Využití kompenzačních cvičení v tenisovém tréninkovém procesu

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Využití kompenzačních cvičení v tenisovém tréninkovém procesu Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Tomáš Kočíb Vypracoval: Jan Gerhardt Praha, prosinec 2014

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně, a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze dne Jan Gerhardt...

3 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu, a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

4 Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval Mgr. Tomáši Kočíbovi za odborné vedení a podporu při tvorbě diplomové práce a za mnoho podnětných informací týkajících se zvolené problematiky.

5 Abstrakt Název práce: Využití kompenzačních cvičení v tenisovém tréninkovém procesu Cíle práce: Cílem práce bylo ověřit vliv kompenzačních cvičení na úpravu svalových dysbalancí u vybrané skupiny tenisových hráčů. Metoda: Během výzkumu jsme použili funkční testy páteře a svalové testy dle Jandy (2004), které byly aplikovány na vybranou skupinu tří tenisových hráčů. Na základě výsledků vstupního testování byl navržen zásobník kompenzačních cvičení, která měli hráči dodržovat s určenou pravidelností po dobu tří měsíců. Na konci cvičebního programu vybraní jedinci podstoupili výstupní testování. Pro posouzení vlivu kompenzačních cvičení na pohybový systém u vybraných tenistů jsme porovnávali výsledky vstupního a výstupního testování. Výsledky: Zhodnocují vliv kompenzačních cvičení na pohybový systém u zkoumaných jedinců. Jsou prezentovány formou tabulek a grafů. Výsledky prokazují, že při pravidelném provádění kompenzačních cvičení můžeme očekávat redukci svalového zkrácení i oslabení. Ze tří testovaných hráčů došlo u jednoho ke zmírnění svalového zkrácení u flexorů kolenního kloubu a současně k posílení mezilopatkových svalů, u druhého zůstaly naměřené hodnoty neměnné a u třetího došlo k redukci svalového zkrácení u prsních svalů. Klíčová slova: Tenis, svalová nerovnováha, kompenzační cvičení

6 Abstract Title: The use of compensatory exercises in sports training process Goals: The aim of this work was to verify the influence of compensatory exercises for treatment of muscle imbalance in a selected group of tennis players. Method: During the research we used Janda s (2004) functional spine tests and muscle tests, that were applied to selected group of three tennis players. The set of compensatory exercises was designed on the basis of the results of the admission testing. The players were asked to follow this set of exercises with regularly for the period of three months. The selected individuals underwent output testing at the end of the exercise programme. We compared the results of the admission and output testing for the evaluation of the influence of the compensatory exercises of the musculoskeletal system on the selected subjects. Results: The results that are presented in charts and graphs evaluate the influence of the compensatory ecercises of the musculo-skeletal system on the selected subjects. The results prove that due to regular performance of compensatory exercises we can expect a reduction of muscle shortening and weakening. The muscle shortening in knee flexors and strengthening of the blade muscles occurred at the first of three selected subjects. The second subject s measured values ramained the same and the third subjekt showed the reduction of the shortening of the pectoral muscles. Key words: Tennis, muscle imbalance, compensatory exercises

7 OBSAH 1 ÚVOD 2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE 2.1 Pohybový systém Kosterní soustava Svalový systém Vývoj dětského pohybového systému, tělesná zátěž a výkonnost 2.2 Charakteristika individuálně optimálního držení těla 2.3 Hluboký stabilizační systém páteře 2.4 Aktivita jednostranně zatěžující některou část těla 2.5 Svalové dysbalance Syndromy svalových dysbalancí 2.6 Vstupní diagnostika Svalové testy 2.7 Kineziologická analýza 2.8 Kompenzační cvičení Kompenzační cvičení protahovací Kompenzační cvičení posilovací 3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE 4 METODIKA PRÁCE 4.1 Výzkumný soubor 4.2 Sběr dat 4.3 Analýza dat 4.4 Použité testy 4.5 Zásobník kompenzačních cvičení 5 VÝSLEDKY 5.1 Výsledky vstupního testování 5.2 Výsledky výstupního testování 5.3 Porovnání výsledků 6 DISKUSE 7 ZÁVĚR

8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

9 1 ÚVOD Úspěch. Tento pojem je hnacím motorem pro cílevědomé jedince v různých oborech lidského konání. Souvisí s řadou faktorů, které ho výrazně ovlivňují. Ve výsledku ho vytváří souhra různých okolností, talent, vůle, psychická odolnost apod. Prvním a nezbytným předpokladem k dosahování vysokých cílů, je ovšem zdraví. V problematice sportovního tréninku, na kterou jsme se v této práci zaměřili, má zdraví jedince mnohonásobnou hodnotu. Proto je nutné mít tento fakt stále na mysli a snažit o eliminaci rizika k jeho ohrožení. Trénování se často ujímají lidé, kteří k tomu nejsou patřičně vzděláni, a může tak dojít k situaci, že nadějný sportovec musí předčasně ukončit svoji aktivní kariéru. Častou příčinou může být špatný stav podpůrně pohybového systému jedince. V lepších případech dochází k nízké efektivitě tréninku či snížení výkonnosti. Prevence poruch pohybové systému sportujících jedinců bylo téma mé bakalářské práce a u této práce tomu není jinak. Zaměřil jsem se ovšem nejen na rozbor literatury, který přebírám z mé bakalářské práce, ale také na testování vlivu kompenzačních cvičení na pohybový aparát tenisových hráčů. Záměrem práce je tedy zhodnotit vliv posilovacích a protahovacích cvičení na pohybový systém u testovaných jedinců. Současně bych chtěl všem čtenářům rozšířit jejich vědomosti v této oblasti sportovního tréninku a přispět tak ke zlepšení tréninkových postupů. V první části se věnuji rozboru literatury a dále čtenáře seznamuji s teoretickými poznatky, které jsou nutné k porozumění celé této problematiky. Ve druhé se zaměřuji na samotný výzkum a zhodnocení výsledků. 9

10 2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE Pohyb je nezbytnou součástí lidského života a je klíčem k celkové životní pohodě. Významnou roli hraje jak u dětí, zejména v kojeneckém věku k rozvoji psychiky, tak i dospělých. Člověk se s ním setkává na,,každém kroku a může ho provozovat na amatérské či profesionální úrovni. Rozhodně přispívá k celkovému rozvoji jedince po stránce fyzické tak i psychické. Je to zdroj energie a chuti k životu. Optimálně vykonávaným pohybem podporujeme srdeční činnost (například snižujeme klidovou tepovou frekvenci a tím srdce pracuje efektivněji), zvyšujeme vitální kapacitu plic a dechový objem, pomáháme k odstraňování toxických látek z těla apod. Vhodně zvolenou pohybovou aktivitou můžeme také korigovat postavení jednotlivých obratlů páteře a její fyziologické dvojesovité zakřivení, či zajišťovat svalovou rovnováhu. Z uvedeného můžeme konstatovat, že tělesný pohyb má ve vývoji jedince nezastupitelný fyziologický význam. U dětí a adolescentů má pohybová činnost zejména formativní vliv na tvar a funkci jednotlivých vyvíjejících se orgánů a celého těla. U dospělého jedince je pravidelný pohyb výrazným prostředkem zajišťující jednotlivé funkce a jejich struktury. Pohybová činnost prováděna v každém věkovém období musí vždy respektovat didaktické zákonitosti s ohledem na individuální zvláštnosti každého jedince, především jeho aktuální zdravotní stav a úroveň tělesné zdatnosti. Každodenní pohybový režim by měl obsahovat cvičení zaměřená na pohyblivost, pružnost a pevnost páteře, na udržení svalové rovnováhy a optimálního individuálního držení těla. V dnešní době dochází u velké části populace k nedostatku pohybu (hypokinéze) se současným nekompenzovaným nadměrným udržováním statických poloh (sezení ve škole, u televize,počítače apod.) Tento pohybový deficit má za důsledek vznik řady tzv. Civilizačních onemocnění (hromadných neinfekčních onemocnění) jako je např. obezita, diabetes mellitus, ischemické choroby srdeční, hypertenzní choroba, alergie, u školní mládeže pak především poruchy v držení těla, které mají v dospělosti za následek degenerativní změny na páteři. Jedním z hlavních předpokladů k dosahování vysokých sportovních výkonů je optimální funkční stav hybného systému s fyziologickým tvarem páteře. V individuálně účelově zaměřených pohybových programech, ve cvičitelské a trenérské praxi bychom 10

11 měli vycházet z dostupných teoretických podkladů a kladně ovlivňovat svalovou rovnováhu a kvalitu držení těla optimální stimulací jednotlivých svalových skupin. Nesoulad mezi pohybem a posturální motorikou vzniklý nepřesným či nevhodným nastavením výchozí polohy nebo výchozího záběru při vadném držení těla, případně u méně zkušeného sportovce vede ke zhoršení pohybového efektu a v horším případě: 1. k selhávání pohybového záměru (funkční porucha motoriky) 2. k vadné zátěži podpůrného aparátu (přetížení mikrotraumata) 3. k porušení struktury (v podobě traumatu, poranění apod.) (Véle, 2006) Nesprávná mechanika lidského těla v důsledku nedostatečné pohyblivosti a stability může zapříčinit nízkou efektivitu, vyžaduje více energie a více úsilí k provedení požadované pohybové dovednosti. Špatná biomechanika ovlivňuje nejen výkon, ale může také vytvářet zbytečný stres, což může zapříčinit zranění. Trénink bez náležité pohyblivosti a stability může způsobit frustraci, do značné míry omezuje výkon a zvyšuje riziko zranění. (Cook, 2003) Dosažení kvalitního sportovního výkonu kromě vysoké úrovně výkonově orientované zdatnosti a požadovaných pohybových dovedností je určováno optimální souhrou jednotlivých svalových skupin motor-hold (držícího) a motor-move (pohybujícího) systému. Absolvuje-li výkonnostní sportovec před zahájením intenzivního tréninku kvalitní pohybovou průpravu spočívající ve zdokonalování zpevněného držení těla a schopnosti aktivovat svalstvo od hlubokých vrstev směrem k periferiím, pak jeho další rozvoj včetně učení se novým pohybovým dovednostem bude snadnější, rychlejší a bez nežádoucích změn hybného systému. (Bursová, 2005) Výkonnostní sport mimo jiné velmi úzce ovlivňuje pohybový aparát. V současné době se zvyšuje množství soutěží a jejich náročnost, tím pádem jsou na výkonnost sportovce kladeny stále vyšší nároky. Každý lidský organismus má svoje limity, které je nutno respektovat, jinak může dojít k jeho poškození. 11

12 Ne vždy nám může pohyb pomáhat nebo dokonce zlepšit stav pohybového aparátu, což prokazuje Thurzová, Štulrajter a Kulík (1995). Ve své studii srovnávali stav pohybového systém u výkonnostně sportující a nesportující skupiny chlapců ve věku 9-18 let. Svalová nerovnováha se projevila u 97,7% chlapců běžné populace a 95,8% u sportujících chlapců. Ve skupině sportujících se vyskytoval vyšší průměrný počet zkrácených svalů, ale nižší počet svalových oslabení, poruch pohybových stereotypů a vadného držení těla než u nesportujících. Svalové dysbalance byly koncentrovány u sportovců do oblasti beder, postavení pánve a flexe kolenního kloubu, u nesportujících to byla oblast horních končetin a krku. Autoři doporučují na základě této studie sledovat stav svalové rovnováhy a ovlivňovat v tréninkovém procesu kompenzačním cvičením zkrácené posturální svaly a oslabené fázické svaly. Optimální věk pro zahájení jednoznačně specializovaného tréninku je let u dívek a let u chlapců. Hráči by měli rozvíjet všechny potřebné dovednosti a schopnosti v odpovídajících vývojových fázích, aby dosáhli maxima svých možností a schopností. Pokud se hráč přetěžuje během prvních fází svého vývoje, jeho vrchol výkonnosti bude nižší, dosáhne ho dříve a pravděpodobně také dříve ukončí kariéru (Crespo, Miley, 1998). Současný způsob tréninku a použité metody jsou charakterizovány velkým objemem specializované zátěže. Velmi mnoho tréninkových metod a postupů se dostává na hranici fyziologické snesitelnosti a jednostranná zátěž vyvolává lokální přetížení. Toto vše postupem času vyústí v posílení svalové nerovnováhy, která může následně vyvolat i další negativní změny na pohybovém systému, a ty pak negativně působí i na zvyšování kvality výkonu. (Hošková, 2003) Trénink pohyblivosti a stability je základním klíčem pro řízení pohybu. Tento trénink musí začínat u páteře. Páteř musí být dostatečně flexibilní, aby se dokázala přizpůsobit mnoha různým situacím a pohybům, a dostatečně stabilní pro podporu těla a přenos energie. (Cook, 2003) 12

13 Důsledné zařazování individuálně vybraných kompenzačních cvičení v náročné jednostranné pohybové zátěži může oddalovat až zabránit vzniku bolestivých funkčních a později strukturálních poruch hybného systému. Není.li tomu tak, pak pohyby jsou neekonomické, dochází k opakovaným zraněním a samozřejmě ke snižování sportovního růstu s případným zanecháním sportovní kariéry. (Bursová, 2005) Uvolňování a protahování bederní oblasti a posilování břišních svalů vhodnými cviky a ve správném pořadí, je důležitou prevencí bolesti zad. Přetížením v oblasti bederní páteře trpí téměř každý dospělý člověk. Vznik svalové nerovnováhy v této oblasti může být důsledkem náročné či stereotypní fyzické zátěže. (Bouchard, Blair, Haskell, 2007) Tenis nepatří mezi kontaktní sporty, takže zde nedochází k atakům od soupeře. Ke zraněním dochází v souvislosti s lokomocí, nejčastější jsou pády. S novějšími technologiemi povrchu dvorců může dojít k pádu a zranění nejčastěji po dešti, kdy je povrch dvorce kluzký, nebo tvrdé povrchy vůbec neumožní skluz, který je potřeba k pohybu po dvorci. V tenise se setkáváme s podvrtnutím ramenních kloubů při prudkých úderech (např. při podání) a při pádech. Ve velké míře jsou úrazem a přetěžováním postiženy končetiny. Tenisová poškození vyvolává opakované přetěžování. Charakteristické pohyby přetěžují kolenní kloub a postihují vazy a menisky. Mnoho zranění se soustřeďuje v oblasti svalstva a šlach, například prudký pohyb při servisu, smeči a vybírání lobu může navodit zranění Achillovy šlachy. Dalším typickým poškozením jsou mozoly na rukou a jejich zanícení po nedokonalém ošetření a setrvání v tréninkovém procesu. Asi nejznámější chronické zranění je tzv. tenisový loket. Jde o zánět vřetenního výběžku kosti pažní. Je způsoben trvalým přetěžováním úponů natahovače prstů a ruky. Další částí těla, která je nerovnoměrně zatěžována a vystavena riziku zranění je páteř. Páteř je přetěžována zvláště tehdy, nejsou-li v tréninku zakomponována kompenzační cvičení (Charvát, Kučera, 1977). Tenis je sice sportem, kde jsou zapojovány svalové skupiny téměř po celém těle, ovšem je také sportem jednostranným, obzvláště hraje-li hráč bekend jednoruč. Vznikající svalové dysbalance, povolené a zkrácené svalstvo mohou vést ke snížení 13

14 výkonnosti, bolestem či zraněním pohybového aparátu a pokud se tyto svalové dysbalance neodstraní nebo se alespoň nezmírní jejich účinky, může u profesionálního hráče dojít až ke konci kariéry. Nebezpečí jsou také pro mládež, která je ve vývinu. Nejvíce přetěžovanými jsou svaly dolních končetin, svaly hrající končetiny a svaly zádové. Naopak tendenci k ochabování mají svaly nedominantní horní končetiny a svaly břišní. Všechny svalové skupiny se musí pravidelně protahovat, aby nedocházelo k jejich zkrácení a tudíž ke zbytečným rupturám. Oslabené svalové skupiny je nutno posilovat. (Gottwaldová, 2010) Specifickou zdravotní problematikou je tenis mladých hráčů. Charakter hry vyvolává přetížení jedné poloviny těla. Proto se doporučují vyrovnávací cvičení. Jestliže se v tréninku opomíjejí, hrozí hráčům deformace těla a poruchy v držení páteře. Zejména jde o funkční skoliózy, které mohou při opakované zátěži končit i strukturálními změnami (Kesl, 2000). 2.1 Pohybový systém Úkolem pohybového systému je kromě vlastního pohybu těla nebo jednotlivých segmentů, také jeho držení a zpevnění. Vzájemnou úzkou provázanost si jedinec většinou uvědomí při nesprávném či nedostatečném provádění těchto úkolů (zpevnění a držení nebo pohyb) pohybové soustavy. Důsledkem toho jsou záněty šlach, bolest, blokády, degenerativní změny. Pohybová soustava, která funguje bez problémů a je v pořádku se chová jako diferencovaný funkční celek. To znamená, že i když je reakce pohybové soustavy,,celostní,, intenzita reakce není ve všech skladebných částech stejná. Pohybový systém se skládá z řady funkčních celků: Posturálního systému (zajišťuje nastavení a udržování polohy tělních segmentů v gravitačním poli, posturou začíná a končí každý pohyb Lokomočního systému (provádí změnu polohy tělních článků nebo celého těla v prostoru Manipulačního systému (generuje pohyb zaměřený na cílený zásah) typické je volní rozhodování o pohybu založené na zkušenosti 14

