MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV PEDAGOGICKÝCH VĚD Aktivity vyvíjené nad rámec vzdělávacího programu ve prospěch žáků v brněnských pomocných školách Závěrečná práce Vypracovala: Hana Doležalová Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Čiháček, Ph.D. BRNO 2003
2
3
OBSAH: Úvod 5 1. Několik poznámek z historie pomocného školství v českých zemích 7 2. Současný systém péče o jedince s mentálním postižením v České republice 9 3. Výchovná a vzdělávací práce pomocné školy jako celku 11 3.1. Pomocná škola 14 3.2. Přípravný stupeň pomocné školy 19 3.3. Rehabilitační třídy pomocné školy 22 4. Základní charakteristika vybraných pomocných škol v Brně a jejich specifika 24 4.1. Aktivity pomocné školy pro děti s více vadami ELPIS 28 4.2. Aktivity pomocné školy na Ibsenově ulici 33 4.3. Aktivity pomocné školy při ÚSP pro tělesně postiženou mládež Kociánka 36 4.4. Aktivity pomocné školy při Fakultní nemocnici Pekařská 53 40 5. Komparace pomocných škol z hlediska aktivit a cílů aktivit organizovaných pro žáky 43 Závěr 47 Použitá literatura 48 4
ÚVOD Prubířským kamenem demokracie a humanity každé civilizace je úroveň péče o ty osoby, které jsou na péči nejvíce závislé. Jde o staré, nemocné, zdravotně postižené. Specifickou skupinu mezi zdravotně postiženými lidmi tvoří osoby s mentální retardací. A právě tyto osoby představují mezi všemi postiženými jednu z nejpočetnějších skupin, jednu z nejpotřebnějších skupin, a přesto skupinu, o které se toho mezi veřejností mnoho neví. U lidí s mentální retardací dochází k odlišnému vývoji jak rozumových schopností tak i dalších psychických vlastností. Pro jejich úspěšný vývoj a maximální rozvoj je nanejvýše důležitá cílevědomá, soustavná a trpělivá výchova a vzdělávání, vycházející ze znalosti problematiky mentální retardace a všeho, co s ní více či méně úzce souvisí. Výchovu a vzdělávání lidí s mentálním handicapem chápeme jako celoživotní proces podobně jako je tomu u ostatních lidí. Jejich kognitivní procesy probíhají podstatně pomaleji než u většinové části populace a z toho důvodu vystupuje stále výrazněji do popředí potřeba jejich permanentního rozvíjení, stálého opakování a prohlubování znalostí a dovedností a jejich soustavného vedení ke stále komplexnějšímu poznávání okolní skutečnosti. Většina obyvatel České republiky si jistě uvědomuje jakou transformací prošlo a ještě prochází naše školství od roku 1989, resp. 1990. Ale mnoho z nás tyto změny vnímá jen jako vztažené ke školství pro většinovou populaci (tzv. zdravou část). Naštěstí k velice významným změnám dochází i na poli speciálního školství, a to především v oblasti vzdělávání osob s mentálním postižením. Pryč je doba, kdy byly děti s mentálním postižením odkládány do ústavů, kdy se za ně rodina styděla a snažila se na jejich existenci zapomenout. Dnes se můžeme běžně setkávat s těmito lidmi na ulici, v obchodech a na mnoha jiných místech. Ale to není to nejdůležitější. Opravdu velkým pokrokem je fakt, že dnes už nejsou děti s mentální postižením automaticky zbavovány povinnosti školní docházky, ale naopak jsou pro ně vytvářeny stále nové možnosti vzdělávání. Mám na mysli především transformaci pomocné školy do dnešní podoby, vznik přípravného stupně pomocné školy a možnost vzniku rehabilitačních tříd pomocné školy. Cílem práce je vysledovat a charakterizovat nabídku aktivit, konaných nad rámec vzdělávacího programu, pro žáky na jednotlivých brněnských pomocných školách, se zvláštním zřetelem k cílům těchto aktivit. Poté srovnání převažujících cílů na jejichž základě jsou organizovány jednotlivé činnosti v zařízeních a také porovnání případných rozdílů v cílech aktivit každého zařízení. Jedná se o čtyři brněnské pomocné školy. 5
Práce je tvořena částí teoretickou a empirickou. Teoretická část seznamuje s historickým vývojem pomocného školství v českých zemích od konce 19. století do počátku 90. let století dvacátého. Následuje obecný obraz pomocných škol a stručná charakteristika jednotlivých stupňů pomocné školy, přípravného stupně a rehabilitačních tříd. Právě poznání jejich cílů a obsahu práce pokládám za velmi důležité pro porozumění nabídce aktivit, ne vždy přímo souvisejících s výukou. Tuto část jsem zpracovala na základě prostudování odborné literatury, monografií, vyhlášek, zpráv a příspěvků v časopisech věnujících se tematice pomocného školství. V empirické části se věnuji nabídce čtyř brněnských pomocných škol. Jedná se o aktivity, které jsou částečně náplní volného času, částečně se uskutečňují ve vyučování, ale nejsou jeho bezpodmínečně vyžadovanou součástí. Poznatky a informace o těchto aktivitách jsem získala na základě osobních návštěv zmíněných zařízení. Při zpracování této práce jsem využila tyto metody: v počáteční fázi šlo o práci s odbornou literaturou, pro jejíž studium jsem zvolila metodu analýzy, syntézy a metodu diachronní. Během svých návštěv v uvedených pomocných školách jsem využívala převážně metody rozhovoru s vedením škol, pracovníky i žáky a analýzy verbálních odpovědí. Rovněž jsem analýze podrobila školní dokumenty týkající se života škol a jejich žáků (výroční zprávy, denní programy, rozvrhy, atd.). 6
1. Několik poznámek z historie pomocného školství v českých zemích Počátky systematické péče o slabomyslné jedince u nás klademe do doby založení prvního ústavu pro idioty roku 1871 v Praze. Ústav byl založen Spolkem sv. Anny z popudu lékaře a učitele Karla Slavoje Amerlinga. Při založení nazval Amerling ústav názvem Hephata, roku 1898 byl přejmenován na Ernestinum. Amerling v ústavu sledoval především tělesné abnormity chovanců chrup, vlasy, nehty a vady končetin. Slabomyslnost třídil podle vzezření a ne podle vzdělavatelnosti. Ústav získal dobrou pověst i v zahraničí, ale po Amerlingově smrti upadal až do doby nástupu MUDr. Karla Herforta. Herfort již rozlišoval slabomyslnost vrozenou (do 4 let) a získanou (po 4. roce věku). Třídil chovance podle vzdělavatelnosti (debil, imbecil, idiot). Všímal si zvláště tělesných znaků slabomyslných, sledoval abnormity chrupu, ale zdůrazňoval nutnost všímat si celé osobnosti mentálně postižených. Významný je také jeho přínos ve studiu rodokmenů slabomyslných. (Edelsberger, 1974, s. 24) V tomto období, na přelomu 19. a 20. století se objevují další významná jména spojená s péčí o mentálně postižené jedince. Jde především o brněnského univerzitního profesora Jana Kaprase a profesora Františka Čádu. První pomocná třída v Praze byla zřízena roku 1896 při obecné dívčí škole u sv. Jakuba na jejímž místě je dnes Speciální škola Karla Herforta (v Josefské ulici č. 4 na Malé Straně). Iniciátorem jejího vzniku byl univerzitní profesor Jan Šauer z Augenburku. Potom vznikaly další pomocné třídy i školy v Čechách a na Moravě. Za dobu svého trvání pomohly pomocné školy zkvalitnit život nejen mnoha svým žákům s mentálním postižením, ale vyprofilovaly i řadu odborníků, speciálních pedagogů psychopedů. Nelze opomenout přínos již zmíněného prof. Čády, ale i Josefa Zemana, Karla Herforta, Jana Mauera, Františka Sedláčka, Jana Dolenského, Františka Ludvíka, Antonína Heverocha a řady dalších. Během dlouholetého působení těchto zakladatelů a jejich následovníků byl dán pevný základ speciálně pedagogické metodologii v oblasti vzdělávání žáků s těžším stupněm mentálního postižení. (Teplá, 1997, s. 5) V prvních dvou desetiletích 20. století se konaly tři sjezdy pro péči o slabomyslné a pomocné školství, známé také jako Čádovy sjezdy. 