společensko-ekologický časopis, 5/2011 XX. ročník 60 Kč Reportáž: Překrásný ostrov s ošklivými jizvami /11/ Seriál: BIO a GM v médiích /17/ Drobnohled: Bangladéšská noční můra /19/ Tragédie občiny v USA /22/ Zelené odstíny myslivců /26/ Kulturní zahrada: Člověk bez dopadu /30/ Váchalova Šumava /34/ Ekosongy 89' /36/ Rozhovor: Jiří Zemánek /38/ Téma: Divočina na talíři
Zelená dovolená v Bílých Karpatech i v zimě Přijeďte si užít čas zimy na moravsko-slovenském pomezí a vyzkoušejte bydlení v domě, kde se (téměř) nemusí topit. Sleva 20 % Vánoční dárkové poukazy na dovolenou (celoroční) nebo na letní pobyty s programem. Darujte zážitek! Nabízíme také pronájem prostor pro vaše semináře, firemní školení či teambuilding. na ubytování pro dospělou osobu v období 11/2011 03/2012 při objednání pobytu na 2 a více nocí. Platí po předložení tohoto inzerátu. hostetin@veronica.cz +420 572 630 670 www.hostetin.veronica.cz/ekopenzion Ji hlava International Documentary Film Festival Release Jafar Panahi www.dokument-festival.cz Navštivte naše nové webové stránky www.dokument-festival.cz
Vážená čtenářko, vážený čtenáři, 22 Zůstaň na stezce, nebo doma foto: Sara Moses 3 6 9 11 15 17 19 TÉMA Pavel Kovařík Divoké a zapomenuté? Co byste řekli na ovesnou kaši s javorovým sirupem, lišejníky, houbami a uzeným sýrem? Barbora Jiřičková Kytky k sežrání Rostou všude kolem nás a jsou k sežrání. Kdo? Plané rostliny. Barbora Bakošová Zo života hmyzu? Cvrčky, červy nebo brouky si spíš umíme představit na louce než na talíři. Ukazuje se však, že by mohli vyřešit problém výživy lidstva. REPORTÁŽ Jan Miessler Překrásný ostrov s ošklivými jizvami Tchajwan přelidněné a trvale neudržitelné betonové peklo, ale také mocná horská příroda. SERIÁLY Naďa Johanisová Herman Daly: Podstatné je měřítko Americký ekonom, který odmítá ekonomický růst a volnotržní ideologii; ekonomické procesy jsou podle něj podmnožinou zemského eko-systému. Lenka Lukáčová Bio, GM a médiá Aké postupy využívajú české tlačené médiá pri informovaní o bio a geneticky modifikovaných potravinách? DROBNOHLED Scott Leckie, Zeke Simperingham a Jordan Akker Bangladéšská klimatická noční můra Zatímco se vědci a mezinárodní společenství nekonečně přou, miliony Bangladéšanů již byly klimatickými změnami vyhnány. 36 Můj kraj jde do pr stejně jako tvůj kraj foto: Paul Yerrick 22 24 26 30 32 34 36 43 Blažena Hušková Tragédie občiny aneb Zůstaň na stezce, nebo doma Jakým dilematům čelí národní parky v USA? Platí stále, že v nich vládne panenská divočina? Rozhovor s Alešem Juřinou Když vzkvétá čajová zahrada Zajímalo nás, zda mají v Dobrých čajovnách otevřeno také pro fair trade. Martin Vyhnal Dva odstíny zelené Myslivci a environmentalisté by si mohli vzájemně v lecčems pomoci. Zatím jim však brání hlavně předsudky. KULTURNÍ ZAHRADA Lukáš Kala Člověk bez dopadu Může člověk žít tak, aniž by produkoval odpad? A může si přitom ještě zachovat veselou mysl? Zuzana Vlasatá Dobrodružství soběstačnosti Jak dlouho byste vyžili bez peněz? Rozumějte úplně bez peněz. Ondřej Zuntych Šumavské vize Josefa Váchala Jaký odkaz nám zanechal autor knihy Šumava umírající a romantická? Věštbu zániku, nebo varování? Petr Salamon Můj kraj jde do pr stejně jako tvůj kraj V emisích síry figuroval náš bývalý federální stát na jednom z prvních míst ve světě. A kultura si toho nemohla nevšimnout. ROZHOVOR Rozhovor s Jiřím Zemánkem Chybí nám prožívání S kunsthistorikem a překladatelem o máchovském putování, rozšiřování vědomí a proměně individualizačního paradigmatu. PŘIPRAVUJEME: reportáž z máchovské pouti do Říma Bez plenky II energeticky efektivní budovy freecycling 20 let omylů Sedmé generace a spoustu dalšího čtení pro současné i příští generace Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G. někdy jdu na všechny čtyři a pampelišku upásnu, poznamenává na webu vitarian.cz pseudonym Člověk v diskusi o pojídání planých a divokých rostlin. Ano, leckomu se jeho přístup může zdát divný, nicméně pravdou zůstává, parafrázujeme-li Christiana Morgensterna, že nemusíme jíst tak, jak jsme jedli včera osvoboďme se od tohoto názoru a otevřou se před námi tisíce nových možností Kromě hlavního tématu čísla bych vás rád upozornil na reportáž Blaženy Huškové z národních parků v USA, volně navazující na minulé šumavské téma, tchajwanskou budovatelskou reportáž Jana Miesslera a analýzu sporu mezi zdejšími myslivci a environmentalisty od Martina Vyhnala. Redakci Sedmé generace po devíti letech opouští Dagmar Smolíková, která si za pronikavé články, důkladné editace, svědomitou administraci a hromadu další neviditelné práce zaslouží obrovské poděkování. Bez jejího dobrovolného nasazení bychom o Generaci už dávno mluvili v minulém čase, takže nezbývá než hluboce smeknout všechny klobouky. Na Dášino místo nyní usedl Vojtěch Pelikán a zároveň redakční okruh posílila mladá krev s texty Barbory Jiřičkové, Barbory Bakošové a Dominika Grohmanna se můžete seznámit už v tomto čísle. Poděkování si zaslouží také všichni ti, kteří nezištně podpořili benefiční koncert k dvacetinám 7.G, jmenovitě kavárna Trojka, Nadace Veronica, vegetariánská restaurace Vegalité a samozřejmě i skvěle hrající Zelené koule, Martin E. Kyšperský, Tara fuki a Longital! Doufáme, že se vám jejich vystoupení i komediální dražební show Mojmíra Vlašína a Jiřího Flodra zamlouvaly. Fotky z koncertu si můžete prohlédnout na našem webu. Nikoli poslední sedmogenerační podzim přeje P. S. Pokud se chcete podělit o názory na Sedmou generaci a poslat nám tipy na články, neváhejte vyplnit dotazník na www.sedmagenerace.cz/dotaznik-proctenare.
