O S T R A V S K Á U N I V E R Z I T A P Ř Í R O D O V Ě D E C K Á F A K U L T A I N S T I T U T E K O N O M I E A M A N A G E M E N T U

O S T R A V S K Á U N I V E R Z I T A P Ř Í R O D O V Ě D E C K Á F A K U L T A I N S T I T U T E K O N O M I E A M A N A G E M E N T U HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA p r o n e e k o n o m i c k é f a k u l t y T I B O R P A U L Í K OSTRAVA 2007

prof. Ing. Tibor Paulík, CSc. Hospodářská politika pro neekonomické fakulty Ostravská univerzita, Přírodovědecká fakulta, Institut ekonomie a managementu, Ostrava 2007

3 O B S A H 1. PŘEDMLUVA... 9 2. ÚVOD DO HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 11 2.1. POJETÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 12 2.2. PŘEDMĚT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 12 2.3. SUBJEKT A OBJEKT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 13 2.4. OBSAH HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 13 2.5. NOSITELÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 14 2.6. POZITIVNÍ A NORMATIVNÍ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA... 14 2.7. PRAGMATICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA... 14 2.8. INSTITUCIONÁLNÍ PROSTŘEDÍ... 14 2.9. DEFINICE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 15 2.10. KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 16 2.10.1. INTERVENCIONISTICKÁ KONCEPCE... 16 2.10.2. LIBERÁLNÍ KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 17 2.10.3. NEOLIBERÁLNÍ KONCEPCE... 17 2.11. TYPY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 18 2.12. PRAKTICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA... 19 2.13. TEORIE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 19 2.14. ČLENĚNÍ PRAKTICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 19 2.15. CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 20 2.15.1. ZÁKLADNÍ SPOLEČENSKÉ HODNOTY... 21 2.15.2. TRADIČNÍ CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 21 2.16. NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 23 2.17. ÚČINNOST HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 23 3. ROZHODOVACÍ PROCES V HOSPODÁŘSKÉ POLITICE... 26 3.1. MOŽNOSTI HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 27 3.1.1. MOŽNOSTI DESPOTICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 28 3.1.2. MOŽNOSTI ANARCHICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 28 3.1.3. MOŽNOSTI DEMOKRATICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 29 3.2. ÚLOHA STÁTU V HOSPODÁŘSTVÍ... 30 3.2.1. FUNKCE STÁTU V HOSPODÁŘSKÉ OBLASTI... 30 3.2.2. SPOLEČENSKÝ KONSENZUS... 31 3.2.3. NÁKLADY KONSENZU... 31 3.3. KOORDINAČNÍ MECHANISMUS... 32 3.3.1. CENTRÁLNĚ ŘÍZENÁ (PLÁNOVANÁ) EKONOMIKA... 32 3.3.2. TRŽNÍ EKONOMIKA... 32 3.3.3. REGULACE... 33 3.4. MEZE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 33 3.4.1. ZÁJMY A SCHOPNOSTI VLÁDNÍ BYROKRACIE... 33 3.4.2. ČASOVÁ ZPOŽDĚNÍ V HOSPODÁŘSKÉ POLITICE... 34 3.4.3. SOUVISLOSTI POLITICKO EKONOMICKÉHO CYKLU... 34 3.4.4. VZTAH POLITIKŮ K EKONOMICKÉ TEORII... 36 3.4.5. NEVYUŽITÍ POLITICKÉHO KAPITÁLU... 37 3.4.6. HOSPODÁŘSKOPOLITICKÉ ROZHODOVÁNÍ... 37 4. FISKÁLNÍ POLITIKA... 40 4.1. POJETÍ FISKÁLNÍ POLITIKY... 40 4.1.1. ROZPOČTOVÁ POLITIKA... 41

4.1.2. FISKÁLNÍ POLITIKA... 41 4.1.3. VEŘEJNÉ FINANCE... 41 4.2. STÁTNÍ ROZPOČET... 41 4.2.1. FUNKCE STÁTNÍHO ROZPOČTU... 42 4.2.2. STÁTNÍ ROZPOČET JAKO NÁSTROJ FISKÁLNÍ... 42 POLITIKY... 42 4.2.3. STRUKTURA STÁTNÍHO ROZPOČTU... 42 4.2.4. FINANCOVÁNÍ SCHODKU STÁTNÍHO ROZPOČTU... 43 4.3. CÍLE A NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY... 44 4.3.1. CÍLE FISKÁLNÍ POLITIKY... 44 4.3.2. NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY... 44 4.4. TYPY FISKÁLNÍ POLITIKY... 44 5. MONETÁRNÍ POLITIKA... 49 5.1. POJETÍ MONETÁRNÍ POLITIKY... 49 5.2. CÍLE MONETÁRNÍ POLITIKY... 50 5.3. NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY... 50 5.3.1. NEPŘÍMÉ NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY... 51 5.3.2. PŘÍMÉ NÁSTROJE... 54 5.4. TYPY MONETÁRNÍ POLITIKY... 55 5.4.1. EXPANZIVNÍ MONETÁRNÍ POLITIKA... 55 5.4.2. RESTRIKTIVNÍ MONETÁRNÍ POLITIKA... 56 5.5. ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY... 58 5.5.1. KRÁTKODOBÉ ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY... 58 5.5.2. DLOUHODOBÉ ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY... 59 6. VNĚJŠÍ OBCHODNÍ A MĚNOVÁ POLITIKA... 62 6.1. POJETÍ VNĚJŠÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY... 62 6.2. PLATEBNÍ BILANCE... 63 6.3. POJETÍ VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY... 63 6.4. OBSAH VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY... 64 6.5. EFEKTY VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY... 64 6.6. FUNKCE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY... 64 6.7. DEFINICE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY... 65 6.8. FORMY VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY... 65 6.9. NÁSTROJE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY... 66 6.9.1. AUTONOMNÍ NÁSTROJE... 66 6.9.2. SMLUVNÍ NÁSTROJE... 67 6.10. PEVNÝ A PLOVOUCÍ MĚNOVÝ KURZ... 68 6.11. NOMINÁLNÍ A REÁLNÝ MĚNOVÝ KURZ... 68 6.12. DEVIZOVÝ TRH... 68 6.10.1. POPTÁVKA PO DEVIZÁCH A NABÍDKA DEVIZ... 69 6.10.2. ČLENĚNÍ DEVIZOVÉHO TRHU... 73 7. STABILIZAČNÍ POLITIKA... 76 7.1. HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS... 76 7.2. PŘÍČINY HOSPODÁŘSKÝCH CYKLŮ... 78 7.3. POJETÍ STABILIZAČNÍ POLITIKY... 79 7.4. CÍLE STABILIZAČNÍ POLITIKY... 79 7.5. NÁSTROJE STABILIZAČNÍ POLITIKY... 79 7.5.1. NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY... 80 7.5.2. NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY... 81 7.5.3. NÁSTROJE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ A MĚNOVÉ POLITIKY... 81