15 Komunikačního systému (výsledkem aktivity komunikačního systému je pohyb zaměřený na přenos informací) Logistických systémů (jde o pohyby stejné s respirací a nutricí, tyto pohyby zajišťují mj. funkce pohybového systému) (Dylevský, 2009) Kosterní soustava Kostra, skeleton, složená z kostí a z jejich spojení je pevná a pohyblivá opora těla. Tvoří pasivní pohybový aparát (aktivní aparát představuje kosterní svalstvo); další funkcí kostry je ochrana (lebka pro mozek, páteř pro míchu apod.) a funkce při obměně látek v organismu (např. vápníku) Na kostře se jako stavební a funkční celky rozlišují: 1. osová kostra, k ní patří: a) páteř b) kostra hrudníku tj. žebra s kostí hrudní c) kostra hlavy, lebka 2. kostra končetin (Dylevský, 2009) Kost Kost je živý, složitý a plastický orgán. V dětství je schopna růstu a její vnitřní struktura podléhá celý život trvalým remodelačním změnám v závislosti na silách, které na ni během vývoje působí (např. tah svalů, váha těla apod.). Kosti rozdělujeme na: lamelostní (vrstevnatou) tvoří většinu skeletu vláknitou (fibrilární) tvořící výběžky a drsnatiny Podle tvaru kosti rozeznáváme: Kosti dlouhé (např. stehenní a pažní kost) Kosti krátké (např.zápěstní) Kosti ploché (lopatka) Kosti nepravidelného tvaru (dolní čelist) Každá kost se skládá ze tří stavebních částí. Na povrchu je vazivová okostice, následuje vlastní kostní tkáň a uvnitř kostních dutin se nachází kostní dřeň. 15

16 Okostice (periosteum) Je silný, tuhý, vazivový list, který pokrývá celou kost kromě kloubních konců, které jsou povlečeny sklovitou kloubní chrupavkou. Okostice je bohatě prokrvená a obsahuje četné citlivé nervy. Krevní cévy periostu mají velký význam pro výživu kostí. Je-li periost odtržen, porušuje se i výživa kostí. (Dylevský, 2009) Kostní kompakta a spongióza Povrch kostí je tvořen různě silnou, deskovitou nebo trubicovitou kompaktní kostí. Uvnitř kostí, především v kloubních koncích (s výjimkou dutin) je houbovitá kostní tkáň, spongióza. (Dylevský, 2009) Kostní dřeň Třetí složkou kosti je kostní dřeň. Dřeň vyplňuje dřeňové dutiny uvnitř diafys dlouhých kostí a drobné prostůrky mezi trámečky spongiózní kosti (epifýzy). Je složena z jemných sítí tvořených vazivovými vlákny a bohatě větvenými cévními pleteněmi. V mládí je v kostech zastoupena především červená kostní dřeň, která je krvetvorným orgánem. Červená dřeň je postupně nahrazována tukovou tkání a mění se ve žlutou kostní dřeň. (Dylevský,2009) Kloub Klouby se skládají z pouzder, kloubních konců spojovaných kostí a tzv. Pomocných zařízení kloubů (nitrokloubní chrupavčité destičky). Kloubní pouzdro Kloubní pouzdro je složeno ze dvou vrstev vazivové a synoviální. Vazivová vrstva tvoří pevný vnější obal, zesílený místy svazky kolagenních vláken, kterým říkáme vazy (ligamenta). Vazy jsou především v místech, kde je pouzdro namáháno. Synoviální vrstva (nitroblána kloubní) je tenká blanka, vystýlající kloubní dutinu. 16

17 Synoviální blanka je zvlhčována tekutinou synovií, kterou buňky výstelky produkují. (Dylevský, 2009) Kloubní hlavice Kloubní hlavice a jamky tvoří styčné plochy kloubu, které jsou kryty hyalinní chrupavkou. Mezi kloubními konci kostí mohou být vloženy chrupavčité destičky (disky a menisky), které vyrovnávají nestejné zakřivení hlavic a jamek. Při třídění kloubů vycházíme ze dvou kritérií: 1. tvaru styčných ploch spojených kostí 2. počtu kostí spojujících se v kloubu Tato kritéria umožňují nejen klouby třídit, ale dovolují i odvodit možný rozsah a typ pohybu. Podle tvaru kloubních ploch rozlišujeme: kulovité, kladkové (válcové), vejčité (elipsovité), sedlové a ploché klouby Podle počtu spojených kostí rozeznáváme jednoduché klouby spojené jsou pouze dvě kosti (např.ramenní kloub), a složené klouby spojení více než dvou kostí nebo dvou kostí se vsunutými menisky (např.kolenní kloub). (Dylevský, 2009) Svalový systém Svalový systém představuje u dospělého člověka 32-36% tělesné váhy a skládá se z asi 600 svalů. Hlavní funkcí svalové soustavy je lokomoce, tj. pohyb v kosterních spojích, popřípadě změny tvaru a velikosti otvorů. Svaly, které se podílejí na vykonávání určitého pohybu, jsou označovány jako synergisté, kdežto svaly působící opačně jsou antagonisté. Další funkcí, kterou zajišťuje svalový systém je udržování základního svalového napětí, které zajišťuje vzpřímený postoj (posturální, antigravitační funkce). Svaly jsou také významným zdrojem senzitivních signálů, neboť obsahují receptory svalového napětí (svalová vřeténka a šlachová tělíska), které informují o poloze jednotlivých kloubů a slouží k zajištění svalové souhry. (Grim, Druga, 2001) Významné místo mají svaly také v termoregulaci (při svalové činnosti se uvolňuje velké množství tepla) a podílejí se mj. na cirkulaci krve (svalové kontrakce napomáhají 17

18 návratu krve do srdce). Podle uložení dělíme svaly na kosterní, kožní a svaly, které se připojují k některým orgánům (např.svaly jazyka). Stavba svalu Základní jednotkou příčně pruhované svaloviny je mnohojaderné svalové vlákno. Vzniklo splýváním svalových buněk, které pocházejí z mezodermu. Buněčná jádra jsou ve svalových vláknech uložena pod sarkolemou. Střední část vlákna je vyplněna myofibrilami, které jsou schopny kontrakce. Tvoří je filamenta aktinu a myozinu, která jsou pravidelně uspořádána tak, že na podélných řezech podmiňují příčné pruhování. (Grim, Druga, 2001) Podle funkčních a strukturálních vlastností lze rozlišit několik typů svalových vláken. Pomalá svalová vlákna převažuje v nich oxidativní typ metabolismu a jsou dobře adaptována na dlouhodobý výkon. Rychlá svalová vlákna kontrahují se rychleji než pomalá vlákna. Při svalové činnosti se rychleji unaví. Vlákna přechodního typu strukturální i funkční charakteristiky mají méně vyhraněny než pomalá a rychlá vlákna. V jednotlivých svalech jsou různé typy svalových vláken zastoupeny v individuálně různém poměru. Pomalá vlákna převažují ve svalech, které se podílejí či zajišťují postavení těla. (Grim, Druga, 2001) Vývoj dětského pohybového systému, tělesná zátěž a výkonnost Pohybový systém prochází stejně jako celý organismus dítěte různými etapami vývoje. Tyto etapy vývoje jsou různě časově ohraničeny. Jsou však hlavním kritériem pro hodnocení změn i pro výběr pohybových aktivit dětí. Pohybová soustava určuje polohu celého těla i jeho orgánů. Je hlavním realizátorem všech pohybů a sportovní aktivity. Proto musíme ve sportovní činnosti dodržovat, respektovat a uznávat zákonitosti vývoje zejména tohoto systému. Studium změn pohybového systému při dospívání vychází z obecných zákonitostí vývoje. Je to složitý proces, ve kterém jsou ve vzájemných vztazích růst, diferenciace tkání, orgánů a systémů (pohybového, oběhového, dýchacího, neurohumorálního, trávicího, vyměšovacího, nervového) a jejich formování. Růst pohybového systému neprobíhá rovnoměrně a je ovlivňován genetickými faktory, výživou, pohybovou aktivitou, životními okolnostmi i vrozenými odchylkami a 18

19 poruchami. Přizpůsobení pohybového systému (adaptace) k tělesné zátěži se projevuje v síle kostí a vazů, tloušťce kloubní chrupavky, v hmotnosti svalů (hypertrofie), v počtu svalových buněk, síle svalu, energetických zásobách ve svalu (ATP, CP), hustotě vlásečnic ve svalu, v množství svalového myoglobinu atd. V řadě studií zabývajících se vlivem cvičení a sportu na dětský organismus je doloženo, že sportovní a později možná i pracovní výkonnost je určována vhodným pohybovým i psychickým zatěžováním již od narození dítěte. Ve 4-6 týdnu života kojence se vytváří spojení mezi centrálním nervovým systémem a pohybovou soustavou. Aktivuje se vývojově mladší fázický pohybový systém. Klouby se dostávají do polohy ideální statické zátěže kolem 3 měsíce života kojence. Správné ustanovení osové polohy pohybového systému je později zásadní pro jeho ovládání. Např. výrazná lordóza mívá za následek oslabení hrudní páteře, rotátorů atd. Střední školní věk 10(11) 14(15) let pubescence Somatický vývoj Pokud dítě nevyužívá pohybové aktivity ve volném čase, mohou se objevit už v prepubertálním období (kolem 10 let) určité poruchy vývoje. Tyto změny lze charakterizovat především jako oslabení pohybové soustavy. Projevuje se nepřesným až vadným držení těla, oslabením svalstva zádového a břišního. U dětí tohoto věku bývá i zvýšená uvolněnost kloubů a vazů. Nedostatečné pohybová aktivita nedává podněty pro další vývoj. Nástup pubescence v životě člověka nemůžeme přesně určit a názory autorů na toto ohraničení se značně liší. Nástup, průběh i ukončení dospívání je značně diferenciované. Pubescence přináší řadu změn v somatických i psychických znacích člověka, které mají v mnoha směrech vliv na pohybový výkon. V našich podmínkách registrujeme nástup pubescence v období mezi rokem. Určování nástupu pubescence podle kalendářního věku je poměrně nepřesné. Za vhodnější určení začátku tohoto období se považuje zjištění biologického věku. Na zjištění biologického věku je možné využívat primární i sekundární pohlavní znaky, kostní věk, zubní věk, popř.růstovou křivku. Z hlediska pohybového systému je pro sledované období typický především rychlý růst kostí. Rozměry dlouhých kostí se zvětšují a to se projevuje rychlým nárůstem tělesné výšky. Dřívější nástup pubescence u dívek, má za následek vyšší výšku mezi rokem, než-li u chlapců. U hmotnosti jedinců je tento trend obdobný, ale méně zřetelný. Růstové změny se neprojevují rovnoměrně v celém organismu. Končetiny rostou rychleji než trup a růst do výšky je intenzivnější než 19

20 do šířky. V tělesné výšce i hmotnosti jsou mezi pubescenty značné rozdíly (růstová akcelerace). Po období výraznější růstové aktivity se růstové chrupavky a rozhraní epifýzy a diafýzy dlouhých kostí pomalu uzavírají. Růst se zastavuje. Podle mnoha klinických zkušeností je mladý organismus v období rychlého růstu ve zvýšené míře náchylný na řadu poruch pohybového systému. V období mezi rokem dochází i k rychlejšímu rozvoji svalstva, i když ten zpočátku o něco zaostává za růstem kostí. Tento nepoměr je jedním z faktorů, který podmiňuje určité diskrepance v tělesné stavbě typické právě pro první polovinu pubescence. Podíl svalové hmoty se v průběhu tohoto období zvyšuje ze 30% přibližně na 40% tělesné hmotnosti. Předpokládá se vliv mužského pohlavního hormonu testosteronu, jehož produkce se podle mnoha autoru může zvýšit až na dvacetinásobek v porovnání s prepubescentním obdobím. Důležité jsou změny aktivity enzymů anaerobní glykolýzy, především ve svalové buňce. Nízká aktivita enzymů anaerobní glykolýzy je hlavním faktorem, který podmiňuje značně nižší úroveň anaerobních laktátových schopností v dětském věku. Tyto naznačené obecnější souvislosti a změny v nervovém, oběhovém i dýchacím systému nepřímo ovlivňují křehký dětský organismus a jeho pohybový systém. Tělesná zátěž u dětí Použití tělesné zátěže, která neodpovídá somatickým a genetickým předpokladům vede ke komplikacím a poruchám pohybového systému. Neodpovídající zátěž můžeme posuzovat podle mnoha kritérií. Nás zajímá hodnocení zátěže z hlediska vývoje kostí a svalů. Podle tohoto kritéria rozlišujeme nedostatečnou pohybovou činnost, jednostrannou pohybovou činnost a nadměrné zatížení. Pro potřeby této práce se budeme zabývat zejména jednostrannou pohybovou činností. V prvních letech života dítěte se vyvíjejí a upevňují specifické funkční mechanismy, jejichž úkolem je udržovat rovnováhu těla ve vzpřímené poloze. Tomu napomáhají jednak pasivní vnitřní síly (rozpínavost meziobratlových plotének a proti ní působící tah páteřních vazů, pružný odpor kloubních pouzder vůči protažení) a aktivní vnitřní síly (klidové napětí svalů, reflexní tonická činnost posturálních svalů, případně aktivní stah svalů). Uspořádání páteře po obratlích, tedy navzájem pohyblivých úsecích, je výhodné z hlediska pohyblivosti, ovšem klade zvýšené nároky na zpevnění těchto pohyblivých úseků navzájem při udržování potřebné polohy těla. Proto také páteř a spojení pánve 20

21 s dolními končetinami představují nejchoulostivější oblasti, v nichž se často projevují poruchy statické funkce pohybového systému. (Chválová, 1990) Dynamická funkce pohybového systému, tedy zajišťování lokomočních, pracovních, komunikativních a s dalšími činnostmi souvisejících pohybů, se uplatňuje vždy v návaznosti na funkci statickou a navzájem se ovlivňují. Dynamická pohybová činnost napomáhá udržovat výkonnost a správnou funkci všech tělesných orgánů a podněcuje jejich rozvoj. Pohybový systém je nepříznivě ovlivňován jak nedostatkem pohybových podnětů, tak změnou kvality pohybového zatížení od dynamického k převážně statickému, od rozmanitosti pohybů k jejich chudosti. (Chválová, 1990) 2.2 Charakteristika individuálně optimálního držení těla Jedním ze základních předpokladů správného zapojování odpovídajících svalových skupin v průběhu pohybu je,,správné držení těla. Stejně tak umožňuje optimální funkci všech vnitřních orgánů, včetně orgánů zajišťujících neurohumorální řízení pohybové činnosti a její požadované energetické krytí. Tím pádem výrazně ovlivňuje i úroveň každého sportovního výkonu. Vzpřímený stoj-vzpřímené postavení, které si každý jedinec po narození musí osvojovat, je výsledkem složitých reflexních dějů, které se programují v centrální nervové soustavě na základě vrozených, geneticky daných pohybových vzorců (Kolář, 2010). Nezbytnou součástí tohoto spontánního děje je pohybová stimulace, která zajišťuje upevnění reflexních vazeb. Kvalita držení těla je ovlivněna řadou různých faktorů. Odpovídá tělesným a duševním vlastnostem jedince, momentálnímu stavu psychických procesů (dobrá nálada, stres), tělesné stavbě a stavu svalstva. Korekce a případně trvalá přestavba koordinační funkce nervové soustavy, která řídí, reguluje a kontroluje činnost svalových skupin probíhá podvědomě, a proto je velice obtížná. Proto bychom měli věnovat zvýšenou pozornost správnému formování držení těla již od nejútlejšího dětského věku. 21

22 Existují obecné platné ukazatele, podle kterých lze,,správné držení těla charakterizovat. Podle Rychlíkové (1985) lze,,správné držení těla charakterizovat postojem, při kterém jsou jednotlivé články těla v optimálním postavení vzhledem k udržení rovnováhy a minimálnímu zapojení posturálních svalů a při kterém je zachována fyziologická funkce jednotlivých orgánů a soustav těla. Konkrétní podobu,,správného držení těla lze přiblížit modelem tzv. Ideálního držení těla, který odpovídá vysoké úrovni posturální funkce. Při tomto postoji jsou kolena a kyčle nenásilně nataženy a nohy jsou volně u sebe. Pánev musí být v takovém postavení, aby hmotnost trupu byla vycentrována nad spojnicí středů kyčelních kloubů. Páteř je plynule dvojesovitě zakřivena. Ramena jsou spuštěna volně dolů, lopatky jsou celou plochou přiloženy k zadní straně hrudníku a lehce přitaženy k páteři. Brada svírá s osou těla pravý úhel a hlava je vzpřímena. Držení těla můžeme hodnotit dle několika metod. V tělovýchovné praxi se vychází zejména ze subjektivního hodnocení jednotlivých parametrů držení těla podle metodiky Jaroše a Lomíčka, které respektujeme při cvičení ovlivňujícím držení těla. Jednotlivé parametry při pohledu z boku hodnotíme vzhledem k těžnici, kterou spustíme ze středu hrbolu kosti týlní: hlava je zpřímená (,,zasunutá ), brada svírá pravý úhel s osou těla, spojnice oční štěrbiny a horního úponu ušního boltce je kolmá na těžnici spuštěnou z hrbolu kosti týlní, vzdálenost krční lordózy od těžnice je kolem 2cm (v dospělosti do 3 cm) hrudník je vyklenutý a symetrický, jeho osa je kolmá, vrchol hrudní kyfózy se dotýká těžnice spuštěné z hrbolu kosti týlní břišní stěna je za kolmicí spuštěnou z mečíkovitého výběžku kosti hrudní, vzdálenost bederní lordózy od těžnice je 2,5-3cm (v dospělosti opět o málo větší) těžnice prochází mezihýžďovou rýhou, středem mezi koleny a dopadá do středu spojnice pat. Hodnocení držení těla v čelní rovině při pohledu zezadu: osa páteře je totožná s osou těla 22

