CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Absolventská práce. Lucie Spěváková

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Lucie Spěváková Olomouc 2016

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Specifika práce s klienty s těžkým tělesným postižením v pobytových sociálních službách Lucie Spěváková Vedoucí práce: Mgr. Zlata Čajanová Olomouc 2016

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci dne 29. 4. 2016, Vlastnoruční podpis

Děkuji Mgr. Zlatě Čajanové za cenné rady a ochotný přístup během vedení mé absolventské práce. Také děkuji svým blízkým, kteří mi byli oporou po celou dobu studia. A v neposlední řadě děkuji všem svým respondentkám za milá setkání a jejich otevřenost v rozhovorech.

Jakýkoli problém nebo situace - celé to vlastně leží na komunikaci. Najít způsob a mít trpělivost než se to povede. Respondentka č. 5

Obsah ÚVOD... 9 1 ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ DEFINICE, STATISTIKY, KLASIFIKACE... 10 1.1 STATISTIKY... 10 1.2 DEFINICE... 10 1.3 MODELY ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ... 12 1.4 KLASIFIKACE ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ... 12 1.5 KLASIFIKACE DLE ICF... 13 1.5.1 Tělesné funkce... 13 1.5.2 Tělesné struktury... 14 1.5.3 Aktivity a participace... 14 1.5.4 Faktory prostředí... 14 2 TĚLESNÉ POSTIŽENÍ... 15 2.1 DEFINICE... 15 2.2 DĚLENÍ... 15 3 ČLOVĚK S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM Z POHLEDU SOCIÁLNÍ POLITIKY... 17 3.1 DÁVKY DLE ZÁKONA... 17 3.1.1 Příspěvek na péči... 17 3.1.2 Příspěvek na mobilitu... 18 3.1.3 Příspěvek na zvláštní pomůcku... 18 3.2 INVALIDNÍ DŮCHOD... 19 3.3 PRŮKAZ OSOBY OZP... 19 3.4 TYPY SLUŽEB DLE ZÁKONA 108/2006 SB. O SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH... 19 3.4.1 Sociální poradenství... 20 3.4.2 Služby sociální péče... 20 3.4.3 Služby sociální prevence... 20 4 ČLOVĚK S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM Z POHLEDU SOCIÁLNÍ PRÁCE... 21 4.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE A ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ... 21 4.2 SOCIÁLNÍ VÝZNAM POSTIŽENÍ... 21 4.3 POTŘEBY LIDÍ S TTP... 22 4.3.1 Vyrovnávání šancí k naplnění potřeb... 22 4.3.2 Možné bariéry uspokojování potřeb... 23 5 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK PŘI PRÁCI S TTP... 24 5.1 PARADIGMATA... 24

5.1.1 Poradenství aneb individualisticko reformní přístup... 24 5.1.2 Reforma aneb socialisticko kolektivistický přístup... 25 5.1.3 Terapie aneb reflexivně terapeutický přístup... 25 5.2 METODY ZAMĚŘENÉ NA CÍLOVÝ SUBJEKT... 26 5.3 KONCEPT UCELENÉ REHABILITACE... 27 5.3.1 Sociální rehabilitace... 27 5.4 KOMUNIKACE... 28 6 RIZIKA V PROFESI SP... 30 6.1 ZODPOVĚDNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ VŮČI SOBĚ A SVÉ PROFESI... 30 6.2 SYNDROM VYHOŘENÍ... 30 6.3 SYNDROM POMÁHAJÍCÍHO... 31 6.4 ETIKA, ETICKÉ DILEMA A ETICKÝ PROBLÉM... 32 6.5 KOMUNIKAČNÍ PROBLÉMY... 34 6.6 PROBLÉM PŘEDSUDKŮ... 34 6.7 PROBLÉMOVÝ KLIENT... 34 6.7.1 Ucelená terapie proti problémovému chování... 35 6.7.2 Typologie problémových klientů... 36 6.7.3 Příčiny problémů u klienta... 37 7 PREVENCE A ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ... 38 7.1.1 Stížnosti klientů... 38 7.1.2 Alternativní komunikační techniky jako způsob řešení problémů... 38 7.1.3 Aktivní naslouchání... 39 7.1.4 Podpora zaměstnanců při řešení problémů... 39 7.1.5 Supervize pracovníků... 39 7.1.6 Sebereflexe a prevence proti syndromu vyhoření... 40 7.1.7 Stanovení hranice mezi pracovníkem a klientem... 40 8 POBYTOVÉ SLUŽBY PRO TTP... 41 8.1 ZÁKLADNÍ ČINNOSTI POSKYTOVATELE SS, TYPY SLUŽEB PRO ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ... 41 8.2 MNOŽSTVÍ, KAPACITA A ROZMÍSTĚNÍ V ČR... 41 8.2.1 Statistiky za rok 2008... 41 8.2.2 Statistika za rok 2014... 42 8.3 POBYTOVÉ SLUŽBY PRO OSOBY S POSTIŽENÍM... 43 9 VÝZKUMNÁ ČÁST... 45 9.1 CÍL PRÁCE... 45 9.2 VÝZKUMNÉ OTÁZKY... 45

9.3 METODOLOGIE... 45 9.3.1 Výběr výzkumného souboru... 45 9.3.2 Charakteristika výzkumného souboru... 46 9.3.3 Typ výzkumu... 47 9.3.4 Metoda získání a tvorby kvalitativních dat... 47 9.3.5 Metody fixování zpracování kvalitativních dat... 48 9.3.6 Metoda analýzy kvalitativních dat... 49 9.3.7 Metoda vytváření trsů... 49 10 VÝSLEDKY VÝZKUMU A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT... 50 10.1 PREVENCE PROBLÉMŮ... 50 10.1.1 Prevence ve vztahu klient-pracovník... 50 10.1.2 Prevence osobních problémů u pracovníka... 51 10.1.3 Další metody prevence... 52 10.1.4 Systém řešení stížností... 52 10.2 PROBLÉMOVÝ KLIENT A ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ... 54 10.2.1 Stěžující si klient... 54 10.2.2 Depresivní klient... 55 10.2.3 Agresivní a naštvaný klient... 55 10.2.4 Nespolupracující klient... 57 10.2.5 Klient s nerealizovatelnými požadavky a manipulativní klient... 57 10.2.6 Klient pod vlivem návykové látky... 58 10.2.7 Klient nepřijímající svou odpovědnost... 58 10.2.8 Klient v těžké finanční situaci... 59 10.2.9 Problémy s rodinou klienta... 60 10.3 KOMUNIKACE A S NÍ SPOJENÉ PROBLÉMY... 61 10.4 PROBLÉMY PRACOVNÍKA PŘI PRÁCI S KLIENTEM A ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ... 62 10.4.1 Syndrom vyhoření... 63 10.4.2 Předsudky... 63 10.4.3 Náročnost profese a vytížení... 64 10.4.4 Hranice pracovníka... 65 10.4.5 Etický problém a dilema... 66 10.4.6 Intervize... 67 10.4.7 Externí supervize... 67 11 NAPLNĚNÍ CÍLŮ A DISKUZE... 69 11.1 NAPLNĚNÍ CÍLŮ... 69 11.2 DISKUZE A REFLEXE... 74 11.2.1 Reflexe využití teorie ve výzkumu... 74

11.2.2 Diskuze nad možnými nedostatky práce... 74 ZÁVĚR... 76 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 78 ZDROJE... 79 TIŠTĚNÉ PUBLIKACE... 79 INTERNETOVÉ ZDROJE... 82 ANOTACE... 84

