Tematický blok 4.1 - Metody odborné práce, tvorba textu ZP, formální podoba ZP Obsah kapitoly Studijní cíle Doba potřebná ke studiu Pojmy k zapamatování Úvod Seznámit studenty s hlavními metodami odborné práce. Vysvětlit zásady výběru vhodných metod odborné práce pro zpracování ZP. Seznámit studenty s hlavními zásadami stylizace textu v odborné práci. Po absolvování 4. bloku předmětu by studenti měli: porozumět vybraným metodám odborné práce, dokázat rozlišit pojmy základní výzkum, aplikovaný výzkum, výzkumné metody, výzkumné techniky, empirické metody výzkumu, teoretické metody výzkumu, normativní přístup ke zkoumání systému, deskriptivní přístup ke zkoumání systému, umět provést výběr metod odborné práce pro zpracování ZP, umět vhodně stylizovat text pro účely ZP. Studium Vám zabere 60 minut. Projití příkladů a nácvik tvorby vlastních bibliografických citací dalších 60 minut. Metoda odborné práce, základní výzkum, aplikovaný výzkum, výzkumné metody (pozorování, pokus (experiment), dotazník, anketa, rozhovor (interview), hodnocení (evaluace), srovnání (komparace), vysvětlení (interpretace), případová studie, analýza produktů, meta-analýza, rešerše, scientometrická metoda, škálování), výzkumné techniky (testování, sociometrické techniky, obsahová analýza, sémantický diferenciál, asociační techniky, delfská metoda, biografie (autobiografie)), empirické metody výzkumu (vybrané techniky měření), teoretické metody výzkumu (metody logické: abstrakcekonkretizace, analýza-syntéza, indukce-dedukce; metody modelování a formalizace), normativní přístup ke zkoumání systému (analýza a syntéza minulosti, současnosti a predikce budoucnosti), deskriptivní přístup ke zkoumání systému (empirický rozbor, metodou je empirický výzkum), formy výzkumné činnosti, které nemají atributy výzkumu (průzkum, výzkumná sonda, šetření). Student by měl být před započetím práce na své závěrečné práci vybaven znalostmi o hlavních metodách odborné práce. Měl by pochopit zásady výběru vhodných metod odborné práce pro zpracování ZP a být schopen takovéto metody ve své práci pouţít. Pouţitím vhodných vědeckých metod ve své závěrečné práci student naplňuje parametry, které jsou na tento typ prací kladeny.
Výkladová část 1 METODY ODBORNÉ PRÁCE; VÝBĚR METOD ODBORNÉ PRÁCE PRO ZPRACOVÁNÍ ZP 1.1 Výzkum a studentská odborná práce BP a DP jsou odbornými pracemi, které spadají do nejniţší úrovně vědecké práce, touto úrovní jsou Technické zprávy. Většinou to bývá první studentův pokus o odbornou práci. Účelem závěrečné práce je, aby cíl práce, její zpracování i výsledky korespondovaly se studentovým studovaným oborem a aby svým tematickým zaměřením usnadňovaly jeho pokus o vědeckou práci. U DP jsou logicky vyšší poţadavky neţ na bakalářskou práci a práce bez standardního odborného postupu a zpracování nemůţe být dobře hodnocena. Výzkum je základním předpokladem teoretického i výzkumného pojetí závěrečné práce studenta jako podmínky úspěšného zakončení jeho studia na vysoké škole. 1.1.1 Základní pojmy Výzkum - systematizované vědecké poznávání. Slouţí k poznání, systematizaci a zařazení zkoumaných jevů, odhalení vztahů a funkcí, zjištění souvislostí a kauzálních vztahů. Je orientován na analýzu, poznání stavu, odhad změny a hledání nástrojů řízení. 1 Průzkum - jeho poţadavky jsou zpravidla orientačního rázu, poskytují informace kvalitativního charakteru s tím, ţe případné chyby budou v praxi eliminovány. Předvýzkum - výzkum před výzkumem, slouţí k ověřování metodických nástrojů. Sonda - mapování neznámého a velmi zúţeného problému, zpravidla v přípravné etapě. Pilotní studie - je prováděna na malé skupině vybrané z populace, kterou chceme studovat. Nejčastěji pouţíváme kvalitativní postup (nestandardizovaný rozhovor). Cílem je zjistit, zda informace, kterou poţadujeme, skutečně existuje a je dosaţitelná. Pretest - cílem je vyzkoušet spolehlivost a pouţitelnost techniky a nosnost otázek. 1 SURYNEK, Alois. Základy sociologického výzkumu. 1.vyd. Praha: Management Press, 2001, 160 s. ISBN 80-726-1038-4. s. 29. 2
Výzkum od stolu - desk research pracuje se sekundárními daty. Terénní výzkum - field research pracuje s primárními daty. Projekt výzkumu - základní dokument přípravy výzkumu. Obsahuje metodické a strategické podrobnosti úkolu (cíle, formulace problému, teoretická východiska, hypotézy, navrţení výběrového souboru, metody, procedury, techniky, způsob sběru dat, časový rozvrh). 1.1.2 Výzkum a jeho etapy Jednotlivé části výzkumné akce: 1. Přípravná: o podmínky, o určení jedince, populace, sledovaných jevů, o znalost problému-současný, historie, o finanční a časové moţnosti, jak má být výsledků vyuţito, o projekt. 2. Realizační: o posloupnost a provedení výzkumu, o pilotáţ, o předvýzkum, o sběr dat a jejich uloţení. 3. Vyhodnocovací: o analýza dat, testy hypotéz, závislosti, analýzy vícerozměrné, diskriminační, faktorové aj., o interpretace dat, o závěrečná zpráva a návrhy na opatření. Výzkum je systematický způsob řešení problémů, kterým se rozšiřují hranice vědomostí lidstva. Výzkumem se potvrzují či vyvracejí dosavadní poznatky, anebo se získávají nové poznatky. 2 Vědecký výzkum lze stručně rozdělit na základní a aplikovaný: Základní výzkum je chápán jako výzkumná činnost, která je zacílena na řešení klíčových problémů, jeţ stojí například před jednotlivými vědními obory, a tento druh se bude jen výjimečně vyskytovat ve studentských pracích (výjimku můţe tvořit práce studenta, který se podílí na výzkumném úkolu např. GAČR). Aplikovaný výzkum je zaměřen na to, aby jeho výsledky byly vyuţitelné při řešení konkrétních problémů praxe, proto se bude vyskytovat ve většině prací. Podle cíle a zaměření výzkumu je moţné rozlišit další druhy výzkumů, jako: výzkum ověřovací, kontrolní, verifikační, srovnávací, retrospektivní, deskriptivní apod. 3 2 GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Překlad Vladimír Jůva. Brno: Paido, 2000, Edice pedagogické literatury. ISBN 80-859-3179-6. s. 11. 3 ZICH, František. Úvod do sociologického výzkumu. 1. vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2004, Eupress. ISBN 80-867-5419-7. s. 5. 3
