ZÁKLADNÍ FUNKCE DEAGENTIZACE A DEKAUZATIVIZACE

SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS A 44, 1996 ZÁKLADNÍ FUNKCE DEAGENTIZACE A DEKAUZATIVIZACE Už tradiční lingvistika poznala, že formy (a) být + participium trpné" a (b),je + forma 3. os." spolu nějak souvisejí: v něčem se shodují a v něčem odlišují. Za onu společnou sféru působnosti obou forem se přitom vždy považovala kategorie slovesného rodu (pasiva). Vymezování slovesného rodu na základě rozmanitých aspektů formálních a významových ovšem vedlo k tomu, že se s jednotlivými prostředky signalizace pasiva spojovaly i jevy jiné, bud' po výrazové nebo po významové stránce příbuzné, např. impersonálnost, intranzitivnost, všeobecnost podmětu (vlastně ale konatele), výsledný stav, jevy související s aktuálním členěním apod. Podstatný pokrok ve výzkumu funkcí jazykových prostředků (a) a (b) nastal až v 60. a zvi. v 70. letech, kdy se do centra pozornosti lingvistiky dostaly otázky spojené s vzájemným přiřazením formálně syntaktické a sémantické struktury věty, vztahu hloubkové a povrchové struktury apod. Obecně řečeno, šlo o skeptickou reakci na původní postulát transformační gramatiky, že transformace nemění význam, a hledání teoretického rámce, který by umožnil postihnout, v čem rozdíl mezi větami typu (1) Petra kousl pes. (la) Petr byl kousnut psem. spočívá. Vědomě zde pomineme nepřehledné množství časopiseckých studií a necháme stranou i řadu závažných cizích monografií reflektujících různé syntaktické, sémantické a pragmatické vlastnosti jevů traktovaných jako genera verbi (j e n namátkou uveďme J. Svartvika (1966), K. Brinkera (1971), G. Schoenthalovou (1976) a G. Steinovou (1979)), ústící až v zkoumání textotvorných a textorganizujících funkcí pasivních forem u S. Miillerové-Pepeové (1980). Nebudeme si všímat ani prací o konverzi, třebaže i ony významně přispěly k poznávání podstaty pasiva. Jak známo, u nás v této době krystalizuje v duchu havránkovské tradice vnímání genera verbi jakožto gramatických prostředků, pomocí nichž lze rozmístit participanty sémantické struktury věty v různých pozicích struktury formálně syntaktické, a tak určitou situaci jazykově ztvárnit pokaždé jinak, z hlediska různých jejích účastníků; v souvislosti s tím se

98 mluví o kategorii diateze. (V kontextu mezinárodním je patrně takový přístup nejbližší leningradské škole jazykové typologie z řady prací z jejího okruhu připomeňme alespoň A. A. Cholodoviče (1969, 1974), V. P. Nedjalkova (1983) a V. S. Chrakovského (1981).) Mimořádně závažné jsou především dnes už klasické studie F. Daneše (1968), který pro postižení rozdílu mezi větami (1) a (2) zavedl pojem hierarchizace sémantické struktury věty (propozice), a M. Grepla (1973), jenž z tohoto hlediska charakterizoval formy (a) a (b) jako základní prostředky deagentizace, tj. transformace, při níž dochází k odsunutí agentu z pozice podmětu věty. Konstrukt deagentizace pak umožnil Greplovi pevně integrovat do gramatického systému i další prostředky, zvi. typu (c) tzv. transponované užití formy 3. os. pl. (V novinách psali, že...) a (d) tzv. transponované užití ostatních forem morfologické kategorie osoby (Spoctivostí nejdál dojdeš), a hledat faktory, které rozhodují o možnosti/nemožnosti užít v deagentizační funkci forem (a) (d). O něco později jsme v monografii (M. Grepl P. Karlík, 1983) mezi prostředky deagentizace zahrnuli i konstrukce (e) mít + participium trpné (Už mám ustláno) a (f) dostat + participium trpné (Dostal vynadáno), diskutované už dříve v jiných souvislostech