Working Papers Pracovní texty

Working Papers Pracovní texty Working Paper No. 5/2003 Strategie české hospodářské politiky k současnému procesu rozšíření Evropské měnové unie kdy nahradit českou měnu eurem Stanislav Šaroch, Vladimír Tomšík, Martin Srholec INSTITUT PRO EKONOMICKOU A EKOLOGICKOU POLITIKU A KATEDRA HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA NÁRODOHOSPODÁŘSKÁ

Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodářská Katedra hospodářské politiky Pracovní text č. 5/2003 Strategie české hospodářské politiky k současnému procesu rozšíření Evropské měnové unie kdy nahradit českou měnu eurem Projekt Ministerstva zahraničních věcí České republiky MZV RB 2/1/03 Stanislav Šaroch, Vladimír Tomšík, Martin Srholec Stanislav ŠAROCH University of Economics Prague and The Institute for Economic and Environmental Policy in Prague, e-mail: saroch@vse.cz Vladimír TOMŠÍK University of Economics Prague and NEWTON Holding a. s., e-mail: vladimir.tomsik@newton.cz Martin SRHOLEC University of Economics Prague and Centre for Technology, Innovation and Culture, University of Oslo, e-mail: martin.srholec@tik.uio.no 2

Na tomto místě bychom chtěli poděkovat za cenné rady a připomínky při zpracování této studie Prof. Jorgenovi Drudovi Hansenovi z University of Southern Denmark, Dr. Marku Chandlerovi z EuroFaculty z University of Vilnius, hlavnímu ekonomu Litevské centrální banky Dr. Ernestasovi Virbickasovi a senior analytikovi z odboru měnové politiky Litevské centrální banky Dr. Žilvinasovi Kalinauskasovi. Zároveň chceme poděkovat za technickou spolupráci při zpracování této studie Pavlu Chalupníčkovi, Jaromíru Šindelovi, Ireně Goláňové a Lindě Majerové. 3

Non-technical Summary Our recommendation on the optimal timing of the entry of the Czech Republic into the European Monetary Union (EMU) is based on the New Theories of Growth and theories of Business Cycles including empirical verification of their conclusions. In the framework of these theories we used mainly the framework of Balassa Samuelson Approach, theory of Optimal Currency Areas and Political Economy of the European Monetary Integration. We also showed real possibilities arising from the adoption of Maastricht Criteria, precedents of evaluation of their meeting in 1998 when EMU was created, and limits of speed of joining, which the Czech Republic is interested in because of the current settings of targets of European institution, primarily the European Central Bank (ECB) and the European Commission (EC). The advantages of as-quickly-as-possible entry are prevailing in our analysis. a) If we entered the EMU later than other candidate countries, it could harm our trade with members of the euro-zone. Empirical studies suggest, that euro has already added up to 30 % to trade within the euro-zone and that this process continues. Trade creation within the euro-zone has a positive impact on member countries productivity and therefore raises competitiveness of tradable goods sector. b) Any delay in EMU membership can discourage foreign direct investment in the Czech economy and can lead to acceleration of outflow of domestic and foreign capital. This outflow is likely to cause fast growth of unemployment and decline in wages. c) The entry itself will have a positive influence on convergence of business cycle and economic structure between the Czech and euro-zone s economies. Staying out of the euro-zone is connected with risk of exchange rate fluctuations, which can among others delay the convergence. d) Common currency will reduce exchange-rate risks and transaction costs of the Czech exports. Export prices will be more transparent and will lead to further export growth. It will boost economic growth and wage growth. Growth of non-tradable goods will be on the contrary dependent on a wage growth. e) The euro changeover will eliminate the danger of harmful deflation in the Czech economy because Balassa Samuelson effect will be manifested only through selective growth of prices in nontradables sector and not through nominal exchange rate appreciation. f) Real appreciation of domestic assets caused by capital inflow will be fully absorbed by growth of domestic assets prices. That is why the capital inflow 4

will not influence consumption, as it would happen in the case of the appreciation of local currency followed by import growth. g) There are of course many areas, where the Czech markets are less flexible compared to international standards (namely housing market and labour market). Reforms of these markets are desirable no matter whether or not the Czech Republic joins the EMU. There is definitely no reason to wait until they are more flexible. On the contrary, higher inflation rate after joining the EMU could enlarge space available for reforms than it would be in case of deflation caused by fast convergence through the exchange rate channel while keeping our own currency. Due to original definition of Maastricht Criteria and putting their interpretation more precisely later it is clear, that joining the EMU will bring short-term costs represented by restrictive fiscal policy. The period of convergence, which is necessary for entering the European Monetary Union without these costs, would probably take tens of years with very unsure result. There are many studies of prestige international organizations (UN Economic Commission for Europe, Centre for Analysis and Research of Economic Policy, International Monetary Fund or European Bank for Reconstruction and Development), but also of central banks (National Bank of Hungary), which have doubts about the economic suitability of Maastricht Criteria, especially for new member states. The authors of this study share these doubts. It is not necessary to modify the criteria just a change of their interpretation would help the new member states to lower the entrance costs. But if we take into account real political (im)possibility of the change of these criteria, we have to accept them as a political constant. The only chance can be seen in potential change of price stability definition by ECB. Current legislative and institutional rules in the EU make EC and ECB rather delaying the enlargement of the EMU. Fiscal policy is the main limiting factor of speed of euro entry in the case of the Czech Republic. We have to meet not only the budget deficit criterion but we also have to achieve flexibility of fiscal policy, which must be high enough to allow regulation of aggregate demand, while we will participate on Exchange Rate Mechanism II (ERM-II) with narrow exchange rate fluctuation zone. Without this regulation of aggregate demand we might not be able to meet inflation and interest rates criteria. 5

Measures reducing economic costs of the euro adoption can be taken above all in the area of institutional changes in fiscal policy framework. It is also advisable to accept series of structural reforms. Paradoxically, being in the euro-zone can provide wider space for these reforms than staying out. We answer the question What exchange rate strategy shall the Czech Republic choose in the process of joining the EMU? as follows: With the current rules of the ERM-II, it means with wide fluctuation zone ± 15 % combined with restrictive consideration of exchange rate convergence criterion derived from original narrow zone, it is suitable to stay in the ERM-II as short time as possible. Different situation would appear if the ECB and EC decided they would stabilize exchange rate of the Czech Crown in a narrower zone. Main aim of this study, to answer the question When shall the Czech Republic enter the EMU?, can be realized by answer As quickly as possible. The speed of joining depends on three factors: a) speed of consolidation of public finance in the Czech Republic (including institutional reform), b) willingness of the EU and the EMU institutions to accept candidates countries to enter the euro-zone; this willingness seems to be relatively low in the presence, c) candidate countries good knowledge of the precedents of evaluation of Maastricht Criteria meeting and their ability to use it during the process of the EMU enlargement negotiations. JEL Codes: E31, E43, F43, O40 Keywords: convergence, inflation differentials, monetary union, real interest rates, pension systems 6

