Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie Studie péče a využití souboru staveb lidového stavitelství v Lysovicích Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Jan Prudký, Ph.D. Vypracovala: Bc. Zdeňka Celá, DiS. Brno 2009 2

Lysovice 3

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma......... vypracoval(a) samostatně a použil(a) jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne... podpis... 4

PODĚKOVÁNÍ Tímto způsobem bych chtěla poděkovat panu Mgr. Petru Bařinkovi z Městského úřadu ve Vyškově, odbor památkové péče, dále pak Mgr. Aleně Dunajové z Národního památkového ústavu v Brně, Ing. Arch. Editě Vlčkové i Darině Hrnčířové za pomoc při zpracování mé diplomové práce. Velmi jsem ocenila vstřícnost i čas, který mi věnovali. 5

ABSTRAKT Moje diplomová práce se nazývá Studie souboru lidového stavitelství v Lysovicích. Navazuje na bakalářskou práci, kde popisuji historii a katastrální území Lysovic. Tato obec leží mezi Brnem a Vyškovem. Tato studie přináší informace o vesnické památkové zóně Lysovice, která má 14 památek a vznikla v roce 1995. Je vedena Národním památkovým ústavem v Brně. Chtěla bych podat svědectví o tom, že zájem některých obyvatel o místní lidovou architekturu usedlostí s žudrovým vchodem, v posledních letech ožívá. Připomenout zde stavitelskou techniku v oblasti Hané, která zde nacházela uplatnění ještě na počátku 20. století. Zdokumentovat a popsat historii zejména u objektu č.p. 33 a dále i č.p. 21. Zmíním se též o problematice financování v této oblasti, a to ze strany státu i samotných vlastníků. Popíšu i technický stav a úpravy, které se na současné podobě usedlostí podílely a jež přispěly k tomu, že je lze funkčně obývat i dnes. Klíčová slova: žudry, vesnická památková zóna, zachování, lidová architektura ABSTRACT My thesis is called Study set of buildings folk architecture in Lysovice. It follows up my graduation exam where I describe history of Lysovice and intent on cadastral territory Lysovice. This village is situated between towns Brno and Vyškov. This study provides informations about the village historic zone Lysovice which has 14 sights and wak founded in 1995. It is guided by the National Heritage Institute in Brno. I want to give evidence that interest of some people on the local folk architecture farmsteads with the entrance in the shape of mushroom (czech called žudro ) comes alive at preset time.. I try to remind architectural technology in the region of Haná. There was still at the beginning of the 20th century. I want to document and describe the history of buildings number 33 and 21. I interested in issue of funding in this area by the state and by owners. I describe the technical condition and adjustments, those shared in ourrent form of farmsteads. That everything contributed to the fact that it is livable today. Key words: farmsteads with the entrance in the shape of mushroom, village historic zone, restoration, folk architecture. 6

OBSAH 1 ÚVOD... 9 1.1 Cíl a zdůvodnění výběru studie souboru staveb lid. stavitelství v Lysovicích... 9 1.2 Metodika... 9 1.3 Stručná charakteristika obce Lysovice... 10 1.4 Historie německého jazykového ostrova u Vyškova... 11 1.5 Od historie k současnosti obce Lysovice... 12 2 LIDOVÁ A RCHITEKTURA... 14 2.1 Hliněné konstrukce... 15 2.1.1 Údržba a ochrana hliněných stěn... 16 2.1.2 Slaměné a rákosové došky... 17 2.2 Typy žudrů... 18 3 LIDOVÝ DŮM NA VYŠKOVSKU... 20 3.1.1 Žudr na Vyškovsku... 21 3.1.2 Hospodářské stavby... 22 3.1.3 Základní půdorysné dispozice obytné části... 23 3.1.4 Specifika německého jazykového ostrůvku... 24 3.1.5 Proměny Lysovic v 19. století... 24 4 ZÁKON O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI... 26 5 SEZNAM KULTURNÍCH PAMÁTEK V OBCI LYSOVICE... 27 6 POPIS HISTORIE ŽUDROVÉHO DOMU Č.P. 33... 32 6.1 Nevhodné zásahy dřívějších majitelů... 32 6.2 Technický stav objektu 80. léta 20. století... 33 6.2.1 Zdůvodnění ochrany, doporučené opravy... 34 6.3 Stavební úpravy 2000-2001 (obytná část)... 35 6.3.1 Restaurace a konzervace trámových stropů a podlah... 35 6.3.2 Rekonstrukce sýpky a ošetření krovu... 36 6.3.3 Rekonstrukce kachlových kamen... 37 6.3.4 Obnova sporáku v černé kuchyni... 38 6.3.5 Adaptace sociálního zařízení do prostoru komory... 39 6.3.6 Osazení kameninového dřezu v síni... 40 6.3.7 Výměna vstupních dveří v žudru... 41 6.3.8 Charakteristika původních omítek... 41 6.3.9 Obnova omítek v roce 2000-2001... 42 6.4 Stavební úpravy 2002-2007 (hospodářská část)... 43 6.4.1 Rákosová střecha - postup... 45 6.5 Způsob současného využívání a prognózy stavby... 46 7 POPIS HISTORIE ŽUDROVÉHO DOMU Č.P. 21... 47 7.1 Popis usedlosti... 47 7.2 Opravy do roku 1987... 48 7.3 Opravy v letech 1995-1999... 49 7.4 Způsob současného využívání a prognózy stavby... 52 8 PROBLEMATIKA FINANCOVÁNÍ... 53 8.1 Program péče o VPR, VPZ a KPZ Ministerstvo kultury ČR... 53 8.1.1 Vyúčtování dotace... 54 8.1.2 Financování historického objektu VPZ Lysovice č.p. 33... 54 8.1.3 Financování historického objektu VPZ Lysovice - č. p. 21... 55 7

8.2 Další možnosti financování POV (PRV)... 56 9 DISKUZE... 58 10 ZÁVĚR... 59 11 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 60 12 SEZNAM OBRÁZKŮ... 62 13 PŘÍLOHY... 63 8

1 ÚVOD 1.1 Cíl a zdůvodnění výběru studie souboru staveb lid. stavitelství v Lysovicích Důvody mého výběru diplomové práce, na téma lidového stavitelství v Lysovicích, jsou dva. Tím prvním bylo navázání na bakalářskou práci, kde byla stěžejní část zaměřena na historický přehled o obci, vývoji vlastnických vztahů k půdě a jejímu využití. Druhým důvodem bylo to, že jde o místo mého bydliště a s obcí jsem spjata celý život. Moji prarodiče se do Lysovic sice dostali nedobrovolně po 2. sv. válce, kdy jim zde byla přidělena usedlost a nejspíš zde také nebydleli příliš rádi. Já, s odstupem času však vnímám věci jinak, je to můj domov, místo, kam se ráda vracím. I když bydlení v Lysovicích přináší jistá negativa, jako například špatné dopravní spojení, skoro žádné kulturní vyžití, je tu na oplátku klid, žádný ruch a hektický život velkoměsta, před kterým denně ujíždím při cestě ze školy. Chtěla bych touto prací přiblížit obec Lysovice, jež je zapsána u Národního památkového ústavu v Brně jako vesnická památková zóna. Podat svědectví o tom, že zájem některých obyvatel o místní lidovou architekturu usedlostí s žudrovým vchodem, v posledních letech ožívá. Připomenout zde stavitelskou techniku v oblasti Hané, která zde nacházela uplatnění ještě na počátku 20. století. Zdokumentovat a popsat historii zejména u objektu č.p. 33 a dále i č.p. 21. Zmíním se též o problematice financování v této oblasti, a to ze strany státu i samotných vlastníků. Popíšu i technický stav a úpravy, které se na současné podobě usedlostí podílely a jež přispěly k tomu, že je lze funkčně obývat i dnes. 1.2 Metodika Při zpracování mé diplomové práce jsem postupovala následovně: I. Získání dostupné literatury české i německé, zjištění odborné terminologie a uvedení do problematiky lidového stavitelství na Hané - v Lysovicích. II. Návštěva vybraných objektů historie a technický stav, časový harmonogram oprav, problematika financování. III. Konzultace s památkovým ústavem v Brně a Vyškově ověření získaných informací, otázka financování a oprav vybraných objektů v souladu s památkovou péčí dle zákona č. 20/1987 o státní památkové péči. 9

