Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury PŘEŽITÍ LIDÍ BEZ DOMOVA V URBÁNNÍM A SUBURBÁNNÍM PROSTŘEDÍ MĚSTA OLOMOUCE

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury PŘEŽITÍ LIDÍ BEZ DOMOVA V URBÁNNÍM A SUBURBÁNNÍM PROSTŘEDÍ MĚSTA OLOMOUCE Diplomová práce (bakalářská) Autor: Jakub Jiráska, Rekreologie Vedoucí práce: Mgr. Luděk Šebek, Ph.D. Olomouc 2014

2 Bibliografická identifikace Jméno a příjmení autora: Jakub Jiráska Název závěrečné písemné práce: Přežití lidí bez domova v urbánním a suburbánním prostředí města Olomouce Pracoviště: Katedra rekreologie Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Luděk Šebek, Ph.D. Rok obhajoby: 2014 Abstrakt: Tato práce zkoumá bezdomovectví, bezdomovce a jejich přežití. Je zaměřena především na strategie přežití lidí bez domova. Cílem práce je najít a pojmenovat alespoň jednu konkrétní strategii přežití a popsat ji. Zároveň se snaží zjistit a označit nejdůležitější faktory pro přežití bezdomovců v městském a příměstském prostředí Olomouce. Sběr dat pro kvalitativní výzkum byl uskutečněn prostřednictvím pěti strukturovaných individuálních interview. Do výzkumu se dobrovolně zapojilo celkem sedm bezdomovců. Analýza získaných dat byla provedena metodou vytváření trsů. Pro tuto metodu byl použit program Atlas.ti 6.2. Výsledkem zpracování dat je pak pět významných skupin popisujících důležité aspekty přežití lidí bez domova. Jedná se o místo přežití, samotný život bezdomovců, prostředky potřebné k přežití, jednu konkrétní strategii přežití a okolnosti nejdůležitější pro přežití bezdomovců. Na výzkum této práce by v budoucnu mohl navázat výzkum většího rozsahu, například v rámci práce diplomové. Další výzkum by mohl nahlédnout hlouběji do dané problematiky a přinést podrobnější data o přežití bezdomovců. Klíčová slova: bezdomovec, bezdomovectví, strategie přežití, extrémní podmínky, sociální služby Souhlasím s půjčováním závěrečné písemné práce v rámci knihovních služeb. 2

3 Biblicographical Identification Author s first name and surname: Jakub Jiráska Title of the bachelor s thesis: Surviving of homeless people in urban and suburban areas of Olomouc Department: Department of Recreology Supervisor: Mgr. Luděk Šebek, Ph.D. The year of the presentation: 2014 Abstract: The present thesis investigates homelessness, the homeless and their survival. It focuses on the survival strategies of the homeless. The aim of the thesis is to find and name at least one concrete survival strategy and to describe it. At the same time it aims to find out and label the most important factors for the survival of the homeless in the urban areas of Olomouc and on the outskirts of the city. Data collection for the qualitative research was conducted in five structured individual interviews. In total, seven homeless people participated voluntarily in the research. The analysis of the data was carried out by the clustering method in the program Atlas.ti 6.2. The results of the analysis are five significant groups of aspects of the homeless' survival. These are: the place of survival, the life of the homeless itself, the means of survival, one concrete survival strategy, and the factors considered most important for their survival by the homeless. In the future, the research of this thesis could be continued on a larger scale, e.g. in a Master's diploma thesis. Further research could investigate the present problem more thoroughly and bring more detailed data on the survival of the homeless. Keywords: homeless, homelessness, survival strategies, extreme conditions, social services I agree with lending the thessis within the librarian services. 3

4 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně pod vedením Mgr. Luďka Šebka, Ph.D. a uvedl jsem všechny použité literární a odborné zdroje a dodržovala zásady vědecké etiky. V Olomouci dne 27. dubna

5 Děkuji Mgr. Luďkovi Šebkovi, Ph.D. za metodickou pomoc, cenné rady a vstřícný přístup při zpracování bakalářské práce. Děkuji Tomášovi Pavlíčkovi, DiS. za osobní schůzku a poskytnutí cenných informací a faktů o činnosti Charity Olomouc v souvislosti s prací s lidmi bez domova. Velmi děkuji účastníkům výzkumu za jejich ochotu, vstřícnost a otevřenost. Bez nich by tato práce a především její výzkumná část vůbec nevznikla. Přeji Vám hodně štěstí. Děkuji Kačce za její nekončící a povzbuzující podporu, pomoc a trpělivost. V neposlední řadě pak děkuji svým rodičům za jejich výchovu a příklad citlivého vnímání potřeb ostatních lidí, především pak těch, kteří neměli v životech tolik štěstí jako já. 5

6 OBSAH 1 ÚVOD PŘEHLED POZNATKŮ Vymezení urbánního a suburbánního prostředí v Olomouci Definice pojmů bezdomovectví a bezdomovec Bezdomovec Bezdomovectví Příčiny bezdomovectví Typologie bezdomovců Typologie ETHOS Zjevné, skryté a potenciální bezdomovství Další možné dělení a typologie Historie a vývoj bezdomovectví Vývoj po roce Bezdomovci v Olomouci Sociální služby pro lidi bez domova Počet lidí bez domova v městě Olomouc Sociální služby a podmínky jejich využití Nejčastěji využívané sociální služby CÍLE PRÁCE METODIKA Metody sběru dat Rozhovor Ohnisková skupina Pozorování Popis výzkumného souboru Výběr výzkumného souboru Představení komunikačních partnerů Etika výzkumu Data management

7 4.3.1 Popis záznamu dat Zpracování a analýza dat VÝSLEDKY Místo přežití Nejdůležitější pro přežití Prostředky k přežití Strategie přežití Ztratit se Život bezdomovců DISKUSE ZÁVĚR SOUHRN SUMMARY REFERENČNÍ SEZNAM PŘÍLOHY Příloha č. 1 fotografie příbytků Nahrávky rozhovorů

8 SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK Obrázek 1. Vymezení urbánního a suburbánního prostoru Olomouce 11 Obrázek 2. Domény bezdomovectví a vyloučení z bydlení 13 Obrázek 3. Členění metod pozorování 32 Obrázek 4. Místo přežití 39 Obrázek 5. Nejdůležitější pro přežití 42 Obrázek 6. Prostředky k přežití 45 Obrázek 7. Strategie přežití Ztratit se 49 Obrázek 8. Život bezdomovců 52 Obrázek 9. Ukázka příbytku bezdomovců č Obrázek 10. Ukázka příbytku bezdomovců č Obrázek 11. Ukázka příbytku bezdomovců č Obrázek 12. Ukázka příbytku bezdomovců č Tabulka 1. Sedm teoretických domén bezdomovství 17 Tabulka 2. Přehled jednotlivých family 38 8

