VÝZNAM ZAMĚSTNÁNÍ V ŽIVOTĚ LIDÍ BEZ DOMOVA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce VÝZNAM ZAMĚSTNÁNÍ V ŽIVOTĚ LIDÍ BEZ DOMOVA DIPLOMOVÁ PRÁCE Vypracovala: Bc. Marcela Konečná, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Suchanec, M.Sc. Brno 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Význam zaměstnání v životě lidí bez domova vypracovala samostatně s použitím odborné literatury a pramenů uvedených v seznamu citovaných zdrojů, který tvoří nedílnou součást této práce. Brno 1. prosince 2014 Bc. Marcela Konečná, DiS.

3 Poděkování Velké poděkování patří vedoucímu mé práce Mgr. Miroslavu Suchancovi, M.Sc. za cenné informace, rady a konstruktivní připomínky, které mi během psaní diplomové práce poskytl, za jeho ochotu, trpělivost a hlavně vynaložený čas. Děkuji také Mgr. et Mgr. Martinu Šťastnému, který mi věnoval svůj čas při debatě nad zpracováním otázek do rozhovoru. Dále děkuji Mgr. Petru Míchalovi za připomínky k teoretické části práce. Cením si času, který mi věnovali lidé bez domova při poskytnutí rozhovoru v jejich nelehké životní situaci. Děkuji také sociálnímu pracovníkovi azylového domu a nízkoprahového centra za zprostředkování kontaktu s uživateli služby a mému vedoucímu v práci za jeho pochopení a podporu při zpracovávání diplomové práce.

4 Obsah Úvod... 6 TEORETICKÁ ČÁST Bezdomovectví a člověk bez domova Člověk bez domova/bezdomovec Bezdomovectví Sociální vyloučení Formy bezdomovectví Příčiny vzniku bezdomovectví Osoby ohrožené ztrátou domova Životní styl lidí bez domova Význam práce pro člověka Absence práce a její důsledky Lidé bez domova a zaměstnání Možnosti osob bez domova na Úřadu práce v oblasti zprostředkování zaměstnání Bariéry lidí bez domova začlenit se na trh práce Koncept zaměstnatelnosti u lidí bez domova Postoje Definice postoje Vlastnosti postojů Funkce postojů Složky (struktura postoje) postojů Utváření postojů Měření postojů Postoj veřejnosti k lidem bez domova... 45

5 METODOLOGICKÁ ČÁST Metodologie Cíl výzkumu a výzkumná otázka Metoda výzkumu Metoda sběru dat Operacionalizace Jednotka zkoumání a zjišťování, konstrukce výzkumného vzorku Popis vlastního zkoumání Charakteristika komunikačních partnerů Etické hledisko výzkumu Analýza a interpretace výsledků zkoumání Metoda analýzy Co předcházelo bezdomovectví Postoj lidí bez domova k zaměstnání Aktivity lidí bez domova při obstarávání si příjmu Bariéry, se kterými se lidé bez domova setkávají při hledání zaměstnání Životní priority lidí bez domova Závěr Seznam použité literatury Anotace Annotation Jmenný a věcný rejstřík Seznam příloh Stať... 91