Tímto postupem došlo k propojení informací, jak ze strany odborníků (p. A. Dunajová, p. P.Bařinka), tak ze strany vlastníků - uživatelů usedlostí s žudrovým vchodem (p. E. Vlčková, M. Vlček a D. Hrnčířová). 1.3 Stručná charakteristika obce Lysovice Kraj: Jihomoravský Obec: Lysovice Katastrální úřad: Vyškov Výměra k. ú.: 529,69 ha Nadmořská výška: 270 m. n. m. Počet obyvatel: 262 Historie od roku: 1465 Obr. 1 Znak obce Mikroregion: Větrník Obr. 2 Logo mikroregionu Svazek obcí zahrnující sedmero obcí s tradičním jihomoravským rázem: Rostěnice - Zvonovice, Bohdalice - Pavlovice, Dražovice, Kučerov, Lysovice, Hlubočany a Tučapy (hliněná architektura, národní přírodní rezervace Větrníky, hippostezky, cyklostezky) Historicky řazena: do horního něm. vyškovského jazykového ostrova Vesnickou památkovou zónou (VPZ): dle vyhlášky MK č. 249/1995 Sb. ze dne 22.9. 1995 o prohlášení území historických jader vybraných obcí a jejich částí za památkové zóny (č. id. 1995249) Vedena: Národním památkovým ústavem Brno Poloha obce : 10

Horní německý ostrůvek Dolní Obr. 3 Mapa - vyznačeny německé jazykové ostrůvky 1.4 Historie německého jazykového ostrova u Vyškova K německému jazykovému ostrovu na Vyškovsku patřily obce v povodí řeky Hané Kučerov, Hlubočany, Terešov, Rostěnice, Zvonovice, a Lysovice (tzv. horní německý jazykový ostrůvek) a v povodí Rousínovského potoka Čechyně a Komořany (dolní jazykový ostrůvek). Kromě geografických rozdílů zde byly patrné i rozdíly kulturní, z nichž nejnápadnější byl způsob oblékání. Zatímco v horním ostrově se nosil každý den tradiční kroj až do roku 1945, v dolním ostrově lidé nosili spíše kroj hanácký. První němečtí osadníci přicházeli na naše území již kolem roku 1000 n. l., jednalo se zejména o kolonisty z Bavorska. Od konce 12. století však přicházeli Němci do Čech na pozvání českých panovníků. Především král Vratislav II. chtěl příchodem Němců oživit zemi nejen po stránce kulturní, ale především hospodářské. Kdy přesně dorazili na území Vyškovska první bavorští osídlenci, se přesně neví, jelikož neexistuje o prvotní kolonizaci tohoto území žádná zmínka. Obecně se kolonizace Vyškovska dělí na dvě fáze: v první (do konce 12. století) proběhla tzv. vnitřní kolonizace, kdy byly zhruba osídleny nižší polohy. V druhé fázi (do roku 1350), proběhla tzv. vnější kolonizace, která zanechala stopy ve vyškovském jazykovém ostrově. Kolonizace vyškovského jazykového ostrova dosáhla nevětšího vrcholu poté, co hladomory a morové epidemie tuto krajinu v polovině 14. století téměř vylidnily. Tehdy ji začali ve velkém osidlovat znovu Němci, které povolávali duchovní pánové ze svého 11

mateřského kláštera v Bamberku. Jazyková oblast měla tehdy až 60 obcí. Příčinou narušení však byly války. Zpráva o smrti Mistra Jana Husa 6. července 1415 rozpoutala v Čechách mocné nacionální hnutí. Nejvíce vyškovských německých vesnic bylo husity zničeno v letech 1422-1433. Avšak po třicetileté válce začíná počet přistěhovalců opět vzrůstat. (L. BRÁZDILOVÁ, 2004) Zajímavostí je, že všechny obce německého jazykového ostrůvku byly v majetku církevních řádů, zatímco okolní české vesnice zůstaly od 13. 16. století v majetku drobné šlechty. Příchozí v ostrůvku si udrželi němčinu zřejmě proto, že jejich vrchnost byla také jazykově německá. V okolních vesnicích se mluvilo česky. Dialekt byl konkrétně bavorsko-tyrolský, o němž vypovídají jazykové zvláštnosti zdejšího nářečí, tímto se však v práci podrobněji zabývat nebudeme. Rok 1791 1834 1854 1869 1880 1890 1900 1910 1930 1947 1960 2001 2006 Populace 322 381 394 398 397 424 420 433 438 477 413 237 262 Tab. č.1 Vývoj počtu obyvatel od r. 1791 (zdroj: Vlastivěda Moravská Vyškovsko) 1.5 Od historie k současnosti obce Lysovice 1465 - první písemná zmínka o Lysovicích, kdy je obec uvedena jako Lissowitz v souvislosti s placením poplatků olomouckému biskupství avšak není uveden majitel vsi. Roku 1513 - Lysovice prokazatelně patřily ženskému dominikánskému klášteru sv. Kateřiny v Olomouci. Toho roku potvrzuje král Vladislav dominikánskému klášteru sv. Kateřiny v Olomouci listy ohořelé při požáru v klášteře. Protože, v zemských deskách zápis chybí, je docela možné, že obec existovala již před založením zemských desek, tj. před rokem 1348, a po celou dobu stále patřila stejnému majiteli (klášter dominikánek v Olomouci). Protože nedošlo k žádné majetkové změně, nemohlo ani dojít k žádnému zápisu do zemských desek. Roku 1519 - v obci bylo 32 usedlostí. Podle jmen osadníků - v zápisu, který se týká placení berně, jsou uvedeni poddaní Kristián, Kryštof, Vít - můžeme usuzovat, že byli obyvatelé vesnice Němci. Dne 10. 2. 1606 - byl zaznačen v Dekretu královské české dvorské kanceláři spor mezi občany Brodku a Magdalenou Píchovou z Lysovic, abatyše kláštera sv. Kateřiny v Olomouci, ohledně roboty, vedení sirotčích peněz a části luk i polí. Více informací k této události není dochováno. 12