Je však nutno upozornit, ţe v rámci BP a DP se ve velké míře setkáváme spíše s formami výzkumné činnosti, které nemají všechny atributy výzkumu a které F. Zich diferencuje takto: - Průzkum: jeho cílem je získání popisu nebo základní orientace v daném problému. - Výzkumná sonda: neúplné zkoumání některého z dílčích výzkumných problémů. - Šetření: takové druhy výzkumné činnosti, které směřují k získání empirického materiálu. 4 Výzkum, který by měl být součástí BP a DP v její praktické části, má několik etap. Tyto etapy výzkumu po sobě následují a také se překrývají. Výzkum vyţaduje organizaci a plánování a také určitý čas pro realizaci. 1.1.3 Stanovení výzkumného problému Výzkum se zahajuje stanovením výzkumného problému. Je nutné přesně definovat, co chceme zkoumat. Výzkumný problém je základem, od kterého se odvíjí další postup. Jedna z definicí uvádí, ţe vědecký výzkum je systematické, kontrolované, empirické a kritické zkoumání hypotetických výroků o předpokládaných vztazích mezi přirozenými jevy. 5 Často naráţíme na problém validity (měří se to, co se měřit má), reliability (opakované měření podává stejné výsledky, pokud se objekt nezměnil), reprezentativnosti a objektivizace. Kritériem výzkumné práce je její společenská uţitečnost a praxe. 1.1.4 Informační příprava výzkumu Studentská odborná práce by měla začínat jiţ při sestavování řešeného problému předběţnou teoretickou analýzou. V této části práce se soustřeďujeme na studium příslušné odborné literatury a seznámení se se současným stavem poznání dané problematiky, nebo prostředím kde vybraný problém budeme řešit (podnikem, organizací, komunitou). Patří sem také konzultace (nejen s lektory) a rozhovory s příslušnými odborníky. Je nepřípustné, aby student při řešení zadání své závěrečné práce vycházel převáţně z jedné základní publikace nebo v horším případě jen z přednášek. Je také neţádoucí, aby se nekonaly konzultace s učiteli a vedoucím závěrečné práce. Pro poznání stavu ve sledované oblasti je nutné zvládání práce s odbornou literaturou, a v současné době vyhledávání informací na 4 ZICH, František. Úvod do sociologického výzkumu. 1. vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2004, Eupress. ISBN 80-867-5419-7. s. 6. 5 KERLINGER, F. N. Základy výzkumu chování. Praha: Academia, 1972. s. 27. 4
Internetu. Tato základní příprava nám umoţní vyvarovat se řešení jiţ vyřešeného nebo opakování stejných chyb (o kterých se většinou dozvíme aţ ke konci práce). S teoretickou analýzou souvisí problém definování pojmů. Je nutné definovat pojmy tak, aby byly uchopitelné. 6 Formulovaný problém by měl být konkrétní, jednoznačný a měl by mít moţnost empirického ověření. 1.1.4.1 Příprava výzkumných metod Je nutné zváţit jakou výzkumnou metodu a v rámci ní i to, jaký výzkumný nástroj budeme pouţívat. Volba metod závisí na vymezení zájmových oblastí zadané problematiky i způsobů jejich zpracování. Metody je třeba volit tak, aby umoţňovaly objektivně správný způsob získání a zpracování dat tak, aby byl naplněn cíl práce. Není výhodné tvořit vlastní výzkumné nástroje. Je potom nutné provést předvýzkum pro ověření výzkumného nástroje. 1.1.4.2 Sběr a zpracování údajů Zde se jiţ jedná o konkrétní realizaci a pouţití výzkumného nástroje. Data se doporučují zpracovávat do přehledů v tabulkách a grafech. Vţdy by měla být doprovázena alespoň stručným komentářem, který se týká způsobu jejich získávání, vypovídací schopnosti, budoucího určení a pouţití apod. Jde prakticky o tvorbu strukturovaných dat k pořizovaným datům, tedy metadat. 1.1.4.3 Interpretace údajů a výzkumné zprávy Výsledky je potřebné vysvětlit a dát do vztahu s dosavadním poznáním (uvedeném v teoretické části práce). Vlastní výzkum v praxi končí sepsáním výzkumné zprávy. V BP a DP jsou uvedeny závěry a popřípadě diskuse či komentář k dosaţeným výsledkům. Mohou zde být také uvedeny doporučení pro praxi, pro řízení firmy, pro řešení problémů apod. 1.1.5 Výzkum a jeho nástroje Při práci na ZP se obvykle vychází ze základů empirického výzkumu pouţívaného v pedagogice. Pro bakalářské a diplomové práce se často volí metody kvantitativního výzkumu, pro který je charakteristické ověřování hypotéz vytvořených na základě existující teorie i zkušeností autora 6 CHRÁSKA, M. Základy výzkumu v pedagogice. Olomouc: Pedagogická fakulta UP v Olomouci, 1993. ISBN 80-7076-287-0. 5
ZP. Méně často se vyuţívá výzkum kvalitativní. Nástroje výzkumu: Pro dosaţení cíle a ověření hypotéz vyuţíváme nástroje výzkumu. Patří k nim výzkumné metody a techniky. Pro zdar práce je zásadní volba vhodného (validního) nástroje poskytujícího přesná, spolehlivá (reliabilní) data. Validitou se rozumí schopnost metody zjistit to, co se zjistit podle cíle výzkumu má. Reliabilitou se označuje přesnost, spolehlivost nástroje pouţitého ve vybrané metodě. Metody 7 pouţívané ve výzkumu dávají návod, jak postupovat. Je to označení pro proceduru sledovanou při výzkumu (procedura znamená způsob organizace výzkumu). Technikou se rozumí přesně stanovený nástroj pro shromaţďování, analýzu a vyhodnocování dat výzkumu. Některé výzkumné techniky existují v hotové podobě, např. standardizované texty nebo systémy pozorování. Často se však tvoří pro konkrétní výzkum vhodné nástroje (např. dotazníky, ankety). Je to velmi důleţitá část práce a její autor by se měl seznámit se zásadami tvorby příslušného nástroje a před jeho pouţitím konzultovat s vedoucím práce. Systém třídění metod a technik pedagogického výzkumu: 8 METODY TECHNIKY - pozorování, - testování, - experiment, - sociometrické techniky, - dotazník, - obsahová analýza, - rozhovor, - sémantický diferenciál, - evaluace, - asociační techniky, - případová studie, - delfská metoda, - analýza produktů, - biografie (autobiografie). - metaanalýza, - scientometrická metoda. Odlišné třídění metod výzkumu rozděluje metody pedagogického výzkumu na metody empirické, teoretické a historicko-srovnávací. 9 K empirickým metodám řadí: pozorování, experimentální metodu, dotazníkovou metodu, metodu rozhovoru (interview), obsahovou analýzu a vybrané techniky měření. K teoretickým metodám, které zahrnují mnoţinu metod vyuţívajících principy logiky a logického myšlení (metody logické) patří trojice 7 Metodou rozumíme promyšlený, objektivně správný způsob (postup, prostředek) nebo soustavu způsobů, které umoţňují nalezení nebo objasnění vědeckých poznatků a zákonitostí, umoţňujících poznat daný objekt. 8 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník: 3. doplněné a aktualizované vydání. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2. 9 SKALKOVÁ, J. a kol. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. 2.vyd. Praha: SPN, 1983. 6