6 Úvod Pracuji jako sociální pracovnice v neziskové organizaci ve službě sociální rehabilitace, jejímiž uživateli jsou nezaměstnaní lidé. Často se mezi nimi vyskytují i lidé bez domova, kteří chtějí svoji situaci řešit a začlenit se zpět do společnosti. Mnohdy se u nás však stává, že se jejich situace nikam neposunuje a jsou z nich dlouhodobí uživatelé sociální služby, nezřídka na ní i závislí. Je to spíše uspokojování základních potřeb, které vycházejí z toho, že je člověk na ulici a má hlad, potřebuje se umýt nebo přespat, než spolupráce orientovaná na integraci do společnosti. Téměř většina lidí bez domova je bez zaměstnání. Chtějí-li se dostat ze svojí situace, měli by mít pravidelný příjem a něco z něj být schopni našetřit. Avšak mnozí z nich pobytem na ulici ztratili svoji kvalifikaci, někdy je též jejich překážkou vzhled. Příjem zajišťuje určitý sociální status, pomáhá při začleňování do společnosti. Nicméně pro některé lidi je stav být bez placené práce životním stylem, na kterém nehodlají nic měnit. Myslím si, že si někteří lidé bez domova, kteří jsou uživateli sociálních služeb, vyhledávají práci jen na oko, protože se to od nich očekává, nebo nemají dostatek informací o tom, co je vůbec na trhu práce může čekat, co musí sami udělat. Tyto důvody mě vedly k tomu, abych se ve své diplomové práci zabývala právě lidmi bez domova, kteří užívají některou sociální službu za účelem pomoci jim nalézt zaměstnání. Dennodenně se lidé ve městech setkávají s lidmi bez domova, jsou vidět téměř všude, kde se očekává zvýšené množství proudících lidí. Mnoho z nás si díky těmto lidem, u kterých je na první pohled patrné, že jsou bez domova, vytváří představu o celé bezdomovecké populaci jsou špinaví, nevábně zapáchají, zanedbaného vzhledu, líní něco dělat či dokonce pracovat, v mnoha případech s lahví alkoholu v ruce, potácející se po ulici, řvoucí či spící a někdy žebrající o nějaký ten drobák na noclehárnu či jízdenku na vlak. Bezdomovectví je tak považováno za negativní společenský jev. Lidé se bezdomovců štítí, obcházejí je nebo se na ně dívají s odporem v očích. Lidé bez domova však nejsou slepí, všímají si ostatních a ze své praxe vím, že některým tento postoj na sebevědomí nepřidá. Ti, kteří se chtějí reintegrovat do společnosti, najít si zaměstnání a bydlení, se nemohou v této oblasti spolehnout pouze na své známé, a proto využívají nabídek některých 6

7 sociálních služeb, jejichž posláním je jim pomáhat. Prostřednictvím sociálních pracovníků a dalších pracovníků dostanou potřebné poradenství, mají přístup k hledání práce, vzdělávání, technice. Ne vždy se však povede, že naleznou vhodné zaměstnání nebo v zaměstnání setrvají. Sociální pracovníci někdy zabíhají do předem vytyčených cest, jak pracovat s lidmi bez domova. Snaží se spíše zajistit jejich základní potřeby a dlouhodobě neplánovat, protože někdy není dlouhodobá spolupráce jistá či se opět stáčí pouze na primární potřeby. Práce s tímto typem klientů je velmi náročná a dlouhodobá, ne všichni pracovníci jsou však po několika neúspěších svých klientů dostatečně motivováni k pokračování spolupráce a nemusí už tolik věřit na klientův úspěch. Postoj lidí bez domova k zaměstnání a význam, který pro ně zaměstnání znamená, výrazně ovlivňuje jejich hledačské ambice a případný úspěch. Práce, kterou předkládám, je rozdělena na dvě hlavní části. Teoretická část se bude nejprve zabývat obecnými charakteristikami lidí bez domova, vymezím v ní příčiny, které mohou vést k bezdomovectví, a jelikož se zaměřuji na zaměstnání, popíši, jaký význam zaujímá práce v životě člověka a jaké jsou důsledky ztráty zaměstnání. V práci chci objasnit, jaký význam má zaměstnání pro člověka bez domova, a proto nastíním, jaké mají šance na pracovním trhu a s jakými bariérami se mohou setkávat. Budu se zaměřovat i na postoj lidí bez domova k práci, proto do teoretické části práce zařazuji i kapitolu, ve které pojednávám o postojích. V metodologické části chci za pomoci kvalitativního výzkumu nalézt odpověď na výzkumnou otázku Jaký význam má zaměstnání v životě lidí bez domova užívajících sociální služby na území Brna? K zodpovězení otázky mi jako metoda sběru dat poslouží polostrukturovaný rozhovor. Tím, že zjistím význam zaměstnání pro lidi bez domova, usnadní se sociálním pracovníkům jejich práce, jelikož se nebudou tolik držet tématu zaměstnanosti, pokud nebude pro některé klienty dostatečně důležité, či naopak. Oběma skupinám se mohou rozšířit možnosti v oblasti hledání, pohledů na příčiny nezaměstnanosti, změně situace a také zlepšit vzájemná spolupráce. Bezdomovectví je celospolečenský problém a ne vždy si jedinec vystačí pouze se svými silami při reintegraci do majoritní společnosti a zvládnutí své situace. Dalším cílem mojí práce je také to, aby laická veřejnost pak nahlížela na lidi bez domova jinak než jen na ty, kteří nechtějí pracovat, protože je pro ně jednodušší nemít žádné povinnosti 7