Obr. 4,5 Zleva: potvrzení krále Vladislava dominikánskému klášteru sv.kateřiny a Dekret královské české dvorské kanceláři spor(mor.zemský archiv Brno) Roku 1685 - byl prodán klášter Lysovice Dominiku Ondřejovi, hraběti z Kounic, za deset tisíc zlatých a přičlenil jej ke svém Slavkovskému panství. Roku 1691 vydal osvobozující dopis, který zbavil Lysovice roboty. Záznam dopisu byl uchován. Roku 1775 bylo v Lysovicích 51 usedlostí. Obec tvořilo 44 sedláků v Lysovicích se robotovalo takto: (14 celoláníků robotovali se dvěma koňmi 4 dny při jarních pracech, 2 dny sváželi obilí, 4 dny orali na podzim, 6 dní vykonávali pomocné práce; 18 půlláníků vykonávali stejné práce, ale v polovičním rozsahu; 12 čtvrtláníků robotovali bez koní při senoseči 6 dní, trhání chmele také 6 dní a museli vázat 4 kopy pšenice a ječmene; 7 domkařů - což byli majitelé usedlostí bez větších výměr polností, robotovali 1 den v týdnu či ročně platili 2 zlaté). Roku 1822 - bylo v Lysovicích 54 usedlostí. V obecním majetku byl jeden domek, zaznamenána je dále i hospoda a škola. Drtivá většina půdy patřila sedlákům, kteří vlastnili celkem 870 jiter polností. Pro zajímavost - obci patřilo pouhých 40 jiter. Roku 1946 - došlo na základě dekretů presidenta Beneše č. 12/1945 Sb. a č.28/1945 Sb. ke slavnostnímu předání přidělené půdy do vlastnictví osídlenců. V první řadě šlo o Volyňské Čechy - 17 rodin, kteří měli na osídlení přednostní právo a byly jim usedlosti uvolňovány. Charakterizovalo je národní myšlení, přestože jejich dědové odešli hospodařit před 100 lety na Volyň. Po druhé světové válce jim bylo umožněno se vrátit zpět do vlasti. Dále šlo o rodiny, jimž 2. sv. válka zničila domov či rodiny přicházely z horských oblastí. Roku 1947 scelování, na rodinu do 3 dětí připadalo 8 ha, pouze vystěhovalcům z Volyně byla vyměřena taková část, kterou vlastnili tam. Současně k půdě byla přidělena usedlost v obvyklé ceně cca 112.000 Kč. Rok 1950 - byl rokem přerodu soukromého hospodaření k socializaci vesnice. Vzniklo JZD, lidé si přestali důvěřovat, a to mělo vliv na společnost i celkové dění v obci. Roku 1976 obdělává JZD k. ú. Lysovice i okolní katastry, na ornou půdu tehdy připadá 5 085 ha. (J. MALÝ, 1945) 13

2 LIDOVÁ A RCHITEKTURA Lidovou stavbou rozumíme produkt lidového stavitelství, výsledek stavební činnosti lidových stavitelů, kterými na vesnicích byli původně sami hospodáři či mnohdy nevyučení tesaři, kameníci a zedníci. Zpravidla budovali stavbu z místních materiálů tak, aby vyhovovala jejich životním potřebám a požadavkům, a vycházeli při tom ze vžitých místních stavebních tradic. Mluvíme-li o lidové architektuře, pak jejím charakteristickým znakem kromě účelnosti je i výtvarný, estetický záměr. Lidovou stavbou je tedy každý objekt vzniklý takovouto činností, ať to jsou stavby obytné, nebo ty, které výstavbu doplňovaly a bez nichž by život na vesnici nebyl často možný. Mezi ně řadíme zemědělské stavby sýpky, stodoly, sušárny lnu, ovoce, chmele, holubníky, studny apod.; dále lidového technické stavby výrobní povahy mlýny, pily, hamry, kovárny; i lidové technické stavby nevýrobní lávky, mostky, drobné sakrální stavby. Lidová stavba má svá pravidla a ustálené výrazové prostředky spočívající především v harmonii jednotlivých prvků. Utvářela se dlouholetým vývojem a reagovala na potřeby svých obyvatel. Nevyvíjela se náhodně, ale vycházela především z funkce, v návaznosti na konkrétní hospodářské a přírodní podmínky. Každé prostředí nabízí jiné možnosti. Proto také v průběhu staletí vznikly vesnické stavby, které nejen svou architekturou, ale i konstrukcí a použitými materiály z tohoto prostředí vychází a liší se od staveb z jiných oblastí. Na střední a jižní Moravě se nejčastěji objevuje vliv podunajské hliněné stavby. Jádro mělo ve středním a dolním Podunají a na jižní Ukrajině a zasahoval až na naše území. Jedná se o rovinatou, mírně zvlněnou krajinu s velice úrodnou půdou, se skromným zalesněním, zato s dostatkem kvalitní hlíny, slámy či proutí. Právě úrodnost půdy byla patrně důvodem k velmi ranému osídlení na našem území a hlína se zcela přirozeně stala i základním stavebním materiálem nejen pro nosné konstrukce obytných domů, ale i pro omítky či mazaniny na podlahy. Románské vesnice hliněného domu se připomínají již ve 12. století. Pravděpodobně až do 17.století byla hlína používána především v kombinaci s jiným materiálem, dřevem nebo kamením. Hliněné stavby zde vznikaly ještě ve 30. letech 20. století, v době nedostatku jiného materiálu po první světové válce. Hliněná stavba tvoří podstatnou část bytového fondu vesnic jižní Moravy, bohužel úhlavním nepřítelem je voda. Povodeň v roce 1997 zničila řadu těchto staveb. 14

2.1 Hliněné konstrukce Stěna nakládaná (lepenice) - vznikala nakládáním jednotlivých vrstev stavební hmoty na sebe. Nejprve se nakopala písečná hlína sprašových dun, promísila se s nasekanou slámou a plevami, rozprostřela se na dvoře v silnou vrstvu a prolila se vodou. Do vzniklého bahna byl zahnán dobytek, který dokonale svými kopyty prohnětl bahenní hmotu, do které se přidávaly i kaménky pro dosažení větší pevnosti. Tato hmota se pak plnila do neciček a vidlemi se vrstvy nakládaly na sebe, až se dosáhlo celé výšky stěny. Tato nerovná stěna se pak nahoře přikryla slámou a bylo nutno ji nechat jeden až dva roky vysychat. Pak se sekyrou zarovnala do přesných rozměrů. Větší otvory ve zdi se vynechaly již při nakládání, menší otvory se vysekaly při otesávání. Stěna nabíjená se stavěla tak, že se rozdělaná hmota pěchovala do oboustranného bednění z prken, které se postupně po výšce posouvalo. Všechny otvory se vynechávaly již při stavbě. Po zatvrdnutí se plocha stěny omítala. Stěna z válků při tomto způsobu se vyráběly ručním hnětením hlíny se slámou tzv. války jakési hliněné bochníky, které po oschnutí a opětovném namočení skládaly do tvaru zdi. Války byly si 300 mm dlouhé a 150 mm široké a zpravidla se kladly 3 vedle sebe, takže zeď byla asi půl metru tlustá. Skládaly se i vodorovně, ale zpravidla šikmo, takže po sobě neklouzaly. Sklon válků v jednotlivých vrstvách byl střídán. Tento způsob kladení stavebního materiálů byl znám již v antickém Římě jako tzv. opus spicatum klasové zdivo. Stěna ze sušených cihel vepřovic, bylo nutné je vyrábět do zásoby. Zhotovovaly se v dřevěné formě, sušily s na slunci a stavěly do jakýchsi pyramid, které byly před deštěm chráněny slámou. Zdilo se z nich tak, že se buď kladly do hliněné malty jako vazáky nebo se střídaly vrstvy vazákové a běhounové. Hodnotíme-li kvalitu hliněných stěn s ohledem na vytváření obytného klimatu, docházíme k příznivým závěrům. Pomalé vysychání, případně vlhčení hliněného zdiva před jeho dokončením umožňuje vyklíčení zbytků zrní použitých obilnin a dochází tak k prorůstání stébel tloušťkou zdi a tím k přírodní stabilizaci. Tato přírodní armatura zvyšuje i elasticitu zdi. Při následném vyschnutí konstrukce uschnou i rostliny a díky hygroskopickým vlastnostem hlíny je konzervována i hmota uvnitř stěny. Přijímání a vydávání velkého množství vlhkosti i schopnost akumulace tepla během slunění stěny, či rychlé vyrovnání tepelných výkyvů v interiéru v zimním období. Životnost hliněné stavby je tedy závislá na její dobré ochraně před intenzivní vlhkostí. 15