1 Tyto sjezdy přispěly k seznámení 1 První sjezd se konal roku 1909 v Praze, druhý roku 1911 v Brně a třetí roku 1913 v Polské Ostravě. Vždy se jich účastnilo velké množství jak vědců (lékařů, právníků, odborných pedagogů), tak také učitelů z praxe i z těch nejzapadlejších vesniček naší země. Ze všech sjezdů byly vydány sjezdové zprávy s přednesenými referáty. 7
veřejnosti s důležitostí budování pomocného školství u nás. Ale až do války, resp. do vzniku samostatné republiky byl velký nedostatek pomocných škol a tříd, které absolutně nestačily pokrýt poptávku. I po roce 1918 zůstaly ústavy pro postižené děti a mládež v soukromých rukou, převážně byly spravovány charitními řeholními řády. Státní zařízení byla výjimkou. Významným krokem bylo vydání zákona o pomocných školách (třídách) roku 1929. Protože návrh zákona byl schválen v době hospodářské krize, byl formulován velice opatrně a umožňoval obcím vyhnout se jeho plnění. V ustanoveních 12 a 17 umožňoval zřizování pomocných škol ze zákona nezbytných tam, kde bylo v obci nebo okresu více než 30 dětí povinných navštěvovat pomocnou školu. Roku 1928 byly vydány jednotné učební osnovy pro pomocné školy. (Edelsberger, 1974, s. 35 a n.) V roce 1948 byly pomocné školy včleněny do školského systému jako jeden z druhů škol pro postiženou mládež. Až do konce 70. let sloužila pomocná škola jen jako diagnostické zařízení, ve kterém mohlo dítě pobývat maximálně dva roky a to jen do věku devíti let. Na základě pedagogického pozorování mělo být rozhodnuto, zda bude přeřazeno do zvláštní školy nebo bude zbaveno školní povinnosti. Pomocné školy se zřizovaly jako internátní. Vyučování se omezovalo na výcvik řeči, vytváření základních početních představ a individuální logopedickou péči. Pomocná škola byla organizačně členěna na nižší stupeň s tříhodinovou výukou a vyšší stupeň s výukou o hodinu delší. Zkušeným učitelům bylo povoleno vyučování formou volného rozvrhu, učebnice nebyly. Roku 1976 byl vydán klasifikační řád. Teprve roku 1978 byla zavedena desetiletá povinná školní docházka na všech školách pro mládež vyžadující zvláštní péči. Ale pomocná škola zůstala osmiletá a organizačně se členila na nižší, střední a vyšší stupeň. První dva stupně byly tříleté, poslední dvouletý. V učebním plánu pomocné školy byly tyto předměty: výchova smyslová, rozumová, pracovní estetická, tělesná a sportovní a individuální logopedická péče. I tak šlo o pokrok oproti předchozí situaci. Od školního roku 1990/1991 byla docházka žákům na pomocných školách prodloužena na deset let tím, že byla rozšířena o dvouletý pracovní stupeň. Také bylo umožněno zřizovat třídy pomocné školy při zvláštních školách a při ústavech sociální péče. Po absolvování pomocné školy má žák možnost ještě pokračovat jeden až tři roky v přípravě v praktické škole. 8
2. Současný systém péče o jedince s mentálním postižením v České republice V programovém prohlášení MŠMT ČR ze dne 14. srpna 1992 se říká, že vzdělání samo je: hodnotou zásadní důležitosti jak v životě jednotlivých občanů, tak v životě společnosti. Jedincům umožňuje plné rozvinutí jejich osobnosti, zajištění hmotné existence, otevírá jim možnost najít své uplatnění ve společnosti a dojít životního uspokojení. Patří proto k nezcizitelným hodnotám a právům každého člověka. Na komplexní péči zajišťující výchovu a vzdělávání mentálně postižených jedinců včetně poradenské činnosti se podílejí v současnosti resorty ministerstev zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí systémem speciálních škol a zařízení od věku předškolního až do stáří (stacionáře, ústavy sociální péče pro mentálně retardované, školy a speciálně pedagogická centra). Vedle těchto státních institucí vznikla po roce 1990 řada alternativních forem pomoci mentálně retardovaným v podobě nestátních organizací církve, nadací, občanských sdružení, soukromých společností atd. Speciální školy poskytují pomocí zvláštních vyučovacích metod, forem a prostředků výchovu a vzdělávání žákům mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým, žákům s vadami řeči, obtížně vychovatelným a žákům nemocným a oslabeným, umístěným ve zdravotnických zařízeních. Připravují tyto žáky k začlenění do pracovního procesu a života společnosti. Do systému speciálních škol patří: speciální základní školy, speciální střední školy, zvláštní školy, odborná učiliště, praktické školy, pomocné školy a speciální mateřské školy. Speciální školy jsou součástí výchovně vzdělávací soustavy České republiky. (Edelsberger, 2000, s. 348) Pro mentálně postižené děti je určena speciální mateřská škola, zvláštní škola, pomocná škola, odborné učiliště a praktická škola. Pro žáky smyslově postižené, pro žáky s vadami řeči, pro žáky s tělesným postižením, kteří jsou také mentálně postižení se zřizují zvláštní a pomocné školy pro sluchově postižené, zvláštní a pomocné školy pro zrakově postižené, zvláštní a pomocné školy pro tělesně postižené a zvláštní a pomocná škola pro žáky s více vadami. Obdobně je tomu i v případě odborných učilišť a praktických škol. Pro děti s těžkým mentálním postižením jsou určena školská účelová zařízení pro jednoletou až tříletou přípravu na vzdělávání před jejich zařazením do pomocné školy (přípravný stupeň). Do speciálních škol se přednostně zařazují a přijímají žáci, kteří se nemohou s ohledem na své postižení vzdělávat v základních a středních školách. Jestliže nastane v průběhu docházky žáka do speciální školy změna v charakteru postižení žáka nebo speciální 9
