Moderní nástroje sociálního bydlení pro mladé rodiny jako nepřímá podpora růstu natality. Závěrečná zpráva 1 k aktivitě A0901

Transkript

1 Moderní nástroje sociálního bydlení pro mladé rodiny jako nepřímá podpora růstu natality Závěrečná zpráva 1 k aktivitě A0901 Autoři: Ing. Mgr. Martin Lux, Ph.D. RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc. Ing. Petr Sunega Mgr. Jana Vobecká Mgr. Jan Sládek V Praze dne

2 OBSAH: ÚVOD... 3 TEORETICKÝ RÁMEC... 6 BYTOVÁ POLITIKA... 9 PRONATALITNÍ (PROPOPULAČNÍ) POLITIKA OBECNÉ NÁSTROJE BYTOVÉ POLITIKY VYSPĚLÝCH ZEMÍCH NA ZVÝŠENÍ FINANČNÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ NÁSTROJE BYTOVÉ POLITIKY VYSPĚLÝCH ZEMÍCH NA ZVÝŠENÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ SPECIFICKY PRO MLADÉ LIDI/DOMÁCNOSTI VELKÁ BRITÁNIE USA FRANCIE KANADA AUSTRÁLIE IRSKO ITÁLIE NĚMECKO NIZOZEMÍ ŠVÉDSKO NÁSTROJE BYTOVÉ POLITIKY ČR NA ZVÝŠENÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ SPECIFICKY PRO MLADÉ LIDI / MLADÉ RODINY S DĚTMI CENTRÁLNÍ ÚROVEŇ LOKÁLNÍ ÚROVEŇ NÁVRH NOVÝCH NÁSTROJŮ PRO ZVÝŠENÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ SPECIFICKY PRO MLADÉ LIDI / MLADÉ RODINY S DĚTMI CENTRÁLNÍ ÚROVEŇ NOVELIZACE PRAVIDEL PRO POSKYTOVÁNÍ PŘÍSPĚVKU NA BYDLENÍ. 38 LOKÁLNÍ ÚROVEŇ - CÍLENÁ OBECNÍ GARANCE ZÁVĚR LITERATURA

3 Úvod Pro mladé páry hodlající zaloţit rodinu či jiţ vzniklé mladé rodiny s dětmi je problematika dostupnosti stabilního bydlení ponejvíce aktuální, jelikoţ osamostatnění se, zaloţení vlastní rodiny a výchova dětí jsou nutně svázány se zajištěním samostatného, bezpečného, kvalitního a dlouhodobě jistého bydlení. Zaloţení rodiny předpokládá vytvoření prostředí jistoty a bezpečí; opak vede k odkládání zaloţení rodiny nebo rodinným stresům, které mohou negativně poznamenat výchovu dětí. Bydlení pro mladé rodiny představuje po různých krátkodobých formách bydlení (případně spolubydlení) na úplném počátku profesní kariéry druhý krok v tzv. kariéře bydlení. Takové bydlení by sice mělo nabídnout poţadovanou jistotu a bezpečí, na stranu druhou by, vzhledem ke stále nízkému věku partnerů a pravděpodobným změnám místa zaměstnání (z důvodu rostoucích poţadavků flexibility na trhu práce), mělo umoţnit i relativně snadné stěhování. Po roce 1989, kdy stát dramaticky sníţil veřejnou podporu výstavby nájemních bytů a téměř vyloučil nově utvářené domácnosti z moţnosti čerpat ekonomické dotace určené pouze pro bydlící domácnosti (regulace nájemného, zvýhodněná privatizace obecních bytů, státní krytí zvýšených úroků ze starých úvěrů poskytnuté vlastníkům domů a druţstevníkům), dosáhl problém dostupnosti stabilního nájemního bydlení pro mladé domácnosti ve srovnání s vyspělými zeměmi mnohem hlubších rozměrů (Lux 2009). Nově utvářené mladé domácnosti se, na rozdíl od již bydlících domácností rozsáhle chráněných transformační bytovou politikou, octly často v tržním prostředí s velmi slabou ochranou; toto tržní prostředí bylo navíc poznamenané neefektivitami (například trţní nájemné, nezřídka na černém trhu s obecními byty, bylo vyšší, neţ kdyby stát upustil od rigidní formy regulace nájemného vztahující se na dříve uzavřené nájemní vztahy podrobněji Lux, Sunega 2003). Přes vysokou závaţnost se překvapivě tomuto problému věnovala relativně malá pozornost, coţ bylo pravděpodobně dáno slabou schopností mobilizace mladé generace pro prosazení svých zájmů, větší ochotou nést oběti za změnu totalitního politického reţimu, ale také přeţitím kulturních vzorců výpomoci širší rodiny při zajišťování bydlení části mladých lidí - transferem či dědictvím privilegií, převodem uţitku z ekonomických dotací na potomky. Mezigenerační výměna privilegií se však netýkala všech ( ne kaţdý měl babičku v bytě s regulovaným nájemným ) a bude v budoucnu klesat na intenzitě. Důvodem je jednak sniţování ekonomických dotací (například deregulace nájemného), ale zejména skutečnost, ţe zatímco stávající populace seniorů získává z průběţného systému důchodového pojištění relativně solidní příjem, budoucí generace se budou muset spolehnout daleko více na kapitalizaci svého majetku v důchodovém věku. Vlastnické bydlení se tak často stane formou penzijního pojištění a nebude tak moci být předmětem mezigenerační výměny. Po roce 1990 se objevovala empirickým výzkumem často ne zcela podloţená tvrzení o tom, ţe výrazné sníţení dostupnosti bydlení pro mladé domácnosti je jednou z hlavních příčin radikální proměny reprodukčního chování mladé generace prudkého sníţení porodnosti. Kostelecký, Vobecká (2009), kteří empiricky analyzovali souvislost mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním mladé generace v jednotlivých okresech České republiky na datech pocházejících z období kolem roku 2001, ukázali, ţe výše zmiňovaná tvrzení mají jen částečnou oporu v datech. Jejich analýza prokázala, ţe regionální rozdíly v porodnosti jsou obecně podstatně menší neţ regionální rozdíly v dostupnosti bydlení mladí lidé tak rozhodují o počtu svých dětí do jisté míry navzdory vnějším podmínkám, které pro zakládání rodin mají. Souvislost mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním však přesto existuje dle výsledků analýz problémy s dostupností bydlení v regionech s vysokými 3

4 cenami bytů ovlivňují spíše časování narození dětí neţ jejich celkový počet. Problémy s dostupností bydlení tak, i když spíše nepřímo, přispívají ke snižování porodnosti; empirické analýzy však nepotvrzují, že by se jednalo o dominantní faktor. Jakkoliv výsledky empirických analýz nakonec potvrdily jen nepřímý vztah mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním mladých lidí, není moţné tento problém marginalizovat. Nízká porodnost můţe mít totiţ fatální následky pro ekonomický rozvoj a sociální soudrţnost celé společnosti, jako například rozklad sociálního systému, zpomalení dlouhodobého ekonomického růstu, sestupná dráha společenského vývoje, nedostatek inovací a flexibility. Dnešní hlavní argumenty pro veřejnou podporu porodnosti a mladých rodin obecně vycházejí z jiných principů neţ argumenty tradiční (viz dále) a daly by se shrnout do těchto cílů (Bernardi 2005): - udrţení funkčnosti současného welfare state, důchodového systému; - dát lidem moţnost dovolit si tolik dětí, kolik by skutečně chtěli; - zajistit rovnost mezi rodinami s dětmi a bez dětí; - zajistit rovnost mezi dětmi. Mezi další důvody uvádí Gauthier a Philipov (2008) problémy s udrţením ekonomického růstu v zemích s příliš nízkou mírou porodnosti způsobující nedostatek pracovní síly a finanční problémy zdravotnických systémů. Nízká míra porodnosti je chápána jako hrozba dlouhodobé udrţitelnosti současného ekonomického a sociálně-ekonomického modelu fungování společnosti. Z toho důvodu se o potřebě zvýšit porodnost, resp. k potřebě přijetí politických opatření vedoucích ke zvýšení porodnosti, vyjadřují i nadnárodní instituce typu Evropská komise (European Commission 2005) nebo Evropská bankovní federace (European Banking Federation 2004, in Lutz, Skirbekk 2005). Zvláštní pozornost věnují Gauthier a Philipov (2008) rozdílu mezi ideálním počtem dětí a skutečným počtem dětí ve společnosti. Ve většině evropských zemí, kde se provádějí pravidelná šetření populačního klimatu, se respondentům pokládají otázky typu: Obecně řečeno, kolik dětí v rodině povaţujete za ideální? nebo Pokud se týká Vás osobně, kolik dětí povaţujete za ideální počet, který byste chtěl mít, nebo který byste býval chtěl mít? Následně je moţno porovnat ideální počty dětí se skutečným počtem narozených dětí. Ideální počet dětí je prakticky vţdy větší neţ skutečný počet dětí rozdíl se standardně pohybuje v rozmezí 0,5 aţ 0,8 dítěte (Gauthier, Philipov 2008: 6). Tento rozdíl je standardně interpretován jako indikátor existence bariér bránících vyšší fertilitě (Bongaarts 2008, 39-55). Někteří demografové (např. Lutz a Skiebekk 2005) vidí jako nejnebezpečnější skutečnost, ţe dlouhodobější výkyv počtu narozených dětí směrem dolů můţe dostat populaci společnosti na sestupnou dráhu: nízká porodnost vede k nízkému počtu narozených dětí, málo dnes narozených dětí znamená málo budoucích rodičů a ještě méně budoucích dětí To vede nejen k rychlému stárnutí populace, ale také k přivyknutí obyvatel k malému počtu dětí jako kulturní normě a společenskému standardu, přizpůsobení se společenských institucí k existenci velkého počtu malých domácností. V takovém společenském prostředí je pak velmi obtíţné mít více dětí v rodině, a to dokonce i tehdy, kdyţ si to rodiče přejí. Vztah mezi úhrnnou plodností 1 a změnami ve společnosti není lineární Rindfuss et al. (2004) povaţují úhrnnou plodnost 1,5 za rozhranní mezi dvěma odlišnými demografickými reţimy. Dlouhodobější pokles porodnosti pod 1,5 znamená prakticky jistotu budoucího 1 Úhrnná plodnost je hypotetický průměrný počet ţivě narozených dětí připadajících na jednu ţenu v reprodukčním věku za předpokladu, ţe by míry plodnosti podle věku zůstaly neměnné. 4

