CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Člověk se zdravotním postiţením jako zaměstnanec

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Člověk se zdravotním postiţením jako zaměstnanec Markéta Slívová, DiS. Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Libor Novosád, PhD. Olomouc 2015

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou pouţitou literaturu a ostatní informační prameny. V Olomouci podpis...

3 Poděkování Děkuji panu PhDr. Mgr. Liboru Novosádovi, PhD. za laskavé vedení mé absolventské práce, za jeho připomínky a věnovaný čas.

4 OBSAH ÚVOD ČLOVĚK SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM POJEM ZDRAVOTNÍHO POSTIŢENÍ POČET OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM PŘÍSTUP K LIDEM SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM NÁSTROJE PRO VYJÁDŘENÍ ROVNOCENNÉHO PŘÍSTUPU Některé zásady pro komunikaci Reflexe a odmítnutí vlastních předsudků Integrace a inkluze PRÁVNÍ PŘEDPISY PROTI DISKRIMINACI V PŘÍSTUPU NA PRACOVNÍ TRH Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením Listina základních práv a svobod Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů Zákoník práce Zákon o zaměstnanosti SOCIÁLNÍ PRÁCE Antiopresivní přístup Sociální sluţby Podporované zaměstnávání PRÁCE JAKO HODNOTA REALIZACE ČLOVĚKA SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM NA TRHU PRÁCE ZTRÁTA PRÁCE A NEZAMĚSTNANOST HODNOTA ČLOVĚKA A LIDSKÉ PRÁCE V NAUCE CÍRKVE Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et Spes Encyklika Laborem Exercens PODPORA STÁTU PRO ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM ZVÝŠENÁ OCHRANA NA TRHU PRÁCE NÁSTROJE PRO PODPORU ZAMĚSTNANOSTI

5 4.2.1 Pracovní rehabilitace Chráněné pracovní místo Povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením FINANČNÍ ZVÝHODNĚNÍ PŘI ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB S POSTIŢENÍM Osoby ve třetím stupni invalidity Osoby v prvním nebo druhém stupni invalidity Osoby zdravotně znevýhodněné NĚKTERÉ BARIÉRY PRO UPLATĚNÍ NA TRHU PRÁCE PŘEKÁŢKY NA STRANĚ ZAMĚSTNANCŮ Nízká úroveň vzdělání Negativní rekomandace od posudkových lékařů Ţivot v rezidenčních zařízeních PŘEKÁŢKY NA STRANĚ ZAMĚSTNAVATELŮ Málo informací a nedostatek vhodných pracovních míst ZÁVĚR BIBLIOGRAFIE ANOTACE

6 ÚVOD Ve své absolventské práci se budu věnovat situaci osob se zdravotním postiţením na trhu práce. Na základě odborné literatury popíši, jakým způsobem je na zdravotní postiţení a osoby, jeţ jsou jeho nositeli dnes nahlíţeno, a jaká východiska stanoví uplatnění tohoto paradigmatu pro vytváření rovných příleţitostí těmto lidem, zejména na otevřeném trhu práce. Vţdy, kdyţ se budu ve své práci zabývat ţivotní situací lidí se zdravotním postiţením, budu ji reflektovat optikou holistického přístupu, který vnímá kaţdou lidskou bytost jako nositele hodnot a potřeb v oblasti tělesné, psychické, společenské a duchovní, kdy tyto sloţky jsou propojeny a navzájem se ovlivňují. Tato práce je prací teoretickou, jejím cílem je tedy situaci zejména popsat, a to na základě odborné literatury a platné legislativy. Takto získané informace dále vyuţiji jako podklad pro vypracování bakalářské práce. Téma práce jsem si vybrala proto, jelikoţ je mi profesně blízké. Pracuji jako mzdová účetní v organizaci, jejímţ posláním je především zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Ve výkonu své profese jsem tedy denně v kontaktu s lidmi s postiţením, a to jak prostřednictvím neformálních mezilidských vztahů, tak v pozici související s vedením personální a mzdové agendy. Práce je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole představím samotný pojem a model zdravotního postiţení, tak jak je v současnosti odbornou veřejností prezentován. Ve druhé kapitole se budu věnovat některým zásadám, které jsou pro komunikaci a vztah k člověku s postiţením důleţité. Uvedu některá praktická doporučení, která pomáhají k vyjádření rovnocenného přístupu k těmto lidem. Dále uvedu právní předpisy, které zaručují osobám se zdravotním postiţením právo na rovné zacházení a přístup na pracovní trh. Účinným nástrojem, který pomáhá lidem s postiţením k rovnoprávnému přístupu k hodnotám společnosti, je také sociální práce. Jeden z teoretických přístupů, vhodný pro práci s lidmi s postiţením, představím v jedné z podkapitol. Ve třetí kapitole se budu zabývat fenoménem práce, která je významnou hodnotu pro ţivot člověka a konkrétněji se zaměřím na ţivot člověka s postiţením. Pro doplnění uvedu 3

