Tvořivost a inovace v práci manažera

Transkript

1

2

3

4 doc. PhDr. Milan Mikuláštík, CSc. Tvořivost a inovace v práci manažera Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Anna Podrázská Sazba a zlom Antonín Plicka Počet stran 208 Vydání 1., 2010 Recenzoval: PhDr. Ivan Slaměník, CSc. Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2010 Cover Photo fotobanka Allphoto ISBN ISBN Grada Publishing, a.s (tištěná verze) (elektronická verze ve formátu PDF)

5 Obsah Předmluva Úvod Pojem tvořivost Některé teorie tvořivosti Druhy tvořivosti a pojmy vyjadřující různé formy tvořivosti Bariéry tvořivosti Tvořivost ve vztahu k různým psychickým funkcím Tvořivost a informace Tvořivost a vnímání Tvořivost a pozornost Tvořivost a paměť Tvořivost a emoce Tvořivost a motivace Vztah představ a fantazie k tvořivosti Tvořivost a inteligence Tvořivost a znalosti Tvořivost a myšlení Tvořivost a zkušenosti Tvořivost a intuice Tvořivost a stav organismu Tvořivost a náhody Tvořivost a konformita Tvořivá osobnost Tvořivý proces Techniky tvůrčí práce Řešení problémů tvůrčími postupy Heuristika

6 7.2 Deduktivní a induktivní usuzování Analogie a metafory Tvůrčí produkt Prostředí působící na tvůrčí aktivitu Tvůrčí pracovní prostředí Tvořivost v řízení Řízení tvůrčích projektů Individuální a týmová tvořivost Týmové role Spolupráce a soupeření Rozvoj tvořivosti, vyhledávání a podpora tvořivých lidí Tvořivost a inovace Závěry a přínos pro praxi Použitá literatura Věcný rejstřík

7 Předmluva PŘEDMLUVA 7 Cílem této knihy je pochopení problematiky tvořivosti v době, kdy civilizace se projevuje akcelerací nové techniky, nových technologií, automatizace, elektronizace, medicíny, což je dáno vysokou mírou specializace odborníků v jednotlivých oborech. Pochopení tvořivosti jako nástroje, který umožňuje objevovat, rozvíjet, zlepšovat. Cílem je také hledání možností pro další rozvoj předpokladů tvořivosti, a tedy hledání možností pro ještě rychlejší rozvoj. Je pravda, že tam, kde všechno začíná, u člověka, u jeho psychiky, tam to tak jednoduché není. A také pokrok v tomto směru je podstatně pomalejší. Je to proto, že objekt zkoumání, tedy činnost mozku, je tím nejsložitějším objektem vůbec. Lidská psychika není tak snadno poznatelná, protože vlivů, které na ni působí, je hodně a mnoho z nich je nekontrolovatelných. Každý jedinec má spoustu různých možností, jak reagovat na problémovou situaci. Mnohdy je dokonce lidská psychika brána jako něco, co člověk zvládne sám, jsou podceňovány poznatky, které by člověku mohly pomoci při psychických problémech, ale také v rozvoji jeho jednotlivých psychických funkcí. A to se týká i rozvoje jeho tvůrčích dovedností, které přinášejí užitek, a dokonce hned ve dvojím smyslu. Objevování, vynalézání, zlepšování, inovování, to vše přináší užitek v prvním pojetí, ale vedle toho pro samotného tvůrce je to něco, co mu dává pocit seberealizace, pocit štěstí, pocit užitečnosti, pocity uznání a pocity naplnění života. Stačí poznat cesty, jak zefektivnit své myšlení i práci a výsledky se začnou projevovat, ale k tomu je třeba také vytvářet v podnicích tvůrčí klima. Cílem práce je pomoci hledat cesty k tomu, aby podniky nepřehlížely něco, co lidi zajímá, co je rozvíjí, co je motivuje, co vyvolává pocity spokojenosti a seberealizace, protože to vše se nakonec vždy promítne ve výrazném zvyšování zisků, ve výrobě stále dokonalejších produktů a v tom vidí každý vrcholový management hlavní smysl své práce. V publikaci se snažím přiblížit metody, které lze využívat k tvůrčí práci, ale také k seberozvoji. Četba této knihy vyžaduje základní znalosti z obecné psychologie, psychologie osobnosti a doporučuji přečíst si také mou knihu Manažerská psychologie jako úvod do této problematiky. Na závěr předmluvy bych chtěl poděkovat paní Haně Michlové za jazykové korektury a slečně Martině Gašparovičové za pomoc při zpracování dat, obrázků a tabulek.

8

9 1 Úvod Tvořivost se skládá z 1 % inspirace a 99 % potu. K. H. Pribram

10 10 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA Význam tvořivosti a inovace v ekonomice je předmětem vzrůstajícího zájmu, a to nejen ze strany vědců, ale i ekonomů a manažerů. Zájem o tvořivost existuje už staletí. Lidé byli vždy fascinováni novými objevy, vynálezy, uměleckými díly, novými myšlenkami, výrobními postupy, novými formami organizací, ale v poslední době si mnohem více uvědomují její ekonomický význam. Tvořivost je důležitá zejména ve složitých, nejednoznačných situacích. Ale projevuje se i tehdy, když něco plyne příliš samozřejmě, když převládá rutina. Veškerý pokrok, vše nové, co vzniká, je produktem tvůrčí aktivity. Díky tvořivosti ale není život jednodušší, spíše naopak. Vše se stává složitějším a o to víc je třeba tvůrčí potenciál rozvíjet, zvládat složitější problémy, které se objevují. Proto život vyžaduje, abychom se stále učili, abychom se uměli přizpůsobovat měnícím se podmínkám. To platí také pro podnikatele a manažery, kteří řídí firmy v podmínkách volné soutěže. Český management se musí adaptovat na taková pravidla, která nám umožní být rovnocennými partnery ostatních států Evropské unie, mezi něž jsme vstoupili v novém tisíciletí. Ale už předtím od roku 1989 existují u nás podmínky pro volný trh. Takže se zdá, že je to dost dlouhá doba na to, aby nová generace nemusela být pod vlivem starého myšlení, které stále zanechává určité stopy na mentalitě a metodách práce řídicích pracovníků. Na druhé straně je mnoho podnikatelů, kteří začínali od začátku bez jakékoliv odborné přípravy k podnikání, takže začínali jako amatéři a se vším se museli seznamovat přímo za provozu tak, jako sourozenci Baťovi na počátku 20. století. Často se přejímají způsoby myšlení a organizace od předchůdců ve funkci. Mnozí manažeři slovo tvořivost a inovace používají velmi často ve svém verbálním projevu, ale už méně často ve své pracovní činnosti. Jak je možné, že hodně lidí věří, že tvůrčí schopnosti jsou nezbytným požadavkem pro úspěch a přitom ve skutečnosti vycházejí v daném okamžiku z dosavadních rutinních zkušeností, aniž by své tvůrčí schopnosti nebo schopnosti týmu využili? Následně se pak holedbají tím, že ony schopnosti mají. Studium organizací, které se věnují tvořivosti a zvyšování jejího vlivu na úspěch, umožňuje porovnávat vstupy a výstupy. Studium průběhu tvořivosti a podmínek, které ji iniciují, zajímá řadu vědců a odborníků z různých oborů. Pozornost se přesouvá k týmové práci a organizační tvořivosti. Mezi největší problémy patří agregace, což je vzájemné ovlivňování míry tvořivosti jednotlivce, týmu a celé organizace. V poslední kapitole je uveden model tohoto vzájemného působení model tvořivého jedince v kontextu tvořivé organizace. A dále problém dočasnosti, což je připravenost na změny a výstupy v průběhu času a s tím spojená proměnlivost zájmu o tvořivost. V 90. letech byl proveden zajímavý výzkum s britskými a americkými manažery, který ukázal, že nejkreativnějším manažerem je Richard Branson z Virgin Group,

