UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Výživa z hlediska zdraví, vzhledu a sportovních výkonů pro aktivní muže a ženy středního věku Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Prof. Ing. Václav Bunc CSc. Vypracoval: Miroslav Lichnovský Praha, duben 2014

Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracoval samostatně a ţe jsem uvedl všechny pouţité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předloţena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne.. Miroslav Lichnovský

Evidenční list Souhlasím se zapŧjčením své bakalářské práce ke studijním účelŧm. Uţivatel svým podpisem stvrzuje, ţe tuto bakalářskou práci pouţil ke studiu a prohlašuje, ţe ji uvede mezi pouţitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypŧjčení: Podpis:

ABSTRAKT: Název: Cíl práce: Metody: Výsledky: Klíčová slova: Výţiva z hlediska zdraví, vzhledu a sportovních výkonŧ pro aktivní muţe a ţeny středního věku. Cílem práce je zhodnocení významu stravy z hlediska zdraví, vzhledu a sportovních výkonŧ u konkrétní věkové skupiny lidí. Bakalářská práce teoretického stylu je zaměřena na vyhledávání dostupných studijních pramenŧ a jejich rešerší, shromáţdění publikací, článkŧ, koncepčních materiálŧ a dalších písemných i elektronických podkladŧ, týkajících se základních sloţek potravy, výţivy z energetického hlediska, základních stravovacích doporučení, časových aspektŧ příjmu potravy i o doplňcích výţivy. Výsledkem této bakalářské práce je základní přehled z oblasti výţivy a stravovacích návykŧ. Výţiva, ţivotospráva, ţivotní styl, obezita, BMI, jídelníček, bazální metabolismus.

SUMMARY: Title: Aim: Methods: Results: Nutrition in relation to health, appearance and sports performance for aktive men and women of middle age The aim is to evaluate the importance of diet in terms of health, appearance and athletic performance in specific age groups. Bachelor of theoretical style is focused on the search of available source of study and research, gathering publications, articles, conceptual materials and other written and electronic documents relating to the basic components of food nutrition from the energy point of view, the basic dietary recommendations, temporal aspects of food intake as well as food nutrition. The result of this work is a comprehensive overview of the field of nutrition and eating habits. Key words: Nutrition, way of living, lifestyle, obesity, BMI, dietary, basal metabolism.

Rád bych touto cestou poděkoval Prof. Ing. Václavu Buncovi CSc., který vedl moji bakalářskou práci a byl mi nápomocen svými odbornými znalostmi a cennými radami při zpracování této práce.

OBSAH 1. ÚVOD...10 2. TEORETICKÁ ČÁST...11 2.1 Základy výživy...11 2.1.1 Charakteristika racionální výţivy.11 2.1.2 Základní stravovací doporučení...12 2.1.3 Nároky na příjem energie.14 2.1.4 Bazální metabolismus (BM).16 2.1.5 Základní sloţky makronutrientŧ a jejich význam.17 2.1.5.1 Sacharidy...17 2.1.5.2 Tuky...20 2.1.5.3 Bílkoviny...21 2.2 Metabolismus živin 23 2.3 Problematika nadváhy či obezity.28 2.3.1 Charakteristika nadváhy a obezity...28 2.3.2 Zdravotní rizika nadváhy a obezity..28 2.3.3 Příčiny vzniku a rozvoje obezity.. 29 2.3.4 Tělesná hmotnost a její hodnocení...32 2.3.5 Moţnosti hodnocení procenta tělesného tuku.. 33 2.4 Redukce tělesné hmotnosti...36 2.4.1 Ţivotní styl...36 2.4.2 Vhodné a nevhodné programy sniţování hmotnosti....39 2.4.3 Pravidla pro sestavování jídelníčkŧ na redukci podkoţního tuku...41 2.5 Doplňky výživy...53 2.5.1 Charakteristika doplňkŧ výţivy...53 2.5.2 Vitamínové a minerální doplňky.....54 2.5.3 Doplňky na podporu rŧstu svalové hmoty 55 2.5.4 Doplňky na podporu získání energetického účinku.57 7

2.5.5 Doplňky na podporu imunity 58 2.5.6 Doplňky pro ochranu kostí a kloubŧ 59 3. ZÁVĚR.61 8

SEZNAM ZKRATEK: ADP - adenosindifosfát ATH - tukuprostá hmotnost, která se získá odečtením hmotnosti tuku od tělesné hmotnosti ATP - adenosintrifostát BM - bazální metabolismus BMI - body mass index BMR - bazální výdej energie C O A - acetyl CO 2 - oxid uhličitý CP - kreatinfostát DEXA - densitometrie DHEA - dehydroepiandrosteron ΔE - energetická bilance EP - energetický příjem EV - energetický výdej GI - glykemický index HMB - beta-hydroxy-beta-metylbutyrát H 2 O - voda ITH - index tělesné hmotnosti kcal - kilokalorie NEMK - volné mastné kyseliny NIH - celonárodní instituce pro zdraví PM - pracovní metabolismus RNA - ribonukleová kyselina SFSPA - sociální funkce sportu a pohybových aktivit %tuku - je procento tuku vyjádřené v procentech tělesné hmotnosti VLDL - lipoprotein o velmi nízké hustotě WHO - světová zdravotnická organizace 9

1. ÚVOD O potravu musel celá tisíciletí člověk s přírodou bojovat a energii k přeţití získával pouze prostřednictvím náročné svalové práce (boj, lov, sběr plodŧ, lesní a polní práce). Podnětŧ k výdeji energie byl nadbytek, zdroje energie byly omezené. Dnes je v prŧmyslově vyspělé části zeměkoule nadbytek potravy, k jejímu získání přitom není ve většině současných povolání nutné vynakládat zvýšené fyzické úsilí. Sníţený výdej energie v kombinaci s nadbytkem potravy vyvolal v řadě prŧmyslové vyspělých zemí doslova epidemii obezity. Obezita je prvním schŧdkem, resp. dokořán otevřenou vstupní branou k závaţným formám poruch zdraví. Cílem bakalářské práce je zhodnocení významu stravy, jednoho z faktorŧ pro plnohodnotné proţití lidského ţivota. Práce je zaměřena zejména pro osoby středního věku. Za střední věk bylo dříve povaţováno stáří okolo 35 let. Postupně se hranice, vzhledem k zvyšování délky lidského ţivota posunula do období kolem 45. roku ţivota. Podle odborníkŧ se jedná o vývojové stadium mezi 45 aţ 60 lety ţivota člověka. Dnešní svět poukazuje na rychlé ţivotní tempo, na moderní ţivotní styl. Krédem dnešní střední generace je vypadat dobře, coţ znamená vypadat mladě. V této práci se proto budu věnovat tématŧm, která popisují význam výţivy i vlastně z tohoto pohledu. V úvodní části se zaměřím na obecnou charakteristiku základŧ výţivy. V další části se budu věnovat přeměně ţivin na energii. Hlavní kapitolou bude zaměření na problematiku nadváhy a obezity, kterou bude následovat moţný zpŧsob řešení jejího odstranění, pomocí kvalitativních a kvantitativních stránek výţivy v kombinaci s vhodnou pohybovou aktivitou. Závěr bakalářské práce doplním základními informacemi o doplňcích výţivy a jejich vhodnou či nevhodnou konzumací. 10

