Právo sociálního zabezpečení (od roku 1990)

Transkript

1 Právo sociálního zabezpečení (od roku 1990) Etapy vývoje sociální reformy v České republice po roce Etapa sociální reformy probíhala od konce roku 1989 do roku 1992 Politika zaměstnanosti na volném trhu pracovních sil 1991 Pojistné na sociální a zdravotní pojištění Etapa sociální reformy započala po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 Penzijní připojištění se státním příspěvkem 1994 Důchodové pojištění 1995 Státní sociální podpora rodin s dětmi a podpora bydlení Etapa sociální reformy od poloviny roku 1998 souvisí s nástupem sociálnědemokratické vlády a přípravou na vstup České republiky do Evropské unie Veřejné zdravotní pojištění 1997 Evropské služby zaměstnanosti 2004 Inspekce práce 2005 Příprava tzv. malé důchodové reformy parametrické změny od roku Etapa sociální reformy v závislosti na střídání sociálnědemokratické levicověji orientované vlády a demokratické pravicověji orientované vlády po roce 2006 Nemocenské pojištění 2006 Hmotná nouze a sociální služby 2006 Malá důchodová reforma 2010 Velká důchodová reforma 2013, 2016 Zdravotní služby 2013 Pěstounská péče 2013 Systémy sociálního zabezpečení v České republice Pojistné systémy Nepojistné systémy Povinné/ zákonné Stát Zaměstnanec/ZN Zaměstnavatel/ZV Osoba bez zdanitelných příjmů/obzp Zaměstnanec/ZN Zaměstnavatel/ZV Zaměstnavatel/ZV Státní sociální podpora rodin s dětmi/ssp 1995 Pěstounská péče/spod 2013 Zdravotní pojištění 1992 Sociální pojištění 1992 Důchodové/ ZDP 1995 Nemocenské/ ZNP 2006 Politika zaměstnanosti/ ZZ 1991, 2004 Pojištění odpovědnosti za pracovní úraz a nemoc z povolání 1993 Hmotná nouze/hn 2006 Nepovinné/ doplňkové Osoba samostatně výdělečně činná/ OSVČ Sociální služby/socs 2006 Doplňkové penzijní spoření se státním příspěvkem 1994, 2013 Zaměstnanecké penzijní pojištění v Evropské unii 2006 Neziskové organizace Sociální politika a sociální ochrana jednotlivce v České republice Politiku lze obecně chápat jako specifickou společenskou činnost projevující se souborem různých opatření, konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních (stát, samosprávný celek, mezinárodní organizace), kterými je ovlivňována společenská realita v nejšir 5

2 ším slova smyslu (Krebs, V., Sociální politika, 2010, s. 21). Politika znamená činnost zahrnující především rozhodovací procesy, které sledují určité priority nebo cíle, používá určité nástroje a podléhá kontrolním mechanismům. Politika předpokládá určité institucionální a finanční zajištění (Tichý, L. Evropské právo. 1999, s. 595). Sociální politika je politikou, která se primárně orientuje na člověka, na rozvoj a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, na rozvoj jeho osobnosti a kvality života (Krebs, V., Sociální politika, 2010, s. 17). Sociální politika se v moderní společnosti koncentruje na rozvoj sociální sféry jednotlivců a hledá odpovědi na specifické otázky související s postavením osob a jejich blízkých v rámci rodinného prostředí. Sociální politika je vždy specifická v každé zemi a době a je charakterizována určitými společenskými znaky a podle nich ji lze dále členit na rodinnou, bytovou, vzdělávací, zdravotní atd. Sociální politika státu a zaměstnavatelů bezprostředně souvisí s každodenním životem každého občana nebo zaměstnance vycházejíce především z garance práva na život pro každého. Základní lidské právo na život je rozvedeno prostřednictvím garance sociálních práv občanů, přičemž jde o práva občanů jednotlivých států nebo nadnárodních celků na přiměřené hmotné zajištění za pomoci státu. Sociální politika Evropské unie (EU) Sociální politika v zemích Evropské unie (EU) prošla dlouholetým vývojem a v současné době je zcela přirozenou a integrální součástí velmi širokého okruhu činností vzájemné spolupráce. Evropská hospodářská společenství ( EHS) byla původně zřízena čistě jako ekonomická sdružení států na koordinaci výrob a na podporu volného pohybu zboží, kapitálu a lidí. V Jednotném evropském aktu z roku 1986, který poprvé měnil Smlouvu o EHS (1957) bylo poprvé uvedeno, že zástupci smluvních stran jsou odhodlání společně pracovat k podpoře demokracie na základě základních práv přiznaných v ústavách a v zákonech členských států, v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Evropské sociální chartě, zejména svobody, rovnosti a sociální spravedlnosti. Byl tak zdůrazněn základ zásady sociální spravedlnosti a ochrany sociálních práv (Koldinská, K. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, 2007, s. 15). Smlouva o založení Evropské unie (EU) podepsaná v roce 1992 v Maastrichtu tyto principy označila za všeobecné právní principy Evropského hospodářského společenství. V roce 1997 Smlouva o založení Evropského společenství ve znění změn přijatých v Amsterodamu se přihlásila vedle Evropské sociální charty rovněž k Chartě společenství základních sociálních práv pracovníků z roku Základem koncepce ochrany sociálních práv v Evropské unii (EU) a v jejích členských státech jsou tedy následující dokumenty: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Evropská sociální charta z roku 1961 a Charta Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku Společná sociální politika je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod a podle článku 2 Smlouvy ES (1997) bylo úkolem Evropského společenství podporovat vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení s muži a ženami, vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy (Tomeš, I. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 5). Vlastními právními normami byly upravovány jen otázky, které bezprostředně souvisely s volným pohybem pracovníků uvnitř Evropského hospodářského společenství. Respektovány jsou dokumenty Rady Evropy o lidských právech a zásada subsidiarity, kdy především členské státy upravují lidská práva a základní svobody v souladu se svými tradicemi a při respektování všeobecných právních zásad ochrany života a zdraví lidí. Rada Evropy vydala Evropskou sociální chartu v roce 1961 v Turíně, Česká republika ji ratifikovala a vyhlásila ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 14/2000 Sb. m.s. Šlo historicky o první legislativní zakotvení základních sociálních práv. Evropská úmluva o sociální a zdravotní pomoci byla podepsána 11. prosince 1953 a doplnila tak dvě prozatímní dohody z Paříže ze dne 11. prosince 1953, o systémech sociálního zabezpečení ve stáří, invaliditě a při ztrátě živitele a dalších systémech sociálního zabezpečení vycházejících z principů sociálního zabezpečení definovaného již v roce 1952 Úmluvou číslo 102 z roku 1952 Mezinárodní organizací práce (MOP), z anglického International Labour Organisation (ILO), o minimálních standardech sociálního zabezpečení. V Evropě tak byl učiněn základní krok k nahrazení systému dvoustranných bilaterálních smluv o sociálním zabezpečení smlouvou vícestrannou multilaterální (Tomeš, I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, 2007, s. 11). 6

3 Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972) a Evropský zákoník sociálního zabezpečení (1990) převzaly základní koncepci Úmluvy číslo 102 z roku 1952 Mezinárodní organizace práce (MOP), z anglického International Labour Organisation (ILO), o minimálních standardech sociálního zabezpečení. Revidovaná Evropská sociální charta (1996) převzala všechna práva Evropské sociální charty (1961) a dále je rozvedla a konkretizovala (Tomeš, I. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 29). Nařízením 1408/71 doplněným nařízením Rady EHS číslo 574/72 byly zásadně bezprostředně upraveny podmínky pro přiznávání nároků ze sociálního zabezpečení občanům, kteří pracují v jiném členském státě, než kterého jsou občany. Jde o provedení článku 51 Smlouvy EHS zaručujícího volný pohyb pracovních sil a zabezpečení jejich rovného postavení co se nároků ze sociálního zabezpečení týká (Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 43). Nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 883/2004 a prováděcí 987/2009 je revidovala a doplnila pro období budoucí aplikace v zemích Evropské unie a dalších zemí aplikujících společná koordinační pravidla. V roce 1992 se díky přijetí Smlouvy o Evropské unii (EU) stala jedním z hlavních cílů Evropské unie ochrana lidských práv a základních svobod společně s vysokou úrovní zaměstnanosti a sociální ochranou. Pro Českou republiku z toho vyplynula povinnost zaručit sociální práva tak, jak jsou a budou i v budoucnu Evropskou unií vymezena, neboť působí přímo závazně a mají přednost před vnitrostátními zákony. Od 1. května 2004 nabyla účinnosti Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii. Ustanovení o sociální politice jsou základem především dvou právních oblastí a to práva pracovního a práva sociálního zabezpečení (Tichý, L. Evropské právo. 1999, s. 657). V oblasti pracovního práva sleduje zákonodárství Evropské unie především obsahovou harmonizaci (sjednocování) národních právních úprav. Naproti tomu v oblasti práva sociálního zabezpečení nebo sociálního práva má prvotní význam koordinace (spolupráce) vnitrostátních právních řádů. Po roce 1990 došlo k zásadní přestavbě systému sociálních dávek v České a Slovenské federativní republice, konkrétně pak v České republice jako součást celkových změn společenských poměrů. Společenská poptávka po změně sociální politiky vyplynula obecně z reformní atmosféry, v níž bylo možné a žádoucí přicházet s novými řešeními (Průša, L. Alchymie nepojistných sociálních dávek. 2014, str. 105). Sociální reforma v České republice Společně s ekonomickou reformou byla uskutečněna na našem území i reforma sociální. Velice brzy po listopadu 1989 bylo zřejmé, že bude nutno přistoupit k zásadní reformě systému sociálního zabezpečení, přestože byl systém zejména v oblasti zabezpečení rodin s dětmi na velmi dobré úrovni (Štangová, V. Právo sociálního zabezpečení, 2013, str. 29). Důvodem sociální reformy byla především mimořádná finanční náročnost celého stávajícího systému, jeho těžkopádnost a nespravedlnost. Klíčovým bodem sociální reformy se stal v České republice jako ve většině zemí střední a východní Evropy přechod od sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. Průběh sociální reformy v České republice lze rozfázovat do několika základních etap z hlediska časové osy a do několika základních druhů podle reformovaných systémů s ohledem na okruh právních vztahů, kterých se dotkla. Realizace státní sociální politiky v České republice Budou uvedeny nejprve základní informace o mocensko politických aspektech organizačního zabezpečení realizace státní sociální politiky, jejímž cílem je sociální stabilita životních podmínek všech osob, dále bude podán popis vývoje základních věcných řešení vedoucích ke vzniku konkrétní legislativy sociální ochrany v podobě konkretizace a formulace sociální politiky a provedena analýza aktuální situace platné právní úpravy jednotlivých systémů sociálního zabezpečení v České republice. 7

4 Grafické znázornění realizace sociální politiky přes volbu věcného řešení sociální ochrany k platné legislativě jednotlivých systémů sociálního zabezpečení až po její praktickou realizaci příslušnými správními orgány. Členění sociálního zabezpečení vychází zpravidla ze způsobu financování, typu sociální události a s nimi spojených dávek, charakteru účasti osob v daném systému, převažujících principů, na kterých je vybudováno, a řady dalších hledisek. Lze tak třídit jednotlivé systémy sociálního zabezpečení na základní (povinné) a doplňkové (nepovinné) a z jiného hlediska je lze členit na systémy pojistné a nepojistné. (Kostadinovová, I. Komentář k Ústavě a Listině. Komentář článku 28, 29, 30 Listiny. 2005, str. 848). Dávky ze systémů hmotného zajištění občanům poskytované mohou být nárokové (obligatorní) a dobrovolné (fakultativní) s ohledem na podmínky stanové zákony, které musí být splněny, aby na ně mohl vzniknout nárok. Nárok na výplatu konkrétních dávek vzniká ve většině případů až po podání žádosti o podporu a po vydání rozhodnutí příslušného orgánu státní správy o přiznání konkrétní dávky. Dávky lze v obecné rovině dělit na dávky peněžité a věcné především služby zdravotnické a služby sociální péče. V zásadě je nutné v řízeních o přiznání dávek vycházet ze základní zásady veřejného práva, podle které platí, že co není dovoleno, je zakázáno. Postup příslušných správních orgánů vychází při rozhodování o přiznání dávek ze správního řádu, zákona č. 500/2004 Sb., není li ve zvláštní právní úpravě konkrétního systému práva sociálního zabezpečení stanoveno jinak. V některých případech je nutné zcela individuálně posoudit celkovou sociální a majetkovou situaci žadatele o pomoc a uplatňuje se proto institut tzv. správního uvážení, kdy v rámci zákonem stanovených mantinelů úředník sám vybírá nejvhodnější řešení. Optikou správní vědy je správní uvážení rozhodovacím procesem, v němž je podle více či méně určitých kritérií racionálně vybíráno nejméně jedno ze dvou alternativ to nejlepší a nejvhodnější řešení (Mates, P. Správní uvážení. 2013, str. 80). Pojem sociální zabezpečení Pojem sociální zabezpečení byl u nás rozšířen zejména v souvislosti s komunistickými reformami likvidujícími národní pojištění a to v předpisech v letech , tedy v době sovětizace naší společnosti a práva a jde o pojem převzatý z ruštiny (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 28). Organizační zabezpečení oblasti ochrany sociálních práv zaznamenalo po roce 1990 mnoho zásadních změn a zvratů, cest kupředu i zpátky (Průša, L. Alchymie nepojistných sociálních dávek. 2014, s. 139). V letech byly ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí realizovány analytické a koncepční práce směřující k reformě sociální politiky, které vyústily počátkem roku 8

5 1990 do materiálu s názvem Scénář sociální reformy. Oblast sociální politiky byla koncepčně připravena k vlastní realizaci řady nových řešení a mohlo k nim být přistoupeno již v lednu Klíčovou osobností celého procesu je profesor Igor Tomeš, který k problematice realizace povinné sociální solidarity v České republice uvedl, že návrh transformace vycházel z výzkumů, které pro otázky zaměstnanosti vypracoval zejména Milan Horálek, pro otázky rodinné politiky zejména Josef Alan a Věra Haberlová, pro otázky sociálního zabezpečení Jiří Biskup, Bohuslav Jungmann a Jana Klimentová (Průša, L. Alchymie nepojistných sociálních dávek. 2014, str. 105). Vedle toho pracovaly i další pracovní skupiny. Autorství Scénáře sociální reformy a formulace sociální politiky první postkomunistické vlády tak mělo zásadní význam pro pozdější úspěšné vytvoření dávkového systému státní sociální podpory ve vazbě na existenci příjmového modelu českých domácností zpracovaného na Českém statistickém úřadu Ing. Jiřím Dlouhým, který byl spolutvůrcem systému na Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky. Významnou osobností v oblasti reformy systémů pojistných je například Jan Přib věnující se především důchodové reformě. Reformováno bylo rovněž zdravotnictví. V roce 2006 došlo k zásadní koncepční změně právní úpravy nemocenského pojištění zaměstnanců. Právo sociálního zabezpečení lze v současné době v České republice rozčlenit do dvou velkých okruhů právních vztahů založených především na pojistném a nepojistném principu. Systémy pojistné zahrnují především reformu zdravotního pojištění a zdravotnictví, reformu důchodového pojištění, reformu nemocenského pojištění a reformu politiky zaměstnanosti chránící občany před negativními důsledky spojenými s nezaměstnaností. Systémy nepojistné zahrnují především reformu státní sociální podpory rodin s dětmi a podporu bydlení, reformu pomoci v hmotné nouzi a reformu sociální péče a služeb pro osoby zdravotně handicapované. Pojistné systémy hmotné zabezpečení pouze pro účastníky povinného zákonného pojištění (pojištění zdravotní a pojištění sociální nemocenské, důchodové a politika zaměstnanosti) a dobrovolných doplňkových forem připojištění (doplňkové penzijní spoření, úrazové pojištění apod.) (Propadne li někdo sítí pojistného systému tím, že v něm není účasten, nastupuje subsidiární ochrana ze systému státního sociálního zaopatření nepojistného) Nepojistné systémy státní sociální zaopatření jako základ fungování ochrany základních sociálních práv na principu tzv. záchranné sociální sítě (státní sociální podpora rodin s dětmi, pomoc v hmotné nouzi, sociální služby a péče) Pojistné systémy sociálního zabezpečení v České republice Mezi základní povinné pojistné systémy sociálního zabezpečení patří v České republice již tradičně zdravotní pojištění a sociální pojištění (nemocenské pojištění, důchodové pojištění a státní politika zaměstnanosti). K povinným systémům patří rovněž pojištění odpovědnosti zaměstnavatele pro případ jeho odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancům v důsledku utrpěného pracovního úrazu nebo při onemocnění nemocí z povolání. K pojistným systémům povinným lze ještě doplnit dobrovolné doplňkové formy penzijního připojištění a alternativy dobrovolného komerčního pojištění životního, pojištění úrazového nebo například pojištění pro případ pracovní neschopnosti. Rovněž je potřeba uvést alternativu existujícího zaměstnavatelského penzijního systému. V evropských zemích se s existencí takových forem zaměstnavatelského pojištění počítá a můžeme je považovat za znak míry vyspělosti zaměstnavatelské sociální politiky související především s uvědomělostí zaměstnavatelů, kteří svým zaměstnancům zaručují nad rámec zákonem stanovených povinností motivačním způsobem sociální jistoty v rámci tzv. podnikové sociální politiky. Nepojistné systémy sociálního zabezpečení v České republice Mezi základní nepojistné systémy sociálního zabezpečení patří v České republice tradičně státní sociální podpora rodin s dětmi, sociální pomoc osobám v hmotné nouzi a sociální péče a služby pro osoby handicapované. Sociální pojištění a státní sociální zaopatření Sociální právo v současné Evropě zahrnuje jak práva občanů na ochranu, podporu a služby ze zákona s povinností pojistit se (obligatorní část), tak právo požádat veřejnou správu o podporu v hmotné nouzi a služby (fakultativní část). Pojem zastřešující obě části je označován jako sociální ochrana (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 30). Sociální stát neboli stát veřejných sociálních služeb podle Williama Beveridge ( ) z anglického social welfare state usiluje o uspokojení základních potřeb občanů tím, že bojuje proti pěti základním sociálním zlům v moderní společnosti: 1. nevědomost (anglic 9