11 ÚVOD 11 na dalších místech manažeři z jiných známých firem (Rickards, T.: Encyclopedia of Creativity, 1999). Avšak ani jedna z těchto firem nefigurovala na předních místech mezi tvořivými firmami, přestože je vedli nejkreativnější manažeři. Posuzování tvořivosti organizace není založeno na tom, jak tvořiví jedinci firmu vedou, ale spíše na schopnosti firmy přežít v dlouhodobějším rozmezí, jak je schopná obnovy, zda je schopná inovovat, přijímat a aplikovat nové technologie, zda je schopná se učit, měnit, přizpůsobovat. Tvořivý manažer to může do určité míry ovlivnit, urychlit nebo zpomalit, ale výrazné proměny probíhají v delším časovém horizontu. Mezi nejtvořivější fi rmy patří Procter & Gamble, Motorola, General Electrics, Sony, Toshiba, které nemají ve vrcholových funkcích ty nejtvořivější manažery. Nejkreativnější firmy jsou ty, které podporují vzdělávání, trénink vlastních zaměstnanců, pořádání nejrůznějších konferencí, soutěží a dovedou vydržet po delší dobu na trhu. Jde o propojení kreativní tvorby uvnitř firmy a inovativních výstupů směrem navenek. Dalším důležitým poznatkem je, že společnosti, které se umisťují na předních místech žebříčku, nejsou limitovány jedním odvětvím, čili zabývají se celou řadou odlišných činností. Neznamená to však, že každý, kdo je ve svém podnikání nebo v řízení firmy aktivní ve více odvětvích, musí být více tvořivý. Manažerská praxe je proměnlivá. Vyžaduje reagování na měnící se situace pokud možno rychle a selektivně. Nestačí jen osobní zkušenosti. Je třeba sledovat vše, co se děje kolem, zkušenosti jiných manažerů i podnikatelů, včetně takových zkušeností, které byly zpracovány v podobě metodických návodů, postupů, být otevřený nápadům ze všech stran. Téměř každý manažer při své pracovní kariéře projde celou řadou funkcí, kdy se mění rozsah pravomocí a odpovědnost, způsob práce a právě i v takových situacích může být proces získávání poznatků urychlován formou informací, seminářů, briefingů, výcviku, tutoringu, koučování, předávání zkušeností, sebevzdělávání, rozvíjení svého tvůrčího potenciálu, vlastností, které jsou typickými projevy tvůrčího ducha. Potřebujeme se věnovat studiu a výcviku takových oblastí, kde jsou předpoklady rozvoje pro vytváření vysokých hodnot ekonomických, sociálních, politických. Je nutné oprostit se od různých mýtů o tvořivosti. Některé jsou známy všeobecně, některým lidé dodnes věří: Tvořivost je magický jev, který by neměl být pokoušen pochopením, protože by magická síla tvořivosti mohla zmizet to je mýtus, který přetrvává staletí. Tvořivost je dar nebes jako něco výjimečného, který dostanou jen vyvolení. Být kreativním znamená být do určité míry také šílený, nebo alespoň psychicky nevyrovnaný, postižený. Ten, kdo takovému mýtu věří, si myslí, že tvořivosti bychom se měli vyhýbat jako nemoci. Tvořivost je výsadou mužů. Ženy inklinují spíše k rutině. 1

12 12 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA Tvořivost je náhlý nápad, který je dílem náhody (za určitých okolností tomu tak může být, že nevidíme, co máme na dosah; může nám pomoci chyba, které jsme se dopustili, nebo nedbalost, ale neplatí to obecně). Tvořivost je náš velký potenciál a nejkvalitnější projev našeho ducha, který zdaleka není plně využit téměř v žádné oblasti. Tvořivost je schopnost vytvářet nové a originální hodnoty v oblasti vědecké, umělecké, technologické, sociální, ekonomické, obchodní, kde je to nejvíce zřejmé, ale uplatňuje se ve všech dalších činnostech, které člověk vykonává, v každodenní práci. Každodenní tvořivost je vlastní v praktické podobě všem. Je důležitá pro naši flexibilitu vůči životním podmínkám a při hledání smysluplného kvalitního života. Ne vždy z ní musí mít člověk užitek. Každodenní tvořivost je jednou ze základních potřeb. Je třeba ji chápat spíše v poznávacím a akčním stylu než ve specifických schopnostech. Každodenní tvořivost může zlepšovat psychickou pohodu, psychické zdraví, zbavovat vnitřního napětí, překonávat překážky, seberealizovat a nebo pouze dělat člověku radost. Ale může mít také negativní akcent v podobě ničivé nové síly, v podobě teroristické strategie, případně může sloužit v důsledku abnormality jako odlišný, svérázný způsob vnímání reality, což má svou váhu zejména v umění. Tvořivost je nejen důležitým předpokladem úspěšnosti práce manažerů a podnikatelů, ale také týmů, které řídí. Proto ji musí manažeři umět rozvíjet i u svých spolupracovníků. Tvořivost hraje právě svou divergentností a otevřeností důležitou roli ve flexibilitě reagování, v inovaci a následně v hodnoticí fázi konvergentním přístupem dopracovává nové nápady do praktické a reálné formy použití a tím se stává jedním z nejdůležitějších aspektů úspěšnosti manažerské aktivity vůbec. Musíme ji chápat jako jev přirozený, vlastní každému člověku na určité úrovni a v určitém stylu. Tvořivost patří mezi nejdůležitější charakteristiky osobnosti úspěšného podnikatele a manažera (Isaksen, 1987). Také obchodní činnost vyžaduje tvůrčího ducha, i obchodování je tvůrčí aktivitou. Závisí na neustálém inovování. Reklama a tvorba nových řešení problémů a schopnost vnášet invenci do nových produktů nebo služeb pro proměnlivý trh. Tvůrčí duch je součástí intelektuálního kapitálu, který společnost používá ve svém konkurenčním boji. Učit se tvořivě řešit problémy je investice, která se v budoucnosti vyplatí. Pomůže každému efektivněji aplikovat získané znalosti a dovednosti. Pomůže využívat imaginaci v kombinaci se znalostmi a dovednostmi a zvyšovat tak produktivitu. V současné době, zejména na vysokých školách, které se zabývají přípravou manažerů, se orientuje způsob výuky na dovednostní formy přípravy, které mají více instrumentální charakter. Jedná se o komplexnější přípravu, při níž jde o integraci vědomostí a dovedností ze širší palety oborů (jde o integraci interdisciplinární).