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1 ZÁKLADY VÝŽIVY 2.1.1 CHARAKTERISTIKA RACIONÁLNÍ VÝŢIVY Pod pojmem racionální výţiva se rozumí soubor znalostí a návodŧ, které se týkají jak mnoţství tak sloţení přijímaných potravin a látek a to s ohledem na současné a předvídané nároky na organismus (Kohlíková, 2004). Dále pojem racionální výţiva jak uvádí Cinglová (2002) znamená, ţe to co jíme, má rozumové opodstatnění z hlediska udrţení zdraví a vývoje organizmu. Obecně platí, ţe vyváţená a pestrá strava u člověka bez poruch trávení je zdrojem dŧleţitých sloţek potravy a není potřeba přijímat další umělé výrobky, jako jsou multivitaminy, multiminerály a další doplňky. Coufalová (2013) na své přednášce zmiňuje jako racionální výţivu jíst vše, co tělo potřebuje, tedy kvalitativní aspekty (jednotlivé sloţky stravy v určitém zastoupení), chronologické aspekty (časový rozvrh), kvantitativní aspekty (celkový energetický příjem), kvalita stravy (pestrost, zdravotně nezávadné potraviny, zpŧsob tepelné úpravy pokrmŧ ) a pitný reţim. Podle Fořta (1998) jde o to, co vlastně je ta neustále doporučovaná, ale konkrétně nedostatečně formulovaná racionální výţiva? Vysvětlení začíná tím, co všechno není racionální výţiva. Racionální není zpŧsob stravování charakteristický přebytkem masa, volných ţivočišných tukŧ a konzumací řady potravin, které svojí kvalitou se hodně vzdalují od racionality. Mnohdy obsahují hodně tzv. skrytých tukŧ nebo nadbytek volného jednoduchého cukru a mnohokrát dokonce i jejich kombinaci. Dále racionální nejsou krátkodobé redukční diety, mimořádné výţivové styly typu veganství a fruitariánství. Racionální výţiva moderního typu je tedy systém stravování, zaloţený na vědecky vytvořených základech, ověřených v praxi. Cílem racionální výţivy je zajistit všechny potřebné látky pro existenci organismu a tím dospět k optimálnímu zdraví. Principy racionální výţivy jsou platné celosvětově, i kdyţ sortiment pouţívaných potravin se mŧţe částečně lišit. Konkrétní realizace je ovlivňována osobními zkušenostmi a měla by také respektovat individualitu. Principy oficiálně doporučované racionální výţivy, vycházejí z čistě pragmatických hledisek. Jednoduše jsou zaloţeny pouze na vědeckém poznání, výsledcích a na úvaze, ţe pokud moţno všichni lidé musí dostatečně jíst. 11

2.1.2 ZÁKLADNÍ STRAVOVACÍ DOPORUČENÍ Kvantitativní a kvalitativní stránka výţivy Na základě dlouholetých pozorování vlivu jednotlivých potravin na zdraví a zdatnost člověka a na základě výsledkŧ výzkumŧ doporučuje dnes většina odborných institucí, která se zabývá vztahem mezi zpŧsobem stravování a zdravotním stavem člověka, provedení následujících úprav v kaţdodenním zpŧsobu stravování běţných občanŧ a osob kondičně cvičících, tedy i osob středního věku. Jedná se o obecná doporučení a kaţdý musí sám posoudit, které z nich má pro něj konkrétní význam (Welburn, 2008): Sníţit příjem energie I kdyţ si to nepřipouštíme, naše schopnost odolávat při převaţující velmi nízké úrovni výdeje energie soustavné nabídce chutné, snadno dostupné stravy je nedostatečná a výsledkem je skutečnost, ţe patříme k národŧm s největším výskytem obezity na světě. Zvýšit spotřebu komplexních sacharidŧ Sacharidy byly dlouhou dobu neprávem označovány za hlavní příčinu obezity. Komplexní sacharidy nezatěţují vnitřní prostředí náhlým vzestupem glykémie (hladiny cukru v krvi), zajišťují pomalou a stálou dodávku energie a tím i příjemný pocit vitality, chuti do činnosti a dobré nálady. Sníţit příjem tukŧ Vysoká spotřeba tuku se podílí na rozvoji celé řady chronických neinfekčních chorob, především onemocnění srdce a cév a nádorových onemocnění. Tuk je zdrojem vysoce koncentrované energie a jeho vysoký příjem přispívá k rozvoji obezity. Polovina příjmu tuku má být ve formě tukŧ nenasycených. Přijímat optimální mnoţství bílkovin Potřeba bílkovin se zvyšuje během rŧstu, v těhotenství, při rekonvalescenci a při vyšší fyzické zátěţi. Nedostatečný příjem bílkovin vede k vyšší nemocnosti, ke stavŧm únavy aţ vyčerpanosti, sníţení pracovní výkonnosti. Naopak nadměrný příjem této ţiviny organismu neprospívá. Dělit příjem stravy do více chodŧ Pokud přijímáme menší a častější dávky stravy, nevystavujeme organismus nadměrné metabolické zátěţi, nedochází proto k přetěţování enzymatických systémŧ, neobjevují se výraznější výkyvy glykémie. 12

Omezit příjem alkoholu Nadměrné a dlouhodobé pití alkoholu hrubě poškozuje játra a ledviny, tím sniţuje jejich schopnost odstraňovat škodliviny. Zpomaluje se tak proces regenerace organismu po jakékoli zátěţe. Zvýšit příjem vlákniny Vláknina pozitivně ovlivňuje peristaltické pohyby a tím urychluje prŧchod odpadu střevem. Váţe na sebe cholesterol a tím urychluje jeho vyloučení z organismu, tlumí chuť k jídlu, zvyšuje pocit sytosti. Omezit příjem cholesterolu Vysoký výskyt kardiovaskulárních onemocnění se spojuje s nadměrnou spotřebou ţivočišných bílkovin, které kromě vysokého podílu tuku přivádějí do organismu i cholesterol. Zvýšit spotřebu zeleniny a ovoce Tepelné neupravené ovoce a zelenina jsou velmi bohatým zdrojem vitamínŧ a minerálŧ, dodávají navíc tělu vysoké mnoţství potřebných vláknin. Omezit spotřebu soli Nadměrný příjem soli má velký vliv na vznik a rozvoj vysokého krevního tlaku a přispívá tak k pozvolnému poškozování srdce. Dále je spojován s vyšším výskytem nemocí ledvin a s některými poruchami trávicího traktu. Zvýšit přívod tekutin Zvýšený výskyt onemocnění ledvin bývá dáván do přímého vztahu s nedostatečným přívodem tekutin a především kvalitní, čisté, pitné vody. Fořt (2005) dále doporučuje: Sestavit smíšenou výţivu ve vyváţeném poměru z potravin řazených do základních skupin (výţivová pyramida). Konzumovat více čerstvých potravin. Vyhýbat se opakované konzumaci prokazatelně rizikových potravin a pokrmŧ. Pouţívat co nejvíce potravin, které se vyznačují vyšším mnoţstvím přirozených látek, bránicích vzniku onemocnění. Přizpŧsobit skladbu stravy věku, pohlaví, zdravotnímu stavu, dědičným vlastnostem a somatotypem. Investovat do kvalitní stravy, přestoţe je ekonomicky náročnější. Nejíst uzeniny, klasické pomazánky, paštiky, tavené sýry a konzervy, s výjimkou některých rybích (tuňák, losos, tresčí játra, sardinky) Nepít kravské mléko, s výjimkou zakysaných výrobkŧ. Nekombinovat cukry s tuky (zákusky a domácí moučníky) 13