23 osa boků je rovnoběžná s osou ramen a je kolmá na osu těla ramena jsou ve stejné výši a symetricky rozložené lopatky jsou celou plochou přitisknuty k hrudníku a jsou symetricky oddáleny od páteře thorako-abdominální trojúhelníky (prostor mezi paží a tělem) jsou symetrické středy kyčelních, kolenních a hlezenních kloubů jsou na svislici (klenba nohy je fyzilogická, není příčně ani podélně plochá). Narušení posturální funkce charakteristická odchylkami od fyziologických parametrů držení těla je nazývána jako vadné držení těla. Toto onemocnění bývá u školní mládeže tak časté, že je zařazováno mezi civilizační nemoci. Je třeba si uvědomit, že většina projevů vadného držení těla je nejčastěji způsobena svalovými dysbalancemi mezi kosterními svaly, jejichž funkce je řízena centrální nervovou soustavou. Mezi hlavní příčiny vadného držení těla u žáků školního věku patří nezdravý životní styl s nedostatkem pohybu na jedné straně a na straně druhé, pohybová aktivita s jednostranným zatížením. K typickým sportům s jednostranným zatížením kosterním a svalové soustavy můžeme řadit tenis, golf, hokej, volejbal, házená apod. Pokud bychom ponechali vadné držení těla v růstovém období jedince bez povšimnutí, může dojít k přeměně této funkční vady ve strukturální vadu páteře. U dětí školního věku se můžeme nejčastěji setkat s tendencí: k ochablému držení těla s nižším svalovým napětím převážně k hyperlordóze bederní páteře k hyperkyfotickému držení těla (,,kulatá záda ) nebo naopak plochá záda s insuficiencí zakřivení páteře ke skoliotickému držení těla, které je převážně způsobeno nestejnou délkou dolních končetin a svalovou dysbalancí v oblasti pletence pánevního 23

24 2.3 Hluboký stabilizační systém páteře Jedná se o svaly vývojově mladší, zapojují se do funkce ve 4-6 týdnu života dítěte. Díky aktivaci těchto svalů je dokončena na přelomu 3-4 měsíce centrace klíčových kloubů (např. břišní svaly, pánevní dno, natahovače trupu a šíje, zevní rotátory ramene, natahovače kyčle, supinátory předloktí, přitahovače kyčelních kloubů, natahovače kolene atd.). Pokud hluboký stabilizační systém pracuje dobře, organismus vykonává pohyb ekonomicky. Při odchylkách dochází např. k páčení v kloubech i k neekonomickému pohybu. Stabilizační funkce bránice Nitrobřišní tlak poskytuje oporu bederní páteři a vyvažuje funkci extenzorů páteře. Zásadní význam pro tuto schopnost těla ná funkce bránice. Aktivace bránice v posturálním režimu (stav, kdy bránice upřednostňuje nádechovou aktivitu a podílí se na držení těla) je podmínkou každé pohybové činnosti a její intenzita rozhoduje o tom, zda si dechová a posturální aktivita nekonkurují. Při redukci vadného držení těla je nezbytné se zaměřit na nitrobřišní tlak, který zajišťuje přední stabilizaci páteře a je nutné ho dosáhnout i za režimu dýchání. Stabilizační funkce břišních svalů a pánevního dna Břišní svaly spolu se svaly pánevního dna se během stabilizačního vzoru zapojují proti kontrakci bránice, čímž spolu vyvíjejí nitrobřišní tlak. Břišní svaly nesmí ve své kontrakci předbíhat kontrakci bránice. Při předčasné stabilizační aktivaci břišních svalů nedojde k dostatečnému oploštění bránice,což má za následek zvýšenou aktivaci paravertebrálních svalů. Dolní segmenty jsou nedostatečně stabilizovány z přední strany. Stabilizační funkce povrchových svalů Za fyziologické situace jsou do stabilizace zapojeny hluboké monosegmentální extensory páteře. Významnou roli hrají musculí multifidí a rotatores-lokální stabilizátory dorsální strany trupu. 24

25 Obrázek č. 1 Hluboký stabilizační systém páteře (Flusserová, 2008) 2.4 Aktivita jednostranně zatěžující některou část těla Ve sportu je vždy zásadní specializace tzn. soustředění na jednu pohybovou činnost. Toto specializované zatížení je vždy více či méně jednostranné. Pracují stále stejné svalové skupiny, na ně se obvykle zaměřuje protažení a posílení a to vede nutně k nedostatečnému stimulování nezatěžovaných částí těla. 25

26 Z toho vyplývá na jedné straně hypertrofie a na straně druhé hypotrofie. Ta je základem pro vznik svalových dysbalancí a poruch změn těžiště jednotlivých částí i organismu jako celku. Další neméně významnou hrozbou je nebezpečí poškození kostního systému. Proto je nutné věnovat zvýšenou pozornost rozvoji silových schopností. Vážných chyb se dopouštíme u dětí a mládeže, pokud aplikujeme způsob rozvoje silových schopností charakteristický pro dospělé. V počátečním období silového tréninku se silové schopnosti úspěšně rozvíjejí působením všech odpovídajících a přiměřených prostředků. Ve věku 9 11 let bychom měli dávat přednost přirozenému posilování (úpoly, gymnastika, šplh, přeskoky, přenášení atd.) Důležité je zaměřovat se na všechny svalové skupiny a kloubní oblasti. Z mnoha prací je zřejmé, že děti mladšího školního věku mají svaly vyvinuty nerovnoměrně. Jedná se zejména o svaly na zadní straně stehen, břišní svaly, natahovače paží a některé menší svaly, které běžně nepracují. Těmto svalovým skupinám je nutné věnovat pozornost ze zdravotních důvodů i pozdější specializace. Naděje na sportovní úspěch v dospělosti závisí do značné míry na všestranném režimu svalů. Svalové skupiny rozhodující v příslušné specializaci pracují účinněji, jsou-li obklopeny a podpírány souměrně vyvinutým svalstvem. Posilovací proces je v zásadě racionální činnost zaměřená na určité svalové skupiny, nikoli na silové přetěžování pohybového systému. 2.5 Svalové dysbalance Svalovou dysbalanci má v určité míře každý z nás. Svalová dysbalance neboli nerovnováha vzniká nejčastěji objevením zkrácených svalů a jejich reflexně oslabených antagonistů. Svaly se zapojují do pohybu jinak, než za pohybu ekonomického. Tímto faktem se mění vstupní informace přicházející do našeho mozku, neboť přiblížení svalového odstupu a úponu zkráceného svalu mění i informaci o poloze a pohybu přenášenou do mozku, kde se tím může měnit celý program pořadí, jak na sebe navazují jednotlivé svalové kontrakce = stahy a jednotlivá svalová uvolnění. Dochází k poruše svalové souhry (koordinace). Úroveň rychlostních schopností je z velké části určena genetickými předpoklady a tréninkem ji lze ovlivnit pouze do určité míry. Nicméně svalové dysbalance mohou sportovci zabránit dosažení své maximální úrovně rychlostních schopností. (Donatelli, 2007) 26

27 Porušená svalová koordinace může být příčinou množství sportovních úrazů, natažených šlach a zhmožděných svalů. Tyto úrazy jsou častými následky svalové dysbalance = nerovnováhy. Přesněji řečeno rozeznáváme 2 typy svalové dysbalance: 1. místní neboli lokální v určité kloubně svalové jednotce, např. vzniknou po úraze 2. systémovou, která vznikla v celém hybném systému a jejíž odstranění bývá obtížnější (Rašev, 1992) Vzpřímené držení těla závisí na funkční rovnováze svalů. Funkční rovnováha svalů bývá narušena adaptací jedince na denní pohybový režim, při němž více zatěžujeme stejné svalové skupiny ve statických polohách. Vznikají hybné stereotypy, ve kterých mají převahu svaly tonické na úkor aktivity svalů s převážně činností fázickou. Fyziologiká podstata tohoto jevu je v rozdílných vlastnostech svalů. Svaly převážně tonické zajišťují funkci posturální. Mají vyšší klidový tonus, jsou hyperaktivnější, a proto se daleko rychleji zapojují do pohybových programů. Dochází u nich ke zkracování. Svaly fázické naproti tomu mají tendenci k hypotonii, nedostatečně se zapojují do pohybových programů, bývají utlumeny a zvětšují svoji klidovou délku. (Hošková, Matoušová, 2003) Mezi svalové skupiny s tendencí ke zkracování patří: - Trojhlavý sval lýtkový - Přitahovače kyčelního kloubu - Ohybače kyčelního kloubu (sval bedrokyčlostehenní a přímý sval stehenní) - Ohybače kolenního kloubu - Bederní část vzpřimovače trupu - Čtyřhranný sval bederní - Šíjové svaly - Horní část svalu trapézového - Zdvihače lopatek - Svaly prsní - Dvojhlavý sval pažní 27

28 - Ohybače zápěstí a prstů - Bederní sval Mezi svalové skupiny s tendencí k ochabování patří: - Hýžďové svaly - Břišní svaly - Stabilizátory lopatek - Hluboké ohybače šíje - Tři hlavy čtyřhlavého stehenního - Přední sval holenní - Svaly klenby nožní - Hrudní část vzpřimovače páteře - Široký sval zádový - Sval deltový (Tichý, 1994) Tab. č.1 Přehled zkrácených svalů (svalových skupin) tenistů Svalová skupina Konkrétní svaly Pohyb způsobující nerovnováhu extenzory šíje m.trapezius, m.erector trunci et capitis flexe hlavy, tenisové údery, protichůdný pohyb hlavy a trupu při bekhendu thorakohumerální svaly m. pectoralis major et tenisové údery na straně zvýšené zátěže humerální svaly flexory a extensory prstů a zápěstí zádové svaly na straně zvýšené zátěže rotátory trupu flexory kyčelního a extenzory kolenního kloubu flexory kolenního kloubu a nohy (Hanzlová, Hemza, 2004) minor m. biceps brachii caput breve okraj m. latissimus dorsi forhend držení rakety, rotace předloktí tenisové údery m. obliqui abdominis, častá rotace trupu rotátory páteře m. rectus femoris, běh m. iliopsoas m. triceps surae běh, poloha ve výponu, v podřepu 28

29 Tab. č. 2 Přehled oslabených svalů (svalových skupin) tenistů Svalová skupina Konkrétní svaly Pohyb způsobující nerovnováhu hluboké svaly šíje m. scaleni, m. longus colli, flexe hlavy m. longus capitis mezilopatkové svaly mm. rhomboidei major et flexe trupu minor, vodorovná vlákna m. Trapezius zádové svaly m. erector spinae (Hanzlová, Hemza, 2004) Syndromy svalových dysbalancí a) dolní zkřížený syndrom v oblasti pánve a kyčelních kloubů. zkrácené: ohybače kyčelních a kolenních kloubů, vzpřimovač trupu v oblasti bedrokřížové oslabené: svaly hýžďové a břišní Obrázek č. 2 Dolní zkřížený syndrom (Votípka, 2006) 29

30 b) horní zkřížený syndrom v oblasti šíje a pletence ramenního. zkrácené: horní část svalu trapézového, zdvihač lopatky, kývač hlavy, velký prsní sval, široký sval zádový (dolní vlákna), hluboké šíjové vzpřimovače oslabené: dolní fixátory lopatek (mezilopatkové svaly, dolní část svalu trapézového, široký sval zádový (vodorovná vlákna), hluboké ohybače šíje Obrázek č. 3 Horní zkřížený syndrom (Votípka, 2006) Vznik svalové nerovnováhy je charakteristický pro následující oblasti těla: - oblast krku a horní části trupu - oblast beder - oblast pánve - oblast dolních končetin (Hošková, Matoušová, 2003) Oblast krku a horní části trupu: svalová nerovnováha v této oblasti nejčastěji vzniká vlivem nepoměru mezi ohybači hlavy a krku na přední straně krční páteře (zvláště mezi dlouhým svalem hlavy a krku) a hlubokými svaly šíjovými na zadní 30

31 straně. Svalovou nerovnováhu dále zvyšují zkrácené horní části svalu trapézového. To vede ke zvětšování prohnutí v krční páteři a k předsunu hlavy. V horní části trupu se svalová dysbalance projevuje zkrácenými prsními a ochablými zádovými svaly (dolní a střední část svalu trapézového, dolní části svalů mezilopatkových a pilovitého svalu. (Hošková, 2003) Oblast beder: jde převážně o křížobederní přechod. Není-li při pohybu důsledně stabilizována pánev, velmi často toto místo spolupracuje na pohybu, tím se zbytečně aktivují svaly tonické (čtyřhranný sval bederní, vzpřimovače trupu v oblasti beder), které se postupně zkracují a nabývají převahy. (Hošková, 2003) Oblast pánve a kyčelního kloubu: při pohybech v tomto centrálním osovém kloubu spolupracují dvojice svalů (agonisté a antagonisté) a ovlivňují nejen pohyb, ale i držení v dalších částech těla. Mezi svaly se sklonem k hyperaktivitě a ke zkracování patří sval stehenní, napínač povázky stehenní. Tyto svaly provádějí ohýbání v kyčelním kloubu. Naproti tomu svaly hýžďové, s tendencí k útlumu a k ochabování zajišťují napřímení v kyčelním kloubu. Nezanedbatelnou roli v této oblasti hrají břišní svaly, které bohužel mají tendenci k ochabování a netvoří oporu k bedrům. Nejsou-li dostatečně silné, nebrání přetěžování bederního úseku páteře a neplní dostatečně funkci břišního lisu. Vzniklá nerovnováha může ovlivnit pánevní sklon, což vede ke zvětšování bederního prohnutí a následným bolestem. Trvá-li tato situace dlouhou dobu, dochází k strukturálním změnám na kostní tkáni. A protože se jedná o místo, kde je uloženo těžiště těla, tyto nepoměry sil negativně ovlivňují i další oblasti těla, především páteř. (Hošková, 2003) Oblast dolních končetin: Existuje souvislost mezi posturální funkcí dolních končetin a postavení kolen a stavem klenby nožní, která je jedním z důležitých posturálních i pohybových mechanismů a uplatňuje se při udržování rovnováhy. Proto nerovnováha v oblasti kolem jakéhokoliv kloubu dolní končetiny může působit na postavení dolních končetin vzhledem k jejich ose a tím i ovlivňovat celkové držení těla. (Hošková, 2003) 31

32 2.6 Vstupní diagnostika Pro praktické tělocvikářské posouzení držení těla žáků na prvním stupni ZŠ doporučujeme použít pozorování doplněné Mathiasovým testem=stoj spojný, předpažit, výdrž 30s neměl by být patrný rozdíl v držení těla po dobu trvání testu (např.záklon trupu, zvednutí ramen, předpažení poníž apod.) Tyto testy doplňujeme dalšími orientačními cviky, kterými zjišťujeme úroveň stavu hybného systému ve smyslu celkové flexibility a svalové zdatnosti, jako předpokladu pro individuálně optimální držení těla. CVIK A Úzký stoj rozkročný, zapažit dolů, spojit ruce za zády:hluboký ohnutý předklon, zapažit povýš výdrž Hodnotíme: 1. Úhel, který svírá osa paží s vertikálou. Průměrný úhel u dívek se pohybuje okolo 45 stupňů. Průměrný úhel u chlapců se pohybuje okolo 30 stupňů. Testujeme dlouhé svalové řetězce dolních končetin, trupu a ramenního pletence. 2. Úhel, který svírá osa dolních končetin, trupu a ramenního kloubu. Tento úhel je u většiny žáků ZŠ menší než 90 stupňů. Testujeme svalové řetězce na zadní straně dolních končetin (lýtkové svaly, ischiokrurální svaly) a systém vzpřimovačů páteře. 3. Úhel, který svírá osa paže a spojnice ramenního a kyčelního kloubu. Tento úhel by měl být větší než 90 stupňů. Testujeme svaly pletence ramenního (dvojhlavý sval pažní, prsní sval, deltový sval..) CVIK B Sed roznožný 90 stupňů, skrčit předpažmo, prsty na ramena: hluboký ohnutý předklon. Lokty by se měly dotknout podložky (dívky) nebo se ji přiblížit na 3-5cm (chlapci). Test posuzuje flexibilitu svalových řetězců na zadní straně dolních končetin a systému vzpřimovačů páteře. CVIK C Sed, vzpažit výdrž 5-7s 32