8 a občas si něco vyžebrat nebo ukradnout. Jsem i lektorkou, veřejnost tak můžu zpravit prostřednictvím kurzů nebo workshopů, které jsou zaměřené obecně na hledání zaměstnání. Výsledky diplomové práce budou poté sloužit především mně při mé práci, poskytnu je dalším pracovníkům a seznámím s nimi i spolupracující organizace. 8

9 TEORETICKÁ ČÁST 1 Bezdomovectví a člověk bez domova Fenomén bezdomovectví (a s tím spojený jev nezaměstnanosti) se v České republice, do roku 1993 Československé, začal rozmáhat až s pádem komunismu, otevřením hranic a úpadkem výroby několika firem. V mnoha postkomunistických zemích je tak zcela novým odkrytým jevem, jelikož se termín dříve oficiálně nepoužíval. Příživnictví bylo trestně stíháno, lidé bez zaměstnání nebo trvalého bydliště byli umisťováni do vězení, léčebny či nějakého jiného zařízení nebo ústavu. Cílem kapitoly je tedy definovat termíny, jako jsou bezdomovectví a člověk bez domova, porovnat názory několika autorů a podívat se i na zahraniční koncept, jelikož se v západních zemích bezdomovectví vyskytuje mnohem déle než v České republice. 1.1 Člověk bez domova/bezdomovec Jakmile jsem se někomu svěřila, že tématem mojí závěrečné práce jsou lidé bez domova, viděla jsem, jak se v jejich tváři objevil výraz znechucení a opovržení vůči těmto lidem. Mnoho mých známých, kteří nepracují v sociálních službách, si myslí, že člověk bez domova je pouze ten, co posedává u nádraží nebo se potácí v ulicích, obtěžuje kolemjdoucí vůbec svojí přítomností nebo potřebuje nějaké drobné a večer hledá, kde by přespal, protože nemá svůj domov. Vidí pouze ty zjevné, na první pohled snadno rozpoznatelné, lidi bez domova, kterým se budu také věnovat. Člověk bez domova nebo bezdomovec? Lidé bez domova nebo bezdomovci? Přemýšlela jsem, jak se ve své práci budu vyjadřovat o těch, o kterých píši. Zvolila jsem opisný název, a to člověk bez domova, protože označení bezdomovec může být pro mnohé pejorativní. Jednotná definice pro člověka bez domova neexistuje. Pokud bych pouze termín (pro tuto chvíli bezdomovec, který je hojněji využíván) rozložila do tří slov, jednalo by se velmi zjednodušeně a povrchně o osobu, která nemá svůj vlastní domov. Na tomto místě je zapotřebí vymezit si, co znamená domov. Matoušek (2008, s. 51) za domov považuje chráněné, bezpečné místo, k němuž většinu lidí v naší 9