Nejíst tučné maso, vývar z kostí a drŧbeţ s kŧţí. Omezit konzumaci chleba a pečiva, především však jeho kombinací s tukem, mlékem a uzeninami. Naučit se nakupovat potraviny na základě prostudované etikety. Vyhýbat se rostlinným tukŧm ve ztuţené formě, umělým sladidlŧm, chemickým konzervantŧm a umělým barvivŧm a většímu mnoţství jednoduchých cukrŧ. Přemýšlet o skladbě jídelníčku a plánovat ho několik dní dopředu, například na základě zápisu stravy, konzumované v prŧběhu čtrnácti dní. Pochopit, ţe nestačí pouze drţet nějakou pochybnou dietu a přitom necvičit. Naučit se kaţdodenně konzumovat syrovou nebo tepelně zpracovanou zeleninu. Nikdy v jednom jídle nekombinovat klasické hlavní jídlo s předkrmem a s moučníkem. Nikdy nejíst později neţ 2 hodiny před spaním. 2.1.3 NÁROKY NA PŘÍJEM ENERGIE Podle Cinglové (2002) a dalších pokud chceme zjistit denní nároky na příjem energie, je nutno zahrnout poloţky jako: Energie, která je potřebná ke krytí BM Kohlíková (2004) udává, ţe bazální metabolismus se pohybuje u dospělé ţeny od 6300 KJ za 24 hodin a u dospělého muţe od 7100 KJ za 24 hodin. Energie, která je potřebná ke zpracování potravy (specificko-dynamický účinek) Po podání stravy se zvýší metabolismus hlavně o energii, která je potřebná k činnosti jater. Zvýšený metabolismus je jiţ během jídla a přetrvává 4-12 hodin. Welburn (2008) ve své knize píše, ţe kaţdá přijatá potrava zvýší spotřebu energie o hodnotu, která se spotřebuje na zpracování jako např. kousání, polykání a trávení, dále na přestavbu a ukládání přijatých ţivin. Velikost tohoto zvýšení energie se u jednotlivých ţivin liší. Coufalová (2013) na své přednášce informuje o tom, ţe nejvyšší specificko-dynamický účinek je u bílkovin, kde jejich mnoţství, které poskytuje 100 kcal, zvyšuje metabolismus o 30 kcal, sacharidy o 6 kcal a tuky o 4 kcal. Energie, která je potřebná k udrţení termoregulace Energie pro udrţení stálé tělesné teploty. 14

Energie, která je potřebná k fyzické aktivitě Mnoţství energie závisí na funkčním stavu orgánŧ, trénovanosti, typu práce a vlivu okolního prostředí. Welburn (2008) udává výdej energie za den přímo v procentech. Bazální výdej energie u zdravého člověka tvoří 60-75% denního výdeje energie, specifickodynamický účinek stravy (při vyváţené stravě) přibliţně 10% a termický účinek pohybové aktivity 15 a více procent. Nároky na příjem energie, které vycházejí z potřeb pohybového zatíţení, popisuje Welburn (2008) tak, ţe na rozdíl od lidí se sedavým zpŧsobem ţivota, mohou pravidelně cvičící jedinci přijímat více energie a tím i více potravin a tekutin. Zvýšený přívod tekutin hradí ztráty zpŧsobené pocením během pohybového zatíţení a zvýšený přívod makroergních fosfátŧ kompenzuje zvýšený výdej energie v návaznosti na objem a intenzitu zátěţe. Obecně lze příjem energie, vycházející z potřeb pohybového zatíţení rozdělit do tří oblastí: Příjem energie před výkonem Základním kritériem je zajistit, aby cvičící během pohybové aktivity ani nepociťoval hlad, ani neměl ţaludek plný nestrávené potravy. Strava před výkonem má obsahovat podle Welburn (2008), Coufalové (2013) a dalších: Dostatek tekutin pro dosaţení optimální hydratace organismu. Nízký podíl tukŧ a vlákniny pro urychlení vyprazdňování ţaludku. Vysoký obsah sacharidŧ pro zabezpečení optimální hladiny glykémie. Menší mnoţství bílkovin. Potraviny, na které je cvičící zvyklý a jeho reakce na ně nebude negativní. Příjem energie během výkonu Čím je vyšší intenzita zátěţe, tím se více organismus odkazuje na vyuţívání glukosy. Čím déle tělesná zátěţ trvá, tím větší význam mají postupy vytvoření vysokých zásob glykogenu před výkonem a tím má i větší význam prŧběţně doplňovat glukózu během výkonu. Během výkonu se má podle Coufalové (2013) a dalších: Doplňovat ztráty tekutin, v praxi osvědčené sportovní nápoje, obsahující 4-8% sacharidŧ. 15

Při výkonu delším neţ hodinu, zajistit přísun sacharidŧ (prŧměrně 30-60g/h). Příjem energie po výkonu Sloţení a načasování stravy po výkonu je nutné naplánovat podle délky a náročnosti. Hlavním smyslem je navodit optimalizaci procesu syntézy jaterního a svalového glykogenu a zajištění rychlejšího zotavení. Welburn (2008), Coufalová (2013) doporučují: Příjem sacharidŧ přibliţně 1,5 g/kg během prvních 30 min, dále kaţdé 2hodiny po dobu 4-6 hodin. Příjem proteinŧ pro zajištění přísunu aminokyselin k výstavbě a opravě svalové tkáně. Příjem tekutin do lehce nadstartovní hmotnosti během 90 minut. Individuální nároky na příjem energie se liší podle věku, pohlaví, sloţení těla, tělesné teploty, fyzické náročnosti zaměstnání, okolního prostředí. Příjem energie pro osobu, která má 70kg a lehkou fyzickou zátěţ je asi 2400 kcal denně. Přesnější vyjádření je 34 kcal/kg hmotnosti za den (Cinglová, 2002). Základem všech reţimových opatření, která mají za cíl změnu stavu daného jedince, je energetická bilance ΔE, tedy rozdíl energie, kterou přijímá (E příjem) minus energie, kterou vydává (E výdej). ΔE = E příjem E výdej. Je-li ΔE kladné, pak se tělesná hmotnost zpravidla zvyšuje, při ΔE záporném, lze očekávat sniţování (Bunc, 2013). 2.1.4 BAZÁLNÍ METABOLISMUS (BM) Bazální (základní) metabolismus je energetický výdej odpovídající základní látkové přeměně, nezbytné k udrţení základních ţivotních funkcí (Kohlíková, 2002). Neboli základní přeměna energie u člověka, který je v naprostém fyzickém i duševním klidu, lehce oděný, leţící při pokojové teplotě a je nejméně 12 hodin po posledním jídle (Cinglová, 2002). Je ovlivněn věkem, pohlavím, povrchem těla, emočním stavem (Hošková, Majorová, Nováková, 2010). Další faktory ovlivňující hodnotu BM (Welburn, 2008): Podnebí V horkém podnebí je BM vyšší 16

Rasa Např. u Eskymákŧ byly naměřeny hodnoty aţ o 33% vyšší oproti hodnotám u populace Evropy. Stav výţivy Energetická přeměna v organismu není stabilní, přizpŧsobuje se vlivŧm okolí. Jeden z mechanismŧ této adaptace je pro řadu lidí nepříjemný. Jedná se o schopnost ţivých organismŧ sníţit hodnotu bazálního metabolismu v situaci dlouhodobějšího výraznějšího sníţení příjmu energie. Při hladovění, podvýţivě nebo jiném déletrvajícím omezení příjmu energie se BM sniţuje. Zdravotní stav Infekční a horečnatá onemocnění zvyšují BM a to úměrně ke zvýšení tělesné teploty. Vzestup teploty o 1ºC zvýší BM o 12%. Podle Cinglové (2002) a Coufalové (2013) se zvýší BM o 14%. Hladina některých hormonŧ Nedostatek hormonŧ thyroxinu a adrenalinu sniţuje BM a jejich nadbytek jej zvyšuje. Pohybová aktivita Hodnota BM je ještě několik hodin výrazně zvýšena po intenzivní tělesné zátěţi. Zejména silová zátěţ vede k pozvolnému nárŧstu svalové hmoty a tím ke zvyšování hodnot BM. Přesné zjišťování hodnot BM je drahé, náročné na čas, podmínky a přístrojové vybavení. Pro běţnou praxi se nejčastěji pouţívají tabulkové hodnoty, tzv. náleţité hodnoty bazálního metabolismu. Je to hodnota, která udává prŧměrný energetický výdej zdravé osoby za bazálních podmínek s přihlédnutím k věku, výšce, hmotnosti a pohlaví vyšetřované osoby. Pro výpočet se pouţívají tabulky Harrise a Benedicta nebo zkrácené tabulky Fleische (Kohlíková, 2002). Detailnější informace o výpočtech a rovnicích pro odhad hodnot bazálního metabolismu je v kapitole 2.4.3. 2.1.5 ZÁKLADNÍ SLOŢKY MAKRONUTRIENTŦ A JEJICH VÝZNAM 2.1.5.1 Sacharidy Jsou hlavním zdrojem energie. Sacharidy, které jsou pro nás vyuţitelné, rozdělujeme na monosacharidy, oligosacharidy (disacharidy), polysacharidy a rozpustnou vlákninu. Nevyuţitelný sacharid je pro nás nerozpustná vláknina (Piťha, Poledne, 2009). Sacharidy (nikoli jednoduché rafinované cukry) jsou nezbytnou součástí potravy. Dodávají energii potřebnou pro řadu buněk, včetně svalových. Pokud jsou konzumovány ve formě komplexní potraviny, dodávají nezbytné minerály, 17

