MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd a managementu sportu Asertivní chování jako faktor výkonnosti rozhodčího ledního hokeje Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. Jiří Voborný Vypracoval: Marcel Staviany TVS - RH Brno, 2014
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Brně, dne 2. dubna 2014 podpis
Dovoluji si tímto poděkovat panu PhDr. Jiřímu Vobornému za cenné rady, připomínky a především čas, který mi vždy ochotně poskytoval při tvorbě této práce. Dále děkuji panu Mgr. Tomáši Zemanovi za pomoc při zpracovávání statistických dat a všem rozhodčím, kteří se zúčastnili výzkumu, za ochotu a čas, který věnovali vyplňování dotazníku.
OBSAH ÚVOD... 6 1 LITERÁRNÍ PŘEHLED ZKOUMANÉ PROBLEMATIKY... 8 1.1 Asertivita... 8 1.2 Asertivita u hokejového rozhodčího... 13 1.3 Komunikace... 16 2 CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE... 22 2.1 Cíle práce... 22 2.2 Výzkumné otázky... 22 2.2 Úkoly práce... 22 3 METODIKA PRÁCE... 23 3.1 Popis zkoumaného souboru... 23 3.2 Použité metody... 23 3.2.1 Osobnostní anketa... 23 3.2.2 Test asertivity... 23 3.2.3 NEO pětifaktorový osobnostní inventář... 23 3.2.4 Metodika statistického vyhodnocení... 25 4 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE... 28 4.1 Vztah mezi asertivitou, věkem a délkou praxe... 28 4.2 Vztah mezi asertivitou a komponentami Big Five... 29 4.3 Faktorová analýza... 31
5 ZÁVĚRY... 35 5.1 Závěry pro teorii... 35 5.2 Závěry pro praxi... 36 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 38 SEZNAM PŘÍLOH... 40 RESUMÉ
ÚVOD V hokeji, a ve sportu všeobecně fungují určitá pravidla, psaná i nepsaná. Bez nich se sport neobejde. Hokejové utkání je rychlé, přímočaré, místy nekompromisní a nebezpečné, často kontroverzní, plné emocí ze strany diváků, fanoušků a funkcionářů. Existuje zde mnoho faktorů, které značně ovlivňují výkony všech aktérů na hřišti i mimo něj. Na všechny z nás mohou tyto faktory působit různě. Vnější prostředí a jeho vlivy představuje pro hokejového rozhodčího významný limitující faktor v jeho aktuální výkonnosti. Je důležité vnímat hokejového rozhodčího jako nedílnou součást hry. Jeho úkolem je řídit utkání a dbát na dodržování pravidel. Základními fyzickými a psychickými předpoklady pro správné vykonávání této profese jsou velmi dobré znalosti v oblasti pravidel ledního hokeje, ovládání techniky bruslení a celková fyzická zdatnost, komunikativní schopnosti a další osobnostní charakteristiky, které jsou u této profese vyžadovány. Mezi tyto osobnostní vlastnosti patří také ovládání technik asertivního chování. Tuto činnost nelze vykonávat pouze jako profesi, mělo by jít též o jistou formu zábavy pro člověka, který se rozhodne této činnosti věnovat. Každý potencionální uchazeč o práci rozhodčího by si měl uvědomit, že tato činnost má svá specifika a pozice rozhodčího není vůbec jednoduchá. Předpokladem pro dobrý výkon je dokonalá fyzická příprava. Neméně důležitou složkou přípravy je také psychická připravenost. Pokud si na led rozhodčí nosí své sociální nebo rodinné problémy, nemůže být schopen podat optimální výkon. Je nutné, aby rozhodčí byl psychicky stabilní, protože ho dříve nebo později čeká řešení standartních, ale i nových dosud nepoznaných složitých situací, ve kterých je potřeba rozhodnout správně. Rozhodčí je pro hráče autorita, manažer, vedoucí skupiny. V takové pozici je nutné jednat a komunikovat jako lídr. Vnitřní vyrovnanost a uvědomování si vlastních pozitivních i negativních vlastností jsou pro hokejové rozhodčí v současné podobě této sportovní hry stěžejní. Přímé a upřímné jednání vůči hráčům, funkcionářům i svým kolegům, asertivní vyjadřování vlastních myšlenek a názorů utváří celkový obraz osobnosti 6
hokejového rozhodčího. V každém utkání přichází rozhodčí do styku se všemi osobami, které jsou bezprostřední součástí hokejového utkání. Schopnost komunikace, rozhodnost v uplatňování pravidel a celkový přístup rozhodčího k předzápasové přípravě i k samotnému utkání jsou předpoklady pro jeho osobnostní i výkonnostní růst. Asertivní komunikace znamená pro rozhodčího jeden z limitujících faktorů jeho výkonnosti. Dává mu možnost sdělovat své myšlenky zdůvodňovat svá rozhodnutí, aniž by vystupoval pasivně nebo naopak agresivně. V naší práci bychom chtěli ověřit, zda asertivní chování představuje pro vybrané rozhodčí důležitou součást jejich praktické činnosti v průběhu hokejového utkání i mimo něj. 7
1 LITERÁRNÍ PŘEHLED ZKOUMANÉ PROBLEMATIKY 1.1 Asertivita Asertivita znamená umění prosadit se a současně respektovat potřeby druhých. Díky ní jsme schopni pracovat synergicky tzn. spolupracovat s ostatními (Praško & Prašková, 1996). Asertivní techniky jsou populární a teoreticky známé. Jak je ale úspěšně uvést do života, už nemusí být jasné úplně každému. Již ve čtyřicátých letech 20. století odborník v oblasti teorií mezilidské komunikace Andrew Salter učil své žáky taktiky jak prosadit svůj oprávněný požadavek. Osvojili si schopnost vyjádřit vlastní stanovisko, nebát se oponovat nebo říct ne na nepřijatelné nároky. Salter zastával názor, že je potřeba se vyrovnávat s kritikou a vlastními chybami, umět požádat druhého o laskavost bez pocitu trapnosti (Novák & Capponi, 2004). Znalec asertivity musí umět dávat najevo svá přání a požadavky, spontánně reagovat a přiměřeně projevovat své emoce (Kudláčková & Novák, 2008). Salter byl přesvědčen, že je nutné posilovat útlum u aktivních osob s tendencí být agresivní, na druhé straně však posílit aktivitu u jedinců s pasivním projevem. Z toho je patrné, že není důležité se prosazovat za každou cenu bez ohledu na druhé (Novák, 2012). Už od samotného počátku výcviku asertivity se tito odborníci pohybovali na pomezí psychoterapie a výcvikových kurzů. Inspirovala je také teorie komunikace a humanistická psychologie (Smith M. J., 2003). Asertivní projev není vždy stejný, právě naopak. Je potřeba reagovat dle kontextu situace. Některé zdroje udávají dva základní typy asertivního jednání: kladné (příznivé, pozitivní) a záporné (tvrdé, rázné) (Novák, 2012). Asertivní jednání je interaktivní, předpokládá možnosti vyjádřit své vlastní myšlenky a potřeby, a nemanipulovat bezohledně druhými, současně však nenechat zbytečně manipulovat sebou (Vališová, 2008). Použitím citově zabarvených argumentů se dá velmi dobře manipulovat. Pokud poukážeme na morální či jiné hodnoty, často jsme schopni druhého domanévrovat až k souhlasu (Novák & Capponi, 2004). 8
Naše vystupování je také velmi závislé na řeči těla, postoji a držení těla. Pamatujme na hlavu vzhůru, vzpřímený postoj, mírně vypnutou hruď, udržování těžiště ve spodní části těla, střídmá gesta a žádné zbytečné posunky. Člověk, který si okousává nehty, kroutí vlasy nebo vybírá špínu za nehty během rozhovoru, je prostě a jednoduše neasertivní. Nemluvě o hraní si se šperky, propiskou nebo čímkoli jiným (Frýba, 1995). Nejlépe působí člověk s dobrým postojem, který udržuje oční kontakt. Zde by se hodilo připomenout známé asertivní pravidlo o čtyřech P postoj a pohled = pevný a přímý. Co se týče představování své osoby, je dobré si zapamatovat, že jako první se uvádí jméno a až poté příjmení, nikdy ne naopak. Ke jménu si nepřidáváme predikát typu nějaký. Všechny tyto drobnosti mají dosti značný vliv na celkový dojem (Novák, 2012). Asertivní člověk by měl působit uvolněně, proto je potřeba se naučit ovládat alespoň základní relaxační techniky. Samozřejmě existuje velké množství různých relaxačních cvičení, a každému bude vyhovovat něco jiného. Pouze pro představu uvádíme popis relaxační techniky podle Bishopové (2000): Co nejpevněji napnout ve svém těle veškeré svaly, které dokážete zapojit. Od krku až k nohám. V soukromí se zašklebte a vydržte takto alespoň sekundu až dvě. Poté se uvolněte a postup znovu opakujte. Na konci přidejte několikrát hluboký nádech a výdech. V této fázi, jak říká Sue Bishopová (2000, s. 41) jste připraveni čelit tomu, co vás čeká. Existují různé typy asertivity. Dle Vališové (2008) rozlišujeme následující typy: Základní asertivita zde se jedná o jasné a stručné sdělení svého pocitu, postoje a vlastního názoru ( Mám hlad., Jsem zděšen. ). Empatická asertivita není to pouze prosté vyjádření, obsahuje i vnímavost a vcítění se do druhé osoby ( Chápu, oč ti jde, nezlobím se na tebe. ). Eskalující asertivita jasný požadavek, kdy už musíme situaci vyhrotit, protože nenastala požadovaná změna ( Už jsem tě několikrát žádala, ať to nádobí umyješ. Prosím tě o to naposledy. Pokud to nesplníš, nedostaneš kapesné. ). 9