10 kultuře váže silná emocionální vazba; zároveň je to místo intimního kontaktu s nejbližšími lidmi. Lidé žijí v průběhu svého života ve více domovech, je možné je vytvářet a nejsou tak vázané na stejné místo a osoby (Jandourek, 2001). Baláš (2010) popisuje domov obecně jako místo, kam jeho uživatel může jinému člověku umožnit nebo naopak zakázat přístup. Pelcová ve svém článku z roku 2008 mluví o domově jako o místu, ke kterému patří pravidelný chod života: v čase k odpočinku a k práci, k občerstvení a spánku, k zábavě a zaměstnání, k jídlu a milování. Je to místo, kam se může člověk vrátit, kde na něj někdo čeká a má tam své soukromí, zázemí. Většina lidí bere domov za samozřejmost. Důležitost domova se projeví až s jeho nejistou budoucností nebo ztrátou. Termín člověk bez domova se mi jeví používat jako důstojnější už z toho důvodu, že je v něm obsažené samotné slovo člověk, tedy lidská bytost, variantnost pojmu domov a předložka bez, která značí, o co člověk ztrátou domova přichází. Český právní řád nezná pojmy, jako jsou lidé bez domova nebo bezdomovci. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, upravuje pojem osoba v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Pojetí, které dále zákon užívá, je sociální vyloučení osoby mimo běžný život společnosti. Zákon však nevystihuje, co pro něj znamená bydlení, běžný život společnosti. Z pozice sociální práce jsou lidé bez domova lidé žijící bez stálého bydlení a obvykle i bez stálého zaměstnání, odříznuti od zdrojů, které jsou běžně dostupné jiným občanům (včetně systému sociální podpory). Širší definice zahrnuje i osoby žijící v nedůstojných podmínkách, v ústavech a sociálních zařízení, osoby, které nemají vlastní bydlení, a osoby, jimž hrozí ztráta bydlení (Matoušek, 2008, s. 31). Domov nebo bydlení není jen střecha nad hlavou. Takovým lidem chybí právě většina z toho, co jsem popisovala v předchozím odstavci, kde jsem se věnovala vymezení pojmu domov. Vágnerová (1999) dodává, že člověk bez domova může být jak osobou bez trvalého bydliště, tak i osobou právě bez přístřeší, která trvalé bydliště má, ale neužívá jej a nemá zaměstnání a vztahy s příbuznými jsou narušené, ocitá se izolovaný od společnosti. Hradečtí (1996), kteří se zabývají otázkou bezdomovectví, říkají, že definovat člověka bez domova je vždy hodně vágní a obecné. Někdy se též užívá i pojmu osoba bez přístřeší, ale podle mého názoru je tento pojem více zavádějící, protože ze své praxe vím, že většina lidí bez domova, kteří nevyužívají služeb azylových domů nebo nocleháren, nějaké provizorní přístřeší má alespoň na noc 10

11 (především, když je jim subjektivně zima nebo není vhodné počasí) např. ve formě stanů, opuštěných domů, sklepů či nádraží. 1.2 Bezdomovectví Bezdomovectví je společenským jevem, který zahrnuje osoby bez domova a způsob jejich života. Hartl a Hartlová (2004, s. 73) bezdomovectví definují jako situace osoby, která nemá bydliště, přespává v parcích, pod mosty, v kanalizacích, nepoužívaných vagónech, v provizorních lepenkových krabicích apod.; jsou to lidé často duševně nemocní, toxikomani, lidé v životní krizové situaci nebo mladiství na útěku z domova. Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci (Fédération Européenne d'associations Nationales Travaillant avec les Sans-Abri dále FEANTSA, cit , dostupné na document&arg=221&cle=8e3e51a42f60896a7e21557b9fda79992e7f8833&file=pdf%2 Fcz.pdf&lang=en) vymezuje bezdomovectví jako sociální vyloučení spojené s absencí bydlení. Pro vymezení bezdomovectví se opírá o pojetí domova z jeho oblasti fyzické (užívat jej), sociální (mezilidské vztahy) a právní (legislativa užívání domova). Bezdomovectví je podle organizace situace, kdy se člověk ocitne bez střechy, bez bytu či má nejisté nebo nevyhovující bydlení. Zatímco definice Hartlových popisuje bezdomovectví jako ztrátu zázemí neboli domova, vymezení FEANTSA se opírá nejen o fyzickou ztrátu, ale i o aspekty sociální a právní. Pro Vágnerovou (1999) je bezdomovectví výsledkem psychosociálního selhání, kdy jedinec přestane plnit svoje role. Zde je patrný i psychologický pohled. Pro některé lidi je bezdomovectví synonymem k chudobě. Mezi chudobou a bezdomovectvím ale nelze udělat rovnítko. Chudoba je dle Mareše (1998) důsledkem nerovnosti přístupu jednotlivců k realizaci uspokojení jejich základních potřeb. Neznamená to však, že chudí lidé nemají svůj domov. Mareš (1999, s. 58) říká, že bezdomovectví je více než nedostatkem přístřeší a více než chudobou. Je součástí širšího procesu marginalizace založeného na neschopnosti bezdomovců participovat na způsobu života, který je standardní pro většinu populace. Z výše uvedených definic vyplývá, že je možné se na bezdomovectví dívat z různých pohledů. Bezdomovectví je složitý jev. Kdybych měla jev definovat, jedná se o situaci 11

