Univerzita Karlova v Praze

Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky Bakalářská práce Animoterapie a její využití pro osoby s mentálním postižením Autor: Radka Malenová Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Jaroslava Zemková, Ph.D. Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: B SPG-ČJ 2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Animoterapie a její využití pro osoby s mentálním postižením vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně za použití v práci uvedených pramenů a literatury. 30. 4. 2013...

Děkuji PaedDr. Jaroslavě Zemkové, Ph.D. za její cenné rady a trpělivost při vedení mé bakalářské práce. Rovněž bych ráda poděkovala Domovu sociální péče Křižanov za jejich ochotu a vstřícnost.

Obsah 1 Mentální retardace... 8 1.1 Charakteristika mentálního retardace... 8 1.2 Etiologie mentální retardace... 9 1.3 Klasifikace mentální retardace... 11 1.4 Osoby s lehkým mentálním postižením... 13 1.5 Motorické dovednosti u osob s mentálním postižením... 15 2 Animoterapie... 17 2.1 Historie animoterapie... 17 2.2 Charakteristika animoterapie... 20 2.3 Metody animoterapie... 21 2.4 Formy animoterapie... 24 2.5 Typy animoterapie podle zvířecích druhů... 25 2.5.1 Hiporehabiltace... 26 2.5.2 Canisterapie... 30 2.5.3 Felinoterapie... 35 2.5.4 Delfinoterapie... 36 2.5.5 Lamaterapie... 37 2.5.6 Ornitoterapie... 38 2.5.7 Insektoterapie... 38 2.5.8 Další zvířata používaná pro animoterapii... 39 2.6 Zákon o sociálních službách... 39 3 Domov sociální péče Křižanov... 43 3.1 Charakteristika Domova sociální péče Křižanov... 43 3.2 Animoterapie v Domově sociální péče Křižanov... 44 3.3 Vlastní šetření... 47 Interpretace získaných údajů... 53 Závěr... 55 Resumé... 57 Seznam literatury... 58

Úvod Pro svoji bakalářskou práci jsem si zvolila téma Animoterapie a její využití pro osoby s mentálním postižením. Animoterapie je oproti jiným terapiím specifická v tom směru, že je založená na kontaktu dvou odlišných živých tvorů- tedy člověka a zvířete. To sebou přináší různá specifika a zároveň širokou škálu možností jejího využití. Animoterapie nebo-li léčba za pomoci zvířete sahá do daleké historie, vymezení jejích všeobecně závazných norem a pokynů k jejich provádění spadá až do 20. století. Je stále se rozvíjející vědní disciplínou a je využitelná pro širokou škálu klientely. Jsou jimi primárně osoby se zdravotním znevýhodněním, osoby, které se ocitly v krizi, osoby žijící v zařízeních sociálních služeb. Právě zde zvířata pomáhají zmírňovat nejen obtíže fyzické, ale také psychické. Zmírňují pocit osamělosti a současně mohou motivovat k další činnosti například pohybové aktivitě a podporují tak zdravý životní styl. Potřebný a přirozený tělesný pohyb může být, z důvodu nezájmu i malé motivace k pohybu u klientů s mentálním postižením, omezen, animoterapie se v tomto případě stává vhodným prostředkem, jak spojit příjemné s užitečným. Cílem bakalářské práce je snaha analyzovat literaturu na dané téma a získat informace o tom, zda animoterapie motivuje k pohybové aktivitě a jaký je její vliv na emocionální stránku osobnosti u klientů s lehkým mentálním postižením v Domově sociální péče Křižanov. Bakalářská práce je rozdělena na tři kapitoly. V první kapitole je pozornost věnována charakteristice mentálního postižení, etiologii a klasifikaci mentálního postižení dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN -10, podrobnější charakteristice osob s lehkým mentálním postižením a jejich motorickým dovednostem. V druhé kapitole je analyzováno vymezení termínu animoterapie, historie léčebného využití zvířat, formy a metody animoterapie z hlediska jednotlivého členění týkajícího se složky společenské, terapeutické, výchovně-vzdělávací a typy animoterapie podle zvířecích druhů. Součástí této kapitoly je stručné vymezení zákona o sociálních službách.

Ve třetí kapitole jsou využity poznatky z návštěv v Domově sociální péče Křižanov. Pozornost je věnována stručné charakteristice tohoto domova a nabízeným druhům animoterapie. V závěru třetí kapitoly jsou shrnuty poznatky z vlastního šetření v Domově sociální péče Křižanov. K tomuto účelu mi posloužila přímá pozorování animoterapií a strukturované rozhovory s klienty Domova sociální péče Křižanov. Pro porovnání některých otázek, které jsem si v rámci animoterapie a jejího působení na klienty s lehkým mentálním postižením položila, jsem využila dotazníky, které vyplňovaly osoby, které se na animoterapiích aktivně podílejí.

1 Mentální retardace 1.1 Charakteristika mentálního retardace Pojem mentální retardace vychází z latinských slov mens (mysl, duše) a retardare (opozdit, zpomalit), doslovný překlad by tedy zněl opoždění mysli. (Slowik 2007, s. 109). Toto označení se začalo používat až po konferenci Světové zdravotnické organizace v Miláně v roce 1959.(Müller 2002) Autoritami v oblasti definice mentální retardace jsou Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10, DSM -IV (Diagnostický a statický manuál mentálních poruch) a AAMR (American Association for Mental Retardation). MKN-10 definuje mentální retardaci jako: Stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje, který je charakterizován především narušením schopností projevujících se v průběhu vývoje a podílejících se na celkové úrovni inteligence. Jedná se především o poznávací, řečové, motorické a sociální dovednosti. Mentální retardace se může vyskytnout s jakoukoliv jinou duševní, tělesnou či smyslovou poruchou anebo bez nich. Jedinci s mentální retardací mohou být postiženi celou řadou duševních poruch, jejichž prevalence je třikrát až čtyřikrát častější než v běžné populaci. Adaptivní chování je vždy narušeno, ale v chráněném sociálním prostředí s dostupnou podporou nemusí být toto narušení u jedinců s lehkou mentální retardací nápadné. (Valenta, Müller 2007, s. 11) Podle AAMR je: Mentální retardace snížená schopnost charakterizovaná signifikantními omezeními intelektových funkcí adaptibility, která se projevuje především v oblasti pojmové, praktické a sociální inteligence. Tento stav vzniká do 18 roku života, je multidimenzionální a pozitivně ovlivnitelný individuálním přístupem a cílenou podporou. (Luckasson et. al. 2002 s. 8 in Černá a kol. 2008) Mentální retardace je vývojovou duševní poruchou. Jedná se o poruchu intelektu. Je pro ni typické snížení kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností. Zhoršené je také přizpůsobení se okolí a různost se projevuje také v oblasti psychiky. (Valenta, Müller 2007). Mentální postižení má specifické postavení mezi ostatními zdravotními postiženími, poněvadž u něj se jedná o defekt psychických funkcí, který u ostatních typů postižení není primární. U ostatních typů zdravotního postižení lze defekty kompenzovat právě psychickou činností. 8

