Jazyk coby kód a logická analýza

Transkript

1 Jazyk coby kód a logická analýza Jiří Raclavský Téma logické analýzy přirozeného jazyka, její koncepce, charakteru, je v poslední době námětem více statí českých a slovenských filosofů. Do této diskuse jsem se vložil i snahou obhájit ideu apriorního charakteru logické analýzy s ohledem na modelování (synchronně pojímaného) jazyka jakožto (parciálního) zobrazení z výrazů do významů (přesněji Tichého konstrukcí), přičemž takovéto zobrazení Pavel Tichý nazýval kód. 1 2 Ve svém nedávném příspěvku 3 se však Vladimír Svoboda snažil ukázat, že modelování jazyka jakožto kódu je koncepce vnitřně rozporná. V této své reakci poukáži na to, proč jeho argumentaci neshledávám průkaznou (a proto nemám důvody kterékoli z mých klíčových tvrzení z mé předchozí statě odvolat či korigovat), rozeberu též znovu určité aspekty některých již diskutovaných skutečností, aby došlo k jasnějšímu porozumění v tom, co je model a co je modelované. Více jak polovinu tohoto příspěvku se věnuji snaze rozřešit nové problémy Svobodou vznesené a to opět s odvoláním se na jazyk coby kód. 4 Předně se nejen čtenářům, ale zejména Pavlu Cmorejovi omlouvám, že jsem Cmorejovu distinkci semivýraz / jazykový výraz 5 podal při úsilí vysvětlit jinou distinkci, se kterou jsem pak pracoval zkresleně. Dále: pokud budeme výraz zobrazení chápat v rigorózním (matematickém, logickém) smyslu coby funkci z množiny entit do množiny entit, má Svoboda jistě pravdu, že při takovémto výkladu se mé užití výrazu zobrazení jeví nevhodné; snad mohl by být tedy radši volen výraz přiřazení. Domnívám se ovšem, že vždy je důležité si vycházet ve vzájemném rozumění si vstříc kdybychom tak nečinili, např. Svobodovo tvrzení Zobrazení.. je... operace (s. 450), jímž zdůvodňuje svou námitku, bychom museli odmítnout z obdobných důvodů, jaké namítá on. 6 1 Raclavský, Jiří (2005): Charakter logické analýzy přirozeného jazyka, Filosofický časopis 53, 6, Jazykem coby kódem konceptem převzatým od Tichého jsem se detailně zabýval v Raclavský, Jiří (2006): Složení přirozeného jazyka z hlediska Transparentní intenzionální logiky, In: M. Zouhar (ed.), Jazyk z pohľadu sémantiky, pragmatiky a filozofie vedy, Bratislava: Veda, Svoboda, Vladimír (2006): Logická analýza a jazyk jako kód, Filosofický časopis 54, 3, Co se týče odkazů na stránky, čtyřstovková čísla jsou čísla stran Svobodova textu z r. 2006, devítistovková čísla jsou čísla stran mého textu z r Cmorej, Pavel (2005): Semivýrazy a výrazy, In: P. Sousedík (ed.), Jazyk-logika-věda, Praha: Filosofia, (mj. touto statí jsem se podrobněji zabýval v Raclavský, Jiří (2006): Cmorej a Tichý o jazyce a jeho logické analýze, Slovo a slovesnost 67, 1, 27-35). Za účelem pochopení některých následujících pasáží alespoň kuse řekněme, že semivýrazem je míněn (potencionální) nositel významu, jazykovým výrazem ale dvojice <semivýraz, význam>. 6 V matematice a logice je totiž operací funkce z (množiny) objektů (respektive jejich n-tic) určitého typu do (množiny) objektů téhož typu. Např. operací je funkce následníka či funkce sčítání, operací však není numerická relace být větší než, neboť ta zobrazuje dvojice čísel do pravdivostních hodnot (ne do čísel). Jazyk coby kód 1