párových metod, abstrakce-konkretizace, analýza-syntéza, indukcededukce. Patří sem také metody modelování a formalizace. K novým poznatkům se také dochází sběrem a interpretací dat získaných pozorováním osob a jevů (pozorování, experiment, případová studie), dotazováním (dotazník, interview, případová studie) nebo hodnocením produktů naměřených hodnot, prostudovaných prací atd. (analýza produktů, metaanalýza, scientometrická metoda, evaluace). Základní logické metody odborné práce se samozřejmě v praxi konkrétního vědeckého výzkumu vzájemně doplňují, kombinují a ve svém účinku překrývají a tím vytvářejí i určitou synergii. Základními přístupy ke zkoumání jsou normativní a deskriptivní. Normativní přístup ke zkoumání systému vychází z podrobné analýzy a navrhuje teoretické postupy, jak by to mělo být. Metodou je analýza a syntéza minulosti, současnosti a predikce budoucnosti. Deskriptivní přístup je zaloţen na empirickém rozboru jiţ existujících a uskutečněných systémů a ukazuje, jak to ve skutečnosti je. Metodou je empirický výzkum. 10 1.1.6 Kvalitativní a kvantitativní výzkum Pro výzkumy kvantitativní povahy, které vyuţívají deduktivní metodu, je charakteristický velký vzorek, technika dotazníku a pouţití matematicko-statistické procedury. Zkoumají se jevy relativně jednoduché a do určité míry poznané a očekávané v určitém rozsahu, zastoupení, frekvenci a intenzitě. Tyto charakteristiky jevů se uplatňují při formulaci problému do hypotéz tak, ţe operacionalizací se převádějí do souboru ukazatelů, které jsou zajišťovány na velkých souborech. Cílem kvantitativního výzkumu je měření sledovaných charakteristik a jejich souvislostí. Dedukce vychází z teorie nebo obecně formulovaného problému, který je přeloţen do jazyka hypotéz. Na základě vyhodnocení empirického materiálu hypotézy buď přijmeme, nebo zamítáme. Kvalitativní výzkum, zaloţený na indukci, má za cíl postupné vytváření teorie, kdy na relativně malém vzorku pouţíváme kvalitativních technik (zúčastněné pozorování, hloubkové nestandardizované rozhovory, studium dokumentů a biografií, anketu). 10 MOLNÁR, Z. Úvod do základů vědecké práce: SYLABUS pro potřeby semináře doktorandů. Praha: Katedra informačních technologií, Vysoká škola ekonomická, [2006]. Dostupné z: http://kit.vse.cz/kit/wcms_kit.nsf/0/69d61dcc0411e102c125721f0056b320/$file/zaklady_vedecke_pr ace.doc 7
Úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti, především jejich existenci a strukturu, vlastnosti a funkce, vytváření adekvátního popisu a odhalování souvislostí mezi jevy. Výzkumná strategie je slabě strukturovaná, povaha dat je bohatá a hloubková. 11 Induktivní metoda začíná zpravidla pozorováním a rozhovory, ve kterém pátráme po pravidelnostech a ty pak popíšeme ve formě předběţných závěrů. Ty opět ověřujeme dalším pozorováním. Konečným výsledkem je nová tzv. zakotvená teorie. 1.1.6.1 Kvantitativní výzkum V přípravné fázi kvantitativního výzkumu se veškeré činnosti odvíjejí od předmětu, účelu a cíle výzkumu. Příprava spočívá ve studiu pramenů, literatury a dostupných materiálů a dat souvisejících s předmětem výzkumu, které směřují k vypracování výzkumného projektu. Analýza zkoumaného jevu směřuje do jeho hypotetického modelu. Hypotéza je pojímána jako vědecké tvrzení, které vychází z nějaké vědecky ucelené koncepce a obsahuje nové poznání. Základní hypotézy se rozvádějí na pracovní a prostřednictvím operacionalizace umoţňují přechod k empiricky měřitelným ukazatelům a stanovení jednotlivých měřených dimenzí: 12 kvantifikace - převádění kvalitativně různorodých znaků na jediný kvantitativní znak (kvantum), který je číselně vyjádřitelný, s moţností srovnání a pouţití matematickostatistické procedury, škálování - převedení rozprostřeného jevu jedné kvalitativní charakteristiky do podoby číselné posloupnosti v jedné nebo více dimenzích. Škály musí měřit a diferencovat. Škály se liší z hlediska moţností a rozsahu matematicko-statistického zpracování. Úspěšnost operacionalizace a měření je popisována pojmy validita a reliabilita. Ve výzkumné praxi se nejčastěji pouţívají následující škály: 1. nominální (modus) - číselné označení pozice, pojmenování (bydliště, povolání aj.), 2. ordinální (medián) - stanoví pořadí, vyjadřuje vztah poloţek na škále (větší-menší), 3. intervalové-kardinální (průměr) - vyjadřuje vzdálenost mezi body, rozměr kontinua (např. kontinuum pětibodové stupnice spokojenosti od 1-vysoká do 5-nízká). Typ pouţitých znaků udává techniku sběru dat, proceduru i metodu a 11 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-522-1. s. 22. 12 BURIÁNEK, J. Systémová sociologie: Problém operacionalizace. Praha: UK, 1993. 136 s. ISBN 80-7066- 842-3. 8
rovněţ vytváří poţadavky na velikost souboru. Problematika výběru souboru Ve výzkumu pracujeme s různě velkými skupinami - záleţí na zkoumaném problému a pouţívané metodě. Základní soubor (populace) - soubor jednotek, o kterém předpokládáme, ţe jsou o něm naše závěry platné. Seznam prvků základního souboru, jeho úplnost, přesnost a adekvátnost jsou základem výběru. Základním souborem na úrovni regionu nebo jiného územního celku je jeho sociální mapa (prostorové rozdělení socio-ekonomicko-demografických ukazatelů v určité oblasti). Výběrový soubor skupina jednotek, které skutečně pozorujeme, tvoří vzorek. Rozsah výběru je dán řešeným úkolem. Musíme najít postup, aby výsledky, které na vzorku získáme, byly co nejvíce podobné těm, které bychom získali na celé populaci - tzv. reprezentativní soubor. Můţeme pouţívat několik způsobů výběru, záleţí na typu zkoumaného problému: 1) Nenáhodné (empirické) výběry, nejsou zárukou reprezentativnosti: a) Kvótní výběr - imituje ve struktuře vzorku známé vlastnosti populace. Můţe být pouţit pouze na populaci, kterou dobře známe, musíme v něm zachovat strukturní proporce (kvóty) podle vybraných znaků populace. Umoţňuje vytváření účelových podsouborů. b) Účelový výběr - je zaloţen pouze na úsudku výzkumníka. Provádí se ve známých pospolitostech (např. představitelé firem, akademičtí funkcionáři apod.). c) Snowball sampling technika - spočívá ve výběru jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným členům naší cílové skupiny. Spočívá v nabalování těch, kteří mohou k problému něco říci, a to aţ do saturace. 2) Náhodný (pravděpodobnostní) výběr - je takový, ve kterém kaţdý element populace má stejnou pravděpodobnost, ţe bude do vzorku vybrán. Reprezentuje všechny známé a neznámé vlastnosti populace. Jsme u něj schopni odhalit, jak se vzorek liší od populace. Dále rozlišujeme např. prostý náhodný výběr s vracením, prostý výběr bez vracení, systematický výběr, sériový, vícestupňový výběr. Jednotlivé kroky kvantitativního výzkumu: 13 1. Formulace teoretického nebo praktického sociálního problému. 2. Formulace teoretické hypotézy. 13 DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-822-9. s. 120. 9