13 ÚVOD 13 Jedná se o integraci na jedné straně více prakticky orientovanou, ale také více obecnou a metodologicky orientovanou. To znamená, že metodologické dovednosti by měly umožnit operativní aplikaci. Ale přesto není dostatečně rozvíjen potenciál divergentního myšlení, imaginace a kritické myšlení. Kritické myšlení patří do kategorie metodologických dovedností, které lze vymezit pojmy analýza, syntéza a hodnocení, nebo jako pravidla pro konkrétní řešení praktických problémů v manažerské praxi (Basadur, Robinson, 1993). Do metodologických dovedností patří také heuristické postupy, které je možno procvičovat zejména na praktických příkladech a na seznamování se s případy úspěšných manažerských osobností, které se staly známými svými výraznými úspěchy v určitých resortech (např. Iaccoca, Soan, McDonalds a další). Veškerá metodika rozvoje a přípravy by měla být zaměřena na to: jak dovede manažer prokázat vůdčí schopnost při inovačních změnách, při zdokonalování práce, při organizaci, při řešení problémů, nových trendů a příležitostí, jak dovede pracovat s informacemi a o informacích se spolupracovníky komunikovat, to znamená také, jak je dovede shromažďovat, srovnávat, selektovat a rozhodovat o jejich použití, jak dovede problémy definovat z různých pohledů a pronikat do jejich podstaty, jak dovede problém analyzovat a detailizovat, aby snížil omezující bariéry poznání, jak dovede přimět pracovní týmy, aby řešily problémy takovými způsoby, které předčí individuální řešení jednotlivce, jak dovede vytvářet nové návrhy, neobvyklá a provokující potenciální řešení, vytvářet více alternativ pro týmové rozhodování, transformující postupy, jak dovede pracovat s nadějnými tvůrčími lidmi, rozvíjet jejich tvůrčí potenciál, trénovat je, vytvářet jim podmínky pro soustředění na práci, pro kterou jsou nadšeni, jak dovede motivovat, jak dovede vyvolávat entuziasmus a zaujetí, jak dovede eliminovat a transformovat předčasné negativní hodnocení návrhů do pozitivní podoby a negovat zápornou motivaci a nalézat motivaci ztracenou. Do této kategorie nesmíme zapomenout uvést i další skupinu obecnějších dovedností, které jsou nezbytné v širším pracovním kontextu manažera, neboť ty jsou nezbytným předpokladem aktivizace a stimulování týmu. Jedná se o dovednosti sociálně komunikativní. Smékal (1995) vymezil dvě základní skupiny těchto dovedností. 1

14 14 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA Obratnost, která spočívá v dovednosti: navázat kontakt, udržet konverzaci, aby byla zajímavá, podnětná, přínosná a zábavná, vzbudit příjemné pocity v partnerovi, s nímž jednáme, jednat spíše kooperativně než konfrontačně, redukovat napětí. Efektivita dosahování cílů komunikace (jednání), předpokládající dovednosti: identifikovat sociální problém, řešit sociální problém v souladu s jeho kontextem, získat partnera pro spolupráci, předejít konfliktu a pokud vznikne, tak jej konstruktivně řešit. Vidíme, že jde o dovednosti reflexivní, ale tady bych chtěl ještě zdůraznit to, co bývá často opomenuto, a to jsou dovednosti sebereflexivní, čili zpětná vazba, umožňující komparace a korekce ve vnímání skutečnosti a roli sebe sama v širokém kontextu a přijímání alternativních pohledů jako dalších cest poznání a také větší citlivost pro vnímání nového, nových možností. Tvořivost je komplexní jev, který je determinován několika faktory. Jsou to vlivy hereditární. Je to prostředí primární rodiny, kde jedinec vyrůstá jako dítě. A nakonec jsou to vlivy sociálního prostředí v širším i v užším kontextu. Výzkumem kreativity se zabývala a zabývá celá řada psychologů, ale i nepsychologů. V České republice se výzkumu tvořivosti věnovali J. Hlavsa, J. Viewegh, K. Riegel, Vl. Smékal, M. Svoboda Na Slovensku M. Jurčová, E. Szobiová, Zelina, Zelinová, Tůma V zahraničí Guilford, Torrance, Amabile, McKinnon, Gardner, Parnes, Besemerová, Geschka, Gilad, Fry, Whiting, Kirton, Runco, DeBono, Kim, Caudron, Csikszentmihalyi, Basadur, Osborn, Parnes, Isaksen, Dorval, Treffinger, Sternberg Někteří z uvedených autorů pokračují nejenom ve výzkumné činnosti, ale také v tréninkových aktivitách, které nabízejí renomovaným firmám. Pro některé pracují už více než 10 let (např. pro firmy Ford, Johnson a Johnson, Procter & Gamble a další). S. Caudron je pro podporu kurzů pro společnosti, které chtějí zvýšit kreativní potenciál svých zaměstnanců. Není novinkou, že kreativita je významná v práci. Ale společnosti si začínají uvědomovat, že kreativita má i hodnotu finanční, a proto ji podporují, ale současně chtějí, aby lidé pracovali tvrdě a přesčas. Kreativita není jen výsadou několika jedinců. Je to možná náročná práce pro každého, ale lze se ji naučit. Je třeba dodat, že tak jako ve sportu nemohou být všichni nejlepší. Proti tomu nelze nic namítat. Je to obchodní zdroj, se kterým lze spekulovat a přitom je

15 ÚVOD 15 podceňován. Autor má kurzy tvořivosti zařazené do MBA, které už absolvovalo více než 2000 manažerů a studentů (S. Caudron, 1998). Trénink tvořivosti pracovníků fi rem má řadu nezodpovězených otázek a čelí kritice. Tak třeba Dunnette a Campbell (1968) kritizují školní a laboratorní formy výcviku proto, že neposkytují žádné důkazy o efektivnosti takových forem. Bylo kritizováno, že vyhledávání problémů a jejich řešení se týkalo fiktivních situací, neutrálních a pro praxi nepoužitelných. V literatuře je vůbec málo studií, které by se zabývaly problémy reálného světa práce, a je málo studií, které by zhodnotily změny chování v pracovním prostředí. Velmi málo studií se zabývalo tím, jak se mění postoje v tvořivosti. Hodně studií věnovalo pozornost brainstormingu, ale brainstorming není univerzální metoda a není dostačující pro rozvoj komplexní kreativní dovednosti. Je jen částí celého procesu a také celého výcviku. Metod, které se dají označit jako tvořivé, je několik set. Je řada zdrojů knižních i internetových, kde je možno si je přečíst i osobně vyzkoušet. Někteří autoři kladou hlavní důraz na realizaci problému, na implementaci nebo na generování problémů, jiní na prostředí nebo na osobnostní vlastnosti. Jakékoli preferování některé části celého procesu je vždy na škodu věci. Svůj smysl může mít jedině tehdy, když některá část celku je vnímána jako slabina a chceme ji posílit. Společnost, školský systém i pracovní prostředí preferují a hodnotí především evaluační schopnosti a podporují i jejich virtuální využívání (Basadur, Runco, Vega, 2000, Basadur, Head, 2001). Trénink i výuka by měly posílit oba kroky každé fáze tvůrčího procesu, to znamená ideaci i evaluaci. Torrance (1995) se na základě svého výzkumu vyjádřil skepticky o vzdělávání, neboť podle něj nerozvíjí tvůrčí schopnosti, a to na všech úrovních škol. 1