Obsah Obsah... 7 1. Teoretická východiska k doporučením o načasování přijetí eura v ČR... 8 1.I Relevantní poznatky teorie a empirie růstu... 9 1.I.1 Reálná konvergence k úrovni EU průvodní jev ekonomické integrace... 9 1.I.2 Nominální konvergence průvodní jev konvergence reálné, Balassův Samuelsonův efekt 11 1.I.3 Růstově optimální míra inflace... 14 1.II Kolísání ekonomické aktivity, endogenní přizpůsobování exogenním šokům a hospodářská politika vyhlazující kolísání... 16 1.II.1 Hospodářské cykly jako charakteristická vlastnost tržní ekonomiky... 16 1.II.2 Vnitřní a vnější faktory vyhlazování cyklu... 16 1.II.3 Růst a cyklus základní kameny pro teorii optimální měnové oblasti... 17 1.III Rozdílnost zájmů vedoucích k měnové integraci (zájem weberovský, zájmy států, zájmy skupin a zájmy evropských institucí)... 22 1.III.1 Potenciální konflikt zájmů celku a vybraných skupin... 22 Plovoucí kurz... 23 Fixní kurz... 23 Depreciace měny (nebo stabilita nom. kurzu)... 23 Apreciace měny... 23 1.III.2 Společná měna jako dítě politiků... 23 1.III.3 ECB a EK silní hráči na poli další měnové integrace... 27 2. Institucionální rámec přistoupení k EMU a dosavadní zkušenosti členských zemí s přistoupením v oblasti kurzové politiky... 30 2.I Institucionální předpoklady a precedenční případy... 30 2.I.1 Období před vstupem do EU... 30 2.I.2 Období mezi vstupem do EU a EMU... 31 2.II Zkušenosti stávajících zemí EU s kurzovou konvergencí a implikace pro ČR... 36 3. Očekávání reálné a nominální (cenové) konvergence a jejich rozpor s Maastrichtskými kriterii... 38 3.I Nominální a reálná konvergence rodné sestry... 38 3.II Jak probíhá nominální a reálná konvergence ČR... 40 3.III Rizika kurzového kanálu konvergence... 48 3.IV Konflikt ekonomického (mzdového) růstu a cenové (kurzové) stability z pohledu Balassova - Samuelsonova teorému... 51 3.V Kritika maastrichtských kritérií v souvislosti historií jejich stanovení a s existencí Balassova - Samuelsonova efektu... 52 4. Přehled strategií navrhovaných v CEEC v otázce přistoupení do EMU a jejich možné implikace.. 56 4.I Centrální banky spěchají, vlády váhají... 56 4.II Důvody spěchu centrálních bank... 59 4.III Mají vlády důvody váhat se vstupem do EMU?... 60 5. Národní fiskální politika pilíř makroekonomické politiky pro eurozónu... 63 5.I Makroekonomická rizika vstupu do eurozóny a jejich eliminace fiskální politikou... 63 5.II Prostor pro stabilizační funkci fiskální politiky... 67 5.III Fiskální diskreční stabilizace... 69 Literatura... 73 7

1. Teoretická východiska k doporučením o načasování přijetí eura v ČR V soudobé ekonomii lze identifikovat několik oblastí, jejichž předmět zkoumání je relevantní při snaze zodpovědět na otázku, kdy a jak je pro malou a otevřenou ekonomiku, jako je česká, vhodné přijmout jednotnou měnu euro. Tyto proudy ekonomického myšlení neexistují vedle sebe, ale navzájem se prolínají a obohacují. Pro větší jasnost výpovědi však považujeme za přínosné je na počátku této studie jasně vymezit, jak co se týče předmětu zkoumání, tak co se týče závěrů, které poskytují s ohledem na zadání této práce. Jedná se především o poznatky soudobé teorie růstu, dále o současné poznatky o vývoji ekonomik v rámci kolísání ekonomické aktivity (cyklu) a takzvanou Novou politickou ekonomii, která se snaží chápat politické i ekonomické procesy jako interakci subjektů s rozdílnými zájmy. V rámci teorie růstu je žádoucí se zejména zaměřit na otázky: jak probíhá reálná a nominální konvergence integrujících se ekonomik, a jaký je vztah reálné a nominální konvergence a dále na otázku vztahu tempa růstu ekonomiky a míry inflace. Pro zodpovězení těchto otázek využijeme především standardní schéma tzv. Balassova - Samuelsonova efektu a tzv. Makroekonomii nízké inflace. V rámci teorie cyklu je třeba využít poznatky o možných cestách přizpůsobení se ekonomiky a hospodářské politiky šokům v agregátní nabídce, resp. poptávce. Dále je třeba uvést, jaké reformy přispívají ke zmírnění projevů takových šoků či rizika jejich vzniku. Na základech teorií růstu a cyklu, zkoumajících integrující se ekonomiky, stojí speciální Teorie optimálních měnových oblastí, která si na jejich poznatkové bázi klade otázku, kdy jsou minimalizovány náklady a maximalizovány přínosy jednotné měny. 8

Nová politická ekonomie obrací naši pozornost směrem ke zjištění, že nežijeme v institucionálním vzduchoprázdnu, a že partikulární zájmy úzkých skupin, oficiálních institucí zastupujících členské státy (ECB, Rada ministrů, EK, ECOFIN) či jejich představitelů mohou být v rozporu se zájmem celku (v našem případě se zájmem členského státu, nebo celé EU). Jinými slovy, jakákoliv nastoupená cesta k euru bude mít své vítěze i poražené. 1.I Relevantní poznatky teorie a empirie růstu 1.I.1 Reálná konvergence k úrovni EU průvodní jev ekonomické integrace Soudobá teorie růstu naznačuje, že země spojené těsnými obchodními vazbami a kapitálovými toky, které mají navíc společnou celou sadu institucionálních rysů (což se u zemí se společným acquis dá předpokládat s velmi vysokou pravděpodobností) z hlediska ekonomické úrovně konvergují. 1 Reálná konvergence je standardně měřena úrovní HDP v paritě kupní síly na obyvatele. Tento fakt potvrzují empiricky i analýzy zpracované se zaměřením na evropskou integraci. Dlouhodobou konvergenci v ekonomické úrovni vyspělých zemí ilustruje následující tabulka: 1 Blíže viz např. Frait, Červenka 2002 str. 28-30, nebo Barro, Sala i Martin 1995 str. 27. 9

Tabulka 1.I č. 1: Relativní ekonomická úroveň zemí EU vůči průměru EU Země 1950 1960 1973 1990 1998 Švédsko 146 123 115 106 103 Velká Británie 150 122 103 99 104 Německo 93 122 113 114 115 Dánsko 143 120 115 107 119 Nizozemí 124 112 107 100 109 Francie 113 105 110 108 110 Belgie 117 98 104 104 110 Rakousko 83 95 99 104 109 Finsko 91 88 94 101 103 Itálie 78 87 94 101 101 Irsko 74 60 58 70 110 Španělsko 61 57 75 73 79 Řecko 39 42 63 56 60 Portugalsko 41 40 55 61 67 EU 100 100 100 100 100 Pramen: výpočty na základě dat v Economic Survey of Europe 2000, No. 1, United Nations, Geneva 2000, str. 161. Tabulka č. 2 přináší odhady tempa reálné konvergence. Skeptický čtenář by mohl říci, že pro Českou republiku je relevantní spíše druhá polovina tabulky, neboť statistiky ukazují na tempo růstu hluboko pod 5% ročně, není to ovšem celá pravda, neboť pokud měříme růst HDP ČR v eurech, vykazuje ČR v rámci zemí CEFTA sice nejnižší průměrný růst, ovšem na úrovni přesahující 5% ročně 2. 2 Blíže např. analýza Ekonomické zprávy, Newton Holding, březen 2003 str. 4, odhady uvádíme zde: Srovnání růstu reálného HDP středoevropských tranzitivních ekonomik v národních měnách a v euru v období 1995-2002 (meziročně v %) ČR Slovensko Maďarsko Polsko 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 PRŮMĚR ROZDÍL CZK 5,9 4,3-0,8-1,0 0,5 3,3 3,1 2,0 2,1 EUR 11,2 11,6 0,6 7,8-1,3 8,2 9,4 11,2 7,2 SKK 6,5 5,8 5,6 3,9 1,3 2,2 3,3 4,4 4,1 EUR 12,1 9,5 10,6 4,7-0,9 15,1 6,0 7,1 8,0 HUF 1,4 1,4 4,5 4,9 4,2 5,2 3,7 3,2 3,6 EUR 8,4 4,7 10,0 3,2 7,9 9,8 11,7 12,0 8,5 PLN 7,1 6,0 6,9 4,8 4,0 4,0 1,0 1,3 4,4 EUR 12,2 21,1 12,6 5,5 1,5 16,8 12,5-3,8 9,6 Pramen: NEWTON Holding databáze (na základě národních statistik). 5,1 3,9 4,9 5,2 10

