4. Úvod do studia mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů. Povaha studií mezinárodních vztahů, jejich pojmosloví, hlavní témata, metody studia a badání.. Zvláštní příběh politické geografie a geopolitiky. Úvod do studia Také studia mezinárodní politiky, někdy u nás zaměňované dějinami mezinárodních vztahů, patří k jednomu z nejstarších oborů politických studií nejméně od evropské antiky, starověké Číny a Indie. A to přesto, že někteří politici a praktikující politologové si myslí, že je dost obtížné rozlišit teoretická a praktická studia. A známe dokonce i takové, a nikoli politicky bezvýznamné, kteří existenci teoretických a praktických studií mezinárodní politiky popírají. Ve skutečnosti tyto námitky nejsou významné, a ponecháme-li stranou spory o přívlastek mezinárodní, které má svůj původ v rozdílných interpretačních překladech pojmu národ, národní, zůstává předmět studií mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů dávno vžitý, přinejmenším od okamžiku, kdy čínští dvorní mudrci definovali čínské císařství jako říši středu, okolo které jsou v soustředěných kruzích shromáždění přátelé, neutrálové a nepřátelé. K těm je třeba se chovat tak, aby z nepřátel se stali neutrálové, z neutrálů přátelé a přátelé měli být včleněni do říšského celku. A tak zde máme jeden z nejstarších důkazů, že lze studovat penetraci, expanzi a imperiální ideologii téměř od dob nejstarších. Anglické, francouzské a německé nation a national není vždy totožné s českým národ a národní. Je odvozené od latinského natus, nationes - zrozený, zrození ale i zrozený, což v evropské politické tradici znamená také zrozený k nějakému právu. Může to ale být znamenat stát, státní, a to nejméně od dob Velké francouzské revoluce nebo od vzniku moderního pruského státu. Celý problém ještě dále etymologicky komplikují slova lid, volk, gens a gentes a jejich historicky proměnlivé významy, které mají i své politické interpretace. (Viz např. Sacrum Romanum imperium nationis/gentes Germanicis Svátá říše římská národů/kmenů/jazyků germánských nebo národů německých?) Tento vývoj do jisté míry svědčí ve prospěch jejich lexikalizace a používání těchto původně metafor, protože dokazuje neustálou potřebu zacházet s nimi, používat a dávat je do souvislostí s jevy časově velmi časově a prostorově vzdálenými, a také s obdobně chápanými pojmenováními v neevropských jazycích, jakkoli se tyto jeví evropským politikům inkompatibilní. Většina podobných nedorozumění má však ještě jeden závažnější důvod. Ten spočívá v nedostatečně známé a málo studované typologii mezinárodně politických studií, a to i veřejností nebo odbornou veřejností zabývající se politikou. Je to důkazem toho, že metodologie mezinárodně politických studií je proměnlivá až chaotická, liší se v různých zemích a v akademických prostředích natolik, že se zdá, že nemá dost rozlišujících znaků a kritérií, aby mohla být nějakým způsobem uspořádána. 1
To ovšem neznamená, že by se o typologii nebo o rozlišení různých typů studií mezinárodní politiky nikdo nepokoušel. Známe hned několik typů mezinárodně politických teorií, které se liší nejen svým pojmenováním, ale zejména předpokládanými metodologickými východisky svých zkoumání a dokonce i různou axiomatizací dočasně populárních slov a slovních spojení označujících některé jevy a události mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů. Tematizace a typologie Tato různorodost pojmoslovná a typologická se díky kontaktu s politickou realitou překonává a někdy vytváří až identickou jednotu. Obvykle se studie mezinárodní politiky definují v různém akademickém prostředí prostřednictvím témat, kterými jsou: - povaha studií mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů, jejich pojmosloví, definování hlavních témat, metody studia a badání a základní bibliografie, - různé školy a jejich metody jako jsou realismus a neorealismus, idealismus, scientismus, funkcionalismus a neo-funkcionalismus, behaviorismus, ale i teorie závislosti a komplexní vzájemné závislosti, a proto také trans-nacionalismus, eurocentrismus, region-centrismus a regionalismus, globalismus, geopolitika, geostrategie a politická geografie, nebo to, co se na amerických universitách obyčejně nazývá International Politics a Comparative international Politics (mezinárodní politika a srovnávací mezinárodní politika), - v rámci srovnávacích historických studií jsou to zejména typická a atypická politická uspořádání, jejich vývoj a kulturní kontext. Např. archaická neevropská impéria, Řím i Cařihrad, Svatá říše římská, Ruský stát a jeho euroasijská koncepce etc. Patří sem ovšem i vznik globálního politického systému, jehož vývojovými stupni jsou univerzální stát a feudální modely politické organizace, zámořské objevy a problémy evropské koloniální expanze, imperialismus, neokolonialismus a globalismus, - studia suverénního státu a národa, národních států, vztah nacionalismu a evropského imperialismu, - zkoumání systému multipolární rovnováhy sil, ale i bipolarity a jejího protikladu multipolarity, hegemonie a podřízenosti, benevolentního a malvolentního evropského koloniálního imperialismu nebo např. tzv. evropský koncert a jeho krize, - velkým, i