9 1 ÚVOD V první polovině roku 2010 proběhlo z podnětu Magistrátu hl. m. Prahy sčítání bezdomovců na území hlavního města České Republiky. Přibližný výsledek sčítání v tomto období stanovil počet bezdomovců v Praze na (Ministerstvo vnitra České republiky, 2011). Celkový počet obyvatel našeho hlavního města v roce 2010 činil Přibližně Ve statutárním městě Olomouc žije zhruba obyvatel. Dle aktuálních informací se počet bezdomovců v Olomouci již několik posledních let odhaduje na přibližně 300 osob. Jestliže je tedy poměr všech obyvatel a bezdomovců v Olomouci téměř totožný se stejným poměrem v Praze, jedná se, dle mého názoru, o fenomén rozšířený a hodný pozornosti. Hlavní město totiž bylo od pádu komunismu vždy místem s největší koncentrací lidí bez domova. Při každodenním pohybu po ulicích Olomouce nezřídka kdy každý z nás potkává osoby, které bychom sami bez delšího rozmýšlení označili jako bezdomovce. Jsou tito lidé ale opravdu bezdomovci? A kdo z těch, kteří nás často obtěžují před supermarketem a jejichž vzhledem a pachem mnohdy každý z nás opovrhuje, má právo být či nebýt označován jako bezdomovec? Kde je většina z těch tří set zmíněných, když každý den potkáváme na ulicích stále stejné tváře? Jak vlastně tito lidé přežívají a co je v jejich životech těmi opravdu životně nejdůležitějšími potřebami? Tyto a mnohé další otázky mě vedly k výběru tématu bakalářské práce. Jedná se o práci multidisciplinární, která zřejmě nelze zařadit pouze do jednoho či dvou vědních oborů. Jedná se o práci, která snad alespoň trochu přivede autora nebo její čtenáře k větší pokoře a uvědomění si skutečně důležitých životních hodnot. Jedná se o práci, která byla primárně vytvořena především díky zvědavosti a touze autora přiblížit se na chvíli k lidem, jejichž život rozhodně není snadné žít, natož ho přijmout za vlastní. Sekundárním cílem pak bylo prozkoumat a akademicky zhodnotit fakta zmíněného sociálního odvětví. Předmět Kurz pobytu v zimní přírodě 5 Survival, který je zařazen do studijního plánu oboru Rekreologie, má ve své anotaci zmíněno, že cílem předmětu je mimo jiné:... teorie a praktické osvojení základů zimního táboření v primitivních podmínkách. Pokud jsou podmínky pro přežití (péřový spacák, prvotřídní stan, goretexové boty aj.) 9

10 na tomto kurzu označovány za primitivní, pak jsou podmínky, ve kterých přežívají někteří bezdomovci, opravdu obdivuhodné a bezpochyby zasluhující svou pozornost. Předměty zaměřené na teoretickou i praktickou výuku přežití v přírodě jak v běžných, tak i extrémních podmínkách jsou od počátku nedílnou součástí kurikula rekreologie na FTK UP. Výzkum fyzických, psychických a sociálních faktorů formujících strategie přežití lidí bez domova tak přispívá k širšímu kontextuálnímu zakotvení oboru rekreologie. Tato práce by měla posloužit k nahlédnutí do teorie i praxe života bezdomovců a přiblížit danou problematiku veřejnosti, která nemá s podobným fenoménem osobní zkušenosti. 10

11 2 PŘEHLED POZNATKŮ 2.1 Vymezení urbánního a suburbánního prostředí v Olomouci Urbánní (městské) a suburbánní (příměstské) prostředí jsou dva složitě definovatelné pojmy. Pro reálné určení urbánního prostředí v Olomouci se nejlépe hodí využití morfologického vymezení a konceptu kompaktního města. Kompaktním městem je myšleno souvisle zastavěné území s vysokou hustotou zalidnění. Pro určení suburbánního prostředí je pak vhodnější funkční vymezení, což znamená vymezení na základě interakcí s centem. Tímto způsobem podle Haláse et al. (2012) získáváme vymezení hranic urbánního a suburbánního prostoru v Olomouci, které se skládá ze čtyř zón: o kompaktní město, o suburbánní zóna A zástavbou oddělená sídla venkovského charakteru v administrativních hranicích města, o suburbánní zóna B obce s velmi vysokou mírou interakcí s Olomoucí, o suburbánní zóna C obce s vysokou mírou interakcí s Olomoucí. Obrázek 1. Vymezení urbánního a suburbánního prostoru Olomouce (Halás et al., 2012) 11

12 2.2 Definice pojmů bezdomovectví a bezdomovec Vzhledem k tomu, že v této práci budu nejčastěji mluvit o bezdomovectví a bezdomovcích samotných, je třeba si hned na začátku vymezit a definovat tyto dva základní pojmy. V odborné literatuře se můžeme setkat s různými vymezeními zmíněných pojmů a to hned z několika hledisek. Právnická, sociální či například demografická odvětví se o bezdomovectví více či méně zmiňují. Přirozeně těchto definic nejsou plné knihy a odborné slovníky, ale i přes zdánlivě neodborné téma lze vysvětlení těchto výrazů v literatuře dohledat Bezdomovec Lidé bez domova jsou oběťmi, ale ne nevinnými (Passaro, 1996). V právnické terminologii se již několik let pro bezdomovce používá pojmů osoba bez přístřeší nebo osoba v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. V sociální oblasti se pak bezdomovci nacházejí v kategorii občanů společensky nepřizpůsobivých. Těmto lidem jsou pak přirozeně připisovány specifické, a většinou negativní, vlastnosti, které již předem mohou jedincům bránit k vzestupu na pomyslném společenském žebříčku (Štechová et al., 2008). Novotný a Průdková (2008) uvádějí, že kdysi byl pojmem bezdomovec označován každý člověk bez státního občanství nebo domovského práva. Poté prošel tento pojem významnou obměnou a dnes je tak označován především jedinec, který je bez domova. Nemít domov pak podle Průdkové znamená postrádat místo, kde jsou rodiče, kde člověk vnímá lásku a péči druhé osoby a kde se učí žít v lidské společnosti. Zde má člověk možnost přirozeně přijímat určité hodnoty a utvářet si vlastní životní styl. Místo, které je označováno jako domov, se pak stává zázemím a místem vzájemného obdarování, kam se člověk může kdykoliv vrátit s pocitem, že se zde dočká vřelého přijetí, jistoty, podpory a především pocitu bezpečí. Mít domov tak znamená vědět, že se mám kam vrátit a že existují lidé, kteří mě mají rádi. Ztráta domova tak člověka přirozeně hluboce zasáhne. Podle manželů Maclových (2010) jsou lidé, které společnost nazývá jako bezdomovce, pouze špičkou ledovce. Zmiňují, že značně opomíjeny jsou ale některé další skupiny lidí, jako například psychicky nemocní, kteří díky svému handicapu žijí na ulici. Dále třeba zdravotně postižení, mentálně retardovaní a přestárlí. Podle Maclových se nemluví ani o rozpadajících se rodinách nebo mladých lidech, kteří poté, 12

