Dendrochronologické datování krovu anglického traktu Státního hradu Veveří

Masarykova univerzita Přírodovědecká fakulta Dendrochronologické datování krovu anglického traktu Státního hradu Veveří Bakalářská práce Hušková Simona Brno, 2008

Volná strana pro zadání 2

Prohlášení Prohlašuji, že tato bakalářská práce na téma: Dendrochronologické datování krovu anglického traktu Státního hradu Veveří je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Všechny zdroje, prameny a literaturu, ze které jsem čerpala v práci, řádně cituji s uvedením úplného odkazu na příslušný zdroj. Souhlasím se zveřejněním své práce podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. 3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Ing. Michalu Rybníčkovi, Ph.D. za odborné vedení, připomínky a cenné rady poskytnuté při vypracování této práce. Poděkování patří také dalším pracovníkům Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, a to především Ing. Tomáši Koláři a Ing. Hanuši Vavrčíkovi, Ph.D. za odbornou pomoc při vypracování praktické části bakalářské práce. Zároveň zde chci poděkovat rodičům za neustálou podporu a trpělivost při studiu. 4

Abstrakt Při průzkumu staveb vzniklých v minulosti nás mnohdy zajímá přesné datum, kdy byla daná stavba vytvořena. K tomu nám mohou pomoci literární prameny. Bez těchto historických pramenů však bylo možné se až do nedávna o přesném stáří pouze domnívat. Až v posledních letech s rozvojem dendrochronologické analýzy, jsme schopni upřesnit mnohdy nejasný stavební vývoj dřevěných konstrukcí. Předmětem této práce je tedy zpřesnit a ujasnit stavební vývoj anglického traktu Státního hradu Veveří, a vytvořit tak konkrétnější představu o historickém vývoji této stavby. Výsledky dendrochronologické analýzy upřesňují letopočty uváděné v literatuře. Klíčová slova Dendrochronologie, krov, hrad Veveří, jedle Abstract While researching constructions originated in the past, we are interested in exact date, when the construction has been created. Sources of information in literature can help us to find out that. It hasn t been possible to estimate the exact date without this historical sources till lately. We are able to uncover frequently obscure development of building in the last few years with the development of dendrochronological analysis. The aim of this bachelor work is to specify and untie the development of English wing of Veveří State Castle and create the more specific idea of historical development of this building. The results of dendrochronological analysis specify the dates mentioned in the literature. Keywords Dendrochronology, frame, castle of Veveří, fir 5

Obsah 1. Úvod... 7 2. Literární přehled... 8 2.1 Předmět dendrochronologie... 8 2.2 Historie dendrochronologie... 9 2.3 Princip dendrochronologickeho datování... 12 2.3.1 Standardní chronologie... 14 2.3.2. Tloušťkový přírůst... 15 2.4 Historie a popis hradu Veveří... 17 2.5 Anglický trakt... 19 2.6 Krovy... 20 2.7 Předchozí dendrochronologické průzkumy hradu Veveří... 23 3. Cíl práce... 25 4. Metodika... 26 4.1 Odběr vzorků... 26 4.2 Úprava a mikroskopické určení... 26 4.3 Měření vzorků... 27 4.4 Datování vzorků... 29 4.4.1 Synchronizace pomocí statistických metod... 30 4.4.1.1 Souběžnost... 30 4.4.1.2 T-test... 31 4.4.1.3 Překrytí vzorku se standardem... 33 5. Materiál... 34 5.1 Konstrukčně typologický rozbor krovu nad anglickým traktem... 35 6. Výsledky... 38 6.1 Identifikace druhu dřeva... 38 6.2 Dendrochronologické datování... 40 6.2.1 Vzorky z objektu bývalé zbrojnice - D4... 40 6.2.2 Vzorky ze spojovací chodby D3... 41 6.2.3 Vzorky z hranolové věže a zadní budovy traktu - D1 a D2... 43 7. Diskuze... 45 8. Závěr... 48 9. Přehled použité literatury... 49 6

1. Úvod Typickou feudální stavbou 12. -16. století dokládající vysokou úroveň tehdejšího stavitelství je hrad. Tato sídla obranného charakteru sloužila převedším jako obrana proti ničivým nájezdům ze sousedních zemí. Hrady byly zejména stavěny na špatně přístupných skalách a kopcích, nebo byly obehnány vodními příkopy. Na počátku 13. století dochází vlivem vývoje společnosti ke změnám a do popředí se vedle funkce obranné dostává také funkce reprezentativní. S nástupem století 16. se nejdůležitější feudální stavbou stává zámek, důsledkem čehož mnoho hradů začíná postupně chátrat jednak díky přírodním vlivům, jednak díky lidskému činiteli, kdy dochází k rozebírání samotného zdiva hradu tehdejšími obyvateli podhradí, kteří jej následně použili pro stavby světského charakteru. Proto se dochovalo jen malé množství středověkých hradů a mnoho z nich je v dezolátním stavu. Jedním z nejrozsáhlejších, ale bohužel v dnešní době také jedním z nejzdevastovanějších hradů u nás, je hrad Veveří. Tak jako u jiných středověkých budov je zastřešení hradu provedeno pomocí krovu, který plní především nosnou funkci střešního pláště krytiny. Krovy vytvářejí tvar střechy a přenášejí zatížení od střešního pláště či sněhu do nosných částí objektu. Materiálem, ze kterého je krov vyroben, je dřevo, jež je používáno pro své dobré technologické vlastnosti, jako je trvanlivost (za předpokladu vhodných okolních podmínek), dále dobrá dostupnost, snadnost opracování a také jeho pevnost vzhledem k hustotě. Pokud si nejsme jisti, kdy daná část hradu vznikla, či pokud si chceme ověřit důvěryhodnost historických materiálů může nám významně pomoci metoda dendrochronologie, která se v posledních desetiletích stala, vedle metody radiouhlíkové, jednou z nejpřesnějších datovacích metod určovaní stáří organických materiálů. Dendrochronologie je založena na měření šířky letokruhů, čili přírůstků dřeva za vegetační období. Pro naše mírné pásmo jsou typické letokruhy skládající se z jarního a letního dřeva. Za jedno vegetační období se zpravidla vytvoří jeden letokruh. Na příčném řezu se tyto letokruhy jeví jako prstence, jejichž šířce lze přiřadit rok, kdy vznikly. Dendrochronologické datování lze prakticky použít nejen při datování historických staveb, ale i pro datovaní starožitného nábytku či uměleckých děl, jako jsou rámy obrazu či sochy, které jsou vyrobeny ze dřeva, pro něž existuje standardní chronologie. 7