7.6. ÚČINKY STABILIZAČNÍ POLITIKY... 81 7.7. KONCEPCE STABILIZAČNÍ POLITIKY... 82 7.8. ÚSKALÍ STABILIZAČNÍ POLITIKY... 83 7.8.1. ČASOVÁ ZPOŽDĚNÍ... 83 7.8.2. FORMOVÁNÍ OČEKÁVÁNÍ... 83 7.8.3. PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI... 84 8. STRUKTURÁLNÍ POLITIKA... 86 8.1. STRUKTURA HOSPODÁŘSTVÍ... 87 8.2. FAKTORY STRUKTURÁLNÍCH ZMĚN... 87 8.3. MOTIVY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY... 88 8.4. VYMEZENÍ A PŘÍSTUPY KE STRUKTURÁLNÍ POLITICE... 88 8.4.1. TRADIČNÍ POJETÍ STRUKTURÁLNÍ POLITIKY... 89 8.4.2. NOVÁ STRATEGIE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY... 89 8.5. TYPY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY... 89 8.6. TEORETICKÉ PŘÍSTUPY... 90 8.7. CÍLE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY... 90 8.8. NÁSTROJE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY... 90 8.8.1. NÁSTROJE PODLE ÚČELU JEJICH POUŽITÍ... 91 8.9. SOUČASNÉ SMĚRY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY... 91 9. POLITIKA NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE... 94 9.1. KONKURENČNÍ PROSTŘEDÍ... 94 9.2. POLITIKA NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE... 95 9.2.1. MONOPOL... 95 9.2.2. OLIGOPOL... 96 9.3. FORMY OMEZOVÁNÍ KONKURENCE... 96 9.3.1. KARTELOVÉ DOHODY... 96 9.3.2. ZNEUŽITÍ EKONOMICKÉ SÍLY... 97 9.3.3. SLUČOVÁNÍ SUBJEKTŮ... 97 9.3.4. STÁTNÍ INTERVENCE... 98 9.3.5. NEKALÁ SOUTĚŽ... 99 9.4. NOSITELÉ POLITIKY NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE... 99 9.5. NÁSTROJE POLITIKY NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE... 99 10. DŮCHODOVÁ POLITIKA... 101 10.1. VYMEZENÍ DŮCHODOVÉ POLITIKY... 101 10.2. MĚŘENÍ NEROVNOSTÍ... 102 10.2.1. LORENZOVA KŘIVKA... 103 10.2.2. GINIHO KOEFICIENT... 104 10.2.3. DALŠÍ ZPŮSOBY VYJÁDŘENÍ NEROVNOSTI V ROZDĚLENÍ DŮCHODŮ... 105 10.3. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PŘEROZDĚLOVÁNÍ... 105 10.4. ROZPORY V PŘEROZDĚLOVÁNÍ... 106 10.5. NÁSTROJE DŮCHODOVÉ POLITIKY... 106 10.5.1. ROZPOČTOVÁ SOUSTAVA... 106 10.5.2. PARAFISKÁLNÍ SYSTÉM... 107 11. SOCIÁLNÍ POLITIKA... 110 11.1. POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY... 110 11.2. NOSITELÉ SOCIÁLNÍ POLITIKY... 111 11.3. VZTAH HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ POLITIKY... 111 11.4. TEORETICKÁ VÝCHODISKA SOCIÁLNÍ POLITIKY... 111 11.5. TYPY SOCIÁLNÍ POLITIKY... 112 5

11.6. PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY... 113 11.7. FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY... 113 11.8. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY... 114 11.9. NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY... 114 12. POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI... 116 12.1. POJETÍ POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI... 116 12.2. VLIV ODBORŮ NA TRH PRÁCE... 119 12.2.1. MZDOVÝ PRÁH... 119 12.2.2. SNÍŽENÍ NABÍDKY PRÁCE... 119 12.2.3. ZVÝŠENÍ POPTÁVKY PO PRÁCI... 120 12.3. NEZAMĚSTNANOST... 120 12.4. FORMY NEZAMĚSTNANOSTI... 121 12.4.1. PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI... 121 12.4.2. DOBA NEZAMĚSTNANOSTI... 121 12.4.3. NÁKLADY NEZAMĚSTNANOSTI... 121 12.5. CÍLE POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI... 121 12.6. NÁSTROJE POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI... 122 12.7. AKTIVNÍ POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI... 123 12.8. PASIVNÍ POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI... 123 13. REGIONÁLNÍ POLITIKA... 125 13.1. POJETÍ REGIONÁLNÍ POLITIKY... 125 13.2. PŘÍČINY REGIONÁLNÍCH ROZDÍLŮ... 126 13.3. REGION... 126 13.3.1. TYPY REGIONŮ... 126 13.4. MOTIVY REGIONÁLNÍ POLITIKY... 127 13.5. PRINCIPY REGIONÁLNÍ POLITIKY... 128 13.6. CÍLE REGIONÁLNÍ POLITIKY... 128 13.7. NÁSTROJE REGIONÁLNÍ POLITIKY... 128 14. EKOLOGICKÁ POLITIKA... 131 14.1. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A HOSPODÁŘSKÝ SYSTÉM... 131 14.1.1. POJETÍ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ... 132 14.1.2. VZTAH ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A HOSPODÁŘSKÉHO SYSTÉMU. 132 14.2. ENVIRONMENTÁLNÍ EKONOMIE... 134 14.3. CÍLE A NÁSTROJE EKOLOGICKÉ POLITIKY... 136 14.3.1. CÍLE EKOLOGICKÉ POLITIKY... 136 14.3.2. NÁSTROJE EKOLOGICKÉ POLITIKY... 137 15. MIKROEKONOMICKÁ POLITIKA STÁTU... 139 15.1. POJETÍ MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY... 139 15.2. PODNĚTY K MIKROEKONOMICKÉ POLITICE... 140 15.2.1. ZÍSKÁVÁNÍ ČISTÉ EKONOMICKÉ RENTY... 140 15.3. ZAMĚŘENÍ MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY... 141 15.3.1. TRŽNÍ SELHÁNÍ... 141 15.3.2. NEDOKONALÁ KONKURENCE... 141 15.3.3. EXTERNALITY... 141 15.3.4. VEŘEJNÉ STATKY... 142 15.3.5. ASYMETRIE INFORMACÍ... 142 15.4. NÁSTROJE MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY... 142 15.4.1. PRAVIDLA CHOVÁNÍ TRŽNÍCH SUBJEKTŮ... 142 15.4.2. STÁTNÍ REGULACE... 144 15.4.3. PROTIMONOPOLNÍ POLITIKA... 145

15.4.4. MIKROEKONOMICKÉ ASPEKTY FISKÁLNÍ POLITIKY... 145 16. HOSPODÁŘŘSKÁ POLITIKA A EKONOMICKÁ INTEGRACE... 149 16.1. POJETÍ INTEGRACE... 149 16.1.1. TYPY INTEGRACE... 150 16.1.2. FORMY INTEGRACE... 150 16.2. EKONOMICKÉ EFEKTY INTEGRACE... 151 16.2.1. EKONOMICKÉ EFEKTY CELNÍ UNIE... 151 16.2.2. EKONOMICKÉ EFEKTY SPOLEČNÉHO TRHU... 151 16.2.3. EKONOMICKÉ EFEKTY MĚNOVÉ UNIE... 152 16.3. POLITICKÉ TEORIE INTEGRACE... 153 16.4. KOMPENDIUM EVROPSKÉ INTEGRACE... 154 16.4.1. HISTORIE EVROPSKÉ INTEGRACE... 154 16.4.2. PODNĚTY VEDOUCÍ K EVROPSKÉ INTEGRACI... 158 16.4.3. ROZHODUJÍCÍ UDÁLOSTI NOVODOBÉ EVROPSKÉ INTEGRACE... 159 LITERATURA... 164 7