když ne největším, tak alespoň nejčastěji v souvislosti s mezinárodní politikou připomínanými, jsou teoretická i praktická studia války a míru, obvykle na konkrétních historických příkladech jako byly světové války a vojenské konflikty 20.století, jejich řešení a důsledky. Mezi nimi je to i vznik prvních nadnárodních, nadstátních a celosvětových organizací a také příčiny, důsledky a zásadní změny světového politického systému po roce 1945, úsilí o národní emancipaci, kolonizace a dekolonizace, studená válka a teorie nebo ideologie tří světů, - politické teorie a ideologie ovlivňující vývoj mezinárodních vztahů v druhé polovině 20.století, příčiny válečných konfliktů a způsoby jejich řešení. Proto se studují problémy použití nukleárních zbraní a zamezení jejich šíření. Patří sem i lokální konflikty a 2
multidimenzionální vztahy, cesta od bilateralismu k multilateralismu a k aktuálnímu hledání ideologie mezinárodního uspořádání, - nedůvěra v mezinárodní politice, propaganda, vyzvědačství, terorismus. Úloha tajných a zpravodajských služeb. Revoluce, státní převraty, změny režimu a jejich nadnárodní kontext, teorie politické změny, - konfrontace, konflikty a války. Pronikání a intervence. Terorismus jako forma intervence. Občanské války a války guerillového typu, problémy obrany a bezpečnosti, válka a antiválka. Příčiny válečných konfliktů a způsoby jejich řešení. Mírová a strategická studia, problémy obrany a bezpečnosti, - zahraniční politika a zahraniční služba. Umění diplomacie: multilaterální a bilaterální, residenční, formální a neformální diplomacie a také diplomacie jako způsob mezinárodní komunikace. Přímá a nepřímá vyjednávání, tajná a preventivní diplomacie. Cesta od kooperace ke konfrontaci a naopak, - mezinárodní organizace, instituce, celosvětová a regionální sdružení: vznik, vývoj, typy, struktury, činnost (OSN, EU, APEC, OAJ, ASEAN aj.) alespoň od druhé poloviny 20.stol. Organizace spojených národů, jejich vznik a vývoj. Ideologie OSN, její organizační struktura a typy aktivit této organizace a jejích agentur, - Evropská unie a typologie integračních procesů v Evropě. Federativní a konfederativní princip a Evropa států a národů. Euro-realismus, euro-optimismus a euro-skepticismus. Maastrichtský chrám a důsledky rozšíření v roce 2004. Problémy ústavní smlouvy nebo Smlouvy o EU atd. - sdružení a organizace ekonomické spolupráce: NAFTA, CEFTA, OECD, Mezinárodní měnový fond, GATT aj. Regionální sdružení ekonomické spolupráce, jejich politický a bezpečnostní rozměr. - sociální a ekologické aktivity globální povahy: vládní a nevládní organizace, teorie udržitelného rozvoje, boj proti hladu a chudobě, globální problémy zdravotnictví, ochrana životního prostředí. Problémy mezinárodní a kolektivní odpovědnosti. Jak je jen z těchto několika dat zřejmé, je témat mezinárodně politických studií nekonečné množství, stejně jako v mezinárodně politické realitě a agendě. Proto se také často setkáváme s tím, že se studují samostatně a bez ohledu na výsledky badání jiných politologických subdisciplín. Zejména absence chronologicky nebo tematicky pojatých studií dějin politického myšlení nebo politických filosofií často vedou k objevování objeveného i v rámci mezinárodní politiky a k novému úžasu před dávno objeveným. Pokud jde o typologii mezinárodně politických studií můžeme připomenout, že mezinárodně politické teorie se běžně označují jako mezinárodně politické a zahraničně politické. V tomto pojetí označuje pojem mezinárodně politické teorie studia vztahů mezi státy, povahy mezinárodně-politického systému a vztahů mezi státy. Obvykle zkoumanými a vyprávěnými jako historie mezinárodních vztahů nebo v lepším případě jako jejich historicko-komparativní analýza. A také se týká mezinárodních organizací a institucí, např. OSN a jí přidružené organizace a agentury, Evropská unie, Africká unie, 3
Sdružení zemí pro ekonomickou spolupráci v oblasti Tichomoří, obdobné organizace v Latinské Americe aj. Jde zde ale i o teorii mezinárodního práva a povahu mezinárodně smluvních vyjednávání atd. a také třeba studia mocenské rovnováhy a nerovnováhy, závislosti a nezávislosti atd. Za zahraničně politické teorie se pak považují studia domácích nebo lokálních příčin vnějších/mezinárodních jevů, na jedné straně, a studií konkrétní zahraniční politiky státu nebo soustátí. Na druhé straně se pak zabýváme chování zahraničně politických subjektů v rámci celého politického procesu. Sem patří např. studia motivací konkrétní zahraniční politiky nebo mezinárodně politické komunikace, patří sem i zkoumání chování a jednání, teorie mezinárodně-smluvních vyjednávání a tvorba politických rozhodnutí na této úrovni obecně. Typologie Dnes je asi nejznámější typologií mezinárodněpolitických studií rozlišování podle teoreticko-metodologických východisek a rozlišení tří hlavních metodologických postupů. Jsou to: - realismus, který se zabývá otázkami užívání moci v mezinárodní politice a soustřeďuje se na problémy geostrategické a geopolitické, teorii závislosti atp., - idealismus, který je metodou studia, která považuje za pokrok v mezinárodní politice a mezinárodních vztazích eliminaci síly a jednání z pozice síly a věří, že