3. Formulace souboru pracovních hypotéz. 4. Rozhodnutí o populaci a vzorku. 5. Pilotní studie. 6. Rozhodnutí o technice sběru informací. 7. Konstrukce nástrojů pro tento sběr dat. 8. Předvýzkum. 9. Sběr dat v terénu. 10. Analýza dat. 11. Interpretace, závěry, praktická doporučení a teoretické zobecnění. 1.1.6.2 Kvalitativní výzkum Hlavním úkolem kvalitativního výzkumu je ukázat, jak lidé v kaţdodenní situaci rozumí probíhajícím procesům, jak je zvládají a jak provádějí akce. 14 Je zde intenzivnější kontakt s terénem a ţivotní situací. Plán výzkumu zahrnuje cíl výzkumu a jeho průběh, vyjasňuje rámcové podmínky, které určují komunikační moţnosti mezi zkoumanými a výzkumníky. Mezi specifické plány kvalitativního výzkumu patří: Případová studie - se snaţí o zachycení sloţitosti případu, popis vztahů v jejich celistvosti. Případová studie vypráví historii ohraničeného systému. V případové studii musí být určen objekt výzkumu, zvoleny studované fenomény, témata, problémy, musí se hledat vzorce v datech, které mají vztah k problémům, triangulovat klíčová pozorování a datový základ interpretace, vybírat alternativní interpretace, které se budou porovnávat a navrhnout základní tvrzení a zobecnění o daném případě. Analýza dokumentů - nejen listinné dokumenty (texty, filmy, CD apod.). Rozlišujeme na primární a sekundární dokumenty, dál podle tvůrce dokumentu na institucionální (hlášení, návrhy) nebo osobní (dotazníky, dopisy, deníky apod.). Na výběru dokumentu se podílí subjektivita. Biografický výzkum - představuje formu zkoumání lidského ţivota. Jde o rekonstrukci a interpretaci průběhu ţivota, tj. posloupnost faktických událostí. Někdy se snaţí srovnáním biografií nalézt podobnosti a vzorce ţivotních drah a přispět k osvětlení společenských nebo osobních fenoménů. Kromě rozhovoru se zde uplatňují i další materiály, jako deníky, zápisníky, dopisy, studijní zápisy aj. Při vyhodnocování jde o konstrukci, exemplifikaci nebo vytváření typů. Etnografický terénní výzkum - se pouţívá v různých souvislostech (pedagogický výzkum, výzkum komunit). Má volnější strukturu, výzkumník se snaţí odpovědět na to, co se děje v určitých situacích, co tyto události znamenají pro 14 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. 243 s. ISBN 80-7184-522-1. 10
účastníky, co k tomu musí vědět, co udělat, apod. Etnografie znamená hloubkovou analytickou studii, která má zachytit pravidla a tradice určité skupiny lidí (analýza jazyka, chování, postojů, pocitů aj.) prostřednictvím pozorování a rozhovorů. Vedle klasického, kritického, systematického a interpretativního přístupu existují i osobní etnografické studie zachycující v delším časovém období jednu osobu v přirozeném prostředí (učitel, manaţer, politik). Akční a kritický výzkum - akční výzkum představuje alternativu ke standardnímu výzkumu a je navrţen tak, aby způsobil sociální změnu. V jeho rámci výzkumníci sbírají a uspořádávají data s cílem odhalit problémová místa nebo nespravedlivé praktiky a podávají návrhy na změny. Výsledky jsou převáděny do praxe jiţ v jeho průběhu, a tím ji mění. Kvalitativní evaluace - znamená proces posuzování a hodnocení podstaty, hodnoty a ceny zkoumaného objektu a procesu s cílem provést určitá rozhodnutí o přijetí, odmítnutí nebo formulaci přijaté strategie na určité úrovni rozhodování. V oblasti školství je důleţitým prostředkem řízení vzdělávacích procesů (vyhodnocování výukových programů, materiálů k zajištění výuky, metod výuky, učitelů, studentů apod.). Kvalitativní evaluace na rozdíl od kvantitativní nepředpokládá existenci objektivních kritérií, ale snaţí se zjistit efekty intervencí nebo programů (vstupní měření před programem a výstupní) a pochopit mechanismy, které leţí v podstatě těchto intervencí. Vychází se přitom z toho, ţe význam a cena hodnocené akce nebo programu závisí na osobních postojích, hodnotách a perspektivách těch, kteří provádějí vlastní posuzování. Proto zde hraje velkou roli volba osob, které se budou angaţovat. Problematika výběru v kvalitativním výzkumu se neopírá o populaci, ale o zobecnění teorie a výběr relevantních osob. Obvykle pouţíváme dvě strategie výběru: Předem daná struktura výběru je dána demograficky, mírou poţadovaného zastoupení, někdy je vyčerpávající (skupina studentů). Postupné určení výběrové struktury v průběhu a procesu vyhodnocování dat, tj. sběr dat je řízen vznikající teorií a ukončen teoretickou saturací, tzn., nepředpokládá se, ţe další případy přinesou nové poznatky. Návrh kvalitativního výzkumného projektu: 15 1. Jasné a stručné shrnutí, co se bude dělat a jaké jsou cíle výzkumu. 2. Hlavní část - základní motivace výzkumu, teoretické zakotvení a definice výzkumných otázek, včetně přehledu relevantní literatury. 15 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. 243 s. ISBN 80-7184-522-1. 11
3. Popis plánu - metody a moţnosti změn, sběr dat, jejich zpracování a analýza. 4. Rozvaha o proveditelnosti projektu, zvl. z hlediska financí a řešení etických otázek, které ve výzkumu nastanou. 5. Při psaní návrhu se objevují potíţe v tom, ţe předpokládáme modifikaci a formování výzkumu v jeho průběhu. 1.1.7 Vybrané typy výzkumu Akční výzkum je druh pedagogického výzkumu. Jeho výsledky nelze zevšeobecňovat (to je aţ sekundární záleţitostí), jsou pouţitelné jen pro podporu důleţitých rozhodnutí o specifických problémech ve specifických situacích. Akční výzkum je ztotoţňován s otázkou Co se stane, provedu-li nějakou změnu?, zatímco tradiční výzkum podává závěry o přirozenosti světa. Oba přístupy k pedagogickému výzkumu se nemusí odlišovat metodikou (kvalitativní versus kvantitativní, experimentální versus neexperimentální), ale jejich podstatný rozdíl spočívá v otázce Proč daný výzkum provádím?. 1.1.7.1 Dotazníková metoda Dotazníková metoda vyuţívá hromadné získávání údajů pomocí písemných otázek v dotazníku; otázky (nebo téţ poloţky) mohou být uzavřené, polozavřené a otevřené. Pouţívají se i poloţky škálové. 