Komparace ekologických daní východních zemí Evropské unie

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ústav účetnictví a daní Komparace ekologických daní východních zemí Evropské unie Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Vendula Bílková Vypracovala: Lucie Kšicová Brno 2010

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí bakalářské práce Ing. Vendule Bílkové za poskytnutou pomoc, cenné rady a připomínky při zpracování práce.

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně za použití literatury a zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Brně dne 23. května 2010

Abstract KŠICOVÁ, L. Comparison of environmental taxes in eastern European Union countries. Bachelor thesis. Brno, 2010. This bachelor thesis is focused on comparison of environmental taxation in the Czech Republic and in three other eastern countries of the European Union - Slovakia, Estonia and Romania. Theoretical part of this thesis describes harmonization process of environmental taxes in the EU and characterises particular taxes in the Czech Republic. The practical part reflects situation in the selected countries. Comparison of tax rates with the minimum rate set by the EU as well as comparison of revenues to the state budgets coming from these taxes are performed. The particular tax systems are assessed on the basis of observed results and recommendations are expressed at the end. Keywords Environmental taxes, harmonization, tax on natural gas, tax on coal, tax on electricity, minimum tax rate, tax revenue. Abstrakt KŠICOVÁ, L. Komparace ekologických daní východních zemí Evropské unie. Bakalářská práce. Brno, 2010. Tato bakalářská práce se zabývá srovnáním ekologického zdanění v České republice a dalších třech východních zemí Evropské unie, konkrétně Slovenské republiky, Estonska a Rumunska. V teoretické části je popisován zejména harmonizační proces ekologických daní v EU a charakteristiky jednotlivých daní v rámci ČR. Situaci ve vybraných zemích potom reflektuje praktická část. Zde je také provedena komparace sazeb daní s minimální sazbou stanovenou v rámci EU a výnosů z těchto daní plynoucích do státních rozpočtů. Na základě zjištěných výsledků jsou jednotlivé systémy zdanění nakonec zhodnoceny a formulována doporučení. Klíčová slova Ekologické daně, harmonizace, daň ze zemního plynu, daň z uhlí, daň z elektřiny, minimální sazby daní, výnos daní.

Obsah 5 Obsah 1 Úvod a cíl práce 7 1.1 Úvod...7 1.2 Cíl práce... 8 2 Metodika 9 3 Teoretická část 10 3.1 Význam ekologických daní...10 3.2 Definice...10 3.3 Pozice daní mezi nástroji k ochraně životního prostředí...10 3.4 Klasifikace ekologických daní...12 3.4.1 Členění ekologických daní podle druhů...12 3.4.2 Podle předmětu zdanění...14 3.4.3 Podle techniky zdanění...14 3.4.4 Podle cílů...15 3.5 Ekologická daňová reforma...15 3.6 Ekologické daně v Evropské unii...16 3.6.1 Sbližování daňových systémů jednotlivých států...16 3.6.2 Harmonizace ekologických daní...19 3.7 Ekologické daně v České republice...21 3.7.1 Daňová reforma v ČR...21 3.7.2 Daň ze zemního plynu a některých dalších plynů... 23 3.7.3 Daň z pevných paliv... 24 3.7.4 Daň z elektřiny... 25 3.7.5 Společná ustanovení pro ekologické daně... 26 4 Vlastní práce 29 4.1 Ekologické daně na Slovensku... 29 4.1.1 Spotřební daň ze zemního plynu... 29 4.1.2 Spotřební daň z uhlí... 30

Obsah 6 4.1.3 Spotřební daň z elektřiny... 30 4.2 Ekologické daně v Estonsku... 32 4.3 Ekologické daně v Rumunsku... 34 4.4 Komparace ekologických daní v jednotlivých zemích... 36 4.4.1 Sazby ekologických daní... 36 4.4.2 Roční výnos z ekologických daní... 40 4.4.3 Podíl výnosu ekologických daní na HDP...41 4.4.4 Podíl výnosu ekologických daní na celkovém výnosu daní... 43 4.5 Komparace ekologických daní ve vybraných státech s celou EU... 44 4.5.1 Srovnání výnosů z ekologických daní v členských zemích... 44 4.5.2 Srovnání výnosů z ekologických daní v členských zemích podle typu daní... 45 4.5.3 Srovnání podílů výnosů na výnosu všech daní a sociálních odvodech v členských zemích... 46 5 Závěr 47 6 Literatura 51

Úvod a cíl práce 7 1 Úvod a cíl práce 1.1 Úvod Příroda je právem považována za jedno z největších bohatství člověka, přesto se dnes i denně setkáváme s případy, kdy je díky nešetrným zásahům spíše devastována než chráněna. Stále totiž existují státy, odvětví nebo podniky, které upřednostňují vlastní a ve většině případů pouze krátkodobý ekonomický prospěch, plynoucí buď z využívání přírodních zdrojů, nebo nadměrného znečišťování přírody, před odpovědným chováním. V současnosti panuje všeobecný názor, že by odpovědnost za znečištění neměl nést bezvýhradně stát, jak tomu víceméně bylo v období plánované ekonomiky, ale ten, který je za znečištění zodpovědný. Jednotlivé subjekty by k větší odpovědnosti měly přimět také různé nástroje k ochraně životního prostředí, ať už státní nebo založené na tržním principu. Jedná se především o různá zákonná opatření, normy a předpisy, poplatky, sankce, dotace, pojištění, ale také označování výrobků a další opatření, která působí hlavně na konečné spotřebitele. Jedním ze způsobů, jak stát může apelovat na zodpovědnou spotřebu, je také uvalení daně na některé produkty, jejichž používání zatěžuje životní prostředí. Takové daně jsou označovány jako ekologické. Z výnosu je potom možné financovat nápravu následků lidské činnosti nebo prostřednictvím daní působit na nižší spotřebu těchto produktů. Pojem ekologické daně obecně zahrnuje celkem čtyři oblasti. Jde o zdanění energií, dopravy (především pohonných hmot), nerostných surovin a znečištění. Český daňový systém za ekologické označuje pouze daně z energií ze zemního plynu, pevných paliv a elektřiny. A právě těmito daněmi se zabývá tato práce. Problematika ekologických daní je v České republice poměrně novou záležitostí. Stejně tak jako v případě ostatních zemí, musela být po vstupu do Evropské unie i česká legislativa v některých oblastech přizpůsobována té evropské. Co se týče ekologických daní, byly na evropské úrovni stanoveny minimální sazby, které by měly být na energetické produkty uplatňovány. Protože by však povinnost okamžitě se přizpůsobit předepsaným sazbám znamenala pro ekonomiky některých zemí značné nebezpečí, měly tyto země možnost sjednat si přechodná období, ve kterých mohly své sazby daní stanovené minimální hranici postupně přizpůsobovat. Po skončení přechodného období by tak každá země měla na energetické produkty uplatňovat sazby alespoň v minimální výši. Evropský harmonizační proces však rozhodně nemá za úkol úplné sjednocení zdanění energetických produktů ve všech členských zemích. Měl by napomoci k jednoduššímu mezinárodnímu srovnání a také ke zprůhlednění ekologického zdanění. Slaďování probíhá zejména na úrovni základu daní a jejich sazeb, ponechává však prostor také pro specifika jednotlivých národních daňových systémů, jako příklad lze uvést rozdílné podmínky pro oblast osvobození od daně. Další odlišnosti můžeme pozorovat ve velikosti výnosů, které plynou z ekologických daní do státních rozpočtů zemí, a jejich dalším využitím. Obecně