Omítání zdiva z nepálených cihel omítání bylo možno provádět až poté, kdy byl povrch stěn zcela stabilizován. Před omítáním se zdrsnil rýhováním, aby omítka na zdi lépe držela. Omítka byla většinou hliněná, někdy vápenná a bílila se vápenným nátěrem. Na povrchu omítky byl vytvářen prsty jedné ruky ve vlhké omítce tzv. murl, obloučkový reliéf. Omítání staveb z nepálených cihel (vepřovic) se liší od omítání staveb z běžných cihel pálených. Používají se hliněné omítky, jejichž součástí jsou vždy vlákna, plevy, řezanka, dříve vepřové štětiny, které usnadňují soudržnost s konstrukcí, na niž jsou nanášeny. Vnitřní omítky se připravují z jemné, vazné prosáté hlíny, kterou rozděláme s vodou a promícháme na jemnou kaši. Pak do ni přidáme plevy a drobnou řezanku, znovu promícháme a nakonec přidáme písek. Vnitřní omítku nahazujeme a děláme cca 10 mm tlustou vrstvu. Vnější omítky provádíme ze dvou vrstev. Před omítáním zdrsníme stěnu železnými hráběmi a očistíme ji. Pak ji pokropíme štětkou. Spodní vrstva omítky obsahuje více řezanky. Po zaschnutí děláme vrchní vrstvu buď rovněž z jemné hliněné malty, do které přidáme plevy nebo ji můžeme namíchat z hydraulického vápna a ostrého písku (v poměru 1:3). V tomto případě však musíme spodní vrstvu zdrsnit, aby se obě vrstvy dobře spojily. Asi po třech týdnech natřeme hotovu omítku vápenným mlékem, tzv. pačokem, aby se zacelily všechny trhlinky. Tento nátěr opakujeme po tři roky každoročně, pak vždy jedenkrát za tři roky (V. HÁJEK, 2001). 2.1.1 Údržba a ochrana hliněných stěn Hliněné stěny, pokud jsou suché, zůstávají pevné. Největším nepřítelem těchto staveb je voda. Zásadou je, že hliněná stavba musí mít dobrou střechu s dostatečným přesahem, aby okapy střech byly dosti vyložené přes líc stěny. Chodníček má být upravený tak, aby zabránil odskakování dešťových kapek zpět na zeď a aby voda u soklu byla rychle odváděna od stavby. Z uvedených způsobů konstrukce hliněných stěn je nejodolnější stavba nabíjená do posuvného bednění. Právě udusání hlíny v bednění vytváří hutnou stěnu s velice dlouhou životností. U staveb z nepálených cihel mohou nastat případy, že použitím spojovací malty z odlišného typu hlíny než u cihel může dojít k nestejnoměrné degradaci těchto prvků, což může napomáhat nepříznivému působení vody. Místa, která jsou větrnou nebo vodní erozí poškozena, musíme včas opravit hliněnou mazaninou. Při rekonstrukci omítek jsou velkým nebezpečím cementové nebo jiné neprodyšné omítky. Ty zabraňují 16

odvětrávání nutné vlhkosti ve zdivu, což může mít za následek i úplné rozrušení hliněného zdiva. Totéž platí i o materiálu soklu. Nikdy nesmíme hliněnou stěnu neprodyšně uzavřít, je nutno zvolit takovou úpravu, která proniklou vlhkost do zdiva umožní opět rychle odpařit. Každá hliněná stavba je citlivá na vodu, a proto musí dýchat. Také případné spojení hliněné stěny s betonem (při různých adaptacích) může být i nebezpečné. Tvrdý, nehybný a nepracující beton ve spojení s pohyblivou hliněnou stěnou reagující na vlhkost může vést k vytvoření trhlin, v krajním případě i k vážnějším až destrukčním stavům. Dochází-li v hliněné stavbě k trhlinám, není léku v opravě takové stěny s pomocí betonové záplaty, opěrného pilířku či jiného ztužujícího betonového prvku, ale jedině v nalezení příčiny zvýšené vlhkosti a v jejím odstranění. Použití hliněných materiálů v Lysovicích je znázorněno graficky v příloze č. 6 a č. 7. V Lysovicích bylo zkoumáno 151 objektů, z nichž více jak polovina je z nepálené hlíny. Projekt byl pod záštitou mikroregionu Větrník Minulostí k budoucnosti (průzkum hliněné zástavby v obcích) v roce 2006. 2.1.2 Slaměné a rákosové došky V minulosti, až do počátku 19. stolení, byly došky nejběžnější krytinou vesnických staveb na většině území Čech, Moravy i Slezska. Ústup doškových střech z našich vesnic byl vyvolán především hledisky požární bezpečnosti. Přestože dnes lze toto nebezpečí značně eliminovat různými impregnačními postupy, které zápalnost došků snižují, zůstává to velkou nevýhodou této krytiny a protipožární úprava ji prodraží. K opouštění doškové krytiny významně přispělo chápání a často i prezentace tohoto materiálu jako symbolu vesnické chudoby a zaostalosti. V posledních desetiletích byla tradice výroby došků téměř zcela opuštěna i s ohledem na nedostatek dlouhé slámy. Každá střecha je ve své podstatě originálem. Její zhotovení je technologicky dosti náročné. Pokládka rákosu se provádí ručně, rovnoměrným "přišíváním" a "nabíjením" rozpuštěných rákosových svazků k dřevěné střešní konstrukci. Původně se krytina se přivazovala vrbovým proutím nebo měkkým vypáleným, poměděným nebo pozinkovaným drátem k laťování. Výška střechy bývala půl až dvě třetiny výšky stavení a vzdálenost krokví cca 1 metr. Vzdálenost laťování se řídí délkou rákosu (vzdálenost jednotlivých latí od sebe se upravovala tak, aby každý došek ležel na třech 17