foto: archiv F
TÉMA Pa v e l Ko v a ř í k Divoké a zapomenuté? Co byste řekli na ovesnou kaši s javorovým sirupem, lišejníky, houbami a uzeným sýrem? Na naše poměry asi trošku nezvyklá kombinace, že? Ačkoli řada lidí, kteří se častěji pohybují v přírodě, tuší, co je a co není jedlé, co a jak chutná, opravdu jen málokdo si divoké rostliny cíleně řadí do svého jídelníčku. Proč to vlastně nezkusit? Když se na našem území v prehistorických dobách začali objevovat první zemědělci, nikdo samozřejmě netušil, že sběračům odzvonila hrana jen na čas a že za nějakých sedm tisíc let zažijí svůj comeback. Lidem se totiž začaly průmyslově vyráběné potraviny příčit v krku, takže obrátili své zraky zpátky do lůna matky přírody. Zatím se jedná spíše o skupinky nadšenců, občas podivíny či novodobé nomády. Vetšinou nejde o vegetariány ani stoupence zdravé výživy, nýbrž o lidi, kteří se rozhodli více důvěřovat přírodě. Podívejme se tedy na fenomén novodobého rostlino-sběračství a originálního kulinářského umění. Zatímco u nás je jen okrajovou záležitostí, v anglo-americkém prostoru má charakter téměř sociálního hnutí. Ale postupně. Sběrači se hlásí o slovo Průkopníkem, který v 60. letech minulého století objevil divoké rostliny pro moderní americkou kuchyni, byl cestovatel Euell Gibbons. V Americe sice existovala (a stále existuje) silná tradice umění přežít v přírodě, Gibbons se však od ní do jisté míry distancoval a soustředil svou činnost výhradně na popularizaci jedlých divokých rostlin. Hlásil se k tzv. sběračům (foragers), obhajoval zapomenuté rostliny v kuchyni a razil přírodní diety. U veřejnosti se zapsal jako provokatér, když pořádal večeře připravené z rostlin newyorského Central Parku nebo nasbíral pětadvacet druhů jedlých rostlin na třiceti metrech cestou k supermarketu. Rád se posmíval farmářům, kteří vyhazovali ze svých záhonů nežádoucí plevele, zatímco on z nich okázale vařil. V roce 1972 strávil s partou přátel dva týdny na neobydleném ostrově a živil se pouze z tamních přírodních zdrojů. Brzy se stal miláčkem rozhlasu a televize, což ale jeho skalní příznivci chápali jako zradu původních ideálů soběstačnosti a šetrného života. Vytýkali mu, že se zaprodal komerci. Gibbons však nebyl pouhým popularizátorem divoké rostlinné stravy, svou zálibu opíral o filozofii přírodní jednoty, provázanosti všech bytostí na naší planetě. V roce 1972 v rozhovoru pro časopis Mother Earth News vzkázal všem, kdo chtějí bojovat s divokými 5
TÉMA rostlinami, ať tak učiní: Pak všichni brzy umřeme většina potřebného kyslíku pochází právě od divokých rostlin. Má na kontě osm knih a plejádu článků, jeho kniha Stalking the Wild Asparagus je považována za bibli environmentálního hnutí a ve své době byla i oblíbeným návodem na nízkonákladový život. Divoká filozofie K odkazu Euella Gibbonse se dnes hlásí jeho žák John Kallas, americký pedagog, biolog a specialista na výživu. Všechny své znalosti využívá k jedinému cíli: šířit povědomí o divokých rostlinách, jejich pestrém světě a významu pro člověka. Kallas se neúnavně snaží ukazovat hodnotu a možnosti rostlin, které rostou za ploty lidských zahrad. Snaží se vysvětlovat, že plevel na naší zahrádce se v mnohém vyrovná zelenině vzorně srovnané na záhonech. Je zakladatelem a ředitelem Institutu pro studium jedlých divokých rostlin, provozuje agenturu Wild Food Adventures. Vedle vědeckého výzkumu pořádá workshopy i dobrodružné výlety do přírody spojené s ochutnáváním a kulinářským zpracováváním divokých rostlin. Kallas podobně jako Gibbons žije ve světě rostlin už od útlého mládí. Ve své knize Edible Wild Plants Foods Advenutre vzpomíná, jak už jako čtyřleté dítě ochutnával plody divokých rostlin i přes přísné zákazy rodičů. Tento moment je pro jeho učení stěžejní. Domnívá se, že právě zákazy rodičů a jejich nedůvěra ke všemu neznámému v přírodě vytváří v dětech těžko překonatelné bariéry, zabíjí jejich zvědavost. Jako typický příklad uvádí procházku matky s dítětem; dítě instinktivně strká do pusy rozzářené žluté květy a lístky, až matka vykřikne: To je jedovaté! Avšak jen proto, že rostlinu nezná. Dítě si pak vše neznámé zařadí jako životu nebezpečné a toto přesvědčení přenáší na další pokolení. Za časy, kdy se děti o divokých rostlinách učili přímo od svých rodičů, si Kallas ve své knize tak trochu stýská: Byli u toho, když se zaselo semínko, byli u toho, když se sklízela semena nová. Viděli, kdy jsou jednotlivé části rostlin připravené ke sběru, uměli s nimi zacházet, připravovat je a jíst. Proto Kallas své studenty namísto teoretické výuky vodí rovnou do přírody, kde společně rostliny poznávají, testují a porovnávají své chuťové vjemy. Kallas podobně jako jeho velký vzor divoké rostliny nepokrytě obdivuje: Na rozdíl od těch domestikovaných jsou svobodné, dělají si, co chtějí. Mění se a mutují v závislosti na prostředí a svých potřebách. Tento advokát divokých rostlin s nimi navazuje intimní vztah tam, kde většina Američanů a Evropanů hovoří o plevelu. Svou činností, jak sám říká, vzdává hold moudrosti, znalostem a zkušenostem původních severoamerických obyvatel. Chce chránit jejich dědictví v podobě divokých rostlin. Kallas už dost možná nepatří k oněm sběračům, kterým svět divokých rostlin poskytuje vítanou cestu k soběstačnosti, ale spíše se mu staly každodenní součástí jeho života. Na rozdíl od Gibbonse však zatím zůstává mimo mediální realitu. Oblíbené oříšky Své místo mezi předními sběrači divokých rostlin má i Samuel Thayer, svérázný Američan s hlubokým zájmem o přírodu, zejména o plazy, obojživelníky a ptáky. Od dětství snil o tom, že svůj budoucí život stráví na vodě. Hned po střední škole se přestěhoval k Hořejšímu jezeru, kde si postavil hausbót a vytvořil základnu pro své působení. Thayer se vedle divokých rostlin zabývá studiem původu Etické zásady sběračů divokých rostlin podle Marka Vorderbruggena 1. Respektuj zákony, respektuj vlastnická práva. 2. Respektuj zemi, nezanechávej po sobě zbytečné stopy. 3. Respektuj rostlinu, netrhej více, než rostlina snese. 4. Respektuj sebe, vyhýbej se znečištěným lokalitám, sbírej jen rostliny, které dobře rozpoznáš. Mark Vorderbruggen byl texaský chemik s vášní pro divoké rostliny, více na www.foragingtexas.com. šlechtěných rostlin a socio-ekonomickými dějinami lidské stravy. Také u něj můžeme pozorovat hlubší filozofickou podstatu jeho vztahu k rostlinám a přírodě o ní hovoří jako o Přírodní nebo také Boží zahradě. Ve své knize The Forager s Harvest vybízí ke sběru a konzumaci divokých rostlin, neboť sklizeň a jídlo z Boží zahrady je naše přímé propojení se světem, který [Bůh] stvořil. Thayer považuje přírodu za trvalou a nenahraditelnou hodnotu navzdory modernímu světu. Říká, že ji stejně jako lásku a krásu žádný vědecký pokrok nepřekoná. U Thayera je o poznání více cítit příklon k romantismu. Komu se vybavil Henry Thoreau, určitě nebude daleko. V nejnovější knize Nature s Garden Thayer nabízí detailní poznatky o čtyřech desítkách vybraných rostlin, které sám mnohokrát vyzkoušel to má společné s Kallasem. Nepouští se do encyklopedických přehledů, ale soustředí se na několik vybraných rostlin z určité oblasti. Zatímco Kallas se věnuje téměř výlučně zeleným rostlinám, Thayer neopomene ani své oblíbené oříšky a lesní plody. Vařím, vaříš, vaříme Přiblížit divoké rostliny veřejnosti se snaží americká dietoložka Sunny Savage. Je potomkem Thomase Savage, který se do amerických dějin zapsal jako jeden z prvních osadníků kolonie Jamestown a který strávil několik let mezi indiány pod vedením bájného náčelníka Powhatana a jeho slavné dcery Pocahontas. Sunny tvrdí, že má v sobě toulavou krev svých předků a stejně tak jejich vztah k divoké přírodě. To zužitkovala jako autorka šestadvacetidílného foto: Cathy Snider 6