Tabulka 1.I č. 2: Parametry uzavření produkční mezery Země Počet let k dosažení úrovně průměru EU při růstu 5% ročně Počet let k dosažení 75% úrovně průměru EU při Počet let k dosažení 50% průměru EU při růstu 5% ročně růstu 5% ročně Česká republika 18 8 n.a. Polsko 34 24 10 Maďarsko 24 14 0 Tempo růstu potřebné k dosažení úrovně průměru EU za 30 let Tempo růstu potřebné k dosažení 75% úrovně průměru EU za 30 let Tempo růstu potřebné k dosažení 50% úrovně průměru EU za 30 let Česká republika 3,8 1,8 n.a. Polsko 5,4 3,4 2,7 Maďarsko 4,4 2,4 1,7 Odhady dle: Progres Toward the Unification of Europe, World Bank 2000. S určitou nadsázkou tedy lze prohlásit, že reálná konvergence je v procesu vysokého zapojení české ekonomiky do evropských ekonomických struktur jistotou, kterou by mohla zhatit pouze katastrofálně prováděná domácí hospodářská politika. 1.I.2 Nominální konvergence průvodní jev konvergence reálné, Balassův Samuelsonův efekt Další empiricky prověřenou skutečností je zákonitost, že trendově se se zvyšující ekonomickou úrovní měřenou HDP na hlavu (relativně vůči referenční zemi) zvyšuje také srovnatelná cenová hladina (CPL). Domácí ceny se přibližují vyšším zahraničním po přepočtu přes nominální měnový kurz. To se děje buďto vyšší domácí inflací při stabilním nominálním kurzu, nebo zhodnocováním nominálního kurzu při srovnatelné inflaci v domácí a zahraniční ekonomice a nebo kombinací obou těchto vlivů. 11

V případě malé otevřené ekonomiky, jakou je česká ekonomika, jsou ceny obchodovatelného zboží determinovány úrovní cen na světových trzích a řádově nejsou od nich odchýleny 3. Tabulka 1.I č. 3: Otevřenost české ekonomiky 4 Tabulka 1.I č. 3a: Míra otevřenosti Období ČR Slovensko Polsko Maďarsko 1994 40,5 43,8 19,6 29,9 1995 44,6 45,3 20,5 31,7 1996 43,3 48,6 21,4 37,4 1997 46,7 50,7 23,6 44,1 1998 47,5 54,1 23,6 51,8 1999 49,5 53,4 23,7 55,2 2000 59,5 62,5 25,6 64,7 2001 61,0 67,0 24,5 61,9 2002 56,6 65,1 26,3 57,3 Pramen: Národní statistické úřady. Tabulka 1.I č. 3b: Vývoz země (%) Období EU Německo Rusko Slovensko Rakousko Itálie Francie Polsko 1994 58,7 34,1 3,4 14,8 7,2 4,2 2,5 3,5 1995 60,5 37,0 3,0 14,0 6,6 3,7 2,7 4,5 1996 58,6 36,4 3,1 14,1 6,5 3,3 2,9 5,4 1997 59,8 36,1 3,4 12,9 6,5 3,7 2,9 5,8 1998 64,0 38,5 2,5 10,7 6,4 3,8 3,2 5,7 1999 69,2 41,9 1,5 8,3 6,5 3,7 3,9 5,6 2000 68,6 40,5 1,3 7,7 6,0 3,8 4,0 5,4 2001 68,9 38,2 1,5 8,0 5,8 4,1 4,3 5,2 2002 68,4 36,5 1,3 7,7 5,5 4,1 4,7 4,7 Pramen: ČSÚ. 3 I ceny obchodovatelného zboží se mezi zeměmi, dokonce i uvnitř zemí, liší. Nejedná se však o odchylky řádové, k subtilnějšímu vysvětlení se vracíme v dalším textu. 4 Ukazatel otevřenosti je konstruován standardně jako polovina součtu vývozu a dovozu vůči HDP v procentech. 12

Tabulka 1.I č. 3c: Dovoz země (%) Období EU Německo Rusko Slovensko Rakousko Itálie Francie Polsko 1994 59,5 30,0 7,3 13,2 8,1 4,8 3,6 2,6 1995 61,0 31,5 7,5 11,8 6,9 5,3 4,0 2,7 1996 62,4 32,0 7,2 9,7 6,4 6,0 4,4 2,9 1997 61,8 32,0 6,8 8,4 6,1 5,5 4,2 3,2 1998 63,5 34,4 5,6 7,3 5,9 5,3 4,3 3,4 1999 64,2 34,1 4,9 6,3 5,7 5,4 4,9 3,6 2000 62,0 32,3 6,5 6,0 4,9 5,2 5,0 3,6 2001 61,8 32,9 5,5 5,4 4,6 5,3 4,8 3,8 2002 60,2 32,5 4,5 5,2 4,3 5,4 4,8 4,0 Pramen: ČSÚ. Tabulka 1.I č. 3d: Teritoriální struktura přílivu PZI (%) 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 Vybrané země EU 41,7 83,7 91,7 76,3 82,8 76,4 87,8 81,3 88,8 88,7 Vybrané země EMU 39,6 76,5 88,3 65,7 60,7 68,3 83,5 73,1 78,0 84,0 Belgie 4,9 3,8 1,0 4,0 4,3 1,3 21,8 1,1 2,9 3,0 Dánsko 0,3 0,6 0,5 0,8 0,2 0,7 0,7 2,1 2,8 0,5 Francie 5,2 8,9 6,6 1,4 7,8 3,8 3,7 4,7 27,3 4,0 Německo 12,5 48,1 22,1 17,4 30,1 25,8 20,6 26,5 23,3 56,3 Velká Británie 0,0 4,4 2,1 5,9 15,1 9,3 1,6 3,2 7,7 3,2 Itálie 1,8 1,4 0,0 6,3-2,8 0,7 0,7 0,7 0,0 1,1 Nizozemí 4,6 0,7 28,7 18,1 10,3 22,5 17,9 20,8 16,8 11,3 Rakousko 8,4 9,2 3,4 14,6 7,3 11,2 13,2 14,8 4,7 9,6 Švédsko 1,8 2,2 0,9 3,9 6,8-1,9 2,0 3,0 0,4 0,9 Švýcarsko 2,1 4,5 26,5 3,9 3,6 3,0 5,6 4,6 3,1-1,3 USA 39,0 4,5 3,9 17,7 7,6 14,4 9,2 6,1 4,3 1,6 Ostatní 19,3 11,9 4,3 6,0 9,5 9,2 3,0 12,6 6,8 9,7 Celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 Pramen: ČSÚ, ČNB. Rozdíly v komparativních cenových hladinách jsou způsobeny zejména levnějším tzv. neobchodovatelným zbožím. Nominální konvergence (přibližování cenových hladin) proto není výrazem plošného růstu cen v domácí ekonomice, ale je spojena s trendem v relativních cenách, kdy ceny neobchodovatelného zboží rostou v relaci k cenám zboží obchodovatelného. 13