vitamíny a řadu tzv. ochranných látek (Fořt, 2005). Sacharidy, které jsou přijaté ve stravě, se postupně v trávicím traktu rozkládají aţ na monosacharidy a ty jsou pak v tenkém střevě vstřebány a krevním oběhem zavedeny do jater. V játrech dochází k přeměně všech monosacharidŧ na glukosu, která se buď uvolní do krevního oběhu, nebo je v játrech uskladněna ve formě zásobního cukru glykogenu. Glukosa se pak z jater uvolní do krevního oběhu v případě vyšších poţadavkŧ svalŧ nebo při sníţení hladiny cukru v krvi (glykémie). Glykogen se také tvoří ve svalových buňkách. Vyšší zásoby glykogenu jak v játrech, tak i ve svalech byly prokázány u sportovcŧ (Welburn, 2008). Sacharidy jsou hlavním zdrojem při maximálním a submaximálním zatíţení. Jejich výhoda spočívá v rychlé vyuţitelnosti a uvolnění energie i bez přísunu kyslíku. Při stejné spotřebě kyslíku se z glykogenu uvolňuje více energie neţ z tukŧ. Po vyčerpání svalového glykogenu se uplatní i cukry z krevního oběhu. Pokud se příjme velké mnoţství tukŧ ve fázi regenerace, zpomaluje se rychlost resyntézy glykogenu (Hošková, Majorová, Nováková, 2010). Základní dělení sacharidŧ podle Piťhy, Poledneho (2009), Coufalové (2013) a dalších: Monosacharidy jsou tvořeny 1 cukernou jednotkou. Hlavní zástupci jsou glukóza (cukr hroznový) a fruktóza (cukr ovocný). Nejčastější zdroje jsou ovoce, hrozny, med, zelenina. Oligosacharidy (disacharidy) tvoří je 2 cukerné jednotky. Hlavní zástupci jsou maltóza (slad), sacharóza (cukrová řepa a třtina) a laktóza (cukr mléčný). Nejčastější zdroje jsou cukrová řepa, mléko, slad, luštěniny, potravinářské výrobky obsahující cukr, slazené nápoje. Polysacharidy tvoří je velký počet monosacharidových jednotek. Hlavní zástupci jsou škrob, celulóza, pektin a ilunin. Nejčastější zdroje jsou brambory, obiloviny, luštěniny, ovoce, zelenina. Obecné doporučení pro celkové mnoţství denního příjmu sacharidŧ je shodný. Optimální denní příjem sacharidŧ je v rozmezí 4-6g/kg tělesné hmotnosti. Sacharidy mají hradit s převahou polysacharidŧ 55 60 % přijaté energie. Pro sportovce je doporučováno mnoţství sacharidŧ v rozmezí 6-10g/kg tělesné hmotnosti na den. Podle Welburn (2008) mnoţství glukosy, která koluje v krvi (glykémie) je relativně velmi stálé a tuto stálost zajišťuje řada sloţitých mechanismŧ. Pokud se nárazově podá 18

větší mnoţství jednoduchých cukrŧ, zpŧsobí to zvýšení hladiny cukrŧ v krvi, coţ se označuje pod pojmem hyperglykémie. Tento stav vyvolává u zdravého organismu řadu korektivních procesŧ a výsledkem toho je návrat hladiny cukru do organismu tolerované hranice. Naopak při dlouhodobějším omezení příjmu energie nebo náročné tělesné zátěţi bez dostatečného doplňování sacharidŧ mŧţe zpŧsobit stav poklesu hladiny krevního cukru pod tolerovanou hladinu neboli označováno pojmem hypoglykémie. Při tomto stavu je pociťována únava, vyčerpání, svalová ochablost, pocení, podráţděnost a vyšší chuť k jídlu. Cinglová (2002) uvádí ve své knize, ţe vliv příjmu sacharidŧ na zvýšení hladiny krevního cukru v porovnání s glukosou se nazývá glykemický index (GI). To znamená, ţe potraviny, které mají vysoký glykemický index vyvolají rychlé a velké zvýšení hladiny krevního cukru a potraviny s nízkým glykemickým indexem vedou k pomalému a menšímu vzestupu glykémie. Jak Coufalová (2013) uvádí na své přednášce potraviny, které mají nízký glykemický index tak prodluţují pocit sytosti. Proto je výhodnější příjem potravin s niţším glykemickým indexem, nedochází tak velkým výkyvŧm hladiny glykémie. Podle Cinglové (2002), Coufalové (2013) a dalších má nejvyšší GI glukosa (100), dále bílý chléb, med, rýţe, brambory (56). Nízký GI má čočka (28), sója a další luštěniny. Vláknina Je to velmi dŧleţitá součást potravy. Vláknina je na bázi sloţených sacharidŧ, nestravitelná součást rostlinné stravy (Coufalová, 2013). Jedná se o zbytky buněčných stěn rostlin (ţivočišné produkty neobsahují vlákninu), které enzymy tenkého střeva nedokáţí rozloţit. Vláknina prochází trávicím traktem a má pozitivní vliv na peristaltické pohyby střev (Welburn, 2008). Coufalová (2013) na své přednášce rozlišuje dva typy vlákniny: Nerozpustná vláknina Je součástí zeleniny, obilovin, brambor, otrub, neloupané rýţe, ořechŧ, hub. Normalizuje pohyb střev a střevního obsahu a tím mechanicky očišťuje stěnu střevní. Je prevencí řady nemocí, jako jsou zácpa, zánět slepého střeva, hemeroidy, rakovina prostaty, prsŧ a tlustého střeva. Rozpustná vláknina Je součástí obilných vloček, tmavého chleba, luštěnin, zelí, kapusty, většiny ovoce, zeleniny. Štěpí se v jednodušší součásti činnosti bakterií v tlustém střevě. Mŧţe pomáhat při sniţování hladiny 19

krevního cholesterolu. Váţe cholesterol, který se potom společně s vlákninou vyloučí. Váţe vodu a tím vzniká větší pocit sytosti. Obecné doporučení denního příjmu vlákniny je asi 30 gramŧ. 2.1.5.2 Tuky Tuky (lipidy) patří k nezbytným sloţkám potravy a nedají se nahradit jinými sloţkami. Význam tukŧ je následující (Piťha, Poledne. 2009): Jsou nejvydatnějším zdrojem energie. Mají dvojnásobnou energetickou hodnotu na jednotku váhy oproti bílkovinám a sacharidŧm. Jsou nositelem řady látek nezbytných pro náš organismus nezbytných (esenciálních) mastných kyselin, vitamínŧ rozpustných v tucích (A, D, E, K a provitaminŧ A- karotenŧ), sterolŧ a dalších. Při ţvýkání a polykání dodávají stravě příjemnost a jemnost chuti. Vyvolávají pocit sytosti po poţití, ale nejdříve za pŧl hodiny po konzumaci pokrmu. Podle Welburn (2008) mají řadu dalších biologických úkolŧ. Jsou základním palivem pro svaly, zejména v tělesném klidu nebo při dlouhotrvající práci o nízké intenzitě. Tuky rozdělujeme na nasycené, mono-nenasycené a polynenasycené (Welburn, 2008). Ţivočišné tuky (nasycené) Při pokojové teplotě zŧstávají v pevném skupenství. Tělo není závislé na jejich příjmu a dovede si je vyrobit samo. Jejich vyšší spotřeba představuje jednu z příčin mnoha chronických onemocnění. Nacházejí se v ţivočišných produktech. Nejvíce jsou v červeném masu, tučných mléčných produktech, sádle a másle. V rostlinných produktech se nacházejí v kokosovém a palmovém oleji (Frej, 2004). Rostlinné tuky (nenasycené) Při pokojové teplotě bývají ve stavu tekutém. Pro spotřebu jsou vhodnější. Mono-nenasycené tuky mají mastné kyseliny obsahující jednu dvojnou vazbu. Jejich nejčastější zdroj je olivový a řepkový olej, avokádo, ořechy a jádra. Polynenasycené tuky mají mastné kyseliny obsahující více dvojných vazeb. Nacházejí se ve většině rostlinných 20