12 lidí, která je spojená se ztrátou jistoty uspokojivého zázemí ve formě vyhovujícího bydlení skýtající prostor pro vlastní soukromí, nemožnost uspokojování svých potřeb a vyloučení z majoritní společnosti. Jde o poruchu sociálního fungování Sociální vyloučení Bezdomovectví je synonymem pro extrémní sociální vyloučení, proto do své práce zahrnuji i vymezení tohoto pojmu. Matoušek (2008, s. 204) definuje sociální vyloučení jako komplexně podmíněnou nedostatečnou účast jednotlivce, skupiny nebo místního společenství na životě celé společnosti, resp. nedostatečný přístup ke společenským institucím zajišťujícím vzdělání, zdraví, ochranu a základní blahobyt. Autor říká, že mívá různou úroveň a proměňuje se v čase. Mimo jiné znamená sociální vyloučení život v chudobě, bez účasti na trhu práce anebo bez přiměřeného bydlení. Mareš, Horáková a Rákoczyová (2008) přidávají k časové dimenzi i dimenzi prostorovou, jejíž atributy nesou nejen obyvatelé území, ale i samotné území, a to materiálně i geograficky. Ministerstvo práce a sociálních věcí (2013) k definici přidává, že se sociální vyloučení dotýká celé společnosti a jedním z jeho negativních rysů je trvalé narušování společenské soudržnosti. Absolutní formou je dle něj v současné době právě bezdomovectví. Nezaměstnanost bývá častou příčinou bezdomovectví a následné vyloučení z trhu práce může zapříčinit sociální vyloučení. Marginalizace na trhu práce je jednou ze základních forem sociální exkluze. Ať již jde o nezaměstnanost (vyloučení z placené práce), nebo o vytlačení na sekundární trh práce a segmentarizaci pracovní kariéry čili časté střídání placeného zaměstnání a nezaměstnanost (vyloučení z dobré práce ), píše Mareš (2000, s. 288). Opakem sociálního vyloučení je sociální začleňování, na které se orientují politiky téměř všech států. Cílem je, aby vyloučené osoby dosáhly přístupu ke společenským institucím, měli příležitosti a možnosti zapojit se života společnosti, ze které jsou nyní exkludované. 12