2. Literární přehled 2.1 Předmět dendrochronologie Dendrochronologie je metoda datování dřeva založená na měření šířek letokruhů. Umožňuje datovat dřeva z archeologických výzkumů včetně uhlíků, dřevěné prvky historických staveb, především krovů, stejně jako nábytek, dřevěné sochy nebo staré obrazy (Douglas 1935). Název dendrochronologie vznikl z řeckých slov dendrom (strom) a chronos (čas). Principem dendrochronologie je určení tloušťkového přírůstku dřeva vytvořeného během vegetačního období díky činnosti kambia. Šířka letokruhu je závislá na mnoha faktorech, nejvíce však na klimatických podmínkách, druhu dřeviny, stáří stromu a stanovišti, na kterém strom roste. Díky aplikacím dendrochronologie do různých oblastí se vyvinuly její další podobory (Schweingruber 1995): dendroklimatologie - využívá datovaných letokruhu k rekonstrukci a studiu současného klimatu i klimatu v minulosti, dendroarchelogie - k datování stáří archeologických nálezů, dendroekologie - podobor, který využívá datovaných letokruhů ke studiu ekologických problémů a životního prostředí, dendrogeomorfologie - podobor, který využívá datovaných letokruhů k datování geomorfologických procesů, dendrohydrologie - podobor, který využívá datovaných letokruhů ke studiu hydrologických procesů, tj. historie povodní, změny toku řek atd. Tato metoda nám na rozdíl od radiouhlíkové metody, kde standardní tolerancí je + 50 let, umožňuje přesné stanovení data, kdy byl strom smýcen, pod podmínkou, že na vzorku je zachován podkorní letokruh. Je-li na vzorku tento poslední letokruh přítomen, můžeme s jistotou říci, ve kterém roce byl strom skácen. 8

2.2 Historie dendrochronologie Prvopočátky dendrochronologie sahají až do dob renesance, k Leonardovi da Vinci. Z této doby se nám zachovaly písemné záznamy, které dokazují, že Leonardo byl první, kdo pochopil, že existuje vztah mezi každoročním kolísáním šířek letokruhů a dešťovými srážkami v průběhu vegetačního období (Stallings 1937). Na rozvoji oboru se v 18. století podíleli francouzští přírodovědci Duhamel a Buffon. V roce 1737 se jim podařilo na několika zmýcených kmenech identifikovat letokruh pro rok 1709 na základě jeho charakteristického vzhledu (Studhalter 1955). Až do konce 19. století však možnost datování touto metodou nebyla jednoznačně uznávána. E. Douglass, americký astronom zabývající se sluneční aktivitou, byl přesvědčen, že tato aktivita má vliv na změny klimatických podmínek. Soudil, že šířka letokruhů vytváří typ záznamu klimatických změn a snažil se v nich nalézt důkazy slunečních cyklů (Douglass 1919, 1928). Při studiu dřeva borovice těžké (Pinus ponderosa) ze starověkých indiánských vesnic si všiml několika pozoruhodných řad letokruhů, které bylo možno odlišit od ostatních let vlivem jejich výjimečné šířky. Vzhledem k těmto referenčním bodům mohl okamžitě vzájemně seřadit příčné řezy dřev, i když ty pokračovaly do bližší nebo vzdálenější doby. To znamenalo, že kusy dřeva různého stáří, avšak s několika společnými léty, mohly být alespoň relativně datovány ve vztahu jednoho k druhému (Douglass 1935). Další výzkum přivedl Douglasse do polopouštních oblastí Arizony. U stromu rostoucích v těchto oblastech bylo sucho jediným faktorem ovlivňujícím letokruhový přírůst. Tyto podmínky umožnily dokázat vztah mezi klimatem a šířkou letokruhů, který nebyl ve vědeckých kruzích příliš uznáván. To vedlo Douglasse k poznání, že změny šířky letokruhů po sobě následujících jsou identické u všech kmenů rostoucích v téže oblasti. Z uvedených poznatků vyplývají dva základní kameny, na kterých je dendrochronologie založena: 9

1. stromy rostoucí na jednom území a tedy i ve stejných klimatických podmínkách, vykazují stejné množství vytvořeného dřeva, 2. referenční body sestávající se z různých letokruhových řad nám dovolují, aby vzorky dřeva různého stáří byly vůči sobě navzájem spojovány překrýváním jejich společných sektorů. V roce 1937 byla na Arizonské univerzitě Douglassem založena první pracoviště na světě věnující se výhradně výzkumu letokruhů. Tato laboratoř se zabývala i aplikací dendrochronologie do jiných vědních oborů jako je dendroklimatologie a dendroekologie. K hlavním průkopníkům evropské dendrochronologie bezesporu patří německý lesní botanik Huber. Ten převzal velmi mnoho poznatků a zjištění od Douglasse a začal je aplikovat v mírných oblastech střední Evropy. Nejprve se domníval, že charakteristické znaky pozorované v Americe a patrně spojené s maximem sluneční aktivity, je možné sledovat na celém světě. Pokus dokázat svou domněnku se mu povedl u dubů rostoucích ve Spessartu v Hessensku (jižní Německo) (Huber 1967). Mezi další osobnosti zabývající se zkoumáním letokruhů patřili například W.S. Glock, E Schulman či Kolchin, kterému se podařilo datovat pozůstatky středověkých měst z 10. a 15. století, kdy byla ve velkém množství používána borovice. Velká řada studií se vztahovala v Německu k vykopávkám hlavně z oblastí Haithabu. V Nizozemí byly ještě navíc práce rozšířeny o datování deskových obrazů (maleb na dřevě) vlámského malířství. Ve výčtu osobností majících zásadní vliv na rozvoj oboru nesmíme opomenout legendu evropské dendrochronologie a autora četných publikací především metodického rázu Fritze H. Schweingrubera. Od druhé třetiny 20. století se dendrochronologie začíná uplatňovat i v tehdejším Československu, kde byl zájem o tento obor podnícen výsledky výzkumu amerických dendrochronologů (W. S. Glocka a dalších). Již ve třicátých letech se šířkami letokruhů zabýval astronom A. Bečvář, který roku 1937 publikuje práci o vztahu mezi sluneční aktivitou, klimatem a letokruhy. Po válce se přidává klimatolog S. Hanzlík. Ten změřil desítky letokruhových řad u živých stromů a povšiml si shody extrému klimatických a extrémních prvků na letokruhových řadách. Koncem 50. let upozornil na možnost využití dendrochronologie ke studiu sluneční aktivity ještě astronom L. Křivský. 10

Roku 1955 začíná svou existenci první české pracoviště, soustavně se zabývající dendrochronologií, byť ne jako disciplínou datování dřeva. Toto pracoviště se nacházelo v prostorách Výzkumného ústavu lesního hospodářství ve Zbraslavi- Strnadech a bylo založeno Bohuslavem Vinšem. Jeho účelem však bylo sloužit výhradně pro potřeby lesního hospodářství. V 60. letech se podařilo vytvořit krátké datovací řady, které však byly zatím velmi krátké (zahrnují pouze období 1907-1967), a tudíž nemající jako datovací standard žádný význam. Pro tvorbu budoucích standardních chronologií však práce přinesla řadu důležitých údajů: autor všechny regionální letokruhové řady vzájemně srovnal z hlediska míry jejich vzájemné podobnosti (s pomocí korelačního koeficientu). První práce s archeologickým dřevem iniciované Josefem Kynclem (Botanický ustav ČSAV), Tomášem Velímským a Janem Klápštěm (Archeologický ustav ČSAV) začaly roku 1971, kdy probíhal záchranný archeologický průzkum při asanaci historického jádra města Mostu. Při průzkumu bylo získáno značné množství dřeva z historických objektů z dob středověku. Dřeva byla po následném zakonzervování měřena na improvizovaném zařízení. Výsledkem byly letokruhové řady částečně synchronizovatelné, avšak absolutně neodatovatelné. V pozdějších letech se je podařilo datovat a vytvořily nejstarší chronologie jedle ČR. Prvním českým dendrochronologem, který začal absolutně datovat historické dřevo u nás, byl B. Vinš v již dříve zmíněné laboratoři ve Zbraslavi, a to ve spolupráci s J. Mukem a J. Škabradou. Roku 1988 byly odebrány vzorky z krovů několika staveb a jejich letokruhové řady byly absolutně datovány srovnáním se středoevropskou chronologií jedle Becker-Siebenlist. Roku 1985 vzniká dendrochronologické pracoviště Botanického ústavu AVČR v Průhonicích zabývající se především datováním archeologického dřeva. Jeho pracovníky jsou Jaroslav Dobrý (do r. 1995), Josef Kyncl (do r. 1999) a později, od r. 1999 i Tomáš Kyncl. Na Moravě vzniká první dendrochronologická laboratoř roku 1996 při Archeologickém ústavu AV ČR v Brně, lokalizovaná v Mikulčicích. Založena byla Jitkou Dvorskou a Lumírem Poláčkem. Roku 2000 byla Jitkou Dvorskou založena také dendrochronologická laboratoř na Lesnické a dřevařské fakultě MZLU v Brně (www.dendrochronologie.cz). 11