7 pohled na člověka a hodnotu lidské práce tak, jak je obsaţen v učení Církve. Zde budu čerpat z pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes a encykliky Laborem exercens. Ve čtvrté kapitole se budu věnovat některým konkrétním opatřením sociální politiky státu, jejímţ cílem je pomoci vytvořit zdravotně postiţeným osobám příznivé podmínky pro začlenění se na trh práce. Vedle opatření, která jsou prováděna na základě zákona o zaměstnanosti, uvedu i některé další finanční přínosy, které v pracovně-právním vztahu mohou získat jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec v oblasti zdanění nebo pojistného na zdravotní pojištění. V páté kapitole popíši některé skutečnosti, které jsou pro lidi s postiţením v realizaci na trhu práce naopak bariérami. 4

8 1 ČLOVĚK SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM 1.1 POJEM ZDRAVOTNÍHO POSTIŢENÍ To, co Matějček uvádí o dětech a jejich nemoci, tělesném či smyslovém postiţení můţeme snad vztáhnout i na osoby se zdravotním postiţením, které jsou dospělé. Tedy: to podstatné je porozumění jejich ţivotní situaci (Matějček, 2001, 7). Slowík s odvoláním na mezinárodní terminologii Světové zdravotnické organizace (WHO) zdravotním postiţením nazývá dlouhodobé nebo trvalé omezení moţností jedince vykonávat běţné činnosti kaţdodenního ţivota (Slowík, 2007, 99). Při pojmenování jednotlivých skutečností, které pozorujeme u osob s postiţením, vycházíme z terminologie, kterou definovala Světová zdravotnická organizace v roce 1980 v Mezinárodní klasifikaci vad, postiţení a handicapů (ICIDH). Jsou to: Vada, porucha, defekt (impairment) je narušení psychické, anatomické či fyziologické struktury nebo funkce. Vady a poruchy rozlišujeme podle typu (orgánové a funkční), podle intenzity (lehké, střední, těţké) a podle příčin (vrozené, získané). Klasifikace vychází především z lékařské diagnostiky. Postiţení (disability) omezení nebo ztráta schopností vykonávat činnost způsobem nebo rozsahem, který je u člověka povaţován za normální (omezená nebo úplná neschopnost pouţívat např. ruce k běţným úkonům, jak to dělají lidé bez postiţení). Znevýhodnění (handicap) projevuje se jako omezení, které vyplývá pro jednice z jeho vady či postiţení. Tento stav znemoţňuje, aby člověk naplnil svou roli, která je pro něj normální. Míra handicapu je u kaţdého jedince velmi individuální a závisí na mnoha faktorech, zejména na druhu a stupni postiţení, době jeho vzniku, kvalitě a včasnosti péče, osobnostních vlastnostech či kvalitě prosociálního klimatu ve společnosti (Slowík, 2007, 26-27). Touto Mezinárodní klasifikací WHO přinesla přesnější a zároveň i relativistický přístup, neboť do té doby termíny jako postiţení či handicap byly často pouţívány nejasným 5

