GEOBIOCENOLOGICKÉ MAPOVÁNÍ OKOLÍ JIRKOVA

MENDELOVA ZEM LSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRN Zahradnická fakulta v Lednici BAKALÁ SKÁ PRÁCE GEOBIOCENOLOGICKÉ MAPOVÁNÍ OKOLÍ JIRKOVA Zpracovala Radka Grosošová Vedoucí bakalá ské práce: doc. Ing. Antonín Bu ek, CSc. 2008

Ráda bych touto cestou vyjád ila sv j dík doc. Ing. Antonínu Bu kovi, CSc. za jeho cenné p ipomínky, trp livost a ochotu p i vedení mé bakalá ské práce. Rovn ž bych cht la pod kovat doc. Ing. Radomíru epkovi, PhD. za odbornou pomoc v oblasti botaniky. Dále Ing. Michalovi Friedlovi, pracovník m Odboru životního prost edí na M stském ú adu v Chomutov a zam stnanc m Okresního muzea v Chomutov, kte í mi vyšli maximáln vst íc a umožnili mi p ístup ke všem pot ebným informacím. Pod kování pat í také eskému zem skému a katastrálnímu ú adu za poskytnutí všech digitálních mapových podklad. Prohlašuji, že jsem záv re nou práci Geobiocenologické mapování okolí Jirkova vypracovala samostatn a použila jen pramen, které cituji a uvádím v p iloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby moje bakalá ská práce byla zve ejn na v souladu s 47b Zákona. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovn Zahradnické fakulty Mendelovy zem lské a lesnické univerzity v Brn, zp ístupn na ke studijním ú el m ve shod s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby záv re ných prací. V Brn, dne 3.7.2008

OBSAH 1 ÚVOD...6 2 ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY...8 2.1 Vymezení území...8 2.2 Charakteristika p írodních podmínek...8 2.2.1 Geologické pom ry...8 2.2.2 Geomorfologické pom ry...9 2.2.3 Pedologické pom ry...9 2.2.4 Klimatické pom ry...11 2.2.5 Hydrologické pom ry...11 2.2.6 Hydrogeologické pom ry...12 2.2.7 Vegeta ní pom ry...12 2.2.8 Zoologické pom ry...13 2.2.9 Sou asný stav krajiny a ochrana p írody...14 3 LOV K A KRAJINA...16 3.1 Vývoj osídlení...16 3.2 ervený hrádek...17 3.2.1 Historický vývoj objektu...17 3.2.2 Vývoj zahradních úprav...18 4 MATERIÁL A METODIKA PRÁCE...20 5 VÝSLEDKY MAPOVÁNÍ V KRAJIN...22 5.1 Aktuální vegetace...22 5.1.1 Lesy...22 5.1.1.1 Listnaté lesy...22 5.1.1.2 Smíšené lesy...24 5.1.1.3 Jehli naté lesy...25 5.1.1.4 Doprovodná vegetace vodních tok a ploch...26 5.1.2 Kulturní louky a pastviny...27

5.1.3 Extenzivní staré opušt né sady...27 5.1.4 Degradující spole enstva luk, pastvin a lad; postagrární lada a paseky...28 5.1.5 Skály...29 5.2 Potenciální vegetace...29 5.2.1 Jedlodubové bu iny...29 5.2.2 Dubové bu iny...30 5.2.3 Dubojedlové bu iny...31 5.2.4 Olšiny vyššího stupn...32 5.2.5 Holé bu iny vyššího stupn...32 5.2.6 Jasanové doubravy s javory...32 5.2.7 Zakrslé dubové bu iny...33 5.2.8 Javorové jasanové olšiny nižšího a vyššího stupn...33 5.2.9 Bu iny s dubem...34 5.2.10 Bukové doubravy...35 5.2.11 Jasanové olšiny vyššího stupn...35 5.2.12 Javorové jedlové bu iny nižšího stupn...35 5.2.13 Dubobory...36 5.3 Kostra ekologické stability...36 6 DISKUSE...37 7 ZÁV R...40 8 ABSTRAKT...42 9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...43 10 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK...46 10.1 Zkratky d evin...46 10.2 Ostatní zkratky...47 11 P ÍLOHY...48 11.1 Tabulky...48 11.2 Geobiocenologické zápisy...48

11.3 Zápisy ekologicky významných segment krajiny...48 11.4 Grafy...48 11.5 Obrázky...48 11.6 Mapy...48 11.6.1 Mapa 1 Mapa širších územních vztah...48 11.6.2 Mapa 2 Geologická mapa R...48 11.6.3 Mapa 3 Terénní modelace...48 11.6.4 Mapa 4 Pedologická mapa R...48 11.6.5 Mapa 5 Mapa rekonstruované vegetace R...48 11.6.6 Mapa 6 Mapa krajinného pokryvu R...48 11.6.7 Mapa 7 Ortofotomapa...48 11.6.8 Mapa 8 Aktuální vegetace...48 11.6.9 Mapa 9 Geobiocenologická mapa...48 11.6.10 Mapa 10 Kostra ekologické stability...48 11.6.11 Mapa 11 Kombinovaná mapa...48 11.7 CD-ROM...48 11.7.1 Fotografie geobiocenologických ploch...48 11.7.2 Mapy pro GIS...48

1 ÚVOD Hodnocení krajiny je širší termín pro proces, v rámci n hož je krajina popisována, klasifikována a analyzována, s následnou formulací výsledk. Toto hodnocení by m lo vždy p edcházet tvorb krajinných plán, generel územních systém ekologické stability, studií i návrh krajinného managementu. Hodnocení krajiny se tak stává rozhodujícím faktorem pro zvolení nejvhodn jšího p ístupu k rozvoji ur itého území, umož uje lépe pochopit vztahy mezi jednotlivými krajinnými složkami, které vytvá ejí charakteristický ráz. Po roce 1989 se v eské republice staly územní systémy ekologické stability krajiny zákonem požadovanou sou ástí územních plán. Hlavním p írodov dným podkladem územních systém ekologické stability se stala biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí jako metodický postup, shrnující a sjednocující moderní koncep ní p ístupy biogeografie, ekologie krajiny a geobiocenologie (B EK; LACINA, 2006). Geobiocenologická klasifikace je typologické len ní, které vymezuje krajinné jednotky s relativn homogenními ekologickými podmínkami. Vychází z teorie typ geobiocén, kterou formuloval prof. Alois Zlatník. Ten popisuje typ geobiocénu jako soubor geobiocenózy p írodní a všech od ní vývojov pocházejících a do r zného stupn zm ných geobiocenóz až geobiocenoid v etn vývojových stádií, která se mohou vyst ídat v segmentu ur itých trvalých ekologických podmínek. Aplikace teorie typu geobiocénu umož uje v každém segmentu krajiny vytvo ení modelu p írodního stavu geobiocenóz. Diferenciace krajiny prost ednictvím skupin typ geobiocen dává jasnou p edstavu o prostorovém uplatn ní trvalých ekologických podmínek a je srovnávací základnou pro vyhodnocení stupn synantropizace. Znalost geobiocenologické klasifikace je tedy pro krajinného architekta praktickou a v n kterých ohledech i povinnou záležitostí. Hlavním cílem této bakalá ské práce je provedení geobiocenologického mapování okolí Jirkova, na jehož základ bude vyhodnocena kostra ekologické stability a zásady pé e o ekologicky významné segmenty krajiny. K dosažení hlavního cíle je zapot ebí spln ní úkol díl ích. Mezi n pat í zhotovení mapy aktuální a potenciální vegetace na 6

základ terénního pr zkumu, charakteristika biotop a skupin typ geobiocén a založení sít geobiocenologických ploch. Výzvou se stává p írod krajiná ský park u erveného hrádku, který je sou ástí zájmového území. Proniknutí do problematiky p írodních podmínek a pochopení základní koncepce tohoto díla se stává cílem osobním. Jeho napln ním se stane nalezení vztahu mezi mistrnými kroky architekta p i tvorb tohoto zahradního díla a primární strukturou tamní krajiny. 7

