DOPADY PRIVATIZACE NA RESTRUKTURALIZACI HOSPODÁŘSTVÍ ČR Ing. Ivana Šimíková, Ph.D. Technická univerzita v Liberci Hospodářská fakulta, katedra financí a účetnictví, simikova@email.cz University of Pittsburgh The European Union Center, simikova@email.cz V průběhu 90. let minulého století došlo v ČR k restrukturalizaci a transformaci hospodářství z centrálně plánované ekonomiky do tržního hospodářství. Transformace představovala restrukturalizaci celkového systému, jeho vzájemných vazeb, vytvoření nových institucí, jež měly zajistit efektivní fungování ekonomiky. Jedním ze základních cílů české transformace bylo zajištění změny majetkové struktury státních podniků, proces privatizace. Proces privatizace za pomoci ustálených, modifikovaných či nově vzniklých metod, institucí a nástrojů provedl převod majetkového podílu státu do rukou soukromých vlastníků a investorů, kteří za účelem zefektivnění svého podnikání takto nabyté podniky mohli restrukturalizovat. V České republice bylo zvoleno a použito několik metod privatizace, přičemž nejvýznamnější metodou se stala kupónová privatizace. Cílem příspěvku je charakterizovat obecné principy privatizace, její druhy, používané metody a instrumenty. Příspěvek představuje použité metody privatizace při transformaci a restrukturalizaci hospodářství ČR v průběhu 90. let 20. století. Deskripce použitých metod a výsledků privatizace v ČR je doplněna výstupy provedených statistických šetření a analýz. Za použití syntézy výsledků dílčích analýz autorka hodnotí vliv dopadu privatizace na restrukturalizaci hospodářství ČR. 1. Stav hospodářství ČR v průběhu 90. let 20. století Hospodářství ČR mělo před zahájením procesu privatizace ve srovnání s ostatními tranzitivními ekonomikami vedle mnoha komparativních výhod (vysoké HDP/obyvatele, nízká míra inflace, nízký podíl vnějšího dluhu na HDP) také komparativní nevýhody (především mizivý podíl soukromého sektoru a nízký počet zahraničních firem v ekonomice). ČR se vyznačovala plně centralizovanou plánovanou ekonomikou. Na začátku 90. let došlo k rozpadu bývalých hospodářských struktur (RVHP) násobením negativních dopadů poklesů výroby ostatních tranzitivních ekonomik. Ekonomika ČR opustila většinu svých východních trhů a začala se orientovat na náročné a vysoce saturované západoevropské trhy. Dalším aspektem procesu transformace byla cenová liberalizace, devalvace měny, restrikce měnové politiky a liberalizace dovozů. Jako červená nit se procesem transformace line proces privatizace. Předmětem zkoumání v tomto příspěvku je, zda měla kupónová metoda privatizace českého hospodářství vliv na jeho vývoj v 90. letech 20. století. Následující graf Obr. 1 ukazuje vývoj vybraných ukazatelů národního hospodářství ČR ve sledovaném období.