U osob s mentálním postižením je nutné hledat kompenzační prostředky ve sféře manuální činnosti. (Langer 1996) 1.2 Etiologie mentální retardace Etiologie mentální retardace je velmi rozmanitá, existuje mnoho možných vlivů ohrožujících plod i dítě. Podle Černé a kol.(2008) hraje důležitou roli také časový faktor a souvislosti spojené se vznikem mentální retardace. V odborné literatuře medicínské, psychologické i pedagogické podle Černé a kol. (2008) nacházíme různá schémata pro kategorizaci etiologie a klasifikaci mentální retardace, jež je možné chápat pouze jako určitý dohodnutý způsob diferenciace mezi odborníky v dané oblasti, jejímž společným atributem je mentální retardace. Obecně bývají příčiny mentálního postižení kategorizovány na faktory: 1)Endogenní (vnitřní)- příčiny genetické. 2)Exogenní (vnější)- vlivy, které působí po celou dobu období prenatálního, perinatálního i postnatálního. Valenta a Müller (2007) rozdělují etiologii dle působení na tři hlavní období: 1)Prenatální příčiny V tomto období jsou dominantní vlivy dědičné-hereditární. Podle Valenty a Michalíka (2012) dítě po rodičích dědí určitou výkonnost, tedy i nedostatek vloh k určité činnosti. Valenta a Müller (2007) vysvětluje: Z kvantitativního pohledu převažujícím faktorem jsou specifické genetické příčiny. Vlivem mutagenních faktorů dochází k mutaci genů, k aberaci chromozomů či změnám v jejich počtu (genomové mutace). Do této kategorie spadá velká skupina (21% etiologií mentálního postižení) recesivně podmíněných poruch zahrnujících většinu dědičných metabolických onemocnění typu fenylketonurie, galaktosemie, homocystinurie, atd. 9

Vůbec nejpočetnější jsou poruchy způsobené počtem chromozomů tvz.trisomie namísto tvz. dizomie, tedy případu, kdy jeden chromozom dítě získává od otce a jeden od matky. Nejtypičtějším příkladem je Downův syndrom, kdy dochází k trisomii 21. chromozomu. Další typ poruchy je způsobený změnou počtu pohlavních chromozomů např. trizonie (XXY) v případě Klinefelterova syndromu a těžkého mentálního postižení spojeného s Lesch-Nyhanovým syndromem. Rizikovými faktory jsou rovněž různé druhy virů a onemocnění matky v době těhotenství, přičemž klíčové je, kdy dojde k narušení plodu těmito faktory. Mezi taková závažná onemocnění patří např.: zarděnky, kongenitální syfilis, toxoplasmóza, otravy olovem a přímou intoxikací embrya či plodu. Dalšími rizikovými faktory ohrožujícími plod jsou ozáření dělohy, alkoholismus matky (fetální alkoholový syndrom), užívání drog. Vážnou příčinou může být také nedostatek plodové vody, anencefalie, hydrocefalus, mikrocefalus a makrocefalus. (Černá a kol. 2008) 2)Perinatální příčiny Do této skupiny řadíme rizikové faktory ohrožující dítě během porodu, jsou jimi: mechanické poškození mozku, hypoxie a asfyxie v důsledku nedostatku kyslíku, předčasný porod, nízká porodní váha dítěte, těžká novorozenecká žloutenka. 3) Postnatální Po narození může být dítě přibližně do druhého roku věku ohroženo různými nemocemi, které mohou mít pro dítě fatální důsledky například i vznik mentálního postižení. Mezi tato onemocnění patří nemoci vyvolané mikroorganismy (klíšťová encefalitida, meningitida, meningoencefalitida), dále mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku. Snížení intelektových schopností může být ovlivněno také špatným rodinným a sociokulturním prostředím. V důsledku toho může dojít ke snížení inteligenčního kvocientu (poměru mentálního a chronologického věku) až o 20 bodů. Pokud dojde ke včasnému zajištění nápravy těchto škodlivých vlivů, může být tento deficit upraven. 10

Bohužel většinou se tyto problémy vyskytují u rodičů v nižším sociokulturním prostředí a tak se problémy spíše kumulují. Řešením těchto potíží se v psychopedii zabývá sekundární a terciální prevence.(valenta, Müller 2007 ) 1.3 Klasifikace mentální retardace Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 dělí mentální retardaci na: F70 Lehkou mentální retardaci (mild mental retardation) IQ 50-69 F71 Středně těžkou mentální retardaci (moderate mental retardation)iq 35-49 F72 Těžkou mentální retardaci (severe mental retardation) IQ 20-34 F73 Hlubokou mentální retardaci (profound mental retardation)do 19 IQ F78 Jinou mentální retardaci F79 Nespecifikovanou mentální retardaci Jiným klasifikačním systémem, který se používá převážně v USA, ale například také ve Španělsku, je Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, který vydala Americká psychiatrická asociace (The diagnostic and Statictical Manual of Mental Disordes, 4th edition, neboli DSMV IV) Ve své poslední revizi z roku 2000 specifikuje mentální postižení podle hlouby následovně. 317 lehká mentální retardace 318 středně těžká mentální retardace 318.1 těžká mentální retardace 318.2 hluboká mentální retardace, 319 mentální retardace, hloubka nespecifikovaná. (Černá a kol. 2008 s. 103) 11

F70 Lehká mentální retardace Osoby s lehkou mentální retardací jsou schopny užívat řeč v každodenní komunikaci. Řečový vývoj je opožděný. Viditelné obtíže se projevují s nástupem do školy. Obtíže se projevují zejména v teoretické části výuky a osvojení si nejzákladnějších dovedností:čtení a psaní. V sebeobsluze je většina klientů nezávislá, její osvojení je však pomalejší. Vhodné je pro klienty sociálně nenáročné prostředí, v němž se pohybují bez větších problémů a omezení. Podle Valenty a Müllera (2007) se organická etiologie vyskytuje u většiny klientů, s tím, že u většiny se mluví o spodní variantě distribuce inteligence v populaci. F71 Středně těžká mentální retardace Etiologie tohoto stupně je většinou organická. Narušení psychického vývoje bývá kombinované s dalšími duševními, tělesnými či neurologickými poruchami. Řečové schopnosti a myšlení jsou výrazně omezené. Osoby se středně těžkým mentálním postižením vyžadují dohled a péči např. ve formě pobytu v denním, týdenním stacionáři, domově, chráněném bydlení apod. Vzdělávání je obtížné, ale za předpokladu kvalitního a trpělivého pedagogického přístupu mohou žáci dosáhnout osvojení si základu čtení, psaní, počítání. V řečové oblasti se projevuje jednoduchost, obsahová chudost, která může přetrvávat i v dospělosti a často tyto osoby komunikují pouze nonverbálně. Osoby se středně těžkou mentální retardací jsou schopné jednoduché manuální práce, která by měla být prováděna nejlépe pod odborným dohledem. (Valenta, Müller 2007) F72 Těžká mentální retardace Opoždění psychomotorického vývoje je možno vypozorovat již v předškolním věku. Osoby s tímto stupněm postižení nejsou schopny sebeobsluhy. Řečový vývoj stagnuje a zůstává na předřečové úrovni. Velmi vzácně se mohou objevit jednotlivá slova. 12