Úvod Ve své absolventské práci jsem se rozhodla zkoumat a objevovat problémy. Konkrétně problémy sociální pracovníkŧ v pobytových sluţbách. Tito pracovníci pracují s klienty s těţkým tělesným postiţením. Jde o mezilidský kontakt, ve kterém se nějaký problém mŧţe vyskytnout prakticky kdykoli. Slovo problém má poněkud negativní nádech, avšak já se rozhodla hledat i řešení. Kaţdý problém mŧţe být inspirací ke změně, zlepšení, k vývoji. Hledáním řešení se rozvíjíme, vzděláváme a posunujeme dál. Má práce se věnuje problémŧm sociálních pracovníkŧ při kontaktu s klientem. A to jak problémŧm profesním, které se odehrávají přímo v tomto vztahu, tak problémŧm osobním, které pracovníky trápí spíše vnitřně. Cílem práce je zjištění, s jakými problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klienty s těţkým tělesným postiţením v pobytových zařízeních a jak jsou tyto problémy řešeny. Práce je rozčleněna na teoretickou a výzkumnou část. Výzkum byl proveden kvalitativní metodou. Konkrétně polo-strukturovanými rozhovory. Práce celkově obsahuje jedenáct kapitol. První dvě kapitoly poskytují náhled do základní problematiky zdravotního postiţení s dŧrazem na postiţení tělesné. Jsou v nich definovány základní pojmy a klasifikace. Třetí kapitola řeší klienta s těţkým tělesným postiţením z pohledu sociální politiky. Vymezuje základní dávky a sluţby pro tyto osoby. Kapitola čtvrtá přináší pohled sociální práce na tuto problematiku a prolíná se s kapitolou pátou, kde je řešen sociální pracovník při práci s touto cílovou skupinou. V kapitole číslo šest jsou popsána moţná rizika a problémy při práci sociálního pracovníka s tělesně postiţenými. Sedmá kapitola se zaobírá prevencí a řešením problémŧ. Kapitola osm obsahuje informace o pobytových sluţbách pro tělesně postiţené a zahrnuje také statistiky těchto sluţeb. Kapitolou devátou začíná výzkumná část této práce, přičemţ jsou v ní vymezeny stanovené cíle a metodologie. Desátá část interpretuje data získaná během rozhovorŧ. V poslední kapitole je řešeno naplnění stanovených cílŧ a také diskuze nad moţnými nedostatky práce. Téma práce jsem si vybrala záměrně kvŧli velmi malé předchozí znalosti této problematiky. Proto i první kapitoly mé práce jsou spíše objevováním této oblasti. 9

1 Zdravotní postižení definice, statistiky, klasifikace Tato kapitola obsahuje úvod do tématu zdravotního postiţení. Poskytuje základní informace o tom, co zdravotní postiţení je, jaké jsou modely a typy postiţení. Zmiňuje rŧzné definice, základní přehled o stavu v ČR a náhledy rŧzných organizací či zákonŧ. Základní přehled o problematice je předpokladem dobré práce sociálního pracovníka. 1.1 Statistiky Na základě dat Českého statistického úřadu z roku ţije v České republice přibliţně jeden milion lidí se zdravotním postiţením rŧzného typu. V roce 2013 šlo o 1 077 673 (10,2%) zdravotně postiţených z celkového počtu 10 516 125 obyvatel ČR. Ve statistikách mírně převaţuje počet ţen se (52,4%) a největší skupinou ze všech zdravotně postiţených tvoří lidé nad 60 let. Příčinou postiţení je nejčastěji nemoc (64,7%), následně pak vrozenost (přes 9%) a nejméně zastoupeno je postiţení jako následek úrazu (přibliţně 5,5%). Nejčastějším typem je vnitřní zdravotní postiţení (41,9%) a na druhém místě jde o tělesně postiţení (29,2%). Tělesné postiţení je tak zastoupeno téměř ze třetiny, ovšem je nutno vzít v potaz, ţe stav člověka je často kombinací více typŧ omezení. Zmíněný výzkum nabízel moţnost více odpovědí, tudíţ procentuální vyjádření vycházela ze základu 2 144 306 zaznačených odpovědí (Český statistický úřad 2014: 7 27). Počty zdravotně postiţených budou mít pravděpodobně vzrŧstající tendenci, a to vlivem ničení ţivotního prostředí, nezdravého ţivotního stylu, niţší novorozenecké úmrtnosti postiţených jedincŧ a vlivem stárnutím populace (Novosád 2006: 25). 1.2 Definice Zdravotní postiţení (dále ZP) se dá definovat dle rŧzných zákonŧ a oblastí lidské činnosti. Jinak na občana se ZP nahlíţí právo (např. rodinné, pracovní, správní apod.) jinak lékařské vědy nebo sociální práce (Michalík 2013: 18 19). Matoušek (2013a: 387) uvádí, ţe existují 3 základní skupiny definic zdravotního postiţení (klinické, legislativně-administrativní a vědecko-výzkumné). Dále píše, ţe jednotlivé definice odpovídají oblasti, pro kterou jsou sepsány (sociální politika, zdravotnictví, ) a také se liší v rámci státŧ, kontinentŧ a vlivem rŧzných sociokulturních vlivŧ. 10

Novosád (in Krhutová a kol. 2005: 199) uvádí definici ZP jako stav dlouhodobý nebo trvalý, přičemţ je zde typická orgánová nebo funkční porucha, kterou nelze vyléčit či dostatečně zmírnit. Z toho vyplývá, ţe je jedinec omezen ve svých ţivotních šancích, v pracovním ţivotě i v jiných oblastech ţivota. Dle Vágnerové je zdravotní postiţení chápáno jako ztráta či poškození některého z orgánových systémŧ, coţ následně ovlivňuje funkce či kompetence jedince. A to tak, ţe dochází k narušení, omezení nebo absenci těchto funkcí (resp. kompetencí). Postiţení neovlivňuje jen samotnou funkčnost orgánu, ale také má vliv na psychiku jedince a na jeho sociální situaci (Vágnerová 2008: 161). Rozdílné definice přináší také mezinárodní úmluvy a dokumenty. Podle prvního článku Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením je zdravotně postiţenou osobou ta, jeţ má dlouhotrvající fyzické, mentální, intelektuální či smyslové postiţení, které při interakci s rŧznými bariérami mŧţe bránit plnému a efektivnímu participování ve společnosti, v rovné míře s ostatními. 1 Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí, ţe je postiţení zastřešující termín, který obsahuje jak samotné fyzické postiţení, tak omezení aktivit a zapojení člověka do společnosti. Zdravotní postiţení definuje jako komplexní jev, ve kterém se střetává osoba, její tělesné funkce a celá společnost, v níţ jedinec participuje. 2 V roce 2011 vydala WHO světovou zprávu o zdravotním postiţení (World report on disability), ve které uvádí, ţe za poslední desetiletí došlo ke změně náhledu na ZP. Pŧvodní medicínský model popisující pouze problémy s fyzickým zdravím byl doplněn o model sociální. Jedinec místo tělesným projevŧm postiţení čelí spíše bariérám ze společnosti, která není schopna jednat se všemi stejně a zajistit všem stejné podmínky pro ţivot. Za ideální WHO označuje bio-psycho-socio-spirituální model, který je povaţován za dobrý kompromis mezi striktně medicínským nebo naopak sociálním pojetím. (WHO 2011: 4). Dle odstavce g) paragrafu 3 zákona 108/2006 o sociálních službách se zdravotním postiţením myslí: tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo 1 UNITED NATIONS. 2006. [online]. Convention on the Rights of Persons with Disabilities. United Nations. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné z: http://www.un.org/disabilities/convention/conventionfull.shtml [citováno 16. 2. 2016]. 2 WORLD HEALTH ORGANIZATION [online]. Disabilities. 2016. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné z: http://www.who.int/topics/disabilities/en/ [citováno 13. 2. 2016]. 11