Úvod a cíl práce 8 by ekologická daňová reforma měla, v souladu s tendencí kladení vyššího důrazu na nepřímé zdanění, přispět ke snižování zdanění práce, tedy daní z příjmů. 1.2 Cíl práce Cílem této práce je popsat úpravu zdanění ekologických produktů v České republice a srovnat ji se stavem ve vybraných východních zemích Evropské unie. Srovnání bude provedeno jak v rovině konstrukce daně (např. sazby daní), tak i z hlediska výnosů plynoucích do státního rozpočtu v jednotlivých zemích. Situace ve východních zemích bude dále porovnána se stavem ekologického zdanění v rámci celé Evropské unie. Na závěr budou na základě zjištěných odlišností formulovány výhody, případně záporné stránky české daňové politiky v této oblasti.

Metodika 9 2 Metodika V teoretické části této bakalářské práce je použito zejména metody deskripce, tedy popsání dané problematiky. Na základě literárních zdrojů jsou zde představeny ekologické daně, jejich definice, význam a členění. Mezi použité metody lze dále zařadit konkretizaci, která umožňuje popsat prvek systému na základě obecných vlastností tohoto systému. V práci je vysvětleno začlenění ekologických daní do českého daňového systému jako povinnost, která vyplývá ze členství v Evropské unii, která je v tomto případě systémovou institucí a Česká republika jejím prvkem. Protože existuje poměrně velké množství pramenů, ze kterých lze čerpat, je dále využito metody analýzy a syntézy. Tyto metody umožňují téma přehledně představit a vybrat jen ta fakta, která jsou pro z hlediska srozumitelnosti důležitá. Na začátku praktické části jsou popisovány podmínky zdanění energetických produktů ve vybraných zemích Evropské unie, je tedy podobně jako v teoretické části použito metod deskripce, konkretizace (zejména co se týče uplatňování minimálních sazeb z jednotlivých energetických produktů) a také analýzy sekundárních zdrojů. Některé podmínky zdanění v jednotlivých zemích jsou potom srovnávány, jde tedy o použití metody komparace. Komentáře uvedené pod obrázky srovnávajícími vývoj a situaci ve vybraných státech se nakonec pokoušejí pomocí metody indukce vysvětlit příčiny tohoto vývoje a odvodit obecný závěr.

Teoretická část 10 3 Teoretická část 3.1 Význam ekologických daní Ochrana životního prostředí se v posledních letech stává velice často diskutovaným tématem, je tedy možné sledovat snahy o začlenění jejich prvků do široké škály oblastí lidské činnosti, mezi které se řadí také daňová teorie a politika. Potřeba využít daní jako nástroje k ochraně životního prostředí vychází ze skutečnosti, že trh není sám o sobě schopen stimulovat ekonomické subjekty k ekologickému chování. Podniky, které vyrábí své výrobky šetrně k životnímu prostředí, jsou kvůli vyšším nákladům znevýhodněny na trhu oproti konkurenci s produkcí ekologicky závadnou. Ta naopak dosahuje vyšších zisků, protože zákazníci maximalizující svůj užitek preferují právě jejich výrobky. Tímto způsobem by postupně na trhu vzrůstal podíl výrobků zatěžujících životní prostředí. Vláda je proto povinna svou vhodně zvolenou ekologickou politikou takovýmto tendencím předcházet a omezovat je. (Široký a kol., 2008, s. 197). 3.2 Definice Výklad pojmu ekologické daně se mezi autory různí, existují však dva základní přístupy k jeho definici: Z hlediska důvodů zavedení je ekologickou daní taková platba do veřejného rozpočtu, od které se očekává pozitivní vliv na životní prostředí. V tomto případě je však mezi daně s environmentálním působením možné zařadit i takovou daň, která v konečném důsledku žádné zlepšení kvality životního prostředí nepřinesla. Z hlediska působení daně se zavedení či zvyšování těchto daní projeví na daňové základně, za kterou je považována výroba a spotřeba škodící životnímu prostředí. Ekologické daně by tedy měly pomoci daňovou základnu zmenšovat. Do této skupiny by tudíž spadala i taková daň, která byla zavedena s prvotním úmyslem jiným než přispět k ochraně životního prostředí. Podle OECD jsou ekologické daně definovány jako povinné, neekvivalentní platby do veřejného rozpočtu uvalené na daňové základy považované za relevantní ve vztahu k životnímu prostředí. Nebo také dle Eurostat jako povinné, návratné platby do veřejných rozpočtů nebo mimorozpočtových fondů, které mohou být chápané jako platby za určité služby. (Kubátová, 2006, s. 259 260). 3.3 Pozice daní mezi nástroji k ochraně životního prostředí Vláda může na ekologičtější chování subjektů působit dvěma způsoby: zvyšovat cenu výrobků nešetrných k životnímu prostředí např. ve formě sankcí, zvýšení

Teoretická část 11 daně nebo naopak podnikům, které vyrábí ekologicky, poskytovat dotace. Druhá z variant by však postupem času čím dál více zatěžovala státní rozpočet, proto by hlavním nástrojem pro ovlivňování podniků a domácností měly zůstat daňové nástroje. Obr. 1 Místo daní mezi ekonomickými nástroji k ochraně životního prostředí Zdroj: Široký a kol. (2008) Z obr. 1 vyplývá, že daně lze jako nástroje k ochraně životního prostředí využít ve dvojí formě: Jako daňové zvýhodnění (daňové úlevy) - v procesu stanovení daně jde zejména o různá osvobození, snížení základu daně, odčitatelné položky, zrychlené odpisování, uznávání výdajů za daňové, slevy na dani, zvláštní sazby daně,

Teoretická část 12 - v procesu výběru daně se jedná o prominutí nebo snížení daně nebo o posunutí termínu splatnosti. V podobě daňového znevýhodnění neboli samotné ekologické daně. Každý z těchto postupů však kalkuluje s odlišným vyměřovacím základem. V případě daňového zvýhodnění jde o snížení množství emisí, kdežto daňové znevýhodnění pracuje s objemem vyprodukovaných škodlivin. (Široký a kol., 2008, s. 198). 3.4 Klasifikace ekologických daní Ekologické daně lze rozdělit podle následujících hledisek: Podle druhů, podle předmětu zdanění, podle techniky zdanění, podle cílů. (Kubátová, 2006, s. 260). 3.4.1 Členění ekologických daní podle druhů Obr. 2 Druhy ekologických daní podle Nellora Zdroj: Široký a kol. (2008)