2.3 Princip dendrochronologického datování Jak již bylo dříve uvedeno, dendrochronologie je metoda datování dřeva na základě měření šířky letokruhu. Výběr dřevin, které je možno dendrochronologicky vyhodnotit, je velký. V podstatě je omezen jen požadavkem, aby příslušná dřevina každoročně vytvářela jeden letokruh. Teoreticky je datování aplikovatelné na veškeré jehličnaté a listnaté dřeviny mírného pásma. Chceme-li využít dendrochronologii pouze jako datovací disciplínu, můžeme pracovat pouze s dřevinami, pro které máme sestavené standardní chronologie. V případě, že naším cílem je využít letokruhy jako zdroj informací o prostředí, ve kterém daná dřevina rostla (dendroekologické aplikace dendrochronologie), je výběr druhu dřeviny v našich podmínkách prakticky neomezený (Rybníček 2003). Pro samotné dendrochronologické datování je nutné nejdříve odebrat vzorky. Existují dvě možnosti odběru. Prvním ze způsobů získáme kmenový kotouč, což je úzký kotouč dřeva zachycující celou plochu příčného průřezu kmene. Nevýhodou této metody je nutnost skácení celého stromu. Naopak velkou výhodou této metody je fakt, že v dané šířce kmene máme úplný přehled o tloušťkovém přírůstu po celé ploše příčného řezu, proto je tato metoda velmi přesná oproti jiným metodám. Druhou a nejpoužívanější metodou v praxi je metoda vývrtu, jejíž hlavní výhodou je pouze lokální odběr vzorku, tudíž nehrozí větší poškození datovaného objektu. Po odběru by mělo být místo odběru řádně ošetřeno, aby nedošlo k napadení dřevokazným hmyzem. K odběru slouží Presslerův nebozez (Obr. 1). Samotný vývrt je velmi skladný, na rozdíl od kmenového kotouče, a tudíž se dobře transportuje. Naopak mezi nevýhody můžeme zařadit fyzickou namáhavost samotného odběru, obtížnost udržení kolmého směru vrtání na axiální osu kmene a také křehkost vývrtu (např. díky napadaní dřevokazným hmyzem), proto dochází k častému rozpadu vývrtu na několik častí, které jsou poté prakticky nepoužitelné pro spolehlivé měření. Odebrané vzorky jsou následně nalepeny do speciálních lišt a poté jsou obroušeny na příčném řezu, aby se zviditelnila šířka jednotlivých letokruhů a byla možná letokruhová analýza. 12

Obr. 1: Presslerův nebozez (Rybníček 2008) Pokud není možný odběr vzorků (deskové obrazy, sochy, nábytek atd.), je nejméně destruktivní metodou měření pomocí lupy a měřítka přímo na datovaném objektu. Před měřením je nutné očistit alespoň 0,5 cm širokou dráhu tak, aby bylo možné rozeznat jednotlivé letokruhy. Pro spolehlivé datování objektu je vhodné odebrat více vzorků a každý z nich by měl mít alespoň 40 letokruhů. Při datování většího počtu dřev lze použít i vzorky s menším počtem letokruhů na základě střední křivky vyhotovené ze vzorků s větším počtem letokruhů. Na odebraném vzorku by se měl vyskytovat podkorní letokruh, který nám určuje, kdy byl strom skácen a tedy i přesně vzorek datovat. V případě, kdy se na vzorku podkorní letokruh nenachází, můžeme jen určit rok, po kterém byl strom, ze kterého vzorek pochází, pokácen. V případě dubu můžeme alespoň přibližně datovat rok pokácení, pokud je na vzorku zachována zřetelná hranice jádrového a bělového dřeva. V takovém případě lze chybějící letokruhy s jistou tolerancí dopočítat. Nutné je ovšem znát původ dřeviny, neboť v Evropě je rozsah počtu bělových letokruhů u dubů mezi 7 50 (Rybníček 2003). Odebráním vzorků končí terénní část letokruhové analýzy a následuje část laboratorní, která se dá rozdělit na dvě části. Nejdříve je nutné získání vlastních dat pomocí měření na měřícím stole a poté následuje jejich matematicko-statistické vyhodnocení. Při zpracování získaných dat je nutné porovnání jednotlivých křivek, přičemž se snažíme najít takovou pozici křivek, které spolu navzájem korelují. Z dobře 13

časově shodných (synchronizovatelných a výborně časově spolu korelujících) křivek je vytvořena tzv. průměrná letokruhová křivka, která zvýrazní společné extrémy související s klimatickými změnami a potlačí všechny ostatní výkyvy (oscilace) způsobené jinými vlivy. Poté se průměrná křivka porovná se zvolenou standardní chronologií pro danou dřevinu. Z výše uvedených poznatků vyplývá, že dendrochronologie je metodou exaktní, což znamená, že vzorek se buď podaří datovat do konkrétního roku, nebo se jej nepodaří datovat vůbec. 2.3.1 Standardní chronologie Aby bylo možné vzorky datovat, je nutná existence standardní chronologie pro danou dřevinu, ze které je tvořen vzorek k datování. Standardní chronologie je stanovena pro každou dřevinu zvlášť a vzniká postupným překrýváním již odatovaných letokruhových sekvencí směrem do minulosti. Konstrukce standardu začíná zpravidla u velmi starých živých stromů, kde známe přesný rok vzniku každého letokruhu. S těmito řadami jsou postupně křížově datovány letokruhové křivky dřev z historických objektů. Tímto způsobem se lze v našich podmínkách dostat až do období 11. - 12 století. Dále do minulosti je možné proniknout prostřednictvím dřev z archeologických nálezů a kmenů uložených v rašeliništích a korytech řek. Takovým způsobem vznikají chronologie dlouhé až několik tisíc let (Obr. 2) (www.dendrochronologie.cz). V současné době existuje pro území ČR chronologie jedle, smrku, dubu a borovice. Do určité míry je možné datovat také dřevo buku, a to užitím standardní chronologie sousedních zemí (Německo, Rakousko, Polsko). Největší význam pro datování stavebních konstrukcí mají chronologie jedle, smrku, borovice a dubu, který byl v minulosti často používán pro své dobré technologické vlastnosti jako je trvanlivost. Ostatní dřeviny se vyskytují jen výjimečně a bylo by pro ně složité vzhledem k častým anomáliím v letokruhovém přírůstku vytvořit standardní chronologii. 14