latích). Konečná tloušťka krytiny se pohybuje mezi 30-40 cm, což zaručuje jak dokonalou izolaci proti vodě a slunečním paprskům, tak i izolaci tepelnou. K dosažení potřebné tloušťky střechy je nutno na 1 m 2 plochy položit 12-14 rákosových snopů. Mnohaletými zkušenostmi bylo ověřeno, že při této tloušťce může rákosová krytina úspěšně odolávat působení všech atmosférických vlivů. Je však třeba počítat s tím, že nejvíce namáhané části střechy, kterými jsou především hřebeny, je nutno zhruba po 10 letech prohlédnout a eventuelně doplnit. Životnost střechy dosahuje 25 i více let. Čím je střecha strmější, tím ale slabší může být vrstva krytiny. Sklon sedlové střechy, na kterou má být položena rákosová krytina, se doporučuje minimálně 37, přičemž norma udává 45. Proti vnitřnímu ohni se došková krytina chránila hliněnou mazaninou, vyplňující obdélníkové přihrádky mezi latěmi a krokvemi. Proti vnějšímu ohni naopak poskytuje ochranu přirozené zarůstání mechem. Dnes můžeme navíc povrch střešní krytiny ošetřit vodním sklem a dalšími přípravky, které jej chrání i proti ohni i slunečním paprskům a zvětšuje odolnost vůči vodě. Nátěr je možné opakovat každých 5-10 let. (V. KUČOVÁ, P.BUREŠ, 1999) 2.2 Typy žudrů Pod pojmem žudro si každý může vybavit trochu jiný architektonický prvek, proto jsem považovala za nutné objasnění dle oblasti Hané, ve které se vyskytují: I. Žudr: mohutný rizalit vystupující před průčelím hliněných domů na Hané. V přízemí žudru je prostorná předsíň s lavicemi k sezení podél stěny, v patře sýpka s malými okny. Výška žudru dosahuje velikosti obytného stavení. Většina žuder měla krov s valbou se sklonem na všechny tři strany; jen u některých byl v průčelí dřevěný trojúhelníkový štít. V oblasti Hané se vyvinulo několik druhů žudrů. Nejznámější jsou žudry s otevřenými vstupními a či Obr. 6 Příkazy, Olomoucko okenními oblouky, jejichž klenební pásy mají nejčastěji půlkruhový nebo segmentový tvar; bývají umístěny uprostřed nebo na rohu obytné stavby. Další druhem jsou žudry dělené, jež slouží částečně jako vchod do domu a částečně jako komora. Třetí druh představují uzavřené žudry bez otevřených oblouků s vchodem zevnitř domu. V průčelí žudru býval malý výklenek se sochou světce. Žudr hanáckého typu byl rozšířen 18

v rovinných obcí Hornomoravského úvalu a na vyvýšeninách, které k němu přiléhají. Od žudru v centrální části Hané se odlišují některými zvláštnostmi rizality v bývalém německém jazykovém ostrůvku na Vyškovsku. Vrcholným obdobím výskytu hanáckých žudrů byla 2. polovina 18. století a 1. polovina 19. století. II. Žudro (žebračka): malý blokový výstupek (závětří) skládající se z pilířů postavených po obou stranách vstupního otvoru, které nesou rovnou nebo segmentovou stříšku. Je znám pod řadou místních pojmenování (moravskoslovensky - dolník ; gáněk, kapla ; klebetnica ; na Slovácku - nálepek ; jihovýchodní Morava - rampúch, síňka ; jižní Čechy - šíje ; jihozápadní Slovensko - výpustok ; jihovýchodní Morava - výstupek, moravskoslovensky - žebračka aj.). V tvarování a jeho výtvarném pojetí existovaly krajové odlišnosti. Obr. 7 Zleva: Tvrdonice o. Břeclav, Nová Lhota o. Hodonín, Plástovice III. Žondr: dřevěná patrová podsíň na Hané (v okolí Boskovic a Jevíčka). Horní část tvoří uzavřený roubený prostor s malými okny v průčelí a v bočních stěnách; sloužil jako sýpka (komora). Sýpka v patře spočívala na třech podpěrných sloupech, propojených někdy dřevěnými oblouky připomínajícími arkády podloubí městských domů. Zadní část byla podepřena rovněž třemi sloupy, nebo se její tíha přenášela na průčelní stěnu domu. Štítovou výplň tvořily dekorativně kladené desky. Nejstarší doklady Obr. 8 Knínice u Boskovic pocházejí z počátku 18. století a jeví genetickou souvislost s podsíněmi v severovýchodních Čechách. (V.FLOREC, 1983). 19

3 LIDOVÝ DŮM NA VYŠKOVSKU Obec Lysovice se žudrovými domy patří dle dělení architekta Alfréda Knoppa do oblasti č. 9 Haná na středním území Moravy, toto dělení je však příliš obecné, jelikož jde o území rozsáhlé, proto bude stěžejní pro moji práci pracovat s podrobnější literaturou V. Mencla a V. Buriana. Vesnice jsou převážně návesního a silnicového půdorysu, takže charakteristický je typ návesní silnicovky (Lysovice). Silnice zde prochází vesnicí, která se často ve svém jádru postupně rozšířila v podélnou a na konci se zužující náves. Domy jsou situovány k silnici podélně, okapem, takže utváří jednolitou stěnu prostoru, rytmizovanou představenými hmotami žudrů. Obr. 9 Typ - návesní silnicovka Usedlost měla v průčelí obytný dům, obrácený podélnou stranou do návsi či ulice. Po jeho straně byl vjezd na dvůr branou (průjezdem). K obytné budově se kolmo do dvora napojovalo hospodářské křídlo se stájemi, chlévy a kolnou. Dvůr byl uzavřen zídkou s brankou do zahrady, v níž stávala stodola. V 19. století byl někdy uzavřený dvůr doplněn arkádovou chodbou, kryjící náspí hospodářského traktu. Zahrada byla opět ukončena zdí s branou, která tak tvořila kolem vesnice ucelený a jednotný pás. Svědectvím o stoupajícím výnosu obilovin v úrodné zemědělské oblasti Hané je rozšíření domu o skladovací prostory sýpek po celé délce průčelí ve druhém podlaží a nikoliv pouze nad prostorem žudru. Toto rozšíření jednak propojilo dům s prostorem vrat průjezdu a eventuálně dále s výměnkem. Postupnou proměnou tohoto sýpkového, skladovacího polopatra k obytným účelům se posléze také zvětšily průduchy v okenní otvory a posléze i výška polopatra se změnila v normální obytné druhé patro. Lidový dům na Vyškovsku vzbuzuje svým tvarovým, půdorysným i architektonickým rozvrstvením zaslouženou pozornost vědců. Významnou měrou se o jeho poznání v 60. letech minulého století zasloužili Václav Mencl a Václav Burian. 20

Proč tento zájem o lidovou architekturu na Vyškovsku? Václav Mencl jej formuloval takto: Lidový dům v tomto odlehlém koutu Hané zachovával týž ustálený typ, do té míry důležitý, že jeho studium není jen lokálního významu. Tento dům podává totiž jedinou možnost, jak zjistiti typologické stáří hanáckého domu vůbec, a to proto, že se tu lidová architektura Hané kdysi dostala do styku s cizími neslovanskými elementy, jichž působení je historicky snáze ověřitelné, než sám vznik lidového domu v srdci Hané. Dnes, kdy všechny ty vesnice obývá opět český lid, stala se otázka jejich umělecko-historické interpretace naléhavou, zejména když tu dům po domu mizí teď daleko rychleji, než tomu bylo za starších časů, z obrazu jejich krásných pestrobarevných návsí (V. MENCL,1957). 3.1.1 Žudr na Vyškovsku Žudr na Vyškovsku, a tedy i v Lysovicích je přechodovým typem se znaky žebračky i žudra na Olomoucku. Má mnohem menší půdorys 2 až 4 m 2. Vstupní otvor je hřibovitého tvaru, šířkový rozměr zde převládá nad hloubkovým. Byl opatřen většinou polovalbovou střechou se zkoseným štítem. Velká variabilita je patrná i v osvětlovacích otvorech. V horní části štítu průčelní zdi jsou dvě až tři drobná okénka ve tvaru obdelníku, půlkruhu, kruhu, která umožňovala odvětrávání komorového prostoru sýpky. Půlkruhové výklenky v bočních stěnách žudru sloužily ke kultovním účelům umístění sošek světců. Vyskytují se též v mnoha podobách či vůbec. V Lysovicích je též patrná žudrová branka, umístěná do ostění vstupního otvoru. Většina žudrů tvořila vstup do stavení selských, vyjímečně do domkařských. Žudry byly na návsi symetricky rozmisťovány v protilehlých frontách. V Lysovicích však platí jen zčásti, jedna z front je přerušena zahradou obecní hospody, což je patrné v příloze č. 4. Celkový počet žudrů na Vyškovsku byl 484 ve 30. letech 19. století, což daleko předstihuje vnitrohanácký okres olomoucký s počtem objektů 220. Obr.10 Typy žudrů Lysovice 21