Časté jsou poruchy v oblasti motoriky, které jsou důsledkem poškození centrální nervové soustavy. U těchto osob se mohou objevit stereotypní pohyby, sebepoškozování, agrese. Důležitá je velmi intenzivní a kvalitní rehabilitační a výchovně-vzdělávací péče, která může přispět k celkovému rozvoji těchto osob. (Valenta, Müller 2007) F73 Hluboká mentální retardace U osob s hlubokou mentální retardací je nutností stálý dohled a trvalá kvalitní především zdravotnická péče, jelikož má většina těchto osob těžké senzorické či motorické postižení a těžké neurologické poruchy. Komunikace bývá omezena pouze na neverbální projevy a porozumění je možné pouze u velmi jednoduchých požadavků. Valenta a Müller (2007) poukazují na organickou etiologii v kombinaci s nejtěžšími pervazivními poruchami. 1.4 Osoby s lehkým mentálním postižením U osob s lehkým mentálním postižením se udává hodnota IQ v rozmezí 50-69, přičemž přibližný mentální věk v dospělosti podle Černé a kol. (2008) odpovídá věku 8,3-10,9 let. Podle Pipekové a kol. (2010) dochází do 3 let k opoždění nebo zpomalení psychomotorického vývoje. V období školní docházky jsou již nápadnější obtíže projevující se malou slovní zásobou, objevují se vady řeči, obsahová chudost, stereotypnost a nedostatečná zvídavost. Žáci s lehkým mentálním postižením se vzdělávají zpravidla v základní škole praktické. Jsou vzděláváni podle příslušného vzdělávacího plánu, mohou být také integrováni do běžné základní školy za předpokladu splnění podmínek pro integraci. U žáků s lehkým mentálním postižením se mohou vyskytnout pocity odloučenosti v případě, že zůstávají mezi ostatními žáky na běžné základní škole. V dalším stupni vzdělávání mohou pokračovat na učebních oborech, které je připravují na vykonávání jednodušších manuálních činností. Podle Langera (1996) se u osob s lehkým mentálním postižením vyskytuje motivace k učení, možnost formování konkrétního životního cíle. 13

Osoby s lehkým mentálním postižením jsou schopné zaměřit svoji pozornost do budoucna, jejich cíle však budou spíše materiální. Jsou schopné každodenní komunikace, jsou schopny udržet rozhovor a podrobit se jednoduchým otázkám. Omezení se mohou objevit v různých oblastech života např. navazování vztahů, vzdělávání, práce, bydlení, samostatnost, bezpečnost. V oblasti potřeb sociálního začlenění do společnosti bývá patrné zpoždění oproti většinové společnosti.v době nástupu puberty se u intaktní mládeže projevuje tendence vytváření skupinek, touha mít svůj sociální status, naproti tomu u osob s lehkým mentálním postižením se tyto tendence vyskytují později nebo v menší míře. (Langer 1996) Problémy se mohou vyskytovat v oblasti sociálních dovedností, někteří klienti v domovech sociální péče se mohou hůře adaptovat na sociální prostředí. V těchto případech jsou často velmi vhodné právě různé druhy terapií individuálních, ale i skupinových. Skupinové terapie pomáhají odbourávat sociální bariéry nenásilnou formou a napomáhají k přátelskému sbližování klientů. Sociální kontakt je důležitý. V případě jeho nenaplnění dochází k opožďování psychického vývoje. Další důležitou oblastí, na kterou je třeba se u osob s jakýmkoliv zdravotním postižením zaměřit je rozvíjení dovedností a kompenzování jejich nedostatků. V pracovní oblasti jsou vhodnější ty práce, kde lze využít spíše praktické než teoretické znalosti. Podle Švarcové (2006) nebudou mít osoby s lehkým mentálním postižením obtíže v té společnosti, která klade malý důraz na teoretické znalosti. V takové společnosti budou osoby s lehkým mentálním postižením vnímány tolerantně. Postižení se projeví při emoční a sociální nezralosti, zejména v praktických otázkách jakými je samostatné bydlení, manželství, péče o dítě, různé tradice a normy, kterým se osoba s lehkým mentálním postižením může obtížně přizpůsobovat. Pipeková a kol. (2010) poukazuje na obtíže v emocionální oblasti. Mohou jimi být zejména afektivní labilita, impulzivnost, agrese, zvýšená sugestibilita, úzkostnost. Podle Müllera (2002) je podmínkou pro smysluplný rozvoj osobnosti lehce mentálně retardovaných jedinců dosažení určité aktivizační úrovně. Emoce a motivy hrají v lidském chování klíčovou roli. 14

Regulují chování osob s mentálním postižením i osob zdravých. Rubinštejnová (1986) poukazuje na problematiku slabého řízení citů u osob s mentálním postižením vlivem nízkého intelektu. U osob, které citově strádají, se může také objevit zvýšená touha po vyjádření citů od druhých osob, které jsou pro ně důležité a kterým důvěřují. Rodinné zázemí má pro osoby s lehkým mentálním postižením velký význam. Jestliže osoby s lehkým mentálním postižením žijí mimo svoji rodinu například v domovech sociální péče je důležité jim vytvářet zázemí, které co nejvíce napodobuje rodinné prostředí. Samozřejmostí musí být respektování jejich práv a snaha vytvářet jim přátelské a podněcující prostředí formou nabízení široké škály zájmových a tvůrčích činností. 1.5 Motorické dovednosti u osob s mentálním postižením Pro osobnost člověka je důležitá jednota psychických a motorických funkcí. Müller (2002) poukazuje na důležitost motorické činnosti a jejího klíčového vlivu na duševní vývoj člověka. Důležitost motorické činnosti vyzdvihoval také Piaget, podle něj se myšlení vyvíjí v jednotě s motorikou již od útlého věku. Motorická činnost má důležitý význam při uvědomění si vlastního já, vlastního těla i okolního světa. Pohyb patří mezi nejzákladnější a nepřirozenější potřeby člověka. Je propojen s psychickými aktivitami člověka například napodobivostí, tvořivostí, uskutečňování sociálního kontaktu. Podle Müllera (2002) je motorika důležitou proměnou, kterou musíme vystavit procesu řízeného učení. Motorická činnost má velký význam pro rozvoj vnímání, myšlení a poznávacích funkcí, výstavbu řeči u všech osob v populaci. Není tomu jinak ani u osob s mentálním postižením. U osob s lehkým mentálním postižením upozorňují Bajo a Vašek (1994) na širokou škálu úrovně motorických dovedností. Šíře této škály je dána jednak stupněm postižení, tak i etiologií či typem postižení. (Müller 2002) Kábele (1976) uvádí, že porušení duševního vývoje se projevuje v jednotlivých složkách psychiky, postihuje též i schopnosti pohybové a to jak v rozlišování pohybu, tak i v osvojování pohybových dovedností. 15