škola přestane odpovídat stupni postižení žáka, je ředitel speciální školy, do které je žák zařazen, povinen podat, po projednání se zákonným zástupcem žáka, návrh na přeřazení žáka do jiné speciální školy nebo do základní či střední školy. 2 O zařazování a přeřazování žáků do speciálních základních škol, zvláštních škol, pomocných škol a přípravného stupně pomocné školy rozhoduje ředitel školy se souhlasem zákonného zástupce žáka. Speciální mateřské školy a speciální školy mohou být zřizovány jako internátní školy poskytující dětem a žákům kromě vzdělávání celodenní výchovu, ubytování a stravování. Internát zabezpečuje výchovu mimo vyučování a přípravu na vyučování také žákům, kteří jsou v celodenní péči školy. Základními pilíři speciálního školství pro mentálně postižené děti a mládež jsou školy se vzdělávacími programy zvláštní školy a pomocné školy. Do zvláštních škol se zařazují žáci s takovými rozumovými nedostatky, které jim přes veškerý individuální přístup učitele znemožňují úspěšně se vzdělávat v základní škole. Jedná se především o děti s lehkou mozkovou dysfunkcí a o děti v hraničním pásmu mentální retardace. Pomocné školy jsou určeny dětem s mentálním postižením takového charakteru a rozsahu, že jim znemožňuje prospívat i ve zvláštní škole. Při speciálních školách pro mentálně postižené děti pracují speciálně pedagogická centra, která zajišťují komplexní podklady k rozhodnutí o zařazení dítěte nebo žáka do speciální školy, provádí depistáž v daném regionu, zabezpečují komplexní speciálně pedagogickou, psychologickou a sociální diagnostiku, poskytují poradenskou a metodickou činnost v oblasti psychopedické problematiky, poskytují pomoc v otázkách profesní orientace žáků s mentální retardací, atd. 3 Pro děti a mládež s mentálním handicapem, případně ještě nějakým dalším přidruženým postižením, tedy existuje řada školských zařízení. Tak mají možnost od předškolního věku až do dospělosti navštěvovat vhodný typ zařízení a získávat vzdělání v rámci svých možností. A také jejich rodiče mají možnost přijít si pro cenné rady a informace do nově vzniklých speciálně pedagogických center. 2 Viz Vyhláška ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky č. 127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách 3 Tamtéž 10
3. Výchovná a vzdělávací práce pomocné školy jako celku Pomocné školy tvoří variantu v systému škol, ve kterých mohou žáci plnit povinnou školní docházku. V rámci plnění podmínek nezbytných pro vstup České republiky do Evropské unie zabezpečují pomocné školy jeden z nejvýznamnějších úkolů v oblasti práv a svobod občanů. Je jím jak odstranění negramotnosti části populace, donedávna zbavované práva na vzdělání osvobozováním od povinné školní docházky, tak také nabídka optimálních forem vzdělávání pro všechny děti včetně dětí s těžkou a hlubokou mentální retardací, i nejtěžšími kombinacemi vad. Během devadesátých let 20. století došlo k nejvýznamnějším změnám na poli výchovy a vzdělávání osob se středně těžkým a těžkým mentálním handicapem. 4 Nabídka vzdělávacích možností se rozšířila se vznikem přípravného stupně pomocné školy. Pomocné školy vychovávají a vzdělávají žáky s takovou úrovní rozumového vývoje, která jim neumožňuje vzdělávání v základní ani ve zvláštní škole, jsou však schopni osvojit si alespoň některé prvky vzdělání. Obsah výchovně vzdělávací činnosti v pomocných školách je zaměřen na vytváření základních dovedností a návyků, které umožní žákům maximální možnou míru soběstačnosti a orientace v okolním prostředí, na poskytování základních vědomostí a poznatků, odpovídajících úrovni jejich rozumových schopností a především na celkovou kultivaci osobnosti žáků tak, aby se co nejvíce rozvinul jejich lidský potenciál a mohli se stát v maximální možné míře skutečnými členy lidského společenství. (Švarcová, 1997, s. 5) Přípravný stupeň pomocné školy je určen dětem s těžším mentálním postižením nebo kombinovaným postižením, které nejsou schopny zahájit povinnou školní docházku na pomocné škole, jsou však u nich jisté předpoklady rozumového vývoje. Přípravný stupeň má za úkol připravit takto postižené děti na vstup do nižšího stupně pomocné školy. Tříletý přípravný stupeň byl nejprve zřízen jako experiment pod názvem výchovná třída pomocné školy. Hlavním cílem bylo zabránit tomu, aby byly děti zbavovány povinnosti školní docházky. Dnes je přípravný stupeň pomocné školy regulérní součástí pomocné školy, ale jeho návštěva se nezapočítává do povinné školní docházky. Pravdou je, že některé děti ani po absolvování tříletého přípravného stupně pomocné školy nebyly schopny zahájit vzdělávání na úrovni nižšího stupně pomocné školy. Pro ně byly 4 Osobami s mentální retardací těžšího stupně rozumíme osoby s takovou mírou mentálního postižení, které jim znemožňuje získávat vzdělání na úrovni zvláštní školy. (Blíže Švarcová, 1994, s. 4) 11
od září roku 1998 experimentálně zřizovány tzv. rehabilitační třídy, které umožňují naplnění práva na vzdělání dětem s těžkou a hlubokou mentální retardací. Rovněž byly vytvořeny legislativní podmínky pro zřizování tříd pomocné školy při zvláštních školách a při ústavech sociální péče pro mentálně retardované. Jejich existence má v jednotlivých ústavech své opodstatnění, protože u většiny žáků, kteří byli donedávna prohlašováni za nevzdělavatelné, došlo ve velmi krátké době k pozitivním změnám v různých složkách poznávacích schopností, motorických dovedností a sociálních aktivit. Naopak pomocné třídy při zvláštních školách v sobě zahrnují integrační aspekt, protože umožňují žákům s těžším mentálním postižením účastnit se některých aktivit pořádaných zvláštní školou. Jedná se především o aktivity volnočasové při kterých není důvod děti se závažnějším a méně závažným postižením od sebe oddělovat, ale je nejvýše vhodné jim umožnit být spolu. Od školního roku 1993/94 se začal realizovat vzdělávací program pro autistické děti a pro děti s autistickými rysy ve speciálních třídách při pomocných školách. K pozitivním změnám došlo i na úseku dalšího vzdělávání absolventů pomocné školy. Pro ty, kteří nejsou schopni navštěvovat odborná učiliště vznikla nová forma vzdělávání jednoleté až tříleté praktické školy, kde mají možnost osvojit si řadu dovedností potřebných k vykonávání pomocných prací. Také mají možnost návštěvy večerních škol. Vlastní vzdělávací program pomocné školy vyšel z původních, několikrát inovovaných osnov a byl koncipován na základě nových potřeb výchovné a vzdělávací práce ve školách a zařízeních pro děti s retardací těžšího stupně (tzn. pro děti, které nejsou schopny se vzdělávat ani v základní ani ve zvláštní škole). Byl schválen jako doporučený vzdělávací program pro pomocné školy a pro třídy pomocných škol při zvláštních školách a ústavech sociální péče. Absolvent pomocné školy by měl být vybaven takovými vědomostmi, dovednostmi a návyky, které mu umožní zapojit se do života ve společnosti s větší či menší pomocí v závislosti na postižení. Během posledních let pomocná škola výrazně mění svůj charakter. Její vzdělávací nabídka se týká žáků se stále těžším postižením či kombinacemi těžkých postižení, poprvé v historii české speciální pedagogiky jsou vzdělávány autistické děti. 5 Vzhledem k této 5 V pomocných školách ve speciálních auti třídách se vzdělávají autistické děti se současným mentálním postižením. Děti, u nichž je prokázána jediná diagnóza - autismus a žádná jiná vada nepatří do pomocných škol, ale do běžných škol se speciálním vzdělávacím programem pro autisty. 12