13 co vyjdou z dětského domova, nezvládají nároky života a nemají se kam vrátit. Opomíjeni jsou prý i psychicky labilní jedinci, kteří jsou zneužívaní především k trestné činnosti. Problematiku bezdomovců je tudíž potřeba vnímat v mnohem širším kontextu a rozhledu v rámci sociálního řazení. Bezdomovci se pak stává mnohem širší škála lidí než by se na první pohled mohlo zdát Bezdomovectví Evropská observatoř bezdomovství stanovila pro lepší definování bezdomovství tři domény, které tvoří domov. Právě absence domova pak může být považována za vymezení bezdomovství. Mít domov může být dle observatoře chápáno jako mít slušné obydlí (či jiné místo) způsobilé k uspokojení daného jedince a jeho rodiny (fyzická doména). Dále pak mít možnost a prostor k uchování si svého soukromí a k udržování společenských vztahů (sociální doména). A nakonec pak mít výlučné vlastnictví, jistotu užívání a právní nárok (právní doména). Obrázek 2. Domény bezdomovectví a vyloučení z bydlení (upraveno dle Hradeckého et al., 2007) Obrázek 2. ukazuje sedm teoreticky možných typů bezdomovství a vyloučení z bydlení, a to například od spaní venku, po bydlení ve slušeném a legálně obsazeném obydlí bez osobního bezpečí atd. (Hradecký et al., 2007). Tyto typy bezdomovectví pak podrobněji popisuje tabulka č. 1 umístěna níže. 13

14 Haasová (2005, 10) píše, že bezdomovectví je způsob života, který se vyznačuje absencí stálého a jistého bydliště, je to typ havarované životní dráhy a současně je to absence sociálního statusu. Dále uvádí, že samotný pojem bezdomovectví není zcela jednoznačný, je vágní a jeho obecně platná definice tudíž neexistuje. Bezdomovectvím tak může být i samotná sociální situace, která daného jedince zasahuje. K fenoménu bezdomovectví patří také alkoholismus, krádeže, žebrání, nemoci, nepořádek, agrese, ztráta sebevědomí, lhaní, parazitování, beznaděj, život ze dne na den. Po čase si člověk zvykne. Jakékoliv změně k lepšímu nevěří, dokonce se jí paradoxně obává (Macl Maclová, 2010, 7). Jedním dechem však Maclovi (2007) dodávají, že tyto vlastnosti, postoje a situace se samozřejmě vyskytují i mezi domovci, tedy mezi běžnou populací. Jen jsou zabalené v pěkných šatech, právnicky ošetřené a vlastně i společensky tolerované. Bezdomovectví může být i vnitřním duchovním stavem. Je to jakýsi odchod do sebe. Může být spojen s nemocí, utrpením, společenským tlakem, prohrou, závislostí (Křesťan a bezdomovectví, 2004, 15) Příčiny bezdomovectví konstrukční teorie: o nezaměstnanost, o škrty v programech sociální péče, o snížené příjmy, o neschopnost zařazení se do normálního života po opuštění instituce (zdravotní, sociální, vězeňské), individuální faktory: o neschopnosti (drogová závislost, alkoholismus, gamblerství, zdravotní komplikace fyzické či psychické, apod.), o dobrovolná volba života bez přístřeší. 2.3 Typologie bezdomovců Lidé bez domova, tak jak jsem je vydefinoval v předešlé části, jsou dle různých autorů řazeny podle jednotlivých typů do odlišných skupin. Pokusím se zde nastínit a představit v českém prostředí nejpoužívanější typologii bezdomovců a pro srovnání přidám i další, odlišné, členění podle jednotlivých typů osob bez přístřeší. 14

15 2.3.1 Typologie ETHOS Podle Hradeckého et al. (2007) se ETHOS (European Typology of Homelessness and Housing Exclusion) volně překládá jako Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení. Studie, která tuto typologii popisuje, byla vypracována se záměrem lépe porozumět problému bezdomovectví na evropské i národní úrovní a to Evropskou observatoří bezdomovstí. Evropská observatoř bezdomovstí je sítí národních korespondentů monitorujících bezdomovství a jeho vývoj v Evropské unii a byla založena Evropskou federací národních sdružení pracujících s bezdomovci. Tato federace je v Evropě známa pod zkratkou FEANTSA. Typologie ETHOS udává následující čtyři kategorie případů bezdomovectví: o bez střechy, o bez bytu, o nejisté bydlení, o nevyhovující bydlení. Do kategorie bez střechy patří dvě skupiny bezdomovců. První skupinu tvoří lidé, kteří žijí a nocují výhradně venku (na ulici, pod mostem, v kanálech, na nádražích atd.) a jsou tak v podstatě 24 hodin denně bez střechy nad hlavou. Druhou skupinou jsou jedinci využívající nocleháren. I tito lidé tedy převážně přežívají během dne venku, bez stálého místa zdržování. Nemají možnost ubytování a obvyklého bydliště. Svým způsobem života a přežívání se stávají bezdomovci tzv. zjevnými. Bez bytu jsou ti, kteří převážně využívají ubytoven pro bezdomovce, pobytových zařízení, azylových domů či přechodných ubytoven. Do této kategorie patří i osoby před opuštěním instituce, kterou může být věznice či jiné nápravné zařízení nebo zdravotnické zařízení. Obývat nejisté bydlení znamená bydlet v provizoriu či pouze dočasnou (přechodnou) formou bydlení. Řadit sem lze i způsob bydlení pod nátlakem. Takto mohou žít i osoby ohrožené vystěhováním nebo oběti domácího násilí. Přechodným bydlením může být bydlení u příbuzných nebo přátel, bydlení bez právního nároku nebo nezákonně obsazený pozemek či budova. Nevyhovujícím bydlením rozumíme nestandardní, nevhodné, neobyvatelné či přelidněné obydlí. Tím můžou být například mobilní obydlí (maringotka, karavan, 15

16 hausbót), neobvyklé a provizorní stavby, nouzové přístřešky, boudy a chatrče (Hradecký et al., 2007). Dále autor dodává, že bezdomovství lze bezpochyby řadit k těm nejhorším typům sociálního vyloučení, i přesto zde však můžeme pozorovat odlišný rozsah a hloubku jednotlivých forem bezdomovství (dle členění ETHOS) a to především podle vztahu ke třem doménám fyzická, právní a sociální doména. V tabulce 1 je uvedeno sedm teoretických typů bezdomovství a vyloučení z bydlení. A to od spaní venku až po bydlení ve slušeném, legálním bydlení, však bez osobního pocitu bezpečí. 16