Standardním vysvětlením procesu souběžného přiblížení cenových hladin a změn relativních cen je tzv. Balassův - Samuelsonův efekt. BALASSŮV - SAMUELSONŮV EFEKT Jedná se o dynamické vysvětlení empiricky pozorovaného vztahu mezi ekonomickou úrovní země měřenou výší HDP na hlavu či na ekonomicky aktivní osobu a výší komparativní cenové hladiny. Čím vyšší je ekonomická úroveň, tím je zpravidla vyšší i komparativní cenová hladina, přičemž ceny tzv. mezinárodně obchodovatelného zboží se celosvětově vyrovnávají, zatímco ceny tzv. neobchodovatelného zboží jsou relativně nižší v méně vyspělých zemích. Balassův - Samuelsonův efekt vysvětluje především růst komparativní cenové hladiny provázející obvykle relativně rychlý růst ekonomické úrovně země. Pokud v dané zemi v sektoru produkujícím mezinárodně obchodovatelného zboží (zejména ve zpracovatelském průmyslu) dochází k vyššímu růstu produktivity práce než v sektoru mezinárodně neobchodovatelného zboží (většina sektoru služeb), je rostoucí produktivita práce v tomto sektoru obvykle doprovázena i růstem mezd. Relativně rychlejší růst produktivity práce v sektoru obchodovatelných statků vede zpočátku i k relativně vyššímu růstu mezd v tomto sektoru. U Balassova - Samuelsonova efektu je klíčový předpoklad, že mzdy mají tendenci růst stejnou měrou ve všech sektorech ekonomiky, což je dáno vlivem možnosti přesunu nabídky práce do sektorů s vyššími mzdami. Sektor mezinárodně neobchodovatelného zboží tak při stejném růstu mezd, ale nižším růstu produktivity práce, musí pro pokrytí svých nákladů a udržení požadované rentability zvyšovat ceny rychleji než sektor mezinárodně obchodovatelného zboží. Dochází tak k nabídkovému tlaku na růst inflace, kdy reálný růst produktivity práce v sektoru obchodovatelného zboží je doprovázen vyšším růstem cen neobchodovatelného zboží. Pro malou a otevřenou ekonomiku jsou ceny obchodovatelného zboží určeny exogenně cenami na světovém trhu a pohyby nominálního měnového kurzu. V případě, že nominální měnový kurz je fixní a růst produktivity práce obchodovatelného zboží je vyšší než v zahraničí, pak je proporcionálně vyšší i domácí růst cen neobchodovatelného zboží. V případě volně plovoucího měnového kurzu se vyšší růst produktivity práce v sektoru obchodovatelného zboží buď přelije do nominálního zhodnocení domácí měny anebo do vyšší míry inflace. Plné přelití růstu produktivity v sektoru obchodovatelného zboží do zhodnocení nominálního kurzu by znamenalo tlak na pokles nominálních cen produkce tohoto sektoru v domácí měně z důvodu poklesu cen konkurenčních dovozů. Pramen: Balassův - Samuelsonův efekt, in: Ekonomická encyklopedie. Linde, Praha 2002. 1.I.3 Růstově optimální míra inflace Bohatý empirický materiál zpracovaný v 90. letech poměrně přesvědčivě dokazuje, že existuje pozitivní vztah mezi nízkou mírou inflace a tempem ekonomického růstu, jak předpokládá ekonomická teorie. Ilustruje to například obr. 1, převzatý z jedné z provedených empirických studií. 14

Obrázek 1.I č. 1: Inflace a růst v poválečném období růst (%) 3 2 1 0-1 -2-3 -4-5 -6-7 pod - 5-5-0 0-5 Inflace a rů st GDP na osobu, 1960-92 5-10 10-15 15-20 20-25 Pramen: Bruno (1995, str. 35). 25-30 30-40 inflace (%) 40-50 50-70 70-100 100-200 200-1.000 1.000+ růst (%) 5 4 3 2 1 0-1 -2-3 -4 pod - 5-5-0 0-5 Inflace a rů st GDP n a osobu, 19 60-72 5-10 10-15 15-20 20-25 25-30 30-40 inflace (%) Citováno podle Frait, J.: Nová teorie růstu a její odraz v empirických analýzách, předběžná verze příspěvku v knize Šaroch, Žák, ed.: Ekonomická teorie a česká ekonomika. Academia 2003. 40-50 50-70 70-100 100-200 200-1.000 1.000+ Zároveň je ovšem zřejmé, že existují dobré důvody, aby cíl cenové stability, jehož dodržováním jsou pověřovány nezávislé centrální banky, nebyl stanovován jako absolutní cenová stabilita, ale mírná inflace 5. Důvody jsou jednak na straně nedokonalosti měření cenového pohybu, jednak jsou dány přesvědčením, že národohospodářské náklady mírné inflace jsou asymetricky nižší, než náklady deflace (cenového poklesu). Mírná inflace je také schopna působit jako nárazník, chránící zaměstnanost, pokud v rámci cyklu nastávají výkyvy v produktivitě práce, což názorně ukazují ve své práci Akerlof, Dickens a Perry (1996). V případě fixního nominálního kurzu měny je navíc inflace jediným kanálem, kterým může docházet k přizpůsobování relativních cen v rámci Balassova Samuelsonova efektu. 5 Tomu nakonec odpovídá i konkrétní nastavení inflačních cílů centrálních bank. Autorům není znám jediný případ, kdyby konkrétním cílem cenové stability nebyla mírná kladná hodnota inflačního indexu. 15

