Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON. číslo 85

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON Zvláštní číslo/2008 číslo 85 Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA... 2 2. RECENZE NA KNIHU TEORII HER A REDISTRIBUČNÍ SYSTÉMY... 3 Proč vyhrávají průměrní(jiří Benesch)... 3 Recenze publikace: Teorie her a nedistribuční systémy (Petr Wawrosz)... 5 Nový pohled na to, co se odehrává ve firmách a institucích (Milan Kašík)... 6 Předmluva ke knize (Bohumír Štědroň)... 7 2. Z PŘÍSPĚVKŮ PŘEDNESENÝCH NA KONFERENCI VŠFS... 8 REDISTRIBUČNÍ SYSTÉMY, KŘÍŽOVÉ KOALICE MEZI REDISTRIBUČNÍMI SYSTÉMY, KOMPLEXY MEMŮ PODMIŇUJÍCÍCH STRUKTURU KOALIC TOHOTO TYPU (RADIM VALENČÍK)... 8 VYJEDNÁVÁNÍ V ELEMENTÁRNÍM REDISTRIBUČNÍM SYSTÉMU (HANA VYSLOUŽILOVÁ)... 22 PROBLEMATIKA METODY ZKOUMÁNÍ REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ (RAFIKBEDRETDINOV)... 28 JAKÉ ZNALOSTI A DOVEDNOSTI PŘEDSTAVUJÍ PRO ČERSTVÉ ABSOLVENTY VYSOKÝCH ŠKOL EKONOMICKÉHO ZAMĚŘENÍ NA TRHU PRÁCE KONKURENČNÍ VÝHODU? (JIŘÍ BENESCH)... 34 INTERPRETACE REDISTRIBUČNÍ ROVNICE (MAREK HUDÍK)... 35 2. Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY... 38 MEMY, HOMOCENÓZA A REDISTRIBUČNÍ SYSTÉMY (RADIM VALENČÍK)... 38 MARATHON http://www.valencik.cz/marathon http://www.marathon.webnode.cz/ Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591 Redigují: Vladimír Prorok e-mail: prorok@vse.cz Pavel Sirůček e-mail: sirucek@vse.cz Radim Valenčík (224933149) e-mail: valencik@cbox.cz Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: valencik@cbox.cz

2 MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: http://valencik.cz/marathon E-mail contact: valencik@cbox.cz Do rukou se vám dostává časopis Marathon Zvláštní číslo z roku 2008. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon). - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2009. - Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu). 1. Úvodní poznámka Letošní zvláštní číslo Marathonu je trochu zvláštní. Publikujeme v něm některé výsledky, které byly získány při rozpracování problematiky teorie redistribučních systémů v poslední době. Představují určitý přechod od rozpracování modelů vyjednávání v redistribučních systémech (což se ukázalo být nosným tématem, jehož obsah zdaleka není vyčerpán) a odhalením souvislosti mezi vzájemnou interakcí redistribučních systémů (formou křížových koalic, tj. koalic mezi nimi) a teorií memů. Na první pohled se může zdát, že teorie memů (memetika) je pseudoteorie či fikce. Následující text se pokouši z různých úhlů ukázat nejen to, že na tom, co říká, něco je, ale to že ji musíme brát velmi vážně. Je ovšem třeba brát v úvahu, že přístup, který prezentujeme, přináší teoretický koncept, který je teprve ve stádiu zrodu. Tím zajímavější může být sledování toho, jak se bude vyvíjet dál. Netradiční je i řazení materiálů: - První část tvoří několik ohlasů a recenzí na monografii R. Valenčíka Teorie her a redistribuční systémy (Praha: VŠFS Eupress, 1. vydání, ISBN 978-807408-002-9, 120 stran). Je poměrně zajímavé porovnat různé pohledy na knihu, v níž jsou publikovány výsledky završující určitou etapu poznání. - Druhá část obsahuje několik na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících příspěvků přednesených na vědecké konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání, kterou pořádala Vysoká škola finanční a správní 29. 30. 2008. - Třetí část pak byla sestavena z vybraných pasáží nově připravované monografie Memy, homocenóza a redistribuční systémy. Ta je zatím ani ne tak ve stádiu zrodu, jako spíše v zárodečném stavu. Aby si čtenář mohl udělat představu o její celkové struktuře, přinášíme v úvodu třetí části její obsah.

3 Téma, které se v tomto čísle Marathonu snažíme představit, považujeme za atraktivní a perspektivní. Rádi uvítáme spolupráci s každým,kdo by měl zájem, příp. mu poskytneme i další materiály. 2. Recenze na knihu Teorii her a redistribuční systémy Proč vyhrávají průměrní Jiří Benesch Často, až velmi často se setkáváme s tím, že se v nejrůznějších prostředích prosazují nikoli ti nejlepší, ale průměrní. Vidíme to v malém měřítku na pracovišti i ve velkém měřítku na politickém kolbišti. Je to náhoda, nebo je to dáno nějakými obecnými platnými zákonitostmi? Odpovědi můžeme nalézt v publikaci Doc. Radima Valenčíka, CSc. 1 Teorie her a redistribuční systémy. 2 Kdy mohou průměrní vyhrávat a jak se rodí fenomén ambiciózního průměru? Jak dochází k tvorbě koalic průměrných a nejméně výkonných? Jak probíhá neformální vyjednávání v různých institucích, organizacích firmách a jak se ti, co jsou výkonní mohou bránit? Na tyto a další otázky lze odpovědět popisem řady situací s využitím životních zkušeností. Existují však i obecné zákonitosti, které lze odhalit formou matematického modelu, a uvidět tak ještě lépe to, co se děje pod pokličkou našeho běžného vnímání reality. Představu o tom, kam až lze dojít v dešifrování reality s využitím užitečné abstrakce a použití přesného aparátu dává tato publikace. Knížka dokumentuje, že nemusíme vždy čekat, až někdo vymyslí něco původního, podnětného a přínosného v zahraniční. Tvoří styčnou oblast mezi teorií her, sociální psychologií, manažerským řízením, politologií, metodologií a řadou dalších disciplin. Klade značný důraz na využití teorie, ovšem tak, aby umožnila lépe zachytit to, co se ve firmách, institucích či obecně nejrůznějších organizací odehrává. Doporučením publikace je také to, že předmluvu napsal RNDr. Bohumír Štědroň, CSc. odborník na problematiku řízení a jeden z našich předních futurologů. Ten ji přirovnává ke známým publikacím, které ve světě i u nás zaznamenaly značný čtenářský úspěch, jako jsou Víc než nic Roberta Wrighta či V pavučině sítí Alberta-Lásló Barabásiho. Publikace je psaná tak, aby nejen poučila, ale aby ji bylo možné využít i jako řečeno s trochou nadsázky příručku "bojového umění". Čtenář se nejen seznamuje s něčím novým, ale současně si jejím studiem procvičuje svoji schopnost rozpoznávat různé standardní situace, schopnost orientovat se v nich, schopnost zvolit správnou strategii, schopnost odhalit různé skryté vazby mezi hráči v různých organizacích či neformálních uskupeních, schopnost rozpoznat vyjednávání a jeho cíle v běžně vedených hovorech. Někomu se možná bude zdát, že se na realitu dívá poněkud cynicky. Je to tím, že se snaží vyhnout tomu, aby hovořila o tom, jak by to mělo být. Místo toho říká, jak to ve skutečnosti je a co dělat, resp. jak neprohrávat v životních situacích, řečeno terminologií teorie her ve hrách, které v oblasti profesního, společenského i rodinného prostředí chtě nechtě neustále hrajeme. Základní myšlenka teorie redistribučních systémů vychází z celkem zřejmé skutečnosti. Totiž z toho, že čím více dokáže firma ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší. Obecně to platí i pro další sociální systémy instituce veřejné správy, organizace, které si konkurují oblasti politické soutěže či veřejně prospěšné činnosti, při výkonu regionální samosprávy na nejrůznějších úrovních, v soukromém i veřejném sektoru apod. Výše uvedené má i opačnou stránku. Čím více je distribuce prostředků uvnitř sociálních systémů výše uvedeného typu v kolizi s oceněním výkonu těch, kteří tento systém vytvářejí, tím menší celkový výkon 1 Radim Valenčík (1953) působí na Vysoké škole finanční a správní jako vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů. Rediguje internetový časopis Marathon věnovaný společenskovědní problematice (www.valencik.cz). Je rovněž členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. 2 Valenčík, R. 2008. Teorie her a redistribuční systémy. 1. vydání. Praha, VŠFS Eupress, ISBN 978-80-7408-002-9. Monografie vyšla na přelomu srpna a září 2008. Podrobnější informace o ní lze nalézt na http://www.vsfs.cz/index.php?id=1090&cislo=2088, kde si ji lze rovněž objednat. Zakoupit ji lze v prodejnách VŠFS (Praha 5, Vltavská 12; Praha 10, Estonská 500; Most, Pionýrů 2806; Kladno, Floriánské nám. 103), příp. dalších knihkupectvích (např. prodejnách Kanzelsberger a.s. po celé ČR).

4 dosahuje. Souvislost mezi mírou redistribuce a výkonem příslušného systému lze modelovat a na základě toho popsat různé standardní situace, které zde vznikají. Z tohoto hlediska hrají důležitou roli různé koalice, které uvnitř redistribučních systémů vznikají a které mají na redistribuci prostředků rozhodující vliv. Autorovi se podařilo vyvinout matematický aparát, který umožňuje vytvoření názorné představy o tom, co se v redistribučních systémech odehrává, pokud na ně působí nejrůznější vlivy konkurence či naopak omezení konkurence, možnost meziorganizační migrace či naopak její omezení, změna výkonností hráčů, existence křížových koalic mezi různými redistribučními systémy apod. Po jejím přečtení se však může čtenáři zdát, že rodící se teorie redistribučních systémů zatím odhaluje jen onu pověstnou špičku ledovce, že realita je ještě mnohem složitější a bohatší. Z tohoto hlediska může být podnětem a inspirací i pro ty, kteří hledají perspektivní téma teoretického bádání. Model ukazuje, že v každém redistribučním systémů může vzniknout několik typů rovnováhy mj. rovnostářská (označená červeně), výkonnostní (označená modře) a na základě vyjednávání s podbízením (označená fialově). Tyto rovnováhy mohou být buď diskriminační (podle některého z výše uvedených principů se rozdělí jen hráči, kteří vytvořili vítěznou koalici), nebo společné (pokud by k diskriminaci hráčů nedošlo). Představu o nich v případě tří hráčů si můžeme udělat prostřednictvím následujícího obrázku: B B C Hráči A, B, C dostávají výplaty, jejichž všechny kombinace (za výše uvedené předpokladu snížení výkonu celého systému, pokud se tyto výplaty odchýlí od distribuce podle výkonnosti) leží na redistribuční ploše v příslušných trojrozměrných souřadnicích vymezené silnými liniemi (které ukazují body, kde jeden z hráčů dostává nejnižší možnou výplatu). Na těchto liniích se nacházejí všechny diskriminační rovnováhy. Uvnitř redistribuční plochy pak leží společné rovnováhy. Jedním z důležitých výsledků této teorie je, že společná rovnováha vzniklá vyjednáváním formou podbízení je rovnováhou Nashova typu. Šipky (zeleně) naznačují, kterým směrem se mohou posouvat jednotlivé typy rovnováhy v případě, že na redistribuční systém působí různé vnější vlivy. Z modelu mj. vyplývá, že všechny rovnováhy v redistribučním systému jsou nestabilní a že záleží na tom, jaký vnější vliv bude na systém působit, resp. převáží. Velmi důležitým závěrem pak je, že každé omezení procesu vyjednávání se vzájemným podbízením se hráčů, tj. každá nedokonalost v dané oblasti má za následek vznik koalice, v níž se prosadí průměrní hráči ve spojenectví s nevýkonnými, zatímco nejvýkonnější hráči jsou diskriminováni. Problematikou redistribučních systémů se zabývá tým odborníků na Vysoké škole finanční a správní. Jeho průběžné výsledky jsou uveřejňovány mj. na http://www.vsfs.cz/?id=1046, kde lze najít informace o pravidelných teoretických seminářích včetně podkladových materiálů. Bude zajímavé sledovat, kam až lze