Teoretická část 13 Pigouviánské daně Obr. 3 Tzv. Pigouviánská ekologická daň Zdroj: Široký a kol. (2008) Obr. 3 znázorňuje situaci na trhu. Na ose x sledujeme množství produkce, kterou nabízí konkrétní podnik, osa y zachycuje prodejní cenu jeho výrobků. Poptávka je dána přímkou D, nabídka přímkou S1. Přímka ST znázorňuje náklady, které musí vynaložit vláda, aby odstranila následky ekologicky škodlivé produkce podniku. Cílem by měl být stav, kdy výrobce navíc hradí i náklady, které bylo třeba vynaložit na odstranění negativních vlivů způsobených jeho činností, tzv. internalizace externalit. Pigouviánská daň se snaží dosáhnout optima dvěma způsoby: Zvyšováním ceny produkce snižuje spotřebu škodlivých výrobků, podporuje zavádění technologií šetrných k životnímu prostředí. Optima však v praxi nelze dosáhnout z důvodu problematičnosti měření produkce škodlivin, na niž je daň uvalena. Do této skupiny daní můžeme dále zařadit i emisní a jiné obdobné poplatky, které jsou založeny na stejné podstatě a technice. Nepřímé ekologické daně Nepřímou ekologickou daní nejsou zdaněny škodlivé látky, nýbrž použití a spotřeba výrobků (nafta) nebo služeb (elektrická energie) nešetrných k životnímu prostředí, což také představuje jejich východu oproti daním Pigouviánským. Jejich vysokou efektivitu zajistí jasně určená závislost mezi spotřebovaným statkem a způsobenou škodou na životním prostředí.

Teoretická část 14 Daně s neplánovaným ekologickým dopadem Tyto daně nebyly primárně zavedeny s úmyslem ochrany životního prostředí, ale působí na něho pozitivně. Plní především funkci fiskální, představují tedy příjem veřejných rozpočtů a to ze všech výše uvedených skupin paradoxně nejvyšší. Můžeme sem zařadit daň z minerálních olejů nebo daň z přidané hodnoty, které negativně působí na spotřebu. Účelové ekologické daně Jako účelové ekologické daně mohou vystupovat všechny daně, jejichž výnos nebo alespoň jeho část bude použita na financování ekologických aktivit. Zavedení samotné ekologických daní potom podle tzv. teorie dvojích dividend přináší dvojí užitek buď je jejich výnos použit ke zlepšení životního prostředí, nebo jejich zavedení vede ke snížení sazeb jiných daní. (Široký a kol., 2008, s. 200-202). 3.4.2 Podle předmětu zdanění Daň z motorových paliv Motorová paliva jsou zdaněna prostřednictvím daně z přidané hodnoty nebo specifickými spotřebními daněmi, které stanovují různé daňové zatížení pro odlišné druhy paliv. Daně z automobilů Daně z automobilů existují ve formě všeobecné spotřební daně při prodeji nových motorových vozidel, daně související s vlastnictvím nebo používáním vozidla a daně z firemních automobilů používaných pro soukromé účely. Daně z energetických surovin Postihují ostatní energetické suroviny, vyjma motorových paliv, např. uhlí, lehké a těžké topné oleje, zemní plyn nebo elektřinu. Daně z emisí, poplatky za těžbu nerostných surovin, atd. 3.4.3 Podle techniky zdanění Emisní daně a poplatky Jde o daně přímo dopadající na emise znečišťující životní prostředí, působí tedy přímo na jejich snížení. Problematickým faktorem zůstává měřitelnost vyprodukovaných škodlivin. Výrobkové daně Tyto daně postihují výrobky, jejichž spotřeba, výroba, použití nebo likvidace není ekologicky šetrná. Může se také jednat o daně, které původně nebyly zavedeny z ekologických důvodů.

Teoretická část 15 Uživatelské poplatky Zahrnují poplatky, které částečně přispívají k úhradě veřejných služeb, např. poplatek za sběr a likvidaci odpadů nebo čištění odpadních vod. Mají především lokální význam. Administrativní poplatky Jsou nákladem pro podnik, který žádá o povolení vyrábět určitý produkt nebo využívat technologický postup. Odčitatelné daňové položky Nepředstavují daň v pravém slova smyslu. Jejich úkolem je podporovat využívání ekologicky šetrných zařízení a technologií. Jde např. o zrychlené odpisování nebo slevy na dani. 3.4.4 Podle cílů Účelové daně Hlavním úkolem těchto daní je zvýšit příjmovou stranu veřejných rozpočtů, aby mohly být získané prostředky použity na odstranění negativních vlivů působících na životní prostředí. Jde tedy svým způsobem o ekvivalentní platbu. Pokud jsou však daňové výnosy vázané na tyto účely místo toho, aby byla snížena jiná daň, znamená to růst daňového zatížení, které není cílem zavádění daňových reforem. Stimulační daně Stimulační daně mají ovlivňovat chování ekonomických subjektů tím způsobem, že v konečném důsledku omezí nebo dokonce upustí od ekologicky nešetrné produkce nebo spotřeby. Doplňkové daně Tato skupina hraje důležitou roli v ekologické daňové reformě, neboť zdaňuje produkty a aktivity, k nimž neexistují blízké substituty. Mohou proto pomoci při přesouvání daňového břemene přímo na statky, které zatěžují životní prostředí. (Kubátová, 2006, s. 260 262). 3.5 Ekologická daňová reforma Pod pojmem ekologická daňová reforma rozumíme změnu všech částí stávajícího daňového systému, při které dochází k přesunu daňového břemene na původce znečištění. Každá daňová reforma by se měla vyznačovat následujícími vlastnostmi: Přesun daňového zatížení z práce a kapitálu na zdroje znečištění,

Teoretická část 16 odstranění prvků zatěžujících životní prostředí z existujícího daňového systému, ctění zásady znečišťovatel platí, výnosová neutralita daní. (Kubátová, 2006, s. 263). Ekologická daňová reforma si klade dva hlavní cíle: Stimulovat ekonomické subjekty k takovému chování, které povede ke snížení poškození životního prostředí a jeho dopadů na zdraví obyvatelstva, snížení daňového zatížení práce, tj. snížení příspěvků na sociální pojistné, popř. daně z příjmů, vytvořit podmínky pro rozšíření zaměstnanosti. Opatření, která zajišťují tento dvojí přínos, jsou označována jako double dividend. (Svátková, 2009, s. 236). Ekologická reforma s sebou však přináší i řadu problémů, kterým je potřeba předejít nebo je, pokud je to možné, co nejefektivněji řešit. Nejčastěji jsou proti ní vznášeny tyto námitky: V případě, že je externalita internalizována zavedením ekologických daní v rámci jednoho trhu, může způsobit vznik neefektivního stavu na jiném trhu, je potřeba pečlivě koordinovat daňové systému na mezinárodní úrovni, velké rozdíly mezi daňovými politikami jednotlivých zemí totiž přispívají ke zhoršení konkurenceschopnosti podniků v mezinárodním měřítku, cílem zavedení ekologických daní je snížení daňové základny, tedy množství emisí; v případě, že daně svůj účel plní, snižují tím daňové příjmy státu, ekologické daně působí regresivně na spotřebu a produkci, nástroje environmentální politiky zvyšují cenovou hladinu některých výrobků a tím mohou přispět ke zvyšování inflace a to navíc pouze jen ve vybraných odvětvích národního hospodářství, existují efektivnější prostředky, např. různé nástroje samotného trhu, než jakými jsou ekologické daně; jejich efektivita se projeví až v delším časovém horizontu. (Kubátová, 2006, s. 263 264). 3.6 Ekologické daně v Evropské unii 3.6.1 Sbližování daňových systémů jednotlivých států Daňové vztahy a odlišnosti ve zdanění jsou jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících pohyb kapitálu, investic nebo pracovních sil mezi zeměmi. S růstem objemu mezinárodního obchodu tedy vyvstala otázka, zda a jakým způsobem je možné daně na nadnárodní úrovni koordinovat. Pro správné fungování volného obchodu a jednotného vnitřního trhu bylo v rámci Evropské unie nutné postupně rušit cla a kvóty, dále jsou nejen v rámci Evropského společenství uzavírány mezinárodní smlouvy, které zamezují dvojímu zdanění. Tyto dva nástroje pouze upravují postup při střetu odlišných daňových systémů zemí,