Vývoj početního stavu usedlostí s žudry v Lysovicích (rok počet) 1826 48 1833 47 1945 13 1958 11 2009 4 Ubývání žudrů je nepochybně starého data, neboť nápadné soustředění právě na území konzervativního německého ostrůvku není náhodné. V letech 1826-1945 ročně ubývalo asi 3,5 žudru, v době poválečné pak jedno žudro za rok. Není tedy pravdou, že žudrové domy byly ničeny až s příchodem českého poválečného osídlení. Dokládá to i farní kronika z roku 1857:...zmizely nepěkné přístavky před vchody, zvané žudry, čímž se vsi dostalo neobyčejně přívětivého a pravidelného vzhledu. 3.1.2 Hospodářské stavby Chlévy: navazovaly na vyškovském okrese z 86 % v pravém úhlu na komorový výstupek obytné budovy. Typické uspořádání chlévních prostor je obdobné jako v ostatních částech Hané. Ve směru od obytné stavby začíná koňská stáj, pokračuje kravín, vepřín a končí přípravnou krmiv. V 19. století náležely ke chlévním objektům také ovčíny a stáje pro vojenské koně. Hnojiště, mělká jáma v terénu, bylo situováno před chlévy. V letech 1826 1833 byly v Lysovicích všechny chlévy zděné (44). Rapidní úbytek dřevěných chlévů nastal nepochybně po roce 1800 z důvodů protipožárních. Stodoly: byly důležitou součástí komplexu budov zemědělské usedlosti. Její poloha byla různá. Vyškovsko čítá dle indikačních skic map stabilního katastru 2 327 stodol, z čehož 40 % je situováno uprostřed zahrad, 35 % na zadní hranici zahrad, 24 % na rozhraní dvora a zahrady; mizivé 1,5 % mimo statek. Umístění stodoly v těsném sousedství ostatních objektů nebylo bezpečné. V Lysovicích však již v roce 1 833 převládají zděné stodoly v počtu 46, jen 17 stodol je dřevěných, umístěných v zadní části zahrady. Ty se již do dnešní doby nedochovaly, ale byly nahrazeny pálenými cihlami. Značná část objektů má stodoly dvě. Přední zděná byla zároveň kolnou (20 případů) a uzavírala pohledově dvůr, jak je vidět i v současnosti na č.p. 21 v Lysovicích (viz. příloha č. 13). Součástí dvorů usedlostí byly vahadlové studny, které měly mimo jiné funkci společenskou, zejména pro ženy. 22

3.1.3 Základní půdorysné dispozice obytné části Z hlediska širších kulturně historických a geografických vztahů je významné to, že dům na Vyškovsku se vyskytoval ve více základních půdorysných dispozicích. První z nich lze označit jako dům komorového tříprostorového typu s žudrem. Po vstupu do domu přes žudr následovala síň s černou komorou vestavěnou v rohu, v místě, kde se sbíhala stěna vedlejší světnice se stěnou návesní domovní fronty. Umístění vstupu do domu diktovalo další uspořádání prostor po síni (předsíni) následovala do uliční fronty světnice (jizba) s rohovými kachlovými kamny s chlebovou pecí, jejichž topné otvory směřovaly do černé kuchyně. Za světnicí následovala světnička (jizbička) s jedním oknem do návsi. Na protější straně síně byla komora, která bývala patrová. Hřeben střechy rovnoběžný s ulicí, byl proto nad komorou i síní vyšší než nad světnicí. Na komoru se dále napojovalo hospodářské křídlo a výměnkářská část. Typickým příkladem tohoto uspořádání je právě č.p. 33 v Lysovicích, jemuž je podrobně věnována kapitola 6 této práce. Rozvinutější formu obydlí představuje stavení, u něhož z druhé strany průjezdu do dvora navazovala výměnkářská světnička s jedním či dvěma okny do návesního průčelí, na níž se v ose průčelí nebo kolmo dvora napojovaly další místnosti (černá kuchyň, síň, komory či chlévy). Tato skupina domového půdorysu byla příznačná pro lidové stavitelství jižní Hané na Prostějovsku prostějovský typ, odkud se zřejmě rozšířil a zasáhl i německý ostrůvek Vyškovska (např. obec Rostěnice). Třetí skupinu přestavuje dům s asymetrickým půdorysem: síň, do níž se vede hlavní domovský vchod, leží na levém okraji stavení (zpravidla navazuje na průjezd do dvora), z ní vedou po pravé straně dveře do jizby (v jejím rohu při stěně k síni byla černá kuchyň), z které se vchází do vyvýšené komory slovácké stádium hanáckého domu. Patrně nejrozšířenější typ domu na Hané př. Žeranovice, Rymice u Hulína, Senička, Příkazy, Vyškov Dědice apod. Jak je vidět, žudr (též portikus) byl v Lysovicích mnohem drobnější a jeho sýpky nevytvářely plné patro, jako na jižní Hané. Oproti stavbám v Olomouci ležel portikus se síní na samém kraji nikoliv uprostřed stavení. Čtvrtou skupinu tvoří na Vyškovsku přízemní domy s trojdílným členěním komorového typu (světnice síň komora), s hlavním vchodem do síně. Na komoru mohly dále navazovat chlévy. Příklady v obcích Luleč a Pístovice na Vyškovsku. 23

Obr.11,12 Srovnání žudrů Lysovice (vlevo) a Příkazy na Olomoucku (vpravo) 3.1.4 Specifika německého jazykového ostrůvku Nyní se vrátím zpět k vyškovskému německému okrsku, ke kterému patří i Lysovice, vyznačuje se některými architektonickými specifiky, které nejsou vidět hned na první pohled. Je to především sama krytina sýpek tedy spíše horní komory, pro uchování zrna. V prostorách krovů měly podhled svých doškových střech omazaný tlustou vrstvou hlíny, aby sláma na střeše v případě požáru neprohořela (omazávka se silně červeně vypálila). Takovéto zabezpečení střešní krytiny je typicky německé, do našich krajů je přinesli v 16. století Habáni. Němci sem vnesli i svůj typický způsob zdrsňování hliněné omítky, užívaný na všech jejich hrazděných stavbách v oblasti švábské a francké. Vyškovský dům byl z kotovic (vepřovic) či z dusané hlíny, na jejíž zdi se nanášela vrstva žlutky promíšené plevami. Dokud nezatvrdla, vrývali do ni prsty roztažené ruky vodorovné obloukové segmenty murl. Na povrchu stěny se tak vytvářelo pletivu podobné rýhování, které se pak bíle líčilo vápnem. Vnitřní interiéry domů pak omalovávali pestrobarevnými drobnými kvítky, které tiskli pomocí štočků z brambor malíři. Vyškovský malíř František Alturban tak vyzdobil dům č.p. 33 v Lysovicích, jak je vidět v přílohách obrázek č.2. (V. MENCL, 1957 a V. BURIAN, 1960). 3.1.5 Proměny Lysovic v 19. století Od poslední třetiny 19. století se stal typ domu s žudrem i pro konzervativní německé obyvatelstvo nemoderní a zastaralý. Význam ztratily zejména rozlehlé síně, a proto se začaly tyto domy přestavovat a nahrazovat novými. Až do pol. 20. století vznikaly hmotně rozměrné domy se sýpkou v polopatře nad celým obytným křídlem obdélný půdorys či půdorys do L). Tyto domy rozšiřovaly zástavbu obce v prolukách a na okrajích. Přechodným typem byly dále domy, u nichž byla sýpka ponechána pouze nad síní a komorami. Kuchyně se posunula jako druhý trakt ke dvorní stěně. Tento typ domu byl prostorově objemnější a při okrajích obce Lysovice se objevují ve 24