5 v dešifrování toho, čemu podléhá lidské rozhodování a chování dojít, a co nám sdělí nastavené zrcadlo v podobě teorie, která se nebojí vstoupit tam, kam podle některých nemá mít teorie přístup. Za nespornou přednost publikace, která jí činí přístupnou širší veřejnosti lze považovat to, že se autor vyhýbá složitým matematickým abstrakcím a omezuje matematiku jen na nezbytné minimum. Publikace je tak poutavým čtením na cestě porozumění světu který nás nejen obklopuje, ale jehož jsme i součástí. To co udělal doktor Jiří Grygar pro astronomii, to dnes také činí docent Radim Valenčík pro ekonomii je trpělivým učitelem ochotným naslouchat a schopným popularizátorem. Ale především disponuje další vzácnou vlastností. Dokáže totiž studentům i čtenářům otevírat nové obzory. Nuže milí čtenáři, zde je příležitost vydat se na stezku dobrodružství poznání! Recenze publikace: Teorie her a nedistribuční systémy Petr Wawrosz V České republice vyšla v létě roku 2008 zajímavá publikace doc. Radima Valenčíka: Teorie her a nedistribuční systémy, kterou vydalo nakladatelství Vysoké školy finanční a správní Eupress. Kniha hledá odpověď na otázku, proč ve společnosti často dochází k redistribucím a proč mnohdy slovy ekonomické teorie v hrách nejrůznějšího druhu (tedy jednodušeji řečeno: v interakcích, které mezi sebou lidé mají) vítězí průměrní. Stručně by se poznatek publikace doc. Valenčíka dal vyjádřit následovně: redistribuce je pro průměrné výhodná. Pokud naleznou dostatek spojenců, snadno vytvoří koalici, která má dostatek hlasů, aby prosadila redistribuci na úkor schopných, tedy redistribuci, jež schopným bere a průměrným dává. Své poznatky rozvíjí publikace pomocí tzv. elementárního nedistribučního modelu. Ačkoliv má tento model pouze tři účastníky (v terminologii her hráče), kteří se liší svou výkonností (tj. tím, jak svou aktivitou přispívají k celkovému výkonu systému, a to nejvíce výkonný, průměrně výkonný, nejméně výkonný), jsou jeho závěry významné. Prakticky potvrzuje výše uvedené, tj. že nejvýhodnější je redistribuce na úkor nejvýkonnějšího hráče pokud dojde k této redistribuci, mohou ostatní nejvíce získat. Navíc, pokud vezmeme do úvahy, že nejvýkonnějších účastníků systému je vždy pouze omezený počet, je zřejmé, že koalice ostatních hráčů proti nim se snadno vytvoří. Model pracuje s předpokladem: pokud k redistribuci dochází, celková výkonnost systému se sníží oproti stavu, kdyby k redistribuci nedocházelo. Formuluje proto nedistribuční rovnici, která matematicky znázorňuje, o kolik může výkonnost systému poklesnout. Z mnoha možných způsobů formulace nedistribuční rovnice je zvolena funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat (tj. výplat po redistribuci) od výplat podle výkonu jako odmocnina součtu čtverců odchylek (tj. čtverců rozdílu skutečná výplata,hnus výplata, kterou by hráč dostal, pokud by k redistribuci nedocházelo). Model zároveň poukazuje na podstatnou skutečnost: pokud dochází k vytvoření jakékoliv koalice a jakékoliv redistribuci na úkor hráče, který je mimo koalici (nemusí se jednat vskutku pouze o redistribuci na úkor nejvýkonnějšího hráče, ale o redistribuci na úkor kteréhokoliv hráče lze si např. představit situaci, kdy se nejvýkonnější hráč domluví s průměrně výkonným hráčem a přerozdělí si odměnu nejméně výkonného hráče), je hráč, na jehož úkor se redistribuce děje, diskriminován. Tento hráč se ale může bránit může nabídnout novou koalici některému z členů stávající koalice a zároveň mu může v nové koalici nabídnout lepší podmínky, než jaké má ve stávající koalici. Z tohoto úhlu pohledu patří teorie nedistribučních systémů jednoznačně do problematiky teorie her, neboť popisuje, jak se hráči (účastníci nedistribučního systému) budou chovat na základě chování ostatních hráčů. Za předpokladu, že všichni hráči mají stejnou vyjednávací sílu potom elementární nedistribuční model umožňuje spočítat tzv. diskrimační rovnováhy tj. hodnoty odměn, kdy je jeden hráč diskriminován, i Nashovu rovnováhu, tj. takovou rovnováhu, při které si žádný z hráčů nemůže polepšit, pokud by nabízel jinému hráči vytvoření koalice diskriminující třetího hráče za více výhodných ani za méně výhodných podmínek. Je sice třeba zdůraznit, že výpočet daných rovnováh je možný pouze, pokud formulujeme několik omezujících podmínek zejména, že stanovíme nejmenší možnou výplatu, kterou musí každý hráč dostat (tj. i když je diskriminován musí dostat nějakou minimální hodnotu, čili při redistribuci na jeho úkor mu nelze vzít vše) a stanovíme koeficient výkonnosti poklesu systému (v publikaci má tento koeficient hodnotu 0,5). Jinými slovy: pokud by nejmenší možná výplata každého hráče nabývala jiné hodnoty než 1 a pokud by koeficient poklesu výkonnosti nedistribučního systému byl jiný než 0,5, budou hodnoty diskriminačních rovnováh i Nashovy rovnováhy odlišné. Obecný princip výpočtu však není narušen. Výpočet diskriminačních rovnováh i Nashovy rovnováhy lze označit za jeden z nejvýznamnějších teoretických přínosů, který publikace přináší. Publikace dále rozebírá otázku co může redistribuci omezovat. Zejména se zastavuje u dvou možností. První je meziorganizační migrace, tj. situace, kdy hráč, který je diskriminován, opustí systém (organizaci), jež jej diskriminuje a stane se členem jiného systému. Druhou je růst různých systémů (diskriminujících a

6 nediskriminujících, případně více a méně diskriminujících) v čase, kdy zavádí předpoklad, že celková výkonnost systémů, ve kterých dochází k odměňování na základě skutečného výkonu jednotlivých hráčů, rostou rychleji než systémy, ve kterých je prováděna redistribuce. Druhý předpoklad potom vlastně říká, že i ti, v jejichž prospěch je redistribuce prováděna, by na tom byli dříve či později lépe v systémech, kde redistribuce prováděna není díky růstu celkové výkonnosti systému by rostla i jejich odměna a tato odměna by dříve nebo později převýšila odměnu, kterou dostávají v nedistribučním systému. Pokud nejsou vytvářeny překáženy pro meziorganizační migraci a pokud dokáží účastníci jednotlivých systémů rozpoznat rozdíly ve výkonnosti těchto systémů, měla by být redistribuce výrazně omezena. Publikace proto věnuje pozornost, proč v praxi redistribuce tolik omezena není. Identifikuje možné důvody, které brání meziorganizační migraci i úplné informovanosti účastníků nedistribučních systémů. Rovněž poukazuje na skutečnost, proč jsou reformy zranitelné: reformy systému v podobě omezení redistribuce mohou po nějaký čas zhoršit dosavadní postavení řady hráčů, kteří se pak logicky budou reformám bránit. Zvláštní pozornost je dále věnována bariérám našeho myšlení, které znemožňují to, aby ti na jejichž úkor je redistribuce prováděna, se proti této redistribuci dokázali bránit, respektive, aby ti, kteří jsou členy určité koalice, začali přemýšlet, že mohou být i členy jiné koalice nebo, že v systému nemusí k redistribuci docházet. Publikace poukazuje na to, že při vytváření nejrůznějších koalic jsou používány nejrůznější argumenty (např. vytváření obrazu nepřítele, který ve skutečnosti neexistuje, či apelace na morálku, zdůrazňování, že něco v žádném případě není možné apod.). Publikace se snaží tyto bariéry pomocí metody úplného výčtu (jejíž podstata je v publikaci rovněž rozebrána) strukturovat. Čtenář tak získává příležitost zamyslet se nad tím, kterými bariérami myšlení sám trpí. Závěrečná část knihy se zabývá problematikou vzdělanostní společnosti a otázce absolventské sítě vysokých škol. Publikace mj. zkoumá, proč přechod ke vzdělanostní společnosti potýká s překážkami včetně možných řešení, jak lze dané překážky překonávat. Publikace nabízí i konkrétní doporučení, co může čtenář udělat pro to, aby se stal členem výkonově orientovaných systémů a aby jeho vlastní odměna co nejvíce rostla. Pro zájemce je dále přiloženo několik příkladů a příloh, které výše uvedené teoretické poznatky prakticky rozvíjejí. Ačkoliv lze publikaci doc. Valenčíka vytknout určitou neuspořádanost některé poznatky by bylo žádoucí lépe strukturovat či seřadit, obecně je nutno vznik této publikace přivítat. Kniha je psaná tak, aby nejen poučila, ale aby ji bylo možné využít i jako příručku - řečeno s trochou nadsázky - "bojového umění". Čtenář se nejen seznamuje s něčím novým, ale současně si jejím studiem procvičuje svoji schopnost rozpoznávat různé standardní situace, schopnost orientovat se v nich, schopnost zvolit správnou strategii, schopnost odhalit různé skryté vazby mezi hráči v různých organizacích či neformálních uskupeních, schopnost rozpoznat vyjednávání a jeho cíle v běžně vedených hovorech. Někomu se možná bude zdát, že se publikace na realitu dívá poněkud cynicky. Je to tím, že se snaží vyhnout tomu, aby hovořila o tom, jak by to mělo být. Místo toho říká, jak to ve skutečnosti je a co dělat, resp. jak neprohrávat ve hrách, které v oblasti profesního, společenského i rodinného prostředí chtě nechtě neustále hrajeme. Publikace zároveň přináší zajímavé názory na vztah vědy a praxe a další poměrně teoretické názory. Proto ji lze doporučit každému, kde chce lépe pochopit lidské chování, jaké argumenty jsou používány při vyjednávání, proč dochází k redistribuci i co s tím můžeme dělat. Nový pohled na to, co se odehrává ve firmách a institucích (Knížka o jedné z původních aplikací teorie her) Milan Kašík Mám několik profesních přátel, kteří se celoživotně věnují teorii her a jejich aplikaci v ekonomii a podnikové sféře. Přiznám se ale, že mi tato problematika nebyla dříve moc blízká a možná mi ani moc neříkala. Až do té doby, než Nobelovu cenu dostali špičkoví ekonomové právě za díla, která měla co dočinění s onou disciplínou na rozhraní teorie pravděpodobnosti, holistických systémů a ekonomie. Zbystřil jsem, a začal jsem se trochu v dané problematice ohlížet. Pravda, byla to díla zahraniční, z domácí produkce pouze výjimky potvrzují pravidlo o menší odborné produkci v této oblasti. Proto je třeba uvítat, a na úvod hned poznamenávám velmi čtivou, ne rigorózně vědeckou a metodologickou knihu Teorie her a redistribuční systémy, jejímž autorem je Radim Valencím. Byť je kniha rozsahem nevelká, přesto dokumentuje, že nemusíme vždy čekat, až někdo vymyslí něco původního, podnětného a přínosného v zahraniční. Přístup autora tvoří styčnou oblast mezi teorií her, sociální psychologií, manažerským řízením, politologií, metodologií a řadou dalších disciplin. Klade značný důraz na využití teorie, ovšem tak, aby umožnila lépe nahlédnout pod pokličku toho, co se ve firmách, podnicích, institucích či obecně nejrůznějších organizacích odehrává. Oponent publikace a autor předmluvy zařazuje knihu R. Valenčíka mezi známé publikace, které ve světě i u nás zaznamenaly značný čtenářský úspěch. Např. Víc než nic od Roberta Wrighta či V pavučině sítí od Alberta-Lásló Barabásiho. A to zejména proto, že je psaná tak, aby

