Lexikologie a sémantika
Pojem a pojmenování Člověk dokáže abstraktně myslet, může mít pojem o určité věci Věc: skutečná věc v daném světě Pojem: myšlenková konstrukce umožňující o něčem myslet Pojmenování: jednotka jazyka, vychází z tohoto pojmu Pojmenování může být slovem či souslovím Pojmenování je znakem Věc: Pojem: Pojmenování: konkrétní hmotný strom naše zkušenost se stromy, to, co o nich víme, jak je známe české slovo strom
Znak Znak je něco, co odkazuje k něčemu jinému (reprezentuje něco) Takže když vidíme daný znak, tak nám v mysli vytane jiná věc Musíme ale daný znak znát, tj. musíme být vhodní interpreti (u slov daného jazyka musíme tedy onen jazyk ovládat) Každý znak má určitý význam (denotace; to, k čemu odkazuje) a smysl (konotace; za jakých okolností k tomu odkazuje: např. Venuši na obloze nazýváme jednou jitřenka a jindy večernice) Jsou tři typy znaků: symbol (není podobný tomu, na co odkazuje), index (má s tím, na co odkazuje, nějakou souvislost: kouř na obzoru značí lidské obydlí, vlčí stopy značí vlčí smečku) a ikona (je podobná tomu, na co odkazuje) Více znaků tvoří znakový systém; v případě slov se jedná o jazyk
Slova a význam Některá slova odkazují k věcem: obvykle podstatná jména Věci můžeme pak dělit na konkrétní (fyzické, smyslově vnímatelné: slunce, vítr, strom, muž ) a abstraktní (jsou to jen modely v naší mysli: láska, spravedlnost, radost ) Někdy může být těžké konkrétní od abstraktních pojmů odlišit (dostáváme se až na úroveň teorie vědy, např. fyziky, či do oblasti filozofie) Jiná slova odkazují spíše k tomu, co věci dělají, či co se s nimi děje: slovesa Některá slova odkazují k vlastnostem věcí či činností: přídavná jména, příslovce Jsou také slova, která mají význam pouze v rámci logické a formální podoby samotného jazyka: spojky, zájmena, částice atd. Citoslovce jsou znaky typu ikona Některá slova nemají takřka žádný význam, jen vyplňují řeč: ovšem, nicméně, takže, vlastně atd.
Význam sémantický a gramatický Sémiotika: věda obecně o znacích Sémantika: věda o významech znaků Slovo má význam sémantický (věcný) a gramatický (mluvnický) Odkazuje tedy k věcem mimo jazyk, ale také na samotná slova a na pravidla a zákonitosti jazyka
Vznik nových pojmenování Odvozováním: změna předpon, přípon a koncovek Skládáním: skládání slov a jejich významů do jednoho slova Zkracováním: vznik zkratek a zkratkových slov Změnou významu: staré slovo získá nové významy ( myš ) Než se nové pojmenování v jazyce uchytí, je neologismem
Sousloví a slovní spojení Sousloví: slova nabývají nového významu, jiného, než jaký mají zvlášť např.: vysoká škola, oxid dusný Víceslovné pojmenování: všechna slova mají pouze své významy např.: černý svetr, veselá dívka
Obrazná pojmenování Některá pojmenování nejsou doslovná, mají přenesený význam Metafora: použití jiného slova pro daný význam na základě podobnosti Např. oči jsou modré a studánka je modrá, tedy místo slova oči použiji v básni výraz studánky ; takže myslím význam oči, ale napíši slovo studánky Metonymie: použití jiného slova pro daný význam na základě souvislosti Např. pivo Pilsner Urquell je z Plzně (souvisí s městem Plzeň), tak v básni místo pivo Pilsner Urquell použiji jen výraz plzeň Metafory a metonymie jsou důležité hlavně pro umělecký jazyk, ale často je najdeme také v próze a dokonce mají velký význam i v běžné mluvené řeči
Metafora: zvláštní typy Epiteton: básnický přívlastek Epiteton konstans: ustálený přívlastek bledá luna, zlaté paprsky, pochmurný hřbitov Epiteton ornans: okrasný neobvyklý přívlastek mrtvé svítání, tekoucí myšlenky, křičící smutek Oxymorón: slova v nelogickém spojení černé světlo, mrtvý život, svítání na západě Personifikace: neživé věci či zvířata mají vlastnosti lidí běžící čas, smutný les, naříkající ptactvo Synestézie: záměna různých smyslů viděl jsem tu vůni
Metonymie: zvláštní typy Synekdocha: záměna části za celek či celku za část nebyla tam ani noha (myšleni celí lidé) Hyperbola: zveličení, lidově přeháňka tisíc roků jsem v šachtě žil Litotes: vyjádření něčeho dvojím záporem, má funkci zjemnění to nemohu nepochválit Ironie: říkám něco, ale z kontextu vyplývá, že myslím opak vy jste teda dneska ukáznění (myšlen pravý opak) Perifráze: popsání opisem, tedy místo jednoho slova užiji více slov majestátní králové lesa s korunami z větvoví (myšleny stromy)
Frazém Frazém (jinak též frazeologismus ) je ustálené pojmenování, obvykle víceslovné, které je celé či z části s obrazným (přeneseným) významem Frazémy jsou tedy metafory a metonymie, které se uchytily v daném jazyce v běžném používání Frazémy se zabývá obor frazeologie Slovo fráze: označení pro jakékoliv ustálené slovní spojení, někdy dokonce pro jakýkoliv jazykový výraz obecně; někdy se s označením fráze váže též pejorativní konotace, když je řeč o frázích ve smyslu vyprázdněných hesel (totalitní fráze, politické fráze, reklamní fráze apod.)