17 et al., 2007) Č. Tabulka 1. Sedm teoretických domén bezdomovství (upraveno dle Hradeckého Č Koncepční kategorie Fyzická doména Právní doména Sociální doména Bez střechy 2Bez domova 3Nejisté a nevyhovující bydlení 4Nevyhovující bydlení a sociální izolace v legálně obývaném obydlí 5Nevyhovující bydlení (jisté užívací právo) 6Nejisté bydlení (vhodné k obývání) 7Sociální izolace v kontextu jistého a vhodného bydlení Žádné obydlí (střecha) Má místo k bydlení, vhodné k obývání Má místo k bydlení (nejisté a/nebo nevhodné k obývání Nevyhovující bydlení (nezpůsobilé k obývání) Nevyhovující bydlení (nezpůsobilé k obývání) Má místo k bydlení Má místo k bydlení Žádný právní nárok na užívání prostoru (vlastnictví, užívací právo) Žádný právní nárok na užívání prostoru (vlastnictví, užívací právo) Žádná jistota užívacího práva Má právní nárok a/nebo jistotu užívacího práva Má právní nárok a/nebo jistotu užívacího práva Žádná jistota užívacího práva, ztráta vlastnictví Má právní nárok a/nebo jistotu užívacího práva Žádný soukromý a bezpečný osobní prostor pro sociální vztahy Žádný soukromý a bezpečný osobní prostor pro sociální vztahy Má prostor pro sociální vztahy Žádný soukromý a bezpečný osobní prostor pro sociální vztahy Má prostor pro sociální vztahy Má prostor pro sociální vztahy Žádný soukromý a bezpečný osobní prostor pro sociální vztahy 17

18 2.3.2 Zjevné, skryté a potenciální bezdomovství Ze zmíněné typologie ETHOS vychází i další členění lidí bez domova upravené Vlastimilou a Iljou Hradeckými (1996). Autoři dělí bezdomovce na zjevné, skryté a potencionální. Toto řazení je především v česky psané odborné literatuře zmiňováno a prezentováno asi nejčastěji a v nejhojnějším počtu. Je přehledné, dobře pochopitelné a i v současné době dostatečně trefné, pokud jde o styl života lidí bez domova. Proto ho i ve svých dílech zmiňuje hned několik autorů píšících o problematice bezdomovectví Bezdomovství zjevné Mezi zjevné bezdomovce patří ta skupina, která je pro veřejnost nejviditelnější. Řadí se sem tedy osoby žijící na ulici, na veřejných prostranstvích, nádražích a jinde bez skrývání se ostatním lidem. Zjevní bezdomovci jsou právě ti, kteří v největší míře využívají služeb azylových domů, ubytoven, nocleháren zřizovaných městy či různými charitativními organizacemi (Hradecká Hradecký, 1996). Haasová (2005) k této skupině dodává, že tvoří pouze část populace bez domova, ale ve společnosti je nejvíce vnímána a nejlépe rozpoznatelná. Tyto jedince poznáme podle vlastního zanedbaného zevnějšku a nápadnosti, které si člověk na ulici a v prostředí městské civilizace všimne prakticky na první pohled. Laická veřejnost si ale díky osobním zkušenostem ze setkání s těmito lidmi buduje mylnou představu o celkové problematice bezdomovectví a závažnost celého problému tak zjednodušuje svým primitivním hodnocením. Hradečtí (1996) si také všímají a zabývají se známým faktem, že nejčastějším místem pobytu těchto bezdomovců bývají nádražní prostory v drtivé většině středních až velkých měst. Tento jev trvá už velmi dlouho. Je tomu tak především proto, že ve většině měst má a vždy mělo nádraží své specifické postavení. Uzavírá se v pozdních nočních hodinách anebo je otevřené nepřetržitě. Bývá v blízkosti centra města a důležitých míst. Proto i většina humanitárních organizací umisťuje svá zařízení právě v blízkosti nádraží Bezdomovství skryté Skrytí bezdomovci jsou lidé, kteří nemají kde bydlet, ale z nějakých důvodů nechtějí využívat služeb veřejných či charitativních organizací nabízejících různé možnosti nocování nebo ubytování. Jedním z důvodů může být nedostatečná nabídka v 18

19 poskytování těchto služeb nebo individuální možnosti těchto lidí v případě potřeby přenocovat někde jinde, jako například u příbuzných, kamarádů nebo osob blízkých. Vzhledem ke stylu přežívání skrytých bezdomovců je velmi obtížné zjistit alespoň jejich přibližný počet. Patrně však představují mnohem početnější skupinu než bezdomovci zjevní. Často také mění svá dočasná útočiště, putují a hledají nová místa k přežití. To mnohdy vede k zdravotním potížím nebo potížím s policií či příslušnými úřady. Jejich útočištěm se tak většinou stávají squaty, sklepy, objekty určené k demolici, vraky automobilů, kontejnery nebo stany. V případě velmi špatného počasí (především mrazů) se někdy i tato skupina uchýlí k vyhledání sociálního ubytovacího zařízení, stejně jako bezdomovci zjevní. Na rozdíl od nich zde však zůstávají jen omezenou dobu. Významný počet bezdomovců zjevných i skrytých vzniká z populace vyrůstající v dětských domovech. Tito mladí lidé po dosažení 18 let odcházejí z dětských domovů často nepřipraveni na samostatný život. Chybí jim vzdělání, kvalifikace, pracovní návyky a zkušenosti s praktickým životem (Hradecká Hradecký, 1996). Novotný a Průdková (2008) k osobám této skupiny uvádějí, že nejsou tak patrné a na první pohled rozpoznatelné ve srovnání se skupinou předešlou. A to proto, že se snaží styl svého života tajit nebo skrývat před ostatními. Více také dbají o to, jak vypadají, a jejich oblečení bývá vcelku normální. Skrytí bezdomovci těmi zjevnými opovrhují a distancují se od nich. I mezi bezdomovci totiž existuje jistá hierarchie (Novotný Průdková, 2008, 14) Bezdomovství potenciální Podle manželů Hradeckých (1996) do skupiny potenciálních bezdomovců řadíme osoby, jejichž konkrétní sociální a další potřeby jsou úřadům v podstatě neznámé nebo známé pouze z části. Žijí v těžkých životních podmínkách či každodenních rodinných problémech a mají značný problém s tím, aby si udrželi byt a neztratili tak možnost bydlení. Dle statistik představují v zemích Evropské unie osoby s těmito problémy až celých 10 % populace. Potenciálními bezdomovci jsou mnohdy lidé mající zaměstnání a střechu nad hlavou. Jde však o bydlení nejisté. Jsou to lidé, kterým tak prakticky každodenně hrozí to, že se na ulici opravdu ocitnou. Patří sem i mladí lidé vyrůstající v ústavních zařízeních, kteří nemají po opuštění těchto institucí stálé zázemí a možnost návratu do 19