7 nejen poučila, ale aby ji bylo možné využít i jako příručku - řečeno s trochou nadsázky - "bojového umění". Čtenář se nejen seznamuje s něčím novým, ale současně si jejím studiem procvičuje svoji schopnost rozpoznávat různé standardní ekonomické, životní a profesní situace, schopnost orientovat se v nich, schopnost zvolit správnou strategii, schopnost odhalit různé skryté vazby mezi hráči v různých organizacích či neformálních uskupeních, schopnost rozpoznat vyjednávání a jeho cíle v běžně vedených hovorech. Někomu se možná bude zdát, že se autor dívá na realitu poněkud cynicky. Je to tím, že se snaží vyhnout tomu, aby kniha hovořila o tom, jak by to mělo být. Místo toho říká, jak to ve skutečnosti je a co dělat, resp. jak neprohrávat ve hrách, které v oblasti profesního, společenského i rodinného prostředí chtě nechtě neustále hrajeme. Základní myšlenka teorie redistribučních systémů vychází z celkem zřejmé skutečnosti. Čím více dokáže firma ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší. Obecně to platí i pro další sociální systémy - instituce veřejné správy, organizace, které si konkurují oblasti politické soutěže či veřejně prospěšné činnosti, při výkonu regionální samosprávy na nejrůznějších úrovních, v soukromém i veřejném sektoru apod. Výše uvedené má však i opačnou stránku. Čím více je distribuce prostředků uvnitř sociálních systémů uvedeného typu v kolizi s oceněním výkonu těch, kteří tento systém vytvářejí, tím menší celkový výkon dosahuje. Souvislost mezi mírou redistribuce a výkonem příslušného systému lze modelovat a na základě toho popsat různé standardní situace, které zde vznikají. Z tohoto hlediska hrají důležitou roli různé koalice, které uvnitř redistribučních systémů vznikají a které mají na redistribuci prostředků rozhodující vliv. Autorovi se podařilo vyvinout matematický aparát, který umožňuje vytvoření názorné představy o tom, co se v redistribučních systémech odehrává, pokud na ně působí nejrůznější vlivy zejména konkurence či naopak omezení konkurence, možnost meziorganizační migrace či naopak její omezení, změna výkonností hráčů, existence křížových koalic mezi různými redistribučními systémy apod. Některé vývody z této části publikace Teorie her a redistribuční systémy jsou v období globální hyperkonkurence velmi inspirující a návodové. Mj. dokazuje, že tam, kde je omezen vliv konkurence, tam mají tendenci vznikat koalice založené na spojenectví průměrných a nejméně výkonných hráčů. V knížce najdeme dosti nového, než tomu běžně v publikacích tohoto typu bývá. Po jejím přečtení se může čtenáři ale zdát, že rodící se teorie redistribučních systémů zatím odhaluje jen onu pověstnou špičku ledovce, a že realita je ještě mnohem složitější a košatější. Z tohoto hlediska může být publikace podnětem a inspirací i pro ty, kteří hledají perspektivní téma teoretického bádání. Předmluva ke knize Bohumír Štědroň Vysoce kreativní práce tvoří styčnou oblast mezi teorií her, sociální psychologií manažerským řízením, politologií, historií a řadou dalších disciplin. Kniha, kterou lze postavit do řady vedle známých publikací jako je Robert Wright Víc než nic a Barabási, Albert-László V pavučině sítí, je v úvodní části zaměřena na teorii her a redistribučních systémů a řadu parkinsonovských příkladů z historie (generál Dobo) i personalistiky. Není to příklad ojedinělý.s podobnými problémy systémového nevděku se setkala řada historických osobností s různými, odlišnými výsledky. Římský vojevůdce Sulla obrátil vojsko proti metropoli Římu, vojevůdcové Hanibal a Albrecht von Valdstein se k tomuto nutnému zásahu v metropoli neodhodlali s pozdějšími tragickými následky. Druhá část práce obsahuje mnoho povodních myšlenek i závěrů typu kdy a jak vyhrávají průměrní a podprůměrní. Zdá se, že celkový trend tato většina neovlivní; podle Paretova pravidla vývoj nakonec určí efektivně menšina, kterou tvoří méně než 20 %. Lze to demonstrovat na řadě příkladů, ať již vynálezem knihtisku, nebo extravagantními projekty letu na Měsíc (je to vůbec možné?) nebo Internetu (může vůbec existovat síť bez centrálního uzlu?). Poslední třetina práce obsahuje řadu pragmatických prvků včetně vývoje a návrhu efektivně fungujícího systému vysokých škol a systémových úvah, týkající se znalostní společnosti a stojí se nad nimi zamyslet.

8 2. Z příspěvků přednesených na konferenci VŠFS Redistribuční systémy, křížové koalice mezi redistribučními systémy, komplexy memů podmiňujících strukturu koalic tohoto typu (Co nového v teorii redistribučních systémů) Radim Valenčík V loňském roce byl na 10. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, která se konala v prosinci, prezentován výpočet diskriminačních rovnováh a Nashovy rovnováhy v elementárním redistribučním systému. Šlo o původní a poměrně významný teoretický výsledek, který má i značný praktický význam. Umožnil mj. sestavit názornou představu o vzájemné poloze různých typů rovnováhy v redistribučním systému (rovnostářské, výkonnostní, diskriminační a Nashově) a ukázat roli jednotlivých vnějších vlivů, které na systém působí a které se projevují posuny těchto rovnováh. Za něco málo více než devět měsíců, tj. přibližně za dobu od početí do narození dítěte, se podařilo ujít o hodně dál. V příspěvku se pokusím ukázat, co vše se podařilo, s cílem dát určitou představu o tom, jak je teorie redistribučních systémů perspektivní. A to jak pokud se týká badatelského prostoru umožňujícího dosahovat původní teoretické výsledky, tak i pokud se jedná o praktické aplikace. Domnívám se přitom, že nejvýznamnější objevy jsou stále ještě před námi, že stále ještě vidíme jen onu pověstnou špičku ledovce. K posunu došlo zejména v následujících směrech: - Analýza a mapování vnějších vlivů působících na redistribuční systém formou rozšíření modelu elementárního redistribučního systému - Rozpracování a upřesnění matematického modelu procesu vyjednávání. - Odhalení širšího kontextu teorie redistribučních systémů. - Využití teorie redistribučních systémů k analýze určitého typu memplexů (těch, které podmiňují tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy). 1. Analýza a mapování vnějších vlivů působících na redistribuční systém formou rozšíření modelu elementárního redistribučního systému Model elementárního redistribučního systému lze rozšířit různými směry tak, aby byl stále věrnějším obrazem reality. Každý krok takového rozšíření pak umožní lépe si představit to, co se skutečně odehrává v reálných sociálních systémech. Z toho, co se nám doposud podařilo, vybíráme čtyři příklady. Liší se úrovní dotažení, resp. propracovanosti a každý je poučný odlišným způsobem: - První příklad představuje rozšíření modelu o vliv konkurence a meziorganizační migrace. Je svým způsobem nejpropracovanější a nejelegantnější. Jeho základem je prostinké rozšíření modelu, které má ovšem velmi silnou interpretaci. Navíc zde dochází k pěknému (a to i v estetickém smyslu) vzájemnému doplnění aritmetického a geometrického vyjádření daného rozšíření. - Druhý příklad představuje rozšíření modelu o prvek vzájemného uplácení hráčů při tvorbě koalic a rozdělování výplat. Zajímavý je tím, že prvotní analýza uvážení možnosti zpětné vazby (tj. prostředků získaných hráči v jednom kole k ovlivnění výsledků v dalším kole) nás vede k názoru, že celý model se stává velmi komplikovaným a že budeme nuceni definovat a testovat velké množství případů, abychom odhalili to klíčové (to, co umožní rozklíčovat realitu). Další zkoumání však ukazuje, že opět stačí drobné rozšíření modelu, abychom velmi úsporně zachytili to nejdůležitější v daném směru rozšíření, co určuje chování hráčů. - Třetí případ si všímá možnosti hráčů z jedněch systémů ovlivňovat tvorbu koalic a rozdělení výplat v jiných systémech. Tento případ je ve stádiu, kdy jsme schopni předvést základní nástroje rozšíření modelu a první výsledky jejich uplatnění. Toto rozšíření podmínilo odhalení velmi podstatné souvislosti mezi teorií redistribučních systémů a teorií memů. Možností rozšířit model elementárního redistribučního systému je více, prezentujeme jen některé a ve zkrácené podobě. Podrobněji viz Budinský-Valenčík 2008b. Příklad první: Vliv konkurence a meziorganizační migrace