Konfrontační asertivita často bývá rozdíl mezi sliby a realitou, jednáním a chováním. Neútočíme, ale žádáme vysvětlení ( Máš sice můj mobil k dispozici, dokud ti nevrátí tvůj ze servisu, ale to neznamená, že ho můžeš prodávat na internetu. ). Sebeotevírací asertivita zde poukazujeme především na vlastní chyby ( V minulých dnech se mi moc nedařilo, pár takových dnů určitě ještě přijde. Budu se ale snažit tyto období zvládnout. ). Záporná (negativní) asertivita souhlasíme s kritikou našich nedostatků, nepopíráme je, přijmeme kritiku, ale vytvoříme si jakýsi postoj ke kritikovi ( Vím, že občas nechávám moc nádobí ve dřezu nebo nechám drobky na lince, taky nejsem svatý. Ale když vyhazuješ smetí vedle koše a necháš ho tam smrdět, je to krajně nepřípustné a odporné. ). Je možné osvojit si schopnosti, dovednosti a techniky, jejich prostřednictvím dokážeme překonat emoční vlivy. Díky tomu se můžeme efektivně vyjádřit, přednést své pocity a postoje. To jsou předpoklady pro asertivní jednání (O'Brien, 1999). Smyslem asertivního jednání je získat zdravé sebevědomí a uchovat si ho (Lahnerová, 2009). Asertivní techniky umožňují přiměřené uplatnění v nejrůznějších situacích (Smith M. J., 1980). Níže uvádíme několik typů asertivních technik: Pokažená gramofonová deska klidné opakování toho, co chcete. Učí vytrvalosti v prosazování svého bez nutnosti připravených argumentů nebo pocitu zlosti (Blahutková & Pacholík, 2006). Otevřené dveře technika, která vás učí akceptovat manipulativní kritiku tak, že klidně přiznáte svému kritikovi, že v tom co říká, může být něco pravdy. Umožňuje přijímat kritiku klidně, bez úzkosti a zároveň neposkytuje kritikovi žádné posílení (Medzihorský, 1991). 10
Sebeotevření technika usnadňující sociální komunikaci. Redukuje manipulaci díky sdělování kladných i záporných aspektů naší osobnosti. Učí klidně vyjádřit i takové věci, které by dříve způsobily pocit viny či úzkosti. Je založena na principu dej dostaneš (Vališová, 2008). Volné informace jedná se o dovednost, která nás učí rozpoznávat v konverzaci prvky zajímavé a důležité a současně nabízet volné nevyžádané informace o sobě. Díky této technice snížíme plachost při zahajování rozhovoru, což prospěje oběma stranám (Bishopová, 2000). Přijatelný kompromis V rámci sebeprosazení můžeme nabídnout pro obě strany přijatelný kompromis, můžeme svému protějšku vyjít na půl cesty vstříc, avšak pouze v případě, že není v sázce naše osobní sebehodnocení, sebeúcta (Gruber, 1996). Selektivní ignorování - asertivní technika spočívající v tom, že člověk nereaguje na manipulativní, afektivní, nevěcnou a příliš obecnou kritiku své osoby, nechává ji bez komentáře (což třeba i poznamená) (Kohoutek, 2000). Negativní aserce - rychlé a jednoznačné připuštění oprávněnosti kritiky omylu, nedostatku nebo chyby s příslibem nápravy (Kohoutek, 2000). Negativní dotazování - Aktivně přistoupíme ke kritice snažíce se z ní vytěžit co nejvíce informací pro sebe. Získané informace pak můžeme použít pro vlastní zlepšení, to v případě, že je kritika konstruktivní, nebo kritika zcela vyčerpáme, pokud se chová manipulativně. Uznáním viny neroste naše slabost ale naopak naše síla (Gruber, 1996). Díky asertivnímu jednání získáváme představu o vyhlídkách do budoucnosti - perspektivách, lépe poznáme sebe sama, snížíme nejistotu a tím omezíme rizika a především si vydobydeme vyhraněnější image. Asertivní jednání znamená, že si stanovíme vlastní cíle rozhodneme se, co chceme v dané 11
situaci získat; nasloucháme druhým, vnímáme, hledáme a nalézáme přijatelná řešení a především komunikujeme přímo a otevřeně (Vybíral, 2009). Pokud jednáme asertivně, respektujeme vlastní práva jednotlivce stejně jako práva ostatních. Dále je třeba pamatovat na již proklamovanou sebejistou řeč těla a jasné vyjadřování potřeb mluvčího i potřeb druhých. V tom tkví efektivita asertivního jednání sdělit myšlenky sebejistě a přímočaře. Zanechává to dobrý pocit ve všech zúčastněných (Lahnerová, 2009). Cílem uplatňování asertivních práv v životě je především snaha nepřijímat manipulativní jednání druhých vůči nám a zároveň nemanipulovat ostatními lidmi (Novák, 2012, s. 21). Asertivní nemůže být něco, co je nemorální (Kudláčková & Novák, 2008). Dříve již zmíněný americký psychoterapeut Andrew Salter vytvořil a sepsal základní zásady asertivity v desíti bodech (Lahnerová, 2009). Deset základních asertivních práv podle A. Saltera zní následovně (in Blahutková & Pacholík, 2006): 1. Právo sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky i emoce a být za ně a jejich důsledky sám odpovědný. 2. Právo nenabízet žádné výmluvy ani omluvy ospravedlňující naše chování. 3. Právo dělat chyby a být za ně odpovědný. 4. Právo dělat nelogická rozhodnutí. 5. Právo měnit svůj názor. 6. Právo posoudit, zda a nakolik jsme zodpovědní za řešení problémů druhých lidí. 7. Právo být nezávislý na dobré vůli ostatních. 8. Právo říci: Já nevím. 9. Právo říci: Já ti nerozumím. 10. Právo říci: Je mi to jedno. Asertivní systém by nemohl fungovat, pokud by obě strany nespolupracovaly. Mezi naše základní povinnosti podle Lahnerové (2009) patří: Chápat ostatní lidi 12
Ovládat své emoce Umožnit jiným chovat se asertivně Snažit se naslouchat druhým Vážit si názorů jiných Naučit se přistoupit na kompromis Přiznat omyl a napravit ho 1.2 Asertivita u hokejového rozhodčího Na hokejové utkání může být nahlíženo mnoha, často rozdílnými, způsoby. V první řadě je to sportovní aktivita, která přináší sportovcům vše, co se sportem souvisí. Zcela jiný pohled bude mít divák, který v životě neobul brusle, ale i přesto je schopný obětovat veškerý svůj volný čas pro to, aby podpořil své oblíbené mužstvo spolu s ostatními fanoušky podobného zaměření. V neposlední řadě na utkání nahlíží i manažeři, ředitelé, profesionální hráči a rozhodčí. Pro tyto lidi je hokej zdrojem obživy a musí ho vnímat zcela odlišně než diváci, fandové a nadšenci (Mana, 2013). Hokejový rozhodčí se zcela vymyká svým vnímáním a pohledem na hokejové utkání. Jeho úkolem je dbát na dodržování pravidel a mít hru pod kontrolou, přičemž musí neustále řešit mnohdy sporné situace, často s projevy agresivního chování. Je nezbytné, aby rozhodčí posuzoval zákroky objektivně a hodnotil a trestal přestupky proti pravidlům jednotně (Kulhánek, 2011). Vnější tlaky na hráče i rozhodčí bývají mnohdy enormní a primární požadavek co nejlepšího výkonu je vyžadován i za cenu nerespektování osobnosti hráče, příp. rozhodčího. Dodržování nejen pravidel této hry, ale i určitých morálních norem je zakotveno v kódu sportovní etiky, známého jako princip fair play (Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., & Bunc, V., 2009). Profese rozhodčího představuje specifickou formu seberealizace, která vyžaduje konkrétní osobnostní předpoklady. Rozhodčí podávající dlouhodobě vyrovnané výkony v rozhodování, musí znát a používat prostředky, které mu 13