Rozvoj poznávací činnosti ovlivňuje rozvoj pohybové aktivity. V pohybové výchově lze spatřit působení na velké množství psychických funkcí, jako je vnímání, pozorování paměť, pozornost, fantazie, myšlení i řeč. Právě pozornost a schopnost vnímaní a zapamatování jsou jedním z hlavních pilířů osvojení si pohybových dovedností. Osoba s mentálním postižením si nepřesně osvojuje určitý pohyb a nerozlišuje ho přesně. Objevuje se také snížená schopnost koordinovat a spojovat určité pohyby. Organickým poškozením centrální nervové soustavy bývá snížena úroveň motoriky. Vyskytují se nedostatky v analyticko-syntetické pohybové činnosti. Narušena je taktéž oblast emocionální a volní. Intelektový nedostatek se projevuje především ve volbě vhodných účelných pohybů. Obvykle úroveň pohybových dovednosti odpovídá tomu jaké má osoba s mentálním postižením rozumové schopnosti. Objevuje se neschopnost pohybově řešit konkrétní situaci.(kábele 1976, Müller 2002) Jestliže chceme rozvíjet úroveň pohybových dovedností osoby s mentálním postižením, je nutné zvolit k tomu přiměřené prostředky. Zjištění pohybových dovedností a jednotlivých složek pohybu je však velmi obtížné. Kábele (1976) uvádí, že ke zjišťování dovedností v oblasti obratnosti a pohybových dovedností lze využít například stupnici Ozereckého, uveřejněnou poprvé v Moskvě v roce 1923. Tato stupnice obsahuje úkoly pro mládež od 14 do 16 let. V této stupnici jsou sledovány tyto stránky pohybového projevu: 1. Statická koordinace celého těla (rovnováha) 2. Pohybová koordinace horních končetin 3. Pohybová koordinace celého těla 4. Pohybová pohotovost (rychlost) 5. Koordinace dvou pohybů prováděných současně 6. Přesnost izolovaných pohybů 7. Pohybová paměť Výrazně je věnována pozornost pohybové výchově zejména ve školním věku dítěte s mentálním postižením. U žáků se podle Karáskové (2005) charakterizuje celková nebo částečná atypičnost pohybového vývoje. 16

Karásková (2005) rozděluje žáky inklinující k eretickému typu (hyperaktivní) a žáky inklinující k torpidnímu typu (hypoaktivní). Hlavními charakteristikami osoby eretického typu je zbrklost, impulzivita, grimasy, motorické zlozvyky. U osoby torpidního typu je to naopak pasivita, zpomalené projevy, nemotornost, pohybová negramotnost i bázlivost a strach, které jsou překážkou ve vykonávání tělesných pohybů. Podle Karáskové (2005) mají zejména žáci s mentálním postižením nižší úroveň koordinačních schopností oproti stejně staré intaktní populaci. Mentální postižení má dopad na úroveň obratnosti pohybu, rovnováhy, kinestetickodiferenciační schopnosti, odhadu vzdálenosti a trvání časového úseku, prostorové orientace, schopnosti odhadnout tempo a udržet jej. Úroveň motorických dovedností je u osoby s mentálním postižením velmi různorodá. (Karásková 2005). Motorické dovednosti se mohou vyvíjet během celého života. Mnoho autorů poukazuje na nedostatek vůle u osob s mentálním postižením, proto je při snaze o rozvoj motorických dovedností důležité zvolit vhodnou, nenásilnou a přirozenou metodu, která bude pozitivně působit na zlepšení motorických dovedností. 2 Animoterapie 2.1 Historie animoterapie Historie využívání zvířat pro pomoc člověku je zhruba stejně stará jako domestikace. Historicky je jako první významný pomocník člověka označován pes. Kromě funkce pomocníka v oblasti hlídání, lovení, pastevectví a dopravy plnil pes od pradávna také funkci společenskou a hygienickou. Ve starověkých civilizacích především ve starověkém Egyptě, Etiopii, Sumeru, Babylonu Indiu, Inků, Řeků, Římanů a dalších se objevuje mnoho důkazů o společenském využívání a uctívání psů a koček. První zmínky o léčebném využití koní pocházejí od jihoamerických indiánů, kteří nechávali své bojovníky ležet napříč přes hřbet koně, jenž musel chodit nebo klusat. Rytmický pohyb koňského hřbetu masíroval hrudní koš bojovníka a poloha napříč zase udržovala volné dýchací cesty. (Nerandžič 2006, s. 82) 17

První osobností, která předepisovala jízdu na koni z léčebných důvodů byl Němec Thomas Sydehman. Trojrozměrný pohyb jezdce byl popsán německým prof.samuelem Theodorem Quellmalzem. V minulosti bylo těsné soužití člověka a zvířete přirozenou záležitostí. Člověk tak brzy zaznamenal možnost léčebného využití zvířete. Podle teorie harvardského biologa E.O.Wilsona jsou lidské bytosti přitahovány ke všem životním formám přírody, tím pádem člověk odedávna využíval léčivou symbiózu se zvířaty. Podle této teorie má živý organismus coby bioenergetický zdroj schopnost probouzet samoléčitelské schopnosti jiného organismu.(lacinová in Velemínský 2007). V současnosti, kdy se lidé stále více vzdalují soužití s přírodou, je právě tato schopnost zvířat hodnotná, je totiž vzácnější než dříve a působí antistresově, antidepresivně a navíc aktivuje množství pozitivních citů. Animoterapie byla v minulosti využívána v řadě zemí. V Belgii je známo od 8. do 9. století jako doplňková terapie zdravotně postižených, v Anglii od 18.století fungoval quakery založený ústav pro duševně nemocné (klinika York Retreat v Yorkshiru), kde pacienti obstarávali zahrádku a malá zvířata (králíci, drůbež). V 19. století vzniklo v německém Bethelu centrum pro epileptiky, které ve svém počátku využívalo léčebných sil psů, koček, ovcí a koz, později i ptáků a koní. (Lacinová in Velemínský 2006 s. 27 ) V USA došlo roku 1919 k prvnímu léčebnému využití psů v nemocnicích. Předchůdci dnešních záchranářských psů pro raněné byli využíváni již v Napoleonově armádě. Během roku 1942 byli psi využíváni v oblasti rehabilitace letců, kteří byli zraněni ve válce. V roce 1966 se v norském rehabilitačním centru začalo léčebně využívat také psů a koní. V oblasti spolupráce terapeuta a jeho psího koterapeuta však největší průlom znamenal rok 1969, kdy bylo zásluhou osobní zkušenosti amerického psychiatra B. M. Levinsona zaznamenán výraznější úspěch léčebného procesu působení psa na člověka. Levinson roku 1982 stanovil zásady nové vědní disciplíny zvané pet facilited therapy nebo - li zvířaty podporovaná terapie. Dalším důležitým počinem v oblasti rozvoje animoterapie bylo koncem 60. let minulého století založení společnosti provádějící výzkumy lidsko-zvířecích vztahů, na jejímž založení se podíleli výzkumníci chování, psychologové, psychoterapeuti, lékaři a gerontologové ze Spojených států amerických a Anglie. 18