TÉMA foto: Janus Engelbrecht Nebyla by to však Amerika, kdyby nešla ještě dál. Steve Brill těží z popularity divokých rostlin a své vědění šíří do světa poněkud agresivněji: kuchařky, DVD, trička, lupy, kartičky, ale i aplikace pro iphone a ipad. Svého času měl i vlastní talk show v rádiu. Přesto připusťme, že jeho popularita je zasloužená, své místo si odpracoval dvěma desetiletími poctivé publicistické a vzdělávací práce. A perlička: kromě vzdělávacích kurzů Brill nabízí také narozeninové wild party pro děti. Co také zažijete s jídlem z vlastního sběru Přinesete si domů broučky zdravé rostliny jsou vítanou stravou pro hmyz. Vaše strava bude od přírody BIO a zaručeně zdravá. Jídlo bude tak čerstvé, jak čerstvé si jej natrháte. Nejspíš se zašpiníte. Vrátí se vám pojem o čase je třeba sledovat sezonu, ale i vhodnou denní dobu pro sběr. Sousedé na vás budou asi trošku divně koukat. Čeká vás těžká práce za každého počasí. Užijete si dobrodružství a načerpáte nové zkušenosti. Další tipy najdete na blogu o nízkonákladovém rodičovství a sběračství Penniless Parenting (www.pennilessparenting.com). televizního seriálu Hot on the Trail. Pojednává o rostlinách jako zdroji potravy, jejich využití v kuchyni a nechává nás nahlédnout do různých koutů světa. Možná vás napadá, nakolik je to ještě pocta divokým rostlinám a nakolik se už jedná o víceméně běžný pořad o vaření Ale u plotny ještě chvíli zůstaňme. Nejen gurmáni a kulinářští znalci dnes kladou důraz na lokální původ surovin. Tak velí trendy. Pokud restaurace dokáže nabídnout něco domácího nebo ještě lépe něco z místních surovin, má v očích návštěvníků body navíc. V USA jdou ovšem dál. Lokální suroviny musejí pocházet z okolní přírody. Jak prozrazuje texaský restauratér Randy Rucker: Suroviny si sami sbíráme, jsme tak v přímém kontaktu s lokálními zdroji, takže můžeme garantovat pravou chuť regionu. Rucker hovoří o specifickém texaském terroir. Podstatu alchymie s vytvářením správné chuti regionu demonstruje na lišejnících, které má obzvlášť v oblibě. Některé používá do jídla syrové, jiné nakládá, aby jejich vzájemnou kombinací vyvážil poměr kyseliny. V jídelním lístku jeho restaurace naleznete speciality, jako je ovesná kaše s javorovým sirupem, lišejníky, houbami a uzeným sýrem Mascarpone. Rucker podotýká, že se sběru divokých rostlin naučil od svých rodičů (čímž by jistě potěšil Kallase), kteří díky nim doslova přežili během Velké krize. Britský eko-futurismus Novodobá evropská tradice využívání divokých rostlin je mírně odlišná a projevuje se spíše v léčitelství a bylinkářství. Britské ostrovy však mají se severoamerickým kontinentem společného více. Popularizátory jedlých divokých rostlin najdeme i zde. Jedním z nich je Marcus Harrison. Ten mimo jiné založil školu Wild Food School, která poskytuje kurzy sběru divokých rostlin. Jiný sběrač divokých rostin Miles Irving se díky své vášni vypracoval až na pozici dodavatele divokých rostlin a plodů do vybraných anglických restaurací v Londýně. Miles Irving sám sebe pokládá za eko-futuristu. Ke sběru divokých rostlin se dostal poté, co byl nespokojený s polévkou v místním bistru. Rozhodl se ji vylepšit divokým česnekem. Experiment se líbil šéfkuchaři, který si s ním dohodl dodávku čerstvého česneku. Jeho firma s příznačným názvem Forager staví na udržitelném managementu rostlinné populace v krajině a zakládá si na místním původu rostlin v historickém kontextu. Irving považuje rostliny za žijící dokumenty zdejší kulinářské minulosti. Nárok na tamní krajinu podle něj některé z nich prokazují už tím, že samy sebe považují za obyvatele zdejší půdy, protože dokázaly přežít bez jakékoli podpory, i snahu o likvidaci ze strany těch, kdož je považovali za nepotřebný plevel. A co na to říkají Irvingovi zákazníci? Například šéfkuchař Mark Hix oceňuje mísní původ surovin a potvrzuje slova svého amerického protějšku, že se díky tomu jejich menu stávají zajímavější, pestřejší a autentičtější. U nás pouze léčivky? Jak už jsme naznačili, u nás se zatím spíše přidržujeme léčitelsko- -bylinkářské tradice. Možná se vám vybaví jméno věhlasné bylinářky Marie Treben ze Žatce. V Česku má kořeny i respektovaný německý etnobotanik Wolf Dieter Storl, jehož babička se narodila v Krušných horách. Storl prožil několik let mezi indiány a později po světě přednášel jejich umění komunikace s rostlinami; napsal několik publikací. Ovšem i u nás už se objevují propagátoři divokých rostlin a jejich využití ve stravě. V minulosti vyšlo několik knižních publikací Dagmar Lánské, například vzdělávací kuchařka Jedlé rostliny z přírody. Za pozornost stojí také stránky www.planerostliny.com s pěknou řádkou kuchařských experimentů. A co je důležité, většina uváděných receptů je založená na poměrně běžných a dobře dostupných rostlinách. Uznání si zaslouží i brněnská botanička Ivana Paukertová, jinak autorka knihy Přírodou za léčivými rostlinami. Na jejím webu www.paukertova.cz naleznete řadu receptů a tipy na výrobu přírodních barviv nebo třeba mycích přípravků z rostlin. Podle všeho však na svého Gibbonse nebo Brilla teprve čekáme. 7
TÉMA foto: Adam S. Barbora Jiřičková Kytky k sežrání Rostou všude kolem nás a jsou k sežrání. Kdo? Plané rostliny. Proč bychom je ale měli jíst? Hmm, odsuňme stranou výživové a ekologické argumenty a parafrázujme výrok básníka Christiana Morgensterna: Nemusíme jíst tak, jako jsme jedli včera. Osvoboďte se od tohoto názoru a otevřou se před vámi tisíce nových možností Kdyby byl člověk jednobuněčný organismus, mohl by veškeré potřebné látky vcucnout z okolí do svého maličkého těla a bylo by hotovo. Jenže ouha. Zákeřná příroda jej obtěžkala komplikovaným trávicím traktem a ještě komplikovanější nervovou soustavou. Ubohý člověk si tak musí dennodenně lámat hlavu, jak sehnat tělu dostatek těch správných sacharidů, proteinů, sodíků a hořčíků, vitamínů B1 a B12 a když přijde řada na takové omega mastné kyseliny, člověk rozumný je s rozumem v koncích, bije hlavou o zeď a sní o slastném jednobuněčném životě. Pro usnadnění náročného rozhodování byla tedy vytvořena základní stravovací pravidla, jež jsou lidem vštěpována od malička: strava má být pestrá a má obsahovat dostatek ovoce, zeleniny, vlákniny a železa. A protože člověk cítí, že zdraví je důležité a je třeba o něj náležitě pečovat, nakupuje zeleninu a ovoce původem tisíce mil odsud, maže si celozrnné pečivo margarínem a pije vitamínové nápoje ze šumivých tablet. A když i všechna tato opatření selžou a na člověka sedne jakási zákeřná choroba, nevadí, máme lékárny plné drahých pilulek a mastiček se slibnými názvy, a ty chorobu zaženou. 8