9 1. PŘEDMLUVA Studijní opora Hospodářská politika je určena studentům neekonomických studijních programů a oborů Ostravské univerzity. a předpokládá základní znalosti ekonomie. Cílem studijní opory je seznámit posluchače se základními přístupy k tvorbě a realizaci hospodářské politiky, s jednotlivými dílčími politikami, segmenty hospodářské politiky a vývojem evropského integračního procesu. Učební text je rozčleněn do šestnácti relativně samostatných kapitol, které poskytují základní znalosti o pojetí hospodářské politiky, jejím předmětu a obsahu, subjektu a objektu hospodářské politiky, cílech a nástrojích, a o hodnocení účinnosti hospodářské politiky. V další části je pojednána problematika rozhodovacího procesu, možnosti a meze hospodářské politiky a koordinace v hospodářské politice.u dílčích politik je důraz kladen na tvorbu a realizaci fiskální politiky, monetární politiky a vnější obchodní a měnové politiky a na hodnocení jejich účinků na makroekonomickou stabilitu. V další části jsou prezentovány relevantní segmenty hospodářské politiky. Poslední kapitola studijní opory předkládá kompendium evropské integrace. Struktura jednotlivých kapitol je volena tak, aby posluchač po jejich prostudování získal ucelené poznatky o cílech, nástrojích a o možnostech uplatnění dílčích politik a segmentů hospodářské politiky pro řešení konkrétních národohospodářských problémů. Při ojasňování segmentů hospodářské politiky je posluchač seznámen s problematikou tvorby a realizace stabilizační politiky, strukturální politiky, politiky na ochranu hospodářské soutěže, důchodové politiky, sociální politiky, politiky zaměstnanosti, regionální politiky, ekologické politiky a s problematikou mikroekonomické politiky státu. Závěrečná kapitola studijní opory předkládá kompendium evropské integrace Po prostudování textu budete znát: Co je hospodářská politika, jak se klasifikuje a jak se rozděluje Jak se stanovují cíle hospodářské politiky a jak se člení Jaké typy nástrojů má hospodářská politika k dispozici pro dosažení vytyčených cílů Jak charakterizujeme dílčí politiky a které politiky zařazujeme do dílčích politik hospodářské politiky; Pojetí monetární politiky, strukturu a účinnost jejich nástrojů Pojetí fiskální politiky strukturu a účinnost jejich nástrojů; Pojetí vnější hospodářské politiky, její nástroje a účinnost nástrojů; Co jsou segmenty hospodářské politiky a čím jsou charakteristické Které politiky řadíme do segmentů hospodářské politiky a jejich charakteristické rysy; Vývoj evropské integrace až do současnosti

10 Budete schopni: Vysvětlit pojetí hospodářské politiky; Rozlišit a charakterizovat její jednotlivé typy; Charakterizovat cíle a nástroje hospodářské politiky; Vyjádřit účinnost hospodářské politiky. Vysvětlit charakteristické prvky dílčích politik; Charakterizovat fiskální politiku, její cíle, nástroje, typy a účinky; Charakterizovat monetární politiku, její cíle, nástroje, typy a účinky; Charakterizovat vnější obchodní a měnovou politiku, její cíle, nástroje, typy a účinky; Vysvětlit pojetí segmentů hospodářské, jejich strukturu, účinnost a možnosti uplatnění; Charakterizovat rozhodující etapy evropské integrace Získáte: Základní znalosti z hospodářské politiky; Vědomosti o jednotlivých typech hospodářské politiky; Dovednost graficky interpretovat vliv jednotlivých nástrojů dílčích politik při řešení národohospodářských úkolů; Schopnost definovat cíle a možnosti segmentů hospodářské politiky; Schopnost charakterizovat stabilizační politiku, strukturální politiku, politiku na ochranu hospodářské soutěže, důchodovou politiku, sociální politiku, politiku zaměstnanosti, regionální politiku, ekologickou politiku a mikroekonomickou politiku státu. Přehled o rozhodujících etapách evropské integrace až do současnosti Čas potřebný k prostudování učiva předmětu: 70 + 20 hodin (teorie + řešení úloh)

11 2. ÚVOD DO HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY V této kapitole se dozvíte: Jak definujeme hospodářskou politiku; Jak klasifikujeme hospodářskou politiku na teoretickou a praktickou hospodářskou politiku; Jak definujeme mikroekonomickou a makroekonomickou hospodářskou politiku; nabídkově orientovanou hospodářskou politiku a poptávkově orientovanou hospodářskou politiku; Jak vymezit intervencionistickou, liberální a neoliberální koncepci hospodářské politiky; Co rozumíme pod pojmem základní společenské hodnoty; Co tvoří obecné a tradiční cíle hospodářské politiky a co znázorňuje pyramidu cílů; Jaké nástroje hospodářská politika využívá a jak se vymezuje účinnost hospodářské politiky. Budete schopni: Definovat hospodářskou politiku a její jednotlivé typy; Kvantifikovat subjekt a objekt hospodářské politik; Definovat základní společenské hodnoty; Rozčlenit nástroje podle jednotlivých hledisek, aplikovat je a vysvětlit jaké nástroje můžeme použít pro dosažení vytčených cílů; Vyjádřit účinnost hospodářské politiky pomocí magického čtyřúhelníka na základě konkrétních dat dané ekonomiky. Klíčová slova této kapitoly:! " Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 3 hodiny (teorie + řešení úloh)

12 " " " Průvodce studiem:! " " 2.1. POJETÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Hospodářskou politiku můžeme obecně charakterizovat jako Aby Hospodářská politika. Současně " 2.2. PŘEDMĚT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY hospodářské politiky lze vymezit jako mohla hospodářská politika naplnit své poslání, zaměřuje se na zkoumání a vysvětlování organizace a fungování národního hospodářství, v rámci kterého vykonávají subjekty své ekonomické, ale i další činnosti s cílem uspokojit své potřeby. Na základě takto získaných poznatků o chování ekonomických subjektů navrhuje způsoby řešení problémů, které vznikají v průběhu hospodářských procesů. ale respektuje politické, sociální, vlastnické a další jejich zájmy při tvorbě a rozdělování produktu. Ve vztahu k možnostem dosahování žádoucí dynamiky rozvoje hospodářství doporučuje jak vybudovat výkonný, konzistentní a komplexní ekonomický systém v podmínkách tržní koordinace. V souvislosti s tím zkoumá možnosti, nástroje, politické a společenské podmínky, předpoklady a postupy realizace opatření v hospodářské praxi. Hospodářská politika představuje ve vztahu k politice nástroj realizace cílů politické moci v oblasti fungování ekonomického systému. V oblasti politiky se hospodářská politika zaměřuje především na analýzu a tvorbu prostředí, ve kterém se hospodářská politika realizuje, zkoumá zejména možnosti a omezení vyplývající z daného společensko politického uspořádání, analyzuje vliv politické moci, vliv zájmových skupin na tvorbu a realizaci hospodářské politiky. Ve vztahu k ekonomice analyzuje hospodářská politika vývojové trendy v hospodářství a zpracovává dlouhodobé strategické záměry vývoje ekonomiky. Analyzuje také příčiny poruch ve vývoji ekonomiky, zpracovává variantní návrhy řešení konkrétních hospodářských situací, nabízí soubor odpovídajících nástrojů pro dosažení vytčených cílů a koordinuje ekonomické aktivity nestátních ekonomických subjektů. Při svých postupech se hospodářská politika opírá o poznatky ekonomické teorie, především makroekonomie i mikroekonomie a uplatňuje také poznatky z vývoje

