Vysoká škola ekonomická v Praze

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci Diplomová práce Jana Šnajdrová 2008

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu Jindřichův Hradec Diplomová práce Jana Šnajdrová 2008

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci Katedra managementu veřejného sektoru Hodnotící metody a jejich využití pro hodnocení veřejných projektů Vypracovala: Jana Šnajdrová Vedoucí diplomové práce: Ing. Martin Musil Prachatice, červen 2008

Prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci na téma» Hodnotící metody a jejich využití pro hodnocení veřejných projektů«jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. Prachatice, červen 2008 podpis studenta

Anotace Hodnotící metody a jejich využití pro hodnocení veřejných projektů Práce analyzuje vhodnost použití různých metod pro hodnocení veřejných projektů, ukáže pozitiva a negativa vybraných v praxi používaných metod, příp. navrhne vhodné metody pro různé typy veřejných projektů červen 2008

Poděkování Za cenné rady, náměty a inspiraci bych chtěl poděkovat Ing. Martinu Musilovi z Vysoké školy ekonomické v Praze, Fakulty managementu v Jindřichově Hradci.

Obsah Úvod...1 1 Veřejný sektor, veřejné výdaje, veřejné projekty...3 1.1 Veřejný sektor a veřejné výdaje 3 1.2 Definice a dělení veřejných projektů 8 1.3 Historie analýz veřejných projektů 11 1.4 Kritéria hodnocení veřejných projektů 11 1.5 Závěr první kapitoly 12 2 Metody hodnocení veřejných projektů...13 2.1 Metody nákladově výstupové 13 2.1.1 Jednokriteriální metody 13 2.1.2 Vícekriteriální metody 21 2.2 Systémy plánování, programování a rozpočtování 22 2.3 Metoda WTP a WTA 22 2.4 Metody peněžního hodnocení investic 23 2.4.1 Metoda rentability investic 23 2.4.2 Metoda doby návratnosti investic 24 2.4.3 Metoda čisté současné hodnoty 24 2.4.4 Metoda vnitřního výnosového procenta 25 2.5 Použití stupnic a vah k ohodnocování veřejných projektů 26 2.5.1 Nominální (binární) stupnice 26 2.5.2 Ordinální stupnice 27 2.5.3 Kardinální stupnice 29 2.5.4 Párové srovnání kritérií 29 2.5.5 Metody postupů stanovení vah kritérií 30 2.6 Vybrané metody manažerské vědy 33 2.6.1 Metoda lineárního programování 33 2.6.2 Metoda simulace 34 2.6.3 Metoda síťové analýzy 35 2.7 Techniky hodnocení v podmínkách neurčitosti 38 2.8 Závěr druhé kapitoly 39 3 Hodnocení projektů v praxi...40 3.1 Úvod 40 3.2 Hodnocení projektů v rámci Operačního programu rozvoj lidských zdrojů 40 3.2.1 Popis programu 40 3.2.2 Postup hodnocení a výběru projektů v OP RLZ 41 3.2.3 Popis hodnocení konkrétních projektů 47

3.2.4 Pozitiva a negativa použité metody 51 3.2.5 Návrh vhodné metody a postupu hodnocení 54 3.3 Hodnocení projektů v rámci Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Jihozápad 56 3.3.1 Popis programu 56 3.3.2 Postup hodnocení a výběru projektů ROP NUTS II JZ 57 3.3.3 Popis hodnocení konkrétních projektů 64 3.3.4 Pozitiva a negativa v praxi používané metody 66 3.3.5 Návrh vhodné metody a postupu hodnocení 68 3.4 Závěrečné shrnutí 69 Závěr...71 Seznam tabulek, grafů a obrázků...75 Přílohy...77

Úvod V důsledku růstu velikosti veřejného sektoru a vlivem zvyšování výdajů ve veřejném sektoru je vyvolána potřeba zvyšovat efektivnost fungování sektoru jako celku. Neméně důležité je zabezpečit účelné a hospodárné využívání společných finančních zdrojů. Jedním z možných způsobů zvyšování efektivnosti je provádění důsledných analýz před poskytnutím veřejných prostředků. Analýza by se měla týkat jak zjišťování potřeb a preferencí občanů, tak také hospodárnosti vynakládaných veřejných financí. Jednou z možných cest pro dosažení co možná nejvyšší efektivnosti výdajů je poskytovat veřejné prostředky pomocí veřejných programů a projektů. Tyto projekty a programy je nutné předem důkladně posoudit, vybrat a následně realizovat pouze ty nejlepší. Pro výběr nejvhodnějších projektů je používáno celé řady metod hodnocení a výběru. Právě popis metod hodnocení veřejných projektů je předmětem této práce. Cílem mé práce je popsat konkrétní postupy a metody hodnocení, které lze použít při hodnocení veřejných projektů. Proto budu uvádět metody a postupy hodnocení, které jsou v odborné literatuře doporučené jako vhodné pro hodnocení projektů. V další části práce analyzuji postupy hodnocení projektů realizovaných v rámci dvou operačních programů. Práce bude rozdělena do tří částí. V první a druhé části budu čerpat především z informací získaných studiem literatury, třetí část práce bude vycházet z praxe, informace budu sbírat u dvou konkrétních institucí, které provádí hodnocení projektů. V první části práce nastíním v obecnější rovině problematiku a definici veřejného sektoru, následně i veřejných financí a veřejných projektů. V této části také stručně popíšu historii vzniku hodnocení veřejných projektů. V druhé části práce popíšu vhodné metody a postupy hodnocení veřejných projektů, tak jak jsou charakterizovány v odborné literatuře. Uvedeny budou metody určené pro veřejný (neziskový) sektor, tak i metody a ukazatele využívané v ziskovém sektoru. V praktické části popíšu konkrétní postup hodnocení a výběru projektů. V práci se budu zabývat dvěma operačními programy, v rámci kterých jsou žadateli předkládány jednotlivé projekty. Operační programy proto budu nejprve stručně charakterizovat. Potom u obou programů popíšu obecný postup hodnocení a výběru projektů, výběrová kritéria a podmínky, které musí projekt splňovat, aby mohl být vybrán k realizaci. Dále se budu zabývat projekty, předloženými na základě výzvy. Nejprve popíšu výzvy, jejich obsah a podmínky pro Strana 1