Velmi významným rokem v oblasti sjednocení poznatků o animoterapii byl rok 1992, kdy vznikla mezinárodní asociace IAHAIO (International Association of Human- Animal Interaction Organisations) zabývající se oblastí výzkumu i praktické aplikace aktivit s zvířaty. ČR je jejím členem od roku 1995 prostřednictvím národní asociace AOVZ (Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům). (Lacinová in Velemínský 2007 s. 28). V roce 1995 proběhla v Ženevě 7. Mezinárodní konference IAHAIO, jejímž praktickým přínosem bylo ustanovení rezoluce-směrnice k pomocným terapeutickým činnostem prováděným za účasti zvířat, jež byla zaslána národním vládám a zainteresovaným orgánům a spočívala ve výzvě k legislativnímu umožnění léčebného využívání zvířat a zajištění oboustranně přijatelných podmínek pro soužití s nimi. (Tichá in Velemínský s. 47 2007, Lacinová in Ve1emínský 2007) Dalšími společnostmi, které sjednocují poznatky z animoterapie jsou pro Evropu ESAAT (European Society for Animal Assisted Therapy). Také v České republice vznikají animoterapuetické organizace. Nejvýznamnější z nich je Canisterapeutická asociace a Česká hiporehabilitační společnost. Metodologicky se tato vědní disciplína rozvíjí především díky společnosti Delta Society, která vypracovává metodologii animoterapie a normy praxe, které jsou celosvětově uznávané. Nejvýznamnější přínos v oblasti rozvoje animoterapie má USA především manželé Corsonovi, B. M. Levinson. (Lacinová in Velemínský 2007) V oblasti praktické aplikace se v USA, anglosaských zemích a Kanadě uplatňuje především forma návštěvního programu. Nejvíce se užívá terapeutického ježdění na koni a terapie se psy. Využití canisterapie v Čechách bylo v minulosti velmi ojedinělé a její rozvoj pozvolný. Mezi prvními začal léčebné účinky psů využívat Ústav sociální péče Kociánka v Brně koncem 90. let a také koncem 80. let a začátkem 90. let Psychiatrická léčebna Praha Bohnice. Informace o léčebném využití koček sahají do 90. let minulého století. Významnými osobnostmi felinoterapie je Mgr. Erwin Reisaus z Rakouska a Avshalom Beni z Izraele. Felinoterapii se v České republice věnuje od roku 1997 Nezávislý chovatelský klub se sídlem v Mladé Boleslavi. Ten vydal plemennou knihu koček a zkušební řád pro týmy v návštěvní terapeutické službě. Zkušební řád obsahuje čtyřstupňový systém způsobilosti koček v různých situacích. 19

Česká republika se pyšní dlouholetou tradicí v léčebném využití koně. Významnou osobností, která poprvé léčebně využila vlastností huculského koně byl RNDr. Otakar Leiský na Zmrzlíku u Prahy. Cílené rehabilitaci za pomocí koní se věnuje MUDr. Lia Frantalová.(Nerandžič 2006) 2.2 Charakteristika animoterapie Animoterapie označuje jakékoliv léčebné působení zvířete na člověka. Jedná se o léčebný proces na různých rovinách například odstranění nebo zmírnění psychických bolestí, fyzických obtíží, posílení schopnosti komunikace, socializace, relaxace a mnoho dalších. Jedná se o proces, ve kterém jsou vždy zastoupeni nejméně tři živí tvorové. První z nich je animoterapeut, druhou z nich je koterapeut nebo-li zvíře, které hraje roli prostředníka a třetí z nich je klient. Kratochvíl (2002) zdůrazňuje pět základních faktorů všech psychoterapeutických směrů: a)vztah mezi pacientem a terapeutem (důvěra, očekávání, pomoci, motivace přesvědčení, empatie akceptace) b)výklad poruchy (porozumění symptomům a osobním problémům) c)emoční uvolnění (příležitost k ventilování traumat, odreagování, uvolnění napětí a duševní očista) d)konfrontace s vlastními problémy e)posílení (formování žádoucího chování) Podle Kulky (2007) se tak zvířata mohou účastnit terapeutického procesu v různých souvislostech. (Kulka in Velemínský 2007 s. 38-39) Vymětal (2003) vytvořil čtyři základní skupiny pro pozitivní psychoterapii: 1. Celková situace terapie musí být jasně strukturovaná a důvěryhodná. 2. Osobnost terapeuta má vykazovat ve zvýšené míře vlastnosti a chování, jež odpovídají Rogerovskému pojetí psychoterapie (akceptace, empatie, autenticita) 3. Klient si má terapeuta vážit a považovat jej za přirozenou autoritu. Vážit si, ovšem neznamená bát se. 20

4. Ve vztahu mezi terapeutem a klientem je obecně žádoucí, aby k sobě cítili náklonnost, vzájemně respektovali své role a brali terapii vážně. Léčebné účinky zvířat jsou ověřené zkušenostmi sahajícími daleko do hluboké historie. Výsledky léčby za pomocí zvířat mohou často přesahovat veškerá naše očekávání. Nejčastěji používaná zvířata pro animoterapii jsou psi a koně. Ti jsou oblíbeni především pro svoji přátelskou povahu, empatii a pozitivní energii. Zvířata používaná pro animoterapii milují s nepředstíranou láskou, zmírňují psychické napětí a úzkost. Animoterapie je založena na přirozeném vzájemném pozitivním působení mezi člověkem a zvířetem. 2.3 Metody animoterapie Delta Society je mezinárodně uznávaná společnost, která vytvořila metodologii a normy praxe animoterapie. Za základní metody považuje Animal Assisted Activites (AAA) a Animal assisted Therapy.(AAT) Aktivity za asistence zvířat (AAA) a Terapie za asistence zvířat (AAT) jsou termíny, které vyjadřují, že zvíře je v léčbě hnací silou, která podporuje specializovaného pracovníka. Delta Society upozorňuje na to, že bychom se měli vyhnout použití termínu zvířecí terapie z toho důvodu, že tento termín je nepřesný a zavádějící. Toto pojmenování před několika desítkami let označovalo programy, které se zabývaly výcvikem chování zvířat. Podle Delta Society jsou termíny terapie za pomoci domácích zvířat a terapie za pomoci zvířat totožné s Animal Assisted Activities a Animal- Assisted Therapy. Animal Assisted Activities AAA Delta Society definuje AAA takto: AAA působí v motivační, výchovné, volnočasové anebo terapeutické oblasti a jejím účelem je zvýšení kvality života. AAA jsou zastoupené v mnoha oblastech, vedené speciálně vycvičenými profesionály, poloprofesionály anebo dobrovolníky, kteří spolupracují se zvířaty pro dosažení stanoveného cíle. Animal assisted Activities jsou aktivity neformální. Při AAA zvířata navštěvují lidi, přičemž tato činnost může být opakována u mnoha lidí. 21