kombinované postiţení, jehoţ dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby. 1.3 Modely zdravotního postižení Krhutová (2010: 53 56) vybírá pro potřeby sociální práce tyto modely pohledu na ZP: Klasifikační model WHO (viz. kap. 1.5) Medicínský model postiţení je vnímáno jako vada jedince, která musí být diagnostikována, léčena a kontrolována z pozice lékaře, který má moc Model osobní tragédie postiţený jako oběť a trpící hrdina, kterému je nutné projevovat soucit Disabilita jako deviace jedinec je odlišný od normy a je stigmatizován Disabilita jako sociální a kulturní konstrukce lidé s postiţením nesou stigma udělené společností a kvŧli přítomnosti postiţení se s nimi automaticky jedná určitým zpŧsobem, přestoţe oni sami odlišnost nemusí vnímat Sociální model disability společnost vytváří bariéry tím, ţe je vystavěna pouze pro lidi bez zdravotního postiţení, je nutné porozumění disabilitě, jinak mŧţe vznikat sociální vyloučení Model independent living lidé s postiţením jsou odpovědni za své ţivoty, mají činit rozhodnutí a vyjadřovat své postoje 1.4 Klasifikace zdravotního postižení Krhutová (in Kuzníková, 2011: 126) píše, ţe i dělení ZP je odlišné v rámci rŧzných profesních oblastí a člení pouze orientačně. První kategorie je podle doby vzniku, na vrozené a získané. Dále podle intenzity na lehké, středně těţké, těţké a velmi těţké. A nakonec uvádí dělení podle druhu na smyslové postiţení (zraku, sluchu, duální), tělesné (hybnost, mobilita, interní onemocnění), mentálních funkcí (duševní nemoc, mentální postiţení) a kombinované postiţení. Krhutová (2013: 24 25) popisuje osoby s postiţením jako diferenciovanou nehomogenní skupinu. Kaţdý z této skupiny má odlišné a rŧzně kombinované znaky z pěti oblastí (typ, doba vzniku, intenzita, prŧběh zdravotního postiţení a ne/přítomnost bolesti). Také uvádí, ţe stejná příčina vzniku určité druhu postiţená mŧţe být stejná, ale projevy u konkrétního člověka jsou rozmanité a vţdy individuální. 12

1.5 Klasifikace dle ICF V roce 2001 vydala WHO Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví (International classification of functioning, disability and health dále jen ICF). Publikace se věnuje klasifikaci hlavních a doplňujících oblastí, které mohou být funkčně problémové a ovlivnit tak ţivot člověka. Hlavní oblasti: Tělesné funkce fyzické funkce lidského těla (zahrnující i psychiku) Tělesné struktury anatomické části těla (jako např. orgány a jejich části) Aktivity a participace zadané úkoly nebo vlastní iniciativa a zapojení se do ţivotních situací Doplňující oblasti Faktory prostředí fyzické, sociální prostředí a postoje, mezi nimiţ lidé ţijí Osobní faktory pohlaví, věk či společenské postavení jedince (tato oblast není v ICF uvedena jako samostatný komponent, avšak má vliv na všechny předchozí oblasti) (WHO 2001: 24) Problémy u tělesných funkcí a struktur vyjadřuje anglický termín impairment, v češtině nejblíţe odpovídající termínu postiţení. V oblasti aktivit je uţíván pojem activity limitations (omezení v činnostech). V oblasti participace jde o pojem participation restrictions (omezení ve společenských aktivitách) (Kodymová, Koláčková 2010: 91). 1.5.1 Tělesné funkce Pro oblast tělesných funkcí i tělesných struktur vymezila ICF škálu zhoršení od 0-4% (absence zhoršení) aţ po 96-100% (kompletní, totální zhoršení) (WHO 2001: 47). Tělesné funkce jsou rozčleněny na skupiny a podskupiny. Například: všeobecné a specifické mentální; zrakové, sluchové a vestibulární další smyslové funkce, bolest; funkce spojené s pohybem a nerovovou soustavou nebo funkce spojené s pokoţkou, vlasy a nehty (WHO 2001: 48 104). 13

1.5.2 Tělesné struktury Škála zhoršení tělesných struktur odpovídá škále u tělesných funkcí. Dále je zde i měřítko změny v tělesné struktuře označené body 0 9 (ţádná aţ absolutní změna). Dalším měřítkem je lokace. Například jde o pravou, levou či obě strany těla, více neţ jednu oblast a podobně (WHO 2001: 105 106). Oblast tělesných struktur se věnuje i konkrétním oblastem, téţ členěným do jednotlivých podoblastí. Například: struktury nervového systému; zrak, sluch a s nimi spojené struktury; urogenitální a reprodukční struktury nebo pokoţka a s ní spojené struktury (WHO 2001: 37 38). 1.5.3 Aktivity a participace Na aktivity a participaci nahlíţí ICF ze dvou pohledŧ. Prvním je pohled výkonnostní, popisující co jedinec dělá ve svém běţném prostředí a jak je zapojen do své současné ţivotní situace. Druhým je pohled kapacitní, jeţ popisuje jedincovu schopnost provést úkol či určitou akci v daném okamţiku. Pro výkon a kapacitu také existuje tabulka, která uvádí, kolik procent pomoci jedinec potřebuje ke zvládání těchto aspektŧ. Pomocí se myslí osobní asistence a/nebo kompenzační pomŧcky. Obtíţe jsou stanoveny od 0-4% (ţádné obtíţe) po 96-100% (úplné, kompletní obtíţe) (WHO 2001: 123 124). Posuzovány jsou mimo jiné tyto aktivity: schopnost učení a uplatňování poznatkŧ; mobilita; péče o vlastní osobu; společenský a občanský ţivot a jiné (WHO 2001: 39 42). 1.5.4 Faktory prostředí Všeobecně lze vliv prostředí rozdělit na 2 základní vlivy. Buď se jedná o negativní vliv na jedince (bariéra znemoţňující fungování) nebo o pozitivní vliv (povzbuzení, usnadnění, facilitace). V procentuálním vyjádření se potkává negativní vliv bariéry (0 4% ţádná bariéra aţ 96 100% totální bariéra) a pozitivní vliv facilitace (0 4%ţádná podpora aţ 96 100% absolutní podpora) (WHO 2001: 171 172). Jednotlivé faktory prostředí jsou například: produkty a technologie; přírodní prostředí a vliv člověka na ţivotní prostředí nebo sluţby, systém a řízení (WHO 2001: 43 44). 14