5 stárnutí populace a jejího poklesu. Takovému vývoji říkají Lutz a Skirbekk (2005) low fertility trap, past nízké fertility. Důvody pro podporu porodnosti pak spatřují v potřebě vyhnout se takové pasti a proto povaţují za smysluplné pouţití i politik, které ovlivní počet narozených dětí i relativně krátkodobě, resp. ovlivní jen načasování narození dětí. Kaţdé dítě, které se narodí dříve, neţ by se bývalo narodilo bez existence těchto politik, přispívá ke zmírnění problému stárnutí populace. Kaţdé opatření, které zvýší i jen krátkodobě úhrnnou plodnost nad 1,5, můţe přispět k odvrácení pádu do pasti nízké fertility. Je to chápáno jako analogie mimořádného protikrizového opatření v oblasti ekonomiky. Česká republika zůstává v úrovni porodnosti i úhrnné plodnosti i přes uměle proklamovaný baby boom posledních několika let na chvostu Evropské unie a reálně ji hrozí rychlé stárnutí populace, rozklad sociálního systému a zpomalení dlouhodobého ekonomického růstu. Cílem předkládané studie je tak na pozadí mezinárodního vývoje a důsledné analýzy efektivity a efektivnosti definovat takové nástroje v oblasti bytové politiky, které by mohly zvýšit finanční dostupnost, a zejména pak zvýšit stabilitu a sníţit rizika, nájemního bydlení pro mladé rodiny v ČR v důsledku toho tak nepřímo pomoci sníţit věk rodičů při narození prvního dítěte. Zaměření na segment nájemního bydlení má více důvodů - podpora v oblasti vlastnického bydlení je často příjmově regresivní, nevhodně zacílená a současný rozsah podpory v této oblasti v ČR je jiţ na maximální moţné úrovni. Bytová politika v ČR výrazným způsobem upřednostňuje vlastnický sektor bydlení; naopak podpora v sektoru nájemního bydlení téměř chybí. Nájemní bydlení přitom můţe vzhledem k poţadavkům kladeným na mladou generaci být vhodnějším právním typem bydlení neţ okamţité bydlení vlastnické. Obce mají zpravidla na přidělování jen omezený počet nájemních bytů a přidělování se tak často děje jen po dlouhé době čekání (některé obce byty jiţ v zásadě ţádné nemají). I vzhledem k nepříliš přesvědčivým výsledkům masivních veřejných podpor na výstavbu sociálního nájemního bydlení ve vyspělých západních zemích vedoucích často ke vzniku sociálně vyloučených ghett se tato studie zaměří na takové moderní nástroje sociálního bydlení, které by nebyly nákladné pro veřejné rozpočty, nesouvisely s masovou výstavbou ghett sociálních bytů, nevedly k sociálnímu vyloučení, nevytvářely tržní distorze a naopak mnohem více než dosud zapojily i sektor soukromého nájemního bydlení - ten v posledních 20 letech vyrostl v naší zemi prakticky z nuly díky majetkovým restitucím, drobným a později téţ institucionálním investorům aţ na % bytového fondu. Mimo to, i ze strany mladých lidí existuje preference příliš neomezovat výběr vhodného bydlení systém přidělování obecních bytů dává ţadatelům zpravidla jen jeden určitý byt formou ber nebo odejdi. Neexistuje svobodná volba, obec nechápe, ţe by domácnost mohla nabídku odmítnout, nakonec jsou obě strany (obec i ţadatel) nespokojeny. Cílem nástroje pomoci mladým lidem by také nemělo být znásilňovat obecnější preference bydlení pokud chtějí odejít do vlastního bydlení, tak by neměly existovat motivy, které s touto jejích preferencí manipulují. Manipulace preferencemi opět ve výsledku vede k nespokojenosti všech zainteresovaných stran a trţním distorzím (poptávka by se, například, přelila do podporovaného segmentu, kde by došlo k trvalému nedostatku). Cílem intervencí by nemělo být rovněţ násilným způsobem zvyšovat počet nájemních bytů. Jejich účelem je pouze odstranit stávající bariéry vyplývající ze segmentace nájemního bydlení do privilegovaného (a rozsáhle chráněného) a neprivilegovaného (a téměř nechráněného) nájemního bydlení (Lux et al. 2004). V neprivilegovaném segmentu bydlení jsou uzavírány smlouvy pouze na krátkou dobu (zpravidla jeden rok) a mladé domácnosti tak 5

6 čelí velké nejistotě ohledně trvání nájmu a vývoje nájemného v následujících letech. Tato nestabilita je jedním z důvodů, proč nájemní bydlení přestalo být pro stabilizaci rodiny reálnou alternativou k bydlení vlastnickému. Cílem zde navrhovaných nástrojů by tak mělo být zachovat prioritu trţního řešení a výpomoci širší rodiny při zajištění bydlení, avšak z důvodu výše zmíněných dysfunkcí pomoci stabilizovat nájemní vztahy. Teoretický rámec Při biografické analýze základních rozhodnutí v ţivotě člověka, kterými jsou rozhodně i odchod z domácnosti rodičů, první formy bydlení a následně téţ manţelství a rodičovství, se vyuţívá teoretických konceptů ţivotního cyklu a ţivotní dráhy. Koncept životního cyklu (life cycle) postuluje (Mulder, Hooimeijer 1999), ţe na základě charakteristik, jako je nejčastěji věk, rodinný stav, počet dětí a jejich věk, je moţné určit, v jaké fázi ţivotního cyklu se jednotlivec/domácnost nachází. Kaţdá fáze je přitom spojena s určitými ţivotními událostmi, přijímanými rozhodnutími, určitými typickými vzorci chování běţné domácnosti. Předpokládá se, ţe se člověk v určité fázi osamostatní od rodičů, v jiné zaloţí rodinu apod. Kaţdá z takových důleţitých ţivotních událostí pochopitelně ovlivňuje i jeho pracovní kariéru a pohyb po dráze bydlení. Podle tohoto konceptu člověk postupně prochází jednotlivými etapami ţivotního cyklu, jednou po druhé, a v souladu s tím postupuje i po dráze bydlení. Winter a Stone (1998) však uvádějí tři hlavní kritiky konceptu ţivotního cyklu. Za prvé, koncept neuvaţuje měnící se strukturu domácností a vznik nového typu domácností v průběhu času (rostoucí počet domácností jednotlivců, domácností svobodných matek, postupný zánik vícegeneračních domácností apod.). Za druhé, identifikace domácnosti v jakékoliv fázi ţivotního cyklu zahrnuje pouze statický popis jejích ţivotních poměrů, ale nevysvětluje, jak se tyto postupem času utvářely (tj. nezahrnuje dynamické aspekty). Za třetí, koncept nepočítá s různorodostí ţivotních zkušeností domácností nacházejících se v téţe fázi ţivotního cyklu. Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům byl koncept ţivotního cyklu postupně opuštěn a nahrazen konceptem životní dráhy (life course), který umoţňuje flexibilnější a dynamický přístup při objasňování důvodů důleţitých lidských rozhodnutí. Winter a Stone (1998) uvádějí Kendigovu (Kendig 1990) interpretaci konceptu ţivotní dráhy: koncept ţivotní dráhy zohledňuje rozmanitost zkušeností, které jednotlivec získal v průběhu ţivota, jednotlivých ţivotních kariér (ve vzdělání, v zaměstnání, v rodině, v manţelství), zkoumá jejich souslednost, kombinace a načasování. Při vysvětlování lidského chování jsou brány v úvahu jak následky předcházejících ţivotních zkušeností, tak momentální okolnosti ovlivňující rozhodování jednotlivce. Přístup rozšiřuje tradiční analýzu ţivotního cyklu o takové problémy, jako jsou rozvody, opětovné uzavření manţelství a migrace. (str ) Koncept ţivotní dráhy je zaloţen na respektování s věkem svázaných sociálních norem, které jsou v dané společnosti rozšířeny a obecně přijímány. Na rozdíl od konceptu ţivotního cyklu zde však neexistuje pouze jedna konkrétní přípustná sekvence ţivotních rolí. Individuální rozhodnutí ohledně migrace je pak flexibilně určováno celou mnoţinou různých faktorů vnějších (podmínky na trhu práce a trhu bydlení) i vnitřních, individuálních (věk, zkušenosti vlastní či zkušenosti a postoje rodičů, postavení pracovního úspěchu v individuálním ţebříčku hodnot, chápání vlastní odpovědnosti vůči rodině, kvalita bydlení a spokojenost s dosavadním bydlením). Koncept ţivotní dráhy pak dal základ pro teoretický koncept dráhy (kariéry) bydlení (housing careers), který v zásadě tvoří jeho podmnoţinu a týká se důleţitých rozhodnutí a změn v ţivotě domácnosti při postupu na tzv. ţebříčku bydlení (housing ladder). Tento koncept se 6