20 rodiny. Dále sem lze řadit i osoby čekající na ukončení výkonu trestu odnětí svobody nebo ukončení psychiatrické či jiné léčby. Může se jednat i o bydlící v podnájmech bez řádné nájemní smlouvy, nezaměstnané nebo nelegálně zaměstnané, drogově závislé či hráče automatů a hazardních her (Novotný Průdková, 2008) Další možné dělení a typologie Podle Horákové (1997) a její pilotní sondy, která měla v době svého vzniku mimo jiné ověřit, zda lze odhadnout počty osob bez přístřeší a jaké různé typy bezdmovství existují, můžeme lidi bez domova rozřadit následovně: o klasičtí tuláci jsou především ti bezdomovci, kteří žijí venku a většinu nocí přežívají mimo obytné budovy, o osoby v životní krizi se v situaci bezdomovectví ocitly v důsledku životní krize, nikoliv svým vlastním rozhodnutím, o osoby v životní krizi pečující o nezletilé děti osoby, které v důsledku životní, osobní či rodinné krize jsou bez přístřeší a pečují o nezletilé potomky, o nezletilé děti, adolescenti jsou osoby mladší 18 let jedná se např. o děti, které jsou na útěku z domova, o squatteři jsou osoby, které žijí a osidlují opuštěné domy a byty nebo např. prostory určené k demolici, o drogově závislí jsou bezdomovci, kteří pravidelně užívají drogy, omamné látky, ale třeba i alkohol, o osamělí bezprizorní staří a duševně nemocní staří, ale především mentálně postižené osoby většinou vyžadují větší péči, než poskytuje běžný azylový dům, o jiní bezdomovci jako např. propuštění vězni, cizinci, migrující Romové, osoby bez občanství či nezaměstnaní, kteří odmítají pracovat. 20

21 Horáková (1997) však uvádí, že tato typologie není dokonalá a jednotlivé typy se vzájemně prolínají a lze je tak odlišit spíše teoreticky než fakticky. Je prý i nutně zatížená subjektivismem. Tento pocit autorky pilotní sondy může být dán i tím, že v době, kdy její průzkum vznikal, bylo ještě bezdomovství (jak sama píše) jako sociální jev nepříliš teoreticky a empiricky prozkoumám. Dle mého názoru však její členění bezdomovců i nyní své jisté opodstatnění má a z určitého úhlu pohledu by se dalo použít i v současné době. Proto jsem se ho rozhodl uvést i v této práci. 2.4 Historie a vývoj bezdomovectví Tak jako většina věcí v konkrétních společenských skupinách i v celé společnosti globálně, má i bezdomovectví svůj vývoj a určitou historii. Vyloučení jedince ze skupiny probíhalo snad od dob, kdy se lidé začali sdružovat a žít jiným než individuálním způsobem života. Tento jev je tedy patrně stejně starý jako lidstvo samotné. Za úplně první formu bezdomovectví tak lze pokládat trest vyloučení jedince z komunity či ustálené skupiny. Osoba takto vyloučená se tehdy rázem ocitla v tristních životních podmínkách, neboť nebyla přijata v žádné jiné skupině a působila jako cizinec či vyhnanec. Příklady podobných jevů lze hledat jak v hlubokém starověku, tak dokonce i v Bibli a dějinách křesťanství. Typickým příkladem může být Kainova bratrovražda a jeho následné znamení, které zapříčilo jeho nepřijetí mezi lidi a vyloučení ze společnosti (Marek et al., 2012). Ve středověku se po řekách a moři pohybovaly tzv. lodě bláznů, kde byli izolováni nepřizpůsobiví jedinci. Byli sem zahnáni lidé nějak se odlišující, aby cestovali po celé roky, ale žádný přístav je nepřijal (Marek et al. 2012, 53). Podle Kocmánkové a Pěnkavy (2007) se dnešní forma bezdomovectví patrně začala objevovat až koncem 19. století. Důvodem byla tehdejší průmyslová revoluce a rozvoj měst. Z důvodu rozvoje průmyslu některých oblastí tak docházelo k migraci obyvatelstva, ke stahování chudších vrstev společnosti do měst a tím pádem i ke zvyšování výskytu zjevného bezdomovectví u lidí, kteří žili přímo na ulici. Zásadním obdobím pro vývoj bezdomovectví v podobě přibližné, jakou známe dnes, byl totalitní režim, doba komunismu, následný politický převrat na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století a období navazující. 21

22 Za dob totalitního režimu byly zrušeny charitativní organizace již dříve založené a fungující. Existence těchto organizací by sama připouštěla existenci chudoby, která však v této době byla samotným komunistickým režimem popírána. V této době fungoval systém zajišťující a přikazující každému jedinci pracovní pozici, mnohdy však uměle vytvořenou. Trvala i povinnost zdržování se na místě trvalého bydliště. I v této době však existovali lidé bez domova. Museli se však skrývat, aby se vyhnuli trestním stíháním a pronásledování samotným režimem. Drtivá většina tehdejších lidí bez domova by byla podle výše zmíněného dělení a typologie dnes pokládána za tzv. skryté bezdomovce Vývoj po roce 1989 Zásadním pro bezdomovectví jako takové, ale především pro bezdomovce samotné, byl politický převrat v roce Během období totality hrozilo lidem, kteří nepracovali nebo se nezdržovali v místě trvalého bydliště, trestní stíhání za tzv. Konec komunistického režimu, příchod svobody a sociální a ekonomicko-politické změny znamenaly pro bezdomovce a nemalou část další populace výrazný přelom v jejich životech. V relativně malém časovém období tenkrát přestaly platit staré a zaběhlé normy a regulační mechanismy. Přitom nových takových norem ještě nebylo. Někteří tuto situaci dokázali využít k vlastnímu rozvoji a obohacení nebo dokonce i k rozvoji celé společnosti. Pro určité jedince však tyto společenské změny znamenaly přelom, se kterým se nedokázali vyrovnat a díky kterému se dostali například až na ulici bez možnosti vlastního bydlení (Zdravotní stav populace bezdomovců v ČR a jeho determinanty I., 2004) Amnestie v roce 1990 Podle sborníku z konference charity v Olomouci se první významnou skupinou bezdomovců v Československu hned na začátku roku 1990 stala skupina lidí, kteří byli propuštěni z věznic po amnestii udělené tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Díky této amnestii se na svobodu dostalo přibližně patnáct tisíc vězňů, mezi kterými byli především muži. Tisíce z těchto lidí zůstalo bez domova a začali přežívat zejména ve větších městech, v jejich centrech a nejčastěji v oblasti vlakových nádraží. Tak vypadalo v podstatě první setkání naší veřejnosti s viditelnými bezdomovci a jejich 22