2 Tělesné postižení V této kapitole se věnuji konkrétnímu typu zdravotního postiţení a to postiţení tělesnému definicím a rozdělení. Ve výzkumné části práce byli dotazováni sociální pracovníci pracující právě s tímto typem klientŧ. 2.1 Definice Tělesné postiţení se projevuje dočasnými či perzistentními problémy v motorických dispozicích jedince. Poruchy mohou být v nervovém, pohybovém nebo nosném aparátu. Mohou vznikat jiţ před, během nebo těsně po porodu (např. dětská mozková obrna), následkem úrazu (např. míšní obrna), vlivem zánětŧ, nervosvalových onemocnění, špatného drţení těla, jako následek infekce aj. (Kopecká, in Čadová a kol. 2012: 15) Falvo (2009: 1 2) uvádí, ţe medicínský model vnímání postiţení a chronických nemocí podprahově postiţeného nazývá abnormálním či dysfunkčním, protoţe není schopen se vyléčit a stává se pouze pasivním příjemcem. V této roli má malou či vŧbec ţádnou moţnost ovlivnit to, co se s ním bude dít. Medicínský model tak popírá individualitu jedince, vliv společnosti a prostředí. Pohled na postiţeného ve společnosti se mění. Je brán v potaz celý komplex interakcí a faktorŧ, které mají na stav jedince vliv. Sociální a psychologické vlivy prostředí, ve kterém jedinec ţije a interaguje, mohou zlepšit fungování, nebo naopak posílit postiţení. Postupující ţivotní fáze přináší stále nové výzvy, kterým je třeba čelit a vše závisí na konkrétním kontextu dané situace. Matoušek (2003: 155) shrnuje: Postiţení, které mŧţe být buď vrozené, nebo získané a týká se pohybové nebo jiné orgánové soustavy. Omezuje člověka v běţných činnostech, zejména pohybu, má vliv na jeho psychickou rovnováhu, na vztahy k lidem i na pracovní uplatnění 2.2 Dělení Novosád (2011: 87) uvádí, ţe skupina TP se dá rozdělit na dvě základní subskupiny, které se mohou navzájem prolínat. První subskupinou je chronické postiţení neboli dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, zvané téţ interní postiţení. Jde nejčastěji o nevyléčitelné onemocnění. U tohoto postiţení je nutné dodrţovat doporučenou ţivotosprávu a lékařská doporučení neboť je organismus člověka 15

poškozen či oslaben. Jedinec je oslaben ve výkonnosti, odolnosti a omezen na kvalitě ţivota. Moţným následkem mohou být degenerativní změny na motorickém či nosném aparátu. Druhou subskupinou je pohybové tělesné (téţ lokomoční) postiţení. Zde dochází k částečnému či úplnému omezení hybnosti, případně špatné koordinaci pohybu. Dŧvodem mŧţe být poškození či vada nosného a motorického aparátu, defekt inervace, amputace atd. Následkem mŧţe být aţ kompletní imobilita. U interních postiţení často dochází ke střídání fází prudkých projevŧ (kdy dojde k prudkému zhoršení zdravotního stavu) a fází remise (kdy jsou příznaky mírné aţ neznatelné). Chroničnost vzniká buď postupně (kvŧli nemocem, které se opakují nebo nejsou léčeny) nebo doprovází jiţ počátek onemocnění. Obě formy postupně přechází do fáze postiţení (Novosád 2011: 119 120). Další dělení na vrozené a získané postiţení uvádí Kantor (2013: 23), který zdŧrazňuje psychologické aspekty ve vnímání postiţení. Vrozené, či v raném dětství získané, postiţení je snazší na adaptaci, neboť jedinec (téměř či vŧbec) nezaţil, jak vypadá jiný stav a od počátku se s omezením učí ţít. Zatímco u druhého typu často prochází fází šoku a krize z nové, dříve nepoznané situace. Mŧţe u něj také nastat prudká změna sociálního statusu, období deprese či pocity bezcennosti. Zde vidíme ještě rozdílnost mezi prudce vzniklým stavem (např. při úraze) a postupným omezením z dŧvodu stupňující se nemoci. Při postupně zhoršujícím se stavu existuje delší doba pro akceptaci a přijímání potřebných opatření. V případě úrazu či náhlé nemoci vzniká větší šok, ale zároveň i větší aktivita a odhodlání bojovat. 16

3 Člověk s tělesným postižením z pohledu sociální politiky Sociální politika nabízí prostředky pro úspěšné ţivotní fungování jedince, vyrovnávání příleţitostí a zajištění ţivotních potřeb. Tato kapitola shrnuje některé dávky, na které má osoba zdravotně postiţení (dále OZP) nárok, informace o prŧkazu OZP a také vybrané sociální sluţby dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách. Přehled o moţnostech dávek a jiných sluţeb by měl být základní znalostí kaţdého sociálního pracovníka. 3.1 Dávky dle zákona Základními dávkami pro osoby s tělesným postiţením jsou: příspěvek na péči, příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomŧcku. 3.1.1 Příspěvek na péči Kromě financí, které příspěvek na péči poskytuje k tomu, aby mohly být naplňovány potřeby jedince (viz. kap. 4.3), je jeho poskytování další moţnou klasifikací OZP a to podle míry závislosti na péči jiné osoby. Příspěvek na péči je upraven v zákoně o sociálních službách (108/2006 Sb.). Dle 7 náleţí osobě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, závislé na péči jiné osoby. Pomoc mŧţe poskytovat blízká osoba, asistent sociální péče či poskytovatel registrované sociální sluţby. Příspěvek je hrazen ze státního rozpočtu a nárok na něj mají osoby starší 1 roku. Paragraf 8 zákona říká, ţe pro účely poskytování příspěvku se rozlišují 4 stupně závislosti na pomoci jiné osoby (lehká, středně těţká, těţká, úplná). Jsou rozděleny podle ne/schopnosti zvládat určený počet z 10 základních ţivotních potřeb (v odlišném rozmezí pro osoby mladší nebo starší 18 let). Výši příspěvku určuje 11 zmíněného zákona a podstatná je hranice 18 let věku. Osoby mladší 18 let mají nárok na měsíční příspěvek 3000 Kč (I. stupeň), 6000 Kč (II. stupeň), 9000 Kč (III. stupeň), nebo 12 000 Kč (IV. stupeň). Osobám nad 18 let pak, dle stupně závislosti náleţí příspěvek 800, 4000, 8000 nebo 12000 Kč/měsíčně. Pro získání příspěvku je nutné podat ţádost na místně příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce ČR (dále ÚP), následuje sociální šetření ÚP v přirozeném sociálním prostředí a ÚP ţádá Okresní správu sociálního zabezpečení (dále OSSZ) o posouzení stupně závislosti. OSSZ vychází z řady dokumentŧ (sociální šetření, posudky 17

lékaře apod.), určuje stupeň závislosti a ÚP na základě tohoto posudku rozhodne, zda příspěvek uzná a v jakém stupni závislosti. 3 Problémem mŧţe být, ţe v zákoně definovaný nepříznivý zdravotní stav musí dle 3 odstavce d) zákona 108/2006 sb. trvá (nebo se předpokládá, ţe bude trvat) déle neţ jeden rok. U získaného TP tak mŧţe trvat několik měsícŧ, neţ jedinec získá nárok na příspěvek na péči, invalidní dŧchod nebo příspěvek na zvláštní pomŧcku. Finanční náklady na ţivot, případně i na léčbu získaného postiţení, tedy mohou být devastující. 3.1.2 Příspěvek na mobilitu Dle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením 329/2011 Sb. mají osoby zdravotně postiţené nárok na příspěvek na mobilitu. Dle 7 jeho výše činní 400 Kč měsíčně. V paragrafu 6 je uveden nárok, který má osoba starší neţ jeden rok. Zároveň je příspěvek podmíněn nárokem osoby na prŧkaz ZTP nebo ZTP/P. Jedinec se musí opakovaně během měsíce dopravovat nebo být dopravován. Dále je uvedeno, ţe na příspěvek nemá nárok osoba v pobytovém zařízení, ovšem existuje výjimka z dŧvodŧ hodných zřetele. A to pokud podle 26 b) jedinec prokáţe skutečnosti rozhodné pro dávku. 3.1.3 Příspěvek na zvláštní pomůcku Tento příspěvek upravuje zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (329/2011 Sb.). Podle 9 náleţí příspěvek osobě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem (min. 1 rok), která má těţkou vadu pohybového ústrojí, těţké sluchové či zrakové postiţení nebo hlubokou mentální retardaci. Příspěvek mŧţe být poskytnut například na pořízení vodícího psa, na úpravu motorového vozidla, schodišťové plošiny aj. Příspěvky na jednotlivé pomŧcky podléhají věkovým hranicím a není zde stanovena přesná výše příspěvku (mělo by však jít o ekonomicky výhodnou a zároveň vyhovující variantu pomŧcky). Dle 10 se zároveň se posuzuje a bere na zřetel finanční stav ţadatele a osob s ním posuzovaných. Předpokládá se spoluúčast ţadatele, nejčastěji ve výši 10%, minimální částka je 1000 Kč. Maximální výše příspěvku je 350 000 Kč (u schodišťové plošiny max. 400 tis. Kč). 3 MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ [online]. Zdravotní postižení. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/8#ps [citováno. 16. 2. 2016]. 18