Obr. 1: Vybrané ukazatele národního hospodářství ČR v období 1991 2000 120 100 HDP s.c. 80 Inflace * (%) 60 40 20 0 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 Období 1990-2000 nezaměstnan ost Průmyslová výroba ** Zdroj: ČSÚ: Statistická ročenka české republiky 2001. www.czso.cz. Poznámka: * - nárůst v %, předcházející rok = 100 %, ** - od roku 1996 vlastní propočet za použití aritmetického průměru. 2. Metody privatizace Základní otázka privatizace tranzitivních ekonomik byla podle Estrina (1994): Jak privatizovat a komu?. Tato otázka, nabývající v privatizačních procesech západní Evropy druhořadého významu, byla pro tranzitivní ekonomiky zcela základní. 1 Zvolená metoda privatizace mohla hrát v tranzitivních ekonomikách klíčovou úlohu. Bylo tomu opravdu tak? Mezi základní metody privatizace lze podle metodiky Světové banky (SB) (1996) zařadit: přímý prodej veřejná nabídka akcií na kapitálovém trhu, - omezenému počtu zájemců (nejvyšší cena, strategický partner, stávající nájemce), - veřejná aukce, vnitřní prodej vnitřní nabídka akcií (zaměstnanci, manažeři), - zaměstnancům, manažerům, kupónová metoda za mírný poplatek či zdarma kupóny, certifikáty nabídnuty obyvatelstvu, municipalitám, bankám, institucím sociálního charakteru, restituce navrácení znárodněného majetku původním oprávněným majitelům, ostatní likvidace, bankrot. Podle statistiky SB (1996) byla nejčastější metodou české privatizace kupónová metoda použitá jako hlavní v nástroji tzv. velké privatizaci, jež proběhla ve dvou vlnách (1992, 1994). Podle Mejstříka (1997) a po vlastním přepočtu tvořil podíl privatizovaných podniků metodou kupónové privatizace na celkovém počtu privatizovaných podniků v první vlně kupónové privatizace pouze 23,59 %, v druhé vlně pouze 8,72 %. Jejich majetková hodnota však představovala v první vlně 86,54 % a v druhé vlně 80,19 % z celkové majetkové hodnoty všech privatizovaných podniků. 1 V privatizačních procesech probíhajících v západní Evropě byl důraz kladen v prvé řadě na cíle, které by měla privatizace splňovat a možné následky, jež může vyvolat. Tranzitivní ekonomiky díky odlišné startovací pozici byly podle Estrina (1994) v jiném postavení (malá míra úspor, slabé nebo neexistující instituce kapitálového trhu).
2.1 Kupónová privatizace použitá v ČR Kupónové privatizace mohl zúčastnit každý občan ČR starší 18 let. Za 1000,- Kčs/Kč si mohl koupit kupónovou knížku, jež představovala 1000 investičních bodů. Za tyto body si mohl účastník privatizace, tzv. DIK (držitel investičních kupónů) nakoupit podíly privatizovaných podniků, resp. jejich akcie. Metoda kupónové privatizace byla použita z důvodu politické průchodnosti, kdy nikdo na začátku procesu nemohl říci, že byl znevýhodněn. Neexistoval zde také vyprofilovaný volič medián. Z pohledu ekonomické efektivnosti lze obecně u metody kupónové privatizace mluvit o nebezpečí rozdrobenosti akcionářů privatizovaných podniků a tím následné nebezpečí ztráty kontroly nad činností jejich manažerů. Konflikt zájmů vlastníků a manažerů je ve standardních ekonomikách řešen pomocí fungujícího a regulovaného kapitálového trhu. Manažeři se snaží firmu řídit efektivně, aby se nezhoršovaly ceny akcií podniku, vlastníci mohou za standardních podmínek koupit či prodat svůj podíl. U hromadné privatizace vzniká problém koncentrace kapitálu. Koncentrace kapitálu je do určitého stupně, při které vznikne kontrolní balík akcií a při existenci fungujícího kapitálového trhu, pozitivním elementem monitorujícím a motivujícím činnost manažerů. Teoretické a praktické důsledky koncentrace kapitálu jsou řešeny samostatnou oblastí ekonomie. Proces koncentrace však musí podléhat nezávislé instituci regulující a vykonávající dohled nad kapitálovým trhem. Absence takovéto instituce byla klíčovou příčinou monopolního