TÉMA Přesto se však najdou i tací, kteří se se sortimentem výrobků nabízených v obchodních řetězcích nespokojí. Jednomu se objeví v puse aft a vzpomene si, jak jej kdysi babička léčila odvarem z kopřivy, a proč by to vlastně nezkusil, když to nic nestojí? Druhý na procházce zamyšleně přežvykuje šťovík a tu ho napadne, že by si jím mohl zpestřit oběd. Třetí zapřemýšlí o tom, že současná zemědělská výroba produkuje potraviny ve velkém množství, ale už ne ve vysoké kvalitě, a raději se jde poohlédnout po něčem zeleném, co si roste na vlastní triko. Ať už jde o zpestření jídelníčku, šetření peněženky či cílený únik z komercializovaného potravinářského byznysu, důvodů, proč jíst plané rostliny, je přehršel. Návrat ke kořenům Současné snahy obnovit dřívější soulad s přírodou se projevují nejen stěhováním na okraje měst a snahou využívat místní zemědělskou produkci, ale také objevováním divoce rostoucích rostlin a jejich využíváním v domácnosti. Touha po větší nezávislosti na centralizovaném hospodářství vede k hledání jiných zdrojů, a v tomto případě skutečně platí, že kdo hledá, najde! Pozorné rozhlédnutí po letní krajině nám odhalí dříve přehlíženou pastvinu, jež se prostírá všude okolo. Našinec si uvědomí, že v přírodě je možné běžně najít obrovské množství jedlých rostlin a sklidit je, aniž by to někomu vadilo. Vidíme mirabelky, jablka, lesní jahody, černý bez, křen a na podzim jeřabiny či šípky. Mnoho planých rostlin je nejen jedlých, ale i velmi výživných. Někdy se dají jíst syrové, jindy jen tepelně upravené, každopádně mohou tvořit značnou část našeho jídelníčku vždyť naši předkové z jejich kvality a energie hojně těžili. Kdysi se například dobře vědělo, jak používat plody našich domácích keřů jako třeba dřínu, dřišťálu nebo hlohu. Dobrovolně jsme se o tyto přísady připravili, nikdy však není pozdě znovu k nim přičichnout. Důvodem pro vyzkoušení plevele ostatně může být také snaha potěšit chuťové pohárky, znuděné jednotvárnou stravou. Pro zvídavého kuchaře či kuchařku je každé jídlo experiment a s nadšením vítá myšlenku přírody jako bezedné kořenky kulinářských přísad. Koneckonců systém pokus-omyl stále nebyl překonán Výživný plevel Všichni víme, že v zelenině a ovoci je spousta důležitých vitamínů a minerálů, a že fungují jako prevence proti nemocem. Jenže podle čeho někdo určil, které zelené kytky se nazvou zeleninou a budou se ve velkém pěstovat? A co lidstvu provedly ty ostatní, jež mnohdy nebyly o nic méně výživné? Je nesporné, že odrůdy zemědělských plodin šlechtěné dlouhá desetiletí jsou chutnější, dostupnější i vzhledově lákavější. Přesto nelze divoce rostoucím rostlinám upírat jejich často překvapivě vysoký obsah vitamínů či nerostných látek, bohatou paletu stopových prvků a dalších specifických látek s vysokou biologickou účinností a mnohdy i léčebným účinkem. Třeba taková hojně používaná petržel, která působí detoxikačně a pozitivně ovlivňuje trávení, se dá bez problému nahradit lopuchovým kořenem. Také klasický pokrm ze špenátu lze stejným způsobem připravit z listů všudypřítomného plevele kopřivy, přičemž zachováme i příznivý dopad na krvetvorbu. Kdyby si někdo chtěl dát tu práci, pravděpodobně by ke každé zelenině nalezl jinou rostlinu s obdobným účinkem. Na první jarní výhonky se těším celý rok O pár postřehů k využití planých rostlin se s námi podělil zakladatel webových stránek www.planerostliny.com, vystupující pod jménem Berka. Co vás vedlo k využívání planých rostlin při vaření? Vařím pro radost a zábavu již asi 25 let a stále objevuji nové možnosti v přípravě i v prezentaci, například tento týden jsem dělal raut na vernisáži Connecting people v Hradci Králové. Plané rostliny jsou jednou z oblastí, které rozhodně stojí za to probádat. Přinášejí nové možnosti a zejména nečekané chutě. Na co si dáváte při konzumaci planých rostlin pozor? Naprostou nutností je přesně rozeznat danou rostlinu a u dosud neznámých se důkladně ujistit, že jsme ji bezpečně poznali. Mnoho rostlin je jedovatých, důsledky záměny mohou být podobné jako u hub. U kterých druhů hrozí nebezpečí záměny především? Doporučuji začít s těmi rostlinami, které znáte jménem. Kopřiva, lopuch, jitrocel, lípa, sedmikráska Nedají se splést s ničím jedovatým. Riskantní na záměnu jsou miříkovité je to několik různých rostlin, které mají stejné bílé květy a liší se listy. Listy jsou charakteristické, ale pokud se budete orientovat pouze podle květu, ochutnáte místo plané mrkve nebo kerblíku jedovatý bolehlav nebo rozpuk. Zaznamenáváte úbytek planých rostlin v přírodě? Příroda je mocná, planých rostlin je všude dostatek. Je třeba si uvědomit, že žádná rostlina neroste celoplošně, každá vyhledává určitý biotop. Biotopy zanikají a vznikají nové tak to v přírodě chodí. Úbytek planých rostlin pozoruji zejména v zimních měsících ;-). O to větší je na jaře radost z jejich příbytku. Které plané rostliny jste si na talíři obzvlášť oblíbil? Na první jarní výhonky se těším celý rok. Oblíbil jsem si kerblík, kopřivu, jarní pampelišku, lopuchový kořen, sedmikrásku, mladé listy lípy, šípkový květ i plod, lesní jahody a maliny, list maliníku na čaj, plané třešně Také šneci (sice nejsou planými rostlinami, pro mě jsou však v podobné kategorii) po burgundsku jsou laskominou. (bj, vk) Ve chvíli, kdy nám chybí nějaký ten vitamín či minerál, je dobré vědět, že jej najdeme i jinde než ve specializovaném regálu můžeme se podívat do staré knížky o léčivých bylinách (nebo na internet) a utrhnout si potřebný mikroelement přímo ze země. A proč se nevydat jednou za čas na louku místo do obchodu, stejně jako chodíme s košíkem do lesa na hříbky? S takovýmto pohledem se pro nás celý svět může stát jediným obrovským záhonem. Tento pohled sdílejí zejména vitariáni, zastánci výživového směru odmítajícího jakoukoli tepelnou úpravu potravy. V praxi to 9