(slunečnicový, sójový) a rybích olejŧ (Welburn, 2008). Některé polynenasycené si tělo vyrobit nedokáţe, proto je musí přijímat z potravy. Nazývají se esenciální a mezi ně patří kyselina linolenová a linolová. Existují 2 skupiny esenciálních mastných kyselin (Coufalová, 2013): Skupina omega 6 Nacházejí se v rostlinných olejích (slunečnicový, olivový) i v ţivočišných (sladkovodní ryby sumec, kapr, úhoř, pstruh). Skupina omega 3 Nacházejí se v sójovém a řepkovém oleji, ořechách, tučných rybách (losos, makrela, sled, sardinky). Obecné doporučení optimálního denního příjmu tukŧ je kolem 1g/kg tělesné hmotnosti. Tuky mají tvořit 20-30% celkového denního energetického příjmu. Vzájemný poměr tukŧ s nasycenými, mononenasycenými a polynenasycenými mastnými kyselinami je obecně doporučován 1/1/1, nověji s převahou mononenasycených. 2.1.5.3 Bílkoviny Bílkoviny jsou základní materiál pro stavbu těla. Jsou nezbytné pro rŧst, údrţbu a opravu tělesných tkání, tvoří základní strukturu kostí, kŧţe, svalových vláken, enzymŧ a hormonŧ. Bílkoviny se rozdělují na 2 skupiny rostlinné a ţivočišné. Mezi rostlinné patří např. luštěniny a sója a mezi ţivočišné např. maso, mléko, mléčné výrobky, vaječný bílek. Bílkoviny jsou rozkládány v prŧběhu trávení na své základní sloţky aminokyseliny. Některé aminokyseliny si dokáţe tělo syntetizovat samo z přijaté stravy, 8-9 aminokyselin, které se označují jako esenciální, si ale vytvořit neumí a proto musí být pravidelně dodávány ve stravě (Welburn, 2008). Aminokyseliny rozdělujeme na (Coufalová, 2013): Esenciální (nezbytné), které musí organismus přijmout v potravě. Semiesenciální, které jsou nezbytné v určitých situacích např. rŧst. Neesenciální, které organismus sice potřebuje, ale dokáţe si je vytvořit. Cinglová (2002) uvádí, ţe ţivočišné bílkoviny, sója a kvasnice se povaţují za plnohodnotné a bílkoviny obsaţené v rostlinách jsou neplnohodnotné. Bílkoviny ţivočišného pŧvodu by měly tvořit polovinu doporučeného příjmu a polovinu rostlinného. Podle Coufalové (2013) by měl být příjem rostlinných a ţivočišných 21

bílkovin v poměru 2/1. Nevýhodou ţivočišných (plnohodnotných) bílkovin je to, ţe obsahují současně velké mnoţství nasyceného tuku, případně cholesterolu. Naopak bílkoviny rostlinného pŧvodu obsahují nízký aţ mizivý podíl tuku (Welburn, 2008). Doporučený optimální příjem bílkovin je nejednotný. Podle Hoškové, Majorové, Novákové (2010), je optimální denní příjem 0,7-1,0 g/kg tělesné hmotnosti, s mírnou převahou ţivočišných bílkovin. Pro sportovce je doporučováno mnoţství v rozmezí 1,2 1,8 g/kg a den podle typu sportu. Coufalová (2013) na své přednášce uvádí, ţe bílkoviny mají krýt 10 15% celkového denního energetického příjmu. Pro dospělou zdravou populaci je doporučováno 0,75 0,8 g/kg a pro sportovce 1-1,2 g/kg. Welburn (2008) doporučuje 12 15% denního energetického příjmu. Pro sportovce aerobního charakteru na 1,2 1,4 g/kg hmotnosti, u posilujících pak 1,6 aţ 1,7 g/kg hmotnosti. Kohlíková (2004) zase uvádí, ţe bílkoviny by měly pokrývat energetickou potřebu z 15-20%. Denně se doporučuje 0.75 1 g/kg hmotnosti a při zvýšených nárocích (dětství, těhotenství, kojení, vysoká fyzická aktivita, rekonvalescence) se mŧţe potřeba bílkovin zvýšit aţ na 2,5 g/kg hmotnosti na den. Všichni autoři se shodují na tom, ţe nadměrné uţívání bílkovin není zdraví prospěšné. Jak uvádí Havlíčková a kolektiv (2006), nadměrný příjem bílkovin mŧţe zpŧsobit dehydrataci, velké ztráty vápníku nebo ledvinové problémy spojené s nutností odstraňování nadměrného mnoţství dusíku, který je v bílkovinách. Dále uvádí, ţe nebylo prokázáno u silových sportŧ zvýšení svalové síly a svalové hmoty při zvýšeném příjmu bílkovin aţ na 2 2,5 g/ kg a den. Podle Fořta (1996) je pojem nadměrný příjem bílkovin takové mnoţství, které převyšuje doporučenou dávku pro člověka v závislosti na věku, pohlaví, zdravotním stavu a typu fyzické aktivity minimálně o celých 100%. 22

2.2 METABOLISMUS ŽIVIN Podle Kohlíkové (2004) znamená pojem metabolismus doslova změnu a pouţívá se k vyjádření všech chemických a energetických přeměn, které probíhají v těle. Organismus oxiduje cukry, tuky, bílkoviny a produkuje oxid uhličitý (CO 2 ), vodu (H 2 O) a energii nezbytnou pro ţivotní pochody. Oxidace je reakce, při které reaguje sloučenina s kyslíkem a dochází k uvolnění energie. Energie se v těle uskladňuje ve zvláštních, energeticky bohatých fosfátových sloučeninách a ve formě tukŧ, sacharidŧ a bílkovin. Zdroje energie jsou (Kohlíková, 2004): Makroergní fosfáty: ATP (adenosintrifosfát - pohotovostní zdroj) a CP (kreatinfosfát zásobní zdroj). Makroergní substráty: Cukry, tuky, bílkoviny, které jsou přijímané potravou a upraveny štěpením a anabolickými procesy do vhodných zásobních forem. Adenosinfosfáty (ADP, ATP) jsou vţdy bezprostřední zdroje energie, uloţené v matrixu mitochondrie. Mitochondrie jsou takové elektrárny, kde se energie kumuluje (Maughan, Burke, (2006). Jak uvádí Semiginovský, Vránová (2001, s. 112): Adenosindifosfát (ADP) je jedním z nukleotidŧ, skládající se z nukleové báze adeninu, cukru ribózy a dvou fosfátŧ. Vzniká defosforylací ATP činností enzymŧ ATPáz, naopak ATP syntéza z něj vytváří opět ATP, které se významně podílí na přenosu energie v buňce. ADP se na ATP mění například při fotosyntéze (pomocí sluneční energie) nebo při buněčné respiraci (pomocí energie získané rozkladem glukózy). Adenosintrifosfát (ATP) je dŧleţitý nukleotid, skládající se z adenosinu a trojice fosfátŧ navázané na 5' uhlíku. Je zcela zásadní pro funkci všech známých buněk. Jeho význam spočívá v tom, ţe při rozkladu ATP na ADP a P i, dochází k uvolnění velkého mnoţství energie. Tato energie se vyuţívá téměř ve všech typech buněčných pochodŧ, jako je celá řada biosyntetických pochodŧ, vnitrobuněčný transport a membránový transport, výroba proteinŧ či syntéza RNA (ribonukleová kyselina). 23