23 přežíváním. Před očima veřejnosti se na těchto místech odehrávaly všechny přirozené potřeby a tělesné projevy těchto lidí. Nevládní, především charitativní organizace ještě znovu neexistovaly a veřejná správa nebyla schopná tento problém řešit. Bezdomovectví bylo v naší společnosti i ve správních sektorech jevem neznámým. Tato situace převládala několik měsíců, než se amnestované osoby, ze kterých se stali bezdomovci, rozptýlili po celém území republiky nebo vrátili zpět do vězení za delikventskou činnost (Dvacet let vývoje bezdomovectví v naší společnosti, 2012) Nezaměstnanost a bydlení Od začátku roku 1990, s nástupem nového politického i společenského systému, začalo docházet k výrazným změnám na trhu práce. Přestala fungovat takzvaná umělá zaměstnanost a vytváření umělých pracovních míst. Logicky byly tedy i rušeny podnikové ubytovny, které za komunismu vznikaly právě při státních podnicích, které měly povinnost zaměstnávat plánované počty pracovníků (Dvacet let vývoje bezdomovectví v naší společnosti, 2012). S pádem komunistického režimu padla i povinnost pracovat a být zaměstnán. Zmíněná přeměna ekonomiky spojená s privatizací, restrukturalizací a pohybem pracovních sil mezi jednotlivými sektory měla značný vliv na změny čísel a celkové situace v oblasti zaměstnanosti. K výraznějšímu poklesu nezaměstnanosti docházelo především v průmyslu a zemědělství. Naopak sektor služeb zaznamenal nárůst zaměstnanosti (Zdravotní stav populace bezdomovců v ČR a jeho determinanty I., 2004). 2.5 Bezdomovci v Olomouci V samotném krajském městě Olomouc aktivně působí hned několik organizací, které nabízejí sociální služby zaměřené právě na pomoc lidem bez domova. K největším a nejaktivnějším v tomto sektoru patří Charita Olomouc a její středisko Samaritán pro lidi bez domova (Wurmova 5, , Olomouc). 23

24 2.5.1 Sociální služby pro lidi bez domova Středisko Samaritán zřizované Charitou Olomouc nabízí šest registrovaných sociální služeb: o azylový dům pro muže, o azylový dům pro ženy, o noclehárnu pro může, o noclehárnu pro ženy, o nízkoprahové denní centrum, o terénní program. Kromě toho tato organizace poskytuje i jednu zdravotní službu ordinaci praktického lékaře pro lidi v nouzi. Ta sídlí na stejné adrese jako Charita samotná. Statutární město Olomouc pak navíc zřizuje noclehárnu a azylový dům v městské části Řepčín a Domov pro ženy a matky s dětmi v městské části Povel. Fond ohrožených dětí je pak zřizovatelem Azylového domu FOD Olomouc v Sokolské ulici. Dohromady je tak v těchto zařízeních odhadem k dispozici přibližně 160 až 180 lůžek pro lidi bez domova Počet lidí bez domova v městě Olomouc Dle posledního neoficiálního sčítání bezdomovců, které uskutečnili terénní pracovníci Charity Olomouc, je v současné době v Olomouci přibližně 250 až 300 lidí na ulici. Během jednoho roku využije služeb denního nízkoprahového centra Charity přibližně různých osob. Dohromady pak za celý rok ve středisku Samaritán dojde přibližně ke kontaktů s klienty využívajícími jednotlivých služeb. Například od roku 2009 počet známých bezdomovců v Olomouci mírně narůstal. Příčinou však mohla být i skutečnost, že v důsledku zlepšení a vzniku nových sociálních služeb došlo i ke zpřesnění dat v počtu lidí bez domova. V roce 2012 a 2013 byla statistická čísla téměř srovnatelná a obecně se dá tedy říct, že v posledních letech je v Olomouci počet bezdomovců stabilní Sociální služby a podmínky jejich využití Charita Olomouc prostřednictvím svých služeb napomáhá lidem bez domova se zvládnutím jejich životní situace mnoha různými způsoby. Uživatelé těchto služeb však 24

25 musí splňovat alespoň několik málo základních podmínek, aby jim konkrétní pomoc mohla být poskytnuta. Například v případě využívání noclehárny pro muže, kterou lze řadit mezi režimové služby, je třeba dodržet časový řád a přijít k noclehu do určité, provozem stanovené, denní doby. Lidem, kteří jsou pod vlivem alkoholu přesahujícím hodnotu 0,8 promile v krvi, není pobyt v noclehárně umožněn. Také v případě, že se jedince v některém zařízení v minulosti dopustil vážného přestupku proti provoznímu řádu, může být omezen v čerpání jeho služeb. Chod některých zmíněných sociálních zařízení je z části financován z rozpočtu města či kraje Olomouc. Proto také jedno ze základních pravidel stanovuje, že v čerpání jednotlivých služeb jsou upřednostňovány osoby, jež mají vedené trvalé bydliště na území Olomouckého kraje. Několik málo výše nastíněných i dalších pravidel může být důvodem, proč někteří olomoučtí bezdomovci využívají služeb nabízených Charitou Olomouc pouze sporadicky nebo vůbec. Terénními pracovníky je však město podrobně zmapované a rozdělené přibližně do 55 lokalit, ve kterých se vyskytuje nejvíce bezdomovců. Tyto osoby pak pracovníci terénního programu pravidelně navštěvují, aby zjistili jejich aktuální potřeby. V případě konkrétního aktuálního problému pak sociální pracovníci za těmito klienty dochází třeba i pravidelně každý týden Nejčastěji využívané sociální služby Ve velké míře bývají lidmi bez domova využívány především služby poskytující materiální pomoc. Do nich lze řadit například možnost stravování v rámci chodu nízkoprahového denního centra nebo možnost získání potřebného ošacení. Další častou poskytovanou pomocí je doprovod klientů na příslušné úřady pro vyřízení vystavení občanských průkazů a jiných dokladů, k získání či obnovení sociálních dávek nebo na instituty vyřizující nabídku práce či možnosti vlastního bydlení. (Informace a fakta uvedená v kapitole Bezdomovci v Olomouci byla získaná při osobní schůzce s pracovníkem terénního programu střediska Samaritán Charity Olomouc.) 25

26 3 CÍLE PRÁCE Cíle, které byly stanoveny pro tuto práci, je možné definovat ve třech různých oblastech. Primárním cílem je hlouběji nahlédnout do problematiky přežití lidí bez domova v městském a příměstském prostředí Olomouce, se zaměřením na zjištění a následné popsání strategií přežití těchto lidí, zejména v období zimních měsíců. Dílčím cílem je také získat nové praktické dovednosti pro vytváření odborných kvalitativních výzkumů, které budu moci využít v budoucnosti, například při psaní případné závěrečné diplomové práce. Posledním, osobním, cílem je lépe poznat a porozumět životu bezdomovců během pořizování rozhovorů a to bez předsudků a haló efektu dané sociální skupiny. Tyto zkušenosti pak mohou přispět k lepšímu vzájemnému porozumění a k obohacení obou stran (badatele i respondenta) o životní zkušenosti a postoje. 26