2 ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY 2.1 Vymezení území Zájmová oblast leží na Chomutovsku, které se nachází v jihozápadní ásti Ústeckého kraje (viz p ílohy mapa 1). Mapované území se rozléhá na n kolika katastrech. Nejv tším dílem pokrývá katastr obcí Jind išská a Jirkov, mírn zasahuje do katastru ervený Hrádek u Jirkova. Celková plocha lokality je 457,7 ha. Jihovýchodní hranice území jde rovnob žn s úpatím Krušných hor podél m sta Jirkov až k obci ervený Hrádek. V ervenohrádecké obo e se hranice ešeného území prudce láme a pokra uje západním sm rem podél lesních cest až k obci Jind išská. Odtud sm uje do Telšského údolí. Jihozápadní ást vymezuje pravý b eh eky Bíliny. Území se rozléhá kolmo na linii tektonického zlomu, která má jihovýchodní sm r. Krajina je dynamická, s velkými zm nami terénu. Nejnižším bodem je oblast pánve ve 330 m n. m., nejvýše položeným místem jsou louky nad obcí Jind išská v 550 m n. m. (viz p ílohy mapa 7). 2.2 Charakteristika p írodních podmínek 2.2.1 Geologické pom ry Z hlediska regionální geologie je ešená lokalita ástí eského masívu, oblasti krystalinika krušnohorské soustavy. Celou oblast budují p evážn p em né horniny chudé na vápník, hlavn ruly, svory a fylity (HRUŠKA, 1998). V geologické map je zájmová oblast vyobrazena jako místo st etu dvou typ kyselých hornin r zného stá í. Prudké svahy údolí eky Bíliny, mírné svahy v okolí obce Jind išské a jižní svahy nad Jirkovem jsou tvo eny dvojslídnými a biotitickými místy migmatitizovanými rulami prekambriálního stá í. Kopce ervenohrádecké obory se skládají z dvojslídných a biotitických metagranit a ortorul p edvariského stá í (CHÁB a kol., 2007). Stá í Krušných hor je odhadováno na více než 560 mil. let. Jejich vznik sahá až do období starohor (MACKOV IN, 1999). ERMÁK (1999) specifikoval geologické podloží v ervenohrádecké obo e. Zde jsou nejrozší en jšími horninami fylity, v severní ásti obory je dopl uje migmatitická 8

ortorula, v jižní ásti dvojslídná pararula. Okrajov je zde zastoupen k emenný porfýr (viz p ílohy mapa 2). 2.2.2 Geomorfologické pom ry Z geomorfologického hlediska je ešené území sou ástí Bolebo ské vrchoviny, celku Lou enská hornatina, podsoustavy Krušné hory, subprovincie Krušnohorské, která spadá do provincie eská vyso ina (DEMEK, 2006). Dle CULKA (1993b) jsou Krušné hory tvo eny zdviženou tektonickou krou, uklon nou k severozápadu do Saska. Vyskytují se zde dva základní typy reliéfu. Prvním typem jsou zachované zarovnané plošiny sklán jící se do N mecka. Druhým typem je velice strmý okrajový zlomový svah spadající k jihovýchodu do ech s p evýšením až 700 m. Tyto svahy horského rázu jsou rozbrázd ny 200 400 m hlubokými za íznutými údolími. Okrajové svahy jsou místy tak prudké, že jsou obnaženy skalní výchozy. Reliéf vlastního zájmového území východní ásti Bolebo ské vrchoviny vykazuje podobné vlastnosti. Mírn uklon né a jemn modelované plošiny, které jsou ve vyšších polohách v oblasti kolem obce Jind išská, p echázejí sm rem k m stu Jirkov v prudké svahy s jihovýchodní expozicí. Tento reliéf je roz len n ost e za íznutými údolími eky Bíliny a jejích levostranných p ítok. Tato údolí mají jihovýchodní sm r. Nadmo ská výška se pohybuje od 330 m n. m. do 550 m n. m (viz p ílohy mapa 3). 2.2.3 Pedologické pom ry Dle NOVÁKA (1993) v zájmové oblasti zcela p evládají dystrické kambizem, které jsou vázány na substráty mineráln slabších hornin krušnohorského krystalinika. Hlavním p dotvorným pochodem p i vzniku kambizemí je intenzivní vnitrop dní zv trávání. Jedná se o vývojov mladé p dy, vyskytující se obvykle v lenitých reliéfech. Dystrické kambizem jsou zpravidla m í a skeletovité. Na svorech a rulách jsou vyvinuty st edn t žké p dy. Obsah humusu je u kambizemí vyšší a jeho složení je zpravidla mén kvalitní. P dní reakce bývá obvykle slab kyselá až kyselá (TOMÁŠEK, 2003). Tyto p dy jsou lokalizovány na jemn modelovaných a mírn naklon ných plošinách v okolí obce Jind išská (viz p ílohy mapa 4). 9

Druhým nerozší en jším typem p d jsou kambizemní podzoly (NOVÁK, 1993). Vyskytují se tém na celé ploše ervenohrádecké obory. Mate ným substrátem t chto d jsou mineráln chudé horniny. Hlavním p dotvorným procesem je intenzivní vyplavování tzv. podzolizace. Zrnitostní složení je p evážn leh í, velmi astý je skelet. Obsah surového humusu je vysoký, reakce obvykle siln kyselá. Sorp ní vlastnosti jsou velmi špatné (TOMÁŠEK, 2003). Na strmých svazích nad ekou Bílinou jsou lokalizovány nevyvinuté su ové litozem. Ty se uplat ují všude tam, kde skalní podloží vystupuje blízko k povrchu, evážn tedy na temenech terénních vyvýšenin a na hranách ost e zaklesnutých ních údolí. P dotvorným substrátem jsou hrub skeletovité rozpady bezkarbonátových hornin. Tyto rozpady nejsou p emíst ny na v tší vzdálenost. Jedná se tedy p edevším o horninová eluvia. Hlavním p dotvorným procesem je nevýrazná humifikace, spojená se slabým p dním zv tráváním. Litozem jsou p dy m lké, skeletovité a mimo ádn vodopropustné (TOMÁŠEK, 2003). Relativn bohatší p dy se vyskytují na svazích s jihovýchodní expozicí nad osadou Vina ice. Zde se nacházejí kambizem typické. Ty mají podobné vlastnosti jako kambizem dystrické, ale obsah humusu je vyšší. Dle NOVÁKA (1993) jsou v niv eky Bíliny a jejích levostranných p ítok lokalizovány gleje typické. Tento p dní typ se vyvinul na substrátech nevápnitých nivních uloženin a deluviálních splach. Hlavním p dotvorným procesem je glejový pochod. Obsah slab p em ných látek bývá zna vysoký, reakce je kyselá. Sorp ní i fyzikální vlastnosti jsou zna nep íznivé. Na úpatí svahu v okolí erveného hrádku se vyskytují pseudogleje. P dotvorným substrátem bývají zpravidla smíšené svahoviny a hlubší, zrnitostn t žší zv traliny pevných hornin. Hlavním p dotvorným procesem je oglejení a illimerizace. Zrnitostn se jedná p edevším o p dy t žké s citelným nedostatkem vzduchu v p. Obsah organických látek je pom rn vysoký, p dní reakce je kyselá až siln kyselá. Sorp ní vlastnosti jsou zna nep íznivé (TOMÁŠEK, 2003). 10