nebo přímo ve vztahu k pasivu či diatezi (K. Hausenblas (1963); F. Daneš (1976)), a také konstrukce typu (g) dát // nechat + infinitiv (Petr si dal // nechal opravit vadný chladič), které se do té doby jevily jako systémově izolované. Nadto jsme zde navrhli i konstrukt dekauzativizace, chápané jako transformace, při níž dochází k odsunutí nepersonálního původce (kauzátoru) z pozice podmětu, a charakterizovali jsme i její typy a prostředky. Zdá se, jako by od poloviny 80. let, kdy se výsledky bádání o diatezích dostaly do našich syntetických gramatik (M. Grepl P. Karlík, 1986; Mluvnice češtiny, 1987) a projevily se také v pracích orientovaných diachronně (z indoevropského hlediska se k nim zasvěceně vyslovil i náš jubilant (A. Erhart, 1981)), studium těchto jevů ustoupilo poněkud do pozadí. U nás se jimi, pokud víme, systematicky zabýval především F. Štícha (1984, 1990), navazuje tak na své starší práce, a opětovně i M. Grepl (1987), tentokrát v komparatisticky založené studii slavistické. Znovu se k problematice diateze na teoretické úrovni vrátil if. Daneš (1985). I když od vydání už zmíněné monografie (M. Grepl P. Karlík, 1983) uplynulo už 13 let, na závěrech, k nimž jsme tehdy dospěli, nemusíme, zdá se, nic podstatného měnit ani dnes. Naším úkolem bude proto výklady doplnit o jeden důležitý aspekt: půjde nám o to rozebrat, k čemu uvedené prostředky a jimi prováděné transformace, tj. deagentizace a dekauzativizace, v komunikaci slouží, tj. charakterizovat alespoň základní motivy, které vedou mluvčího k tomu, aby odsunul agens nebo kauzátor z pozice podmětu. Nebudeme tedy sledovat nic jiného než to, čemu se v různé podobě a v různé míře věnoval každý, kdo se těmito jevy zabýval. Přitom se omezíme pouze na prostředky (a) (d), neboť nám vzhledem k rozsahu studie spíše než o detailní analýzu jazykového materiálu jde o představení úhlu pohledu, z něhož lze celou věc nazírat a zkoumat; záměr-

ZÁKLADNÍ FUNKCE DEAGENTIZACE A DEKAUZATIVIZACE 99 ně pomineme všechny ostatní aspekty a hlediska, které se v souvislosti s poznáváním povahy prostředků (a) (d) diskutují (zvi. hlediska stylistická). Hned v úvodu musíme ovšem připomenout známou, ale někdy nedoceňovanou skutečnost, totiž že určitý jazykový prostředek většinou neplní v textu jednu funkci, ale hned několik funkcí zároveň. Jazykový popis by měl přirozeně tento fakt reflektovat, na druhé straně je však třeba onen balík" rozbalit, aby se mohly jednotlivé funkce lépe poznat, kategorizovat a usouvztažnit. Když budeme dále analyzovat jednotlivé funkce deagentizace a dekauzativizace izolovaně, máme přitom na zřeteli, že v textech se vzájemně kombinují a jen zřídka je motivace daných operací jednoznačně dána jediným faktorem. Za základní funkce deagentizace a dekauzativizace lze považovat: 1. Agens/kauzátor odsunout z pozice podmětu a současně ho eliminovat ze sémantické struktury predikátu, tj. ztvárnit situaci, kterou má mluvčí na mysli, tak, že se vyjádří výsledný stav plynoucí z předcházejícího děje bez ohledu na agens/kauzátor. K tomu slouží konstrukce být + participium trpné: (3) Ten náhrdelník je vykládán // vykládaný brilianty. (4) Třída už je vyvětrána // vyvětraná. (5) V továrně jsou zavedena přísná ekologická opatření. Výsledkem deagentizace/dekauzativizace + rezultativizace jsou stavové predikáty. Rezultativní význam předpokládá, jak známo, nějakou předcházející činnost, a to buď agentu {Petr rozbil okno > Okno bylo rozbito (Petrem), a tedy Okno je rozbité), nebo kauzátoru (Vítr rozbil okno > Okno bylo rozbito (větrem), a