33 Pokud cvičenec udrží osu trupu a paží ve vertikále a pánev není sklopena vpřed ani vzad, hodnotíme cvičence v normě. Tímto cvikem posuzujeme jednak svalovou zdatnost vzpřimovačů páteře, jednak flexibilitu svalů na zadní straně dolních končetin, flexibilitu páteřního spojení a ramenních kloubů ve smyslu extenze. Pokud se cvičenec zřetelně odchyluje od standardního provedení cviků A, B, C, jak bylo uvedeno, je třeba provést detailnější posouzení stavu kloubně svalového systému. (Zitko, 1998) Svalové testy Pro posouzení stavu svalového systému se využívají svalové testy, které nás mohou informovat o případném svalovém zkrácení či oslabení. Svalový test je pomocná vyšetřovací metoda, která: a) informuje o síle jednotlivých svalů nebo svalových skupin tvořících funkční jednotku b) pomáhá při určení rozsahu a lokalizace léze motorických periferních nervů a stanovení postupu regenerace c) pomáhá při analýze jednoduchých pohybových stereotypů d) je podkladem analytických, léčebně tělovýchovných postupů při reedukaci svalů oslabených organicky či funkčně a pomáhá při určení pracovní výkonnosti testované části těla. (Janda, 2004) Svalový test vychází z principu, že pro vykonání pohybu určitou částí těla v prostoru je třeba určité svalové síly a že tuto sílu lze odstupňovat podle toho, za jakých podmínek se pohyb vykonává. V principu lze rozeznávat několik stupňů svalové síly: a) jež může překonat zevně kladený odpor při pohybu částí těla b) jež je s to překonat pouze gravitaci c) jež může pohybovat částí těla s vyloučením působení zemské tíže d) jež zůstává bez motorického efektu; jde jen o záškub svalu (Janda, 2004) 33

34 Zásady testování Abychom svalový test provedli co nejpřesněji, je třeba dodržovat několik zásad. Jsou to hlavně: 1. Testovat pokud lze jen celý rozsah pohybu, rozhodně ne jen začátek nebo konec pohybu. 2. Provádět pohyb v celém rozsahu pomalou, stálou stejnou rychlostí a vyloučit švih. 3. Pokud jen lze pevně fixovat. 4. Při fixaci nestlačovat šlachu nebo bříško hlavního svalu. 5. Odpor klást v celém rozsahu pohybu stále kolmo na směr prováděného pohybu. 6. Klást odpor stále stejnou silou a v průběhu pohybu jej neměnit. 7. Odpor neklást přes dva klouby, pokud jen lze. 8. Žádat provedení pohybu tak, jak je vyšetřovaný zvyklý, a teprve po zjištění kvality provedení pohybu provést instruktáž nebo pohyb nacvičit. (Janda, 2004) 34

35 2.7 Kineziologická analýza K pochopení zapojení svalstva u jednotlivých tenisových úderů uvádím podrobnou analýzu. Z následujícího můžeme konstatovat, že tenis je sportem, kde jsou kladeny nároky na řadu svalových skupin. Každý hráč má jistě odlišnou techniku, tudíž se zapojení svalstva může nepatrně lišit, ovšem účast základních svalů se nemění. Lokomoce hráče po hřišti má charakter acyklické činnosti. Hlavní funkci při tenise má hrající horní končetina. Nehrající horní končetina plní taktéž při hře významnou roli. Kromě manipulace s míčem se s téměř veškerým kosterním svalstvem podílí na průběžném vytváření posturálních podmínek pro realizaci každého dílčího pohybu tenisty. Tato pohybová funkce zahrnuje posturální přípravu na pohyb před jeho zahájením, zajištění pevné opory v jeho průběhu a stabilizaci postoje po ukončení dílčího pohybu. (Severa, 2003) Při tenise je důležitá koordinace svalů horních, dolních končetin a trupu. Na dolních končetinách je především důležitá práce extenzorů a adduktorů kyčelního kloubu, extenzorů kolenního kloubu a plantárních flexorů. Pokud se zabýváme kineziologickou charakteristikou, je nezbytné se znovu zmínit o koordinačním řetězci. Pojmem koordinační řetězec označujeme postupné zapojování jednotlivých segmentů pohybového systému v určitém časovém sledu při dané činnosti. Dá se přirovnat k jednotlivým, do sebe zapadajícím článkům řetězu. Síla, kterou vyvine jeden článek řetězce, je postupně přenášena k dalšímu. Optimální koordinace a zapojování těchto segmentů ve správném časovém sledu (tzv. timing ) umožňuje účinný přenos momentů síly celým tělem. Posloupnost segmentů těla v koordinačním řetězci začíná od dolních končetin a končí na zápěstí hrající končetiny. (Crespo, Miley, 1998) Forhend Forhend je v drtivé většině nejvyužívanějším úderem tenisty. Je to úder hraný jednoruč. Rozdělujeme ho na tři části: přípravná nápřahová úderová. Svaly pro pohyby hlavy kývač hlavy (m. sternocleidomastoideus), vzpřimovač páteře (m. erector spinae) 35

36 Svaly pro pohyby trupu vnitřní šikmý břišní sval (m. obliquus internus abdominis), vnější šikmý břišní sval (m. obliquus externus abdominis) Svaly pro pohyby dominantní horní končetiny sval deltový (m. deltoideus), velký sval oblý (m. teres major), široký sval zádový (m. latissimus dorsi), přední pilovitý sval (m. serratus anterior), sval nadhřebenový (m. supraspinatus), dvouhlavý sval pažní (m. biceps brachii), sval hákopažní (m. coracobrachialis), sval podhřebenový (m. infraspinatus), malý sval oblý (m. teres minor), hluboký sval pažní (m. brachialis), sval vřetenní (m. brachioradialis), sval supinující (m. supinator), zevní ohybač zápěstí (m. flexor carpi radialis), dlouhý sval dlaňový (m. palmaris longus), vnitřní ohybač zápěstí (m. flexor carpi ulnaris), dlouhý a krátký zevní natahovač zápěstí (m. extensor carpi radialis longus et brevis), vnitřní natahovač zápěstí (m. extensor carpi ulnaris), červovité svaly (mm. lumbricales), hřbetní mezikostní svaly (mm. interossei dorsales), dlaňové mezikostní svaly (mm. Interossei palmares) Svaly pro pohyby nedominantní horní končetiny - dvouhlavý sval pažní (m. biceps brachii), sval hákopažní (m. coracobrachialis), přední pilovitý sval (m. serratus anterior), sval nadhřebenový (m. supraspinatus), hluboký sval pažní (m. brachialis), sval vřetenní (m. brachioradialis), pronující sval čtyřhranný (m. pronator quadratus), pronující sval oblý (m. pronator teres) Svaly pro pohyby dominantní dolní končetiny (u praváka pravé) střední sval hýžďový (m. glutaeus medius), napínač stehenní povázky (m. tensor fasciae latae), malý sval hýžďový (m. glutaeus minimus), hruškovitý sval (m. piriformis), velký sval hýžďový (m. glutaeus maximus), vnější ucpávač (m. obturator externus), vnitřní ucpávač (m. obturator internus), dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris), sval pološlašitý (m. semitendinosus), sval poloblanitý (m. semimembranosus), čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris), trojhlavý sval lýtkový (m. triceps surae) Svaly pro pohyby nedominantní dolní končetiny dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris), sval pološlašitý (m. semitendinosus), sval poloblanitý (m. semimembranosus), trojhlavý sval lýtkový (m. triceps surae) Bekend Bekhend je úder, který praváci hrají na levé straně vedle těla. Častěji je hrán obouruč, ale někteří hráči jej hrají jednoruč. Stejně jako forhend tento úder můžeme rozdělit do tří fází: přípravná nápřahová úderová. 36

37 Svaly pro pohyby hlavy - kývač hlavy (m. sternocleidomastoideus), vzpřimovač páteře (m. erector spinae) Svaly pro pohyby trupu - vnitřní šikmý břišní sval (m. obliquus internus abdominis), vnější šikmý břišní sval (m. obliquus externus abdominis) Svaly pro pohyby dominantní horní končetiny velký sval prsní (m. pectoralis major), velký sval oblý (m. teres major), široký sval zádový (m. latissimus dorsi), dvouhlavý sval pažní (m. biceps brachii), hluboký sval pažní (m. brachialis), sval vřetenní (m. brachioradialis), pronující sval čtyřhranný (m. pronator quadratus), pronující sval oblý (m. pronator teres), sval deltový (m. deltoideus), sval hákopažní (m. coracobrachialis), zevní ohybač zápěstí (m. flexor carpi radialis), vnitřní ohybač zápěstí (m. flexor carpi ulnaris), dlouhý sval dlaňový (m. palmaris longus), červovité svaly (mm. lumbricales), hřbetní mezikostní svaly (mm. interossei dorsales),dlaňové mezikostní svaly (mm. Interossei palmares) Svaly pro pohyby nedominantní horní končetiny - sval deltový (m. deltoideus), sval hákopažní (m. coracobrachialis), dvouhlavý sval pažní (m. biceps brachii), velký sval oblý (m. teres major), široký sval zádový (m. latissimus dorsi), přední pilovitý sval (m. serratus anterior), sval nadhřebenový (m. supraspinatus), sval supinující (m. supinator), hluboký sval pažní (m. brachialis), sval vřetenní (m. brachioradialis), trojhlavý sval pažní (m. triceps brachii), sval loketní (m. anconeus), dlouhý a krátký zevní natahovač zápěstí (m. extensor carpi radialis longus et brevis), vnitřní natahovač zápěstí (m. extensor carpi ulnaris), červovité svaly (mm. lumbricales), hřbetní mezikostní svaly (mm. interossei dorsales), dlaňové mezikostní svaly (mm. interossei palmares) Svaly pro pohyby dominantní dolní končetiny (u praváka pravé ) - sval bedrokyčlostehenní (m. iliopsoas), přímá hlava čtyřhlavého svalu stehenního (m. rectus femoris), sval hřebenový (m. pectineus), sval krejčovský (m. sartorius), štíhlý sval stehenní (m. gracilis), hruškovitý sval (m. piriformis), velký sval hýžďový (m. glutaeus maximus), vnější ucpávač (m. obturator externus), vnitřní ucpávač (m. obturator internus), dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris), sval pološlašitý (m. semitendinosus), sval poloblanitý (m. semimembranosus), čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris), trojhlavý sval lýtkový (m. triceps surae) Svaly pro pohyby nedominantní dolní končetiny - střední sval hýžďový (m. glutaeus medius), napínač stehenní povázky (m. tensor fasciae latae), malý sval hýžďový (m. glutaeus minimus), dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris), sval pološlašitý (m. 37

38 semitendinosus), sval poloblanitý (m. semimembranosus), čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris), trojhlavý sval lýtkový (m. triceps surae) Podání a smeč Tenisové podání můžeme rozdělit do dvou hlavních fází: část přípravná a samotné podání. V přípravné fázi pracují především abduktory a extenzory ramenního kloubu. Ve fázi samotného podání se zapojují adduktory a flexory ramenního kloubu. Dále se kontrahují extenzory loketního kloubu. Svaly předloktí musí být v izometrické kontrakci, aby se tenisový míč mohl odrazit správným směrem s dostatečnou razancí. Svaly pro pohyby hlavy - svaly kloněné (mm. scaleni), dlouhé svaly hlavy a krku (mm. praevertebrales), kývač hlavy (m. sternocleidomastoideus), sval trapézový (m. trapezius), vzpřimovače hlavy a trupu (m. erector spinae) Svaly pro pohyby trupu - hluboké svaly zádové (m. erector spinae), čtyřhranný sval bederní (m. quadratus lumborum), přímý sval břišní (m. rectus abdominis), vnější šikmý sval břišní (m. obliquus externus abdominis), vnitřní šikmý sval břišní (m. obliquus internus abdominis) Svaly pro pohyby dominantní horní končetiny - dvouhlavý sval pažní (m. biceps brachii), sval deltový (m. deltoideus), sval hákopažní (m. coracobrachialis), velký sval oblý (m. teres major), široký sval zádový (m. latissimus dorsi), hluboký sval pažní (m. brachialis), sval vřetenní (m. brachioradialis), pronující sval čtyřhranný (m. pronator quadratus), pronující sval oblý (m. pronator teres), trojhlavý sval pažní (m. triceps brachii), sval loketní (m. anconeus), zevní ohybač zápěstí (m. flexor carpi radialis), vnitřní ohybač zápěstí (m. flexor carpi ulnaris), dlouhý sval dlaňový (m. palmaris longus), červovité svaly (mm. lumbricales), hřbetní mezikostní svaly (mm. interossei dorsales), dlaňové mezikostní svaly (mm. interossei palmares) Svaly pro pohyby nedominantní horní končetiny - deltový (m. deltoideus), sval nadhřebenový (m. supraspinatus), sval hákopažní (m. coracobrachialis), dvouhlavý sval pažní (m. biceps brachii), sval supinující (m. supinator) Svaly pro pohyby dominantní dolní končetiny (u praváka pravé) - velký sval hýžďový (m. glutaeus maximus), dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris), sval pološlašitý (m. semitendinosus), sval poloblanitý (m. semimembranosus), trojhlavý sval lýtkový (m. triceps surae), čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris) 38

39 Svaly pro pohyby nedominantní dolní končetiny - sval bedrokyčlostehenní (m. iliopsoas), přímá hlava čtyřhlavého svalu stehenního (m. rectus femoris), sval hřebenový (m. pectineus), sval krejčovský (m. sartorius), štíhlý sval stehenní (m. gracilis), sval pološlašitý (m. semitendinosus), sval poloblanitý (m. semimembranosus), dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris), čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris),trojhlavý sval lýtkový (m. triceps s.) (Gottwaldová, 2010) 39

40 2.8 Kompenzační cvičení Spontánní pohybová aktivita, kterou můžeme sledovat zejména u dětí v raném dětství (do 3 let), vychází z potřeb dítěte. Je řízena reflexně, a proto nemůže mít negativní dopad na vývoj dětského organismu. S narůstajícím věkem je však pohyb (množství i kvalita) ovlivňován sociálním prostředím, ve kterém je usměrňován (stimulován či tlumen), nebo dokonce nahrazován jinými podněty, např. televizí či počítačem. Tímto často dochází na jedné straně s nedostatkem pohybu a nadměrným udržováním statických poloh (,,sedící populace ) a na straně druhé s jednostranným sportovním zatížením až přetížením. Důsledkem této neadekvátní pohybové aktivity je poškození organismu. Nevhodně zvolené či nesprávně prováděná cvičení mohou přispět ke vzniku funkčních a později strukturálních vad hybného systému s bolestivými následky (vertebrogenní potíže, kloubní bolesti, svalová dysbalance). Jednou z možností, jak snižovat riziko těchto problémů, je pravidelné provádění kompenzačních neboli vyrovnávacích cvičení (kompenzace com = předpona s významem,,k, penso = vážit, doslova k vyvážení). Jako kompenzační cvičení označujeme variabilní (proměnlivý) soubor jednoduchých cviků v jednotlivých cvičebních polohách, které můžeme účelně modifikovat s využitím různého náčiní a nářadí. (Bursová, 2005) Termín kompenzace se ve sportu vztahuje k předcházení vzniku poruch pohybového systému vlivem vysoké fyzické zátěže. (Browne, 2006) Výběr však musí být individuálně zacílený, tj. měl by vycházet z aktuálního stavu hybného systému jedince. K tomu, aby bylo cvičení efektivní a mělo pozitivní účinek, je nezbytné cvičení provádět přesným způsobem. Při odstraňování svalové dysbalance je nutné nejdříve zvýšit klidové napětí oslabeného svalu a vědomě korigovat jeho zapojení do pohybu. K tomuto účelu jsou nejvhodnější izometrické kontrakce v základních polohách a následně dynamická pomalá posilovací cvičení s postupným zvyšováním svalového úsilí (Bursová, 2005) Pánev tvoří po funkční stránce základnu pro páteř a je oporou pro dolní končetiny. Důležité je posilování břišního svalstva. Bez dobré silové úrovně břišních svalů nemůžeme dosáhnout individuálně optimálního držení těla ani dlouhodobě udržet 40

41 kvalitní sportovní výkonnost. Břišní svaly mají převahu fázických svalových vláken, a proto je nutné tyto svaly pravidelně posilovat cíleně zaměřenými cviky. K rozvoji hybné soustavy a individuálně optimálního držení těla je nezbytné posilovat svalové skupiny s fázickou převahou a zaměřit se na protahování svalů tonických. Při zjištěné svalové nerovnováze je důležité zahájit cvičební jednotku protahováním zkrácených svalových skupin a až po odstranění svalového zkrácení zahájit cíleně posilování oslabených svalových skupin. Zkrácený sval se stává příčinou oslabení jeho agonisty a posilování takto reflexně oslabených svalů je neúčinné, až škodlivé a může být příčinou bolestivých stavů. Při své funkci se jednotlivé svaly zapojují do pohybového vzorce neboli pohybových návyků, stereotypů. Je nutné dbát od mládí na správné a účelné pohybové a posturální návyky, neboť jejich náprava je v pozdějším věku velmi obtížná. Bursová (2005) ve své práci klade důraz na spinální (torzní) cvičení. Základem spinálního (torzního) pohybu je protichůdný pohyb bederní části páteře vůči páteři krční. Velikost vlastní torze je ovlivněna polohou dolních končetin. Pevným bodem jsou lopatky, které společně s rameny a horními končetinami leží stále na podložce. Spinální cviky působí zejména na rotační funkci hlubokých svalových systémů. Spinální cvičení můžeme rozhodně tenisovým hráčům doporučit. U těchto cviků je zvýrazněná rotace trupu, který je během tenisové hry velice namáhán. Cviky s rotačními prvky mají za úkol předcházet poruchám pohybových stereotypů a napravit nedostatek podnětů s torzní složkou. Relaxují, uvolňují páteř v celém rozsahu a dosahujeme jimi pohybové symetrie a vyvážení hybných stereotypů. Cviky se provádí v pomalém rytmu, mají lepší efekt v nádechové zádrži, cviky je dobré opakovat 4x na obě strany s trváním 5-7 sekund. Pohyb je synchronní. Vhodné cvičení též u jedinců hypermobilních. Základní poloha všech cviků je stejná, cvičenec zaujímá polohu na zádech s upažením dlaněmi vzhůru, hlava je ve středním postavení. Mění se pouze postavení dolních končetin. Cílem kompenzačních cvičení by mělo být systematické ovlivňování stavu hybného systému jedince a vypracování správných pohybových stereotypů ve stoji, v chůzi, v sedu a v dalších náročných posturálních polohách a pohybech. Zitko (1998) ve své publikaci Kompenzační cvičení rozděluje kompenzační cvičení na: cvičení relaxační cvičení napínací a protahovací 41

