-A-228 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Ing. Věry Hnidákové, bytem Komenského 236, Jinočany, zast. advokátem JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., sídlem K Radotínu 15, Praha 5, zahájené na návrh a) Creatis, a.s., sídlem Jánský vršek 6, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1, a b) Architektonického ateliéru BETA, s.p. v likv., sídlem Seydlerova 2152/1, Praha 5, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. -A-193 ze dne 23. října 2014 t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. - A-193 ze dne 23. října 2014 se vyjma bodu V. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze usnesením č.j. -A-193 ze dne 23.10.2014 rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Ing. Věry Hnidákové (dále jen dlužnice) a na její majetek se prohlašuje konkurs (body I. a II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Josefa Neskusila (bod III. výroku), konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), Creatis, a.s. (dále jen navrhovatel a) uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč (bod V. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek za dlužnicí a ke sdělení zajišťovacích práv, jež uplatňují na jeho věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body VI. a VII. výroku), na den 22.1.2015 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VIII. a IX. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužnici, vyzval, aby plnění neposkytovaly dlužnici, ale insolvenčnímu správci (bod X. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu předložil seznam přihlášených pohledávek (bod XI. výroku), a konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (bod XII. výroku). V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 12.11.2012 na návrh navrhovatele a), který tvrdil, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku ve výši 433.205,- Kč s příslušenstvím přiznanou rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 34 Cm 409/97-125 ze dne 19.6.2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 ze dne 3.4.2007. Jako další věřitele, již mají vůči dlužnici splatné pohledávky, které nehradí po dobu delší tří měsíců, označil navrhovatel Alia Trade, s.r.o. s pohledávkou ve výši 205.080.953,- Kč, GE Money Bank, a.s. s pohledávkou ve výši 211.449,- Kč, Finanční úřad Praha západ
2 s pohledávkou ve výši 1.899.422,- Kč, Ing. Petra Dohnala s pohledávkou ve výši 9.175.929,- Kč a Českou správu sociálního zabezpečení s pohledávkou ve výši 249.533,- Kč. Dlužnice ve vyjádření k návrhu navrhovatele a) uvedla, že s ním nesouhlasí, a namítala, že navrhovatel a) proti ní žádnou pohledávku nemá, neboť pohledávku tvrzenou v návrhu postoupil dříve Alia Trade, s.r.o. Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 K 21/2003 ve věci konkursu vedeného na majetek navrhovatele a) a ze spisu téhož soudu sp. zn. 58 Cm 11/2004 plyne, že tvrzená pohledávka byla zapsána v konkursní podstatě navrhovatele a), byla vymáhána správcem konkursní podstaty a následně z ní byla vyškrtnuta. K požadavku soudu prvního stupně na předložení seznamu majetku a závazků předložila dlužnice kopii svého podání do již skončeného insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 36 INS 8440/2010, a soud z něj vycházel s tím, že rozsah majetku a závazků nedoznal od 10.9.2010, kdy byl vyhotoven, do 11.1.2013, kdy dlužnice vyhotovila vyjádření k insolvenčnímu návrhu v tomto řízení, žádnou změnu. V těchto seznamech dlužnice uvedla, že má závazky vůči Ing. Petru Dohnalovi ve výši 5.000.000,- Kč a Architektonickému ateliéru BETA, s.p. v likv. ve výši 355.000,- Kč, současně však namítala, že vůči Architektonickému ateliéru BETA, s.p. v likv. má pohledávku ve výši 3.648.335,- Kč z titulu neoprávněně uplatněného nároku, vůči Ing. Petru Dohnalovi má pohledávky ve výši 12.210.810,- Kč z titulu náhrady škody a 5.000.