skutečnosti se postupně upravuje prostředí na bezbariérové, ve třídách se zřizují odpočinkové koutky, instalují se rehabilitační a hygienická zařízení, vířivé vany a bazénky, psychorelaxační místnosti. Příjemné prostředí školy by mělo kompenzovat postižení dítěte a motivovat rodiče, prarodiče, sourozence a kamarády k návštěvám, obdivu a uznání, po nichž touží všechny děti bez rozdílu rasy, vyznání, ale i svého handicapu. 13
3.1. Pomocná škola Vzdělávání v pomocné škole se řídí Vzdělávacím programem pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy schváleným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy pod č.j. 24 035/97-22 s platností od 1. září 1997. Obecné cíle výchovné a vzdělávací práce pomocné školy Kapitolu věnovanou obecným cílům výchovy a vzdělávání v pomocné škole uvádím proto, poněvadž považuji za nutné, aby si každý čtenář uvědomil, jaké jsou rámcové cíle výchovy a vzdělávání dětí s mentálním postižením a jak se z nich tedy potom odvozují cíle dílčí. Potom je zřejmé z čeho vycházejí jednotlivé školy při organizaci svých aktivit a činností pro žáky. Cílem pomocné školy je rozvíjet psychické i fyzické schopnosti a předpoklady žáků a vybavit je takovými vědomostmi, dovednostmi a návyky, které jim umožní v maximální možné míře zapojení se do společenského života. O úspěšnosti tohoto zapojení ale nerozhoduje jen úroveň rozumových schopností a kvalita vědomostí a dovedností, nýbrž také jejich vztah k ostatním lidem, schopnost komunikovat, navazovat osobní vztahy. Rovněž osobní vlastnosti, povaha a chování nejsou opomenutelné. Pomocná škola vychovává a vzdělává obtížně vzdělavatelné žáky s takovými nedostatky rozumového vývoje, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat ani ve zvláštní škole, jsou však schopni osvojit si alespoň některé prvky vzdělání. Proto by měla pomocná škola ve své práci akcentovat především složku výchovnou, to znamená vést žáky ke kladnému a přátelskému vztahu k lidem a k potřebě zapojit se do společnosti, ke kultivovanému společenskému chování, a rozvíjet jejich komunikační schopnosti a dovednosti, jež jsou nezbytným předpokladem sociální integrace. Protože ale tyto požadavky jsou velmi náročné vzhledem k závažnosti postižení, potřebují žáci nejen speciálně pedagogickou péči učitelů a vychovatelů, ale i pomoc psychologů a dalších odborníků působících v dnešní době ve speciálně pedagogických centrech pro mentálně postižené. Velkým problémem komplikujícím vzdělávání žáků s mentálním handicapem je kromě snížených rozumových schopností především nedostatečná míra koncentrace pozornosti a velmi nízká úroveň volních vlastností. Žáci s mentální retardací, především v mladším školním věku, obvykle neprojevují spontánní zájem o zisk nových poznatků 14
a nejsou schopni sledovat soustředěně vyučování. Oporou učení se ale může stát emocionální stránka žáků. Jedním z úkolů, jež se snaží pomocné školy naplnit s různou míru úspěchu, je vybavení žáků triviem základních znalostí a dovedností, to znamená naučit je základům čtení, psaní a počítání. Zvládnutí těchto požadavků má pro osoby s mentálním handicapem mimořádný význam. Gramotní jedinci se mnohem lépe orientují v okolním prostředí. I když se mnozí nenaučí číst s plným porozuměním textu, jsou alespoň schopni přečíst si jména obchodů, ulic, nápisy na výrobcích atd. Výuka psaní, kromě toho, že poskytne důležitou dovednost, má především význam instrumentální, protože představuje patrně nejpropracovanější metodiku rozvoje jemné motoriky, stimulující současně myšlení žáků. Aby se mohli absolventi pomocné školy dobře uplatnit v jednoduchých pracovních činnostech i při domácích pracích, potřebují si osvojit řadu vědomostí, dovedností a návyků z oblasti pracovní výchovy. Vše čemu se naučí zvýší jejich soběstačnost, samostatnost. Problémem osob s mentálním postižením je na rozdíl od jejich zdravých vrstevníků velké množství volného času, který neumějí účelně využít. A právě v tom jim mohou pomoci dovednosti získané při práci v dílně, třídě, školní kuchyni či na pozemku. Protože neumějí efektivně vyplňovat svůj volný čas, musí fungovat škola jako poskytovatel určitých možností. Pozitivním přínosem je, jestliže si děti a mládež tyto zájmy přenesou i do dospělého života, kdy už nebudou navštěvovat školu. Pro žáky pomocné školy má mimořádný význam tělesná a pohybová výchova, která jim pomáhá rozvíjet motoriku a pohybové dovednosti, překonávat neobratnost a zlepšovat pohybovou koordinaci. Jedním z důležitých úkolů pomocné školy je rozvíjení estetického cítění, vkusu a tvořivosti žáků. Ti jsou sice mentálně handicapovaní, ale to jim nebrání ve využívání značných tvořivých schopností a neobvyklého výtvarného cítění. Téměř všichni mentálně postižení lidé mají rádi hudbu, která jim často pomáhá odreagovat se od starostí a špatné nálady. Obsah jednotlivých vzdělávacích předmětů a výchovných složek se vzájemně překrývá, obdobnými činnostmi se mohou děti zabývat ve více předmětech. Proto je i počet hodin věnovaných jednotlivým předmětů pouze orientační. Také délku vyučovací hodiny nelze jednoznačně vyměřit a dodržovat, vždy záleží na situaci ve třídě, na únavě žáků a na jejich momentálním zájmu o vyučování. V pomocné škole je třeba požadavky operativně přizpůsobovat individuálním schopnostem a možnostem jednotlivých žáků. (Švarcová, 1997, s. 6-9) 15