2 Homonymie v jazyce vs. jednoznačnost v modelu jazyka. Svoboda píše: nejasné ovšem je..., proč nás Raclavský chce přesvědčit, že v přirozeném jazyce (například v češtině) odpovídá jednomu výrazu znaku [já i Svoboda zde myslíme semivýraz] jeden význam (s. 451) a hned uvádí příklad slova zámek. Takovéto čtení mého textu je velmi neočekávané vzhledem k tomu, co jsem ve stati rozebíral: nemožnost mít víc jak jeden význam je mnou tvrzena pouze pro případ výrazů jazyka jakožto kódu (srov. začátek odstavce na s. 926 a i poznámku 8), nikoli pro modelovaný jazyk sám; a to proto kód nemůže být coby funkce jedno-mnohoznačná. Snad žádný logik nepopírá, že jazyk nechápaný coby funkce z výrazů do významů, ale chápaný v běžném smyslu (dle našich základních intuicí, jak píše Svoboda), obsahuje ambivalentní výrazy (srov. příp. s. 933, kde hovořím o problematice ambivalence a desambiguace). Logikové si ale uvědomují, že připustit funkční zobrazení, v němž jednomu výrazu (coby argumentu) odpovídá více významů (coby hodnot), odporuje jejich principům (co že je přesně funkce), proto ambivalence v přirozeném (běžném) jazyce mnohdy vysvětlují jakožto zakrytí různosti oněch zdánlivě shodných výrazů k desambiguaci se běžně používá indexování. 7 Skutečně nelze při funkcionálním pohledu říci (a vůbec ne v mém duchu, jak píše Svoboda): Naneštěstí se dá zjistit, že kódy přirozených jazyků nejsou vůbec zobrazeními (s. 451). Jazykem coby kódem byl rozuměn (ba definován) určitý druh zobrazení, je proto zcela absurdní z tohoto vyvozovat, že jde o zobrazení, které není zobrazením. 8 Tato linie Svobodovy argumentace je tedy zjevně neplatná. Abych se vyjádřil ještě jinak: neignoruji homonymii (s. 451), homonymie jen nejde za předpokladu (pro logika zcela oprávněného), že jazyk lze chápat jakožto zobrazení z výrazů do významů, integrovat do takovéhoto modelu; proto je za účelem modelování od ní abstrahováno např. pomocí oné indexace. Připadá-li Svobodovi funkcionálním model jazyka velmi pochybný (s. 451), považuji to za jeho, nikoli za (pro logiky) obecnou věc. 9 Také je zřejmé, že operací být nemůže, neboť gödelizované výrazy jsou typu čísel, kdežto konstrukce náleží do typů konstrukcí. (Když jsme u tohoto: úloha gödelizace výrazů je shodná s tou, jakou potřeboval už Gödel zařadit výrazy do systému-rámce explikace). 7 Indexace je explikační pomůcka. Už jsem se setkal s námitkami (namířeným speciálně proti Kripkeho indexaci vlastních jmen; na námitky vůči indexaci prováděné nejen pro případ vlastních jmen Cresswellem, von Stechowem či Montaguem jsem zatím nenarazil), kdy se filosof podivoval nad tím, odkdy že výrazy přirozeného (běžného) jazyka mají coby přívěsky ta číslíčka; nemají je, jde prostě o explikační pomůcku (či modelaci). 8 Samozřejmě jsem ani nemohl dospět k závěru, který by si přál Svoboda (s. 451), že jazyk coby kód (neboli jisté zobrazení) vůbec není zobrazením. 9 Možná by se Svobodovi líbil model jazyka coby množiny uspořádaných dvojic <semivýraz, význam>, neboť jeden a týž semivýraz může být pro logika přijatelně prvním členem více takovýchto dvojic. (Mj. Tichého systém, TIL, uspořádané n-tice neobsahuje, n-tice lze v něm jen reprezentovat; proto pro Tichého nemohl být jazyk množinou dvojic, což jsem respektoval.) Jazyk modelovaný diskutovaným množinovým způsobem má i jistou nevýhodu (mj. tu nemá model jazyka coby kódu), neboť množina dvojic jazykových výrazů principiálně nemůže reprezentovat (semi)výrazy v modelovaném jazyce významuprázdné. Aby k tomu došlo, model musí být zásadně přepracován tak, aby šlo o množinu dvou množin, z nichž jedna obsahuje dvojice <semivýraz, význam> 2

3 explikovat vágní entity pomocí právě tak vágních konceptů aby došlo k věrnému obrazu zkoumaného nesplňuje cíle rozumně koncipované explikace. I proto je modelům jazyka nutno odpouštět jistou dávku idealizace (a to nejen ve věci vysvětlení vágních skutečností pomocí konceptů vágnosti prostých): model je modelem přece i proto, že není totožný s modelovaným, od něčeho muselo být abstrahováno. Řečeno stručně ať už je běžně používaný jazyk (uvažovaný jako synchronně daný) cokoli, za účelem explikace může být modelován jakožto kód (takovýto model má zcela zákonitě některé vlastnosti odlišné od toho, co je modelováno). Rozdílné vlastnosti modelu a modelovaného. Nerozumím příliš Svobodově klíčové námitce v