k tomu pomohou. Jedině pravidelným tréninkem a praxí je možné se v těchto postupech zdokonalovat (Mana, 2013). V rámci psychické přípravy předpokládáme systematickou práci na zlepšení schopnosti odolávat psychickému tlaku. S tím také souvisí příprava na poli emocionálním. Zde se jedná o potřebu vytvoření pocitu pohody a především spokojenosti. Stav emocionálního rozrušení nesmí rozhodčí v žádném případě podceňovat. Pokud rozhodčí nebo kterákoli jiná osoba není schopná asertivního jednání, často mohou nastat případy, kdy vyhrocené a vážné situace v rodině či partnerských vtazích budou mít silný emoční dopad na jeho osobu. Z tohoto důvodu nemusí být schopen spolehlivě řídit hokejové utkání. Samozřejmě je reakce našeho organismu v oblasti psychiky velmi individuální a souvisí s charakterem osobnosti, temperamentem apod. (Mana, 2013). Záleží na každém rozhodčím, jak pozná sebe sama a zajistí, aby měl dostatek sebekritiky a patřičného nadhledu. Teprve poté bude schopen asertivně jednat a komunikovat tak, aby předešel stavům psychické nepohody a nepřenášel své osobní problémy přímo do dění hokejového utkání (Frýba, 1995). Hlavní rozhodčí v utkání musí komunikovat a jednat, ať už s hráči nebo trenéry, což bývá často zapříčiněno spornou situací, kterou nelze vyřešit ihned. Tato situace může být příčinou konfliktu v rovině věcné. Tudíž je potřeba zvolit takové řešení, kdy prostřednictvím racionálních argumentů a logických vysvětlení dosáhneme správného řešení. Konflikt nemusí být a priori špatný, velmi záleží právě na jeho příčině a (z pohledu rozhodčího) také na způsobu jeho řešení. Lahnerová (2009) pojmenovala několik konkrétních příčin vzniku konfliktu: nesouhlas rozpory trampoty či mrzutosti konkurence a nespravedlnost ohrožení něčeho důležitého Konflikty a neshody jsou nedílnou součástí hokejového utkání i komunikačního procesu. Je důležité, jakým způsobem s nimi rozhodčí naloží a jak se k nim postaví (Vybíral, 2009). Aktivní naslouchání, konstruktivní a upřímný 14
dialog a vyjednávání, to jsou hlavní nástroje pro efektivní zvládání konfliktů a neshod (Smith M. J., 2003). Abychom předešli zbytečně vyhroceným situacím, je potřeba se od prvních chvil plně koncertovat na svůj úkol, nenechat se strhnout atmosférou okamžiku. Zejména v posledních minutách utkání často dochází ke ztrátě soustředění. To jsou chvíle, které jsou často spojeny se vznikem složitých a pro rozhodčího náročných situací. Pohyblivostí si rozhodčí usnadňuje proces pozorování (Svoboda & Vaněk, 1986). Osvojit si tuto schopnost nemusí být pro každého snadné. Rozhodčí si musí uvědomit, že hokejové utkání neřídí sám, ale ve spolupráci se svými kolegy, se kterými musí spolupracovat. Předpokladem pro respektování rozhodčího hráči i ostatními účastníky hokejového utkání je jeho přirozená autorita a schopnost asertivní komunikace. V chování rozhodčích se nesmí vyskytovat prvky agresivity nebo pasivity. V případě splnění výše uvedených předpokladů jsou rozhodčí připraveni kvalitně odřídit utkání (Mitáš, V., Amler, E., Bedřich, L., Beneš, M., Bohuněk, K., Jirka, M., & Rabušic, R., 2013). Nejčastější vzájemná interakce v průběhu hokejového utkání se odehrává v rovině rozhodčí hráč. Je důležité, aby hráči projevovali vůči rozhodčímu jistou míru úcty a respektu, i když tomu mnohdy tak není. Problémoví hráči takového jednání zpravidla nejsou schopni, protože je k němu třeba schopnosti empatie. Rozhodčí často odvede kvalitní výkon hodný ocenění, avšak ten většinou nebývá nikým oceněn. Často je právě rozhodčí označován za viníka prohry jednoho z mužstev. Je potlačena skutečnost, že v rámci utkání vystupuje rozhodčí pozitivně a je pro hráče a kvalitu utkání přínosem. Hráče není možné změnit nebo převychovat a není to ani úkolem rozhodčích. Tím, že je přijímáme takové, jací jsou, si vytváříme předpoklady pro zvládání kritických situací jak v oblasti herní, tak i v oblasti komunikace. Pokud s hráči chceme jednat, máme na ně určitou prosbu, je nutné jednat asertivně, svá rozhodnutí zdůvodnit a současně respektovat hráčovu osobnost (Novák, 2012). Asertivní rozhodčí není zakřiknutý, pasivní, agresivní ani neprosazuje svoji pravdu jako jedinou možnost. Je si vědom svých chyb a nese za ně zodpovědnost, nevymlouvá se na vyšší moc, hledá chyby nejprve u sebe. Přitom 15
stále pamatuje na to, že asertivně jedná pouze tehdy, pokud to požaduje za vhodné. O tom, zda zvolí tento druh jednání, rozhoduje rozhodčí sám (Praško & Prašková, 1996). U rozhodčího může velmi dobře fungovat asertivní ano a ne prosazování oprávněného požadavku a odmítání toho, co nechceme. Nediskutuje o rozhodnutích, která považuje za konečná. Volí různé asertivní techniky, vždy s ohledem na konkrétní situaci (Vališová, 2008). Hokejový rozhodčí musí používat asertivitu tak, aby prosadil svůj vlastní a oprávněný zájem. To znamená přinutit hráče, aby udělal, co musí odebrat se na trestnou lavici, do šatny nebo si pospíšit při přípravě na vhazování apod. Asertivita funguje jako výborná psychická zbraň tehdy, když svým rozhodnutím zkříží cestu někomu jinému, např. právě při vzniku konfliktu nebo po potřebě prosadit rozhodnutí, se kterým hráč neprojevuje souhlas (viděno očima hráče vstup na trestnou lavici). Hráč splní, co je mu nařízeno jedině tehdy, když uzná, že dané zlo (menší trest) je ze všech zel (trestů) tím nejmenším zlem. Použitím asertivní techniky dáváte jasně najevo, že se nenecháte zviklat. Pochopí, že má několik možností - vyhovět rozhodčímu, ztratit spoustu času a nakonec vyhovět rozhodčímu nebo inkasovat mnohonásobně tvrdší trest, před kterým ho v krajním případě rozhodčí varuje (Gruber, 2009). 1.3 Komunikace Společnost by se dala přirovnat k síti mezilidských vztahů. Pokud si je představíme jako rybářskou síť, kde uzly představují lidi a provázky vztahy mezi lidmi, můžeme říct, že touto sítí je komunikace (Argyle & Trower, 1979). Slovníky a encyklopedie dnes definují komunikaci například jako proudění informací z jednoho bodu (ze zdroje) k druhému bodu (k příjemci) nebo jako přenos či vytváření znalostí (Harkavy, 1994). Communicatio mělo původně význam jakožto vespolné účastnění a communicare činit něco společným, společně sdílet. Nejedná se tedy o pouhé proudění informace, ale i podílení se na celku komunikace. Komunikujeme, i když pouze přihlížíme konverzaci mezi dvěma osobami. Kdybychom nebyli 16