13 ekonomického myšlení. Pro potřeby dosažení stanovených záměrů využívá rovněž poznatky souvisejících vědních disciplín, a to: politických, společenských, právních, ale i exaktních věd jako jsou statistika, matematická analýza a modelování. Na rozvoj hospodářství, na rozhodovací proces a na realizaci přijatých záměrů působí také celá řada exogenních faktorů, a proto hospodářská politika věnuje pozornost i těmto faktorům a hodnocení jejich vlivu na stanovené cíle. Pro naplnění záměrů využívá hospodářská politika v široké míře všechny poznatky o hospodářských procesech. Zabývá se zkoumáním činností jednotlivce, společnosti, státu, které souvisejí s vytvářením a spotřebou ekonomických statků, určených pro uspokojování potřeb. Zkoumá fungování hospodářství, předpoklady pro dosahování žádoucího vývoje, příčiny nerovnoměrnosti vývoje, ale i vývoj dalších rozhodujících makroekonomických veličin. Reaguje na pozitivní a negativní vlivy daného vývoje, na chování ekonomických subjektů a na jeho zpětné vazby na ekonomiku. 2.3. SUBJEKT A OBJEKT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY je především stát a vláda jako představitel státu a všechny státní orgány i instituce podle přidělených pravomocí a odpovědností (například ministerstva, úřady práce, finanční úřady, katastrální úřady). Je třeba však připomenout, že v pluralistické společnosti existuje celá řada dalších tuzemských subjektů podílejících se jak na tvorbě, tak i na realizaci hospodářské politiky. Navíc v podmínkách otevřené ekonomiky zde vstupují nadnárodní subjekty, které výrazně determinují tvorbu a také realizaci hospodářské politiky (například mezinárodní organizace, nadnárodní orgány). Subjekty hospodářské politiky členíme podle jejich podílu na hospodářsko politickém rozhodování a podle úrovně, na které působí. Patří sem zejména: decizní sféra, stát a složky státní moci a správy, tj. parlament, vládní instituce a další instituce jako jsou například centrální banka, soudní instituce, vlivovou sféra, tzv. nositelé vlivu a tvoří ji například odborová organizace, politické strany, vědecké instituce, lobby, velké firmy, komory, zájmové organizace, nadnárodní organizace, kam patří i orgány nadnárodní úrovně v integračních seskupeních. je národní hospodářství (ekonomika) daného státu včetně všech vazeb a zpětných vazeb. Patří zde všechny subjekty, které se podílejí na hospodářských procesech, nebo je svou činností ovlivňují. Charakterizovány jsou rovněž všechny vazby a zpětné vazby, které mezi subjekty v rámci probíhajícího hospodářského procesu vznikají. 2.4. OBSAH HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Charakteristickým znakem pro hospodářskou politiku z hlediska jejího obsahu je zaměření jak na makroekonomickou, tak i na mikroekonomickou úroveň národního hospodářství, které tvoří reálný hospodářský systém. Hospodářský systém tedy zahrnuje všechny vztahy v národním hospodářství, jak mikroekonomické, tak i makroekonomické. Představuje soustavu formálních a neformálních institucí, tržních i netržních vztahů, činností, nástrojů a metod, prostřednictvím kterých subjekty prosazují své zájmy. hospodářské politiky v tomto smyslu představuje

14! " 2.5. NOSITELÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Nositeli hospodářské politiky jsou subjekty, kteří se podílejí na procesu tvorby, realizace a kontroly hospodářské politiky. Patří mezi ně: státní orgány a instituce, neformální (zájmové) skupiny, které sehrávají aktivní roli v tomto procesu. Hlavním nositelem hospodářské politiky je parlament, který vytváří právní rámec, zákonné předpoklady pro hospodářskopolitické rozhodování všech dalších nositelů hospodářské politiky. Tím parlamentu přísluší hospodářskopolitická moc. Budeme-li pod hospodářskopolitickou mocí chápat schopnost prosazovat vlastní preference týkající se cílů a opatření hospodářské politiky, potom skutečným nositelem hospodářskopolitické moci je vláda a jí podléhající státní administrativa. 2.6. POZITIVNÍ A NORMATIVNÍ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Hospodářská politika má svou pozitivní a normativní stránku. Pozitivní stránka hospodářské politiky hledá odpovědi na týkající se reálného stavu výkonnosti ekonomiky, alternativních možností při dosahování stanovených hospodářsko politických cílů a ekonomických zájmů, ale také politických subjektů. Vychází z analýzy chování různorodých subjektů působících v hospodářském systému a jejich vlivu na výkonnost ekonomiky. Hledá příčiny případných negativních jevů brzdících žádoucí vývoj výkonnosti ekonomiky, které mohou být vyvolány přijatou koncepcí hospodářsko politických opatření, použitých metod a přístupů při jejich realizaci. Normativní stránka hospodářské politiky hledá odpověď na otázku, jaká by měla být výkonnost ekonomiky, aby bylo dosaženo vytčených cílů společnosti a jednotlivců. Zabývá se především institucionálním rámcem hospodářské politiky, ve kterém se uskutečňují hospodářské procesy. Vysvětluje, proč se v praktické hospodářské politice častěji prosazuje pragmatická hospodářská politika, která kvalitu fungování ekonomického systému zpravidla snižuje. 2.7. PRAGMATICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Pragmatická hospodářská politika vychází ze zásady, že všechna rozhodnutí se realizují v podmínkách nejistoty, proto může docházet k chybným rozhodnutím. Uplatňuje tzv. politiku malých kroků, čímž se snaží předcházet rizikům. Umožňuje učinit rozhodnutí bez znalosti všech dosažitelných informací a bez jejich vyhodnocení. Nevýhodou je její účelová krátkodobost. Je proto určitou stresovou variantou, kdy není připraveno racionálnější řešení. Pragmatickou hospodářskou politiku výrazně ovlivňují osobnosti, které ji formulují a realizují, zvláště jejich vztah k ekonomickým teoriím. 2.8. INSTITUCIONÁLNÍ PROSTŘEDÍ Jmenované stránky hospodářské politiky výrazně ovlivňují institucionální podmínky konkrétní země. K nejdůležitějším z nich patří:

15 tržní systém jako převládající forma koordinace hospodářství, představující ekonomickou soustavu velkého počtu subjektů s decentralizovaným rozhodováním, ve kterém se prostřednictvím trhu koordinuje jejich činnost, demokracie a společenský pluralismus jako způsob společenského uspořádání, byrokracie jako zvláštní sociální skupiny, která se podílí na realizaci hospodářské politiky, jedná se o výkonné úředníky vlády a jiných státních orgánů, ředitele státních podniků apod., velké sociální skupiny, které prostřednictvím vyjednávání prosazují své zájmy a podílejí se tak na hospodářsko politickém rozhodování, mezinárodní organizace, které svou činností omezují možnosti hospodářské politiky. Tyto základní prvky institucionálního uspořádání tvoří prostředí, ve kterém se hospodářská politika realizuje. Pro tvůrce hospodářské politiky je znalost těchto institucí, jejich fungování, struktury a vazeb žádoucí, pokud mají pochopit její hranice, případně chtějí-li se pokusit o krátkodobou predikci. Pro tvůrce hospodářské politiky z toho rovněž plyne, že musí počítat s pluralitním charakterem hospodářské politiky, má-li být zjištěno, která opatření jsou schůdná a kde jsou reálné hranice. Hospodářská politika má jako způsob chování státu v ekonomice komplexní charakter vyvolaný množstvím faktorů ovlivňujících toto chování. Patří mezi ně hlavně velký počet subjektů a objektů hospodářské politiky a z toho pramenící rozsáhlé pole působnosti. Zahrnujeme však mezi ně i problematiku hospodářských systémů, jejich podstatné rozdíly a v neposlední řadě relativně rychlé změny ekonomik v čase a prostoru, stejně tak problémy vyplývající integračních tendencí doprovázených stále intenzivnějšími přesuny některých hospodářsko politických rozhodnutí z národní na mezinárodní úroveň. 2.9. DEFINICE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Z komplexního charakteru hospodářské politiky pramení i nelehký úkol nalezení vhodné definice, která by tuto komplexnost explicitně vyjadřovala. Je tedy pochopitelné, že definovat pojem hospodářská politika je složité. V současné teorii hospodářské politiky existuje celá řada definic úžeji nebo šířeji vymezujících pojetí hospodářské politiky. V tomto smyslu za odpovídající lze považovat definici, která definuje hospodářskou politiku jako souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality. Ale stejně tak i užší pojetí: hospodářská politika je chápána jako konkrétní aktivní jednání státu, kterým je ovlivněna hospodářská realita. Je možné nalézt i mnoho dalších definic, které více nebo méně zdůrazňují komplexnost a složitost hospodářské politiky. Z hlediska jejich obsahu se však vždy bude jednat o ekonomické aspekty státní politiky jako celku a o zásahy státu do hospodářských procesů směřujících k dosažení určitých cílů. Z hlediska obsahu zahrnují širší nebo užší definice hospodářské politiky, explicitně nebo implicitně, vždy shodně tři prvky, a to nositele, cíl, respektive cíle a nástroje hospodářské politiky. Jak již bylo uvedeno nositelem, subjektem hospodářské politiky, je především stát a vláda jako představitel státu. Dále je to cíl, kterého má být dosaženo realizací přijaté koncepce hospodářské politiky. Je známou skutečností, že právě v pluralistické společnosti představuje stanovení cíle, respektive cílů hospodářské politiky, které by vyjadřovaly zájmy všech hospodářských subjektů, ale také velkých sociálních nebo odborných skupin, mimořádně složitý problém.

16 Jako další shodný prvek definice se ukazují nástroje hospodářské politiky. Jejich volba a použití je závislá na povaze hospodářsko politického problému, ale také na přijaté koncepci hospodářské politiky. Obecně platí, že výběr cílů a stejně tak i nástrojů hospodářské politiky je silně závislý na přijaté koncepci hospodářské politiky. 2.10. KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Východiskem pro formování hospodářské politiky státu jsou koncepce hospodářské politiky. Koncepce hospodářské politiky je pojímána jako návrh základních záměrů hospodářské politiky, který subjekty působící v hospodářství akceptují, a tím umožňují další rozpracování. Jedná se o návrh základních rysů a rozhodujících myšlenek jednoznačně určujících hospodářskou politiku při její přípravě a realizaci. Koncepce hospodářské politiky tak představuje určitý model, vzor, podle kterého se řídí složitý komplex činností nositelů rozhodování o hospodářské politice, představuje tak složitý vztah principů, cílů a metod. Shodným rysem koncepcí je jejich zaměření na individualismus, formulování společenských a hospodářských cílů i politických principů, rozdíly mohou být zvláště v různé interpretaci cílů a jejich odlišné preferenci, v určování nebo omezování chování hospodářských subjektů tak, aby byla zajištěna funkčnost systému, ve vymezení prostoru pro zásahy státu, tj. výrazně rozdílný pohled na vliv státu na rozhodování a na tržní mechanismus. Na uplatněných teoretických východisek tvůrců hospodářské politiky lze rozlišit dvě základní koncepce hospodářské politiky. Ve své podstatě se tyto základní koncepce liší v chápání fungování tržního mechanismu a úloze státu při ovlivňování průběhu hospodářských procesů. Jedná se o intervencionistické koncepce, které vycházející z hypotézy nestability a selhávání trhu, proto považují zásahy státu do průběhu ekonomických procesů za žádoucí a o liberální koncepce, které vycházejí z předpokladu stability trhu, existence samoregulačních mechanismů, a proto považují zásahy státu do ekonomických procesů za nežádoucí, dokonce za destabilizující. 2.10.1. INTERVENCIONISTICKÁ KONCEPCE Intervencionistické koncepce mají svůj základ v ekonomické teorii J. M. Keynese a vycházejí z předpokladu, že tržní mechanismus nemá zabudovanou vnitřní stabilitu, proto má tendence k nerovnovážným stavům. Navíc tržní mechanismus selhává v případě veřejných statků, a proto jsou zásahy státu nezbytné. Zásahy státu vyžadují také řešení externalit, rozdílu mezi soukromými a společenskými náklady výroby a spotřeby. Tržní systém nemá schopnosti udržovat konkurenční prostředí, má tendenci k nerovnoměrnému rozdělení důchodů a nedisponuje mechanismy umožňující odstranění nerovnovážných stavů. Proto má stát podle těchto předpokladů zasahovat všude tam, kde trh nedokáže vlastními silami navozovat rovnovážný stav. Nejvyšším cílem intervencionistické koncepce hospodářské politiky je plná nebo dostatečně vysoká zaměstnanost, proto rozhodujícím zaměřením je stimulace celkové efektivní poptávky. Tomu odpovídají i formy vstupu státu do ekonomiky a především používané nástroje. Hlavními nástroji jsou nástroje fiskální politiky, hlavně státní výdaje a monetární politika se pak zaměřuje zejména na udržení úrokové míry podporující žádoucí investiční činnost. Zaměřuje se na řešení cyklických výkyvů ekonomiky, je výrazněji orientovaná dovnitř ekonomiky, což vyvolává poruchy ve vnější rovnováze. Abstrahuje od skutečnosti, že opakované zásahy státu do

hospodářských procesů mohou ztratit svou účinnost. Kromě toho přímé zásahy státu do ekonomiky zpravidla narušují tržní prostředí, a tím také značně ovlivňují podnikatelské aktivity ekonomických subjektů, což může ve svém důsledku vést ke snížení efektivnosti hospodářství. 2.10.2. LIBERÁLNÍ KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Liberální koncepce hospodářské politiky nalézá východisko pro zdůvodnění svých postupů v liberálně orientovaných ekonomických teoriích. Předpokládá, že tržní systém má hlavně v dlouhém období tendenci navozovat stav rovnováhy v ekonomice. Tržní systém je stabilní systém, zajišťující optimální alokaci zdrojů a spotřebitelské preference, individuální zájmy přispívají k naplnění společenských cílů. Nezávislé jednání hospodářských subjektů, které směřuje k optimální alokaci zdrojů je zárukou sladění individuálních a společenských zájmů. Tržní mechanismus stimuluje iniciativu, podnikavost, individuální výkon, a tím také dynamiku hospodářského systému. Zásahy státu do průběhu hospodářských procesů jsou minimální a jsou orientované na vytváření základních rámců fungování ekonomického systému. Liberální koncepce abstrahuje od nedokonalosti trhu a zdůrazňuje, že pouze trh má schopnost optimálně alokovat omezené zdroje na základě efektivnosti. Nejvyšším cílem liberální hospodářsko politické koncepce je udržení neinflačního prostředí a udržení vnější rovnováhy, čemuž odpovídají používané nástroje. Těžištěm je monetární politika orientující se na nabídku peněz, ne na úrokovou míru. Úkolem hospodářské politiky je formulování a dodržování stálých pravidel ovlivňujících podnikatelskou činnost, formování očekávání hospodářských subjektů a nerušené fungování tržního mechanismu. K rozhodujícím pravidlům patří konstantní tempo růstu množství peněz v oběhu a vyrovnaný státní rozpočet. 2.10.3. NEOLIBERÁLNÍ KONCEPCE Uplatňování ryze liberální koncepce hospodářské politiky je v reálné hospodářské praxi považováno spíše za teoretickou než praktickou možnost, což potvrzuje vývoj v rozvinutých tržních ekonomikách. V těchto ekonomikách se od sedmdesátých let 20. století začala postupně prosazovat neoliberální koncepce hospodářské politiky, která je založena na fungování ekonomického systému bez výrazných zásahů státu do hospodářských procesů a na principech deregulace ekonomiky. Na rozdíl od liberální koncepce neabsolutizuje působení trhu, tržního mechanismu, ale usiluje o vytvoření systému vzájemné spolupráce všech hospodářských subjektů. Snahou takto koncipovaných hospodářských politik je vytvoření ekonomického prostředí, ve kterém je rozhodujícím prvkem fungující tržní mechanismus, udržuje se přijatelná stabilita cenové hladiny a nezaměstnanost na úrovni její přirozené míry, spolu s vyrovnaným veřejným rozpočtem a žádoucím ekonomickým růstem. Uplatňování takovéhoto přístupu předpokládá, že tržní mechanismus zbavený inflačních tlaků poskytuje ekonomickým subjektům neskreslené informace pro jejich rozhodování a podněcuje jejich ekonomické aktivity. Stabilita na peněžním trhu současně stimuluje na základě úspor domácností soukromé investice. Zdůrazňuje tedy makroekonomickou regulaci hospodářských procesů, současně však akceptuje také řešení důsledků nedokonale fungujícího tržního mechanismu přijímáním opatření v mikrosféře. Obsahem současných neoliberálních koncepcí je hledání nových forem součinnosti mezi politickými, právními a ekonomickými subjekty na 17