42 cvičení cíleně posilovací cvičení mobilizační (kloubně uvolňovací) cvičení dechová cvičení pro vypracování kvalitních pohybových stereotypů Pro potřeby naší práce se budeme věnovat zejména cvičením protahovacím a posilovacím. Pro správnou aplikaci kompenzačních cvičení se předpokládá: mít představu o správném držení těla znát orientační testování kloubně-svalových (artromuskulárních) jednotek umět vyšetřovat (ohodnotit) základní pohybové stereotypy Významným aspektem efektivity jednotlivých cvičení je počet opakování, časová délka cvičebního bloku a frekvence cvičení za týden. Ideální je každodenní cvičení, které by mělo trvat alespoň 30 minut. Ranní cvičení připravuje hybný systém na celodenní vertikální zátěž. Počet opakování, které se většinou považuje za dostatečné, se pohybuje okolo 8-10 cviků uvolňovacích, 5-6 cviků protahovacích ( dle míry zkrácení, efektivity protažení a požadované úrovně) a u cviků posilovacích (při větší zátěži se počet snižuje. (Bursová, 2005) Náčiní Gymnastický míč (fitball, pezziball, physioball, powerball) je nafukovací elastický míč z umělé hmoty. Velkým plusem této původně fyzioterapeutické pomůcky je možnost balančního cvičení, které stimuluje k vyšší aktivitě hluboký stabilizační svalový systém Malý měkký míč jinak nazývaný overball či softgym over. Jeho využití u kompenzačních cvičení je podobné jako u velkého gymnastického míče. Posilovací guma (theraband) je gumový pás využívaný zejména při protahovacích a posilovacích cvičeních. V příloze uvádím několik možných cviků s využitím výše uvedeného náčiní, které je určeno pro tenisové hráče všech věkových kategorií, pokud zvládají techniku cviku. 42

43 2.8.1 Kompenzační cvičení protahovací Cílem protahovacích cvičení je ovlivnění délky svalu, zejména tonických svalových skupin, které mají tendenci ke zkrácení. Příčinou zkrácení svalu je zvýšené napětí svalu (hypertonii), jež vede mj. ke ztrátě elasticity svalových vláken a k hyperaktivnímu (nefyziologickému) zapojování do pohybových programů. Pokud není zvýšené napětí korigováno, dochází následně i ke stažení vazivové složky svalu (úponové šlachy), čímž se může zvyšovat síla tahu svalu v místě úponu na kost, a tím se zvyšuje riziko úrazu (např. natržení svalu). Z mnoha zkušeností můžeme konstatovat, že vlivem protahovacích cvičení dochází k zachování pružnosti svalů. Je jasné, že vysoká flexibilita se stává prioritou při prevenci před zraněním ve fyzicky namáhavých činnostech. (Ylinen, 2008) Nízká úroveň flexibility je často spojována se svalovým zraněním. Mnoho sportovních lékařů a vědců zabývajících se problematikou sportovního tréninku se domnívá, že protahovací cvičení mohou snížit výskyt těchto svalových zranění a problémů s klouby. (Elliot, 1999) Při vlastním cvičení protahujeme konkrétní sval do krajní polohy a následně zvyšujeme rozsah pohybu. Vlastní strečinkové soubory sestavujeme vždy se zřetelem k celkovému stavu hybného systému, velikosti zkrácení protahovaného svalu, velikosti zátěže, sportovnímu zaměření a efektivitě cvičení. V tělovýchovné a sportovní praxi jsou tato cvičení nezbytnou přípravou svalové tkáně na každou pohybovou činnost. Aktivně jimi snižujeme svalové napětí, což je nezbytným předpokladem k následnému účelnému posilování antagonistických svalových skupin (např. před posilováním břišních svalů musíme dokonale protáhnout bederní svaly a flexory kyčelního kloubu). Protahovací svaly jsou nezastupitelným prostředkem k optimalizaci kloubní pohyblivosti a k zachování fyziologické délky svalu. (Bursová, 2005) Dosažení požadované délky svalu programů, je hlavním pilířem k růstu sportovní výkonnosti. a jeho správné zapojování do pohybových 43

44 Při protahování se doporučuje dodržovat několik následujících zásad: 1. Svalové skupiny protahujeme vždy po dokonalém prohřátí (alespoň 10 min s nízkou intenzitou kolem 50% maximální tepové frekvence) a následném uvolnění kloubních struktur. 2. Cvičení provádíme pomalu a s vyloučením rychlých pohybů ze zkrácení do výrazného protažení. 3. Do protahované polohy se dostáváme zvolna a postupně se uvolňujeme, stejným způsobem se dostáváme zpět. 4. Protahovací cvičení je nejlépe provádět ve stabilních polohách tak, aby sval mohl být dokonale vědomě uvolněný. 5. Cvičební účinek je efektivní pouze při přesném zacílení a dostatečné fixaci centrálního a periferního úponu protahovaného svalu. 6. Protahovací cvičení by nemělo být nikdy bolestivé! 7. Účinek protahování bychom měli podporovat dýcháním. Fázi vlastního protažení bychom měli koordinovat s výdechem, kterým se snižuje napětí ve svalu. 8. Nejkvalitnějšího protažení dosáhneme využitím postizometrického útlumu (kontrakce-uvolnění-protažení) 9. Protahovací cvičení bychom měli provádět pravidelně, nejlépe každý den. 10. V protahované poloze bychom nikdy neměli hmitat Kompenzační cvičení posilovací Silové schopnosti jsou dědičně ovlivnitelné vnitřní předpoklady, které můžeme aktivním posilováním úspěšně zvyšovat. Měli bychom se snažit o udržení alespoň takové svalové úrovně (množství aktivní svalové hmoty), která by byla dostačující pro preventivní péči o naše zdraví. Silová příprava jednotlivých výkonnostních a vrcholových sportovců je soustředěna zejména na svalové skupiny, jejichž vysoká kvalita je nezbytná pro dosažení co nejvyšší úrovně sportovního výkonu. S největší pravděpodobností bychom u těchto jedinců našli svalové skupiny, které by byly slabší než norma běžné nesportující populace. Zejména v tréninku sportovně talentované mládeže se můžeme setkat s chybami, které vedou k poškození hybného systému, prohlubování svalové dysbalance či snižování kvalitní výkonnosti. 44

45 Při posilování se doporučuje dodržovat několik následujících zásad: 1. Před vlastním posilováním je nezbytné nejprve zpevnit pánevní oblast a osový (hluboký stabilizační) systém. 2. Pro zvyšování klidového svalového tonu oslabených (nejčastěji fázických ) svalových skupin se doporučuje provádět intenzivní déletrvající izometrické kontrakce ve zkrácení (10-20 s). 3. Vyšší intenzitou posilovat vždy po uvolnění kloubních struktur a kvalitním protažení antagonisty. 4. Obtížnost posilovacích cviků, velikost odporu a počet opakování volit vždy individuálně s ohledem na kalendářní věk jedince, stupeň pohybové vyspělosti a silové úrovně posilovaného svalu. Při posilování je optimální počet opakování u nesportující populace 10-12, tento počet se může zvýšit podle požadovaného účinku, trénovanosti, počtu sérií apod. 5. Zprvu volit posilovací cviky co nejjednodušší a provádět je v lehčích polohách. 6. Břišní svaly posilovat nejlépe až v závěru posilovací části, protože unavení snižuje jejich aktivaci při fixaci pánve, která kladně ovlivňuje posilovací účinek. 7. Posilovací účinek zkvalitňuje vhodné dýchání. Správné je stimulovat aktivaci s výdechem. Výdech napomáhá fixaci centrálních úponů posilovaných svalů a tím optimálnímu provedení cviku. Mezi zásadní chyby patří: 1. Nadměrný objem posilovacích cvičení nad hranici, která je dána kvalitou hybného systému. 2. Jednostranné asymetrické zatěžování bez odpovídající kompenzace 3. Nedostatečné posilování svalových skupin, které nemají na velikosti výkonu přímý podíl. 4. Nepřesnost a nedostatečné zacílení posilovacího účinku. Má-li být cvičení dostatečně účinné a vést ke zvýšení silové úrovně, pak je nutné posilovat minimálně 2-3x za týden. 45

46 Posilovací cvičení se obecně dělí na cvičení statická (izometrická) a dynamická (izokinetická). Izometrické cvičení proti odporu je založené na déletrvajících izometrických kontrakcích a zvyšujeme tak klidové napětí oslabeného svalu. Při udržování požadované polohy současně dochází i ke kontrakci fixačních a stabilizačních svalových skupin (např.výdrž v obtížné základní poloze). Záměrem izometrického cvičení maximálního či submaximálního úsilí (proti pevnému odporu), je získání co největší úrovně statické síly. Rychlá dynamická cvičení jsou vždy spojena s pohybem a mají především sportovní, tréninkový charakter. V důsledku provádění těchto cvičení je rozvíjena koordinace uvnitř svalu. Cviky jsou zaměřeny na rozvoj výbušné síly, nebo na rozvoj síly rychlostní či vytrvalostní. Velikost zátěže bude mít vždy individuální charakter, což se projeví ve výběru jednotlivých cviků, v rozdílném řešení velikosti zátěže, počtu opakování, počtu sérií a intervalů odpočinku a zatížení. 46

47 3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE Cíl práce Práce by měla vést ke zhodnocení dostupných informací v prevenci poruch pohybového systému u sportujících jedinců. Na jejich základě by měly být určeny problematické partie u pohybového aparátu, které mají za následek vznik svalových dysbalancí či vadného držení těla. Tyto poznatky budou aplikovány do vstupního a výstupního testu u několika tenisových hráčů, kteří budou v časovém úseku mezi měřeními podstupovat námi navržená kompenzační cvičení zaměřená na problematické partie. Cílem diplomové práce tedy je ověřit vliv kompenzačních cvičení na úpravu svalových dysbalancí u vybrané skupiny tenisových hráčů. Výzkumná otázka Pro upřesnění a splnění cíle byla navržena následující výzkumná otázka: Jaký vliv má provádění kompenzačních cvičení na pohybový aparát tenisových hráčů v juniorské kategorii? Úkoly práce Ú1: Zhodnocení dostupných informací v prevenci poruch pohybového systému u sportujících jedinců. Ú2: Vybrat vhodné vstupní testy pro vyšetření pohybového systému u tenisových hráčů. Ú3: Otestovat vybrané tenisové hráče. Ú4: Vytvořit vhodný zásobník komenzačních cviků, podle kterého budou vybraní hráči cvičit v určeném období. Ú5: Otestovat vybrané tenisové hráče. Ú6: Na základě vstupních a výstupních testů zhodnotit vliv kompenzačních cvičení na pohybový systém u vybraných tenisových hráčů. 47

48 4 METODIKA PRÁCE Pro potřeby naší práce bylo použito kvalitativního výzkumu, konkrétně případové studie. V případové studii jde o detailní studium jednoho případu nebo několika málo případů. (Hendl, 2005) 4.1 Výzkumný soubor V diplomové práci se zabýváme vlivem kompenzačních cvičení na pohybový aparát u tenistů juniorské kategorie z klubu SK Hamr. Vybrali jsme skupinu 3 hráčů ve věku let, kteří trénují hodin týdně, z toho 3-4 hodiny mají kondiční trénink. Se všemi hráči pravidelně spolupracuji jako kondiční trenér Akademie Hamr. Tito výkonnostní hráči byli vybrání z důvodu zodpovědného přístupu k tréninku a vysokého tréninkového vytížení. Hráč č. 1(1998) je výkonnostně nejlepší hráč ze skupiny, kterou jsme testovali.. Tenis hraje od 7 let a je to bývalý mistr České republiky v kategorii mladší žáci. V současné době je 16. hráčem ČR v kategorii dorost. Během své kariéry neměl žádné vážnější zranění. Kompenzačním cvičením se věnuje pouze při kondičním tréninku (1x-2x týdně). Vstupní kineziologický rozbor provedený fyzioterapeutem: Levé rameno níže, pravé rameno v protrakci, odstávající lopatka vpravo, ochablé mezilopatkové svaly (prominují mediální okraje lopatek). Lehce oploštělá táhlá křivka hrudní páteře. Zkrácené flexory kolen a zkrácený lýtkový sval oboustranně klade zvýšený odpor, lze dotáhnout jen do základního postavení v hleznu, plochá noha více vlevo. Hráč č. 2 (1999) hraje tenis 10 let, převážně za klub TK Neridé. V současné době reprezentuje klub SK Hamr a je 35. hráčem ČR v kategorii dorost. Během jeho tenisové kariéry ho zatím nepotkalo žádné vážnější zranění. Kompenzačním cvičením se věnuje pouze při kondičním tréninku (1x-2x týdně). 48

49 Vstupní kineziologický rozbor provedený fyzioterapeutem: Hlava v mírném předsunu, lehce ochablé mezilopatkové svaly (lehce prominují mediální okraje lopatek). Lehce prohloubená bederní lordóza, pánev v mírném sklonu dopředu, zkrácený přímý sval stehenní více vpravo, plochá noha více vpravo. Hráč č. 3 (1996) se tenisu věnuje od svých 9 let, předtím fotbal, florbal, plavání. Po sezóně 2013/2014 se umístil na 68. místě v ČR v kategorii dorost. S vážnějším zraněním se zatím nesetkal. Kompenzačním cvičením se věnuje pouze při kondičním tréninku (1x-2x týdně). Vstupní kineziologický rozbor provedený fyzioterapeutem: Levé rameno v protrakci, odstávající lopatka vlevo, pravé rameno lehce níže, mírně prohloubená bederní lordóza, velmi lehký sklon pánve dopředu, zkrácené flexory kyčle, zkrácený čtyřhranný sval bederní více vlevo. 4.2 Sběr dat Vstupní testování proběhlo a výstupní , tedy o 3 měsíce později. O datu testování byli hráčí včas informováni, aby nedošlo k absenci některého z nich. Všichni byli seznámeni s průběhem testů a při měření byly zachovány stejné podmínky. Testování probíhalo anonymně a každému hráči bylo přiděleno číslo (1-3). Bylo provedeno s pomocí Bc. Oty Šrejbera, který působí jako fyzioterapeut na rehabilitačním oddělení v Oblastní nemocnici Náchod. Ve spolupráci s p. Šrejberem byl zvolen vhodný zásobník kompenzačních cviků zaměřený na redukci svalových dysbalncí u vybraných hráčů. Zároveň byla provedena instruktáž, jak by jednotlivé cviky měly být prováděny, v jakém opakování a v jakém pořadí. Testovaní měli povinnost provádět cvičení 5x týdně na závěr tréninkové jednotky, z toho 2x cvičili na kondičním tréninku pod dohledem trenéra. 49

50 4.3 Analýza dat Při vstupním i výstupním měření jsme u každého svalového testu použili ke zhodnocení výsledků čísla 0, 1, 2, kdy čím vyšší hodnota, tím větší svalové zkrácení či oslabení. Výsledky jsme zaznamenávali do tabulek a pro jejich lepší demonstraci jsme využili grafů. U každé svalové skupiny u všech hráčů, jsme vypočítali průměrný výsledek, abychom zjistili vypovídající hodnotu každého testu. Abychom zjistili případnou efektivitu cvičení mezí vstupním a výstupním testem, porovnáme tyto průměrné hodnoty a zaznamenáme je do přehledného grafu. Budeme sledovat nejen průměrné hodnoty u jednotlivých svalových skupin, ale také u jednotlivých hráčů. 4.4 Použité testy Jednotlivé testy jsme použili dle Smékala (2006) a Jandy (2004). Vedle svalových testů jsme na doporučení fyzioterapeuta použili také dva funkční testy páteře. Publikace od Jandy (2004) je jedna z mála prací, která se věnuje tématice svalových testů. Proto jsme ji využili a vybrali z ní všechny svalové testy, které jsou zaměřené na svaly s tendencí ke zkracování či ochabování. Na základě studia literatury a našich zkušeností jsme vyšetřovali svaly, jejichž případné zkrácení či oslabení je nejrizikovější. Výhodou těchto testů je možnost provádění v klasických podmínkách sportovních center a celková jednoduchost jednotlivých testů. Testy pohyblivosti páteře: Test dle Thomayera Test dle Stibora Testování svalových skupin s tendencí ke zkracování: Trojhlavý sval lýtkový Flexory kyčelního kloubu Flexory kolenního kloubu Vzpřimovače trupu Čtyřhranný sval bederní 50