9 způsobem a odráţely tehdy uplatňovaný lékařský (diagnostický) přístup, který nebral v úvahu podmínky, ve kterých lidé ţijí (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 91). Poslední revidovaná verze Mezinárodní klasifikace zdravotních stavů a jejich následků (ICIDH-2) přináší další změnu a pouţívá následující terminologii: 1) postiţení (impairment) problémy týkající se tělesných funkcí a tělesných struktur 2) omezení v činnostech (acitvity limitations) - jsou důsledkem postiţení a jsou popisovány z hlediska jednotlivce 3) omezení ve společenských aktivitách (participation restrictions) důsledky postiţení v širším měřítku, sociální dopady (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 91). Změnu, kterou přináší tento revidovaný přístup WHO z roku 2001, uvádí Slowík: Sleduje se funkce a stav tělesných struktur člověka namísto jejich a vad a poruch, sleduje se aktivita takového jedince namísto jeho postižení a omezení, a konečně je také rozhodující jeho možnost participace na životě společnosti, nikoliv už pouze jeho vlastní handicap. (Slowík, 2007, 28) Toto pojetí se primárně neorientuje na charakterizování diagnóz, ale sleduje to, co postiţení znamená pro ţivot jedince, jaký má znevýhodnění vliv na jeho soběstačnost, práceschopnost, participaci na ţivotě společnosti. Jak dále Novosad připomíná, člověk který má nějaké postiţení ještě nemusí být nemocný (Novosad in Michalík, 2011, 185). Model je představován jako integrativní, protoţe akcentuje myšlenku účasti člověka s postiţením ve společenském dění (Slowík dle Brown, 2007, 28). 1.2 POČET OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM Počet občanů, kteří mají nějaké zdravotní postiţení, je obtíţné určit úplně přesně, protoţe do oficiálních statistik se tento člověk dostane aţ v situaci, kdy z titulu svého postiţení formálně poţádá o sluţbu, dávku, či jinou pomoc. Existují totiţ i osoby, které navzdory svému znevýhodnění jsou soběstačné, či zvládnou svou situaci s pomocí svého nejbliţšího okolí a kompetentní orgány o jejich potřebnosti nevědí. I přes tuto skutečnost lze 6

10 vycházet z údajů, které přineslo šetření Českého statistického úřadu v roce 2007, ze kterého vyplývá, ţe osob se zdravotním postiţením bylo tehdy v České republice 9,87 %. V jiných zemích EU se tento údaj pohyboval v rozmezí 10 15% (Novosad in Michalík, 2011, ). Nejnovější oficiální statistiku o osobách se zdravotním postiţením publikoval Český statistický úřad v roce 2014 a jsou do ní zahrnuty všechny osoby se zdravotním postiţením v České republice narozené do konce roku Toto šetření se zabývalo údaji o osobách, které vyhovovaly následující definici: Zdravotně postiženou je osoba, jejíž tělesné, smyslové a/nebo duševní schopnosti či duševní zdraví jsou odlišné od typického stavu a lze oprávněně předpokládat, že tento stav potrvá déle než 1 rok. Odlišnost od typického stavu musí být takového druhu či rozsahu, že obvykle způsobuje omezení nebo faktické znemožnění společenského uplatnění dané osoby. Podle tohoto šetření byl k podíl osob se zdravotním postiţením v populaci ve výši 10,2 % (Výběrové šetření , 7 [online]). 7