1.II Kolísání ekonomické aktivity, endogenní přizpůsobování exogenním šokům a hospodářská politika vyhlazující kolísání 1.II.1 Hospodářské cykly jako charakteristická vlastnost tržní ekonomiky Empirie nade vší pochybnost rovněž ukazuje, že tržním ekonomikám je vlastní proces kolísání ekonomické aktivity často nepřesně označované jako hospodářský cyklus 6. (Ukázalo se, že určitý cyklus zažívaly i ekonomiky, kde byl tržní systém formálně nahrazen systémem centrálního plánování.) Zájmem teorií cyklu je jednak vysvětlení podstaty a příčin cyklického kolísání, jednak vysvětlení endogenních mechanismů, které způsobují přechod mezi jednotlivými fázemi cyklu a zajišťují, že kolísání ekonomické aktivity není příliš výrazné (což je podstatné z hlediska minimalizace národohospodářských nákladů cyklu). Další velmi důležitou oblastí teorie cyklu jsou vysvětlení, jaké mechanismy zajišťují, že se cyklická sestupná fáze ekonomické aktivity nepromění v permanentní trend. 1.II.2 Vnitřní a vnější faktory vyhlazování cyklu I když konjunkturních faktorů je vysoké množství 7, jevově se transformují do makroekonomických šoků v agregátní nabídce, či poptávce. Makroekonomické šoky jsou absorbovány buďto prostřednictvím pohybu tržních cen, přesunem zdrojů (výrobních faktorů) nebo anticyklickou hospodářskou politikou. Pokud přicházejí šoky ze zahraničí, naráží na řadě trhů na nepružnost cen i výrobních faktorů. V takovém případě může fungovat jako absorbér šoku měnový kurz, který například při strnulých cenách v domácí měně pomůže exportérům snížit (svým znehodnocením resp. devalvací) vývozní ceny tak, aby se neměnil objem inkas za vývozy v domácí měně (korunové ceny 6 Slovo cyklus evokuje určitou periodicitu a pravidelnost, kolísání ekonomické aktivity je však relativně nepravidelné. Dodejme, že v celém období po II. Světové válce nenajdeme ani dva shodné cykly. 7 Viz blíže např. Fialová, Jaroš: Konjunkturní analýza v mezinárodním obchodu, VŠE Praha 1999. 16

zboží) a zároveň se zachoval objem exportu. Pokles poptávky může být kompenzován také expanzivní domácí měnovou či fiskální politikou, zrovna tak jako znehodnocením domácí měny. Domácí měnová politika a autonomní kurz jsou tedy nesporně jedním z kanálů, kterými se ekonomika vyrovnává se šoky tohoto typu. Není to však jediný možný kanál. Vedle něj stojí fiskální politika, cenová přizpůsobení na trzích zboží a služeb, trhu práce a mobilita výrobních faktorů. 1.II.3 Růst a cyklus základní kameny pro teorii optimální měnové oblasti Na základě poznatků o růstu a vývoji hospodářských cyklů v ekonomikách svázaných postupující globalizací je od 60. let rozvíjena teorie optimálních měnových oblastí. Tu můžeme pro účely této práce definovat tak, že se snaží zodpovědět na otázku, kdy je zavedení společné měny spojeno s nejnižšími náklady. Zavedení jednotné měny má z hlediska národohospodářských nákladů a výnosů tu vlastnost, že zatímco náklady spojené se zavedením klesají v čase od tohoto kroku, výnosy naopak rostou, jak dokumentuje např. Šmídková (2000). 17

Tabulka 1.II č. 1: Vývoj nákladů a výnosů jednotné měny v čase od zavedení Ekonomické přínosy Očekávaný vývoj přínosů v čase Zavedení společné měny snižuje transakční Přínosy porostou v čase tak, jak poroste náklady finančních (včetně kurzových) provázanost české ekonomiky s eurozónou, opatření, snižuje rozsah potřeby držet protože objem transakcí závisí na stupni devizové rezervy, vede k efektivnějšímu ekonomické integrace. rozmístění investic a specializaci v rámci jednotného hospodářského prostoru. Společná měna funguje jako pojistka zachování dosaženého stupně ekonomické a politické integrace a jejich katalyzátor. Ekonomické náklady Kurz měny přestane plnit roli nárazníku a neakomoduje externí cenové ani objemové šoky. Přínosy bude možné realizovat pouze po odstranění ekonomických a politických bariér, protože samotné zavedení společné měny reálné bariéry neodstraní. Očekávaný vývoj nákladů v čase Náklady budou v čase postupně klesat, protože česká ekonomika bude dohánět jádro eurozóny, takže externí šoky dopadající na ekonomiku se začnou podobat šokům zasahujícím jádro eurozóny. Sazby a kurz jsou ovlivňovány ústřední Náklady budou vyšší v konvergenčním centrální bankou s ohledem na situaci celé období, ve kterém bude mít česká ekonomika zóny, a proto nemohou řešit domácí problémy odlišné od jádra eurozóny a ve problémy. kterém budou vyrovnávací tržní mechanismy a dostupné hospodářské politiky méně rozvinuty. Pramen: převzato a upraveno podle Šmídková (2000). Lze konstatovat, že vstup do měnové unie s sebou nese růstové výhody 8, ale cyklické náklady. Otázka kdy vstoupit do eurozóny se tímto poznáním transformuje v otázku jak reformovat trhy a instituce, aby existence jednotné měny měla minimální dopad na růstovou volatilitu, a zda existuje rozdíl mezi situací, kdy reformy budou vynuceny vstupem do EMU a situací, kdy by byly reformy provedeny ještě před vstupem. 8 Toto tvrzení se v jiné formě vyskytuje i v Návrhu strategie přistoupení k euru publikovaném 27. 12. 2002 na www a v lednové (2003) inflační zprávě ČNB, ve formulaci, že vstup do EMU urychlí reálnou konvergenci. 18

VÝVOJ A VÝPOVĚDI TEORIE OPTIMÁLNÍ MĚNOVÉ OBLASTI Teorie optimální měnové oblasti se zrodila začátkem 60. let z diskuse o vhodnosti různých režimů regulace měnových kurzů, která se dá simplifikovat rozhodováním mezi fixním a plovoucím nominálním měnovým kurzem. Vstup do měnové unie totiž pro zemi znamená neodvolatelně fixní nominální kurz domácí měny resp. má shodné účinky jako dokonalá fixace kurzu. Její závěry nemohou být jednoznačné, neboť každý z těchto režimů má své potenciální výhody a nevýhody. V poslední době se sice veškeré výzkumy soustřeďují na otázky týkající se Evropské měnové unie, je ale dobré připomenout, že historie byla svědkem sjednocení měn jak v procesu konstituce některých států (Německo koncem 19 století, Švýcarsko, Itálie), tak přijetí společných měn státy s přetrvávající nezávislostí. I v současnosti existuje celá řada projektů zavedení společných měn v různých částech světa 9. Polemika ohledně vhodnosti jednotlivých režimů měnových kurzů se soustřeďuje zejména na to, do jaké míry jsou tyto režimy schopny znovu nastolit rovnováhu při působení vnitřního nebo vnějšího zdroje nerovnováhy (tzv. asymetrického šoku). Plovoucí měnový kurz na jedné straně umožňuje relativně rychlé vyrovnání vnější nerovnováhy, zatímco fixní kurz tomu brání. Tento závěr se dá demonstrovat na jednoduchém příkladě: Dvě země (A a B) jsou postiženy asymetrickým šokem, který způsobí, že poptávka po produktech země A se přesune na produkty země B. Je tomu tak proto, že produkty vyráběné v obou zemích nejsou substituty (např. automobily a počítače). K šoku dochází v důsledku změny preferencí spotřebitelů. Pokud budeme dále předpokládat, že kurz měn obou zemí je fixní, bude výsledkem působení šoku růst inflace v zemi B (stimulovaná zvýšenou poptávkou po počítačích) a nezaměstnanost v zemi A (ta je naopak zapříčiněna propadem produkce automobilů). Pokud se kurzový režim změní a nominální kurz se stane pohyblivým, může dojít k rychlému vyrovnání depreciací měny země A. Jakkoliv se z výše uvedeného příkladu zdá, že pohyblivý měnový kurz je lékem v krátkém období, v delším časovém období zpomaluje reálné tržní přizpůsobení změněné struktuře poptávky (v dlouhém období je například těžko představitelné, že za jinak neměnných podmínek se budou kurzovým přizpůsobením permanentně zlevňovat automobily vůči počítačům, ekonomika naopak vyžaduje přesun části výrobních faktorů z automobilového průmyslu k produkci počítačů). Navíc ani poměrně malé země většinou neplní podmínku, že produkčně homogenní oblast je shodná s oblastí měnovou. Na druhé straně je proto (v úvahách o volbě režimu měnového kurzu) třeba brát v úvahu tyto skutečnosti: - volně pohyblivý měnový kurz je vhodný v případech, kdy jde o země neintegrované, poměrně málo otevřené, s málo významným vzájemným obchodem, kde volatilita měnového kurzu je pro podnikovou sféru akceptovatelná bez znatelného růstu nákladů, - volně plovoucí měna tím, že navozuje atmosféru očekávání apreciací a depreciací, zvyšuje pravděpodobnost vzniku spekulativních útoků proti jednotlivým měnám, což destabilizuje celý systém - i při malém objemu zahraničního obchodu je volatilita měnového kurzu jeho další brzdou, neboť znemožňuje dlouhodobé plánování ekonomických subjektů ve vztahu k zahraničí a zvyšuje jejich náklady o náklady na zajištění devizových pozic proti pohybu kurzu - fluktuace kurzu ve většině zemí OECD empiricky nekorespondují se strukturálními změnami (viz Petráš 1999 str. 776) 9 Přehled uvádí např. studie Horvátha a Komárka (Horváth, Komárek 2002 str. 389). 19