6 ky ignorance ), 2. nemoc (anglicky disease ), 3. nečinnost (anglicky idleness ), 4. nouzi (anglicky want ) a 5. zanedbanost (anglicky squalor ) prostřednictvím vytvoření systému národního pojištění v roce 1942 ve Velké Británii (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 38). V rámci sociální politiky tak vznikla klasifikace několika základních modelů sociálního státu, které lze srovnávat s ohledem na zapojení role státu, trhu a jednotlivců do nástrojů sociální ochrany před negativními sociálními událostmi. Dánský teoretik sociálního státu Gosta Esping Andersen poukázal v roce 1990 na rozdílnost reálných sociálních států především na základě způsobu převládající míry solidarity a míry přerozdělování finančních prostředků státu a vztahů mezi státem, trhem a rodinou a vytvořil tak tři ideální typy sociálního státu. Jde především o model liberální (tzv. anglo saský model Velká Británie, USA), model sociálně demokratický (tzv. skandinávský model Dánsko, Švédsko, Finsko) a model konzervativní (kontinentální model Německo, Rakousko, Francie, Belgie, Česká republika). Přičemž nejvíce zapojen stát je v modelu sociálně demokratickém, nejméně v modelu liberálním a v systému konzervativním je důraz kladen na propojení systému povinného pojištění odrážejícího spoluúčast ekonomicky aktivních občanů na svém budoucím potencionálním sociálním zajištění (Gøsta Esping Andersen, The Three Worlds of Welfare Capitalism. 2012, str. 18) a systému státního sociálního zaopatření. V době posledních 15 let se z popudu finských myslitelů začíná hovořit o sociální společnosti anglicky welfare society, která nestátními občanskými zpravidla neziskovými soukromoprávními sociálními službami doplňuje veřejnoprávní úsilí sociálního státu (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 39). Právo sociálního zabezpečení základní pojmy Každý moderní stát poskytuje svým občanům ochranu před finančními důsledky různých negativních sociálních událostí, jako jsou například nemoc, úraz, stáří apod. Sociální systém můžeme prakticky charakterizovat podle toho, jaké prvky zabezpečení jsou v něm realizovány a jak se v něm utvářejí finanční a právní vztahy (Tröster, P. Právo sociálního zabezpečení, 2013, str. 77) Základní kategorie, jimiž je určeno postavení člověka v právu jakožto společenském systému, a které jako základní principy tohoto systému vedou k pochopení práva a jeho společenského poslání, jsou kategorie svobody a rovnosti (Knapp, V. Teorie práva. 1995, str. 14). V našem současném právu svobodu a rovnost vyhlašuje a garantuje Listina základních práv a svobod, usnesení č. 2/1993 Sb. v první větě článku 1, kde je řečeno: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. S ohledem na význam právních nástrojů směřujících k vyrovnání faktického nerovného postavení některých subjektů ve společnosti jsou proto upraveny zvláštní podmínky právního vyrovnání jejich faktického nerovného postavení ve společnosti v porovnání s ostatními, kdy důvodem takového nerovného postavení může být jejich nízký příjem, onemocnění, invalidita, péče o děti atd. Základní myšlenkou je zde poznání, že skutečné rovnosti nemůže být dosaženo nikdy, pokud jednotlivci mají odlišné startovací pozice (Štangová, V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. 2010, str. 43). Na poli právní ochrany na trhu práce je tak prostřednictvím právní ochrany garantována rovnost příležitostí, jejímž cílem je rozpoznat rozdíly mezi jednotlivci a následně je pak postavit na stejnou startovací pozici za pomoci pozitivních opatření v podobě zvýhodnění určité skupiny, které není poskytováno zbytkové populaci. Zvýhodnění zahrnují celou škálu aktivit veřejné moci, která aktivně vyhledává a odstraňuje existující nerovnost ve společenských vztazích (Štangová, V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. 2010, str. 44). Konkrétním příkladem je stanovený povinný podíl zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných na trhu práce týkající se zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 25 zaměstnanců podle zákona o zaměstnanosti, zákona č. 435/2004 Sb., v platném znění. Pozůstatek administrativního řízení trhu práce tak vnáší na volný trh pracovních sil zásah ze strany státu, jehož účelem je zvýhodnit na trhu práce osoby zdravotně postižené, neboť jejich startovací pozice ve srovnání se zdravými zájemci o práci není stejná. V každé moderní demokratické společnosti založené především na úctě k lidskému životu se tak vytváří soubor právních pravidel, která pomáhají realizovat právo každého na ochranu zdraví a přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, ve stáří a při ztrátě živitele. Soubor těchto pravidel pak označujeme jako právo sociálního zabezpečení garantované již v ústavě a listině základních práv a svobod, Ústava České republiky, zákon č. 1/1993 Sb.a Listina základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Sociální zabezpečení představuje pro praxi každého jedince alternativu zajištění jeho 10

7 základních životních potřeb spojených s jeho existencí a na něm závislých rodinných příslušníků v případě, že z nějakého důvodu není schopen vydělávat finanční prostředky pro sebe sám a v důsledku toho tak je ohrožen na životě on sám nebo osoby na něm výživově závislé. Důvody jsou většinou na vůli osob nezávislé, a proto se označují jako tzv. sociální události. Historicky se první snahy o legislativní zakotvení základních pravidel hmotného zajištění práce neschopných osob začaly objevovat zejména v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem nebo při onemocněních nemocemi z povolání. V mezinárodním měřítku se obecně rozlišuje několik základních modelů sociálního zabezpečení především podle způsobu jeho financování. Jde především o model liberální, model sociálně demokratický a model konzervativní (Esping Andersen, G. The Three Worlds of Welfare Capitalism.2012, str. 18). Česká republika je tradičně označována jako země se systémem konzervativním nebo též označovaným jako tzv. Bismarcovský model založený na povinné účasti všech ekonomicky aktivních osob v systému důchodového pojištění (Kostadinovová, I. Státověda. 2006, str. 305). Evropská unie / EU V zemích Evropské unie funguje spolupráce mezi příslušnými institucemi realizujícími práva občanů na plnění ze systémů sociálního zabezpečení členských států, pokud v průběhu jejich ekonomicky aktivního života pobývají ve více zemích. Pravidla platí pro zaměstnance, osoby podnikající a pro nezaopatřené rodinné příslušníky. Jde o tzv. koordinaci sociálního zabezpečení neboli spolupráci členských států v oblasti práva sociálního zabezpečení. Základem platné právní úpravy je koordinační nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 883/2004 a prováděcí nařízení číslo 989/2009. Pro praxi jsou nejdůležitější základní aplikační pravidla spočívající v principu subsidiarity a proporcionality evropského práva. Evropská pravidla se aplikují v členských státech Evropské unie a v zemích, které se do spolupráce zapojily na základě mezinárodních závazků. Vedle současných 28 členských států Evropské unie - Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko, Švédsko (EVROPSKÁ UNIE. Europa.eu [online]. [cit ]. Dostupné z: eu/index_cs.htm), jsou do spolupráce zapojeny v sociálním zabezpečení rovněž další země Evropského hospodářského prostoru, kam patří především Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko. V praxi má vždy přednost vnitrostátní právní úprava legislativních pravidel sociálního zabezpečení a pravidla nadnárodní nastupují v případě, že by ze systému občan vypadl, protože pobýval v průběhu svého aktivního života ve více zemích. Jde o princip aplikace právního řádu jednoho státu (platby pojištění a čerpání plnění pouze v jedné zemi), rovné zacházení s občany členských států s občany z jiných zemí pobývajícími v tomto státě, sčítání dob pojištění získaných ve více státech a princip zachování již jednou nabytých práv na konkrétní plnění z nějakého ze systému sociálního zabezpečení (Koldinská, K. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, 2007, s. 49 a násl.). Právo sociálního zabezpečení můžeme obecně charakterizovat jako systém využívající principu solidarity mezi lidmi, neboť je potřeba nějak finančně zajistit jeho účelné fungování pro všechny bez ohledu na výši jejich příjmů. Jedinci, kteří ze systému čerpají finanční podporu, se v průběhu svého života aktivně zapojují do jeho fungování prostřednictvím povinných nebo dobrovolných odvodů. Solidarita pak spočívá v tom, že osoby s vyššími příjmy odvádějí více než osoby s příjmy nižšími. Hovoříme proto v praxi o systémech pojištění, kdy právo na podporu má jen ten, kdo je v takovém pojistném systému účasten jako pojištěnec. Výše pojistného plnění je limitována jako maximální částka garantující minimální hmotné zabezpečení. Pokud však jde o situace, kdy takové pojištění selhává a není v něm někdo zapojen ať už z jakéhokoli důvodu, nastupuje alternativa společenské solidarity spočívající v právu na státní sociální zaopatření zahrnující státní sociální podporu rodin s dětmi a bydlení a pomoc v hmotné nouzi pro každého, kdo se ocitne v sociálně tíživé životní situaci z důvodu nedostatečných příjmů nebo nepříznivého zdravotního stavu. Jde tedy o solidaritu osob ekonomicky aktivních s osobami ekonomicky neaktivními. Právo sociálního zabezpečení tak lze rozdělit do dvou velkých okruhů právních systémů, kterými jsou tzv. pojistné systémy práva sociálního zabezpečení povinné nebo nepovinné a tzv. nepojistné systémy práva sociálního zabezpečení garantující státní sociální pomoc a péči. Systémy sociální ochrany lze takto dělit v souladu s Úmluvou číslo 102 o sociální bezpečnosti Mezinárodní organizace práce 11

8 sepsané v Ženevě v roce 1952 o minimálních standardech sociálního zabezpečení: 1. Sociální zabezpečení: Sociální pojištění. Státní zaopatření. 2. Sociální pomoc. Struktura úmluvy o sociální bezpečnosti shrnující všechny předválečné úmluvy byla respektována při tvorbě Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, který byl přijat v Radě Evropy dne 16. dubna 1964 s účinností od roku 1967 (Kostadinovová, I. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR. 2009, str. 317). Etapy sociální reformy České republiky 1. Etapa sociální reformy probíhala od konce roku 1989 do roku 1992 V rámci první fáze sociální reformy byl především ještě před vznikem samostatné České republiky vypracován základní koncept tzv. záchranné sociální sítě, anglicky social safety net, který byl plně zajištěn právními instituty, zejména životním minimem a minimální mzdou. Byl přijat zákon o zaměstnanosti v rámci státní politiky zaměstnanosti při podpoře volného trhu práce a bylo zavedeno povinné zákonné pojistné jako zvláštní platba mimo daňový systém. Záchranná sociální síť životní minimum, sociální potřebnost a hmotná nouze Zákon o životním minimu č. 463/1991 Sb. stanovil životní minimum jako společensky uznanou minimální hranici příjmů občana, pod níž nastává stav hmotné nouze. Zákon o životním minimu byl v roce 2006 nahrazen zákonem o životním a existenčním minimu č. 110/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů je účinný doposud (zkráceně ŽM a ExM). V roce 2016 činí životní minimum jednotlivce 3410 Kč a existenční minimum 2200 Kč. Zásadní význam má stanovování životního minima společně posuzovaných osob pro výplatu testovaných (na výši příjmu závislých) dávek státní sociální podpory rodin s dětmi a pro výplatu všech dávek pomoci v hmotné nouzi a pro výplatu dávek osobám zdravotně postiženým. Podle 1 zákona o sociální potřebnosti č. 482/1991 Sb. se občan považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním. V roce 2006 došlo v České republice k nahrazení zákona o sociální potřebnosti zákonem o pomoci v hmotné nouzi č. 111/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů je účinný doposud (HN). Pomoc v hmotné nouzi Zákon o pomoci v hmotné nouzi č. 111/2006 Sb., v platném znění/hn, a k němu vydaná prováděcí vyhláška č. 389/2011 Sb. jsou základem podpory ze strany státu osobám, které se ocitli v natolik sociálně tíživé životní situaci, že je ohroženo uspokojování základních životních potřeb těchto osob a osob na nich výživově závislých. Dávkami peněžitými vyplácenými jsou příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Rozhodování je v kompetenci místně příslušné krajské pobočky Úřadu práce České republiky podle zákona č. 73/2011 Sb. Došlo tak k zásadní změně v kompetencích, neboť doposud o těchto dávkách rozhodovaly místně příslušné obce s rozšířenou působností/orp. Zákon o životním a existenčním minimu, zákon č. 110/2006 Sb., ve znění nařízení vlády č. 409/2011 Sb., je základem pro společenské určení výše hranice, pod kterou nastává stav hmotné nouze. V obecné rovině se tak stanovuje tzv. záchranná sociální síť, anglicky social safety net, která je základem právní ochrany před tou nejhorší nouzí v každé moderní demokratické společnosti. Záchranná sociální síť je jako útočiště poslední naděje pro lidi v hmotné i sociální nouzi jako jeden z nástrojů sociálního zabezpečení. Jde o soustavu sociálních dávek k zabezpečení životního a existenčního minima občanů a sociálních služeb, které mají pomoci v sociální existenční krizi. Kvalita záchranné sociální sítě určuje kvalitu sociálního zabezpečení. Záchranná sociální síť má především zajistit jen důstojnou minimální hranici pro uspokojování životních potřeb a ponechat na iniciativě jednotlivce, aby si zajistil více, jde o tzv. liberální pojetí sociální ochrany (Kostadinovová, I. Státověda. 17. část Sociální funkce státu - hospodářská a sociální práva. 2006, str. 301). Podle článku 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, usnesení č. 2/1993 Sb. má každý, kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Hranice existenčního minima/exm je v roce 2016 stanovena na částku Kč a hranice životními minima jednotlivce/žm na částku Kč. Existenční minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let, v případě těchto osob se při posuzování vzniku nároku na dávky pomoci v hmotné nouzi musí vycházet z částky životního minima. Od roku 2006 došlo v České republice ke zvýšení částek životního minima jednou a to v roce 2011 nařízením vlády č. 409/2011 Sb., kterým se měnil zákon o ŽM a ExM č. 110/2006 Sb. Sdělením Ministerstva práce a sociálních 12