Organizace pomocné školy Docházka do pomocné školy je desetiletá. Organizačně se škola člení na čtyři stupně: nižší střední vyšší pracovní Nižší a střední stupeň jsou tříleté, vyšší a pracovní stupeň jsou dvouleté. V případě potřeby je možné před nižší stupeň předřadit ještě přípravný stupeň pomocné školy, který může být jednoletý až tříletý a je určen žákům, kteří by zatím nebyli schopni plnit učební plán osnov nižšího stupně pomocné školy. Třída nižšího stupně se naplňuje maximálně do osmi žáků, třídy ostatních stupňů do deseti žáků. Prospěch se hodnotí formou širšího slovního hodnocení a po absolvování jednotlivých stupňů se hodnotí i celkový prospěch přičemž se uvádí zda žák postupuje do vyššího stupně. Jedním z nutných předpokladů úspěšného vzdělávání žáků pomocné školy je důvěra a spolupráce rodiny a školy. Učitel musí s rodiči soustavně spolupracovat, ukazovat jim cesty, posilovat jejich sebedůvěru a přesvědčení, že jejich práce s dětmi přinese kladné výsledky. Pojetí a rozsah učiva jednotlivých stupňů pomocné školy Nižší stupeň je zaměřený zejména na rozvíjení rozumových schopností žáků, na vytváření dovedností a návyků nezbytných pro osvojení základů čtení, psaní, počtů a na rozvíjení pracovních dovedností žáků a jejich motoriky. Žáci jsou vedeni k aktivnímu vnímání, ke koncentraci pozornosti a ke zdokonalování analyticko-syntetické činnosti v oblasti myšlení a vnímání. Rozvíjejí se grafomotorické dovednosti. Systematicky jsou rozvíjeny všechny stránky řeči, zpřesňuje se výslovnost. Velká pozornost je věnována tělesné výchově žáků a rozvíjení jejich tvořivých schopností a hudebního projevu. Důraz je kladen na výchovu žáků k pozitivním vztahům k lidem, k sobě i k okolí a na jejich správné společenské chování a vystupování. Učební plán zahrnuje tyto předměty: čtení, psaní, počty, věcné učení, smyslovou výchovu, pracovní a výtvarnou výchovu, tělesnou výchovu, hudební výchovu a řečovou výchovu. Celkem na nižším stupni pomocné školy mají žáci 20 hodin výuky týdně. Střední stupeň pomocné školy má dále zajišťovat rozvoj kognitivních schopností žáků, jejich kladných osobních vlastností a vztahů, prohlubování a upevňování jejich 16
dovedností a návyků získaných na nižším stupni pomocné školy a po všech stránkách pečovat o jejich psychický a fyzický rozvoj. Žáci se v optimálním případě naučí číst všechna písmena, psát většinu, osvojí si číselnou řadu do 100. V pracovní výchově získají řadu užitečných dovedností, z nichž mnohé pak uplatní v praktickém životě. Nadále jsou rozvíjeni po stránce pohybové a estetického cítění. Učební plán zahrnuje tytéž předměty jako nižší stupeň, přibývá jen nepovinný předmět a celková výuka tvoří 22 hodin týdně. Na vyšším stupni pomocné školy se dále systematicky a cílevědomě rozvíjejí rozumové schopnosti žáků, jejich emocionální i volní vlastnosti i pohybové dovednosti, jako předpoklad jejich dalšího rozvoje. Důraz je kladen na takové vědomosti, dovednosti a návyky, které žákům umožní, aby se co nejlépe orientovali v okolním prostředí, zapojili se do každodenního praktického života a stali se pokud možno samostatnými a co nejméně závislými na péči svého okolí. Na tomto stupni jsou již žáci ve věku, kdy se běžně stýkají s nepostiženou veřejností, ať už s dospělými nebo s vrstevníky. Musejí a měli by být proto vybaveni již takovými dovednostmi a návyky společenského chování, aby komunikace probíhala bezkonfliktně a napomáhala jejich integraci mezi nepostiženou populaci. Učební plán vyššího stupně pomocné školy tvoří opět tytéž předměty jako na středním stupni, jen výuka týdně trvá 24 hodin. Pracovní stupeň završuje proces vzdělávání žáků pomocné školy. Na tomto stupni můžeme již očekávat i určitou míru motivace k získávání nových poznatků a zájem žáků o určitou oblast pracovní činnosti. Těchto nově se rozvíjejících potřeb lze využít k prohloubení znalostí, získaných v předchozích stupních, ale i k hledání cest k využití těchto znalostí v praktickém a profesním uplatnění žáků a k maximální možné míře jejich osamostatnění. Učební plán pracovního stupně je tvořen opět stejnými předměty jako na středním a vyšším stupni, týdně mají žáci 26 hodin výuky. Během docházky do pomocné školy tedy nedochází ke změně vyučovacích předmětů, ale výrazně se mění hodinové dotace jednotlivých předmětů ve prospěch těch, jež jsou prakticky zaměřeny (např. na nižším stupni pracovní a výtvarná výchova zabírá 4 hodiny týdně a na pracovním stupni již 11 hodin týdně). (Švarcová, 1997, s. 24 a n.) 17
Učební plán může ředitel školy přizpůsobit až do výše 30% psychickým a fyzickým možnostem a potřebám žáků. Řečová výchova se neklasifikuje, zahrnuje rozvoj komunikačních dovedností a individuální logopedickou péči. Na středním, vyšším a pracovním stupni mohou být zavedeny nepovinné předměty, které se zařazují nad rámec týdenní dotace povinných předmětů. Mezi doporučené nepovinné předměty se řadí: zdravotní a tělesná výchova, dramatická výchova, sborový zpěv, výtvarné a pohybové činnosti, práce s počítačem. Je zřejmé, že v pomocné škole předměty akademické povahy s postupujícím časem ustupují ve prospěch předmětů prakticky orientovaných. Je to samozřejmě proto, že tyto znalosti a dovednosti jsou pro osoby s mentálním postižením podstatně významnější než jakékoli jiné. Hlavním cílem vzdělávání v pomocné škole je dosáhnout co možná největší míry socializace žáků, jejich začlenění do společnosti. Znalost trivia je důležitá pro každodenní orientaci a výkon běžných činností, ale zejména jde o vypěstování návyků sebeobsluhy, osobní hygieny, o rozvíjení jednoduchých pracovních činností, které žákům poslouží jednak pro případný výkon nějakého povolání, ale především jim umožní využít je při naplňování volného času, při různých formách tvořivé činnosti, zájmových aktivit, rekreace a zábavy, které vedou ke zlepšení kvality jejich života. 18
3.2. Přípravný stupeň pomocné školy Přípravný stupeň pomocné školy je novinkou posledních několika let a významným rozšířením nabídky vzdělávání pro osoby s mentálním postižením. Cílem přípravného stupně pomocné školy je umožnit přípravu na školní vzdělávání těm dětem s mentálním postižením, které vzhledem k těžšímu zdravotnímu nebo sociálnímu omezení nejsou po zápisu do školy schopné prospívat ani v prvním ročníku pomocné školy, ale u nichž jsou patrné určité předpoklady rozvoje rozumových schopností. (Teplá, 1999, s. 6-7) Docházka do přípravného stupně může být maximálně tříletá. Důraz je kladen na diagnostickou funkci. Žák má možnost po splnění určitých kritérií v každém ročníku přejít do nižšího stupně pomocné školy nebo jiné vzdělávací formy odpovídající jeho schopnostem a možnostem. 6 Výchova a vzdělávání žáků přípravného stupně se realizuje na základě Vzdělávacího programu pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy. 7 Legislativně je fungování přípravného stupně pomocné školy zabezpečeno několika zákony. 