7 snaţí podchytit a vysvětlit posloupnost změn v kvalitě a kvantitě spotřeby bydlení od mládí do stáří, přičemţ intuitivně předpokládá, ţe ţádoucí (preferovaný) vývoj kariéry je vzestupný, tj. s rostoucím věkem roste kvalita a kvantita spotřeby bydlení (proto také hierarchicky chápaný ţebříček bydlení ). V této souvislosti je důleţité zmínit, ţe významným kvalitativním aspektem spotřeby bydlení je také právní vztah k uţívanému bydlení tj. zejména jedná-li se o vztah nájemní či vlastnický. Postup na ţebříčku bydlení pak u mladých lidí, například, normativně předpokládá odchod z domácnosti rodičů do prvního samostatného bydlení (zpravidla určitá forma spolubydlení) a u mladých párů pak po jisté době přestup do stabilního nájemního nebo vlastnického bydlení (normy postupu na ţebříčku bydlení jsou přitom dány zjištěnými preferencemi a sociálními normami). Přechod do vlastnického bydlení nebo nalezení stabilního nájemního bydlení jsou svázány se zaloţením rodiny a narozením prvního dítěte, tedy s jednou z nejpodstatnějších změn na ţivotní dráze koncept ţivotní dráhy a koncept dráhy bydlení se v tomto bodě stýkají (Clark et al. 1994, 2003). V ČR se výzkumem kariér bydlení zabývala například Vajdová (2000). Přirozeně, moţnost odchodu do sektoru vlastnického bydlení (resp. stabilního nájemního bydlení, například sociálního bydlení) je zejména dána socioekonomickými charakteristikami mladých lidí a jejich rodičů, stejně jako finanční dostupností bydlení a volnou nabídkou dostupného bydlení. Za nejvyšší příčku na ţebříčku bydlení je zpravidla povaţováno vlastnické bydlení skutečnost, ţe této sociálně determinované normativní mety mnohé domácnosti nedosáhnou, vede ke vzniku nerovností, sociální i prostorové segregace, tříd bydlení (housing classes) jako specifického znaku obecnější sociální diferenciace a stratifikace (Rex a Moore 1967, Kostelecký 2005). Tyto nerovnosti se v čase navíc stabilizují a posilují - ukazuje se, například, ţe vstup do vlastnického bydlení je snadnější pro děti vlastníků bydlení neţ pro děti rodičů ţijících v jiných právních formách bydlení (Heath 1999, Clark et al. 2003). Kariéry bydlení jsou však ve skutečnosti mnohem sloţitější neţ postupný vzestup či sestup v jejích jednotlivých stupních v průběhu ţivotní dráhy. Nezřídka dochází k přerušeným či nestabilním kariérám (z důvodu rozvodu partnerů, změny sociální a příjmové situace domácnosti, jiným rodinným důvodům) a zejména pak kariéry bydlení mladých lidí, hlavní předmět této studie, jsou poznamenány značnou nestabilitou. Ford et al (2002) studující kariéry bydlení mladých lidí ve Velké Británii rozlišují pět různých cest (pathways) podle míry plánování a řízení kariéry, míry výpomoci širší rodiny a rozsahu moţných omezení, kterým mladí lidé čelí: chaotická cesta (charakteristická absencí plánování a rodinné výpomoci a naopak existencí významných socioekonomických bariér nestabilní epizody v soukromém nájemním bydlení, spolubydlení, častý návrat do domácnosti rodičů, bezdomovectví); neplánovaná cesta (charakteristická absencí plánování a existencí bariér, avšak s určitou výpomocí rodiny neočekávaný odchod, otěhotnění, unáhlené vytvoření rodiny a pak zpravidla odchod do sociálního bydlení); omezená cesta (charakteristická plánováním, ale do velké míry omezená socioekonomickým postavením zpravidla odchod do soukromého nájemního bydlení, spolubydlení, při zaloţení rodiny vytouţený odchod do vlastního bydlení, ale z důvodu omezení často přesun do sociálního bydlení); plánovaná (nestudentská) cesta (charakteristická plánováním, rodinnou podporou, zpravidla delší bydlení u rodičů a odchod aţ při zaloţení rodiny, soukromé nájemní bydlení, pokud vůbec, znamená jen dočasný pobyt na cestě k vlastnickému bydlení) a studentská cesta (anticipovaný odchod na vysokoškolská studia, spolubydlení a soukromé nájemní bydlení v průběhu studia, poté moţný chvilkový návrat k rodičům a nakonec téměř vţdy vstup do vlastnického bydlení). 7

8 Zvyšující se nestabilita kariér bydlení mladých lidí v posledních desetiletích do velké míry pramení z širších změn na trhu práce (a speciálně na trhu práce pro mladé lidi vyţadující mnohem větší flexibilitu v místě vykonávání i objemu práce), v oblasti vzdělání (rostoucí poţadavky na úroveň vzdělání) a sociálního zabezpečení (obecně radikální změny v rozsahu sociálních výhod daných změnami sociální politiky vyspělých států, resp. politiky státu blahobytu). Profesní a nakonec i rodinné kariéry mladých lidí jsou dnes méně neţ kdykoliv dříve předepsané normami, společenským konsensem a stabilními očekáváními trhu práce (danými dříve jiţ od chvíle nástupu do sekundární úrovně vzdělávání). Tato zásadní změna mladým lidem na jednu stranu umoţňuje větši svobodu při plánování a realizaci svých kariér (či uskutečnění případných změn v jejich průběhu například vykonávání profesí vzdálených od zaměření jejich sekundárního či terciálního vzdělání, pokud je daná profese přestane uspokojovat), na stranu druhou je však vystavuje nutnosti vlastního rozhodování a logicky téţ i převzetí plné odpovědnosti za rizika, která z těchto rozhodnutí vyplývají. Mladí lidé v rizikové společnosti (risk society) současnosti tak formálně získávají daleko větší svobodu volby při realizaci svých ţivotních drah, potaţmo drah bydlení, neţ jejich rodiče, ale jsou vystaveni také před povinnost volby a nutnost převzít plnou odpovědnost za své rozhodnutí, nutnost hrát aktivní roli při kontinuálním budování vlastních biografií volby (Beck 1992), vlastní individuality a nezávislosti, a nutnost monitorovat a hodnotit rizika vyplývající z jejich rozhodování (Giddens 1991). Standardizované tradiční biografie ranného vstupu na trh práce, ranného partnerství a brzkého rodičovství, jakkoliv stále patrné mezi mladými lidmi s niţší úrovní vzdělání, jsou postupně nahrazovány destandardizovanými biografiemi volby (Beck 1992), biografiemi neustálých adaptací na rychle se měnící okolní podmínky. Mladí lidé čelí méně jistému, více nespojitému a delšímu období přechodu z dětství do dospělosti. (Kemp, Rugg 2001, 689). Formálně vyšší svoboda volby zůstává však fakticky omezena obecnějšími poţadavky na trhu práce (flexibilita, vysoký výkon, zvyšování vzdělání, diskriminace podle pohlaví, národnosti či etnika) a socioekonomickým postavením mladých lidí, resp. socioekonomickým postavením jejich rodičů (moţnost finanční výpomoci rodiny, vzdělání rodičů, stabilita rodinných poměrů) tato omezení přispívají k nestabilitě a chaotickému vývoji kariér (ţivotních i bydlení) současných mladých lidí (Ford et al. 1997, 2002). Rozsah bezdomovectví mezi mladými lidmi je dnes v poválečné historii vyspělých zemí bezprecedentní a to i z důvodu prohlubování sociálních nerovností a sociální segregace, rostoucích sociálních problémů souvisejících s rozpadem rodiny, uţíváním drog a antisociálním jednáním nezaměstnaných mladých lidí v sídlištních ghettech sociálních bytů (Rugg 1999). Teoretický koncept volby tak bývá při analýze ţivotních drah mladých lidí mnohými sociology kritizován a nahrazován teoretickým konceptem omezení (constraints); blíţe v Heath (1999). Ve srovnání s generací otců signifikantně vzrostl počet mladých domácností jednotlivců, kohabitujících bezdětných párů (nesezdaného souţití) a mimomanţelské plodnosti; 2 stabilita kohabitace, a to i v zemích jako Švédsko, je významně niţší neţ stabilita manţelských vztahů (Wiik 2009). V oblasti bydlení se výrazným způsobem zvýšil fenomén spolubydlení a různé tranzitivní formy bydlení (dočasné bydlení, ubytovny Rugg 1999). Mladí lidé při odchodu z domácnosti rodičů vstupují na trh bydlení charakteristický rychlými změnami, mobilitou, spolubydlením, přechodností; častěji se také stává, ţe se do domácnosti rodičů po krátkém období samostatného bydlení vrací. Důvodem odchodu z domácnosti rodičů je mnohem více, neţ kdy dříve, vedle tradičních důvodů jako zaloţení rodiny či odchod za vyšším vzděláním či 2 Demografové rozšíření těchto netradičních forem souţití interpretují jako jednu ze známek druhé demografické revoluce. 8