Typy frazémů Frazémy nevětné: slova či slovní spojení Jmenné frazémy: vlčí mák, černý pasažér, bílá vrána Ustálená přirovnání: mlčet jako hrob, smát se jako sluníčko Rčení (úsloví): slyšet trávu růst, kupovat zajíce v pytli Okřídlená slova: medvědí služba, Achillova pata Frazémy větné: celé věty Přísloví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Pranostiky: Martin přijel na bílém koni. Pořekadla: I mistr tesař se někdy utne. Okřídlené věty: Kostky jsou vrženy.
Pojmenování spisovná a nespisovná Pojmenování může být adekvátní ve spisovné řeči, nebo může být vžité pouze v hovorové, nespisovné, slangové, nářeční či jiné vrstvě daného jazyka
Pojmenování jednoznačná a mnohoznačná Slova jednoznačná: jedním slovem můžeme označovat jen jednu skutečnost, popř. jím v drtivé většině případů označujeme a rozumíme tuto jednu skutečnost Termíny: odborné (vědecké) pojmy; odborný jazyk by měl být co nejjednoznačnější Vlastní jména: opakem jmen obecných; označují konkrétní věc, jev či osobu; často je ovšem třeba také kontextu ( Náměstí republiky je v různých městech, Jana Dvořáková označuje více různých žen) Slova mnohoznačná: většinou obecná slova; mnohoznačnost často vzniká díky obrazným pojmenováním (metaforám, metonymiím)
Synonyma, antonyma a homonyma Synonyma: různá slova označují ty stejné významy Synonyma úplná: zaměnitelná za všech okolností ( hezký a pěkný ) Synonyma částečná: mají drobné významové či jazykově-příznakové rozdíly (citová zabarvenost, knižní výraz, drobný významový posun atd.) Antonyma: dvě slova mají opačný význam Antonyma kontradiktorická: úplný opak, neexistuje mezistupeň ( živý a mrtvý ) Antonyma kontrární: opačné konce nějakého spektra ( černý a bílý ) Homonyma: jedno slovo má více možných významů Homonyma úplná: shodují se ve všech tvarech ( zámek, raketa ) Homonyma částečná: shodují se jen v některých tvarech ( tři jako číslo a rozkaz) Homonyma nepravá: v zásadě nejde o homonyma Homografa: stejně se píší, jinak čtou ( panický ) Homofona: stejně se čtou, jinak píší (spisovně jen [i] -> slepíš a slepýš )
Další typy pojmenování Archaismy: zastaralá slova ( drahný, regiment ) Historismy: označení už příliš nepoužívaných věcí ( sudlice ) Knižní výrazy: slova jako z klasické literatury (často se prolínají s archaismy) Neologismy: nová slova Zdrobněliny: pejsek, kočička Domácká slova: Pepík, Jeník Eufemismy: místo slov s nepříjemnými konotacemi ( uspat ) Dysfemismy: opak eufemismů ( chcípnout ) Hanlivá slova: opak zdrobnělin ( psisko ) Termíny: pojmenování vlastnímu danému oboru Poetismy: básnivá slova, často neologismy, knižní výrazy či archaismy
Slovní zásoba Soubor smysluplných slov a slovních spojení v daném jazyce Podle toho, kde se slovní zásoba nachází, dělíme: Individuální: zásoba slov, které zná konkrétní jedinec, dále dělíme: Aktivní: slova, která užívá v běžném životě (řádově tisíce slov) Pasivní: slova, která zná, ale užívá jen málokdy (řádově desetitisíce slov) Daného jazyka jako celku: všechna užívaná slova v určitém jazyku; nedá se přesně určit, stále se vyvíjí; řádově stotisíce či až miliony
Zaznamenávání slovní zásoby V češtině je nejrozsáhlejším běžným slovníkem Příruční slovník jazyka českého, který má okolo 250 000 hesel a vychází již od roku 1911 S rozvojem moderních technologií se používají i tzv. korpusy, tedy elektronické databáze užívaného jazyka (článků, knih, ale i mluvené řeči); korpusová lingvistika dnes zažívá velký rozkvět
Mluvnice a pravopis Gramatika neboli mluvnice: soubor abstraktních pravidel daného jazyka; podle těchto pravidel se vytváří slova a věty; dělí se na: Morfologii (také tvarosloví; vztahy ve slovu) Syntax (také skladba; vztahy ve větě) Ortografie neboli pravopis: vychází do velké míry z gramatiky, ale také ze zvyku; pravopis je souborem pravidel, jak má graficky vypadat psaná podoba daného jazyka Jinak řečeno: Gramatika řeší proč a jak vypadá jazyk tak, jak vypadá Pravopis pouze řeší, jak vypadá a jak by se měl prakticky používat