9 věcí č. 91/2015 Sb. byly vyhlášeny s účinností od 1. července 2015 částky odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za rok 2014 pro účely životního minima a existenčního minima ( 8 odstavec 2 zákona č. 110/2006 Sb. ŽM a ExM) a částka 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství za rok 2014 pro účely státní sociální podpory ( 5 odstavec 6 a 7 zákona č. 117/1995 Sb. SSP) na Kč a 25 % průměrné mzdy v národním hospodářství za rok 2014 pro účely státní sociální podpory na Kč. Příspěvek na živobytí Zákon o pomoci v hmotné nouzi účinný od 1. ledna 2007 č. 110/2006 Sb., v platném znění/hn, upravuje poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek fyzickým osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi. Každý má nárok na základní sociální poradenství vedoucí k řešení hmotné nouze nebo jejímu předcházení. Pro účely posuzování existence stavu nouze se posuzují celkové sociální a majetkové poměry žadatele o podporu a s ním společně posuzovaných osob žijících ve stejné domácnosti. Okruh společně posuzovaných osob je vymezen zákonem o životním a existenčním minimu č. 110/2011 Sb. obdobně jako pro účely státní sociální podpory podle zákona č. 117/1995 Sb. Orgán pomoci v hmotné nouzi může z okruhu společně posuzovaných osob některou osobu vyloučit, pokud společně s ní byt neužívá a nepodílí se s ní na úhradě nákladů společných potřeb. V případě, že lze osobu posuzovat v rámci dvou či více okruhů společně posuzovaných osob, je nutné určit, do kterého okruhu osoba patří, a to podle skutečného soužití osob. Je nutné zdůraznit, že v systému pomoci v hmotné nouzi uplatňuje správní orgán institut správního uvážení. Konkrétně lze danou skutečnost uvést na příkladu forem poskytovaných dávek peněžitých nebo věcných. Příspěvek na živobytí se poskytuje v peněžní nebo věcné formě, popřípadě v obou těchto formách. Ve věcné formě se příspěvek na živobytí poskytne, pokud je zjevné, že by příjemce nevyužil dávku k účelu, ke kterému je určena. Žadatel o podporu ze systému pomoci v hmotné nouzi vedle žádosti o příspěvek na živobytí předkládá tiskopis prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech. Celkovými sociálními poměry se rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala, příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi krajská pobočka Úřadu práce České republiky posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké. Celkovým majetkovými poměry se rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned nebo po určité době, pro zvýšení příjmu krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze nebo dlouhodobě. Vyloučen je majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě spravedlivě vyžadovat. Míra aplikace správního uvážení je v tomto případě v rámci správního řízení o dávce největší. Dále je přílohou žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi doklad o výši měsíčních příjmů, přičemž za příjem se pro účely zákona o pomoci v hmotné nouzi považuje 70 % příjmu ze závislé činnosti, 80 % příjmu z náhrady mzdy, z podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci a z důchodů ze systému důchodového pojištění a 100 % ostatních příjmů podle zákona o životním a existenčním minimu. Účelem zvýhodňování příjmů u dávek pomoci v hmotné nouzi je především motivace osob k zapojení se do aktivní snahy pomoci si za přispění vlastních sil. Zákon o pomoci v hmotné nouzi upravuje alternativy posuzování zvýšení příjmu vlastním přičiněním řádným uplatněním nároků a pohledávek a prodejem nebo jiným využitím majetku. V rámci zapojení příjemců dávek pomoci v hmotné nouzi je v zákoně o pomoci v hmotné nouzi upraven institut tzv. veřejné služby. Veřejnou službou je pomoc obcím nebo dalším subjektům zejména v oblastech zlepšování životního prostředí, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, pomoc v oblasti kulturního a sportovního rozvoje a sociální péče. Veřejná služba je vykonávána osobami v hmotné nouzi a osobami dlouhodobě vedenými v evidenci uchazečů o zaměstnání na základě písemné smlouvy uzavřené s krajskou pobočkou Úřadu práce České republiky po dohodě s obcí nebo dalším subjektem bez nároku na odměnu. Součástí obsahu písemné smlouvy o veřejné službě jsou podmínky o rozsahu pracovní doby a odpočinku, podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v souladu s pracovněprávními předpisy. Krajská pobočka Úřadu práce České republiky je povinna uzavřít pojistnou smlouvu kryjící odpovědnost za škodu na majetku nebo na zdraví, kterou osoba vykonávající veřejnou službu způsobí nebo která jí bude způsobena, pokud se s obcemi nebo dalšími subjekty nedohodne jinak. Výše příspěvku na živobytí činí za kalendářní měsíc rozdíl mezi částkou na živobytí osoby a příjmem osoby, přičemž se vychází z existenčního a životního minima stanovené 13

10 ho zákonem č. 110/2006 Sb., jak je uvedeno též v části věnované státní sociální podpoře rodin v rámci okruhu společně posuzovaných osob. Vyhláška o provedení některých ustanovení podle 80 zákona o pomoci v hmotné nouzi č. 389/2011 Sb. upravuje s účinností od 1. ledna 2012 pravidla zvyšování částek na živobytí osoby z důvodu dietního stravování u osoby, jejíž zdravotní stav podle doporučení příslušného odborného lékaře vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování měsíčně například u diety nízko bílkovinné o částku 1380 Kč, u diety při dialýze o částku 1000 Kč, u diety diabetické o částku 1130 Kč, u diety v těhotenství a při kojení do 1 roku věku dítěte o částku 1100 Kč. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Vedle žádosti o příspěvek na živobytí je nutné doložit celkové sociální a majetkové poměry, potvrdit měsíční příjem, potvrdit nutnost dietního stravování, potvrdit zdravotní stav ošetřujícím lékařem, doložit prohlášení o stanovené vyživovací povinnosti a jejím plnění. Doplatek na bydlení Doplatek na bydlení se poskytuje v peněžní formě. Doplatek na bydlení lze použít bez souhlasu příjemce k přímé úhradě nájemného nebo služeb spojených s bydlením a to tak, že plátce doplatku orgán pomoci v hmotné nouzi jej poukazuje pronajímateli nebo poskytovateli služeb. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Nárok na doplatek na bydlení má vlastník bytu, který jej užívá, nebo jiná osoba, která užívá byt na základě smlouvy nájemní či jiné, na základě rozhodnutí nebo jiného právního titulu, jestliže po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře byl příjem vlastníka bytu nebo jiné osoby užívající byt zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí nebo příjem společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob. Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Nárok na doplatek na bydlení nevznikne, pokud osoba bez vážného důvodu odmítne možnost přiměřeného levnějšího bydlení. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Vedle žádosti o doplatek na bydlení je nutné doložit informace o užívaném bytu (obývaném prostoru). Mimořádná okamžitá pomoc Mimořádná okamžitá pomoc se poskytuje v peněžní nebo věcné formě, popřípadě v obou těchto formách podle skutečné potřeby žadatele o pomoc. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Příklady konkrétních situací, ve kterých může být poskytována mimořádná okamžitá pomoc lze nalézt na internetu. V zásadě jde o mimořádné životní situace spojené s živelnou událostí jako je požár a povodeň. Dále je myšleno na uspokojování potřeb s ohledem na základní vybavení domácností, zapojení nezaopatřených dětí do zájmových a sportovních aktivit a pomoc osobám propuštěným z výkonu trestu za účelem podpory jejich zapojení (integrace) do společenských struktur. V tiskopise žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc žadatel volí jednu z následujících mimořádných událostí újma na zdraví, vážná mimořádná událost, nezbytný jednorázový výdaj, nezbytné odůvodněné náklady na vzdělání, nezbytné odůvodněné náklady na předměty dlouhodobé potřeby, ohrožení osoby sociálním vyloučením. Dále volí jednu ze životních situací osoba po propuštění z výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, osoba po propuštění ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo z pěstounské péče po dosažení zletilosti, osoba po propuštění po ukončení léčby chorobných závislostí ze zdravotnického zařízení, psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti. Dále může jít o důvod neuspokojení životně důležitých potřeb vzhledem k tomu, že jde o osobu bez přístřeší. Dále může být důvodem ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Lze upřesnit a rozvést jinou životní situaci a přesně popsat účel použití mimořádné okamžité pomoci, o kterou je žádáno, například výpadek soudem určeného výživného dlouhodobě neplaceného povinnou osobou apod. 14

11 Minimální mzda Nařízením vlády České a Slovenské federativní republiky (ČSFR) č. 99/1991 Sb. a č. 53/1992 Sb. o stanovení minimální mzdy byl položen základ fungování ochrany pracovních podmínek v demokratické tržní společnosti. Byl přijat zákon o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, zákon č. 1/1992 Sb., 4 odst. 4, a v souladu s novou sociální politikou ochrany zaměstnanců na trhu práce byl novelizován rovněž starý zákoník práce, zákon č. 65/1965 Sb., 111 odstavec 3, který byl účinný v České republice do 31. prosince 2006, kdy byl nahrazen v rámci rekodifikace soukromého práva u nás zcela novým zákoníkem práce, zákonem č. 262/2006 Sb., účinný od 1. ledna 2007 ve znění pozdějších předpisů doposud, a zahrnuje rovněž základ právní úpravy odměňování po zrušení zákona o mzdě z roku Společně s novým zákoníkem práce v roce 2006 bylo vydáno nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí. V roce 2016 činí minimální mzda 9900 Kč za měsíc a 58,70 Kč za hodinu při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin. Minimální mzda při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance na trhu práce z důvodu zdravotního postižení činí u zaměstnance, který je poživatelem invalidního důchodu 9300 Kč za měsíc a 55 Kč za hodinu při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin. Institut minimální mzdy má zásadní význam v právu sociálního zabezpečení, neboť se od něj odvíjí minimální výše odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Organizace a provádění sociálního zabezpečení V roce 1991 byl dále přijat zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení č. 582/1991 Sb., v platném znění je účinný v České republice doposud. Organizační uspořádání sociálního zabezpečení a působnost České správy sociálního zabezpečení, okresních správ sociálního zabezpečení a dalších orgánů státní správy v důchodovém a nemocenském pojištění řídí Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky a pro příslušné resorty příslušníků bezpečnostních sborů a státní správy Ministerstvo vnitra České republiky, Ministerstvo spravedlnosti České republiky a Ministerstvo obrany České republiky. Dílčí úkoly orgánů sociálního zabezpečení plní rovněž obce, rozhodují například ustanovení zvláštního příjemce dávky důchodového pojištění a zároveň obecní úřad dohlíží nad plněním jeho povinností. Živnostenské úřady přijímají od osob samostatně výdělečně činných, které zahájili na základě oprávnění podle živnostenského zákona č. 455/1991 Sb., v platném znění účinný v České republice doposud, oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti a přihlášky k účasti na důchodovém a nemocenském pojištění a dále lze oznamovat změny od 1. ledna 2013 v rámci tzv. Centrálního registračního místa (CRM) při obecních živnostenských úřadech po celé České republice prostřednictvím tzv. Jednotného registračního formuláře (JRF). Úkoly při provádění důchodového pojištění mají rovněž zaměstnavatelé v souvislosti s povinností vést tzv. Evidenční listy tedy evidenci záznamů sociálního pojištění a podávání hlášení pro účely důchodového pojištění. Povinnosti mají rovněž občané v důchodovém pojištění a to především do 8 dnů hlásit změny rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování. Zákon upravuje rovněž základní specifika správního řízení ve věcech důchodového pojištění. Státní politika zaměstnanosti Zákon o zaměstnanosti č. 1/1991 Sb., účinný do 31. října 2004 i v České republice, byl po revoluci jedním z prvních předpisů upravujících aktivity státu na poli podpory trhu práce, podle jeho 3 je hlavním cílem státní politiky zaměstnanosti dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách na svobodném volném trhu pracovních sil, produktivní využití zdrojů pracovních sil a zabezpečení realizace práva občanů na vhodné zaměstnání zabezpečované organizačně v rámci státní správy především Ministerstvem práce a sociálních věcí a příslušnými úřady práce. Administrativní regulace trhu práce tak byla nahrazena tržním principem, do kterého stát zasahuje jen v případě, že přirozená solidarita a schopnost jednotlivců selhává z důvodu negativní sociální události (osoby se zdravotním postižením, dlouhodobě nezaměstnaní, osoby pečující o rodinu a děti, absolventi bez praxe, osoby ve věku blízkém důchodovému). Zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. (ZZ), účinný od 1. října 2004, který v souladu s právem Evropské unie upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je především dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti nejen v České republice, ale v rámci Evropského systému služeb zaměstnanosti pomáhá při zprostředkování zaměstnání ve spolupracujících státech, tzv. European Employment Services 15

12 (z anglického názvu zkráceně EURES). Právní úprava zaměstnanosti byla v roce 2004 zejména s ohledem na harmonizaci naší legislativy s právem Evropské unie a v souvislosti s aktivním vstupem České republiky do Evropské unie nahrazena zcela novým právním předpisem a představuje tak zcela novou modernější podobu právní úpravy. Zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., v platném znění účinný od 1. října 2004, je základem realizace současné státní politiky zaměstnanosti. Jde v praxi především o aktivní podporu trhu práce (nástroje aktivní politiky zaměstnanosti) s ohledem na pomoc kategoriím zaměstnanců, kteří mohou být v důsledku nějaké tíživé sociální situace na trhu práce znevýhodněni. Jde především například o dlouhodobě nezaměstnané uchazeče o zaměstnání, absolventy škol bez praxe, rodiče malých dětí, osoby zdravotně postižené atd. Nástroje, jimiž je realizována aktivní politika zaměstnanosti (soubor opatření směřujících k zajištění maximálně možné úrovně zaměstnanosti), jsou podle 104 zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. zejména rekvalifikace, příspěvek na zapracování, příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program atd. Aktivní politiku zaměstnanosti zabezpečuje Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad práce a podle situace na trhu práce spolupracují při její realizaci s dalšími subjekty, jakými jsou například agentury práce nebo samotní zaměstnavatelé. Podmínky hmotné podpory na vytváření nových pracovních míst a hmotné podpory při rekvalifikaci nebo školení zaměstnanců v rámci investičních pobídek upravuje nařízení vlády č. 515/2004 Sb. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 519/2004 Sb. o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání a zájemců o zaměstnání a o rekvalifikaci zaměstnanců stanovuje prakticky jednotlivé formy rekvalifikace a uznatelné náklady rekvalifikace. Hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání jakožto pasivní podporu v nezaměstnanosti (nástroje pasivní politiky zaměstnanosti) upravuje zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. v 39 a následujících pro žadatele, kteří splňují podmínku povinné účasti v důchodovém pojištění po dobu alespoň 12 měsíců v době posledních 2 let před ztrátou zaměstnání. Výše podpory v nezaměstnanosti je závislá na výši posledního předchozího čistého příjmu, přičemž je obecně stanovena maximální hranice vyplácených podpor jednomu žadateli. Sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 311/2014 Sb. byla vyhlášena průměrná mzda v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí 2014 pro účely zákona o zaměstnanosti, která činí částku Kč. Maximální výše podpory v nezaměstnanosti činí 0,58 násobek průměrné mzdy v národním hospodářství, tj. v roce 2016 částku Kč měsíčně. Maximální výše podpory při rekvalifikaci činí 0,65 násobek průměrné mzdy v národním hospodářství, tj. v roce 2016 částku Kč měsíčně. Podpora v nezaměstnanosti je vyplácena po dobu 5 měsíců, pro uchazeče ve věku od 50 do 55 let po dobu 8 měsíců a pro uchazeče ve věku nad 55 let po dobu 11 měsíců. Výše podpory v nezaměstnanosti činí první dva měsíce 65 %, další 2 měsíce 50 % a po zbývající část podpůrčí doby 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu potvrzeného posledním zaměstnavatelem, a v případě podpory při rekvalifikaci po celou dobu trvání rekvalifikačního kurzu ve výši 60 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu potvrzeného posledním zaměstnavatelem. Absolvování rekvalifikačního kurzu tak může být prakticky velmi vhodným nástrojem, jak vyřešit problém ztráty zaměstnání a připravit se na přijetí jiného vhodného dlouhodobého zaměstnání. Právo na zprostředkování vhodného zaměstnání zahrnuje právo na zaměstnání splňující podmínky: a) založení povinnosti odvodu pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; b) délka pracovní doby činí nejméně 80 % stanovené týdenní pracovní doby; c) je sjednáno na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 3 měsíce; a d) odpovídá zdravotní způsobilosti fyzické osoby a pokud možno jeho kvalifikaci, schopnostem, dosavadní délce praxe, možnosti ubytování a dopravní dosažitelnosti zaměstnání. Státní dohled nad dodržováním povinností na úseku zaměstnanosti Zákon o inspekci práce č. 251/2005 Sb., v platném znění/zip, je základem právní úpravy kontroly státu nad dodržováním pracovněprávních předpisů v praxi. Kontrola v současném pojetí zahrnuje nejen kontrolu nad dodržováním bezpečnosti práce, ale jde o zřízení a postavení orgánů oblastních inspektorátů práce v čele se Státním úřadem inspekce práce (zkráceně SUIP) se sídlem v Opavě na úseku ochrany pracovních vztahů, pracovních podmínek a služby péče o dítě v dětské skupině. Sankce ukládané fyzickým a právnickým osobám za přestupky a správní delikty spočívající v porušování základních povinností zakotvených kogentním způsobem představují pro zaměstnavatelské subjekty reálnou hrozbu a jsou 16