nekontrolovaného a nekontrolovatelného postavení investičních fondů a společností po první a druhé vlně privatizace, viz Šimíková (2003). Je důležité opět připomenout propojenost fondů na mateřské banky, jež je založily. Po skončení druhé vlny privatizace proběhla v letech 1995 1997 na českém kapitálovém trhu tzv. třetí, neoficiální vlna, ve které finanční zprostředkovatelé (investiční společnosti a fondy) spolu se zprivatizovanými podniky nakupovaly mezi sebou, ale především od drobných akcionářů, podíly s cílem dosáhnout kontrolního balíku akcií. Domnívám se, že především tato neoficiální vlna spolu s existujícími podmínkami na kapitálovém trhu, bankovního sektoru, stavu hospodářství a morálky ve společnosti měla za následek finanční vyčerpanost průmyslových podniků, které neměly další prostředky na modernizaci a restrukturalizaci. V roce 1996 započaly investiční společnosti proces přeměny na holdingové společnosti. Cíl byl jasný: vyhnout se již tak slabé kontrole ministerstva financí nad činností investičních fondů a společností. I to lze považovat za další signál neutěšeného stavu dohledu nad kapitálovým trhem, kdy si jeho účastníci diktovali pravidla hry místo toho, aby je respektovali. Tato přeměna spolu s obchody v rámci třetí vlny privatizace vyústily v nejasnou propletenou vlastnickou strukturu podniků, pokles cen jejich akcií, zvýšením neprůhlednosti českého kapitálového trhu, snížení jeho likvidity a jeho přitažlivosti pro vnější investory. Domnívám se, že v průběhu 90. let, zejména z pohledu restrukturalizace podniků v důležitém období let 1993 1998, nebyly investiční fondy či společnosti, vlastnící ve svém portfoliu rozhodujících balíků akcií podniků, schopny efektivně vykonávat kontrolu nad činností podniků a vedoucích manažerů. V mnoha případech docházelo k tomu, že se manageři nesnažili podnik efektivně řídit a restrukturalizovat, stačilo použít zaklínadlo transformace a restrukturalizace celého hospodářství, které ospravedlňovalo jejich neangažovanost. Odlišným důsledkem neefektivního řízení podniků investičními fondy byla naopak častá výměna manažerů v řízení podniků. Tento jev stabilitu podniku samozřejmě také nepřinesl. Zajímavé závěry přinesla studie Pohla, Andersona, Claessense, Djankova (1997), jež zkoumala více jak 6 300 privatizovaných podniků v České republice, Bulharsku, Maďarsku,
Polsku, Rumunsku a Slovensku v období 1992 1995. Cílem studie bylo zjistit jaká metoda privatizace a ekonomická politika jednotlivých států měla největší vliv na restrukturalizaci podniků a ekonomiky. Studie dochází k závěrům, že rozdíly v produktivitě privatizovaných firem jsou vzhledem k použité metodě privatizace velmi malé. Ekonometrická analýza zaměřená na Českou republiku dále tvrdí, že firmy s koncentrovaným vlastnictvím se restrukturalizovaly více než podniky s rozdrobeným vlastnictví. Dále pak vyslovují závěr, že podniky, jež dostávaly úvěry od bank, na které byly vlastnicky napojeny, se restrukturalizovaly více. Pohl, Anderson, Claessens, Djankov (1997) dospívají k závěru, že banky v pozici vlastníka a věřitele mohly být lepšími ve sledování výnosů managementu a více podporovat restrukturalizaci těchto podniků. Osobně se domnívám, že tyto závěry jsou přinejmenším kontroverzní. Podle mého názoru bylo sledované období velice krátké, kdy nemohlo zachytit celkové dopady zvolené metody privatizace na restrukturalizaci podniků a hospodářství. V ekonometrických analýzách podle mého názoru chybí proměnné, jež by lépe charakterizovaly tyto dopady, např. pokles hospodářské výroby, kdy výchozím bodem je stav hospodářství před jeho restrukturalizací, privatizací. Pochybnosti u mě vyvolávají také závěry týkající se přínosu majetkové a úvěrové propojenosti podniků a bank. Svaz průmyslu a dopravy (1997) hodnotí dopady kupónové privatizace odlišným