Obr. 2 : Tvorba standardní chronologie od současnosti do raného středověku (www.roofs.cz) 2.3.2. Tloušťkový přírůst Díky činnosti kambia a felogenu - dělivých pletiv - dochází k tloušťkovému přírůstu, čímž na stromě každým rokem vzniká nová vrstva dřeva a kůry. Dalo by se říci, že na poslední vrstvu dřeva navazuje vrstva kambia a z ní se směrem dovnitř tvoří nová vrstva dřeva a směrem ven nová vrstva kůry. V první polovině vegetačního období se vytvoří vrstva tenkostěnných, širokých buněk a vytvoří tzv. jarní dřevo. Ke konci vegetačního období se tvoří užší, tlustostěnné buňky tvořící tzv. letní dřevo. Vrstva jarního a letního dřeva vytvořená během jednoho vegetačního období, se označuje jako letokruh (Drápela, Zach 1995). Rozpoznání hranice letokruhu je umožněno vizuálním rozdílem mezi tmavším a u určitých dřevin také užším letním dřevem a světlejším a širším jarním dřevem. Rozdíl je nejpatrnější u jehličnanů a kruhovitě pórovitých listnáčů (dub, akát, morušovník, jasan, pajasan a jilm), naopak u roztroušeně pórovitých listnáčů (např. buk, javor, bříza) je rozpoznání letokruhů velmi obtížné (Drápela, Zach 1995). 15

Stavba letokruhu a jeho šířka jsou závislé na druhu dřeviny, věku jedince, stanovištních podmínkách a sociálním postavení v porostu. U většiny jedinců se zpočátku vytvářejí širší letokruhy a s přibývajícím věkem dochází ke zmenšení jejich šířky (Zobel, Sprague 1986). Šířka letokruhů se mění také v závislosti na zeměpisné šířce a nadmořské výšce. Se vzrůstající zeměpisnou šířkou a nadmořskou výškou se průměrná šířka letokruhů snižuje (Šlezingerová et al. 2002). Letokruhy nejsou vždy po celém obvodu kmene stejně široké. Je-li dřeň uložena mimo střed, vzniká excentrická stavba kmene (Obr. 3). Dochází k tomu zejména při jednostranné zátěži sněhem, větrem apod., kdy je narušen rovnoměrný vývin koruny (Schweingruber 1993). Kambium začne tvořit tzv. reakční dřevo, které je souhrnným označením pro tahové a tlakové dřevo. Tlakové dřevo se tvoří u jehličnatých dřevin na spodní straně šikmo rostoucích kmenů a větví. Vyskytuje se tedy v oblasti, kde je dřevo namáháno tlakem. Naproti tomu tahové dřevo se tvoří u listnatých dřevin na vnější straně ohýbaných kmenů a na horní straně větví, tedy v místech, kde je dřevo namáháno tahem (Bamber 2001; Kwon et al. 2001). Tlakové dřevo je snadněji identifikovatelné (široké letokruhy, tmavé zbarvení) než dřevo tahové (Gryc 2005). Obr. 3: Excentrická stavba kmene (Schweingruber 1993) Tloušťkový přírůst, a tedy i činnost kambia je ovlivněn řadou faktorů, které můžeme rozdělit na abiotické a biotické. Biotické faktory (dřevokazný hmyz, dřevokazné houby, či lesní zvěř) ovlivňují růst často jednorázově a pouze místně a stromy jsou těmto poruchám vystaveny trvale a reagují na to šířkou svých letokruhů (Schweingruber 1996). Další skupinu tvoří abiotické faktory (sluneční záření, teplota, voda, zásoba živin, znečištění ovzduší), které ovlivňují růst stromu, tedy i radiální přírůst kmene. 16

Tyto faktory mohou výrazně změnit tloušťkový přírůst a v některých případech znesnadnit letokruhovou analýzu. Mezi hlavní vady růstu patří zdvojení letokruhu, kdy dojde za určitých podmínek (např. při napadaní hmyzem, poraněním stromu, nedostatkem vody, pozdními mrazy apod.) k tvorbě dvou letokruhů za jedno vegetační období. Může také dojít k situaci, kdy se letokruh nevytvoří vůbec (u slabých či silně zastíněných dřevin) či jen v části kmene při poranění kmene, kořene nebo koruny (Drápela, Zach 1995; Šlezingerová 2002). Obě tyto vady je nutné při dendrochronogickém datování rozeznat. 2.4 Historie a popis hradu Veveří Severovýchodně od města Brna, na skalním ostrohu nad řekou Svratkou se rozkládá rozsáhlý, dnes k nepoznání omšelý hrad Veveří. Hrad Veveří je jedním z nejrozsáhlejších hradních areálů u nás. Dlouhodobým zanedbáním a nepovedenými opravami poškozená stavba byla kdysi slavnou královskou pevností, sídlem moravských markrabat a později jedním z nejrozsáhlejších panských velkostatků. Kdy přesně byly položeny základu hradu, se neví. První písemná zmínka pochází z roku 1213. Z původně loveckého hrádku se ve století 13. stává opravdový kamenný hrad. Jeho účelem bylo dohlížet nad osidlováním území kolem řeky Svratky. Velmi výrazně byl hrad rozšířen po druhé polovině 14. století za vlády moravského markraběte Jana Jindřicha (mladšího bratra Karla IV.), který z Veveří učinil jedno ze svých hlavních sídel. Vznikají nové paláce, věže, předhradí, hradby a také kaple sv. Prokopa, pro kterou byl tehdy objednán deskový obraz, dnes známý jako Veverská Madona. Na jaře roku 1375 se na Veveří také uskutečnilo jednání, které mělo zajistit nástup Václava IV. na říšský královský trůn. Po dobu husitských válek bylo Veveří pevnou oporou královské moci na Moravě. Po skončení bojů je hrad po několik desetiletí v držení panských rodů a roku 1531 přechází dědičně do vlastnictví pánů z Ludanic. Od té doby však hrad poměrně rychle střídá majitele. Další přestavby se hrad dočkal na počátku 17. století. Roku 1645 odolal Švédům při obléhání města Brna. Sinzendorfové mění hrad na hospodářské centrum velkostatku, ale také upravují staré paláce k tehdy modernímu bydlení v téměř zámeckém stylu. Bohužel v té době jsou strženy dva nejstarší přemyslovské paláce ještě ze 13. století. 17

Poslední šlechtický majitel hradu a panství Veveří Arnold de Forest- jej roku 1925 prodává Československému státu, a hrad tak byl zpřístupněn veřejnosti. V letech 1942 1945 bylo Veveří říšskou brannou mocí zabaveno pro potřeby jednotek Wehrmachtu a SS. V této době byl hrad také na základě rozhodnutí krajského národního výboru připojen k městu Brnu a začleněn do městského obvodu Brno Bystrc (původně patřil do katastru Veverské Bitýšky). Po válce je opět nakrátko zpřístupněn veřejnosti, ale na počátku 50. let je hrad adaptován pro potřeby lesnického učiliště. Po roce 1972 vzniká megalomanský projekt na přestavbu hradu v mezinárodní studentské a kongresové centrum. Po roce 1989 byly nedokončené práce opuštěny a hrad byl ponechán svému osudu. Po několika neúspěšných pokusech o pronájem hradního areálu přešel hrad pod pravomoc ministerstva kultury a byl zařazen mezi objekty spravované Národním památkovým ústavem v Brně. V posledních několika letech se díky dotacím ze státního rozpočtu a dobrovolným sbírkám podařilo stabilizovat alespoň ty nejvíce havarijní části areálu - například střechy vnitřního hradu a restaurování fresek v interiéru. Od roku 2002 je hrad sezonně opět přístupný veřejnosti a nabízí prohlídku provizorních expozic (Fedor 2005). 18