Z výše uvedeného vyplývá, že volný kurz je spíše vhodný pro země s odlišnými ekonomickými strukturami, méně otevřené, s relativně nízkým objemem vzájemného obchodu. Fixní kurz by oproti tomu měl podporovat konkurenceschopnost a stabilizovat mezinárodní makroekonomické prostředí. Měl by tedy být vhodnější pro země, které se vyznačují homogennějšími strukturami svých ekonomik, rozvinutým vzájemným obchodem a vysokou integrací prostřednictvím zahraničních investic. Zatímco jiní se pokoušeli najít nejvhodnější kurzový režim pro jednotlivé země, pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell počátkem 60. let formuloval otázku opačně jaké charakteristiky musí země mít, aby pro ně fixní kurzy (což je ekvivalentní zavedení společné měny) nepřinášely vedle výše zmíněných výhod rovněž podstatné nevýhody. Teorie po čtyřech desetiletích svého vývoje přináší čtyři skupiny charakteristik. První prohlašují za optimální takovou měnovou oblast, která má pro všechny členské země homogenní produkční strukturu a vysokou diversifikaci zahraničního obchodu. Dalším požadavkem je konvergence nominálních veličin měr inflace, stabilita nominálního kurzu a blízkost úrokových sazeb a sladěnost v průběhu hospodářského cyklu. Tyto charakteristiky totiž vylučují vznik asymetrického šoku s následnými problémy přizpůsobení při absenci vlastní měnové a kurzové politiky po vstupu do zóny. Druhé naopak jsou charakteristikami, které umožňují hladké přizpůsobení implicitního reálného kurzu (pohyb nominálního kurzu při existenci více měn zajišťoval mezinárodní změny relativních cen produkce při neměnných cenách výrobků v národních měnách, ten samý efekt znamená přímo změna domácích cen jedné z členských zemí měnové zóny). Sem patří především oboustranná pružnost mezd a cen. Třetí znamenají hladkou absorbci asymetrických šoků prostřednictvím vysoké mobility výrobních faktorů (kapitálových zdrojů a pracovních sil). Čtvrtá skupina obsahuje příznivé politické faktory. Je totiž evidentní, že požadavky předchozích tří skupin charakteristik nesplňuje dokonale ani žádná existující země s jednotnou měnou včetně Spojených států. Přesto v drtivé většině z nich pozitivní přínos jednotných měn nezpochybňuje. Pokud tedy nejsou asymetrické šoky absorbovány nebo negovány jedním z dříve uvedených způsobů nastupuje možnost politicky daných kompenzací. Ve standardním státě mají tyto kompenzace charakter fiskálních transferů ze společného rozpočtu. Feldstein (2001) za USA například uvádí, že fiskální politika (především vestavěné stabilizátory) absorbuje z federální úrovně až 40% asymetrického šoku. Kromě toho, jak uvádějí např. Macháček a Kotlán (2001) v měnové zóně s vysokou integrací trhu existuje možnost soukromého zajištění proti asymetrickým šokům (např. držbou cenných papírů emitovaných v jiných částech zóny, zajištění sui generis představují i dostatečně vysoké úspory ve společné měně). Tuto možnost samo přijetí společné měny posiluje. Ačkoliv tedy bohaté prameny rozvíjející teorii optimální měnové oblasti neposkytují jednoduché závěry, jsou cenné zejména tím, že jasně identifikují rizika, kterým země musí být připravena čelit, chystá-li se vstoupit do projektu společné měny. Navíc poskytuje v mnoha směrech návod, jak minimalizovat negativní a maximalizovat pozitivní dopady členství v měnové oblasti. Pro vstup do projektu jednotné měny je žádoucí mít vysoce efektivní (pružný) trh práce a to včetně pracovních míst ve veřejném sektoru, rozvinutý finanční systém umožňující diverzifikaci alokace domácích úspor směrem do jiných členských zemí zóny, konsolidovaný systém veřejných financí schopný převzít na národní úrovni po centrální bance roli stabilizátora agregátní poptávky, stimulovat tvorbu domácích úspor a vytvářet efektivní podmínky pro investice v domácí zemi. 20

Z teorie optimální měnové oblasti lze určit s jakými výnosy a náklady se setká země, která se začlení do měnové unie. Výnosy země vstupující do měnové unie: 1. pokles transakčních a administrativních nákladů spojených s existencí více měn; 2. snížení nákladů spojených s řízením měnových (kurzových) a úrokových rizik více měn; 3. zjednodušení kalkulací očekávaných výnosů, nákladů a cen v mezinárodním srovnání; 4. zvýšení stability měnového kurzu společné měny oproti stabilitě měnových kurzů jednotlivých národním měnám v důsledku zvýšení velikosti devizového obratu; 5. větší síla centrální banky měnové unie ve srovnání s národními centrálními bankami při kontrole vnitřní a vnější stability měny; 6. expanze zahraničního obchodu a zvýšení mobility kapitálu mezi členy měnové unie v důsledku snížení transakčních a rizikových nákladů; 7. možnost využívání společné měny ve funkci mezinárodní obchodní a rezervní měny (možnost financování deficitů běžného účtu měnové unie prostřednictvím vlastní měny). Náklady země vstupující do měnové unie: 1. ztráta autonomní měnové politiky; 2. ztráta kurzové politiky (absence kurzového vyrovnávacího procesu platební bilance); 3. snížení autonomie fiskální politiky z důvodu nutnosti přizpůsobení pravidlům měnové unie; 4. náklady v případě kolapsu celého projektu měnové unie. 21