sekvenci údajných vnitřních rozporů v mnou prezentované koncepci, kterou uvádí ve spodním odstavci na s Podle dané pasáže mi totiž prý vlastně splývá model a modelované, přičemž ovšem jednomu přisuzuji jisté vlastnosti, které druhému upírám a to je při totožnosti modelu a modelovaného zákonitě sporné. Ve své stati jsem ale odlišoval, kdy jde o jazyk v pre-teoretickém smyslu (stručně jazyk ) a kdy míním jazyk coby kód (stručně kód ), 10 tyto dvě entity modelované a model zásadně odlišuji a s tím také souvisí, že ač některé vlastnosti mají shodné, v některých se zásadně liší. Proto například stavět protiargument na mnou údajně zastávaném zjevném rozporu (s. 452) mezi analytik pracuje s kódem, analytik pracuje s nedesambigovaným jazykem je umělé poukazuji v této souvislosti přece na to (srov. např. už pasáže na s. 932 nahoře), že i) analytik pracuje s jazykem coby kódem, ovšem někdy ii) může být jeho pracovním vstupem běžně používaný jazyk, kterému dává explikaci (či modeluje ho) pomocí nějakého kódu. K situaci ii) obecně nemusí dojít, analytik může pracovat výlučně jen s kódem a vůbec se nemusí zaobírat přirovnáváním běžně používaného jazyka k nějakému kódu. Co se týče případu s obdivovat, ten je příkladem v pasážích (jmenovitě prvních dvou celých odstavců na s. 933), v nichž diskutuji situaci, kdy logický analytik nedostal k ruce obdivovat 1 prezidenta USA a obdivovat 2 prezidenta USA, ale jen víceznačný výraz obdivovat prezidenta USA (učiněním desambiguace analytik supluje lingvistu). Svoboda ale píše, že jsem to prezentoval jako demonstraci analýzy na příkladu určitého kódu... (s. 452; obsažena je citace mého textu) a to je samozřejmě v rozporu s tím, že kód neobsahuje víceznačné výrazy (reprezentující významuplné výrazy modelovaného jazyka) a druhá obsahuje semivýrazy, které reprezentují výrazy v modelovaném jazyce významuprázdné (obecně totiž, rigorózně vzato, nelze mít množinu obsahující druhově heterogenní prvky). Takovýto model ovšem postrádá eleganci (do rozboru otázek výhodnosti či nevýhodnosti tohoto modelu se zde nepouštím). 10 Nevylučuji (myslím, že nemá smysl to přesně v mé stati dohledávat a zde dokládat), že se najde v jisté pasáži výraz jazyk a to v místě, kde snad mělo stát doslova jazyk coby kód či prostě kód ; z kontextu by ovšem mělo být vždy zřejmé, jak daná věc byla myšlena. 3

4 (s. 452). Naneštěstí jde o značnou dezinterpretaci mého textu, neboť obrat příklad určitého kódu se vyskytuje ve spodní polovině s. 933 v prvním z dvojice obsahově svébytných odstavců, ale Svoboda tento obrat přesunul do druhého odstavce z odlišné dvojice obsahově svébytných odstavců (první oněch dvou odstavce zcela nahoře), pojednávajících o něčem zcela zásadně jiném. Proti významu coby libovolné z kvaziidentických konstrukcí. Svoboda evokuje Maternovu teorii pojmu (přesněji její někdejší verzi) a píše, že podle Materny prý není zcela vhodné v rámci TIL významy ztotožňovat s jednotlivými konstrukcemi, jednomu výrazu... můžeme... přiřadit mnoho konstrukcí, které se... liší triviálně (obojí s. 451). 11 Dodatkem liší triviálně a též poukazem na tzv. kvazi-identické konstrukce má druhá věta (snad stejně tak jako první věta) znamenat, že významem nějakého výrazu je v jazyce-kódu kterákoli z (nekonečně) mnoha kvazi-identických konstrukcí. Svoboda nenalézá žádné kritérium, kterou z těch mnoha zvolit, domnívá se proto, že bychom se i) buďto měli vzdát koncepce jazyka coby kódu, anebo bychom ii) měli připustit libovůli jednu z nich náhodně zvolit (obojí s. 451). Přijetím i) bychom rezignovali na fundament, o který se opíral Tichý, což i pro toto je pro mne neakceptovatelná možnost. Libovůle náhodného výběru, tj. ii), je (jakožto tolik odporující logikovým přesvědčením) pro mne také nepřijatelná. Přitom ovšem oprávněně můžeme plně akceptovat, že jazyk lze modelovat jako kód, a odmítnout ii). To, co je k tomu třeba, je ustavení principu logické analýzy, tzv. (LAE), jehož přesné znění jsem před časem formuloval (není nezbytné ho zde explicitně uvádět). Dle (LAE) lze z kvaziidentických konstrukcí jednoznačným (a mechanizovatelným) způsobem vybrat přesně jednu konstrukci, která je analýzou daného výrazu (s ohledem na určitý jazyk-kód). 