tedy Okno je rozbitě). Tím se liší od stavových predikátů s rysem [+ statálnost], které ve své sémantice předcházející činnost nepředpokládají: [+ S] Na větvi visí zlatá jablka < *Někdo pověsil zlatá jablka na větev X [+ R] Ten obraz je pověšený na nesprávném místě <- Někdo pověsil ten obraz na nesprávné místo. Rysem [+ R] se deagentní/dekauzativní konstrukce typu (6) Okno je rozbité. stýkají s konstrukcemi typu (7) Petr je zpocený. (8) Ten rám je prasklý. I ty totiž vyjadřují výsledný stav, ale na rozdíl od (6) jde o stav vyplývající z předcházejícího děje vyjadřovaného neakčními predikáty, které v pozici podmětu neimplikují agens/kauzátor, nýbrž patiens, tj. už svými kategoriálními sémantickými rysy uchopují děj bez zřetele k tomu, zda ho někdo způsobuje nebo kdo či co ho způsobuje: Petr se zpotil, a tedy Petr je zpocený; Ten rám praskl, a tedy Ten rám je prasklý. Rezultativní význam není zde tedy důsledkem deagentizační/dekauzativizační transformace. Připomeňme ještě, že stavový rezultativní význam má v češtině vždy jen forma prézentní tvar být + participium trpné tvořené od dokonavého slovesa": Policie byt zapečetila > Byt byl zapečetěn policií, a tedy: Byt je (od toho okamžiku) zapečetěný [+ R]. Naproti tomu formy minulý nebo budoucí čas slovesa

100 být + participium trpné tvořené od dokonavého slovesa" je mimo kontext dvojznačná: Policie byt zapečetila v sedm hodin > Byt byl zapečetěn v sedm hodin [-R] X Policie byt zapečetila v sedm hodin > Byt byl od sedmi hodin zapečetěný [+R]. Jestliže můžeme výsledný stav chápat už i jako vlastnost toho, co je označeno podmětovým participantem, užívá se participia ve tvaru dlouhém: Byt byl / je / bude zapečetěn // zapečetěný X V továrně byla / jsou / budou zavedena // *zavedená přísná ekologická opatření. Musíme ovšem počítat s tím, že rozdíl mezi prostým výsledným stavem a výsledným stavem jakožto vlastností něčeho je někdy málo zřetelný. Jistým ukazatelem může být otázkový test. Lze-li příčestím trpným odpovědět na otázku Jaký je?", jde už o vlastnost: Jaký je / byl / bude byt? zapečetěný X Jaká jsou / byla / budou opatřeni *zavedená. Naproti tomu prostý výsledný stav vyjadřují struktury bezpodmětové, ať už jsou výsledkem deagentizace struktur neobsahujících tranzitivní sloveso (O návrhu už je rozhodnuto), nebo struktur s tranzitivním slovesem, ale slovně nevyjádřeným přímým předmětem: Už je zaseto. Zbývá dodat, že jen výjimečně má rezultativ formu být + participium trpné slovesa nedokonavého": V bibli je psáno, že si lidé mají odpouštět; Ta kniha je tištěna v Berlíně. V útvarech substandardních se užívá dlouhých tvarů participia: Ta husa je pečená v mikrovlnné troubě; Ta louka je sečená před týdnem. Užitím nedokonavého vidu místo dokonavého se tu podle F. Kopečného (1962) zdůrazňuje nabytí vlastnosti v protikladu k významu pouhé dokonavosti. 2. Agens/kauzátor odsunout z pozice podmětu a tím i přeskupit komunikační funkce participantů v příslušných syntaktických pozicích, tj. změnit jejich funkce v tematicko-rematické stavbě věty. K tomu slouží konstrukce být + participium trpné i RFS: (9) Zedníci stavějí školku. (9a) Školka je stavěna zedníky //Školka se staví. Sdílíme názor F. Daneše (nejnověji 1985), že diateze jsou na aktuálním členění principiálně nezávislé. Pravdu má ovšem i L. Uhlířová (1993), když říká, že aktuální členění na hierarchizaci propozice působí. Souvisí to s opakovaně zjišťovanou tendencí, aby nejsou-li jiné důvody tematická pozice byla obsazována přednostně tím participantem, který má v gramatické