TÉMA znamená, že vitariáni se vyhýbají například obyčejné vařené rýži či bramborám a nepozřou ani takový rohlík, protože je upečený. Tito lidé věří, že pouze syrová strava si v sobě zachovává opravdovou energii, chuť, vitamíny, minerály a enzymy. To vše se totiž teplem ničí. Základem vita stravy jsou syrové rostliny a jejich plody, zejména čerstvá zelenina a ovoce, dále obilniny, některé luštěniny, brambory, olejnatá semena, ořechy a různé bylinky. Není divu, že vitariáni berou plané rostliny jako naprosto přirozenou součást jídelníčku a nedělají při tom dlouhé cavyky. Jak píše na jejich webu vitarian.cz pseudonym Člověk, někdy jdu na všechny čtyři a pampelišku upásnu Bylinkový čaj versus salát z listí Používání bylinek k léčení ve formě odvarů a obkladů je však zatím nesporně rozšířenější než jejich využití jakožto přísad do pokrmů. Téměř magickou sílu heřmánku, s níž vítězí nad záněty, uznávají i ti největší odborníci. Stejně tak uklidňující meduňku, močopudné brusinky nebo vlaštovičník jako zaručený lék na bradavice. I lékárny nabízejí závratné množství (pracně vyrobených) koncentrátů a extraktů, nemluvě o nekonečném množství bylinných čajů. Jak je možné, že lidé se v dnešní době nebrání vaření šípkových čajů při nachlazení, ale pampelišku si do salátu přidá jen málokdo? Jedna z možných odpovědí zní, že sbírání divoce rostoucích rostlin naráží na řadu úskalí. Ze všeho nejdůležitější je správně určit, jaký druh rostliny držíme v ruce. Protože omylem si do jídla nasekat konvalinkové listy místo medvědího česneku, to by ocenili pouze milovníci střevních křečí. Nejlepší je samozřejmě sbírat byliny, které dobře známe, případně které jsme předem důkladně prostudovali a víme, jak je odlišit od podobných druhů. S planými rostlinami je to zkrátka jako s houbami některé jsou jedovaté a někdy dochází k záměnám. Můžeme si šeredně ublížit. Proto nikdy není na škodu schovat si trochu požité stravy pro případ otravy Také bychom neměli zapomínat na možnou alergickou reakci, protože i když podle doporučení přátel, babičky či starých receptů se může kytička zdát jednoznačně prospěšná, neznamená to, že naše vlastní imunitní buňky budou mít stejný názor. Raději proto vždy testujeme na sobě ještě neozkoušené plodiny v malých dávkách. Jestliže tělo neprojeví nesouhlas, můžeme už při následujícím vaření použít větší množství. Ovšem ani v případě, že nejsme na žádnou látku alergičtí, se nic nesmí přehánět. Každá bylina může být jedem i lékem současně, hranice mezi těmito variantami závisí především na množství účinné látky dané rostliny. Stejné je to však s každou látkou v domácnosti i obyčejná kuchyňská sůl je při vysoké dávce pro člověka toxická. Avšak nejen naše vlastní tělo, ale i příroda si zaslouží ohledy. A jelikož škubání vzácných druhů jí právě neprospívá, měli bychom být před utrhnutím preventivně opatrní. Pokud vidíme, že v okolí roste jen několik jedinců vybraného druhu, raději si nechme zajít chuť a zpestřeme si oběd nějakým všudypřítomným plevelem. Užitečné odkazy: planerostliny.com, www.vitarian.cz, www.jerabina. xf.cz Polévka, salát, kafe, parfém Pro zvídavé čtenáře/ky máme několik ukázek planých receptů: Šťovíková polévka Šťovík sbíráme na jaře, kdy je mladý a křehký a má nejvýraznější chuť. Dvě hrsti nasekaného šťovíku osmahneme v hrnci na másle a zaprášíme moukou. Po troškách zalíváme připraveným zeleninovým vývarem (1,5 litru) a dvacet minut mírně vaříme. Na závěr sejmeme hrnec z plamene, rozmícháme dva rozkvedlané žloutky a ještě krátce povaříme. Polévku dochutíme solí a pepřem a podáváme. Smažené bezové květy Bezové květy trháme i se stopkou a to v takovém množství, aby byl alespoň čtyřnásobek květů na jeden obalenec. Klidně však i šestinásobek. Bezové květy omyjeme, připravíme si do jednoho talíře rozmíchané vejce s trochou mléka a soli, do dalšího strouhanku. Vejce nekořeníme, protože květ bezu je sám o sobě velmi aromatický. Vezmeme zvolený počet květů a zapleteme je do sebe, načež vytvořený spletenec obalujeme ve směsi vejce a mléka a pak ve strouhance. Smažíme na rozpáleném oleji po obou stranách dozlatova. Podáváme ozdobené kysanou smetanou a čerstvými bylinkami. Pampeliškový salát Pampelišku je nejlepší sbírat na jaře. Velké zelené růžice vyřízneme ze země, tak rychle naplníme košík. Hořkou chuť budoucího salátu eliminujeme co nejmenším množstvím velkých listů. Nejchutnější jsou nejmenší, ještě světle zelené lístky, které nejsou hořké ovšem sběr nám tak zabere delší dobu. Odstraníme malé návštěvníky a propereme listy ve studené vodě. Listy nasekáme, přidáme nadrobno nakrájenou cibuli a třený česnek. Zálivku můžeme připravit obdobně jako na klasický salát nebo jakkoli jinak, fantazii se meze nekladou. Zamícháme a servírujeme. Pampeliškové kafe Na jeden šálek kávy budeme potřebovat asi 25 menších kořínků pampelišky. Po umytí je dáme asi na dvacet minut do trouby vyhřáté na dvě stě stupňů. Jakmile zhnědnou, můžeme je rozmixovat nebo pomlít. Jedna porce pampeliškové kávy odpovídá dvěma polévkovým lžícím umletého prášku. Parfém z růží Nasbíráme 1,5 kg okvětních lístků růže, které pozvolna vaříme přibližně dvě hodiny v 1,5 litru vody. Následně je několikrát přefiltrujeme přes jemné plátno, dokud se nezbavíme všech pevných částeček. Po vychlazení přelijeme do vzduchotěsné lahvičky a přidáme pár kapek alkoholu bez zápachu. Parfém uchováváme v lednici. A nevíte-li, z čeho všeho se dá udělat mouka, vězte, že třeba z žaludů, kaštanů, merlíku bílého, orobince nebo rákosu Další recepty najdete na www.conovehonakopci.cz či www.jitrnizeme.cz. 10
TÉMA foto: archiv F Čínská tržnice, foto: Khin Yee Teoh Smažení škorpióni, foto: Érika Kuchauskas Barbora Bakošová Zo života hmyzu? Cvrčky, červy alebo chrobáky si skôr predstavíme na lúke ako na tanieri. Napriek nášmu kultúrnemu odporu sa však ukazuje, že hmyz by mohol pomôcť vyriešiť nielen problém výživy ľudstva, ale aj mnohé environmentálne či etické otázky spojené s produkciou mäsa. Podľa niektorých odhadov približne 80 percent svetovej populácie konzumuje hmyz. Je bežnou súčasťou jedálnička mnohých kultúr Ázie, Afriky a Ameriky. Jeho konzumácia siaha hlboko do minulosti predtým, než ľudia vynašli nástroje na lovenie či roľníctvo, boli jedným zo zdrojov výživných látok práve rôzne druhy hmyzu. Dosvedčujú to napríklad praveké nástenné maľby v Altamire, zobrazujúce zber hniezd divokých včiel, alebo nálezy divej priadky morušovej v ruinách čínskeho mesta provincie Shanxi. Popularitu hmyzu zaručila aj jeho veľká rôznorodosť počet jedlých druhov sa celosvetovo odhaduje na viac ako 1400 a toto číslo vzhľadom na celkový počet druhov hmyzu na planéte okolo 400 miliónov nemusí byť konečné. V poslednom období sa však o hmyze začína hovoriť nielen ako o gurmánskej lahôdke, ale aj ako o možnom záchrancovi hladujúcich, ktorého chov je navyše šetrnejší k prírode. Nedávne vyhlásenie Európskej únie, že uvoľní viac ako tri milióny eur na propagáciu hmyzej stravy, sú toho dôkazom. Aj malé nasýti Veľký demografický rast, ktorý predpovedá viac ako devät miliárd obyvateľov v roku 2050, vyvoláva obavy v otázke výživy tak veľkého množstva ľudí a jej dopadov na životné prostredie. Územia, ktoré majú potenciál ornej pôdy, sú rok od roku menšie, časť poľnohospodársky obhospodarovaných pôd navyše nie je určená na výživu ľudí, ale na výkrm dobytka. Takýto stav je podľa mnohých neudržateľný a hľadajú sa nové spôsoby, ktoré by problém výživy vyriešili. Hmyz v tomto smere ukrýva skvelý potenciál a jeho chov má hneď niekoľko výhod. Prvou je vysoké množstvo výživových látok, ktoré obsahuje. Jednotlivé druhy sú bohaté na proteíny, železo, vápnik či vitamíny B1, B2 a D. Na rozdiel od bravčového mäsa obsahujú esenciálne tuky, ktoré sú zdravšie a nespôsobujú obezitu. Docentka Marie Borkovcová z brnenskej Mendelovej univerzity tvrdí, že hrsť sušeného hmyzu pokryje celodennú potrebu energie a obsahom a zložením bielkovín i tukov prekoná mäsá iných hospodárskych zvierat. 11