12 Díky (LAE) je možnost chápat jazyk coby kód, tedy funkční zobrazení, kde jednomu výrazu odpovídá nanejvýše jeden význam-konstrukce, zcela neproblematické. Problém volby vysoce příbuzného kódu. Obecně vzato vybízím (v čemž je snad shoda se Svobodou) teoretiky k volbě kódu adekvátního k postižení běžného užívání jazyka. Proč při naplňování této maximy není jednotlivým analytikem zvolený kód zaručeně totožný 11 Stálo by možná za to doložit, zda Materna takovou věc skutečně takto tvrdí, protože při obecném pochopení Svobodou uváděných tvrzení jde z hlediska TIL, jsem přesvědčen, o omyl, má-li jít o logickou analýzu. 12 Co se týče detailů jen naznačím, že jde o α-normalizovaný tvar, nikoli ovšem tvar η-normalizovaný, ale pouze jistým způsobem η-redukovaný. Mj. i tímto se logická analýza v souladu s (LAE) liší od Maternova pojmu (pojem je α- a η-normalizovaná konstrukce) či od tzv. nejlepší analýzy dle Materny a Duží (ta je mj. zaměřena i na relativizaci logických analýz k pojmovým systémům). (Aby snad nevznikly pochyby nad umělostí, ke které vede např. α-normalizace, přejmenování vázaných proměnných je rysem daného logického aparátu. To, že (lambdou) vázané proměnné se na úrovni výrazů nevyskytují, je známo a to zrovna tak jako to, že tyto proměnné vynáší na světlo logická analýza. Není v tom žádný zásadní problém pro podnik, jímž je logická analýza přirozeného jazyka.) 4

5 s kódem, který je modelem aktuálně užívaného jazyka, je podmíněno např. tím, že jednotlivý analytik se nezabývá celým kódem, proto jím zkoumaný fragment on sám nemůže ztotožnit s aktuálně užívaným kódem (blíže jsem se o takovýchto věcech již rozepisoval na s ). Pochopitelně nelze vyloučit vzácnou možnost, kdy analytik měl při výběru šťastnou ruku a kód, kterým se zabývá, s aktuálním kódem zcela totožný je. Rozhodně tedy nepropaguji ideu volit záměrně analýzu kódu, který není totožný s kódem, který je adekvátním modelem modelovaného přirozeného jazyka (resp. jeho aktuální podoby), jak to prezentuje Svoboda v první polovině s Neempiričnost logických analýz modelu jazyka. Svoboda trvá na tom, že odlišovat, kdy se logik pohybuje na poli své plné kompetence a kdy se pohybuje mimo toto pole a zastupuje lingvistu, považuje za nevhodné. Žádným logickým násilím k diskutovanému odlišování pochopitelně nikoho přimět nemůžeme. Mou výzvou však bylo a je nepřipouštějme méně odlišení, než je nezbytné. Bylo nabídnuto odlišovat ty dvě rozdílné věci a to proto, aby bylo vysvětleno, proč (resp. za jakých okolností) platí teze, že logická analýza přirozeného jazyka je neempirickou disciplínou. Znovu si uvědomme, že ke zkoumání jazyků-kódů, z nichž mnohé nemohou být adekvátním modelem žádného z dosud používaných jazyků, není třeba empirické zkušenosti. 13 Učiníme-li však interdisciplinární krok a podílíme-li se na projektu komputační lingvistiky, je zohledňování empirie (modelovaného jazyka) nepochybně žádoucí. Ovšem tímto se logická analýza nestává empirickou vědou, zrovna tak jako se kvůli dílčímu zapojení do interdisciplinárního výzkumu matematika nestane disciplínou empirickou. 14 Jsou analyzovány semivýrazy či jazykové výrazy? Svoboda se vrací k semivýrazům a jazykovým výrazům, přičemž vybízí k závažnému zamyšlení, co z toho je vlastně vstupem pro logickou analýzu přirozeného jazyka, ovšem je značně skeptický co do důsledku rozhodnutí pro jakoukoli z těchto dvou možností. 