Oproti tomu terapeutický program je upravený a je ušitý na míru dané osobě a jejím zdravotním požadavkům. Při AAA se neplánují žádné specifické léčebné cíle na každé sezení, personál si při každém sezení nemusí dělat poznámky, průběh jednotlivých návštěv je spontánní a každá návštěva trvá tak dlouho, jak je třeba. Animal Assisted Therapy (AAT) Podle Delta Society je AAT je cílená léčba, při které zvíře splňující určitá kritéria je plnohodnotnou součástí léčebného procesu. AAT jsou řízeny zdravotnickým odborníkem s odbornou kvalifikací a ten tyto terapie vykonává. AAT podporuje lidskou psychiku, zlepšuje sociální, emoční a kognitivní funkce (myšlení a rozumové dovednosti). Mohou být skupinové nebo individuální. Tento proces je zaznamenán a vyhodnocen. V AAT jsou stanovené specifické záměry a cíle pro každého jednotlivce. Jejich pokrok je měřen. Některé z cílů AAT jsou v oblasti fyzického zdraví:zlepšení jemné motoriky, zlepšení koordinace na invalidním vozíku, zlepšení rovnováhy při stání. V oblasti duševního zdraví je to zlepšení komunikace mezi členy skupiny, zlepšení pozornosti, rozvinutí volnočasových aktivit, zvýšení sebedůvěry, snížení úzkosti, omezení samoty, vzdělávaní, zvětšení slovní zásoby, podpora krátkodobé/dlouhodobé paměti, zlepšení znalosti konceptů, jako např. velikost, barva, posílení motivace, ochota zapojit se do skupinových aktivit, zlepšení komunikace s ostatním personálem, více pohybu. 1 V české literatuře vymezuje Freeman (2007) tyto metody takto. AAA Animal Assisted Activities jsou aktivity za pomoci zvířat ve sféře společenské. Za důležité cíle této metody je považováno odbourávání stresu, úzkosti, strachu, zlepšení komunikace a celkové otevřenosti klienta vůči okolnímu prostředí. Jde především o celkový rozvoj sociálních dovedností. Z hlediska průpravy pro tuto metodu Freeman (2007) uvádí nutnost přítomnosti proškoleného zooterapeutického týmu a další zodpovědné osoby daného zařízení, které bude na terapii dohlížet. 1 Delta Society. Animal-Assisted Activities/Therapy 101. [online].pet partners. [Belewue USA)]:Uptown studious,2012 [cit. 4. dubna 2013].Dostupné z http://www.petpartners.org/aaa-tinformation 22

Nejvíce užívanými technikami této metody jsou prvky v oblasti rozvíjení jemné motoriky jako je hlazení, česání, péče o zvíře. Důležitým přínosem je přirozené posilování komunikace a paměti. Další metodou je AAT( Animal Assisted Therapy) nebo-li jak uvádí Freeman (2007) terapie za pomoci zvířat, která se zaměřuje na zlepšení psychického i fyzického stavu klienta. Cíle této metody se zaměřují na komplexní rozvoj osobnosti člověka v oblasti funkcí fyzických, psychických, emocionálních. Podle Freeman (2007) je hlavním cílem této zooterapie podpora procesu léčby rehabiltace. Z hlediska průpravy pro tuto metodu zdůrazňuje potřebu zdravotního, sociálního nebo pedagogického vzdělání, terapeutický tým by se měl skládat ze zooterapeuta profesionála a otestovaného zvířete. Tuto terapii může v některých případech provádět i proškolený laik, klíčová je ale vždy spolupráce s profesionálem. Využívanými aktivitami jsou zejména činnosti zaměřené na rozvoj jemné a hrubé motoriky, sociálních dovedností, psychických funkcí. Třetí metodou je vzdělávání za pomoci zvířat AAE (Animal Assisted Education). Jedná se o metodu se zaměřením na výchovu vzdělávání, ale také sociální dovednosti. Podle Freeman (2007) je hlavním cílem této metody zvýšení motivace k učení a osobnímu rozvoji. V oblasti průpravy je pro tuto metodu klíčová přítomnost nebo intenzivní spolupráce s pedagogickým personálem či jinou osobou poučenou o účincích vzdělávání za pomoci zvířat. Zvíře je v této metodě zvláště využíváno jako prostředník pro výuku, typickými technikami jsou hry zaměřené na rozvoj motoriky, komunikace, přičemž je důležité klienty vhodně namotivovat. Náplní další metody je pomoc člověku, který se ocitl v krizi. Freeman (2007) ji uvádí jako krizovou intervenci za pomoci zvířat Animal Assisted Response AACR. Jedná se o metodu, jejímž hlavním úkolem je odbourání stresu, zmírnění úzkosti člověka, který se ocitl v krizové situaci. V týmu profesionálů této metody by kromě osoby se znalostí animoterapie, měla být také osoba s bohatými zkušenostmi s různými klienty s výbornou znalostí a zkušenostmi z oblasti psychologie. Velmi důležité je proškolení v rámci integrovaného záchranného systému. Zvíře by mělo být odolné proti stresu a náročným situacím. Nejčastěji užívané aktivity jsou metody z psychologie, důležitá je komunikace empatie a hry s hračkami ovšem vždy respektující psychický stav klienta. 23

Freeman (2007) shrnuje společné aspekty různých forem animoterapie: a) Lze je provozovat jednotlivě nebo ve skupině několika zooterapeutických týmů. b) Provozují je buď proškolení laici, proškolení laici ve spolupráci s profesionálem, nebo profesionální zooterapeutové. c) Zooterapeut podle svých schopností vede jedno nebo více zvířat, a to v kontextu norem praxe pro danou činnost. d) Nemusí existovat izolovaně, naopak je lze úspěšně kombinovat, každá z forem však vyžaduje specifické podmínky, které je třeba dodržet. 2.4 Formy animoterapie Nejrozšířenější formou je návštěvní program nebo-li animoterapeutikcé návštěvy v domácnosti klienta, případně docházení klienta za zvířetem. Může také docházet ke kontaktu klienta a zvířete v neutrálním prostředí. Zooterapeutický tým také může pořádat různé přenášky, prezentace ukázky pro širokou veřejnost, pro osoby zdravé i se zdravotním znevýhodněním nebo se může jednat pouze o aktivity pro uzavřený okruh osob. Jedná se o formu tvz. jednorázových aktivit. Jejich škála je velmi široká a reaguje především na potřeby publika. Nepravidelnou formou animoterapie bývají pobytové programy. Nejčastěji se jedná o různé tábory, pobyty na statcích, ekofarmách, výcvikových střediscích. Jejich náplní jsou různé animoterapeutické aktivity spojené s poznáváním okolí. Mezi další základní formy animoterapie se řadí tvz. rezidentní program. V tomto případě přechází zooterapeutické zvíře do trvalého držení klientem. Freeman (2007) říká: Rozumí se převzetí klientem, ať už zařízením, nebo jednotlivcem, který si přeje provozovat zooterapeutickou činnost. Takové zvíře se může nebo nemusí stát majetkem tohoto klienta nebo zařízení. Přičemž specifické podmínky tohoto programu určuje právě předávající organizace, chovatel nebo cvičitel a ty mají zodpovědnost za výcvik osob, kteří budou animoterapii provádět. 24