svědky jejich slovní výměny, informace by byly jiné nebo by proudily jinak (Vybíral, 2009). Tradičních definic lidské komunikace existuje nepřeberné množství. Jedna z nich popisuje komunikaci jako médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů (Watzlawick, Beavin, & Jackson, 1999, s. 12). Většinou jsme schopni je zaregistrovat a analyzovat. Každá komunikace svou syntaxi, sémantiku a pragmatickou stránku (psychologickou či vztahovou). Syntax zkoumá jevy jako kódování, kapacita komunikace, ruchy, statistické jazykové výskyty nebo komunikační kanály. Sémantika se zabývá významem slov. Tedy zda pisatel i příjemce rozumí metaforám, symbolům, které si slovně předávají. Úkolem pragmatiky je analyzovat vztah produktora a příjemce, porozumět jevům jako ovlivňování, přesvědčování, přijímání a odmítání komunikovaného sebepojetí druhého (Vybíral, 2009). Komunikace vlastně splývá s pojmem chování. Není to pouze řeč, ale chování, které každá komunikace ovlivňuje (Paulík, 2007). Dobrá komunikace je předpokladem dobrých vztahů mezi lidmi a schopnosti porozumět druhým (Gruber, 2009). V jistém smyslu je komunikace ovlivňováním toho, s kým komunikujeme a současně jsme i my ovlivňování tím, kdo komunikuje s námi. Člověk má v jistých oborech svou představu a názor, a stejným způsobem ho také předává dále. Lze říci, že vnucuje podobnou představu i příjemci (Vybíral, 2009). Vzájemná výměna informací v přípravě všech sportovců je nutná a evidentně přináší pozitivní efekt. Komunikační vztahy v utkání ovlivňují požadavky na řízení a rozhodování (Bukač, 2005). Pokud jednáme se vzteklou osobou, musíme si uvědomit emoci, která v něm vznikla. Vůči věcným argumentům je vzetklý člověk slepý a hluchý, proto musíme jednat jinak. Je potřeba konkrétní osobě naznačit, že chápete její vztek, chápete jak nespravedlivě může daná situace vypadat, ale současně je nutné ji analyzovat a správně zhodnotit. Vysvětlení rozdílných pohledů na určitý problém představuje jedinou možnost přesného vymezení názorů a následného vzájemného porozumění účastníků, kteří jsou problému zainteresováni (Gruber, 2009). Rozlišujeme jednotlivé typy komunikace podle toho, v jaké rovině organizace (uspořádání) společnosti se komunikace odehrává. První z nich je 17
komunikace na poli intrapersonálním, což je komunikace se sebou samým (např. zvažování výhod či nevýhod vlastních rozhodnutí). Komunikace probíhající mezi dvěma nebo třemi lidmi se nazývá interpersonální. Interpersonální komunikace může probíhat uvnitř uzavřené skupiny jako je např. rodina. Pokud komunikace probíhá mezi skupinami, jako jsou třeba sportovní týmy, jedná se o meziskupinovou komunikaci (Jirák & Köpplová, 2007). Strukturu a průběh komunikace nám pomáhají znázornit již vytvořené komunikační modely. Ty prošly v průběhu let postupným vývojem. Prvotní pojetí komunikačního modelu bylo pojetí lineární, tzn. lineární model (obr. 1). Zde bylo sdělování správ považováno za jednosměrný proces. Komunikátor (vysílající) vyšle zprávu (komuniké) použitím komunikačního kanálu, který zajistí přenos informace k příjemci (komunikantovi) (Nakonečný, 2009). Obr. 1 Lineární komunikační model (Uhlová, 2013) Z lineárního modelu vycházelo transakční pojetí komunikace, podle kterého se pozice komunikátora a komunikanta střídají a komuniké tím pádem proudí obousměrně (obr. 2). 18
Transakční pojetí komunikace vytvořilo výborný základ pro obecně uznávaný komunikační model (obr. 3). Obr. 3 Obecně uznávaný komunikační model (Uhlová, 2013) V obecném modelu už jsou zahrnuty všechny prvky komunikace: komunikátor, příjemce, sdělení, komunikační kanál, zpětná vazba, případně šum. Příjemce již není aktivní, funguje současně jako příjemce i komunikátor, tzn., že naslouchá, přikyvuje, interakčně komunikuje. Účastníky komunikace ovlivňuje také prostředí, ve kterém komunikační proces probíhá. Jinak komunikujeme ve škole, doma nebo mezi přáteli. Dále může být komunikace i zkreslena šumem, ať už externím nebo interním. Za vnější šum považujeme okolní hluk, špatné osvětlení apod. Vnitřním šumem může být fyzická únava, bolest hlavy, nezájem a podobně (Křivohlavý, 1988). Dorozumívání dvou či více osob pomocí slov se nazývá verbální komunikace. Rozumíme jí výběr, kombinování a produkci jazykových znaků. Při této komunikaci dochází k procesu sdělování, percepci a recepci slovních sdělení (Vybíral, 2009). Nejdůležitějším prostředkem komunikace je jazyk. Ten zprostředkovává možnost velké přesnosti komunikace. Každému z jazyků odpovídá jiná gramatika a jiný slovník. Některé jsou pro určité situace vhodnější, než ostatní (Hayesová, 2000). Mluvená forma bývá spontánní a je většinou spjata s konkrétní situací. Podle Křivohlavého (1988) jde o kontakt přímý, nezprostředkovaný. U mluvené 19
formy rozlišujeme dvě roviny obsahovou a formální. Obsahová rovina se zaměřuje na věcný obsah sdělení (co je sdělováno). Formální rovina se zabývá doplněným obsahem řeči (jakým způsobem to bylo sděleno). Formální rovinou se zabývá paralingivistika. Jedná se o jevy, které jsou vlastně mimoslovní, ale vážou se na slova. Mluvíme o tempu řeči, intonaci, barvě hlasu, rychlosti, hlasitosti, míře spisovnosti apod. (Gruber, 2009). Od mluvené komunikace je odvozená psaná forma komunikace. Zde je za hlavní prostředek považováno písmo. Existují situace, kdy je mnohem výhodnější využít písemnou komunikaci. Zejména proto, že je možné se na ní připravit, vyvolává menší vlnu emocí a nechává více času na reakci (Uhlová, 2013). Mimoslovní komunikace je "řeč" těla. Tok informací proudí z gest, celkových pohybů, mimiky, dotyku apod. Narozdíl od verbální komunikace je nonverbální komunikace vývojově starší, bohatší, nemá jazykové bariéry, je méně určitá a méně přesná. Při běžné situaci kdy s někým hovoříme tváří v tvář představuje až 85% výměny informací (Gruber, 2009). Neverbální signály jsou často nevědomé, a snad proto je lidé považují za závažnější indikátory skutečných postojů mluvčího než to, co právě říká (Hayesová, 2000). Neverbálními prostředky čitelně vyjádříme sedm základních emocí. Jsou to: štěstí, překvapení, strach, smutek, hněv, znechucení (opovržení) a emoční zájem. Základní emoce jsou většinou jednoznačně identifikovatelné ve výrazu obličeje. Dají se rozpoznat rovněž z tónu či zabarvení hlasu i z dalších paralingvistických signálů (Vybíral, 2009). Oblast mimoslovní komunikace se děli na sedm podoblastí podle toho, která část zrovna sděluje: Kinezika pohyby každého člověka vyjadřují a odrážejí jeho celkové zaměření, temperament a momentální emoční stav. Prudší a razantnější člověk bude mít značně prudké pohyby. Bude prudký i v řeči, činech a jednání (Gruber, 2009). Gestika je o tom, co sdělují pohyby a postavení paží (Praško & Prašková, 1996). Mimika základní mimickou zbraní je úsměv. Upřimný úsměv, přiměřený, přívětivě mírný (Gruber, 2009). 20
Vizika oči dělají to, co by dělaly ruce a nohy nebýt konvencí a zábran. Oči a jim nejbližší svaly nám sdělují velmi mnoho (Gruber, 2009). Posturologie (Posturika) sdělování prostřednictvím postoje (Medzihorský, 1991). Vzpřímený postoj značí hrdost a optimismus. Pesimista se hrbí, může to znamenat beznaději (Gruber, 2009). Haptika zabývá se doteky. Nejlepším nástrojem ve společnosti je jen podání ruky. Je potřeba dbát na délku a sílu stisku, správné natočení dlaně, místo uchopení, rozkmit potřesu apod. (Gruber, 2009). Proxemika fyzické přiblížení nebo oddálení je pociťováno jako psychická vzdálenost (Medzihorský, 1991). Rozeznáváme čtyři zóny: a) Intimní (cca 30 centimetrů), b) Osobní (30 150 centrimetrů), c) Společenská (bezpečný odstup od 150 centrimetrů až do 5 metrů), d) Veřejná (nad 5 metrů) (Gruber, 2009). 21
2 CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE 2.1 Cíle práce Cílem práce bude zhodnocení míry asertivity rozhodčích ledního hokeje a jejich osobnostní dimenze. Dílčím cílem bude posoudit závislost míry asertivity na délce praxe a věku rozhodčích výsledky získané prostřednictvím testu asertivity. Dalším dílčím cílem bude provést průzkum vztahů mezi jednotlivými proměnnými prostřednictvím faktorové analýzy. 2.2 Výzkumné otázky VO 1) Jak ovlivňuje délka praxe a věk rozhodčích míru asertivity rozhodčích ledního hokeje? VO 2) Jaké závislosti existují mezi komponentami NEO Big Five dotazníku a mírou asertivity u rozhodčích ledního hokeje? VO 3) Jaké faktory vysvětlují variabilitu mezi všemi získanými proměnnými u rozhodčích ledního hokeje. 2.2 Úkoly práce 1) Sestavit baterii testů postihujících míru asertivity, sestavit výzkumný soubor rozhodčích, provést výzkumné šetření, vyhodnotit získaná data. 2) Sestavit testovou baterii postihující pětifaktorovou strukturu osobnosti, provést výzkumné šetření, vyhodnotit získaná data. 3) Pomocí statistických metod provést vyhodnocení závislosti mezi komponentami NEO Big Five dotazníku a míry asertivity u rozhodčích ledního hokeje. 4) Prostřednictvím faktorové analýzy získat a interpretovat faktory vysvětlující variabilitu mezi proměnnými u rozhodčích ledního hokeje. 22