16

17 2 Pojem tvořivost

18 * 18 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA Tvořivost je pojem, který se používá v psychologii, v umění, ve vědeckých disciplínách, v teorii vědy, v konstruování, v pedagogice, v řízení a organizaci, v ekonomice, ale i v dalších oblastech lidského poznání a aktivit. Její význam stále vzrůstá a je snaha se v ní orientovat a co nejlépe ji využít. Proč? Protože její význam pro úspěšnost a efektivnost v lidské činnosti je nepopiratelný ve všech oborech, protože jen díky ní je možný pokrok a rozvoj ve všech oblastech, které obohacují život člověka. Tvořivost spočívá v hledání, přijímání a vytváření netradičních postupů, v nových nápadech, originálních řešeních. Je mimořádně důležitá při vytváření nových kulturních, technických a duchovních hodnot, ve vývoji výrobků, v reklamě, ale i při strategických úvahách. Ale projevuje se také v každodenních aktivitách většiny lidí. A to v aktivitách jinak velmi fádních a běžných, nejen v práci, ale i v trávení volného času, v komunikaci Člověk má tendenci stereotypnost každodennosti určitým způsobem zpestřovat, měnit. Tvořivost je možno považovat za schopnost, později se o ní hovořilo jako o vlastnosti, dnes se často používá výraz, že je možno ji chápat jako postoj ke světu. Amabile (1983) hovoří o třech kritériích, podle nichž lze posuzovat míru kreativity novost, relevance a spontaneita. Je možno ji posuzovat také podle kritérií novost, originalita, smysluplnost. Bylo by možno nalézt ještě další kritéria, ale záleží především na tom, které aspekty tvořivosti jsou hodnoceny. Např. spontaneita inklinuje k posuzování tvořivého člověka, novost a originalita spíše k posuzování tvořivého produktu. Je potřeba mít na paměti i pole působnosti. V ekonomice a v technologii je důležitý aspekt smysluplnosti, užitkovosti, implementace. Tvořivost je jedním z nejvýznamnějších základů smysluplnosti života (Csikszentmihalyi, 1997). Vnáší do všedních dnů života pestrost, oživení, novost. Lidé, kteří dovedou naplnit každý okamžik svého bdění a svých pracovních i mimopracovních aktivit zvídavostí a neobvyklým úhlem pohledu, mají ze života daleko víc než ti, kterým je vše jasné a známé a kteří vnímají skutečnost jako fádní. A co je důležité, takoví lidé poskytují i svým blízkým a svému prostředí daleko více, než aby se cítili jako pouzí konzumenti. Bez kreativity by byla veškerá činnost těžká, bez pestrosti příliš fádní. Tvořivost není privilegiem vyvolených, je to přímo potřeba většiny lidí, která se může projevovat hravostí, fantazírováním, snahou měnit něco ve svém okolí, experimentovat. Každý teoretik tvořivosti se ji snažil definovat, takže definic je celá řada. Je možno je shrnout do několika skupin, tedy podle kritérií, která vymezují kreativitu ve vztazích a souvislostech se všemi dalšími psychickými funkcemi. Tím, že je každá definice trochu jiná, tím také posunuje význam kreativity, a to zejména ve spojení s inteligencí, s myšlením a jinými příbuznými pojmy. Některé zdůrazňují procesuální stránku tvořivosti. V takových definicích je sledován celý proces až k tvůrčímu produktu a zpětně; což je nezbytné, aby produkt

19 POJEM TVOŘIVOST 19 mohl být vytvořen. Mnohdy zdůrazňují proces transformace. E. Ullrich říká, že je to schopnost poznávat předměty v nových vztazích a originálním způsobem, smysluplně je používat, neobvyklým způsobem vidět nové problémy tam, kde zdánlivě nejsou, odchylovat se od navyklých schémat myšlení a nepojímat nic jako pevné (E. Ullrich). Gregory zdůrazňuje spíše produkt než samotný proces, Steinbuch hovoří o informačním procesu (Hlavsa, 1985). Jiné defi nice mluví o kreativitě jako o osobnostní charakteristice, projevující se v otevřenosti novým zkušenostem, novým podnětům. Rutherford považuje kreativitu za schopnost rozlišovat různé aspekty problému, otevřenost individua vůči zkušenosti a spontánní energii, která působí svou vnitřní silou na produkt (Hlavsa, 1985). McKinnon (1962) považuje kreativitu za originalitu v myšlení a novost v přístupu k problémům, za schopnost překonávat konvence. Barron chápe tvořivost jako osobnostní rys, jako součást osobnostní struktury (Barron, 1984). Nicholls hovoří o souhrnu rysů tvořivosti. Zařazuje mezi ně divergentní myšlení, inteligenci a ponoření se do problému, který řeší, autonomii, ochotu jít do rizika, smysl pro humor, otevřenost, nekonformnost (Nicholls, 1972). Někteří autoři zdůrazňují jako podstatu tvořivosti motivaci (Hayes, 1989). Ghiselin říká, že tvořivost je proces změny, vývoje, růstu, organizace subjektivního života (Ghiselin, 1995). Rogers (1996) zdůrazňuje význam sebeaktualizace pod vlivem mezilidských vztahů a zážitků, pod vlivem komunikativního a podporujícího prostředí. Moreno zdůrazňuje orientaci v sobě samém s možností změn, které umožňují i změny ve vztahu k prostředí. Maslow říká, že kreativita jako životní podstata je maximem sebeuskutečnění osobnosti (Hlavsa, 1985). Zdůrazněn je zejména aspekt novosti a kvality, zaujatosti, entuziasmu, a někdy dokonce až posedlosti. Amabile a Atkinsonová neabsolutizují vliv motivace, ale zdůrazňují její význam jako nejvýznamnější. Amabile připomíná zejména vnitřní (intrinsickou), primární motivaci. Osborn připomíná jako primární faktor dynamiku mezilidských vztahů (Osborn, A. E.: Applied Imagimation, 3 rd revised edition, 1978). Maslow (1954) zdůrazňuje význam zdravé, otevřené a s prostředím komunikující osobnosti. Některé definice zdůrazňují problémovou situaci, úkol (Kim, 1993). Tvořivost je pak definována spíše problémem či úkolem než oblastí, osobou nebo procesem. Důsledkem je, že tvořivost je spíše záležitostí stupně než kategorie. Dá se vypátrat v koncepci díla. Další vycházejí ze vztahu k inteligenci jako z primárního zdroje. V tomto smyslu se jedná o intelektové aktivní operace, jedná se o charakteristiku toho, co je tvořivé, nekonvenční, bezbariérové. Podle Neissera (1968) je to určité uvolnění, volnost produktivního procesu. Koestler hovoří o mutacích biologických i sociálních, které umožňují posun na evolučním žebříčku (Koestler, 1964), čili je v ní zdůrazněn jakýsi seberozvoj (proces adaptace ve smyslu evoluční psychologie). 2