struktuře věty funkci podmětu. Volba mezi podmětovou strukturou s primární diatezí a podmětovou strukturou s diatezí sekundární může být tedy motivována textotvornými zřeteli, tj. snahou umístit v podmětové pozici ten participant (agens nebo kauzátor, nebo patiens), který je nejdůležitější z hlediska tematické stavby úseku, zkrátka participant, k němuž je daný textový úsek orientován" (L. Uhlířová, 1993): Povečeřel jsem a šel jsem spat. Za chvíli jsem byl ale probuzen manželkou, která se vrátila z divadla // nějakou ranou na ulici X Povečeřel jsem a šel jsem spat. Za chvíli mě ale probudila manželka, která se vrátila z divadla // nějaká rána na ulici. 3. Agens/kauzátor pouze odsunout z pozice podmětu do pozadí, tj. vyjádřit ho nikoli v hierarchicky nejdůležitější pozici podmětu, nýbrž v hierarchicky méně

ZÁKLADNÍ FUNKCE DEAGENTIZACE A DEKAUZATIVIZACE 101 důležité pozici adverbiální. K tomu slouží pouze konstrukce být + participium trpné: (10) Policie mě během cesty do Prahy třikrát kontrolovala. (10a) Během cesty do Prahy jsem byl policií třikrát kontrolován. (11) Vítr rozbil okno. (11a) Okno bylo rozbito větrem. Volba ztvárnění téže situace jedním z uvedených způsobů v daném případě souvisí s tím, jaké východisko pohledu na tuto situaci mluvčí zvolil, jakým způsobem ji vnímal a jak ji chce prezentovat. Tento perspektivizační aspekt se nejvýrazněji uplatňuje tehdy, jestliže při deagentizaci/dekauzativizaci dochází k přeskupování syntaktických pozic dvou participantů, tj. u struktur založených na predikátech implikujících patiens v pozici přímého předmětu. Ve větách s primární diatezí je oním východiskem agens (10) nebo kauzátor (11) a jeho činnost, ve větách s diatezí sekundami (10a) a (1 la) je naopak zvýrazněn patiens a to, co se s ním děje, tj. situace je ztvárněna z perspektivy zasahování objektu dějem", přičemž informace o agentu/kauzátoru je až sekundární. Docházíli naopak při deagentizaci/dekauzativizaci pouze k přemístění agentu/kauzátoru, je sémantický důsledek různé hierarchizace daleko slabší: (12) Komise přihlédla také ke zdravotnímu stavu kandidátů. (12a) Komisí bylo přihlédnuto také k zdravotnímu stavu kandidátů. Za zmínku stojí v této souvislosti i to, že s dekauzativními větami bývají někdy ekvivalentní věty s primární diatezí založené na predikátech s rysem prosté mutace: Petr byl probuzen bolestí // Petr se probudil bolestí. Zdá se dokonce, že pokud existuje jednoslovný predikát s tímto rysem, užívá se častěji než konstrukce být + participium trpné: (zřídka) Byl uspán únavou II (běžně) Usnul únavou. Většinou má ale takový predikát jiný význam: Byl trápen nespavostí X Trpěl nespavostí. 4. Agens/kauzátor odsunout z pozice podmětu do pozadí a současně i anonymizovat, tj. nevyjádřit ho v žádné větněčlenské pozici, a to buď proto, že je z hlediska nazírání na danou situaci nedůležitý, nebo proto, že ho mluvčí vůbec nezná, anebo proto, že ho sice zná, ale z nejrůznějších důvodů (často pragmatických) nechce slovně pojmenovat. K tomu slouží jak být + participium trpné, tak RFS: Moje motorka byla opravována asi týden // Moje motorka se opravovala asi týden. Konkurují jim někdy konstrukce typu Moje motorka byla na opravě asi týden. 5. Agens/kauzátor odsunout z pozice podmětu do pozadí a současně generál i- zovat, tj. nevyjádřit ho v žádné větněčlenské pozici, a to proto, že jím je míněn kdokoli, kdo připadá v úvahu vzhledem k ději/stavu popisovanému ve větě. K tomu slouží RFS (Před ale se píše čárka) nebo méně často konstrukce být + participium trpné: Toho nařízení není dbáno. 6. Agens pouze anonymizovat. K tomu slouží transpozice formy 3. os. pl.: Říkali jí Pěničko; Jmenovali ho docentem; Zase nám zdražili elektriku; V Praze včera odhalili sochu T.G.M.; V Řecku už zase stávkují. Při jejím užití se odsou-