3 METODIKA PRÁCE 3.1 Popis zkoumaného souboru Výzkumný soubor tvořilo 15 rozhodčích působících v soutěžích Krajské ligy mužů. Z Moravskoslezského kraje bylo vybráno 8 rozhodčích, Jihomoravský kraj zastupuje 6 rozhodčích, v kraji Vysočina působí jeden rozhodčí. Pro rozdělení do kategorií podle věku byla použita klasifikace Matějčka (in Vaněk, 1980). Všichni rozhodčí z našeho výzkumného souboru spadali do kategorie ranné dospělosti, resp. mecitmy. 3.2 Použité metody 3.2.1 Osobnostní anketa (Staviany, 2014) V této anketě rozhodčí odpovídali na 10 otázek zaměřujících se především na základní údaje o daném rozhodčím. První polovina otázek zjišťovala základní osobní údaje, jako je jméno, datum narození, pohlaví a rodinný stav. Druhá polovina otázek směřovala ke zjištění specifických informací týkajících se rozhodcovské praxe (Příloha 1). 3.2.2 Test asertivity (Novák & Capponi, 2004) V našem výzkumu jsme použili test asertivity od Nováka & Capponiové (2004), který se skládá z 20 ti tvrzení (Příloha 2). U každé položky mohli rozhodčí volit ze 4 možností: 1 tvrzení zcela vystihuje vaše chování 2 tvrzení přibližně vystihuje vaše chování 3 tvrzení spíše nevystihuje vaše chování, většinou to tak neděláte 4 tvrzení vás v žádném případě nevystihuje 3.2.3 NEO pětifaktorový osobnostní inventář P. T. Costa a R. R. McCrae analyzovali data z Cattellova šestnáctifaktorového dotazníku a identifikovali tři skupiny škál, označené Neuroticismus, Extraverze, Otevřenost vůči zkušenosti. Ty se staly základem pro sestavení NEO inventáře (Příloha 3) pojmenovaného podle prvních písmen názvů 23
škál N(euroticism), E(xtraversion), O(penness). V lexikálních analýzách vlastností, používaných k popisu osobnosti, se však opakovaně objevovala pětifaktorová struktura osobnosti, a proto Costa a McCrae inventář rozšířili o dvě další dimenze, obsažené v pětifaktorovém modelu popisu osobnosti - Přívětivost a Svědomitost (Hřebíčková & Urbánek, 2001). NEO pětifaktorový osobnostní inventář (NEO-FFI) je časově nenáročná metoda (60 položek) poskytující údaje o úrovni pěti obecných dimenzí osobnosti (Neuroticismus, Extraverze, Otevřenost vůči zkušenosti, Přívětivost, Svědomitost). Je využitelná ve výzkumných studiích i v klinické, poradenské a pracovní psychologii (Hřebíčková, 1997). Neuroticismus zjišťuje individuální rozdíly v emocionální stabilitě a labilitě. Jedince, kteří dosahují vysokého skóru Neuroticismu, lze snadno přivést do rozpaků, cítí se zahanbeni, nejistí, nervózní, úzkostní, intenzivně prožívají strach, obavy nebo smutek. Emocionálně stabilní jedinci, dosahující nízkého skóru na této škále, jsou obvykle klidní, vyrovnaní, bezstarostní a stresující situace je nevyvedou snadno z míry. Jedinci, kteří dosahují vysokého skóru Extraverze, se popisují jako společenští, sebejistí, aktivní, hovorní, energičtí, veselí a optimističtí. Lidé s nízkým skórem se popisují jako uzavření, zdrženliví, nezávislí a samostatní. Méně známa je dimenze Otevřenost vůči zkušenosti. Lidé dosahující vysokého skóru v této dimenzi mají živou představivost, jsou citliví na estetické podněty, vnímaví k vnitřním pocitům, upřednostňují rozmanitost, jsou zvídaví, mají nezávislý úsudek. Často se chovají nekonvenčně, zkoušejí nové způsoby jednání a dávají přednost změně. Osoby s nízkým skórem mají sklon ke konvenčnímu chování a konzervativním postojům a jejich emoční reakce jsou často utlumeny. Přívětivost je dimenze postihující interpersonální chování. Póly škály charakterizuje altruismus, schopnost porozumět druhým, sklon důvěřovat druhým, upřednostnění spolupráce a naopak nepřátelství, egocentrismus, tendence ke znevažování cizích záměrů a k soutěži na místě spolupráce. Vztah k práci, aktivní proces plánování, organizování a realizace úkolů zjišťuje dimenze Svědomitost. Osoby dosahující vysokého skóru na této škále se 24
popisují jako cílevědomé, ctižádostivé, pilné, vytrvalé, systematické, s pevnou vůlí, disciplinované, spolehlivé, přesné a pořádné. Osoby s nízkým skórem se označují za nedbalé, lhostejné, naplňující své cíle s malým zaujetím (Hřebíčková & Urbánek, 2001). 3.2.4 Metodika statistického vyhodnocení A) SPEARMANŮV KOEFICIENT POŘADOVÉ KORELACE Spearmanův koeficient pořadové korelace (Spearman, 1904) používáme k měření síly pořadové závislosti. Vypočítáme ho podle vzorce ( ) ( ) kde značí velikost výběrového souboru, pořadí hodnot jedné proměnné a pořadí hodnot druhé proměnné (Budíková, Králová, & Maroš, 2010). Tato pořadí získáme seřazením hodnot příslušné proměnné podle velikosti. Spearmanův koeficient pořadové korelace nabývá hodnot v rozmezí od -1 do 1. Kladná hodnota tohoto koeficientu znamená, že s rostoucím pořadím jedné proměnné roste i pořadí druhé proměnné, naopak záporné hodnoty odrážejí situaci, kdy s rostoucím pořadím jedné proměnné pořadí druhé proměnné klesá. V případech, kdy dosahuje korelační koeficient svého maxima ( = 1), resp. minima ( = -1), mluvíme o tzv. deterministické závislosti, kdy je pořadí jedné proměnné jednoznačně určeno pořadím druhé proměnné. Pokud je korelační koeficient roven 0 znamená to, že obě proměnné jsou na sobě navzájem nezávislé. U Spearmanova koeficientu pořadové korelace testujeme, zda se tento koeficient statisticky významně liší od nuly, tj. zda je mezi sledovanými proměnnými nějaký vztah. K tomuto účelu využíváme zpravidla publikovaných statistických tabulek (Budíková, Lerch, & Mikoláš, 2005). Postupujeme přitom tak, že spočtenou hodnotu koeficientu porovnáme s kritickou hodnotou uvedenou v tabulce. Pokud zjištěná hodnota Spearmanova korelačního koeficientu tuto kritickou hodnotu překračuje, zamítáme hypotézu o pořadové nezávislosti obou proměnných na zvolené hladině významnosti. Další možností je výpočet p- hodnoty, která udává pravděpodobnost chyby při zamítnutí hypotézy o 25
nezávislosti sledovaných proměnných. Čím nižší tedy tato hodnota je, tím vyšší je pravděpodobnost, že se mýlíme, když tvrdíme, že mezi oběma proměnnými je nějaký vztah. Za statisticky významnou považujeme zjištěnou závislost tehdy, klesne li tato hodnota pod 0,05, resp. 5 %. K výpočtu p-hodnot jsme využili statistický software STATISTICA 12. B) FAKTOROVÁ ANALÝZA Při faktorové analýze jsme využili metodu hlavních komponent a rotaci Varimax (Hebák, 2005; Hendl, 2009). Hlavní komponenty jsou vytvářeny namísto původních proměnných, přičemž splňují následující tři podmínky: [A] Hlavní komponenty jsou na sebe navzájem kolmé. [B] Hlavní komponenty jsou navzájem nekorelované. Pokud je splněn předpoklad normality dat, znamená to rovněž, že hlavní komponenty jsou i navzájem nezávislé. To umožňuje testovat statistickou významnost zjištěných faktorů. V opačném případě můžeme využít pouze tzv. explorační faktorovou analýzu, kdy popsané faktory chápeme pouze jako orientační vodítko pro další výzkum. [C] Hlavní komponenty jsou sestrojeny vždy tak, aby procházeli maximem variability v souboru. Je toho docíleno maximalizací rozptylu hodnot každé komponenty. První hlavní komponenta tak prochází daty v místě největší variability datového souboru, kterou je možné zachytit jedinou přímkou. Druhá a každá další komponenta vysvětluje variability vždy méně, než komponenta předešlá, jelikož musí být dodržet první dvě výše uvedené podmínky. Matematicky jsou rovnice hlavních komponent získány jako lineární kombinace původních proměnných, kde koeficienty těchto kombinací jsou dány souřadnicemi vlastních vektorů kovarianční matice (Hendl, 2009). Vlastní čísla této matice pak vyjadřují rozptyl vysvětlený příslušnou hlavní komponentou. Součet vlastních čísel se rovná součtu rozptylů původních proměnných. Počet uvažovaných hlavních komponent vybíráme podle množství vysvětlené variability, které nám k našim cílům postačuje. Uvádí se však, že hlavní komponenty nejsou vhodné pro věcnou interpretaci, pouze matematicky zjednodušují orientaci v datovém souboru 26