13 2 Formy bezdomovectví Klasicky se bezdomovectví člení do tří základních forem zjevné, skryté a potenciální, a to podle toho, jak jej vnímá veřejnost a jak je pro ni jasné a srozumitelné. Zjevné bezdomovectví Zjevné bezdomovectví je takové, které je na první pohled patrné a díky kterému si veřejnost vytváří zkreslený obraz o celé bezdomovecké populaci. Zahrnuje právě ty osoby, které žijí na veřejných prostranstvích a v případě potřeby využívají sociální pomoc v azylových eventuálně nízkoprahových zařízeních nebo noclehárnách. Průdková a Novotný (2008) do této skupiny řadí i osoby dobrovolně bez domova, které rezignovaly na jinou formu života anebo upřednostňují nejistý způsob života jako daň za svobodu, kdy nemusí být na nikom a ničem závislé a odmítají pomoc, která jim je nabízena. Autoři zároveň poukazují, že dobrovolnost je velice diskutabilní, jelikož život na ulici představuje omezenou možnost volby a omezené prostředky k tomu, aby lidé bez domova mohli změnit svůj způsob života. Hradečtí (1996) dodávají, že styl života zjevných lidí bez domova může být nebezpečný i jim samotným, často totiž vyhledávají různé možnosti přespání nebo ochrany před vnějším světem v nejistých prostorách (brlohy, kontejnery, stoky apod.). Zjevné bezdomovectví je sice viditelné, ale tvoří pouze menší část celé skupiny lidí bez domova. Skryté bezdomovectví Autoři zabývající se bezdomovectvím a aktéři, kteří sčítají lidi bez domova, se domnívají, že počet skrytých lidí bez domova přesahuje svou mírou počet zjevných. Je to dáno tím, že u těchto lidí není na první pohled patrné, že jsou bez domova, a dle Hradeckých (1996, s. 40) se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné nebo charitní služby, aby nalezli nocleh. Průdková a Novotný (2008) o nich říkají, že se mohou snažit svoji situaci tajit čistým oděvem a nezanedbaným vzhledem, skrývají své problémy a často opovrhují zjevnými osobami bez domova. Mnohdy jsou mezi nimi 13

14 ženy, které bezdomovectví skrývají nebo se živí prostitucí, kde jsou péče o zevnějšek a hygiena nedílnou součástí uplatnění se v profesi. V této skupině se vyskytují i mladí lidé bez domova, kteří se ještě neodlišují od majoritní skupiny. Myslím si, že skrytí lidé bez domova svým jednáním demonstrují, že oni nikdy neskončí jako ti zjevní, a svoji situaci považují za dočasnou. Do této skupiny se řadí lidé, kteří mají dočasná útočiště, často migrují do jiných měst nebo na jiná místa, a také ti, kteří využívají prozatímního ubytování u svých známých a příbuzných. Domnívám se, že někteří skrytí lidé bez domova nechtějí, aby o jejich situaci věděli jejich blízcí, protože se za ni mohou stydět. Z rozhovorů s klienty ze své praxe se dozvídám, že často opustí své okolí, místo bývalého bydliště, kvůli tomu, aby se neprozradili, a stěhují se do jiných míst, kde ale nemají žádné vazby na své příbuzné a přátele, a jejich situace se tak zhoršuje, jelikož nemají koho požádat o pomoc a zůstanou izolovaní, než se odhodlají k tomu, aby například požádali o pomoc nějakou dostupnou sociální službu. Nevyřeší-li svoji situaci, mohou směřovat ke skupině zjevných lidí bez domova. Potenciální bezdomovectví V tomto případě se jedná o skupinu lidí, kteří ještě bez domova nejsou, avšak jim bezdomovectví hrozí. Řadí se sem lidé, jejž žijí v nejistém bydlení 1 (podnájem, bez smlouvy, domy určené k demolici, špatné hygienické zázemí, ubytovny apod.) a může se stát, že se ze dne na den ocitnou na ulici. Patří sem i mladiství, kteří opouští dětské domovy, domy na půli cesty, nebo osoby po výkonu trestu. Co je jim společné, je to, že na ně nikdo nečeká a nemají se kam vracet, mají nejistou budoucnost. Podle autorů je možné sem zařadit i osoby nezaměstnané, rozvedené, závislé na návykových látkách nebo gamblerství. Podstatné však je si uvědomit, že mezi těmito lidmi, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách, a lidmi, kteří jsou na ulici, je rozdíl (Hradečtí, 1996, Průdková, Novotný, 2008). 1 Viz definici FEANTSA. 14