13 tak důvodem ke snaze dodržovat minimální úroveň ochrany právní jistoty v pracovněprávních vztazích v souvislosti s povinnostmi vyplývajícími nejen z pracovního práva, ale každopádně rovněž z práva sociálního zabezpečení, pokud jde zejména o existenci pracovní smlouvy nebo dohody o práci konané mimo pracovní poměr zásadní pro vznik povinnosti odvádět za zaměstnance pojištění zdravotní a pojištění sociální (nemocenské pojištění zaměstnanců, povinné důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti) ode dne vzniku pracovněprávních vztahů (pracovní poměr, dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce). Ochrana zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele Zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele č. 118/2000 Sb., upravuje v souladu doporučením legislativy Evropské unie, podmínky ochrany zaměstnanců pro případ platební neschopnosti jejich zaměstnavatelů, pokud zaměstnavatel po dobu delší než 3 měsíce nehradí své splatné mzdové závazky vůči zaměstnancům. Sdělením č. 94/2015 Sb. byly Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky stanoveny rozhodné částky pro určení celkové výše maximálních mzdových nároků vyplácených jednomu zaměstnanci při platební neschopnosti jeho zaměstnavatele místně příslušnou krajskou pobočkou Úřadu práce České republiky. Rozhodnou částkou pro určení celkové výše mzdových nároků vyplácených jednomu zaměstnanci je pro období od 1. května 2015 do 30. dubna 2016 částka Kč. Zdravotní pojištění Po většinu doby existence zdravotního pojištění byla právní úprava úzce vázána na nemocenské pojištění. Zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění č. 592/1992 Sb, v platném znění účinný v České republice doposud, upravuje výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění, penále, způsob jejich placení, kontrolu, vedení evidence plátců a zřízení zvláštního účtu veřejného zdravotního pojištění. V roce 2007 došlo k sjednocení výkladu pojistného na zdravotní pojištění s úpravou u sociálního zabezpečení (nemocenské a důchodové pojištění a státní politika zaměstnanosti) a oba výpočtové základy vycházejí z daňového základu. K 1. lednu 2008 došlo k ukončení vazby na nemocenské pojištění a od tohoto data není účast zaměstnanců řešena výčtem konkrétních případů, kdy jde o zaměstnání, ale odkazem na zákon o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění (Červinka, T. Zdravotní pojištění s komentářem a příklady. 2011, s. 10). Výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období. Výši pojistného je jeho pláce povinen si sám vypočítat. Nebylo li pojistné nebo záloha zaplaceno řádně a včas činí penále 0,05% z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení. Pojistné se promlčuje stejně jako sociální pojištění za 10 let ode dne splatnosti (v minulosti byla doba promlčení zdravotního pojištění kratší než u sociálního pojištění jen 5 let). Zaměstnavatel odvádí část pojistného 2/3, které je povinen hradit za své zaměstnance a současně odvádí i část pojistného 1/3, které je povinen hradit zaměstnanec, provedením srážky ze mzdy a to i bez souhlasu zaměstnance. Osoby samostatně výdělečně činné platí pojistné formou záloh na pojistné a doplatku pojistného, přičemž v prvním kalendářním roce ve výši vypočtené z minimálního vyměřovacího základu, nestanoví li si sama vyšší, a tím minimálním vyměřovacím základem je minimální mzda. V roce 2016 je minimální mzda Kč, tj. minimální výše odvodu zdravotního pojištění je 13,5 % z Kč a činí tak 1 336,50 Kč po zaokrouhlení na celé koruny směrem nahoru lze tedy stanovit minimální výši měsíčního odvodu zdravotního pojištění v roce 2016 na Kč. Osoba bez zdanitelných příjmů si platí pojistné sama za celý kalendářní měsíc ve výši 13,5 % z minimálního vyměřovacího základu na účet své zdravotní pojišťovny, tj Kč. Existuje kategorie osob, za které odvádí pojistné stát prostřednictvím měsíčních plateb Ministerstvem financí České republiky na zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění vedený Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (zkráceně VZP). V tomto případě je minimální vyměřovací základ nižší stanoven nařízením vlády č. 158/2015 Sb., o stanovení vyměřovacího základu Kč na kalendářní měsíc u osoby, za kterou je plátcem pojistného na veřejné zdravotní pojištění stát, určuje tak výši pojistného hrazeného státem v roce 2016 na částku 13,5 % z Kč, tj. 869,94 Kč po zaokrouhlení 870 Kč. Zdravotní pojišťovny Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (zkráceně VZP) vznikla na základě zákona č. 551/1991 Sb., v platném znění účinný v České republice doposud, je povinna zřídit zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění sloužící k financování hrazených služeb na základě přerozdělování pojistného a dalších příjmů podle počtu pojištěnců, jejich věkové struktury, pohlaví a nákladových indexů věko 17

14 vých skupin pojištěnců veřejného zdravotního pojištění dalším zdravotním pojišťovnám. Zákon o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách č. 280/1992 Sb., v platném znění účinný v České republice doposud, je založen na principu fungování plurality zdravotních pojišťoven. Vyhláška č. 64/2004 Sb. stanovuje pravidla hospodaření se zvláštním účtem všeobecného zdravotního pojištění, průměrné náklady a jednací řád dozorčího orgánu. Vyhláška č. 325/2014 Sb. upravuje nákladové indexy věkových skupin pojištěnců veřejného zdravotního pojištění od roku Pro lepší podrobnou orientaci v legislativě zdravotního pojištění lze doporučit internetové stránky Ministerstva zdravotnictví České republiky (zkráceně MZ ČR). Sociální pojištění (nemocenské, důchodové, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti) Vedle zdravotního pojištění je povinným kogentním zákonem stanoveným druhem pojištění systém sociálního pojištění zahrnující pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Zákon o pojistném na sociální zabezpečení č. 589/1992 Sb., v České republice účinný v platném znění doposud, upravuje podmínky účasti a sazby nemocenského pojištění, důchodového pojištění a tzv. příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Výše sazeb pojistného a jeho odvod upravuje 7 a následující zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Pojistné je příjmem státního rozpočtu, včetně penále a přirážek, není li odváděno řádně a včas činí penále 0,05 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení, při povolení placení dlužného pojistného ve splátkách 0,025 %. Právo vymáhat a předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 10 let ode dne splatnosti. Výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období, kterým je u zaměstnanců (ZN) úhrn příjmů za příslušný kalendářní měsíc a u zaměstnavatelů (ZV) podnikatelů (osob samostatně výdělečně činných/osvč) za kalendářní rok. Podnikatelé platí povinně pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti zálohově ve výši částky, kterou si určí, ne však méně než 50 % daňového základu. Pojistné na nemocenské pojištění je pro podnikající subjekty dobrovolné. Přehled o příjmech a výdajích podávají podnikatelé do měsíce po podání daňového přiznání místně příslušné okresní správě sociálního zabezpečení (zkráceně OSSZ) řízené Českou správou sociálního zabezpečení (zkráceně ČSSZ) v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky (zkráceně MPSV ČR). Zaměstnavatel je povinen odvádět i pojistné za své zaměstnance, které jim srazí z jeho příjmu. Sazby pojistného na sociální pojištění jsou upraveny v 7 zákona č. 589/1992 Sb., v platném znění, v roce 2016 následovně: Sazby z vyměřovacího základu Sazby sociálního pojištění Nemocenské pojištění Důchodové pojištění Státní politika zaměstnanosti ZV 25% 2,3% 21,5% 1,2% ZN 6,5% OSVČ 29,2% 2,3% je-li dobrovolně účastna 28% 1,2% Dobrovolná účast 28% 2. Etapa sociální reformy započala po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 V našem sociálním zabezpečení se začaly objevovat neoliberální tendence. Pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání Vyhláška Ministerstva financí České republiky č. 125/1993 Sb. zakotvila podmínky sazeb pojištění odpovědnosti zaměstnavatele pro případ jeho odpovědnosti za pracovní úraz a nemoc z povolání vyplývající ze zákoníku práce, zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinný v České republice do 31. prosince 2006, kdy byl nahrazen novým zákoníkem práce č. 262/2006 Sb. Postavení v komerčním způsobu pojištění má Česká pojišťovna pro subjekty u ní do roku 1993 pojištěné a dominantní se stala pojišťovna Kooperativa Vienna Insurance Group. Snahy tuto právní úpravu změnit a začlenit ji do systému sociálního pojištění zaměstnance lze zaznamenat od roku 2006, kdy byl přijat nový zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců č. 266/2006 Sb., avšak právní 18

15 úprava nikdy nenabyla účinnosti a v roce 2015 byla definitivně zrušena. I nadále se tak vychází v praxi z principu komerčně zákonného pojištění zaměstnavatele pro případ jeho odpovědnosti za pracovní úraz a nemoc z povolání. Nemoci z povolání jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání, který je přílohou nařízení vlády České republiky č. 290/1995 Sb. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají, v platném znění, zejména ve znění vyhlášky č. 38/2005 Sb. Zákoník práce č. 65/1965 Sb., účinný do 31. prosince 2006, zakotvil jako prioritu základní princip spočívající v odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání. Zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., v platném znění/nový zákoník práce/zp, byl přijat s ohledem na změnu právního prostředí a došlo tak k zásadní změně základní zásady pracovního práva ze zásady práva veřejnoprávního co není dovoleno, je zakázáno k základní zásadě soukromoprávní co není zakázáno, je dovoleno. Podstata kogentních ustanovení, od kterých se nelze ani smluvně odchýlit, ustanovení věnovaných odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, kterou utrpí zaměstnanci při plnění pracovních úkolů v důsledku utrpěného pracovního úrazu nebo onemocnění nemocí z povolání se však prakticky nezměnila. Vyhláška Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání, v platném znění, byla převzata v nezměněné podobě a je platnou a účinnou součástí právního řádu doposud. Pojistný princip vychází ze základu povinného zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele pro případ jeho odpovědnosti za pracovní úraz a nemoc z povolání u zaměstnanců. Sazby pojistného jsou stanoveny v příloze a jsou odstupňovány podle rizikovosti a náročnosti pracovních podmínek, v kterých zaměstnanci u zaměstnavatele pracují. Zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců č. 266/2006 Sb., doposud neúčinný/zurazpoj, měl nahradit princip pojištění zaměstnavatele v princip sociálního pojištění zaměstnance. Účinnost předpisu byla mnohokráte odkládána. V roce 2015 byl zákon definitivně zrušen. Důvodem byl především spor sociálních partnerů o podobu nositele pojištění, kterým může být jako doposud komerční pojišťovna Kooperativa Vienna Insurance Group, a. s. a Česká pojišťovna, a. s. nebo veřejnoprávní instituce jakou je Česká správa sociálního zabezpečení. Nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, v platném znění, zejména ve znění nařízení vlády č. 170/2014 Sb., upravuje základní požadavky na obsah vedení evidence v souvislosti s úrazy utrpěnými zaměstnanci při plnění pracovních povinností. Vzor záznamu o úrazu musí být v souladu se vzorem dostupným rovněž v elektronické podobě na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ( musí být vyplněn zaměstnavatelem, pokud dočasná pracovní neschopnost trvala déle než 5 pracovních dní. Podle zákoníku práce však zaměstnavatel musí vést evidenci v knize úrazů, pokud trvala pracovní neschopnost déle než 3 pracovní dny. Prakticky lze proto doporučit všem zaměstnavatelům dbát na provedení záznamu do knihy úrazů všech úrazů, ke kterým na pracovišti došlo. Zejména je potřeba prošetřit zdroje a příčiny úrazu a zavést preventivní opatření například v podobě vhodných ochranných pracovních prostředků, aby se obdobné úrazy nemohly opakovat. Nařízení Evropského parlamentu a Komise (EU) č. 349/2011 ze dne 11. dubna 2011, kterým se provádí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1338/2008 o statistice Společenství v oblasti veřejného zdraví a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, upravuje spolupráci v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví na úrovni Evropské unie. Na úrovni vnitrostátní je potřeba uvést roli Státního úřadu inspekce práce (zkráceně SUIP), který rovněž vede statistické evidence pracovních úrazů a nemocí z povolání ve spolupráci s Českým statistickým úřadem (zkráceně ČSU). Doplňkové systémy důchodového pojištění v České republice Penzijní připojištění se státním příspěvkem V roce 1994 bylo zavedeno penzijní připojištění se státním příspěvkem, zákon č. 42/1994 Sb., v platném znění účinný do 31. prosince 2013, upravoval dobrovolnou složku důchodového systému pro ty pojištěnce, kteří chtěli využít možnosti uzavřít dobrovolně smlouvu o penzijním připojištění a přispívat si tak za pomoci státu na vylepšení podmínek svého důchodového zajištění. Jde o druhý doplňkový důchodový systém penzijního připojištění se státním příspěvkem. Penzijní připojištění se stáním příspěvkem 19

16 vzniká na základě smlouvy uzavřené mezi osobou starší 18 let a penzijním fondem. Tuto smlouvu bylo možné uzavřít nejdéle do 31. listopadu Nové smlouvy již uzavírat nelze, penzijní připojištění však nezaniká. Jde o penzijní připojištění dobrovolné, účastník je může kdykoliv vypovědět. K příspěvkům účastníka poskytuje příspěvek stát. Za účastníka může hradit příspěvek plně nebo zčásti jeho zaměstnavatel. Pokud hradí penzijní připojištění zcela zaměstnavatel, státní příspěvek není poskytován. Penzijní připojištění se státním příspěvkem je v České republice dnes již tradiční a velmi rozšířenou formou dobrovolného doplňkového důchodového systému (Štangová, V. Právo sociálního zabezpečení. 2013, s. 27). Tabulka státních příspěvků na penzijní připojištění se státním příspěvkem do konce roku 2012, 29 zákona č. 42/1994 Sb.: Výše příspěvku účastníka v Kč měsíčně Výše státního příspěvku v Kč měsíčně % z částky nad 100 Kč % z částky nad 200 Kč % z částky nad 300 Kč % z částky nad 400 Kč 500 a více 150 Kč Velká důchodová reforma 2013 V roce 2013 došlo v rámci další fáze důchodové reformy tzv. velká důchodová reforma k nabytí účinnosti několika nových právních předpisů. Důvodem kontinuálně již více než 10 let probíhajících reforem je zejména problém povinného důchodového zajištění spočívající v poklesu počtu ekonomicky aktivních osob v porovnání s počtem osob ekonomicky neaktivních čerpajících dávky důchodového pojištění. Dalším důvodem je rovněž prodlužující se délka průměrného života jednotlivců s ohledem na zlepšující se podmínky zdravotní péče a rovněž fenomén celkového stárnutí populace, kdy především přibývá počet ekonomicky neaktivních osob čerpajících dávky ze systému povinného důchodového pojištění a klesá počet osob ekonomicky aktivních do něj přispívajících. Důchodové spoření přechodný druhý pilíř důchodového pojištění Zákon o důchodovém spoření č. 426/2011 Sb., v platném znění/duchspor, upravuje podmínky fungování druhého pilíře důchodového pojištění tzv. dobrovolného důchodového spoření realizovaného za součinnosti Ministerstva financí České republiky a komerčních penzijních fondů. Zákon o pojistném na důchodové spoření č. 397/2012 Sb., v platném zněn, upravuje pravidla pro odvod důchodového spoření. Zákon o důchodovém spoření č. 426/2011 Sb, který nabyl účinnosti relativně nedávno v roce 2013, byl však v roce 2016 opět zrušen ve smyslu zákona o ukončení důchodového spoření č. 376/2015 Sb. s účinností do 31. prosince V rámci tzv. velké důchodové reformy tak byl na přechodnou dobu vytvořen další doplňkový dobrovolný pilíř důchodového systému. Účast na důchodovém spoření byla upravena jako dobrovolná, avšak pokud se osoba rozhodla stát se účastníkem, nemohla z něho vystoupit. Smlouvu s penzijní společností o důchodovém spoření mohla uzavřít osoba starší 18 let do konce kalendářního roku, v němž dosáhne 35 let. Občané starší 35 let tak mohly vstoupit pouze v průběhu prvních 6 měsíců po jeho spuštění v roce 2013, tedy nejpozději do 30. června Vstup do důchodového spoření znamenal, že na povinné pojistné na důchodové pojištění bylo odváděno o 3 % méně a tato 3 % navýšená o 2 % vlastní navíc, celkově tedy 5 %, se spoří v penzijní společnosti, kterou si fyzická osoba vybere a se kterou uzavře smlouvu. Účast na důchodovém spoření vznikla až registrací uzavřené smlouvy v Centrálním registru smluv (CRS) spravovaném specializovaným odborem Ministerstva financí České republiky. Při uzavírání smlouvy s penzijní společností si volil účastník i investiční strategii z nabízených čtyř druhů fondů (dynamický, vyvážený, konzervativní a státních dluhopisů). Ukončení důchodového spoření od roku 2015 se bude realizovat tak, aby byla respektována vlastnická práva účastníků a byly minimalizovány dopady na dotčené subjekty. Důchodový fond jako soubor majetku náleží všem účastníkům a z těchto důvodů se mohou při likvidaci rozhodnout o využití možnosti převedení všech jejich prostředků na vybraný účet, případně převzít finance prostřednictvím poštovní poukázky nebo převést prostředky jako příspěvek na penzijní připojištění se státním příspěvkem nebo doplňkové penzijní spoření se státním příspěvkem. Pokud se účastník sám nerozhodne pro volbu způsobu vypořádání prostředků, penzijní společnost převede tyto prostředky na určený účet správce pojistného a následně na osobní daňový účet účastníka, který se bude moci obrátit na příslušnou finanční správu. Ukončení důchodo 20