2.2.4 Klimatické pom ry Celá vrcholová oblast Krušných hor leží v náv í západního proud ní, které p epadá es jihovýchodní hranu. B hem poklesu do pánví se proud ní prudce adiabaticky oh ívá. Pr vodním jevem tohoto procesu je silný pokles vzdušné vlhkosti. Podnebí svah tak vykazuje mimo ádn strmý gradient od chladného vlhkého klimatu náhorní plošiny po teplé a mimo ádn suché klima úpatních pánví. Popsaný klimatický gradient je nejv tší v našich zemích a jeden z nejstrm jších i v širším st edoevropském rámci (CULEK, 1993b). Dle QUITTA (QUITT in Podnebí eskoslovenské socialistické republiky) leží ešené území v mírn teplé klimatické oblasti MT4. Tabulka 1 (viz p ílohy) uvádí klimatické charakteristiky této oblasti. Na erveném hrádku je umíst na srážkom rná stanice monitorující pr rné úhrny srážek. Výsledky m ení uvedené v tabulce 2 a 3 (viz ílohy) n které klimatické charakteristiky zp es ují. 2.2.5 Hydrologické pom ry ešené území je odvod ováno ekou Bílinou a jejími bezejmennými levostrannými ítoky. Výraznou funkci zde má Podkrušnohorský p ivad, který zajiš uje odvedení ívalových vod do Kyjické reten ní nádrže. Na ece Bílin je vybudována vodní nádrž Jirkov. eka Bílina pramení v Klínovecké hornatin na jihovýchodních svazích Kamenné rky ve výšce 785 m n. m. Pokra uje nap Mosteckou pánví a p itéká na území St edo eského poho í. Okrajovou ástí Mostecké pánve protéká až do Ústí nad Labem, kde se zprava vlévá ve 132 m n. m. do eky Labe. Plocha celého povodí je 1070,9 km 2, délka toku je 84,2 km a pr rný pr tok u ústí iní 5,51 m 3.s -1.Na toku jsou etné eložky koryta v d sledku bá ské innosti. Dochází také k p evod m vody z povodí eky Oh e do povodí eky Bíliny. Bílina je vodohospodá sky velmi významným tokem. V horní ásti toku až po jez pod papírnou v Jirkov se jedná o pstruhovou vodu. istota vody na horním toku dosahuje II. t ídy, dále až po ústí do Labe IV. t ídy. Ve vodní nádrži Jirkov a v ece Bílin žije mimo jiné pstruh poto ní, pstruh duhový a siven. 11

Jirkovská nádrž se nachází 1 km severozápadn od m sta Jirkov. Hráz je kamenitá, 55 m vysoká. Délka hráze v korun iní 200 m. Vodní plocha má 15,8 ha a maximální hloubka je 44,3 m. V nádrži se b žn zadržuje 1,9 mil. m 3, ale celkov nádrž pojme až 2,69 mil. m 3. Maximální hladina leží v nadmo ské výšce 522,8 m. Plocha povodí zaujímá 26,77 km 2. Nádrž je využita pro vodárenství a pro ochranu p ed velkými vodami. Dochází zde k p evád ní voda z Nivského potoka (V EK, 1984). 2.2.6 Hydrogeologické pom ry ešená oblast pat í do chrán né oblasti p irozené akumulace vod. Zdroje spodních vod v oblastech hn douhelné pánve jsou zna porušovány dolováním a jsou ve velikém množství bez užitku odvád ny jako vody d lní. D lní innost má také vliv na zdroje p írodních vod lé ivých a minerálních v oblasti pánve a sousedství. Obecn jsou Krušné hory chudé na spodní vodu, protože horniny krystalinika jsou vesm s nepropustné. To platí zejména o fylitech, které jsou horninami nepropustnými, ruly pat í mezi horniny málo propustné. Št rkopísky a ní terasy jsou dob e propustné (SVR KOVÁ, KRAUSE, 1994). 2.2.7 Vegeta ní pom ry Dle MACKOV INA (1999) je potenciální vegetace v okolí Jirkova tvo ena p evážn listnatými lesy (viz p ílohy mapa 5). V nejníže položených místech ešeného území by potenciáln byly vyvinuty dubohabrové háje (Melampyro nemorosi-carpinetum) s fragmenty acidofilních doubrav (Genisto germanicae-quercion). Dubohab iny jsou lokalizované na strmých svazích s jihovýchodní expozicí nad m stem Jirkovem. Acidofilní doubravy jsou popisovány jen na úzkém pásu skalnatých výchoz nad údolím eky Bíliny. Vyšší polohy ešeného území byly pokryty lesy s dominantním zastoupením buku. Na mírn uklon ných plošinách v okolí obce Jind išská byly pravd podobn vyvinuty kv tnaté bu iny, p edevším asociace violkových bu in (Violo reichenbachiane-fagetum), a ve vyšších polohách bu iny acidofilní asociace 12

bikových bu in (Luzulo-Fagetum). Podél vodních tok jsou potenciáln vyvinuty olšiny 1. V dnešní dob jsou plošn nejvíce zastoupeny listnaté a smíšené lesy, a to p edevším na svazích nad m stem Jirkovem a v ervenohrádecké obo e (viz p ílohy mapa 6). Dopl ují je fragmenty jehli natých monokultur, které zabírají p ibližn 5 % ešeného území. Zastoupeny jsou ve zna né mí e louky a pastviny, hlavn v okolí obce Jind išská a sporadicky v obo e. Z ásti na lokalitu zasahují urbanizované a technizované areály a zem lské areály s výrazným podílem p irozené vegetace (MACKOV IN, 1999). Na svazích Krušných hor p evažuje st edoevropská lesní flóra st edních a vyšších poloh. Charakteristickými druhy lesních porost jsou Prenanthes purpurea, Actaea spicata, Rubus hirtus, Convallaria majalis, Calamagrostis villosa, Oxalis acetosella, Galeobdolon luteum, Deschampsia cespitosa, Avenella flexuosa, Vaccinium myrtillus nebo Poa nemoralis. Typickými rostlinami luk jsou nap. Trisetum flavescens, Sanguisorba officinalis, Saxifraga granulata, Bistorta major, Achillea ptarmica, Hypericum maculatum, Milium effusum, Betonica officinalis nebo Nardus stricta. Významným p ítomnými druhy jsou nap. subatlantský druh Meum athamanticum 2, dále mok adní druh Iris sibirica 3 a Lilium martagon 4 (ONDRÁ EK, 2001). 2.2.8 Zoologické pom ry P vodn se v celém Krušnohorském bioregionu vyskytovala hercynská horská fauna, která byla siln devastována a pozm na antropogenními, v poslední dob hlavn imisními vlivy. Tento negativní proces byl provázen zmizením lesních druh, které vyst ídaly druhy odlesn ných ploch (CULEK, 1993b). V krušnohorské oblasti je zastoupena fauna st edoevropských les, p edevším jelen evropský (Cervus elaphus), srnec obecný (Capreolus capreolus), prase divoké 1 Podél širokých vodních tok olšiny svazu Stellario-Alnetum glutinosae, podél užších tok olšiny svazu Carici remotae-fraxinetum. 2 Rostoucí vzácn na podmá ených loukách u obce Jind išská. 3 Rostoucí velmi vzácn na mok adu jižn od obce Jind išská. 4 Roztroušen ve sv tlých doubravách. 13