15 Nabízí dvě odpovědi, druhá z nich zní: logická analýza vychází jako triviální záležitost adekvátní analýza spočívá pouze v odloučení druhé složky z té dvojice <semivýraz, význam>, kterou jsme měli na vstupu (s. 453). Pokud triviální budeme chápat jakožto banální, uznávám, že to, co popsal Svoboda, skutečně banální je. Pochybnou se zdá i první jím nabízená odpověď, podle níž jsou 13 Vzpomenu-li v této souvislosti logickou sémantiku ve smyslu interpretace formálních jazyků, věřím, že i Svoboda by tuto disciplínu považoval za neempirickou disciplínu. 14 Dodejme ještě: to, že ideální dělba práce mezi logickými analytiky a lingvisty obecně vzato dosud neprobíhá a logický analytik tu a tam při své práci zastupuje lingvistu, není argumentem proti analytičnosti logické analýzy. 15 Prakticky tutéž úvahu Svoboda publikoval v Svoboda, Vladimír (2006): K problémům logické analýzy, In: M. Zouhar (ed.), Jazyk z pohľadu sémantiky, pragmatiky a filozofie vedy, Bratislava: Veda,

6 vstupem pro logickou analýzu semivýrazy, neboť sémanticky chápaná logická analýza nemá na semivýrazech samotných co analyzovat (s. 453), čímž má být (možná) myšleno, že analýzy semivýrazů mohou být jen syntaktické. 16 Zkusme si tu záhadu dvou odpovědí, z nichž každá ukazuje beznaděj a marnost, v níž se snad logická analýza pracující s jazykem modelovaným jakožto kód nachází, rozkrýt. Co se týče odpovědi druhé, n-ticového vysvětlení jazykových výrazů se zde jeví matoucí: věty tvaru Významem <S,V> je v jazyce J význam V jsou podezřelé už tím, že zřejmě nikde jinde než ve Cmorejově stati nejsou k vidění (to < a,v> je tam totiž jaksi navíc). 17 Velmi dobře ovšem známe věty tvaru Významem výrazu S je v jazyce-kódu K význam (konstrukce) V (mnohdy jsou zapisované s pomocí zalomených řádků, bez citace výrazu a bez zmínky o kódu). 18 Nejdříve se na věc podívejme trochu ze široka. Pokud vezmeme namátkou např. Tichého studie (pominu-li již výše diskutovaný příklad s obdivovat ) týkající se sémantiky epizodických sloves či temporálního diskurzu, ty jsou ukázkou smysluplné a netriviální práce, spočívající nakonec po rozsáhlém prozkoumání předpokladů a jejich důsledků v ukázání konstrukce, která je významem např. výrazu Jan potěšil Jindřišku v kódu, který je, což je rozebíráno v oněch zkoumaných předpokladech, vysoce příbuzný (aktuálnímu) kódu češtiny (v dané stati šlo o angličtinu). Ony předpoklady, zdůvodnění, jsou něčím naprosto podstatným v pracovní náplni (a pak výstupu) logického analytika. Kdyby výsledkem práce mělo být jen předložení těch pár výrazů a k nim přiléhajících významů v určitém kódu, setkávali bychom se s texty, které by byly prostou jedno až dvojstránkou tabulkou ukazující kus jakéhosi kódu. Jenže texty logických analytiků jsou často dvaceti či třicetistránkové, přestože suma podaných analýz je stejná. A to je tím, že to podstatné v nich je odůvodnění oněch (nezřídka jen vzorových) analýz, toto jistě činí provozování logické analýzy netriviálním. 19 Z jiného úhlu pohledu se dá také říci, že logický analytik analyzuje výrazy jazyka, jejichž význam zná; Je ovšem záhodno zde podotknout, že i sama syntaktická analýza složených semivýrazů může být netriviální, jak je patrné i ze známých stromových rozkladů-analýz, které se už léta dělají v lingvistice. 17 Nepochybuji o tom, že toto Cmorej věděl a dané uvažoval pouze jako zjednodušující model. To je zjevné z jeho tvrzení, že jazykové výrazy pro jednoduchost následujících úvah bude považovat za ony dvojice. 18 Toto uvádím a explicitně komentuji i v mé stati z r (Svoboda ovšem nepíše, zdali se nad tímto nějak zamýšlel.) 