Při uvolnění energie pro svalovou činnost dochází k zapojení jednotlivých zón metabolického krytí energie. Svalová činnosti maximální intenzity, která trvá do 10 20 s, uvolňuje energii ze zásob makroergních fosfátŧ ve svalové tkáni ATP, CP. Doba zotavení, pro zpětné doplnění zásob ATP, CP činí 2 3 minuty. Pro tuto činnost, bez dostatečného přísunu kyslíku a zároveň bez vzestupu kyseliny mléčné v krvi se hovoří o tzv. alaktátovém neoxidativním anaerobním zpŧsobu hrazení energie. Energie, která je potřeba na funkční činnost kosterního svalu k resyntéze ATP z ADP je poskytována čtyřmi typy biochemických reakčních procesŧ (Havlíčková, 2006): 1. Tvorbou ATP ze dvou molekul ADP (myokinázová reakce). 2. Tvorbou ATP z CP (Lohmannova reakce). 3. Tvorbou ATP při anaerobní glykolýze glycidů (glykogen, glukóza) za vzniku kyseliny mléčné. 4. Tvorbou ATP v aerobním cyklu kyseliny citrónové (z glykogenu, glukózy, lipidů, aminokyselin), kdy konečnými produkty jsou voda a oxid uhličitý. Při pohybových činnostech submaximální intenzity, která trvají 45 90 s, eventuálně déle s nedostatečnou dodávkou kyslíku, převaţuje laktátový neoxidativní (anaerobní) systém hrazení energie, charakterizovaný vzestupem koncentrace kyseliny mléčné v krvi, jako dŧsledek anaerobní glykolýzy neoxidativní odbourávání svalového glykogenu, popř. glukózy. Biochemickou reakci lze vyjádřit (Havlíčková, 2006): Glukóza (glykogen) + 2 P + 2 ADP 2 mol kyseliny mléčné + 2 ATP Rychlost uplatnění ATP získaného odbouráváním svalového glykogenu v přímém zabezpečení energie pro svalovou činnost, je dvakrát pomalejší neţ v zóně alaktátové. Dŧsledkem je zpomalení činnosti. Nepřímým ukazatelem je kyslíkový dluh mezi 5 60 min. zotavení (Havlíčková, 2006). Při pohybových činnostech střední a mírné intenzity, trvající nad 90 s a déle, se hovoří o oxidativním (aerobním) zpŧsobu hrazení energie s dostatečným přísunem kyslíku pro činnost svalŧ. Nedochází ke zvýšení hladiny kyseliny mléčné v krvi. Vyčerpání svalového glykogenu předpokládá 48 h regenerace. Kapacita tohoto systému 24

je teoreticky neomezená, limitem je typ pohybové činnosti a rychlost dodávky makroergních fosfátŧ činným svalŧm (Havlíčková, 2006): Glukóza (glykogen) + 38 P + 38 ADP + 6 O 2 6 CO 2 + 44 H 2 O + 38 ATP Mastné kyseliny + 130 P + 130 ADP + 23 O 2 16 CO 2 + 146 H 2 O + 130 ATP Nejdŧleţitějším metabolickým orgánem v těle jsou játra. Tento orgán se zapojuje do metabolických procesŧ mezi střevem, kde probíhá resorpce ţivin a orgány, které tyto ţiviny dále zpracovávají nebo ukládají do kosterních svalŧ nebo tukové tkáně. Metabolismus jednotlivých ţivin probíhá následovně (Havlíčková, 2006): Metabolismus cukrŧ Cukry se v játrech ukládají ve formě glykogenu. Hladinu glukózy řídí játra na základě dvou dŧleţitých regulačních hormonŧ, inzulinu a glukagonu. Glykogen vzniká v játrech z monosacharidŧ, kyseliny mléčné nebo pyrohroznové, glycerolu a z aminokyselin. Jeho mnoţství se zvyšuje po příjmu potravy. Naopak při svalové práci klesá. Kohlíková (2004) vysvětluje, ţe oxidace cukrŧ za anaerobních podmínek (bez kyslíku) probíhá v cytoplazmě buněk, kde vzniká kyselina pyrohroznová + ATP. Dále kyselina pyrohroznová se buď přeměňuje za anaerobních podmínek (s kyslíkem) na kyselinu mléčnou, anebo přechází do mitochondrií, kde v krebsově cyklu za aerobní oxidace vzniká voda (H 2 O), ATP (adenosintrifosfát) a oxid uhličitý (CO 2 ). Metabolismus tukŧ Tuky, které se tvoří v játrech, jsou do krve dodávány hlavně jako VLDL-lipoproteiny (lipoproteiny o velmi nízké hustotě) a odvádějí se do tukové tkáně. Vzniká tak cyklus NEMK (volné mastné kyseliny) mezi játry a tukovou tkání. Kohlíková (2004) uvádí, ţe metabolismus tukŧ probíhá pouze aerobně, kde beta oxidací mastných kyselin, vzniká acetyl CoA, který vstupuje do Krebsova cyklu a výsledkem je vznik CO 2, H 2 O a ATP. Metabolismus bílkovin Většinu plazmatických bílkovin produkují játra, která mají ústřední postavení při odbourávaní aminokyselin a regulují jejich hladinu v krvi. Bílkoviny, které se vytvoří v játrech, putují do Golgiho aparátu, kde se mění na definitivní protein. Z buněk se dostávají do ţilní krve. Regulování metabolismu bílkovin je závislé na nabídce aminokyselin. Kohlíková (2004) ve své knize píše, ţe metabolismus bílkovin probíhá pouze za aerobních podmínek a po desaminaci ( odstranění NH 2 skupiny z aminokyselin) vstupují aminokyseliny do Krebsova cyklu a výsledkem je vznik CO 2, H 2 O a ATP. 25

Tabulka č. 1: Energetický zisk z jednotlivých cest metabolismu cukrŧ, tukŧ, bílkovin; jejich energetická hodnota a respirační kvocient (Kohlíková, 2004) Energetický zisk (ATP) = kolik se vytvoří molekul ATP z jedné molekuly ţiviny Energetická hodnota živin (kj/g) = spalné teplo = kolik se vytvoří energie z 1 gramu ţiviny Respirační kvocient (výdej CO 2 :příjem O 2 ) = co se metabolizuje CUKRY anaerobně aerobně 2 38 17 1,0 TUKY aerobně 130-140 39 0,7 BÍLKOVINY aerobně 40 17 0,8 Respirační kvocient vyjadřuje poměr mezi objemem uvolněného oxidu uhličitého a objemem kyslíku spotřebovaného k oxidaci. Organismus neustále vydává energii ať uţ v klidu, při práci nebo tréninku. Abychom mohli z jednotlivých ţivin uvolnit energii, je potřeba přijmout z vnějšího prostředí kyslík. Kdyţ známe údaj, kolik kyslíku jsme za určité období spotřebovali, mŧţeme spočítat, kolik energie jsme za toto období vydali. Dá se říci, ţe spálení 1litru kyslíku představuje výdej 5kcal (Welburn, 2008). Kohlíková (2004) přesněji popisuje, ţe pro cukry to činí 21,1 kj, pro tuky 19 kj a pro bílkoviny 18 kj. Welburn (2004) uvádí, ţe čím je oxidovaná ţivina bohatší na kyslík, tím méně kyslíku spotřebuje a tím vyšší je i její respirační kvocient. Havlíčková (2006) ve své knize píše, ţe pokud se naměří hodnota respiračního kvocientu více neţ 1, znamená to, ţe se mění ţiviny bohatší kyslíkem na ţiviny kyslíkem chudší tedy přeměna sacharidŧ na tuky. Pokud je respirační kvocient niţší neţ 0,7, znamená to přeměnu tukŧ a bílkovin na sacharidy (glukoneogenezi). Podle Welburn (2008) je respirační kvocient zdravého mladého muţe resp. ţeny v klidu (za bazálních podmínek) 0,76. Znamená to, ţe většina energie v klidu získává organismus metabolismem tukŧ. 26