(Hendl, 2009). Pakliže chceme přistoupit k interpretaci určitých skrytých jevů působících na náš výběrový soubor, tzv. faktorů, je potřeba hlavní komponenty určitým způsobem rotovat. Nejjednodušší a nejběžněji používaná je metoda rotace Varimax (Abdi 2003). Ta transformuje původní hlavní komponenty do nových faktorových os tak, aby se za dodržení podmínky nekorelovanosti dosáhlo tvorby faktorů, jejichž korelační koeficienty s původními proměnnými se co nejvíce blíží 1, 0 nebo -1. Díky tomu dostáváme faktorové osy, které silně korelují s několika málo proměnnými, zatímco s ostatními proměnnými korelují slabě nebo nanejvýš středně. To umožňuje věcnou interpretaci faktorových os. Při ní vychází z matice tzv. faktorových zátěží, což jsou hodnoty korelačních koeficientů mezi původními proměnných a novými faktory. Ve faktorové analýze je nutné se předem rozhodnout, kolik faktorů chceme interpretovat, jelikož metoda Varimax dává pro různé počty faktorů různá řešení. Pro výpočet faktorových os a tvorbu příslušných grafů jsme využili statistický software STATISTICA 12. 27
4 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE 4.1 Vztah mezi asertivitou, věkem a délkou praxe Zjistili jsme středně silnou kladnou pořadovou závislost mezi výsledky testu asertivity a věkem a mezi výsledky testu asertivity a délkou praxe (tab. 1). Oba korelační koeficienty jsou kladné a můžeme tedy říci, že s rostoucím věkem a délkou praxe se míra asertivity u hokejových rozhodčích v našem souboru zvyšovala. Obě p-hodnoty byly poměrně nízké, avšak ani jedna z nich nebyla statisticky významná. Je to pravděpodobně důsledkem malé velikosti našeho výzkumného souboru, který sestává pouze z 15 rozhodčích. V důsledku toho nebude možné některé slabší závislosti mezi sledovanými proměnnými prokázat. Existenci naznačené závislosti míry asertivity na věku a délce praxe lze však očekávat. Ta představuje nejspíše důsledek rostoucích zkušeností rozhodčího a postupného získávání zdravého sebevědomí s rostoucím věkem. Zkušený asertivní rozhodčí bude schopen jasně definovat své záměry a cíle. Umí sdělovat své pohnutky a myšlenky aniž by připustil jakékoliv manipulace nebo diskuse směrem k jeho osobě. Výsledky dokládají, že délka praxe může mít vliv na osvojení schopnosti spontánně reagovat na vzniklé situace a asertivně jednat. V hokeji je totiž každá situace naprosto jedinečná a svým způsobem specifická, proto je potřeba přiměřeně projevovat své emoce, mít dostatek sebereflexe a nadhledu. Můžeme tedy říci, že s rostoucími zkušenostmi a věkem si rozhodčí pomocí asertivního jednání vybudovává větší respekt a autoritu u ostatních aktérů hokejových utkání. Ne všichni rozhodčí v našem výzkumném souboru vykazovali optimální úroveň asertivity v kontextu testu asertivity získaných bodových ohodnocení. Získané hodnoty jednoho z rozhodčích znamenají sníženou míru asertivity, tzn. vyšší sklony k pasivnímu jednání a byla by vhodná cílená příprava právě v této oblasti. Zdá se, že pokud mu jde o něco opravdu důležitého, dosáhne svého cíle, přesto ale patří k neagresivně jednajícím a neprůbojným jedincům. V testu asertivity jsme zaznamenali u dvou rozhodčích vyšší hodnoty výsledku testu, které mohou znamenat zvýšený stupeň agresivního jednání v určitých herních situacích. Může se to projevovat jako razantnější projevy v oblasti gestiky, 28
mimiky, verbální i neverbální komunikace. Důsledkem tohoto jednání bude zcela určitě přirozený respekt a autorita, což je u rozhodčího žádoucí. Agresivní jednání má však negativní vliv na celkové vystupování rozhodčího během hry. U těchto jedinců by bylo žádoucí naučit se ovládat své reakce a dominantně se neprosazovat v situacích, které to nevyžadují. Tab. 1 Spearmanovy koeficienty pořadové korelace mezi výsledkem testu asertivity a věkem a mezi výsledkem testu asertivity a délkou praxe u hokejových rozhodčích. R S značí Spearmanův koeficient pořadové korelace. VZTAH POČET ROZHODČÍCH R S P- HODNOTA TEST ASERTIVITY & VĚK 15 0,44 0,1 TEST ASERTIVITY & DÉLKA PRAXE 15 0,35 0,21 4.2 Vztah mezi asertivitou a komponentami Big Five Spočítali jsme také Spearmanovy koeficienty pořadové korelace mezi výsledky testu asertivity a hodnotami jednotlivých komponent testu Big Five (tab. 2). Nezjistili jsme žádné statistické významné vztahy mezi sledovanými proměnnými. Zdá se tedy, že souvislost mezi nimi bude buď jen malá, nebo na těchto komponentách asertivita rozhodčích vůbec nezávisí. Zajímavou skutečností jsou však znaménka před spočtenými Spearmanovými koeficienty pořadové korelace. Zatímco s rostoucím neuroticismem a přívětivostí asertivita hokejových rozhodčích v našem souboru klesala, s rostoucí extraverzí a svědomitostí naopak vzrůstala. Tyto vlastnosti by u rozhodčích mohly přispívat k lepším výkonům, zatímco přílišná přívětivost a neuroticismus by kvalitní výkonnosti mohly do určité míry bránit. Rozhodčí s vysokou mírou neurocitismu špatně snášejí vnitřně prožívané negativní emoce jako např. strach, sklíčenost nebo rozpaky. Takový rozhodčí je psychický nestabilní a velmi snadno lze narušit jeho psychickou rovnováhu. 29
Dochází u nich k negativním prožitkům, které následně uvnitř těžce překonávají. Snadno je lze přivést do rozpaků, navenek se projevují jako nejistí, nervózní a především mají omezenou možnost sebekontroly a sníženou schopnost zvládat stresové situace. Psychicky nestabilní rozhodčí by tedy určitě neměl působit jako hlavní rozhodčí v důležitých, vypjatých utkáních jako jsou např. derby mezi sousedními městy nebo vyřazovací souboje apod. Klidné a pohodové utkání může odřídit výborně. Právě v méně vypjatých utkáních se může výrazněji projevit asertivní chování, se kterým přirozeně souvisí získání autority. Dříve či později však dojde k utkání nebo jen k sporné situaci, po které by na něj mohla dolehnout nejistota a rozpaky, které by psychicky labilní a méně asertivní rozhodčí ve většině případů nezvládl. Vyšší míra přívětivosti u rozhodčího by mohla vést k poklesu výkonnosti, popř. neasertivnímu jednání. To stejné by však mohlo platit naopak při nízkém stupni přívětivosti. U této charakteristiky je lepší pohybovat se ve středu obou protipólů být schopný bojovat za vlastní zájmy, současně však vykazovat jistou míru skepse vůči názorům druhých jedině tak je rozhodčí schopen úspěšně řešit vzniklé problémy. Rozhodčí s vyšším stupněm přívětivosti mají pro druhé pochopení, projevují jim přízeň, chovají se laskavě a jsou vždy ochotni pomáhat. S takovým přístupem by v mnoha situacích nebyli schopni jasně a zřetelně vyjádřit svůj verdikt. Osoby s nižšími hodnotami komponenty přívětivosti jsou označovány za egocentrické a nepřátelské, tudíž neschopné spolupráce. A rozhodčí spolupracovat s ostatními kolegy musí, bez spolupráce v týmu rozhodčích dochází k chybovosti při posuzování různých situací. Vysoký stupeň extraverze a svědomitosti znamenal v našem výzkumném souboru statisticky vyšší míru asertivity. Extraverze u rozhodčích byla téměř u všech ve vyšší až vysoké míře (Příloha 4). Máme zde však dva rozhodčí, kteří byli v dimenzi extraverze výsledky testu označeni jako nedynamičtí a strnulí. Podobně je tomu také v dimenzi svědomitosti, z 15 ti rozhodčích máme 12 svědomitých jedinců, kteří mají vztah k práci, organizování, plánování, systematice, jsou cílevědomí, disciplinovaní, spolehliví a přesní. Dva rozhodčí z nejvyšším bodovým ohodnocením svědomitosti byli podle výsledku Big Five testu označení jako důkladní a důslední, což zcela koresponduje se svědomitostí. 30