9 Ukazuje se, že vliv konkurence musíme zkoumat vždy v určitých souvislostech - např. s vývojem systémů a možností meziorganizační migrace (tj. v souvislosti s tím, že někdo může z daného sociálního systému odejít nebo do něj přijít). Meziorganizační migrace má rozhodující vliv na získávání u uchování lidského kapitálu firem a dalších typů organizací. Pro vytvoření příslušného modelu je důležité nalezení vhodného zjednodušení, které by bylo klíčem k přesnému popisu daného fenoménu. Nejvhodnějším zjednodušením je dát možnost meziorganizační migrace do přímé souvislosti s nejnižší výplatou, která musí být dána nejvýkonnějšímu hráči. Pak hráči vyjednávají o tom, jak si mezi sebe mohou prostřednictvím tvorby různých koalic rozdělit to, co je k dispozici. Takovýto pohled má rovněž nejblíže k reálné situaci. Pokud by nejvýkonnější hráč musel dostat větší odměnu než 1, např. a, přičemž parametr 0 < a < x max (největší hodnota, kterou může hráč A získat), pak získáváme rovnice: a + y + z = 12 - η.r(a; y - 4; z - 2) x + 1 + z = 12 - η.r(x - 6; 3; z - 2) x + y + 1 = 12 - η.r(x - 6; y - 4; 1) Zjednodušený model rovnováhy při vyjednávání formou podbízení lze zobrazit takto: Obrázek 1: Posun diskriminačních rovnováh a Nashovy ve zjednodušeném modelu: (a;y;1) (2;1;x) (x;1;1) Slabě přerušovaně je vyznačena původní situace, silně hranice posunuté redistribuční plochy při parametru a s osami souřadnic (x;1;1), (a;y;1) a (a;1;z). Graficky je znázorněna podmínka diskriminačních rovnováh při vyjednávání s podbízením a šipkami posuny diskriminačních rovnováh a Nashovy rovnováhy. Příklad druhý: Možnost vzájemného uplácení hráčů (investování do pozice) Reálná hlasovací síla, resp. vliv hráčů na ovlivnění výsledku hry bývá různý. A to i v případě, že všichni mají formálně stejné (rovné) postavení. Různým způsobem se například prosazuje vliv majetku, výše příjmu či disponibilních prostředků na možnost ovlivnit tvorbu koalic a rozdělení výplat. V případě, že existuje vliv příjmu na možnost ovlivnit výsledek hry (a tak tomu v praxi bývá téměř vždy), funguje vlastně zpětná vazba mezi výsledkem předcházející hry a parametry hry následující. Víme, že existence zpětné vazby má na chování jakéhokoli systému vždy značný dopad. Lze očekávat, že tak tomu bude i v případě redistribučních systémů. Jde o to najít vhodný model, který by tento jev popsal, tj. který by zachytil důsledky investování do pozice hráče v daném systému. Řešení bývá vždy jednoduché a tak je tomu i v tomto případě. Vliv příjmu na ovlivnění výsledků hry (rozdělení výplat) v dalším kole (při tvorbě koalic a dosažení určité odměny v rámci koalice) můžeme chápat tak, že hráč použije část prostředků, kterými disponuje a které získal v předcházejícím kole, k tomu, aby zaplatil

10 druhému hráči za to, že tento druhý hráč uplatní strategii požadovanou prvním hráčem. Velmi jednoduchý princip. Není však jednoduché jej operacionalizovat, mj. i s ohledem na nezbytný předpoklad jednoduchosti. Jedním z problémů, se kterým se musíme vyrovnat, je např. otázka - jak zachytit modelem problematiku možnosti dodržení či nedodržení dohody, tj. toho, že za odměnu odměněný hráč uplatní hráčem, který odměňuje, požadovanou strategii uplatní či naopak neuplatní? Byla navržena tato pravidla: 1. Je dán nějaký výchozí stav (např. rozdělení výplat v poměru 3:2:1). 2. Každý se z toho, co má, může pokusit uplatit kohokoli jiného: 2.1. Přímo, z částky, kterou aktuálně má. 2.2. A to i z částky, kterou získá při vyjednávání. 2.3. Příslibem výplaty po skončení kola. 3. Lze navrhnout jakoukoli dohodu týkající se rozdělení výplat a jakoukoli dohodu tohoto typu lze kdykoli porušit. 4. O tom, kdo dohodu neporuší, se předpokládá, že ji neporuší, dokud nějakou dohodu neporuší; o tom, kdo dohodu poruší, se předpokládá, že nebude dohody dodržovat. 5. Po skončení každého kola každý dostane výplatu (a to např. 3 ten, kdo vytvořil koalici, inicioval její vznik, poskytl úplatu koaličnímu hráči; 2 koaliční hráč, ten, s kým byla koalice vytvořena; 1 hráč stojící mimo koalici). 6. V každém kole každý hráč spotřebuje určitou částku (např. 1). 7. Všichni hráči jsou informováni o všech krocích (výsledků vyjednávání, uzavření dohod, jejich porušení...) ostatních hráčů. 8. Každý z hráčů se snaží: 8.1. Nedostat se do stavu nouze. 8.2. Maximalizovat svou výplatu v dlouhodobém horizontu. 8.3. Maximalizovat součet výplat v jednotlivých kolech. Ukažme si příklad hry, která byla hraná veřejně 28.1.2008 na pravidelném Teoretickém semináři EPS na VŠFS: A B C 3 2 1 (počáteční stav) 3(-2) 2 1(+2) A nabídl C 2, B nereagoval, C přijal 1(+3) 2(+1) 3(+2) výplaty v daném kole 4(-1) 3(-1) 5(-1) spotřeba 3 2 4 počáteční stav v dalším kole C nabízí B 1 A nabízí C 1 B nepřijímá, požaduje od C2 C nepřijímá, nabízí A 1 A je ochoten přijmout B nereaguje 3(+1) 2 4(-1) 4(+2) 2(+1) 3(+3) výplaty v daném kole 6(-1) 3(-1) 6(-1) spotřeba 5 2 5 počáteční stav v dalším kole A nabízí 2 z výsledku hráči C B nabízí 1 hráči C C přijímá nabídku 2 z výsledku od A 5(+3) 2(+1) 5(+2) výplaty v daném kole 8(-1) 3(-1) 7(-1) spotřeba 7 2 6 počáteční stav v dalším kole 7(-2) 2 6(+2) A dodržel dohodu 5 2 8 Při této hře se mj. ukázala nezbytnost precizovat vymezení postupu při vyjednávání. Pokud uvážíme vliv redistribuce na pokles výkonnosti organizace a možnost vyjednávání s podbízením, zjistíme, že systém se bude chovat jiným způsobem. Musíme ovšem předpokládat, že všichni hráči jsou dokonale racionální, dokonale informováni o výsledcích vzájemných jednání a proces vyjednávání není ničím omezen. Formou následující úvahy ukážeme jak se za různých okolností bude systém chovat. Budeme při ní

11 hledat příslušné rovnováhy, jejich definování, interpretaci a výpočet. V logice věci rovněž předpokládáme, že v systému došlo k vytvoření některé diskriminační rovnováhy, např. na bázi koalice B a C proti hráči A. (Pokud by byla vytvořena jiná koalice, nemění to nic na způsobu uvažování a dosažených výsledcích.) Mohou nastat následující případy: - Případ první: Hráč B i hráč C budou mít tendenci podbízet se formou úplaty hráči A a snažit se získat větší výplatu, než ve stávající koalici mezi sebou. Uzavření takové koalice by bylo zlepšením i pro hráče A. Nemá důvod nabídku, při které dostane od některého z hráčů B či C v dalším kole větší výplatu než 1, nepřijmout. Kolik však může požadovat? Přesně tolik, kolik mu určuje výpočet diskriminační rovnováhy v případě, že je ve vítězné koalici. Systém tedy opět přejde do stavu některé diskriminační rovnováhy. - Případ druhý: Hráč B i hráč C mohou ještě před dalším kolem hráči A ze svých prostředků před výplatou v dalším kole nabídnout hráči A určitou částku, aby si pojistili to, že uzavřou koalici s ním a že si hráč A v této koalici polepší. Ve výhodě je zdánlivě hráč B, protože disponuje většími prostředky a může si výsledek pojistit přeplacením hráče A. Ovšem i v tomto případě nedojde k ničemu novému. Všichni hráči totiž uvažují racionálně a jsou dokonale informován o vzájemných jednáních. Hráč B se musí snažit zlepšit svou výplatu oproti výplatě v předcházejícím kole. Může přeplatit hráče A tím, že mu dá více než hráč C, který by se musel podbízet. V tom případě by jeho výplata byla ovšem nižší, než pokud by pokračoval v koalici s hráčem C, a tudíž taková situace nenastane. V případě, že nebudeme uvažovat rozdíl hodnot v čase (tj. částka získaná předem z výplaty v prvním kole či z výplaty ve druhém kole se stejnou nominální hodnotou má i stejnou reálnou hodnotu), musí být součet výplat předem a po přesně na úrovni diskriminační rovnováhy. - Případ třetí: Hráč A, který je diskriminován, se pokusí zlepšit své postavení a deklaruje ochotu nechat se koupit za určitou částku, např. 2. V tom případě by se ocitl ve vítězné koalici s větší výplatou, a to s tím hráčem, který by na jeho nabídku přistoupil jako první. Pokud by však došlo k vyjednávání s podbízením a ostatní dva hráči by mu mohli dát více, došlo by opět k vytvoření některé diskriminační rovnováhy se stejnými parametry jako v případě, kdy možnost uplácení neuvažujeme. - Případ čtvrtý: Ještě zajímavější je případ, kdy hráč, který je mimo koalici (v našem případě hráč A) učiní nabídku, že se nechá koupit za určitou hodnotu a musí tuto nabídku dodržet. Tj. ani v případě, že mu některý z ostatních hráčů (B či C) nabídne více, nemůže od deklarované smlouvy odstoupit. Pak hráč, který mu dá nabídku dříve, s tímto hráčem vytvoří koalici. - Případ pátý: Dohody ovšem nemusejí být dodrženy. V prvním přiblížení můžeme tuto situaci modelovat tím, že částka, kterou je jeden hráčů uplácen, musí být vyšší právě o tolik, o kolik je větší riziko, že dohoda nebude dodržena. Pokud se ovšem hra bude hrát s opakováním, tak dojde opět k zajímavému vývoji. Hráč, který by dohodu nedodržel, by se ocitl mimo koalici a už by se nikdy nemusel dostat do vítězné koalice. Vidíme tedy, že v daném systému existuje velmi silný spontánní tlak na dodržení dohod. Přesněji - v čistě modelové situaci budou dohody dodržovány (což samo o sobě je důležitý a nikoli triviální výsledek). Příklad třetí: Vliv hráčů z jednoho redistribučního systému na vytváření koalic ve druhém systému Doposud jsme uvažovali případy, kdy v určitém systému mají suverénní vliv pouze hráči daného systému. Víme však, že v realitě tomu tak není. Zpravidla existuje určitý vliv hráčů z jiných systémů na chování hráčů v daném systému. Je to dáno zejména zesíťováním hráčů z různých systémů, tj. vytvářením koalic, které jdou křižmo přes různé systémy, jejichž členy jsou hráči z různých systémů. Tyto koalice mohou být viditelné i skryté. Na vývoj v tom či onom konkrétním systému však mohou mít zcela zásadní vliv. Tuto situaci můžeme modelovat např. následujícím způsobem: V určitém redistribučním systému máme N hráčů (A 1, A 2, A N ), přičemž síla vlivu každého je: 1 + a i q i, kde: a i je nějaký koeficient výše vlivu i-tého hráče křížové koalice (v nejjednodušším modelu) na tvorbu koalic a výši výplat v jeho redistribučním systému; q i je počet hráčů z jiných redistribučních systémů, s nimiž daný hráč vytváří křížovou koalici. (Výše uvedeným neříkáme nic jiného než to, že čím více hráčů z různých redistribučních systémů vytváří síť, tím je síla jejich vlivu uvnitř každého z redistribučních systémů větší.) Podmínku vzniku minimální vítězné koalice pak lze formulovat takto: Σ (1 + a ij q ij ) > 1/2 Σ (1 + a i q i ) j i pro všechna k platí přitom platí: Σ [(1 + a ij q ij ) (1 + a ik q ik )] 1/2 (Σ 1 + a i q i ) j i

