spěch vzdálenějších cílů. D: Patologické lhaní za účelem dosažení osobních výhod. Psychopat bývá schopen rozeznat dobro a zlo, ale při svém jednání se tímto kriteriem vůbec neřídí. Psychopatická osoba je zcela necitlivá k požadavkům společnosti. Základním osobnostním defektem psychopata je jeho omezené vědomí odpovědnosti ve vztahu ke všem lidem, tedy i ve vztahu k synovi. Dominujícím rysem psychopatického otce je jeho nedostatek zájmu o to, jak jeho syn roste, jak se vyvíjí. Někdy však svůj zájem pouze předstírá. 5. Egocentrický otec Egocentrický otec vnímá téměř všechny lidi jako objekty, jimiž v zájmu dosažení svého úspěchu a svých cílů manipuluje. Se svými dětmi jedná chladně a bez soucítění. Nároky dětí na jeho čas konkurují požadavkům na energii a čas, jež jsou potřebné pro boj za vlastní úspěch, bohatství a moc. Egocentrický otec si vždy své sobecké počínání rozumově zdůvodní. Obvykle si řekne: "Dělám to pro rodinu". Skutečnost je však jiná. Optimistické v tomto případě je to, že egocentrický otec si své jednání i postoje může uvědomit a své priority může během výchovy svých dětí změnit. Aby se z chlapce stal jednou dobrý otec, musí v něm být vypěstovány určité pozitivní vlastnosti, jako je vnitřní síla, nezávislost a schopnost vést druhé. Musí to být člověk schopný zdravé seberealizace. Je skutečností, že někteří muži nikdy nevyrostou ze synovské role. Jsou pak závislí na své ženě a vyžadují značnou a neustálou péči. Podobné budoucí otce vychovávají i ze svých synů. Synové egocentrických, psychopatických nebo krutých otců - machrů mohou v některých případech zůstat po celý život syny, neboť se nechtějí stát takovými lidmi, jakými jsou jejich otcové. Život jim neposkytl příležitost naučit se hodnotné otcovské roli. Nemohou se identifikovat se svými otci, sami se nenaučí efektivnímu otcovství, a proto se obvykle své synovské role nezbaví. Otcovský styl je determinován mnohými dynamickými faktory, ovlivňujícími mužskou osobnost. Synové kvalitních otců se vesměs stávají také silnými, milujícími otci a podobní budou i jejich synové. Synové negativně působících otců, jsou-li schopni objektivního nadhledu a sebezpytování, silného pocitu lásky a soucítění, mohou přerušit řetěz negativního působení svých předků. Zamysleme se nad tím, jakou roli má při výchově syna jeho matka. V prvním období jeho života mu skrze láskyplný vztah něhy předává základní důvěru v člověka i v celé lidstvo. Právě v tomto období raného dětství se vytváří základ pro pozdější schopnost hlubokých mezilidských vztahů. Během celého procesu výchovy je pro něj laskavým útočištěm i zdrojem hlubokého citu. Aby však syn mohl být později schopen žít v rovnocenném partnerském vztahu, je třeba, aby
jeho matka byla pro něj vzorem silné, samostatné a inteligentní ženy. Matka má být pro syna skutečnou autoritou. Každý syn by měl od své matky slyšet a také zakusit důsledné ne, které je také dodrženo. I v případě, že tříleté dítě ztratí v návalu zlosti sebekontrolu a vynucuje si splnění svého přání. Kouzelným řešením takové situace je, že máma poodejde a v klidu vyčká, až se malý synek uklidní. Matka nemá syna rozmazlovat a používat sebe i svých dcer, aby mu posluhovaly. Byl to velký nešvar v naší společnosti, že ženy svým mužům posluhovaly. Proto se moudří tátové účastní se svými syny všech domácích prací pravidelně. Velmi často se matky chovají jinak ke svým dcerám a jinak ke svým synům. Synové se pak dříve nebo později cítí být členy privilegované skupiny a již samozřejmě počítají s jakousi výlučností. Právě toto může být prapříčinou pozdějšího rozpadu jejich manželství. Každá matka má i přes všechny práce a starosti o domácnost dbát o rozvoj své osobnosti. Synové i dcery potřebují matku, která má své zdravé sebevědomí i sebeúctu. Pro pozitivní a zdařilou výchovu synů i dcer je velmi důležité kultivované rodinné klima, ve kterém je pěstován dialog a vzájemná úcta rodičů i dětí. A k tomu významnou měrou přispívají právě zralí a moudří otcové, kteří jsou svým ženám oporou a dětem dobrým vzorem. Jsou to otcové, kteří ve svém dětství domov prožili a opravdový domov pro své nejbližší také vytvářejí. Snad i tato přednáška přispěje k tomuto velkému cíli. Použitá literatura: Annemarie Pfeifer: Erziehem mit Liebe und Konzequenz Oncken Verlag Wuppertal 2000 Mathias Wais: Kindheit und Jugend heute Verlag Mayer Stuttgart 2000 Henning Köhler: Jugend im Zwiespalt Verlag Freies Geistesleben Stuttgart 1990 Jesper Juul: Vom Gehorsam zur Verantwortung Patmos Verlag Düsseldorf 2004