TÉMA Hmyz má tiež vysokú schopnosť reprodukcie, takže sa ho dá v pomerne krátkej dobe vyprodukovať veľké množstvo a navyše bez rastových hormónov či antibiotík, ako sme zvyknutí napríklad pri chove hydiny a dobytka. Nie je tiež tak náročný na množstvo prijatej potravy ako bežnejšie chovné druhy. Zatiaľ čo z desiatich kilogramov krmiva sa dá vykŕmiť jeden kilogram hovädziny, tri kilá bravčového a päť kíl kuracieho mäsa, z toho istého množstva je to až deväť kíl cvrčkov. Znamená to teda značné ušetrenie na vstupoch pri oveľa efektívnejšej produkcii. Nespornou výhodou je aj fakt, že hmyz nie je vykrmovaný zrnami, ale inými časťami rastlín, neuberá teda z potravinových zásob primárne určených ľuďom. Oproti konvenčným hospodárskym zvieratám odpadáva aj problém s vírusovými mutáciami nebezpečnými pre ľudské zdravie. Spomeňme chorobu šialených kráv alebo vtáčiu chrípku. Prenos chorôb z hmyzu na človeka nie je možný. Zelená na tanieri Zdá sa, že hmyz by mohol byť pre životné prostredie užitočný nielen ako súčasť ekosystémov, ale aj ako potrava. Výskumy hovoria o mnohých výhodách. Pri produkcii hmyzu sa napríklad spotrebováva len zlomok množstva vody oproti hovädziemu dobytku. Má tiež menší dopad na globálne otepľovanie červíky, kobylky a cvrčky produkujú až desaťkrát menej metánu ako iné hospodárske druhy, ešte výraznejší je tento rozdiel pri iných skleníkových plynoch, ako oxid dusný alebo amoniak, ktorých je pri hmyzej produkcii menej až tristokrát. Skleníkové plyny hospodárskych zvierat súvisia s celkovým počtom nimi vyprodukovaného biologického odpadu, pri hmyze je množstvo tohto odpadu podstatne menšie a nie je taký toxický ako ten kravský. Vďaka veľkosti hmyzu by podobné úbytky nastali aj čo sa týka rozlohy zabranej plochy pre chov, čo je zas spojené s väčším priestorom pre úrodnú pôdu a poľnohospodárstvo. Chov hmyzu si pritom musíme predstavovať ako akúsi masovú produkciu na hmyzích farmách, jeho zber vo voľnej prírode by bol neefektívny a ako hovorí docentka Marie Borkovcová škodlivý pre prírodu. Mohol by totiž narušiť populácie jednotlivých druhov. Hmyz se dá chovat i tam, kde skot chovat nelze. Odmítáme principielně sběr hmyzu ve volné přírodě a dovoz hmyzu ze zahraničí. Pracujeme s těmi druhy hmyzu, které se u nás již komerčně chovají. Jsou to například malý moučný červ (potemník moučný), velký moučný červ (potemník brazilský), cvrček stepní, saranče stěhovavá a různé druhy švábů. Zdraví, ekologickí, ale odporní Západná kultúra je jednou z mála, ktoré hmyz ako stravu odmietajú. Starovekí Gréci a Rimania pritom takýmto druhom potravy nepohŕdali. O tom, aké druhy hmyzu chutia najlepšie, písal už Aristoteles. Dôvodov, prečo hmyz zmizol z našich kuchýň, môže byť niekoľko. Židia nepovažujú hmyz za kóšer a toto tabu sa mohlo premietnuť aj do kresťanstva. Americký entomológ a predný expert na entomofágiu (alebo pojedanie hmyzu) Gene DeFoliart sa domnieva, že zmena nastala pri intenzívnejšom prechode k poľnohospodárstvu, kedy sa na hmyz začalo pozerať ako na škodcu úrody. Jeho zaoceánsky kolega, antropológ Marvin Harris zas tvrdí, že hmyz je tabu v tých kultúrach, kde sú bežné iné zdroje proteínov, ktorých obstarávanie zaberá buď menej času, alebo ľudského úsilia. Môžeme sa teda aj napriek nášmu kultúrnemu odporu naučiť hmyziu stravu jesť? Holandský entomológ a známy propagátor jedenia hmyzu Marcel Dicke si myslí, že tento prechod bude pomalý. Najprv sa bude hmyz do potravín zamiešavať len ako ingrediencia a v jedle ho nebude ani cítiť, ani vidieť predstavme si na múku pomleté múčne červy; a v roku 2020 by už rád videl hmyz ako bežnú, viditeľnú súčasť jedálnička Európanov. Odpor, ktorý bráni konzumácii hmyzu, sa podľa neho postupne odbúra, podobne ako tomu bolo v prípade jedenia kreviet či sushi. Napomôcť by tomu mohla aj nová európska legislatíva, ktorá by umožnila chov, spracovanie a distribúciu hmyzu ako suroviny pre ľudskú výživu. Hmyz už vlastne v nemalých množstvách nevedome konzumujeme aj dnes, odhadom až pol kilogramu ročne. V pive alebo v marmeláde sa napríklad istý počet hmyzích telíčok toleruje, pretože ich pri výrobnom cykle nejde eliminovať. To sú však len najkrikľavejšie prípady. S časťami hmyzu môžeme počítať v takmer každej z potravín jednoducho preto, že hmyz je všade okolo nás. Popri takejto necielenej konzumácii sa hmyz používa v potravinárstve aj zámerne, ako umelé farbivo E 120. Košenila, alebo tiež karmín, je prírodné potravinárske farbivo, ktoré sa získava zo sušených tiel samičiek červca nopálového a používa sa pri prifarbovaní v cukrárstve, výrobe niektorých alkoholických nápojov alebo krabích tyčiniek. Rozhodne teda neplatí, že západný jedálniček bol doteraz výlučne bezhmyzí. Čo na to cvrček? Výhody hmyzej stravy pre človeka a životné prostredie sú zrejmé. Je však pojedanie hmyzu etické? Pociťuje hmyz niečo ako bolesť? Docentka Borkovcová tvrdí, že všetky živé organizmy, teda aj rastliny, nejakým spôsobom na vonkajšie nepríjemné podnety reagujú. Usmrcovanie hmyzu pri varení je však podľa nej veľmi rýchle. To je v mnohých prípadoch pravda, mnoho druhov hmyzu putuje priamo do horúcej vody alebo na rozpálenú panvicu a ich smrť je takmer okamžitá. Niektoré typy príprav sú však viac drastické. Cvrčkom sa pred tepelnou úpravou odtrhávajú krídelka, hlavičky a nožičky, vytiahne sa im črevo a zostane len trup, ktorý je najlahodnejší. Druhy, ktoré sa jedávajú celé, sa navyše nechávajú pred prípravou vyhladovať, aby sa im vyprázdnili črevá. Je tak veľmi nepravdepodobné, že by na hmyz v strave ako na alternatívu kývli vegetariáni či vegani, ktorí sa práve utrpeniu zvierat snažia vyhnúť. Na rozdiel od propagátorov hmyzu veria, že proteíny sa dajú získať čisto z rastlinnej stravy a dopĺňať ich tými živočíšnymi nie je nutné. Musíme však uznať, že pri hmyze odpadávajú etické problémy, spojené s produkciou mäsa spomeňme napríklad utrpenie dobytka pri prevoze na bitúnky. Bude zaujímavé sledovať, ako sa hmyzia strava v budúcnosti ujme a ktorou cestou sa bude uberať. Ak bude hmyz na jedálničku figurovať čisto ako exotická delikatesa, na ktorej si budú, podobne ako je tomu dnes v New Yorku, pochutnávať horné tisíce, nebude to mať žiadny prospech. Naopak to môže ublížiť cudzokrajným druhom, ktorých populácia môže rapídne klesnúť, ako sa to stalo napríklad pri juhoázijských druhoch morských rýb. Užitočné odkazy:: www.hmyznataliri.cz, www.food-insects.com. 12