17 vého spoření by mělo respektovat roční cyklus placení pojistného na důchodové pojištění a od 1. ledna 2016 bylo ukončeno placení pojistného na důchodové spoření a je vyloučena registrace smluv o důchodovém spoření a smluv o pojištění důchodu. Zákon č. 163/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 426/2011 Sb. nabyl účinnosti již 1. července 2015, čímž došlo k zamezení vstupu nových účastníků do systému důchodového spoření. Důchodové fondy jsou rušeny k 1. červenci 2016 a vstupují do likvidace, která by měla být ukončena do konce roku 2016, čímž důchodové fondy zcela zaniknou. K vyplacení prostředků by mělo dojít v průběhu čtvrtého čtvrtletí roku 2016, nejdříve však v říjnu 2016 a prostředky by měly být vypořádány do konce prosince Vyplacením prostředků účastníka zaniknou právní vztahy ze smlouvy o důchodovém spoření. Pokud účastníci neurčí, jak hodlají naložit s finančními prostředky, budou nejpozději v prvních dnech měsíce ledna 2017 převedeny na účet správce pojistného, tedy příslušné finanční správy. Od března 2016 doručují penzijní společnosti účastníkům druhého pilíře důchodového spoření písemná oznámení o zahájení procesu jeho ukončení s výzvou, aby do konce září 2016 sdělili, zda si přejí vyplacení všech prostředků nebo převod všech prostředků na smlouvu ve třetím pilíři doplňkového penzijního pojištění se státním příspěvkem s informací o možnosti doplatit si pojistné v prvním pilíři povinného důchodového pojištění. Účastník zrušeného důchodového spoření si prakticky může doplatit individuálně pojistné na povinné důchodové pojištění, aby si zachoval procentní výměru státního důchodu v prvním pilíři důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění č. 155/1955 Sb., jako by účastníkem druhého doplňkového pilíře důchodového spoření po přechodnou dobu vůbec nebyl. Doplňkové penzijní spoření se státním příspěvkem nepovinný pilíř důchodového pojištění Zákon o doplňkovém penzijním spoření č. 427/2011 Sb., v platném znění/penzspor, upravuje nově od roku 2013 podmínky fungování dobrovolného doplňkového pilíře důchodového pojištění tzv. doplňkového penzijního spoření se státním příspěvkem. V roce 2011 tak bylo penzijní připojištění se státním příspěvkem v rámci tzv. velké důchodové reformy revidováno a doplněno o zcela nový zákon o doplňkovém penzijním spoření č. 427/2011 Sb. S účinností od 1. ledna 2013 tak vznikla nová koncepce penzijního připojištění se státním příspěvkem obdobná právní úpravě stávající, avšak s určitými významnými rozdíly. Umožňuje zejména vyšší výnos, neboť účastník má možnost zvolit si z několika strategií spoření, což může být ale rovněž spojeno s případnou ztrátou. Není zde již garantován každoroční nezáporný výnos. Výhodou může být především poskytnutí tzv. předdůchodu. Došlo především celkově k zakotvení povinnosti účastníků zvýšit částku vlastního pravidelného příspěvku pro vznik nároku na příspěvek od státu. Tabulka státních příspěvků na doplňkové penzijní spoření od roku 2013, 14 zákona č. 427/2011 Sb.: Příspěvek účastníka v Kč měsíčně Státní příspěvek měsíčně v Kč % z částky přesahující 300 Kč 1000 a více 230 Kč Podrobnější prováděcí předpisy upravují podmínky fungování nepovinného systému druhého a třetího pilíře důchodového pojištění. Je to zejména vyhláška č. 57/2012 Sb., o minimálních náležitostech statutu účastnického fondu a statutu důchodového fondu, vyhláška č. 117/2012 Sb., o podrobnější úpravě činnosti penzijní společnosti, důchodového fondu a účastnického fondu a vyhláška č. 425/2012 Sb., o předkládání informací penzijní společností České národní bance. Po zrušení druhého pilíře důchodového spoření se stane doplňkové penzijní spoření podle zákona č. 427/2011 Sb. v podstatě jediným legislativně zakotveným systémem doplňkového individuálního spoření na stáří, neboť systém penzijního připojištění se státním příspěvkem podle zákona č. 42/1994 Sb. je od roku 2013 uzavřen pro nové účastníky. Systém doplňkového penzijního spoření by měl do budoucna projít změnami, které by měly přispět k jeho zatraktivnění. Zejména se diskutuje o umožnění vstupu pro děti a uvolnění některých investičních limitů za účelem umožnění vyššího zhodnocení prostředků účastníků. Pokud si účastník třetího doplňkového penzijního spoření převede finanční prostředky z druhého pilíře zrušeného důchodového spoření, mělo by mu být umožněno čerpat na tyto prostředky státní příspěvek a daňová zvýhodnění. Systém doplňkového penzijního spoření by měl především sloužit jako doplňkový zdroj příjmů ve stáří, a proto je penze vyplácená 21

18 po dobu delší než 10 let stejně jako doživotní starobní penze osvobozena od daně z příjmů. Obdobně by tomu tak mělo být i u penze ze soukromého životního pojištění. Zaměstnanecké penzijní systémy v Evropě Zaměstnanecké penzijní pojištění v České republice zatím legislativně upraveno není. Zaměstnanecké penzijní systémy fungující v Evropě u nás legislativně zakotvuje zákon o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění č. 340/2006 Sb., v platném znění. V praxi jde o to, aby byla činnost již založených a existujících funkčních systémů koordinována i v případě, že zaměstnanci pracují v České republice. Důchodové pojištění tradiční první pilíř důchodového systému V roce 1995 byl přijat zákon o důchodovém pojištění, zákon č. 155/1995 Sb. (zkráceně ZDP), který je v platném znění po velkém množství změn zejména v roce 2010 v rámci tzv. malé důchodové reformy základem povinného pojistného pilíře důchodového zabezpečení všech ekonomicky aktivních osob součástí platné právní úpravy České republiky dodnes. Nutnost důchodové reformy je zdůrazňována vzhledem k demografickému vývoji, kdy s ohledem na zvyšující se průměrný dožívaný věk a snižující se porodnost zvyšuje počet osob v poproduktivním věku a klesá počet osob ve věku produktivním. Dílčí reformní kroky uskutečněné v letech však zásadní nedostatky důchodového systému nevyřešily. K zásadním změnám v oblasti důchodového pojištění došlo s účinností od 1. ledna 2010, kdy se postupně zvyšuje důchodový věk a prodlužuje se potřebná doba pojištění potřebná pro vznik nároku na starobní důchod z dosavadních 25 let až na 35 let u osob, které dosáhnou důchodového věku po roce Zúžen byl výčet náhradních dob pojištění (Štangová, V. Právo sociálního zabezpečení. 2013, s. 26). Občané mají podle článku 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, usnesení č. 2/1993 Sb., v platném znění, právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Zákon o pojistném na sociální zabezpečení č. 589/1992 Sb., v platném znění, upravuje podmínky účasti a sazby důchodového pojištění. Zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., v platném znění (zkráceně ZDP), a nejnovější prováděcí vyhláška č. 359/2009 Sb. o posuzování invalidity, jsou základem právní úpravy garantující základní dávky důchodového pojištění. Jde o systém dávek, které lze rozdělit na dávky tzv. přímé (starobní důchod, invalidní důchod) a na dávky tzv. pozůstalostní (vdovský/vdovecký důchod, sirotčí důchod). Důchodové pojištění má v České republice dlouholetou tradici. Již za první republiky byly přijaty právní předpisy, které důchodové pojištění rozšířily na prakticky všechny osoby činné v zaměstnaneckých vztazích a od roku 1948 byly důchodového pojištění účastny též osoby samostatně výdělečně činné. Účast prakticky všech ekonomicky aktivních osob na důchodovém pojištění je základním principem současného systému vycházejícího z principu jednotnosti pro jednotlivé skupiny pojištěnců (Voříšek, V. Právo sociálního zabezpečení. 2013, s. 143). Přesto je nutné poznamenat, že jsou přijímána dílčí opatření pro vybrané kategorie zaměstnanců například pro horníky, nařízení vlády č. 363/2009 Sb. o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem Zákon o jednorázovém příspěvku důchodci č. 381/2015 Sb., který nabyl účinnosti dnem jeho vyhlášení 28. prosince 2015, upravuje jednorázový příspěvek důchodci poskytovaný státem jako finanční výpomoc ve výši Kč všem poživatelům důchodů. Nárok na příspěvek má fyzická osoba, která má nárok na výplatu důchodu (část důchodu) z českého důchodového pojištění aspoň po část rozhodného měsíce, pokud tento důchod byl přiznán ode dne, který spadá do období před rokem Příspěvek se vyplatí bez žádosti automaticky všem, kteří nárok na důchody mají nebo podají žádost o důchod nejpozději do 31. prosince Žádosti o důchod sepisuje s žadateli okresní správa sociálního zabezpečení (zkráceně OSSZ) místně příslušná podle jeho bydliště a na základě takto sepsané žádosti vydává rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení (zkráceně ČSSZ). Stanovení výše důchodů Výše důchodů se skládá vždy ze dvou složek: Základní výměra a procentní výměra. Výše základní výměry všech důchodů činí v roce 2016 částku Kč. Všechny důchody byly od 1. ledna 2016 zvýšeny tak, že se základní výměra zvýšila o 40 Kč. Výše procentní výměry činí nejméně 770 Kč. Vyhláška účinná od 1. ledna 2016 č. 244/2015 Sb. stanovuje výši všeobecného vyměřovacího základu pro rok 2014 na částku Kč, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2014 na 1,0246, výši redukčních hranic pro 22

19 stanovení výpočtového základu pro rok první redukční hranice činí Kč, druhá redukční hranice činí Kč, a základní výměry důchodu stanovené pro rok výše základní výměry starobního, invalidního, vdovského, vdoveckého a sirotčího důchodu činí Kč, a o zvýšení důchodů v roce 2016 důchody starobní, invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí přiznané před 1. lednem 2016 se zvyšují od splátky důchodu splatné po 31. prosinci 2015 tak, že základní výměra se zvyšuje o 40 Kč měsíčně. Výpočtový základ je hlavní veličinou pro stanovení procentní výměry přímého důchodu (starobní a invalidní důchod), a to i v případě, že se výše přímého důchodu zjišťuje pro účely vyměření pozůstalostní dávky (vdovský/ vdovecký a sirotčí důchod). Je nutné určit rozhodné období pro jeho stanovení, zjistit výši vyměřovacích základů a vyloučených dob v jednotlivých kalendářních letech rozhodného období a vyměřovací základy aktualizovat na současnou mzdovou úroveň (tzv. roční vyměřovací základy). Dále je nutné vypočítat měsíční průměr takto aktualizovaných vyměřovacích základů (tzv. osobní vyměřovací základ) redukcí osobního vyměřovacího základu za využití tzv. redukčních hranic, 15 zákona o důchodovém pojištění č. 155/1955 Sb., v platném znění/zdp. Redukční hranice osobního vyměřovacího základu v roce 2016 upravuje vyhláška č. 244/2015 Sb., přičemž první redukční hranice činí Kč a druhá Kč. V tomto případě se tedy takto promítá princip solidarity osob s vyššími příjmy s osobami s nižšími příjmy v systému důchodového pojištění. Rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu podle 18 ZDP je období, které začíná kalendářním rokem bezprostředně následujícím po roce, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, a končí kalendářním rokem, který bezprostředně předchází roku přiznání důchodu, přičemž ve vybraných případech jsou stanoveny maximální hranice a výjimky. Vyměřovacími základy rozhodnými pro výpočet důchodu jsou vyměřovací základy pro odvod pojistného na sociální zabezpečení vyplňované v Evidenčním listě důchodového pojištění, dále vyměřovací základy osob samostatně výdělečně činných, osob dobrovolně důchodově pojištěných a také náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Aktualizace vyměřovacích základů se provádí vynásobením vyměřovacích základů koeficientem nárůstu všeobecného vyměřovacího základu. Hodnota koeficientu (vypočteného na základě údajů stanovených každoročně nařízením vlády, poslední č. 244/2015 Sb.) vyjadřuje nárůst průměrné mzdy od roku, ve kterém byl vyměřovací základ stanoven až do roku předcházejícího roku přiznání důchodu (Kostadinovová, I. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR. 2009, s. 344). Starobní důchod Na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky (www. mpsv.cz/důchodovépojištění) jsou k dispozici základní informace včetně kalkulačky pro informativní určení důchodového věku pro vznik nároku na starobní důchod a orientační výpočet výše starobního důchodu při jeho přiznání v letech Starobní důchod je základní přímou dávkou prvního povinného pilíře důchodového pojištění. Pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného důchodového věku, případně splňuje další podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., v platném znění/zdp. Potřebná doba pojištění je od roku 2010 parametricky zvyšována z původních 25 let na cílových 35 let po roce 2018, v roce 2016 je tak potřebná doba pojištění 32 let. Důchodový věk se postupně prodlužuje z původních 60 let u mužů a 57 let u žen bezdětných narozených před rokem 1936 na věk 67 let pro pojištěnce narozené v roce 1977, důchodový věk se u pojištěnců narozených v období určuje podle přílohové tabulky k zákonu o důchodovém pojištění. Pro pojištěnce narozené po roce 1977 se důchodový věk stanoví tak, že se k věku 67 let přičte počet měsíců, který odpovídá dvojnásobku rozdílu mezi rokem narození pojištěnce a rokem Snižování důchodového věku u žen s ohledem na počet vychovaných dětí bylo pro ročníky narozené po roce 1977 zcela zrušeno a byla tak srovnáno postavení mužů a žen v důchodovém pojištění. Praktickou otázkou však pro odbornou diskusi zůstává, zda je takový systém opravdu spravedlivý. V současné době lze jako další slabinu aktuálně stanoveného důchodového věku pro pojištěnce narozené po roce 1977 vidět neexistenci legislativně zakotvené horní hranice parametricky stanoveného zvyšujícího se důchodového věku. Důchodová komise pracující pod vedením profesora Martina Potůčka již na případných změnách začala pracovat v rámci základních analýz sociální politiky. Informace jsou dostupné na inter 23

20 netu pro odbornou i laickou veřejnost (www. duchodova komise.cz). Výše základní výměry starobního důchodu činí 9% průměrné mzdy měsíčně. Přičemž může být částka upřesněna s ohledem na aktuální výši průměrné mzdy nařízením vlády, poslední č. 244/2015 Sb., ji stanovilo pro rok 2016 na částku 2440 Kč. Výše procentní výměry starobního důchodu se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu podle doby pojištění získané do vzniku nároku na starobní důchod a podle doby získané po vzniku nároku na starobní důchod. Do doby pojištění získané do 18 let věku a po vzniku nároku na starobní důchod se nezahrnují náhradní doby pojištění. Výše procentní výměry starobního důchodu činí nejméně 770 Kč. Výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok, činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na starobní důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Souběh starobního důchodu s příjmem a existencí pracovního poměru V souladu s 37 zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb./ZDP náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost starobní důchod v plné výši nebo ve výši poloviny jen na základě vlastní žádosti pojištěnce. V takovém případě si prakticky poživatel starobního důchodu zvyšuje vyměřovací základ po dobu výkonu výdělečné činnosti pro období po jejím skončení. Z pohledu pracovního práva není dosažení důchodového věku a existence nároku na výplatu starobního důchodu důvodem pro skončení pracovního poměru. Historicky lze poznamenat, že do roku 2010 bylo legislativně upraveno, že poživatel starobního důchodu smí mít uzavřený pracovní poměr pouze na dobu určitou a to na dobu jednoho roku. Taková právní úprava byla shledána diskriminační z důvodu věku a byla zrušena novelou zákona o důchodovém pojištění č. 306/2008 Sb. s účinností od 1. října (Kostadinovová, I. Pracovní poměr na dobu určitou, omezené opakované uzavírání či prodlužování pracovního poměru na dobu určitou, zaměstnávání poživatelů starobního důchodu s. 26). Invalidní důchod Pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku a stal se invalidním a získal potřebnou dobu pojištění nebo se stal invalidním následkem pracovního úrazu. Potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce do 20 let méně než jeden rok, u pojištěnce od 20 let do 22 let jeden rok, u pojištěnce od 22 let do 24 let dva roky, u pojištěnce od 24 let do 26 let tři roky, u pojištěnce od 26 let do 28 let čtyři roky a nad 28 let pět roků. Výše invalidního důchodu se stanovuje obdobně jako výše starobního důchodu, kdy základní výměra činí 9 % průměrné mzdy měsíčně, pro rok 2016 je to částka Kč, a výše procentní výměry je závislá na stupni invalidity. Stupeň invalidity se posuzuje podle míry poklesu pracovní schopnosti ovlivněné zdravotním stavem pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření. Prováděcí vyhláška o posuzování invalidity č. 359/2009 Sb. stanovuje procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování snížené pracovní schopnosti pojištěnců pro účely invalidity zejména s ohledem na jejich omezení ve vztahu k dosaženému vzdělání a odborné kvalifikaci. Prakticky nejde od roku 2010 o částečný invalidní důchod (pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 50 %) a plný invalidní důchod (pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %), ale pouze o jeden invalidní důchod ve třech stupních podle schopnosti využívat zachované pracovní vlastnosti podle následující tabulky. Invalidní důchod Pokles schopnosti využívat zachované pracovní vlastnosti Výše procentní výměry Prvního stupně nejméně 35%, avšak nejvíce o 49% 0,5% Druhého stupně nejméně 50%, avšak nejvíce o 69% 0,75% Třetího stupně nejméně o 70% 1,5% Pozůstalostní důchody Vdovský/vdovecký důchod Vdova má nárok na vdovský důchod po manželovi, který byl poživatelem nebo splnil ke dni smrti podmínku pro vznik nároku na starobní nebo invalidní důchod. Vdovec má nárok na vdovecký důchod po manželce. Vdovský důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela, ve výjimečných případech stanovených zákonem o důchodovém pojištění č. 155/1955 Sb. trvá i déle, jestliže například 24