Teoretická část 17 přímo do nich tedy většinou nezasahují. Odlišně je tomu však v případě koordinace a harmonizace daňových systémů. Obr. 4 Rozlišení forem mezinárodní daňové spolupráce Zdroj: Široký (2008) Prvním stupněm ve sbližovacím procesu je daňová koordinace. Jak je patrné z obr. 4, její podstata spočívá v uzavírání dohod nebo doporučení, které mají přispět k zamezení dvojího zdanění, praní špinavých peněz a k výměně informací mezi státy v daňové oblasti. Daňová koordinace zahrnuje širší spektrum oblastí přizpůsobování a netýká se pouze členských zemí EU, ale je používána i ve státech OECD, OSN a jiných uskupeních. (Široký a kol., 2008, s. 232 233). Daňovou koordinaci je možné rozdělit na dva základní typy: O smluvní koordinaci jde v případě vyjednávání mezi státy, kdy se jednotlivé strany zavazují v daných situacích zachovat určitým způsobem. Výsledkem těchto vyjednání je uzavření mezinárodních smluv, např. o zamezení dvojího zdanění. Spontánní koordinace znamená jednostranné změny na základě rozhodnutí konkrétního státu, k vyjednávání tedy nedochází. Jako příklad lze uvést změnu sazeb daní pod tlakem mezinárodní daňové konkurence. (Nerudová, 2008, s. 19). Teprve daňová harmonizace jako druhý stupeň znamená faktické slaďování daní a daňových systémů jednotlivých zemí a to jak v oblasti konstrukce daní, tak i administrativy. (Široký a kol., 2008, s. 233). Lze ji interpretovat dvěma způsoby: Jako přibližování jednotlivých daní, potažmo celých daňových systémů na základě společných pravidel uskupení,

Teoretická část 18 jako přizpůsobení daňového systému členského státu požadavkům uskupení (např. kandidátská země pro vstup do Evropské unie). (Láchová, 2007, s. 13). Daňová harmonizace probíhá ve třech na sebe navazujících fázích určení harmonizované daně, harmonizace daňového základu a následně i sazby daně. (Široký, 2008, s. 233). Výsledkem však nemusí být jejich stejná výše, cílem je pouze využít takové nástroje, které by jednotlivé daňové systémy navzájem přiblížily. Z hlediska druhu prostředků použitých v procesu harmonizace se rozlišuje: Pozitivní harmonizace znamená slaďování daňových systémů členských zemí EU prostřednictvím příjímání a začleňování vydaných směrnic a nařízení do právních systémů jednotlivých států. Tímto způsobem lze dosáhnout platnosti obdobných pravidel ve všech členských zemích. Problém však může nastat při přijímání tohoto postupu, které musí být ze strany zemí jednomyslné. Jako negativní harmonizace je označován proces přijímání daňových judikátů vydaných Evropským soudním dvorem. Jde o opatření individuální pro každou členskou zemi, proto tímto způsobem nelze docílit jednotných pravidel ve všech státech. Negativní harmonizace tedy není považována za harmonizaci v pravém slova smyslu. (Láchová, 2007, s. 13). Podle vývoje harmonizace je také rozlišována: Přímá harmonizace představuje klasický proces, kdy je daňový systém slaďován prostřednictvím přijímání daňových směrnic. Naopak nepřímo je harmonizace daňových systémů dosahováno pomocí změn jiných oblastí práva, např. práva obchodního. Dále můžeme harmonizaci dělit na: Vertikální harmonizace znamená sbližování odlišných daňových systémů na jednotlivých stupních státní správy, např. federální a státní. V případě harmonizace v rámci Evropské unie se však jedná o harmonizaci horizontální, tedy na stejném státním stupni. Z hlediska toho, zda je harmonizován celý daňový systém, nebo pouze jeho část, mluvíme o harmonizaci celkové, respektive dílčí. (Nerudová, 2008, s. 17 18). Kritici daňové koordinace a harmonizace poukazují na nutnost stanovení limitů, po jejichž překročení se stává celý systém neefektivním. Namísto zbytečných výdajů veřejných rozpočtů a přílišného zasahování státu v této oblasti poukazují na možnost působení volné soutěže daňových systémů, která by vedla ke zvýšení ekonomických stimulů jednotlivých daní. Jedná se o problematiku tzv. daňové konkurence. (Široký, 2008, s. 233).

Teoretická část 19 3.6.2 Harmonizace ekologických daní Základní právní rámec spotřebních daní z energetických produktů tvoří Směrnice Rady 2003/96/ES, o restrukturalizaci právního rámce společenství pro zdaňování energetických výrobků a elektřiny, která s účinností od 1. ledna 2004 nahradila doposud platnou právní úpravu této oblasti. Směrnice v rámci společenství nově zdanila např. elektřinu a uhlí a také zvýšila sazby daně z energetických produktů dříve již zdaňovaných. Dále stanovila minimální úroveň zdanění energetických výrobků, elektřiny, zemního plynu a uhlí. Výhledově byly také určeny sazby daně z pohonných hmot do roku 2010. Hlavním důvodem pro změnu dosud platných pravidel zdanění byl negativní dopad rozdílného zdanění energií v jednotlivých členských zemích EU na jednotný vnitřní trh. Rozdílné zdanění by totiž znamenalo zvýhodnění států s nižším daňovým zatížením a tím i narušení stability jednotného vnitřního trhu. Možnost regulace minimálních sazeb daní Evropské unii dále usnadňuje dosahovat cílů tzv. Kjótského protokolu, jehož přijetím se země zavázaly postupně snižovat emise skleníkových plynů. Protože zdaňování je také částečně směrodatné pro určování cen energetických produktů, jsou ekologické daně klíčovým prvkem v oblasti politik týkajících se energie, dopravy a životního prostředí. (Ficlová, 2009, s. 97). Protože jednorázová změna zdanění energií by v mnohých zemích mohla vyvolat ekonomickou nestabilitu, stanovila směrnice v podstatě všem zemím individuální přechodné období, ve kterém měly možnost postupně se přizpůsobit požadavkům směrnice. V roce 2004 byly do směrnice doplněny individuální podmínky pro nově přistupující země, avšak důvody k obavám z ekonomické nestability byly v tomto případě shledávány jinde, než u původní patnáctky zemí: V probíhající hospodářské transformaci, v relativně nízké úrovni sazeb spotřebních daní, které byly uplatňovány v minulosti, v relativně nízké úrovni důchodů, v omezené schopnosti kompenzovat dodatečné daňové břemeno snížením jiných daní. (Svátková, 2009, s. 235 236) Směrnice stanovuje minimální sazby daní z energetických produktů podle způsobu jejich použití, existují tedy rozdílné sazby pro produkty použité jako pohonné látky, palivo pro průmyslové nebo obchodní účely, nebo jako prostředek pro výrobu tepla. Členské státy nesmí na energetické produkty uplatňovat nižší než následující sazby (tab. 1 3). (Ficlová, 2009, s. 97).