1.III Rozdílnost zájmů vedoucích k měnové integraci (zájem weberovský, zájmy států, zájmy skupin a zájmy evropských institucí) 1.III.1 Potenciální konflikt zájmů celku a vybraných skupin Dominantním důvodem, kterým je možné ospravedlnit evropské snahy o měnovou integraci, je přesvědčení, že zavedení společné měny je zdrojem zrychlení hospodářského růstu, což je v podmínkách soutěžení tří světových ekonomických center velmi pádný důvod. Fakt zrychlení růstu je samozřejmě důvodem i pro nově přistupující ekonomiky. Podrobné empirické odhady za kandidátské země podávají například Frankel a Rose (2000), nebo Havlík (2001). V každé kandidátské zemi však existují rozmanité zájmové skupiny a pro řadu těchto skupin může vstup do EMU z různých důvodů být naopak krokem, který jim přinese nevýhody. Příkladem za ČR mohou být například firmy specializující se na dovoz, které mohou preferovat šanci na nominální zhodnocování koruny a zatraktivnění zahraničního zboží proti domácí produkci před nominální fixací domácí měny v rámci vstupu do eurozóny. Velmi populárním se v této souvislosti stává přístup ekonomů tzv. Nové politické ekonomie, kteří vnímají politiku státní reprezentace ve vztahu k EU, kde je snaha prosazovat zájem země a politiku dovnitř vlastní země jako dvouúrovňovou hru. Tento přístup je cenný zejména proto, že ukazuje, jak nesnadné může být prosadit zahraničněpolitický krok, i když je v zájmu země. Jeffrey Frieden (1991, 1993, 1998) například ukazuje, jaké koalice mohou uzavírat jednotlivé zájmové skupiny uvnitř ekonomiky, pokud se rozhoduje o otázkách režimu regulace měnového kurzu a zároveň o jeho vývoji apreciačním resp. depreciačním směrem. (Vstup do měnové unie je de facto volbou režimu fixního kurzu; jeho stabilizace má vzhledem k předpokládané nominální apreciaci trvající do data vstupu ve schématu vzhledem k identifikaci zájmových skupin analogickou interpretaci jako depreciace). 22

Obrázek 1.III č. 1 : Schéma možných koalic ve Friedenově modelu Friedenův model: Výhodnost systému regulace měnového kurzu a trendu ve vývoji nominálního kurzu pro jednotlivé typy hráčů v národní ekonomice Depreciace měny (nebo stabilita nom. kurzu) Apreciace měny Pramen: Frieden, 1991. Plovoucí kurz Subdodavatelé, malé firmy Veřejný sektor Subdodavatelé, malé firmy, veřejný sektor Fixní kurz Exportně orientované velké firmy Finanční a bankovní sektor Exportně orientované velké firmy, finanční a bankovní sektor Subdodavatelé, malé firmy, exportně orientované velké firmy Veřejný sektor, finanční a bankovní sektor Pro politiku prosazení přijaté strategie (ať bude jakákoliv) je žádoucí identifikovat skupiny, jejichž zájmy budou stanoveným postupem podpořeny i skupiny, které by se mohly cítit strategií poškozeny. Těm následně nabízet kompenzace, případně zprostředkovat tok kompenzací od prvně jmenované skupiny. 1.III.2 Společná měna jako dítě politiků Velmi zajímavým způsobem argumentuje Harvardský ekonom Martin Feldstein (2001). Společná evropská měna pro něj není primárně ekonomickým výdobytkem, ale dílem politiků, sledujících odlišné dlouhodobé národní zájmy. SPOLEČNÁ MĚNA JAKO DÍTĚ POLITIKŮ PODLE M. FELDSTEINA Proč evropští političtí vůdcové přijali myšlenku jednotné měny za svou a proč 12 zemí vstoupilo do EMU? 23

Odpovědí je politika. Motivace vzniku EMU není ekonomická, ale politická. I když to dnes někteří popírají, EMU je součástí dlouhodobé strategie vybudovat Spojené státy evropské, jejíž počátky leží u Jeana Monneta. Tato strategie je založena spíše na řadě postupných kroků než na jednom velkém skoku. Vznik společné měny je podstatným krokem tohoto procesu. Když má obyvatelstvo ve svých peněženkách euro místo marek, franků nebo lir, cítí se být více Evropany, než Němci, Francouzi, nebo Italy. Nevím o žádném příkladu v současnosti ani v historii, kdy by významná země neměla svoji vlastní měnu. Psychologický dopad nahrazení národních měn eurem je pravděpodobně velmi velký. Přesun tvorby měnové politiky z národních centrálních bank do ECB navíc představuje výrazný a velmi viditelný přesun pravomocí z národních hlavních měst do Frankfurtu, Bruselu a Strasbourgu. Snaha dospět ke Spojeným státům evropským má dnes více důvodů. Ne všichni, kdo podporují EMU, by tento politický vývoj uvítali. Politické důvody jsou však bezpochyby hnací silou, která dovedla Evropu do současného stádia integrace. Je pravděpodobné, že budou řídit i budoucí hospodářskou politiku a budoucí centralizaci moci. Jedním z původních důvodů bylo vytvořit politickou unii, která by zabránila opakování válek mezi Francií a Německem, které způsobily tolik škod ve století předcházejícím podpisu Římské smlouvy. Cíl je to zajisté žádoucí. Nejsem si ale už tolik jistý tím, zda nutit Německo a Francii, aby dodržovali společná politická rozhodnutí, je dobrý způsob, jak se vyhnout konfliktu. Může to mít totiž právě opačné důsledky. Vezměme si jako příklad občanskou válku v USA v 60. letech 19. století. Tato válka vznikla kvůli tomu, že Sever požadoval zákaz otroctví na Jihu. Jih se podle svého mínění pouze snažil prosazovat práva garantovaná Ústavou USA. Tato snaha však vedla k invazi vojáků ze Severu a k ničivé válce. Existence jedné federální vlády a psané ústavy není tedy žádnou zárukou míru. Důležitějším důvodem zejména v očích francouzských představitelů bylo položit základy nezávislejší identity Evropy a čelit roli USA v Evropě. Toho bylo obtížné dosáhnout dokud představoval hlavní hrozbu Sovětský svaz a dokud studená válka určovala mezinárodní vztahy. Se zhroucením Sovětského svazu vzniklo více prostoru pro to, aby Francie usilovala o tuto nezávislost. Dnes to můžeme pozorovat v mnoha oblastech: formální vytvoření Evropského bezpečnostního a obranného programu mimo struktury NATO, opozice Francie k politice USA a Velké Británie vůči Iráku, odlišný postoj ke geneticky upraveným potravinám a tak dále. Politické důvody vzniku EMU však pochopitelně nezahrnují jen euro-americké vztahy. Francie vnímala prosazení EMU a sílící politickou integraci jako způsob, jak si zajistit rovné postavení s Německem. Před EMU dominovala evropské měnové politice německá Bundesbanka. Banque de France neměla jinou možnost, než kopírovat změny německých úrokových sazeb. Dnes jsou si obě země při tvorbě měnové politiky rovny. Zobecníme-li toto tvrzení, po sjednocení Německa se Francii zdálo, že Německo bude v rámci Evropy disponovat nepřekonatelnou ekonomickou i politickou silou. Instituce jako ECB a ECOFIN nebo rozšířená role Evropské komise by jak doufali Francouzi moc Německa omezily. Německá motivace je složitější a ne tak jasná. Helmut Kohl zdůrazňoval silnou Evropu jako způsob kontroly německé moci. Ostatní němečtí politici usilovali o Evropskou federaci kvůli tomu, aby se Německo země s nejpočetnější populací a největší ekonomikou, situovaná v geografickém středu rozšířené Evropy stalo dominantním hráčem na kontinentu. 24