(Sus scrofa), ale také áp erný (Ciconia nigra), tet ívek obecný (Tetrao tetrix), zmije obecná (Vipera berus), žlu ásek bor vkový (Colias palaeno) (MACKOV IN, 1999). V zem lsko pr myslových oblastech jsou ornitoligicky zajímavé nádrže, mezi které pat í i vodní nádrž Jirkov. V okolí jirkovské nádrže TEJROVSKÝ (2001) zaznamenal hnízdišt p ibližn 50 druh pták nap. volavky popelavé (Ardea cinerea), elojeda lesního (Pernis apivorus), jest ába lesního (Accipiter gentilis), kalouse ušatého (Asio otus), puštíka obecného (Strix aluco), krkavce velkého (Corvus corax) anebo siln ohroženého lejska malého (Picedula parva). 5 V ervenohrádecké obo e je z ízen chov dan í a mufloní zv e. 2.2.9 Sou asný stav krajiny a ochrana p írody Osídlení bioregionu souvisí s velmi rozsáhlými hornickými aktivitami. S touto inností je spojena pot eba velkého množství d evní hmoty. Díky tomu se postupn em nily p irozené porosty smíšených les na kultury provenien cizího smrku. esto bylo Krušnoho í do nedávné doby pom rn zalesn né. V 50. letech vzr stá koncentrace osídlení a pr myslu a zapo íná velkoplošná povrchová t žba hn dého uhlí. Zakládání mohutných výsypek a výstavba velkých elektráren u Pruné ova a Tušimic zm nily krajinu pánve doslova p ed o ima. Povrchové lomy se p iblížily k lidským sídl m a zaniklo na 70 obcí. Tato innost m la katastrofální dopad i na krajinu Krušných hor, kde exhalace z elektráren totáln zni ily smrkové porosty na h ebenech hor v takovém rozsahu, který nemá ve st ední Evrop obdoby. 6 A koli biota v Krušných horách je místy zcela destruovaná, p esto se zde zachovala celá ada p vodních a p írod blízkých biotop s mnoha zvlášt chrán nými druhy. Nejvýznamn jšími jsou NPR Novodomské rašeliništ, NPR Velké je ábí jezero, NPR Velký mo ál a NPR Božídarské rašeliništ, které chrání rozmanité typy 5 Všechny živo išné druhy popsány v eviden ních listu ekologicky významného krajinného prvku. 21 (viz p ílohy tabulky ekologicky významných segment krajiny). 6 Mostecká uhelná pánev je vzdálena p ibližn 2 km východn od obce ervený Hrádek. Zde jsou jak prostory t žené, tak prostory poddolované. 14

rašeliništních spole enstev. NPP Doup ák a NPP Ciboušov mají geologický motiv ochrany. Maloplošná chrán ná území na Chomutovsku zobrazuje mapa 1 (viz p ílohy) (MACKOV IN, 1999; CULEK, 1993b). 15

3 LOV K A KRAJINA 3.1 Vývoj osídlení Osídlení severozápadních ech je doloženo již z doby kamenné. Výskyt echodných stanoviš skupin lovc byl objeven a popsán na ad míst regionu 7. esto minimáln do doby bronzové byla p ítomnost lidí v tomto kraji spíše sporadická a vázána na nižší nadmo ské výšky. Zlom p išel v dob bronzové, kdy zvládnutí metalurgie bronzu a poptávka po tomto kovu vedly k exploataci ných a cínových rud. Jejich výskyt p i okraji Krušných hor byl jedním z d vod dalšího rozvoje osídlení Podkrušnoho í. V pozdní dob železné se za íná postupn prosazovat znalost nového kovu železa. S nejstarší t žbou ložisek železných rud se setkáváme na Chomutovsku, a to u obce Místo a Pod í-jedlák. 8 Využívání etných místních zdroj železa šlo ruku v ruce s vysokými nároky na množství d eva, výrazn jšími zásahy do lesních porost a ke zv tšení rozsahu bezlesé kulturní krajiny. V 6. století p icházejí do kraje slovanské kmeny. P íchod P emyslovc k moci v 9. století je spojen rozvojem a budováním hradiš (nap. Žatec, Bílina a Litom ice). Lidská sídla však zpravidla nebyla výše než v 350 m n. m. Zlom p ichází ve 12. století, kdy osídlení za alo postupovat do dosud zalesn ných pahorkatin s nadmo skou výškou až 500 m a dochází k osidlování pohrani ních hvozd Krušných hor. Vznikají kompaktn jší územní celky obvykle v držení církevních ád 9 nebo šlechtických rod 10. V pr hu 13. století osídlovací proces kulminoval a dosáhl až na náhorní plošiny Krušných hor. Z této doby jsou již známy první zmínky o Jirkovu, pouze však v podob nepodložených bájí. Prvními osadníky byly pravd podobn Sasové. Z dochovaných pramen je však jisté, že na konci 14. století byl Jirkov m stem ibližn stejn velikým jako na za átku 19. století, se všemi církevními i sv tskými správami. Historie Jirkova je úzce spjata s historií zámku erveného hrádku a ilehlých osad Vina ice, Jind išská a Vysoká Pec (viz p ílohy obrázky 1, 2, 3, 4). Na Jirkovsku se rozvíjela emesla, pastevectví, lesnictví, pivovarnictví, t žba 7 Nejvýznamn jší lokalitou je zejména Píse ný vrch u Be ova na Mostecku, odkud jsou známy v bec nejstarší doklady pobytu p edch dc lov ka u nás. 8 Lokality jsou již v nadmo ských výškách nad 550 m n. m, ale fungovaly spíše pro sezónní t žbu. 9 Nap. johanité a benediktini v Postoloprtech, premonstráti v Doksanech, cisterciáci v Oseku. 10 Nap. Milhostici a Hrabšici na jihozápadn území od Chomutova po Duchcovsko a Bílinsko. 16

kamencové b idlice 11 apod. Svoji prosperitu si Jirkov uchovával po celá staletí i p es nep íznivá období n kolika dlouhých válek (PENSLER, 2005). Dvacáté století však velmi poznamenalo sídelní strukturu regionu. Vyhnání velkého po tu eského obyvatelstva v roce 1938 vyst ídalo po roce 1945 vyhnání a nucené vysídlení eských N mc. ada obcí (mezi n ž pat í i Vina ice a Jind išská) se dlouhodob vylidnila i dokonce zanikla. Období socialistické ekonomiky s d razem na extenzivní rozvoj pr myslu, p ineslo velkoplošnou povrchovou t žbu hn dého uhlí. To vše doprovázela rozsáhlá devastace jak pánevní krajiny, tak i bioty Krušných hor. I p es zlepšení stavu životního prost edí z stává jeho kvalita jednou z hlavních problém kraje (MACKOV IN, 1999). 3.2 ervený hrádek Jelikož k pochopení krajiny je nutné znát všechny aspekty, které ji utvá ejí, je pot eba se seznámit i s jejím um leckým a duchovním rozm rem. K jirkovské krajin neodmysliteln pat í mozaika ervenohrádeckých luk a les, k jejichž vzniku dopomohla lidská touha obklopovat se krásnými díly, mezi n ž evenohrádecký komplex bezpochyby pat í. 3.2.1 Historický vývoj objektu Zámek ervený hrádek stojí na nevysokém vršku nedaleko Jirkova na úpatí Krušných hor (viz p ílohy obrázky 6, 7, 8). Na míst dnešního barokního zámku stál do poloviny 17. století stejnojmenný st edov ký hrad. Vystav n byl okolo roku 1415 a nesl jméno Borek. V roce 1421, v období husitských válek, byl Borek poprvé vypálen, nov pokryt a nat en ervenou barvou. Od této doby byl již nazýván erveným hrádkem. V pr hu dalších dvou století hrádek zm nil mnoho majitel 12. B hem t icetileté války byl ervený hrádek kolikrát obléhán, dobyt a dokonce op t vypálen. Hrad se stal neopravitelnou íceninou. 11 Ložisko kamencové b idlice zasahuje až pod obec ervený Hrádek. 12 Za zmínku stojí nap. významný rod Lobkovic. 17