51 Velký sval prsní Testování svalových skupin s tendencí k ochabování: Svaly hýžďové Svaly břišní Svaly mezilopatkové U testů jednotlivých svalových skupin jde pouze o orientační zjištění funkčního stavu svalové soustavy. Pro hodnocení úrovně funkčního stavu jsme použili třístupňovou klasifikaci: 0 Nejde o zkrácení / svaly neoslabeny (cvik proveden bez obtíží) 1 Malé zkrácení / svaly mírně oslabeny (cvik proveden s mírnými obtížemi). 2 Velké zkrácení / svaly jsou značně oslabeny (cvik proveden s obtížemi, neproveden). (Janda, 2004) U testů svalových skupin s tendencí k ochabování jsme ve spolupráci s Otou Šrejberem upravili pětistupňovou klasifikaci podle Jandy (2004) na klasifikaci třístupňovou. Funkční testy páteře: Thomayerova vzdálenost dle Smékala (2006): - hodnotí pohyblivost celé páteře - vycházíme ze vzpřímeného stoje - měříme vzdálenost (v cm) špiček prstů od podlahy při maximálním předklonu, při předklonu nesmí docházet k flexi v kolenních kloubech Hodnocení: - pozitivní test nedotkne se prsty - normální dotkne se prsty - negativní dotkne se prsty, případně celou dlaní 51

52 Obrázek č. 4 Thomayerova zkouška 1. (Smékal, 2006) Obrázek č. 5 Thomayerova zkouška 2. (Smékal, 2006) Stiborova vzdálenost dle Smékala (2006): - hodnotí pohyblivost hrudní a bederní páteře - při vyšetření tohoto testu měříme vzdálenost mezi bodem, který je na průsečíku páteře a spojnice SIPS (ne vždy je to trn L5) a druhým bodem v oblasti processus spinosus C7 - označení bodů prrovádíme v klidném vzpřímeném stoji - při předklonu se mají body vzdálit o 7-10cm Hodnocení: - pozitivní test měřené body se nevzdálí více než 7 cm - negativní test body se vzdálí více než 7 cm Obrázek č. 6 Stiborova zkouška 1. (Smékal, 2006) Obrázek č. 7 Stiborova zkouška 2. (Smékal, 2006) 52

53 Funkční svalové testy posturálních svalů Test trojhlavého svalu lýtkového dle Jandy (2004) Poloha: Vleže na zádech, netestovaná dolní končetina flektována, chodidlo na podložce, testovaná dolní končetina v extenzi, dolní polovina bérce mimo stůl. Držení: Rukou stejné strany vytvoříme mezi dlaní a malíkem úhel 90º, z dorzální strany přiložíme ruku na bérce, ramena uvolněna. Druhá ruka se opírá o nárt, palec je přesně rovnoběžně podle zevní hrany chodidla. Fixace: Neprovádí se. Tah: Hlavní tah je za patu distálním směrem. Palec druhé ruky vede nohu lehkým souměrným tlakem a brání vybočování nohy. Hodnocení: Sledujeme velikost dosažené dorzální flexe. 0: Nejde o zkrácení v kloubu hlezenním je možné dosáhnout alespoň 90º postavení. 1: Malé zkrácení v kloubu hlezenním chybí do 90º postavení 5º. 2: Velké zkrácení - v kloubu hlezenním chybí do 90º postavení více jak 5º. Obrázek č. 8 Test trojhlavého svalu lýtkového (Janda, 2004) Test flexorů kyčelního kloubu dle Jandy (2004) Testují se svaly bedrokyčlostehenní, přímá hlava čtyřhlavého svalu stehenního, napínač stehenní povázky. Poloha: Vyšetřovaný se posadí za kostrč na hranu stolu, jednu dolní končetinu drží rukama ve flexi. Pak vyšetřovaného pasivně položíme na záda a současně flektujeme druhou dolní končetinu. Výchozí poloha je pak vleže na zádech s pánví na stole a s 53

54 vyloučením anteverze a sešikmení pánve. Netestovaná dolní končetina je pevně přitažena k břichu tak, aby byla zcela vyrovnána bederní lordóza. Přitažení se provádí lépe za koleno, poněvadž je delší páka. Jestliže je však koleno při takto dosažené flexi bolestivé, je lépe fixovat pod kolenem. Vyšetřovanou dolní končetinu uvede vyšetřující pasivně a šetrně do takové polohy, aby končetina volně visela. Fixace: Je provedena přitažením kolena nevyšetřované končetiny k trupu. Mimoto ještě vyšetřující pomáhá končetinu u trupu přidržovat, aby v žádné fázi vyšetřování nedošlo k lordotizaci bederní páteře. Hodnocení: Sledujeme postavení stehna, bérce a deviaci pately. 0: Nejde o zkrácení stehno v horizontále bez deviací, bérec visí při relaxovaném koleni kolmo k zemi, patela je nepatrně posunuta laterálně. Při tlaku na distální třetinu stehna do hyperextenze je možno stlačit stehno lehce pod horizontálu, při tlaku na dolní třetinu bérce směrem do flexe je možné lehce zvětšit flexi v kloubu kolenním. 1: Malé zkrácení v kyčelním kloubu je lehké flekční postavení. Při tlaku na distální třetinu stehna do hyperextenze je možné stlačit stehno do horizontály, při tlaku na dolní třetinu bérce směrem do flexe je možné dosáhnout kolmého postavení bérce, aniž dojde ke kompenzační flexi v kyčelním kloubu. 2: Velké zkrácení v kyčelním kloubu je výrazné flekční postavení, při tlaku na distální plochu stehna směrem do hyperextenze není možné dosáhnout horizontálního postavení stehna. Při tlaku na dolní třetinu bérce dochází kompenzační flexi v kyčelním kloubu. Obrázek č. 9 Test flexorů kyčelního kloubu (Janda, 2004) 54

55 Test flexorů kolenního kloubu dle Jandy (2004) Testují se svaly dvojhlavý sval stehenní, sval pološlašitý, sval poloblanitý. Poloha: Leh na zádech, horní končetiny podél těla. Netestovaná dolní končetina je flektována v kyčelním i kolenním kloubu, chodidlo na podložce. Testovaná dolní končetina spočívá na podložce v nulovém postavení. Fixace: Vyšetřující fixuje pánev na testované straně. Pohyb: Vyšetřující uchopí testovanou extendovanou dolní končetinu tak, že pata vyšetřovaného spočívá v loketním ohbí vyšetřujícího (aby se zabránilo rotaci dolní končetiny) a dlaň vyšetřujícího, která spočívá na ventrální straně bérce, vykonává tlak, kterým zajišťuje stálou extenzi v kolenním kloubu. Takto uchopenou dolní končetinou provádí vyšetřující flexi v kyčelním kloubu. Hodnocení: Sledujeme rozsah flexe v kloubu kyčelním. Vyšetření ukončujeme v okamžiku, kdy začneme cítit tendenci k flexi v kolenním kloubu testované končetiny nebo pohyb pánve, nebo když dojde k bolesti svalstva na dorzální straně stehna. 0: Nejde o zkrácení flexe v kloubu kyčelním 90º 1: Malé zkrácení flexe v kloubu kyčelním v rozmezí 80-90º 2: Velké zkrácení - flexe v kloubu kyčelním je menší než 80º Obrázek č. 10 Test flexorů kolenního kloubu (Janda, 2004) 55

56 Test vzpřimovačů trupu dle Jandy (2004) Poloha: Vzpřímený sed, horní končetiny volně podél těla, dolní končetiny flektovány v 90º v kloubech kolenních i kyčelních, stehna na vyšetřovacím stole. Celá chodidla jsou opřena tak, aby byl zachován pravý úhel v hlezenních kloubech. Fixace: Vyšetřující fixuje pánev za lopaty kostí kyčelních tak, aby zabránil anteverzi pánve. Pohyb: Maximální předklon, při kterém se páteř musí rozvíjet plynulým obloukem. Během celého pohybu nesmí pánev změnit své výchozí postavení. Hodnocení: Měříme kolmou vzdálenost čelo stehna. 0: Nejde o zkrácení měřená vzdálenost není větší než 10 cm. 1: Malé zkrácení měřená vzdálenost je cm. 2: Velké zkrácení měřená vzdálenost je větší než 15 cm. Obrázek č. 11 Test vzpřimovačů trupu (Janda, 2004) Test čtyřhranného svalu bederního dle Jandy (2004) Před vlastním vyšetřením uděláme ve vzpřímeném stoji na laterální straně hrudníku vyšetřovaného značku v úrovni dolního úhlu lopatky na vyšetřované straně. Poloha: Na boku testované strany, spodní dolní končetina je lehce flektována v kyčelním a kolenním kloubu, vrchní dolní končetina je extendována. Vrchní horní končetina položena dlaní před trupem a pomáhá udržovat stabilitu trupu. Spodní horní 56

57 končetina je vzpažena pod hlavou, flektována v 90º v kloubu loketním, předloktí na podložce a směřuje vpřed. Fixace: Není nutná. Pohyb: Vyšetřovaný provádí úklon trupu tím způsobem, že se zvedá na předloktí spodní horní končetiny. Pohyb končí v okamžiku, kdy se objeví souhyb pánve. Hodnocení: Měříme kolmou vzdálenost označeného místa na laterální straně hrudníku a podložky. Vždy porovnáváme obě strany. 0: Nejde o zkrácení měřená vzdálenost je 5 a více centimetrů 1: Malé zkrácení měřená vzdálenost je 3 5 cm 2: Velké zkrácení měřená vzdálenost je menší než 3 cm. Obrázek č. 12 Test čtyřhranného svalu bederního (Janda, 2004) Test prsních svalů dle Jandy (2004) Poloha: Leh na zádech při okraji vyšetřovacího stolu. Dolní končetiny flektovány v kolenních i kyčelních kloubech, chodidla na vyšetřovacím stole. Horní končetiny volně podle těla, hlava ve středním postavení. Fixace: Před provedením pasivního pohybu horní končetinou fixuje vyšetřující svou rukou celým předloktím diagonálním tlakem hrudníku. Pohyb: Pasivní elevace extendované horní končetiny Hodnocení: 0: Nejde o zkrácení paže klesne do horizontály, při tlaku na distální část humeru směrem dolů se rozsah pohybu ještě zvětší, paže se dostane pod horizontálu 57

58 1: Malé zkrácení paže neklesne do horizontály, ale při tlaku na distální část humeru směrem dolů je možné horizontály dosáhnout. 2: Velké zkrácení paže zůstává v poloze nad horizontálou, tlakem na dostální část humeru nelze paži stlačit ani do horizontály Obrázek č. 13 Test prsních svalů (Janda, 2004) Test horní části trapézového svalu dle Jandy (2004) Poloha: Leh na zádech, horní končetinny podél těla, dolní končetiny lehce podloženy pod koleny, hlava mimo podložku ve středním postavení podepřená fyzioterapeutem v zátylí. Fixace: Vyšetřující fixuje pletenec ramenní tím způsobem, že jej stlačí do deprese na straně vyšetřované, a to měkce, volně, do vyčerpání pohybu. Pohyb: Druhou rukou, která podpírá hlavu v zátylí, provede vyšetřující maximálně možný pasivní úklon hlavy na stranu nevyšetřovanou. Poté pokračuje v depresi pletence ramenního. Hodnocení: Hodnotíme podle stupně stlačení pletence ramenního (pokud je omezen úklon, jde s největší pravděpodobností o kloubní záležitost). 0: Nejde o zkrácení stlačení ramene je možné provést lehce. 1: Malé zkrácení stlačení ramene je možné provést, ale s malým odporem. 2: Velké zkrácení stlačení ramene nelze provést, při pokusu o stlačení narazíme na tvrdý odpor, až zarážku. Mimo to může být omezen i úklon. 58

59 Obrázek č. 14 Test horní části trapézového svalu (Janda, 2004) Funkční svalové testy fázických svalů Test hýždových svalů dle Jandy (2004) 0: Poloha: Vleže na břiše, horní končetiny podle těla, hlava na čele, dolní končetiny v základním postavení, spičky mimo stůl. Břicho je podloženo tak, aby se vyrovnala bederní lordóza. Fixace: Prsty a dlaní fixujeme pánev na testované straně a palcem hmatáme velký trochanter. Pohyb: Extenze dolní končetiny za střední čáru v rozsahu 10º. Odpor: Klade se dlaní na dolní třetinu na dorzální plochy stehna, obloukovitě proti směru pohybu. 1: Poloha: Stejná jako u stupně 0. Fixace: Fixujeme pánev a vyhmatáváme velký trochanter palcem. Pohyb: Extenze v kyčelním kloubu za střední čáru v rozsahu 10º. 2: Poloha: Stejná jako u stupně 0. Při pokusu o pohyb vyhmatáváme záškub m. gluteus maximus celou plochou dlaně a stah ostatních svalů při jejich úponech. 59

60 Obrázek č. 15 Test hýžďových svalů (Janda, 2004) Test břišních svalů dle Jandy (2004) Před testováním ve stoji s pažemi podél těla označíme na páteři výši dolních úhlů lopatek. 0: Poloha: Leh na zádech, dolní končetiny lehce podloženy pod koleny, bederní lordóza vyhlazena, nohy uvolněny, ruce v týl, lokty vpřed. Fixace: Není nutná. Pohyb: Plynulá obloukovitá flexe trupu bez souhybu pánve, v takovém rozsahu, aby kolmá vzdálenost mezi podložkou a značkou byla alespoň 5 cm. Odpor: Neklade se. 1: Poloha: Leh na zádech, dolní končetiny lehce podloženy pod koleny, bederní lordóza vyhlazena, nohy uvolněny, horní končetiny jsou složeny na hrudníku tak, že se ruce drží za nadloktí. Fixace: Není nutná Pohyb: Plynulá obloukovitá flexe trupu, bez souhybu pánve, v takovém rozsahu, aby se značka alespoň odlepila od podložky. Odpor: Neklade se. (Janda, 2006) 2: Poloha: Leh na zádech, dolní končetiny lehce podloženy pod koleny, bederní lordóza vyhlazena, nohy uvolněny, horní končetiny jsou složeny na hrudníku tak, že se ruce drží za nadloktí. Fixace: Není nutná. 60

61 Pohyb: Plynulá flexe krční páteře v celém rozsahu pohybu a zvednutí horních okrajů lopatek od podložky, současné naznačení deprese dolní poloviny hrudníku a přitisknutí bederní páteře k podložce. Odpor: Neklade se. Obrázek č. 16 Test hýžďových svalů (Janda, 2004) Test mezilopatkových svalů dle Jandy (2004) 0: Poloha: Vleže na břiše, hlava ve střední čáře spočívá bradou na podložce, paže podél těla dlaněmi vzhůru. Pohyb: Pacient přitáhne lopatky k sobě a lehce je rotuje kaudálním úhlem dovnitř. Odpor: Klade se tak, že vertebrální okraj a dolní úhel lopatky se zachytí mezi ukazovák a palec a celým ukazovákem se tlačí proti směru pohybu. 1: Poloha: Vleže na břiše, paže podle těla, ramena uvolněna. Fixace: Dolní část hrudníku není nutno fixovat. Pohyb: Pacient přitáhne lopatky k páteři. 2: Poloha: Vsedě na židli, bokem testované končetiny ke stolu, kloub ramenní mezi flexí a abdukcí, kloub loketní v extenzi, předloktí v pronaci. Paže je vodorovně. Fixace: Jednou rukou protilehlé rameno. Druhou rukou vyhmatáváme stah vláken střední části m. trapezius mezi mediálním okrajem lopatky a páteří. 61

62 Obrázek č. 17 Test mezilopatkových svalů (Janda, 2004) 4.5 Zásobník kompenzačních cvičení Na základě výsledků prvního měření jsme sestavili zásobník kompenzačních cviků, cílených na zkrácené či oslabené svalové skupiny. Cílem tohoto programu je tudíž redukce svalového zkrácení a oslabení. Jednotlivé cviky byly navrženy ve spolupráci s fyzioterapeutem Otou Šrejberem. Mohou je provádět sportovci všech věkových kategorií a pohlaví, ideálně po úvodní instruktáži fyzioterapeutem, případně člověkem vzdělaném v oboru. Optimálně by tento soubor cviků měl být prováděn minimálně 2x 3x týdně na závěr tréninkové jednotky, kdy posilovací cviky předcházejí protahovacím. U popisu cviků není uvedeno gymnastické názvosloví kvůli lepšímu pochopení provedení. Kompenzační cvičení zaměřená na svaly s tendencí ke zkracování Protažení trojhlavého svalu lýtkového Poloha: Stoj zánožný, horní končetiny (dále jen HK) zapřeny o žebřiny Provedení: Stupňujeme zanožení do mírného tahu v lýtkovém svalstvu a v této poloze vydržíme 10-20s, poté výměna dolních končetin (dále jen DK, provádíme 2x Chyby: Chodidla nejsou rovnoběžně, pata u zadní DK není na podložce 62

63 Obrázek č. 18 Protažení trojhlavého svalu lýtkového Protažení flexorů kolenního kloubu Poloha: Leh na zádech, pravá DK v přednožení, hlava podložena Provedení: Pomocí therabandu (ručníku) přitahujeme špičku pravé DK k hrudníku do mírného tahu v oblasti na zadní straně pravé DK a vydržíme 10-20s, poté výměna DK, provádíme 2x Chyby: DK jsou pokrčeny, zvedání lopatek nad podložku Obrázek č. 19 Protažení flexorů kolenního kloubu 63