Tyto dva pohledy francouzská touha vyrovnat se Německu v oblasti ekonomické politiky a stát se evropským vůdcem v oblasti zahraniční politiky a německá touha prosadit svoji roli vedoucí země v Evropě nejsou slučitelné. Jsou proto potenciálním zdrojem konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi. Důvody, proč se k EMU připojily ostatní země, jsou rozličné. Italové do ní horlivě vstoupili podle mého názoru proto, aby dokázali, že dokáží stát po boku Německem a Francií a být tak jedním z nejvýznamnějších národů v Evropě. I když nesplňovali vstupní Maastrichtská kritéria, nemohli zůstat mimo. Kdyby se totiž nestali členem EMU, znamenalo by to pohromu pro prestiž Itálie jako jednoho ze zakládajících členů Římské smlouvy. Španělsko velmi rádo přijalo členství v EMU, protože představovalo důkaz, že již byly zapomenuty doby, kdy bylo kvůli vládě generála Franka evropským vyvrhelem. Pro mnohé ostatní země znamenalo členství to, že nebudou opomenuty a budou se moci sedět za stolem, u kterého se budou přijímat celoevropská rozhodnutí. Shrnu-li výše uvedené, hlavním bodem je, že EMU bude mít vážné dlouhodobé nepříznivé dopady na inflaci a cyklickou nezaměstnanost v Evropě. Důvody jejího vzniku nejsou ekonomické, ale politické. Členské země tak vědomě či nevědomě akceptovaly špatné ekonomické výsledky, které jsou cenou za dosahování politických cílů. Pro Francii a Německou jsou tyto cíle ze své podstaty neslučitelné a budou zdrojem budoucích třenic. Pro ostatní země bude mít přesun pravomocí z národní na celoevropskou úroveň také negativní ekonomické dopady a může způsobit vážné neshody s jejich sousedy a s USA. Problém inflace v Evropě znamená více než jen problém rozdílů úrokových sazeb v jednotlivých zemích. Postupem času bude průměrná míra inflace v Evropě jako celku vyšší, možná i výrazně vyšší, než by byla, kdyby neexistovala Evropská měnová unie (EMU). Proč? Nyní převládá v Evropě shoda ve prospěch nízké inflace. Ta byla zabudována i do konvergenčních kritérií ke vstupu do EMU. Ale i v období před Maastrichtskou smlouvou jednotlivé země usilovaly o dosažení nízké německé míry inflace, protože neúspěch by znamenal hanbu relativního znehodnocení národní měny vůči německé marce. Silná averze vůči inflaci v samotném Německu, zemi s pravděpodobně nejvíce protiinflačním veřejným míněním na světě, poskytovala mocnou kotvu proti inflaci v celé Evropě. Dokud by prováděla Bundesbanka přísnou antiinflační měnovou politiku, měla by Evropa nízkou míru inflace. Nyní je vše jinak. Místo Bundesbanky dnes tvoří měnovou politiku Evropská centrální banka (ECB). V ní jsou si, technicky vzato, všechny země rovny. Při rozhodování o měnové politice platí pravidlo jedna země = jeden hlas. Dnes tyto země podporují nízkou inflaci. Ale jak dlouho to potrvá? Pokud by začala růst nezaměstnanost napříč celou Evropou kvůli nedostatečné poptávce a zároveň poroste i inflace, co udělá mnohonárodní rada ECB? Domnívám se, že za deset let nebo možná i dříve bude ECB více tolerantní vůči inflaci než je dnes. Ačkoliv bude německý hlas v ECB silný, bude jen jedním z mnoha. Výsledkem může být návrat k vyšším mírám inflace, typickým pro mnoho evropských zemí v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nezávislost ECB a její schopnost nepodlehnout při rozhodování o měnové politice politickým tlakům musí být také teprve prokázána. Nezávislost ECB je v zásadě zaručena Maastrichtskou smlouvou. Členové ECB jsou však na svá místa dosazeni politickým rozhodnutím a mohou odmítat chovat se způsobem, který by nepotěšil ty, kteří je do ECB vyslali zejména pokud očekávají po návratu z ECB do své domovské země další uplatnění, které závisí na politicích. 25

Navíc existuje nepřetržitá agitace zejména ze strany Francouzů aby Rada ekonomických ministrů a ministrů financí (ECOFIN) měla větší moc a byla tak protiváhou ECB. Podle některých je nezávislost ECB příliš veliká a její nedostatečná politická odpovědnost je v demokracii nepřijatelná. Byť je taková nezávislost akceptovaná v Německu, pro většinu ostatních evropských zemí představuje nový a radikální odklon od jejich tradic. Hospodářský pokles, který proti sobě postaví ECB a politiky, může přinést zásadní změnu v její nezávislosti. Ze všech výše uvedených důvodů usuzuji, že období s nízkou mírou inflace nebude trvat dlouho. Vznik ECB znamená konec německého nastavení měnové politiky a tím i konec základního zdroje cenové stability, který byl kotvou pro celou Evropu. Posun k jednotné měnové autoritě, v níž jsou si všechny země rovny, proto pravděpodobně povede k vyšší úrovni inflace v budoucnosti. Někomu může připadat podivné, že takový pesimismus ohledně negativního dopadu jednotné měny na dlouhodobou průměrnou míru cyklické nezaměstnanosti přichází od Američana. Spojené státy si přece vedou dobře, i když mají jednotnou měnu v ekonomice, která je stejně tak veliká a rozmanitá jako eurozóna. Proč funguje jednotná měnová politika v USA lépe, než předpokládám, že bude fungovat v Evropě? A proč mají Spojené státy nízkou míru nezaměstnanosti bez regionálních rozdílů v úrokových sazbách a bez oddělených měn a směnných kurzů pro různé regiony? Odpověď spočívá ve třech základních rozdílech mezi americkou a evropskou ekonomikou, kterými jsou pružný trh práce, vnitřní migrace a fiskální centralizace. Zvýšení nezaměstnanosti v některém z regionů USA vede k nižším mzdám v této oblasti. Změna mezd je výrazná a rychlá. Firmy reagují zvýšením zaměstnanosti a přesunem produkce do daného regionu a nahrazují tak pokles poptávky v regionu. Oproti tomu v Evropě jsou mzdy mnohem méně citlivé na cyklický vývoj. Vnitřní migrace ve Spojených státech je další důležitou reakcí na regionální změny v poptávce. Zvýšení nezaměstnanosti v jedné oblasti způsobí přesun pracovníků do regionu s nižší nezaměstnaností. Podobný přesun přes národní hranice v Evropě je kvůli jazykovým odlišnostem nemyslitelný. Jazykové bariéry jsou navíc posíleny kulturními a institucionálními faktory, které dále mobilitu pracovní síly snižují. V neposlední řadě mají Spojené státy centralizovaný fiskální systém, v němž většina daní plyne do Washingtonu a většina transferových plateb přichází od centrální vlády. Tento mechanismus představuje automatický fiskální stabilizátor pro každý region, ve kterém klesá poptávka. Pokud dojde k jejímu poklesu, výsledkem je menší odvod daní a větší příliv transferů. Při poklesu regionálního HDP o 100 USD dojde ke zvýšení čistých transferů do tohoto regionu zhruba o 40 USD. 26