Od roku 1655 do roku 1675 nechal Jan Adam Hrzán na míst hradu vybudovat zámek. Na práci se podíleli um lci jako byl stavitel Santino Bossi z jižního Švýcarska, kameník Joan Batista nebo benátský malí Francesco Morialdi. Projekt zámku navrhl pravd podobn Antonio della Porta. Jiné prameny p ipisují autorství Jeanu Baptistovi Matheyovi. V letech 1687 1688 m l na erveném hrádku svoji socha skou dílnu Jan Brokoff 13, který zde vytvo il n kolik um leckých d l. B hem sedmileté války zámek op t utrp l. V 1. polovin 18. století spravoval ervený hrádek Jind ich Rottenhan, který byl úsp šným podnikatelem a získal finan ní prost edky na obnovu zámku. Za jeho panství dostal zámek kone nou podobu a prob hly zárove významné zahradní úpravy. Po jeho smrti pokra ovala v úsp šném spravování jeho dcera Gabriela Marie Buquoyeová. Za jejího panství byly provedeny další zahradní úpravy, na které si najala parkového inspektora. Za Gabriely se t šil ervený hrádek své nejv tší slávy a od této doby nedosáhnul nikdy takového v hlasu. Poslední nechvaln známá událost prob hla 18. srpna 1938, kdy se na erveném hrádku sešel lord Runciman s Konrádem Henlienem. Tato sch ze byla p edvojem Mnichovské dohody. Po roce 1945 m nil zámek majitele a v následujících letech zámek spolu s parkem chátral. Od roku 1996 se ervený hrádek stal s kone nou platností majetkem m sta Jirkova (BINTEROVÁ, 1997). 3.2.2 Vývoj zahradních úprav Jak už bylo výše zmín no, zámek byl vybudován na po átku 15. století. Nebyly nalezeny žádné prameny odhalující podobu tehdejší krajiny a okolí zámku. První zmínky se objevují až b hem druhé poloviny 17. století, kdy probíhala výstavba nového zámku ervený hrádek. Ran barokní dispozice zahrady nesla znaky osové kompozice. Podle rytin ze 17. a 18. století m la zahrada 4 terasy a na hlavním nádvo í byla vytvo ena alej (viz p ílohy obrázek 5). Parter byl v roce 1697 se zámkem spojen dvouramenným schodišt m, které je zdobeno barokními vázami. Ty jsou dílem Jana Brokoffa (HEIKE, 1984). Roku 1910 byly na zámeckém nádvo í erveném hrádku od Jana Brokoffa dv kašny, ozdobené sochami Odyssea a Polyfémy. Ob sochy jsou umíst ny v nikách na nádvo í.v zahrad je od tohoto mistra v ose na druhé terase 13 Otec známého barokního socha e Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, který se zde pozd ji narodil. 18

kašna s chrli em vody,který se nazývá Ob í hlava. Brokoffovy sochy boh Marse a Ledy s labutí, které stávaly p vodn p i jižní stran zámku, byly v roce 1986 p emíst ny do parku u Okresního muzea v Chomutov. Za spravování Jind icha Rottenhana došlo k úprav barokní zámecké zahrady, která byla zna rozší ena o rozsáhlý p írodn krajiná ský park 14. Kompozice v romantickém duchu byla založena na st ídání sv tla a stínu (rastr luk a les ). Byla zde vybudovaná zahradní stavba tzv. templ (mí ovna), která sloužila k mí ovým hrám (viz p ílohy obrázek 10). Byla vybudovaná sou asná sí cest a systém vodních nádrží v údolí les. Rozsáhlý park nebyl oplocen, voln p echázel do krušnohorské krajiny a zárove propojoval p ilehlé vesnice Bolebo, Jind išská a Vysoká pec. Do této doby spadá také zavád ní p stování cizokrajných d evin 15. O toto se zasloužil hlavn lesmistr Ignác Ehrenwerth 16 (HEIKE, 1984). Základní koncept parku znázor uje obrázek 9 (viz ílohy). Další úpravy prob hly za hrab nky Gabriely Marie Buquoyové. Ta se obklopila zkušenými a vzd lanými pracovníky jedním z nich byl parkový inspektor Filip Mittelbach. Ten dokon il krajiná skou úpravu parku a rozší il jej o bažantnici a oboru s n kolika rybníky a potoky. P ibyla jižní ást p írodn krajiná ského parku s velkým Zámeckým rybníkem (PACÁKOVÁ a kol., 1999). Mittelbach také založil na jižní stran zámku pinetárium a rozárium. V této dob byly kompletn zalesn ny terasy v pr elí zámku. ervenohrádecký komplex tehdy pat il k nejkrásn jším a nejv tším zahradním díl m naší zem. Po smrti Gabriely Buquoyové neprobíhaly žádné významné zahradní ani parkové úpravy. V pr hu 20. století ztratila zahrada i park svou p vodní podobu. V 90. letech lesní závod Janov obnovil oboru a zavedl chov dan í a mufloní zv e. 14 ást p vodního p írod krajiná ského parku zabírá nyní ervenohrádecká obora. Ta se rozléhá severn od zámku. 15 Již v roce 1769 se zde p stoval cedr libanonský, borovice vejmutovka, italské topoly, americké jasany, ezovec trojtrnný nebo lyrovník tulipánokv tý. 16 Dále byla z ízena nová lesní školka, kterou vedl zahradník Josef Nestler (BINTEROVÁ, 1997). 19

4 MATERIÁL A METODIKA PRÁCE Vlastnímu mapování p edcházelo d kladné seznámení s krajinou Jirkovska z dostupné literatury. Z hlediska obecné charakteristiky Podkrušnoho í a historie Jirkovska byly údaje nastudovány p evážn z regionálních publikací. Z hlediska odborného popisu území byly významným zdrojem informací Generely územních systém ekologické stability z let 1994, 2001 a Myslivecké pr zkumy ervenohrádecké obory z let 1989 a 1999, které byly porovnávány s odbornými mapami. K poznání historie erveného hrádku a vývoje zahradních úprav objektu bylo zapot ebí navštívit Okresní muzeum v Chomutov. Zde bylo k nahlédnutí a bádání poskytnuto mnoho historických materiál. Teoretické informace byly nastudovány z odborné literatury SKLENI KA (2003), MÍCHAL (1994) a MAD RA, ZIMOVÁ (2003). V pr hu mapování se pracovalo se základními mapami eské republiky v m ítku 1 : 10 000 (02 33 02, 02 33 07 a 02 33 08). Dále byla použita mapa v m ítku 1 : 25 000 (02 331 Jirkov) a ortofotomapa Jirkovska (ozna ení: chom 22 chom 34). Jako informa ní zdroj je využita také mapa bonitovaných p dn ekologických jednotek. Samotnému mapování aktuální a potenciální vegetace p edcházela rekognoskace terénu formou poch zek. Terénní práce probíhaly od 20. 8. 2007 5. 10. 2007. Pro mapování aktuální vegetace byla použita metodika dle VONDRUŠKOVÉ (1994). Mapování probíhalo segmentovou metodou. U díl ích stejnorodých segment byl sledován typ biotopu, d evinná a bylinná skladba, stá í porost, stanovištní pom ry, antropické ovlivn ní a výskyt významných nebo chrán ných druh. Názvy všech druh rostlin a d evin jsou uvedeny dle KUBÁTA (2002). Pro ur ení potenciální vegetace byl proveden terénní geobiocenologický pr zkum. Teoretickým východiskem pro vymezování potenciálních typ vegetace je Zlatníkova teorie typ geobiocénu a metody biogeografické diferenciace území v geobiocenologickém pojetí shrnuté v typologické klasifikaci krajiny do vegeta ních stup, trofických a hydrických ad. V p írod blízkých spole enstvech bylo celkov založeno 28 geobiocenologických ploch, které byly zam eny pomocí naviga ního systému GPS (p ístroj Garmin gpsmap 76s). Na každé geobiocenologické ploše byl 20

vyhotoven geobiocenologický snímek (viz p ílohy) a po ízeny fotografie (viz p íloha CD-ROM fotografie geobiocenologických ploch). Na výsledcích pr zkum aktuální a potenciální vegetace bylo založeno vymezení kostry ekologické stability. Adekvátní postup byl nastudován z metodiky dle MAD RY a kol. (2003). Tématické mapy byly zpracovány jako vrstvy informa ní databáze geografického informa ního systému v prost edí programu Topol. 21