12 kde: index i nabývá hodnoty 1, 2, N; index j postupně nabývá hodnoty 1, 2, N j (N J < N) a označuje jen ty hráče z daného redistribučního systému, kteří jsou členem minimální vítězné koalice; index k nabývá některé hodnoty 1, 2, N j (N J < N) a označuje jen některého (kteréhokoli) hráče z daného redistribučního systému, který je členem minimální vítězné koalice. Obě podmínky jsou celkem zřejmé. První (podmínka toho, aby koalici byla vítězná, tj. disponovala dostatečným vlivem) říká, že souhrnný vliv všech hráčů vytvářejících minimální vítěznou koalici musí být větší než polovina vlivu všech hráčů v dané koalici. Druhá (podmínka toho, aby koalice byla minimální) říká že odchodem kteréhokoli člena z této koalice již nebude disponovat dostatečným vlivem. Pokud je a i = 0 či q i = 0 máme původní model. Buď vliv křížové koalice na vývoj uvnitř systému není žádný, nebo se žádné křížové koalice nevytvořily. V souladu s výše uvedenými podmínkami lze modifikovat systém rovnic vedoucích k výpočtu diskriminačních rovnováh. Výše uvedené rozšíření systému se rovněž vyžaduje značnou úsporností. Předpokládáme, že vytváření křížové koalice určitého hráče z daného redistribučního systému s každým hráčem z jiného redistribučního systému zvyšuje jeho vliv stejným způsobem, resp. o stejnou hodnotu (a i ). Pokud by platilo a 1 = a 2 = = a N = a, znamenalo by to, že by toto zvýšení vlivu bylo pro každého hráče z daného redistribučního systému stejné. Pak by bylo možné zapsat podmínky minimální vítězné koalice ještě jednodušším způsobem. Na základě výše prezentovaného formalismu lze zformulovat řadu zajímavých úloh. Je zřejmé, že racionálně chovající se hráč se bude snažit maximalizovat počet hráčů, s nimiž bude vytvářet křížovou koalici. Může vytvářet i koalici, v níž bude více hráčů z druhého redistribučního systému (nemusí být zachována exkluzivita). Totéž platí vzájemně. Jaké důsledky bude mít, pokud budou v takto vytvářených křížových koalicích hráči z různých koalic (vyloučení z vítězné koalice i členové vítězné koalice)? Jak to ovlivní stabilitu vítězných koalic? Jakou roli to bude hrát při vyjednávání? Jaké důsledky bude mít informovanost či neinformovanost všech hráčů o existenci a složení křížových koalic (tj. rozdíly v důsledku existence skrytých a viditelných koalic)? Pro odpověď na tyto a podobné otázky je nutné formulovat další dodatečná upřesnění popisující chování hráčů. Tato upřesnění (formalizovaná pravidla) musí být intuitivně srozumitelná, jednoduchá a odpovídat realitě. Zdálo by se, že možných pokračování rozpracování teorie v uvedeném směru (analýzy role křížových koalic) je nepřeberné množství. Právě zde se však ukazuje, jak důležité je průběžně si vytvářet evidenci o tom, k čemu model slouží a jak jej lze prakticky využít. Pod praktickým využitím modelu přitom můžeme chápat například i to, že si o tom, co se odehrává v realitě, uděláme plnější představu, příp., že prostřednictvím modelu odhalíme další vrstvu toho, co se odehrává, která dosud zůstávala skryta. Uvidíme, že právě zde našla teorie nečekané pokračování, novou dimenzi pohledu na to, co se v ekonomické realitě odehrává. 2. Rozpracování a upřesnění matematického modelu procesu vyjednávání. Grafické zobrazení jednotlivých typů rovnováhy a jejich posunů umožňuje každému udělat si představu o tom, co se děje v důsledku nejrůznějších vlivů působících na jakýkoli sociální systém (který je vždy i redistribučním systémem). Zvlášť důležité je přitom upozornit na následující: Jakmile se setkáme s tím, že něco se vyvíjí jinak, než by mělo, signalizuje to, že do hry vstoupil nějaký vliv či faktor, se kterým jsme nepočítali, např. síťová vazba některého z účastníků hry, resp. to, že je členem určité skryté křížové koalice, tj. koalice mezi redistribučními systémy. Při výpočtu jednotlivých typů rovnováhy, které jsme prezentovali na loňské konferenci, jsme pracovali s intuitivní představou procesu vyjednávání. Nyní si ukážeme, jak tuto představu lze upřesnit. Zavedeme následující označení: - DA(y E ;z E ); DB(x E ;z E ); DC(x E ;y E ) jsou hodnoty diskriminačních rovnováh, v nichž je diskriminován hráč A, B, C. - DA(y i ;z i ); DB(x i ;z i ); DC(x i ;y i ) jsou hodnoty různých diskriminačních situací, tj. hodnoty v případě, kdy se dva hráči (ti, kteří nejsou uvedeni, např. v případě DA(y i ;z i ) jsou to hráči B a C) dohodli na nějaké výplatě a třetímu (hráči A) dávají nejnižší možnou výplatu. Pokud všichni hráči tyto hodnoty znají, jsou pro všechny stejné a vědí, že jsou pro všechny stejné, pak můžeme proces vyjednávání popsat například takto: 1. Nechť výchozím vztahem je nějaká diskriminační situace, např. DA(y i ;z i ),která je výsledkem vyjednávání v nultém kole. Přitom platí např. y 0 > y E a současně z E > z 1, tj. hráč B vyjednal větší výplatu než odpovídá diskriminační rovnováze a tudíž hráč C má menší výplatu než odpovídá diskriminační rovnováze.

13 2. V prvním kole hráč, který je diskriminován, se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (v našem případě hráče C), a nabízí mu větší výplatu. Přitom platí: z 1 > z 0 a současně x 1 > 1, tj. oba hráči si polepší. Hráč A se přitom může podbízet hráči C (snažit se mu nabídnout více, než odpovídá diskriminační rovnováze, aby si pojistil vytvoření koalice s ním). 3. Ve druhém kole hráč, který je diskriminován (B), se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (což je dejme tomu v daném případě opět hráč A, který se podbízel hráči C z výše uvedených důvodů), a nabízí mu větší výplatu než měl po uzavření koalice s hráčem C. Přitom platí: x 2 > x 1 a současně y 2 > 1, tj. oba hráči si polepší. Bez omezení obecnosti postupu nyní předpokládejme, že hráč B se nesnaží podbízet hráči A a nabídne mu méně, než odpovídá diskriminační rovnováze. 4. Ve třetím kole hráč, který je nyní diskriminován (C), se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (což je v daném případě opět hráč A), a nabízí mu větší výplatu než měl po uzavření koalice s hráčem B. Přitom platí: x 3 > x 2 a současně z 1 > z 3 > 1, tj. oba hráči si polepší. Bez omezení obecnosti postupu nyní předpokládejme, že hráč B se nesnaží podbízet hráči A a nabídne mu méně, než odpovídá diskriminační rovnováze. Zde je důležitým a novým momentem to, že při opětovném uzavření koalice se již situace přiblížila diskriminační rovnováze. Zásluhou předcházejícího vyjednávání hráč B s hráčem A. Předpokládejme, že hráči C přitom došlo, že může zvítězit koalice, která povede jeho diskriminaci, a proto se snaží nyní on podbízet hráči A. Tudíž přijme výplat o něco nižší, než je diskriminační rovnováha. 4. Ve čtvrtém kole hráč, který je nyní diskriminován (B), se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (což je v daném případě nyní hráč C), a nabízí mu větší výplatu než měl po uzavření koalice s hráčem A. Přitom platí: z 1 > z 4 > z E > z 3 a současně y 2 > y 4 tj. oba hráči si polepší. Nyní se ovšem podbízí hráč B hráči C. V opačném případě by se systém vyvíjel obdobně. Situace se bude stále více a více přibližovat dosažení diskriminačních rovnováh. Jaká jsou pravidla vyjednávání, z nichž jsme vycházeli při prezentaci jednoho z možných scénářů? 1. Výsledkem vyjednávání bude vždy nějaká diskriminační situace. 2. Počet vyjednávacích kol je neomezen. 3. Vyjednávat začne vždy hráč, který je diskriminován (jeho výplata se rovná 1). 4. Diskriminovaný hráč učiní nabídku tomu hráči z těch, co jsou ve vítězné koalici, který má menší výplatu než odpovídá diskriminační rovnováze. (To je velmi důležitý předpoklad.) 5. V případě, že by vítězná koalice již dosáhla rozdělení podle diskriminační rovnováhy, mohl by diskriminovaný hráč nabídnout vytvoření koalice s kterýmkoli z obou hráčů. 6. Diskriminovaný hráč má při formulování nabídky tomu hráči, který má méně, než odpovídá diskriminační rovnováze, následující možnosti a omezení: - Může nabídnout více i méně, než odpovídá diskriminační rovnováze. (V případě, že nabízí druhému hráči více, je tomu tak proto, že se podbízí za účelem toho, aby si účast ve vítězné koalici pojistil). - Dává-li opakovanou nabídku odchýlenou od diskriminační rovnováhy určitým a přitom stejným směrem, jako byla nabídka, kterou v některém z předcházejících kol dal, musí být tato nabídka blíže k diskriminační rovnováze. (To je celkem logické, protože nemá smysl, aby svou nabídkou vyvolal vytvoření koalice směřující proti němu, jak k tomu již jednou došlo; a právě toto omezení zaručuje konvergenci systému k diskriminačním rovnováhám.) Smysl logiky tohoto vyjednávání je následující: Každý z hráčů zkouší dosáhnout některé z dvou, pro něj výhodných, možností pojistit si účast ve vítězné koalici formou podbízení se některému z hráčů nebo naopak zajistit si ve vítězné koalici vyšší výplatu. Pokud však všichni hráči postupují stejně a jsou stejně důslední, pokud není proces vyjednávání žádným způsobem omezen, pak se jednotlivé vyjednané diskriminační situace stále více blíží diskriminační rovnováze. Lze říci, že dokonale racionální a informovaní hráči výsledkem mohli znát již na začátku a nemuseli zkoušet, zda se jim náhodou nepodaří dosáhnout nějakého lepšího výsledku. To je sice pravda. Z rozvinuté podoby vyjednávání, kterou jsme prezentovali, však vyplývá několik důležitých závěrů: 1. V rámci čistého modelu má smysl uvažovat jako možné situace jen diskriminační rovnováhy a případně Nashovu rovnováhu. Pokud by však měli hráči dojít k Nachově rovnováze, bylo by potřeba pravidla vyjednávání doplnit. 2. Rozvinutá představa o vyjednávání ukazuje, jak je výsledek vyjednávání citlivý na různé vlivy, které mohou na proces vyjednávání působit. Nabízí možnost určitým způsobem identifikovat, systematizovat a analyzovat tyto vlivy.