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení a vůči České republice má pohledávku ve výši 679.149,35 Kč z titulu náhrady škody vzniklé vadným úředním postupem. Tvrzené pohledávky nespecifikovala a nedoložila, že v případě některé z nich existoval vykonatelný titul. Současně provedla výčet svého nemovitého majetku (domu s pozemky v k.ú. Nové Město v obci Praha v hodnotě 95 milionů Kč, domu s pozemky v k.ú. Hradčany v obci Praha v hodnotě 42,5 milionu Kč, dům s pozemky v k.ú. a obci Slapy nad Vltavou v hodnotě 1,2 milionu Kč, dům s pozemky v k.ú. a obci Velká Úpa v hodnotě 3,5 milionu Kč, dům s pozemky v k.ú. a obci Jinočany v hodnotě 7,1 milionu Kč a pozemky v k.ú. a obci Jinočany v hodnotě 3,17 milionu Kč.). Ohledně průběhu řízení soud konstatoval, že na jednáních konaných dne 21.2.2014, 4.4.2014, 25.4.2014 a 28.8.2014 setrval navrhovatel a) i dlužnice na svých stanoviscích a že podáním pozdějšího insolvenčního návrhu doručeného dne 5.3.2014 přistoupil k řízení jako další navrhovatel Architektonický ateliér BETA, s.p. v likv. (dále jen navrhovatel b), jenž odkázal na přihlášku pohledávky vůči dlužnici a uvedl, že se dlužnice snaží zamlžit skutečný stav svých dluhů. Dále soud ozřejmil účel insolvenčního řízení a citoval ust. 3 odst. 1 a 2, 97 odst. 2, 103 odst. 1 a 3 a 105 insolvenčního zákona. Jak výslovně uvedl, po odhlédnutí od množství podání dlužnice, jež měla dle jeho názoru zdržovací charakter k prodlužování doby řízení, z provedeného dokazování dovodil, že splatné pohledávky vůči dlužníkovi mají vedle navrhovatele a) i navrhovatel b), Finanční úřad Praha západ, Ing. Petr Dohnal a Česká správa sociálního zabezpečení. Co se týče pohledávky navrhovatele a), soud uvedl, že podle smlouvy o úvěru ze dne 17.11.1994 ve znění dodatků ze dne 5.5.1995 a ze dne 7.7.1995 poskytla Investiční a Poštovní banka, a.s. dlužnici krátkodobý úvěr ve výši 16.500.000,- Kč a pohledávku vůči dlužnici ze smlouvy o úvěru postoupila dne 16.6.1998 navrhovateli a). Poté, co byl dne 21.7.2003 na majetek navrhovatele a) prohlášen konkurs, zapsal správce
3 konkursní podstaty navrhovatele a) Záveská a Brejcha, v.o.s. (dále jen správce konkursní podstaty navrhovatele a) tuto pohledávku do soupisu konkursní podstaty. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 34 Cm 409/97-125 ze dne 19.6.2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 ze dne 3.4.2007 bylo dlužnici a Nakladatelství H + H Vyšehradská, s.r.o. uloženo zaplatit žalobci (správci konkursní podstaty navrhovatele a) částku 433.205,- Kč představující nesplacenou část úvěru dle shora citované smlouvy o úvěru. Konkurs vedený na majetek navrhovatele a) byl zrušen usnesením ze dne 10.9.2009. Co se týče pohledávek dalších věřitelů, z vykonatelného usnesení Okresního soudu Praha západ sp. zn. 7 C 1067/97 ze dne 20.11.1997 měl soud za prokázané, že navrhovatel b) má vůči dlužnici splatnou pohledávku ve výši 355.000,- Kč s příslušenstvím, pro niž je vedeno exekuční řízení nařízené usnesením téhož soudu sp. zn. 13 Nc 6917/2008, a z přihlášek, jež věřitelé Finanční úřad Praha západ, Ing. Petr Dohnal a Česká správa sociálního zabezpečení podali do již skončeného insolvenčního řízení vedeného proti dlužnici Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010, dovodil, že Finanční úřad Praha západ má vůči ní pohledávky ve výši 1.899.422,- Kč dle platebních výměrů, přičemž nejmladší pohledávky se staly splatnými ke dni 12.6.2012, Ing. Petr Dohnal má vůči dlužnici splatné pohledávky v celkové výši 9.175.929,- Kč, jež tvoří směnečná jistina ve výši 5 milionů Kč splatná dne 14.7.2000 s příslušenstvím (směnečným úrokem, náklady řízení a náklady exekuce), a Česká správa sociálního zabezpečení má vůči ní pohledávky v celkové výši 249.533,- Kč, jež se staly splatnými po částech v období od 4.11.2008 do dubna 2012. Poukázal přitom na to, že existenci pohledávek Finančního