20 20 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA Všechny přístupy při definování tvořivosti mají své částečné opodstatnění, ale nelze ho absolutizovat. Jestliže chceme vymezit kreativitu co nejpřesněji a co nejefektivněji, měli bychom vycházet z určitých posuzovacích kritérií, která umožňují integrující a synergické pojetí. Modul se tím stává samozřejmě velmi složitým, ale neznamená to, že méně pravdivým. Kritéria, která by měla sloužit jako měřítko pro pochopení, ale současně také analytické vidění všech důležitých faktorů ovlivňující tvořivost, jsou: osobnostní vlastnosti a sebereflexe, proces tvůrčí činnosti, mezilidské vztahy, interakce, sociální kontext, vztahy osobnosti k tvůrčí činnosti, motivace, tvůrčí produkt, pracovní prostředí a podmínky pro tvůrčí činnost, rozvoj osobnosti tvůrce. Pro psychologii nejsou vhodné přístupy vycházející jen z dispozic, nebo jen z produktu jako východiska. Je nutné chápat kreativitu jako dynamický proces zahrnující vztah mezi tvůrcem a situací, chápat závislost produktu na procesu a tvůrci, ale současně je potřeba se mít na pozoru, aby širší interakční a dynamický přístup nevedl k rozbředlosti teorie kreativity. O takový multidimenzionální a synergický přístup se pokouší autoři jako je Amabile, Sternberg (1997), Dacey, Torrance (1984), Alejnikov, Kackmeister, Koenig (2000), Treffinger (1995), Slabert a další. Studium tvořivosti je interdisciplinární a v rámci oboru management má velmi důležité místo. V tomto smyslu se používá pojem kreatologie. Na výzkumu a aplikování tvořivosti se podílejí psychologie, sociologie, historie, ekonomie, pedagogika a odborníci, vědci v jednotlivých oborech, kde jde o nové objevy. Hodně se o tvořivosti v tomto kontextu hovoří, ale praktické efekty jsou minimální, spíše nahodilé. Psychologie má možnost svým přístupem obohatit teorii managementu o poznatky z tvořivosti v té největší možné šíři, podobně jako je tomu u motivace, self-managementu, osobnosti a dalších oblastí. > 2.1 Některé teorie tvořivosti Na tvořivost se můžeme dívat různými pohledy. Můžeme vycházet ze základních psychologických teorií (psychoanalytická, tvarová, behaviorální ) nebo můžeme vycházet z popisu vnějších projevů a výsledků tvořivosti, včetně charakteristik osobnosti a podmínek tvořivého projevu, případně z přehledného popisu komponent

21 POJEM TVOŘIVOST 21 tvořivosti pomocí faktorové či komponentové analýzy (Guilfordova teorie, Kristova teorie, Diekmeyerova teorie). Můžeme sledovat tvůrčí proces se záměrem identifikovat fáze procesu, které mají rozhodující vliv v tvůrčím procesu (V. Smékal, 1995). Nebo můžeme vycházet z toho, co nového je v přínosu jednotlivých teoretiků i prakticky orientovaných tvůrčích lidí, kteří se výrazněji prosadili v různých oborech v povědomí odborné i laické veřejnosti. Psychoanalýza S. Freuda považuje za základní zdroj tvorby princip nerealizované slasti, libida, čili jde o sublimaci, která se posiluje tvorbou nových artefaktů. Kreativita je formou abreace, jde o způsob komunikace se svým nevědomím (Hlavsa, 1985). Freud považoval tvořivost za produkt konfliktu motivů, že jde vlastně o abreakci tenze. Fenomén sublimace však nebyl empiricky zcela prokázán, frustrovaný sex obvykle nemusí sublimovat v tvořivé aktivitě. Psychoanalýza se stala teoretickým východiskem pro interpretaci surrealismu. Psychoanalýza prodělala v čase určité změny. Psychoanalytici a neopsychoanalytici se už tak rigidně nedrží libidózní energie jako nejvýraznějšího stimulu. Vidí motivaci všech kulturních činností ve stimulech vyššího řádu (Sharpe, 1950, Fairbairn, 1938, Lee, 1947). Další psychoanalytici se pokoušeli o interpretaci tvůrčího procesu pomocí síly ega (Wulf, Schnier, Gray, 1969, Rosen, Rose, 1964) nebo pomocí předvědomí (Kris, 1958, Kubie, 1966). Teorie asociační je založena na transformačním procesu, v němž vstupují elementy do nových kombinací. Důležitý je pojem množství informací a vzdálenost těchto elementů. Ke snadnějším asociacím dochází v uzavřených systémech a vyžaduje to nižší míru tvořivosti než v otevřených systémech. Koestler rozlišuje rutinní myšlení v podobě asociací a tzv. bisociaci za pomocí nových referenčních systémů, což je tvořivější proces (Koestler, 1964). Ve tvarové teorii jde o tzv. aha zážitek, při němž dochází k restrukturaci, k odstranění mezer a rušivých činitelů. Čili jde o určité variační operace, které se týkají nějakého kritického momentu, kdy dojde k náhlému porozumění. Řešení vede ke strukturám, které jsou tady už dány, pak na ně člověk může získat náhled. Představiteli této interpretace jsou především Wertheimer, Köhler, později Asher, do určité míry i Metzger (Dacey, Lennon, 2000). Faktorový přístup od 50. let začala být tvořivost zkoumána pomocí psychometrických metod, v rámci osobnostních dimenzí. Tyto pokusy byly samozřejmě omezeny povahou testů. Někteří autoři brali v úvahu i podmínky, ve kterých je možno testy považovat za validní. Že by neměl být např. nijak omezován časový limit. Nejznámější jsou modely Guilforda, Torranceho, Diekmaeyera-Kirsta. Guilford pomocí faktorové analýzy identifikoval prvky tvořivosti ve struktuře inteligence. Tento model z roku 1957 uvádí jako důležité pojmy divergentní a konvergentní myšlení, paměť, poznávání, hodnocení a produkování. S pojmem 2