102 vá z pozice podmětu výraz specifikující agens a nelze ho vyjádřit v žádné jiné pozici (tím se anonymizuje, tj. je jím míněn kdokoli kromě mluvčího a adresáta, kdo připadá v úvahu vzhledem k ději/stavu popisovanému ve větě). Pozice podmětu však zůstává zachována, ale je slovně neobsazena: jsou to věty s nulovým podmětem (J. Růžička, 1968). Proto v nich má přísudek formu osobní, ale shoda je podle smyslu s anonymizovaným agentem (tj. přísudek má tvar mužského rodu životného). 7. Agens pouze generalizovat. K tomu slouží transponované užití ostatních forem kategorie osoby. I při jejich užití se odsouvá z pozice podmětu výraz specifikující agens a nelze ho vyjádřit v žádné jiné pozici, tím se generalizuje, tj. je jím míněn kdokoli, včetně mluvčího a adresáta, kdo připadá v úvahu vzhledem k ději/stavu popisovanému ve větě. Už jsme ukázali (M. Grepl P. Karlík, 1983), že transpozice ostatních forem kategorie osoby se užívá zvi. ve větách obsahujících nějaký modální odstín: 2. os. sg. ve větách s významem možnosti a schopnosti (Takového člověka snadno přesvědčíš = Takového člověka lze snadno přesvědčit), 1. os. pl. ve větách s významem nutnosti a povinnosti (Před ale píšeme čárku); 1. os. sg. se užívá zřídka: Když něco slíbím, tak to i splním (mají často ilokuční funkci výzvy). 3. os. sg. se zachovala pouze v srovnávacích obratech (Do valacha jako když píchne; Náš Petr umí násobilku, jako když bičem mrská), živá je však v hovorové češtině (zvi. na Moravě): U Vichra dostane všechno levněji. 8. Agens odsunout z pozice podmětu a tím upozadit/oslabit agentní roli participantu a naopak zdůraznit jeho jinou sémantickou roli. K tomu slouží RFS, při jejímž užití se výraz umístěný v podmětu přesouvá do pozice s formou dativu, čímž se akcentuje neagentní povaha participantu; konkrétně řečeno: a) proživatelská: Petr studoval matematiku -> Matematika se Petrovi studovala snadno; Spal jsem -> Spalo se mi dobře. Zdůraznění proživatelské role participantu se, jak známo, projevuje tak, že součástí větné struktury se stávají adverbiální výrazy typu dobře, špatně, lehce, snadno, jimiž se charakterizuje intenzita nebo způsob prožívání děje/stavu. (V emocionálně zabarvených projevech se adverbiální výraz vynechává a jeho absence je signalizována příznakovými typy intonace: Vám se o tom mluví snadno // Vám se o tom mluví!) b) nositele modální dispozice: Petr chtěl spát -> Petrovi se chtělo spát. Užívá se RFS modálního slovesa chtít. Pokud infinitiv významového slovesa vyžaduje patiens v pozici akuzativu, jeho forma se nemění: Nechci se učit tu básničku > Tu básničku se mi nechce učit. Hovorově je však možné vyjádřit patiens i v pozici podmětu: Ta básnička se mi nechce učit. c) zainteresovaného: Petr rozlil mléko -> Petrovi se rozlilo mléko; Eva ztratila aktovku -> Evě se ztratila aktovka; Při pohledu na tu pohlednici jsem si vybavil Benátky -> Při pohledu na tu pohlednici se mi vybavily Benátky. Zatímco věta Petr rozlil mléko je z hlediska záměrné/nezáměrné účasti osoby vyjádřené v pozici podmětu na ději dvojznačná, věta Petrovi se rozlilo mléko