východiskem mezinárodní politiky nejsou konflikty a války, ale mírové uspořádání a jakási panharmonie, - scientismus, který se snaží studovat spontánní a nevědomé chování subjektů mezinárodní politiky nebo různých procesů v mezinárodní politice (rozhodování, chování), ale patří sem i systémová teorie, teorie her, matematické modelování, teorie konfliktu, politické změny a mírových uspořádání, vytváření předpokladů pro mír a jeho zachovávání. Jiná typologie mezinárodně politických teorií vychází z rozlišení na státocentrismus, globalismus a pluralismus. Tím myslíme, že: - státocentrismus, jak je zřejmé už z pojmenování, považuje za rozhodujícího, někdy i jediného aktéra mezinárodní politiky nebo agenta mezinárodně-politického procesu stát, celek nebo množinu těchto agentů/aktérů. Vzájemná závislost je pak důležitější než soutěž, konkurence nebo soupeření, - globalismus studuje celek, třeba systém nebo režim, a v této souvislosti je vyšší úrovní globalismu ekonomického, který je aktuálně až nadužívaným pojmenováváním ekonomických a finančních vztahů v současném světě, - pluralismus vychází z představy pavučiny různě se protínajících vztahů státních, národních, nadstátních a nadnárodních subjektů. Obdobou této typologie je dělení mezinárodně politických teorií podle základních vzorů/paradigmat, jako jsou např. pluralismus nebo strukturalismus, které jednak odmítají studovat mezinárodní politiku jen jako vztahy mezi státy nebo obdobnými subjekty mezinárodní politiky, ale chápou vnitřní a zahraniční politiku nějakého státu jako celek, jako účast státních, stejně jako nestátních agentů, mezi kterými lze objevit např. různá spontánní a postupně se organizující hnutí sociální, environmentalistická, antiglobalistická aj. 4
Naopak podle strukturalistického modelu je hlavním aktérem mezinárodní politiky struktura světového politického systému, která se skládá z poznatelných a definovatelných prvků, ale jako celek není jen jejich prostým aritmetickým součtem, ale strukturou, jakýmsi kvalitativně vyšším celkem, který je prvotním hybatelem mezinárodní politiky, ale i jediným možným prostorem jejího uskutečňování. Mohli bychom také konstatovat, že typologii mezinárodně-politických studií lze definovat podle povahy mezinárodně-politické analýzy, v podstatě podle toho, kdo je pokládán za nejdůležitějšího aktéra mezinárodně politického dění. Zda jednotlivec, konkrétní stát nebo nějaký jiný celek jsou hodni studijního zájmu.. Je také možné vzpomenout na teorie tradicionalistické nebo modernistické, které se sice z hlediska metodologie liší odlišným důrazem na využití dedukce nebo indukce, ale v podstatě jde v obou případech o snahu zasadit mezinárodně-politická zkoumání do nějakého univerzálně platného modelu. Tak např. stoupenci empirických studí mezinárodní politiky odmítají obecnou teorii nebo paradigmata, ale propagují, díky americké tradici, tzv. behaviorismus, studia jednání a chování aktérů mezinárodní politiky nebo tzv. teorie středního dosahu, která se omezuje na eklektické spojení behaviorismu, empirismu a třeba teorie rozhodování aj. Typologie teorií Realismus politický realismus, neorealismus teorie závislosti hlavní problém: boj o moc, válka, bezpečnost kapitalismus hlavní aktér: stát světový systém, stát, nadnárodní korporace, mezinárodní organizace motivy chování: egoistický národní zájem, egoistický ekonomický a mocenský bezpečnostní dilema zájem světový systém: anarchie, mocenská rovnováha kapitalistický sociálněekonomický a struktura řád, politická hegemonie centra (nad periférií) vývoj: statický požadavek radikální změn zahraniční politika: zvýšení relativní moci, racionální udržení stability, zvýšení relativní svépomoc v podmínkách konkurence moci a mocenské rovnováha, válka a diplomacie Idealismus politický idealismus funkcionalismus komplexní vzájemná neofunkcionalismus závislost hlavní problém: eliminace mocenské funkční integrace globalizace, posilování 5
anarchie, institucionali- kooperace zace míru, právo hlavní aktér: stát, světový stát mezistátní a nestátní režim, stát, nadstátní a instituce, stát nestátní instituce motivy chování: kooperace sjednocování ve spo- vzájemná výhoda, lečném zájmu stát světový systém: federace a konfederace státy, unie, federace, pluralitní struktury a kolektivní bezpečnost konfederace (ekonomické, bezpečnostní, kulturní, aj. vývoj: institucionální reforma prorůstání výhod sílící kooperace integrace ve světovém nebo regionálním prostoru zahraniční politika: spolupráce nebo přinu- racionální kooperace smě- decentralizace, cení v rámci světového řující od ekonomické k pluralita témat, státu a kolektivní bezpeč- politické integraci růst významu malé nosti politiky Scientismus behaviorální teorie rozhodování systémová teorie teorie her revoluce hlavní problém: osobnost a kogni- rozhodovací proces světový systém model zahraniční tivní proces politiky hlavní aktér: státník státník, vnitrostátní struktura systému, stát, státník organizace, byrokracie stát, mezinárodní organizace, nestátní instituce motivy chování: hodnoty, ideologie, neracionální chápá- struktura systému pravidla hry stereotypy ní vlastního zájmu státu, jednotlivce, organizace světový systém: -- -- hlavní aktér -- vývoj: vývoj teorie od faktů -- evoluční a revoluční k vědeckým teoriím změny při zachování středního dosahu systému zahraniční politika: operační realita výsledek nedokonalé- odraz poznání modely bezpečmocenské elity poznání, konkuren- struktury systému ho dilematu ce a kompromisu zájmů 6