Mezi méně používané formy animoterapie patří ambulantní program, kdy je animoterapie prováděna přímo na pracovišti odborníka např. z lékařského, pedagogického a psychologického prostředí. Jedná se o místo, kam klient běžně dochází. Zvíře pak kromě svých léčivých účinků v rámci animoterapie také motivuje k dalším činnostem a zlepšuje spolupráci klienta s odborníkem. Specifická forma animoterapie se nazývá Program péče o zvíře, který má za úkol především připravit klienta na samostatný život, rozvíjet zodpovědnost, vést k samostatnosti, motivovat k práci. V rámci animoterapie se vyčleňuje rezidentnímu programu velmi podobný program tvz. zooterapie s asistenčním zvířetem, kdy zvíře, nejčastěji pes, pomáhá zdravotně znevýhodněnému zlepšovat kvalitu jeho života a pomáhá při integraci do společnosti. Zajímavostí je, že animoterapeutem se v tomto případě stává sám klient nebo rodinný příslušník. V další specifické formě animoterapie pracuje zooteraputický tým v konkrétních krizových situacích. Tento program zvaný zásah krizové intervence může mít časové rozmezí od několika hodin po několik měsíců. Jeho časový úsek se odvíjí od stavu osob v krizových situacích. 2.5 Typy animoterapie podle zvířecích druhů Anipoterapie se podle zvířecích druhů člení na: 1) Hiporehabilitaci-léčebné využití koně v rámci animoterapie. 2) Canisterapii- léčebné působení psa. 3) Felinoterapii-léčebné působení kočky. 4)Delfinoterapii-využívá léčebných schopností delfínů. 5)Lamaterapii-léčebné využití lamy. 6)Insektoterapii- využití hmyzu v rámci animoterapie. 7)Ornitoterapii léčba za pomoci ptáků. 25

Podle Freeman (2007) nejsou další druhy zvířat terminologicky označeny jako samostatný druh animoterapie, bývají označovány buď opisem nebo se řadí do skupiny zvířat, které mají souhrné označení pro více druhů zvířat. Jsou jimi například: malá domácí zvířata, hospodářská zvířata, volně žijící zvířata, exotická zvířata v zoo. Škála zvířat používaných pro animoterapii je opravdu široká a léčebně tak může de facto působit jakékoliv zvíře. Primárně se však nejvíce léčebně využívají psi, koně a kočky. (Freeman in Velemínský 2007) Animoterapie má pro osoby s mentálním postižením širokou škálu využití. Lze ji využít jako nástroj pro dosažení stanovených cílů jakými mohou být: podpora kognitivních funkcí (myšlení, vnímaní, paměť, pozornost, koncentrace) rozvoj řečových dovedností (pomocí komunikace se zvířetem, o zvířeti), zklidnění, soustředění, snížení impulzivity, poskytnutí opory při odloučení od rodiny, zlepšení sociability, vytvoření pocitu zodpovědnosti a samostatnosti, zvýšení sebedůvěry, navazování nových vztahů, naučit se spolupracovat, poskytnout útěchu v osamění, poskytnout kladné emoce. 2.5.1 Hiporehabiltace Je zastřešujícím pojmem pro aktivity spojené s rehabilitací člověka pomocí koně v tom nejširším slova smyslu. Dle definice WHO je rehabilitace obnova nezávislého a plnohodnotného tělesného a duševního života po úrazu, nemoci, nebo zmírnění trvalých následků nemoci nebo úrazu pro život a práci člověka. (2001) Obecně tedy nejde jen o zlepšení na úrovni fyzické, psychické, ale jde o zlepšení celkové kvality života. (Vosátková in Velemínský 2007, s. 213.) Hiporehabilatace se podle svého nejzákladnějšího členění rozděluje na: 1)Hipoterapii 2) Léčebné pedagogicko-psychologické ježdění 3) Parajezdectví 26

Hiporehabilitace je multifunkčním oborem a je řízena předpisy několika ministerstev. Ve sféře zdravotnictví se jedná o zákon č. 20/1966 Sb. zákon o péči a zdraví lidu. V oblasti sociálních služeb je to zákon č.108/2006 a z oblasti školství je to zákon 561/2004 Sb. školský zákon o předškolním, základním, středním, vyšším, odborném a jiném vzdělávání. Široká je legislativní působení v oblasti zemědělství. Jedná se o zákon č. 252/1997 Sb. zákon o zemědělství, zákon č. 154/2000 Sb. o šlechtění a plemenitbě zvířat, zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, zákon č. 91/1996 Sb. zákon o krmivech.(kulichová 1995) 1)Hipoterapie Podle Kulichové (1995) je hipoterapie metoda fyzioterapie využívající přirozenou mechaniku pohybu koně v kroku a pohybových impulzů při něm vznikajících k programování motorického vzoru pohybu do centrální nervové soustavy (CNS) klienta prostřednictvím balanční plochy, která je tvořena koňským hřbetem, cíle dosahuje postupnou adaptací klienta na tento pohyb. Hipoterapie patří do systému rehabilitace. Podle Nerandžiče (2006) je hipoterapie cílený intenzivní dlouhodobý léčebný proces. Pomáhá zlepšovat fyzickou a psychickou stránku člověka a navíc podporuje účinek dalších terapií klienta. Měla by být zahájena v době, kdy je u držení těla motoriky možnost léčebně tento stav ovlivnit. Výběr koně pro hipoterapii je velmi důležitý a vždy je nejdůležitějším kritériem charakter koně. Podle odborníků je výběr koně velmi náročnou záležitostí. Důležité je také úplné fyzické zdraví a nervový stav koně a jeho dobrý charakter, jelikož charakterové vady se nedají přecvičit. Na hiporehabilitačního koně jsou kladeny velké požadavky: 1) Musí bezmezně milovat lidi a důvěřovat jim v každé situaci. 2) Nesmí být lekavý a lechtivý. 3) Musí být psychicky vyrovnaný. 4) Mechanika pohybu musí být dokonalá. 5) Musí trpělivě stát u rampy při nasedání a sesedání pacienta. 6) Musí být ochoten nést dva jezdce najednou. 7) Musí být lehce ovladatelný. Ze sedla i při vodění. 8) Důležitá je samostatnost, pracuje-li sám, nesmí projevovat nervozitu ze samoty. (Kulichová 1995, s. 29) 27