Ve všech odborných literaturách je uváděno, ţe energie obsaţená v potravě a uvolňovaná nebo vyuţívaná v prŧběhu metabolických dějŧ, se nejčastěji vyjadřuje v jednotkách tepla kaloriích. Toto mnoţství tepla je velmi malé a proto v praxi se obecně pouţívá tzv. velké kalorie neboli kilokalorie. Mezinárodní jednotkou energie je jeden joule. Domácí odborná literatura pracuje s kj, ale veškerá anglosaská literatura, včetně odborných článkŧ v uznávaných světových lékařských časopisech, pouţívá výhradně hodnoty v kcal. Pro převod kilokalorií na kilojouly lze pouţít faktor 4,2 (přesněji 1 kcal = 418 joulŧ = 4,18 kj). 27

2.3 PROBLEMATIKA NÁDVAHY ČI OBEZITY 2.3.1 CHARAKTERISTIKA NADVÁHY A OBEZITY Světová zdravotnická organice (WHO) definuje nadváhu a obezitu jako abnormální nebo nadměrné hromadění tuku, které mohou poškodit zdraví. Podle celonárodní instituce pro zdraví (NIH), výrazy nadváha a obezita se vztahují k tělesné hmotnosti, která je větší neţ to, co je povaţováno za zdravé pro určitou výšku. Obezita se rozumí jako vyšší stupeň nadváhy (Fraňková, Odehnal, Pařízková, 2000). Nadváha je nejrozšířenější metabolické onemocnění, které má za následek velké mnoţství zdravotních problémŧ. Kromě zděděných dispozic je vznik obezity spojen zejména se špatnými stravovacími návyky, s nedostatkem pohybu, nezájmem o vlastní osobu a s dalšími. Malé procento obézních má poruchu metabolismu nebo hormonální dysfunkci, tělesný stav většiny obézních lidí je výsledkem ţivotního stylu (Fialová, 2007). 2.3.2 ZDRAVOTNÍ RIZIKA NADVÁHY A OBEZITY Nadváha nebo obezita je příčinou řady zdravotních komplikací, ale neméně podstatné pro ţivotní styl je zhoršování předpokladŧ pro pohybové aktivity a z toho vyplývající zhoršování kvality ţivota. Prŧvodním jevem je sníţená aerobní zdatnost, sníţení schopnosti regenerace člověka po pracovním zatíţení, sniţující se moţnosti vyuţití stále vzrŧstajícího objemu volného času a zvýšené riziko výskytu některých onemocnění, které mají příčinu v hypokineze (Bunc, 2013). U lidí, kteří mají nadváhu, je větší pravděpodobnost váţnějších onemocnění, neţ u lidí štíhlých a také dříve umírají. Paradoxem je to, ţe hŧře na tom jsou muţi s menší nadváhou neţ vyloţeně otylé ţeny. Mŧţe to být zpŧsobené tím, ţe není pouze jeden typ obezity. Proto rozlišujeme obezitu na (Fořt, 2005): Obezitu ţenského typu (gynoidní typ hrušky) Je charakteristická rozloţením tuku v oblasti stehen, hýţdí, bokŧ a případně i prsou. Je méně riziková z hlediska fyziologických dŧvodŧ, alespoň do období přechodu. Jak uvádí Coufalová (2013) na své přednášce, je to spíše estetický problém. 28

Obezitu muţského typu (androidní typ jablka) Je charakteristická rozloţením tuku v oblasti břicha. Tento typ je rizikový, má sklon k onemocnění kardiovaskulárních chorob, diabetu, ateroskleróze. Ţeny, které mají dispozice pro tento typ obezity, budou mít stejné, moţná i intenzivnější zdravotní problémy, jako tito muţi. Riziko u nich stoupá v období menopauzy. Kolouch, Welburn, Kolouchová (2008) ještě dále doplňují: Obezitu viscerální - tuková tkáň je nejvýrazněji zmnoţena v oblasti vnitřností (břišní dutina). Vědci označují tento typ za zdravotně nejzávaţnější. Zvyšuje riziko onemocnění srdce a cév. Obezitu, kde je nakupení nadměrného mnoţství tukové tkáně v celém těle. Osoba pŧsobí mohutněji, části těla si ale zachovávají svoje proporce. Propuknutí chorob nezávisí tedy pouze na mnoţství nadbytečného tuku, ale i na jeho uloţení. Nejškodlivější dopad na zdraví má především tuk, který je uloţený v oblasti vnitřností (viscerálně) a podkoţně v oblasti pasu (androidní obezita). Kromě výše zmíněných onemocnění, zvyšuje riziko vzniku některých druhŧ rakoviny (Kolouch, Welburn, Kolouchová, 2008). Základním problémem je nevhodná energetická bilance, nepřizpŧsobení příjmu energie jejímu výdeji. ΔE = E příjem + E výdej (Bunc, 2013). Zdravotní přínosy úbytku hmotnosti podle Pillingera (2014): Studie ukazují, ţe ţeny s nadváhou, které sníţí tělesnou hmotnost mezi 5 aţ 10 kg, sníţí riziko vzniku cukrovky. U muţŧ se výrazně sníţí riziko srdečních problémŧ. Obecně mŧţeme přibírat, jak stárneme. Pár kilo během let nejsou problém, ale u populace, která získá více neţ 10 kg ve srovnání s jejich váhou, kterou měli v 18 letech, se zvyšuje riziko jejich zdravotních problémŧ. Zejména u ţen se zvýší riziko srdečního infarktu a zdvojnásobí riziko úmrtí na rakovinu. 2.3.3 PŘÍČÍNY VZNIKU A ROZVOJE OBEZITY V současnosti se v souvislosti s pojmem ţivotní styl, stále častěji setkáváme se slovním spojením sedavý zpŧsob ţivota. Jedná se o nedostatku pohybu jak 29

v zaměstnání tak, i ve volném čase. Sníţená pohybová aktivita a zvýšené psychické nároky často vedou ke vzniku takové únavy, která podporuje následnou inaktivitu natolik, ţe jedinec je schopen pouze více přijímat (konzumovat), neţ ze sebe vydávat (převaţují pasivní aktivity před aktivitami jako je např. cvičení). Část populace řeší zvýšené psychické nároky zvýšeným příjmem potravy a to hlavně ve večerních hodinách. Tak vzniká a stále se prohlubuje energetická nerovnováha (Stejskal, 2004). Hovoříme o přejídání neboli hyperfagii. Rozeznáváme (Boháčková, Kolouch, 1991): Hyperfagii absolutní přijatá energie překročí její výdej, který je z hlediska věku a pohlaví přiměřený. Hyperfagii relativní přijatá potrava je z hlediska věku a pohlaví přiměřená, ale její výdej je pod prŧměrem. Obezita většinou začíná absolutní hyperfagií v dětství a zejména v pubertě. Její rozvíjení a udrţení se děje prostřednictvím hyperfagie relativní. Relativní hyperfagii nahrává pokles mnoţství svalové hmoty a nevhodně zvolený pohybový reţim. Kolouch, Welburn, Kolouchová (2008) doplňují, ţe obezita nejčastěji vzniká dŧsledkem absolutní hyperfagie, udrţuje a rozvíjí se mechanismem hyperfagie relativní. Základní příčiny nadváhy podle Fořta (2005) jsou: V nevhodném sloţení stravy jako je např. mnoho mléka, tuku, masa a uzenin a také mnoho pečiva a chleba. Další příčinou je pití slazených nápojŧ. Přejídání v kritických ţivotních obdobích. Nebyli jsme kojeni (umělá mléčná kojenecká výţiva). Od dětství zafixovány nevhodné výţivové návyky. Přejídání v pubertě, v těhotenství nebo kdykoliv později, ţeny v období přechodu a po něm. Poruchy přeměn látek (metabolismu) a hormonální regulace (u ţen hormonální antikoncepce). Nepřizpŧsobení stravy věku ve smyslu sníţení příjmu energie a zastavení sportovních aktivit. Vrozené předpoklady k nadváze po rodičích. Uţívání některých lékŧ. Období přechodu a po něm. 30