11 2 PŘÍSTUP K LIDEM SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM Tím, že společnost umožní realizovat práva osob se zdravotním postižením v maximálním rozsahu, jim nečiní dobrodiní, ale pouze se nedopouští diskriminace. ( Desatero rovného zacházení pro osoby se zdravotním postižením Čermák, 2012, 6) Přístup k lidem se zdravotním postiţením ve své historii prošel změnami. Vlivem medicínského přístupu, který byl uplatňován aţ do konce 2. světové války, společnost u těchto osob primárně vnímala jejich postiţení. Člověk se zdravotním postiţením byl povaţován především za příjemce péče, objekt, který bylo potřeba léčit. Podobně i přístup charitativní, který se vyznačoval prokazováním milosrdenství a laskavosti vůči těmto osobám, vnímá tyto lidi hlavně jako objekty péče. S rozvojem lidských práv, zejména v období po 2. světové válce se začal pomalu měnit i přístup k lidem se zdravotním postiţením. Osoba začíná být vnímána jako subjekt, tedy v první řadě jako člověk, nikoli jako invalida, či příjemce péče a dobrodiní. Lidská práva jsou dána kaţdému člověku od narození (resp. i před narozením) a jsou tedy nezávislá od toho, zda mu je přiřknou či udělí ostatní lidé. Z toho pramení i nárok, aby se osoba se zdravotním postiţením mohla zapojit do společnosti v maximální moţné míře. Touto změnou paradigmatu se mění i slovník, kterým se o lidech s postiţením vyjadřujeme. Přestává se hovořit o invalidech či zdravotně postiţených osobách, ale o lidech se zdravotním postiţením, čímţ vyjadřujeme na prvním místě lidství dotyčného a aţ na druhém místě říkáme, ţe tento člověk je nositelem zdravotního postiţení. Ve vztahu k osobám se zdravotním postiţením začíná převládat tedy tzv. přístup sociální, který je zaloţen na hodnotách lidských práv, a klade důraz na co nejširší zapojení těchto osob do všech sloţek celospolečenského ţivota. Pomoc se mění v podporu, a úkolem společnosti jiţ není jen zajistit přeţití těchto lidí, ale vytvořit takové podmínky, aby v co nejvyšší moţné míře mohli uplatňovat svůj celkový potenciál. Osoby bez zdravotního postiţení jsou tedy na základě principu solidarity povinny podporovat osoby se zdravotním postiţením tak, aby byla zachována rovnost jejich šancí pro zapojení do společnosti (Čermák, 2012, 8-9). Status osoby s postiţením je z pohledu vnímání zdraví a nemoci velmi zvláštní. Tyto osoby totiţ nelze povaţovat za zdravé, protoţe neodpovídají funkční a fyziologické normě, a na jejich stavu nelze pojmenovat znaky léčitelné nemoci (Novosad 2011, 76). 8

12 Dle Vágnerové je předpokladem k uspokojivému přijetí osob s postiţením ve společnosti potřeba naučit se jim rozumět a chápat příčiny jejich odlišnosti a přijímat je jako jednu z variant široké normy. (Vágnerová, 2008, 192). V případě posuzování normality u osob zdravotně znevýhodněných je vhodné pouţít přístup individuálního pojetí normality, kdy je veškeré posuzování a hodnocení kvalit a výkonů člověka vztahováno pouze k jeho vlastním předpokladům a možnostem. Oproti statistickému pojetí normality (podle něhoţ normu představuje to, co je ve společnosti běţné, průměrné a nejvíce frekventované) tento přístup bere v úvahu individuální moţnosti jedince a jeho omezení a je tedy více povzbuzující, pedagogicky efektivnější a zejména respektující lidskou důstojnost člověka s handicapem (Slowík, 2007, 24-25). 2.1 NÁSTROJE PRO VYJÁDŘENÍ ROVNOCENNÉHO PŘÍSTUPU V této kapitole pojednám o některých zásadách, které by měly být vlastní kaţdému člověku, který přichází do kontaktu s osobou mající nějaké zdravotní postiţení. Samozřejmostí by mělo být uplatňování těchto zásad v jednání všech profesionálů, především v oblasti sociální práce Některé zásady pro komunikaci Uţ tím, jak se vyjadřujeme o člověku s postiţením, dáváme najevo, zda jej akceptujeme jako rovnocennou bytost a partnera. Partnerský přístup znamená, ţe druhá osoba je především člověkem a to bez ohledu na své odlišnosti či postiţení. Je proto potřeba dbát na to, abychom se o této osobě vyjadřovali jako o člověku s postiţením, nikoli o postiţeném člověku. Zdravotním postiţením rozumíme všechna postiţení, která vedou k omezení hybnosti, funkci smyslových orgánů, mentálních či jiných funkcí. Tato postiţení tvoří handicap, který se dotýká postavení takového jedince ve společnosti. Tělesné postiţení či nemoc nejsou samy o sobě zdroji nových zvláštních vlastností člověka, připravují mu však náročnější ţivotní situaci (Matějček, 2001, 7). 9