Teoretická část 20 Tab. 1 Minimální sazby daně z paliv používaných jako pohonné hmoty Předmět daně Základ daně Minimální sazba (v EUR) Od 1.1. 2004 Od 1. 1. 2010 Olovnatý benzín 1 000 l 421,0 421,0 Bezolovnatý benzín 1 000 l 359,0 359,0 Motorová nafta 1 000 l 302,0 330,0 Petrolej 1 000 l 302,0 330,0 LPG 1 000 l 125,0 125,0 Zemní plyn 1 gigajoule 002,6 002,6 Zdroj: Široký (2009) Z tabulky je patrné, že členské státy EU se od 1. 1. tohoto roku musely přizpůsobit vyšším sazbám z motorové nafty a petroleje, sazby ostatních produktů využívaných jako pohonné hmoty zůstaly beze změny. Tab. 2 Minimální sazby daně z paliv používaných pro průmyslové nebo komerční účely Předmět daně Základ daně Minimální sazba (v EUR) od 1. 1. 2004 Nafta 1 000 l 21,0 Petrolej 1 000 l 21,0 LPG 1 000 kg 41,0 Zemní plyn 1 gigajoule 00,3 Tab. 3 Zdroj: Široký (2009) Minimální sazby daně z paliv používaných pro topné účely a elektrické energie Předmět daně Základ daně Minimální sazba od 1. 1. 2004 obchodní účely neobchodní účely Nafta 1 000 l 21,00 21,00 Těžký topný olej 1 000 kg 15,00 15,00 Petrolej 1 000 l 00,00 00,00 LPG 1 000 kg 00,00 00,00 Zemní plyn 1 gigajoule 00,15 00,30 Uhlí, koks 1 gigajoule 00,15 00,30 Elektrická energie 1 MWh 0 0,50 01,00 Zdroj: Široký (2009) Jak ukazuje tab. 3, minimální sazby zemního plynu, uhlí, koksu a elektřiny používaných v EU pro neobchodní topné účely jsou nepatrně vyšší, než kdyby byly tyto produkty použity pro účely obchodní.

Teoretická část 21 3.7 Ekologické daně v České republice Ekologickému zdanění je v České republice věnována pozornost již od roku 1993. Tehdy byly do zákona o soustavě daní v rámci prováděné daňové reformy, která měla přizpůsobit daňový systém nově vznikajícímu tržnímu prostředí, vloženy nové daně k ochraně životního prostředí, ačkoli prozatím nebyla předložena ani jejich rámcová koncepce. Ekologické daně, tj. daň ze zemního plynu, daň z pevných paliv a daň z elektřiny, v pravém slova smyslu byly do českého daňového systému zavedeny až v roce 2008. Zatímco daň ze zemního plynu byla do té doby zařazena ve skupině daní spotřebních, daň z pevných paliv a daň z elektřiny vznikly jako úplně nové. (Svátková, 2009, s. 234 235). Na tomto místě je nutné uvést, že evropský výklad pojmu ekologické daně je oproti tomu českému poněkud širší. Zatímco v českém daňovém systému hovoříme v této souvislosti pouze o třech daních ze zemního plynu, pevných paliv a z elektřiny, evropské pojmosloví do ekologických daní řadí celé čtyři oblasti zdanění. Jedná se o daně z energií, dopravy (např. z motorových paliv), znečištění a nerostných surovin. 3.7.1 Daňová reforma v ČR Po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 musela být česká daňová soustava postupně slaďována se Směrnicí Rady 2003/96/ES, která vstoupila v platnost v lednu 2004. Česká republika mohla uplatňovat individuální výjimku až do 1. 1. 2008, přičemž hlavním faktorem pro zakomponování ekologických daní do českého daňového systému byla nutnost harmonizace. (Svátková, 2009, s. 236). Proces ekologické daňové reformy byl v podmínkách České republiky rozvržen celkem do tří etap. První etapa byla naplánována do rozmezí let 2008 2009 a jejím cílem bylo zakomponování požadavků směrnice do českého daňového systému. Následující tabulka srovnává plánované a skutečné příjmy státu z ekologických daní v roce 2008. Tab. 4 Plánované a skutečné příjmy státu z ekologických daní v roce 2008 Daň Plánovaný příjem Skutečný příjem (v mld. Kč) (v mld. Kč) z pevných paliv 1,7 0,430 ze zemního plynu 1,5 1,002 z elektřiny 1,1 1,020 Zdroj: Svátková (2009), vlastní zpracování Z tabulky vyplývá, že výnos žádné z ekologických daní nedosáhl plánované úrovně, nejvíce se k předpokládané hodnotě přiblížil příjem z daně z elektřiny.

Teoretická část 22 Další tabulka zobrazuje vývoj výnosu z ekologických daní, jeho podíl na HDP státu a podíl výnosu z ekologických daní na celkovém výnosu ze všech daní. Tab. 5 Vývoj výnosů z ekologických daní v České republice Rok Roční výnos daní (v mil. EUR) Podíl výnosu daní na HDP (v %) Podíl výnosu daní na celkovém výnosu daní 2000 1576,56 2,56 7,58 2001 1811,50 2,62 7,72 2002 2035,39 2,54 7,31 2003 2130,75 2,63 7,37 2004 2332,66 2,64 7,06 2005 2699,18 2,69 7,26 2006 2938,82 2,59 7,05 2007 3185,30 2,51 6,79 Zdroj: Eurostat (2010) Je zřejmé, že výnos z ekologických daní měl stále vzestupnou tendenci. Zajímavé by jistě bylo srovnání s rokem 2008, kdy u nás k zavedení ekologických daní došlo. Tato data, však zatím nebyla zveřejněna. Lze tedy pouze předpokládat, že by k většímu výkyvu ve výnosové stránce daní nedošlo, protože převážnou část výnosů tvoří příjmy ze zdanění dopravy, např. motorových paliv. Přestože roční výnos z ekologických daní ve sledovaném období stále stoupal, ve vývoji podílu na HDP a celkovém výnosu daní pozorujeme střídavé výkyvy hodnot. Zatímco např. v roce 2002 výnos daní ve výši 2035,39 mil. EUR tvořil 2,54 % HDP, v roce 2008 bylo na dosažení podobného podílu třeba již přes 3 mld. EUR. To svědčí o postupném růstu HDP. Podobně tomu je i v případě podílu na celkovém výnosu daní, který se skládá z výnosu všech daní a veškerých sociálních odvodů do státního rozpočtu. Druhá etapa reformy spadající do let 2010 2013 předpokládá, že některé v současnosti vybírané poplatky k ochraně životního prostředí budou transformovány na ekologické daně. Větší pozornost má být věnována dopravě, jakožto jednomu z největších znečišťovatelů. Dalším z úkolů této etapy bude zhodnocení předchozí fáze reformy, zejména její působení na ekonomiku a konkurenceschopnost, jednotlivá odvětví hospodářství, na regiony, různé skupiny obyvatelstva, zaměstnanost a další ukazatele. Třetí etapa reformy (2014 2017) by měla reflektovat předchozí dvě etapy reformy a další změny směrnice, které jsou v tomto časovém horizontu očekávány. Lze předpokládat i rozšíření zdanění na další suroviny, produkty a služby, jejichž spotřeba má negativní vliv na životní prostředí. (Svátková, 2009, s. 236 238).