Sníţená činnost štítné ţlázy (hlavně ţeny v přechodu). Vrozená dispozice k obezitě (porucha metabolismu sníţená citlivost na hormon leptin). Frej (2004) dále doplňuje: Porucha funkce jater. Psychický i fyzický stres. Nízký bazální metabolismus. Velké mnoţství alkoholu. Restriktivní (omezující) diety. V období menopauze se sniţuje metabolismus a pohyb a to je dŧvodem zvyšování váhy Podle (Cheung, 2014), mŧţe kromě výše uvedeného zpŧsobovat přibírání na váze taktéţ spánek. Výzkum naznačuje, ţe existuje vazba mezi tím, kolik lidé spí a kolik váţí. Obecně, děti a dospělí, kteří málo spí, váţí více neţ ti, kteří mají dostatek spánku. Dále Frej (2004) uvádí, ţe ve středním věku dochází k nárŧstu váhy o 0,5 kg ročně a úbytku svalové hmoty. Po 5 letech věku se spaluje o 50 kcal /den méně. Kolouch, Welburn, Kolouchová (2008) uvádí další rozdělení obezity a jejich příčin vzniku následovně: Manifestní obezita u tohoto typu je charakteristické nadměrné mnoţství zásobního tuku, které se projevuje viditelně, to znamená rŧstem tělesných objemŧ v oblasti bokŧ, hýţdí, stehen a břicha. Udrţuje se relativně stálé mnoţství ATH a současně probíhá pozvolný nárŧst tukových zásob. Hmotnost se mění hlavně vinou nárŧstu zásobního tuku. Obvykle vzniká vinou absolutní hyperfagie. Hlavní příčina je ve špatných stravovacích návycích. Latentní (skrytá) obezita ta se neprojevuje viditelně, čili nedochází k pozorovatelným změnám objemŧ těla. V tomto případě se poměrně dlouhou dobu udrţuje stálá hmotnost. Dochází ovšem k postupné ztrátě ATH a tato ztráta je postupně kompenzována nárŧstem tukových zásob. Nemění se celková hmotnost, ale kompozice (sloţení) těla. Nejčastější podíl na vzniku má relativní hyperfagie. Hlavní příčina je v nevhodném pohybovém reţimu. 31

Hyperplastická obezita je charakteristická abnormálním počtem tukových buněk. Podle výsledkŧ některých výzkumŧ lze předpokládat, ţe štíhlý člověk má asi 25 30 miliónŧ tukových buněk. Osoby s nadměrnou hmotností mohou mít počet těchto buněk 42 aţ 106 miliónŧ. Celkový počet buněk, je určen zpŧsobem stravování v období rŧstu. Počet těchto buněk se prudce zvyšuje během prvního roku ţivota a v pubertě. Během dospělosti je počet tukových buněk stálý a neměnný, bez ohledu na zpŧsob stravování. Hypertrofická obezita je charakteristická zvětšením existujících tukových buněk. Velikost buněk se zvětšuje při nadměrném příjmu potravy v období rŧstu a pokračuje v rŧstu i při nevyváţeném příjmu a výdeji energie v dospělosti. Velikost těchto buněk je u obézních osob v prŧměru o 40% vyšší neţ u štíhlé populace. 2.3.4 TĚLESNÁ HMOTNOST A JEJÍ HODNOCENÍ O tom kolik kilogramŧ nadváhy musí mít člověk, aby byl povaţován za obézního, je předmětem odborných diskusí (Fraňková, Odehnal, Pařízková, 2000). Pro praktické a rychlé hodnocení zjištěné hmotnosti se pouţívá postup, který vychází se zjištěných hodnot hmotnosti a výšky. Jedná se o výpočet indexu tělesné hmotnosti (BMI Body Mass Index). Výpočet se provádí následovně (Skopová, Zítko, 2008): Tabulka č. 2: Kategorie Indexu tělesné hmotnost ITH (BMI Body Mass Index) KATEGORIE (starší 20 let) MUŢI (kg/ ) ŢENY (kg/ ) závaţná podvýţiva pod 15,0 pod 15,0 podvýţiva (modelka) 15,0 18,4 15,0 17,5 ideál 18,5 24,9 17,6 23,7 nadváha (kulturista) 25,0 29,9 23,8 28,4 mírná obezita 30,0 34,9 28,5 33,2 střední obezita 35,0 40,0 33,3 38,0 morbidní obezita nad 40,0 nad 38,0 32

Pro mládeţ a mladší střední věk se optimální hodnoty BMI povaţují v rozmezí 21 23, u lidí nad 60 let hodnoty 27 28 (Skopová, Zítko, 2008). Dalším doporučovaným systémem jak zjistit optimální hmotnost těla je vyuţití přiloţeného nomogramu. Tato metoda respektuje to, ţe s přibývajícím věkem se mění i optimální hmotnost (Skopová, Zítko, 2008). Podle Koloucha, Welber, Kolouchové (2008), výše uvedený systém hodnocení hmotnosti nebere do úvahy rozdíl mezi aktivní tělesnou hmotou (ATH) a zásobním tukem. Tento rozdíl je velmi dŧleţitý jak z hlediska zdraví, tak i vzhledu a výkonnosti. ATH se rozumí metabolicky náročné tkáně jako jsou svaly a kosti. Čím vyšší je podíl ATH na celkové hmotnosti, tím vyšší je i energetický výdej, a to jak v klidu, tak i při fyzickém zatíţení. Naopak nadměrné zásoby zásobního tuku při poklesu ATH, omezují moţnost efektivního výdeje energie. Tyto zásoby znamenají nízké hodnoty bazálního i pracovního metabolismu. Vytváří se tím ideální podmínky pro vznik energetické nerovnováhy ve prospěch nadbytku energie a tím i dalšího rozvoje tukových zásob. Hodnocení tělesné hmotnosti podle BMI i dalších je tedy velmi nepřesné a staví například většinu sportovních kulturistŧ a dalších aktivních sportovcŧ do nepříznivého světla i přesto, ţe podíl tuku na jejich hmotnosti je oproti běţné populaci výrazně niţší. BMI a další jednoduché postupy hodnocení hmotnosti jsou pouţitelné jen při vyšetřování kondičně cvičících a začátečníkŧ. 2.3.5 MOŢNOSTI HODNOCENÍ PROCENTA TĚLESNÉHO TUKU Jak uvádí Havlíčková (2006), přímé měření tělesného sloţení není realizovatelné u ţivého člověka. Proto je vypracováno několik metod nepřímého odhadu. Jeden z prvních, který se pouţil, byl dvousloţkový chemický model. Ten rozděluje tělo na tělesný tuk a tukuprostou hmotu. Tělesný tuk je moţné rozdělit na dvě hlavní sloţky (Havlíčková, 2006): 1. Zásobní tuk je uloţen v podkoţí. Tvoří součást celkového tělesného depotního tuku. Je vhodný pro zásobu energie a pro tepelnou izolaci proti chladu. 2. Základní tuk má funkce mechanické (chrání vnitřní orgány před poškozením). Jeho mnoţství se pohybuje mezi 3 % tělesného tuku pro muţe a 12 % pro ţeny. 33