21 pečuje o nezaopatřené dítě, nebo může dojít ke znovuobnovení vzniku nároku. Výše vdovského důchodu se určuje ze základní výměry 9 % průměrné mzdy měsíčně (v roce 2016 je to 2440 Kč) a výše procentní výměry představující 50 % procentní výměry starobního nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, na který měl nebo by měl nárok manžel (manželka) v době smrti. Nárok na vdovský důchod zaniká uzavřením nového manželství a dnem právní moci rozhodnutí soudu o tom, že vdova úmyslně způsobila smrt manžela jako pachatelka, spolupachatelka nebo účastnice trestného činu, což platí obdobně pro nárok vdovce na vdovecký důchod. Sirotčí důchod Na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené dítě, zemřel li rodič (osvojitel) dítěte nebo osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě soudního rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy jiné osoby nebo do společné výchovy manželů, pokud měl nebo by splnil podmínky nároku na starobní nebo invalidní důchod nebo zemře li následkem pracovního úrazu. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod pro účely vzniku nároku na sirotčí důchod se považuje za splněnou, byla li získána alespoň polovina potřebné doby. Osiřelé nezaopatřené dítě má nárok na sirotčí důchod po každém z rodičů (osvojitelů) nebo jiné osobě, které bylo svěřeno do péče. Nárok na sirotčí důchod zaniká osvojením. Výše sirotčího důchodu se skládá ze základní výměry 9 % průměrné mzdy v národním hospodářství (v roce 2016 je to 2440 Kč) a procentní výměry 40 % procentní výměry starobního nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, na který měl nebo by měl nárok zemřelý v době smrti. Státní sociální podpora/ssp V roce 1995 byl dále přijat zákon o státní sociální podpoře, zákon č. 117/1995 Sb., (zkráceně SSP). Podle 1 zákona o státní sociální podpoře se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji i při některých dalších sociálních událostech. Zákon o státní sociální podpoře při svém přijetí znamenal nejen sjednocení dosavadní roztříštěné právní úpravy vyjadřující podporu státu rodinám s dětmi, nýbrž též sjednocení plátců těchto dávek. Některé z dávek byly do té doby vázány na účast v nemocenském pojištění například přídavky na děti, popřípadě na důchodovém zabezpečení například výchovné. Různost plátců spočívala v tom, že některé dávky vypláceli zaměstnavatelé, jiné okresní správy sociálního zabezpečení, okresní úřady, pověřené úřady, ozbrojené složky apod. (Břeská, N. Státní sociální podpora s komentářem a příklady. 2008, s. 7). Zákon o státní sociální podpoře č. 117/1995 Sb. nabyl účinnosti částečně od 1. října 1995, co se dávek poskytovaných bez ohledu na výši příjmů týká a v plném rozsahu dnem 1. ledna 1996, ve znění pozdějších právních předpisů je součástí platné právní úpravy České republiky dodnes. Ke změnám došlo jak v okruhu poskytovaných dávek, tak při jejich výpočtu a měnily se též orgány, které o dávkách rozhodují a poskytují je. Původně o dávkách rozhodovaly okresní úřady, poté obecní úřady obcí s rozšířenou působností a od 1. dubna 2004 jsou těmito orgány úřady práce. V roce 2011 byl přijat zákon č. 73/2011 Sb., který zřídil jeden centrální Úřad práce České republiky (zkráceně ÚP ČR), který se dále člení na generální ředitelství a krajské pobočky. O dávkách státní sociální podpory tak rozhodují místně příslušné krajské pobočky nebo pověřená pracoviště podle bydliště žadatele o dávky, jde li o občany České republiky, bývá vyžadován trvalý pobyt v bytě, na jehož provozní náklady má být vyplácena podpora. Od 1. července 2000 byl zrušen příspěvek na dopravu a dále od 1. ledna 2005 zaopatřovací příspěvek náležející při výkonu vojenské základní služby nebo civilní služby. Dočasně byla v systému státní sociální podpory zařazena dávka náležející dětem umístěným v zařízení pro okamžitou pomoc (od 1. října 2005 do 1. ledna 2007), která je v současné době upravena v zákoně o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., kde je od roku 2013 obsažena rovněž celá právní úprava dávek pěstounské péče. Státní sociální podpora se ve stanovených případech poskytuje v závislosti na výši příjmu testované dávky (v roce 2016 je to přídavek na dítě, porodné, příspěvek na bydlení) a ostatní dávky netestované poskytované bez ohledu na výši příjmu (v roce 2016 je to rodičovský příspěvek, pohřebné). Náklady na státní sociální podporu hradí stát. Jde o základ fungování tzv. nepojistných sociálních systémů v rámci práva sociálního zabezpečení založeného na principu solidarity rodin bezdětných s rodinami s dětmi a na principu solidarity osob s vyššími příjmy s osobami s nižšími příjmy. Státní sociální podpora rodin s dětmi a podpora bydlení Podle článku 32 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod, usnesení č. 2/1993 Sb., 25

22 v platném znění, je rodičovství a rodina pod ochranou zákona a je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva v souladu s článkem 32 odstavcem 3 LZPS. Podle článku 32 odstavce 4 LZPS platí, že péče o děti a jejich výchova je především právem rodičů. Děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Podle článku 32 odstavce 5 LZPS mají rodiče, kteří pečují o děti, právo na pomoc státu v souladu s k tomu vydanou zákonnou právní úpravou. Dále je pak v souladu s článkem 32 odstavce 2 LZPS ženě v těhotenství zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky. Zákon o státní sociální podpoře, zákon č. 117/1995 Sb., v platném znění/ssp, představuje v praxi základ právní úpravy státní podpory rodin s dětmi. Právní úprava obsahuje dávky vyplácené v závislosti na výši příjmů příjemců, tzv. testované dávky přídavek na dítě, porodné a příspěvek na bydlení. Dávky vyplácené bez ohledu na výši příjmů příjemců dávek tzv. netestované dávky rodičovský příspěvek a pohřebné. O dávkách rozhodují místně příslušné krajské pobočky Úřadu práce České republiky podle trvalého pobytu žadatele o dávky občanů České republiky nebo faktického bydliště žadatele o dávky občanů z jiných států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Zde je rovněž informativní kalkulačka, na které si lze orientačně zjistit, na jaké dávky může mít rodina nárok. Pro účely nepojistných dávek se za rodinu považuje oprávněná osoba podávající žádost o podporu na předepsaném tiskopise dostupném rovněž v elektronické podobě na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v části věnované sociální tématice a všechny s ní společně posuzované osoby žijící ve společné domácnosti. Prakticky jsou to většinou rodiče a nezaopatřené děti. Pro účely nepojistných dávek upravuje zákon o životním a existenčním minimu č. 110/2006 Sb. životní minimum jednotlivce, které v roce 2016 činí Kč měsíčně, a postup stanovení částky životního minima společně posuzovaných osob. Je potřeba stanovit pořadí osob podle věku a nezaopatřenosti a následně se určí životní minimum společně posuzovaných osob podle částek definovaných v zákoně o životním a existenčním minimu. Životní minimum první osoby posuzované v pořadí činí Kč měsíčně, druhé nebo další v pořadí osoby od 15 let věku Kč (která není nezaopatřeným dítětem), druhé nebo další v pořadí osoby (která je nezaopatřeným dítětem od 15 let do 26 let věku Kč, od 6 do 15 let věku Kč, do 6 let věku Kč. Jednoduchý příklad nám názorně pomůže pochopit podstatu určování životního minima společně posuzovaných osob následovně. Otec a matka žijí společně v nájemním bytě se svým 4letým dítětem. Životní minimum otce, který je starší než matka činí Kč, životní minimum mladší matky posuzované jako druhé v pořadí, která není nezaopatřeným dítětem, činí Kč a životní minimum 4letého nezaopatřeného dítěte posuzovaného třetí v pořadí činí Kč. Životní minimum těchto společně posuzovaných osob tak činí součet všech tří částek životního minima jednotlivých členů rodiny celkově tedy ve výši 7710 Kč/ ŽM rodiny. Sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí č. 91/2015 Sb. byly vyhlášeny s účinností od 1. července 2015 částky odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za rok 2014 pro účely životního minima a existenčního minima ( 8 odstavec 2 zákona č. 110/2006 Sb. ŽM a ExM) a částka 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství za rok 2014 pro účely státní sociální podpory ( 5 odstavec 6 a 7 zákona č. 117/1995 Sb. SSP) na Kč a 25 % průměrné mzdy v národním hospodářství za rok 2014 pro účely státní sociální podpory na Kč. Přídavek na dítě Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, jestliže rozhodný příjem za předchozí kalendářní rok v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,40. Přídavek na dítě se vyplácí zákonnému zástupci dítěte nebo dítěti zletilému. Výše přídavku na dítě do 6 let činí 500 Kč, na dítě od 6 do15 let činí 610 Kč a na dítě od 15 do 26 let 700 Kč. Za nezaopatřené dítě lze pro účely státní sociální podpory považovat do 26 let dítě, které se soustavně připravuje studiem na své budoucí povolání. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Je nutné podat žádost o přídavek na dítě a potvrzení o příjmu za předchozí kalendářní rok, které musí vyplnit každý výdělečně činný člen rodiny. 26

23 Porodné Nárok na porodné má žena, která porodila své první nebo druhé dítě, nepřevyšuje li rozhodný příjem v rodině za předchozí kalendářní čtvrtletí součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,70. Porodné činí na první dítě Kč a na druhé dítě Kč. Nárok na porodné vzniká dnem porodu, přičemž žádost o výplatu musí být podána nejpozději do jednoho roku od dne narození dítěte. Porodné se vyplácí jednorázově. Nárok má rovněž otec, pokud žena zemřela a porodné jí nebylo vyplaceno. Nárok na porodné za stejných podmínek má rovněž osoba, která převzala do trvalé péče nahrazující péči rodičů dítě do 1 roku jeho věku. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Je nutné podat žádost o porodné a potvrzení o příjmu za předchozí kalendářní čtvrtletí, které musí vyplnit každý výdělečně činný člen rodiny. Porodné se historicky vyvíjelo, po vzniku zákona o státní sociální podpoře bylo dávkou netestovanou poskytovanou v paušální výši všem rodinám s dětmi bez ohledu na výši jejich příjmů a od roku 2008 se dávka výrazně snížila po novele zákona o státní sociální podpoře č. 261/2007 Sb. S účinností od 1. ledna 2011 došlo zákonem č. 347/2010 Sb. k přijetí dalších úsporných opatření v oblasti státní sociální podpory a porodné je poskytováno jako dávka závislá na výši příjmu rodiny tedy jako dávka testovaná. Jde především o projevující se trend postupné snahy o stabilizaci a snižování výdajů ze státního rozpočtu. Tabulka částek životního minima rodiny a hranice rozhodného maximální měsíčního příjmu v Kč měsíčně pro vznik nároku na porodné: Úplná rodina (oba rodiče) Životní minimum rodiny Hranice příjmu 2,7násobek životního minima rodiny Při narození/převzetí prvního dítěte Kč Kč Při narození/převzetí druhého dítěte (první je mladší 6 let Příspěvek na bydlení Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu hlášený zde k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině za předchozí kalendářní čtvrtletí a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, tento součin není vyšší než maximální částka tzv. normativních nákladů na bydlení stanovených pevnými každoročně aktualizovanými částkami nařízením vlády v zákoně o státní sociální podpoře č. 117/1995 Sb. Normativní náklady jsou stanoveny pro byty užívané na základě nájemní smlouvy a pro byty družstevní a byty vlastníků podle počtu osob v rodině a podle počtu obyvatel obce. Nařízení vlády č. 395/2015 Sb., kterým se pro účely příspěvku na bydlení ze státní sociální podpory pro rok 2016 stanoví výše nákladů srovnatelných s nájemným, částek které se započítávají za pevná paliva, a částek normativních nákladů na bydlení, bude opět v závěru kalendářního roku nově přijato pro období kalendářního roku následujícího. Přesné částky lze nalézt vždy na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky v sekci věnované sociální tématice. Je nutné podat žádost o příspěvek na bydlení a potvrzení o příjmu za předchozí kalendářní čtvrtletí, Kč Kč které musí vyplnit každý výdělečně činný člen rodiny. Dále se přikládají na samostatném tiskopise rovněž informace o bytě, ve kterém rodina bydlí. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Rodičovský příspěvek Rodičovský příspěvek je pravidelnou měsíčně se opakující se dávkou státní sociální podpory příslušející rodiči, který čerpá na žádost u svého zaměstnavatele tzv. rodičovskou dovolenou do 3 let věku dítěte podle zákoníku práce, 196 a následující zákona č. 262/2006 Sb. Podmínkou vzniku nároku je zajištění osobní celodenní a řádné péče o nejmladší dítě v rodině nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině vyplacena celková částka Kč. Jednou z nejvýznamnějších změn bylo zavedení možnosti výdělečné činnosti rodiče bez omezení nároku na dávku od 1. ledna 2004, je li zajištěna řádná celodenní péče o dítě. Rodič může volit výši rodičovského příspěvku, pokud byl účasten nemocenského pojištění a měl nárok na peněžitou pomoc 27

24 v mateřství ze systému nemocenského pojištění podle zákona o nemocenském pojištění č. 187/2006 Sb. Nelze li žádnému z rodičů v rodině stanovit k datu narození nemladšího dítěte v rodině denní vyměřovací základ pro účely nemocenského pojištění, náleží rodičovský příspěvek ve výši Kč měsíčně do konce devátého měsíce věku nejmladšího dítěte a od desátého měsíce věku ve výši Kč měsíčně do 4 let věku dítěte. Stane li se nejmladším dítětem v rodině jiné dítě, nárok na rodičovský příspěvek z titulu staršího dítěte zaniká posledním dnem kalendářního měsíce předcházejícího kalendářnímu měsíci, ve kterém se stalo nejmladším dítětem v rodině jiné dítě, které zakládá nárok na rodičovský příspěvek a to i za předpokladu, že nebyla vyplacena celková částka rodičovského příspěvku ve výši Kč. Nárok na rodičovský příspěvek vzniká za stejných podmínek rovněž při převzetí dítěte do péče nahrazující péči rodičů. Výše příjmů rodiče pobírajícího rodičovský příspěvek se nezkoumá, ale může mít význam při volbě výše měsíční částky rodičovského příspěvku, kdy se posuzuje výše denního vyměřovacího základu z nemocenského pojištění. Žádost se podává na předepsaném tiskopise s přílohami o volbě rodičovského příspěvku a potvrzení o návštěvě jeslí nebo mateřské školky. Tiskopisy jsou dostupné v elektronické podobě na portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Pohřebné Nárok na pohřebné má osoba, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo rodiči nezaopatřeného dítěte, pokud měly zesnulé osoby trvalý pobyt na území České republiky. Nárok na pohřebné vzniká dnem pohřbení podle zvláštního zákona o pohřebnictví č. 256/2001 Sb., v platném znění. Pohřebné se vyplácí jednorázově a výše činí Kč. Žádost se podává na předepsaném tiskopise na místně příslušné krajské pobočce Úřadu práce České republiky. Tiskopisy jsou dostupné v elektronické podobě na portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. S účinností od 1. ledna 2008 došlo po novele zákona o státní sociální podpoře č. 261/2007 Sb. je s účinností od 1. ledna 2008 k výraznému zúžení okruhu osob, které mohou o dávku žádat, do té doby bylo vypláceno paušálně ve stejné výši každému občanovi, který na území České republiky vypravil pohřeb a splnil podmínky stanovené zákonem o státní sociální podpoře. Dávky pěstounské péče Zákon o sociálně právní ochraně dětí, zákon č. 359/1999 Sb., v platném znění/spod, byl od 1. ledna 2013 doplněn o revidovanou právní úpravu dávek pěstounské péče, které do té doby upravoval zákon o státní sociální podpoře/ssp. Základními dávkami pěstounské péče jsou odměna pěstouna, příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla a příspěvek při ukončení pěstounské péče. Do konce roku 2013 bylo rodinné právo legislativně zakotveno v samostatném právním předpise v zákoně o rodině, zákon č. 94/1963 Sb. účinný do 31. prosince Občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., v platném znění účinný od 1. ledna 2014, se stal novým základem právní úpravy rodinného práva. Pro účely práva sociálního zabezpečení je od roku 2014 v 794 a následujících občanského zákoníku upraven institut osvojení, v 928 s následujících občanského zákoníku upraven institut poručenství a v 958 a následujících občanského zákoníku institut pěstounství. Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní, nahrazuje se tak prakticky biologické pouto poutem právním, neboť předpokladem je, že mezi osvojitelem a osvojencem je takový vztah, jaký je mezi rodičem a dítětem. O osvojení nezletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce dítě osvojit. Není li žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka. Poručník má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako rodič, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost. Poručenství může vykonávat rovněž jako veřejný poručník Orgán sociálně právní ochrany dětí a to až do doby, kdy soud jmenuje dítěti poručníka. Poručník hájí především všechny oprávněné zájmy dítěte. Nemůže li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi. Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní péči. Soud může svěřit dítě do pěstounské péče i na přechodnou dobu, přičemž podrobnosti stanoví zvláštní zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. Od roku 2013 je součástí právní úpravy o sociálně právní ochraně dětí rovněž právní úprava dávek pěstounské péče, které byly do té doby upraveny v zákoně o státní sociální podpoře č. 117/1995 Sb. Došlo tak především k systematickému ucelení právní úpravy sociálně právní ochrany dětí a navíc k podstatnému navýšení dávek s ohledem na skutečnost, že odměna pěstouna je považována za příjem podléhající dani z příjmu podle daňových předpisů. 28