Klíčové je, aby kůň člověka plně uznával, respektoval a byl schopen, jím být veden. Fyzickými osobami, které jsou nejčastěji přítomny při hipoterapii jsou cvičitel, fyzioterapeut, pomocník, klient, lékař. Hlavním úkolem cvičitele je zajišťovat a dbát na psychickou fyzickou pohodu koně a připravovat jej na některé zátěžové situace, které mohou při hipoterapii nastat. Fyzioterapeut úzce spolupracuje s klientem, musí být dobře obeznámen s jeho zdravotním stavem i psychickými vlastnostmi, aby mohl vybrat vhodného koně. Má zodpovědnost za správnost terapie a bezpečí klienta. Podstatná je také spolupráce se cvičitelem. Pomocník nejčastěji jistí klienta na koni, měl by mít znalosti z oblasti hipoterapie. Klient by měl být na hipoterapie vhodně a teple oblečen, nejlépe by měl zvolit přiléhavější a neklouzavý materiál a vždy by měl respektovat pokyny všech členů týmu. Důležitým doplňkem je také jezdecká přilba, která je nutností pro klientovu bezpečnost. Lékař dohlíží na terapii a vyhodnocuje její efekt. Zodpovídá za to, zda je terapie pro daného klienta vhodná. Výhodou je, pokud je lékař také jezdec, při indikaci hipoterapie si pak lépe dokáže představit působení koně na člověka. Hipoterapie se hojně užívá pro klienty s mentálním postižením. Je vhodnou formou terapie i pro klienty s těžkou a hlubokou mentální retardací. U těchto klientů se zaměřuje pozornost hlavně na dotek s koněm, jeho hlazení a polohování na něm. V hipoterapii jsou kontraindikováni především klienti s vážnými zdravotními problémy tykajícími se zejména onemocnění srdečního a cévního aparátu, vysokým krevním tlakem, s rizikem odchlípení sítnice oka, poruchou srážlivosti krve, neurologičtí pacienti s roztroušenou mozkomíšní sklerózou, nestabilní epilepsií či meningomyelokélou, ortopedičtí nemocní s křehkými a lomivými kostmi a deformitami páteře, postižení kyčelních a obratlových kloubů.(nerandžič 2006) 2)Léčebné pedagogicko-psychologické ježdění Toto pojmenování vychází z přístupu, který je používán v německy hovořících zemích a je to heilpädagogischen Reiten und Voltieren zdravotně -pedagogické ježdění a voltiž. Voltiž je podle Nernadžiče (2006) prováděna na neosedlaném koni, který je veden cvičitelem na lonži. Kůň je opásán břišníkem a madly a pohybuje se v kruhu. Cvičenci provádějí podle pokynů trenéra akrobatická cvičení na koni v chůzi, klusu nebo cvalu. 28

Pro kvalitně prováděné pedagogicko-psychologické ježdění je nutností vypracování terapeutického plánu, který vychází z ověřených metodik. Na počátku terapie je vždy klient seznámen s bezpečnostními pravidly ve stájích, dozvídá se o základní etiologii zvířete, způsoby péče atd. Ve druhé fázi nastává kontakt s koněm, nejprve ze země koně pohladí, nauzdí, nasedlá, vyčistí. Poté se přistupuje k rampě, ze které klient na koně nasedá. Další fází je ježdění, ve kterém se rozvíjí schopnosti v rámci dlouhodobého terapeutického plánu. Může se jednat o sportovní a zábavné hry, cvičení soustředění a koordinace. Zejména ježdění může mít u osob s mentálním postižením edukativní přínos, protože vyžaduje odvahu, rozvahu a přehled, klient se při něm učí poznávat a respektovat koně. Jízda na koni také povzbuzuje a zlepšuje klientovu sebedůvěru, dává mu pocit samostatnosti i zodpovědnosti a má pozitivní vliv na jeho tělesnou rovnováhu. Poslední fází je reflexe emocí, myšlenek, pocitů, zážitků klienta. V terapeutickém plánu jsou stanované dílčí a celkové cíle. V úvahu vždy musí být vzaty individuální potřeby klienta. Taková metodika ovšem není v České republice k dispozici, ačkoliv její základní rámec je v praxi využíván. V klientele léčebného pedagogicko-psychologického ježdění došlo v posledních letech ke změnám. Klienty mohou být děti s omezenou schopností učení, děti s nápadnostmi v chování, duševně postižené děti, smyslově postižené děti, ale i dospělí psychiatričtí pacienti. Výběr koně je podobně jako u hipoterapie klíčový a záleží na výběru odborníka-cvičitele. Přípravu koně lze rozdělit na: a)základní výcvik - podstatné je, aby kůň zvládl základní dovednosti, respektoval svého cvičitele, reagoval na hlavní povely. b) Práce v terénu, která slouží především k odreagování koně a adaptaci na okolní podněty. c)nácvik potřebných dovedností zde už je kůň učen konkrétním dovednostem nutným pro úspěšný průběh pedagogicko-psychologického ježdění. Kůň je připravován na nejrůznější typy klientů a modelové situace, které mohou nastat. 3)Parajezdectví Je jezdecký sport pro osoby se zdravotním znevýhodněním. Tento sport patří mezi olympijské sporty. V tomto sportu je klíčová dokonalá souhra jezdce a koně. Při parasportu bývá velmi obtížné sestavení skupin závodníků s jejich zdravotním znevýhodněním tak, aby bylo zápolení spravedlivé. 29

Paradrezura i paravozatajství (jezdecký sport po technické úpravě vozíku) mají svá mezinárodní pravidla a klasifikaci, která je velmi přísná. Člověk, který vyšetřuje sportovce určuje v jaké skupině bud soutěžit se nazývá klasifikátor. V paradřezuře jsou skupiny: pouze krok, krok s krátkou klusovou reprízou, klus, cval s jednoduššími cviky, cval se složitějšími cviky). V České republice má paravoltiž dlouhou tradici. Od roku 2007 jsou soutěžící organizováni do třech kategorií: a) Lehký handicap (hyperaktivity, skoliózy, lehká mozková dysfunkce) b) Mentální handicap c) Tělesný handicap (obvykle DMO) Postupně se u nás také rozvíjí disciplína, která patří mezi parajezdectví a tou je parawestern. Její výhoda spočívá v tom, že je zcela konkrétní. Prozatím nemá vlastní klasifikaci, ale jezdců stále přibývá. (Hvízdalová in Velemínský 2007) 2.5.2 Canisterapie Pes patří mezi nejvěrnějšího společníka člověka. Hlídá, chrání, zachraňuje, je zdatným pomocníkem mnoha osob s různým zdravotním znevýhodněním. Není tedy divu, že je velmi hojně využíván i v léčebném procesu. V literatuře se setkáváme s množstvím definic canisterapie, zjednodušeně řečeno se jedná o léčbu pomocí psa. Autorkou samotného termínu canisterapie se v roce 1993 stala Jiřina Lacinová. Ta se společně se sdružením Filia stala osvětovým pracovníkem v tomto oboru. Termín canisterapie vznikl spojením dvou slov latinsko-řeckého původu a to canis (latinsky pes) a terapie (léčba, řeckého původu). Canisterapie se účastní široká škála subjektů a to buď přímo, nebo nepřímo. Hlavními osobami v canisterapii jsou chovatel psa, majitel psa, canisterapeutický pes, který plní roli koterapeuta nebo-li prostředníka, specialista v pomáhajících profesích, klient, zdravotně-sociální instituce, rodina a jiné zázemí klienta. (Tichá in Velemínský 2007) Důležitým pojmem v canisterapii je canisterapeutický tým složený z psovoda (nebo také canisterapeuta, canisasistenta, canisinstruktora) a psa. 30