2.5 Anglický trakt Objektem k dendrochronologickému datování této práce jsou krovy nad vzájemně propojenými objekty, které ukončují celý hradní areál na jeho jihovýchodním konci. Anglický trakt vznikl na místě původního, více než deset metrů širokého a takřka tři metry hlubokého příkopu, který byl zasypán, aby zde budova traktu mohla vzniknout. Pro celý soubor budov se vžil název anglický trakt (Obr. 4), který získal toto označení díky poslednímu správci veverského panství, britskému plukovníkovi Rugbymu, jenž zde měl zřízen byt. Celý soubor budov je však daleko starší. Nejstarší je mohutná tří podlažní hranolová věž, která chrání východní stranu hradu již nejméně od poloviny 14. století. Na starších obrazech jsou patrné i zbytky dnes již nedochovaných ochozů. Vlevo, tedy na západ od věže, byl v první polovině 17. století postaven dvoupodlažní, původně renesanční objekt Starého purkrabství, označovaný později také jako zadní budova anglického traktu. Objekt je úzkým krčkem, obsahujícím schodiště, propojen s přední - rovněž dvoupodlažní budovou anglického traktu, jejíž přízemí sloužilo jako kočárovna a v patře byla od 18. století zbrojnice později přeměněná na sýpku. Půdorys stavby je protáhlý a na obou koncích se mírně rozšiřuje. U západního nároží je rizalit skrývající trojramenné klasicistní schodiště. K severovýchodní fasádě je podobně jako u zadní budovy přiložen mohutný zděný opěrný pilíř (Bláha 2003). Střecha hranolové věže má tvar poměrně nízkého jehlanu vztyčeného nad mírně nepravidelným obdélným půdorysem. Krytinou jsou zde stejně jako na ostatních střechách keramické tašky. V úrovni hlavní římsy věže se od její severozápadní strany připojuje hřeben sedlové střechy zadní budovy anglického traktu. Střecha je na opačné straně ukončena dosti strmou valbou. Krátký spojovací krček o poloviční půdorysné šířce má úměrně nižší sedlovou střechu. Budova bývalé zbrojnice je na straně obrácené směrem k hranolové věži uzavřená zděným cihlovým štítem a na straně druhé ukončuje široký zděný štít částečná valba. Půdní prostor je skrze štít osvětlen dvěma většími okny v úrovni vazných trámů a jedním menším na hambalkovém patře. Po obou stranách střechy jsou ve dvou řadách nad sebou valbové vikýře s otevíratelnými svlakovými výplněmi čelních stěn. (Jiří Bláha 2003). Ve druhé polovině 20. století se z těchto budov stala závodní jídelna lesnického učiliště, která způsobila řadu necitlivých zásahů do historických budov. Proto je nyní 19

budova ve značně dezolátním stavu a její krov je ve dnech, kdy vzniká tato práce, rekonstruován. Obr. 4: Pohled na anglický trakt (www.veveri.cz) 2.6 Krovy Mezi nejstarší materiály užívané ve stavitelství patří dřevo, které se používalo ke stavbě nosných konstrukcí jako jsou stěny, stropy a krovy. Hlavní úlohou krovu je nést střešní krytinu a přenášet zatížení vznikající vlastní vahou střechy na nosné stěny stavby. V našem klimatickém pásu byly krovy součástí konstrukce již těch nejstarších staveb. Tradičním materiálem k jejich zhotovení bylo dřevo, jehož vlastnosti umožňují zastřešit stavby o velkém rozpětí. Samotné stavbě krovu předchází celá řada kroků, počínaje výběrem druhu dřeva. Na našem území se nejčastěji používá jehličnatých dřevin jako je borovice, jedle či smrk. Jiných druhů dřev, hlavně dřeva dubového, se používalo pro speciální konstrukce, či v oblastech, kde byl nedostatek jehličnatých dřevin. Dřevo je materiál hygroskopický, proto než se dřevo použije pro stavbu krovu, je nutno jej zbavit přebytečné vody až do stavu, kdy je jeho vlhkost stejná jako vlhkost prostředí, ve kterém je uloženo. Tato doba závisí na druhu a rozměrech dřeva a obvykle trvá dva až tři roky (proto je nutno s touto dobou počítat při dendrochronologické analýze, protože analýza nám určuje, kdy byl strom pokácen, nikoliv kdy byl použit 20

na výstavbu krovu). Dále přichází na řadu příprava dřeva. Podle stop na povrchu dřeva můžeme určit, zda bylo dřevo opracováno pomocí sekání, tesání či řezáno, přičemž nejpoužívanější metodou bylo tesání (Obr. 5). Tesařské řemeslo patří k nejstarším. K základním nástrojům, které byly užívány již od starověku, patří: sekyra, teslice, vrták, poříz hoblík, pila a dláto. Mezi pomocné nástroje usnadňující práci tesaře můžeme zařadit špalky, skoby, klíny, páky, zvedací stroje, měřidla, uhelnice, olovnice, rejsek, kružidlo a mnoho dalších (Vinař, Růžička 2005). Obr. 5 :Detail krovu Studium krovů dokládá, že se jejich konstrukce postupně vyvíjela. Impulsem k tomu obvykle byly slohové vlivy, které se projevily změnou sklonu střech (Vinař, Růžička 2005). Podle způsobu podepření krokví (šikmý prvek krovu nesoucí střešní latě, na nichž je upevněna střešní krytina) můžeme rozlišit několik typů krovů. Nejstarším typem dochovaným na našem území je hambalková konstrukce používaná již v gotickém období. Je tvořena příčnými vazbami složenými z páru krokví, několika hambalků a vazného trámu, přičemž všechny prvky i jejich spoje jsou výhradně ze dřeva. Tato konstrukce tvoří charakteristické ondřejské kříže. Pozdní středověk 15. a 16. století přinesl řadu inovací v podobě používání ležatých stolic. Tento typ krovu pochází původně z Německa a je pro něj charakteristické podepření vaznice, která je umístěna pod konci hambalků, pomocí šikmých sloupků. Stabilitu 21

šikmých sloupků zajišťuje vodorovná rozpěra. U závěsů barokních krovů se již běžně používá železo. Až do poloviny 19. století jsou krovy provedeny z tesaného dřeva a teprve koncem 19. století se začíná s prudkým rozvojem českých měst používat dřeva řezaného. Krov se skládá z řady prvků vodorovných, svislých a šikmých (Obr. 6). Mezi jeho základní stavebně konstrukční prvky patří: Pozednice mají obdélníkový průřez a širší stranou se kladou na zeď. Slouží jako uložení krokví a vazných trámů. U historických krovů se pozednice zazdívaly. Jejich hlavním funkcí je přenos zatížení střechy na nosné zdi. Krokve tvoří základní prvek krovové konstrukce. Mohou být uloženy na pozednice, popř. na vazný trám a vaznice. Krokve přenášejí zatížení střešní krytiny na pozednice či vazné trámy. U soustav hambalkových jsou krokve podepřeny také hambalky, přičemž charakter podepření je rozdílný u prosté hambalkové soustavy a u hambalkové soustavy, která má hambalky podepřené vaznicemi. Vaznice tvoří podpory jednotlivých krokví a spojují plné vazby. Vaznice přenášejí zatížení z krokví na nosnou soustavu pevných vazeb se stojatými nebo ležatými stolicemi. Kleštiny jsou párové vodorovné prvky ztužující pár krokví ve výšce hambalku. Jsou většinou tvořeny ze dvou prken připevněných ke krokvím ze stran. Hambalek je vodorovný trám spojující dvě protilehlé krokve. Vkládá se mezi krokve v takové výšce, aby se pod ním mohlo procházet, a dělí krokve v poměru 2:1. Sloupky mají obvykle čtvercový průřez a tvoří svislou nosnou konstrukci stojaté nebo ležaté stolice. Pro snížení jejich namáhání jsou v některých případech podepřeny vzpěrami, k nimž jsou často připojeny kleštiny. Vzpěry jsou nejčastěji používány pro snížení namáhání vazného trámu od účinku zatížení přenášeného sloupkem. 22