způsobem. Osobně se s jeho hodnocením zcela ztotožňuji, tvrzení dokazují i ostatní ukazatele národního hospodářství. Podle něj měla kupónová privatizace za následek (Svaz průmyslu a dopravy (1997): Náměty pro politiku zvýšení konkurenceschopnosti českého průmyslu, s. 11): vytvoření roztříštěného vlastnictví podniků; neustálou změnu vlastníků znemožňující strategický rozvoj podniků; destrukci velkých podnikových celků s ohledem na kritickou velikost ve vztahu ke globálnímu trhu; pomalé hledání majoritních vlastníků (opakované prodeje a koupě vlastnických práv a jejich koncentrace hlavně se spekulativní motivací, ale nikoliv na efektivní výkon vlastnictví); nákupy majoritních podílů se strategickou prémií v tzv. třetí vlně privatizace znamenaly velkou finanční zátěž pro podniky; praktickou absenci výkonu zbylých vlastnických práv státu a praktické bezvládí managementu. Chtěla bych zde zdůraznit, že tyto následky nejsou důsledkem pouze zvolené metody privatizace, tzn. kupónové privatizace. Samotná metoda má jako ostatní svoje výhody a nevýhody. Její použití je však životně závislé na splnění podmínek, za kterých je používána (viz Česká republika). Myslím si, že důležitým faktorem úspěšnosti kupónové privatizace je existence fungujícího a regulovaného kapitálového trhu a to nezávislou institucí dohlížející nad kapitálovým trhem, rychle a nestranně fungující soustava soudnictví, vůle státu potírat a odmítat existenci korupce ve společnosti a obchodních vztazích, vysoká informovanost občanů o mechanismu fungování kolektivního investování a kapitálového trhu, morální a etická úroveň politických představitelů, podnikatelů a široké veřejnosti. Analyzuje-li se dopad kupónové privatizace na restrukturalizaci a výkon ekonomiky, je podle mého názoru nutno přihlédnout k existenci těchto faktorů. Vzhledem k neexistenci těchto faktorů se domnívám, že byla zvolená metoda kupónové privatizace velice dobře zneužitelná ve prospěch omezeného okruhu lidí na úkor většiny, její filozofie zcela popřena viz ČR a její použití vyústilo ve stav, jež popisuje Svaz průmyslu a dopravy (1997).
3. Shrnutí a závěr V průběhu 90. let 20. století prošlo hospodářství České republiky rozsáhlou restrukturalizací a transformací. Hlavní metodou této transformace byla zvolena privatizace, především metoda kupónové privatizace. Výkonnost ekonomiky se v 90. letech obrovsky propadla. Vzhledem k tomu, že metoda kupónové privatizace je velmi citlivá na splnění počátečních předpokladů, jež v ČR splněny nebyly, její použití mělo na efektivní transformaci a restrukturalizaci hospodářství negativní dopad. Domnívám se, že je třeba zdůraznit, že příčinou negativního dopadu privatizace na hospodářství ČR nebyla metoda samotná, ale příčinou bylo její použití v prostředí ekonomiky ČR. Seznam literatury: [1] Estrin, P. (ed.): Privatization in Central and Eastern Europe; Key Issues in the Realignment of Central and Eastern Europe. Longman, Essex, 1994, ISBN 0 582 22765-8. [2] Mejstřík, M. (ed.): The Privatization in East-Central Europe; Evolutionary Process of Czech Privatization. Kluwer, Dordecht, 1997, ISBN 0-7923-4096-5. [3] Pohl, G., Anderson, R., E., Claessens, S., Djankov, S.: Privatization and Restructuring in Central and Eastern Europe; Evidence and Policy Options. World Bank, Washington, 1997. ISSN 0,253-7494. [4] Svaz průmyslu a dopravy: Náměty pro politiku zvýšení konkurenceschopnosti českého průmyslu. www.spcr.cz/cz/dokumenty/bk.htm, 30.6.2003. [5] Šimíková, I.: Vliv privatizace na rozvoj kapitálového trhu; Případová studie: Česká republika. Sborník mez. konference Podmínky řízení podnikatelských subjektů v tranzitivní ekonomice, Liberec, 2003, v tisku. [6] World Bank: From Plan to Market; World Development Report 1996. Oxford University Press, New York, 1996, ISBN 0-19-521107-3.