14 3. Je základem formulování různých rozšířených modelů procesu vyjednávání. Každopádně vidíme, že jakmile začneme formalizovat proces vyjednávání a analyzovat jej s využitím matematických prostředků, začneme i v elementárním redistribučním systému odhalovat složité vztahy. Není přitom na první pohled zřejmé, co by mohlo být elementární formou vyjednávání v elementárním redistribučním systému. Jak proběhne vyjednávání za předpokladu, že hráči neznají hodnotu diskriminační rovnováhy, ale jsou informováni o výsledcích vzájemného vyjednávání? V daném případě je logické dále předpokládat, že každý hráč má představu o tom, kolik by měl dostat on a kolik by měl dostat jeho partner ve vítězné koalici. V případě, že by byl diskriminován a ocitl se mimo vítěznou koalici, tak kolik by měl dostat každý z hráčů ve vítězné koalici. Označme z tohoto hlediska: DA(y A ;z A ) je diskriminační rovnováha, ve které je diskriminován hráč A, hodnoty y A a z A jsou hodnoty, které hráč A považuje za odpovídající výplatám hráčů B a C, pokud se diskriminační rovnováha bez jeho účasti vytvoří. DB(x A ;z A ) je diskriminační rovnováha, ve které je diskriminován hráč B. Hodnota z A je stejná jako v předcházejícím případě,tj. hráč A předpokládá, že to, co by dostal hráč B v koalici s hráčem C by měl dostat i v případě, že by byl v koalici s ním. Hodnota x A je pak hodnota, kterou hráč A požaduje pro sebe. DC(x A ;y A ) je diskriminační rovnováha, ve které je diskriminován hráč B, hodnot příslušných výplat je stejný jako v přecházejícím případě. Podobně můžeme označit a interpretovat DA(y B ;z B ); DB(x B ;z B ); DC(x B ;y B ) a DA(y C ;z C ); DB(x C ;z C ); DC(x C ;y C ). Zadejme nyní proces vyjednávání jako v předcházejícím případě, ovšem s tím rozdílem, že každý z diskriminovaných hráčů se bude v dalším vyjednávacím kole orientovat na toho hráče, který podle něj dostává ve vítězné koalici méně, než by měl dostal podle představy diskriminovaného hráče. Postupnou úvahou získáme, že i v tomto případě bude systém konvergovat. A to k hodnotám, odpovídajícím představám o spravedlivém rozdělení diskriminovaným hráčem. Abychom si lépe ukázali proč, použijeme názorné schéma. Obrázek 2: Grafické vyjádření procesu vyjednávání hodnoty představy o spravedlivém rozdělení DC(y B ;z B ) DA(y B ;z B ) DA(y A ;z A ) DC(y C ;z C ) DC(y A ;z A ) DA(y C ;z C ) DB(y A ;z A ) DB(y B ;z B ) DB(y C ;z C ) Zde jsou vyznačeny příslušné body za předpokladu, že každý z hráčů sebe nadhodnocuje a při hodnocení ostatních je objektivnější. Rozložení příslušných bodů může být i jiné, hráči se mohou i podhodnocovat či nebýt objektivní v hodnocení ostatních hráčů, pokud nejsou členy koalice. To nic nemění na výsledku našich úvah. Za zvláštní zamyšlení stojí, jak se bude hra vyvíjet v případě, že každý z hráčů požaduje pro sebe stejnou výplatu v případě, že je ve vítězné koalici s jiným hráčem, či nikoli. Postup vyjednávání pak můžeme graficky znázornit.

15 Obrázek 3: Grafické vyjádření postupu vyjednávání DC(y B ;z B ) 0 DC(y C ;z C ) DA(y B ;z B ) 2 DC(y A ;z A ) DA(y A ;z A ) DA(y C ;z C ) 1 3 DB(y A ;z A ) DB(y B ;z B ) DB(y C ;z C ) Obrázek 4: Grafické vyjádření dalších kroků procesu vyjednávání DC(y B ;z B ) DA(y B ;z B ) DA(y A ;z A ) DC(y C ;z C ) DC(y A ;z A ) DA(y C ;z C ) DB(y A ;z A ) DB(y B ;z B ) DB(y C ;z C ) Na základě této názorné představy lze upřesnit podmínky, za nichž vyjednávání konverguje k jednotlivým typům diskriminační rovnováhy. 3: Odhalení širšího kontextu teorie redistribučních systémů. Z hlediska toho, co přinesla aplikace teorie her na oblast redistribučních systémů a rozšíření teorie her do této oblasti, tvrdíme, že spolu souvisí (přinejmenším) následující: 1. Konkrétní podoba toho, co rozhoduje o výkonnosti hráčů. 2. Komplementarita a rivalita hráčů v systému. 3. Tendence ke spontánnímu prosazování spojenectví průměrné a nízké výkonnosti. 4. "Řetězení" redistribučních systémů, tj. vytváření sociálních sítí typu křížových koalic. 5. Citlivost procesu vyjednávání na nedokonalosti procesu vyjednávání a působení exogenit.

16 6. Tabuizace jako zablokování přesahu. 7. To, zda se prostředí vyvíjí jako konkurenční, či naopak dochází k omezování konkurence. 8. Přirozený výběr v oblasti přežívání síťových struktur. 9. Toho, proč a co je současná postmoderní doba. A bez toho, abychom jednotlivé body pochopili a dali si je do souvislostí, nepochopíme a ani "neuvidíme" to nejdůležitější, co se přímo před našima očima odehrává, jaké hry se hrají a jaké to má důsledky. To není jen "tušení souvislostí", ale spíše jistota souvislostí a možná i "tušení stínu" (použití příslušných pojmů ne náhodou připomíná názvy děl spisovatele Ludvíka Součka). 3 To nejdůležitější lze tedy (názorně vyjádřeno) spatřit v "průsečíku" následujícího: 1. Konkrétní podoba toho, co rozhoduje o výkonnosti hráčů 2. Komplementarita a rivalita hráčů. 9. Toho, co je a proč je 3. Tendence ke spontánnímu současná postmoderní doba prosazování spojenectví průměrné a nízké výkonnosti. 8. Přirozený výběr v oblasti To přežívání síťových struktur nejdůležitější z dění ve společnosti 7. To, zda se prostředí vyvíjí 4. "Řetězení" redistribučních jako konkurenční, systémů, tj. vytváření či naopak dochází sociálních sítí typu k omezování konkurence křížových koalic 5. Citlivost procesu vyjednávání na nedokonalosti procesu vyjednávání 6. Tabuizace jako a působení exogenit. zablokování přesahu V případě plné komplementarity hráčů nelze říci (ani výplatou ocenit), kdo je více a méně výkonný (stejný mezní výnos vkladu každého). Při vhodné přípravě a dobrém uspořádání vztahů v systémů může být každý hráč plně komplementární s ostatními. Každý může být stejně přínosný a tudíž mít nárok na stejnou výplatu. V podmínkách, v nichž by tomu takto bylo, by ztratila teorie redistribučních systémů smysl. Totéž lze formulovat i v opačném gardu. Teorie redistribučních systémů má omezenou platnost z hlediska historického vývoje. Začíná být aktuální v podmínkách, kdy na jedné straně roste role schopností člověka, když však ještě nejsou vytvořený podmínky, aby se svobodný rozvoj individuality každého stal podmínkou svobodného rozvoje každého jiného člověka. To má i důležitý praktický význam: Pokud chceme dosáhnout maximální výkonnosti, je dobré se snažit vytvářet komplementární vztahy v týmech. Vyhledávat členy do týmu tak, aby byli maximálně komplementární a každý si to uvědomoval i jako základ své důstojnosti, potřebnosti, vlastních motivací. Takové týmy jsou pak nejen mimořádně výkonné, ale i stabilní, nepodléhají rivalitě, nikdo se necítí ohrožen. Není do nich ani nutné vnášet nějaké vnější motivace, protože každý je stimulován tím, že na jeho výsledcích závisí výsledky ostatních. Proto je mimořádně významná otázka: Odkud se bere rivalita? Jak to, že někteří hráči vědomě či podvědomě sami sebe hodnotí jako méně výkonné? Proč dochází k hodnocení některých hráčů jako méně výkonných? Odpověď na tyto otázky lze hledat v kontextu následujících tvrzení: 3 Kniha L. Součka Tušení stínu vyšla v roce 1974 a Tušení souvislostí v roce 1978.