9 prací, prosté osamostatnění se (Aassve et al. 2002); 3 na druhou stranu dochází téţ ve vyspělých zemích k posunutí věku odchodu mladých lidí z domácnosti rodičů (Billari et al. 2001), ponejvíce v zemích jihoevropských (coţ můţe být způsobeno jak překáţkami ve formě nízké či sniţující se finanční dostupnosti samostatného bydlení, tak ovšem také vlastní volbou pohodlného zabezpečení v domě rodičů, který dnes více neţ dříve nabízí soukromí i dostatek prostoru; či psychologickým selháním mladých lidí při osamostatnění se od rodičů). 4 Jak ukazují výzkumy provedené ve vyspělých zemích, během posledních desetiletí se výrazným způsobem zvýšil podíl mladých lidí ţijících v soukromém nájemním bydlení 5 tento trend stojí také v pozadí zvýšené poptávky po soukromém nájemním bydlení a tudíţ i určité stabilizace této právní formy bydlení (po prudkém poklesu jejího významu v poválečné historii). Tato právní forma bydlení umoţňuje mobilitu, flexibilitu, rychlou realizaci změny preferencí (co se týká lokalizace bydlení, velikosti bytu, velikosti výdajů na nájemné), a odpovídá nárokům flexibilního trhu práce; na stranu druhou je často pouze přechodnou formou bydlení. 6 Přechodnost, slabé záruky (bezpečí trvalosti) a nedostatek soukromí brání vytvoření pocitu domova a zaloţení rodiny (existují však velké rozdíly mezi zeměmi v míře ochrany nájemců soukromých bytů a v některých systémech, jako například Německo nebo Švýcarsko, existují dostatečné jistoty umoţňující zaloţení rodiny). Bytová politika Bytová politika může do nestabilních, přechodných, nejistých či zpožděných kariér mladých lidí rizikové společnosti přinést určité prvky stability a motivace, například posílit jejich pro-rodinné a reprodukční chování (zakládání rodin, sňatečnost, porodnost či sníţit věk rodičů při narození prvního dítěte), a to například zvýšením finanční dostupnosti bydlení pro mladé lidi (Lauster 2008, Andersson 2002, Glazer 1967, Mulder 2006). Rindfuss a Brauner- Otto (2008) upozorňují, ţe ve většině zemí západního vyspělého světa existují normy společenského chování, které dávají do vztahu získání bydlení a narození dítěte. Ve společensky předpokládaném scénáři ţivotní dráhy mladého člověka získání samostatného bydlení zpravidla následuje za získáním vzdělání a předchází zaloţení rodiny. Nemoţnost nebo neschopnost získat samostatné bydlení je povaţováno za znak nepřipravenosti na zaloţení rodiny; potíţe se získáním bydlení by tak mohly, byť často nepřímo, ovlivnit natalitní chování. Tento nepřímý vztah (v kontextu dalších opatření podporujících mladé rodiny s dětmi) byl prokázán studiemi ve Švédsku a v USA (Haurin et al. 1993, Hughes 2003, Lauster 2006, vše in Rindfuss a Brauner-Otto 2008). 3 Přehled moţných prací dokumentujících tuto změnu v různých vyspělých zemích uvádí Fukuda (2008, 735). 4 Ve Španělsku se, například, mezi roky 1980 a 2000 zvýšil podíl mladých lidí ve věku let ţijících v domě svých rodičů o 8 procentních bodů a pro mladé lidi ve věku let se tento podíl zvýšil dokonce o 21 procentních bodů (Ayllón 2008). 5 V Anglii, dle Survey of English Housing, ţilo v roce 1984 v soukromém nájemním bydlení 33 % mladých lidí ve věku let a 17 % mladých lidí ve věku let; v roce 2006 zde ţilo 52 % mladých lidí ve věku let a 33 % mladých lidí ve věku let. Podle Giorgi et al. (2001) ţilo v roce 1997 v Německu 8 z 10 domácností s přednostou ve věku do 30 let v soukromém nájemním bydlení. Dle Burke et al. (2002) ţilo v roce 2001 v Austrálii 61 % osamostatněných 20-letých a 51 % 24-letých mladých lidí v soukromém nájemním bydlení. 6 Zvýšená poptávka po soukromém nájemním bydlení můţe být téţ dána menší dostupností sociálního nájemního bydlení, jeţ souvisí s reformou podpory bydlení ve většině vyspělých zemích směrem od podpory nabídky k podpoře poptávky (viz níţe). 9

10 Jak uvádí Kostelecký, Vobecká (2009), přímý a jednoznačně pozitivní vztah mezi dostupností bydlení (jako nezávislou proměnnou) a fertilitou (jako závislou proměnnou) je však pozorován pouze v méně vyspělých zemích nebo zemích, kde je trh s bydlením kontrolován státem (Kolumbie, Izrael či socialistické země před rokem 1989). Ve vyspělých demokratických zemích tento přímý pozitivní vztah, zejména pak v průběhu posledních dekád, zdaleka není jednoznačný! Simon a Tamura (2009), kteří se zaměřili na analýzu vztahu mezi výší nájemného a fertilitou v USA na datech mezi lety (tedy na velmi dlouhém období), svou studii uzavírají tím, ţe cena bydlení má jen malý, i kdyţ statisticky ještě významný, dopad na porodnost. Lauster (2008) provádějící přehled studií o vztahu mezi bytovou politikou a demografickým jednáním mladých lidí poukazuje na práce, které dokonce upozorňují na obrácený vztah zvýšení finanční dostupnosti bydlení můţe vést naopak ke sníţení finančních tlaků na utvoření rodiny a tak zvýšení počtu domácností jednotlivců, neúplných rodin s dětmi a kohabitujících párů, či dokonce zvýšení pravděpodobnosti rozvodu (rozchodu) partnerů. 7 Curtis (2004) například názorně ukázal, jak v USA růst maximální výše zvláštní dávky pro potřebné rodiny (tzv. temporary assistance to needy families) a alokace potravinových poukázek (food stamps benefits) významně zvýšily pravděpodobnost, ţe matka bude spíše ţít sama neţ společně se svým partnerem (obdobně tomu bylo v lokalitách s vyšší nabídkou sociálního bydlení). Daňové znevýhodnění pracujících matek ţijících v sezdaném souţití oproti matkám ţijícím bez partnera zde rovněţ prokazatelně vedlo k odsouvání data sňatku (Alm, Whittington 1995). Miron (1989) hodnotící kanadskou bytovou politiku uvádí, proč byla neúspěšná v obecném zvýšení finanční dostupnosti bydlení, tedy ve sníţení podílu příjmu domácností vydaném na náklady související s bydlením částečně tomu bylo i proto, ţe se jako odpověď na státní intervence zvyšující dostupnost bydlení a sniţující výdaje na bydlení sníţila i velikost domácnosti, a průměrné zatíţení domácností výdaji na bydlení (podíl nákladů na bydlení na příjmu domácnosti) tak v úhrnu zůstalo stejné nebo se dokonce v čase zvýšilo. V této souvislosti se rovněţ mluví o vytěsnění soukromých investic (crowding out hypothesis) v tzv. neúplné formě, kdy výstavba státem podporovaných bytů sniţuje počet nově postavených soukromých bytů z důvodu nejen přímého vytěsnění soukromých investic, ale také z důvodu zvýšení počtu jednočlenných domácností a saturace uměle vytvořené poptávky; tato hypotéza byla empiricky potvrzena například Sinai a Waldfogel (2005), kteří ukazují, ţe výstavba 100 podporovaných bytů v USA vedla fakticky z důvodu sníţení velikosti průměrné domácnosti a umělému zvýšení počtu domácností k posílení bytového fondu pouze o 30 bytů. Ellen a O Flaherty (2007) ukázali, ţe vedle regulace nájemného či jiţ zmíněné výstavby státem podporovaných bytů i příspěvek na bydlení (rent voucher) sniţuje očekávanou velikost domácnosti v New Yorku z 1,94 na 1,70; jen v New Yorku tak existence a alokace příspěvku na bydlení zvyšuje uměle poptávku po malých bytech o přibliţně bytů. Negativní efekt zvýšení finanční dostupnosti bydlení na pro-rodinné a reprodukční chování mladých lidí potvrzuje ostatně i zjištění, ţe mladí lidé, kteří díky vyššímu socioekonomickému postavení či vyššímu socioekonomickému postavení jejich rodičů nemají problém s finanční dostupností bydlení, odkládají zaloţení rodiny mnohem déle neţ mladí lidé s niţším socioekonomickým postavením; vyšší úroveň materiálního bohatství a potaţmo vyšší finanční dostupnost bydlení zvyšuje věk utvoření prvního stabilního partnerství a rodičovství (Wiik 2008). Obecné zvýšení finanční dostupnosti bydlení mladých lidí by tak mohlo mít i zcela opačný efekt neţ očekávané posílení pro-rodinného a reprodukčního chování! 7 Jak uvádí Ellen, OFlaherty (2007, 391): Jestliţe bude bydlení menších domácností snadnější, lidé tak učiní. 10

11 Negativní vliv státní sociální politiky na pro-rodinné chování prokázala i v českém prostředí Hamplová ed. (2007). Spojení příjmů obou partnerů (tedy vytvoření rodiny či souţití) totiţ systém státní sociální podpory penalizuje; a to jiţ tím, ţe pro větší rodiny zpravidla předpokládá úspory z rozsahu (sdílení fixních nákladů) a tudíţ na osobu domácnosti vypočítává niţší sociální dávku (například příspěvek na bydlení). Moderní formy kohabitace (souţití) a nemanţelského rodičovství jsou v českém prostředí spíše důsledkem státní sociální politiky zvýhodňující neúplné rodiny neţ důsledkem vývoje kulturních norem a preferencí občanů (Hamplová ed. 2007). Podobně paradoxní, jako v případě vazby mezi bytovou politikou zaměřenou na zvýšení finanční dostupnosti bydlení a pro-rodinným jednáním, jsou i výsledky studií zabývajících se zvýšením fyzické dostupnosti bydlení v rodinných domech na jednu stranu existuje celá škála prací vztahujících se převáţně k situaci v USA 8 o pozitivním vlivu zvýšené nabídky bydlení v rodinných domech na pro-rodinné chování mladých lidí, na stranu druhou existují práce poukazující na izolaci rodin v rodinných domech lokalizovaných v suburbiích a zvýšené nároky na údrţbu a úklid domu pro rodinné příslušníky, které vedou k většímu stresu, tenzím a rozpadům rodiny. V neposlední řadě paradoxní jsou i výsledky studií týkajících se vlivu veřejné podpory na pořízení vlastnického bydlení investice do vlastního bydlení můţe partnery sblíţit společným závazkem, ale prvky rizika s ní související mohou, na druhou stranu, partnerský vztah destabilizovat a vést k rozpadu rodiny. Lauster (2008) tak uzavírá, ţe vliv bytových politik na pro-rodinné jednání je jednak kulturně podmíněný (daný sociálními normami a očekáváními v jednotlivých societách) a jednak ani v rámci jedné kultury není univerzální zatímco pro některé mladé páry může vést daná politika k založení rodiny, pro jiné naopak k jejímu rozpadu či odkladu založení rodiny. Na konkrétním kulturním prostředí Švédska přitom empiricky prokázal, ţe zvýšení finanční dostupnosti bydlení spíše vede k posílení stability souţití (manţelského svazku), a to, coţ je velmi důleţité v kontextu hlavního cíle této práce, zejména v případě zvýšení finanční dostupnosti nájemního bydlení (pro vlastnické bydlení se ukázal tento vztah slabší). Přirozeně, jak poukazují mnozí sociologové či sociální antropologové, mezi různými kulturními prostředími nadále zůstávají významné rozdíly v kariérách bydlení (i ţivotních drahách obecně) čas a způsob odchodu z domácnosti rodičů, osamostatnění se, jsou stále do velké míry dány tradicí a historií kultury, ve které se mladí lidé pohybují, včetně historie daného reţimu státu blahobytu (Newman, Aptekar 2007), historie utváření a síly rodinných vazeb (Reher 1998). V Evropě je patrné rozdělení demografického chování tzv. osou severjih, které je do velké míry dané právě rozdílnou silou (vlivem) mezigenerační výměny kulturních a hodnotových vzorců. Tyto rozdíly není moţné marginalizovat a stejně tak ani není vhodné do nich jakýmkoliv zásadnějším způsobem zasahovat jedná se o vývoj specifických, unikátních kulturních vzorců etnik a národů, jejichţ potlačení (či manipulace) by mohla vést k tragickým vyvrcholením. Jak také ukázal výše uvedený přehled, státní intervence v oblasti bytové politiky zvyšující finanční dostupnost bydlení můžou i nemusí vést k větší stabilitě rodinných vztahů a motivaci k pro-rodinnému, reprodukčnímu chování; jejich efektivita může být i relativně nízká (vzhledem k vynaloženým veřejným prostředkům). Forma nastavení případné podpory je tak zcela zásadní pro úspěšné naplnění jejích cílů. 8 Nikoliv výhradně v USA, například ve Finsku tento vztah prokázal Kulu a Vikat (2007). 11