3.2 Invalidní důchod Zákon o důchodovém pojištění (155/1995 Sb.) upravuje v paragrafech 38 42 pojem invalidní dŧchod. Mimo jiné uvádí, ţe nárok na získání má osoba, jejíţ pracovní schopnost klesla minimálně o 35% a to v dŧsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Rozděluje invaliditu do tří stupňŧ. První stupeň invalidity odpovídá poklesu mezi 35 49%, druhý mezi 50-69% a třetí je nad 70%. Pro vyplacení invalidního dŧchodu je nutná doba pojištění (její výše závisí na věku osoby) a výše se stanovuje základní výměrou (2240 Kč) a procentní výměrou. 3.3 Průkaz osoby OZP Nárok na prŧkaz osoby se zdravotním postiţením (OZP) upravuje 34 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů (329/2011 Sb.). Doslova uvádí ţe: Nárok na prŧkaz osoby se zdravotním postiţením má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postiţením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Zákon rozlišuje 3 typy prŧkazŧ TP, ZTP a ZTP/P. Prŧkazy jsou odstupňovány od středně těţkého, přes těţké postiţení aţ po zvlášť těţké (nebo úplné) funkční postiţení pohybu a orientace. Ţadatel je povinen podrobit se posudkovému řízení. Výhody pro drţitele prŧkazŧ se vzestupně liší podle typu prŧkazŧ. Mŧţe jít například o nárok na vyhrazené místo v dopravních prostředích, nárok na slevu z jízdného či slevu na kulturní akce. ( 34 36 zákona 329/2011 Sb.). Vlastnění prŧkazu ZTP nebo ZTP/P je také nezbytnou podmínkou pro přiznání příspěvku na mobilitu (viz. kap. 3.1.2). Posudkové řízené spojené s procesem získání prŧkazu OZP mimo jiné tedy poskytuje i další moţné dělení postiţení a to dle typu prŧkazu, který jedinec získá. 3.4 Typy služeb dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách Dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách, 32 se sociální sluţby dělí na sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. Dle 33 mohou tyto sluţby být poskytována jako ambulantní, pobytové či terénní. 19

3.4.1 Sociální poradenství V 37 je psáno, ţe všichni poskytovatelé sociálních sluţeb musí vţdy zajistit poskytování základního sociálního poradenství. Tím je myšleno poskytnutí potřebných informací pro řešení jejich nepříznivého ţivotního stavu. Dále se klienti mohou obrátit na odborné poradenství, které se věnuje jednotlivým oblastem pomoci. Odborné sociální poradenství pro tělesně postiţené se odehrává v poradnách pro osoby se zdravotním postiţením a obsahuje 3 základní činnosti: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím sociálně terapeutické činnosti pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmŧ a při obstarávání osobních záleţitostí ( 37, odst. 4, z. 108/2006 Sb. o sociálních službách) 3.4.2 Služby sociální péče Sluţby sociální péče pro tělesně postiţené spadají pod oblast sluţeb nazývaných jako sluţby pro zdravotně postiţené. Základním bodem uvedeným v 38 je zásada, ţe sluţby by měl být poskytovány v prostředí co nejméně omezujícím. V rámci omezené soběstačnosti mohou tyto osoby vyuţívat například sluţby osobní asistence, pečovatelskou sluţbu, podporu samostatného bydlení, centra denních sluţeb, denní a týdenní stacionáře aj. ( 37 39; 43; 44 47 zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách). 3.4.3 Služby sociální prevence Z této oblasti mohou tělesně postiţení vyuţít například sociálně aktivizační sluţby pro seniory a osoby se zdravotním postiţením, sociálně terapeutické dílny či sluţby sociální rehabilitace ( 66 70, z. 108/2006 Sb. o sociálních službách). V rámci této práce se detailněji budu zabývat pobytovými sociálními sluţbami pro tělesně postiţené. Rozpracování této oblasti se nachází v kapitole 8. 20

4 Člověk s tělesným postižením z pohledu sociální práce Tato kapitola rozebírá rŧzná hlediska vztahŧ mezi člověkem se zdravotním postiţením a sociální prací. Zmiňuje potřeby OZP a moţné bariéry v jejich uspokojování. 4.1 Sociální práce a zdravotní postižení Intervence sociální práce v této oblasti probíhají ve všech třech úrovních (mikromezo-makro). Záměrem je pomoc a podpora zdravotně postiţeným tam, kde si v náročné ţivotní situaci jiţ nedokáţí vystačit s vlastními prostředky (Krhutová 2013: 129). Nutno podotknout, ţe sociální práce je jedním z hlavních nástrojŧ pomoci, avšak není jediná a člověk se zdravotním postiţením (tělesným či jiným) nemusí vţdy automaticky být klientem sociální práce. V odborných zdrojích se spíše dočteme o pomoci a podpoře neţ o tom, jak někteří postiţení zvládají svou situaci sami a čím mohou být ostatním příkladem (Krhutová 2013: 129 130). Pro účely této absolventské práce je sociální práce brána jako hlavní nástroj pomoci a tělesně postiţení jsou cílovou skupinou. 4.2 Sociální význam postižení Vágnerová (2008: 258 259) zmiňuje, ţe zdravotně postiţený člověk většinou nepopírá ani nezastírá svá zdravotní omezení, ale odmítá být omezován v sociální oblasti. Mohou tak vznikat vyhrocené postoje jako je nadměrná péče a ochrana či naopak stranění se kontaktu. Ani jedna z moţností není vhodným modelem. Je také zcela nevhodné posuzovat inteligenci či vlastnosti jedince na základě vnějšího vzhledu. Novosád (2011: 68) rozebírá pojem ambivalentnost ve vztahu zdravotně znevýhodněný jedinec jedinec bez znevýhodnění. Na jedné straně se společnost učí jednat rovnocenně a nespojovat zdravotní postiţení s hodnotou člověka, na straně druhé pořád přetrvávají předsudky a strach. Zdŧrazňuje, ţe i lidé angaţovaní v pomoci a partnerství se zdravotně postiţenými umí dávat najevo svou nadřazenost. Častým příkladem je označování skupin ve stylu my (bez zdravotního omezení) jsme pomohli jim (lidem se zdravotním omezením), místo toho, aby se výsledky prezentovaly jako naše společná práce. 21