zjednodušené formě jako obydlí domkařů. Od konce 19. století probíhala ještě výstavba z nepálených cihel, většinou se však již stavělo z cihel pálených díky cihelně v nedaleké obci Kučerov. Ve druhé polovině 19. století docházelo k výrazným změnám vesnice: - zánik uliček mezi domy, které byly udržovány z důvodů protipožární bezpečnosti, společně s nimi mizely i vysoké stromy; - nástup nehořlavé krytiny; - stodoly (mlaty) uzavíraly dvůr, nestály již volně vzadu zahrady; - zánik většiny předsunutých žudrů, čímž se změnil rytmus návsi; - zvětšování gruntů a rozšiřování domkařské části obce v okrajových místech pohledově i funkčně změnilo vzhled vesnice. Fasády domů po roce 1900 ovlivnila architektura městských domů, Na rákosové rohože byly nahazovány vápenné omítky s kamennými frakcemi, na fasádách se objevovala pestrá škála šambrán, pilastru atd. Až do poloviny 20. století nebyly prostory návsí dlážděny. Pro toto období jsou typické předzahrádky před domy, ohraničené pravoúhlými nízkými laťkovými ploty. V nichž i v prostoru návsi rostly ovocné stromy, hlavně jabloně a třešně. U veřejných staveb jsou vysazeny obvykle topoly. V Lysovicích, kudy protékal potok, nechyběly též vrby. Částečně se tak nahrazuje nedostatek zeleně v intenzivně využívané zemědělské krajině. Obr. 13 Historická fotografie obce přelom 19. a 20. stol 25

4 ZÁKON O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI Od roku 1995 jsou Lysovice vesnickou památkovou zónou. Řídí se tedy zákonem č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, kde jsou v hlavě č. 1 mezi základními ustanoveními podrobně definované i vesnické památkové zóny jako územní sídelní útvar či jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty. Dále definuje ochranu a užívání památek - vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je zde podrobně rozepsána památková péče, jednotlivé organizace státní památkové péče apod. Vesnická památková zóna (VPZ) je nižším stupněm plošné ochrany památkového území. VPZ má menší podíl kulturních památek než vesnická památková rezervace (VPR), ale vykazuje významné kulturní hodnoty jako historické prostředí nebo část krajinného celku. Z hlediska stavebního fondu se vesnická památková zóna vyznačuje urbanistickým souborem staveb se stanoveným podílem nemovitých kulturních památek. Historický stavební fond a prostředí památkové zóny vyžadují vysoký a náročný stupeň památkové ochrany v předem určeném prostorovém rozsahu chráněného území. S ohledem na určitý stupeň narušení je často žádoucí i postupná náprava formou rekultivace ploch nebo rehabilitace památkově hodnotných staveb. Z těchto důvodů jsou rozvojové plochy určené pro novou výstavbu omezeny na minimum a vhodné k zastavění jen podmínečně, s přesným stanovením regulačních zásad: umístění na parcele, tvar půdorysu, trojdílné členění, sklon střešních rovin a střešní vazba, vstup do domu, umístění komína, kryté náspí, nízký sokl atd.. Veškeré stavební úpravy na kulturních památkách (oproti VPR je jich podstatně méně) i ostatních stavbách v památkové zóně podléhají projednání s dotčenými orgány státní památkové péče, případně i s orgány ochrany přírody. Jsou přitom vždy zohledněny a v co největší míře respektovány výsledky urbanistických rozborů lokality i stavebně-historických průzkumů jednotlivých staveb. Celkem je v ČR vyhlášeno 211 VPZ. 26

5 SEZNAM KULTURNÍCH PAMÁTEK V OBCI LYSOVICE V níže uvedené tabulce je seznam všech 14 kulturních památek zapsaných u Národního památkového ústavu v Brně. Z tabulky č. 2 je patrné, že nejstarší objekty pochází ze 17. století a jsou trvale obydleny. K rekreaci jsou využívány pouze tři. Tučně jsem vyznačila objekty, kterým se budu podrobně věnovat v další části mé diplomové práce. Hlavním důvodem bylo zejména to, že jde o nejstarší objekty a také nejlépe udržované s použitím tradičních technologií. Tab. č. 2 Seznam kulturních památek Č. Rejst. číslo ÚSKP Název KP Stáří objektu Vlastník Zp. bydlení 1 25104/7-3706 dům čp. 21 17. stol Hrčířová D. trvale 2 19335/7-3707 dům čp. 23 18.stol Doleželovi trvale 3 24188/7-3709 dům čp. 33 17. stol Vlčkovi trvale 4 18524/7-3713 dům čp. 72 18.stol. Hromadovi rekreace 5 32432/7-3714 dům čp. 76 pol.19.stol Jančíková A. trvale 6 49654/7-8801 dům čp. 111 přelom 19. a 20. stol Polákovi trvale 7 11925/7-8770 dům čp. 58 2.pol. 19. stol Sádlíkovi rekreace 8 11932/7-8763 dům čp. 63 19. stol. Škarydková M. trvale 9 11927/7-8772 dům čp. 70 2.třetina 19.stol. Kašparová F. trvale 10 11391/7-8704 dům čp. 91 přelom 19. a 20.stol Jančík F. trvale 11 11926/7-8771 dům čp. 99 2.třetina 19. stol. Slavíková J. rekreace 12 101286 kostel Srdce Ježíšova 1922 Římskokatolický farní úřad, Bohdalice - 13 18361/7-3702 socha sv. Jana Nepomuckého 1732 OÚ Lysovice - 14 101016 dům čp. 102 18. stol. Krásovi trvale Zemědělská usedlost č.p.23 (obr.14 vlevo) se žudrem vpravo v řadovém zastavění a průjezdem vlevo při hranici. Mezi žudrem a průjezdem hliněný obytný dům, rekonstruovaný v cihelném zdivu. Za žudrem, který je poněkud mělčí než tomu bývá zvykem, síň. Dispozice sestává ze síně se schody do horní komory nad žudrem, kuchyní s pokojíkem v zadním přistaveném traktu a tří prostorů k obývání v předním širším traktu do ulice. V ložnici, dříve hlavní světnici, je trámový strop, olíčený a omalovaný květy a rostlinnými motivy. Spodní komora v křídle chlévů byla přeměněna v chlév, vedle dalších hospodářských prostorů, situovaných kolmo k hlavní hmotě obytného stavení. Materiál: cihly, omítka, krytina: taška. Stáří 18. století. Stav dobrý, nejlépe však změna uliční fasády na tradiční stříkanou s bílým orámováním oken, dveří a žudru. 27