standardní operační procedury (převzato a upraveno podle Krejčí, O.: Mezinárodní politika, Praha: Ekopress 2001, 2.dopl.vyd., ss.610-611) Politická geografie a geopolitika Čeština má hezké slovo pro geografii zeměpis, které přímo názorně ukazuje na badatelskou povahu tohoto oboru. Slovo geopolitika se obyčejně nepřekládá, ačkoli nejde o nic jiného než o politiku ve světových rozměrech a ideologicky aplikovanou politickou geografii. Politický zeměpis nebo politická geografie už dávno nepovažuje za jediný předmět svého studia stát, nejen proto, že ten je dnes obtížně definovatelný. Aniž se vzdaly teritoriálního vymezení politických kompetencí, dokázaly se de-geopolitizovat a nenechávají se hypnotizovat státem jako nadhistorickou entitou. Politická geografie zůstává vědou, jejíž výsledky jsou kromě neustálého ověřování zaručeny také autoritou více či méně nezávislého badatele, zatímco geopolitika se k tomuto oboru přibližuje jako futurologická nebo prognostická interpretace, často virtuální, tedy chtěná, která je ve své podstatě interpretací politickou. Upozorněme v této souvislosti alespoň na dnes příkladně populární jména Brzezinski, Kissinger, Huntington, ale v různých dobách bychom snadno nacházeli jména další. Politická geografie se rodila z potřeby nebo z důsledků evropského koloniálního imperialismu, kdy politická komunikace a interakce se staly globální, a kdy kartografové a zeměpisci, často oblečeni do vojenských uniforem, neúnavně zakreslovali a překreslovali hranice území, které se dostávaly pod svrchovanost nejrůznějších panovníků, vlád a politických režimů. Ve Francii se počátek zkoumání politických a geografických činitelů odpočítává již od Jeana Bodina nebo Charlese-Louis de Montesquieu a v Rusku to bylo od doby imperiálních výbojů na západ, jih a východ již za Kateřiny II. v 18.stol. Ve Francii dal metodu politické geografii Vidal de La Blanche ve svých Principes de Géographi humaine, kde použil pojem posibilismus. Na něj navazuje Lucien Denver (1878-1956) prací La Terre et l évolution humaine (1922), ale zejména Élise Recluse (1830-1905) se svou dvanáctisvazkovou Géographie universelle. Byl to radikální anarchista, žák Karla Rittera, podobně jako Rusové P.P.Semenov (1827-1914) a A.I.Vojejkov (1824-1916), a také autor první práce o zemském klimatu Les climats monde, 1884 a Le Turkestán russe (1914). Lucien Gallois (1857-1941) napsal Géographes allemands de Renaissance (1890) a Regione naturelles et nom de pays (Přírodní regiony a jména zemí, 1908), jako by tím chtěl 7
dokumentovat, že francouzská geografická škola oddělovala fyzický zeměpis od geographie humaine. Geografie se postupně stává předmětem akademických zkoumání ale až od druhé poloviny 19. století. Např. v Římě 1875, na Cambridge 1884 a v Oxfordu 1887, kde se jejím profesorem stává Halford John Mackinder. Halford J.Mackinder (1861-1947) Halford J.Mackinder původně vystudoval fyzickou geografii, později si rozšířil své znalosti studiem ekonomie a teorie politiky a zasloužil se o to, že human geography (u nás dnes sociální geografie) začala být považována za samostatný obor. Pro nás je zajímavá jeho práce Británie a britská moře (Britain and The British Seas), které se sice týkala zeměpisu Velké Británie, ale dávala do vztahu britské ostrovy s je obklopujícími moři. Stýkal se s fabiánskou společností a upozornil na sebe, když na půdě Royal Geographical Society (Královské zeměpisné společnosti) a v roce 1904 přednesl svou později slavnou přednášku The Geographical Pivot of History (Geografická osa dějin), ve které prezentoval svou Heartland tezi o vztahu mezi přímořskými a kontinentálními státy. Sice zde nepoužívá slovo geopolitika, ale přesto se později tato teze považovala za inspiraci pro vznik geopolitiky. Protože se po opuštění Oxfordu stal ředitelem London School of Economics (1903-1908) byl také autoritou, na kterou se odvolávali nejrůznější politici celého 20. stol. Přednáška The Geographical Pivot of History byla ve skutečnosti tezí o nezbytnosti vnímat světové dění i prostřednictvím geografie. Stejně jako o patnáct let mladší Demokratické ideály a realita (Democratic Ideal and Reality, 1919) měly tyto texty doložit tezi o existenci kontinentální a pobřežních států známou vizí, která ani dnes nevypadá podivně, že totiž, kdo bude ovládat rozsáhlý euroasijský prostor, třeba bývalého SSSR nebo dnešní Ruské federace, ovládne nejen poloostrov Evropa (dnes EU), ale i Blízký východ, Střední Asii a Dálný v jeho pojetí čínský východ. Tvrdil, že skončila postkolumbovská doba a jádrem světové civilizace se stane euroasijský kontinent, o kterém dnes víme, že jej tvoří z více než dvou třetin věčné zamrzlá půda a stepi, pouště, hory, nehostinné kraje obdařené ale přírodním bohatstvím, kterého se jiným částem světa nedostává. Mackindrovou nejslavnější prací se stala kniha Democratic Ideal and Reality, která byla ovlivněna politikou amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a jeho idealistickým pojetím mezinárodní politiky. Ale i pod vlivem první světové války a dění ve východní Evropě zde napsal: Kdo ovládá východní Evropu vládne Heartlandu: Kdo ovládá Heartland vládne světovému ostrovu. Kdo ovládá světový ostrov, vládne světu. Chtěl odporovat rodícímu se komunistickému režimu v Rusku a jeho práce byla také politickou výzvou, kterou naléhavě varoval před možností nové světové války. Johan Rudolf Kjellén (1864-1922) Za prvního, kdo používal pojem geopolitika je uznáván univerzitní profesor ve švédské Uppsale Johan Rudolf Kjellén, který v roce 1916 vydal práci Stát jako forma života (Staten son 8