22 22 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA tvořivosti jsou spojovány pojmy inspirace, intuice, ale zejména pojem divergentního myšlení. Psychometricky definoval faktory tvořivosti se svými spolupracovníky takto (Guilford, Hoepfner, 1971): slovní plynulost, ideační plynulost, spontánní obrazová flexibilita, spontánní sémantická flexibilita, asociační plynulost, expresivní plynulost, obrazová adaptivní flexibilita, symbolická adaptivní flexibilita, originalita, figurální a sémantická elaborace, senzitivitak p roblémům. Strzalecki však říká, že Guilfordem identifikované faktory nezachycují vyčerpávajícím způsobem celou strukturu osobnosti (Strzalecki, 1969). Je to celý komplex znaků osobnosti, které mají svou individuální ražbu a také svůj stimulační aparát. A Guilford se také nezabýval vztahovým rámcem, ve kterém se tvořivá aktivita realizuje. Podobný model kreativity jako vytvořil Guilford má také Torrance. Chápe tvořivost jako proces, ve kterém se uplatňuje citlivost na problémy, nedostatky, mezery, na chybějící části a disharmonie, na identifikování obtížností, dovednost v hledání řešení, odhadování, formulování hypotéz, v ochotě ověřovat, retestovat, modifikovat, experimentovat, ale také sdělovat (Hlavsa, 1985). Teorie E. De Bono rozlišuje nespecifickou a specifickou tvořivost. Specifická se dále dělí podle oblasti uplatnění na uměleckou, vědeckou, technickou, organizačně- -manažerskou a sociální. Autor dále hovoří o vertikálním a laterálním myšlení. Vertikální forma je tradiční, vedoucí přímo k vyřešení problému. Ve vertikálním myšlení je logika pod přímou kontrolou a hodnocením. Laterální myšlení je tvořivé myšlení s otevřeným koncem, tedy to, co odpovídá Guilfordovu divergentnímu myšlení. Jedná se o pokusy změnit postupy, překonat rigiditu, vážnost, transformovat problémy, využívat náhody (De Bono, 1993, 1967). De Bono popisuje čtyři kritické faktory spojené s laterálním myšlením: rozpoznat hlavní myšlenky, které polarizují náhled na vnímání problému, hledání různých způsobů pohledů na věci, upuštění od rigidní kontroly myšlení, připuštění změny pro povzbuzení jiných myšlenek.

23 POJEM TVOŘIVOST 23 Poslední faktor má co dělat s tím, že laterální myšlení zahrnuje málo pravděpodobné nápady, které se obvykle nevyskytují v běžném chodu událostí. Teorie neuropsychologické vycházejí z interpretace tvořivosti na základě elektrických mozkových potenciálů, úrovni bdělosti, hovoří se o theta nebo alfa rytmu, kdy se aktivizuje pravá hemisféra mozku, pro niž je charakteristické uvolnění, větší obrazivost, chápání v celku, prostorové vnímání, prožitek Na rozdíl od levé hemisféry. Jaká je vlastně biologická podstata tvořivé činnosti člověka? Tvůrčí aktivita je stimulována působením některých proteinů, což probíhá formou synaptických neurotransmiterových spojů. Corpus callosum je u jedinců s dominantní pravou hemisférou silnější a tím také pravděpodobně u tvořivých lidí. Flexibilita a pružnost v myšlení má vztah k nižší hladině testosteronu a vyšší hladině dopaminu (Howard, 1998). Je rovněž prokázáno, že snížení elektrických potenciálů mozku na úroveň theta snižuje dominantní postavení levé hemisféry mozku, což vede ke zvýšené aktivaci pravé hemisféry, která je charakteristická odlišnými funkcemi než levá hemisféra. U většiny lidí je dominantní hemisféra levá. Levá hemisféra verbální digitální logická, analytická racionální induktivní racionální konvergentní konkrétní realistická usměrněná objektivní Pravá hemisféra neverbální, vizuálně-prostorová analogová emoční, syntetická, tvarová intuitivní deduktivní metaforická divergentní abstraktní fantazijní uvolněná subjektivní Každá hemisféra je jedinečná ve stylu myšlení, navzájem se doplňují a navzájem se potřebují, ale někdy může být dominantní levá hemisféra překážkou uvolněnému tvořivému myšlení. Levou hemisféru můžeme vypnout tak, že relaxujeme, což vede ke snížení elektrických potenciálů mozku na hranici theta nebo alfa (na hranici mezi bděním a spánkem), a to vede k dominantnímu postavení pravé hemisféry (R. W. Sperry). Zástupcem této teorie je např. K. Pribram. Algo-heuristická teorie L. Landy (1993) se věnuje identifikaci mentálních procesů, a to vědomým i nevědomým, jež tvoří základ myšlení, učení i dalších aktivit 2

24 24 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA člověka. Jeho metody jsou vytvářeny tak, aby umožňovaly proniknout do mysli umělců, vědců, konstruktérů, aby umožňovaly analyzovat mentální operace jako atomické jednotky a rozpracovat je jako algoritmické řešení v postupových krocích, přičemž mnohé problémy by měly být zpracovávány tak, aby umožňovaly určitou míru nejistoty ( heuristika). Takové situace Landa označuje jako semi-heuristické a semi-algoritmické. Lidé by se měli učit algoritmickým i semi-algoritmickým postupům. Algoritmické postupy umožňují rozšířit škálu dalších možných způsobů řešení jednotlivých postupových kroků. Aptitude-Treatment Interaction dispozičně interakční přístup (L. Cronbach, R. Snow, 1977) je teorie, která vychází z toho, že postupy každého jedince při řešení problémové situace jsou individuálně odlišné, specifické, a tedy i instrukce každému jedinci by měla být specifi cká, přiměřená jeho schopnostem, což je ve shodě s teoriemi Guilforda, Gardnera i Sternberga. Schopnosti a způsob zpracování působí synergicky a jejich efekt je podmíněn samotným problémem a situačními okolnostmi. Méně organizované prostředí lépe vyhovuje jedincům s vyšším potenciálem kreativity. Samostatní a tvořivější jedinci preferují nízkou strukturovanost. Teorie kognitivní pružnosti (Spiro, Feltovitch, Coulson, Anderson, 1988). Základní tezí je schopnost spontánně přestrukturovat vědomosti jedince ve své adaptabilitě vůči měnícím se situačním požadavkům. V teorii je zdůrazňován transfer znalostí a schopností, důraz je kladen na prezentaci informací z různých perspektiv. Efektivita učení závisí na kontextu, takže instrukce musí být specificky konkrétní. Jedinec by měl mít možnost rozvíjet své vlastní reprezentace vědomí. Získávané prameny vědomostí by měly být výrazně vzájemně propojeny. Podobnou teorií je i Swellerova teorie kognitivního výkonu (J. Sweller, 1999, Instructional Design in Technical Areas, Camberwell, Victoria, Australia: Australian Council for Educational Research), která je postavena na schématech a kombinaci prvků, jako kognitivní struktury, což je základem individuální vědomostní báze. Schémata nováčka v oboru jsou jiná než schémata odborníka, praktika. U obou však jsou určité klady a na druhé straně také zápory. Teorie chaosu: Na začátku není já, ani vnější svět. Je tu jakési vztahové pole, v němž každá část je částí celku (univerza), každý akt částí celkového kontextu. Tento kontext je do určité míry vědomý a do určité míry nevědomý. Propojení a souvislosti jsou mnohoznačné, a tedy složité. Tuto mnohoznačnost se snaží podchytit a interpretovat teorie chaosu. A to se týká i tvořivosti (Gleick, 1996). Čili chaos představuje možnost pracovat s množinou různých stavů a přitom se udržet v určité stabilitě a integritě s nějakým celkem. M. Czikszentmihalyi (Czikszentmihalyi, 1997) se snaží spojit tři elementy a tři přístupy. To znamená osobnostní předpoklady, sociální prostředí a kulturu a určité