reportáž Údolí Severní transostrovní dálnice poskytuje zajímavé výhledy, foto na s. 11 14: Jan Miessler Jan Miessler Překrásný ostrov s ošklivými jizvami Elektronika, skútry, jízdní kola, zvláštní mezinárodní postavení a především historicky dané soupeření s pevninskou Čínou asi tolik si obyčejný Čech vybaví v souvislosti s východoasijským ekonomickým tygrem na Tchajwanu, který letos podle svého vlastního kalendáře, počítaného od svržení poslední čínské dynastie Čhching v roce 1911, žije ve velmi kulatém roce sto. Navzdory nezájmu zahraničních turistů nejde jenom o typicky asijské přelidněné a trvale neudržitelné betonové peklo zejména v horách, zabírajících velkou část ostrova, je příroda dosud mocná. I tady ovšem civilizace způsobila přírodě nepřehlédnutelné jizvy. Čínská republika na Tchajwanu je po Čínské lidové republice (té na pevnině) druhou, menší, méně známou a méně mezinárodně uznávanou Čínou. Druhá je přesto, že je vlastně v mnoha věcech první: letos slaví sté narozeniny, zatímco režim na pevnině teprve před dvěma lety oslavil šedesátku, první je i v hrubém domácím produktu na obyvatele nebo třeba v míře demokratizace. Jenomže s Tchajwanem je to zároveň poněkud složité: Čínskou republiku, která nyní existuje pouze na Tchajwanu, vyhlásil Sunjatsen v roce 1911 pouze na pevnině, přičemž Tchajwan v té době byl (a až do roku 1945 zůstal) kolonií Japonského císařství. Pevninská Čína, kde od roku 1949 vládne komunistická strana, pro změnu považuje tchajwanskou Čínu za svou vzbouřenou provincii, přestože tu nikdy nevládla a přestože se, vzato kolem a kolem, vlastně vzbouřili Maovi komunisté proti vládě Čankajškova Kuomintangu. Mezinárodní diplomaté si proto už sedmou dekádu zvykají na princip jedné země, dvou systémů. Dvacetimilionový Tchajwan si tváří v tvář miliardové Číně na své druhé místo časem také pragmaticky zvykl, stejně jako na všemožné ústrky na mezinárodním poli, kde má jeho pevninská sestřička tendenci hlasitě si stěžovat, kdykoliv s jejím tchajwanským bratříčkem někdo byť jen slovíčko prohodí. Když ale v roce 2005 tvůrci Indexu udržitelnosti životního prostředí (Environmental Sustainability Index, ESI) umístili ve svém žebříčku Tchajwan na druhé místo od konce s tím, že přírodu usilovněji likviduje už jenom Severní Korea, vyvedlo to z míry i jinak otrlé tchajwanské vzbouřence. Těsně před Nigerem, těsně za Spojenými státy Někteří se (celkem právem) jali cupovat poněkud náhodně vykonstruovanou metodologii výzkumu, někteří ale začali hloubat nad tím, jak se to safraporte mohlo stát, když přece alespoň na papíře Tchajwan dělá pro životní prostředí mnohem víc než Čína. Signály, které na překrásný ostrov (podle portugalského názvu 13
reportáž Čankajškovu antikomunistickou silnici nejsnáze pokoříte na skútru Hlavní turistická základna, vesnice Tchiensiang. Tunely vytesané do skály jsou pro transostrovní silnici typické. Chrám věčného jara, postavený na památku zahynulých dělníků. ostrova Illha Formosa ) vyslaly následující ročníky environmentální hitparády, byly navíc velmi rozporuplné: v roce 2006, kdy byl žebříček v rámci inovace akademického ptydepe přejmenován na Index výkonnosti životního prostředí (Environmental Performance Index, EPI), skončil Tchajwan na druhém místě od konce podruhé, tentokrát před africkým Nigerem. V žebříčku z roku 2008 naopak díky občerstvené metodologii povyskočil až na čtyřicáté místo těsně za Spojené státy, aby pak v roce 2010 z žebříčku zcela zmizel, přestože jej Peking ještě nezhltl. V konečném součtu ale tato studená environmentální sprcha znamenala pro tchajwanské životní prostředí spíš plus než minus: stala se jedním z impulsů pro to, aby se narůstající ekologické problémy začaly konečně řešit víc než jen kosmeticky. Akcent na ochranu životního prostředí byl navíc jednou z viditelných možností tehdejší zelené vládní koalice kolem Demokratické progresivní strany, jak se zřetelně vymezit a odlišit od svých předchůdců, konzervativních tvůrců tchajwanského ekonomického zázraku z modrého Kuomintangu. Tchajwan byl zkrátka zelený, ne modrý, a tak dostaly zelené aktivity zelenou. Mezi hlavní rány, které tchajwanský ekonomický zázrak krásnému ostrovu uštědřil, patří intenzivní zemědělství v horách, způsobující znečištění, sesuvy půdy nebo dokonce záplavy v nižších polohách; dále vysoce rozvinutý průmysl, stále ještě relativně často vypouštějící nezpracovaný odpad jen tak do řeky; a samozřejmě také přelidněná města ve formě asfaltových džunglí, skrz která se neúnavně prodírají statisíce čmoudících skútrů, nejčastěji opět Made in Tchajwan, a která produkují příliš mnoho odpadu na to, aby ho ostrov o rozloze poloviny České republiky mohl nějak smysluplně absorbovat. Komu se nelení, tomu se zelení, a tchajwanské environmentální aktivity se v minulé dekádě doslova odrazily ode dna. Navzdory zvyšování emisních standardů, čištění řek nebo budování městských parků a cyklostezek ale o trvalé udržitelnosti ostrova není ještě zdaleka rozhodnuto. Mezi pověstná místní panoramata patří vedle mrakodrapu Tchajpei 101 třeba i pláž s kontroverzní jadernou elektrárnou na horizontu a závodníci na tradičních dračích lodích se zase při tréninku stále proplétají mezi uhynulými rybami ve velmi kalné vodě, které se není radno dotknout ani tím nejzbytečnějším prstíčkem. Jakýmsi průsečíkem environmentálních problémů Tchajwanu je ovšem doprava; podívejme se proto nyní na příběh tří silnic, ve kterém se odrážejí úspěchy a prohry někdejšího budovatelského úsilí i současných snah environmentalistů rezignovat na příliš nákladné dobývání nedostupných lokalit a ponechat přírodu jejím vlastním procesům. 14
reportáž Opuštěný úsek silnice známý pod názvem Vlaštovčí jeskyně. Také tomuhle se na Tchajwanu říká highway. Impozantních vodopádů je v soutěsce Taroko hodně. Jeden ze dvou mostů poblíž vesnice Baling na Severní transostrovní silnici. Čankajškovy antikomunistické silnice Pokud se podíváme na mapu, zjistíme, že Tchajwan je ostrov s páteří. Tou páteří jsou hory, táhnoucí se od severu k jihu a rozdělující zemi na hi-tech západ a momentálně poněkud zaostalý východ, kde by lišky společně s autorem tohoto článku nejspíš dávaly dobrou noc, kdyby ovšem ta zatrolená čínština nebyla tak těžká. Zatímco na západě je díky hyperaktivnímu ministerstvu dopravy dopravní síť hustá tak, že by se dala krájet, a dvě největší tchajwanská města Tchajpei a Kaohsiung spojují kromě jedné vysokorychlostní a jedné obyčejné železnice také dvě dálnice a tři silnice, na východě kopíruje pobřeží od severu k jihu společně se železnicí jedna jediná highway, která se v přístavním městě Hualianu rozdvojuje, aby se v druhé východotchajwanské metropoli Tchajtungu opět spojila. Turističtí průvodci v této souvislosti doporučují nikam nespěchat a stovky kilometrů jízdy rurální krajinou s oceánem vlevo a velehorami vpravo si pečlivě vychutnat. Podle stejných průvodců ovšem ještě lepší panoramata nabízejí všechny tři takzvané transostrovní dálnice, vinoucí se napříč centrálními horami a spojující ospalý východ s rušným západem. Ještě před padesáti lety znamenala cesta do hlavního města tchajwanského východu, přístavu Hualien, poměrně vzrušující letecké dobrodružství, spočívající v přeletu přes třítisícové vrcholky, nebo mnohahodinovou cestu podél pobřeží po silnici smrti číslo devět. Ta byla v některých úsecích tak úzká, že umožňovala jenom střídavý jednosměrný provoz; v praxi to vypadalo tak, že na obou koncích takového úseku seděl strejda a počítal, jestli počet aut, která z rizikového úseku vyjela, odpovídá tomu, co napočítal kolega na druhém konci při jejich vjezdu. Situace se změnila v padesátých letech minulého