livsform), což odpovídalo tehdejším výpůjčkám studentů politiky z biologie a přírodních věd všeobecně. Všechno mělo svůj počátek v darwinismu a ke Kjellénovi se dostaly názory tehdy populárního Ernesta Heinricha Häckela prostřednictvím profesora zoologie a geografie na universitě v Lipsku Friedricha Ratzela (1844-1904). Ten vydal své monumentální práce Antropogeografie (1882, 1891) a Politická geografie (1897) a ačkoli nepoužíval pojmu geopolitika, chápal stát jako biologický organismus, který vzniká, vyvíjí se, roste a zaniká. Tvrdil, že vlastnosti národa jsou dány tím, jaký prostor a půdu obývá a obhospodařuje, a že tedy existuje entita, kterou lze nazvat životní prostor (Lebensraum). Pojem, který teprve později dostal svůj ideologický obsah a byl nechvalně popularizován německou nacistickou politikou. Johan R.Kjellén si ovšem nemyslel, že vztah politiky a země nebo státu je jednoznačně příčinný, ale předpokládal, že jde o jakousi determinovanost, která je nad právo a zákon, a protože skutečným principem státu je politická účelnost, ne právo. Státy soutěží nebo ještě častěji bojují doslova o život se svými konkurenty. Tento boj, bylo to v letech první světové války, dokládal nejen svými komentáři aktuálního dění, ale také vizemi evropské a světové budoucnosti, podle kterých se Německo mělo stát vůdčí evropskou a později světovou silou. Významnou úlohu předpovídal také Japonsku, zatímco Velká Británie a Rusko, stály podle něho na vrcholu svých možností, Francie ztrácela na svém politickém významu a zánik věštil Rakousku-Uhersku. Politické vizionářství je u publicistů věnujících se mezinárodní politice a geopolitice časté a i když Kjellénovy předpovědi se z velké části, alespoň během první poloviny 20. stol. naplnily, nemusely by nás tolik vzrušovat, kdybychom neznaly z počátku let čtyřicátých politické heslo Adolfa Hitlera, neustále opakované jeho stoupenci: Dnes Evropa, zítra celý svět! A dokonce v ještě rafinovanějším pražském podání Reinharda Heydricha, který se domníval, že nacistická Třetí říše je jen mezistupněm k Věčné říši (Ewigesreich), jejíž centrum by mělo být v pevnosti Čechy, v jejímž prostoru proto nemají Češi co pohledávat. Předmětem geopolitiky jsou studia aplikující poznatky politické a ekonomické geografie na politiku. Jde o kombinaci geografických a politických činitelů, ovlivňujících určitou zemi nebo region. Je to ale ve skutečnosti také národní nebo státní politika založená na politických a geografických zkoumáních. Byla to i německá nacistická politická doktrína, a nehledě na to, že jde o studia vlivu fyzických faktorů na politiku, zejména na zahraniční politiku určitého státu, je to politika konkrétní vlády založená na globálních souvislostech. Jde tak o kombinaci politických a geografických faktorů charakterizujících určitý stát a region. Karl Haushofer (1869-1945) Za zakladatele geopolitiky, ale vlastně jak jsme již viděli trochu neprávem, je považován německý generál, diplomat a cestovatel Karl Haushofer (1869-1945). Jeho inspirací byl pruský a německý expansionismus, která vyjadřoval ve své době populární politický slogan Drang nach Osten tažení na Východ. Haushofer ovšem nebyl primitivně jednostranně zaujatý voják. Vycházel z odkazu německé Kulturmisson v Rusku 19. stol., navazoval na tradici Alexandra von Humboldta, 9
Karla Rittera a Ferdinanda von Richthofena. Nechal se inspirovat i anglickými geografy a ovlivnila jej i jeho mise do Japonska (1909-1912), při které se podílel na modernizaci japonské armády. Tato cesta jej ovlivnila téměř osudově, začal obdivovat Japonsko a jeho kulturu meče, ale po své cestě propagoval i tezi, oprášenou americkými politology a politiky v osmdesátých letech 20. století, že budoucnost světové politiky se bude odehrávat v Tichomoří. O této teorii vydal po první světové válce svou dnes připomínanou práci Geopolitik des Pazifischen Ozeans (1924), ale před tím ještě Geopolitik der Selbstimmung in Süd-Osten (1923) a obdivnou Dai Nihon (1913), jakýsi deník svého pobytu v Japonsku. Svou teorii nebo ideologii odvodil Haushofer z učení Johana R. Kjelléna, který byl přesvědčen, že geopolitika je jednou z pěti částí státovědy, která vysvětluje vlastnosti států z povahy jejich území, jež tvoří jeho podstatnou část. Po první světové válce se Haushoifer stal nejprve docentem a potom profesorem geografie na universitě v Mnichově a v letech 1921-1944 vydával Časopis pro geopolitiku (Zeitschrift für Geopolitik) a přispěl k zavedení geopolitiky