předložení projektů. Právě výzva nejpřesněji určuje okruh a typ předkládaných projektů. V práci uvedu, kolik projektů bylo v rámci výzvy předloženo, kolik jich úspěšně prošlo jednotlivými fázemi hodnocení, bodové ohodnocení, výši požadovaných prostředků v předložených projektech a konečnou výši přidělených financí na schválené projekty. Dále se budu zabývat těmito otázkami: Která pozitiva a jaká negativa má zvolený postup a metoda hodnocení? Lze nějak vylepšit uvedený postup? Lze vybrat lepší metodu hodnocení či metodu hodnocení doplnit? Na tyto otázky se pokusím (u každého operačního programu zvlášť) odpovědět a nalézt lepší řešení hodnocení. Ve své práci budu používat především následující metody metodu deskripce, analýzy a komparace. Metodu deskripce použiji zejména při definování pojmu veřejný sektor, veřejné finance a veřejný projekt. Dále budu metodu deskripce používat při popisu jednotlivých metod hodnocení veřejných projektů. Metoda deskripce bude také použita v praktické části práce při charakterizování obsahu a popisu hodnoceného programu. V práci se budu zabývat dvěma programy, budu je charakterizovat, uvedu jejich implementační strukturu a priority a oblasti podpory, které jsou v rámci programu uskutečňovány. U těchto dvou konkrétních programů a projektů, které jsou v rámci programů hodnoceny, použiji v práci společně s metodou deskripce také metodu analýzy. Napřed budu sbírat data o postupech hodnocení, pak provedu setřídění sebraných dat, která budu následně interpretovat. Provedu analýzu předložených projektů, počtu přijatých žádostí, počtu projektů, které úspěšně prošly hodnocením a byly doporučeny k realizaci. Následně se budu zabývat pozitivy a negativy zvolené metody hodnocení. Poslední z použitých metod, metodu komparace, použiji především při přirovnání metody používané pro hodnocení konkrétních projektů v rámci popisovaných programů s metodou či metodami teoretickými, které jsou uváděny v odborné literatuře. Strana 2

1 Veřejný sektor, veřejné výdaje, veřejné projekty V práci se budu zabývat veřejnými projekty, o jejichž realizaci se rozhoduje ve veřejném sektoru a jsou financovány z veřejných výdajů. Cílem této kapitoly je popsat důvody vzniku veřejného sektoru a definovat pojem veřejný sektor. Dále budu charakterizovat veřejné výdaje (finance), jejich funkci, příčiny růstu a potřebu efektivního vynakládání. Součástí veřejných výdajů jsou i výdaje na veřejné projekty a proto popíšu, co rozumíme pojmem veřejný projekt, dělení a klasifikaci veřejných projektů. V kapitole bude také stručný popis historie vzniku hodnocení veřejných projektů. 1.1 Veřejný sektor a veřejné výdaje Ekonomické prostředí součastných států tvoří ziskový, neboli tržní, a neziskový sektor, neboli netržní, sektor. Ekonomika, která obsahuje oba sektory, se nazývá smíšená ekonomika. Neziskový sektor je dále členěn na veřejný sektor, soukromý sektor a sektor domácností. Veřejný sektor je tudíž součástí národního hospodářství a spolupodílí se na výkonu ekonomiky. Tržní sektor v podmínkách dokonalé konkurence poskytuje výstup zboží a služeb za ceny, které jsou stanoveny konkurencí na trhu na základě preferencí a důchodů spotřebitelů. Takový výstup je Pareto efektivní a při nezměněných podmínkách nemůže realokace výstupu obohatit jednoho člověka bez současného ochuzení jiného. V reálných podmínkách ovšem dochází k tržnímu selhání a tržní výstup není efektivní. Pokud je trh ponechán bez zásahů, bude mít tendenci vytvářet některé druhu statků v nadbytečném množství, kdežto v případě jiných statků jich bude produkovat nedostatečné množství. Za podstatu tržního selhání lze považovat neschopnost jednotlivců jednat koordinovaně. K faktorům, které způsobují tržní selhání, patří existence veřejných statků a externalit, nedokonalost konkurence (např. existence přirozeného monopolu), neúplné informace a nejistota. Za původ tržního selhání lze označit tzv. transakční náklady. Do transakčních nákladů jsou zahrnovány náklady na rozhodování, informace, na vyjednávání a na právní asistenci při formulování smluv. Vysoké transakční náklady pak mohou způsobit, že v nejistých podmínkách určité trhy zaniknou či Strana 3

vůbec nevzniknou. Státní zásahy jsou uskutečňovány pro plnění jistých úloh, těmito funkcemi dle R.A. Musgrave jsou alokační, distribuční a stabilizační úlohu státu. [3] Alokační úloha státu spočívá v intervencích státu do alokační funkce trhu nebo v zavedení takových opatření, která kompenzují účinky alokace. Nedokonalá alokace výstupu trhu může být způsobena společným vlastnictvím některých komodit (u těchto komodit nejsou vyhrazena vlastnická práva), dále existencí veřejných statků a externalit. Distribuční úloha spočívá ve zkoumání rovnosti a spravedlnosti při rozdělování důchodů a blahobytu. Pokud trh nezabezpečuje společensky únosnou spravedlnost při rozdělení důchodů, tak zasahuje stát svými opatřeními a upraví distribuci důchodů způsobem, který považuje za spravedlivý. Poslední úloha, stabilizační, souvisí s výkyvy ve výkonnosti ekonomiky. Při realizaci stabilizační úlohy jsou přijímána a uplatňována taková opatření z oblasti fiskální a monetární politiky, která přispívají především ke stabilizaci cenové hladiny, růstu ekonomiky a zaměstnanosti. [3] Rozsah zásahů státu do ekonomických aktivit se v průběhu let měnil. Šestnácté a osmnácté století bylo obdobím nacionalismu a sjednocování. Toto období tzv. merkantilismu bylo charakteristické regulací produkce a obchodu. V osmnáctém a devatenáctém století naopak bylo upřednostňováno liberalistické pojetí, které se vyznačuje minimálními státními zásahy do ekonomiky. K výraznému rozvoji státních zásahů do domácí ekonomiky došlo až ve dvacátých letech 20. století při světové depresi, tzv. Velké hospodářské krizi. K dalšímu rozšíření státních intervencí došlo ve čtyřicátých letech po ukončení světové války. Státy začaly poskytovat čím dál větší rozsah sociálních služeb. Trend zvyšování intenzity státních zásahů do ekonomiky a rozšiřování poskytovaných služeb trvá ve většině států dosud. [3] Státní zásahy do hospodářství jsou v ekonomikách uskutečňovány prostřednictvím veřejného sektoru. Proto považuji za vhodné uvést několik možných definic veřejného sektoru, tak jak je definován v odborné literatuře. Veřejný sektor tvoří významnou část národního hospodářství. Je důsledkem selhání trhu. Vztah mezi veřejným sektorem a soukromým sektorem je charakteristický vzájemnou symbiózou, vzájemně prospěšným soužitím v tzv. smíšené ekonomice. Soukromý (ziskový) a veřejný (neziskový) sektor se vzájemně doplňují a podmiňují. Pokud dojde k selhání jednoho sektoru, snaží se jeho selhání napravit druhý. Selhání tržního sektoru tedy vede k rozvoji veřejného. [12] Strana 4