17 1. Dělba práce mezi lidmi, styky a celková kulturní úroveň ještě nejsou takové, aby se plně rozvinul vztah univerzality a komplementarity, kdy: - Každý ví, že má schopnost přesahu v původním směru, že ve styku s jinými lidmi si najde svoji parketu tak, aby jeho přínos byl rovnocenný s kýmkoli ostatním. Otázka, kdo je méně a více výkonný by v takových podmínkách ztrácela smysl, takové podmínky však ještě nenastaly. - Po každém týmu jsou vyžadovány výkony, které si plnou komplementaritu členů týmu vyžadují. 2. V těchto nevyvinutých podmínkách: - Požadavky na výkony každého týmu i jednotlivce v něm nejsou mnohorozměrné, ale jednostranné (nikoli univerzální, ale specializované - typu nadojit více litrů mléka, dosáhnout vyšší zisk při výrobě automobilů apod.). - Existuje rozdělení na méně a více výkonné. - Dochází k uvědomování si toho, že někteří jsou nutně více a jiní méně výkonní. - A nejen to, tato situace je považována za věčnou a v tomto smyslu přirozenou. - Jinými slovy neexistuje představa, že by to mohlo být jinak. 3. V těchto nevyvinutých podmínkách pak nutně existuje tendence ke spojování těch, co cítí, ale nepřipouštějí si, že jsou z hlediska nerozvinutých kritérií méně výkonní, s průměrnými. Tak, jak to popisuje teorie redistribučních systémů. Vzniká rozdělení na vůdce a (pod)vedené, kteří vytvářejí diskriminující koalice, startuje proces vyjednávání o vytváření diskriminujících koalic uvnitř jednotlivých redistribučních systémů a křížových koalic mezi redistribučními systémy, které podporují vznik a udržení se diskriminujících koalic stejného typu. 4 Důležitou roli začíná hrát omezení vstupu podpůrných argumentů určitého druhu a těch, co je využívají, do procesu vyjednávání. 5 4. První jsou z vyjednávání vyloučeni ti, co prokázali schopnost přesahu. Ta může být vítána do určité absorbční schopnosti systému (týmu, organizace, pracoviště, instituce). Od určitého momentu je to právě to, co by porušilo omezení při vyjednávání. Proto se obětí diskriminace postupně stávají výkonnější (v tomto smyslu výkonnosti) - rebelové, heretikové atd. Současně s tím vzniká i pozice vůdců, těch, co si začínají pěstovat kult osobnosti, těch, kteří se obávají o svou pozici a stále pozorněji sledují ty, kteří by je mohli potenciálně ohrozit. S nimi vznikají i houfy uctívačů, slouhů, donašečů a dalších nesmírně užitečných (užitečných z hlediska replikace omezenosti) typů rolí. Právě každodennost vyjednávání o koalicích, o tom, kdo je blíž a kdo je vzdálenější rozdávání karet, přízni vůdce, vede k tomu, že ti, co si uchovávají schopnost přesahu, jsou postupně "odstřeďováni" a vládne větší a větší ortodoxie, zablokování reflexe reality. 6 5. Tato situace se opakuje všude a všude, stále a stále. Vládne průměr ve spojení s nevýkonností, vytvářejí se propojení a mnohovrstevnaté redistribuční procesy, které přežívání výše uvedeného umožňují. 7 6. To, co vytváří omezení při vyjednávání (zablokování přesahu, tabu) se stává samostatnou entitou, která má schopnost přežívat, replikovat se ze systému do systému. Je vystavena konkurenci ostatních replikujících se entit. A tak v boji o život vítězí ty nejnakažlivější a nejodolnější replikátory. 8 7. Existence těchto replikátorů není vázána jen na určité lidi jako jedince, na jejich schopnost fungovat jako napadený a tím i zvýhodněný, ale i na určité společenské struktury vznikající na bázi redistribučních systémů a tvorby vítězných koalic v nich, resp. na bázi řetězení těchto systémů. Úspěšně napadený, tj. nakažený, a jen on má přístup k vyjednávání o vytváření diskriminujících koalic, tím se stává i šiřitelem nákazy a materiálem příslušných společenských struktur, které fungují jako životaschopný organismus nebiologického typu. 8. Do boje o přežití, do procesu zdokonalování v rámci přirozeného výběru takto a tímto vstupují i struktury typu různých i skrytých společenských struktur. Jedno je vázáno na druhé - neexistuje informační (blokační) replikátor bez substrátového nositele. A naopak informační a substrátové struktury, tj. struktury vytvářené z materiálu obsaženého v lidské psychice a struktury tvořené z materiálu uchovávajících se vztahů mezi lidmi) na sebe musí sednout a zdokonalovat se. 9. Takto vzniklé struktury fungující jako organismy nebiologického původu se musí mj. vyrovnat s ohrožením ze strany těch, co by prosadili výkonnost v konkurenčních strukturách, které by těžily ze schopnosti prosadit se na bázi podpory výkonnosti založené na univerzalitě lidských schopností, na ničím neomezované schopnosti přesahu stávajícího poznání, na podpoře výkonnosti a výkonných. 4 Viz Valenčík 2008, kapitoly Proč, jak a kdy vyhrávají průměrní a podprůměrní (s. 38); Vyjednávání formou podbízení v redistribučním systému (s. 39); Všudypřítomné vyjednávání a jeho základní schéma (s. 76); Čím vším lze argumentovat (v oblasti podpůrné argumentace) (s. 77). 5 Viz Valenčík 2008, kapitola Problém tabu a stereotypu při použití podpůrné argumentace (s. 81). 6 Podrobně zdůvodněno v navazující 4. části příspěvku. 7 Viz Valenčík 2008, kapitola Vztah mezi sférami se silně a slabě konkurenčním prostředí (s. 93). 8 Ke zdůvodněnní tohoto a navazujících bodů se ještě dostaneme v tomto příspěvku, podrobně pak je rozvedeno v navazující 4. části příspěvku.

18 Jedním ze směrů praktického vyústění toho, čím se zabýváme, je formulování konkrétních předpokladů toho, jak vytvářet komplementární tým a současně jak jej ochránit před intervencemi z vnějšího prostředí. 4. Využití teorie redistribučních systémů k analýze určitého typu memplexů (těch, které podmiňují tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy). Za vůbec nejvýznamnější a nejzajímavější výsledek dosažený v již zmíněném devítiměsíčním období, které uplynulo od minulé konference, považujeme odhalení souvislostí mezi teorií redistribučních systémů a teorií memů (memetikou). Pro pochopení toho, v čem tato souvislost spočívá, je vhodné si připomenout (přesněji zpětně zrekonstruovat), jak byla odhalena. To, jak významnou roli mají křížové koalice mezi jednotlivými redistribučními systémy a síťové struktury (sociální sítě) vzniklé na bázi těchto koalic, si dovedeme představit poměrně dobře. Určitý model vlivu tohoto typu koalic jsme dali ve třetím příkladu první části. Každý z nás má nepochybně řadu zkušeností z toho, jak se tyto vlivy přenášejí a ovlivňují dění na tom či onom pracovišti, v té či oné instituci či organizaci. A to přesto nebo spíše právě proto, že tyto sociální vazby bývají více či méně skryté, mnohdy zapůsobí zcela nečekaně a tudíž velmi účinně. Dovedeme si rovněž představit, že si tyto křížové koalice vzájemně konkurují, přesněji -doslova vedou mezi sebou boj o přežití. Ty křížové koalice a s nimi spjaté sociální sítě, které nejsou dostatečně stabilní, které nedokážou uchovat svou identitu, uhájit svoji existenci, přežít v podmínkách přirozeného výběru, se rozpadají a stávají materiálem pro tvorbu odolnějších síťových struktur, případně jsou různě modifikovány a do těchto struktur začleňovány. Architekturu efektivně fungujících (životaschopných, vítězných, přežívajících) sociálních sítí vytvářených na bázi křížových koalic dokáže člověk vymyslet navrhnout. V realitě je však dále dotvářena spontánním chováním lidí, zdokonaluje ("zoceluje") se, vznikají v ní prvky, které by nikdo ani vymyslet nedokázal. Co je však základem odolnosti síťových struktur tohoto typu? Na čem je založena jejich úspěšnost ve vzájemném soupeření, v boji o přežití? Touto otázkou se dostáváme ke klíčovému momentu. Dobře si jej zapamatujme. Můžeme uvažovat např. následujícím způsobem: 1. Bude existovat tendence k propojení hráčů, kteří reprezentují stejný typ vítězných koalic v jednotlivých redistribučních systémech. Tj. pokud např. v některých redistribučních systémech zvítězí koalice založené na spojení průměrných a nejméně výkonných hráčů, budou se vytvářet křížové koalice mezi těmito hráči i mezi jinými redistribučními systémy tak, aby: - Tam, kde již koalice založené na spojení průměru a nevýkonnosti zvítězily, se udržely. - Tam, kde ještě nezvítězily, se jako vítězné prosadily. 2. Jiným možným směrem úvahy je, že původ odolnosti síťových struktur založených na vytváření křížových koalic mezi redistribučními systémy budeme hledat ve fenoménech, jako jsou: - Sdílená ideologie, které se hráči z různých redistribučních systémů podřizují. - Sdílená víra, které se hráči z různých redistribučních systémů podřizují. - Společný původ (kmenový, etnický či regionální), který je jako takový uvědomován a brán jako hodnota, která hráče z různých redistribučních systémů spojuje a vede k tomu, že se podporují. - Atd. (Lze uvažovat i další prvky tohoto typu a jejich různé propojení.) Tým, který se touto problematikou zabývá, určitou dobu hledal, která z uvedených možností připadá v úvahu a jak vliv výše uvedených faktorů modelovat. Teprve po nějaké době se zjistilo, že vše je poněkud jinak. Přesněji - současná doba vede k tomu, že se na celou věc musíme podívat z odlišného zorného úhlu. Dříve hrály významnou roli struktury tvořené na bází ideologické, náboženské, etnické apod. Dnes se do popředí dostává role něčeho jiného - a jak uvidíme - mnohem odolnějšího, agresivnějšího, schopného lépe přežívat. Křížové koalice se totiž vytvářejí i mezi redistribučními systémy, které se odlišují tím, co by je podle výše řečeného mělo oddělovat či dokonce na základě čeho jsou v nepřátelském vztahu. Tj. vytvářejí se křížové koalice a síťové struktury mezi systémy s odlišnou vírou, odlišnou ideologií, odlišnou územní, národní či etnickou identitou apod. Čím více se v křížových koalicích propojují hráči z odlišných redistribučních systémů, tím více je příslušná křížová struktura a na ni se nabalující síťová struktura efektivnější - odolnější a současně i schopná lépe pronikat do svého prostředí, ovládat jiné síťové struktury. Důležitou roli přitom hrají hráči, kteří jsou schopni portfoliových investic do postavení v různých sociálních sítích. V době, kdy radikálně vzrostlo množství styků mezi lidmi, je takovéto mnohorozměrné propojování v lokálním i globálním měřítku typickým a převládajícím fenoménem. O to větší konkurenci vystavuje jednotlivé síťové struktury, o to více testuje soudržnost různých křížových koalic mezi redistribučními systémy, o to více

