Základní myšlenková témata filosofie Pavla Tichého

Transkript

1 Základní myšlenková témata filosofie Pavla Tichého Jiří Raclavský Abstract (Basic Themes of Pavel Tichý s Philosophy): The work of Pavel Tichý (1936 Brno, 1994 Dunedin) was developed mainly during his emigration (New Zealand). His contribution to philosophy is often misrepresented, since Tichý is regarded only as a logician. But the detection of his basic philosophical topics has been not reflected so far. The purpose of the present paper is to begin the proper interpretation of his philosophy. Ač vlastně ze Vsetína, Pavel Tichý se narodil v Brně ( ). Na Karlově univerzitě vystudoval filosofii a matematiku, kde postupně získal tituly PhDr., CSc., a taktéž docent. Po dalším doktorském studiu v britském Exeteru mu bylo nabídnuto místo logika na University of Otago v novozélandském Dunedinu. Tam působil od r. 1971, přičemž jako první novozélandský filosof dostal samostatné profesorské křeslo (1981). V roce 1994 se stal vedoucím katedry Logiky na UK, leč pro předčasné úmrtí ( , Dunedin) na toto místo již nezastoupil. 1 Tichý byl analytický filosof (což i explicitně prohlásil), jaký nejenom explicitně uplatňoval ve své filosofické práci logiku, ale dokonce jistou logiku navrhl a snažil se pomocí ní analyzovat přirozený jazyk. Velký díl své celoživotní práce Tichý věnoval vyvinutí své Transparentní intenzionální logiky (TILky), byl tedy i filosofickým logikem. Hlavní aplikabilitu TILky skutečně viděl v jejím nasazení na explikaci přirozeného jazyka; nicméně v korespondenci se Cmorejem zalitoval, že nemá dostatek času na její aplikace ve filosofii. U nás je Tichý žel jednostranně chápán jakožto logik, načež jeho filosofie není řádně reflektována. Započít interpretaci Tichého filosofie je smyslem následujících pasáží. Jako typický analytický filosof Tichý spoléhal na hodnotu poznání světa přírodními vědami. Ty kromě zcela nových osobitých poznatků podávají explikace našeho běžného, před-teoretického poznání světa (např. pre-teoretický pojem tepla je explikován coby rychlý pohyb molekul). Filosof pak explikuje ty pre-teoretické pojmy, které neexplikuje jiná věda, což zahrnuje i ty pojmy, které filosofie pojednává tradičně. Právě zde bychom měli hledat zdroj motivace Tichého díla. Systematicky se Tichý pojmu explikace sice nevěnoval, nicméně v celém svém díle slovo explikace opakovaně používal. V závěru předmluvy k [3] 1 Bližší podrobnosti lze získat z příloh [4], [5] či z mnou udržovaného pramene [7] (tam viz přesné bibliografické odkazy). 1

2 píše: Budu argumentovat, že hierarchie entit [tj. objektuální verze Russellovy rozvětvené teorie typů; J.R.], která je výsledkem opravy Russellova systému... je pravé médium pro modelování celého našeho konceptuálního schématu. Zdá se proto oprávněné tvrdit, že právě k tomuto cíli se programově přihlašuje sám Tichý. Načež modelování, explikace celého našeho pojmového schématu je ideální vhodný klíč k adekvátní interpretaci celého Tichého díla. Důraz na (objektivní) poznání světa, ať už prostředky přírodních věd či běžným způsobem, je velmi dobře patrný z Tichým mnohokráte opakované skici situace, v níž se nachází subjekt poznávající vnější svět. Zní následovně. Při konfrontaci s externí realitou si poznávající subjekt uvědomuje platné fakty a prostřednictvím jazyka J si své poznatky zaznamenává. Vnější materiální svět je kolekcí individuí, skrze něž jsou určitým způsobem rozdistribuovány atributy (vlastnosti a vztahy). Subjekt zkoumající individua disponuje před-teoreticky danou intenzionální