12 Pronatalitní (propopulační) politika Jiným způsobem, jak je moţné podpořit reprodukční chování mladých lidí, je i obecnější pronatalitní (propopulační) politika státu. Tradiční důvody těchto politik byly nacionalistické nebo náboţenské. Podpora porodnosti z nacionalistických důvodů byla vedena snahou větším počtem dětí zvětšit význam a sílu národa ve světě (v případě nízké porodnosti bránit postupnému zániku národa). Podpora porodnosti z náboţenských důvodů byla vedena snahou naplnit náboţenské povinnosti (ploďte se a množte se ). Toto byly hlavní argumenty propopulačních politik v období mezi válkami, a to zvláště ve fašistických zemích, do jisté míry i v SSSR. Oba tradiční důvody pro státní podporu porodnosti i nástroje k jejich prosazení (ceny pro zaslouţilé matky, zvláštní daně pro bezdětné, zpřísnění potratové politiky, omezování antikoncepce a jiné) jsou díky historickým okolnostem dnes jiţ zdiskreditované. Dnešní mainstreamoví evropští politici aţ na výjimky výše uvedené argumenty nepouţívají a také nenavrhují podobné typy nástrojů (Bernardi 2005). 9 Ideologické spojení pronatalitních politik s praxí totalitních reţimů v 1. polovině 20. století vedlo k prudkému odklonu od těchto politik v poválečném období. Kromě ideologických důvodů byly ještě dva důvody technické. Během poválečného baby boomu byla porodnost vysoká, takţe nebyla potřeba ji podporovat. Následný pokles porodnosti se ve věkovém sloţení obyvatel neprojeví hned i dlouhá doba nízké porodnosti zprvu neznamená váţné problémy, protoţe se nedostatek dětí hned nepromítne do úbytku ekonomicky aktivní populace. Naopak, aţ do 70. let přibývalo ekonomicky aktivních lidí díky přílivu dětí narozených v dobách poválečného baby boomu (Caldwell et al. 2002). Vlády mají tendenci nereagovat na problémy, které nejsou bezprostřední. První politická reakce na nízkou porodnost byla zaznamenána aţ v roce 1983, kdy z popudu Francie přijal Evropský parlament rezoluci vyjadřující potřebu zabývat se populačními trendy (Gauthier 1993: 149, in Caldwell et al. 2002); později v souvislosti s prohlubováním demografických problémů se diskuse kolem pronatalitní politiky států vrátila zpět na pořad dne. 10 V poválečném období byla v praxi vyzkoušena celá řada propopulačních politik, především ve Francii a v zemích bývalého komunistického bloku. Tyto politiky zahrnují porodné, rodinné a dětské přídavky, placená mateřská a rodičovská dovolená, placená péče o nemocné dítě, daňové úlevy pro rodiče dětí, daňové úlevy pro lidi pečující o děti (nejen nutně rodiče), dotovaná zařízení péče o malé děti, právo na flexibilní pracovní dobu matek s malými dětmi, povinnost zaměstnavatele drţet místo matce na mateřské dovolené, rekvalifikační programy pro matky vracející se do práce z mateřské dovolené, příspěvky na bydlení pro rodiny s dětmi a příspěvky na vzdělávání dětí (Caldwell at al.2002, 10). Caldwell et al. (2002) došli při bliţší analýze poválečných pronatalitních politik ke třem závěrům: 9 Demokratické vlády v předválečném období také zaváděly politiky, které měly pronatalitní efekty, ale u nich není moţné říci, jestli jejich hlavním záměrem bylo zvýšit porodnost nebo zlepšit sociální postavení znevýhodněných rodin (Caldwell et al 2002). 10 Pronatalitní politiky jsou obecně zaměřeny na zvýšení porodnosti. To není jediný parametr demografického chování, který se mohou vlády snaţit politikami ovlivnit. Problémy ve společnosti nezpůsobuje samotný niţší počet narozených, ale především nepříznivá struktura populace podle věku, přesněji její stárnutí. Na budoucí věkovou strukturu společnosti mají vliv historicky zděděná věková struktura, úmrtnost, porodnost, a migrace (Lutz, Skirbekk 2005). Zděděnou věkovou strukturu nemohou politiky nijak ovlivnit. Úmrtnost lze ovlivnit, ale společensky akceptovatelné jsou jen politiky, které sniţují úmrtnost, zvyšují délku ţivota, a tudíţ přispívají ke zvětšování problému se stárnutím populace. Fakticky tedy lze problém stárnutí populace omezit jenom politikami zvětšujícími imigraci a politikami podporujícími porodnost. 12

13 1) efektivita pronatalitních politik je sporná; státy komunistického bloku dávaly na propopulační politiky relativně nejvyšší částky z veřejných rozpočtů a stejně nebyly počty dětí nikterak vysoké; 2) lze těţko rozlišit, co jsou sociální politiky a co jsou propopulační politiky. Jednotlivé politiky mají často sociální cíl a propopulační efekty jsou jenom jejich byproduct ; 3) finanční prostředky na propopulační politiky mají tendenci se sniţovat, protoţe státy obecně omezují veřejné výdaje. Obecně se soudí, že efektivita pronatalitních politik je velmi nízká (Berelson 1974: 788, Council of Europe 1978: , Cliquet 1991: , Gauthier 1991: 30, vše in Caldwell et al 2002). Za protipříklad smysluplnosti pronatalitních politik jsou dávány anglosaské země, kde je takových politik minimum, ale porodnost není nejniţší. Pozitivní efekt propopulačních politik na porodnost v bývalých komunistických zemích se povaţuje za zřejmý, ale zpravidla dlouhodobě neudrţitelný (Frejka 1980: 87, Monnier 1990: , vše in Caldwell 2002). Některé studie analyzující situaci v demokratických zemích se snaţí dokázat pozitivní efekt propopulačních politik; efekt je v kaţdém případě však relativně malý. To platilo pro situaci ve Francii (Hohn 1988: , in Caldwell 2002), ve Švédsku (Hoem and Hoem 1996: 15-16, in Caldwell 2002), Itálii (Boccuzzo et al. 2008) nebo v Austraílii (Lun nand Wilson 2008, in Gauthier, Philipov 2008). Některé studie dokládají schopnost pronatalitních politik zvětšit počet narozených dětí, ale upozorňují na vysoké náklady s tím spojené (Kim 2007, Milligan 2002, in Gauthier, Philipov 2008). Politiky tedy mohou být v některých případech účinné, ale z hlediska nákladů do nich vloţených nejsou efektivní. Problém nízké účinnosti, respektive dlouhodobé neudržitelnosti, pronatalitních politik je způsoben do jisté míry i tím, že existuje vždy celá kombinace faktorů, která vede lidi k rozhodnutí mít nebo nemít děti. Kaţdá z pronatalitních politik, která se soustřeďuje na jediný aspekt v rozhodování lidí (např. pracovní trh), má omezenou účinnost, protoţe ostatní faktory mají tendenci vracet situaci do původního (normálního) stavu. Většina efektů je proto krátkodobých (Gauthier 2007), případně politiky působí jen na některé skupiny obyvatel například lidi s niţším vzděláním (Boccuzzo et al 2008). Časté jsou případy, ţe politiky ovlivní fertilitu lidí, kteří uţ chtěli děti mít, takţe ve svém důsledku změní místo celkového počtu narozených dětí jenom načasování doby jejich narození. Účinnost propopulačních politik velmi ovlivňuje to, zda jsou stabilní a pro jejich potenciální cílové skupiny předvídatelné. Jak upozorňují Rindfuss a Brauner-Otto (2008) při rozhodování o narození dítěte nejde jen o samotné narození dítěte, ale především o budoucí péči o dítě po narození. Jde o plánování budoucnosti v horizontu mnoha let, proto je stabilita přijatých opatření na léta dopředu důleţitým parametrem v rozhodování rodin. Existují určité pronatalitní politiky, které byly zatím uvaţovány pouze v teoretické rovině. Skirbekk, Kohler a Prskawetz (2004) analyzovali efekt věku v době ukončení školní docházky na věk při narození prvního dítěte. Dospěli k závěru, ţe čím niţší je věk při dokončení studia, tím dříve mají lidé děti. To platí i tehdy, porovnávají-li se jen lidé se stejným stupněm vzdělání, a dokonce i v případě, ţe jsou srovnáváni spoluţáci různého věku absolvující školu ke stejném datu. Věk při narození prvního dítěte je tak nejenom funkcí samotného biologického věku, ale i funkcí sociálního věku, daného dokončením vzdělávání. Lutz a Skirbekk (2005) proto doporučují uvaţovat o sníţení věku, ve kterém lidé ukončí svoje vzdělání. To je moţné udělat buď zahájením studia dříve (dřívější nástup do základní školy), zkrácením celkové doby studia při zachování jeho kvality, nebo zpřísněním podmínek pro studenty, kteří studují déle, neţ je obvyklé. Existuje několik návrhů jdoucích tímto směrem 13