19 Jistěže při oněch zdůvodněních logičtí analytikové zohledňují přirozený (běžný) jazyk (k tomu jsme si i výše něco řekli). A jen pro jistotu dodávám, že přes onen kontakt s empirií jsou věty tvaru Významem (semi)výrazu S je v jazyce-kódu K význam-konstrukce V analytické a apriorní; ovšem věty tvaru Významem (semi)výrazu S je v aktuálním jazyce-kódu K jazyka J (modelu jazyka chápaného diachronně) význam-konstrukce V jsou syntetické a aposteriorní (obojí jsem již diskutoval na s ). 20 Poukazem na tzv. normální lingvistickou situaci, s níž má co činit logická analýza, o čemž psal Tichý, připomněl takovouto skutečnost Pavel Materna v Materna, Pavel (2005): Poznámka k Peregrinově kritice Cmorejova pojetí jazykového výrazu, Filosofický časopis 53, 5,

7 tyto významy s velkým V se snaží explikovat v určitém modelu (odhaluje významy s malým v ), proto ta zdůvodnění. Nyní se na práci analytika podívejme detailněji jde mi o ilustraci logikových předpokladů a zdůvodnění a pak o otázku, zda jsou vstupem pro logickou analýzu semivýrazy či jazykové výrazy. Půjde ovšem o značnou idealizaci, která může být rozmanitě dezinterpretována, nechť je prosím čtenář vstřícný. Nejprve čistý stůl a pouze jeden složený výraz: analytik uvažuje, že smyslem toho řetězce znaků, jde-li o větu, je říci něco o stavu světa, hovořit o nějakém stavu věcí, který může být faktem. Zde už je i předpoklad o kontrafaktuálním uspořádání stavu věcí, neboli o možných světech a to, co věta značí, vysvětlí analytik jako funkci z možných světů. 21 Funkce sama je plochá, nejsou z ní patrné složky stavu věcí, 22 analytik přijme třeba i z tohoto důvodu, že významem té věty je spíše procedura (Tichého konstrukce), propozici-funkci tedy chápe jen jako denotát (který mohou determinovat různé procedury, aniž by šlo o jinou propozici). V sekvenci těch znaků rozpozná složky, které se budou podílet na konstituci té procedury, např. subjekt a predikát, a přijme množinové vysvětlení predikace jakožto náležení denotovaného objektu do značené množiny, přičemž větný subjekt i predikát chápe jakožto vyjadřující (dílčí) významy na základě kompozicionality determinující denotát celé věty. 23 Logický analytik jistě nemusí vědět, že má k ruce větu a ne výraz nevětný, jde tu o zjednodušení našich úvah. Předpokládáme též, že při své práci obecně nemá důvod považovat výraz Yannis Xenakis za subjekt věty Yannis Xenakis obdivuje prezidenta USA, v nějakém kódu je výraz Yannis Xenakis klidně predikátem. 24 Tady proto musí přijít má-li jít o práci zužitkovatelnou pro obecné cíle komputační lingvistiky zohlednění běžně používaných jazyků, které některé výrazy chápou jako jmenné fráze, jiné jako slovesné fráze atd., ukazují, co je v jakém běžném jazyce výraz větný a co nevětný. Vidíme, že analytik zatím ještě stále pracuje s daným výrazem tak trochu jako kdyby šlo o semivýraz. Předpokládá však, že běžné jazyky, které on modeluje, obsahují řadu výrazů, které jsou významuplné (jsou jazykovými výrazy). Analytik má představu, jakého druhu by ony významy měly být, ta představa je dána rozváženími nad povahou jím zvoleného modelování, že jazyky jsou kódy a dále různými logickými požadavky. Také analytik zohlední, že spíše než o S-P strukturu jako u věty Fido je pes jde pro náš příklad o 21 Omezím se na sémantickou koncepci TIL. Leccos z toho, na co budu narážet, mnohem lépe a podrobněji rozebral Pavel Tichý ve svých textech a další teoretici. 22 Zde používaný pojem stavu věcí není totožný s Tichého pojmem stavu věcí. 23 Ruku v ruce s tím jde i klasifikace pomocí teorie typů. Její roli při logické analýze, kterou tak dobře znají analytici užívající TIL, zde nebudu popisovat. 24 Nemám zde na mysli nějakou specifickou teorii vlastních jmen (předpokládám, že vlastní jméno určuje jediné individuum). Míním ale situaci, kdy v nějakém kódu je ten výraz predikátem asi tak, jako výraz pes v současné češtině. 7