jako oboru univerzitních studií v Lipsku a Berlíně a později také k její nechvalné popularitě. Haushofer také akceptoval názory Mackinderovy, kterého sice považoval za nepřítele Německa, ale pokusil se jeho teze interpretovat ve prospěch nacistické ideologie. Mackinder tomu sice oponoval, ale zabránit, aby jeho původně britské imperiální vidění světa nemohlo být zneužito nacisty, nemohl. Haushofer se brzy dostal do kontaktu s mladými německými nacionálními socialisty, zejména s těmi, kterým konvenovala jeho orientace na Východ. Byl mezi nimi Max Erwin von Scheubner-Richter, který byl zabit, když stál po boku Adolfa Hitlera ve Feldherrenhalle v Mnichově v hodinách neúspěšného puče v roce 1923. Tak se dostal do kontaktu s Alfrédem Valdemarovičem Rosenbergem, pravděpodobně jedním z nejdůležitějším Hitlerovým zdrojem informací o Rusku. Rosenberg byl v poválečném Německu nadšeným šiřitelem Protokolů siónských mudrců, zabýval se myšlenkou o ruském rasovém poslání, varoval před rasovým chaosem v Rusku a konečně mluvil i o vysídlení německých Židů na Kolymu, do oblastí později také nechvalně známých jako součást Solženicinova souostroví Gulag. (Mj. Solženicinova myšlenka o Gulagu jako vnitřní kolonizaci zauralských oblastí sovětského Ruska má relativně velmi blízko k uvažování Haushoferovu.) Haushofer byl v roce uveden do funkce prezidenta německé Akademie věd (1934-1937) samotným Hitlerem a při úmrtí Paula von Hindenburga přispěl, společně s Carlem Schmidtem, jiným významným německý politickým filosofem a původně i geopolitikem, proslulou servilností a adorací nacistického režimu a jeho Vůdce. Haushofer jako učitel geopolitiky se dostal do úzkého kontaktu s Rudolfem Hessem, tehdy druhým mužem německé nacionálně socialistické strany a zřejmě jeho prostřednictvím se pojem životní prostor Lebensraum a jeho některé geopolitické teze dostaly i do Hitlerova Mein Kampf. Ještě dnes jsou dvě závěrečné kapitoly této kultovní knihy německého nacionálního socialismu důkazem kontinuity ovlivňování politické geografie politikou nebo působením geopolitiky v mezinárodní politice. 10
To, čemu se teprve v 19. století začalo říkat politická geografie se stalo díky geopolitice její aplikací, která považovala stát za nadindividuální organismus. Proto se zabývá bojem těchto organismů nezávisle na lidských faktorech. S velký zjednodušením bychom mohli říci, že se jedná o aplikaci či zneužití politické geografie ve prospěch propagace politiky nějaké země nebo několika účelově spojených zemí, které ve vztahu mezi politikou a prostorem hledají argumenty pro aktuální interpretaci mezinárodní politiky a definování úlohy jejích aktérů. Geopolitika, často ztotožňovaná výhradně s německým nacismem, prožívala po druhé světové válce léta své diskreditace. Zájem se přesunul na politickou geografii, která nebyla zatížena konotací německého nacismu, rasismu a antisemitismu, ačkoli mnozí stoupenci německé geopolitiky už dávno ztratili víru v úspěchy velkoněmecké politiky v Evropě nebo ve světě. Carl Troll se dokonce distancoval od používání pojmu geopolitika v e prospěch politické geografie kvůli nacistické diskreditaci a její inspiraci v evropském imperiálním kolonialismu. Díky stabilním hranicím v letech studené války nebyl zájem o uvažování v geopolitických souvislostech populární. V době přesouvání zbraní nejprve do kosmického prostoru a na obrazovky počítačových samoregulujících se systémů došlo k renesanci zájmu o politickou geografii a geopolitiku. Bylo to v době, kdy pendant ekonomické globalizace začala tvořit lokalizace různých témat, začaly se opět měnit hranice států a také rozpad a podivná transformace SSSR do nezávislých států, vymezených hranicemi Stalinových rozhodnutí v roce 1936, lákaly politické publicisty k otázce, zda pojem geopolitika nemůže být analytickým instrumentem pro tato nová dění. Mezinárodní politika a její medializace Pořídit seznam prací politologických, historických nebo jiných, které by analyzovaly nebo s literární nadsázkou popsaly všechny způsoby, kterými je mezinárodní politika medializována nebo prezentována tak, aby třeba válka vypadala jako mír nebo mír jako válka, by bylo asi nad síly celého jednoho vědeckého ústavu. Válka, alespoň od Orwellova 1984, kdy ji autor učinil hlavním aktérem svého smyšleného textu, až do dob Heidi a Alvina Toeflerových, kteří vytvořili dychotomii války a antiválky, nebo až do vzniku velkofilmu Vrtěti psem, o válce vyráběné v holywoodských ateliérech, doznala medializace mezinárodně politických událostí tolika vizuálních a audiovizuálních podob, že nemáme dost místa a času, abychom je mohly alespoň registrovat. Jen ale pro pořádek, vezmeme-li do rukou jakoukoli eurocentristicky orientovanou světovou historii, v její chronologii najdeme většinou jen data a záznamy o válečných událostech, nebo s válkami nějak související, prezentované jako dějinný vývoj. Válka a mír Válka a mír jsou obětí větší perverze, než si chceme připustit. Jejich předvádění na veřejnosti lákalo Shakespeara stejně jako Brechta, Wagnera nebno Verdiho, a boje za mír a svobodu, položme důraz na slovo boje, patří k základní výbavě téměř každého evropského dramatického umělce nebo tvůrci vizuálního sdělení jakéhokoli žánru. 11