5 VÝSLEDKY MAPOVÁNÍ V KRAJIN 5.1 Aktuální vegetace Termínem aktuální vegetace se ozna uje skute ný stav vegetace k datu jejího mapování. Relativn homogenní segment vegetace, který se vyskytuje v ur itých ekologických podmínkách, bývá zpravidla ozna ován jako typ aktuální vegetace. Rozmíst ní jednotlivých typ vegetace znázor uje mapa 8 (viz p ílohy). Graf 1 (viz ílohy) ukazuje jejich procentuální zastoupení na ešené lokalit. Nejvíce zastoupeným typem jsou lesy. Zabírají p ibližn 66 % území. Druhým nej ast jším typem jsou kulturní louky a pastviny rozkládající se na necelých 16 % lokality, následují zastav né plochy s 5 %. Extenzivní staré opušt né sady jsou p ibližn na 3,5 % území, stejn jako um lé vodní plochy s vegetací. Polokulturní a degradující spole enstva luk, pastvin a lad zabírají necelá 3 %. O zbylá 3 % se d lí parky, zahrádká ské a chatové kolonie, postagrární lada, paseky, skály a liniová d evinná spole enstva. Následuje charakteristika jednotlivých typ aktuální vegetace. Nebude hodnocena vegetace zastav ných území, park a zahrádká ských kolonií. 5.1.1 Lesy Jak už bylo výše zmín no, na zájmové lokalit jsou lesy nej ast jším typem aktuálním vegetace. Dle druhové skladby jsou rozd leny na listnaté, smíšené a jehli naté. Smíšenými lesy jsou ozna ovány takové porosty, ve kterých se pom r listnatých a jehli natých d evin vyrovnává. Samostatnou skupinou je doprovodná vegetace vodních tok a ploch. P estože tento typ vegetace má charakter spíše liniového spole enstva, pro p ehlednost byl za azen do této jednotky. Lesy tvo í na ešené lokalit kompaktní celek. Rozkládají se p evážn na svazích, a to jak na mírných, tak i na velice strmých. Tvo í jakýsi p ed l mezi urbanizovanou krajinou m sta a venkovskou krajinou okolí obce Jind išská. 5.1.1.1 Listnaté lesy Listnaté lesy zabírají 60 % celkové vým ry les, to je 179 ha (viz p ílohy graf 2). Jedná se p edevším o porosty s rozr zn nou v kovou strukturou. 22

Z hlediska druhového složení d evinného patra je ve všech listnatých lesích nižších poloh a na svazích s jižní nebo jihovýchodní expozicí dominantní Quercus petraea. imíšenými d evinami doubrav jsou zpravidla ušlechtilé listná e Acer platanoides, Tilia cordata, Carpinus betulus a místy Sorbus aucuparia. Na svazích s jihozápadní expozicí se v p ím si objevuje Fagus sylvatica. Ke ové patro doubrav nebývá p íliš dob e vyvinuto, p esto se zde uplat uje nap. Rubus idaeus, Corylus avellana, Sambucus nigra nebo Rosa canina. Celková pokryvnost bylin se pohybuje v rozmezí 50 60 %. V bylinném pat e dominuje zpravidla Poa nemoralis, Luzula luzuloides a Avenella flexuosa. Dalšími p ítomnými druhy jsou Convallaria majalis, Calamagrostis epigeios, Polygonatum odoratum, Hieracium sabaudum, Hieracium laevigatum, Galeopsis pubescens, Impatiens parviflora, Senecio ovatus, Geranium robertianum, Solidago virgaurea nebo Silene nutans. Na kyselých stanovištích se v podrostu objevují acidofilní druhy Festuca ovina, Nardus stricta, Vaccinium myrtillus a Vaccinium vitisidaea. V doubravách nižších poloh se vyskytují teplomilné druhy nap. Pyrethrum corymbosum nebo Steris viscaria. V doubravách vyšších poloh jsou asté submontánní druhy Prenanthes purpurea, místy i montánní Calamagrostis villosa. Hojn jsou zde zastoupeny mnohé druhy mech a lišejník (viz p ílohy obrázek 11). Ve vyšších polohách nebo na svazích se severovýchodní expozicí dominuje druh Fagus sylvatica. V bu inách jsou p imíšeny tyto d eviny: Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, Quercus petraea, Tilia cordata, Carpinus betulus, ojedin le Picea abies a Larix decidua. Na n kterých místech ervenohrádecké obory dokonce tvo í buk vzr stné monocenózy. Ke ové patro bývá obvykle nevýznamné jak pokryvností, tak i ítomností druh. Ojedin le se vyskytuje Rubus idaeus nebo Sambucus nigra. Pokryvnost synuzie bylin bývá do 5 %. P ítomnými druhy jsou Prenanthes purpurea, Luzula luzuloides, Poa nemoralis, Oxalis acetosella, Asarum europaeum, Calamagrostis villosa. asté jsou kapradiny Dryopteris filix-mas a Dryopteris dilatata (viz p ílohy obrázek 12). Na úpatí svah u erveného hrádku se nacházejí listnaté lesy s dominancí Tilia cordata. P imíšenými d evinami jsou Acer pseudoplatanus, Acer platanoides, Carpinus betulus, Fagus sylvatica a Quercus petraea, ojedin le i Ulmus glabra. Ke ové patro je dob e vyvinuto. Rostou zde tyto druhy: Sambucus nigra, Euonymus europaea, Crataegus monogyna, Ribes sp., Corylus avellana nebo Rubus idaeus. Bylinný podrost 23

je typický pro mezofilní lesy, pokryvnost synuzie bylin není veliká, obvykle do 30 %. Vyskytuje se zde Urtica dioica, Galeopsis pubesces, Impatiens noli-tangere, Galeobdolon luteum, Asarum europaeum, Mercurialis perennis, Aegopodium podagraria, Festuca gigantea, ojedin le Athyrium filix-femina (viz p ílohy obrázek 13). Na lokalit se ojedin le nacházejí monokulturní porosty Betula pendula. Tento druh se zde v minulosti používal k zales ování extenzivních sad 17, nebo k zalesn ní polokulturních luk 18. Zde se v podrostu objevuje Avenella flexuosa, Trifolium pratense, Calamagrostis villosa, Veronica officinalis, Holcus mollis, Hypericum maculatum, Euphorbia cyparissias, Poa nemoralis, Melampyrum pratense a Hieracium laevigatum (viz p ílohy obrázek 14). 5.1.1.2 Smíšené lesy Smíšené lesy se rozléhají p ibližn na 81,4 ha, což iní 27 % celkové vým ry les (viz p ílohy graf 2). Tyto porosty voln p echázejí v porosty listnatých les. P evládá írod blízká druhová skladba. Ve smíšených lesích, které jsou lokalizovány na svazích jižní a jihovýchodní expozice p evládá Quercus petraea, p imíšenými d evinami zde jsou Acer platanoides, Betula pendula, Picea abies, Fagus sylvatica a Larix decidua. Ke ové patro zpravidla není v bec vyvinuto, výjime se objevuje Sambucus nigra nebo Rubus sp. V podrostu dominuje obvykle Poa nemoralis, Calamagrostis arundinacea a Festuca ovina. V synuzii bylinného patra jsou p evážn p ítomny Melampyrum pratense, Convallaria majalis, Galium saxatile, Veronica chamaedrys, Agrostis capillaris, Luzula luzuloides, Urtica dioica, Anthoxanthum odoratum, Pteridium aquilinum, na kyselejších stanovištích Vaccinium myrtillus (viz p ílohy obrázek 15). Na prudkých výsušných svazích s jižní expozicí se nad ekou Bílinou nacházejí fragmenty smíšených su ových les s dominancí Quercus petraea. Zde je spoludominantní Pinus sylvestris a Fagus sylvatica. Na t chto stanovištích se vyskytují p evážn oligotrofní druhy. Pokryvnost synuzie bylinného podrostu není v tší 17 Tento p ípad je zaznamenán v porostu p ibližn 0,5 km jižn od obce Jind išské. 18 P ípad porostu 0,5 km východn od obce Jind išská. 24