Zemědělská usedlost č.p. 72 (obr.15, vpravo) se žudrem v souvislé zástavbě návsi. Žudr vpravo stavební parcely poněkud stlačené do hloubky, než je tomu v Lysovicích zvykem. Ze žudru vedou dveře do dlouhé síně, v níž je vlevo vstup do černé kuchyně. Za kuchyní dveře do světnice, v čele síně vstup do dolní komory, vedle dřevěného schodiště do podstřeší žudru. Kuchyň, vytvořená v přistavěném traktu je otevřena dveřmi na krátký gaňk podle chléva. Z kuchyně se jde potom do dalšího obytného prostoru - světničky vedle průjezdu. Kolmo k obytnému stavení jsou vystavěny chlévy, otevřené vchody a okénka do náspí. Dvůr uzavírá v plné šířce průjezdná stodola s přistavěnými kůlničkami, v nichž jsou ukryty schody do sklepa. Architektonicky se uplatňuje průčelí do návsi typickou úpravou. Okenní otvory jsou rámovány v bílé olíčené profilované šambráně. Hlavní plocha omítky je hrubá. Střecha z bobrovek, vrata svisle bedněná, segmentově zaklenutá. Materiál: vepřovice, dřevo, vápenná omítka. Stáří objektu 18. století. Velmi dobrý stav, objekt má opravenou fasádu. Zemědělská usedlost č.p. 76 (obr.16) s obytným domem na rohu ulice. Přízemní zděná stavba z vepřovic i pálených cihel, delším bokem postavená souběžně s návsí. Vstup se segmentovým zaklenutím rozděluje průčelí na dvě části. Vlevo komora s malým okénkem, vpravo dvě dvoukřídlová okna z obytného prostoru. Střecha s jednostrannou valbou, zakrytá bobrovkou. Vnitřní dispozice nevykazuje zvláštní sestavu prostorů a je většinou přestavěná. Stáří objektu polovina 19. stol. Právě probíhá rekonstrukce. Nutná oprava fasády, oken dveří. Bývalá rolnická usedlost č.p. 111 (obr.17) má úhlovou dispozici, z níž nejhodnotnější 28

částí je obytný dům. Situována v řadové zástavbě obce. Dům je okapově orientovaný a vyznačuje se polopatrem podstřešní komory, pod níž je vstup do síně. Vnitřní prostorová dispozice odpovídá tradiční skladbě domů jižní Hané, do ulice je situována světnice, přístupná ze síně. Do dvora je umístěna kuchyně, komora v patře a hospodářské místnosti, navazující v úhlovém postavení. Sedlová střecha, nad komorou je valba. Omítka je drásaná se zvýrazněním podrovnávky a podstřešní římsy. Vytváří charakteristický prvek, příznačný pro mladší zástavbu v obci. Materiál zdí nepálené i pálené cihly, krytina keramická taška. Stáří objektu přelom 19. a 20.stol. Horší stav objektu, nutná oprava fasády, oken, vrat, dveří i střechy. V brzké době se s rekonstrukcí nepočítá s majitelem je totiž těžká domluva. Č.p. 58 (obr.18) je okapově orientovaný dům se sýpkovým polopatrem. Průčelí je členěno nízkým soklem, průběžnými podokenním římsami s plastickým štukovým dekorem, hrubou omítku s plastickými stylizovanými květy mezi přízemím a polopatrem. Prolomeno je pravoúhlým vchodem dřevěnými dveřmi. Přízemí prolomeno pravoúhlými okny v profilované šambráně s parapetem. Polopatro má 4 menší okna se šambránou zdobenou plastickými listy. Střecha sedlová s boční valbou krytá bobrovkou, z části opravená. Interiér jednotraktový s trojdílnou dispozicí. Ke štítu přiléhá nižší stavba, jejíž fasáda je do ulice členěna bosovaným nárožím s dvěma slepými okny i vchodem se šambránou. Hrubě stříkaná omítka je zdobena štukovým dekorem. Boční fasáda prolomena pravoúhlými vraty. Materiál zdí z nepálených cihel, omítka vápenná. Objekt je datován do 2. pol.19. století, údajně zde mohla být hospoda. Velmi dobrý stav. V současnosti je nově opravená fasáda s původní výzdobou, opravena i část střechy. Domkářská usedlost č.p. 63 (obr.19) se v řadové zástavbě obrací okapovou stranou k místní komunikaci. Za obytnou budovou následují hospodářské budovy menšího rozsahu. Prostorové uspořádání reprezentuje stavební kulturu jižní Hané, ze síně se vchází jednak do velké obytné 29

světnice, jednak do výměnkářské světničky situované protilehle k obytné jizbě. Kuchyňka je vybudována směrem do dvora. Uvnitř trámové stropy. Stavebním materiálem je nepálená hliněná cihla v kombinaci s kamenem v soklu domu. Střecha sedlová krytá pálenou taškou falcovkou. Okna šestitabulková. Uliční fasáda demonstruje místní zvyklosti v jejím členění, to je, že pole mezi soklem a římsou je stříkané, v tmavší barvě, rámování oken, segmentového výklenku dveří, soklu a nároží v hladké omítce je bílé. Stáří domku 19. století. Majitelé jsou starousedlíci, snaží se zachovat původní ráz domku. Opravená fasáda. Okapově orientovaný dům č.p. 70 (obr.20) má sýpkové polopatro a nízkou podrovnávku. Průčelí je prolomeno pravoúhlým vchodem, s dřevěnými dveřmi s nadsvětlíkem. Vchod orámován plastickou šambránou se zvýrazněnými horními rohy, dvěma okny s podokenní římsou. Polopatro je odděleno římsou s plastickým dekorem a je prolomeno 4 menšími pravoúhlými okny se šambránou a parapetní římsou. Profilovaná korunní římsa nese sedlovou střechu. Materiál: nepálené cihly, omítka, krytina pálená taška. Nutná oprava fasády, vrat, dveří i oken se zachováním tradičních prvků. Okapově orientovaná usedlost č.p. 99 (obr.21) s úhlovou dispozicí dvora. V průčelí se výrazně uplatňuje sýpkové polopatro nad nárožní síní a zadní komorou, které je členěno dvěma pravoúhlými okny se šambránou a podokenní římsou. Vchod do síně pravoúhlý se šambráno, čtyřtabulková okna a vrata v uliční frontě se šambránami. Sedlová střecha s valbou kryta pálenou taškou. Navazuje na starší vývojovou vrstvu domů se žudrem z 2. třetiny 19. století. Nově položená střecha, natřena okna i vrata, opravená stříkaná fasáda. Velmi dobrý stav. Okapově orientované přízemní stavení č.p. 91 v uliční zástavbě domkářské části obce, se sedlovou střechou. Jádro dispozice sestává z komory, průchodní síně a světnice, vedle ní pod jednou střechou krytý vjezd návratí. Výměnkářská světnice v průčelí. Sedlová střecha. Fasáda je členěna nízkou podrovnávkou, plochou římsou a šambránami kolem vstupu a oken. Omítka zdi je hrubě stříkaná. Rozvinuté 30