úřadu Praha západ a České správy sociálního zabezpečení potvrdila dlužnice fakticky tím, že v podání ze dne 27.8.2014 uvedla, že se jedná o věřitele, již vzhledem k jejím majetkovým poměrům mohou své pohledávky vydobýt výkonem rozhodnutí. Uzavřel na tom, že z těchto zjištění vyplývá mnohost věřitelů, když dlužnice má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, tyto závazky není schopna plnit. K námitce dlužnice, že pohledávky věřitelů lze uspokojit z výtěžku zpeněžení jejího majetku, soud uvedl: Pokud se jedná o námitku dlužnice ve vztahu k objemu jejího majetku, kdy tato argumentovala značným nemovitým majetkem, je třeba přihlédnout k tomu, že ke všem nemovitostem uvedeným dlužnicí je v katastru nemovitostí uvedeno značné množství omezení vlastnického práva, vesměs v souvislosti s nařízenými exekucemi. Pokud se pak jedná o rodinný dům č.p. 236 na pozemku parc. č. 327/2 a pozemky parc. č. 327/1 a parc. č. 327/2, k.ú. Jinočany, u těchto nemovitostí je veden v katastru nemovitostí pouze manžel dlužnice, a je tedy otázkou, zda jsou tyto nemovitosti ve společném jmění manželů či nikoliv, dlužnice v tomto směru soudu žádnou skutečnost toto osvětlující nesdělila. Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se sice posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot), aby ale bylo možné k takovémuto majetku přihlédnout, musí se jednat o majetek likvidní. Vzhledem ke skutečnosti, že ale na veškerý majetek dlužnice, který sama specifikovala, jsou vedena exekuční řízení, nelze dospět k jinému závěru, než že se jedná o majetek obtížně zpeněžitelný, v důsledku čehož k němu soud při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, přihlédnout nemůže. Závěr o faktické nelikviditě
4 majetku dlužnice potvrzuje i sama skutečnost, že za období více let nedošlo k žádné pozitivní změně ve vztahu k věřitelům. Protože na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že je dlužnice v úpadku ve formě platební neschopnosti, rozhodl podle ust. 136 odst. 1 insolvenčního zákona o jejím úpadku a podle ust. 148 odst. 1 téhož zákona prohlásil na její majetek konkurs. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil a insolvenční návrh zamítl. V odvolání a jeho doplněních namítala, že nebyly splněny podmínky řízení, že soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, zjistil neúplně skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Konkrétně soudu prvního stupně zejména vytýkala, že nepřihlédl a nevypořádal se s její námitkou, že navrhovatel není oprávněn k podání insolvenčního návrhu, neboť vůči ní nemá žádnou splatnou pohledávku ani nedoložil, že by k tomu byl oprávněn na základě zmocnění Alia Trade, s.r.o., jíž pohledávku, o níž opíral insolvenční návrh, postoupil dne 2.1.2002. Namítala, že v řízení nebylo řádně rozhodnuto o námitce podjatosti, již vznesla vůči soudkyni JUDr. Aleně Watzkové, když nadřízený Vrchní soud v Praze v přípise č.j. 3 VSPH 880/2013-A-41 ze dne 19.7.2013 toliko sdělil, že v důsledku okolnosti, že došlo ke změně v osobě soudce (v důsledku změny v rozvrhu práce Krajského soudu v Praze byla věc nově přidělena Mgr. Jaroslavu Vaškovi), není o vznesené námitce třeba rozhodovat. Pokud jde o pozdější insolvenční návrh, jímž k řízení přistoupil navrhovatel b), vytkla dlužnice soudu, že jí ho nedoručil do vlastních rukou. Dále dlužnice s poukazem na řadu znaleckých posudků a výpisy z jejího bankovního účtu namítla, že při posuzování otázky, zda její majetek postačuje na úhradu jejích splatných závazků, jež měl za osvědčené, soud prvního stupně k těmto listinným důkazům nepřihlédl. Současně mu vytkla, že i na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť doložila, že zůstatek jistiny poskytnutého úvěru Investiční a Poštovní bance, a.s. uhradila, Ing. Petr Dohnal sám před soudem vypověděl, že žádnou pohledávku vůči dlužnici nepřevzal, a že pohledávka navrhovatele