27 4 METODIKA Před zahájením každého výzkumu je velmi důležité správné zvolení konkrétního druhu a typu výzkumu. Tato volba se nejčastěji odvíjí zejména od daného jevu, který jsme se rozhodli zkoumat a od toho, jaké cíle výzkumu jsme si vydefinovali a jakou cestou se k těmto cílům chceme dobrat. Dle volby druhu výzkumu pak musíme zvolit optimální, efektivní a účinné metody, které během výzkumu budeme užívat a díky kterým dosáhneme požadovaných cílů. Každý výzkum je proces, během kterého dochází k vytváření nových poznatků. Díky systematické, promyšlené a předem naplánované podobě výzkumu docházíme k zodpovězení výzkumných otázek, ty tak mohou rozvíjet danou vědu či obor výzkumu. Během výzkumů tak dochází ke studování a zkoumání například sociálních jevů a to za pomoci výzkumných metod (Hendl, 2008). Výzkum jako takový lze členit na dva základní druhy, kvalitativní a kvantitativní. Dle Hendla (1997) kvalitativní výzkum popisuje a zároveň interpretuje sociální nebo individuální lidský problém. Jeho podstatou bývá utváření velmi komplexního, holistického obrazu konkrétního zkoumaného problému. Značný důraz bývá během kvalitativního výzkumu kladen na způsob, kterým lidé interpretují skutečnosti sociálního světa a svojí vlastní zkušenost. V praxi se vychází převážně z empirických dat, majících podobu textu (měkká data), získaných nejčastěji rozhovorem, nestrukturovaným pozorováním a čerpáním z různých dokumentů. Získaná data se pak analyzují pomocí kvalitativních (měkkých) metod. Předmětem kvalitativního výzkumu jsou úseky sociální reality (Hendl, 1997, 12). A právě proto bude kvalitativní výzkum použit i v této práci. Do kontrastu s kvalitativním výzkumem často bývá kladen výzkum s kvantitativním zkoumáním. Metodologie výzkumu kvantitativního bývá z pravidla velmi podrobně rozpracovaná a využívá se v ní hypoteticko-deduktivní princip. Základem tedy bývá proces ověřování či vyvrácení hypotéz a platností teorií. Velmi často se setkáváme s použitím statistiky (Hendl, 1997). Kvantitativní výzkum v této práci využit nebude. 27

28 4.1 Metody sběru dat V této části práce stručně představím několik běžných metod získávání kvalitativních dat. Konkrétně to bude rozhovor, metoda ohniskové skupiny a pozorování. Rozhovor (interview) posloužil jako hlavní a stěžejní metoda použitá při sběru dat spojeném s touto prací. Metoda pozorování byla využita rovněž, avšak v mnohem menší míře než metoda první. Využití metody focus group bylo ještě před zahájením výzkumu plánováno, ale z důvodů popsaných v podkapitole se ukázalo, že v tomto konkrétním případě není zcela vhodná. Proto tato metoda nakonec využita vůbec nebyla Rozhovor Rozhovor bývá ve výzkumnické terminologii přesněji označován anglickým pojmem interview. Je tomu tak především z důvodů jasného odlišení rozhovoru výzkumné metody (interview) a rozhovoru jako běžné a přirozené formy mezilidské komunikace. Jedná se o jednu z nejobtížnějších a zároveň nejvýhodnějších užívaných metod pro získání kvalitativních dat. Pro správné vedení interview je důležité zvládnout potřebné sociální dovednosti a citlivosti, ale také schopnost pozorovat a umět obě tyto metody vzájemně provázat a následně tím získat maximum dat pro daný výzkum. Termínem interview tedy bývá označován moderovaný rozhovor, který má určitý cíl a účel výzkumné studie. Do této metody by se neměli najednou zapojit více než tři respondenti. V takovém případě by došlo ke vzniku skupinového interview nebo ohniskové skupiny, které už se řadí a specifikují jako samostatné výzkumné metody (Miovský, 2006) Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami je vytvořen z různého počtu pečlivě formulovaných otázek. Na tyto otázky následně během rozhovoru odpovídají jednotliví respondenti. Hlavním účelem strukturovaného rozhovoru je, aby byl co nejvíce minimalizován efekt výzkumníka na kvalitu rozhovoru. Data z tohoto typu metody interview se snadněji analyzují. A to především z toho důvodu, že jednotlivá témata se lokalizují v přepisu rozhovoru mnohem snadněji. Tato forma rozhovoru je vhodná také v případě, že nemáme možnost rozhovor znovu opakovat nebo pokud máme na celkový sběr dat méně času. Jednou z nevýhod strukturovaného rozhovoru 28

29 může být skutečnost, že několika různým respondentům badatel pokládá stejně formulované otázky, čímž v podstatě přehlížíme situovanost daného rozhovoru (Hendl, 2008) Narativní rozhovor Dle Miovského (2006) je specifickou a zvláštní metodou nestrukturovaného rozhovoru tzv. narativní interview. Během něj by se měl badatel snažit napomoci respondentovi vhodně zvolenými otázkami, komentáři či narážkami k tomu, aby se pokusil sám vyprávět o jevu, který je v daném výzkumu sledován. Dochází tak ke snaze docílit samostatnému vyprávění dotazovaného, namísto běžné konverzační výměny. V případě, že se tak badateli podaří docílit, je pak jeho úkolem respondenta dále podněcovat k vyprávění a pouze v případě nejasností požádat o vysvětlení, upřesnění nebo konkrétní podrobnosti. Nemělo by tak docházet ke zbytečnému přerušování vypravěče a zasahování do děje interview. Cílem je získat co nejvíce autentický materiál, u kterého předpokládáme, že způsob, jakým jej vypravěč strukturoval, dělil a časoval jednotlivé části, zdůraznil, či naopak upozadil určité pasáže atd., je důležitý a nese v sobě velmi cenné informace o vypravěči samotném, o jeho životě, zkušenostech, prožitcích atd. (Miovský, 2006, 158). Dohromady tedy bylo realizováno 5 interview, přičemž do prvního a třetího se zapojili dva respondenti najednou. Zbylé tři rozhovory pak byly provedeny vždy s jedním respondentem. Při časovém rozvržení výzkumu práce bylo zamýšleno, aby rozhovory s bezdomovci proběhly během zimních měsíců, a to z důvodů větší aktuálnosti otázek přežití v horších klimatických podmínkách. Vzhledem k mírnějším teplotám letošní zimy však tyto podmínky v podstatě nenastaly. Rozhovory se tak uskutečnily v průběhu měsíce února a na začátku března. Jednotlivá interview trvala 35 až 60 minut. Dohromady pak byly pořízeny nahrávky v rozsahu přibližně 220 minut. Každý rozhovor probíhal se souhlasem respondenta v jeho domácím prostředí. Tři z pěti interview se tak uskutečnily venku v bezprostřední blízkosti improvizovaných 29