než 20 %. P evládá zde Avenella flexuosa a Festuca ovina. Dalšími p ítomnými druhy jsou Calamagrostis epigeios, Prenanthes purpurea, Luzula luzuloides, Vaccinium myrtillus, Vaccinium vitis-idaea, Convallaria majalis, Silene nutans a Melampyrum pratense. Hojn se zde vyskytují mechy a lišejníky (viz p ílohy obrázek 16). Ve vyšších polohách v ervenohrádecké obo e se nacházejí smíšené lesy s dominancí Fagus sylvatica. V p ím si se objevují tyto druhy: Quercus petraea, Acer pseudoplatanus, Tilia cordata, Picea abies, Larix decidua. Ke ové patro obvykle není vyvinuto. V bylinném pat e p evládá Poa nemoralis, Luzula luzuloides, Avenella flexuosa, spoludominantí je Convallaria majalis. Dalšími druhy jsou nap. Lychnis viscaria, Calamagrostis epigeios, Hieracium laevigatum, Polygonatum odoratum, Athyrium filix-femina (viz p ílohy obrázek 17). Na bázi inverzního údolí horního toku eky Bíliny jsou smíšené lesy s p evládajícím Fagus sylvatica a s p ím sí dalších listná Fraxinus excelsior, Acer pseudoplatanus. Z jehli natých druh je významný Picea abies. V ke ovém pat e se objevuje Lonicera nigra, Corylus avellana a Sambucus nigra. V synuzii bylinného patra jsou dominantní kapradiny Dryopteris filix-mas a Athyrium filix-femina. Z bylin jsou dále p ítomny Rubus sp., Milium effusum, Stellaria nemorum, Polygonatum verticillatum a montánní druhy Festuca altissima, Galeobdolon montanum (viz p ílohy obrázek 18). 5.1.1.3 Jehli naté lesy Na ešené lokalit jsou jehli naté monokultury na 18,8 ha, to je pouze 6 % z celkové vým ry les 19. Tyto monokultury jsou p ítomny v západní ásti lokality, a to spíše sporadicky. Vesm s se jedná o p ehušt né výsadby Picea abies nebo Larix decidua. Ojedin le bývají p imíšeny d eviny Pinus sylvestris nebo Betula pendula. Tyto mladé monokultury jsou tém bez jakéhokoli podrostu, místy se vyskytuje Avenella flexuosa, Calamagrostis villosa a Vaccinium myrtillus. Ve starších monokulturách je pokryvnost synuzie podrostu vyšší. Objevují se zde druhy: Rubus idaeus, Urtica dioica, Luzula luzuloides, Prenanthes purpurea, Digitalis purpurea, Pteridium aquilinum nebo Poa nemoralis (viz p ílohy obrázek 19). 19 To iní p ibližn 4 % z celkové plochy. 25

5.1.1.4 Doprovodná vegetace vodních tok a ploch Doprovodná vegetace vodních tok zabírá 7 % z celkové vým ry les. Na lokalit to iní p ibližn 23 ha. Do tohoto typu aktuální vegetace spadají jasanové olšiny doprovázející tok eky Bíliny a jejích levostranných p ítok. Do této skupiny jsou také za azeny mok adní olšiny na loukách jihovýchodn od obce Jind išská, dále olšiny vzdálené p ibližn 0,5 km severozápadn od erveného hrádku a také olšiny na prameništi 1 km západn od osady Vina ice. V jasanových olšinách nižších poloh dominuje v d evinném pat e Fraxinus excelsior, spoludominantní jsou Acer platanoides a Alnus glutinosa. V p ím si se objevuje Fagus sylvatica, Prunus avium, Salix fragilis, Acer pseudoplatanus, Ulmus glabra. V jasanových olšinách vyšších poloh je v d evinném pat e dominantní Alnus glutinosa, v p ím si jsou pak druhy Acer pseudoplatanus, Ulmus glabra, Fraxinus excelsior. Dopl ují je Acer platanoides a Prunus avium. Ke ové patro bývá pom rn dob e vyvinuto, p ítomnými druhy jsou Sambucus nigra, Corylus avellana, Frangula alnus, Humulus lupulus a Euonymus europaea. Bylinný podrost je bohatší na p ítomné druhy. Zde zpravidla p evažují Milium effusum, Aegopodium podagraria, Deschampsia cespitosa a Anemone nemorosa. Dále se vyskytují Asarum europaeum, Stellaria nemorum, Mercurialis perennis, Ranunculus lanuginosus, Impatiens parviflora, Petasites albus, Festuca gigantea, Chaerophyllum hirsutum, Veronica beccabunca, Geranium palustre, Stachys sylvatica, Filipendula ulmaria a Dryopetris filix-femina. Ve vyšších polohách se idává submontánní druh Prenanthes purpurea a montánní Galeobdolon montanum (viz p ílohy obrázek 20). V mok adních olšinách p evažuje Alnus glutinosa. Ojedin le se vyskytuje v d evinném pat e Betula pendula a Salix caprea, výjime Fagus sylvatica a Prunus avium. Synuzie bylinného podrostu nemá velkou pokryvnost, zpravidla okolo 30 %. evažují druhy Festuca gigantea, Urtica dioica, Lysimachia vulgaris, Milium effusum, Scirpus sylvaticus a Senecio ovatus. Dalšími p ítomnými druhy jsou Deschampsia cespitosa, Carex vesicaria, Equisetum sylvaticum, Equisetum arvense, Viola palustris, Caltha palustris, Aegopodium podagraria, Rumex obtusifolius, Glyceria sp., Mentha arvensis a Epilobium montanum (viz p ílohy obrázek 21). 26

5.1.2 Kulturní louky a pastviny Výskyt kulturních luk a pastvin má z etelnou vazbu na mírn zvln né plošiny. Zabírají necelých 16 % ešeného území, to je p ibližn 72 ha. Tento aktuální typ vegetace je lokalizován v okolí obce Jind išská a tvo í kompaktní plochy s rozptýlenou zelení. Na úpatí svah v ervenohrádecké obo e je komplex luk s remízy (viz p ílohy obrázek 22). Všechna tato stanovišt jsou chudá a mírn podmá ená, dochází zde k p imíšení n kterých vlhkomilných druh. Kulturní louky jsou obhospoda ovány extenzivn. V okolí Jind išské jsou spásávány kravami 1 2x ro. V ervenohrádecké obo e je zaveden chov dan í a mufloní zv e, která louky spásává neregulovan. Na t chto stanovištích dominuje Nardus stricta, Deschampsia cespitosa a Trifolium pratense. Dalšími p ítomnými druhy jsou Agrostis canina, Holcus mollis, Achillea ptarmica, Ranunculus acris, Alchemilla vulgaris, Bistorta major, Sanguisorba officinalis, Luzula luzuloides, Potentilla erecta, Veronica officinalis, Holcus lanatus, Hieracium laevigatum, Lotus corniculatus a Agrostis capillaris. Na loukách v t sné blízkosti olšin p ibývají Filipendula ulmaria nebo Cirsium heterophyllum. Rozptýlená zele na loukách v okolí obce Jind išská je vázána na výskyt kamenic. Na nich rostou ušlechtilé druhy listná nap. Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, Quercus petraea, Fagus sylvatica a Tilia cordata. etnými d evinami jsou ovocné druhy Prunus domestica, Malus domestica a Pyrus communis. Na podmá ených stanovištích je p imíšená Salix fragilis. Ke ové patro ítá mnoho druh nap. Euonymus europaea, Physocarpus opulifolius, Rosa canina, Sambucus nigra, Prunus spinosa, Viburnum opulus a Lonicera xylosteum (viz p ílohy obrázek 23). 5.1.3 Extenzivní staré opušt né sady Extenzivní sady tvo í necelá 4 % území, to iní p ibližn 16 ha. Tento typ aktuální vegetace se vyskytuje na ty ech plochách v ešeném území: v okolí obce Jind išská, nad osadou Vina ice a v ervenohrádecké obo e. Druhová skladba je v t chto segmentech stejná. Hlavními d evinami jsou vysokokmenné ovocné stromy: Prunus domestica, Malus domestica a Pyrus communis. Díky nedostate né nebo chyb jící údržb se objevují náletové d eviny Sorbus aucuparia, Betula pendula a Populus tremula. Prosazují se i ušlechtilé listná e jako Quercus petraea. Obvykle jsou p ítomny ke e: Rosa canina, Euonymus europaea, Cornus sanguinea nebo Prunus spinosa. 27