13 Rovnocenný partnerský přístup k člověku s postiţením by měl být citlivý, empatický, nikdy však litující. Soucitné jednání osoby s tělesným postiţením pociťují jako velmi poniţující. Není ani vhodné se v komunikaci vyhýbat tématu postiţení. Nemusíme se bát zeptat, co pro něj ţivot s handicapem znamená. Je třeba se ovšem ptát tak, abychom dotyčného neurazili a jen tehdy, kdy je na naše otázky ochoten a schopen odpovídat, kdy je jiţ sám se svou situací vyrovnán (Slowík, 2010, 36-37). Při rozhovoru je důleţité komunikovat přímo s dotyčným člověkem, nikoli s jeho průvodcem, asistentem, rodičem či opatrovníkem. Rovněţ je potřeba respektovat jeho fyzický věk, bez ohledu na úroveň jeho mentálních schopností (Slowík, 2010, 29). Tělesné odchylky lidí s postiţením mohou vytvářet esteticky nepříjemné zvláštnosti na obličeji nebo jiných částech těla, které jsou při komunikaci v zorném úhlu druhé osoby. Záměrné uhýbání pohledem od této deformace můţe být také povaţováno za znak, ţe druhého člověka nepovaţujeme za rovnocenného partnera rozhovoru, protoţe tímto jednáním vázne oční kontakt (Slowík, 2010, 43). Nikdy bychom také neměli člověku s postiţením vnucovat svou pomoc. Zpravidla dokáţe sám dobře odhadnout své moţnosti a v případě potřeby si o pomoc dokáţe říci sám. Kdyţ uţ pomoc nabídnout chceme, měli bychom tak činit citlivě a slušně, tak jako bychom nabízeli pomoc jakémukoli jinému člověku (Slowík, 2010, 29). Mnohdy se stává, ţe lidé mají tendenci jednat s osobou se závaţným tělesným postiţením tak, jako by byl u tohoto člověka automaticky sníţen také intelekt. Tento přístup je velmi poniţující a uráţející. I v případě, kdy má fyzicky handicapovaný člověk obtíţe s vyjadřováním, není to automaticky známka mentálního postiţení (Slowík, 2010, 41) Reflexe a odmítnutí vlastních předsudků Předsudky společnosti vůči osobám s postiţením mají souvislost se stigmatem a abnormalitou. Lidé mohou na osoby se zdravotním postiţení pohlíţet jako na ty, kteří se dostatečně neléčili, nerehabilitovali a nesnaţili se, a mohou si tedy za svůj stav sami (Novosad, 2011, 77-78). 10

14 Jsou to: Vůči osobám zdravotně postiţeným se společnost dopouští několika typů předsudků. 1) Paternalistické a podceňující předsudky na člověka s postiţením je pohlíţeno jako na někoho, kdo si zaslouţí politování a ochranu či dohled pomáhajících, kteří nejlépe vědí, co je pro tyto postiţené dobré. Pomáhající také posuzuje vůli, moţnosti a vhodnost potřeb, přání a také to, co tito lidé dokáţou a co ne, bez ohledu na jejich skutečný potenciál. 2) Odmítavé a degradující předsudky lidé s postiţením jsou povaţováni za neuţitečné a pro společnost zatěţující, neproduktivní, parazitující, potřebující podporu a péči, která je poskytována na úkor normálních daňových poplatníků. Tělesná jinakost je vnímána jako patologická a často jako důsledek špatného jednání dotyčného, trestem, za který si člověk můţe sám. Případné úspěchy osoby na poli profesního uznání či úspěchu, dosaţení vysokoškolského vzdělání jsou bagatelizovány, degradovány a zpochybňovány. Pokud mají být tyto osoby zaměstnány, pak pouze na nějaké niţší, pomocné pozici a jejich pracovní výkon nechť je hodnocen niţší mzdou, neţ stejný výkon zdravého kolegy. 3) Protektivně-paušalizující předsudky projevují se názorem, ţe občané s postiţením poţívají mnoha neoprávněných a nezaslouţených výhod a benefitů. Jde o parkování na vyhrazených místech, nezpoplatněné vyuţívání dálnic, či výhody, které plynou vyuţíváním sluţeb, slev či finančních příspěvků sociální pomoci. 4) Idealizující (heroizující) předsudky na osoby s postiţením je pohlíţeno jako na hrdiny, kteří jsou mravní výzvou ostatním a zaslouţí si obdiv. V těchto pohledech převládá iracionální a emocionální prvek nad fakty, a proto není zcela pravdivý. 5) Předsudky o rodičovských schopnostech jsou manifestovány názory, ţe osoby s postiţením coby rodiče nemohou svým dětem poskytnout vše, co potřebují pro svůj vývoj, a proto nad takovými rodinami je potřeba dohledu příslušných institucí. 6) Předsudky na základě haló-efektu osobu hodnotíme podle prvního dojmu a vnějších znaků a podle toho k ní i přistupujeme a o svém úsudku nepochybujeme. Tímto způsobem můţe být osoba s určitým viditelným vnějším znakem (grimasa, mimovolní, 11