30 přístřešků jednotlivých dotazovaných. Po jednom rozhovoru pak bylo pořízeno v dřevěné chatce a ve staré kamenné garáži. Tato místa určená pro sběr dat byla předem cíleně vybrána. Chtěl jsem, aby se jednotliví respondenti cítili co nejpřirozeněji a byli ve známém prostředí, na které jsou sami zvyklí. Pro výzkum samotný tak byl zároveň vytvořen ideální prostor a možnost pro uplatnění metody pozorování. A pro mě jako výzkumníka nejlepší příležitost pro získání povědomí o konkrétních místech samotného přežití a o přirozeném prostředí života lidí bez domova. Významným pozitivním prvkem také byla atmosféra každého rozhovoru. Ta právě v místech jednotlivých obydlí byla bezpochyby mnohem autentičtější, než kdyby zmíněná setkání proběhla kdekoliv jinde. Moderátorem všech interview byl badatel sám. Prvního a druhého rozhovoru se navíc účastnil jeden z mých spolužáků, který průběžně kontroloval techniku nahrávání a současně sloužil jako morální podpora výzkumníka. Zbylé tři rozhovory už byly provedeny pouze za účasti jednotlivých respondentů a autora výzkumu. Po skončení rozhovoru jsem vždy každému dotazovanému dal několik málo přinesených potravin (pečivo, konzervu, salám, čokoládu) či symbolické množství vína. Zároveň jsem nabídl možnost občasného kontaktu či blíže nespecifikovanou formu pomoci v případě potřeby Ohnisková skupina Ohnisková skupina bývá jakožto metoda kvalitativního výzkumu především skupinovým rozhovorem. Není však založena na jasném a striktním kladení otázek moderátorem rozhovoru a odpovídání respondenty. Využívá a zároveň se spoléhá na interakci uvnitř skupiny, která by měla být vyvolána tématy nabízenými ze strany badatele. Badatel bývá v drtivé většině případů sám moderátor rozhovoru. Charakteristickým znakem ohniskových skupin je explicitní užívání skupinové interakce k získání údajů a vhledů, které by bez interakce, již nacházíme ve skupině, byly těžko přístupné (Morgan, 2001, 13). Morgan (2001) také zmiňuje, že velmi efektivní pro získání dat kvalitativního výzkumu může být kombinace metody ohniskových skupin s některou další metodou (individuální interview, zúčastněné pozorování nebo jiné). Ohnisková skupina může sloužit pro předběžný výzkum a stát se tak například užitečným začátkem pro vedení pozdějších individuálních rozhovorů s novými respondenty o nových tématech. 30

31 Ohniskové skupiny v předběžném výzkumu také slouží k ukázce rozsahu myšlenek a zkušeností budoucích možných respondentů. Metoda ohniskové skupiny klade hned několik požadavků na badatele i dotazované a při její aplikaci je třeba dodržovat daná pravidla (neskákat si do řeči, nevytvářet vedlejší osobní rozhovory, nerušit, aj.). V případě, že výzkumník vůbec nezná jednotlivé respondenty nebo je s nimi v kontaktu poprvé v životě, klade tato metoda značné nároky na sociální, komunikační a moderační schopnosti výzkumníka. Zapojit například pět bezdomovců najednou do společného rozhovoru se po prvním kontaktu zdálo být téměř nemožné. Proto před metodou ohniskové skupiny dostala ve výzkumu přednost metoda individuálního interview Pozorování Pozorování bývá jednou z vůbec nejtěžších metod užívaných během kvalitativního výzkumu. Jedná se o možnost sběru dat, která má hned několik variant a různých forem. Účelem této metody je deskriptivní zachycení toho, co se děje a jak daná (pozorovaná) situace vypadá. Následný popis pozorování by měl být co nejpřesnější, detailní a neměl by obsahovat triviální informace (Švaříček et al., 2007). Metody pozorování lze dělit z několika různých hledisek. Dle předmětu pozorování můžeme rozlišovat mezi introspektivními technikami a extrospektivními. Pozorování vnějších procesů a jevů lze dále členit na přímé a nepřímé. Všechny základní typy pak samozřejmě můžeme členit dle úrovně strukturace na strukturované, polostrukturované a nestrukturované (Miovský, 2006, 142). 31

32 Metody pozorování Introspektivní metody Extrospektivní metody Zúčastněné pozorování Nepřímé pozorování Skryté Otevřené Skryté Otevřené Obrázek 3. Členění metod pozorování (upraveno dle Miovského, 2006) Metoda pozorování byla v tomto výzkumu využita pouze okrajově. Pozorování několikrát proběhla například před prvním kontaktem s respondenty. Pozorované bylo místo pobytu bezdomovců a jejich pohyb v domácím prostředí. Pozorováni byli také sami někteří bezdomovci (potenciální respondenti) v městském prostředí. Ti však nakonec po úsudku badatele do výzkumu zapojeni nebyli. Zúčastněné pozorování pak probíhalo během každého interview. Data byla zaznamenávána na diktafon a díky tomu měl moderátor během rozhovoru prostor sledovat reakce, emoce a chování respondentů. 4.2 Popis výzkumného souboru Do výzkumu této práce se zapojilo celkem 7 respondentů Výběr výzkumného souboru Pro svůj výzkum jsem si respondenty vybíral účelově. Hledal jsem bezdomovce, kteří mají zkušenosti s přežitím venku, mimo běžně obyvatelné budovy, a kteří takto strávili více než jednu zimu. Základním kritériem bylo, aby forma jejich bydlení nebyla nijak finančně zpoplatněná. To znamená, že všichni respondenti mají nulové výdaje za bydlení (nájem, elektřina, voda). Čtyři ze sedmi dotazovaných bydlí ve stanu, který je 32

33 nějakým způsobem upraven či překryt minimálně jednou plachtou. Dva potom přežívají v dřevěné chatce, kterou si sami vyrobili nebo upravili. Poslední respondent žije ve zbytku staré kamenné garáže. Jeden den jsem strávil průzkumem terénu v Olomouci a okolí. Měl jsem vytipované lokality, kde by se bezdomovci mohli nacházet. Při prvním kontaktu s budoucími respondenty proběhl pouze krátký neformální rozhovor, při kterém jsme si společně domluvili termín nahrání rozhovoru. Při tomto prvním setkání jsem tak měl možnost odhadnout, zda bude daný jedinec vhodný pro zapojení do mého výzkumu. Ve třech případech se stalo, že jsem po krátkém rozhovoru usoudil, že od svého požadavku o rozhovor sám ustoupím. Dané osoby se mi zdály příliš pesimisticky laděné. V jednom z těchto případů jsem dokonce cítil obavy o své bezpečí v případě delšího a bližšího kontaktu Představení komunikačních partnerů Respondenti A + B První rozhovor mi poskytla žena A společně s mužem B. Oba respondenti spolu žijí formou bezdomovectví přibližně 3 roky. Tento pár ve středním věku pochází z Olomouce. Žena A je rozvedená, se svými dětmi je v kontaktu. Muž B je svobodný. Jak žena A, tak i muž B jsou vyučeni. Pravidelné sociální dávky pobírá pouze žena A. Ta ale zároveň platí alimenty na své děti. Respondent C Druhým dotazovaným byl muž C. I tento respondent pochází z Olomouce. Bez stálého bydlení a tedy venku přežívá asi dva roky. Muž C je vyučený stavební zámečník. Touto prací se dříve i živil. Dotazovaný je rozvedený a pobírá pravidelné sociální dávky. Respondenti D + E V pořadí třetí rozhovor byl natočen dohromady s muži D a E. Tito respondenti nebydlí společně, ale lze je označit jako sousedy. Souhlasili s tím, že rozhovor bude uskutečněn najednou a jako místo si sami zvolili prostor, ve kterém žije muž E. Dotazovaný muž D pochází z Brna a je starý 57 let. Je rozvedený a má dvě děti, se 33