8 relační strukturu, neboli že tu je predikát binární (toto rozhodnutí mezi predikátem monadickým a binárním je zase zohledněním běžných jazyků). Podobně odliší vlastní jméno od individuové deskripce (té dá možnosvětový výklad; výrazu obdivovat rovněž). Připusťme, že takto už má sestavenu významovou matrici zapsatelnou v jeho aparátu jako λwλt [ 0 BinárníPredikát 0 wt VlastníJméno 0 Deskripce (wt) ] (níže sehraje roli to, proč jsem vepsal do spodního indexu ty dvě oblé závorky). 25 Analytik dále bere v úvahu možné inference, logická analýza mu je předstupněm pro determinaci množiny korektních úsudků (zase při tomto může, ale obecně vzato nemusí, zohlednit běžné jazyky). U této příležitosti třeba řekne, že pro případ struktury λwλt [ 0 BinárníPredikát 0 wt VlastníJméno 0 Deskripce wt ] je oprávněna de re existenční generalizace vedoucí k λwλt [ 0 [λx [ 0 = x 0 Deskripce wt ]]] (slovně opsáno: existuje někdo, na koho ta deskripce referuje), která ale není opodstatněna pro případ struktury λwλt [ 0 BinárníPredikát 0 wt VlastníJméno 0 Deskripce] (pro náš příklad, Yannis Xenakis může obdivovat prezidenta USA, aniž by jednotlivé individuum bylo tím prezidentem, Xenakis tu obdivuje to prezidenství jako takové). Až dosud to tedy vypadá tak, že analytik obecně nemusel zohledňovat žádný běžný jazyk, klidně si mohl vystačit se semivýrazy, které v nějakém kódu mají ten, v jiném kódu mají přiřazen zas jiný význam. Jeho dosavadní práce a všimněme se, že nikoli triviální a ani ne nezbytně asémantická zatím vedla jen k významové matrici. Záhy přijde důležitý krok v naší ilustraci. Analytik předpokládá dostatečně bohatý jazyk-kód, který obsahuje mnoho instancí té matrice. Tyto vzniknou kombinacemi užívajícími různé 0 BinárníPredikát n, 0 VlastníJméno m, 0 Deskripce k (pro rozmanité sady čísel n, m, k). Máme tu tedy mnoho významových instancí, které jsou idealizovanými významy binárních predikátů, vlastních jmen a individuových deskripcí. (Analytik nám může své dosavadní výsledky prezentovat ve formě seznamu binární predikát 1-0 BinárníPredikát 1 až binární predikát n - 0 BinárníPredikát n, atp.) Logikové v této souvislosti často hovoří o nalézání logických forem či o obecném logickém rámci přirozených jazyků. Vlastně tu máme k ruce matrice ( formy ) různých jazyků-kódů: jeden přiřazuje 0 BinárníPredikát 1 k binární predikát 1, jiný však k binární predikát 1 přiřazuje konstrukci 0 BinárníPredikát 2. Zásadní otázkou je, který z těchto kódů-matric je matricí kódu, který je modelem např. aktuálně používané češtiny. To ovšem záleží na tom, zda s idealizovaným 0 BinárníPredikát 1 ztotožníme právě 0 Obdivovat, anebo třeba 0 Nenávidět. Uznávám, že naše ilustrace může být napadena následovně: ano, jsou sice texty logických analytiků, v nichž se vyskytují ty nespecifikované významy, např. v Tichého knize 25 Čtenář, který nezná TIL, jistě tuší, že úloha λw, [, 0 apod. v daném zápise, je v TIL patřičně vysvětlena. V našich následujících úvahách se čtenář obejde bez vědění přesně jak. 8

9 Foundations of Frege s Logic nalézáme formule jako λwλt [ 0 [ 0 Q K wt 0 M wt ] (je určeno, o který typ objektů Q K, M jde), kdy ono Q K se pramálo podobá anglickému true in K, takže co se týče 0 Q K, jde asi o ten nespecifikovaný význam, ale daleko častěji např. u teoretiků TIL nalézáme třeba λwλt [ 0 Obdivovat 0 wt YannisXenakis 0 PrezidentUSA], kde spojitost s českým výrazem Yannis Xenakis obdivuje prezidenta USA je zřejmá nepracují tu tedy doslova a do písmene s přiřazováním významů českým výrazům, není tedy jejich práce přece jen jakési odlučování významů z dvojic <semivýraz, význam>? Vypadá to tak, taky oni sami cosi v tomto smyslu mnohdy říkají (i já jsem výše mluvil o přiřazování, což je jakýsi opak odlučování, přitom však podstata je stejná). Jsem přesvědčen, že onen způsob vyjadřování je zkratkovitý a že je třeba věc osvětlit zásadně jinak. Tím, že jsme výrazu Yannis Xenakis obdivuje prezidenta USA přiřadili λwλt [ 0 Obdivovat 0 wt YannisXenakis 0 PrezidentUSA] jsme toho totiž ještě mnoho neudělali neurčili jsme, o který druh obdivování (atd.) tu přesně jde. K tomu slouží zvláště Tichým často používané kongruence, které stanovují např. to, že obdivovat je obdivováním ve smyslu tom a tom a nikoli ve smyslu jiném. 