bází, tj. kolekcí jednoduchých atributů, které odpovídají (primitivním) predikátům J. Modelovat atributy jakožto třídy jak činí extenzionální rámec explikace je neadekvátní, protože každá třída objektů je definičně dána tím, které objekty do ní patří; proto náležení určitého objektu do jisté třídy je věc logicky nutná, jenže (empirické) fakty jsou nepochybně kontingentní. Existuje přitom spousta logicky uvažovatelných (realizovatelných) distribucí atributů skrze individua, tedy možné světy. Na základě nich pak budeme vysvětlovat modální variabilitu. Lze se domnívat, že ze snahy vyložit detaily obsahu této skici podat tedy intenzionální rámec empirického zkoumání, jak to nazývám plyne celé Tichého dílo. Explikace přirozeného jazyka se o tuto vizi přímočaře opírá (odtud materiální adekvátnost této explikace). Jazyk slouží subjektům např. k zaznamenání toho, že objekt O váží N kg. Věta O váží N kg kóduje pojem individua O a pojem vlastnosti vážit N kg. Rozumět této větě obnáší uchopit příslušné pojmy, které se skládají v jistou strukturovanou proceduru. Verifikovat onu větu znamená empiricky vykonat tuto (empirickou) proceduru, čili vykonat empirický test na O, jenž spočívá ve vážení. O musí být, stejně tak jako daná vlastnost, subjektu předem známa; jediné, co subjekt neví, je, jaký je rozsah dané vlastnosti v aktuálním světě, tj. zda-li ji O aktuálně má (kdyby subjekt znal aktuální možný svět, musel by být vševědoucí). První model toho, co věta říká, podal Tichý v pojmech Turingových strojů (Intension in Terms of Turing Machines, 1969; zkrácenou verzí je Smysl a procedura, 1968). Posléze se setkal Churchovou jednoduchou teorií typů, čili λ-kalkulem, v Montagueho adaptaci pro 2

3 analýzu přirozeného jazyka, tj. s jeho intenzionální logikou. Už r Tichý předložil svoji vlastní adaptaci λ-kalkulu v An Approach to Intensional Analysis. Od Montagueho se liší především explicitním přidáním kategorie (typu) možných světů a dále tím, že funkce z možných světů, tj. intenze, jsou reprezentovány λ-termy vážícími proměnnou možných světů. Tichý ukazuje (i v Two Kinds of Intensional Logic, 1978) formální chyby, které absence této explicitní intenzionalizace způsobuje. Dokládá, že při respektování té jeho logiky se není třeba vzdát principu extenzionality (což je hlavní námitkou proti intenzionálním logikám). Další radikální odlišnost tkví v tom, že Tichý explikoval všechny empirické výrazy pomocí intenzí a to v jakémkoli kontextu i v kontextech přímých, nikoli jen v nepřímých. Jakýkoli empirický výraz tedy vždy hovoří o označované intenzi (What Do We Talk About?, 1975). 2 V r dopsal, ale neuveřejnil, rozsáhlou stať On Describing [6], v níž ukázal mnohé výhodné aplikace své logiky při explikaci tradičních problémů filosofie jazyka. V letech sepsal (nakonec žel nepublikovanou) rozsáhlou knihu Introduction to Intensional Logic [2]. Ta již obsahuje objektuální chápání λ-termů. λ-termy podle Tichého vyobrazují svébytné nemnožinové strukturované abstraktní procedury, tzv. konstrukce. Tyto jsou způsoby dosažení nestrukturovaných objektů, jakými jsou třeba intenze. Jiný příklad: číslo 7 může být konstruováno různými konstrukcemi, které vyjadřují výrazy 3+4, 49, atd. (jak později Tichý tvrdí, celá matematika je o konstrukcích). Tímto se jeho logika postupně stává hyperintenzionální. Hned za objevem kategorie konstrukcí je zřejmě nejvýznamnějším Tichého příspěvkem pojem úřadu, jemuž nejdříve říkal role (úvod k [2], Jednotliviny a jejich role, vyšel nejprve německy r. 1987). Úřad není jednotlivina, ale něco, čím