4.3 Potřeby lidí s TTP Potřeby zdravotně postiţených nejsou odlišné od potřeb ostatních lidí. Často jejich potřeby nazýváme jako specifické či speciální, ale ve skutečnosti odpovídají hierarchii potřeb sestavené Abrahamem Maslowem (Novosád 2006: 24). Hierarchická teorie potřeb vychází z humanistické psychologie a dělí potřeby na 3 základní skupiny. Prŧměrný jedinec stoupá po hierarchii od jejího základu po vrchol. Mezi tzv. niţší potřeby řadí fyziologické potřeby (potrava, tekutiny, spánek ) a potřeby jistoty (bezpečí, péče, pomoc ). Potřeby vyšší, které jsou většinou uspokojovány aţ po zajištění potřeb niţších, jsou potřeby lásky a potřeby uznání. Na nejvyšší pozici Maslow zařadil potřebu seberealizace, patřící mezi tzv. potřeby rŧstu, které jako jediné nejsou uspokojovány kvŧli nedostatku něčeho, ale kvŧli potřebě poznávat. (Nakonečný 2014: 165 166). Lze tedy shrnout, ţe rozdíl mezi člověkem se/bez znevýhodnění není v typu potřeb, ale v moţnostech jejich uspokojování. Přičemţ zdravotní postiţení mŧţe být překáţkou. Proto je vhodné mluvit spíše o zpřístupňování či vyrovnávání šancí k uspokojení běţných lidských potřeb neţ o potřebách speciálních (Novosád 2006: 24). 4.3.1 Vyrovnávání šancí k naplnění potřeb Pro uspokojení základních ţivotních potřeb jsou samozřejmě nutné finance, které následně uhradí stravu, výdaje za bydlení a za sluţby. Pro uspokojení vyšších potřeb jako je navazování vztahŧ či seberealizace mohou být zprostředkovateli sociální sluţby, ať jiţ přímo ve svém výkonu činnosti či jako zprostředkovatelé kontaktŧ. Pomoc s uspokojováním potřeb (jak základních, tak vyšších) reflektují zákony ČR. Zákon 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, který v 33 uvádí, ţe: (1) Při zprostředkování zaměstnání se věnuje zvýšená péče uchazečŧm o zaměstnání, kteří ji pro svŧj zdravotní stav, věk, péči o dítě nebo z jiných váţných dŧvodŧ potřebují. Dále 67 uvádí: (1) Fyzickým osobám se zdravotním postiţením se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce. Zmíněný zákon dále v 69 upravuje právo OZP na pracovní rehabilitaci a pomoc s hledáním vhodného zaměstnání. Další ochranou ZP na trhu práce je zřizování chráněných pracovních míst ( 75) a s tím spojený příspěvek na toto místo ( 78). Zákon 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) definuje přímou a nepřímou diskriminaci. Dle 2 se přímou diskriminaci myslí jednání (nebo opomenutí) méně příznivé neţ by bylo uţito při jednání s jiným člověkem ve stejné 22

situaci. Přičemţ dŧvody jiného jednání vychází např. z klientova etnického pŧvodu, pohlaví, zdravotního postiţení, víry aj. Dle 3 odstavce 2): Nepřímou diskriminací z dŧvodu zdravotního postiţení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postiţením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla vyuţít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla vyuţít sluţeb určených veřejnosti, ledaţe by takové opatření představovalo nepřiměřené zatíţení. Dalšími zákony, které jiţ byly zmíněny a částečně rozebrány výše jsou: Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách, Zákon 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů nebo Zákon 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Tyto zákony reflektují moţnosti získání finanční podpory pro vyrovnání šancí v uspokojování potřeb pro tělesně postiţené. 4.3.2 Možné bariéry uspokojování potřeb Při komunikaci s klientem, jemuţ pomáháme s uspokojením jeho potřeb, mohou vznikat bariéry, které znesnadní řešení situace. Kromě přizpŧsobení komunikačních technik klientovi je vhodné aktivně naslouchat, nebát se chvílí ticha a samozřejmě neporušovat vybudovanou dŧvěru. Bariéry mohou být osobní, kdy klient nemá plnou dŧvěru v pracovníka či je ostýchavý. Dále psychické, jazykové, fyziologické, zpŧsobené nepříjemným prostředím nebo i prostým faktem, ţe klient neumí své potřeby pojmenovat (Šamánková 2011: 13 15). Další problémy při komunikaci s klientem popisuje kapitola 5.4. 23

5 Sociální pracovník při práci s TTP Pátá kapitola práce se věnuje vztahu sociální pracovník a tělesně postiţený klient v rámci paradigmat, metod, konceptu ucelené rehabilitace s dŧrazem na sociální rehabilitaci. Dále dŧleţitosti komunikace a tomu, jakou roli pracovník v pobytových sluţbách sehrává. 5.1 Paradigmata Navrátil (2000: 12) definuje tři základní, tzv. malá paradigmata v sociální práci. Jde o paradigma terapeutické, reformní a poradenské. Základem terapeutického paradigmatu je interakce s druhými, jejímţ prostřednictvím se obě strany navzájem obohacují. Cílem je psychosociální pohoda. Reformní paradigma se zaměřuje na zmocnění jedincŧ, podporu jejich činnosti a na změny společnosti ve prospěch větší rovnosti. Poradenské paradigma míří především na informovanost klientŧ a zpřístupňování zdrojŧ. Payne tyto paradigmata nazývá jako reflexivně terapeutické, individualisticko reformistické a socialisticko kolektivistické (Payne 2012: 7). 5.1.1 Poradenství aneb individualisticko reformní přístup Novosád (2006: 57 65) povaţuje poradenství za základní sloţku konceptu ucelené rehabilitace (viz. kap. 5.3). Speciální poradenství pod sebou skrývá všechny základní typy, jako je poradenství profesní, psychologické, lékařské, právní atd. Cílem je dosaţení fungujícího vztahu klient-prostředí, prevence obtíţí a dosaţení ţádoucího nebo individuálního cíle. Speciální poradenství klientŧm pomáhá: Uvědomit si předsudky a očekávání, s nimiţ se pravděpodobně mohou setkat; vyjít z izolace a hledat zdroje podpory v okolí; dokázat efektivně sdělovat okolí vlastní pocity a potřeby, ţádat o pomoc a přijímat; postupně si vytvářet adekvátní a pozitivní sebepojetí (Novosád 2006: 67). Dle uvedené definice soudím, ţe se poradenské paradigma zcela jistě hodí do vztahu sociální pracovník a klient s TTP. Poradenský pracovník by měl umět ovládat své chování, být asertivní, iniciativní, uctivý, aktivní, otevřený atd. Měl by si dát pozor na zachovávání rovnocenného vztahu s klientem, předčasné závěry, bagatelizaci, moralizování, 24