16 Dotazníky a ankety jsou písemnou formou standardizovaného rozhovoru, při kterém nemusí docházet k přímému kontaktu s dotazovanou osobou. Dotazovaná osoba písemně odpovídá na otázky nebo reaguje na jednotlivé poloţky dotazníku. Dotazník je vhodnou metodou pro hromadné zjišťování dat. Pouţívá se v případech, kdy je nutno zjistit údaje od většího počtu subjektů, respondentů. Vzhledem k tomu, ţe autor dotazníku nemá přímý styk s dotazovanými osobami, je nutno věnovat přípravě dotazníku velkou pozornost. Musí být srozumitelný a jasný. Respondent by neměl mít moţnost svou stylizací ovlivňovat objektivitu výsledků dotazníku. Autor dotazníku, by měl dotazník přizpůsobit skupině respondentů, která je specificky charakteristická (pohlaví, věk, vzdělání, povolání, schopnosti). Vhodné je respondenty motivovat k odpovědím (nejen dárkem), tazatel by je měl přesvědčit o uţitečnosti a důleţitosti jejich odpovědí a poděkovat jim za spolupráci. Autor dotazníku musí mít jasnou představu o cíli výzkumu, aby mohl vhodně formulovat otázky a správně interpretovat získané odpovědi. Pro studenty je vhodné koncepci dotazníku konzultovat s vedoucím ZP, nebo s odborníky z řad sociologů, nebo psychologů. 16 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. s. 121. 12
Kladem dotazníkového šetření je ekonomičnost při získávání dat od větších souborů respondentů, jednotnost v otázkách, nebo nabízených odpovědích. Pozitivem je relativní snadnost zpracování získaných údajů a jejich vyhodnocování. Při zpracovávání dotazníků a provádění statistických šetření by měly být vyuţívány softwarové nástroje pro zpracování statistických dat. 1.1.7.2 Anketa V psané formě se ještě vedle dotazníku vyskytuje anketa, kterou můţeme přiřadit ke kvalitativní technice dotazování. Často se pouţívá, stejně jako níţe popisovaný nestandardizovaný rozhovor v pilotní studii. (Je prováděna na malé skupině vybrané populace, kterou chceme studovat. Cílem pilotní studie je zjistit, zda informace, kterou poţadujeme, v naší populaci vůbec existuje.) Otázky jsou většinou formulovány volně a zaměřeny na úzký výsek problému. Jejich zpracování provádíme kategorizací. 1.1.7.3 Interview (rozhovor) Interview (rozhovor) je metoda výzkumu spočívající v dotazování. Můţe se pouţívat interview nestrukturovaný (nestandardizovaný), častý např. v kvalitativním výzkumu, strukturovaný (standardizovaný) nebo skupinový, řízený, náhodný, skrytý, panelový atd. Z hlediska formy můţeme rozdělit rozhovor na osobní a neosobní (telefonický, elektronický), nebo v kombinace s písemnou formou (např. delfská metoda). V této metodě dochází k přímému kontaktu tazatele se zkoumanou osobou. Podle počtu účastníků, kteří jsou dotazováni, rozlišujeme individuální a skupinový rozhovor. Začíná se zpravidla navazováním přátelského vztahu mezi respondentem a výzkumníkem. Předností této metody je moţnost tazatele moderovat rozhovor, reagovat na odpovědi tázaného, popř. upřesnit otázky, nebo ověřit, zda tázaný správně pochopil poloţenou otázku. V závislosti na slovní i mimoslovní reakci dotazovaného by měl tazatel přizpůsobit svůj přístup, strategii vedení rozhovoru. Jako nevýhodu v pouţití této metody lze spatřovat vlivy sympatií či antipatií na obou stranách účastnících se rozhovoru, které mohou usnadnit, nebo zkomplikovat moţnost získání potřebných informací. Předpokladem úspěšného rozhovoru je jeho příprava (ujasnění si cíle rozhovoru, vypracování jeho plánu, formulace otázek, zařazení kontrolních otázek, atd.). Osoba tazatele by měla být člověkem, který vzbuzuje důvěru, srdečnost, upřímnost a porozumění pro problém dotazovaného. Tazatel by měl taktně vézt rozhovor v přirozené atmosféře. 13
Kvalitativní rozhovor Vyţaduje dovednost, porozumění a umění naslouchat. Pro jeho konstrukci platí v podstatě to, co jiţ o otázkách obecně bylo řečeno. Obsah otázek, jejich řazení i formy se většinou vyjasňují aţ v průběhu rozhovoru, kdy je důleţitá ochota odpovídat. Známe zpravidla jen cíl, a proto je důleţité si předem uvědomit, k jakému časovému období (minulost, přítomnost, budoucnost) a k jaké oblasti (zkušenosti a chování, názory, pocity, znalosti, vnímání a identifikační charakteristiky) se bude vztahovat. Typy kvalitativních rozhovorů: 17 strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami, rozhovor pomocí návodu, neformální rozhovor, etnografický rozhovor, narativní rozhovor, episodický rozhovor, skupinová diskuse nebo vyprávění. Tabulka porovnání dotazovacích technik rozhovor a dotazník: ROZHOVOR Velice pracná a nákladná technika sběru dat, relativně malý vzorek. Časově náročný, limitován časem a vzorkem. Vyžaduje splupráci zaškolených tazatelů. Náklady na prostor. rozptýleném vzorku. Anonymita je málo přesvědčivá. Menší nároky na niciativu respondena. Dotazovaný je respondentem. Úspěšnost dokončených rozhovorů vysoká. DOTAZNÍK Vysoce efektivní technika, může postihnout velký počet jedinců relativně malé náklady. Informace od velkého počtu osob, v krátkém čase. Zřídka vyžaduje tazatele. Nízké náklady na rozptýleném vzorku. Anonymita je přesvědčivá. Vysoké náoky na ochotu respondenta. Otázky může odpovídat někdo jiný. Návratnost dotazníků je nízká. 1.1.8 Všeobecné zásady techniky dotazování Pro precizaci zkonstruované techniky dotazování platí všeobecné zásady: Správné vytyčení problému a jeho rozloţení na jednotlivé otázky (operacionalizace), které se promítají ve výchozích i pracovních hypotézách. Znalost prostředí. Účelnost otázek, jejich logická struktura. 17 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1997. 111-119. 14
Pouţívají se různé systémy jejich systematického třídění. Mezi základní hlediska třídění dotazů patří: otevřené, uzavřené a polootevřené: 1. otevřené-volné: nepředkládají variantu odpovědí, tázaný tvoří odpověď sám, 2. uzavřené: předem stanoveny varianty odpovědí, alternativní, dichotomické, kategorické (ano-ne), selektivní, kafetérie: umoţňující více moţností volby. Např.: o polytomické: vzájemně se vylučující odpověď, disjunktivní: výběr jedné alternativy, např.: Která z uvedených hodnot je pro Vás nejdůleţitější? (1. Rodina, 2. Práce, 3. vzdělání), o o o o o o výčtové (výběr několika z předloţených alternativ), podmiňující, konjunktivní, ve kterých v pořadí vyšší odpověď znamená i odpověď v pořadí niţší např. nejvyšší dosaţené vzdělání, škálové - trichotomické, trojstupňové: např.: Vyhovuje Vám současné zaměstnání? (1. Vyhovuje, 2. Vyhovuje s výhradou, 3. Nevyhovuje), škálové jednostranné stupnice, předpokládají negativní nebo positivní stránku hodnocení, např. srovnání výukových programů (1. stejně kvalitní, 2. trochu méně kvalitní, 3. méně kvalitní, 4. výrazně méně kvalitní), škálové