b), jež byla předmětem exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Jozefem Višvaderem, zanikla. Dodatečně při jednání před odvolacím soudem bez bližšího odůvodnění namítal, že pokud vůči ní navrhovatel a) pohledávku skutečně má, pak je promlčená, a nemůže tudíž být podkladem pro podání insolvenčního návrhu. Navrhovatel a) požadoval, aby odvolací soud potvrdil napadené usnesení jako věcně správné. Zdůrazňoval, že v řízení bylo prokázáno, že dlužnice má vůči více věřitelům splatné závazky, které dlouhodobě není schopna plnit. O tom podle něj kromě jiného svědčí i obsah spisu, z něhož plyne, že součet přihlášených pohledávek zjevně převyšuje objem majetku dlužnice. Poukazoval na to, že otázka oprávnění vymáhat pohledávku, o níž opíral insolvenční návrh, byla řešena usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 604/2014 ze dne 25.6.2014 v exekučním řízení zahájeném na jeho návrh proti dlužnici i usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 3/2013 ze dne 11.12.2014 v řízení, v němž se Alia Trade, s.r.o., navrhovatel a) a Anna Trubačová domáhali na Jiřím Hnidákovi, dlužnici a Nakladatelství H+H Vyšehradská, s.r.o. zaplacení 60.935.046,- Kč s příslušenstvím, a připomněl, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, jímž
5 byla komplexně řešena problematika postoupení pohledávky, není věcí dlužníka, kdo pohledávku vymáhá, a to, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Co se týče pohledávek dalších věřitelů vůči dlužnici a jejímu manželovi Jiřímu Hnidákovi, poukázal navrhovatel a) na pravomocné rozsudky Městského soudu v Praze (sp. zn. 9 To 39/2010 ze dne 22.5.2012 a sp. zn. 8 To 21/2012 ze dne 17.6.2014), jimiž byly uznáni vinnými z trestného činu poškozování věřitele; v případě prvého rozsudku se jednalo o navrhovatele a) a v případě druhého o osm věřitelů jmenovitě v něm uvedených, přičemž trestní soud konstatoval, že všechny pohledávky věřitelů jsou splatné a nejsou promlčené. Dne 3.12.2014 podala další insolvenční návrh, jímž podle ust. 107 odst. 1 insolvenčního zákona hodlala přistoupit k řízení jako další navrhovatel Alia Trade, s.r.o. s tím, že vůči dlužnici má splatné pohledávky v celkové výši 230.424.347,- Kč (v rozsahu 203.245.197,- Kč zajištěné zástavním právem zřízeným na nemovitostech dlužnice), jež již do insolvenčního řízení přihlásila a jejichž existence dle jejího tvrzení plyne např. z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 21/2012 ze dne 17.6.2014. Vzhledem k dikci ust. 107 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož se nepřihlíží k dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, odvolací soud k tomuto insolvenčnímu návrhu nepřihlédl. Podáním ze dne 10.12.2014 označeným jako zpětvzetí insolvenčního návrhu a přihlášky pohledávky sdělila Jana Šulajová odvolacímu soudu, že jakožto právní nástupce navrhovatele b) bere zpět insolvenční návrh a přihlášku pohledávky. V podání uvedla, že tuto pohledávku vydražila, že likvidátor navrhovatele b) oznámil tuto skutečnost soudu prvního stupně dne 3.6.2014 a že ji soud prvního stupně jakožto věřitele této pohledávky dne 28.8.2014 vyslechl. Protože se v mezidobí stala účastníkem exekučního řízení, v němž byla pohledávka vymáhána, zjišťovala u soudního exekutora Mgr. Jana Beneše, v jakém stavu se exekuční řízení nachází, a dozvěděla se, že jeho předchůdce Mgr. Jozef Višvader již vymohl částku 3.654.783,32 Kč a byly uhrazeny náklady exekuce ve výši 672.156,10 Kč. Přestože exekutor uvedl, že mu není známo, zda bylo oprávněnému (tj. navrhovateli b) poskytnuto vymožené plnění, vyjádřila Jana Šulajová názor, že pohledávka, již v dražbě nabyla, byla již dříve vymožena včetně nákladů exekuce. V této souvislosti odvolací soud ze spisu zjistil, že navrhovatel b), za něhož jednal jeho likvidátor Eduard Švehla, sdělil soudu prvního stupně podáním ze dne 3.6.2014, že pohledávku