srozumitelnost jazyka a další. Pracovník napomáhá s určením problému, návrhem řešení a identifikací rizik, provádí šetření, zpracovává anamnézy a kazuistiky, informuje o prostředcích k dosaţení cíle, konzultuje dílčí kroky, zprostředkovává potřebné informace a kontakty na jiné odborníky apod. (Novosád 2006: 64 72). Přístupy, které se k tomuto paradigmatu váţou, se primárně snaţí o zachování pořádku ve společnosti a podporu klientŧ v současných strukturách. Největší zaměření je na řešení jednotlivých problémŧ a případné menší změny struktur (Payne 2012: 7). 5.1.2 Reforma aneb socialisticko kolektivistický přístup Kodymová (2011: 60 61) uvádí, ţe česká sociální práce řeší spíše dŧsledky problémŧ, ne jejich příčiny. Pokud se ovšem neodstraňuje příčina, pak mŧţe daný problém vznikat znovu. Předpokládá, ţe problémy vznikají kvŧli nedostatkŧm v sociálním či ekonomickém systému, tudíţ by se sociální pracovník měl soustředit na zlepšení v této oblasti místo řešení individuálních problémŧ klienta. Reformní přístup tedy pracuje na makro úrovni a snaţí se o změny v celé společnosti. V této oblasti vyniká tzv. kritická sociální práce, mezi jejíţ hlavní témata patří i diskriminace, chudoba či špatný přístup k bydlení a zdravotní péči. Autorka povaţuje tyto oblasti za aktuálně problematické a domnívá se, ţe zbylá dvě paradigmata, která byla dosud vyuţívána více, nejsou jiţ dostačující. Socialisticko-kolektivistické teorie se snaţí přimět ke sdílené odpovědnosti a vzájemné pomoci v rámci komunitních skupin. Společná zkušenost a sdílení podporují a osvobozují jedince od bariér, a tím napomáhají sociální změně (Payne 2012: 8). Vzhledem k tomu, ţe skupina OZP je více ohroţená v oblasti sociálního vyloučení, chudoby či diskriminace, pak se jistě reformní paradigma hodí i pro tuto cílovou skupinu. 5.1.3 Terapie aneb reflexivně terapeutický přístup Terapeutické teorie se snaţí zmocnit a osvobodit jedince, aby učinil změny a rozhodnutí vedoucí ke zlepšení své situace. Pracuje se na bázi osobních vztahŧ s klientem a jeho blízkými, kdy tyto vztahy pomáhají při změnách. Dochází ke sdílení zkušeností, kdy druhá strana na ně reaguje a sdílí zkušenosti vlastní. Díky této reflexi lidé mohou získat vládu nad svým ţivotem a svými emocemi (Payne 2012: 8). Rozhodnutí, která povedou k síle jedince činit změny a řídit svŧj vlastní ţivot jsou, dle mého názoru, rozhodně přínosné pro klienty s TTP. I systém celé sociální 25

práce se zlepší, pokud klienti budou schopni definovat svá přání, činit vlastní rozhodnutí a budou chtít zlepšit svŧj ţivot. Vycházíme-li z předpokladu jednoho z cílŧ sociální práce. Tímto cílem je klient, který řeší svŧj problém a je schopen adaptace a vývoje (Zastrow in Matoušek 2013b: 13). 5.2 Metody zaměřené na cílový subjekt Metodami sociální práce zaměřenými na cílový subjekt mohou být práce s jednotlivcem, skupinová, rodinná, komunitní práce aj. (Matoušek 2013b: 13). Pro účely této práce vybírám práci s jednotlivcem a se skupinou, přičemţ se samozřejmě tělesně znevýhodněný jedinec v pobytové sluţbě mŧţe objevit i v oblasti práce rodinné, komunitní či jiné. Případová práce (s jednotlivcem, příp. s párem nebo rodinou) je metoda s nejdelší tradicí. Klient by měl být co nejvíc aktivní, neboť je povaţován za osobu nejvíce zpŧsobilou k řešení svých problémŧ (Matoušek 2008: 161). Havránková (in Matoušek a kol. 2013b: 85 86) uvádí, ţe případová práce je typická i pro oblast dlouhodobé péče. Tato metoda umoţňuje dát klientovi dostatek pozornosti a péče, přičemţ základem je vycházet z moţností a dovedností klienta. Kromě mapování jedince je podstatné znát i jeho rodinu, komunitu a kulturu. Nezbytností je znát ostatní aktéry v sociální sféře (organizace a instituce) a mít tak moţnost předat klientovi komplexní nabídku sluţeb. Sociální pracovník pouze provádí sociální intervencí a dává podněty, ale samotné řešení je v rukou klienta. Vzhledem k tomu, ţe v pobytových sluţbách je klient většinou podporován dlouhodobě, lze předpokládat, ţe znalost a uţití případové práce budou pro soc. pracovníka velmi podstatné. V oblasti skupinové práce se dá říci, ţe člověk přirozeně celý ţivot patří do určitých skupin. V nich mŧţe sdílet své myšlenky, tvořit společné projekty, získávat informace, zaţívat pocit sounáleţitosti atd. Skupina učí porozumění sobě samému a stejně tak ostatním. Přirozenost člověka sdruţovat se dá vyuţít i v sociálních sluţbách. Pro oblast sociální práce jsou to především organizované skupiny, svolané sociálním pracovníkem, v nichţ se pracuje na společném cíli. Velkým přínosem je obohacování členŧ skupiny o zkušenosti ostatních, kdy jedince zjišťuje, ţe v podobné problémové situaci jsou i ostatní. Nezbytná je ale role facilitátora, který dbá na potřeby všech členŧ skupiny, aby například nikdo nebyl upozaďován (Havránková, in Matoušek a kol. 2013b: 169 185). 26

5.3 Koncept ucelené rehabilitace Pojmu ucelená (koordinovaná, úplná) rehabilitace v anglickém jazyce odpovídá spojení comprehensive rehabilitation. Dŧraz je právě na slovo ucelená, neboť samotný pojem rehabilitace se často chápe pouze z lékařského hlediska. Jde však o propojení rŧzných disciplín a základem je znalost ostatních odborníkŧ, kteří mohou na rehabilitování spolupracovat. (Votava a kol. 2003: 14 16). Vyuţitím rŧzných disciplín a prostředkŧ myslíme oblast medicíny, vzdělání, práva, sociální práce, psychologie aj. Jde o komplexní péči, která ale nemá klienta zvýhodnit či znevýhodnit oproti ostatním. Základním cílem je pomoc s plnohodnotnou integrací do společnosti a získání rovnocenných příleţitostí. Staví na schopnostech postiţeného, na pozitivním základě. Ve zdravotní oblasti se jedná o nápravy operacemi, poskytnutí léčiv, fyzioterapii či ergoterapii. V odvětví psychologie a psychoterapie je snaha pŧsobit preventivně (např. proti vzniku deprese) či léčebně. Uplatňují se zde obory jako muzikoterapie, biblioterapie či arteterapie. Pedagogická oblast vzdělává a připravuje na povolání, a to i v rámci individuálních vzdělávacích plánŧ. V oblasti rodiny se řeší vztahy a zajištění péče. Pracovní rehabilitace poskytuje kariérní poradenství a tvoří pracovní příleţitosti. Volnočasové aktivity pomáhají díky proţitkŧm, které jsou při nich vyvolávány (Novosád 2006: 57 60). 5.3.1 Sociální rehabilitace Sociální rehabilitace se týká všech typŧ klientŧ a jejím základem je rodina jakoţto základní funkční a podpŧrná jednotka. Jedinec sociálně rehabilitovaný má jednat co nejvíce samostatně, rozhodovat o svém ţivotě a svých cílech. Cílem je pomoc se zajištěním ekonomické jistoty pokud má OZP alespoň omezenou moţnost pracovat. Dále jde o zajištění vhodného a bezbariérového bydlení, ať jiţ samostatného, chráněného, případně ústavního. Následující sloţkou je zajištění dopomoci, osobní asistence či pečovatele. Součástí je také moţnost provozování sportovních a jiných zájmových aktivit, předávání informací a poradenství aj. A to vše se snahou o začlenění člověka se ZP do většinové společnosti a snahou o rozvoj osobnosti. (Votava a kol. 2003: 70 97). Optimální kvalita ţivota jedince závisí i na tom, jak je schopen přijmout své znevýhodnění a jakou snahu vyvine při integraci do společnosti. Vliv má samozřejmě i to, jak tyto osoby přijímá samotná většinová společnost (Jankovský 2006: 27). Sociální rehabilitaci tvoří i legislativní zabezpečení a rozvoj sociálních sluţeb 27