dvoustranné stupnice, např. stupnice od výrazné nespokojenosti (1) aţ po výraznou spokojenost (5) na stupnici 1 aţ 5 slovně, nebo s výraznějším odstupňováním na číselné škále 1-7, polootevřené: dávají nabídku odpovědí, ale pokud si tázaný nevybere, dává svou odpověď v nabízené variantě. Přímé a nepřímé, 1. přímé formou i obsahem, je zřejmý smysl, psychotaktické, uvolňující, dotaz na jiné lidi, 2. nepřímé pouţívají se hlavně v sociálně psychologickém výzkumu a psychologickém výzkumu, jejich cílem je rozvinout spontánní reakci, překonání bariér a autocenzury chování a rozvoj fantazie. Patří sem: projektivní techniky, kdy v sociologickém výzkumu jde spíše o různé: formy idealizace (Jak by měly vypadat vlasy po umytí šamponem?), osobní analogie (Zkuste se vcítit do ), přímé analogie (Kdyby byla liberální strana restaurací, kde by se nacházela a jaká jídla by se tam podávala?), symbolické metafory (Navrhněte barvy na její vlajku). Při výzkumech lze pouţít různé formy perzonifikace a úlohy konstruktivního typu, asociativní postupy - volné slovní asociace, nedokončené věty, bubble test, 15
přiřazovací techniky (výběr z předloţených alternativ v souladu s dosaţenou subjektivní shodou, např.: fyziognomický test - přiřazování vlastností osobě na fotografii, technika nákupních listů - představa o nakupujícím ze seznamu nakoupeného zboţí). Speciální škálovací techniky: o Sémantický diferenciál viz níţe. o Technika párového srovnání - soubor jednotlivostí se uspořádá do dvojic. Respondent vţdy srovnává pouze dvě jednotky mezi sebou a posuzuje je podle určitých kritérií (zajímavost, spokojenost, důleţitost apod.). Mnoţství párů je závislé na počtu jednotek, ale nemělo by jich být více neţ 15. Osvědčuje se uvést jednotlivé páry na kartičky, tím nedochází k ovlivňování jinými. Matematickými postupy se dojde ke kvantitativnímu vyjádření míry preferencí zkoumaných faktorů. Instrumentální a meritorní otázky o instrumentální otázky rozlišujeme na ty, které: vytvářejí správnou atmosféru, průběhové (filtrační a větvící), analytické (k získání podpůrných informací pro analýzu), kontrolní (ověřují věrohodnost), o meritorní otázky zjišťují potřebné informace vztahující se přímo k předmětu zkoumání: popisné, zpřesňující, měřítkové. 1.1.8.1 Pozorování Pozorování je výzkumná metoda, při níţ se sleduje a zaznamenává nebo popisuje činnost lidí, předmětů, se kterými manipulují, prostředí aj. Je to nejstarší a nejjednodušší výzkumná metoda pouţívaná v přírodních i sociálních vědách, pomocí které získáváme poznatky o daném jevu nebo procesu. Pozorování nám umoţňuje postihnout především jevovou stránku, podle které usuzujeme o samotné podstatě. Pozorování je vţdy subjektivní, je cílevědomé vnímání skutečnosti, kdy předmět je přesně určen a vymezen, často zesílen pomocí technických pomůcek, nutná je systematizace a registrace. Pozorování můţe být přímé nebo nepřímé (ze záznamu), strukturované i nestrukturované. Přímé pozorování rozlišujeme dál na kontrolované a nekontrolované. Nekontrolované pozorování dělíme na nezúčastněné (zjevné nebo skryté) a zúčastněné (utajené nebo neutajené). Pro strukturované pozorování se pouţívají inventáře, pozorovací systémy a škály. Při pozorování lze pouţívat různých technik registrace (protokolování) pozorovatelných jevů od speciálně připravených protokolů pozorování, hodnotících stupnic, vytvořených systémů kategorií aţ po pouţití technických prostředků diktafon, video atd. 16
Speciálním typem pozorování je participační pozorování. Participační pozorování neboli zúčastněné pozorování je, kdyţ pozorovatel je členem skupiny, účastní se jejích akcí. Je dlouhodobé, pozorovatel (výzkumník) můţe sledovat jevovou, vnější stránku reality. Je typické pro kvalitativní výzkum. 18 1.1.8.2 Srovnávání Princip metody srovnávání (komparace) spočívá v tom, ţe skutečný jev srovnáváme vţdy s určitou srovnávací základnou. Tuto základnu bereme za normu pro hodnocení. Tak můţeme posoudit zkoumané jevy v jiném časovém období nebo v jiném ekonomickém objektu. Při srovnávání zjišťujeme shodné či rozdílné stránky u dvou či více různých předmětů či jevů. Srovnávání samo vyjadřuje rozdíly určitých jevů, nevyjadřuje však závislost a vztahy. Ke zjištění závislosti mezi jednotlivými jevy je na základě srovnání nutná analýza srovnávaných, jevů a jejich znaku. Srovnávání tedy na jedné straně vyplývá z předchozí analýzy (je jí vymezeno), na druhé straně tvoří východisko pro následný výzkum, který je podrobnější. Pro srovnávání je nutné, aby srovnávané jevy měly stejnou kvalitu, stejný obsah, stejné poloţky a stejnou náplň. To předpokládá i formální shodnost jednotlivých ukazatelů a jejich výpočtu (je nutno zabezpečit výpočet za pouţití stejných metodických principů). Při srovnávání kratších časových období je potřeba zajistit stejné časové vymezení. Kvantitativní srovnáváni určitého jevu se stanovenou srovnávací základnou vyjadřujeme bud' v absolutních rozdílech zkoumaného ukazatele, nebo v relativním čísle, zpravidla v procentech. Při srovnáváni skutečnosti pouţíváme různých srovnávacích základen. Z nich vyplývají různé druhy srovnání: srovnání s očekávaným, poţadovaným výsledkem, srovnávání se skutečností dosaţenou v minulých obdobích, srovnávání s normami a normativy, srovnávání s výsledky dle optimálního modelu, srovnání s jinými podniky. 1.1.8.3 Experiment Experiment (pokus) je vědecká metoda, ve které jsou kontrolovány všechny proměnné veličiny tak, aby se z jejich změn daly vyvodit kvantitativně vyjádřitelné závislosti. Jde o specifický prostředek poznání, který vychází z cílevědomě vyvolané skutečnosti, usměrňované podle potřeb zkoumaného procesu. Pravý experiment musí být opakovatelný a ověřitelný. 19 18 GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice. Brno: Paido, 1996. ISBN 80-85931-15-X. s. 21-27. 19 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. s. 138, 189. 17