25 Odměna pěstouna Dítě může být svěřeno na základě rozhodnutí soudu do společné pěstounské péče společným pěstounům, pokud jsou manželé. Nárok na odměnu však bude mít jen jeden z nich na základě dohody manželů, nedohodnou li se manželé mezi sebou, určí místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky podle trvalého pobytu nebo bydliště, kterému z manželů se dávka pěstounské péče přizná. Rodiče mají i nadále právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat a právo na informace o dítěti, jen soud může z důvodů zvláštního zřetele rozhodnout jinak a toto rodičovské právo omezit. Práva a povinnosti při výkonu pěstounské péče upravuje zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., v platném znění/spod. Dohodu o výkonu pěstounské péče uzavírá osoba pečující nebo osoba v evidenci zájemců o pěstounskou péči na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu má trvalý pobyt, kde jsou podrobně upravena všechna práva a povinnosti osoby pečující. Pěstoun má nárok na odměnu pěstouna, pokud o dítě pečuje nebo je v evidenci osob zájemců o péči. Výše odměny pěstouna činí za kalendářní měsíc 8000 Kč, je li pečováno o jedno dítě. V porovnání se stavem do konce roku 2012 došlo k zásadnímu navýšení této odměny, která činila do 31. prosince 2012 částku životního minima jednotlivce ve výši 3410 Kč na jedno dítě v pěstounské péči. Odměna činí při péči o dvě děti Kč, při péči o 3 děti nebo 1 dítě závislé na pomoci jiné osoby ve stupni závislosti druhém, třetím a čtvrtém Kč, a jde li o osobu v evidenci na péči o dítě čekající, a jde li o péči na přechodnou dobu o dítě závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni druhém, třetím a čtvrtém podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. částku Kč. Odměna pěstouna se pro účely zákonů upravujících daně z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění považuje za příjem ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů č. 586/1999 Sb., v platném znění. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Příspěvek při převzetí dítěte Nárok na příspěvek při převzetí dítěte má osoba pečující, která převzala dítě do pěstounské péče a náleží jí jen jednou. Výše příspěvku při převzetí dítěte činí, jde li o dítě ve věku do 6 let částku 8000 Kč, dítě ve věku od 6 let do 12 let částku 9000 Kč a dítě od 12 let do 18 let věku částku Kč. Jde o jednorázovou částku mající pomoci přispět uhradit na náklady spojené s rozšířením domácnosti o dalšího člena. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte Příspěvek na úhradu potřeb dítěte je nárokem nezletilého nezaopatřeného dítěte svěřeného do pěstounské péče vyplácený osobě pečující tedy pěstounovi. Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte činí za kalendářní měsíc jako pravidelná opakující se dávka na nezaopatřené dítě ve věku do 6 let částku Kč, na dítě ve věku od 6 do 12 let částku 5550 Kč, na dítě ve věku od 12 do 18 let částku Kč, na nezaopatřené dítě ve věku od 18 do 26 let věku částku Kč. Příspěvek se zvyšuje v souladu s pevně danými pravidly v zákoně o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999, jde li o péči o dítě závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni prvním, druhém, třetím a čtvrtém podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Příspěvek při ukončení pěstounské péče Příspěvek při ukončení pěstounské péče je nárokem fyzické osoby, která byla ke dni dosažení zletilosti v pěstounské péči a to ke dni zániku nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Výše jednorázového příspěvku činí Kč. Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče náleží jen jednou. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Jde o dávku novou, která do roku 2013 v zákoně o státní sociální podpoře vůbec legislativně upravena nebyla. Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla Nárok na příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla má osoba pečující, která má v pěstounské péči nejméně 3 děti nebo má 29

26 nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, včetně zletilých nezaopatřených dětí. Výše činí 70 % pořizovací ceny motorového vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy, nejvýše však Kč. Součet příspěvků za posledních 10 let nesmí přesáhnout Kč a vozidlo nesmí být prodáno, darováno, ani používáno pro výdělečnou činnost do 5 let ode dne, kdy byl příspěvek poskytnut. Interaktivní předepsané tiskopisy žádostí jsou dostupné na integrovaném portále Ministerstva práce a sociálních věcí v sekci věnované sociální tématice. Vyplácí je místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce České republiky. Podle zákona o státní sociální podpoře bylo pro nárok na příspěvek na zakoupení motorového vozidla nutné mít do roku 2013 v pěstounské péči nejméně 4 děti. Veřejné zdravotní pojištění a zdravotní péče Seznam nemocí z povolání a seznam zdravotnických zařízení je uznávajících V roce 1995 byl vydán seznam nemocí z povolání jako příloha k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., v platném znění platí doposud zejména ve znění novely provedené nařízením vlády č. 168/2014 Sb. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají, v platném znění, zejména ve znění vyhlášky č. 38/2005 Sb. platí doposud. Součástí reformy zdravotnictví se stal především legislativní rámec zakotvení veřejného zdravotního pojištění zákonem č. 48/1997 Sb., v platném znění účinný doposud. Zákon upravuje především osobní rozsah zdravotního pojištění, přičemž jsou zdravotně pojištěny všechny osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky nebo jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky. Plátci pojistného na zdravotní pojištění jsou pojištěnci, zaměstnavatelé a stát, přičemž podrobnosti upravuje i nadále zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Zdravotní pojištění vzniká dnem narození a zaniká smrtí pojištěnce. Pojištěnec má právo vybrat si zdravotní pojišťovnu a poskytovatele zdravotních služeb v rámci tzv. hrazené péče, jejímž účelem je zlepšit nebo zachovat zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení. Zdravotní služby musí odpovídat zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo a jsou pro pojištěnce bezpečné a přiměřené. Zdravotní služby musí být v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a musí existovat důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování. Regulační poplatky představují spoluúčast pojištěnce na úhradě zdravotní péče ve výši 90 Kč za využití lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubního lékařství. Ostatní zavedené regulační poplatky již byly zrušeny. Zákon upravuje dále limity doplatků na léčiva nebo potraviny pro lékařské účely. Dále jsou zde upraveny základní podmínky poskytování hrazených služeb ošetřujícím lékařem. Na tento předpis navazují podrobněji upravené podmínky v zákonech z roku Zdravotní pojištění, zdravotní péče a služby Právo každého na ochranu zdraví vyplývá z článku 31 Listiny základních práv a svobod, usnesení č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky/listina. Občané mají dále na základě principu povinného veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek stanovených zvláštními zákony. Hlavním cílem systému zdravotního pojištění u nás je především zajistit pojištěncům dostupnou a kvalitní zdravotní péči, kterou lze v rámci limitovaného objemu prostředků zdravotního pojištění poskytnout. Současný systém je z pohledu odborné praxe kritizován, neboť neobsahuje dostatečné autoregulační mechanismy, které by bránily vzniku kumulovaného deficitu, neboť chybí možnost účinně regulovat počet poskytovatelů zdravotní péče a tím i celkový objem hrazené zdravotní péče ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění (Tröster, P. Právo sociálního zabezpečení, 2013, str. 85). Zákon o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 48/1997 Sb., v platném znění/zdravpoj, je u nás tradičním způsobem, jak zajistit občanům právo na zajištění hrazené zdravotní péče. Upravuje základní podmínky existence a fungování tzv. veřejného zdravotního pojištění spravovaného zdravotními pojišťovnami s dominancí Veřejné zdravotní pojišťovny a dalších resortních, oborových a odvětvových zdravotních pojišťoven. V souladu s ustanovením 13 tohoto zákona mají pojištěnci právo na zdravotní služby s cílem zlepšit nebo zachovat jejich zdravotní stav nebo zmírnit jejich utrpení, pokud zdravotní služby odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnců a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování. Zákon o pojistném na všeobecné zdravot 30

27 ní pojištění, zákon č. 592/1992 Sb., v platném znění/zdravpoj, upravuje podmínky odvodu a sazby zdravotního pojištění. Osoby s dlouhodobým pobytem u nás musí být zdravotně pojištěny. Zákon o všeobecné zdravotní pojišťovně, zákon č. 551/1991 Sb., v platném znění, upravuje podmínky fungování této veřejnoprávní instituce. Zákon o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, zákon č. 280/1992 Sb., upravuje podmínky fungování dalších pojišťoven garantujících právo pojištěnců na úhradu zdravotní péče, zdravotně lékařské služby, zdravotní pomůcky a léky. Jde o princip založený na pluralitě fungování zdravotních pojišťoven. Dne 26. ledna 1993 bylo ustaveno na dobrovolné bázi tzv. Sdružení zdravotních pojišťoven, přičemž od 15. května 1997 existuje jako nástupnická organizace Svaz zdravotních pojišťoven České republiky (zkráceně SZP ČR) sdružující všech 6 zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven České republiky Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky (kód 211), Oborová zdravotní pojišťovna (kód 207), Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky (kód 201), Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (kód 205), Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna (kód 213), Zaměstnanecká pojišťovna Škoda (kód 209). SZP ČR hájí společné zájmy zdravotních pojišťoven a jejich klientů ve vztahu ke státním organizacím, profesním svazům a poskytovatelům zdravotní péče s hlavním cílem zkvalitňovat služby pro klienty. Hlavním cílem SZP ČR je pak dále aktivní a efektivní účast na rozvoji funkčního veřejného zdravotního pojištění jako povinného zákonného pojištění a vytváření dalších předpokladů pro možnosti a druhy pojištění nebo připojištění v oblasti zdravotních služeb. Spolupráce se týká přípravy legislativy a procesu transformace zdravotnictví s cílem optimalizovat zdroje a náklady. Smyslem všech aktivit je především zkvalitňování dostupných služeb pro klienty a zajišťování prevence na poli ochrany zdraví všech osob. Ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví České republiky, profesními sdruženími a dalšími institucemi jsou pak stanovovány základní parametry kvality zdravotních služeb a jejich zavádění do smluvních vztahů. Úhrada zdravotní péče vychází z existence smluvních vztahů mezi pojištěnci zdravotních pojišťoven, zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb. Mezi základní předměty činnosti SZP ČR tak patří: a) Tvorba zásad společného postupu členů pro jednání se státními orgány, zájmovými sdruženími poskytovatelů zdravotních služeb, případně pojištěnců a zaměstnavatelů ve věcech týkajících se systému veřejného zdravotního pojištění jako celku a účasti zdravotních pojišťoven v tomto systému (koncepce zdravotnictví a zdravotního pojištění, legislativa, dohodovací řízení; b) Výměna zkušeností a tvorba společných výkladů stanovisek a postupů k provádění veřejného zdravotního pojištění (metodika) v rozsahu činnosti členů například v oblasti právní, zdravotní, informačních systémů a úhrad zdravotních služeb včetně úhrad mezistátních; c) Podpora zvyšování kvalifikace zaměstnanců členů SZP ČR a rozšiřování obecné orientace veřejnosti o v otázkách systému veřejného pojištění; d) Zastupování členů v případech, když se členové dohodnou včetně mezinárodního zastoupení; e) Zabezpečování dohodnutých služeb pro své členy; f) Zabezpečování podkladů pro správní řízení související se stanovováním cen, úhrad a podmínek úhrad léčivých přípravků, zdravotnických prostředků a stomatologických výrobků. Základní principy zdravotního pojištění jsou rovnost, dostupnost, kvalita, pluralita a konkurence, solidarita a hospodárnost. Zároveň je rozvíjena mezinárodní spolupráce, za jejímž účelem bylo zřízeno Centrum mezistátních úhrad zdravotní péče (zkráceně CMU). 3. Etapa sociální reformy od poloviny roku 1998 souvisí s nástupem sociálnědemokratické vlády a přípravou na vstup České republiky do Evropské unie V této fázi sociální reformy byla zahájena příprava důchodové reformy a byly novelizovány další významné právní předpisy a přijaty předpisy nové, o kterých bylo již v historických souvislostech pojednáno v předchozích částech. V oblasti zdravotní reformy byly především do právního řádu České republiky implementovány závazky plynoucí z přistoupení České republiky k Evropské unii a bylo v roce 2001 zřízeno Centrum mezistátních úhrad zdravotní péče (CMU), jak již bylo zmíněno v části věnované zdravotnímu pojištění. V roce 2004 byl přijat nový zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., v platném znění (zkráceně ZZ), jak již bylo uvedeno v úvodní části pojednávající o státní politice zaměstnanosti a jejím vývoji po roce V roce 2004 se v politice zaměstnanosti promítl zejména faktor přistoupení České republiky k Evropské unii a správní orgány se tak staly součástí sítě Evropských služeb zaměstnanosti (zkráceně EURES z anglického European Employment Services/EURES). V roce 2004 byl přijat nový správní řád, zá 31