14 např. návrh německých průmyslníků (!) na sníţení věku nástupu do základní školy (Lenzen 2003 in Lutz a Skirbekk 2005). Lutz a Skirbekk (2005) modelovali hypotetický efekt sníţení věku ukončení školní docházky demografickou strukturu. Modelování prokázalo významný potenciální vliv tohoto opatření i při zachování stejné úrovně úhrnné plodnosti (lidé mají stejné celkové počty dětí, ale protoţe je mají dřív, generace se vystřídají za kratší dobu, tudíţ společnost stárne pomaleji). Další z takových potenciálních politik by mohla spočívat ve vyuţití efektu tikajících biologických hodin. Průměrný věk matek při narození prvního dítěte se postupem času posunul za hranice, které jsou optimální z hlediska biologického. Část potenciálních matek si to uvědomuje, coţ vytváří tlak na alespoň další nezvyšování jiţ tak z biologického pohledu vysokého věku matek při prvním porodu (Rindfuss a Brauner-Otto 2008). Tento typ pronatalitní politiky by mohl spočívat v šíření informací o rizicích rození dětí ve vyšším věku. Obecné nástroje bytové politiky vyspělých zemích na zvýšení finanční dostupnosti nájemního bydlení I přes skutečnost, ţe intervence bytové politiky zaměřené na zvýšení finanční dostupnosti bydlení pro mladé lidi nemusí nutně vést k posílení pro-rodinného a reprodukčního jednání, výše uvedený přehled ukázal, ţe opatření v této oblasti by přece jen mohly mít větší efektivitu neţ obecnější pronatalitní politiky státu. Bydlení představuje často hlavní bariéru na cestě k zaloţení vlastní rodiny - a tak přesto, ţe zvýšení finanční dostupnosti bydlení mladým lidem obecně můţe paradoxně u mnohých z nich vést k odloţení zaloţení rodiny a zvýšení počtu jednočlenných domácností (či neúplných rodin s dětmi), je-li tato intervence vhodně a správně zacílena, pak by mohla být efektivnější neţ obecně draţší pronatalitní politika státu. V segmentu nájemního bydlení by mohly mít dle dostupných pramenů na odkládání porodů do vyššího věku (s výše uvedeným omezením efektu a kulturní podmíněnosti) vliv vysoké nájmy, malá výše příspěvků na nájemné, neexistence regulace zvyšování nájemného, nejistota ohledně délky nájmu či neexistence daňové podpory nájemního bydlení (Aasve et al. 2007, Haffner 2002, Haffner and Oxley 1999, Stephens 2000, 2003, Holdsworth and Solda 2002, vše in Rindfuss a Brauner-Otto 2008). V evropských zemích má bytová politika se zaměřením na mladé lidi obecně několik podobných rysů. Prvním je, ţe přes deklarace o důleţitosti této cílové skupiny většinou absentují konkrétní na ni přímo zacílené nástroje podpory, vynecháme-li programy zaměřené na mladé lidi bez domova. O podporu se tak dělí v soutěţi s jinými skupinami, zejména pak se všemi typy nízko-příjmových domácností. Platí také, ţe lokální systém podpory je často provázán se státní a regionální úrovní, takţe obce většinou hrají jen roli administrátorů programů schválených na vyšších úrovních. Obce převáţně poskytují sluţby jako pomoc při hledání přiměřeného bydlení, finanční poradenství (např. sestavování měsíčního rozpočtu) či mediaci sporů mezi nájemníky a pronajímateli. Jsou si vědomy toho, ţe mladí nájemníci jsou pronajímateli vnímáni často jako riziková skupina, takţe se snaţí dát pronajímatelům různé typy záruk. V následující části uvedeme přehled základních forem veřejné podpory v oblasti nájemního bydlení, jejich klasifikaci i obecnější hodnocení vzájemným srovnáním; tento přehled je nutný pro bliţší popis nástrojů směřujících ke zvýšení stability a finanční dostupnosti nájemního bydlení specificky pro mladé lidi a mladé rodiny uvedený v další kapitole. 14

15 Podporu nabídky v oblasti nájemního bydlení tvoří zejména podpora směřující k výstavbě veřejně podporovaných nájemních bytů, v mnoha zemích nazývaných ne zcela přesně sociální bydlení. Sociálním bydlením rozumíme zpravidla neziskové nájemní bydlení, kde uplatňovaná výše nájemného se díky veřejné podpoře nachází pod úrovní trţního nájemného (je tedy určitým způsobem regulována, zpravidla na nákladové úrovni), a které je přidělováno přednostně domácnostem, jeţ by si nemohly z důvodu své příjmové, sociální či zdravotní situace pořídit bydlení na volném trhu (Lux (ed.) 2002, Lux et al. 2004). Provozovatelem sociálních bytů můţe být veřejný sektor (obce, stát), neziskové organizace (bytové asociace, bytová druţstva) nebo výjimečně za splnění určitých podmínek téţ soukromí pronajímatelé (Boelhouwer, van der Heijden 1992, Priemus 1997, Donner 2000 a další). Do segmentu sociálního bydlení se tak, teoreticky, řadí státní a obecní nájemní byty (včetně chráněných bytů, bytů na půl cesty, azylových bytů, bytů pro matky s dětmi, bytů v domech s pečovatelskou sluţbou a další), byty ve vlastnictví neziskových organizací (opět včetně azylových bytů, ubytoven pro bezdomovce, azylových bytů a jiné) a, za určitých okolností, téţ byty bytových druţstev či vybrané byty soukromých pronajímatelů. Sektor sociálního bydlení bychom našli v téměř všech starých členských zemích Evropské unie, přičemţ zastoupení sociálního bydlení na bytovém fondu stejně jako systém jeho fungování se významně mezi jednotlivými zeměmi liší (podrobnější popis lze nalézt v Lux (ed.) 2002, ale také v mnoha jiných studiích, ze kterých autoři zmíněné reference čerpali). Veřejná podpora má ponejvíce charakter přímé veřejné podpory při výstavbě sociálních bytů, a to formou úrokových dotací, kvalifikovaných úvěrů nebo nevratných grantů rozdělovaných provozovatelům sociálních bytů; méně často téţ formu podpory provozu sociálního bydlení, tedy provozních dotací vypočítaných jako rozdíl od vybraného nájemného a provozních nákladů (tato forma podpory se vyskytuje zejména v zemích, kde je výše nájemného v sociálním bydlení odvislá od výše příjmu nájemníka a nikoliv od hodnoty či nákladů výstavby bytu, jako například v Portugalsku, Irsku, Kanadě či Belgii). Je velmi časté, ţe veřejná podpora kryje pouze část celkových nákladů výstavby sociálního bytu a ţe se kombinují různé formy veřejné podpory (například doplnění o podporu ze strany obce, která můţe zpravidla nabídnout pozemek pro výstavbu bytů zdarma). Nájemné v sociálních bytech je regulováno zákonem či dle konkrétní projektové dohody mezi státem a provozovatelem sociálního bydlení; zpravidla je nájemné určeno ve výši tzv. nákladového nájemného, tj. nájemného kryjícího náklady na výstavbu (pořízení) i provoz sociálního bydlení po odečtu případných veřejných subvencí a podpor, nebo je určeno ve vztahu k příjmu domácnosti (tzv. k příjmu vztaţené nájemné). Vývoj nájemného v čase je zpravidla indexován k vývoji nákladů (inflace, index cen stavebních prací) nebo můţe, jako v případě originálního a ojedinělého systému přechodného sociálního bydlení v Německu, být nájemné zvyšováno razantněji s cílem po určité době (například po 10 letech) dosáhnout trţního nájemného. Byty jsou alokovány prioritně mezi potřebné skupiny domácností, zejména pak v závislosti na výši příjmu domácnosti; v některých zemích jsou tyto skupiny explicitně definovány nebo je definována maximální výše příjmu domácnosti pro moţnost ţádat o přidělení bytu (Velká Británie, Francie, Německo a jiné), v jiných ţádná centrální omezení alokace bytů neexistují, jakkoliv jsou priority implicitně pomocí různých bodovacích systémů uplatňovány v praxi přímo lokálními správci a vlastníky sociálních bytů (neziskovými organizacemi či obcemi; Švédsko, Nizozemí). Prioritní skupinu při přidělování sociálních bytů tvoří bezdomovci a domácnosti s nízkými příjmy; v rámci druhé skupiny pak zejména mladé rodiny s dětmi (úplné i neúplné), domácnosti s handicapovanými členy, domácnosti imigrantů a domácnosti starobních důchodců. Naopak svobodní mladí lidé či nesezdané páry mladých lidí mají zpravidla omezené moţnosti pro získání sociálního bydlení. Ve většině systémů sociálního 15