Experimenty se pouţívají k ověření hypotézy tak, ţe se za kontrolovaných podmínek zasahuje do situace záměrnou změnou definovaných faktorů a zjišťují se změny. Experiment podle konkrétního cíle vyuţívá kombinace takových metod, jako je pozorování nebo dotazování. Základními pojmy v experimentu jsou nezávislé a závislé proměnné. Nezávislé jsou jen pro experimentální situaci, závislé jsou závislé na nezávislých. Cílem je řízením a změnou nezávislé proměnné zjistit ovlivnění závislé proměnné. V zásadě rozlišujeme experimenty podle míry kontroly podmínek, za kterých probíhají a v tom smyslu je dělíme na laboratorní nebo přirozené. Skutečný experiment musí splňovat následující podmínky: 20 1. Výzkumník musí kontrolovat experimentální proměnnou. 2. Experiment musí pouţít alespoň jednu experimentální a jednu kontrolní skupinu. 3. Objekty musí být zařazeni do těchto skupin náhodně. 1.1.8.4 Analýza klasifikační, vztahová, kauzální Analýza je systematické rozkládání celku na dílčí části, umoţňuje hlouběji proniknout do podstaty zkoumaného jevu a postihnout hlavní články. Cílem analýzy je vymezit a klasifikovat jednodušší prvky sloţitého celku, zjistit a prozkoumat jejich vztahy a souvislosti uvnitř celku a také ve vztahu k jeho okolí. Při posuzování vzájemných vztahů pouţíváme postup od celku k částem, coţ umoţňuje blíţe se orientovat a nalézt hlavní článek a postup od výsledku k příčinám, coţ umoţňuje vymezit obsah a míru působení jednotlivých příčin. Podle obsahu lze analýzu dělit na: klasifikační analýzu, vztahová analýzu, kauzální analýzu. Klasifikační analýza má za cíl uspořádat a vymezit dílčí části určitého sloţitého celku podle jejich společných a rozdílných znaků. Je-li jev zkoumán v celku, lze dospět jen k povrchnímu poznání. Hlubší poznání vyţaduje rozdělit sloţitější celek na jednodušší, dílčí části. Jde o takový rozklad, který umoţní pochopit vzájemné vazby a souvislosti. Lze provádět analytickou klasifikaci a syntetickou klasifikaci. Vztahová analýza zkoumá, zda existují mezi částmi určitého celku 20 DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-822-9. s. 37. 18
vztahy, snaţí se je postihnout a kvantifikovat. Vztahová analýza má odpovědět, zda existence jednoho jevu je závislá na existenci jiného jevu. Při vztahové analýze sledujeme závislost jednoho jevu na jiném jevu (kvalitativní analýza), a také míru této závislosti jednotlivých jevů (kvantitativní analýza). Poznání těchto závislostí umoţňuje ovlivňovat změnou určitého prvku také jev, který je na něm závislý. Tyto vztahy lze formulovat matematicky pomocí určitých funkcí a modelů (pak jde o analýzu funkční, kde dochází na základě změn nezávisle proměnných ke změnám veličin závisle proměnných). Korelace, které jsou vztahovou analýzou mezi jevy zjišťovány, nemusí být ještě vztahy příčinnými. Jestliţe se dva jevy mění s určitou pravidelností, nemusí být jeden příčinou druhého. Příčina můţe leţet mimo ně. To řeší kauzální analýza. Kauzální analýza (příčinná) přistupuje ke zkoumaným jevům jako k jevům něčím způsobeným nebo něco způsobujícím. Vychází z dialektického pojetí zákonitých souvislostí jednotlivých jevů a snaţí se poznat činitele, měnící skutečnosti (příčinu změn určitého jevu). 1.1.8.5 Analýza produktů činnosti Analýza a rozbor produktů tvůrčí činnosti jednotlivce, ale i podniku, firmy či instituce můţe poskytnout mnoho poznatků. Např. jiţ z vnějšího vzhledu dokumentace, kterou se firma prezentuje lze usoudit na to, jaký je ve firmě vztah k důslednosti, přehlednosti, otevřenému jednání s okolím apod. Konfrontace obsahu zkoumané dokumentace, nebo jiných produktů činnosti firmy nebo jednotlivce, s reálně prováděnou činností umoţní získat, s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, potřebný přehled o firmě. Lze získat dostatečný přehled o vývoji ve firmě i z časového hlediska. Tak lze vyvodit i relativně přesné závěry o další perspektivě. Je nutno mít na paměti, ţe na základě výsledků rozborů produktů činnosti nelze jednoznačně usuzovat na ty či ony kvality nebo nedostatky firmy. Je nezbytné, aby údaje získané touto metodou byly konfrontovány s údaji získanými jinou z výše uvedených metod. 1.1.8.6 Sémantický diferenciál U afektivně (viz image analýza) zaměřeného sémantického diferenciálu se jedná o metodu, jejíţ princip spočívá v zachycení subjektivních pocitů a domněnek a ty se snaţí následně interpretovat na objektivní bázi. Získání potřebných údajů se zakládá na spontánním hodnocení zkoumaného objektu respondenty. Image analýzu tvoří tři základní komponenty: Afektivní (emoční) komponent: hodnocení daného objektu na základě pocitů. 19
Kognitivní (poznávací) komponent: subjektivní vědění o daném objektu. Konativní (aktivní nebo také behaviorální) komponent: aktivita spojená s daným objektem. Sémantický diferenciál hodnotí zkoumaný objekt pomocí různých poloţek, přičemţ vyuţívá bipolární stupnici (např. 1 aţ 5), přičemţ 1 znamená pozitivní vnímání a 5 naopak negativní. Na protilehlých pólech stupnice se nacházejí evaluační poloţky. Tyto poloţky tvoří antonyma adjektiv, které vytváří základní dichotomický sémantický diferenciál (např. čistý-špinavý, starý-nový, solidní-nesolidní). Spontánní hodnocení jednotlivých poloţek respondenty je kvantifikováno a výsledný průměr jednotlivých dichotomických párů propojíme pro lepší grafické vyjádření a srozumitelnost vertikální spojnicí, viz obr. U kognitivního sémantického diferenciálu je jen jedna evaluační poloţka. Hodnotící stupnice je polární, ale hodnocení zůstává stejné (např. 1 aţ 5). 1.1.8.7 Další vybrané typy výzkumu Delfská metoda spočívá v tom, ţe skupina odborníků v několika cyklech komunikace vytváří své intuitivní představy o řešení zadaného problému a snaţí se dospět k nejpravděpodobnějším variantám řešení. Vyuţívá se k prognózování budoucího vývoje 20
tehdy, jestliţe se scénář vývoje nedá jinými metodami zkonstruovat. 21 Evaluace obecně znamená hodnocení. V pedagogice znamená zjišťování, porovnávání a vysvětlování dat charakterizujících stav, kvalitu, efektivnost vzdělávací soustavy, dále hodnocení vzdělávacích procesů, projektů, výsledků, učebních textů aj. 22 Interpretace je vysvětlení, výklad, objasnění, nacházení smyslu vyvozováním souvislostí z jevů, které nejsou samy o sobě dostatečně jasné, úplné a jednoznačné. Při kvalitativním výzkumu se pozorovatel, výzkumník snaţí jevy pochopit a vysvětlit z hlediska zkoumané osoby. Je pro něj charakteristické dlouhodobé nestrukturované pozorování, je to výzkum deskriptivně induktivní. Vychází z fenomenologie. 23 Kvantitativní výzkum se snaţí přistupovat ke zkoumanému jevu objektivně, nestranně, cílem je potvrzovat nebo vyvracet hypotézy vytvořené na základě existující teorie. Vychází z positivismu, z behavioristického přístupu. Meta-analýza je metoda kvantitativního srovnávání a vyhodnocování výsledků publikovaných o určitém tématu. V Modelování se jedná o konstrukci zjednodušeného obrazu reality, např. matematického, fyzikálního, který umoţní studovat modelovaný objekt, systém nebo proces, formulovat předpovědi jeho chování, popř. Testovat intervenční strategie. Případová studie je kvalitativní analýzou konkrétních případů buď případů typických a svým způsobem reprezentujících určitou kategorii zkoumaných případů nebo naopak případů, které se vymykají zjištěným, známým zákonitostem. V druhém případě je cílem odhalení proměnných okolností a vlivů, jeţ způsobily jiný neţ očekávaný průběh, výsledek. 