25 POJEM TVOŘIVOST 25 pole aktivity v podobě odborné úrovně, vyzrálosti a s tím spojené zpětné vazby. Zdůrazňuje interakci mezi těmito třemi faktory: kultura s určitými pravidly, jednotlivý člověk, který je přínosem jako tvůrce, určité pole, které je uznáváno a potvrzováno experty. Všechny tyto tři elementy jsou důležité pro uplatnění kreativní myšlenky. V tomto přístupu je vidět snahu o integraci a podmíněnost tvůrčího aktu, který se realizuje v určitých podmínkách, má určitou kvalitu v podobě schopností a sílu v podobě stimulace. Csikszentmihalyi uvádí, že pro tvořivé osobnosti je typické, že jejich vybočování ze stereotypů se týká i vybočování ze stereotypů pohlaví, což později uvádí ve struktuře osobnostních rysů i Dacey a Lennon. Že tvořivé ženy se projevují dominancí a nepoddajností, která je typická pro muže, a na druhou stranu muži se projevují zase spíše větší citlivostí a sníženou agresivitou, což je považováno zase spíše za typické vlastnosti ženské. Jestliže shrneme poznatky teorií tvořivosti, můžeme dojít k závěru, že někteří autoři preferují faktory vnitřní, osobnostní, jiní tvůrčí proces, jiní faktory vnější. Novější teoretické koncepce se snaží o určité komplexnější pochopení a interakci jednotlivých složek, snaží se překonat pouhou fenomenologickou orientaci a chtějí jít více do hloubky. Pokud tvořivost považují za vlastnost osobnosti, snaží se ji nazírat v komplexnosti se všemi složkami psychiky, integrujícím způsobem, složitě podmíněnou, v kontextu podporujícího či demotivujícího prostředí, jako multidimenzionální, a proto také náročnou na poznání a pochopení. Je možné dělat kategorizaci podle následujících kritérií: Teorie vlastností: zaměřuje se na stanovování souhrnu vlastností osobnosti, které jsou prioritní pro tvořivou aktivitu osobnosti. Celá řada autorů se snažila určit nejdůležitější tvořivé vlastnosti (Barron, Harrington, Lubart, Torrance), zdůrazňovány byly zejména takové vlastnosti jako tolerance k vícevýznamovosti, ochota riskovat, hravost, otevřenost novým zkušenostem, sebedůvěra, autonomie, odvaha hájit své vlastní přesvědčení. Teorie situační: snaží se překonat statický přístup teorie vlastností tím, že bere v úvahu i druh tvořivé aktivity, sociální situaci a další proměnné z vnějšího prostředí (Spiro, Feltovitch). Teorie interakční: podchycuje všechny aspekty ve vzájemných vztazích (Martindale, 1988) osobnost může být tvořivá jen tehdy, když u ní spolupůsobí 2

26 26 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA kognitivní vlastnosti, motivace, osobnostní rysy, schopnosti, talent, vnější stimulátory a specifika objektu (Czikszentmihalyi). Teorie transformační: bere v úvahu osobnostní strukturu ve vztahu k procesuálním přeměnám a klade zvýšený důraz i na motivační stimuly (Landa, Cronbach). Pojem tvořivost je velmi široký a vzhledem k jeho uplatňování ve všech možných oblastech je dost obtížné jej přesně vymezit. To si uvědomovala řada odborníků. Je nutno ji chápat průnikovým prizmatem v úzké souvislosti s celým systémem psychologických poznatků. Má vztah ke všem možným oblastem psychologie jako celku, i k jednotlivým psychologickým disciplínám. Nejčastěji se o ní hovoří souvislosti se strukturou osobnosti, se schopnostmi, inteligencí, myšlením, poznávacími procesy. Ale tím se nevyčerpávají všechny souvislosti a vztyčné body. Je to velmi komplexní funkce, v níž se vedle faktorů kognitivních uplatňují i faktory motivační a emoční. Objevily se snahy formulovat tvořivost jako integrovaný celek. Jeden z prvních byl model Terezy Amabile (1983), tzv. komponentní sociálně-psychologický model. Amabile chápe tvořivost jako výsledek interakce osobnosti a prostředí. Klade důraz na tři základní faktory: dovednosti pro určitou oblast činnosti, tvořivé schopnosti a vnitřní motivaci (později zdůraznila ještě význam sekundární motivace, se kterou je ale nutno umět zacházet). Předností tohoto modelu je možnost jeho použití na inovační procesy v organizacích. Sternbergův konfluenční investiční model (1996) vyžaduje propojení šesti základních zdrojů: intelektové schopnosti, vědomosti, styl myšlení, osobnost, motivace a prostředí. Ne jejich suma, ale jejich propojení vytváří mimořádnou tvořivost. O rok později Sternberg (1997) předkládá novou komponentní teorii, která je založena na třech složkách: osvojování znalostí, monitorovací procesy vyššího řádu s plánováním a rozhodováním a výkonná složka. Tyto tři složky se uplatňují při řešení problému ve čtyřech fázích, které autor specifikoval v následném modelu: nalezení a vymezení problému, reprezentace problému v mysli, plánování způsobu řešení, hodnocení z hlediska zvládnutí problému. Findley a Lumsden (1989) svůj synergický model předkládají jako reakci na jiné integrační snahy psychologů a snaží se interpretovat tvořivost s pomocí více oborů historie, sociologie, antropologie, neurobiologie, umělé inteligence, kognitivní psychologie a sociální psychologie. Tvořivost interpretují jako resultát postupné interakce mezi čtyřmi faktory:

27 POJEM TVOŘIVOST 27 genotyp, což je genetická predispozice jedince, ontogenetický vývoj mozku (ale svým způsobem i vývoj fylogenetický), kognitivní fenotyp, což je způsob myšlení, který se vyvinul na základě genetické podstaty pod vlivem prostředí, fyzické a sociokulturní prostředí. > Rhodes (1961) se také pokoušel nalézt sjednocenou obecnou definici tvořivosti a hledat interpretaci, která by pomohla pochopit komplexnost a souvztažnost tvořivosti v osobnostně-sociálním kontextu. Přezkoumal 40 různých definic, které následovaly jako součást výzkumných zpráv po Guilfordově proslovu k Americké psychologické asociaci. Zjistil, že definice nejsou diametrálně odlišné, že se do určité míry překrývají, případně doplňují. Každá větev zaměření je ale natolik specifická, že sama o sobě nevystihuje podstatu pojmu a pouze jejich sjednocené nazírání vytváří funkční celek. Tyto větve charakterizoval jako 4 P (personality, process, product, press of environment osobnost, proces, produkt, prostředí). Tento výklad struktury tvořivosti bude použit jako základ informací, které jsou čtenáři předkládány v této knize. 2.2 Druhy tvořivosti a pojmy vyjadřující různé formy tvořivosti Pojmové vymezení kreativity napovídá, že největší problém je v ujednocení všech souvislostí mezi používanými termíny. Terminologie často ukazuje pojmové prolínání mezi těmito oblastmi, někdy mající i podobu tautologie při interpretaci nebo odlišnost v chápání některých pojmů. Ghiselin (1957, 1995) rozlišuje dvě úrovně kreativity: vyšší alterace univerza, nová konstelace, popis oblasti dříve obtížně představitelné, vynálezy; nižší postupné zlepšování, pokrok v užití a rozšiřování možností. Jednotlivci se neliší ale jenom úrovní tvořivosti, nýbrž také jejím stylem. Jinými slovy dva jednotlivci, kteří mají srovnatelnou úroveň tvořivosti, ji mohou navenek projevit naprosto v odlišných směrech nebo oblastech. Styl tvořivosti je výrazně ovlivněn i samotnou náplní práce, kterou člověk vykonává. Porozumění stylu může být velmi důležité pro ty, kteří jsou závislí na skupinové tvořivosti. Jednotlivci různých stylů budou mít odlišné silné a slabé stránky. A ve 2