16 bydlení tak existuje velmi významný rozdíl v postavení mladých lidí bez dětí a mladých rodin s dětmi zatímco mladé rodiny s dětmi tvoří jednu z prioritních skupin při přidělování sociálního bydlení, svobodní mladí lidé či nesezdané páry naopak skupinu relativně nejméně upřednostňovanou. Podporu poptávky v oblasti nájemního bydlení představuje zejména příspěvek na bydlení (na nájemné), který minimálně od 90. let minulého století přestal být nahlíţen pouze jako jedna z dávek státní sociální podpory, ale jako jeden z pilířů bytové politiky; z toho důvodu je nastavení příspěvku v některých zemích v kompetenci resortů odpovědných za bytovou a nikoliv sociální politiku (Francie, Velká Británie). Příspěvek na bydlení je příjmově testovanou dávkou, jejíţ cílem je zvýšit finanční dostupnost bydlení prostřednictvím zvýšení příjmů a koupěschopnosti domácností, přičemţ vyuţití není omezeno pouze na sociální bydlení, ale je také, či především, poskytován domácnostem, které ţijí v soukromém nájemním bydlení. Ve starých členských zemích EU byl příspěvek zaváděn postupně od 60. let minulého století (Německo), ponejvíce pak v 70. letech minulého století (Velká Británie, Francie a jiní). Z terminologického hlediska lze rozlišit příspěvky na bydlení a příspěvky na nájemné; v mnohých zemích totiţ je příspěvek poskytován pouze domácnostem ţijícím v nájemním bydlení a nikoliv domácnostem ţijícím ve vlastním bydlení. Principem nástroje je zpravidla poskytnout oprávněné domácnosti příspěvek kryjící rozdíl mezi skutečným zatíţením výdaji na bydlení (podílem výdajů na bydlení na příjmu domácnosti) a normativně určeným maximálním zatíţením výdaji na bydlení, přičemţ i skutečné výdaje na bydlení započítávané do výše příspěvku podléhají určitým normativům přiměřenosti (velikost bytu by měla být odpovídající velikosti domácnosti a nájemné by mělo odpovídat výši nájemného v průměrně atraktivním bydlení v dané obci). Příspěvek na bydlení je poskytován buď výhradně ze státního rozpočtu, nebo je spolufinancován z obecních rozpočtů. Při výpočtu výše příspěvku na bydlení v zemích EU se zohledňují zpravidla tři základní faktory (v některých zemích pouze některé z nich): příjmy, výdaje na nájemné/bydlení a počet osob domácnosti (někdy téţ celková obytná plocha bytu nebo počet obytných místností bytu nebo domu, v němţ domácnost ţije). Příjmy vstupující do výpočtu příspěvku jsou často očišťovány o nejrůznější odčitatelné poloţky. V německém modelu se od celkových příjmů odčítají, například, přídavky na děti, nezdanitelné částky určené specifickým skupinám osob, v určitém rozsahu náklady na zajištění zákonné vyţivovací povinnosti; příjmy jsou dále sníţeny o paušální částku, jejíţ základní výše činí 6 %, maximální 30 %, z příjmů. Ve Finsku jsou do základu pro výpočet příspěvku zahrnuty všechny příjmy domácnosti včetně transferů, ve Velké Británii celkové týdenní příjmy včetně všech sociálních transferů sníţené o odčitatelné poloţky zohledňující sloţení a velikost domácnosti. Rovněţ do výdajů se v různých systémech zahrnují různé poloţky. Například v Německu je to čistý nájem a náklady na spotřebu studené vody, na odpad a společné osvětlení. Ve Finsku se do výdajů na bydlení vedle čistého nájemného započítávají i výdaje na topení a spotřebu vody pro domácnosti; naopak ve Velké Británii se do výdajů domácností na bydlení započítává pouze čisté nájemné, většina výdajů za sluţby je vyloučena. Některé modely příspěvku berou v úvahu i výši majetku domácnosti, kvalitu a stáří bytového fondu, typ rodiny (úplná, neúplná, s dětmi, bezdětná) nebo fázi ţivotního cyklu (důchodce, student). Z hlediska logiky fungování příspěvku lze odlišit kontinentální a britský model. Kontinentální model se vztahuje k zemím jako Finsko, Německo, Holandsko, tj. zemím kontinentální 16

17 Evropy, v jejichţ systémech lze nalézt určité společné principy, které se výrazněji odlišují od zásad, na kterých je postaven britský příspěvek na nájemné. Kontinentální model příspěvku na bydlení (nájemné) je postaven na následujících třech principech: a) princip minimálních nákladů neznamená v zásadě nic jiného neţ to, ţe příspěvek nikdy nepokrývá výdaje domácnosti na bydlení v plné výši, ale část z nich si domácnost hradí z vlastních zdrojů. V případě, ţe nemá ţádný vlastní příjem, ze kterého by tak mohla činit, je odkázána na dávky sociální pomoci. b) princip marginálních nákladů říká, ţe s růstem výše výdajů domácností na bydlení roste také míra participace domácností na úhradě těchto nákladů. Jinými slovy, přestěhuje-li se domácnost do kvalitnějšího či většího bytu, za který platí vyšší nájemné, není jí toto zvýšení nájemného plně hrazeno příspěvkem, ale sama si hradí stále větší část takto rostoucích nákladů na bydlení. Domácnosti by tak měly být motivovány k vyhledávání jejich moţnostem přiměřenějšího bydlení. K naplnění principu marginálních nákladů slouţí institut tzv. maximálního nájemného, coţ je s ohledem na velikost domácnosti a lokalitu, ve které domácnost ţije, tarifně stanovená maximální výše nájemného. Rozdíl mezi výší skutečně placeného a tarifně stanoveného maximálního nájemného vůbec nevstupuje do výpočtu výše příspěvku, hradí jej plně samotná domácnost. c) princip normativní míry zatížení normativní míra zatíţení udává, jakou minimální část ze svých příjmů musí domácnost vynaloţit na úhradu svých výdajů na bydlení (zpravidla se uvádí v procentech). Je obvykle stanovena s ohledem na výši příjmů, velikost domácnosti a výši výdajů na bydlení (s růstem příjmů obvykle roste nebo zůstává na stejné úrovni, s růstem výdajů roste, s rostoucím počtem členů naopak obvykle klesá). Britský model příspěvku na nájemné má oproti kontinentálnímu některá specifika. Prvním z nich je absence principu minimálních nákladů. Pokud příjem britské domácnosti nedosahuje minimální úrovně (ţivotního minima), jsou její výdaje na nájemné plně hrazeny příspěvkem. V kontinentálních modelech si domácnost vţdy určitou minimální část výdajů na bydlení hradí sama. Do roku 1996 v britském systému neplatil ani princip marginálních nákladů. Znamenalo to, ţe kaţdé zvýšení nájemného bylo při konstantních příjmech domácnosti plně kryto zvýšením příspěvku. I dnes se však omezení dotýká pouze nájemného v soukromém nájemním sektoru (nikoliv sektoru sociálního bydlení, kde je růst nájemného zpravidla stále plně kompenzován růstem příspěvku). Logika britského modelu je následující: pokud je domácnost bez jakýchkoliv příjmů (resp. má příjmy do výše ţivotního minima), pak příspěvek hradí celé nájemné a domácnost na nájemné neplatí nic; jakmile se však příjem zvýší nad hranici ţivotního minima, byť jen o malou část, výše příspěvku prudce klesá vysokou mírou regrese (65 %). Jinými slovy, jakmile příjmy domácnosti překročí úroveň ţivotního minima, z kaţdé další vydělané libry musí domácnost vynaloţit 65 pencí na úhradu výdajů na nájemné. Takto rychlý pokles výše příspěvku můţe vést k tomu, ţe domácnosti nejsou dostatečně motivovány usilovat o dosaţení vyššího příjmu (situace známá jako tzv. past chudoby, poverty trap). Další podrobnosti k různým systémům příspěvků na bydlení lze nalézt v Lux ed. (2002) a Kemp ed. (2007). Obecně se uvádí, ţe veřejná podpora nabídky (výstavba a provoz sociálních nájemních bytů) má v relaci k veřejné podpoře poptávky (příspěvek na nájemné) v oblasti nájemního bydlení tyto komparativní výhody (Maclennan 1982, Fallis 1985, Barlow, Duncan 1994, Laferrére, Le Blanc 2004, Oxley, Smith 1996, Wilcox, Meen 1995; Boelhouwer, Van der Heijden 1992): 17