15 nepotlačitelné pohyby) povaţována automaticky za jedince s mentálním či intelektovým postiţením (Novosad, 2011, 78-81) Integrace a inkluze Je potřeba vzít v úvahu, ţe potřeby tělesně a zdravotně postiţených lidí jsou stejné jako potřeby ostatních lidí, jen jejich naplnění často vyţaduje neobvyklé postupy a prostředky (Slowík, 2007, 103). Integrace znamená účast na sociálních vztazích. Naopak segregace, která je opakem integrace znamená vyčlenění, izolaci, rezignaci na společenské vztahy, kdy znevýhodnění se stává nepřekročitelnou bariérou mezi osobami hendikepovanými a těmi druhými. Podle toho, v jakém poměru se integrační a segregační snahy v dané společnosti objevují, odvozujeme míru humanity, kulturnosti a vyspělosti dané společnosti (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 91). Z tohoto důvodu jsou v souvislosti s osobami zdravotně znevýhodněnými v současnosti uplatňovány strategie sociální politiky, které směřují k inkluzi. Tento termín znamená zahrnutí, náleţení k celku. Inkluze znevýhodněných je nejen vyjádřením rovnoprávného vztahu, ale především postojem, přístupem, hodnotou a přesvědčením, které by měly být vlastní kaţdému člověku (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 97). Důleţitým předpokladem pro integraci osob s postiţením do společnosti je nejen bezbariérovost fyzická (širší vstupní dveře s plynulým nájezdem, výtah, sníţené obrubníky chodníků, provoz nízkoplošných vozidel v městské hromadné dopravě apod.), ale také bezbariérovost sociální. Ta je vyjádřena vstřícností společnosti k rovnoprávnému přijímání handicapovaných osob a dostatkem příleţitostí tyto osoby do ţivota společnosti zapojovat (Slowík dle Štainigl, 2007, 103). Při procesu inkluze osob se zdravotním postiţením do společnosti sehrávají důleţitou roli média. Jak uvádí Potměšil, lidé s postiţením se často objevují v televizním vysílání a je tak o nich širokým společenským vrstvám referováno jako o lidech, kteří jsou běţnými členy společnosti (Potměšil in Michalík, 2011, 373). 12

16 Podobně také Novosad soudí, ţe díky častějšímu a bliţšímu kontaktu úřadů i pomáhajících s osobami tělesně postiţenými se otevírá prostor pro zlepšení komunikace i pro pojetí samotné pomoci, aby se klient stával ve vztahu aktivním partnerem, který chápe svůj problém a chce se podílet na jeho řešení a touţí ţít sebeurčující ţivot (Novosad in Michalík, 2011, 244). V dnešní společnosti, která výrazně upřednostňuje výkon, image a úspěšnost, můţe být pro člověka nějak znevýhodněného velmi těţké být vnímán jako atraktivní a úspěšný, a proto bývá tento jedinec odsunut mimo hlavní proud společenského dění a tím marginalizován a diskriminován v přístupu k občanskému ţivotu a sebeuplatnění (Novosad in Michalík, 2011, 181). Na počátku 90. let 20. století bylo významnou měrou zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných realizováno v chráněných dílnách. Tento způsob pracovní seberealizace osob s postiţením však má význam terapeutického prostředku snad jen pro osoby se závaţným postiţením, které by se jinak na volném trhu práce nemohly uplatnit. Jednalo se totiţ o nekonkurenceschopnou práci v izolovaném prostředí kolektivu podobně handicapovaných spolupracovníků za symbolickou odměnu, tento koncept tedy nesplňuje poţadavek dnešního pojetí optimální pracovní integrace osob s postiţením (Slowík, 2007, 39). 2.2 PRÁVNÍ PŘEDPISY PROTI DISKRIMINACI V PŘÍSTUPU NA PRACOVNÍ TRH V této kapitole uvádím základní prameny českého práva, které zaručují lidem se zdravotním postiţením rovné podmínky v přístupu na trh práce. Moţnost pracovat či umoţnit kaţdému dospělému člověku přístup k zaměstnání je vnímáno jako základní právo, a proto je vyloučena jakákoli diskriminace Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením Stěţejním dokumentem mezinárodního práva je Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením, která prohlubuje, specifikuje a zaručuje práva osob se zdravotním postiţením. v České republice nabyla účinnosti v roce 2009 a byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních úmluv pod č. 10/2010 Sb.m.s. (Čermák, 2012, 10). 13