26 Tyto kongruence jsou náplní odpovědí na otázky V jakém smyslu rozumíš (co přesně míníš) to obdivování?. Je zjevné, že různé kódy K 1, K 2 (atd.) se od sebe liší tím, o jaký smysl obdivování jde, jak přesně je definičně ontologickou definicí, kongruencí dán (pochopitelně jeden kód může pracovat obdivováním ve více smyslech 0 Obdivovat 1, 0 Obdivovat 2, které kódují výrazy obdivovat 1 obdivovat 2 ). Dokud tyto objektuální definice a všimněme si, že to je pojmová práce, která je ryze analytická nejsou podány, λwλt [ 0 Obdivovat 0 wt YannisXenakis 0 PrezidentUSA] apod. je vlastně stále poněkud nespecifikovaným významem. Dále: jsou-li tyto již podány, mělo by také být jasné, přesně kterou intenzi konstrukce 0 Obdivovat 1 či 0 Obdivovat 2 determinuje. Např. že 0 Obdivovat 1 [prezidenta USA] determinuje intenzi, jejímž rozsahem v tomto světě a čase je třeba třída {Yannis Xenakis}, ovšem rozsahem intenze determinované konstrukcí 0 Obdivovat 2 třída jiná (např. neobsahující Yannise Xenakise). To dobře známe z dotazů jako Jaké obdivovat míníš? Je podle tebe např. Yannis Xenakis tím, kdo někoho obdivuje? (a známé pokračování jako např. Ne, to, co myslím pod obdivovat, obnáší, že Yannis Xenakis není takový, Aha, tak to máš jiný pojem obdivování, než jsem myslel já, užíváš slovo obdivovat v jiném významu ). Shrňme rezultát našich úvah: ze začátku jsme připouštěli představu, že logický analytik má k ruce jen semivýrazy a pouze jim vtiskává jakési prototypy významů (ta 26 Jednoduchý příklad řečený slovně ukazuje definování totalizujícího predikátu pravdivosti: být pravdivá propozice ve w a t = df existuje pravdivostní hodnota, kterou propozice má ve w a t a tato hodnota je identická s pravdivostní hodnotou pravda. (Tato je odlišná od definice pravdivosti propozic, podle níž je pravdivost vlastnost propozic, které mají ve w, t pravdivostní hodnotu pravda.) 9

10 představa, že analytik pracoval pouze se semivýrazy, je zavádějící v tom, že pokud analytik neluští např. mayské písmo či zašifrované zprávy vojenského nepřítele, tak pouze abstrahuje od jim přiřazovaných významů v tom či onom kódu). Tyto nespecifikované významy jistě nebyly konstituenty žádných pravých jazykových výrazů, specifických dvojic, takže to vypadalo, že jazykové výrazy nejsou vstupem jeho analýz. Na druhou stranu na základě různých logických seznání analytik poměrně dobře věděl, co budou ty specifikované významy nakonec zač, takže to zas vypadalo, že přece jen s jakýmisi idealizovanými dvojicemi-jazykovými výrazy pracoval. Postupně, na základě těch definičních kongruencí, které vnitřně provazují konstrukce určitého kódu, se blíže a blíže dostával k přesné specifikaci toho či onoho kódu, čili jakoby se dostával k jedné určité množině jazykových výrazů <semivýraz, (přesný) význam>. Takto to zas vypadá, že pracoval s těmi dvojicemi. Jak je zřejmé, na to, zda analytik pracuje pouze s jazykovými výrazy, tak jak ji postavil Svoboda, neříkám ano zcela doslova. Vždyť jsme přeci dobře viděli, že ta práce je netriviální, že nejde o prosté odlučování významů z těch dvojic, viděli jsme, jak vysokou úlohu tu má práce přímo s konstrukcemi, logickými objekty, které jsou výrazům přisuzovány (při uvažovaném modelu) coby jejich logické analýzy. * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Raclavský, Jiří (2007): Jazyk coby kód a logická analýza, Filosofický časopis 55, 1, preprint URL: 10