vůči dlužnici a jejímu manželovi Jiřímu Hnidákovi ve výši 355.000,- Kč s příslušenstvím vydražila na veřejné dobrovolné opakované dražbě konané dne 30.4.2014 Jana Šulajová, a předložil soudu protokol o provedené dražbě a potvrzení o nabytí vlastnictví pohledávky (podání je založeno ve složce přihlášky navrhovatele b/ evidované pod č. P2). Na tuto skutečnost upozornila Jana Šulajová soud prvního stupně podáním ze dne 12.6.2014 (č.d. A-150). Na jednání konaném dne 28.8.2014 vyslechl soud Janu Šulajovou jako svědkyni (viz č.d. A-187). Jmenovaná přitom popsala okolnosti dražby a kromě toho vypověděla, že jí dlužnice na její písemný dotaz sdělila, že pohledávka měla být vymožena exekutorem Mgr. Višvaderem, ale navrhovateli b) vymožená částka zřejmě předána nebyla.
6 Protože odvolací soud z obsahu spisu nezjistil, že navrhovatel b) podal návrh na vstup Jany Šulajové na své místo do řízení podle ust. 18 odst. 1 insolvenčního zákona ani že navrhovatel b) a Jana Šulajová učinili do protokolu společné prohlášení o tom, že v průběhu řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod pohledávky, podle ust. 18 odst. 3 téhož zákona, dovodil z toho, že se Jana Šulajová účastníkem tohoto insolvenčního řízení nestala a jeho účastníkem je nadále navrhovatel b). Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle ust. 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Podle ust. 7 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle ust. 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah insolvenčního zákona na straně jedné a občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních na straně druhé je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v občanském soudním řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy insolvenční zákon odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení. Jak již Vrchní soud v Praze opakovaně judikoval, musí být rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka v insolvenčním řízení zahájeném na návrh věřitele s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí bez zřetele ke stanovisku dlužníka vždy odůvodněno způsobem popsaným v ust. 157 odst. 2 občanského soudního řádu: v odůvodnění rozhodnutí o úpadku musí proto insolvenční soud uvést, čeho se navrhovatel domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil dlužník, musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neuvedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; soud je povinen dbát o to, aby odůvodnění bylo přesvědčivé.
7 Z odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud shora, je zřejmé, že soud prvního stupně v daném případě těmto požadavkům nedostál, napadené usnesení je proto z důvodů, jež jsou popsány níže, nepřezkoumatelné, a již proto nebylo možné než je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro další průběh řízení však odvolací soud považoval za nezbytné vyjádřit se v prvé řadě ke správnosti skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně zpochybňovaných dlužnicí a k jí namítaným vadám řízení. Co se týče oprávnění navrhovatele a) podat insolvenční návrh, ustálená soudní judikatura vychází z názoru (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010, 1 VSPH 113/2011-A ze dne 9.6.2011 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 131/2011), dohodl-li se postupitel s postupníkem, že bude vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka, je oprávněn podat též insolvenční návrh vůči dlužníku, přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení a vykonávat v insolvenčním řízení práva náležející věřiteli postoupené pohledávky. Protože v řízení před soudem prvního stupně navrhovatel a) prokázal, že pohledávku, o niž opíral insolvenční návrh a již nabyl podle postupní smlouvy uzavřené s Investiční a Poštovní bankou, a.s. dne 16.8.1998, postoupil smlouvou uzavřenou dne 2.1.2002 Alia Trade, s.r.o., přičemž