určitá jednotlivina může být, co může zastávat. Např. G.W. Bush může zastávat, plnit úřad prezident USA. Objekt a úřad, který náhodou plní, často zaměňovány, musí být odlišovány. Tichý diskutuje historické předchůdce onoho konceptu (Meinong, Frege, Russell, Church, Carnap). Zcela obecně však explikuje úřad zastávatelný objekty určitého typu jako funkci z možných světů do takovýchto objektů. Např. individuové úřady (označované individuovými deskripcemi) jsou plněny individui, vlastnosti individuí jsou plněny třídami individuí, propozice jsou plněny pravdivostními hodnotami. Úřady mohou plnit úřady vyššího stupně. S tématem úřadů souvisí Tichého zcela zobecněné de dicto / de re, které se neomezuje jen na propoziční postoje (De Dicto and De Re, 1978). De re obnáší, že predikace jako ve větě Prezident USA je modrooký se týká držitele individuového úřadu, tedy výrazem prezident USA nezmíněné 2 Často citovanou je aplikace jeho logiky na problém otázek, Questions, Answers, and Logic (1978). 3

4 res. De dicto obnáší, že predikace se týká objektu explicitně zmíněného (dictum) výrazem, v případě prezident USA tedy úřadu jako takového ( Prezident USA je pozoruhodný politický post ). V postojích pojmových ( XY hledá jednorožce ) či propozičních jsou výrazy pro objekt postoje typicky v supozici de dicto. V rámci obhajoby uvažovaného intenzionálního rámce empirického zkoumání se Tichý rozešel s některými vlivnými filosofickými doktrínami. Už v Plantinga on Essence: A Few Questions (1972) argumentuje, že individuum nesmí mít esenci danou tzv. netriviálními vlastnostmi. Individuum I má nutně jen vlastnosti triviální tj. s konstantním průběhem rozsahů ( být se sebou identické, být identické s I ); takovéto individuum je tzv. holé. Čili zjistit, kterou netriviální vlastnost I má, je úkol empirického zkoumání. Esencialismus Tichý potírá i v Kripke on Necessity a posteriori (1983), kde též argumentuje proti koextenzivitě syntetického a apriorního. Tichý také trvá na tom, že existence individuí je vlastnost triviální (její mětí je tedy zjistitelné apriorně), avšak netriviální je existence coby vlastnost úřadů ta obnáší, že daný úřad je (náhodou) obsazen. Tichý se věnoval také rozboru Anselmova ontologického důkazu (Existence and God, 1979), přičemž zpochybnil premisu, že nutná existence je dobrá vlastnost úřadu úřadů to, nad co většího nelze myslet. Unikátní je Tichého pojetí možných světů, které je vlastně kombinatorické. Tichý nepřipouští, aby možné světy obsahovaly individua. I díky explicitnímu odlišení individuí od úřadů Tichý vlastně stojí mezi aktualismem a posibilismem. Fakty explikuje jako propozice. V [3] vysvětluje, že abychom se vyhnuli explikačnímu kruhu, pre-teoreticky daným distribucím jsou přiřazeny prvky typu možných světů; tyto tedy nejsou třídami propozic či faktů. Kromě záznamů faktů vědci předkládají hypotézy, které fakty aktuálně platí. Tichý mezinárodně proslul vyvrácením (1974) Popperových definic výpočtu pravděblízkosti teorií (vzhledem k aktuálnímu světu), přičemž záhy přišel s novou exaktní definicí výpočtu ve Verisimilitude Redefined (1976), kterou mírně korigoval ve Verisimilitude Revisited (1978). Tichého metoda se opírá o poměr úspěšnosti určitého počtů odhadů o platných faktech v určité oblasti v poměru k odhadům neúspěšným (jejímu rozpracování se věnoval Tichého někdejší žák Oddie). Explikaci subjunktivních kondicionálů ( Kdyby platilo A, nastalo by B ), jež je nezbytná k adekvátnímu vysvětlení vědeckého poznání světa, se Tichý obsáhle věnoval už v [2], odkud čerpá stať A New Theory of Subjunctive Conditionals (1978; předcházel jí jeho 4