Pro nejméně svědomité rozhodčí zbyly označení popisu osobnosti jako pasivní, nešetrný a váhavý. Pokud shrneme výsledky v oblastech dimenzí extraverze a svědomitosti, dalo by se říci, že pro rozhodčího, který je dostatečně extravertní, živý a současně svědomitý, pracovitý se na nejvyšší úrovni vždy uplatní. V nejvyšších soutěžích je potřeba být opravdu silnou osobností s výborným vystupováním. Ti nejlepší rozhodčí se vyznačují výbornou sebekontrolou, jsou sebejistí, aktivní, hovorní, optimističtí, mají smysl pro humor a mají rádi vzrušení. Tab. 2 Spearmanovy koeficienty pořadové korelace mezi výsledkem testu asertivity a hodnotami komponent testu Big Five. R S značí Spearmanův koeficient pořadové korelace. VZTAH POČET ROZHODČÍCH R S P- HODNOTA TEST ASERTIVITY & NEUROTICISMUS 15-0,12 0,66 TEST ASERTIVITY & EXTRAVERZE 15 0,11 0,7 TEST ASERTIVITY & OTEVŘENOST 15 0,04 0,88 TEST ASERTIVITY & PŘÍVĚTIVOST 15-0,28 0,31 TEST ASERTIVITY & SVĚDOMITOST 15 0,19 0,5 4.3 Faktorová analýza Nakonec jsme provedli průzkum vztahů mezi všemi sledovanými proměnnými současně prostřednictvím faktorové analýzy. K interpretaci jsme zvolili čtyři faktory, které dohromady vysvětlují 83 % variability v našem výzkumném souboru hokejových rozhodčích. Faktor 1, vysvětlující 28 % celkové variability souboru, od sebe odděluje zejména komponentu svědomitosti, s níž koreluje vysoce kladně, a komponentu neuroticismu, s níž koreluje silně záporně (obr. 4). Kladně tento faktor koreluje také s komponentou otevřenosti vůči zkušenosti a komponentou extraverze. 31
S testem asertivity souvisí tento faktor mírně kladně, což naznačuje, že neuroticismus je s asertivitou v jistém rozporu. Tento faktor však odráží spíše strukturu samotného testu Big Five a se zjišťovanou úrovní asertivity příliš nesouvisí. Faktor 2 vysvětlující 19 % celkové variability souboru, koreluje vysoce kladně s věkem a délkou praxe (obr. 4). Odráží nejspíše celkové zkušenosti rozhodčích, tj. životní i profesionální. Tento faktor dále koreluje středně kladně s neuroticismem a výsledkem testu asertivity. Zdá se tedy, že zkušenosti rozhodčích míru asertivity do jisté míry zvyšují. Toto je možné si vysvětlit tím, že rozhodčí musí v utkání velmi často komunikovat se všemi aktéry utkání. Bez asertivní komunikace a schopnosti ovládat své emoce by se mohl snadno dostat do problémů při posuzování specifických herních situací. Je zřejmé, že zkušenosti získané v průběhu let, mohou rozhodčímu napomoci při asertivním jednání při hře i v osobním životě. 32
Faktor 3, vysvětlující 16 % celkové variability souboru, souvisí především s komponentou přívětivosti a to silně negativně (obr. 5). Naopak pozitivně koreluje tento faktor s asertivitou rozhodčích. Tento faktor tedy naznačuje, že komponenta přívětivosti rozhodčích se negativně podepisuje na jejich pocitu asertivity. Je zřejmé, že příliš altruismu může bránit asertivnímu jednání. Výše už bylo řečeno, že přílišná přívětivost u rozhodčího není žádoucí, jelikož tato vlastnost činí rozhodčího nerozhodným a nejednoznačným. Přívětivý člověk chce pomáhat, je milý a laskavý. A přesně to stejné čeká od druhých. Takový rozhodčí by mohl mít problém při jasném prosazování svých požadavků. Faktor 4, vysvětlující 20 % celkové variability souboru, staví do ostrého rozporu komponentu neuroticismu, s níž souvisí silně kladně, a komponentu extraverze, se kterou koreluje silně negativně (obr. 5). Mírně negativně koreluje tento faktor s výsledkem testu asertivity. Asertivita je tedy faktorem 3 od 33
neuroticismu oddělována podobně, jako tomu bylo u faktoru 1. Tento určitý kontrast mezi asertivitou a neuroticismem je snad důsledkem toho, že psychický labilní jedinec nemusí být vždy schopen pohotově reagovat na vzniklé potíže nebo herní situace. Psychická rovnováha u neurotického rozhodčího je narušena, a je téměř jisté, že se může jednoduše dostat do svazující herní situace, po které nebude schopen správně a včas zareagovat, rozhodnout, popř. asertivně jednat. 34
5 ZÁVĚRY 5.1 Závěry pro teorii VO 1) Jak ovlivňuje délka praxe a věk rozhodčích míru asertivity rozhodčích ledního hokeje? S rostoucími zkušenostmi v rozhodování ledního hokeje se zvyšuje schopnost rozhodčího jasně definovat své myšlenky, verdikty, a cíle. Výsledky testu asertivity a NEO Big Five naznačují, že zkušený rozhodčí má lépe osvojené schopnosti spontánně reagovat a jednat asertivně pod zvýšeným tlakem všech aktérů hokejových utkání. Díky zkušenostem získaných za celou dobu rozhodcovské praxe je rozhodčí schopen asertivně sdělovat své požadavky, přičemž nepřipustí jakékoliv manipulace nebo neadekvátní diskuse směrem ke své osobě. VO 2) Jaké závislosti existují mezi komponentami NEO Big Five dotazníku a mírou asertivity u rozhodčích ledního hokeje? Vyšší míra asertivity se projevovala u svědomitých i extravertních jedinců. Z výsledků práce je patrné, že osobnostní dimenze svědomitosti a extraverze by u rozhodčích mohly přispívat ke kvalitnějším výkonům. Pro rozhodčí řídící utkání v nejvyšších seniorských soutěžích je nezbytné, aby byli silnými osobnostmi s otevřeným a přímým vystupováním. Rozhodčí se musí vyznačovat schopností sebekontroly, přirozeným sebevědomím, aktivitou, optimismem a především vynikajícími komunikačními schopnostmi. Výsledky v rámci našeho výzkumného souboru potvrdily, že výše jmenované extravertní vlastnosti podporují schopnost asertivně jednat. Obdobně je tomu u vlastností reprezentujících osobnostní dimenzi svědomitosti. Rozhodčí se sklony k organizované práci, plánování a systematice vykazují vyšší míru asertivity. Cílevědomý, pracovitý a spolehlivý rozhodčí bude schopen asertivně jednat v hokejových utkáních i v osobním životě. Na druhé straně nám však naše výsledky naznačily neschopnost asertivního jednání u psychicky nestabilních jedinců, tzn. u rozhodčích s nízkým skórem dimenze neurocitismu. Tyto osoby lze snadno uvést do rozpaků, mohou 35