století poté, co se Tchajwan proměnil z japonské kolonie v odrazový můstek zbytků poraženého Kuomintangu pro zamýšlené znovudobytí pevniny. Když se však Čankajškovi nepodařilo zlomit páteř čínským komunistům, rozhodl se zlomit páteř alespoň tchajwanským horám a postavit přes ně ony zmiňované silnice. Oficiálními důvody pro jejich stavbu se stal u nás velmi povědomý boj proti komunismu a také ekonomický rozvoj obtížně dostupných horských oblastí. Nejzávažnější příčinou se ovšem zřejmě stala potřeba nějak naložit s veterány občanské války, kteří na ostrov ustoupili společně se svým poraženým vojevůdcem: právě při stavbě tří transostrovních silnic našly uplatnění tisíce z nich, po dokončení se pak navíc mohly usadit v oblastech, které tyto silnice otevřely. Pokud se ale opět podíváme na aktuální mapu, zjistíme, že se příroda s Čankajškovým lámáním tchajwanského hornatého hřbetu v dlouhodobé perspektivě nesmířila: ze tří legendárních silnic je dnes ve své plné délce průjezdná jen ta nejméně zajímavá z nich, severní. Naopak významná část západního úseku centrální silnice, 15
reportáž opakovaně zničená tajfunem, nebude zřejmě nikdy obnovena, a o tom, jak to dopadne s podobně postiženými úseky od roku 2009 neprůjezdné jižní silnice, se pořád ještě lobbuje. Jako nepřítel se příroda minimálně vyrovnala komunistům. Dopravní válka proti přírodě Metafora války v souvislosti s výstavbou a údržbou trojice silnic je historicky autentická a svým způsobem vystihuje i někdejší vztah dopravních budovatelů vůči divočině. První a v současnosti turisticky nejpopulárnější centrální transostrovní silnice číslo osm, spojující Hualian s Tchajčungem, totiž byla postavena koncem padesátých let za doslova válečných podmínek. Tyto podmínky dnes nejlépe přibližují staré fotografie bývalých Čankajškových vojáků, rubajících skálu krumpáčem nebo balancujících na provizorních bambusových lešeních nad propastí, přičemž mají na zádech pomocí dvou větví připevněný proviant. Zhruba šest tisíc veteránů, kteří silnici stavěli, nemělo k dispozici prakticky žádnou mechanizaci. Nyní tolik populární tunely v turisty zaplavené soutěsce Taroko tak vznikly za použití kladiva a dláta, krumpáčů a dynamitu. Nedostatek mechanizace a kapitálu logicky kompenzovaly vysoké výdaje na straně lidských životů. Při stavbě zahynuly přes dvě stovky pracovníků a řada dalších utrpěla vážná zranění: nejčastěji někomu na hlavu spadl kus skály, případně on sám spadl ze skály, často včetně auta, které ho právě někam převáželo. Jedním z nejfotogeničtějších míst silnice se proto stal poměrně malý a kvůli sesuvům okolních skal několikrát obnovovaný chrám, zasvěcený lidem, kteří v boji s přírodu položili život. Z informační tabule na vyhlídkové plošině se dozvíme nejen to, že hlavní stavbyvedoucí tento chrám každoročně navštěvoval ještě dalších třicet let po dokončení projektu, aby zavzpomínal na zahynulé spolupracovníky, ale také to, že Čankajškovi veteráni opravdu vnímali stavbu silnice jako válku: na rozdíl od té občanské, kde byl rudý nepřítel poměrně snadno identifikovatelný, ovšem nebezpečí ze strany nepřátelské přírody číhalo všude. Nákladný boj proti zacelování jizev A příroda se nevzdala ani po zprovoznění silnice. Pokud se od chrámu vydáme dál do vyšších poloh, brzy zjistíme, že původní pracně vybudovaná trasa musela být později na mnoha místech nahrazena novými úseky; ze zbytků těch původních jsou nyní atrakce pro turisty, kteří si mohou dokonce zdarma zapůjčit helmu, protože na geologicky mladém, nestabilním a navíc častým tajfunům vystaveném ostrově prší z kopců kamení prakticky neustále. Opustíme-li ale turisticky nejzprofanovanějších prvních několik kilometrů, kde kvůli autobusům s turisty z pevninské Číny (jaká ironie!) vznikají v sezoně zácpy, neustále stoupající silnice bez jakýchkoli rovných úseků dá brzy civilizaci vale a kromě občasného náklaďáku s melouny vás doprovázejí jenom podmanivá panoramata divokých hor. Krajina, kterou se tato velmi nákladná silnice prodírá, je velmi liduprázdná. A samozřejmě i když klišé v Sedmé generaci obvykle nepěstujeme majestátně krásná. Osamělého cestovatele na dostatečně silné motorce to potěší, ovšem náklady na udržování desítek kilometrů silnice vysoce převyšují zisky z několika vysokohorských farem, respektive turistických zařízení, ke kterým silnice poskytuje přístup. Není třeba totiž jenom pravidelně uklízet napadané kamení, ale prakticky po každém větším tajfunu, kterých Tchajwan zasáhne do roka několik, znovu budovat celé úseky, poškozené sesuvem půdy. Silnice v tchajwanských horách je zkrátka jizva, kterou se příroda neustále snaží zacelit. Uzavřít tyto úseky je ovšem pro centrální vládu v Tchajpeji politicky ošemetná záležitost: kromě zasloužilých veteránů totiž všechny tři transostrovní silnice napojují na civilizaci také komunity tchajwanských etnických menšin, které argumentují tím, že opuštění vybudovaných úseků silnic je vlastně rasová diskriminace, které si ostatně od Číňanů v minulosti užili habaděj. A tak zmiňovaný úsek nejstarší transostrovní dálnice číslo osm musel být nákladně obnoven. Ovšem pouhý měsíc před oficiálním otevřením byl opět smeten tajfunem, což vládu přimělo k protiargumentu, že vyhazovat peníze daňových poplatníku tímto způsobem se jí zdá poněkud nešťastné. Přerušený úsek je naštěstí možné objet po alternativní silnici číslo 14. To jižní transostrovní dálnice číslo 20, neprůjezdná od roku 2009, žádnou takovou alternativu nemá, a rozhodnutí ponechat zničený úsek uprostřed hor jejich osudu prakticky znamená zánik některých usedlostí. Na řadě poškozených úseků se sice momentálně stále pracuje, příslušní představitelé se ale už nechali slyšet, že kompletní obnova údajně nejkrásnější tchajwanské trasy nedává ekonomický smysl. Coda Trojice silnic napříč centrálním tchajwanským pohořím však rozhodně nepředstavuje jediný projekt místních dopravních budovatelů s problematickými dopady na životní prostředí. Třetí pohled na mapu a následné srovnání se staršími vydáními ale prozradí, že se na Tchajwanu zřejmě opravdu něco zeleného děje, i když u vládního vesla jsou momentálně opět modří hoši z Kuomintangu. Přerušovaně zakreslené úseky zamýšlených silnic napříč národními parky a přírodními rezervacemi z novějších vydání jeden po druhém mizejí. Plán postavit silnici kolem celého ostrova se zadrhl na devadesáti devíti procentech a poslední procento nezastavěného tchajwanského pobřeží bylo místní samosprávou vyhlášeno za dočasnou rezervaci. Doufejme, že desítky tisíc podpisů pod peticí za ponechání kousku pobřeží na jihovýchodním cípu ostrova matce přírodě přesvědčí neúnavné dopravní ministerstvo, že asfalt opravdu nemusí být všude. Ministerstvo se ale nevzdává, a jak známo z jiných dob a zemí, chce mít svůj plán splněný na sto procent. Stejně tak se ovšem nevzdává ani zjizvená tchajwanská příroda a její ochránci. Překrásný ostrov v roce sto to zkrátka na ekologické frontě nemá zdaleka vyhráno, ale možnosti tu jsou. Tchajwanské počasí mění horské silnice k nepoznání. 16