5 protipříklad vůči uznávané teorii Lewise a Stalnakera). Nejen svou teorii později napadl v Subjunctive Conditionals: Two Parameters vs. Three (1984), neboť v oněch větách nebývá uveden tacitně nezbytný uvažovaný třetí parametr C. Roku 1979 Tichý přijal pro explikaci i temporální parametr. Vždy pak přesvědčivě zdůvodňoval, že mít nějaký atribut není odvislé jen od toho, v kterém je to světě, ale i v jaký je to čas. Tichému se tak otevřela možnost podat své nejbrilantnější logicko-sémantické analýzy, totiž explikace slovesných časů v The Logic of Temporal Discourse (1980) a epizodických sloves ( vstávat, chodit ) v The Semantics of Episodic Verbs (1980; tato stať obsahuje i analýzu pojmu událost). V několikrát přetištěné stati The Transiency of Truth (1980) napadl mýtus atemporální predikace (Frege, Russell a další); ukazuje též, že daná chyba vede k McTaggartovu paradoxu. Temporalita umožnila i adekvátní explikace dalších pojmů, kterým se Tichý věnoval vždy ve spolupráci s Oddiem. Jsou to schopnost, zodpovědnost, svoboda (Ability nad Freedom, 1983; [1]), přičemž se věnovali i příslušné dedukci (The Logic of Ability, Freedom, and Responsibility, 1982). Základní myšlence předchází, že možný svět je charakterizován i spojeními ( nexus ) mezi událostmi, např. spojením kauzálním. V určitém následku pak schopnost něco učinit není prostou kombinační možností, ale možností vzhledem k souhrnu dosavadního jednání agens a jeho okolí. S ohledem na intence, strategie, aj., jsou pak vyloženy pojmy zodpovědnosti a svobody (tu nechápou deterministicky). Subjekty poznávající svět přirozeně poznatky nejenom komunikují, ale uvádí je i do inferenčních vztahů. Proto je nezbytné přijmout určitou filosofii inference a předložit systém dedukce. Tichého přirozená dedukce v rámci jednoduché teorie typů (a tedy i klasické TILky) počítá s parciálními funkcemi a je plně integrální součástí už [2]. Komprimovanou podobu publikoval později v ceněné stati Foundations of Partial Type Theory (1983). Rozvinutí zvláště pro případy tvrzení identity se věnoval v Indiscernibility of Identicals (1986). Jak obhajuje zejm. v [3], přiklonil se k tzv. dvoudimenzionální pojetí inference (už Frege). V druhé polovině 80. let se Tichý více soustředil na úlohu pojmu konstrukce. Snažil se pomoci něho vyložit nejasnosti ve Fregeho teorii (Constructions, 1986), přičemž měl zato, že jsou produktem kolísání mezi funkcí coby strukturovanou procedurou a funkcí coby plochým zobrazením. Na další problém narazil ve stati Frege and the Case of Missing Sense (1986), jež mj. byla celá přejata do mohutného rozboru Fregeho díla, knihy The Foundations of Frege s Logic [3]. V ní ukazuje, že zvláště Fregeho myšlenka, ale v mnohém i Russellovy 5

6 propoziční funkce jsou vlastně jeho konstrukcemi. Dle Tichého je logika o konstrukcích. Toto ho později vede i k úvahám (Constructions as the Subject Matter of Mathematics, 1995), že jediné pravé komplexy jsou konstrukce, protože jako jediné entity mají jeden jedinečný rozklad. Knihu [3] můžeme chápat jako vysvětlení a zdůvodnění Tichého explikačního rámce. Pro porovnání si zvolil filosoficky odůvodněný explikační rámec Fregeho, návrhy Churche či Russella, podrobil je kritickému rozboru, čímž také ukázal, proč nemohou konkurenční explikační rámce dostát materiálně adekvátní explikace. Poznamenejme, že daný rámec je v základu funkcionální, nikoli množinový. Z tohoto období pochází statě Sinn & Bedeutung Revisited (1992), The Tractatus in the Light