se v části III. Ostatní ujednání bodě 2. smlouvy její účastníci dohodli na tom, že ji navrhovatel a) bude nadále svým jménem a na účet Alia Trade, s.r.o. vymáhat, neměl odvolací soud ve shodě se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, o oprávnění navrhovatele a) k podání insolvenčního návrhu žádných pochyb. Ostatně, tomuto závěru plně odpovídá i to, že po prohlášení konkursu na majetek navrhovatele a) vymáhal tuto pohledávku v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 409/97 správce konkursní podstaty navrhovatele a) Záveská a Brejcha, v.o.s. (dále jen správce), přičemž rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 ze dne 3.4.2007 byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.6.2002 a dlužnici bylo uloženo zaplatit 433.205,- Kč s 20% úrokem od 12.2.1997 do zaplacení a náklady řízení ve výši 136.669,- Kč. Dovolání dlužnice bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Cdo 4274/2007-329 ze dne 21.1.2009 zamítnuto. Dne 25.6.2007 byla na návrh správce usnesením Okresního soudu Praha západ č.j. 13 Nc 6341/2007-10 ze dne 25.6.2007 nařízena k vymožení toto pohledávky exekuce na majetek dlužnice. Po zrušení konkursu vedeného na jeho majetek usnesením č.j. 79 K 21/2003-734 ze dne 10.9.2009 z důvodu, že tu nejsou předpoklady pro konkurs, přešlo oprávnění vymáhat pohledávku zpět na navrhovatele a). Vzhledem k tomu, že dlužnice byla zavázána k úhradě této pohledávky shora zmíněným soudním rozhodnutím, je dle názoru odvolacího soudu bez významu její tvrzení, že ji uhradila již původnímu věřiteli Investiční a Poštovní bance, a.s. K námitce promlčení, již dlužnice, aniž by ji blíže zdůvodnila, vznesla na jednání před odvolacím soudem, nelze než uvést, že zjevně důvodnou není, neboť jak je zřejmé ze shora uvedených údajů navrhovatel a) a následně správce ji soudně vymáhal od roku 1997, bezprostředně poté, kdy o ní bylo pravomocně soudem rozhodnuto, se správce za účelem jejího vymožení domáhal nařízení exekuce majetku dlužnice a exekuční řízení probíhá dosud. Dlužno ovšem poznamenat, že k námitce promlčené vznesené již v podání ze dne 11.1.2013 (č.d. A-20) nezaujal soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení žádné stanovisko.
8 Co se týče navrhovatele b), přestože jak popsáno shora Jana Šulajová nevstoupila na jeho místo do řízení, není pochyb o tom, že ke dni vydání napadeného usnesení pohledávku vůči dlužnici tvrzenou v insolvenčním návrhu, již měl soud prvního stupně dle odůvodnění napadeného usnesení za doloženou, neměl, neboť ji již dne 30.4.2014 nabyla Jana Šulajová. Jeho skutková zjištění i právní závěry jsou tedy zjevně nesprávné a s přihlédnutím k tomu, že soud prováděl dokazování ohledně existence této pohledávky, jak listinami, tak svědeckou výpovědí Jany Šulajové, aniž by to v odůvodnění napadeného usnesení uvedl a aniž by tato zjištění zhodnotil, je v tomto rozsahu napadené usnesení nepřezkoumatelné. Uvedené platí i pro tvrzení dlužnice svědeckou výpovědí Jany Šulajové, podle nichž byla pohledávka vymožena v exekuci. Obdobně je tomu i v případě Ing. Petra Dohnala potud, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s námitkami zpochybňujícími existenci pohledávky jmenovaného vůči dlužnici, a dokonce ani nezmínil, že za tím účelem předložila řadu listinných důkazů, jimiž provedl dokazování (viz např. protokol z jednání konaného dne 28.8.2014 na č.d. A-187), jaká z nich učinil skutková zjištění a jaké z nich dovodil závěry. Co se týče zbývajících věřitelů Finančního úřadu Praha západ a České správy sociálního zabezpečení, jejichž pohledávky byly dle soudu prvního stupně osvědčeny a jejichž existenci dlužnice nepopírala, dovodil soud jejich existenci z přihlášek podaných do již skončeného insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010. Protože dlužnice úhradu těchto pohledávek nedoložila, nahlížel na ně odvolací soud