Obr. 6 :Jednotlivé prvky krovu (Kurfürst 2007) 2.7 Předchozí dendrochronologické průzkumy hradu Veveří Dendrochronologickému datování byl hrad Veveří podroben již v roce 2001. Jednalo se tehdy o datování krovu nad břitovou věží hradu Veveří (obr 7). Dendrochronologické datování založené na zpracování tří vzorků z vazných trámů vedlo k nalezení synchronní pozice datující kácení použitých stromů do roku 1567. Zjištěná datace však byla hodnocena na samé hranici zvolené míry spolehlivosti (α =0,05). Spolehlivější datování tehdy nebylo možné, protože ještě neexistovala kvalitní standardní chronologie pro datování borového dřeva. V roce 2003, díky pokroku v konstrukci domácí standardní chronologie borovice, došlo k revizi datování a nalezení zcela spolehlivé synchronní pozice datující poslední letokruh řady do roku 1651 (Kyncl 2004). 23

Obr. 7: Palác s břitovou věží (www.veveri.cz) Další průzkum byl proveden v roce 2003 v rámci předmětu Denrochronologie na LDF, MZLU v Brně. Pro datování byly vybrány vzorky reprezentující většinu konstrukcí krovů nad palácem. Dále byly odebrány vzorky ze stropních trámů v břitové věži a z průvlaků v přízemí anglického traktu. Vzhledem k silnému poškození odebíraných trámů dřevokazným hmyzem se podařilo úspěšně odebrat vzorky pouze z části zpracovaných konstrukcí. Celkem tak bylo zpracováno 10 vzorků reprezentujících pouze stojatou stolici západně od břitové věže a průvlak v anglickém traktu. Všechny zpracované trámy byly vyrobeny z borového dřeva. Naměřené letokruhové křivky byly tehdy relativně synchronizovány do jediné průměrné letokruhové řady. Dendrochronologicky se podařilo spolehlivě datovat stojatou stolici západně od břitové věže, která byla postavena z borového dřeva káceného v roce 1646. Úspěšné bylo také datování průvlaku anglického křídla vyrobeného z borovice kácené v roce 1649. 24

3. Cíl práce Cílem této práce je ověření možnosti využití dendrochronologického datování dřevěných krovů ke zjištění stavebního vývoje jednotlivých stavebních konstrukcí anglického traktu Státního hradu Veveří (Obr. 8).. Práce má za úkol datovat jednotlivé stavební konstrukce a porovnat výsledky se zjištěnými daty z různých literárních pramenů. Tím se získá ucelená představa o jednotlivých stavebních etapách. Obr. 8: Půdorys anglického traktu (Bláha 2003) 25

4. Metodika Postup dendrochronologického datování můžeme rozdělit do několika kroků, a to: - odběr vzorků, - úprava a mikroskopické určení, - datování. 4.1 Odběr vzorků Pro úspěšné datování je základním předpokladem správný odběr vzorků. Odběr vzorků z historických budov se řídí určitými pravidly, které je třeba dodržovat. Snažíme se tedy odebírat co nejméně vzorků při zachování dostatečné vypovídací schopnosti. Odběr byl proveden pomocí Presslerova nebozezu. Při samotném odběru jsme se snažili odebrat vývrt kolmý k letokruhům a také vývrt, který obsahuje podkorní letokruh, který je nezbytný pro přesné datování. Dalším faktorem určujícím výpovědní hodnotu vývrtu je také počet jeho letokruhů. Minimální počet pro úspěšné datování je alespoň 40 letokruhů. Po dosažení potřebné hloubky, byla do nebozezu vložena kovová lžička, jež zajistila vývrt v nebozezu a odtrhla jej od dřevěného prvku. Zpětným otáčením byl nebozez vyšroubován a kovová lžička byla opatrně vytažena společně se vzorkem z nebozezu. Odebrané vzorky byly uloženy do desek usnadňujících jejich převoz do laboratoře a byly řádně označeny tak, aby bylo možné později přesně určit, ze které části konstrukce pocházejí. 4.2 Úprava a mikroskopické určení Pro správné dendrochronologické datování je nezbytné znát druh dřeva, ze kterého je krov tvořen. Proto je nutné provést mikroskopické určení, kdy pomocí skalpelu odebereme malou část z vývrtu a zhotovíme základní mikroskopické řezy: příčný, radiální a tangenciální. Z těchto řezů byly zhotoveny dočasné mikroskopické preparáty, které byly pozorovány pomocí světelného mikroskopu. 26

4.3 Měření vzorků Samotnému měření předcházela příprava vzorků, kdy byly jednotlivé vzorky z Presslerova nebozezu nalepeny do předem připravených lišt ze dřeva opatřenými drážkou, do které byl vzorek umístěn a přilepen. Takto zajištěné vzorky byly poté povrchově obroušeny, aby vynikly jednotlivé hranice mezi letokruhy. Zvláštní pozornost je nutno věnovat rozlámaným vzorkům. K rozlámání může dojít při samotném odběru či při pozdější manipulaci se vzorky. Takovéto vzorky byly z měření vyřazeny, pokud byl dostatek jiného neporušeného studijního materiálu. V opačném případě bylo nutno zlomové hrany důkladně prohlédnout a zkontrolovat, zda na sebe navazují (Drápela, Zach 1995). Předem připravené vzorky byly postupně změřeny na speciálním měřícím stole (Obr. 9), který se skládá z posuvného mechanismu a impulsmetru zaznamenávajícího interval posunu desky stolu, a tím i šířky letokruhu. Signál z impulsmetru je poté přenášen do záznamového zařízení, což je dnes standardně PC. Při měření byly vzorky umístěny na desku stolu pod mikroskop a byly měřeny nejstaršího letokruhu směrem k obvodu, přičemž byla snaha dodržet kolmost na jednotlivé letokruhy. Po nastavení nitkového kříže na hranici prvního letokruhu byly vynulovány hodnoty na PC. Posuvem stolu pomocí šroubového mechanismu byl nitkový kříž nastaven na hranici dalšího letokruhu a stiskem tlačítka myši došlo k zaznamenání šířky letokruhu. Tímto způsobem se pokračovalo až k poslednímu, v mnoha případech k podkornímu letokruhu. Po doměření vzorku je nutné k příslušnému souboru hodnot poznamenat, čím byl vzorek ukončen (Tab 1), zda obsahuje podkorní letokruh nebo tento poslední letokruh vzorku chybí. Šířky letokruhů byly měřeny s přesností na 0,01 mm. 27