(Kodymová, Koláčková 2010: 94). V rámci konceptu ucelené rehabilitace mŧţe být od ostatních typŧ rehabilitace odlišná tím, ţe jde o celoţivotní proces (Jankovský 2006: 28). 5.4 Komunikace Pro potřebu této práce uţívám pojmu interpersonální komunikace, která se odehrává mezi dvěma lidmi a to tváří v tvář. Jedná se o setkání a dorozumívání s druhým, kterého přijímáme jako komunikačního partnera (Slowík 2010: 11 12). Vágnerová (2008: 260 261) označuje komunikační partnery termíny zdravý a postiţený. Uvádí, ţe komunikace mezi těmito osobami má svá specifika a odlišnosti vlivem narušených funkcí zdravotně znevýhodněného jedince. Odlišnosti dělí na neverbální a verbální. Jako neverbální označuje mimické a pantomimické projevy, které mohou u postiţeného být omezeny a mít jiný význam neţ v konverzaci zdravých jedincŧ. Také uvádí, ţe samotné postavení a viditelná odlišnost postiţeného mŧţe mít vliv na komunikaci. Mezi verbální odlišnosti řadí především formální problémy v řeči postiţeného, které jsou zpŧsobeny například defektem v řečových dovednostech. Autorka shrnuje, ţe obě skupiny mohou projevy toho druhého nesprávně interpretovat a tím vznikají nedorozumění. Slowík (2010: 13) píše, ţe vznik nedorozumění a špatná interpretace je při mezilidské komunikaci jev zcela běţný a často vzniká komunikační neobratností. Tyto nástrahy se mohou týkat kaţdého člověka, který se nachází v komunikační interakci. Avšak lidé s handicapem představují rizikovější skupinu, neboť téměř kaţdé zdravotní znevýhodnění s sebou nese moţnost komunikačních obtíţí. A ty mohou mít následně aţ fatální vliv na ţivot jedince ve společnosti. Komunikace, a s ní spojené problémy, s lidmi tělesně postiţenými se samozřejmě odvíjí od typu postiţení. Nejčastěji jsou uváděny poruchy řeči. Poruchy řeči jsou často dŧsledkem prodělané dětské mozkové obrny či cévní mozkové příhody. Jednou z nich je například dysartrie. Jde o poruchu artikulace, která se projevuje hlavně neobratností ve výslovnosti. Těţší formou je anartrie, při níţ je člověk vyslovit pouze hrdelní, neartikulované hlásky (Novosád, in Michalík 2011: 247). Mezi poruchy vyuţívání jazykového systému řadíme i afázii. Jedná se o narušenou či ztracenou schopnost porozumět a/nebo produkovat řeč. Tato porucha vzniká často po úrazech hlavy, jako dŧsledek nádorŧ na mozku či po prodělání cévní mozkové příhody. Významně zasahuje nejen schopnost komunikace, ale také celou osobnost člověka (Slowík 2010: 34). 28

Komunikační problémy nevznikají pouze ze strany člověka handicapovaného, který je určitým zpŧsobem znevýhodněn. Stejný vliv na to, aby komunikace probíhala plynule a došlo k vzájemnému porozumění má i člověk bez zdravotního omezení. Velmi záleţí na přístupu osoby, která není zdravotně znevýhodněná, aby komunikaci přizpŧsobila, je-li to třeba. Zároveň však znevýhodněného nijak nestigmatizovala a jednala s ním jako s rovnocenným partnerem. Je zcela nemístné přehnaně vyjadřovat soucit či dokonce vlastní převahu, protoţe komunikační partner se často znevýhodněn necítí. Naopak zmiňované projevy soucitu mohou u jedince následně vyvolat strach z projevu, strach ţe bude litován, posuzován či chápán jako nerovnocenný komunikační partner. Pozor je také třeba věnovat neverbálním projevŧm jako je pohled, gestikulace, vzdálenost mezi komunikujícími či posturika (polohy a drţení těla). Těmito projevy mŧţeme také, i nevědomky, vyjadřovat svou nadřazenost a mŧţeme handicapovaného stavět do situace, která mu není příjemná. Za zcela nevhodné jsou povaţovány posměšky, nadávky nebo poniţování (Slowík 2010: 14 18). Pro spolupráci s osobou TP jako s klientem je dobré znát i aktuální zdravotní a psychický stav, míru samostatnosti a komunikativnosti. Případná pomoc s pohybem by měla následovat aţ po vyjasnění toho, jakou formu dopomoci klient vyţaduje a do jaké míry je schopen pohybu sám. Komunikace by měla být empatická, přiměřená a uctivá, avšak bez projevŧ lítosti (Kukolová, Ješina in Kurková a kol. 2008: 57). 29

6 Rizika v profesi SP Mátel a Roman (2010: 60 62) uvádí, ţe nejúčinnějším nástrojem sociální práce je sociální pracovník, ale zároveň je i jejím největším rizikem. Rizikem ve smyslu neodbornosti, nekompetentnosti či byrokracie. Sociální pracovník není dokonalý, dělá chyby, ale měl by se neustále učit a mít podporu z okolí. Jinak se stane rizikem pro klienty i pro celou sociální práci. Problémy sociálních pracovníkŧ autoři dělí na osobní a profesní. V osobní oblasti se vyskytují problémy jako poruchy osobnosti, psychické i somatické nemoci, stres z váţných ţivotních událostí, manţelské nebo jiné rodinné problémy, závislosti, krize středního věku, problémy se zákonem aj. V oblasti profesní se pak jedná o finanční problémy, mobbing (násilí na pracovišti) či bossing (lobbing od nařízeného), činnosti a stres z práce s náročnými klienty, sociální práce s ohroţením zdraví či syndrom vyhoření. Autoři dále uvádí, ţe některé z problémŧ si pracovník zpŧsobuje sám (např. závislost) a jiné vznikají nezávisle na jeho činnosti. Stejně tak řešení určitých oblastí mŧţe zvládnout sám svou pílí a v jiných je nutná pomoc zvenčí. Pracovníci v pomáhajících profesích však často vědí pouze jak pomáhat jiným a řešení vlastních problémŧ nezvládají. 6.1 Zodpovědnost sociálních pracovníků vůči sobě a své profesi Sociální pracovník by si měl uvědomovat svou nedokonalost a nesnaţit se být vţdy perfektní. Přesto by se měl snaţit osobně i profesně rŧst a mít k dispozici náleţité nástroje a podpŧrné subjekty. Tím, ţe přebere zodpovědnost sám za sebe, pomáhá rŧstu kvality své práce i sociálních sluţeb. V osobní oblasti hraje dŧleţitou roli psychohygiena, společenské vztahy zdravý ţivotní styl či odpočinek. Nástroji pro rozvoj v profesní oblasti mohou být: sebereflexe, supervize, konzultace s kolegy, odborný výcvik, další vzdělávání, publikační činnost, lektorství, vědecko-výzkumná činnost aj. (Mátel, Roman, 2010: 63 66). 6.2 Syndrom vyhoření Freudenberger (in Maroon 2012: 15 17) ze zkušeností s lidmi v pomáhajících profesích popsal syndrom vyhoření jako vyčerpání emoční, fyzické a intelektuální, zpŧsobené stálou mentální zátěţí. Mezi pomáhajícími se vyskytuje kvŧli neustálému vystavení problémŧm jiných lidí, přičemţ uznání a podpora jsou nedostačující. 30