18 makroekonomické i mikroekonomické úrovni, hledání nových nástrojů a nových institucí, které by stimulovaly zvyšování výkonnosti ekonomiky a její stability. Rozhodující úlohu v hospodářských procesech má sehrávat tržní mechanismus, proto také hospodářská politika má být orientovaná zejména na vytváření podmínek pro účinné fungování tržního mechanismu a liberalizaci ekonomických vztahů nejen na národní, ale vzhledem rozvíjející se integraci a globalizaci také na mezinárodní úrovni. 2.11. TYPY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Typy hospodářské politiky představují souhrn charakteristických vlastností, které se systémově prosazují při realizaci přijaté koncepce. Podle tohoto hlediska lze rozlišovat: makroekonomickou hospodářskou politiku zaměřující se na problematiku vývoje národního hospodářství, ekonomického růstu a problematiku efektivnosti využívání omezených zdrojů. Cíle jsou totožné se základními cíli hospodářské politiky. Je tedy patrné, že vedle zabezpečování ekonomického růstu se makroekonomická hospodářské politika zaměřuje také na zabezpečení celkového stabilního vývoje hospodářství. Z těchto důvodů je takováto politika označovaná také jako stabilizační politika. Makroekonomická politika rozlišuje základní politiky: fiskální, monetární, vnější obchodní a měnovou politiku. mikroekonomickou hospodářskou politiku orientující se hlavně na dosažení optimální alokace zdrojů a zvyšování její efektivnosti. Působení mikroekonomické hospodářské politiky ovlivňuje vztahy a vazby na jednotlivých trzích, a tím také dosahování celkové rovnováhy. Uplatňování této politiky je motivováno především snahou státu napomáhat trhu v efektivní alokaci výrobních faktorů a finální produkce, odstraňovat důsledky sociálně nepřijatelného tržního rozdělení důchodů, eliminovat snahy ekonomických subjektů získat pro sebe čistou ekonomickou rentu. Z pohledu uplatňované koncepce hospodářské politiky lze hospodářskou politiku charakterizovat jako: nabídkově orientovanou hospodářskou politiku, která se zaměřuje na stimulaci strany nabídky v ekonomice, je zaměřena na podporu podnikatelského prostředí s cílem odstraňovat překážky, které brání fungování tržního mechanismu. Využívá především oblast daňové politiky jako je snižování daňového zatížení ekonomických subjektů, dále podporu tvorby a ochrany konkurenčního prostředí a omezování vládních intervencí do ekonomických procesů. Nabídkově orientovaná hospodářská politika má výrazně proti intervencionistický charakter a je chápána jako základ pro efektivní fungování hospodářství. poptávkově orientovanou hospodářskou politiku, která se zaměřuje na stimulaci poptávkové strany ekonomiky, uplatňuje nástroje vycházející z doporučení keynesovské ekonomické teorie. Využívá především možnost působení státu na efektivní poptávku prostřednictvím vládních výdajů. Poptávkově orientovaná hospodářská politika má intervencionistický charakter. Její dlouhodobější uplatňování může narušit fungování tržního mechanismu a způsobovat tvorbu schodků veřejných rozpočtů.

19 Podle charakteru zásahů státu lze hospodářskou politiku členit na: systémotvornou hospodářskou politiku, tj. hospodářská politika řádu uplatňuje nástroje, kterými vytváří systém fungování ekonomiky a má kvalitativní charakter.; regulativní hospodářskou politiku, tj. hospodářská politika procesu ovlivňuje chování ekonomických subjektů soustavou disponibilních nástrojů. 2.12. PRAKTICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Komplexní charakter hospodářské politiky vytváří možnosti použití pojmu hospodářská politika ve dvojím významu. Je to jednak praktická činnost, sledující určité hospodářské a sociální cíle uskutečňované vládou, ale nejen jí. Takováto opatření hospodářské politiky jsou nejčastěji prezentovaná jako součást vládního programu. V praktické hospodářské politice, tj. hospodářské politice procesu, nebo-li běžné hospodářské politice se projevují konkrétní postupy, vazby a vzájemná koordinace nositelů hospodářské politiky při dosahování vytyčených cílů. Jde ve své podstatě o tvorbu a realizaci praktické, procesní hospodářské politiky. Vyjadřuje souhrn procesů a opatření pro optimální dosažení stanovených hospodářsko politických cílů. 2.13. TEORIE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Od takovéhoto pojetí je třeba velmi důsledně odlišovat pojetí hospodářské politiky jako vědní disciplíny. Teorie hospodářské politiky analyzuje situace, do kterých se v průběhu realizace může praktická hospodářská politika dostat. Následně předkládá názor, počítaje v to variantní, na řešení nastalé situace včetně nástrojů potřebných k nabízeným řešením. Je třeba si ale uvědomit, že vzhledem ke složitostem hospodářství a vzhledem k různým, někdy značně protichůdným názorům subjektů provádějících tyto analýzy a navrhujících diagnózy, mohou být závěry a doporučení teorie hospodářské politiky značně rozdílná. Je na subjektech praktické hospodářské politiky jaké řešení zvolí, a to v závislosti na stavu hospodářství, ale i na dalších neekonomických faktorech výrazně ovlivňujících jejich rozhodování. 2.14. ČLENĚNÍ PRAKTICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Předmětem praktické hospodářské politiky je ovlivňování hospodářských procesů v rámci existujícího institucionálního uspořádání, je ekonomickou činností, v rámci které se realizují hospodářsko politická opatření pro dosažení vytčených cílů. Disponuje souborem nástrojů, které jsou využívány pro ovlivňování průběhu hospodářských procesů, hospodářsko politická opatření směřují jednak k odstranění poruch ve vývoji ekonomiky, ale také urychlování vývoje hospodářství. Praktická hospodářská politika je složitým procesem hospodářskopolitických opatření, proto se také často hovoří označuje jako hospodářská politika procesu, v rámci které se tvoří záměry, formulují cíle, zavádějí a realizují konkrétní opatření. Je to forma, způsob praktického uplatnění teoretických poznatků v hospodářské praxi, praktická činnost ekonomických subjektů. Vyjadřuje určitý souhrn procesů a opatření na vytvoření optimálně fungující hospodářské politiky v ekonomické praxi. Praktickou hospodářskou politiku lze členit podle celé řady kritérií. Pro konkrétní praktickou činnost ekonomických subjektů se nejčastěji využívá členění