Teoretická část 23 3.7.2 Daň ze zemního plynu a některých dalších plynů Předmět daně Předmětem daně jsou zemní plyn ve zkapalněném i plynném stavu, etylen, propylen, butylen, butadien, svítiplyn, vodní plyn a generátorový plyn, pokud jsou určeny pro: Výrobu tepla, pohon motorů, další použití pro stacionární motory, v souvislosti s provozy a stroji používanými na stavbách nebo stavebně inženýrských a veřejných pracích a dále pro vozidla určená k používání mimo veřejné cesty (rýpadla, nakladače, frézy, úklidové stroje, kombajny, atd.), blíže nespecifikované účely, tedy ostatní účely použití neuvedené výše. Plátci daně Plátcem daně jsou tyto osoby: Dodavatel plynu, který na území České republiky dodal plyn konečnému spotřebiteli, kdy dodavatelem je osoba, která v rámci své podnikatelské činnosti nakupuje plyn bez daně za účelem jeho dalšího prodeje, provozovatel distribuční či přepravní soustavy nebo provozovatel podzemního zásobníku plynu, fyzické nebo právnické osoby, které použijí plyn zdanění nižší sazbou daně pro účely, k nimž se váže vyšší sazba daně, každá osoba, která použila plyn osvobozený od daně pro účely, k nimž se osvobození neváže. každá osoba, která spotřebovala nezdaněný plyn pro účely, k nimž se váže zdanění. Každé osobě, která se stala plátcem daně, vzniká v této souvislosti registrační povinnost. Registrace se provádí u místně příslušného celního úřadu nejpozději v den, kdy plátci vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit. Povinnost daň přiznat a zaplatit Vzniká dnem, ve kterém osoba učinila úkon, díky němuž se stala plátcem daně. V případě dodavatele jde o den dodání plynu konečnému spotřebiteli na území České republiky, dnem dodání může být: o den, kdy nabyvatel může s plynem nakládat jako jeho vlastník, o den odečtu skutečné spotřeby plynu z měřícího zařízení, o den zjištění skutečné spotřeby, pokud odečet z měřícího zařízení nic nevypovídá o skutečné spotřebě. V ostatních případech (spotřebu plynu u provozovatele distribuční nebo přepravní soustavy, provozovatele podzemního zásobníku plynu a dalších osob) se jedná o den spotřeby plynu.

Teoretická část 24 Osvobození od daně Od daně je osvobozen plyn určený: Pro výrobu tepla v domácnostech a domovních kotelnách, k výrobě elektřiny, držitelům povolení k nabytí osvobozeného plynu. Základ daně Základem daně je množství plyn v MWh spalného tepla. V případě, že spalné teplo nelze vyjádřit v MWh, stanoví ho zákon pevnou částkou ve výši 15 MWh na tunu plynu. Sazba daně Sazby daně (tab. 2) se liší podle účelu použití a jsou pevné na jednotku množství. Tab. 6 Aktuální a výhledové sazby daně ze zemního plynu a některých dalších plynů Sazba daně (v Kč/MWh spalného tepla) od: Účel použití plynu 1. 1. 2008 1. 1. 2012 1. 1. 2015 1. 1. 2018 1. 1. 2020 Pohon motorů Blíže nespecifikované 0 34,20 68,40 136,80 264,80 účely Výroba tepla 30,60 Další specifické účely 30,60 Zdroj: Svátková (2009) Zatímco sazby plynu používaného pro pohon motorů nebo blíže nespecifikované účely se mají každé 2 3 roky postupně zdvojnásobovat, sazby daně ze zemního plynu pro výrobu tepla a další účely zůstanou výhledově neměnné. Výpočet daně Daň se vypočítá jako součin základu daně a sazby daně. 3.7.3 Daň z pevných paliv Předmět daně Předmětem daně jsou pevná paliva černé uhlí, brikety, hnědé uhlí, koks a polokoks z černého a hnědého uhlí nebo z rašeliny a další paliva a dále ostatní uhlovodíky specifikované kódy nomenklatury a to i v případě, že jsou použity pro výrobu tepla (dehet, smola, atd.) Plátci daně Plátcem daně je:

Teoretická část 25 dodavatel, který dodal na území České republiky pevná paliva konečnému spotřebiteli, v tomto případě je za dodavatele považována právnická nebo fyzická osoba, která v rámci své podnikatelské činnosti nabývá paliva bez daně za účelem jejich dalšího prodeje, každá osoba (fyzická nebo právnická), která použila paliva osvobozená od daně pro účely, s nimiž není spojeno osvobození, každá osoba, která spotřebovala nezdaněná paliva pro účely, k nimž se váže zdanění. Každému plátci vzniká registrační povinnost u místně příslušného celního úřadu, kterou musí provést nejpozději v den vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit. Povinnost daň přiznat a zaplatit U dodavatele vzniká dnem dodání paliv konečnému spotřebiteli na území České republiky, kdy se dnem dodání rozumí den, kdy nabyvatel může s palivem nakládat jako vlastník, v ostatních případech vzniká dnem spotřeby paliv. Osvobození od daně Osvobození se vztahuje pouze na držitele povolení k nabytí bez daně. Osvobozena jsou pevná paliva určená k výrobě energie, nebo která jsou použita jako pohonná hmota pro plavby obchodních plavidel na území ČR. Základ daně Základem daně z pevných paliv je množství paliv v GJ spalného tepla v původním vzorku. Spalné teplo se prokazuje měřením akreditované laboratoře a nesmí být starší než jeden rok. Pokud množství spalného tepla nelze prokázat, stanoví zákon spalné teplo ve výši 33 GJ na tunu paliv. Sazba daně Sazba daně je stanovena ve výši 8,50 Kč/GJ spalného tepla v tzv. původním vzorku. Výpočet daně Daň z pevných paliv se vypočítá jako součin základu daně a sazby daně. 3.7.4 Daň z elektřiny Předmět daně Předmětem daně je elektrická energie. Plátci daně Plátcem daně je:

Teoretická část 26 Dodavatel elektřiny, který dodal elektřinu na území ČR konečnému spotřebiteli; dodavatel je vymezen jako obchodník, výrobce nebo operátor na trhu s elektřinou, provozovatelé distribuční a přenosové soustavy, výrobce elektřiny nebo operátor na trhu s elektřinou, každá osoba, která použila elektřinu osvobozenou od daně pro účely, k nimž se neváže osvobození od daně, každá osoba, která spotřebovala nezdaněnou elektřinu pro účely, k nimž se váže zdanění. Každý plátce má registrační povinnost, kterou musí provést u místně příslušného celního úřadu nejpozději v den vzniku povinnost daň přiznat a zaplatit. Povinnost daň přiznat a zaplatit Dodavateli vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit dnem dodání elektřiny konečnému spotřebiteli v tuzemsku, přičemž dnem dodaní se rozumí o den odečtu z měřícího zařízení, nebo o den zjištění skutečné spotřeby elektřiny, v ostatních případech (provozovatelům distribuční a přenosové soustavy a dalším osobám) vzniká tato povinnost dnem spotřeby elektřiny. Osvobození od daně Od daně je osvobozena elektřina: Ekologicky šetrná solární, větrná nebo geotermální energie, vyrobená ve vodních elektrárnách, z biomasy, emisí metanu z uzavřených uhelných dolů nebo palivových článků, vyrobená v dopravních prostředcích, je-li tam zároveň spotřebována, použitá v železniční, tramvajové a trolejbusové dopravě, vyrobená ze zdaněných výrobků, určená k použití nebo použitá v technologických procesech, určená ke krytí ztrát v přenosové nebo distribuční soustavě. Základ a sazba daně, výpočet daně Základem daně je množství elektřiny v MWh a sazba daně činí 28,30 Kč/MWh. Výše daně se spočítá jako součin základu daně a sazby. (Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů; Stibůrková, 2009, s. 44 45; Svátková, 2009, s. 255 277). 3.7.5 Společná ustanovení pro ekologické daně Pro výše popsané ekologické daně platí následující společná ustanovení:

Teoretická část 27 Mechanismus výběru ekologických daní Proces výběru daní je možné rozdělit do dvou okruhů bezdaňového a spotřebního. V prvním z nich se výrobky pohybují bez ekologické daně a nabývat je mohou jen ty subjekty, které k tomu vlastní povolení od příslušného celního úřadu. Jedná se o obchodníky se zemním plynem, pevnými palivy nebo elektřinou, výrobci paliv, těžařské společnosti a operátoři na trhu s elektřinou. Ve spotřebním okruhu se výrobky pohybují od dodavatele ke konečnému spotřebiteli buď zdaněné, nebo osvobozené od daně, a to podle toho, k jakému účelu jsou určeny. Při dalším pohybu výrobku mezi konečnými spotřebiteli se jeho zdanění už nemění, tzn. zůstává osvobozený nebo včetně daně. Pokud však dojde k pohybu mezi spotřebiteli z různých zemí Evropské unie, případně z členského státu a jiné země, může dojít ke zdanění v obou zemích, neboť platí princip výběru daně v zemi původu i v zemi spotřeby. Druhy vystavovaných dokladů Dodavatelé výrobků podléhajících ekologickým daním vystavují svým obchodním partnerům jeden z následujících dokladů: Konečnému spotřebiteli dodavatel vystavuje daňový doklad. Podle toho, zda se jedná o výrobek prodávaný s daní nebo od daně osvobozený, je hlavní náležitostí dokladu buď údaj o celkové výši daně, nebo odkaz na ustanovení zákona, na jehož základě je výrobek osvobozen. Doklad o prodeji vystavuje dodavatel jinému dodavateli, který má oprávnění pořizovat výrobky bez daně. Tento doklad tedy nesmí obsahovat údaj o výši daně. Správci daně Správa ekologických daní spadá pod celní úřad a celní ředitelství, roli nadřízeného orgánu pak plní Generální ředitelství cel. Zdaňovací období Zdaňovacím obdobím je pro plátce jakékoli z ekologických daní vždy kalendářní měsíc. Splatnost daně Plátce daně je povinen daň odvést správci nejpozději do 25. dne po skončení zdaňovacího období. Daňové přiznání Do 25. dne po skončení zdaňovacího období je plátce také povinen podat daňové přiznání, za normálních okolností se jedná o běžné daňové přiznání. V ostatních případech plátce podává dodatečné daňové přiznání, a to buď na snížení, nebo zvýšení daňové povinnosti.

Teoretická část 28 Dodatečné daňové přiznání na snížení daňové povinnosti lze podat nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání běžného daňového přiznání za zdaňovací období, které je tímto dodatečným přiznáním opravováno. V případě, že plátce přiznal a zaplatil daň nižší, než byla jeho povinnost, je povinen podat daňové přiznání na zvýšení daňové povinnosti a daň doplatit do konce kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém byla chyba zjištěna. Plátce je povinen chybu opravit do tří let od konce zdaňovacího období, v němž mu vznikla povinnost podat běžné daňové přiznání. Nárok na vrácení daně Nárok na vrácení daně vzniká na základě principu vzájemnosti nebo v souladu s mezinárodními smlouvami tzv. osobám (fyzickým nebo právnickým) požívajícím výsad a imunit. Oprávněné osoby nárok prokazují příslušným daňovým dokladem a uplatňují ho v daňovém přiznání. Nárok na vrácení daně je časově omezen, zaniká po uplynutí jednoho roku od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikl. Správce daně má povinnost daň vrátit do 30 dnů od vyměření vratky daně. (Svátková, 2009, s. 279 285).

Vlastní práce 29 4 Vlastní práce 4.1 Ekologické daně na Slovensku Po vstupu do Evropské unie (1. 5. 2004) bylo nutné slovenskou daňovou soustavu postupně slaďovat s evropskou právní úpravou mimo jiné i v oblasti zdanění energetických produktů. Důvodem pro nutnost změny je v případě Slovenska, stejně tak jako jiných států, zajištění volného pohybu zboží a kapitálu v rámci jednotného vnitřního trhu. Jako reakce na tento požadavek byl s účinností od 1. července 2008 přijat zákon č. 609/2007 Z.z., o spotrebnej dani z elektriny, uhlia a zemného plynu, který zdanění těchto produktů nově zavádí. Sazby těchto daní musely být přizpůsobeny minimální hranici stanovené Směrnicí Rady 2003/96/ES. 4.1.1 Spotřební daň ze zemního plynu Předmětem daně je zemní plyn definovaný kódem kombinované nomenklatury vyrobený ve Slovenské republice, dovezený z jiného členského státu nebo třetí země. Plátcem daně je dodavatel, který dodá zemní plyn konečnému spotřebiteli nebo spotřebitel, který vyrábí nebo prodává zemní plyn. Od daně je osvobozen zemní plyn používaný: Pro výrobu tepla určeného pro domácnost, na výrobku elektřiny, pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, jako pohonná látka, pro jiný účel jako pohonná látka nebo palivo na výrobu tepla, v mineralogických procesech, na činnosti bezprostředně související s přepravou osob nebo nákladů v železniční dopravě vykonávané v rámci podnikání, nacházející se v běžných nádržích motorových dopravních prostředků, pracovních strojů, klimatizačních, chladírenských a jiných podobných zařízeních při jejich vstupu na daňové území z jiného členského státu nebo území třetího státu, který slouží na jejich vlastní pohon nebo provoz. Základem daně je množství zemního plynu vyjádřené v megawatthodinách (MWh). Výsledná daň se vypočítá jako součin základu daně a příslušné sazby daně. Sazby jsou uvedeny v následující tabulce.