19 působí na jejich zdokonalování faktor přirozeného výběru, o to větší hraje roli to, co již není zcela pod evidencí formou reflexe prostřednictvím lidského myšlení. Mohlo by se zdát, že tvorba křížových koalic na bázi portfoliového investování do pozice v nejrůznějších síťových strukturách, a to i komplementárních (z hlediska víry, ideologie, typu, původu), je spojena s něčím, co by se mohlo nazvat ideovou, hodnotovou či jinou "vyprázdněností". Ve skutečnosti to, co umožňuje propojování hráčů z různých redistribučních systémů, není něčím, co by nebylo naplněno obsahem, co je snadno zmapovatelné. Má velmi složitou strukturu, kterou jsme schopni poznávat pouze částečně. Ale co to je? K tomu, abychom si uvědomili, s čím co máme do činění, musíme udělat ještě jeden krok v úvaze. Připomeňme si, k čemu nás vedla podrobná analýza procesu vyjednávání: - Výsledkem procesu vyjednávání může být několik typů rovnováhy a jim odpovídajících koalic, které se velmi odlišují tím, kdo je v nich zvýhodněn a kdo diskriminován. - To, do kterého typu rovnováhy systém "spadne", je určeno něčím vnějším (vůči čistému modelu), resp. může být ovlivněno i velmi malými vlivy působícími z vnějšího prostředí (v modelovém případě tím, co bychom mohli nazvat "nekonečně malým vlivem"). - Pokud se některé vnější vlivy kompenzují, "spadne" systém do té rovnováhy, která odpovídá tomu vnějšímu vlivu, který nebyl jinými vlivy kompenzován. - Proces vyjednávání není proto citlivý jen na vnější vlivy, ale i na to, zda je některý vliv z procesu vyjednávání vyloučen či omezena jeho role v procesu vyjednávání. - Působení vnějších vlivů v procesu vyjednávání má vždy podobu použití doplňující argumentace, tj. použití nějakých argumentů, kterými je příjemci sdělována nějaká okolnost, kterou neznal a jejímž cílem je ovlivnit jeho rozhodnutí (v ekonomickém modelu realizovaném na bázi principu nákladů obětované příležitosti). 9 - Velmi efektivním způsobem, jak proces vyjednávání a tudíž i tvorby koalic ovlivnit, je tedy vyloučit určitý typ doplňující argumentace (zablokovat jej, omezit jeho váhu, znemožnit, aby jej ten, komu je určena, akceptoval). - Efektivnost vyloučení může být ještě zvýšena, pokud jsou tabuizovány nejenom doplňující argumenty, ale i vyloučeni z vyjednávání ti, co je používají. - To je možné tehdy, pokud se používání určitého typu argumentace stává tím, čím se - na jedné straně - rozpoznávají ti, co jsou předurčení k tvorbě určitého typu koalic a křížových koalic, a - na druhé straně - identifikováni ti, co jsou z tohoto procesu vyloučeni, protože by mohli narušit to, co je základem diskriminujících koalic, křížových koalic a od nich se odvíjejících sociálních sítí. - To, co určuje stabilitu příslušných struktur a sítí i jejich schopnost se šířit a podřizovat si své okolí, podobně jako i myšlení a chování lidí, se v procesu komunikace (jejímž obsahem je podstatným způsobem spontánně a permanentně přítomné vyjednávání) replikuje a šíří. A co to tedy je? Co je tím, co rozhoduje o tvorbě nejodolnějších a současně nejvíce expanzivních a penetrujících křížových koalic a na ně se nabalujících sociálních sítí sloužících k vytváření vítězných diskriminujících koalic uvnitř různých (různě vzdálených, různě obdobných či naopak z různého hlediska komplementárních) redistribučních systémů? Když tým, který se touto problematikou zabývá, dospěl na jedné z pravidelných diskusí k nastolení výše uvedené posloupnosti otázek (formulovaných ovšem nikoli v takto čisté a přehledné podobě, jak to lze s odstupem času rekonstruovat), uvedl jeden z účastníků 10 - "vždyť to jsou přece memy!". Tím se proces postupného odhalování toho, jak fungují redistribuční systémy a jejich vzájemná propojení, dostal do zcela nové fáze. Začal být postupně odhalován a mapován určitý typ replikujících se entit, které mají podobu komplexů memů, struktur memů (či jak se někdy říká "memplexů") 11, které se vyznačují následujícím: 9 Princip nákladů obětované příležitosti říká, že nákladem na tu variantu, pro kterou se rozhodne, je každá z variant, které obětujeme. 10 Petr Krejčí v červnu 2008. Mj. tato epizoda ukazuje, jak významná je týmové práce. Každý z nás máme tendenci uvažovat setrvačně. Jakmile však spolu komunikuje nad odborným tématem více osob (a dodržují pravidla korektní kritické odborné diskuse), vznikají nápady, které prolamují bariéry stereotypů. 11 Pojem "mem" je odvozen od významného pojmu z oboru biologie - "gen". Gen je nositelem biologické informace umožňující replikaci živých organismů, mem je replikátor zodpovědný za vývoj kultury 11. Je to to, co je schopno replikace v procesu komunikace. Tento pojem poprvé použil Richard Dawkins v roce 1976 ve své populární knize "Sobecký gen" naznačil, že geny nejsou jediné replikátory, s nimiž se můžeme potkat v našem světě. Navrhl při tom termín mem (krácením z mimem; od mimesis - napodobování). Za klasickou práci zabývající se memy je považována kniha S. Blackmoreové (u nás vydaná a rychle rozprodaná v roce 2000 a 2001) Teorie memů - kultura a její evoluce. Svého času byla (i u nás) teorie memů (memetika) velmi populární. Očekávala se od ní senzační odhalení spojená s odpovědí na otázku, čím jsme vlastně ovládáni, co rozhoduje o směrování našich osudů a lidských dějin. Teorie memů byla prvním pochopením či spíše jen tušením, že lidská společnost a jednotliví lidé jsou kromě jiného i živnou půdou pro vznik replikujících se, vyvíjejících se a zmnožujících či rozmnožujících se entit. Nebo úplně drsně řečeno, že lidé jsou jen tím, co může být pro takto vzniklou neorganickou (či spíše nebiologickou) obdobu či podobu života jen stavebním materiálem, tím, co je používáno jako nástroj v boji o přežití. A

20 - Mají schopnost zablokovat (tabuizovat, omezovat apod.) určitý typ argumentace, či šířeji pohledu na realitu, přirozeného rozvíjení poznání, kterým jednotlivec disponuje, apod. - Vedou k tomu, že vidění světa, racionální reflexe reality apod. těmi, kteří jsou pod vlivem příslušné struktury memů, je omezováno stále více a postupně dochází k "zapouzdřování" vědomí člověka tak, aby bylo likvidováno vše, co by umožňovalo jakýkoli přesah, jakoukoli kritickou reflexi či odstup od toho, čemu zasažený člověk podlehl. - Ovládají tvorbu křížových koalic a od nich se odvíjejících sociálních sítí. - V procesu velmi intenzivního boje o přežití (o to, která z těchto struktur memů zvítězí či která naopak vyklidí prostor, rozloží se) daného podstatným (z historického hlediska mnohonásobným) rozšířením styků mezi lidmi a možností komunikace (jak formou technických prostředků, tak i v důsledku pádu nejrůznějších bariér) dochází k velmi rychlému zdokonalování těchto memplexů; motorem dynamického procesu evoluce memplexů schopných ovládnout a podřídit si chování člověka je jejich přirozený výběr, obdobný tomu, s čím se setkáváme u organismů biologického typu. - Jsou fenoménem "z jiného světa", mají poměrně složitou strukturu, kterou jsme schopni nahlížet vždy jen zvně a jen do určité míry, resp. kterou budeme odhalovat postupně a vždy jen částečně. - Nejsou produktem racionálního myšlení člověka, podléhají logice přirozeného výběru v prostředí, ve kterém vznikly, jejich dopad na naši civilizaci se projevuje různými formami toho, co se nám jeví jako iracionality v lidském chování. Nové oproti teorii memů (memetice) v našem přístupu je následující: 1. Odlišuje se replikace jednotek informací (memů) a replikace struktur vznikajících ve společnosti (jako nositelů memů), tj. replikujících se informačních a substrátových struktur. 2. Nacházejí se příčiny aktuálnosti problému (podstatně vyšší míra boje o přežití replikujících se struktur v důsledku rozšíření možností styků mezi lidmi a tudíž podstatně rychlejší vývoj v důsledku přirozeného výběru). 4. Identifikuje nejdůležitější typ struktur: - V případě substrátových struktur se jedná o křížové koalice mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjející sociální sítě. - V případě informačních struktur o komplexy memů (memplexy), které blokují schopnost přesahu stávajícího poznání, omezují člověka, vedou k tabuizaci určitých názorů, pohledů na realitu, argumentů apod. 3. Teorie redistribučních systémů je využita jako klíč analýzy problematiky replikace a reprodukce informačních a substrátových struktur - ukazuje, odkud tyto struktury čerpají "energii" (tj. obdobu energetických zdrojů) a "stavební materiál" ke své replikaci a reprodukci. 4. Je odhalen, popsán a zdůvodněn fenomén zablokování přesahu poznání nového jako základní prvek replikujících se informačních struktur. 5. Je odhalena, popsána a zdůvodněna role křížových koalic mezi redistribučními systémy jako určité kostry replikujících se substrátových struktur. Existuje řada faktorů, z nichž vyplývá, že v šíření komunikačním prostorem nejlépe přežívají (jsou nejvíce odolné a současně nejvíce nakažlivé) memy, resp. memplexy blokující přesah poznání, kterým se určitý jedinec řídí, tj. například určitého stereotypu, principu, toho, v co se věří, apod. Doposud se však nepodařilo zmapovat všechny tyto faktory a ukázat jejich vzájemnou podmíněnost. Jedná se o jedno z aktuálních zaměření současných prací. Nicméně již nyní lze ukázat zejména následující: 1. Jak ukazuje analýza procesu vyjednávání, jeho výsledek může být velmi výrazně ovlivněn tím, že určitý typ argumentace či ten, kdo ji používá, je vyloučen z tohoto procesu vyjednávání vyloučen. Vyloučení určitého argumentu je tak na jedné straně tím, co predeterminuje vytvoření koalic určitého typu, a současně je spojeno i s mechanismem tvorby těchto koalic. Ti, kteří by chtěli příslušnou argumentaci použít, jsou příslušnými mechanismy rozpoznání doplňující argumentace a její blokace vytlačování z vyjednávacího procesu. 2. To, co se šíří, musí být určitým způsobem neměnné (rituál, tabu, stereotyp, nekriticky přijímaná autorita apod.). Aby bylo neměnné, musí být blokována představa i myšlenka, že by to mohlo být jinak, než je jedinci tvořícími danou křížovou koalici s ní spojenou sociální síť nekriticky přijímáno. A to, co je blokováno se musí vzájemně podporovat, např. musí být blokována racionální argumentace zpochybňující to, co je nekriticky bráno jako neměnné. 3. Jakmile někdo něco bere jako neměnné, stává se něčím, co se něčemu podřizuje a je tím ovládáno čemu se nekriticky podřizuje ovládáno (přestává být sám sebou, stává se tím ). Právě takto ovládané křížové koalice a jim odpovídající sítě jsou nejodolnější. Jsou schopny vyloučit, likvidovat či jinak eliminovat vliv těch, co by do vyjednávacího procesu vnášeli prvky, které by zpochybňovaly to, co se má uchovat jako neměnné. člověk jako takto zabudovaný a používaný nástroj si z principiálních důvodů svoji (skutečnou?) roli nemůže uvědomovat, nemůže vnímat, co se v souvislosti s tím odehrává. A pokud tomu tak skutečně je, nastoluje to otázku, kdo jsme vlastně "my" a jak je to s naší schopností svobodně a zodpovědně se rozhodovat, jak vlastně myslíme a uvědomujeme si sebe sama.