V podrostu se objevuje Anthoxanthum odoratum, Alopecurus pratensis, Agrostis stolonifera, Calamagrostis epigeios, Calamagrostis arundinacea, Dactylis glomerata, Achillea millefolium, Alchemilla vulgaris, Bellis perennis, Hypericum hirsutum, Leontodon hispidus, Plantago lanceolata, Ranunculus acris, Trifolium repens, Urtica urens, Vicia sepium, Luzula luzuloides. Na výsušných a slunných stanovištích p ibývá Thymus pulegioides, Veronica officinalis (viz p ílohy obrázek 24). 5.1.4 Degradující spole enstva luk, pastvin a lad; postagrární lada a paseky Tyto typy aktuální vegetace se d lí o necelých 5 % území. V této charakteristice jsou slou eny do jedné skupiny, jelikož jsou mezi jednotlivými typy jen malé rozdíly. Polokulturní a degradující spole enstva luk, pastvin a lad zabírají necelých 14 ha. Jedná se p edevším o d íve založené travní porosty s nízkým po tem druh, kde sukcesí postupn dochází ke zv tšování podílu p irozen se vyskytujících druh. Nebo se jedná o p írod blízká spole enstva se ená, u nichž se za ínají prosazovat konkurenceschopné druhy. Postagrární lada se vyskytují na ploše p ibližn 2,5 ha. Tvo í je do asn neobhospoda ované a opušt né plochy porostlé po áte ními sukcesními stádii vznikajících travinobylinných spole enstev s nízkým po tem druh. Paseky jsou sporadicky rozmíst ny v lesích nad Jirkovem. Tyto plochy jsou zpravidla osázeny velice mladými d evinami Picea abies. D evinné patro není u t chto typ zpravidla p íliš vyvinuto.z ídka se v t chto typech objevují náletové druhy d evin Betula pendula, Populus tremula nebo Sorbus aucuparia. P ítomny jsou i n které ke e Rosa canina, Sambucus nigra, Prunus spinosa nebo Cornus sanguinea. V synuzii bylinného podrostu jsou dominující trávy Deschampsia cespitosa, Avenella flexuosa, Nardus stricta, Calamagrostis epigeios. Dále jsou p ítomny Calamagrostis arundinacea, Dactylis glomerata, Alchemilla vulgaris, Hypericum hirsutum, Leontodon hispidus, Plantago lanceolata, Trifolium repens a Urtica dioica (viz p ílohy obrázek 25). 28

5.1.5 Skály Vegetace skal se objevuje pouze na jednom stanovišti, a tím je opušt ný lom nad Jirkovem. Jedná se o pionýrské bylinné spole enstvo s nezapojenými d evinami. Z t ch zde roste Betula pendula, Fraxinus excelsior, Quercus petraea, Prunus avium a Acer platanoides. V ke ovém pat e se uplat uje Rosa canina a Corylus avellana. Bylinné patro není p íliš vyvinuto. Objevují se zde druhy Luzula luzuloides, Avenella flexuosa, Festuca ovina nebo Senecio viscosus (viz p ílohy obrázek 26). 5.2 Potenciální vegetace Z hlediska potenciální vegetace je zájmové území pom rn pestré. Tento fakt je zp soben mimo ádn lenitým územím. Bylo zde zmapováno celkem 14 skupin typ geobiocén. Potenciáln by bylo území ze 44 % pokryto jedlodubovými bu inami, z 25 % dubovými bu inami a z 12 % dubojedlovými bu inami. Na 4 % lokality jsou irozenými biocenózami olšiny vyššího stupn. Následuje skupina typ geobiocén holé bu iny vyššího stupn pokrývající 2,3 % území, stejn jako jasanové doubravy s javory. Zakrslé dubové bu iny by byly potenciáln vyvinuty na necelých 2 % území. Jasanové olšiny vyššího a nižšího stupn se d lí o 3,4 %. Zbývající plochu vypl ují javorové jedlové bu iny vyššího stupn, bu iny s dubem, jasanové olšiny vyššího stupn, bukové doubravy a dubobory. Pom rné zastoupení jednotlivých typ geobiocén ukazuje graf 3 (viz p ílohy), jejich celkové vým ry tabulka 5 (viz p ílohy). Sí geobiocenologických snímk a rozmíst ní skupin typ geobiocén na mapované lokalit jsou zobrazeny v map 9 (viz p ílohy). Geobiocenologické zápisy jsou uvedeny v p íloze. Vzhledem k tomu, že charakteristiky skupin typ geobiocén jsou podrobn uvedeny ve skriptech Geobiocenologie II. (B EK; LACINA, 1999), následující podkapitoly se budou v novat pouze lokálním odchylkám od popis skupin typ geobiocén ve výše zmín ném prameni. 5.2.1 Jedlodubové bu iny Jak již bylo výše uvedeno, tato skupina typ geobiocén je zastoupená nejvíce, a to na plných 44 % území. Na ešené lokalit je zmapována jako pom rn kompaktní 29

jednotka na svazích vyšších poloh. Jedlodubové bu iny sestupují áste i do poloh nižších, a to v ost e za íznutém údolí 20 levostranného p ítoku eky Bíliny, nebo na prudších zastín ných svazích nad osadou Vina ice 21. V d evinném pat e p evážné tšiny všech lesních porost aktuáln dominuje nebo je spoludominantní Quercus petraea. Tento jev je zp sobený kyselým podložím, na kterém se dub oproti buku lépe prosazuje. V ervenohrádecké obo e se vyskytují fragmenty lesa, kde dominuje Fagus sylvatica. Synuzie bylinného podrostu má v lesních porostech obdobné složení jako typická geobiocenóza popsaná v literatu e. K dominantním druh m pat í Luzula luzuloides, Calamagrostis arundinacea a Avenella flexuosa, spoludominantní bývá Poa nemoralis. Ojedin le se objevuje montánní druh Calamagrostis villosa a pom rn astým druhem je submontánní Prenanthes purpurea. Místy se ojedin le objevují teplomilné druhy nap. Pyrethrum corymbosum. Tento jev je dán strmým gradientem, kdy druhy vyšších poloh sestupují do nižších, a naopak teplomilné do vyšších. Na loukách a pastvinách v okolí obce Jind išská je zaznamenán v tší výskyt mezofilních druh. Stanovišt jsou mírn zamok ená, což je zp sobeno chyb jícím lesním porostem, který by od erpával srážkovou vodu. P esto trvalé ekologické podmínky a dominující druhy indikují stanovišt jedlodubových bu in. 5.2.2 Dubové bu iny Dubové bu iny by byly potenciáln p ítomny na necelých 25 % ešeného území. Tvo í pom rn ucelený pás na svazích nižších poloh s jihozápadní až jihovýchodní expozicí. Místy dubové bu iny vystupují do vyšších poloh, a to na svazích s jižní expozicí nad levým b ehem eky Bíliny 22. V d evinném pat e všech lesních porost aktuáln dominuje Quercus petraea 23, Fagus sylvatica bývá p ítomen jen ojedin le. Druh Abies alba zcela chybí. Místy na svazích nad Novými Vina icemi spoludominuje Carpinus betulus. Vzácn se na jižním svahu nad ekou Bílinou objevuje výjime se vyskytující Sorbus danubialis a ojedin le je zde p ítomen i teplomilný Sorbus torminalis. V aktuálních porostech nebývá ke ové patro vyvinuto, výjime se 20 Tuto lokalitu podrobn popisuje geobiocenologický zápis. 20 (viz p ílohy). 21 Tuto lokalitu podrobn popisuje geobiocenologický zápis. 11 (viz p ílohy). 22 Stanovišt detailn popisuje geobiocenologický zápis. 2 (viz p ílohy). 23 Tento jev je zp soben kyselým podložím, jak již bylo zmín no výše. 30