of Intensional Logic (1994), The Myth of Non- Rigid Designators (1994), které spíše než s Fregem, Wittgensteinem a Kripkem jsou polemikami s tím, jak jsou tito obyčejně vykládáni. Nejvýznamnějším příspěvkem [3] je opuštění rámce jednoduché teorie typů ve prospěch rozvětvené teorie typů. V jednoduché teorii typů totiž nemohly být konstrukce diskutovány, uchopovány např. věta 3 0 je nedefinováno nemohla být adekvátně analyzována. Tichý mění i koncepci aboutness: výraz hovoří o konstrukci, kterou vyjadřuje, např. 3 0 hovoří o jisté konstrukci, nikoli přece o denotátu. Propoziční postoje jsou postoje k propozičním konstrukcím, nikoli k pouhým propozicím, jak uvažoval dříve. K diskutování konstrukcí bylo nezbytné přijmout plnohodnotný objektuální pendant konstant, jimiž nejsou objekty coby své vlastní konstrukce, jak to Tichý pojímal dříve, ale tzv. trivializace (jde o nový druh konstrukcí) těchto entit objektů či konstrukcí. Když mohou být konstrukce konstruovány jinými konstrukcemi, k vyhnutí se bludnému kruhu je rozvětvená teorie typů nezbytná. Následně Tichý získal adekvátní prostředky pro řešení paradoxu lháře. Klíčové je zjištění, že výraz je pravdivý v určitém jazyce J, pokud je pravdivé, co v J říká; daná konstrukce je pak pravdivá, pokud konstruuje propozici, která nabývá pravdivostní hodnoty Pravda. Je vyloučeno, aby J jakožto kód tedy funkce z výrazů do významů-konstrukcí obsahoval výraz J, jehož významem v J by byla konstrukce tohoto kódu. Desambiguovaná věta Tato věta je nepravdivá v J nemůže být pravdivá či nepravdivá v J (je v něm významuprostá, neboť J i nepravdivá v J jsou v J významuprosté). Po dopsání [3] se Tichý věnoval práci na vysoce ambiciózním projektu, který nazval Meaning-Driven Grammar (MDG, gramatika vyrůstající z významu ). Jak vysvětluje v pilotní studii, Cracking the Natural Language Code (1994), sémantická analýza přirozeného jazyka 6

7 spočívající v tom, že se k výrazu přiloží model jeho významu, je jen sepisováním seznamu dvojic výraz-význam, který je vzhledem k povaze přirozených jazyků nekonečný. Proto je třeba odhalit spíše gramatická pravidla, která takovýto seznam generují. Ta dle Tichého obsahují nejen bohatě indexované syntaktické složky (s různými lingvistickými parametry výrazů), ale na straně sémantické i dedukci. V pozůstalosti se našlo torzo knihy, jejíž předmluva a obsah byly vydány jako The Analysis of Natural Language (1994). Ta (podobně The Scandal of Linguistics, 1992) obsahuje i důvody, proč ani Montagueáni, ani Chomskyáni nesměřují k adekvátnímu modelování významu. MDG, kterou chtěl dokončit s našimi logiky a lingvisty, zůstává velkou výzvou do budoucna. Literatura 3 [1] ODDIE, G., TICHÝ, P.: What Agents Can Do. In: Foo, N. et al. (eds.), Record of the Workshop on Logic and Action, Sydney : University of Sydney 1994, [2] TICHÝ, P.: Introduction to Intensional Logic. Nepublikováno [3] TICHÝ, P.: The Foundations of Frege s Logic. Berlin-New York : Walter de Gruyter [4] TICHÝ, P.: O čem mluvíme? (Vybrané stati k logice a sémantice). Peregrin, J. (ed.), Praha : Filosofia [5] TICHÝ, P.: Pavel Tichý s Collected Papers in Logic and Philosophy. Svoboda, V., Jespersen, B., Cheyne, C. (eds.), Dunedin : Otago UP, Praha : Filosofia [6] TICHÝ, P.: On Describing. In: Organon F XIV (2007), č. 4, [7] Mgr. Jiří Raclavský, Ph.D. Katedra filozofie FF MU Arna Nováka 1, Brno Česká republika raclavsk@phil.muni.cz 3 Pomíjíme Tichého dvoje skripta logiky. Kniha [4] obsahuje překlad 7 Tichého článků. Kniha [5] obsahuje 46 vydaných textů, chybí v ní [1] a [6]. 7