17 Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiţením ve svém článku 27 mimo jiné stanoví uznání a ochranu práv osob se zdravotním postiţením na rovné zacházení, na moţnost vydělávat si na ţivobytí prací, kterou si svobodně vybraly, na spravedlivé a příznivé podmínky k práci a rovné odměňování za práci stejné hodnoty (Úmluva... [online]) Listina základních práv a svobod Právo na práci je v České republice obsaţeno v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, která toto právo definuje jako právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, a také jako právo získávat prostředky pro své ţivotní potřeby prací. Znamená to tedy, ţe člověk, který si najde práci a pracuje, nesmí být na tomto svém právu krácen, nesmí mu být odepřeno pracovat. Zároveň musí být respektována rovnost mezi lidmi, jejíţ porušení můţe být definováno jako porušení práva na získávání prostředků na svou obţivu prací, tedy jako diskriminace (Koldinská, 2013, ) Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů Právo na rovné zacházení je v českém právním řádu zakotveno v zákoně č. 198/2009 Sb., v tzv. antidiskriminačním zákoně, který vychází z příslušných předpisů Evropského společenství, z Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv. V 2 odst. 3 pojmenovává přímou diskriminaci a v 3 odst. 1 diskriminaci nepřímou, kde vedle atributu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, náboţenského vyznání, víry či světového názoru, uvádí také zdravotní postiţení jako skutečnost, která nesmí být důvodem pro nerovné zacházení s člověkem. V otázce rovného přístupu k lidem se zdravotním postiţením v zaměstnání definuje 3 tohoto zákona v odst. 2 nepřímou diskriminaci, která by nastala, kdyby vůči této osobě bylo odmítnuto nebo opomenuto přijmout přiměřených opatření, která by pomohla zajistit této osobě přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu či jinému postupu, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. 14

18 Za diskriminaci by naopak nebylo povaţováno takové jednání, kdy by fyzické osobě nebyl umoţněn výkon povolání, pro něţ by nesplňovala dosaţení kvalifikačních předpokladů, zejména předepsané vzdělání či délku praxe (zákon č. 198/2009 Sb., 4, odst. 4). Rovněţ za rozdílné zacházení ve věcech práva na zaměstnání není povaţováno to jednání, které zamezuje k výkonu takového zaměstnání, kdy existuje věcný důvod spočívající v povaze vykonávané práce (zákon č. 198/2009 Sb., 6, odst. 3) Zákoník práce Tento právní předpis upravující pracovní právo rovněţ vymezuje poţadavek rovného zacházení a zákaz diskriminace. Ve svých 16 a 17 se odvolává na antidiskriminační zákon (zákon č. 262/2006 Sb.). Dále Zákoník práce stanoví rovnost v odměňování zaměstnanců, kdy kritériem pro stanovení výše odměny za vykonanou práci je míra složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. (zákon č. 262/2006 Sb., 109 odst. 4). V 110 odst. 1 dále zákon výslovně stanoví, ţe: za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Výše uvedená ustanovení Zákoníku práce je třeba neopomíjet, přestoţe dle 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., pro poţivatele invalidního důchodu (za předpokladu jejich omezeného pracovního uplatnění) je stanovena úroveň minimální mzdy ve výši 8.000,- Kč za měsíc (úroveň minimální mzdy pro ostatní zaměstnance činí 9.200,- Kč). Z uvedeného vyplývá, ţe v případě, kdy by zaměstnanci poţivateli invalidního důchodu byla při splnění poţadavku na stejný druh, sloţitost a namáhavost práce včetně jejího výstupu ve stejné kvalitě, byla ve srovnání se zdravým zaměstnancem vyplácena niţší mzda, šlo by ze strany zaměstnavatele nejen o diskriminaci, ale také o porušení ustanovení Zákoníku práce. 15