Mluvnice České mluvnice, tedy knihy zabývající se pravidly jazyka, u nás vznikaly již od 19. století: J. Dobrovský: Zevrubná mluvnice jazyka českého Řada významných mluvnic vznikala během 20. století Dnes nejvýznamnější a nejpoužívanější plnohodnotná mluvnice vznikala v 80. letech: jmenuje se Mluvnice češtiny, obvykle se jí ovšem říká Akademická mluvnice češtiny Tato mluvnice má tři díly: pro fonetiku, morfologii a syntax Většina menších mluvnic i pravopisných příruček z 90. let z ní do určité míry vychází Známá menší mluvnice je Přehledná mluvnice češtiny, další je Stručná mluvnice česká
Pravopisné příručky a slovníky Pravopisné příručky neřeší gramatiku, tedy se nezabývají, proč se něco píše a tak, ale radí nám většinou pouze, jak to máme napsat Tyto příručky se většinou jmenují Pravidla českého pravopisu, dnes se používají ta, která vyšla v roce 1993 Vycházejí průběžně a existuje jich velké množství Nejnovější příručky vždy zachycují aktuálnější a tedy také správnější podobu jazyka Slovníky spisovné češtiny: obsahují výčet slov a toho, jak se píší Známý je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, obsahuje okolo 50 000 českých slov
Jazyková kultura Stylově nejvyšší a univerzálně používaná forma češtiny je spisovná čeština Spisovna čeština svědčí o kulturnosti projevu a slouží ke srozumitelnější mezilidské komunikaci Spisovná čeština má určitou jednu podobu, kterou je třeba dodržovat, tato podoba se nazývá kodifikovaná podoba spisovné češtiny Kodifikace: vymezení pravidel spisovného jazyka (základní kodifikační příručky: Mluvnice češtiny a Pravidla českého pravopisu) Jazykovědci si ale kodifikaci nevymýšlejí sami, naopak, při její tvorbě musejí vycházet z toho, jak se jazyk skutečně používá: tj. tzv. jazykový úzus Dříve se spisovná čeština odvíjela např. od jazyka dobrého autora, dnes se odvíjí zejména z publicistického a odborného stylu
Další zdroje informací o gramatice či pravopisu Obecně se češtinou zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, zkratkou ÚJČ AV ČR; Ústav má také internetovou poradnu, kde je možné psát své dotazy; ve formátu PDF je z jejich stránek nově ke stažení i Akademická mluvnice češtiny Odborné časopisy: Naše řeč, Český jazyk a literatura Na internetu provozuje ÚJČ AV ČR Internetovou jazykovou příručku: http://prirucka.ujc.cas.cz/
Útvary češtiny Spisovný český jazyk Hovorová čeština Nespisovný český jazyk Obecná čeština Nářečí Slang Argot
Spisovné útvary jazyka Spisovná čeština: reprezentativní, jednotná po celém území ČR, nejoficiálnější, nejkultivovanější a obvykle nejsrozumitelnější Hovorová čeština: varianta spisovné češtiny používaná v běžné mluvené řeči Příklady hovorové češtiny: zlatíčko, lajna, no fakt, píšu
Nespisovné útvary jazyka Obecná čeština: v Čechách i na Moravě, ve velkých městech, typické koncovky -ej, na začátku některých slov v- Nářečí: slezská, hanácká, slezská atd. Slang: spojen s určitým okruhem lidí, s oborem či okruhem zájmů (slang rybářů, myslivců, hráčů mariáše ) Profesní mluva: slang používaný v určitém vědeckém či technickém oboru či v určité profesi Argot: mluva pokleslých vrstev (kriminálníci), má zamaskovat skutečné významy ( policista -> švestka )
Další zdroje informací o jazyku Etymologické slovníky: říkají nám, jak dnešní slova historicky vznikla Frazeologické slovníky: ustálená slovní spojení Frekvenční slovníky: řadí slova podle jejich frekvence používání ve skutečně mluveném či psaném jazyku Slovník cizích slov: méně známá slova a odborné termíny Slovník slangů: slova z různých profesí a sociálních skupin
Další zdroje informací o jazyku Slovník synonym: uvádějí ke slovům jiná se stejnými významy Slovník vlastních jmen: česká vlastní jména Slovník neologismů: nová slova Nářeční slovníky: uvádějí slova z různých nářečí (slezské, valašské atd.); k nářečním slovníkům se řadí i rozsáhlý Český jazykový atlas
Český jazykový atlas
Český jazykový atlas
Opakování: typy slovníků Slovník spisovné češtiny Etymologický slovník Frazeologický slovník Frekvenční slovník Slovník cizích slov Slovník slangů Slovník synonym Slovník vlastních jmen Slovník neologismů Nářeční slovník a jazykový atlas