8 Absolventi přípravného stupně pomocné školy mohou nastoupit vzhledem ke svým možnostem psychickým i fyzickým do 1. ročníku základní školy, zvláštní školy nebo pomocné školy, či v případě nejtěžším do rehabilitační třídy pomocné školy. Institucionální přiřazení přípravného stupně k pomocné škole neznamená bezprostřední návaznost absolventů na vzdělávací program pomocné školy, i když se tato varianta objevuje v praxi nejčastěji. Výchovně vzdělávací činnost na přípravném stupni pomocné školy je rozdělena do několika základních tematických okruhů, které se v průběhu vyučovacího dne pravidelně střídají, prolínají a doplňují. Těžištěm práce jsou rozumová, smyslová, tělesná výchova, rozvíjení zručnosti a praktických dovedností žáků. Hlavním úkolem smyslové výchovy je cílevědomé vytváření vztahů smyslového vnímání, myšlení a řeči. Na smyslovou výchovu navazuje rozumová výchova, která má stimulovat rozvoj rozumových schopností žáků, tj. vnímání, verbální myšlení, logickou paměť, záměrnou pozornost, volní vlastnosti a také rozvoj komunikativních dovedností. Jde o působení na ty oblasti psychiky, které se jeví při práci s osobami mentálně postiženými jako nejproblematičtější a přitom nejdůležitější. Cílem není naučit žáky konkrétním novým poznatkům, ale rozvinutí jejich rozumových schopností natolik, aby v dalším vzdělávání sami 6 Obvykle se tak děje na konci školního roku, ale může se uskutečnit ve výjimečných případech i v pololetí. 7 Tento vzdělávací program byl schválen MŠMT ČR pod č.j. 24 035/97-22 s platností od 1.9. 1997. 8 Jedná se o zákon č.258/1996 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol; dále o zákon č.564/1990 Sb., o státní správě ve školství; a o vyhlášku MŠMT ČR č.127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách. 19
chtěli získávat nové poznatky. Určitý poznatkový materiál s nímž se pracuje není cílem, nýbrž prostředkem. Velice důležitý je také rozvoj grafických schopností zaměřený na stimulaci rozvoje jemné motoriky, která těsně souvisí s rozvojem řeči a myšlení. S rozumovou výchovou souvisí i volní citová výchova jejímž hlavním cílem je dosáhnout rozvoje a prohlubování koncentrace pozornosti žáků. Neopomenutelnou součástí práce s dětmi na přípravném stupni pomocné školy je tělesná výchova soustředěná na rozvoj motoriky, pohybových schopností a dovedností žáků, na překonávání neobratnosti a zejména jejich pasivity. Pro celý další život je zásadní důležitosti pracovní výchova v jejímž rámci si žáci osvojují základy sebeobsluhy a jednoduchých dovedností, jednoduché techniky výtvarných činností, učí se udržovat pořádek ve svých věcech i v okolí. Jde tedy opět o ryze praktické cíle zaměřené na každodenní život a jeho zvládání samostatně nebo s dopomocí. Poslední součástí, ale nikoli menšího významu, je hudební výchova, která je jednou z nejoblíbenějších součástí denního rozvrhu. Zaměřuje se na rytmické cvičení, zpěv a vyjádření hudby pohybem. Rovněž se podílí na rozvoji vyjadřovacích schopností žáků a je významným prostředkem k odreagování a uvolnění napětí. Ve třídě přípravného stupně pomocné školy může být maximálně šest žáků s nimiž pracují dva pedagogové. Učební plán zahrnuje smyslovou, rozumovou, pracovní a výtvarnou, tělesnou a hudební výchovu. Výchovně vzdělávací činnost v přípravném stupni pomocné školy doplňuje rehabilitace, profesionálně zajišťovaná zdravotními sestrami. 9 Jedná se především o Vojtovu reflexní metodu, Bobathovu metodu, Kabatovu metodu, cvičení na gymnastických míčích, jógu pro děti, cvičení na přístrojích, plavání a cvičení v bazénu, elektroléčbu, parafínové zábaly a jiné techniky. Vedle klasických výchov začínají i do školní práce pronikat metody spíše psychologického a psychoterapeutického charakteru v podobě nejrůznějších terapií a relaxačních technik. Jedná se především o fyzioterapii a ergoterapii, dále muzikoterapii, zooterapii, aromaterapii, magnetoterapii a jiné. Jejich velkým přínosem je celostní přístup k osobě s mentálním postižením v podobě biopsychosociální jednoty v celé její šíři. (Teplá, 1999, s. 30) O některých konkrétně využívaných technikách a přístupech bude zmínka v části věnující se jednotlivým brněnským pomocným školám. 9 Vzhledem k tomu, že rehabilitace je zajišťována zdravotními sestrami, tedy pracovnicemi resortu ministerstva zdravotnictví, je rehabilitace jako taková záležitostí sektoru zdravotnického a ne školního, i když se provádí ve škole. 20
Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních cílů přípravného stupně je umožnění přestupu do nižšího stupně pomocné školy v případě zlepšení žákových schopností a dovedností, nejsou učební osnovy vnitřně diferencovány podle ročníků. Tak je umožněno pracovat s každým žákem podle jeho možností a schopností nezávisle na délce jeho školní docházky. Ukázalo se, že přibližně dvě třetiny dětí jsou po absolvování přípravného stupně pomocné školy schopné pokračovat ve vzdělávání v pomocné škole. Ale asi jedna třetina toho schopna není, a pro ně je třeba stále hledat jiné cesty dalšího vzdělávání. Z předchozích řádků je viditelné, jak je přípravný stupeň pomocné školy významný, ale také jak se jeho nároky na žáky snižují oproti jednotlivým stupňům pomocné školy. Je to samozřejmě tím, že na přípravném stupni se pracuje s dětmi, které vyžadují více práce a času k osvojení čehokoli nového. A právě proto je možnost existence tohoto stupně tak důležitá. Je třeba mít na zřeteli, že konkrétní aktivity organizované pro děti, resp. jejich cíle, nevycházejí jen z obecných cílů pomocné školy, ale i z cílů přípravného stupně pomocné školy. Neboť v trávení volného času nejsou žádným způsobem oddělovány děti z jednotlivých stupňů školy. Není to potřebné a bylo by to spíše nevýhodou než kladem. 21