19 2.2.5 Zákon o zaměstnanosti Dalším právním předpisem, usměrňující politiku zaměstnanosti je v České republice zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který v ustanovení 10 vymezuje pojem práva na zaměstnání. Tímto ustanovením je definováno právo osoby, která můţe a chce pracovat, na zprostředkování zaměstnání a poskytnutí dalších sluţeb (Koldinská, 2013, 131). 2.3 SOCIÁLNÍ PRÁCE V sociální práci s lidmi se zdravotním postiţením si klademe za cíl odstraňovat příčiny a důsledky sociálního znevýhodnění a přitom se soustřeďujeme zejména na bariéry společenské. Zabýváme se bariérami, které vedou k omezování této společenské menšiny. Pro dobrou praxi je podstatná znalost faktorů, které ovlivňují ţivot lidí s postiţením. Při sociální práci s osobami se zdravotním postiţením se zaměřujeme zejména na: 1) biologické faktory: zdravotní stav (typ omezení), vrozené dispozice, aktuální tělesná kondice 2) psychologické faktory: osobnostní rysy, sebehodnocení a sebepojetí, aktuální psychický stav a schopnost řešit problémové situace 3) sociální faktory: rodinné zázemí, společenské postoje, schopnosti a příleţitosti k navazování a udrţení sociálních vztahů a vazeb 4) sociální a veřejnou politiku: dostupnost adekvátních sociálních sluţeb, politika zaměstnanosti a trh práce, vzdělávání, bytová politika, doprava 5) noetické faktory: morální a etická přesvědčení, hodnoty, smysluplnost vlastního ţivota, schopnost integrovaného vnímání ţivotní zkušenosti, náboţenské přesvědčení (Koláčková, Kodymová in Matoušek, 2005, 99). Jak poznamenává Novosad, prvořadým úkolem v pomáhajícím vztahu je narovnání vztahu pomáhajícího a klienta. Práce ve prospěch osob tělesně postiţených nemá být zaloţena na paternalistickém opečovávání a tedy prohlubování klientovy závislosti na péči, stejně tak 16

20 jako byrokraticko-institucionální rozhodování o klientově ţivotě, které nerespektuje právo na klientovu osobní volbu, autonomii, angaţovanost a zejména jeho důstojnost. Pomáhající vztah by měl být spíše otevřeným partnerstvím dvou rovnoprávných občanů (Novosad in Michalík, 2011, 262) Antiopresivní přístup V moderní sociální práci se tento přístup začíná prosazovat na konci osmdesátých let a začátkem devadesátých let 20. století. Je namířen proti znevýhodňování nebo utlačování a jeho snahou je čelit opresivnímu působení sociálních struktur a institucí. Jedním z autorů, který se snaţí tento přístup rozpracovat jako jednotný model sociální práce, je Neil Thompson. Antiopresivní přístup charakterizuje citlivostí na diskriminaci a opresi, která je základní charakteristikou klientovy ţivotní situace. imperativů: Dle Thompsona je vyuţitím tohoto přístupu při práci s klientem uplatňováno tří 1) spravedlnosti (justice) s kaţdým má být nakládáno podle práva, a to nemůţe být nikomu omezováno či dokonce odpíráno 2) rovnosti (equality) - jde zejména o rovnost příleţitostí, je nutno brát v úvahu rozdíly ve specifických potřebách lidí, není synonymem slova stejnost 3) spoluúčasti (patricipation) počítá se zapojením klienta do plánování sluţby tak, aby odpovídala jeho potřebám; vytváří příleţitost pro zmocňování klienta (empowerment), kterým sociální pracovník pomáhá člověku k tomu, aby získal větší moc (kontrolu, vládu) nad svým ţivotem a svou ţivotní situací. Přístup profesionálního sociálního pracovníka ke klientovi je partnerský, zcela vylučuje jakýkoli náznak opresivity nebo diskriminace. Pracovník uvaţuje o klientově skutečnosti zcela konkrétně, vnímá jej jako člověka, jehoţ ţivotní situace se zasazena do zcela jedinečného sociálního kontextu, a je ovlivňována jeho příslušností k rase, etniku, společenské třídě či tím, ţe je nositelem zdravotního postiţení nebo omezení (Navrátil in Matoušek, 2001, ). 17