28 28 TVOŘIVOST A INOVACE V PRÁCI MANAŽERA skupině je důležité využívat silné stránky určitého stylu a naopak nepřipouštět prosazování slabých stránek, aby skupina pracovala efektivněji. Styl je spojován spíše s formou než s obsahem, protože určuje, jakým způsobem zpracováváme informace. Tvůrčí styl má charakter stálého osobnostního rysu, kterému dává jedinec přednost před ostatními. Jednou z nejzajímavějších teorií stylů tvořivosti je Kirtonovo pojetí (1976, 1980) rozeznávající adaptory a inovátory. Toto pojetí bylo vytvořeno na podkladě výzkumu, který Kirton provedl s manažery. Zaznamenal, že někteří manažeři byli schopni přijmout změnu, což zlepšilo stávající fungující systém nebo vzor, při své práci se vyznačovali přesností, výkonností, disciplínou a přizpůsobivostí, ale nebyli schopni rozpoznat příležitost výraznější změny rámcového systému. Kirton pojmenoval tento styl jako přizpůsobivý (Adaptor). Ti manažeři, kteří byli schopni realizovat radikální změny, ale nebyli už dobří v tom, aby dovedli prosadit přijetí jejich návrhů, označil jako inovátory ( Innovator). Takoví jedinci se snaží překonávat stávající vzory, zrušit dosavadní systémy a mohou být vnímáni jako neukáznění, protože k řešení úkolů přistupují překvapivě, neočekávaně. Je však třeba říct, že adaptor nebo inovátor nemá podobu diskrétní, ale spíše spojitou. Že to je škála, na které se každý z nás nachází někde mezi těmito krajními projevy. Někdo má silnou tendenci k preferování inovace, někdo silnou tendenci k preferování adaptačního chování. Jaké jsou charakteristické rysy adaptorů a inovátorů: Adaptora je možné charakterizovat jako precizního, spolehlivého, opatrného, disciplinovaného, přizpůsobivého. Problémy se snaží spíše potlačovat, než je řešit, hledá řešení s pomocí vyzkoušených praktik, snaží se zachovat stabilitu, je konformní, má rád jistotu. Je náchylný dělat závěry z mála, rád se zabývá detailním zpracováváním daného problému, i když je to na úkor jeho řešení. Je autoritou bez struktur, ke změnám je nakloněn jen tehdy, cítí-li velkou podporu. Směřuje k uzavřenosti, nemá rád velký tlak zvenčí a je loajální k veřejným autoritám. Je naprosto oddán práci pro organizaci. Občas potřebuje být popohnán vpřed. Když spolupracuje s inovátory, dodává spolupráci stabilitu, souvislosti, dodržuje pořadí, udržuje skupinovou soudržnost, poskytuje bezpečný základ pro riskantní operaci. Inovátor je považován za nedisciplinovaného, úkoly řeší netradičně, z naprosto odlišných pohledů, objevuje problémy, ale také cesty k jejich řešení. Klade otázky, které mohou problém zamlžit, s problémy manipuluje. Je katalyzátorem skupiny, má naprosto odlišné názory, způsobuje problémy ve vztazích, je vnímán jako nespolehlivý, nepraktický, často mění předcházející názory. V případě rozhodnutí se je snaží akceptovat, ale s jistými výhradami. Denní rutiny je schopen jen

29 POJEM TVOŘIVOST 29 po velmi krátkou dobu, pak ji přenáší na jiné. Směřuje k převzetí kontroly ve složitých situacích, často mění pravidla, má menší respekt k minulým rozporům, snadno jde do nich znovu. Nepotřebuje tak dlouho formulovat problém při jeho označování, obejde se i bez konsenzu, dokáže čelit opozici. V organizaci se nejlépe hodí do neplánovaných krizí, pokud je kontrolován. Když spolupracuje s adaptory, dodává úkolům směr, upouští od teorií přijatých v minulosti, ohrožuje soudržnost skupiny a spolupráci, je necitlivý k lidem, poskytuje dynamičnost k dosažení občasných zásadních změn. W. Kirton (1976) zastává názor, že inovátoři i adaptoři jsou ve svých aktivitách tvůrčí, ale každý jiným způsobem. V každém případě jsou ale oba styly důležité a nezbytné pro rozvoj firmy a její prosazování v konkurenčním boji. Každý tým dovede lépe zvládat nepředvídatelné okolnosti, když bude různorodý, než kdyby byl homogenní co se týká stylu tvořivosti. Jednotlivci odlišní ve svých stylech tvořivé práce mohou pracovat efektivněji společně, když dovedou využívat své silné stránky spíše, než kdyby v důsledku individuálních rozdílů ve svých slabých stránkách mezi sebou navzájem bojovali. Terminologie W. Kirtona je odlišná od běžné terminologie, která je používána v teorii tvořivosti. Vymezení pojmu inovátor, jak je uveden v Kirtonově teorii, odpovídá dost jednoznačně tvořivosti, kdežto adaptor, tak jak je popisován, by se dal označit spíše jako inovátor, ne v tom smyslu, jak je běžně užíván. Podle E. N. Goodmana (1993) 11 % populace žije v chudobě a jejich životní styl je orientován na uspokojování nejzákladnějších potřeb; 67 % je řízeno z vnějšku, jejich sociální a psychologické potřeby souvisí se společenskými normami a přizpůsobováním se požadavkům mocenských struktur. Třetí skupina je řízená vnitřně (22 %) a je to skupina, která je vnímavější k osobním potřebám a prioritám, než je očekávání druhých tato skupina je podle něj tvořivě orientovaná. Goodmanova typologie je velmi diskutabilní, neboť chudoba mnohdy nezabránila tvůrčímu nadšení, zaměřenosti, elánu jedinců k tomu, aby dosáhli výjimečných výsledků. Tato typologie má slabinu v tom, že vedle vnitřního a vnějšího řízení zařazuje třetí skupinu, která je nesouměřitelná s uvedeným kritériem řízení, neboť lidé, kteří jsou chudobní, mohou být vnitřně nebo vnějškově řízení. Ale jinak vnitřně řízení lidé mají rozhodně blíže k tomu, aby překračovali stávající normy a snažili se změnit to, co jiní považují za samozřejmé a nezměnitelné. Hermanovo pojetí způsobů tvůrčího myšlení (Lumsdaine, 1994): typ A matematický, technický, logický, typ B organizační, kontrolní, konzervativní, 2