Obr. 9: Dendrochronologická laboratoř (Rybníček 2003) Zkratka Německý termín Ukončení vzorku a datování ak wk swk wwk ks Außerkante Waldkante Sommerwaldkante Winterwaldkante Kern / Splint u vzorku není zachována hranice bělového dřeva (ks), ani podkorní letokruh (wk) vzorek tedy nelze přesně datovat, můžeme jen říci, že je mladší než uvedené datum (tzn. než poslední datovaný letokruh + odhadovaný počet letokruhů bělového dřeva) podkorní letokruh (Kambium) vzorek lze datovat přesně rokem utětí stromu podkorní letokruh je tvořen pouze jarním dřevem strom byl uťat v létě daného roku podkorní letokruh obsahuje i letní dřevo strom byl uťat na podzim (v zimě) daného roku hranice jádrového a bělového dřeva podle stáří stromu a lokality má běl průměrně 5-25 letokruhů dřevo lze datovat s tolerancí +/-10 let +/-wk +/- Waldkante pravděpodobně podkorní letokruh, nelze to však s jistotou dokázat Tab 1 :Možnosti ukončení vzorků dřev 28

4.4 Datování vzorků Po změření všech vzorků byly následně srovnány dvě křivky, které by spolu měly souviset na základě místa odběru. Vybráním těchto dvou řad a příkazem synchronizace se uvedla do chodu programová fáze, při které byly obě řady vzájemně srovnány ve všech možných vzájemných polohách a pomocí statistických metod se určila spolehlivost datace. Spolehlivá datace se následně uložila do paměti. Tento synchronizační postup se opakoval pro každou dvojici měření zvlášť. Pokud jsou synchronizovatelné všechny vzorky, tak to znamená, že celý krov vznikl v jedné stavební fázi. Pokud takovýchto skupin získáme více, znamená to, že krov není jednotný z hlediska doby jeho vzniku. Následně byly vzorky v rámci jedné skupiny sumarizovány, a tak nám vznikly tzv. střední křivky pro každou stavební fázi. Tyto střední křivky zvýraznily jednotlivé extrémy způsobené klimatickými podmínkami, a naopak zmírnily oscilace způsobené rušivými vlivy. Jelikož cílem práce je datování vzorků neznámého stáří, je nutná synchronizace středních křivek se standardní chronologií, pomocí které určíme stáří vzorku. Střední křivky byly proto následně porovnány se standardní chronologií dřeviny, ze které je krov tvořen. Míra podobnosti byla určena pomocí statistických metod, konkrétně pomocí korelačního koeficientu a tzv. koeficientu souběžnosti. Podle těchto koeficientů a na základě optického srovnání, kdy se křivky musejí setkávat ve většině výrazných minim a maxim, bylo možné následně určit, zda je střední křivka synchronizovatelná se standardní chronologií. 29

4.4.1 Synchronizace pomocí statistických metod 4.4.1.1 Souběžnost Pomocí této hodnoty můžeme určit procento souběžnosti křivky vzorku a standardní chronologie v překrývající se části obou křivek, čili vyjadřuje, v kolika procentech případů dochází ke shodnému trendu mezi srovnávanými letokruhovými křivkami. Shodný trend znamená, že mezi stejnými sousedními roky obě křivky stoupají nebo obě klesají. Souběžnost se vypočítá následujícím způsobem. 5.1 Hodnoty standardní chronologie i vzorku se převedou na soustavu hodnot po jednoletých intervalech. Možné hodnoty jsou -1 pro klesající tendenci křivky, 0 pro stagnaci, +1 pro rostoucí trend. 5.1 Dalším krokem je porovnání digitalizovaných částí hodnot překrývající se části standardní chronologie a křivky a sečtení jednoletých intervalů se souhlasným trendem křivek. 5.1 Počet souhlasných let ku počtu všech překrývajících se roků udává hodnotu souběžnosti ( v %). Čím je toto procento vyšší, tím jsou křivky lépe synchronizovány. Tento test nám podává hrubý odhad, zda má hodnota souběžnosti nějaký statický význam či nikoli. Obecně platí, že její hodnota by neměla být nižší než 60%. Tuto hodnotu souběžnosti nám umožňuje vypočítat většina synchronizačních programů a naznačuje nám, jestli hodnota souběžnosti ve srovnání s celkovou délkou má nějakou statistickou významnost nebo ne. Tato významnost je označena symboly #, ## nebo ### (PAST 2000). Hladina významnosti kolem 95% 1,654 *50 Souběžnost 50+...# n Hladina významnosti kolem 99% 2,326*50 Souběžnost 50+...# # n 30

Hladina významnosti kolem 99,9% 3,09 *50 Souběžnost 50+...# ## n n počet překrývajících se letokruhů 4.4.1.2 T-test T- test je založen na porovnání vzorků a standardní chronologie jako dvou datovaných řad. Míra podobnosti je spočítána pomocí korelace a její statistická významnost hodnocena pomocí t-testu. Tento test nám umožňuje posoudit nejen shodu stoupání a klesání hodnot, ale i blízkost jejich hodnot. Před samotným statistickým výpočtem jsou původní data transformována. Transformace je nutná, abychom zajistili splnění statistických podmínek, které použití t-testu vyžaduje (normalita rozdělení, odstranění autokorelace). Nejčastěji se pro transformaci dat využívají dva způsoby, které se liší způsobem transformování dat (PAST 2000). Transformace Baillie/Pilcher: ybp i = ln y + y 5y + y + y + y i 2 i 1 i i+ 1 i+ 2 i Transformace Hollstein: yh i y = ln yi i +1 31

Transformované a indexované datové řady standardní chronologie a vzorku jsou použity pro výpočet korelačního koeficientu (jsou reprezentovány proměnnými si a ri v následujícím vzorci) Korelační koeficient: c coeff = ( si s )( ri r ) i x.. y 2 ( si s ) ( ri r ) i x.. y 2 x, y : hranice překrytí křivek ri, si : hodnoty letokruhů po transformaci r, s : průměrné hodnoty transformovaných letokruhových řad Konečná hodnota T Testu: t bp t ho = c coeff n 2 2 ( 1 c ) coeff n: počet překrývajících se let Při překrytí datované křivky se standardní chronologií alespoň čtyřiceti letokruhy je kritická hodnota t-testu při 0,1% hladině významnosti 3,551. Při hodnotě t-testu nižší než 3,5 je pravděpodobnost pozitivního překrytí jen malá. Naopak hodnoty vyšší než 5 s velkou pravděpodobností signalizují shodné chronologické zařazení vzorků. 32

4.4.1.3 Překrytí vzorku se standardem Důležitou hodnotou je délka překrytí datované křivky se standardní chronologií (Tab 2). Čím je delší překrytí křivek, tím je větší spolehlivost datování. Následující tabulka uvádí hodnoty kritického korelačního koeficientu při 1% hladině významnosti v závislosti na délce překrytí segmentů (Grissino-Mayer 2001). Délka segmentu Kritický korelační koeficient při 1% hladině významnosti 10 0,7155 15 0,5923 20 0,5155 25 0,4622 30 0,4226 35 0,3916 40 0,3665 50 0,3281 60 0,2997 70 0,2776 80 0,2597 90 0,2449 100 0,2324 120 0,2122 Tab 2: Hodnoty kritického korelačního koeficientu v závislosti na délce překrytí Zároveň je nutno podotknout, že všechny výše uvedené postupy jsou pouze orientační a pomáhají nám k objektivní synchronizaci. Vždy je lepší, máme-li k dispozici více statistických charakteristik zároveň, které se tak mohou vzájemně doplňovat. 33