18 v některých případech můţe stát (obec) reagovat na očekávané změny v budoucnu nebo i aktuální náhlý deficit v oblasti bydlení formou podpory nabídky flexibilněji neţ trh, a to jednoduše proto, ţe budoucí rizika lze obtíţně odhadnout a v případě dlouhodobé bytové výstavby v oblasti nájemního bydlení jsou rizika soukromých investorů relativně vysoká; v některých případech můţe být nabídka nájemního bydlení omezená a rozdíl mezi koupěschopností populace a náklady bytové výstavby tak výrazný (například z důvodu ekonomických krizí či regionálně vymezených ekonomických problémů na straně jedné a světových cen stavebních materiálů na straně druhé), ţe bez podpory nabídky by nedošlo ani k bytové výstavbě ani k zajištění bydlení pro příjmově či sociálně slabé domácnosti; stát (obec) má moţnost relativně rychle zajistit nízké náklady bytové výstavby, například v podobě poskytnutí pozemku pro výstavbu zdarma či pomocí dotačních titulů z oblasti podpory nabídky; přímá podpora bytové výstavby přímým způsobem zvyšuje nabídku bydlení na trhu a tak přímo vytváří tlak na sníţení (stagnaci) nájemného v soukromém sektoru; jestliţe cenová elasticita nabídky na trhu bydlení je nízká (přičemţ je prokazatelně nízká minimálně v krátkém období), pak volný trh odpoví na náhlé poptávkové šoky v podobě zvýšení nájemného; na rozdíl od soukromých pronajímatelů však provozovatelé sociálních bytů (tedy bytů postavených s veřejnou podporou v oblasti nájemního bydlení) této neefektivity nezneuţijí k náhlému zvýšení nájemného, tedy k realizaci ekonomického (tedy vyššího neţ normálního) zisku plynoucího z krátkodobého nedostatku; často uváděný efekt vytěsnění (crowding out effect) soukromých investic investicemi veřejnými je zřejmě v oblasti poskytování bydlení pro příjmově slabší a sociálně potřebné domácnosti velmi slabý, protoţe soukromý sektor nemá velký zájem o pronajímání kvalitativně standardního (tedy zdravotně nezávadného, sociálně nevyloučeného a hygienickým normám odpovídajícího) bydlení rizikové skupině uţivatelů, a to často ani v případě, ţe by tyto domácnosti mohly vyuţít podporu poptávky (příspěvek na bydlení). Podpora nabídky v oblasti nájemního bydlení je naopak často spojována s následujícími komparativními nevýhodami: vysoká pravděpodobnost nízké efektivnosti při přidělování veřejně podporovaných nájemních (dále sociálních) bytů, zejména z důvodů, ţe provozovatelé sociálních bytů (například obce řízené politickou reprezentací) mohou upřednostňovat určitou skupinu obyvatel a přidělování samotné můţe být svázáno s korupcí či klientelismem; nebezpečí nízké efektivnosti programů sociálního bydlení v dlouhém období, jelikoţ zpravidla dochází k situaci, ţe domácnost v průběhu času zvýší svou ţivotní úroveň, ale jednou přidělený sociální byt (včetně nízkého nájemného) není nucena opustit; v případě výstavby celých bytových domů pro účel sociálního bydlení akutní nebezpečí sociálního vyloučení (ghettizace) příjmově slabších a sociálně slabých domácností; výrazné omezení výběru bydlení, jelikoţ příjemce této formy podpory můţe vyuţít jen zpravidla velmi omezený počet nabídnutých sociálních bytů a nenaplní tak plně své preference v oblasti bydlení; vysoká pravděpodobnost nízké efektivity výstavby sociálních bytů z důvodu chybějícího konkurenčního prostředí, zneuţívání veřejných zakázek, předraţování výstavby hrazené z veřejných zdrojů; 18

19 sníţení mobility domácností (včetně pracovní mobility) z důvodu uvěznění domácnosti v přiděleném sociálním bytě a nemoţnosti získat snadno podobný sociální byt v jiném místě; nebezpečí vytvoření umělého nedostatku bytů, jelikoţ se většina domácností snaţí získat výhodné sociální bydlení, a to i v případě, kdy by si mohla dovolit pořídit bydlení na volném trhu; nebezpečí vzniku černého trhu se sociálním bydlením, a to zejména v případech, kdy je rozdíl mezi trţím a sociálním nájemným vysoký. Podpora poptávky je v oblasti nájemního bydlení spojována zejména s následujícími komparativními výhodami: vzhledem k tomu, ţe se jedná o příjmově testovanou dávku, jedná se, minimálně v krátkém období, o efektivní nástroj bytové politiky, který by měl za určitých okolností vést k veřejným úsporám; na rozdíl od administrativního přidělování sociálních bytů poskytování příspěvku na bydlení neomezuje příjemci výběr bydlení (lokality i typu bydlení) a tímto způsobem zvyšuje jeho uţitek ze spotřeby bydlení; vysoká efektivnost podpory (příspěvek je poskytován v závislosti na výši potřeby) a vysoká flexibilita ve výši podpory v případě, ţe se změní situace domácnosti; příspěvek na bydlení přispívá k mobilitě domácností (včetně mobility pracovní), jelikoţ se jedná o přenosnou dávku, o kterou lze ţádat kdekoliv; správně nastavený příspěvek na bydlení stimuluje domácnosti k vyhledání přiměřeného bydlení a tak zabraňuje situaci známé jako nadspotřeba bydlení (tj. například bydlení málo členné domácnosti v příliš prostorném bytě). Nejčastěji uváděné komparativní nevýhody podpory poptávky jsou následující: stimulace poptávky po bydlení prostřednictvím příspěvku na bydlení můţe vést ke zvýšení nájemného, inflačním tlakům, a to z důvodu nízké cenové elasticity nabídky minimálně v krátkém období; standardní nevýhody všech příjmově testovaných dávek jako stigmatizace, osobní deprivace z nutnosti ţádat o dávku v pravidelných intervalech, často téţ byrokracie při vyřizování ţádostí; nikoliv nevýznamné veřejné administrativní náklady (přímé i nepřímé) spojené s výplatou příspěvku; je-li příspěvek na bydlení vyplácen přímo oprávněné domácnosti (a nikoliv pronajímateli), existuje nebezpečí, ţe bude, byť jen částečně, vyuţit i pro jiné formy spotřeby, včetně například pro spotřebu alkoholu či uţívání drog; podobně jako jiné dávky státní sociální podpory můţe i příspěvek na bydlení mít antistimulační efekt na pracovní trh a vést k situaci pasti chudoby ; výhradní orientace na podporu poptávky často vede k akceleraci procesu sociálního vyloučení příjmově slabších domácností v méně kvalitním a periferním bytovém fondu. Již od druhé poloviny 80. let minulého století probíhá v mnoha evropských zemích reforma veřejných podpor v oblasti nájemního bydlení projevující se zejména odklonem od podpory nabídky ve prospěch podpory poptávky. Hlavním explicitně uváděným důvodem těchto změn je snaha o dosažení úspor na straně veřejných výdajů; vedle toho též nespokojenost s výsledky podpory nabídky (zneuţití přidělování sociálních bytů, vznik sociálně vyloučených 19

20 ghett sociálního bydlení). Je nutné však zmínit, ţe tato reforma, jakkoliv na výjimky ve vyspělých zemích téměř univerzální, však dosud neprošla hloubkovým finančním auditem a dosud prováděné cost-benefit analýzy veřejných výdajů nebo jejich efektivnosti opomíjí dodatečné nezamýšlené, ale z hlediska veřejných rozpočtů rovněţ velmi nákladné, konsekvence. Jakkoliv reforma bytové politiky ve prospěch podpory poptávky můţe vést k veřejným úsporám, tyto úspory mohou být realizovány pouze v omezené oblasti (bytové politiky), zatímco v jiných oblastech (sociální politiky) si naopak taková reforma můţe vyţádat výrazné navýšení výdajů. Jak ukazuje i výše zmíněné srovnání, ani jedna z možných orientací podpory (na poptávku či nabídku) není bezproblémová, ideální, optimální; každá z nich má své určité výhody i nevýhody a proto se jeví jako nejvhodnější účelová kombinace obou přístupů (jen masová výstavba sociálních bytů je dnes, zdá se, jiţ zcela opuštěna; a to i z toho důvodu, ţe je jednou z příčin sociální a prostorové segregace). I v oblasti soukromého nájemního bydlení dochází v posledních dekádách k rychlé a výrazné strukturální změně poptávky. Soukromí pronajímatelé se dnes více než dříve zaměřují i na nižší segment trhu, tedy domácnosti dříve bydlící v sektoru sociálního nájemního bydlení. Toto jejich zaměření je podpořeno jednak rostoucím významem příspěvku na nájemné (který se v mnoha vyspělých zemích stal po výše popsaných reformách hlavním nástrojem bytové politiky a umoţnil tak příjmově slabším domácnostem hradit trţní nájemné), ale také inovativními a relativně efektivními neziskovými modely pomoci příjmově slabším domácnostem formou tzv. prostřednictví. Tyto modely, kdy nezisková (či veřejná) organizace zprostředkovává pronájem bytu pro cílovou potřebnou domácnost se soukromým pronajímatelem (za dlouhodobý nájemní poměr získává soukromý pronajímatel zpravidla od dané organizace garanci na platbu nájemného) nebo kdy si tato organizace od soukromých pronajímatelů byty najímá a dále je podnajímá cílovým potřebným domácnostem (a garance platby nájemného je tak implicitní), jsou velmi inspirativní i pro české prostředí. Nástroje bytové politiky vyspělých zemích na zvýšení dostupnosti nájemního bydlení specificky pro mladé lidi/domácnosti Veřejná podpora dostupnosti bydlení mladých lidí, stejně jako výzkum této problematiky, má dva základní rozměry: podpora mladých jednotlivců/bezdětných párů a podpora mladých rodin (kohabitujících párů) s dětmi. Zatímco podpora mladých rodin s dětmi je ve vyspělých zemích zajištěna hlavními transfery sociálních politik (daňové odpočty, přídavky na děti, sociální příspěvky, rodičovské příspěvky, mateřská a jiné) i hlavními pilíři bytových politik (systémem sociálního bydlení a příspěvkem na bydlení), podpora mladých jednotlivců a kohabitujících párů je jednak znatelně niţší a jednak mnohem proměnlivější, strukturovanější a cílená na řešení konkrétních sociálních problémů (odchod z ústavní péče, bezdomovectví, návrat z výkonu trestu, oběti rodinného násilí, imigranti, mladí lidé s mentálním či fyzickým handicapem). Ve většině vyspělých zemích existuje koncepce rodinné politiky a určitá forma, jakkoliv fragmentované, obecnější politiky pro mladé lidi (youth policy) přehled uvádí Williamson (2002). V mnohých zemích také existují formální struktury sdruţující mladé lidi a lobující za jejich zájmy (Finsko, Švédsko a jiné). Existuje konsensus, ţe podpora mladých lidí musí reflektovat skutečnost, ţe rozhodnutí v oblasti bydlení jsou více neţ u kohokoliv jiného provázány s volbou zaměstnání a vzdělání; podpora nerespektující tuto vazbu a nesplňující poţadavky flexibility, které z této vazby nutně vyplývají, pak můţe být neefektivní. 20