64 Protažení flexorů kyčelního kloubu Poloha: Leh na zádech, DK pokrčeny v kolenou, bérce mimo stůl Provedení: S výdechem přitahujeme pravou DK pomocí HK k hrudníku až do mírného tahu v oblasti zadního stehna a vydržíme 10-20s, poté výměna DK, provádíme 2x Chyby: Zvedání ramen a neprotahované DK nad podložku Obrázek č. 20 Protažení flexorů kyčelního kloubu Protažení čtyřhlavého svalu stehenního Poloha: Leh levém boku, levá HK pod hlavou Provedení: S výdechem přitahujeme pomocí pravé HK pravou DK směrem k hýždím až do mírného tahu v oblasti předního stehna a v této poloze výdrž 10-20s, poté výměna, provádíme 2x Chyby: Kolena nejsou ve stejné úrovni, podsazená pánev Obrázek č. 21 Protažení čtyřhlavého svalu stehenního 64

65 Protažení vzpřimovačů trupu Poloha: Leh na zádech, DK přitaženy pomocí HK k hrudníku Provedení: S výdechem přitahujeme DK a hlavu směrem k sobě, výdrž 10-20s, provádíme 2x Chyby: Předsouvání ramen Obrázek č. 22 Protažení vzpřimovačů trupu Protažení čtyřhranného svalu bederního Poloha: Stoj rozkročný, DK na šířku pánve, HK podél těla Provedení: S výdechem úklon vpravo, levá HK za zády, výdrž 10-20s, poté výměna, provádíme 2x Chyby: Vysazení pánve, úklon hlavy Obrázek č. 23 Protažení čtyřhranného svalu bederního 65

66 Protažení prsních svalů Poloha: Stoj zánožný pravou, pravá HK pokrčena a zapřena o žebřiny, loket nad / na / pod úroveň ramen Provedení: S výdechem tlačit trup vpřed do mírného tahu v oblasti prsních svalů a v této poloze výdrž 10-20s, poté výměna HK i DK, provádíme 2x. Chyby: Ramena nejsou v jedné ose. Obrázek č. 24 Protažení prsních svalů Protažení trapézových svalů Poloha: Stoj rozkročný, DK na šířku pánve Provedení: S výdechem úklon hlavy vpravo a současně levé rameno tlačit směrem dolů do mírného tahu v oblasti trapézového svalu a v této poloze výdrž 10-20s, poté výměna, provádíme 2x Chyby: Ramen nejsou v jedné ose 66

67 Obrázek č. 25 Protažení trapézových svalů Kompenzační cvičení zaměřená na svaly s tendencí k ochabování Posílení hýžďových svalů Poloha: Vzpor klečmo Provedení: S výdechem zanožení pravé DK a zpět, provádíme 10x, interval odpočinku 1min, 3 série Chyby: Prohnutí v bederní části páteře Obrázek č. 26 Posílení hýžďových svalů 1. Obrázek č. 27 Posílení hýžďových svalů 2. Posílení břišních svalů Poloha: Leh na zádech, přednožit pokrčmo, horní končetiny složeny na prsou, lopatky nad zemí 67

68 Provedení: S výdechem krátký pohyb trupu směrem ke kolenům a zpět, provádíme 20x, interval odpočinku: 1min., 3 série Chyby: Bérce pod úrovní kolen, předsouvání brady, lopatky na podložce, pohyb vzhůru je prováděn švihem. Obrázek č. 28 Posílení břišních svalů 1. Obrázek č. 29 Posílení břišních svalů 2 Posílení mezilopatkových svalů Poloha: Sed na míči (židli), upažit pokrčmo poníž Provedení: S výdechem vzpažit poníž a zpět, provádíme 15x, interval odpočinku: 1min., 3 série Chyby: Lokty nejsou v ose s rameny, zvedání ramen Obrázek č. 30 Posílení mezilopatkových svalů 1. Obrázek č. 31 Posílení mezilopatkových svalů 2. 68

69 5 VÝSLEDKY 5.1 Výsledky vstupního testování První testování proběhlo v prostorách sportovního areálu Hamr Braník ve spolupráci s fyzioterapeutem. Během vstupního i výstupního měření jsme se snažili zachovat stejné podmínky denní dobu, teplotu, místnost. Hráčům byl vysvětlen průběh měření, jeho důvod a způsob provádění jednotlivých testů. Svaly posturální Do tabulky č. 3 jsme zaznamenávali úroveň zkrácení jednotlivých svalových skupin u testovaných hráčů. Odděleně jsme testovali svalové skupiny na dominantní (D) a nedominantní (N) polovině hráčů. Tabulka č.3 Hodnoty svalového zkrácení při vstupním testování (svaly posturální) Lýtkové svaly Flexory kyčelního kloubu Flexory kolenního kloubu Vzpřimovače trupu Čtyřhranný sval bederní Prsní svaly Horní část trapézového svalu D N D N D N D N D N D N H H H Legenda: 0 nejde o zkrácení 1 malé zkrácení 2 velké zkrácení Z tabulky č.3 je patrné, že u všech hráčů bylo zjištěno větší či menší svalové zkrácení. Získaná data jsme dále zanesli do grafu č.1, kde můžeme porovnávat průměrné hodnoty svalového zkrácení u jednotlivých svalových skupin. Čím je hodnota vyšší, tím více jsou svaly zkráceny. 69

70 Graf č.1 Průměrné hodnoty svalového zkrácení při vstupním testování (svaly posturální). 1,8 1,6 1,4 1,2 1 0,8 1,66 0,6 0,4 0,66 0,66 1,33 1,33 1,33 1, ,66 0,66 1 1,33 1,33 0,2 0 Lýtkové svaly Flexory kyčelního kloubu Flexory kolenního kloubu Vzpřimovače trupu Čtyřhranný sval bederní Prsní svaly Horní část trapézového svalu Dominantní Nedominantní Při pohledu na graf č.1 je jasné, že největší svalová zkrácení byla zaznamenána u prsních svalů, flexorů kyčelního a kolenního kloubu a horní části trapézového svalu. Příčinou tohoto zjištění je pravděpodobně aktivita jednostranně zatěžující pohybový systém tenis. Naopak nejmenší svalová zkrácení byla zaznamenána u svalů lýtkových a čtyřhranného svalu bederního. Dále jsme porovnávali průměrné hodnoty svalového zkrácení u jednotlivých hráčů, které můžeme pozorovat u grafu č.2. Nejlepších výsledků dosáhl H2. 70

71 Graf č.2 Průměrné hodnoty svalového zkrácení u jednotlivých hráčů při vstupním testování (svaly posturální). 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,3 1,23 0,4 0,77 0,2 0 H1 H2 H3 Svaly fázické Do tabulky č.4 jsme zaznamenávali úroveň oslabení jednotlivých svalových skupin u testovaných hráčů. Tabulka č.4 Hodnoty svalového oslabení při vstupním testování (svaly fázické). Hýžďové svaly Břišní svaly Mezilopatkové svaly D N D N H H H Legenda: 0 svaly neoslabeny 1 svaly mírně oslabeny 2 svaly značně oslabeny 71

72 U všech hráčů bylo zjištěno svalové oslabení, ale většinou v menším rozsahu. Ze získaných hodnot u jednotlivých svalových skupin jsme vypočítali průměrné hodnoty a pro přehlednost zanesli do grafu č.3. Graf č.3 Průměrné hodnoty svalového oslabení při vstupním testování (svaly fázické). 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,33 1,33 0,4 0,2 0 0,33 0, Hýžďové svaly Břišní svaly Mezilopatkové svaly Dominantní Nedominantní U žádného hráče nebylo zjištěno oslabení břišních svalů. Naopak znatelnější oslabení bylo změřeno u svalů mezilopatkových. Průměrné hodnoty svalového oslabení u jednotlivých hráčů můžeme pozorovat u grafu č.4. Nejlepších výsledků dosáhli H2 a H3, u kterých bylo zjištěno pouze mírné oslabení mezilopatkových svalů. 72

73 Graf č.4 Průměrné hodnoty svalového oslabení u jednotlivých hráčů při vstupním testování (svaly fázické). 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,2 0,4 0,2 0,4 0,4 0 H1 H2 H3 Výsledky prvního testování nám ukázaly, že většina svalových skupin je zkrácena či oslabena. To může mít za následek vznik svalových dysbalancí a následně vyšší riziko zranění. 73

74 5.2 Výsledky výstupního testování Druhé testování proběhlo , tedy o tři měsíce později. Svaly posturální Do tabulky č. 4 jsme zaznamenávali úroveň zkrácení jednotlivých svalových skupin u testovaných hráčů. Tabulka č.5 Hodnoty svalového zkrácení při výstupním testování (svaly posturální) Lýtkové svaly Flexory kyčelního kloubu Flexory kolenního kloubu Vzpřimovače trupu Čtyřhranný sval bederní Prsní svaly Horní část trapézového svalu D N D N D N D N D N D N H H H Legenda: 0 nejde o zkrácení 1 malé zkrácení 2 velké zkrácení U všech hráčů bylo opět zjištěno větší či menší svalové zkrácení, ale k mírnému zlepšení oproti prvnímu testování došlo. Získaná data jsme dále zanesli do grafu č.5, kde můžeme porovnávat průměrné hodnoty svalového zkrácení u jednotlivých svalových skupin. Čím je hodnota vyšší, tím více jsou svaly zkráceny. 74

75 Graf č.5 Průměrné hodnoty svalového zkrácení při výstupním testování (svaly posturální). 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,33 1,33 1,33 1,33 1, ,4 0,66 0,66 0,66 0,66 0,2 0 Lýtkové svaly Flexory kyčelního kloubu Flexory kolenního kloubu Vzpřimovače trupu Čtyřhranný sval bederní Prsní svaly Horní část trapézového svalu Dominantní Nedominantní Největší svalová zkrácení byla zaznamenána u stejných svalových skupin jako při prvním testování, ale v o něco menším rozsahu. Svalové skupiny, které byly při testování nejméně zkráceny zůstaly stejné jako při vstupním měření, tedy lýtkové svaly a čtyřhranný sval bederní. Dále jsme porovnávali průměrné hodnoty svalového zkrácení u jednotlivých hráčů, které můžeme pozorovat u grafu č.6. Nejlepších výsledků dosáhl opět H2. 75

76 Graf č.6 Průměrné hodnoty svalového zkrácení u jednotlivých hráčů při vstupním testování (svaly posturální). 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,15 1,15 0,4 0,77 0,2 0 H1 H2 H3 Svaly fázické Do tabulky č.6 jsme zaznamenávali úroveň oslabení jednotlivých svalových skupin u testovaných hráčů. Tabulka č.6 Hodnoty svalového oslabení při výstupním testování (svaly fázické). Hýžďové svaly Břišní svaly Mezilopatkové svaly D N D N H H H Legenda: 0 svaly neoslabeny 1 svaly mírně oslabeny 2 svaly značně oslabeny 76

77 U všech hráčů bylo opět zjištěno svalové oslabení, ale k mírné redukci oproti prvnímu testování došlo. Ze získaných hodnot u jednotlivých svalových skupin jsme vypočítali průměrné hodnoty a pro přehlednost zanesli do grafu č.7. Graf č.7 Průměrné hodnoty svalového oslabení při výstupním testování (svaly fázické). 1,2 1 0,8 0, ,4 0,2 0,33 0, Hýžďové svaly Břišní svaly Mezilopatkové svaly 0 Dominantní Nedominantní Při druhém testování opět nebylo zjištěno svalové oslabení u břišních svalů a oproti prvnímu testování se nám podařilo změřit menší svalové oslabení u mezilopatkových svalů. Dále jsme porovnávali průměrné hodnoty svalového oslabení u jednotlivých hráčů, které můžeme pozorovat u grafu č.8. Nejlepších výsledků dosáhli H2 a H3. 77

78 Graf č.8 Průměrné hodnoty svalového oslabení u jednotlivých hráčů při výstupním testování (svaly fázické). 0,9 0,8 0,7 0,6 0,5 0,4 0,8 0,3 0,2 0,4 0,4 0,1 0 H1 H2 H3 Výsledky druhého testování opět ukázaly, že většina svalových skupin je zkrácena či oslabena. Podařilo se nám ale míru zkrácení i oslabení snížit, což budeme detailně pozorovat v následující kapitole. 78

79 5.3 Porovnání výsledků vstupního a výstupního testování Funkční testy páteře Test dle Thomayera Tabulka č 7 Thomayerova vzdálenost Měření 1. Měření 2. Hodnocení (cm) (cm) Hodnocení H1 8 POZ 6 POZ H2 3 POZ 3 POZ H3 5 POZ 4 POZ Při porovnání výsledků prvního a druhého měření Thomayerovy vzdálenosti jsme zjistili, že u dvou hráčů došlo v pohyblivosti páteře ke zlepšení. Všichni hráči dosáhli pozitivního hodnocení. Znatelnější zlepšení jsme mohli pozorovat u H1, který se u tohoto testu zlepšil v pohyblivosti páteře o 2 cm. Naměřené hodnoty jsme pro lepší pozorování zanesli do grafu č.9. Graf č.9 Výsledky Thomayerovy vzdálenosti cm H1 H2 H3 1.měření 2.měření 79

80 Test dle Stibora Tabulka č. 8 Stiborova vzdálenost Měření 1. Měření 2. Hodnocení (cm) (cm) Hodnocení H1 8 NEG 8 NEG H2 9 NEG 9 NEG H3 8 NEG 8 NEG Hodnoty testu dle Stibora byly při prvním i druhém testování stejné. Všichni hráči dosáhli negativního hodnocení. Naměřené hodnoty můžeme pozorovat u grafu č.10. Graf č.10 Výsledky Stiborovy vzdálenosti 9,2 9 8,8 8,6 8,4 cm 8, ,8 7, ,4 H1 H2 H3 1.měření 2.měření 80

81 Svaly posturální Při pohledu na graf č.11 můžeme porovnávat průměrné hodnoty svalového zkrácení u jednotlivých svalových skupin při prvním a druhém měření. Graf č.11 Porovnání průměrných hodnot svalového zkrácení u jednotlivých svalových skupin (svaly posturální) 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,33 1,33 1, ,33 1,33 1,33 1,16 0,4 0,66 0,66 0,66 0,66 0,2 0 Lýtkové svaly Flexory kyčelního kloubu Flexory kolenního kloubu Vzpřimovače trupu Čtyřhranný sval bederní Prsní svaly Horní část trapézového svalu 1.měření 2.měření U svalů posturálních došlo ke zmírnění svalového zkrácení u flexorů kolenního kloubu a u prsních svalů. Vždy o jeden stupeň. Ostatní hodnoty zůstaly stejné. 81

82 Porovnání průměrných hodnot svalového zkrácení u jednotlivých hráčů můžeme sledovat u grafu č. 12. Graf č.12 Porovnání průměrných hodnot svalového zkrácení u jednotlivých hráčů (svaly posturální) 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,3 1,15 1,23 1,15 0,4 0,77 0,77 0,2 0 H1 H2 H3 1.měření 2.měření Ke zlepšení došlo u H1 a H3, vždy o jeden stupeň. H1 zmírnil svalové zkrácení u flexorů kolenního kloubu na obou končetinách. U H3 došlo k redukci svalového zkrácení u prsních svalů na dominantní straně. Hodnoty H2 zůstaly stejné, přesto jeho výsledky byly nejlepší.. 82

83 Svaly fázické Graf č. 13 nám ukazuje průměrné hodnoty svalového oslabení u jednotlivých svalových skupin při prvním a druhém měření. Graf č.13 Porovnání průměrných hodnot svalového oslabení u jednotlivých svalových skupin (svaly fázické) 1,4 1,2 1 0,8 0,6 0,4 1,33 1 0,2 0 0,33 0, Hýžďové svaly Břišní svaly Mezilopatkové svaly 1.měření 2.měření Během druhého testování se nám podařilo dosáhnout lepších výsledků u svalů mezilopatkových, a tím pádem také došlo ke zlepšení průměrných hodnot svalového oslabení u této svalové skupiny. Ostatní hodnoty zůstaly stejné. 83

84 Porovnání průměrných hodnot svalového oslabení u jednotlivých hráčů můžeme sledovat u grafu č. 14. Graf č.14 Porovnání průměrných hodnot svalového zkrácení u jednotlivých hráčů (svaly fázické) 1,4 1,2 1 0,8 0,6 1,2 0,4 0,8 0,2 0,4 0,4 0,4 0,4 0 H1 H2 H3 1.měření 2.měření Ke zlepšení ve smyslu zvýšení svalové síly došlo u H1, a to o jeden stupeň u mezilopatkových svalů. Hodnoty u H2 a H3 zůstaly neměnné, ale i tak dosáhli lepších výsledků než H1. Výstupní kineziologický rozbor provedený fyzioterapeutem: Hráč č. 1 Levé rameno níže, pravé rameno v protrakci, odstávající lopatka vpravo, lehce ochablé mezilopatkové svaly (lehce prominují mediální okraje lopatek). Lehce oploštělá táhlá křivka hrudní páteře. Lehce zkrácené flexory kolen a zkrácený lýtkový sval oboustranně klade zvýšený odpor, lze dotáhnout jen do základního postavení v hleznu, plochá noha více vlevo. 84