3.3. Rehabilitační třídy pomocné školy Základní dokument právního řádu Ústava ČR zajišťuje v Listině práv a svobod právo všech dětí na vzdělávání. Přes velký pokrok posledních let totiž ještě stále existuje skupina dětí, které dosud nemohly být vzdělávány. Jde především o děti, které vzhledem k závažnosti svého mentálního handicapu a případně i dalšího zdravotního postižení nemohly být vzdělávány a o absolventy přípravného stupně pomocné školy, kteří ani po tříletém cyklu nebyli schopni pokračovat v práci na nižším stupni pomocné školy. Tyto děti vyžadují nejen jiný obsah vzdělávací práce a metody, ale i speciálně upravené podmínky. V letech 1998-2000 probíhalo experimentální ověřování tzv. rehabilitačních tříd na vzorku 26 speciálních škol v celé republice. 10 Mimořádný zájem škol svědčil o potřebnosti rehabilitačních tříd především pro děti nezpůsobilé po absolvování přípravného stupně pokračovat ve vzdělávání na nižším stupni pomocné školy. 11 V rehabilitační třídě plní žáci s těžkým, kombinovaným nebo hlubokým mentálním postižením devítiletou povinnou školní docházku. Při práci v rehabilitační třídě jsou využívány především netradiční metody komunikace 12, vzdělávání je doplněno různými rehabilitačními metodami. Učební plán v rozsahu dvaceti hodin týdně zahrnuje výchovu rozumovou, smyslovou, estetickou, pracovní, řečovou a rehabilitační tělesnou výchovu. V rehabilitační třídě nelze reálně počítat s osvojením trivia, ale lze rozvíjet komunikační schopnosti, pohyblivost a naučit žáky základům sebeobsluhy, tedy nejnutnějším věcem pro další život. Dalším cílem je kultivace osobnosti žáků, působení na jejich chování, rozvíjení jejich estetického cítění. Probíhá intenzivní rozvíjení motoriky v těsném vztahu k ostatním činnostem. Docházka do rehabilitační třídy pomocné školy je plánována jako desetiletá, členěná na dva stupně po pěti letech. Charakteristické pro rehabilitační třídu je individualizované vyučování. S ukončením experimentálního ověřování rehabilitačních tříd se počítalo k roku 2001, kdy měl být přijat nový školský zákon, neobsahující již právní akt osvobození od povinné školní docházky. Protože se tak prozatím nestalo, rehabilitační třídy oficiálně neexistují, 10 Řešitelkou projektu byla doc. PhDr. Iva Švarcová, CSc., vedoucí výzkumné skupiny speciální pedagogiky Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. 11 V Brně se do tohoto experimentu zapojila jedna pomocná škola, a to Pomocná škola pro děti s více vadami ELPIS. Později se připojila pomocná škola na Ibsenově ulici. 12 Jde o sociální čtení, využití globální metody, nonverbální komunikační metody, symboly Bliss, znakovou řeč Makaton, psaní hůlkovým písmem. 22
i když jsou téměř na každé pomocné škole. Používá se pro ně jiné označení, často se skryjí pod přípravný stupeň, ale přitom se pracuje dle návrhu Rehabilitačního vzdělávacího programu pomocné školy. Jde tedy o jakési provizorium, čekání na schválení zákona, ale hlavní je, že jsou vzdělávány děti, jež do doby nedávno minulé vzdělávány nebyly. V dosavadním textu jsem se pokusila přiblížit a osvětlit problematiku pomocných škol v naší zemi, protože to pokládám za důležité vzhledem k pochopení následující části. Bez znalosti toho, jak funguje pomocná škola, jaké má žáky a co je v jejich vzdělávání důležité, by nebylo možné zcela porozumět tomu, proč konkrétní brněnské pomocné školy nabízejí svým žákům určité činnosti a aktivity, jaký má být jejich přínos a z čeho vycházejí. Neboť všechny konkrétní aktivity a jejich cíle vždy vycházejí z obecných cílů pomocné školy a snaží se je naplnit. Nikdy žádná aktivita či její cíl nemůže být v rozporu s rámcovými, hlavními cíly výchovy a vzdělávání v pomocné škole. 23
4. Základní charakteristika vybraných pomocných škol v Brně a jejich specifika Ve městě Brně jsou čtyři pomocné školy. Jedná se o tato zařízení: Speciální mateřská škola a Pomocná škola pro děti s více vadami ELPIS, Speciální školy na Ibsenově ulici, Speciální školy a školská zařízení pro tělesně postiženou mládež při Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež Kociánka, Speciální základní škola a pomocná škola při Fakultní nemocnici Pekařská 53. Speciální mateřská škola a Pomocná škola pro děti s více vadami ELPIS sídlí v Brně na Staré Osadě. Sídlo školy je na Koperníkově ulici 2/4 a pobočka na ulici Františky Skaunicové 17. Speciální škola pro děti s více vadami ELPIS je součástí výchovně vzdělávací soustavy. Hlavní náplní je zajišťování výchovy a vzdělání, rehabilitace i terapie těžce postiženým dětem od věku 3 let do ukončení povinné školní docházky. Rodičům jsou poskytovány poradenské služby. Sídlo školy je na dvou pracovištích: internátní na Koperníkově ulici a pro děti s denní docházkou na ulici Fr. Skaunicové. Strukturu školy tvoří: mateřská škola přípravný stupeň pomocné školy pomocná škola školní družina internát školní kuchyně. K 30.6. 2002 navštěvovalo zařízení ELPIS 82 dětí, z toho přípravný stupeň 8 dětí (2 třídy), pomocnou školu 62 dětí (11 tříd). Na internátě bylo ubytováno 33 žáků. Přitom maximální kapacita je 86 žáků v pomocné škole, 66 žáků ve školní družině a 35 lůžek na internátě. Školní družinu tvoří 7 oddělení se 42 dětmi. Počet žáků ve třídě se pohybuje od 4 do 7, v každé třídě pracuje třídní učitelka a vychovatelka (asistentka). V každé odpolední skupině pracuje kvalifikovaná vychovatelka. Počet dětí ve skupinách je stejný jako ve třídách, ale rozdělení dětí není shodné s třídními 24
kolektivy. Tři třídy jsou specializované třída pro nevidomé, třída pro děti s poruchami sluchu a třída pro děti s rysy autismu. Byl vypracován projekt dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků Profesní růst zaměstnanců speciální školy Elpis, který byl předložen ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a měl přinést finanční dotaci pro další pokračování vzdělávání. Škola se stala kolektivním členem Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. Speciální školy na Ibsenově ulici č. 1 sídlí v Brně na sídlišti Lesná. Pomocná škola je zaměřena na výchovu a výuku dětí s těžkým mentálním postižením, kombinovanými vadami, děti s autistickými rysy, děti s poruchami řeči. Nemluvící děti jsou vyučovány pomocí piktogramů, daktylními znaky ve spolupráci s logopedkou SPC. Strukturu školy tvoří: mateřská škola přípravný stupeň pomocné školy pomocná škola praktická škola dvouletá školní družina školní jídelna SPC pro mentálně postižené. K 30.6. 2002 navštěvovalo školu celkem 136 dětí, z toho přípravný stupeň pomocné školy 15 dětí (3 třídy), pomocnou školu 51 dětí (6 tříd) a praktickou školu 20 žáků (2 třídy). Školní družinu 40 dětí (4 oddělení), což je její maximální kapacita. Pomocná škola má všechny čtyři stupně, plus bývalé rehabilitační třídy, které nemají žádný specifický název. Součástí školy není internát, děti tak mají možnost navštěvovat jen školní družinu a několik kroužků, jejichž kapacita není ale tak velká, aby pojala všechny zájemce. Podle individuálních potřeb zajišťují vyučující individuální výuku s docházkou do třídy či speciálně pedagogického centra, případně výuku v rodině dítěte. Pořádají se pravidelná setkání absolventů. Při škole je organizováno Sdružení přátel školy při speciálních školách Ibsenova 1, Brno. Aktivita členů je celkově průměrná až podprůměrná, nárazově spolupracují se školou ve všech oblastech. Podílejí se na drobném financování jednotlivých akcí, spolupracují při organizování některých aktivit, výletů, návštěv kulturních představení. 25