ZÁKLADNÍ FUNKCE DEAGENTIZACE A DEKAUZATIVIZACE 103 jednoznačně vyjadřuje, že děj nastal nezáměrně a osoba je na ději jen nějak zainteresovaná: proto je specifíkovatelná v pozici s dativní formou. V závěru bychom chtěli zdůraznit, že předmětem našeho zájmu byl jen jeden (i když základní) typ tzv. rodových diatezí, a to sekundárních diatezí interpretovaných jako typ agens-patiens (např. Mluvnice češtiny, 1987). Snažili jsme se ukázat, že funkční potenciál deagentivů a dekauzativů je tím větší, čím více participantů se při jejich užití přemísťuje. LITERATURA BRINKER, K.: Das Passiv im heutigen Deutsch. Form und Funktion. Munchen-DOsseldorf 1971. CHOLODOVIČ, A. A. (Ed.): Tipologija kauzativnych konstrukcij. Morfologičeskij kauzativ. Leningrad 1969. CHOLODOVIČ, A. A. (Ed.): Tipologija passivnych konstrukcij. Diatezy i zalogi. Leningrad 1974. CHRAKOVSKJJ, V. S. (Ed.): Zalogovyje konstrukcii v raznostruktumych jazykách. Leningrad 1981. DANEŠ, F.: Some thoughts on the semantic structure of the sentence. Lingua, 21, s. 55-69. DANEŠ, F: Semantische Struktur des Verbs und das indirekte Passiv im Tschechischen und Deutschen. In: Lfltsch, R., Růžička, R. (Eds.): Satzstruktur und Genus Verbi. Berlin 1976, s. 113 124. DANEŠ, F. HLAVSA, Z.: Hierarchizace sémantické struktury věty. In: Československé přednášky pro VIII. mezinárodni sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, s. 67-77. DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985. ERHART, A.: Zur Entwicklung der Verbaldiathese im Indoeuropaischen. SPFFBU, A 29, 1981, s. 39-58. GREPL, M.: Deagentnost a pasivum v slovanských jazycích. In: Československé přednášky pro VII. mezinárodni sjezd slavistů (Varšava 1973). Praha 1973, s. 141-151. GREPL, M.: The Deagentive Diathesis and the Passive in Slavonie Language. Die Welt der Slaven, 32, 1987, s. 334-349. GREPL, M. KARLÍK, P.: Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty. Bmo 1983. GREPL, M. KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986. HAUSENBLAS, K.: Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině. NŘ, 46, 1963, s. 13-28. KOPEČNÝ, F.: Slovesný vid v češtině. Praha 1962. Mluvnice češtiny III Skladba. Praha 1987. MULLER-PAPE, S.: Textfunktionen des Passivs. TObingen 1980. NEDJALKOV, V. P. (Ed.): Tipologijarezul'tativnychkonstrukcij. Leningrad 1983. RŮŽIČKA, J.: O větách s nulovým gramatickým subjektom. In: Bauer, J., Grepl, M., Mrázek, R., Večerka, R. (Eds.): Otázky slovanské syntaxe II, Brno 1968, s. 115-117. SCHOENTHAL, G.: Das Passiv in der deutschen Standardsprache. MOnchen 1976. STEIN, G.: Studies in the function of passive. Tlibingen 1979. SVARTVIK, J.: On voice in the English verb. The Hague 1966. ŠTÍCHA, F.: Utvářeni a hierarchizace struktury větného znaku. Praha 1984. ŠTÍCHA, F.: K užíváni opisného pasíva v současné Češtině. NŘ, 73, 1990, s. 63-73. UHLÍŘOVÁ, L.: Příspěvek k vývojové dynamice větných vzorců v češtině. NŘ, 76, 1993, s. 241-250.

104 DIE WICHTIGSTEN FUNKTIONEN DER DEAGENTIVIERUNG UND DEKAUSATIVTERUNG Der Verfasser knqpft an die in der tschechischen Syntax entwickelten Konzeptionen der Hierarchisierung der Proposition und der Deagentivierung und Dekausativierung als ihrer zweier wichtigster Mittel an. In vorliegenden Aufsatz versucht er zu zeigen, welche Funktionen die Satzstrukturen mit der sekundsren Diathese dieses Typs haben konnen und welche Deagentiva /Dekausativa fur die jeweiligen Funktion zustflndig sind. Ausgehend davon, dafl ein Sprachmittel in der Regel ein BQndel unterschiedlicher Funktionen ist, unterscheidet er sematische, pragmatische und Textfunktionen. Er zeigt, dafl sich im Text diese Funktionen kompliziert kombinieren und ein Deagentivum/Dekausativum nur selten lediglich eine einzige Funktion erfqllt.