85 Hráč č. 2 Hlava v mírném předsunu, lehce ochablé mezilopatkové svaly (lehce prominují mediální okraje lopatek). Lehce prohloubená bederní lordóza, pánev v mírném sklonu dopředu, zkrácený přímý sval stehenní více vpravo, plochá noha více vpravo. Hráč č. 3 Levé rameno v protrakci, odstávající lopatka vlevo, pravé rameno lehce níže, mírně prohloubená bederní lordóza, velmi lehký sklon pánve dopředu, lehce zkrácené flexory kyčle, zkrácený čtyřhranný sval bederní více vlevo. U žádného ze sledovaných hráčů nedošlo ke zhoršení svalového zkrácení či oslabení. Lze to přiřadit k pravidelnému provádění posilovacích a protahovacích cvičení. Lepších výsledků bychom nejspíše mohli dosáhnout při intenzivnějším cvičení či zhodnocení po delším časovém úseku. 85

86 6 DISKUSE Ve své bakalářské práci jsem se věnoval stejné problematice, tedy kompenzačním cvičením a jejich využití v tenisovém tréninkovém procesu. Nezabýval jsem se ovšem výzkumem, jaký vliv má jejich provádění na pohybový systém. S podobnou prací, kde by se autor snažil ověřit vliv kompenzačních cvičení na pohybový aparát tenistů, jsem se nesetkal. Proto jsem se rozhodl věnovat se u mé závěrečné práce stejné problematice, kterou jsem rozšířil o výzkumnou část. Cílem diplomové práce bylo zjišťování vlivu kompenzačních cvičení u vybraných tenisových hráčů na jejich pohybový aparát, konkrétně na vybrané svalové skupiny. Úroveň zkrácení či oslabení těchto svalových skupin jsme zjišťovali pomocí vybraných svalových testů. Zajímalo nás, zda u vybraných hráčů dojde ke zlepšení v jednotlivých svalových testech, a tím pádem ke zlepšení stavu jejich pohybového systému. Tímto bychom prokázali pozitivní vliv kompenzačních cvičení na kvalitu lidského těla. Vybrali jsme testy jednotlivých svalových skupin, které bývají během tenisového tréninku nejvíce náchylné ke zkrácení či oslabení. Po vstupním testování jsem ve spolupráci s fyzioterapeutem zvolili vhodný zásobník cviků zaměřený na problematické svalové skupiny. Tento soubor cviků měli testovaní hráči provádět 5x týdně. Během prvního měření jsme zaznamenali největší svalové zkrácení u prsních svalů, flexorů kyčelního a kolenního kloubu a horní části trapézového svalu. Naopak nejmenší zkrácení bylo naměřeno u trojhlavého svalu lýtkového a čtyřhranného svalu bederního. U svalů s tendencí k ochabování bylo zjištěno největší oslabení u mezilopatkových svalů. U svalů břišních a hýžďových bylo naopak zaznamenáno nepatrné oslabení. U druhého měření došlo k redukci jak svalového zkrácení, tak svalového oslabení. U hráče 1 došlo ke změně velkého zkrácení flexorů kolenního kloubu na malé zkrácení. Tento hráč také zvýšil úroveň síly u mezilopatkových svalů. Změnil tak tím své hodnocení o jeden stupeň na svaly jsou mírně oslabeny. Hráč 3 zlepšil úroveň velkého zkrácení prsních svalů na dominantní polovině o jeden stupeň na hodnocení malé zkrácení. U funkčních testů páteře došlo také ke zlepšení. U Thomayerovy zkoušky sice nedošlo u žádného hráče ke změně hodnocení z pozitivní na negativní, ale u dvou z testovaných došlo v pohyblivosti páteře ke zlepšení. Hodnoty testu dle Stibora zůstaly neměnné, kdy všichni hráči dosáhli hodnocení negativní. 86

87 Podle slov hráčů u nich došlo k lepšímu pocitu na dvorci. Cítili se více uvolněni a rozdíl viděli v lepší schopnosti podstoupit tréninkové či zápasové zatížení následující den. Celkové zlepšení stavu pohybového systému testovaných hráčů, mělo podle hodnocení jejich tenisového trenéra, efekt i na herním projevu na kurtu. Hráči podle jeho slov byli uvolněnější, což je u tenisty nezbytným předpokladem k optimálnímu provedení úderu. Z výsledků svalových testů, které proběhly po třech měsících, je jasné, že došlo k objektivnímu zmírnění jak svalového zkrácení, tak i oslabení. Je to s největší pravděpodobností způsobeno prováděním kompenzačních cvičení, které jsme hráčům doporučili. I když jsem měli k dispozici menší vzorek zkoumaných hráčů, můžeme říci, že provádění kompenzačních cvičení má pozitivní vliv na pohybový systém jedince. Na výzkumnou otázku, jaký vliv má provádění kompenzačních cvičení na pohybový aparát tenisových hráčů, bylo tedy odpovězeno. Lepších výsledků bychom pravděpodobně dosáhli po delším časovém úseku mezi vstupními a výstupními testy. I tak lze říci, že provádění kompenzačních cvičení má v tréninkovém procesu nezastupitelnou roli. Nejenže přispívá k udržení svalové rovnováhy a tím k celkové prevenci před zraněním, ale můžeme tím dosáhnout vyšší efektivity tréninku a tím pádem vyšší výkonnosti. Tento projekt bych hodnotil jako velký přínos pro trenérskou praxi. Téma je aktuální a kvalitní trenér by ho neměl brát na lehkou váhu. Může posloužit také hráčům, kteří se snaží předejít zraněním během své sportovní kariéry. Bohužel u řady trenérů a sportovců dochází i v dnešní době k ignoraci hrozby zranění při zatěžování organismu, tudíž se jim tento obor sportovního tréninku může zdát nepodstatný. Povedlo se nám zjistit vliv kompenzačních cvičení na svalový aparát tenisových hráčů, což byl náš cíl. Během výzkumu nedošlo k žádným problémům. Kladně bych hodnotil přístup testovaných hráčů k projektu. Byl na vysoké úrovni a všichni ochotně spolupracovali. Tímto bych chtěl doporučit dalším možným autorům podobných studií, aby dobře rozmysleli výběr zkoumaného souboru. Nemůžeme ovšem zaručit, že hráči prováděli cvičení 5x týdně tak, jak bylo požadováno. Měli jsme možnost na ně dohlížet 2x týdně, a proto mohlo dojít k určitému zkreslení výsledků. Pro příště bych volil evidenční list, do kterého by hráči zapisovali, 87

88 jak cvičení dodržovali. Ovšem ani to není záruka. Pro lepší reprodukovatelnost výsledků bych v dalším výzkumu zvolil vyšší počet zkoumaných hráčů. Jako námět na další výzkum bych navrhoval vliv kompenzačních cvičení na výkonnost tenisových hráčů či vliv kompenzačních cvičení na techniku úderů. Během tří let, které uplynuly od ukončení mého bakalářského studia, jsem se profesně začal věnovat kondiční přípravě tenistů, takže je mi téma prevence před zraněním ještě bližší a zároveň velmi užitečné do dalších pracovních let. Jako kondiční trenér se denně setkávám se sportovci různých specializací. Mohu tak posoudit, jaký vliv má provádění řady sportů na pohybový aparát jedince. Jednostranně zatěžující aktivity, mezi které patří i tenis, jsou z hlediska vlivu na kvalitu držení těla a vzniku svalových dysbalancí jednoznačně na nejrizikovějším prvním místě. V této práci jsme se snažili představit základní soubor kompenzačních cviků, které mohou být prováděny na závěr každé tréninkové jednotky. Žádný z uvedených cviků bychom neměli opomíjet, ale je možnost různých obměn či přidání dalších. V příloze uvádíme kompenzační cvičení s pomůckami, které můžeme do tréninkových jednotek také zařazovat. Je ovšem nutné, aby jednotlivé cviky byly prováděny technicky správně. 88

89 7 ZÁVĚR Klíčem k dosahování nadprůměrných sportovních výkonů je v první řadě zdraví jedince. Pokud chceme jako trenéři zaznamenávat u svých svěřenců kvalitní výsledky, musíme mít tento fakt neustále na mysli. Každý úspěšný sportovec musel během své kariéry urazit dlouhou a trnitou cestu plnou potu a často i slz. Ovšem za předpokladu dobrého stavu pohybového systému a celkového zdraví. Je proto nutné, abychom svým svěřencům předkládali návod, jak se starat o své tělo během tréninkového procesu, nejlépe od nejmladších kategorií. Tato práce by měla pomoci ke splnění tohoto požadavku. Cílem diplomové práce bylo ověřit vliv kompenzačních cvičení na úpravu svalových dysbalancí u vybrané skupiny tenisových hráčů. Cíl práce byl splněn. Během výzkumu jsme dokázali, že provádění kompenzačních cvičení má za následek částečnou úpravu svalových dysbalancí u vybraných tenistů. U prvního hráče došlo po dokončení pohybového programu k redukci svalového zkrácení u flexorů kolenního kloubu a současně k posílení mezilopatkových svalů, u druhého nebyly zaznamenány žádné změny na pohybovém systému a u třetího došlo ke zmírnění svalového zkrácení u prsních svalů. Předložená doporučená kompenzační cvičení z textu mohou posloužit jako základní soubor cviků pro předcházení vzniku svalové nerovnováhy. Doporučit je lze všem věkovým kategoriím a mohou posloužit jak samotným hráčům, tak i trenérům. Během tréninkových jednotek často na provádění vyrovnávacích cvičení nezbývá dostatek času. Je proto nezbytné, aby se trenéři snažili u svých svěřenců probudit zájem o jejich zdraví, a naučili je protahovací a posilovací cviky, které eliminují riziko vzniku svalové nerovnováhy. Nejenže tak výrazně přispíváme k prevenci před zraněním, ale můžeme tak i očekávat výsledky odpovídající tréninku. Pokud nebudeme při rozvoji tenisové mládeže pravidelně pozitivně ovlivňovat svalový systém, postupem času s největší pravděpodobností dospějeme do takového stádia, že naši svěřenci budou mít zdravotní problémy a to v nejproduktivnějším věku, v období dospívání a dospělosti. Jestliže k tomuto závěru nedojdeme včas, může to znamenat přerušení, v horším případě ukončení kariéry našich svěřenců. Doufám, že každý čtenář této práce si uvědomí, jak důležité je zaměřovat se na zachování kvalitního stavu pohybového systému během tréninkového procesu, a to nejen tenisového. 89

90 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ALTER, M. J., Strečink. Praha: Grada, ISBN BOUCHARD, C., BLAIR, S. N., HASKELL, W., Physical activity and healt. Champaign: Human kinetics, ISBN BROWNE, G., A manual therapist s guide to movement: teaching motor skills to the orthopaedic patient. Edinburgh: Churchill Livingstone/Elsevier, ISBN BURSOVÁ, M., Kompenzační cvičení. Praha: Grada, ISBN BURSOVÁ, M., VOTÍK, J., ZALABÁK, J., Kompenzační cvičení pro fotbalisty. Praha: Olympia, ISBN COOK, G., Athletic body in balance. Champaign: Human kinetics, ISBN CRESPO, M., MILEY, D. Tenisový manuál 2. stupně (pro vrcholové trenéry). Olomouc : Univerzita Palackého, DONATELLI, R., Sports-specific rehabilitation. St. Louis, Mo.: Churchill Livingstone, ISBN DOVALIL, J., Trénink a výkon ve sportu. 2. vydání. Praha: Olympia, ISBN DUFEK, M., Kompenzační cvičení ve fotbale zaměřená na kategorii starší přípravka: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií, Vedoucí bakalářské práce Lenka Beránková. DYLEVSKÝ, I. a kol., Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada, ISBN DYLEVSKÝ, I., Základy funkční anatomie. Praha: Grada, ISBN ELLIOT, B., Training in sport: applying sport science. Chichester: John Wiley, ISBN ELLSWORTHOVÁ, A., Posilování středu těla anatomie. Brno: CPress, ISBN FLUSSEROVÁ, Š., Senzomotorika I. úvod, hluboké stabilizační svaly [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z: 90

91 GOTTVALDOVÁ, J., Kompenzační cvičení v tenise [online]. c2010 [cit ] Dostupné z: GRIM, M., DRUGA R., Základy anatomie, Praha: Galén, ISBN HANZLOVÁ, J., HEMZA, J., Základy anatomie pohybového ústrojí. Brno: Masarykova univerzita, ISBN HENDL, J., Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, ISBN HNÍZDILOVÁ, M., Tělovýchovné chvilky aneb pohyb nejen v tělesné výchově. Brno: Masarykova univerzita, ISBN HOFFMAN, J., Norms for fitness Performance and Health. Champaign: Human Kinetics, ISBN HÖHM, J. Tenis, technika, taktika, trénink. Praha: Olympia, HOŠKOVÁ, B., Kompenzace pohybem. Praha: Olympia, ISBN HOŠKOVÁ, B., MATOUŠKOVÁ, M., Kapitoly z didaktiky zdravotní tělesné výchovy pro studující FTVS UK. Praha: Karolinum, ISBN CHARVÁT, A., KUČERA, M. Sportovní traumatologie. Praha : Olympia, CHVÁLOVÁ, O., Kompenzační cvičení v tenise. Praha: ČÚV ČSTV, JANDA, J. a kol., Svalové funkční testy, Praha: Grada, ISBN JAVŮREK, J., Léčebná rehabilitace sportovců. Praha: Olympia, VOTÍPKA, R., Kompenzační cvičení [online]. c2006 [cit ]. Dostupné z: KESL, J. Regenerace, rehabilitace a kompenzace v tenise. Závěrečná trenérská práce. Praha : UK FTVS, KOLÁŘ, P., Rehabilitace v klinické praxi, Praha: Galén, ISBN LANGEROVÁ, M., HEŘMANOVÁ B., Tenis a děti. Praha: Grada, ISBN MARTÍNEK, P., Vliv kompenzačních cvičení na úpravu svalové nerovnováhy u fotbalistů: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií, Vedoucí diplomové práce Jitka Kopřivová. NELSON, ARNOLD, G., KOKKONEN, J., Strečink na anatomických základech, Praha: Grada, ISBN

92 NORRIS, CHRISTOPHER, M., Back stability, Champaign: Human kinetics, ISBN PERIČ, T., Sportovní příprava dětí. Praha: Grada, ISBN PRCHLÍKOVÁ, I., Pohybový aparát tenistů a kompenzační cvičení. Praha: Bakalářská práce na UK FTVS. Vedoucí práce Květa Prajerová. RAŠEV, E., Nejen bolesti zad vás zbaví škola zad. Praha: Direkta, ISBN RYBA, J., Atletické víceboje. Praha: Olympia, ISBN X. RYCHLÍKOVÁ, E., Skryto v páteři. Praha: Avicenum, SEVERA, J. a kol., Tenis: učební texty pro trenéry II. a III. třídy- 1. díl. Praha, SMÉKAL, D. a kol., Funkční hodnocení pohybového systému v kinantropologických studií. Měření zkrácených svalů, funkční testy páteře a hodnocená hypermoblity. Olomouc: ISBN SVĚCENÁ, E., Kompenzační cvičení v rámci prevence zranění u atletů v mládežnické kategorii. Praha: Závěrečná práce na UK FTVS. Vedoucí práce Aleš Kaplan. ŠTUMBAUER, J. Základy vědecké práce v tělesné kultuře. České Budějovice: Pedagogická fakulta, TICHÝ, M., Funkční diagnostika pohybového aparátu. Praha: ATVS Palestra s.r.o., ISBN X. TLAPÁK, P., Tvarování těla pro muže a ženy. Praha: Arsci, ISBN VÉLE, F., Kineziologie pro klinickou praxi. Praha: Grada, ISBN YLINEN, J., Stretching therapy: for sport and manual therapies. Edinburgh: Churchill Livingstone, ISBN ZITKO, M., Kompenzační cvičení. Praha: Svoboda, ISBN

93 PŘÍLOHY Příloha 1: Ukázková baterie kompenzačních cviků s využitím náčiní Posílení svalů hlubokého stabilizačního systému páteře Provedení: Leh na zádech, dolní končetiny na míči. S výdechem zvednout pánev nad podložku a zpět. Možnost přednožit pokrčmo pravou či levou dolní končetinu. (Obr ) Obrázek č. 32 Posílení svalů hlubokého stabilizačního systému páteře 1. Obrázek č. 33 Posílení svalů hlubokého stabilizačního systému páteře 2. Obrázek č. 34 Posílení svalů hlubokého stabilizačního systému páteře 3. 93

94 Provedení: Vzpor, dolní končetiny na míči. Výdrž 30s. (Obr. 35) Obrázek č. 35 Posílení svalů hlubokého stabilizačního systému páteře 4. Posílení břišních svalů: Provedení: Leh na zádech, přednožit pokrčmo. Horní končetiny tlačí proti kolenům, výdrž v této poloze 30s. Možnost využití gymnastického míče. (Obr ) Obrázek č. 36 Posílení břišních svalů 1. 94

95 Obrázek č. 37 Posílení břišních svalů 2. Provedení: Sed pokrčmo, záda v bederní části podloženy overbalem. S výdechem pohyb trupu vzhůru a zpět (obr. 38) Obrázek č. 38 Posílení břišních svalů s využitím overbalu 95

96 Posílení mezilopatkových svalů Provedení: Vytáčení předloktí s využitím therabandu. (Obr ) Obrázek č. 39 Posílení mezilopatkových svalů 1. Obrázek č. 40 Posílení mezilopatkových svalů 2. 96