20 podle systémově ucelené skupiny nástrojů a podle zaměření opatření hospodářské politiky. Praktická hospodářská politika se nejčastěji člení podle dvou rozhodujících kritérií, a to podle systémově ucelené skupiny nástrojů a podle zaměření hospodářskopolitických opatření. Podle systémově ucelené skupiny nástrojů se praktická hospodářská politika člení na dílčí politiky, které tvoří: fiskální politika, která využívá na dosažení vytyčených cílů záměrné změny objemu a struktury veřejných příjmů a výdajů, záměrné volby typu a objemu rozpočtového salda a způsobu jeho krytí, monetární politika, tj. peněžní a úvěrová politika, která v nejširším pojetí je souhrnem opatření a zásad centrální banky k dosažení základního cíle monetární politiky, dlouhodobé stability měny; vnější hospodářská politika, tj. vnější obchodní a měnová politika představující záměrné zásahy státu za účelem regulace toku zboží, služeb a kapitálu mezi domácí ekonomikou a zahraničím (vnější obchodní a měnová politika). Členěním praktické hospodářské politiky podle zaměření hospodářsko politických opatření se vytvářejí segmenty hospodářské politiky. Jsou to relativně samostatné a ucelené prvky praktické hospodářské politiky, které nemají své vlastní nástroje a pro dosažení stanovených cílů využívají existující nástroje hospodářské politiky. Nejčastěji se mezi segmenty praktické hospodářské politiky zahrnují: stabilizační politika, strukturální politika, politika na ochranu hospodářské soutěže, důchodová politika, sociální politika, politika zaměstnanosti, regionální politika, ekologická politika, mikroekonomická politika státu. C Uvedený soubor si v žádném případě nečiní nárok na úplnou a neměnnou klasifikaci segmentů praktické hospodářské politiky. Zcela jistě by bylo možné přiřadit i další segmenty podle potřeb subjektů hospodářské politiky. Uvedená struktura dle názoru autorů plně odpovídá zaměření praktické hospodářské politiky. 2.15. CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Každému společenskému systému dávají konkrétně stanovené cíle smysl a směr jeho pohybu. Stanovené cíle jsou určitou normou žádoucího vývoje a současně signalizují předpokládané procesy, které lze ve společnosti očekávat. Protože ve společnosti existují různorodé, mnohdy i protichůdné zájmy, je patrné, že i cíle budou značně různorodé. Je proto v zájmu celé společnosti tyto různorodé zájmy formulované do cílů koordinovat. Pro demokratickou společnost je takovýmto koordinačním mechanismem dosažení společenského konsensu. Je proto pochopitelné, že se také přístupy k vymezení cílů hospodářské politiky navzájem liší nejen podle úlohy a postavení státu při vstupu, regulaci, ekonomických procesů, ale také oblastí jejich působení, časovým horizontem

21 nebo významem cílů. Správné vymezení cílů hospodářské politiky má tak nejen teoretický, ale zejména praktický význam. Takovému pojetí cílů odpovídají vytčené kvantitativní hodnoty veličin, změny veličin a relací veličin ekonomického rozvoje, tzv. cílové proměnné. Cílové proměnné jsou kvantifikovatelné, mají svou velikost vyjádřenou množstevně, a to v absolutní úrovni, jako míra změny nebo jako stabilizace výkyvu. Vytyčené cíle hospodářské politiku musí splňovat podmínku racionálnosti, proto musí být: konzistentní, cíle musí být vzájemně provázané a musí být stálé, trvalé, hierarchické, logicky uspořádané podle jejich významu a důležitosti, preferenční, preference vyplývají z existujících možností ekonomiky a ze společenských a individuálních potřeb. Kromě těchto požadavků musí být cíle reálné, kvantifikovatelné a následně kontrolovatelné. K nejčastěji vyhlašovaným cílům hospodářské politiky patří maximalizace společenského blahobytu. Obtížný problém však vzniká, máme-li vymezit pojetí společenského blahobytu jako základního cíle, a stejně velký problém vyvstává s kvantifikací společenského blahobytu. Navíc blahobyt nelze zúžit pouze na materiální stránku, má také svůj společenský rozměr. Je pak pochopitelná otázka, jak tento cíl hospodářské politiky maximalizovat, když jej nedokážeme kvantifikovat. K řešení se pokusila přispět teorie blahobytu, nelze ale říci, že zcela uspokojivě, zejména pokud jde o formulování cílů praktické hospodářské politiky. 2.15.1. ZÁKLADNÍ SPOLEČENSKÉ HODNOTY O něco schůdnější cesta pro formulaci cílů hospodářské politiky je odkaz na tzv. základní společenské hodnoty, které se v demokratických společnostech všeobecně uznávají jako nejvyšší cíle. Ve vyspělých zemích se jako nejvyšší společenské hodnoty, tzv. obecné cíle uznávají svoboda, spravedlnost, jistota a pokrok. Pojetí a výklad uvedených základních společenských hodnot nejsou jednoznačné. K jejich výkladu musíme použít poznatků z filozofie, politologie, případně práva. Všechny však mají svou ekonomickou stránku, ekonomický obsah. Jejich nedostatkem, podobně jako u společenského blahobytu je to, že z nich nelze odvodit konkrétní a kontrolovatelné cíle pro praktickou hospodářskou politiku. V této souvislosti je třeba připomenout vztah cíle a prostředku jeho dosažení, který ale není přesně a jednou provždy určen. Jedny cíle se tak stávají prostředkem k naplnění jiných cílů a hospodářsko politická aktivita přechází kontinuálně z prostředku na cíl, z cíle na prostředek. Dochází tak k žádoucí hierarchizaci cílů. 2.15.2. TRADIČNÍ CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Maximalizace společenského blahobytu se všeobecně uznává jako vrcholný cíl hospodářské politiky, ale nelze jej konkretizovat. Základní společenské hodnoty se objevují ve většině hospodářsko politických programů, avšak ani z nich nelze odvodit závazné cíle pro praktickou hospodářskou politiku. Tento úkol plní tzv. tradiční cíle hospodářské politiky, mezi nimiž nejčastěji nalézáme tyto čtyři cíle: trvalý a přiměřený hospodářský růst, indikovaný a měřený přírůstkem hrubého domácího produktu, stálá cenová hladina, indikovaná a měřená procentem růstu cenové hladiny, tj. mírou inflace,

22 dostatečně vysoká zaměstnanost, indikovaná a měřená mírou nezaměstnanosti, vnější ekonomická rovnováha, indikovaná a měřená přebytkem obchodní bilance, podílem vnějšího přínosu na hrubém domácím produktu. Uvedené cíle hospodářské politiky směřují k zachování vnitřní a vnější hospodářské rovnováhy. Takto orientovaná politika si klade za úkol buď zabránit vzniku makroekonomické nerovnováhy nebo omezit a zmírnit její hloubku a trvání, pokud již vznikla. Hierarchii cílů hospodářské politiky lze zobrazit pomocí pyramidy cílů. Pyramida cílů hospodářské politiky. vrcholový cíl hospodářské politiky maximalizace společenského blahobytu tradiční cíle společenské cíle stabilita cenové hladiny svoboda spravedlnost dostatečně vysoká zaměstnanost jistota pokrok trvalý ekonomický růst vnější ekonomická rovnováha Uvedené cíle hospodářské politiky lze doplňovány o další cíle: sociální cíle, prostřednictvím kterých stát přerozděluje prostředky, aby zabránil vzniku sociálního napětí, cíle v oblasti strukturální adaptace ekonomiky na dlouhodobé trendy, požadavky vývoje vědy i techniky a zahraniční konkurenci, ekologické cíle dosáhnout ekonomického růstu s ohledem na ochranu životní prostředí. Cíle hospodářské politiky můžeme členit také podle dalších kritérií. Z hlediska času můžeme mluvit o cílech krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých, z hlediska významu o cílech hlavních, vedlejších a dílčích, hlediska místa působení v ekonomice o cílech makroekonomických, sektorových a mikroekonomických a z hlediska charakteru cílových proměnných o cílech původních a odvozených. Praktická hospodářská politika sleduje zpravidla několik cílů. Pouze v ideálním případě se tyto cíle vzájemně podporují, takže lze mluvit o harmonii cílů. Tak tomu může být například sleduje-li vláda cíl hospodářské stability a hospodářského růstu. Mnohem častěji než harmonie cílů však vzniká konflikt cílů, a to tehdy, když přiblížení k jednomu cíli se děje na úkor jiného, jehož dosažení je tím oddáleno nebo ohroženo. Žádný z těchto cílů nemůže být v plném rozsahu realizován, aniž by byl obětován druhý cíl. Cílových konfliktů vzniká celá řada např. mezi dosažením plné zaměstnanosti a cenové stability, mezi růstem a vnější

rovnováhou, mezi cenovou stabilitou a sociálními cíli, mezi růstovými cíli a požadavky na jejich kvalitu aj. Řešení těchto konfliktů nabízí stanovení pořadí důležitosti cílů a jejich naplnění. 2.16. NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Nástrojem rozumíme ekonomickou veličinu nebo ekonomicky relevantní veličinu, kterou může subjekt hospodářské politiky určit, měnit a kontrolovat. Pomocí nástrojů působí subjekt hospodářské politiky na cílové proměnné. Hovoříme-li o nástrojových proměnných, máme na mysli jen veličiny, které lze množstevně vyjádřit. V obecné poloze lze nástroje hospodářské politiky členit na nástroje kvalitativní, které určují způsob chování hospodářských subjektů a na nástroje kvantitativní, vyjádřené formou měřitelných ekonomických veličin. Z hlediska použití nástrojů je lze členit na nástroje hospodářské politiky řádu a hospodářské politiky procesu, tj. praktické hospodářské politiky. Nástroji hospodářské politiky řádu jsou pravidla chování pro nositele rozhodování, hospodářské subjekty a nástroji hospodářské politiky procesu určení nebo změnu ekonomických proměnných, relevantních pro rozhodování individuálních hospodářských subjektů. Pro členění nástrojů procesní (praktické) hospodářské politiky lze uplatnit různá hlediska. Za rozhodující hledisko se považuje, jak daný nástroj působí na vývoj vztahů mezi účastníky hospodářských procesů, což také nejlépe objasňuje vzájemný vztah cílů a nástrojů na jejich uskutečňování. Podle tohoto hlediska můžeme dělit nástroje praktické hospodářské politiky na přímo působící nástroje (přímé nástroje) a na nástroje nepřímo působící (nepřímé nástroje). Přímo působící nástroje, přímé nástroje, jsou nástroje, kterými stát nebo jím pověřené instituce přímo působí na utváření hospodářských procesů, často i jako jejich bezprostřední účastník. Uplatnění přímých nástrojů umožňuje ovlivňovat chování hospodářských subjektů tak, aby bylo přímo závislé na uplatňovaných nástrojích. Nerespektování těchto nástrojů je pak spojováno s uplatněním odpovídajících sankcí, které vyplývají z platných legislativních norem, o které se tyto nástroje opírají. Uplatnění těchto nástrojů v podmínkách tržně koordinované ekonomiky má charakter krátkodobý a selektivní. Bývají používány hlavně v těch případech, kdy se ostatní nástroje hospodářské politiky staly neúčinné. Nepřímo působící nástroje, nepřímé nástroje ovlivňují chování hospodářských subjektů nepřímo, vytvářejí ve vzájemných vztazích rozvětvenou dynamickou soustavu. Uplatněním nepřímých nástrojů vytváří stát žádoucí prostředí pro optimální realizaci stanovených cílů, nenarušuje však subjektivitu individuálních hospodářských subjektů, neovlivňuje jejich rozhodovací proces. Usiluje tak o jisté korigování individuálních a skupinových cílových představ hospodářských subjektů v zájmu cílů hospodářské politiky. Další členění nástrojů praktické hospodářské politiky je členění podle systémově ucelených skupin, které souvisí s dílčími politikami. V tomto pojetí potom hovoříme o nástrojích fiskální politiky, monetární politiky a vnější hospodářskou politiky. 2.17. ÚČINNOST HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Pro základní cíle hospodářské politiky je charakteristické, jak již bylo uvedeno, že jsou vzájemně konfliktní. Konfliktnost cílů vyplývá z toho, že zlepšení plnění jednoho cíle je možné dosáhnout často jen zhoršením plnění jiného cíle. Maximalizace plnění všech cílů je možné dosáhnout jen za cenu kompromisního 23

24 řešení, tj. ústupků při naplňování jednotlivých cílů. Právě tato skutečnost vedla k tomu, že se cíle vyjadřují pomocí magického čtyřúhelníku, který je grafickým znázorněním naplnění čtyř základních cílů. V magickém čtyřúhelníku, který graficky vyjadřuje účinnost hospodářské politiky, jsou cíle vyjádřeny následovně: G - průměrné roční tempo růstu reálního produktu v %, U - průměrná roční míra nezaměstnanosti v %, P - průměrná roční míra inflace v %, B - průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu (hrubém domácím produktu) v %. Vzdálenost vrcholu čtyřúhelníku od průsečíku os vypovídá o úspěšnosti naplňování jednotlivých cílů, přičemž platí: čím je vzdálenost větší, tím úspěšněji stát naplnil vytčený cíl. Celkovou úspěšnost hospodářské politiky udává velikost plochy čtyřúhelníku, kdy platí: čím je větší plocha čtyřúhelníku, tím úspěšnější byla hospodářská politika. Magický čtyřúhelník znázorňuje následující obrázek: G 15 10 U 5 10 15 15 5-5 0 5 B 10 5 P SHRNUTÍ KAPITOLY: Hospodářská politika je vymezena jako souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality. Mezi typy hospodářské politiky patří: mikroekonomická a makroekonomická hospodářská politika; poptávkově a nabídkově orientovaná hospodářská politika; dílčí hospodářská politika a segmenty hospodářské politiky. Základním cílem hospodářské politiky je maximalizace společenského blahobytu. Obecné cíle vymezujeme pomocí základních společenských hodnot, tj. svoboda, spravedlnost, jistota, pokrok. Tradiční ekonomické cíle zahrnují stabilní ekonomický růst, nízkou míru inflace, nízkou míru nezaměstnanosti a vnější rovnováhu. Pyramida cílů vyjadřuje hierarchii cílů hospodářské politiky a znázorňuje naplňování cílů od nejnižších k nejvyšším. Nástroje hospodářské politiky slouží k dosažení vytčených cílů hospodářské politiky. Rozlišujeme kvalitativní a kvantitativní nástroje, podle úrovně působení mikroekonomické a makroekonomické nástroje.