Vlastní práce 30 Tab. 7 Sazby daně ze zemního plynu podle způsobu jeho použití Způsob použití Sazba do 31. 12. 2009 Sazba od 1. 1. 2010 (v EUR/MWh) (v EUR/MWh) Pohonná látka 6,63 13,27 Palivo pro výrobu tepla 0,66 1,32 Zdroj: Ficlová (2009), vlastní zpracování Od začátku t. r. platí pro zdanění zemního plynu zvýšené sazby, které byly oproti předcházejícímu období zdvojnásobeny, a to jak pro využití plynu coby pohonné látky, tak paliva pro výrobu tepla. 4.1.2 Spotřební daň z uhlí Předmětem daně je černé a hnědé uhlí, koks a polokoks z černého uhlí a ostatní pevné uhlovodíky získané ve Slovenské republice, dovezené z jiného členského státu nebo třetí země. Plátcem daně je dodavatel, který tyto produkty dodá konečnému spotřebiteli nebo spotřebitel, který získává nebo prodává uhlí. Osvobození od daně se týká uhlí používaného: Koncovým odběratelem uhlí pro domácnost, na výrobu tepla určeného pro domácnost, na výrobu elektřiny, koksu a polokoksu, na kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, pro jiné účely jako pohonná látka nebo palivo pro výrobu tepla, v mineralogických procesech, pro přepravu osob nebo nákladů provozovanou v rámci podnikání v železniční nebo říční dopravě, pro provozní a technologické účely v podniku na těžbu a zpracování uhlí. Základem daně je množství uhlí v tunách, sazba daně činí 10,62 EUR/t. Daň se vypočítá jako součin základu daně a sazby. 4.1.3 Spotřební daň z elektřiny Předmětem daně je elektřina (nomenklatura 2716) vyrobená ve Slovenské republice, dovezená z jiného členského státu nebo ze třetí země. Plátcem daně je dodavatel, který dodává konečnému odběrateli nebo spotřebitel, který vyrábí nebo prodává elektřinu. Od daně je osvobozena elektřina používaná: Koncovým odběratelem v domácnosti, ke kombinované výrobě elektřiny a tepla, na účely chemické redukce, v elektrolytických, mineralogických a metalurgických procesech,

Vlastní práce 31 na výrobu výrobku, jestliže náklady na elektřinu představují více než 50 % podílu na průměrných vlastních nákladech na výrobu (součet pořizovacích cen materiálu a služeb, osobních nákladů a odpisů vztahujících se na výrobu výrobku), pro přepravu osob nebo nákladů vlakem, metrem, tramvají, trolejbusem, elektrobusem nebo lanovkou provozovanou v rámci podnikání a pro činnosti s takovou přepravou bezprostředně souvisejícími. Od daně je dále osvobozena elektřina vyrobená: V solární, vodní nebo větrné elektrárně, v zařízení na využití biomasy, geotermální energie nebo metanu uvolněného z opuštěného uhelného dolu, v palivovém článku, v zařízení na kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, na palubě lodi používané pro přepravu osob nebo nákladů vykonávanou v rámci podnikání, vyrobená a spotřebovaná fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže celkový instalovaný výkon zařízení na výrobu elektřiny nepřevyšuje 5 MW a je vyrobená z prokazatelně zdaněného minerálního oleje, uhlí nebo zemního plynu. Základem daně je množství elektřiny vyjádřené v megawatthodinách (MWh). Do 31. 12. 2009 platila sazba daně 0,66 EUR/MWh, od 1. 1. 2010 byla zvýšena na 1,32 EUR/MWh. Výsledná daň se vypočítá jako součin základu a sazby daně. Zdaňovacím obdobím je pro všechny výše uvedené daně kalendářní měsíc, daňové přiznání musí subjekt podat do 25. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikla daňová povinnost. Výnos z těchto daní plyne do státního rozpočtu. (Ficlová, 2009, s. 149, 155 156). Tab. 8 znázorňuje vývoj výnosu ekologických daní na Slovensku v rozmezí let 2000 2007. Data za rok 2008, kdy do slovenského daňového systému byly ekologické daně začleněny, prozatím nebyly zveřejněny.

Vlastní práce 32 Tab. 8 Vývoj výnosů z ekologických daní na Slovensku Rok Roční výnos daní (v mil. EUR) Podíl výnosu daní na HDP (v %) Podíl výnosu daní na celkovém výnosu daní 2000 487,51 2,21 6,49 2001 456,95 1,94 5,85 2002 612,15 2,36 7,09 2003 774,13 2,63 7,94 2004 913,42 2,68 8,48 2005 988,16 2,57 8,15 2006 1089,57 2,44 8,32 2007 1248,53 2,28 7,74 Zdroj: Eurostat (2010) Jak ukazuje tab. 8, s výjimkou roku 2001 se výnos z ekologických daní na Slovensku postupně zvyšoval. Ze srovnání sloupce výnosu ekologických daní a jeho podílu na HDP vyplývá, že ve sledovaném období došlo k poměrně velkému nárůstu hodnoty HDP. Zatímco celkový roční výnos roste, podíl výnosu na HDP od roku 2004 klesá. Výnos z ekologických daní se každý rok podílel na celkovém výnosu všech daní hodnotou pohybující se okolo 6 8 %, nejvyšší byl v roce 2004. 4.2 Ekologické daně v Estonsku Předmětem spotřebních daní z energetických produktů je uhlí, zemní plyn a elektřina. Plátcem těchto daní se stává každý dovozce, majitel spotřebního skladu, registrovaný obchodník, daňový zástupce, obchodník s kapalnými hořlavými látkami, producent tepla z tuhých paliv, prodejce biopaliv, obchodník se zkapalněným plynem a operátor na trhu se zemním plynem nebo elektřinou. Základem daně je v případě daně z uhlí gigajoule horní výhřevnosti v jedné tuně produktu, u daně ze zemního plynu 1 000 m 3 a u daně z elektřiny 1 MWh. Osvobození od daně platí pro: Biopaliva (osvobození trvá od roku 2005 do 2011), energetické produkty používané pro jiné účely než jako pohonná látka nebo palivo pro výrobu tepla, energetické produkty používané v mineralogických procesech, energetické produkty používané pro provoz lodí ke komerčním účelům a rybolovu mimo estonské a vnitřní estonské vody, energetické produkty používané pro letové navigační služby v civilních letadlech pro komerční účely nebo státní letadla,