28 kon č. 500/2004 Sb., v platném znění účinný od 1. ledna 2006 doposud. Nahrazen byl stávající správní řád, zákon č. 71/1967 Sb. účinný do 31. prosince Z pohledu práva sociálního zabezpečení je klíčovou obecnou normou, podle které správní orgány v rámci správního řízení rozhodují o nárocích na dávky sociálního zabezpečení. Zákon upravuje postup správních orgánů, kterými jsou orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Prakticky sem tak lze zahrnout postup České správy sociálního zabezpečení, postup Úřadu práce České republiky a rovněž postup Všeobecné zdravotní pojišťovny a dalších zdravotních pojišťoven při výběru a správě všeobecného zdravotního pojištění. V roce 2005 byl přijat nový zákon o inspekci práce č. 251/2005 Sb., v platném znění (zkráceně ZIP). Jde o zásadní právní úpravu upravující přestupky a správní delikty na úseku povinností stanovených kogentním způsobem (nelze se od nich smluvně odchýlit) zejména pro zaměstnavatele v oblasti pracovních podmínek zaměstnanců s ohledem na význam ochranné funkce pracovního práva směřující především k ochraně právní jistoty pracovněprávních vztahů i v sociálně tíživých situacích jako je například u ženy těhotenství, u zaměstnance dočasná pracovní neschopnost apod. Jde zejména o instituty ochrany zaměstnanců před výpovědí v tzv. ochranné době (nemoc, těhotenství, čerpání mateřské a rodičovské dovolené). Nutnost důchodové reformy je odůvodňována především vzhledem k demografickému vývoji, kdy s ohledem na zvyšující se průměrný dožívaný věk a snižující se porodnost se zvyšuje počet osob v poproduktivním věku a klesá počet osob ve věku produktivním. Dílčí reformní kroky byly uskutečněny v letech Realizace důchodové reformy i nadále pokračuje. Lze ji rozdělit do dvou zásadních období tzv. malé důchodové reformy realizované od roku 2010 ve smyslu parametricky legislativně zakotvených změn postupně se prodlužující potřebné doby pojištění a zvyšujícího se důchodového věku a kdy byl v důsledku Nálezu Ústavního soudu České republiky č. 135/210 Sb. upraven především způsob určování výpočtového základu důchodů podle 15 zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. pro určování výše všech důchodů s důrazem kladeným na promítnutí vyšší míry její zásluhovosti. V roce 2011 byla připravena tzv. velká důchodová reforma, v rámci které byly vytvořeny celkově tři pilíře důchodového pojištění existující od roku 2013 do roku Od roku 2010 doposud stále probíhá fáze tzv. malé důchodové reformy, kdy došlo ke změnám zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. a v rámci tzv. parametrických změn se postupně zvyšuje důchodový věk nad hranici 75 let a prodlužuje délka potřebné doby pojištění z 25 let v roce 2010 na 35 let po roce 2018 pro odchod do starobního důchodu a vznik nároku na starobní důchod. Byl rovněž zúžen okruh tzv. náhradních dob pojištění. Od 1. ledna 2010 došlo k novému vymezení invalidity, místo dřívějšího plného a částečného invalidního důchodu byl zaveden třístupňový invalidní důchod v závislosti na celkovém poklesu pracovní schopnosti pojištěnce. Podrobněji je o důchodovém pojištění pojednáno v části vývoje související se zákonem o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. Zaměstnanecké penzijní pojištění v České republice legislativně zakotveno není, avšak v rámci zemí Evropské unie se prakticky vychází z toho, že takový institut může existovat v jiných zemích a proto byl přijat zákon o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění č. 340/2006 Sb., v platném znění, který zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje: a) podmínky provozování zaměstnaneckého penzijního pojištění institucemi se sídlem v České republice, b) provozování zaměstnaneckého penzijního pojištění institucemi zaměstnaneckého penzijního pojištění, kterým bylo uděleno povolení k této činnosti v jiném členském státě Evropské unie než České republice nebo jiném státě, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, na území České republiky, c) dohled nad činností těchto institucí na území České republiky. Zákon se nevztahuje na nemocenské pojištění, důchodové pojištění, veřejné zdravotní pojištění, penzijní připojištění se státním příspěvkem a životní pojištění podle zvláštních právních předpisů. Mezistátní úhrady zdravotní péče a zdravotní služby Centrum mezistátních úhrad zdravotní péče (zkráceně CMU) vzniklo v roce 2001 na základě evropských nařízení, mezinárodních smluv a úmluv a sdružuje všechny veřejné zdravotní pojišťovny činné v České republice a je od 1. ledna 2016 nástupnickou právnickou osobou a přebírá práva a závazky dosavadního Národního referenčního centra z.s.p. o. po sloučení s Centrem mezistátních úhrad z.s.p. o. (CMU). Mezi hlavní funkce CMU patří následující: CMU je styčným orgánem České republiky 32

29 pro oblast zdravotního pojištění a poskytování péče na základě zmocnění dle čl. 1, odst. 2 b) nařízení EP a Rady č. 987/09. Tuto roli vykonává ve vztahu ke státům EU, EHP a Švýcarsku. CMU je vnitrostátním kontaktním místem pro přeshraniční zdravotní služby, poskytované za přímou úhradu ve smyslu 14 zákona č. 48/1997 Sb. a Směrnice EP a Rady č. 24/2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. CMU je pověřenou institucí pro určování aplikovatelné legislativy o sociálním a zdravotním pojištění u neaktivních osob ve vztahu k osobám ze států EU, EHP a Švýcarska. Pro oblast výjimek z příslušnosti k právním předpisům spolu s Českou správou sociálního zabezpečení i u osob aktivních (čl. 16 nařízení EP a Rady č. 883/04 a mezinárodní smlouvy). CMU plní roli přístupového místa pro elektronickou výměnu dat a dokumentů mezi českým systémem veřejného zdravotního pojištění a ostatními státy dle čl. 1, odst. 2a a čl. 88, odst. 1 nařízení EP a Rady č. 987/09. CMU je příslušným orgánem pro provádění mezinárodní Úmluvy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (zkráceně z angličtiny OECD/Organisation for Economic Co operation and Development) o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech na území České republiky v oblasti zdravotního pojištění (dle přílohy B této Úmluvy). CMU je styčným orgánem České republiky pro provádění bilaterálních prezidentských smluv o sociálním zabezpečení, kryjících oblast zdravotního pojištění (smlouvy se Srbskem, Makedonií, Černou Horou a Tureckem). Statutárním orgánem je ředitel CMU. Nejvyšším orgánem je správní Rada CMU. Na činnosti rady se kromě statutárních zástupců pojišťoven podílí i zástupci Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí. CMU reprezentuje český systém zdravotního pojištění a zdravotní péče ve vztahu k celkem 35 státům EU, EHP, Švýcarsku a smluvním státům. Pro oblast spolupráce při vymáhání odvodů na základě Úmluvy OECD pak ve vztahu k dalším 7 státům. Organizace pro hospodářskou spolupráci a ozvoj (zkráceně OECD z angl. Organisation for Economic Co operation and Development) je mezivládní organizace 34 ekonomicky nejrozvinutějších států na světě, které přijaly principy demokracie a tržní ekonomiky. OECD vznikla v roce 1961 (zakládací dokument byl podepsán 14. prosince 1960) transformací Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která byla původně zřízena roku 1948 k administraci poválečného Marshallova plánu. V rámci výše uvedených funkcí a na základě svých stanov zabezpečuje Centrum mezistátních úhrad zejména následující činnosti: Informační servis a poradenská činnost; Shromažďuje a poskytuje informace o nárocích a povinnostech občanů i institucí ve vazbě na mezinárodní právo v oblasti zdravotní péče a zdravotního pojištění. Prostřednictvím webových internetových stránek cz, informačních materiálů, tisku, telefonické a e mailové služby informuje české i zahraniční subjekty nejen o nárocích a povinnostech, ale i o administrativních procedurách potřebných k jejich uplatnění. Na CMU se obrací české i zahraniční zdravotní pojišťovny, instituce sociálního zabezpečení, pojištěnci, zaměstnavatelé, nebo zdravotnická zařízení v otázkách, které se týkají: Výkladu českých a nadnárodních právních předpisů, používaných dokladů, úhrad nebo dodatečných náhrad nákladů na zdravotní péči mimo stát pojištění, určení příslušnosti k sociálnímu a zdravotnímu pojištění a odvodové povinnosti pojištěnců, zaměstnavatelů a osob samostatně výdělečně činných, kontaktů na instituce, informací o jednotlivých poskytovatelích zdravotní péče, právech pacientů a postupech pro podávání stížností, mechanismů nápravy a možnostech řešení sporů, předpisech o standardech kvality a bezpečnosti poskytování zdravotních služeb. CMU zpracovává společnou metodiku provádění mezinárodního práva pro české zdravotní pojišťovny. Zodpovídá též za zpracování a zajištění dokladů pro faktické provádění mezinárodních závazků ČR. CMU je spolu s Českou správou sociálního zabezpečení spoluodpovědné za posuzování žádostí o výjimku z příslušnosti k českým, nebo zahraničním právním předpisům o sociálním zabezpečení. Od 1. května 2010 je CMU zodpovědné i za řešení horizontálních otázek souvisejících s příslušností k právním předpisům neaktivních osob. Náklady na věcné dávky, které obdrželi čeští pojištěnci ve státech Evropské unie a smluvních státech prostřednictvím tamních systémů zdravotního pojištění, jsou ze zahraničí účtovány CMU. CMU zodpovídá za zajištění úhrady těchto závazků České republiky do zahraničí. Před provedením úhrady do zahraničí shromažďuje odpovídající prostředky od českých pojišťoven ošetřených pojištěnců. Náklady na věcné dávky, uhrazené výpomocně českými Zdravotními pojišťovnami za pojištěnce ze států Evropské unie nebo smluvních států na území České republiky jsou 33

30 účtovány CMU, které zajišťuje jejich úhradu ze zahraničí. O podmínkách úhrady nákladů jedná CMU s partnerskými styčnými institucemi v ostatních státech. CMU tak zodpovídá za úhradu českých pohledávek zahraničními styčnými orgány a na druhou stranu za úhradu českých závazků českými Zdravotními pojišťovnami. CMU se ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí podílí na přípravě nových mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení a správních ujednání k těmto smlouvám. CMU se spolu s orgány státní správy úzce podílí na přípravě nových norem evropského práva v této oblasti. CMU spolupracuje na přípravě českých legislativních změn, týkajících se zdravotního pojištění. Pracovník CMU je členem Technické komise a Účetní komise (v rámci Generálního ředitelství Evropské komise pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti z anglického DG Employment), které řeší praktické otázky a důsledky koordinace systémů sociálního zabezpečení. CMU na expertní úrovni podporuje činnost zástupců České republiky v rámci Správní komise a Skupiny pro sociální otázky Evropské rady. Pracovníci CMU se podílejí na činnosti řady evropských pracovních skupin. CMU vede statistiky, které slouží orgánům státní správy i zdravotním pojišťovnám k lepšímu plánování předpokládaných příjmů a výdajů, spojených s mezinárodními závazky České republiky. CMU uzavírá se zahraničními styčnými místy dohody, usnadňující praktické a efektivní provádění mezinárodních smluv. Týkají se například frekvence provádění vzájemných úhrad, sjednávání zálohových plateb za poskytnutá plnění, řešení sporných případů, výkladu právních ustanovení, používání dokladů, telematické výměny mezi státy a dalších praktických otázek. CMU poskytuje správní pomoc v konkrétních případech českým i zahraničním pojištěncům, nositelům zdravotního pojištění, zdravotnickým zařízením a zaměstnavatelům. V rámci správní pomoci institucím zprostředkuje například vymáhání pojistného, nebo náhradu škody v jiných státech. Stejnou činnost, včetně zajišťování vyžádaných dokladů a podkladů, zajišťuje pro zahraniční nositele pojištění na území České republiky. Zprostředkovává ocenění tarifů pro dodatečnou náhradu nákladů na péči, poskytnutou a uhrazenou mimo stát pojištění. Pro české i zahraniční poskytovatele zdravotní péče zajišťuje CMU dodání nárokových dokladů o pojištění ošetřených osob za účelem úhrady nákladů léčení. Pro pojištěnce z jiných států ověřuje oprávněnost poskytování služeb konkrétním poskytovatelem, nebo přístupnost poskytovatele pro osoby se zdravotním pojištěním atd. CMU vytvořilo a spravuje komplexní společný informační systém AP CMU pro zpracování mezinárodní agendy v oblasti zdravotního pojištění, který byl připraven jako národní přístupový bod pro komunikaci s ostatními členskými státy. V systému pracují pracovníci všech zdravotních pojišťoven i CMU. Systém je propojen s kmenovými informačními systémy všech zdravotních pojišťoven i CMU. V rámci informačního systému jsou zpracovávány závazky a pohledávky za zdravotní péči, ale i nároky jednotlivých občanů a členů jejich rodin. Po dokončení nadnárodní části řešení bude jeho prostřednictvím český systém elektronicky propojen s institucemi všech ostatních států. Evropský průkaz zdravotního pojištěnce V rámci koordinace sociálního zabezpečení se bezprostředně závazně aplikují pravidla vyplývající z Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 883/2004 a prováděcího nařízení číslo 987/2009 a jsou tak součástí v praxi fungujících pravidel úhrady zdravotní péče na nadnárodní úrovni v zemích zapojených do vzájemné spolupráce při přeshraniční úhradě poskytnuté zdravotní péče. Pojištěnec prokazující se v zahraničí univerzálně standardizovanou podobou tzv. Evropského průkazu zdravotního pojištěnce vydanou zdravotní pojišťovnou, u které je zdravotně pojištěn, má právo na zdravotní péči hrazenou za stejných podmínek jako pojištěnci členské spolupracující země, na jejímž území se pojištěnec zrovna nachází. Je tedy potřeba počítat i s případnými poplatky spoluúčasti, přičemž v některých zemích jsou regulační poplatky jako součást spoluúčasti pojištěnce na úhradě zdravotní péče mnohem vyšší než u nás. Proto zdravotní pojišťovny doporučují pokrýt kompletní náklady dočasným cestovním zdravotním připojištěním. V zásadě však platí, že právo na úhradu zdravotní péče je garantováno pojištěnci i bez zvláštního komerčního připojištění, což platí především pro nutnou a neodkladnou péči potřebnou k tomu, aby se pojištěnec nemusel do svého domovského státu vracet dříve, než původně plánoval. V případě delšího pobytu se doporučuje v praxi kontaktovat svoji zdravotní pojišťovnu a nechat si vystavit zvláštní potvrzení pro účely čerpání zdravotní péče 34

31 v zahraničí prostřednictvím tamní styčné organizace nebo zdravotní pojišťovny. Prakticky je možné uvažovat rovněž o alternativách vyžádané zdravotní péče v zahraničí, pokud je tamní vývoj zdravotní vědy a úroveň poskytovaných zdravotních služeb na vyšší úrovni než v České republice. V rámci koordinace sociálního zabezpečení je nejvýznamnějším nástrojem ochrany práva na úhradu zdravotní péče v členských státech Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru univerzální vzor tzv. Evropského průkazu zdravotních pojištěnců, kterým se lze prokazovat v jakémkoli státě uznávajícím společná koordinační pravidla. ná koordinační pravidla. V roce 2011 byly přijaty v České republice nové standardizující právní předpisy, které přizpůsobují pravidla potřeb přesného vymezení podmínek fungování vztahů mezi pojištěnci, lékaři a zdravotními pojišťovnami a vymezují péči ze zdravotního pojištění hrazenou. Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, zákon č. 372/2011 Sb., v platném znění. Obsahem obecné právní úpravy je legislativně upravit zdravotní služby a podmínky jejich poskytování a s tím spojený výkon státní správy, druhy a formy zdravotní péče, práva a povinnosti pacientů a osob pacientům blízkých. Dále upravuje základní standardizující pravidla pro poskytovatele zdravotních služeb, zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky poskytující zdravotní služby. Jde o konkrétní a přesné vymezení podmínek pro hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb a dalších činností souvisejících s poskytováním zdravotních služeb v České republice a v Evropské unii. Zákon upravuje základní formy zdravotní péče ambulantní, jednodenní péče lůžkové, lůžkové péče a zdravotní péči poskytovanou ve vlastním sociálním prostředí pacienta. Druhy zdravotní péče lze členit podle časové naléhavosti na neodkladnou, akutní, nezbytnou a plánovanou. Podle účelu poskytnutí lze členit druhy zdravotní péče na preventivní, diagnostickou, dispenzární (aktivní dlouhodobé sledování zdravotního stavu pacienta ohroženého nebo trpícího nemocí), léčebnou, posudkovou, léčebně rehabilitační, ošetřovatelskou, paliativní (udržení, podpora a navrácení zdraví), lékárenskou a klinicko farmaceutickou péči. Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout s jeho svobodným a informovaným souhlasem a má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. Základním právem pacienta je tak volba poskytovatele zdravotních služeb (lékaře) a volba zdravotní pojišťovny (jednou za rok k prvnímu dni kalendářního roku). Pokud pacient s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas, je povinen dodržovat navržený individuální léčebný postup. V přítomnosti zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb má pacient právo nahlížet do zdravotnické dokumentace, pořizovat si z ní výpisy nebo kopie. Proti postupu poskytovatele při poskytování zdravotních služeb může pacient podat stížnost. Zákon o specifických zdravotních službách, zákon č. 373/2011 Sb., v platném znění upravuje zejména tzv. pracovnělékařské služby, jejichž pravidly se od dubna 2013 řídí především zaměstnavatelé a lékaři pracovnělékařských služeb poskytujících preventivní péči při výkonu práce zaměstnancům. Kontinuálně právní úprava navazuje na předchozí právní úpravu tzv. závodní preventivní péče, která vznikla začátkem devadesátých let a byla včleněna do zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. S účinností od 1. dubna 2012 tak právní úprava dostála zásadních změn zejména s ohledem na její legislativní zakotvení. K zavedení pracovnělékařských služeb je Česká republika zavázána Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 161 (1985) o závodních zdravotních službách. Pracovnělékařská služba je jedním z nosných pilířů péče o bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci a má především preventivní funkci. Závodní preventivní péči upravoval starý zákoník práce, zákon č. 65/1965 Sb., účinný od 1. ledna 1966 do 31. prosince Nový zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., v platném znění, upravuje pouze v jednom ustanovení 32 zmínku o vstupní lékařské prohlídce s odkazem na zvláštní právní úpravu. Hlavním problémem právní úpravy byl prováděcí předpis, který stanovoval provádění pracovnělékařských prohlídek ve směrnici Ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, o posuzování zdravotní způsobilosti k práci, registrována byla pod č. 2/1968 Sb. (Šubrt, B. Pracovněléřaské služby povinnosti zaměstnavatelů. 2013, s. 9). Zákon o specifických zdravotních službách č. 373/2011 Sb. byl 35