rovněž jako na doložené, přestože ze spisu zjistil, že je tito věřitelé do probíhajícího insolvenčního řízení nepřihlásili a soud prvního stupně jejich existenci dotazem u těchto věřitelů v tomto řízení neověřoval. S přihlédnutím k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně bylo řádně zjištěno, že dlužnice neplní po dobu delší 3 měsíců po splatnosti závazky vůči navrhovateli a), Finančnímu úřadu Praha západ a České správě sociálního zabezpečení v celkové výši cca 2,6 milionu Kč s příslušenstvím, bylo proto namístě přezkoumat i závěr soudu prvního stupně o tom, že majetek dlužnice nedostačuje na úhradu těchto pohledávek. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jež v této části bylo citováno shora, soud prvního stupně popsal svá zjištění ohledně majetku dlužnice a jeho likvidity (použitelnosti k úhradě zjištěných pohledávek) velmi vágně. Z obsahu spisu i z napadeného usnesení odvolací soud především zjistil, že se soud prvního stupně spokojil s tím, že mu dlužnice, v té době zastoupená JUDr. Zdeňkem Slapničkou, podáním ze dne 11.1.2013 (č.d. A-20) sdělila, že seznam majetku je obsahově téměř shodný se seznamem, jenž mu předložila v řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010 (č.d. A-11) s tím, že se její majetek toliko zvětšil o pohledávku vůči navrhovateli a) ve výši 2,4 milionu Kč, a na předložení řádného seznamu majetku netrval. Vycházeje z toho, že dle údajů převzatých soudem prvního stupně (viz str. 4 písemného vyhotovení napadeného usnesení) měla by tržní hodnota jejího nemovitého majetku činit cca 153 milionů Kč. Z jakých konkrétních zjištění dovodil, že pro značné množství omezení vlastnického práva vesměs v souvislosti s nařízenými exekucemi se jedná o majetek obtížně zpeněžitelný, k úhradě zjištěných pohledávek nepoužitelný a tudíž ve smyslu shora uvedeného nedostatečný, však soud prvního stupně neuvedl. Dlužno přitom poznamenat, že přihlížel-li k zatížení nemovitostí ve vlastnictví dlužnice zástavním právem zřízeným k zajištění pohledávky Alia Trade, s.r.o. ve výši cca 230 milionů Kč tvrzené navrhovatelem a)
9 v insolvenčním návrhu, pak mu je třeba vytknout, že se o tom, zda vůbec zjišťoval existenci této pohledávky, v odůvodnění napadeného usnesení nezmínil. Co se týče výtek dlužnice ohledně nedoručení pozdějšího insolvenčního návrhu navrhovatele b) a námitky podjatosti vznesené vůči soudkyni Mgr. Aleně Watzkové, považoval odvolací soud za nutné pro úplnost uvést, že dle obsahu spisu skutečně nebyl insolvenční návrh navrhovatele b) dlužnici řádně doručen, leč z jejího vyjádření ze dne 18.3.2014 (č.d. A-119) je zřejmé, že jí byl jeho obsah znám, a proto tato procesní vada nemohla mít za následek vydání vadného rozhodnutí ve věci, a pokud jde o stanovisko zdejšího soudu vyjádřené v přípise č.j. 3 VSPH 880/2013-A-41 ze dne 19.7.2013, podle něhož není o vznesené námitce třeba rozhodovat, neboť v důsledku změny v rozvrhu práce Krajského soudu v Praze byla věc nově přidělena Mgr. Jaroslavu Vaškovi, odvolací soud se s ním ztotožnil. Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval soudce, vůči němuž námitka podjatosti vznesena nebyla a nebylo prokázáno, že by byl z jejího projednávání a rozhodnutí vyloučen, nelze ani uvažovat o tom, že by soud prvního stupně nebyl ve smyslu ust. 219a) odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu správně obsazen. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že se soud prvního stupně dopustil v řízení jak zmatečnostní vady, tak dalších vad v řízení, jež nelze napravit v odvolacím řízení, postupoval proto podle ust. 219a odst. 1 písm. a) a b) a 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení - vyjma bodu V. výroku, jenž nemohl být odvoláním dlužnice napaden - zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze. V Praze dne 9. ledna 2015 JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová