Volný čas a kriminalita dětí a mládeže

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY Volný čas a kriminalita dětí a mládeže Diplomová práce Brno 2007 Vedoucí diplomové práce : Vypracoval : PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D. Bc. Miroslav Bednář 1

Prohlášení : Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům... podpis autora 2

Poděkování : Děkuji všem přátelům a spolupracovníkům, kteří mi pomohli při získávání potřebných informací, kteří mi byli nápomocni s radou v podobě předaných zkušeností a materiálových podkladů k práci. Rovněž děkuji vedoucímu práce PhDr. Mgr. Tomáši Čechovi Ph.D. za odborné vedení práce. Havlíčkův Brod dne 15. března 2007 Bc. Miroslav Bednář 3

Obsah : OBSAH 4 ÚVOD......6 1. TRESTNÁ ČINNOST MLÁDEŽE......7 1.1. Charakteristika trestné činnosti mládeže..7 1.1.1. Trestná činnost nezletilých.9 1.1.2. Trestná činnost mladistvých.....10 1.2. Legislativní rozbor terminologie kriminality mládeže... 11 2. KRIMINOGENNÍ FAKTORY TRESTNÉ ČINNOSTI..14 2.1. Biologické vlivy.14 2.1.1. Dědičnost........14 2.1.2. Konstituce........15 2.2. Vnější sociální vlivy......20 2.2.1. Rodina.......20 2.2.2. Škola.... 22 2.2.3. Negativní vliv prostředí tvořeného osobami s narušeným....23 2.2.4. Psychoaktivní látky...26 2.2.5. Novověká etika a hodnoty... 28 2.2.6. Vliv médií....29 3. CHARAKTERISTIKA VÝVOJE OSOBNOSTI MLÁDEŽE....30 3.1. Období dospívání pubescence......30 3.2. Období dospívání adolescence....31 4. ROLE VÝCHOVY A VOLNÉHO ČASU.....33 4.1. Výchova a volný čas v historickém kontextu....34 4.2. Faktory ovlivňující výchovu ve volném čase....36 4.2.1. Rodinná výchova....37 4.2.2. Školní výchova....38 4.2.3. Mimoškolní výchova... 39 4.2.4. Zájmová činnost...40 5. EMPIRICKÁ ČÁST......42 5.1. Zaměření práce..42 5.2. Hypotézy výzkumu... 42 5.3. Metodologie prováděného výzkumu.43 5.3.1. Analýza statistických dat.43 5.3.2. Obsahová analýza spisových materiálů...45 5.3.3. Vlastní pozorování...45 5.3.4. Strukturovaný dotazník...46 5.3.4.1. Popis zaměření, struktury a významu dotazníku D1.46 5.3.4.2. Popis zaměření, struktury a významu dotazníku D2...48 5.3.5. Volný a řízený rozhovor..49 5.4. Hypotéza 1...50 5.4.1. Vývoj trestné činnosti po roce 1990 50 5.4.1.1. Zhodnocení vývoje kriminality osobou autora práce 50 5.4.2. Vývoj kriminality v letech 1990 2006.52 5.4.2.1. Analýza statistických dat a jejich interpretace..54 5.4.3. Zastoupení kriminality, ověření přítomnosti prvků násilí...56 5.4.3.1. Zhodnocení trendů majetkové, násilné a mravnost. kriminality 56 5.4.3.2. Zhodnocení přítom. prvků násilí ve vybraných trest. činech.59 5.4.4. Ověření přítomnosti prvků organizovanosti 61 4

5.4.4.1. Vlastní zhodnocení přítomnosti prvků organizovanosti KM.62 5.4.4.2. Zhodnocení přítomnosti organizovanosti za pomoci dotazníku 63 5.4.5. Vyhodnocení hypotézy 1..64 5.5. Hypotéza 2. 66 5.5.1. Problematika využití volného času... 66 5.5.2. Shrnutí dat dotazníku....70 5.5.2.1. Rodina. 70 5.5.2.2. Škola...71 5.5.2.3. Volný čas....71 5.5.2.4. Parta....73 5.5.2.5. Abúzus návykových látek...74 5.5.2.6. Předchozí kriminální zkušenost..74 5.5.3. Případová studie....74 5.5.3.1. Rodinná anamnéza..75 5.5.3.2. Osobní anamnéza....76 5.5.3.3. Zhodnocení poznatků získaných pozorováním...80 5.5.3.4. Shrnutí demonstrace na konkrétním případu..82 5.5.4. Vyhodnocení hypotézy 2..83 5.6. Hypotéza 3....84 5.6.1. Trend kriminality mládeže v letních prázdninových měsících.....84 5.6.1.1. Zhodnocení výsledků nápadu trestné činnosti dětí.85 5.6.1.2. Zhodnocení výsledků nápadu trestné činnosti mladistvých...87 5.6.1.3. Zhodnocení výsledků nápadu trestné činnosti všech osob věku.88 5.6.2. Shrnutí získaných výsledků vývoje trest. činnosti v roce 2006 88 5.6.3. Analýza vlivu návykových látek...89 5.6.4. Shrnutí výsledků analýzy páchání krim. pod vlivem náv. látek...89 5.6.5. Vyhodnocení hypotézy 3.. 90 5.7. Hypotéza 4 91 5.7.1. Analýza a interpretace dat dotazníku D2.. 91 5.7.1.1. Shrnutí zjištěných výsledků 92 5.7.2. Interpretace zjištěných informací z případové studie a dotazníku...93 5.7.3. Shrnutí zjištěných výsledků.. 94 5.7.4. Vyhodnocení hypotézy 4..94 5.8. Hypotéza 5. 95 5.8.1. Analýza a interpretace dat dotazníku D2..95 5.8.1.1. Dostatek volného času 96 5.8.1.1.1. Shrnutí zjištěných výsledků.. 96 5.8.1.2. Volnočasové aktivity..97 5.8.1.2.1. Shrnutí zjištěných výsledků.. 98 5.8.1.3. Aktivita v přístupu trávení volného času 98 5.8.1.3.1. Shrnutí zjištěných výsledků.. 99 5.8.1.4. Důležitost využití volného času respondentů... 100 5.8.1.3.1. Shrnutí zjištěných výsledků....100 5.8.2. Vyhodnocení hypotézy 5......101 5.9. Závěry z provedených analýz práce.....102 ZÁVĚR....104 RESUMÉ....108 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.. 110 SEZNAM PŘÍLOH....112 5

ÚVOD Kriminalita mládeže je bezesporu jedním ze závažných sociálních jevů v řadě rozvinutých států a proto je právem často diskutovaným problémem. Žijeme v době, kdy se často setkáváme s projevy agresivity dětí a mládeže a často přítomné a neustále se zvyšující brutality. Stoupá počet dětí a mladých lidí závislých na návykových látkách, přičemž hranice věku takto zasažených dětí se posunuje stále více do věku, ve kterém by dítě mělo prožívat své radostné a zdravé dětství. Jedním z velkých problémů dnešní uspěchané a penězi ovlivněné doby je samotná výchova dětí a trávení jejich volného času, což je přímo závislé na schopnostech, ale i možnostech rodičů. Struktura trestné činnosti mládeže je velmi různorodá a v poslední době doznala podstatných změn zejména v posunu ke kvalifikovaným a závažnějším formám páchání. Trestná činnost mládeže a samotný způsob páchání jsou ovlivňovány vývojovými prvky osobnosti, existencí kriminogenních faktorů a schopností mladého člověka negativní jevy rozpoznat a eliminovat. Některé jevy jsou pro mladého člověka na rozdíl od dospělého nepřekonatelné, podřizuje se jim a ve spojení s vhodnými podmínkami ho vedou k páchání různých kriminálních deliktů. Velmi významný je přitom právě prvek správného a vhodného využití volného času, který často stojí v popředí možných příčin problémů s chováním dětí a následného delikventního chování. Nejvíce ohroženými vůči působení patologických jevů v naší společnosti jsou děti, které jsou ve svém věku nejnáchylnější k možným negativním změnám ve svém chování. Jsou denně vystavovány vnějšímu tlaku prostředí ve kterém žijí, nefungujícím rodinám, patologickým jevům doprovázejícím jejich výchovu a mnohým dalším negativním činitelům kolem nich, které mohou jejich chování mnohdy až nenapravitelně poškodit a vést ke kriminálnímu chování. Cílem práce je vymezit problematiku kriminality mládeže, analyzovat mechanismy, které jsou spouštěči kriminálního chování, vyhodnotit současný stav vývoje kriminality a zejména ověřit důležitost výchovy ve volném čase. 6

1. Trestná činnost mládeže 1.1. Charakteristika trestné činnosti mládeže Struktura trestné činnosti mládeže je do určité míry odlišná od trestné činnosti dospělých. Tyto odlišnosti jsou dány převážně věkem mládeže a dalšími kriminogenními faktory, o kterých bylo pojednáno v předcházejících kapitolách. Ve struktuře trestné činnosti mládeže stále dominuje majetková trestná činnost, převážně pak trestný čin Krádeže dle 247 TZ. V závislosti na věku pachatele je patrná jistá diferenciace v předmětu zájmu, v náročnosti způsobu páchání i ve stupni organizovanosti při páchání krádeží. Do páchání trestné činnosti se začíná promítat kvalifikovaný a organizovaný způsob páchání trestné činnosti. Zejména u mladistvých, oproti nezletilým, je patrný posun od nahodile páchané trestné činnosti k typování objektů napadení i ve výběru předmětu zájmu a velmi patrný je také posun od trestné činnosti páchané jednotlivci ke skupinově páchané trestné činnosti. Lze také říci, že trestná činnost mladistvých a nezletilých pachatelů se vyskytuje především ve velkých městských aglomeracích, kde s ohledem na velký počet obyvatel a tím i určitou anonymitu, jsou vhodnější podmínky pro páchání trestné činnosti, zejména skupinové, při které způsobená škoda dosahuje i značně velkých finančních částek. Oproti tomu ve vesnických lokalitách se trestná činnost těchto kategorií vyskytuje v podstatě v menším rozsahu a pokud jde o majetkovou trestnou činnost, projevuje se zejména vykrádáním rekreačních objektů, obchodů a restaurací. 1) Majetková trestná činnost páchaná mládeží má své zvláštnosti i v motivaci pachatelů a to zejména v případech, kdy motivem např. pro krádež je opatřit si věci, peníze pro partu, nebo je motivem potřeba vyniknout, získat respekt v partě. Obecně platí, že majetková trestná činnost mládeže je páchána z důvodu řešení nedostatku finančních prostředků, získání zdrojů obživy zejména u osob bez pracovního poměru a u osob na útěku z výchovného zařízení. Jde o získávání krátkodobých prostředků na získání atraktivního a luxusního zboží, jenž je pro ně zcela nedostupné. Dále jde velmi často o získání peněz na nákup alkoholu, 7

tabákových výrobků, drog a celkově opatřování si prostředků na život na vysoké noze, který je spojen s dostatkem finančních prostředků na diskotéky, hrací automaty a další finančně náročné trávení svého volného času. Velký význam zde má i skutečnost, že mnoho mladistvých pachatelů po skončení základní školy buď vůbec nenastoupí do dalšího studia, nebo ho posléze svévolně opustí a to aniž by začali někde pracovat. Na druhé straně však mají vysoké požadavky na styl života a jediným východiskem pro ně je, že páchají trestnou činnost. Velmi často dochází k tomu, že děti doma začnou okrádat i své rodiče, kterým někdy kradou nezanedbatelné finanční částky a to i přesto, že mají ze strany svých rodičů zabezpečen mnohdy i vysoký životní standard. K tomu se postupně přidružuje neúcta k autoritám, hodnotám, majetku, nedostatek odpovědnosti a nedodržování obecně závazných norem chování upravujících život ve společnosti. 2) U násilné trestné činnosti páchané mládeží, byl od roku 1989 zaznamenán značný nárůst a mnohdy je doprovázena vysokým stupněm brutality. Častou motivací násilného kriminálního jednání je potřeba demonstrovat svoji sílu, zvýraznit se, imponovat svým vrstevníků a získat jejich uznání, obdiv, ale i vytvořit si určité vůdčí postavení v partě. Násilné trestné činy bývají velmi často páchány právě pod vlivem návykových látek, což má mnohdy za následek velmi brutální provedení činu a jeho možné vážné následky. Stále častěji se vyskytují trestné činy Loupeže dle 234 TZ, kdy jsou útoky namířeny proti bezbranným lidem jako jsou děti či staří lidé. Velmi často dochází ke skupinovému páchání násilných trestných činů a spíše výjimečně se pachatel z řad mládeže takové činnosti dopustí osamoceně. Velký vliv také hraje anonymita party, což je charakteristický znak zejména pro trestný čin rvačky, který je typickým trestným činem mládeže. Pachatelé podpořeni ostatními členy party, jsou agresivnější než kdyby vystupovali samostatně. Takovéto násilné jednání může mnohdy přerůst v některých případech až v hromadné ničení zařízení objektů a brutální napadení kolemjdoucích. Takovéto jednání se často vyskytuje například u extrémistického hnutí SKIEHEADS. 8

3) Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a šíření toxikománie je velmi častým trestným činem v řadách mládeže. Tito pachatelé jsou velmi často nejen distributory, ale zároveň i konzumenty. 4) U Mravnostní kriminality je u mládeže nejrozšířenější trestný čin pohlavního zneužívání, znásilnění a s ním spojené vydírání. Takovéto jednání bývá často spojeno s citovou náklonností s poškozenou osobou, nebo sexuální nezralost vyskytující se zejména u nezletilých. 5) Další trestná činnost v řadách mládeže je spáchání trestného činu Poškozování cizí věci podle 257 TZ, kdy mládež často pod vlivem alkoholu a obvykle v patřičném seskupení poškozuje například zaparkované automobily, poškozuje výlohy obchodů, ničí dopravní značení apod. K poškozování cizí věci se přidružuje trestný čin dle 257b, jehož skutková podstata spočívá ve stříkání a malování různých nápisů a obrazců na nejrůznější dostupné plochy, tedy tzv. sprejerství. Tyto činy bývají silně spojeny s touhou po dobrodružství a určitém nebezpečí spočívajícím v možných sankcích. 1.1.1. Trestná činnost nezletilých U této věkové kategorie je shodně jako u mladistvých nejvíce zastoupen trestný čin Krádež podle 247 TZ a dalšími dvěma nejfrekventovanějšími delikty jsou trestné činy Poškozování cizí věci podle 257 TZ a Porušování domovní svobody dle 238 TZ. Dále následují trestné činy Ublížení na zdraví dle 221 TZ Vydírání podle 235 TZ a to zejména ve formě šikanování, Loupež podle 234 TZ a Pohlavní zneužívání podle 242 TZ. Trestné činnosti se dopouštějí především děti ve školách či v blízkosti svého trvalého bydliště, přičemž dominantní u nich je v případě majetkové kriminality skupinová trestná činnost, což má zřejmě psychologický dopad i v tom, že jde o způsob dodání si odvahy k trestné činnosti. Méně často, v případě nezletilých na rozdíl od mladistvých, se stává subjektem jejich trestné činnosti neznámá osoba. Často se jedná o mladší, či výrazně slabší spolužáky. Nárůst brutality se projevil nejen u mladistvých, ale i u nezletilých 9

pachatelů poměrně velmi nízkého věku. 1.1.2. Trestná činnost mladistvých Jak již bylo zmíněno, trestná činnost mladistvých pachatelů je páchána obvykle v různě početných a mnohdy i nahodile vytvořených uskupeních, partách, které jsou v dnešní době oproti minulosti mobilnější a pohybují se často mimo okruh svého bydliště. Početně nejvýznamnější skupiny tvoří mladiství pachatelé, kteří se dopouštějí majetkové trestné činnosti a to především trestného činu Krádež dle 247 TZ. Jde zejména o vloupání do automobilů, prodejen, restaurací, chat, novinových stánků spod. V těchto objektech pachatelé odcizují všechny možné dobře zpeněžitelné předměty a peníze. Velmi často se objevují krádeže ku škodě rodičů či dalších příbuzných. S touto majetkovou trestnou činností je spojen trestný čin Porušování domovní svobody podle 238 TZ, Poškozování cizí věci podle 257 TZ a trestný čin dle 257b TZ, tedy sprejersví, které je ve městech viditelné snad na každém kroku. Motivace nejrůznějších výtržností a vandalských činů projevující se destruktivním chování vůči majetku, veřejnému pořádku, ale i uznávaným hodnotám, dokazuje určitou absenci v morální složce osobnosti a neúctě vůči ostatním u těchto pachatelů. Co se týká násilných trestných činů, jejichž charakteristickým prvkem je násilí, tak se jedná o zejména o trestný čin Ublížení na zdraví podle 221 a 222 TZ, Loupež podle 234 TZ, Vydírání podle 235 TZ, které je mnohdy spojené s trestným činem Omezování osobní svobody podle 235 TZ, dále Pohlavní zneužívání podle 231 TZ a Výtržnictví podle 202 TZ. U trestných činů obecně nebezpečných se jedná především o trestné činy související s nedovolenou výrobou a držením omamných a psychotropních látek a s jejich šířením dle 187 a 188 TZ. Nelze opomenout ani trestné činy útočící na národ, rasu, jazyk či vyznání podle 196 až 198 TZ. Tyto rasově motivované trestné činy nepatří k nejčetnějším, ale svou závažností jsou z hlediska společenské nebezpečnosti velice důležité. Trestná činnost osob blízkých věku mladistvých, kdy se osoba stává 10

plnoletou a plně trestně odpovědnou je obdobná jako trestná činnost mladistvých, protože celkový osobnostní vývoj osob starších 18 let není ještě zcela ukončen. Takovýto věk není tedy zákonnou polehčující okolností, ale subjektivní polehčující okolností (Chmelík, 1995, s.13). 1.2. Legislativní rozbor terminologie kriminality mládeže Základní pojmy Základní pojmy jsou v této práci definovány z hlediska významu věku člověka pro trestní řízení a pro trestní odpovědnost. Pro další srovnání a doplnění jsou uvedeny i pojmy z hlediska občanskoprávního nebo pojmy významné z hlediska kriminologického. Výčet důležitých pojmů, které uvádí Chmelík (1995, s. 4) : Zletilý, zletilost Tento pojem je základní jak z hlediska občanskoprávního, tak i z hlediska trestněprávního. Vyjadřuje způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti - tzv. způsobilost k právním úkonům. Zletilost nabývá občan dovršením 18 let věku. Před dovršením tohoto věku se zletilosti nabývá též uzavřením manželství, přičemž nezaniká dnem zániku manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Nezletilý Je obsahově i významově opakem zletilosti, je to tedy fyzická osoba, která nedovršila 18 let věku, nebo nenabyla zletilosti uzavřením manželství. Na časové ose života vyjadřuje období od narození do nabytí zletilosti. S nezletilostí z občanskoprávního hlediska je spojena způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti. Nezletilí však mají způsobilost je k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené jejich rozumové vyspělosti a a odpovídají jejich věku. Tato způsobilost zaniká smrtí nebo prohlášením fyzické osoby soudem za mrtvou. Trestní právo však tento pojem neužívá, i když v trestně právní praxi je často využíván pro označení osob ve věku do 15 let. 11

Mladistvý Tento pojem je ryze trestněprávní. Jsou s ním spojeny počátek trestní odpovědnosti fyzické osoby za spáchaný trestný čin (i přestupek) i zvláštnosti trestní odpovědnosti a trestního řízení proti mladistvým. Trestní odpovědnost mladistvého začíná spácháním trestného činu v den, který následuje po dni dovršení patnácti let a končí v den dovršení osmnáctého roku života. Spáchá-li osoba čin jinak trestný v den svých patnáctých narozenin, není trestně odpovědná. Naproti tomu spáchá-li trestný čin v den dovršení svých osmnáctých narozenin, je stále trestně odpovědná jako osoba mladistvá. Obecná plná trestní odpovědnost pachatele za trestný čin nastává až dnem následujícím po dnu, ve kterém fyzická osoba dovršila 18 let. Osoba mladší 15 let Jde o pojem ryze trestně právní. Z pohledu počítání času v trestním řízení pojem osoba mladší 15 let vyjadřuje časové údobí, ve kterém fyzická osoba, která před dovršením 15 let spáchala čin jinak trestný, je beztrestná. V trestním řízení tohoto pojmu užíváme k označení kategorie osob podléhající zvláštnímu režimu při výslechu svědka ( 102 tr. řádu), jinak trestní řád tuto kategorii osob označuje jako osoby, které pro nedostatek věku nejsou trestně odpovědné ( 11 odst. 1 písm. d tr. řádu). Trestní zákon v některých svých skutkových podstatách (například ve skutkové podstatě tr. činu pohlavní zneužívání podle 242 tr. zák. tímto pojmem označuje skupinu osob, které požívají zvýšené trestně právní ochrany. Převážně však jde o pojem užívaný kriminologií a praxí. Osoba blízká věku mladistvého Zde se jedná rovněž o pojem používaný převážně kriminologií a praxí. V trestním zákonu je užit v ustanovení 33 písm. b) jako polehčující okolnost při výměře trestu. Jedná se o relativně krátké údobí mezi 18. a 19. rokem života, ve kterém lze fakultativně, za určitých podmínek, uplatnit zvláštní způsoby řízení proti mladistvému. 12

Dítě Podle Úmluvy o právech dítěte přijaté dne 20.11.1989 v New Yorku se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud nedosáhla zletilosti dříve. Trestní řád takového pojmu neužívá. Trestní zákon uvedené označení užívá pro kategorii osob, která požívá zvláštní trestněprávní ochrany za podmínek stanovených ve vybraných skutkových podstatách (například tr. čin únos podle 216 tr. zákona). U trestného činu opuštění dítěte podle 212 tr. zákona je tímto způsobem zpravidla označováno dítě předškolního věku, které si samo nemůže opatřit pomoc, ale může jít i o osobu starší, která z důvodu své nesamostatnosti a podmínek prostředí, kde zůstalo opuštěné, není schopna se sama vymanit z hrozícího nebezpečí. Obecně, podle zákona o rodině, jsou za děti považovány osoby mladší 15 let. Podle 216b) trestního zákona je za dítě považována osoba mladší 18 let, pokud nedovršila zletilosti dříve. Tedy trestněprávní pojem koresponduje s občanskoprávním vyjádřením nezletilosti. Věk 12 let Pro ukládání ochranné výchovy je významný věk 12 let. Jestliže osoba v době po dovršení dvanácti let a je mladší patnácti let spáchala čin jinak trestný, je beztrestná. Soud však může v občanskoprávním řízení takové osobě uložit ochrannou výchovu. Mládež Mládež jako taková je spojována s různými věkovými kategoriemi v závislosti na předmětu a rozsahu zkoumání jednotlivých vědních oborů jakými jsou kriminologie, sociologie apod.. Pro účely této práce označuje jako mládež fyzické osoby mladší 18 let věku (Trestní zákon č. 140/1961 Sb., Trestní řád č. 141/1961 Sb., Zákon č. 218/2003 Sb., Zákon o rodině č. 94/1963, Ústava z.č. 1/1993). 13

2. Kriminogenní faktory trestné činnosti Za determinující faktory, které ovlivňují kriminalitu mládeže jsou považovány ty, které formují osobnost člověka. Především jde o okolnosti bezprostředně ovlivňující chování a jednání jedince, které od dětství utváří hierarchii hodnot, citovost, smysl pro odpovědnost apod. Rozhodující roli při formování osobnosti mládeže má rodina, přátelé a známí, tedy mikrostruktura, ve které mladý člověk vyrůstá a žije. Nezanedbatelný vliv má však i škola, kamarádi, parta, což jsou vnější vlivy, které mohou ovlivnit vnitřní dispozice, tedy biologické vlivy jakými jsou dědičnost a konstituce. 2.1. Biologické vlivy 2.1.1. Dědičnost Delikvence je chování. Chování je podmíněno velice komplexně. Dědičnost je jedním z mnoha faktorů, které na ně mají vliv. Genetická dispozice může být odpovědná např. za sníženou sebekontrolu, či za hyperaktivitu. Tyto vlohy však samy o sobě nevedou k vytvoření delikventní party, která vyloupí obchod. Genetická vloha jen zvyšuje pravděpodobnost, že na chování budou mít vliv další činitelé, bez nichž by se delikventní jednání neuskutečnilo. Genetická vloha zvyšuje pravděpodobnost účinnosti působení vlivů z prostředí. Souhrn dědičných předpokladů genotyp představuje většinou pouze dispozice ke vzniku určité, normální či patologické vlastnosti organismu. V tomto smyslu lze říci, že genetické vlohy určují míru rizika vzniku nějaké psychické odchylky. Jejich konkrétní projev je ve větší či menší míře závislý na kvantitě i kvalitě stimulů vnějšího prostředí. Jak pro normální, tak v ještě větší míře pro patologické vlastnosti je důležitá otázka míry, v níž mohou být psychické vlastnosti předurčeny geneticky, a nakolik jsou naopak ovlivnitelné prostředím. Tato míra, neboli heritabilita je u různých normálních vlastností různá. Jestliže jde o odchylky, je míra jejich dědivosti dána i typem genetického přenosu. V zásadě platí, že čím je genetická odchylka od normy závažnější, tím méně se zde mohou uplatnit vlivy prostředí (Matoušek, Kroftová, 1998, s.21). Jednoduše řečeno, na 14

genotyp působí kvalita prostředí i kvalita výchovy. Francouzský myslitel a básník Antoine-Exupéry mluví o vanutí ve společnosti, které významně působí na jedince (Spousta, 1996B, s.13). 2.1.2. Konstituce 1. Syndrom hyperaktivity - ADHD Hyperaktivita je poruchou aktivační úrovně, která bývá často kombinována s poruchami pozornosti. ( V současnosti je ve shodě se zahraniční literaturou označována zkratkou ADHD Attention deficit hyperactivity disorder.) Syndrom hyperaktivity může mít různé příčiny, nejčastěji jde o nějakou odchylku funkce CNS. Uvádí se, že tato porucha postihuje 5 10 % populace a to převážně chlapce (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 27). Projevy hyperaktivity : Hyperaktivní syndrom se projevuje obyčejně již v předškolním věku, ale nejnápadnější bývá mezi 8 10 rokem. Můžeme na něj usuzovat, pokud se první potíže vyskytly již v předškolním věku a v současné době přetrvávají déle než šest měsíců. Nejčastější jsou tyto projevy : Hyperaktivita je nadměrné nutkání k pohybu, k aktivitě, která je neúčelná až nesmyslná. Z hlediska dané sociální situace bývá takový projev nepřiměřený, a proto je nápadný. Dítě nedokáže puzení k aktivitě ovládat. S tím souvisí i zvýšený sklon k impulzivním reakcím a určité emoční napětí, jako vnitřní projev hyperaktivity. Hyperaktivní dítě bývá jen vzácně spokojené a klidné, přičemž hlavním společenským problémem je značná rušivost. Právě tato značná rušivost může být později jakýmsi spouštěčem negativních interakcí s okolím, které se mohou stále stupňovat a negativně ovlivňovat socializaci dítěte v pozdějším věku, kdy se takovýto jedinec může v krajním případě dopustit i kriminálního jednání. Impulzivita je tendence reagovat bez rozmyšlení, náhle a často nepřiměřeně 15

podnětu. Impulzivita signalizuje vázanost na aktuální stimulaci, eventuálně i na aktuální uspokojení a neschopnost odhadnout následky svého jednání nebo jednání nějak usměrnit. Dítě udělá cokoli, co je napadne, není schopné kontrolovat svoje projevy, nedovede s ničím počkat. Hyperaktivní, impulzivní děti nebývají schopné plánovat a ovládat svoje chování, brzdit momentální impulzy a regulovat svoje jednání k nějakému vzdálenějšímu cíli. Impulzivní jednání může mít rovněž v pozdějším věku závažné následky spojené s neadekvátní reakcí, která může být provázena násilným jednáním. Hyperexcitabilita je zvýšená emoční dráždivost se sklonem k výkyvům v emočním ladění a sníženou tolerancí k zátěži, což vede k extrémním citovým reakcím, ke kolísání z euforie a nadšení do mrzuté nálady a odmítání čehokoli. Podněty, které vyvolávají citové prožitky, mohou vycházet z organismu i z vnějšího prostředí. Některé změny v oblasti citového prožívání mohou být spíše sekundárního charakteru. Souvisejí se zvýšenou unavitelností a signalizují nižší toleranci k zátěži, jež se projevuje typickými poruchami sebeovládání, afektivními a někdy až agresivními reakcemi. Poruchy pozornosti bývají často s hyperaktivitou dětí spojeny a jejich typickým projevem je slabá pozornost a unavitelnost. Dítě není schopné delšího a kvalitnějšího soustředění, u ničeho nevydrží a nic je delší dobu nebaví. Dítě je přitahováno vším možným, mnohdy zcela neselektivně. To znamená, že si náhodně všímá různých podnětů, ale není schopné dávat pozor na to, co je obecně důležitější (Pešatová, 2003, s.52). Sociální důsledky hyperaktivity : Mnohé odchylky v osobnostním vývoji neklidného dítěte vznikají sekundárně. Jsou důsledkem negativních reakcí jeho okolí na typické projevy těchto dětí. Reakcí na zátěž negativní zkušenosti bývá nějaká forma obrany, např. hledání náhradního prostředku nebo jiného cíle. Náhradní uspokojování se může projevit různým způsobem jako je například agresivita nebo vlezlost. Pro rozvoj vlastní identity je důležité hodnocení a postoj jiných lidí, které ovlivňují 16

sebepojetí dítěte. Hyperaktivní děti si v důsledku stálé kritiky okolí vytvářejí převážně negativní obraz vlastní bytosti jako jedince nežádoucího, neschopného a neúspěšného, jemuž je navíc často přičítána vina za uvedené negativní projevy. Takové dítě nakonec v jakékoliv situaci očekává, že bude zase kritizováno, a tento postoj ovlivní i jeho motivaci. Nepříznivá zpětná vazba, kritika a odmítání stimuluje obranné reakce. Funguje jako sekundární zátěž, která může mít pro rozvoj osobnosti takového dítěte značné následky. Dlouhodobé studie ukázaly, že problémy hyperaktivních jedinců zcela nemizí ani v dospělosti, ale přetrvávají v jiných podobách. Syndrom hyperaktivity zakládá neuvědomované chování, které není postiženým jedincem uvědomované, avšak v jeho okolí je velmi zjevné a znesnadňuje tak člověku jeho život. Syndrom hyperaktivity představuje rizikový faktor pro vznik sekundárních poruch chování, které mají charakter sociální maladaptace. Právě při nevhodném výchovném vedení navazují na příznaky primární, tedy syndrom hyperaktivity, příznaky sekundární. Ty se projevují zejména poruchami chování, poruchami osobnosti a neurotizací. Téměř 40 % hyperaktivních dětí má poruchy chování, které až v 50 % přechází v dospělosti v poruchu osobnosti a to nejčastěji disociální a emočně nestabilní. Rozvoj takovýchto poruch může mít v pozdějším věku za následek i kriminální chování, které je u takovýchto osob poměrně často diagnostikováno (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 27). 2. Poruchy osobnosti Poruchy osobnosti se projevují zejména přetrvávajícími vlastnostmi a projevy ve struktuře osobnosti, které manifestují nepřiměřenými reakcemi na nejrůznější osobní a sociální situace. Tyto reakce představují výraznou odchylku od způsobu, jakým průměrná osoba v dané kultuře chápe, myslí a cítí a jak reaguje ve vztahu k jiným lidem. Jedná se tedy o vrozené osobnostní dispozice, které staví člověka mimo normu a právě poruchy osobnosti jsou diagnostikovány u pachatelů trestné činnosti velmi často. U mladistvých je ovšem nesnadné odlišit povahové změny vyvolané 17

bouřlivěji probíhajícím dospíváním od stálých povahových rysů, případně od projevů procesuálního psychického onemocnění (například počínající hebefrenní schizofrenie), vyznačujícím se například nápadně klackovitým a obhroublým chováním. Z hlediska etopedického je nejvýznamnější disociální a emočně nestabilní porucha osobnosti. Disociální poruchu osobnosti lze charakterizovat : - trvale nezodpovědným a bezohledným postojem vůči společenským normám, pravidlům, závazkům, jedinec nedbá na práva jiných lidí a zároveň je porušuje, - chudými emocionálními postoji, nezájmem o city druhých, - neschopností udržet trvalé vztahy, - nemorálním a nevhodným chováním, - nízkou tolerancí k frustraci. Emočně nestabilní porucha osobnosti je charakteristická : - tendencemi k impulzivnímu jednání a to i na sebemenší podněty, - afektivní nestálostí, - nepředpověditelností nálad a emočními výbuchy (Pešatová, 2003, s.60). Ze všech poruch osobnosti jsou právě tyto dvě nejčastěji diagnostikovány u osob, které se dopouštějí kriminálního chování. Z hlediska stylu myšlení, cítění, prožívání a chování, právě tyto poruchy zakládají možnost kriminálního chování. Tyto poruchy se velmi často vyskytují u pachatelů, kteří se dopouštějí těch nejzávažnějších a nejbrutálnějších trestných činů (Vágnerová, 2003, s.48). Tito lidé neuznávají obecně platné normy a ani se podle nich neřídí. Jak uvádí Němec (1993, s.24) : Často vyžadují toleranci, shovívavost, sami však nejsou schopni tolerovat nic. 3. Rozumové schopnosti Ke konstitučním disponujícím předpokladům se obvykle počítá i snížená úroveň rozumových schopností, což jednoznačně potvrzuje majoritní podíl 18

takovýchto osob v řadách pachatelů. Výraznější intelektový deficit mají ženy s delikventním chováním než muži s delikventním chováním. Snížená úroveň rozumových schopností představuje pro dítě handicap v mnoha životních situacích. To vede k větší zranitelnosti a snadnějšímu vyvolávání nepříznivých reakcí. Pro takové dítě je poté nesnadné navazovat sociální vztahy, utvářet sociální dovednosti, což může vést ke konfliktům, které v pozdějším věku mohou přerůstat i v kriminální jednání (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 30). 4. Pohlaví jedince Významnou roli hraje i pohlaví jedince, kde je rovněž prokázáno z dostupných statistik, že se muži dopouštějí trestné činnosti mnohem častěji než ženy a to ve všech společnostech, ve všech dobách, nezávisle na etnické příslušnosti a druhu trestné činnosti. Tento rozdíl bývá připisován vrozeně vyšší agresivitě mužů ovlivněné mužským pohlavním hormonem testosteronem, který působí nejen na fungování mozku, ale i na utváření těla. To samo o sobě může u mužů vést k určité predispozici páchat trestnou činnost na rozdíl od žen (Matoušek, Kroftová, 1998, s.34). H. Záškodná (1998, s.24) ve své knize uvádí, že delikventní jsou více chlapci než dívky a to v poměru osm ku jedné. Uvedený rozdíl vysvětluje právě vlivy biologických faktorů (například vyšší agresivitou mužů) a faktorů společenských, většími sociálními tlaky, které souvisejí s odlišnou společenskou rolí mužů. Jako jeden z důvodů, proč stoupá počet dětí a mladistvých delikventů, uvádí i nízký stupeň kontroly způsobu trávení volného času. 19

2.2. Vnější sociální vlivy 2.2.1. Rodina Osobnost člověka je do jisté míry předurčena podílem zděděných dispozic, ale na druhou stranu je masivně formována vnějšími vlivy prostředí. Jedním ze základních, nejdůležitějších a prvotních aspektů rozvoje osobnosti člověka je rodina. Rodina je chápána jako základ společnosti, jako primární skupina, ve které probíhá socializace jedince, formuje se jeho osobnost, normativní a hodnotová sféra, rozvíjí se emoce, vůle, schopnosti, dovednosti a návyky. Správně fungující harmonická rodina je základem zdravého psychického vývoje člověka. Rodinu můžeme pro účely této práce rozdělit podle Sochůrka (2001, s.37) na : - Vlastní formálně úplnou rodinu oba vlastní rodiče a jejich děti. - Formálně úplnou rodinu jeden rodič je vůči dítěti nevlastní. - Formálně neúplnou rodinu jeden z rodičů zemřel, dítě se narodilo jako nemanželské, rodiče jsou rozvedeni a dítě žije s jedním z vlastních rodičů. - Neformálně úplnou rodinu rodiče nejsou oddáni, ale jinak plní funkci vlastní úplné rodiny (vztah druh družka). - Neformálně neúplnou rodinu rodiče spolu nežijí, ale nejsou rozvedeni. Zvláštním typem těchto rodin jsou pak rodiny lidí, pracujících dlouhodobě mimo domov. Rodina je tradičně považována za hlavního činitele, jenž svým selháváním dětem umožňuje kriminální chování. Není ovšem neměnnou institucí, její funkce se v novodobé historii v západních zemích a dnes už i u nás výrazně proměnily. Rodinná výchova je základem a má určující význam při formování osobnosti mladého člověka i pro jeho mravní vývoj. Mladý člověk si má z rodinné výchovy především odnášet do života správný vztah a úctu k základním principům a hodnotám. Neplní-li však rodinná výchova základní výchovné 20

funkce, jsou již tím dány větší předpoklady pro vznik kriminogenního prostředí. Rodina má řadu funkcí, z nichž stěžejní jsou dle Šindelářové (1997, s.49) například tyto : - funkce hmotného rámce obživa a výchova, uspokojení základních biologických potřeb - funkce sociální ochrany členů rodiny sociální zázemí, status, příbuzenské role - funkce socializace jedince Závadové prostředí v rodinách je všeobecně považováno za fenomén této uspěchané doby a kriminalita mládeže je jím nejvýrazněji ovlivňována. Mezi nejčastější příčiny patří špatný příklad rodičů či sourozenců, kteří se sami dopouštějí trestných činů a to nezřídka opakovaně. Další příčinou bývá i nedostatečný zájem rodičů, kteří se svým dětem plně nevěnují a ty poté bez vědomí rodičů propadají takovým aktivitám, od kterých je jen blízko k páchání trestné činnosti (Matoušek, Kroftová, 1998, s.37). Evidentním faktem moderní doby se stal převrat v myšlení, revoluční změna v chápání významu bipolárního vnímání světa práce a volného času (Vážanský, Smékal, 1995, s.156). Tento fakt jednoznačně dokazuje, že daleko silnější přírůstek než orientace na výkon nebo plnění povinností, zůstává práce nedále nejvyšší hodnotou ve společnosti. Současná rodina je odrazem dnešní uspěchané doby, kdy nedostatečné rodinné zázemí je příčinou každodenního shonu a honu rodičů za hmotnými statky, zejména díky nimž může rodinné zázemí správně fungovat. S. Biddulph (1997, s.111) ve své knize uvádí když se cítíme dobře, jsme v dobré společnosti zdraví a odpočatí, můžeme svým dětem dávat, co potřebují, a mít z toho radost. Cítíme-li se však unavení, nemocní, opuštění a přetížení, dostáváme se k bodu, kdy se pro nás děti stávají ohrožením a my je vnímáme jako soupeře v zápasu o přežití. Je třeba si uvědomit, že i děti nám mohou energii dodávat, ale většinou je správné a dobré, že my nabíjíme je. Nezanedbatelná část mladistvých a nezletilých je vychovávána v neúplných rodinách. Jedná se především o rozvedená manželství, kdy dítěti skrze zastávání všech obstarávacích rolí v rodině není ze strany rodiče věnována potřebná pozornost při jeho výchově. Tentýž problém nastává, když se rodiče či 21

jeden z rodičů věnuje jiným aktivitám na úkor rodiny. V důsledku toho může dítě postrádat citový vztah a zájem o jeho život a problémy a to i přesto, že po materiální stránce nestrádá (Sochůrek, 2001, s. 36). Novotný (1968, s.131) uvádí, že v průběhu dospívání klesá závislost mladého člověka na rodičích, oslabuje se jejich vliv, stejně jako se oslabuje vliv školy a obecně názorů dospělých. Zjednodušeně lze říci, že čím menší vliv má na mladého člověka rodina, čím menší je autorita rodičů a klima v rodině, tím větší má na mladého člověka vliv negativní parta. 2.2.2. Škola Přechodem do školy každé dítě ztrácí výlučné postavení, které do té doby mělo v rodině, kde bylo stále středem pozornosti. Musí se přizpůsobovat novému životnímu rytmu nucenému vstávání v určitou dobu, vyučovacím hodinám děleným přestávkami a odpolední či večerní přípravě na školu. Škola se k němu staví jako k jednomu z mnoha dětí a především si žádá, aby se přizpůsobilo jako ostatní děti. Škola je neoddělitelnou součástí výchovy mladého člověka. Vytváří jeho základní materiální a citové hodnoty, které jej mají provázet celý život a přímo působí na formování osobnosti. Škola může v některých případech působit jako katalyzátor kriminogenních faktorů rodiny. Vztah dítěte a mladistvého ke škole je do značné míry ovlivňován osobností učitele a celkovou organizací školní výuky. Za základní kriminogenní faktory ve školské výchově lze podle Chmelíka (1995, s.5) označit především tyto : a) nepravidelná školní docházka, b) špatný prospěch, c) nevhodné chování k učitelům, žákům, d) arogantní přístup učitele k žákům, e) špatná spolupráce rodičů se školou, f) nedostatečná kontrolní a pedagogická činnost školy. 22

Dalším velmi důležitým faktorem je nedostatečné a neúplné vzdělání. Řada delikventní mládeže nemá ukončeno základní vzdělání. U některých mladistvých delikventů je zjišťována podprůměrná inteligence, která se projevuje v nedostatku sebekritičnosti, scestných zájmech na jedné straně a naopak pocity nedoceněnosti na straně druhé. Ta bývá často spojena se snahou upoutat na sebe pozornost za každou cenu. Tito lidé nemají konkrétní představy o životní perspektivě a to ani do relativně blízké budoucnosti (Chmelík, 1995, s.6). Typickým kriminogenním faktorem, který se nejčastěji vyskytuje u učňovské mládeže, nebo u dětí ze zvláštních škol, je záškoláctví. Zásadním negativním rysem záškoláctví z pohledu kriminality je skutečnost, že dítěti či mladistvému vzniká nevyplněný široký časový prostor, který je některými mladistvými a dětmi využíván ke sdružování v různě velkých skupinách, v nichž následně dochází k vzájemnému podněcování k páchání trestné činnosti. Tento problém je prohlubován tím, že řada rodičů se záškoláctví svých dětí snaží krýt nepravdivými omluvenkami a se školou nespolupracují. Tímto jednáním chování svých dětí utužují a ty poté spoléhají na to, že vznikne-li opět problém s omluvenkou, rodiče ho za něj snadno vyřeší. Právě záškoláctví může tedy být jedním z prvních signálů budoucího kriminálního chování mladistvého či nezletilého, kterému takto vzniká vhodné prostředí pro jeho špatný rozvoj (Matoušek, Kroftová, 1998, s.65). 2.2.3. Negativní vliv prostředí tvořeného osobami s narušeným chováním Nedostatečný vliv rodiny na výchovu mladistvých a nezletilých, nedostatek zájmové činnosti, deficit citových vazeb a následný nadbytek volného času vede k tomu, že mládež svůj volný čas tráví poflakováním se po ulicích a zabíjením svého volného času, bez přítomnosti aktivit užitečných pro rozvoj člověka a společnosti. Takováto mládež má tendence se sdružovat do part a společně trávit svůj volný čas většinou nepřínosným způsobem pro ně samé, ale i pro okolí, což později může vést ke kriminálnímu chování. Sdružování se do part má úzkou souvislost se záškoláctvím, kdy mladší žáci chodí za školu společně se staršími a zkušenějšími, od kterých se napodobováním učí patologickému jednání vrcholícím kriminalitou, přičemž se jedná o palčivý problém zejména větších 23

městských aglomerací. Partu lze definovat jako časově stálejší skupinu lidí, kteří se sdružují na základě určitých společných potřeb, názorů a zájmů a mají obvykle vytvořenou určitou hierarchickou strukturu. Ty mohou být plně v souladu se zájmy společnosti, která je může podporovat. Jsou to zejména party, které se zabývají svojí, společensky žádoucí či prospěšnou zájmovou činností. Opakem tohoto uskupení je parta negativní, kterou zahrnujeme mezi skupinovou trestnou činnost (Sochůrek, 2001, s. 46). Lapińská (1970, s.86) došla k závěru, že parta dává svým členům možnost svěřit se se svými prožitky a myšlenkami bez zábran a uvolnit se z emocionálního napětí. Parta zvyšuje u jedince pocit sebejistoty a je podporou při činech směřujících k nezávislosti na autoritě dospělých. Dává též pocit vlastní hodnoty, protože v malé skupině lze nejlépe ukázat všechny svoje přednosti a dovednosti. Party lze dělit především podle stupně jejich organizovanosti, Sochůrek (2001, s.50) uvádí následující dělení : - party organizované - party poloorganizované - party volné - gangy Organizovaná parta má stálého vedoucího, pevný řád, pravidelně se setkává, její členové mají zpravidla svojí symboliku (například tetování). Noví členové se často musí podřídit přijímacím rituálům, které jsou často velmi ponižující a surové. Na rozdíl od gangu však organizovaná parta převážně nemá vybraný charakter své trestné činnosti. Poloorganizovaná parta se od organizované liší absencí přijímacího řízení nových členů, neprovádí jejich výběr a zpravidla nemá pevně daný řád. Volná parta nemá stálého vůdce ani další znaky skupiny organizované či poloorganizované. Charakteristická je tím, že se pravidelně schází, zpravidla ve stejný čas na stejném místě. Gang je chápán některými autory jako synonymum pro dobře organizovanou zločineckou partu, jiní tento pojem chápou jako tlupu mladistvých pachatelů nebo jej chápou jako jednu ze součástí organizovaného zločinu. Pro účely této práce je nejdůležitější tzv. pouliční gang, který je tvořen převážně dětmi a mládeží. 24

Tento typ gangu se vymyká klasickému pojetí gangu jako vysoce organizované zločinecké skupiny, které jsou zejména známy jako organizované skupiny profesionálních zločinců, ale spíše se blíží pojmu negativní parta. Tyto pouliční gangy vykazují určitý stupeň organizovanosti a jejich náplní jsou především přepadení za účelem oloupení oběti, vandalství, chuligánské výtržnosti, rasové útoky apod. U těchto gangů je však oproti běžné delikventní partě, spatřován vyšší stupeň organizovanosti, vyšší stupeň nebezpečnosti páchané trestné činnosti včetně skupinové koheze. Zejména vliv starších osob s již narušeným chováním a to jak z řad mládeže tak i dospělých je hlavním negativním faktorem pro antisocializační proces mládeže. V období dospívání, kdy psychika dítěte v porovnání s fyzickou stránkou není dostatečně vyvinuta, je dítě náchylné v rámci základních socializačních procesů přijímat negativní vzory starších. Značnou roli zde hraje alkohol a užívání drog, se čímž se posléze nutně pojí kriminální jednání. Je tedy více než zřejmé, že mezi nevhodným využitím volného času a delikvencí mládeže často existuje příčinná souvislost a negativní vliv part je pokládán za druhý nejvýznamnější faktor působící na páchání trestné činnosti mládeže, po rodinném prostředí. Přirozenou vlastností člověka je potřeba sdružovat se v kolektivu lidí. Tato vlastnost je ještě umocněna u mládeže, která se sdružuje v partách či jiných společenstvích. Za určitých podmínek je takové sdružování společensky nežádoucí zejména v případech, kdy parta vystupuje protispolečensky, agresivně, prosazuje rasovou nesnášenlivost apod. Příčina těchto negativistických postojů mladých lidí v partě je v tom, že mladý člověk těmito postoji protestuje proti chybám a nedostatkům společnosti. Mladý člověk, který nemá ještě dostatek zkušeností, je velmi citlivý na vliv okolí. Sugestivně vnímá chyby a nedostatky mikrostruktury ve které žije. Snadno podléhá negativním vlivům osobnosti a negativním protispolečenským vlivům. Velmi snadno se integruje do určitého ideologického seskupení zejména v případech, kdy takové seskupení je řízeno silnou osobností. Tato ideologie seskupení je posléze přijímána za svou vlastní. Svou roli při integraci mladého člověka do party sehrává i přirozená vlastnost mladého člověka vyniknout nad svým okolím, touha být zajímavým, odlišovat se od ostatních, upoutat okolí apod. V prezentaci svého postoje je mládež 25

podporována anonymitou party, která výrazně ovlivňuje stupeň agresivity v prosazování názoru a jednání. Parta obvykle trestnou činnost jen výjimečně plánuje, většinou jde o spontánní rozhodnutí spojené s momentální potřebou (Sochůrek, 2001, s.54). Za určující kriminogenní faktory Chmelík (1995, s. 8) označuje tyto : a) silná vůdčí osobnost vůdce party, b) anonymita party, c) agresivnost party při prosazování své ideologie, d) sugestivní přebírání názoru, postoje party a zejména vedoucího party za vlastní. Jako typické představitele kriminogenních seskupení mladých lidí můžeme uvést zejména různá extremistická hnutí, prezentovaná zejména hnutím PUNK, SKIENHEADS, anarchisty a různé menší městské party holdující alkoholu, drogám a protispolečenskému stylu života vedoucímu až k závažnému organizovanému kriminálnímu jednání. Obecně lze říci, že volnočasové aktivity jsou důležitou součástí trávení mimoškolního času a problémová mládež spíše postrádá cílevědomé zaměření zájmů do společensky schvalovaných aktivit. Skupina vrstevníků se považuje za důležitého a nezbytného činitele ve výchově, která však může mít příznivé i nepříznivé formativní účinky, neboť velmi záleží na tom, čím se parta zabývá (Sochůrek, 2001, s.61). 2.2.4. Psychoaktivní látky Jako psychoaktivní jsou Vágnerovou (2003, s. 66) označovány látky, které mohou měnit psychický stav, obvykle subjektivně žádoucím způsobem. Důsledkem jejich užívání může být akutní intoxikace, abúzus nebo závislost. Drtil (1978, s.17) uvádí : drogová závislost je psychický a někdy také fyzický stav, vyplývající ze vzájemného působení mezi živým organismem a drogou, charakterizovaný změnami chování a jinými reakcemi, které vždy zahrnují nutkání brát drogu stále nebo pravidelně pro její psychické účinky a někdy také proto, aby se zabránilo nepříjemnostem z jejího chybění. 26

Jednotlivé psychoaktivní látky mají různé účinky a mají rychlý vliv na chování, vědomí a náladu člověka. Rahn a Mahnkopf (2000) uvádí : Počet drogově, resp. Lékově závislých je odhadován na méně než 1% populace z řad mladých lidí. Trávníčková (2001) uvádí, že poměr četnosti uživatelů obou pohlaví je přibližně 2:1, i v tomto případě jde častěji o muže než o ženy. Velmi negativní příčinou přispívající k páchání kriminálních deliktů je alkoholismus a návykové látky. Nejen alkoholová závislost, ale i toxikomanie ohrožuje děti a mladistvé. Stále více se mluví o drogové závislosti a často se opomíná závislost na alkoholických nápojích a kouření. Právě kouření a požívání alkoholu je jakousi predispozicí k braní drog. Klasický uživatel drog je většinou kuřák po krátkodobé alkoholové kariéře. Velmi důležité je s dětmi probírat spouštěcí mechanismy, o nichž se děti domnívají, že mohou způsobit jejich vlastní užívání drog. Zjišťování vlivu alkoholu a jiných návykových látek na kriminalitu mladistvých a nezletilých je nesnadné. Vliv těchto látek závisí na individuální odolnosti každého jednotlivce a je důležité, zda vliv alkoholu či jiné návykové látky bezprostředně vyvolal spáchání trestného činu nebo zda podle stupně závislosti pachatele na návykových látkách byla jeho trestná činnost vyvolána potřebou si tyto látky přímo opatřit nebo alespoň na ně získat dostatečné prostředky. Pokud jde o jiné návykové látky a zejména drogy, významné jsou poznatky spočívající v tom, že drogová scéna mladistvých a nezletilých jako pachatelů těchto deliktů je charakterizována naprostým ústupem od tzv. čichačství, tedy aplikace těkavých látek jako je například toluen. Poměrně běžné jsou tzv. měkké drogy a to zejména pervitinu, braunu, marihuany apod.. Na druhou stranu se výrazně zvyšuje nebezpečí vlivu tzv. klasických tvrdých drog, mezi něž patří dnes již relativně snadno dostupný heroin. Závislost na drogách mezi mládeží je však v současnosti spíše výjimečná a převažuje tzv. experimentování nebo užívání tzv. měkkých drog, jako je například marihuana nebo velmi snadno dostupná droga zvaná extasy. Největší vliv psychotropních a omamných látek je zřetelný především u majetkové trestné činnosti, kdy si pachatelé trestnou činností opatřují prostředky na obstarání drogy. 27

Požívání alkoholu a aplikace drog se však velmi výrazně promítá i do násilné kriminality, kdy při působení návykové látky dochází ke snížení prahu spuštění agresivity a následnému kriminálnímu jednání, kterého by se tak člověk v normálním stavu nedopustil. Právě drogy, nebo kombinace alkoholu a drog, mohou mít někdy za příčinu neuvědomované chování, které může mít někdy až fatální následky (Sochůrek, 2001, s. 21). 2.2.5. Novověká etika a hodnoty Naše novodobá evropská kultura se postupně dostává do krize, kdy původně předkládané prioritní duchovní hodnoty jsou postupně vytlačovány hodnotami materiálními. U nás se společenský vývoj ve 20. století lišil od vývoje západních zemí, což dospělým i mladým lidem ztěžovalo morální orientaci i rozvíjení občanských ctností. Jen některé evropské společnosti prošly spolu s námi během druhé světové války a po ní dlouhým obdobím dvou totalitních režimů. Společnost byla u nás za reálného socialismu společností legitimního pokrytectví pokud jde o ideologii a pololegitimního vyvlastňovaní státu pokud jde o postoj k tzv. socialistickému vlastnictví. V období reálného socialismu byla u nás kriminalita nižší, než je dnes, protože život každého občana byl pod maximálním dohledem. Občané měli povinnost pracovat, měli povinnost hlásit změnu pobytu, o jejich aktivity se zajímala monopolní politická strana a s ní úzce spolupracující tajná i veřejná bezpečnost. Po roce 1989 vedoucí politická síla u nás, Občanská demokratická strana, prosazovala liberální světonázor, což si mnoho lidí vysvětlilo tak, že si každý může dělat co chce, aniž by se musel obávat následků svého jednání. Uvolněním režimu došlo k tomu, že společnost byla doslova opilá nově nabytou svobodou. Teprve nyní si naše společnost začíná uvědomovat, že se oddávala nesplnitelným iluzím o svých možnostech. Po roce 1989 postupně dochází k uvolňování morálky, v mnohých společenských odvětvích dochází k chaosu, ekonomika neprobíhá rovnoměrně a vytvářejí se velké lokality s velkou nezaměstnaností. V těchto oblastech dochází k rychlejšímu nárůstu kriminality mládeže a největší dynamiku růstu kriminality mládeže začínají vykazovat velká města, v nichž 28