Na veřejný sektor se můžeme dívat jako na tu část národního hospodářství, kde jsou realizovány veřejné služby a to ve veřejném zájmu. Veřejný sektor je financován v převážné části z veřejných rozpočtů, řízen a spravován je veřejnou správou a rozhoduje se v něm na základě veřejné volby. Veřejný sektor také podléhá veřejné kontrole. [13] Veřejný sektor tvoří významnou součást vyspělých demokratických ekonomik. Ve veřejném sektoru jsou uskutečňovány činnosti a vztahy mezi různými subjekty, v těchto činnostech a vztazích má významnou úlohu stát se svými orgány. Veřejný sektor se řídí specifickými pravidly a principy rozhodování, které jsou podmíněny zásadami veřejné volby a kolektivního vyjednávání občanů. Veřejný sektor je především nedílnou součástí smíšené ekonomiky. Smíšená ekonomika je kompromisem mezi ortodoxním pojením úlohy tržní regulace a tržního mechanismu, a objektivní potřebou určité korekce různých tržních selhání. Tyto korekce provádí stát prostřednictvím svých orgánů. [1] Jak je patrné z výše uvedených definic, veřejný sektor je úzce spjat s tržním prostředím, které ovlivňuje a současně je jím ovlivňován. Dalším znakem je úloha státu a používání veřejných (státních) financí na ovlivňování ekonomického prostředí státu. Do struktury veřejného sektoru patří především veřejná správa, která veřejný sektor řídí, dále obrana, justice, policie, školství, tělesná kultura, zdravotnictví, sociální služby, politika bydlení, hromadná doprava, ochrana životního prostředí atd. Na veřejný sektor lze pohlížet také podle funkcí, které plní. Veřejný sektor plní funkci ekonomickou, sociální a politickou, někdy se doplňuje ještě funkce etická. Funkce veřejného sektoru jsou naplňovány prostřednictvím různých činností např. tím, že zabezpečují veřejné statky, vytváří podmínky pro fungování soukromého sektoru (výstavba infrastruktury, tvorba legislativy), přispívá k ekonomickému růstu např. vytvářením podmínek pro vyšší zaměstnanost a zkvalitnění lidského života. Další činností veřejného sektoru je tvorba podmínek pro zajištění větší spravedlnosti v rozdělování. [12] Velikost veřejného sektoru je ovlivněna různými faktory, které mohou být povahy ekonomické, historické a geopolitické, demografické, kulturně náboženské a politické. Velikost veřejného sektoru se neustále zvětšuje. Rozsah veřejného sektoru v ekonomice lze zjistit pomocí různých ukazatelů. Pro vývoj velikosti sektoru se používá ukazatel podílu výdajů veřejného sektoru k hrubému domácímu produktu, tento ukazatel se vyjadřuje v procentech. Kromě tohoto ukazatele se provádí i strukturální analýza, která umožňuje analyzovat podíl jednotlivých resortů veřejného sektoru na hrubém domácím produktu. Strana 5

Významným ukazatelem změny velikosti veřejného sektoru je pak ukazatel elasticity (pružnosti) veřejných výdajů, který vyjadřuje změnu velikosti veřejných výdajů ke změně hrubého domácího produktu mezi jednotlivými obdobími (stejně lze zjistit i strukturální elasticitu výdajů jednotlivých resortů veřejného sektoru). [12] S veřejným sektorem úzce souvisí také pojem veřejné výdaje. To jsou takové výdaje, pomocí kterých je financována činnost institucí veřejné správy, tyto instituce pak zabezpečují poskytování veřejných potřeb, které jsou taktéž financovány z veřejných financí. Veřejné výdaje lze rozdělit na dvě skupiny. První skupinu plateb tvoří výdaje na financování činností veřejné správy, v tomto případě se jedná především o platby na služby, materiální výdaje, platy zaměstnanců veřejné správy, povinné pojištění. Druhou skupinu výdajů tvoří transferové platby, do kterých jsou zahrnovány např. výplaty důchodů, podpor v nezaměstnanosti, nemocenských dávek apod. S růstem velikosti veřejného sektoru souvisí i růst veřejných výdajů. Příčiny růstu veřejných výdajů mohou být povahy ekonomické, demografické, politické či sociální. Příčinami růstu veřejných výdajů mohou být následující faktory: - růst výdajů na zboží a služby, které mohou být vyvolány růstem důchodu na hlavu, technologickými změnami, demografickými změnami v populaci, relativními náklady veřejných služeb; - vývoj transferů, především růst počtu poskytovaných dávek a zvyšování jejich výše; - politické a sociální změny, které v průběhu minulého století významně ovlivnily sociální filozofii ve společnosti a přispěly ke snaze zvýšit sociální rovnosti ve společnosti. [6] Růst veřejných výdajů je v literatuře vysvětlován pomocí modelů. Tyto modely lze rozdělit na makromodely a mikromodely veřejných výdajů. Mikromodely zkoumají síly, které ovlivňují poptávku po veřejných statcích a službách. Růst veřejných výdajů vysvětlují pomocí změn v preferencích po vstupech veřejného sektoru. Růst veřejných výdajů v dlouhém období je vysvětlován pomocí makromodelů, ke kterým patří např. Vývojový model růstu veřejných výdajů, Wagnerův zákon, který souvisí s expanzí veřejného sektoru, a Peacockův a Wisemanův klasický model růstu veřejných výdajů. [3] Jak již bylo uvedla dříve, stát svými zásahy do ekonomiky uskutečňuje alokační, stabilizační a distribuční úlohu. Stejné úlohy resp. funkce lze přiřadit také veřejným výdajům. Financováním veřejných statků a realizací výdajů na nákup zboží a služeb prostřednictvím Strana 6

veřejného sektoru se naplňuje alokační funkce veřejných výdajů. V případě přerozdělování prostředků státního rozpočtu se uskutečňuje distribuční či redistribuční funkce veřejných výdajů. Pomocí prostředků získaných z daní na příjmové straně rozpočtu jsou na výdajové straně financovány peněžní transfery, především sociální dávky, čímž má být přispěno k spravedlivějšímu rozdělení důchodů a majetku ve společnosti. Stabilizační funkce veřejných výdajů se týká především takových výdajů, jejichž cílem je ovlivnit agregátní poptávku. A to buď přímo prostřednictvím zvyšování nákupů statků a služeb pro veřejný sektor, nebo změnou úrovně transferových plateb, která ovlivňuje koupěschopnost obyvatelstva. [11] Vzhledem k růstu objemu veřejných výdajů je stále naléhavější zabývat se jejich efektivností. Finance je nutné vynakládat hospodárně, tzn. s co nejnižšími náklady (hospodárnost představuje stranu vstupu), a účelně, tzn. co nejlépe plnit vytčené cíle a přinést maximální užitek obyvatelstvu (jedná se o stranu výstupu). Výsledkem nejvyšší možné hospodárnosti a účelnosti je efektivnost. [11] Zvýšení efektivnost veřejných výdajů lze dosáhnout prostřednictvím cílených veřejných výdajových programu a veřejných projektů, které se týkají především financováním veřejných statků a služeb v dlouhodobém a střednědobém časovém horizontu. Společným rysem projektů a programů je naplnění konkrétních cílů, dále to, že jsou financovány po delší časové období než jeden rok. Těmito cíly mohou být produkce specifických statků a služeb nebo jsou vytvořeny cíle k dosažení spravedlivějšího rozdělení ve společnosti. Veřejný výdajový program je obsáhlejší termín než veřejný projekt. Veřejný projekt má konkrétní věcnou podobu, časový a finanční plán, a slouží především k vytváření a poskytování veřejných statků. Naproti tomu veřejný výdajový program neslouží pouze k vytváření veřejných statků, ale jeho cílem je i naplňování stabilizačních a redistribučních funkcí ekonomiky. Součástí veřejného výdajového programu může být více veřejných projektů. Společné pro veřejné programy i projekty je to, že před realizací je nutné provést jejich analýzu. Analýza by měla identifikovat potřeby programu či projektu (musí mít jasný cíl), příčiny selhání trhu, dále by měla obsahovat posouzení alternativních řešení a rozbor jednotlivých variant, posouzení společenských a politických souvislostí programu. Cílem provedené analýzy je vybrat takový program či projekt, který bude nejlépe naplňovat vytčené cíle, bude přinášet nejvyšší možný užitek, a současně musí být prostředky na jeho realizaci vynaloženy co nejhospodárněji. [11] Při hodnocení je nutné vycházet z toho, že projekty a programy mohou mít různou podobu užitků, z nichž některé nejsou na první pohled zřetelné. Při analyzování je nutné brát do úvahy všechny užitky. Užitky mohou mít podobu reálnou a peněžní. Reálné užitky mohou Strana 7

dále být přímé nebo nepřímé, hmotné nebo nehmotné, konečné nebo meziprodukt a vnitřní nebo vnější. [6] Při výběru vhodných veřejných výdajových programů a veřejných projektů je používáno různých metod hodnocení. Většinu metod lze použít jak pro programy, tak projekty. Některé z metod byly vytřeny přímo pro hodnocení programů a projektů veřejného sektoru, některé byly převzaty z hodnocení jednotlivých variant investičních projektů realizovaných v soukromém sektoru. Jednotlivé metody hodnocení budou podrobně popsány v kapitole č. 2. 1.2 Definice a dělení veřejných projektů V práci se dále budu zabývat hodnocením veřejných projektů, proto nejdříve vymezím pojem veřejný projekt, následně uvedu, které charakteristiky tento pojem obsahuje. Existuje širší pojetí pojmu veřejný projekt, který je definován takto: veřejný projekt zahrnuje veškeré aktivity, činnosti a úkoly, které probíhají ve veřejném sektoru a při kterých jsou použity veřejné výdaje. [4] Na veřejný projekt můžeme hledět jako na systémový návrh alokace veřejných zdrojů, který má většinou formu investiční akce. Z věcného hlediska se jedná o materiální nebo duchovní formu projektu (veřejného statku), který má předem zadány společenské cíle, přínosy a očekávání. [7] Projekt označujeme za veřejný, pokud splňuje alespoň jednu z následujících charakteristik: podstatná část zdrojů projektu je financována z veřejných prostředků (ze státního rozpočtu nebo formou daňových úlev); při realizaci projektu jsou využívány jiné nástroje hospodářské politiky (např. státní regulace cen, znárodnění ); z realizace projektu plynou významné externatility (např. změny právní úpravy zákaz výroby freonů, administrativní překážky vstupu na trh apod.). [4] Veřejné projekty lze také dělit podle různých hledisek a charakteristik, která mohou mít významný vliv na způsob hodnocení projektu a pravidla rozhodování. Veřejné projekty mohou být dělitelné a nedělitelné. Dalším hlediskem je pak objem rozpočtu, zda je fixní (pevně daný a nelze jej měnit) nebo zda je variabilní (měnící se). Základní vlastností dělitelných projektů je, že lze rozsah jejich realizace částečně měnit zmenšit nebo zvětšit. Je-li objem rozpočtu fixní, budeme alokovat zdroje tak, abychom získali co největší užitek při daném rozpočtu. V případě variabilního rozpočtu musíme stanovit také optimální velikost Strana 8

rozpočtu, na základě vhodného rozdělení zdrojů mezi soukromé a veřejné užití. Nedělitelné projekty nemohou být zvětšeny či zmenšeny, musí být realizovány jako celek, jinak jsou nefunkční. Při fixním rozpočtu se můžeme rozhodnout pro projekt podle následujících metod: seřadíme projekty podle jejich poměru užitku a nákladů a budeme je vybírat k realizaci až do výše fixního rozpočtu; budeme realizovat projekty, které přinášejí největší čistý užitek při daném rozpočtovém omezení; budeme minimalizovat nespotřebovanou část rozpočtu (budeme realizovat pouze projekty, které jsou efektivní). Při variabilní výši rozpočtu můžeme realizovat všechny projekty, které jsou efektivní (mají vyšší užitky než náklady). [6] Subjekt, který rozhoduje, zda se bude určitý projekt realizovat, vyhodnocuje možnosti realizace projektu. Při rozhodování poměřuje náklady spojené s realizací projektu s užitky, které projekt přináší. Vyhodnocování efektivnosti se uskutečňuje jak u soukromých tak i veřejných projektů. Veřejné projekty mají ovšem oproti soukromým některá specifika. Například. osoby rozhodující o veřejném projektu, nevkládají osobní (vlastní) finanční prostředky, nýbrž finance veřejné. Musí být na druhé straně schopni, svůj projekt obhájit před mnohem širším okruhem osob. Pro kvalifikované a správné rozhodování o tom, jak a zda projekt realizovat, je vhodné využít metody pro hodnocení veřejných projektů. Při hodnocení lze použít různých metod hodnocení. Těmito metodami jsou např. metody nákladově užitkové analýzy, metody použití stupnic, metody váženého měření užitečnosti, metody modelování (metoda lineárního programování a metoda simulace), metody rozhodování za rizika a nejistoty. Popis postupu provádění jednotlivých metod je uveden v kapitole č. 2. Klíčový význam pro správné vyhodnocení projektu má volba hodnotící metody. Nevhodný výběr hodnotící metody může vést při hodnocení k chybným závěrům. Varianta určená jako nejvhodnější při nevhodně zvolené metodě nemusí být nejefektivnější, nejhospodárnější a nejúčelnější. Při výběru nejvhodnější metody musí nejprve posuzovatel přesně definovat předmět projektu, tzn. čeho má být realizací projektu dosaženo. Účel projektu by měl být v souladu s veřejnými potřebami. Dále je nutné definovat cíle projektu. Cílem projektu rozumíme očekávaný budoucí stav, tedy to, čeho má být realizací projektu dosaženo. V návaznosti na stanovené cíle projektu rozhodneme: Strana 9

kolik kritérií použijeme pro hodnocení projektu (zda budeme hodnotit pomocí jednoho kritéria a použijeme jednokriteriální metody nebo zda budeme hodnotit více kritérií a použijeme vícekriteriálních metod); jestli pro hodnocení použijeme peněžní nebo nepeněžní metodu hodnocení. Dále vybereme konkrétní hodnotící metodu. Pro usnadnění výběru hodnotící metody existují v odborné literatuře přehledy použití vhodných metod jednotlivých typů projektu. [10] Tabulka č. 1: Klasifikace evaluačních metod veřejných zakázek Třída metod Příklady metod Doporučené použití Nákladově výstupové CMA, CBA, CEA, CUA Při jednokriteriálním rozhodování Obecně finanční metody Podpůrné rozhodovací metody Metody jiných disciplín PV, ROI, IRR, metoda doby návratnosti investice, nákladová metoda Metody manažerské vědy (metoda výpočtu kritické cesty, lineární programování, dynamické programování, číselná simulace atd.) Benchmarking, Balanced Scorecard U investičních projektu, kde lze vyjádřit výstupy peněžně. Pro podpůrnou analýzu konečného rozhodnutí při výběru projektů s ohledem na hledisko času (CMP), předpokládané důsledky (simulace) atd. Při reorganizaci veřejné správy, při hodnocení výkonu veřejných institucí Zdroj: Ochrana,F.: Veřejné zakázky. Ekopress, Praha 2004, str. 61 [10] Při hodnocení veřejných projektů se poměřují náklady projektu a jeho užitky resp. přínosy resp. výnosy. Při hodnocení projektů analyzujeme jejich efektivnost tzn. zkoumáme vztah mezi vstupy a výstupy projektu. Cílem hodnocení je výběr toho projektu, který přináší společnosti nejvyšší efekt. Analýzy nezaručí výběr nejoptimálnější varianty, ovšem měly by přispět ke snížení nebezpečí výběru nevhodné varianty. Při ekonomické analýze v podstatě porovnáváme náklady a důsledky jednotlivých alternativních řešení. U zvažovaných variant musíme identifikovat, změřit, ocenit a porovnat jejich náklady a důsledky. [4] Ocenění výstupů u veřejných projektů je velmi těžké a do jisté míry neobjektivní, poněvadž u části (v některých projektů i většiny či všech) výstupů veřejných subjektů neexistuje jejich tržní cena. Cílem veřejných projektů také není dosahování zisku, ale širší cíle např. sociální, ekologické a politické. Strana 10

1.3 Historie analýz veřejných projektů Celá tato kapitola vychází z knihy I. Mališové a I. Malého. [4] Počátek zpracování analýz veřejných projektů je datován na počátek minulého století. Roku 1902 vstoupil v USA v platnost zákon River and Barbor Act, který upravoval povinnost státu vyhodnocovat náklady a užitky říčních a přístavních zařízení projektovaných tzv. Sborem inženýrů. V tomto období byly v USA stanoveny metody, pomocí niž byly hodnoceny rozsáhlé veřejné projekty, především vodohospodářská díla s vícenásobnými cíly. V roce 1950 byly zásady pro hodnocení projektů vodních nádrží zakotveny v Zelené knize. Tyto zásady byly dále standardizovány a doplňovány teoretickými základy. Po válce se obdobné studie rozvíjeli také ve Velké Británii a ve Francii. Projekty ve Velké Británii byly zaměřeny především na dopravu, urbanistiku a elektroenergetiku. Ve Francii se týkaly velkých energetických znárodněných podniků a dopravy. V roce 1961 byl ve Spojených státech na ministerstvu obrany vytvořen systém plánování programování rozpočtování (PPBS), který byl později rozšířen na další federální ministerstva a úřady. V roce 1967 byl podobný systém hodnocení vytvořen ve Francii, avšak používat tento systém nebylo povinné, proto nedošlo k jeho rozšíření. Oblast aplikace analýzy veřejných projektů se v historii rozšiřovala následovně. 1. nejprve se analýzy týkaly velkých veřejných investic, v oblasti infrastruktury dopravy (mosty, kanály, přístavy, silnice, železnice, letiště) a vodohospodářských zařízení; 2. dále se projekty rozšířily v oblasti výroby energie; 3. následovaly projekty s dopadem na životní prostředí a urbanismus a projekty výrobního rázu rozvojových zemích. Teprve v nedávné době se studie rozšířily na veřejné netržní sektory (národní obrana, vzdělávání, zdravotnictví, soudnictví, policie atd.), na problémy reglementace a veřejných zásahů nebo naopak dereglementace. 1.4 Kritéria hodnocení veřejných projektů Výběr vhodných kritérií je jedním z nejdůležitějších kroků při hodnocení projektu. Hodnotící kritéria vycházejí z cílů projektu, který má tento plnit. Slouží k ohodnocování jednotlivých variant projektů. Kritéria jsou měřítkem k určení budoucích očekávaných efektů v případě realizace projektu. Pro hodnocení variant lze v zásadě využít dvou druhů kritérií, a to Strana 11

kvantitativní a kvalitativní kritéria. Kvantitativní kritéria přímo ohodnocují užitné vlastnosti projektu. U kvalitativních kritérií se používá převodu kvalitativních stavů na kvantifikované veličiny. Ohodnocovaná kritéria jsou používána proto, aby bylo možné určit náklady a užitky projektů. [10] 1.5 Závěr první kapitoly V úvodní kapitole jsou definovány základní pojmy, definován je veřejný sektor a veřejné finance. Dále je vysvětlen pojem veřejný projekt. V kapitole je také uvedeno základní dělení veřejných projektů, přehled základních metod používaných při hodnocení veřejných projektů a kritéria hodnocení projektů. Popsány jsou také počátky a historie hodnocení veřejných projektů. Strana 12

2 Metody hodnocení veřejných projektů Obsahem kapitoly je popis jednotlivých metod hodnocení veřejných projektů, tak jak jsou uvedeny v odborné literatuře. Výběr vhodné metody hodnocení je jednou z nejdůležitějších fází rozhodování o výběru vhodné varianty projektu. Postup výběru konkrétní metody by měl obsahovat následující kroky: analýzu rámcových podmínek, stanovení cílů, určení strategie k dosažení cílů, zpracování variant, stanovení kritérií pro hodnocení variant, porovnání variant, výběr varianty, její doporučení k realizaci, realizaci vybraného projektu. [7] 2.1 Metody nákladově výstupové První skupinou metod hodnocení, které bude v práci popisovat jsou nákladově výstupové metody. Tyto postupy posuzování jsou takovým druhem ekonomických analýz, kdy zkoumáme vztah mezi náklady a užitky projektu. Pojem užitek vyjadřuje uspokojení spotřebitele ze spotřeby poskytovaných výstupů plynoucích z veřejného programu či veřejné služby. Metody pro hodnocení ekonomických analýz lze rozdělit podle počtu používaných kritérií do dvou skupin - na jednokriteriální a vícekriteriální metody. 2.1.1 Jednokriteriální metody Jsou používány v těch případech, kdy existuje jedno dominantní kritérium, na které je možné převést ostatní kritéria a to buď ordinálně nebo kardinálně. Metody hodnocení rozdělujeme podle těchto dvou podmínek: zda jsou porovnávány alespoň dvě varianty zda jsou hodnoceny náklady i důsledky programu.

Podle toho zda metody splňují jednu nebo obě výše uvedené podmínky rozeznáváme metody částečného hodnocení (splňují pouze jednu z podmínek) a metody plných hodnocení, které splňují obě podmínky. Při aplikaci metod plného hodnocení se poměřují jak náklady, tak důsledky programů. [4] V praxi se pro hodnocení používá více metod, které se liší používanými technikami hodnocení, podle těchto technik rozlišujeme čtyři základní typy ekonomických analýz: analýza minimalizace nákladů (Cost-minimilization analysis - CMA) analýza účinnosti nákladů (Cost-effectiveness analysis CEA) analýza nákladů a užitečnosti (Cost-utility analysis CUA) analýza nákladů a přínosů (Cost-benefit analysis CBA) V následující tabulce je uvedena stručná charakteristika metod jednokriteriálního hodnocení. Tabulka č. 2: Jednokriteriální metody a přehled jejich využití Metoda Mření výstupů Kritérium výběru Příklad použití CMA Neměří se - minimalizace nákladů - fáze programování v systémech programové alokace zdrojů - měření výdajů podpůrných analogických prvků - výběr alternativ při reorganizaci pracovišť CBA Peněžní jednotky - alternativa s nejnižším - při hodnocení staveních projektů poměrem přínosů a (výstavba infrastruktury) nákladů (B/C) resp. - ekologické projekty s nejvyšším čistým užitkem (B-C) - profesionální armáda - protidrogové programy CEA Naturální jednotky - nejlepší relace nákladů na jednotku výstupu CUA Užitečnost - nabídka, která přináší největší uspokojení s ohledem na cíle zakázky nepředpokládané výdaje - logistické projekty - vzdělávací a proškolovaní programy - hodnocení zdravotních programů - hodnocení veřejných zakázek u zakázek s technickými parametry - analýza efektivnosti podpůrných prvků Pramen: Malý, I., Pavlík, M.: Tvorba a implementace veřejné politiky. MU, Brno 2004, str. 51 [5] Strana 14

Analýza minimalizace nákladů (CMA) Tato metoda je relativně nejjednodušší z nákladově výstupových metod, použije se v případě, kdy výsledky projektů jsou ekvivalentní ve zvolených parametrech. Používá se v těch případech, kdy porovnáváme více variant, které jsou rovnocenné co do druhu a rozsahu, v opačném případě je nutné použít jinou metodu, neboť by mohlo dojít k nepřesným závěrům. Nejvhodnější z hledaných variant je ta, která má nejnižší náklady. Jediným výběrovým kritériem metody je cena projektu. Přitom musí projekt splňovat určité, předem určené, užitné vlastnosti. Pokud by varianta s nejnižšími náklady nezaručovala stanovený užitek projektu je nutné ji z hodnocení vyřadit. Úroveň užitku je nutné dopředu určit např. při zadání výběrového řízení. Pokud při minimální ceně není dosaženo užitných vlastností projektu je vhodné pro hodnocení variant použít jinou hodnotící metodu. [10] Jediným výběrovým kritériem metody je cena projektu. Při zajištění požadovaného užitku je pak cena jediným hodnoceným kritériem. Cenou projektu nerozumíme jen pořizovací cenu projektu, ale také náklady na jeho udržení po dobu životnosti. Pro ohodnocení nákladů projektu se používá různých metod. K základním metodám patří metoda průmyslově inženýrská a parametrický odhad nákladů. Průmyslově inženýrská metoda je metoda aditivně analytická. Základem metody je sumarizace dílčích nákladů jednotlivých činností veřejného projektu. Výhodou metody je transparentnost, relativní spolehlivost a přesnost ohodnocení nákladů. Nevýhodou je problematické získání potřebných informací a rozčlenění projektu na jednotlivé nákladové činnosti. Metoda parametrických nákladů je metodou syntetickou. Při její aplikaci se hledají funkční vztahy mezi celkovými náklady a mezi jejími parametry. Parametry mohou vyjadřovat dílčí náklady projektu. Jednotlivé dílčí náklady sečteme, čímž získáme celkovou hodnotu projektu. Parametry lze ohodnotit např. dle existujících expertních odhadů, katalogových cen a technicko-finančních standardů. [7] Pokud o projektu uvažujeme z hlediska toků v čase, je nutné kalkulovat do celkových nákladů náklady na pořízení, ale i provozní náklady (těmi jsou např. náklady na spotřebu energií, náklady na běžné opravy a údržbu), které budou vynaloženy po dobu existence (životnosti) projektu. Pokud bychom při výběru nehodnotili tyto běžné provozní náklady, pak se při výběru nejvhodnější varianty můžeme dopustit chyby. Nevybrali bychom projekt s minimálními náklady, ale pouze s minimálními pořizovacími náklady. Pro porovnání Strana 15

jednotlivých variant je nutné kalkulované pořizovací i provozní náklady převést na současnou hodnotu. [7] Analýza účinnosti nákladů (CEA) Podstatou této hodnotící metody, je hledání varianty s nejnižšími náklady na jednotku výstupu. Metoda se používá především v případech, kdy jednotlivé programy mají výstupy jiné kvantity, ale stejné povahy. Vstupy (náklady) projektu jsou vyjadřovány v peněžních jednotkách, ale jejích výsledky jsou uváděny v naturálních a fyzikálních jednotkách (např. ušetřené kilometry, zvýšení počtu studentů atd.). Hodnota ani cena efektů se nezjišťuje. Při hodnocení metodou CEA se neoceňují nehmotné položky. Nepoužívá se oceňování všech položek, což je největší výhodou této metody, neboť oceňování netržních položek je velmi pracné a ne vždy zcela objektivní. Pro vhodnost použití této metody musí být splněny určité předpoklady. Těmito předpoklady je, že vstupy jsou ocenitelné v penězích, výstupy jednotlivých projektů jsou hmotné a homogenní, účel projektů je určený v nákladech na jednotku výstupu. Pořadí alternativ můžeme stanovit následujícími způsoby: stanovením nákladů na jednotku výstupu; pořadí stanovit na základě sestupné efektivnosti pro stejné náklady, varianty řadíme od nejlepší po nejhorší s ohledem na počet jednotek výstupu, přičemž musí být splněný předpoklad, že porovnáváme alternativy se stejnými náklady; sestupné pořadí se zřetelem na rostoucí náklady při zachování stejné efektivnosti; základem je porovnání různých nákladů, kterými dosahujeme stejné množství jednotek výstupu. [10] Při použití jednotlivých forem stanovení pořadí je třeba vycházet z tzv. garantovaného výběru na bázi CEA. Účelem tohoto garantovaného výběru je vybrat variantu s náklady, která splňuje požadovanou kvalitu výstupu. Nejvhodnější variantou nemusí být ta s nejnižšími náklady, protože již nemusí splnit předem vytýčené cíle. Tato metoda je nejčastěji využívána při hodnocení projektů národní obrany, vnitřní bezpečnosti, zdravotnictví atd. Dále je vhodné metodu použít u institucí, které pracují v systému hromadné obsluhy. Těmi mohou být logistická zařízení, vzdělávací instituce, finanční úřady, zdravotnická zařízení. Peněžní ocenění účinků u těchto institucí je komplikované. [8] Analýza nákladů a užitečnosti (CUA) Analýza vychází z teorie užitku (utility). Podle této teorie je užitek definován jako souhrn preferencí jednotlivců nebo společnosti vzhledem k výstupu. Pokud statek A přináší více Strana 16

užitku než statek B, preferuje spotřebitel spotřebu statku A před statkem B. Preference jednotlivých variant jsou podstatou metody CUA. Analýza CUA původně vznikla z analýzy nákladů a přínosů při provádění ekonomické analýzy zdraví, jako reakce na to, jak ocenit výstupy, které není možné ani vhodné oceňovat peněžně. [10] Metoda poměřuje důsledky jednotlivých programů podle jejich vážené užitečnosti. Poměřuje kromě kvantitativní i kvalitativní stránku výstupů. Této metody se nejvíce používá v oblasti zdravotnictví, ale použita může být i v jiných oblastech. Užitek může být chápán jako subjektivní vnímání uspokojení potřeb z projektu. Problémem je stanovení užitku, resp. jeho změření. Při hodnocení jednotlivých alternativ musíme kromě užitku zohlednit současně i náklady na jeho dosažení. Úpravou metody CUA vznikla metoda QALY. Metoda QALY je používána především ve zdravotnictví k vyjádření užitku jednotlivých zdravotnických programů. U zdravotnických programů je zjišťována míra uspokojení pacienta, tzn. vychází z kvality přepočtených let života vzniklých z léčebných programů. Náklady zdravotnických projektů se porovnávají s inkrementálními náklady zlepšení zdraví. K měření se používají různé techniky. Například lze použít výpověď člověka o preferenci určité délky života v kvalitě X (např. 10 let v naprostém zdraví) v porovnání s délkou života 20 let o kvalitě Y. Rok života ve stavu Y má určenou hodnotu 0,5 života ve zdraví. Váha jednoho prožitého roku při zdravotním stavu zdravotním stavu Y je 0,5. Toto je jen příklad, existují další metody měření QALY. [7] Analýza nákladů a přínosů (CBA) Při této metodě oceňujeme náklady a přínosy projektu v peněžních jednotkách. Je nejkomplexnější jednokriteriální metodou, protože jako jediná nákladově výstupová metoda měří vstupy i výstupy v peněžních jednotkách. Používá se především pro hodnocení projektů veřejné sféry. Náklady a užitky plynoucí z projektu lze rozdělit na přímé a nepřímé, a na tržní a netržní. Přímé náklady a užitky získají subjekty, které jsou přímo spojené s realizací projektu. Nepřímé náklady a užitky působí na ostatní subjekty, jichž se projekt přímo nedotýká. Tržní náklady a užitky jsou ty, jejichž cenu je možné zjistit na trhu. U netržních taková cena neexistuje a pro jejich ocenění se používají jiné metody. [6] Rozlišujeme dva základní typy analýzy CBA užší a širší variantu. Strana 17

Tabulka č. 3: Klasifikace CBA Typy CBA Druhy CBA Obvyklé termínované označení užší CBA nemá analýza nákladů a přínosů širší CBA neredukovaná redukovaná analýza společenských nákladů a společenských přínosů Zdroj: Ochrana, F.: Hodnocení veřejných projektů a veřejných zakázek. ASPI Publishing, Praha 2004, str. 40 [7] Při hodnocení pomocí typu užší CBA jsou oceňovány pouze přímé náklady a přímé přínosy, které se bezprostředně vztahují k danému projektu, a které plynou cílové skupině. Náklady souvisejí přímo s hodnocenou investiční akcí, přínosy (vyjádřené v peněžních jednotkách) přináší užitek cílové skupině příjemců výstupů projektu. Náklady a přínosy lze relativně snadno určit, náklady jsou přímo vynaložené náklady na investiční akci, a přínosy se týkají cílů projektu a cílové skupiny. Druhým typem je tzv. širší CBA analýza společenských nákladů a společenských přínosů. Její podstatou je kalkulace společenských nákladů a přínosů, kalkulujeme jak přímé náklady a výnosy, tak i nepřímé náklady a nepřímé výnosy, které souvisejí s pozitivními nebo negativními externalitami. Vlastností společenských nákladů a přínosů je, že se týkají společnosti jako celku. Analýza společenských nákladů a společenských přínosů může mít podobu redukovanou či neredukovanou. [7] Pro tzv. širší CBA používáme označení analýza společenských nákladů a společenských přínosů. V tomto případě kalkulujeme i náklady obětované příležitosti a na straně přínosů i dopady, které veřejný projekt způsobuje potenciálně všem členům společnosti bez ohledu na cílovou skupinu. Zohledňujeme i nemateriální újmy, jako je v případě výstavby dálnice hluk a sním spjatá újma na zdraví obyvatelům. To jsou nepřímé (indukované) náklady, které se potenciálně týkají každého člena společnosti. Vedle toho takový projekt může přinášet i pozitivní efekty, k nimž patří například ušetření času ze snížené doby průjezdnosti. To vše jsou nemateriální efekty, které mají nepřímý charakter. Protože potenciálním příjemcem užitků i adresátem negativních dopadů může být společnost jako celek, hovoříme o analýze společenských nákladů a společenských přínosů. Přínosem se rozumí každé zvýšení užitku, nákladem jeho snížení. Snížení užitku je měřeno náklady příležitosti vyhodnocovaného projektu, jimiž se rozumí hodnota obětované alternativní akce. Tato skutečnost vyplývá z omezenosti zdrojů. [7] Strana 18

Z hlediska druhů (jak je uvedeno v tabulce č. 3) dělíme analýzy společenských nákladů a společenských přínosů na tzv. neredukovanou formu a redukovanou formu. Při neredukované formě analýzy společenských nákladů a společenských přínosů jsou ohodnocovány veškeré společenské přínosy a veškeré společenské náklady. Při hodnocení projektu musíme vymezit všechny relevantní náklady a užitky, tedy takové, které ovlivňují efektivitu daného projektu. V praxi je však téměř nemožné určit a ocenit veškeré společenské přínosy a náklady v peněžním vyjádření. Proto je používána tzv. redukovaná forma analýzy společenských nákladů a společenských přínosů. Při použití této redukované formy oceňujeme ty náklady a přínosy, které lze poměrně dobře a přesně peněžně ocenit. Naopak položky, které je těžko (resp. nepřesně) peněžně ocenit popíšeme slovně. Praktické provedení analýzy CBA lze provést podle následujícího postupu: 1. vymezení struktury beneficientů 2. popsání rozdílů mezi nulovou a investiční variantou 3. určení, kvalifikování a členění všech relevantních nákladů a přínosů pro všechny životní fáze projektu 4. vyčlenění doplňkových neocenitelných nákladů a přínosů a jejich popis 5. převedení ocenitelných nákladů a přínosů na hotovostní toky 6. stanovení diskontní sazby 7. výpočet kriteriálních ukazatelů 8. provedení citlivostní analýzy 9. rozhodnutí o přijatelnosti a financování investice. [5] Protože přínosy a výdaje plynou v čase, je potřebné stanovit současnou hodnotu nákladů a přínosů. Tohoto dosáhneme diskontováním nákladů a užitků budoucích let. ad 1) Definování podstaty problému Nejprve vymezíme předmět, kterým se budeme zabývat. Definování podstaty problému určuje, co je předmětem projektu, jak se bude realizovat, kde se bude realizovat, které služby nebo produkty bude zajišťovat atd. ad 2) Vymezení struktury beneficientů Druhým krokem je vymezení subjektů, kterých se projekt dotýká. Jedná se o tzv. beneficienty a právě jich se projekt reálně dotkne. Tyto subjekty jsou relevantní pro investora. Beneficienti jsou relevantní pro investora a současně existuje předpoklad, že je projekt ovlivní. Strana 19

ad 3) Popsání rozdílů mezi nulovou a investiční variantou Pokud je investice pořízena, pak je realizována investiční varianta. Nulová varianta nastává v situaci, pokud se projekt nerealizuje. Při stanovení všech nákladů a přínosů investice nemůžeme zahrnout příjmy a výdaje, které budou beneficienti realizovat v případě uskutečnění investiční varianty, ale jen ty, které by se v případě nulové varianty nerealizovali. ad 4) Určení, kvalifikování a členění všech relevantních nákladů a přínosů pro všechny životní fáze projektu Cílem této fáze je určit dopady financované akce tj. veškeré náklady a přínosy projektu. Některé z nákladů a přínosů nesmí být kalkulovány za předpokladu jednoho možného vývoje a jiné za odlišných předpokladů. ad 5) Vyčlenění doplňkových neocenitelných nákladů a přínosů pro jejich popis Při této činnosti převedeme zásadní náklady a výnosy na jednotnou formu vyjádření, kterou jsou hotovostní toky. V případě zanedbatelných a obtížně finančně ocenitelných nákladů a přínosů je popíšeme slovně. ad 6) Převedení ocenitelných nákladů a přínosů na hotovostní toky Většinu nákladů a výnosů vyjádříme v peněžních jednotkách. V případě, že v peněžních jednotkách uvedeny nejsou, použijeme stínové ceny nebo je oceníme pomocí náhražkové ceny. ad 7) Stanovení diskontní sazby Diskontní sazba se používá k převedení budoucí hodnoty finančních toků na současnou hodnotu. Úkolem diskontování je aktualizace cen. Znamená to, že veškeré náklady a užitky převedeme na hodnotu, která odpovídá určitému datu (např. zahájení realizace, ukončení realizace projektu). U diskontování je důležité stanovit, jakou diskontní sazbu použijeme. Nutné je stanovení objektivní míry aktualizace cen. ad 8) Výpočet kriteriálních ukazatelů Pro zhodnocení efektivnosti projektu pomocí metody CBA se používá především ukazatele podíl přínosů a nákladů resp. rozdíl přínosů a nákladů.i i náklady a přínosy jsou v diskontním vyjádření budoucích let Strana 20

Zhodnocení efektivnosti projektu lze provést pomocí ukazatelů peněžního hodnocení investic. K těmto ukazatelům patří např.: současná hodnota, čistá současná hodnota, vnitřní výnosové procento, doba návratnosti, index rentability a podíl výnosů a nákladů projektu. Postup výpočtu a charakteristika těchto ukazatelů je uvedena v kapitole č. 2.4. Podíl nákladů a výnosů (B/C) tedy, podíl součtu všech výnosů a nákladů plynoucích z projektu. Udává, kolik jednotek kumulovaných příjmů připadá na jednotku kumulovaných výdajů. Projekt je ziskový, pokud hodnota podílu je větší než 1, tzn. současná hodnota přínosů projektu je větší než současná hodnota nákladů v daném období. Pokud je poměr roven 1, projekt není ziskový ani ztrátový. Rozdíl nákladů a výnosů (B-C) projekt je přijatelný, pokud rozdíl mezi celkovými náklady a celkovými přínosy je větší než 0. V případě, že rozdíl je roven 0 není projekt ani ziskový ani ztrátový, pokud je rozdíl menší než 0 je projekt ztrátový. ad 9) Provedení citlivostní analýzy Citlivostní analýza zkoumá proměnlivé a nejisté předpoklady projektu a především vliv jejich změn na výsledný ukazatel. Postup může probíhat takto vyjádříme zásadní předpoklady daného předpokládaného hotovostního toku na jednotlivé roky. Pak změníme všechny tyto předpoklady např. o 1 % a pro každou změnu vypočteme opět hodnoty rozhodujících ukazatelů. Nakonec pro všechny změněné předpoklady vypočítáme procentní změnu výsledných kriteriálních ukazatelů. ad 10) Rozhodnutí o přijatelnosti a financování investice Pokud jsou hodnoty kriteriálních ukazatelů (B/C resp. B-C) projektu dostatečně vysoké, lze projekt považovat za užitečný a přínosný. Je naplněna podmínka, že projekt přináší více než bere. 2.1.2 Vícekriteriální metody [4] Mezi vícekriteriální metody patří metoda lexografického uspořádání a metoda Electra. Vícekriteriální metody se použijí, jestliže jsou cíle jednotlivých variant nesrovnatelné nebo jsou odvozeny od různých kritérií. Metoda lexografického uspořádání uspořádává kritéria podle důležitosti, od nejdůležitějšího k méně důležitému. Cílem metody je setřídit posuzované projekty. Pro hodnocení je třeba nalézt nezávislá a objektivní kritéria. Všechny projekty jsou nejprve Strana 21

posuzované podle prvního, nejdůležitějšího kritéria. Projekty splňující první kritérium nejsou již posuzovány druhým kritériem. Ostatní projekty jsou posuzovány druhým kritériem, vítězné projekty podle druhého kritéria, již nejsou posuzovány podle třetího kritéria atd. Metoda Electra porovnává jednotlivá třídění, která jsou získávána pomocí různých kritérií, s cílem zjistit stupeň jejich shody. Každé kritérium má vlastní stupnici souměřitelnou s ostatními. Určí se indexy shody, jinak řečeno, určí se, jestli byla nalezena shoda pokud například mají projekty shodné oznámkování na stupnici nebo se liší jejich hodnocení o jeden stupeň. V ostatních případech se jedná o neshodu. Nevýhodou vícekriteriálních metod je, že určují pouze dílčí pořadí. Výhodou je to, že se nesnaží peněžně vyjádřit kritéria, u kterých neexistuje tržní hodnota. 2.2 Systémy plánování, programování a rozpočtování [3] Metoda plánování, programování a rozpočtování (PPBS) je v podstatě účetním systém řízení. Pomocí této techniky, kdy identifikujeme náklady na určité výstupy, můžeme rozhodnout o tom, kam by mělo být alokováno více a kam méně zdrojů. Při použití metody PPBS lze funkčně rozpočtovat podle jednotlivých programů či projektů. Tyto metody se snaží nalézt vztahy mezi vstupy a výstupy. Při použití programového rozpočtu se stanovují informace, které následně pomáhají při: - definování cílů; - poskytování informací o tom, jak jsou v současné době využívány zdroje; - vyhodnocování efektivnosti; - ohodnocení alternativních prostředků k dosažení cílů (např. použitím CBA); - přezkoumávání stávajících projektů, provedení nových analýz a vyhodnocení. Cílem použité metody je zdokonalení rozhodování při alokací zdrojů na jednotlivé projekty. 2.3 Metoda WTP a WTA [7] Metoda ochoty platit (WTP willingness to pay) a metoda ochoty přijmout (WTA willingness to akcept) hodnotí stejný problém, jednou však z pozice užitku jednotlivce z výstupu (metoda WTP) a podruhé z pozice nákladů jednotlivce na výstup (WTA). Jsou založeny na hledání odpovědí pomocí dotazníkových metod. U těchto metod hledáme odpověď na dvě základní otázky. Strana 22