Pro širokou veřejnost v rámci Jihomoravského kraje pracuje Down klub, který je zapojen do celorepublikové sítě a účastní se všech pořádaných akcí. Škola spolupracuje se SPMP při pořádání veřejných akcí pro mentálně postižené děti (Dětský den, plavecký výcvik, ozdravné pobyty, zahraniční rekreace). Také rozvíjí spolupráci s družební školou v německém Stuttgartu. Speciální školy a školská zařízení pro tělesně postiženou mládež sídlí na Kociánce č. 2 v Brně Králově Poli při Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež. Ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež Kociánka nabízí tělesně i mentálně postiženým dětem a mládeži od 3 do 26 let věku specializované služby. Jde o otevřené zařízení pro denní, týdenní a celoroční pobyt handicapovaných. 13 Příprava na povolání je realizována ve spolupráci se školami na Kociánce, brněnskými středními a vysokými školami. Kociánka zajišťuje pro své klienty rekvalifikační kurzy, činnost v modelových chráněných dílnách a začlenění do sociálně vzdělávacích programů. Zařízení slouží 450 klientům, počet lůžek na všech třech pracovištích (Kociánka, TEREZA, Březejc) je 320. Strukturu školy tvoří: mateřská škola pro tělesně postižené základní škola pro tělesně postižené zvláštní škola pro tělesně postižené pomocná škola pro tělesně postižené s přípravným stupněm obchodní akademie obchodní škola pro tělesně postiženou mládež střední odborné učiliště pro tělesně postiženou mládež rodinná škola pro tělesně postiženou mládež praktická škola pro tělesně postiženou mládež SPC pro tělesně postižené Kociánka zajišťuje zdravotní a poradenskou péči, rehabilitaci, sociálně právní poradenství, výchovně vzdělávací činnost, odbornou přípravu na povolání, psychologickou a logopedickou péči. Zdravotní péče je poskytována všem klientům podle jejich potřeby a stupně handicapu ambulantní nebo lůžkovou formou. Tuto péči zajišťuje tým odborných lékařů (neurolog, 13 ÚSP Kociánka byl založen roku 1919 jako zařízení pro komplexní péči o tělesně postižené děti. Zakladatelem byl učitel Jan Chlup, iniciátory byli Dr. Alice Masaryková a MUDr. Rudolf Jedlička. 26
stomatolog, pediatr, ortoped), zdravotních sester a rehabilitačních pracovnic v těsné spolupráci s psychology, logopedy a speciálními pedagogy. Vzdělávání zajišťují speciální MŠ, ZŠ a SŠ. Speciální školy a školská zařízení poskytují klientům vzdělávání dle vyučovacích metod v rámci základní, zvláštní a pomocné školy, výuka je přizpůsobena specifickým potřebám žáků. Kapacita pomocné školy je 33 žáků, kapacita přípravného stupně pomocné školy je 6 žáků (1 třída). Tělesně postižené děti s přidruženým mentálním defektem jsou umístěny v zařízení TEREZA v Brně Řečkovicích a v dětském bezbariérovém středisku Březejc na Českomoravské vrchovině, které zajišťuje komplexní péči o děti s kombinovanými vadami. Speciální základní škola a pomocná škola při Fakultní nemocnici Pekařská 53 v Brně sídlí na Výstavní ulici 17. Strukturu školy tvoří: speciální mateřská škola speciální základní škola pomocná škola školní družina K 30.6. 2002 navštěvovalo školy při Fakultní nemocnici 266 dětí, z toho 27 pomocnou školu (6 tříd) a 61 školní družinu (4 oddělení). Třídy pomocné školy jsou umístěny ve dvou zařízeních. Jedna ve stacionáři Srdíčko na Šelepově ulici v Brně Táboře. Tato třída pomocné školy funguje jako jednotřídka. Zbývajících pět tříd pomocné školy je umístěno ve stacionáři Effeta v Brně Líšni, kde jsou zastoupeny všechny stupně od přípravného po pracovní. Zde jsou vzděláváni žáci mentálně postižení, s kombinovanými vadami a s lékařskou diagnózou autismus nebo s rysy autismu. Výuka probíhá ve třídách a prostorách, jež jsou majetkem jiných právních subjektů, bezúplatně. Pro žáky umístěné ve stacionářích jsou vypracovávány individuální vzdělávací plány nebo se postupuje podle vzdělávacích programů příslušné kmenové školy. Možnost celoročního pobytu je dána u nových žáků na základě diagnostického pobytu, u ostatních žáků na základě psychologického doporučení se souhlasem rodičů nebo zákonného zástupce. 27
4.1. Aktivity pomocné školy pro děti s více vadami ELPIS Dříve než se budu věnovat charakteristice aktivit, poskytovaných jednotlivými školami svým žákům, a jejich cílům, je třeba objasnit, co přesně mám na mysli pod pojmem aktivita. Pod toto označení zahrnuji veškerou náplň volného času žáků organizovanou školou (různé kroužky, výlety apod.), činnosti uskutečňující se v čase vyučování, které ale nejsou jeho bezpodmínečně vyžadovanou součástí (např. návštěvy výstav, divadel, pobyt v psychorelaxační místnosti, plavecký výcvik apod.). Rovněž sem zahrnuji činnosti a výsledky činností, jejichž hlavní úkol spočívá v prezentaci školy na veřejnosti a na nichž se děti podílejí (např. různé výtvarné, pěvecké a jiné soutěže). Některé aktivity jsou uskutečňovány za přítomnosti učitelů, jiné za přítomnosti a vedení vychovatelů. Jak je zřejmé z předchozí charakteristiky, nejedná se v žádném případě o jeden druh činností. Proto pokládám za vhodné rozčlenit je do několika skupin dle určitého kritéria. Tímto kritériem je právě zaměření činností, jejich smysl, jakýsi hlavní cíl. V zásadě tak rozeznáváme čtyři typy těchto aktivit: 1. aktivity, jejichž hlavním cílem je vyplnění volného času žáků po vyučování, 2. aktivity, které se uskutečňují během vyučování, ale nejsou jeho bezpodmínečně vyžadovanou součástí, mají být tedy jakýmsi zpestřením či doplněním, 3. aktivity, které sledují především prezentaci školy na veřejnosti, prostřednictví činností dětí, 4. aktivity, které se uskutečňují ve volném čase žáků, ale jsou jakýmsi volnějším pokračováním vyučování, resp. na něj nějakým způsobem navazují. I když je řeč o hlavním cíli není to rozhodně jediný cíl. Jde jen o jakési jednotící hledisko, rozlišující kritérium, ale přitom má každá aktivita řadu jiných, drobnějších cílů, které je třeba reflektovat. Není pravidlem, že by každá škola nutně musela svými aktivitami naplňovat všechny čtyři kategorie. Pro následnou komparaci aktivit a cílů jednotlivých škol je třeba mít na mysli nejen onen hlavní cíl, ale i řadu cílů dílčích na základě kterých je možné právě jednotlivé školy srovnávat. Pomocnou školu ELPIS by bylo možné pokládat za jednu z těch škol, které se snaží výrazně prezentovat na veřejnosti. A to prezentovat nejen školu jako takovou, ale také její žáky a jejich dílka a vystoupení. Následující aktivity jsou organizovány a vytvářeny s cílem 28