znervóznět a v důsledku toho může být omezená jejich schopnost správného rozhodování ve vypjatých a stresujících situacích. VO 3) Jaké faktory vysvětlují variabilitu mezi všemi získanými proměnnými u rozhodčích ledního hokeje. Ve výsledcích naší práce jsme se pokusili najít a pojmenovat faktory, které vysvětlují variabilitu mezi získanými proměnnými. Faktor 1 vysvětlující 19% variability dat souvisí do jisté míry s neuroticismem, avšak jeho vztah s mírou asertivity se nám nepodařilo prokázat. Faktor 2 koreluje vysoce kladně s věkem rozhodčích a délkou jejich praxe. Naznačuje, že míra asertivity, se s těmito výše uvedenými proměnnými zvyšuje. Může to souviset se získanými zkušenostmi rozhodčího. Faktor 3 popisuje vztahy mezi osobnostní dimenzí přívětivosti a mírou asertivity, se kterou koreluje silně negativně. Lze tedy předpokládat, že rozhodčí jejichž míra přívětivosti je vysoká, se budou v konkrétních situacích chovat méně asertivně. Faktor 4 staví do ostrého rozporu osobnostní dimenzi neuroticismu a míru asertivity rozhodčího. Jistá psychická labilita, která s dimenzí neuroticismu souvisí, může být důležitým limitujícím faktorem schopnosti rozhodčího projevovat se asertivně v situacích, které bezpodmínečně vyžadují. 5.2 Závěry pro praxi Pozice rozhodčího ledního hokeje není vůbec jednoduchá, je potřeba si uvědomit, že tato činnost má svá specifika a s ní spojené pozitivní i negativní prožitky. Asertivní komunikace znamená pro rozhodčího jeden z limitujících faktorů jeho výkonnosti. Dokonalá fyzická příprava je pouze dílčí předpoklad pro dobrý výkon. Neméně důležitou složkou přípravy je také psychická připravenost. Existují i další složky přípravy, které žádný rozhodčí nesmí zanedbávat. Popsali jsme je již v teoretické části práce a lze je považovat za důležitý předpoklad krátkodobé i dlouhodobé výkonnosti. Rozhodčí se před utkáním, v jeho průběhu i po jeho skončení setkává se standartními a často se opakujícími situacemi. Stejně tak se v souvislosti s hokejovým utkáním setkává také s nestandartními a složitými situacemi v rámci 36
samotné hry, ale také v oblasti vzájemné komunikace se svými kolegy, hráči a funkcionáři. V těchto mnohdy složitých případech musí vždy rozhodnout správně, citlivě a v duchu pravidel hry. Asertivní vyjadřování svých názorů a myšlenek, přímé jednání vůči všem aktérům hokejových utkání jsou předpokladem pro utvoření co nejlepšího obrazu osobnosti hokejového rozhodčího. Jedná se o jeden z nejdůležitějších způsobů, kterým jsou rozhodčí schopni vydobýt si respekt a autoritu. V současné podobě této sportovní hry je pro hokejové rozhodčí na nejvyšší úrovni stěžejní vnitřní vyrovnanost a dostatečná sebereflexe. Pokud chtějí dlouhodobě podávat vyrovnané výkony v rozhodování, je nutné znát a používat regulační prostředky. Nejen psychické, ale i biologické (spánek, strava) a fyziologické (rozcvičení, strečink, masáže). Jejich smyslem je příznivě ovlivnit aktuální psychický stav, obzvláště v situacích duševního stresu. Pokud by se u rozhodčích projevovala psychická nerovnováha, může dojít k navození negativního psychického stavu mezi rozhodčími a v důsledku toho ke snížení autority a morální hodnoty osobnosti rozhodčího u ostatních účastníků utkání. Tyto negativní stavy se zpravidla přenášejí do samotné hry, kde rozhodčí díky nepříznivému aktuálnímu psychickému stavu zpravidla mylně posuzuje herní situace a následně neasertivním nebo podrážděným způsobem komunikuje s hráči, popř. funkcionáři. Poznávání a uvědomování si vlastní schopnosti chovat se odpovídajícím způsobem v konkrétních situacích představuje pro rozhodčího jeden z důležitých poznatků nutných pro kvalitní výkon. Každé utkání klade na rozhodčího stále vyšší nároky v oblasti verbální a neverbální komunikace. Jasná gesta, zřetelné používání píšťalky vypovídají mnoho o osobnosti konkrétního člověka. Takový rozhodčí, který si je sám vědom svých morálních a lidských kvalit je pro ostatní aktéry hokejového utkání důstojným partnerem. Chová-li se k ostatním účastníkům této sportovní hry s úctou a respektem, lze vyslovit domněnku, že jeho pozice v utkání bude ostatními vnímaná jako silná. Zvládání asertivních technik znamená pro rozhodčího uvědomění si vlastní kvality a důstojnosti. Toto vystupování mu napomáhá. 37
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Argyle, M., & Trower, P. (1979). Person to Person ways of communicating. London: Harper & Row. Bishopová, S. (2000). Jste asertivní? Praha: Computer Press. Blahutková, M., & Pacholík, V. (2006). Psychologie sportu. Načteno z http://www.pf.ujep.cz/user_files/psychologie_sportu_stud_text.pdf Budíková, M., Králová, M., & Maroš, B. (2010). Průvodce základními statistickými metodami. Praha: Grada. Budíková, M., Lerch, T., & Mikoláš, Š. (2005). Základní statistické metody. Brno: Masarykova univerzita. Bukač, L. (2005). Intelekt, učení, dovednosti & koučování v ledním hokeji. Praha: Olympia. Dovalil, J., Choutka, M., Svoboda, B., Hošek, V., Perič, T., Potměšil, J., & Bunc, V. (2009). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia. Frýba, M. (1995). Psychologie zvládání života. Brno: Masarykova univerzita. Gruber, D. (1996). Jak si vychutnat zuřícího šéfa. Ostrava: Gruber-TDP. Gruber, D. (2009). Zlatá kniha komunikace. Ostrava: Gruber-TDP. Harkavy, M. D. (1994). The New Webster's International Encyklopedia. Cape Town: Trident Press. Hayesová, N. (2000). Základy sociální psychologie. Praha: Portál. Hebák, P. (2005). Vícerozměrné statistické metody. Praha: Informatorium. Hendl, J. (2009). Přehled statistických metod: analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál. Hřebíčková, M. (1997). Jazyk a osobnost: Pětifaktorová struktura popisu osobnosti. Brno: Masarykova univerzita a Psychologický ústav AV ČR. Hřebíčková, M., & Urbánek, T. (2001). Big Five: NEO pětifaktorový osobnostní inventář. Praha: Testcentrum. Jirák, J., & Köpplová, B. (2007). Media a spolěčnost. Praha: Portál. Kohoutek, R. (2000). Psychologie práce a řízení. Brno: CERM. Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda. Kudláčková, Y., & Novák, T. (2008). Asertivní žena. Praha: Grada. 38
Kulhánek, D. (2011). Načteno z Česká baseballová asociace: http://www.baseball.cz/download/legisl/umpinfo11.pdf Lahnerová, D. (2009). Asertivita pro manažery. Praha: Grada. Mana, V. (2013). Management utkání - Technika řízení utkání v ledním hokeji. Brno: Masarykova Univerzita. Medzihorský, Š. (1991). Asertivita. Praha: Elfa. Mitáš, V., Amler, E., Bedřich, L., Beneš, M., Bohuněk, K., Jirka, M., & Rabušic, R. (2013). Managment utkání - Technika řízení utkání ve fotbalu. Brno: Masarykova univerzita. Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie. Praha: Academia. Novák, T. (2012). Jednej asertivně! Praha: Grada. Novák, T., & Capponi, V. (2004). Asertivně do života. Praha: Grada. O'Brien, P. (1999). Pozitivní řízení: asertivita pro manažery. Praha: Managment press. Paulík, L. (2007). Psychologické základy lidské komunikace. Ostrava: Fakulta strojní VŠB - TU Ostrava. Praško, J., & Prašková, H. (1996). Asertivitou proti stresu. Praha: Grada. Smith, M. J. (1980). When I say No, I feel guilty. New York: Bantam Books. Smith, M. J. (2003). Říkejte ne s úsměvem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Spearman, C. (1904). The proof and measurement of association between two things. American Journal of Psychology, 15, stránky 72-101. Svoboda, B., & Vaněk, M. (1986). Psychologie sportovních her. Praha : Olympia. Uhlová, J. (2013). Komunikace jako součást kritického myšlení. Načteno z is.muni.cz: https://is.muni.cz/auth/th/267043/pedf_m/komunikace_jako_soucast_kriti ckeho_mysleni.pdf Vališová, A. (2008). Jak získat, udržet a neztrácet autoritu. Praha: Grada. Vaněk, M. (1980). Psychologie sportu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Vybíral, Z. (2009). Psychologie komunikace. Praha: Portál. Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1999). Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králove: Konfrontace. 39
SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 Příloha 2 Příloha 3 Příloha 4 Osobnostní anketa Test asertivity NEO Pětifaktorový osobnostní inventář - Big Five Výsledky testu NEO Big Five 40
Příloha 1 OSOBNOSTNÍ ANKETA
Příloha 2 TEST ASERTIVITY
Příloha 3 NEO PĚTIFAKTOROVÝ OSOBNOSTNÍ INVENTÁŘ BIG FIVE
Příloha 4 VÝSLEDKY TESTU NEO BIG FIVE