5. Materiál Objekt anglického traktu je součástí hradního areálu hradu Veveří a můžeme ho rozčlenit do několika částí: hranolová věž, která je konstrukčně nejstarší, budova starého purkrabství, spojovací krček a budova bývalé zbrojnice. Krov nad anglickým traktem je tvořen hambalkovým krovem s ležatou stolicí (Obr. 10), jehož zavětrování je prováděno pomocí ondřejských křížů (Obr. 11), které jsou kotveny pomocí tzv. prahových vaznic případně mezilehlých vaznic. Obr. 10 Hambalkový krov s ležatými stolicemi Obr. 11: Ondřejský kříž 34

5.1 Konstrukčně typologický rozbor krovu nad anglickým traktem 1. Krov nad hranolovou věží - D1 Základem konstrukce krovu nad hranolovou věží jsou dvě ortogonálně (v pravém úhlu) křížící se krokevní vazby s hambalky a křížem vyztuženými krokvemi, které jsou doplněny dalšími dvěma diagonálními vazbami nad nárožími s pásky spodních hambalků. Užší z těchto dvou hlavních příčných vazeb má rozpětí 8,2 m a sklon krokví 55 ₒ, širší vazba o rozpětí 10,8m a sklonu krokví 48 ₒ. Krokve jsou uloženy do jednoduchých pozednic. Hambalky hlavních příčných vazeb jsou uprostřed přeplátované. Horní hambalky jsou provedené pouze v užší středové vazbě a u obou nárožních vazeb. Všechny jsou ve stejné úrovni, uprostřed vzájemně přeplátované. Spoje vzpěr s hambalky a krokvemi jsou provedené jednostranně rybinovitým přeplátováním zajištěným kovanými hřeby s obdélnou hlavou. Tesařské stavební číslování je provedeno úzkými záseky ve tvaru římských číslic V a X. Číslování záseky postupuje po krokvích od východního rohu k severnímu. Při jižním nárožní krokví se objevují i křížky kreslené rudkou. Na povrchu trámů tvořících krov se také nachází velké množství nápisů a letopočtů. Nejstarším z nich je datum 1776, které je vykreslené tužkou na boční straně hambalku užší z dvojice hlavních příčných vazeb (Bláha 2003). 2. Krov nad starým purkrabstvím D2 Krov o rozměrech 10,2 m má krokve sklonu 47 ₒ (Obr. 12). Krokevní konstrukce se dvěma úrovněmi hambalků je ve spodní části podélně vázaná plně vyvinutou ležatou stolicí. Podélné zavětrování ležaté stolice tvoří ondřejské kříže. Sedlová střecha má celkem třináct příčných vazeb, které jsou rozděleny pěti plnými vazbami na čtyři stejná pole. Mezilehlé vazby v rozestupech 1,0 m jsou v každém poli dvě, všechny mají vazné trámy. Konce vazných trámů jsou skryté v cihlové nadezdívce koruny zdiva. 35

Dolní hambalky jsou do krokví připojené čepováním, zatímco horní hambalky jednostranně rybinovitým přeplátováním. Většina spojů je zajištěna hřeby z tvrdého dřeva, pouze středy vazných trámů v mezilehlých vazbách jsou vyneseny pomocí kovaných svorníků utažených železnými klíny. Mezi krokvemi 9. a 10. příčné vazby na jihozápadní straně je v krovu upraven původní stavební otvor pro transport materiálu do podkroví, který je dnes zakryt střešní krytinou (Bláha 2003). Obr. 12 : Pohled na krov v části D2 3. Krov nad spojovacím krčkem D3 Tato jednoduchá krokevní konstrukce je stavebně mladší a je tvořena pouze třemi příčnými vazbami. Do půdního prostoru ústní schodiště s dřevěnými stupni, k jehož severozápadní straně přiléhá půdorysně mírně natočená první vazba krovu bývalé sýpky (D4), která je od zbytku dodatečně oddělena omítanou zdí se segmentovaně zaklenutým průchodem. 36

4. Krov nad bývalou zbrojnicí D4 Nosnou konstrukci tvoří vyspělá forma hambalkové konstrukce s ležatými stolicemi. Krov o rozpětí 13,70 m má krokve o sklonu 45 ₒ (Obr. 13). Jde o krokevní krov se dvěma úrovněmi hambalků, který je ve spodní části podélně vázaný plně vyvinutou ležatou stolicí doplněnou v plných vazbách středověkými věšáky s příčnými vzpěrami opřenými do hambalků. Podélné zavětrování ležaté stolice tvoří zdvojené ondřejské kříže. Vazné trámy jsou kampované. Krov tvoří 34 příčných vazeb v osových rozestupech 1,1 m 1,2 m. Celkem je zde 11 polí se dvěma mezilehlými vazbami, kde všechny mají vazné trámy. Spodní hambalky jsou do krokví čepované, horní pak jednostranně rybinovitě přeplátované. Částečně zapuštěná čepování na příčných páscích ležatých stolic zajišťují dvojice dřevěných hřebů, které původně zajišťovaly většinu spojů v konstrukci. Při zesilování krovu byly však tyto hřeby nahrazeny ocelovými svorníky. Tesařské číslování je podobně jako v části D1 tvořeno úzkými záseky, které byly provedeny dvěma různými nástroji sekyrou (stopou o délce 7 cm - 8 cm) a dlátem šířky 4 cm. Značení postupuje od jihovýchodu k severozápadu (Bláha 2003). Obr. 13 : Pohled na krov v části D4 37

6. Výsledky 6.1 Identifikace druhu dřeva Pro dendrochronologické datování je nutné znát druh dřeva, ze kterého je krov tvořen. Z tohoto důvodu byly vzorky podrobeny mikroskopické analýze, na jejímž základě bylo možno jednoznačně určit, z jakého druhu dřeva jsou vzorky tvořeny. Ze vzorků byly pořízeny tři základní řezy: příčný (Obr. 14), radiální (Obr. 15) a tangenciální (Obr. 16). Podle určitých znaků (ostrý přechod mezi jarním a letním dřevem) se předpokládalo, že dva ze vzorků jsou tvořeny borovicovým dřevem, ale mikroskopická analýza prokázala, že všechny vzorky jsou ze dřeva jedlového. Jedle Jedlové dřevo je charakteristické absencí pryskyřičných kanálků. Pro jednoznačné určení je rozhodující typ dřeňového paprsku, který je v případě jedle homocelulární, dále počet parenchymatických buněk v dřeňovém paprsku na radiálním řezu, který se pohybuje mezi 15-40 a dalším důležitým znakem je typ a počet teček v křížovém poli, kde se stýkají parenchymatické buňky dřeňového paprsku s vertikální tracheidou. U dřeva jedle je křížové pole v jarním dřevě taxoioidní a v letním piceoidní. (Vavrčík et al. 2002). Obr. 14: Příčný řez jedle (http://wood.mendelu.cz) 38

Obr. 15: Radiální řez jedle (http://wood.mendelu.cz) Obr. 16 : Tangenciální řez jedle (http://wood.mendelu.cz) 39