Dnes ale už jakoukoli válku můžeme sledovat v přímém přenosu, být u toho nebo alespoň být o ní autenticky informováni. Za těmito prohlášeními zpravodajských agentur se neskrývá ale nic jiného, než konstatování, že dnešní války, nebo alespoň to, co válkami nazýváme, nemůžeme vidět jinak než zprostředkovaně. Svět je totiž rozdělen do válečných a mírových zón, na prostory, ve kterých se vedou války nebo bojuje proti terorismu, na oblasti, kam se jezdí konzumovat pomyslné bezpečí nebo nebezpečí, na místa, kde se odehrávají akce ve scenériích, které je v zájmu audiovizuálních medií třeba předvádět. To, že je dnes válka válkou neviditelnou znamená jen to, že před televizními obrazovkami konzumujeme také svou bezpečnost, inscenovanou stejnými technickými prostředky jako války. Jedna z postav knihy George Orwella (George Bowling in Nadechnout se, 1939) říká: Ale válka samotná není důležité, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávistí a hesel, dodejme, že také obrazů nebo ikon. S Jiřím Bystřickým jsme jednou konstatovali, že v minulosti bylo možné sledovat důsledky války jako důsledky válečného provozu a válečného násilí. Škody na lidech a materiálu, pohyby válečných linií a stopy všeobecné destrukce. V současné době je situace odlišná. Novou formou války je dnes čistá linie, minimální poškození lidí a objektů, a to zejména proto, aby tyto škody nebo ztráty, ať již na jakékoli straně, byly přijatelné pro veřejné mínění. Tyto neviditelné války jsou zařazeny do režimu neviditelných operací autopoietických (sebe-regulujících) systémů, kterou jsou neviditelné a nedostupné podobně jako moc, která disponuje definitivní nebo absolutní zbraní. Tato moc se pak realizuje v prostředí, které je jako celek je pro většinu populace stejně nedostupné a neviditelné.aby ale tato moc mohla existovat, je nezbytné absolutní nebo definitivní zbraň ukrývat, vytvářet maskované prostředí, které je náhradním, virtuálním, přesněji chtěným prostředím. Všechny války, které jsme viděli v devadesátých letech 20. století na svých obrazovkách a byly nám prezentovány jako by v přímém přenosu, byly předváděny jako války vedené konvenčními prostředky. Jen výjimečně se objevila zpráva, že absolutní zbraň je sice použitelná, ale neúčinná. George Bush říká o leteckých útocích v Afghánistánu: Nebudu posílat pumu za 385 tis. USD, aby zničila dřevěnou boudu v horách s jedním nefungujícím telefonem Prostředí čisté bojové linie je prostředím super-technologií, datových transportů a informačních struktur, které ovšem není možné kontrolovat a není možné na ní ani reagovat. Evropští vojenští odborníci dokonce hovoří o své neschopnosti tyto nové struktury, systémy nebo fenomény pojmenovat, pokud nebudou schopni nikoli je ovládat a používat, ale alespoň o nich vědět. Kdo je partnerem na této čisté linii se pak můžeme stejně jen dohadovat. Jeden z důsledků efektů čisté linie a absolutní zbraně je nové umístění času. Časové údaje neviditelné války nejsou řazeny podle pohybu armád, ale v jakémsi druhém sledu, který tomu prvnímu, viditelnému a de facto maskovacímu, ve skutečnosti předchází. Nové prostředky high-technology, neříkejme vojenských technologií, zavádí jiné parametrické prostředí pro čas. Nové datové transporty lze přepisovat do našeho žitého času pouze s větším nebo menším zpožděním. Informační struktury generují takové množství algoritmů spojování dat, které nelze zachytit jinak, než opět jen s pomocí speciálních technologií. Tato časová data nejsou totožná s žitým časem, ale s časem reakce na účinky 12
definitivních zbraní. Čas se přizpůsobuje rychlostem užívaných technologií a nikoli rychlostem reakce člověka. V režimu autopeietických systémů je čas člověka časem, s kterým se nepočítá. Jediný čas, který dostáváme v tomto prostředí k dispozici je čas skrytého, maskovaného prostředí neboli čas sekundární tolerance. Je to totiž čas, který dopřává nadřazený, velmocenský systém všem těm, kdo si super-technologie nemohou dovolit. Je to časový prostor, ve kterém je možné se pohybovat, ale nelze se v něm někam přemístit. Je to čas jenom simulovaný, je jen časem odložení, je jen scenérií mediálního podání. Válka v současném provedení smazává rozdíl mezi bojištěm a zázemím, mezi vnějším kruhem války a vnitřním kruhem třeba jen relativního bezpečí. Užití definitivních zbraní a válka na čisté linii jsou procesem trvalého ohrožení a žádné území není proti účinkům těchto zbraní účinný. Válečným ohrožením je tedy dnes trvalá pohotovost proti systémům militarizace, které vykazují lidského činitele do předem vymezeného prostoru zdánlivého bezpečí. Při ohraničování, vymezování tohoto prostoru pak hrají důležitou roli média a je lhostejné, zda si toho jsou vědoma či nikoli. Málokdo z pracovníků zejména audiovizuálních medií, které vytvářejí největší iluzi o válce a ideálním stavu bez války, by věřil, že se nijak neliší od vojáka v maskovacích barvách, ozbrojeného nejnovějšími zbraněmi, vlastně rekvizitami, nebo od analytika zpracovávajícího data neviditelné války. Bezpečností se rozumí ideální stav, v němž se nikdo necítí ohrožen, ve kterém je všeobecně rozšířená iluze, že nejsou ohrožovány individuální nebo