24 Scientometrická metoda je blízká meta-analýze, jedná se o měření stavu, vlastností a trendů vývoje určité vědecké disciplíny nebo určité části vědecké produkce. 25 Škálování je uţití různých technik, s jejichţ pomocí přiřazujeme 21 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník: 3. doplněné a aktualizované vydání. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2. s. 38. 22 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník: 3. doplněné a aktualizované vydání. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2. s. 155. 23 PRŮCHA, J. Pedagogický výzkum: Uvedení do teorie a praxe. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-132-3. s. 31. 24 PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184- 569-8. s. 243. 25 PRŮCHA, J. Pedagogický výzkum: Uvedení do teorie a praxe. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-132-3. s. 73-78. 21
číselné hodnoty takovým jevům, které nemůţeme přímo měřit na intervalové nebo poměrové stupnici. Je předstupněm měření v uţším slova smyslu. Tvoří přechod od pojmů kvalitativních ke kvantitativním a umoţňuje kvantifikovat data typu: větší-menší, často-občas-nikdy. Je to postup, kterým lze vytvářet škály. Škály jsou nástrojem umoţňujícím zjišťovat míru vlastnosti nebo jevu (např. oblíbenost, souhlas) nebo jeho intenzitu. Posuzovatel určuje polohu na škále (např. velmi oblíbený, oblíbený, ani oblíbený ani neoblíbený, neoblíbený, velmi neoblíbený) nebo přiřazuje dané vlastnosti nebo jevu počet bodů. Zvláštním typem škál jsou škály bipolární a škály Likertovy. Škály bipolární obsahují dvě krajní moţnosti, např.: vyhovující-nevyhovující. Škály Likertovy se pouţívají na měření postojů a názorů lidí. Na vyřčené tvrzení se odpovídá výběrem ze škály: Silně souhlasím souhlasím ani souhlasím ani nesouhlasím nesouhlasím silně nesouhlasím. 26 Výzkum empirický je zaloţen na zkušenosti empirii. Na rozdíl od experimentu nelze při jeho opakování dodrţet shodné výzkumné podmínky. Je častý ve společenských vědách (např. pedagogika). Výzkum vědecký je systematické a kritické zkoumání hypotetických tvrzení o předpokládaných vztazích mezi jevy. Jeho výsledkem jsou teorie, jeţ umoţňují jevy vysvětlovat a předvídat. Průzkum je někdy pouţíván jako synonymum pro výzkum. Zpravidla se jedná o výzkum menšího rozsahu či zvlášť cílený. 27 Syntéza je myšlenkové sloučení částí předmětu nebo jevů (znaků, vlastností) prostřednictvím shrnutí a zobecnění poznatků získaných analýzou. Na rozdíl od analýzy je pro syntézu charakteristický postup od části k celku. Je to systematické skládání jednotlivých jevů v organický celek. Syntéza musí vést k hlubšímu poznání a zhodnocení faktorů ovlivňujících zkoumaný jev, k poznání, které faktory jsou rozhodující, jak na daný jev působí a v jakých podmínkách působí. Smyslem syntézy je vytipovat při uplatnění zásady hlavního článku omezený počet faktorů, na které je potřeba se zaměřit. Indukce je úsudek směřující od jednotlivých faktů k obecnějšímu tvrzení (obecné poučce). Induktivní postupy shromaţďují empirický materiál, na jehoţ základě sestavují hypotézy, formulují zákonitosti a vytvářejí obecné teorie. Na základě řady tvrzení se odvozuje obecný závěr, který má jistou pravděpodobnost. Neplyne z toho jistý závěr, jeho jistotu je třeba ověřit aţ praxí. Induktivní závěr je tím jistější, čím víc jednotlivých případů jsme vzali v úvahu. Indukce se ověřuje dedukcí. Dedukce je myšlenkový postup poznání, směřující od obecné poučky (všeobecného tvrzení) k jednotlivému případu. Jde o druh úsudku, ve kterém z obecných předpokladů docházíme k jedinečnému závěru. 26 GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice. Brno: Paido, 1996. ISBN 80-85931-15-X. s. 42-52, 221. 27 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. s. 462, 687. 22
Podmínkou správnosti tvrzení je správnost těchto předpokladů. Abstrakce je myšlenkový proces, který odhlíţí od určitých stránek, vlastností a souvislostí jevu. Vědecká abstrakce se soustřeďuje na podstatné, základní vlastností nebo stránky jevu, myšlenkově je vyděluje, aby se dostala k vysvětlení podstaty jevu. Výsledkem je tedy vydělení podstatných základních vlastností nebo stránek a abstrahování od ostatních, méně podstatných stránek. Abstrakce umoţňuje provádět zobecňování. Zobecňování je myšlenkový proces, při kterém se dostáváme od méně obecného k obecnějšímu, od jedinečného přes zvláštní aţ k obecnému. Výsledkem zobecňování jsou kategorie, obecné zákony. Konkretizace oproti abstrakci umoţňuje pouţít obecného jevu v konkrétních podmínkách (uvádění konkrétních příkladů). Myšlení je konkrétní, obsáhne otázku v celku a nevynechá důleţité detaily. 1.1.9 Dovětek V průběhu přípravy a při zpracování ročníkové (bakalářské, diplomové) práce se zpravidla nepouţívá jen jedna metoda. Obecně platí poţadavek, ţe je nutno kombinovat různé metody, např. dotazník s pozorováním, rozhovor se studiem dokumentů apod. 1.2 Stylizace textu Abychom mohli napsat odborný text jasně a srozumitelně, musíme splnit několik základních předpokladů a systematicky naplňovat logickou strukturu práce (co chci řešit, co uţ se o problému ví, co k poznanému chci přidat a co chci vyřešit v čem bude spočívat moje přidaná hodnota ). Nejdůleţitějším předpokladem kvalitního odborného textu je myšlenka (musíme mít co říci) a znalost toho co sdělujeme. Chceme-li sdělení podat co nejvýstiţněji, musíme dodrţet určité zásady, o kterých se dále zmíníme. Musíme vědět, komu to chceme říci (musíme psát pro cíleného čtenáře). Píšeme-li si poznámky sami pro sebe, píšeme je jinak neţ výzkumnou zprávu, dopis, článek, nebo knihu. Podle předpokládaného čtenáře se rozhodneme pro způsob psaní, rozsah informace a míru detailů. Musíme si promyslet a sestavit obsah a vytvořit pořadí sdělení, v jakém chceme čtenáři své myšlenky prezentovat. Ideální je takové rozvrţení, které tvoří logicky přesný a psychologicky zvládnutelný celek, ve kterém je pro všechno místo a jehoţ jednotlivé části do sebe přesně zapadají. Jsou jasné všechny souvislosti a je zřejmé, co kam patří. 23