skupinové zájmy, kdy třeba živelná mocenská rovnováha je nahrazována systémem spolupráce nebo je určována z jednoho nebo více mocenských center a z jejich vzájemného vztahu. To platí jen do okamžiku, než začneme pracovat s kategoriemi neviditelné války a jejích činitelů. Takové vystoupení z pole aktuálních diskusí o bezpečnosti se stále ještě dnes považuje za koketování se science fiction a nejen individuální dispozice politiků, ale i celé informační struktury pro přenos informací, podobně jako evropští vojenští experti, nemají dostatek nástrojů k tomu, aby překonali časové a prostorové omezení, které jim neviditelná válka, ale i neviditelná bezpečnost nabízejí. Masmediální civilizace dvacátého století pracovala se slovy, zvuky a obrazy, které někdy více, někdy méně zobrazovaly realitu, někdy se ji snažily dokumentovat, doložit, někdy jen pomocí znaků a symbolů ji představovaly jako významové systémy, které byly srozumitelné díky sdělovacím zvyklostem. Neviditelná válka a neviditelná bezpečnost, však toto paradigma masmediálně uchopitelného světa zcela rozrušil a učinil nesrozumitelným. Není třeba připomínat prorezavělý autobus někde v Borně, který stal kulisou vytvářející dramatický prostor (tedy ve skutečnosti prostor inscenační, divadelní) snad pro všechny zahraniční korespondenty, kteří na místě pobývali. Podobně i vládou ČR vyznamenaný válečný korespondent z hotelové lobby v Bagdádu si dokázal opatřit informace mobilním telefonem z až Prahy, případně z vysílání CNN, a přesto informoval v lidsky žitém čase o průběhu války, která ve skutečnosti byla neviditelná. Ale nejde zde o to, ověřovat důvěryhodnost audiovizuálního zpravodajství, natož morální podporu, kterou neviditelné válce masmediální aktéři poskytují. Jde nám o to, zda je vůbec možné válku, stejně jako 13
mír a bezpečí současného světa sdělit prostřednictvím dnes existujících sdělovacích prostředků. Jestliže ovšem neumíme definovat čas a prostor války, zdá se, že nejsme také s to definovat čas a prostor bezpečnosti. A protože nevíme, ani netušíme, že zpravodajství o míru a bezpečnosti je nejen zpravodajstvím o válce, ale je dokonce válkou samotnou. Nás ale zajímá, zda tuto prostou skutečnost neznáme, nebo ji neumíme poznat, anebo zda není nepoznatelná. Každý den přinášejí masmédia na celém světa miliony zpráv, z nichž o většině musíme předpokládat, že jsou součástí produkce autopoeitických systémů a manipulují veřejným míněním nebo veřejností nikoli díky ďábelskému plánu svých tvůrců, ale prostě jen proto, že jejich technické parametry brání chaosu, tj. účasti lidského činitele, který by mohl způsobit jejich kolaps. A tak se stále pohybujeme jakoby v začarovaném kruhu. Masmédia vyrábějí časově a prostorově definovanou kamufláž a neviditelná válka na úrovni čisté linie a absolutních zbraní (je lhostejné zda jí jsou hory v Afghánistánu, irácká města, centrum Londýna nebo New Yorku) pokračuje a jejími nositeli jsou na neoznačeném a neoznačitelném nebo nepojmenovaném a nepojmenovatelném horizontu neviditelné struktury. V konkrétní bezpečnostní situaci současné Evropy to všechno znamená, že ta již dávno rezignovala na obranu své bezpečnosti, ale ačkoli to mělo v minulosti nejrůznější důvody, nikdy to nebylo proto, že v evropském prostředí, na zemi i ve vesmíru, jsou nové přenosy dat, vojensko-informační technologie a jejich vývoj nejen nedostatečné, ale evropskými silami už dokonce nepoznatelné. Evropská bezpečnost se pak odehrává jen na televizních obrazovkách a je stejnou iluzí jako jakákoli TV reality show. Jde tedy ve skutečnosti o bezpečnostní politiku jen inscenovanou, která v sobě ukrývá nejen iluze o evropské sounáležitosti, intelektuální a mravní nadřazenosti, technologické soutěživosti a politické zkušenosti, ale i o všeobecnou iluzi, že Evropa není z hlediska bezpečnosti územím odloženým na neurčitou. Informace studie Human Security Report ze dne 17.října 2005 uvádí, že od roku 1992 klesl počet konfliktů ve světě o 40% a v letech 1981-2001 počet mezinárodních krizí o 70%. Války mezi státy jsou výjimkou, protože tvoří jen 5% všech konfliktů. Ve válkách posledních let umírá méně lidí a to vše je díky zvětšujícímu se počtu demokratických zemí, prohlubování ekonomické závislosti, snižujícímu se zisku z válek a zvětšujícímu se počtu mezinárodních organizací, které usilují o zachování míru. Mezi nimi prý především OSN sehrává stále důležitější roli. Věřme, že se tato zpráva nemýlí, ale protože víme, že definice míru a války je jiná, než se zřejmě domnívají autoři této studie, kteří sčítají jen srážky ozbrojených mužů a jejich mrtvé, kteří po jejich střetnutí zůstávají, jsem v situaci Kunderovy postavy z Nesmrtelnosti, která si jde spokojeně lehnout, protože se z televizních zpráv dozvěděla, že sice opět došlo k několika vraždám, ale že ve Francii celková míra kriminality poklesla o několik procent. A už se nikdy nedoví, že během tohoto zpravodajství byl zavražděn jeho soused. Jeho imunita pak roste s mírou této nevědomosti a statistická smrt v médiích, která nebolí, je mírou bezpečí. Tak se stáváme neohroženými a jen skutečný existenciální prožitek smrti nás usvědčí z omylu. O tom však už nebudeme moci nikoho informovat. 14
15