15 Typologií bezdomovectví je mnohem více. Autoři, kteří se problematikou zabývají, rozlišují bezdomovectví i na základě času, geografie či z hlediska příčin nebo délky pobytu na ulici (Marek, Strnad, Hotovcová, 2010). Snad každý z nás má zkušenost právě se zjevnými lidmi bez domova, kteří odmítají dlouhodobější pomoc chtějí peníze, stravenku, ale jakmile jim na ulici nabídnu pomoc sociální služby, zamítnou, někdy jsou dokonce hrubí, že díky ní se nenají nebo nenapijí. Až jsou v situaci, kdy musí požádat o pomoc nějakou neziskovou organizaci, stává se, že ta je odmítne, jelikož mívá v pravidlech, že klient nesmí přijít pod vlivem návykových látek či nesmí zapáchat a být nadmíru špinavý. U skrytých lidí bez domova vidím problém v tom, že se z nich po určité době mohou stát zjevní. Snaží se sice skrýt svoji situaci, neříkají o ní nikomu, aby je nezařadili mezi typické lidi bez domova, ale bez pomoci druhých se jim nedostane potřebné podpory, aby se ze své situace dostali nebo aby se dále nepropadali. Prevence je důležitá u potenciálních, ale je těžko rozpoznatelné, kdy takoví lidé potřebují pomoc, jelikož si nemusí svoji situaci uvědomovat a pomoc nemusí vyhledat. 15

16 3 Příčiny vzniku bezdomovectví Jsou dvě cesty, aby se z člověka stala osoba bez domova. Jednou z nich je dobrovolnost, dalo by se říci inklinace k jinému životnímu stylu, než který je preferován většinovou společností, a druhou je nezvládnutí životní krize, nečekané situace. V práci se nezabývám dobrovolným bezdomovectvím, ale tím nedobrovolným, které bylo vyvoláno nějakou příčinou, jejímž důsledkem je právě nezamýšlené bezdomovectví. V kapitole se zaměřím na rozdělení příčin, díky kterým se může člověk ocitnout bez domova, a poté vymezím zranitelné skupiny osob, u kterých je vyšší riziko sociálního vyloučení. Matoušek (2008) z pohledu sociální práce rozlišuje dvě příčiny, které jsou následkem bezdomovectví, a to rozpad rodiny nebo nezvládnutý přechod z institučního prostředí do neústavního. Rozpadu rodiny podle autora předchází nezaměstnanost, alkoholismus, nemoci, duševní poruchy nebo konflikty mezi manželi. Odborníci zabývající se bezdomovectvím rozlišují faktory mimo jiné na objektivní a subjektivní, mezi oběma skupinami však není pevná hranice, často se prolínají a kombinují. Rozdíl mezi nimi shrnují Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 17), který říká, že zatímco objektivní příčiny bezdomovectví bývají přisuzovány k systémové chybě a bezdomovec je její obětí, subjektivní příčina bezdomovectví poukazuje na nepříznivé vlastnosti jedince. Objektivní (vnější) faktory bezdomovectví Vnější faktory bezdomovectví bývají ovlivňovány sociální a ekonomickou politikou státu a jeho zákonodárstvím. Zahrnují politiku zaměstnanosti, bytovou politiku, postavení etnických minorit nebo postoj většinové společnosti k marginálním skupinám. Mluví se zde o vysoké míře nezaměstnanosti, chudobě, boji s vyloučením, zabezpečení na stáří a nemoc, podpora a začleňování marginalizovaných skupin na trh práce, usnadnění mobility pracovních sil či posilování vzdělanosti a o důrazu na praxi pro různé obory zaměstnání (Hradečtí, 1996, Průdková, Novotný, 2008). 16

17 Subjektivní (vnitřní) faktory bezdomovectví Vnitřní příčiny se týkají osobnosti jedince jako takového. Jak je schopen reagovat na změny, krizové situace a jaká je jeho celková osobnost. Hradečtí (1996) faktory dělí na materiální, vztahové, osobní a institucionální. Pod materiálními podmínkami si představují ztrátu bydlení, zaměstnání, nízký příjem, zadluženost, ztrátu živitele nebo majetku. Jsem přesvědčena, že velkou roli zde hraje i nerozvážnost lidí, kdy si bezmyšlenkovitě půjčují finance a poté nejsou schopni včas splácet. S tímto problémem se často setkávám mezi klienty a stále více mě to vede k zamyšlení se nad nízkým povědomím o finanční gramotnosti v České republice. Mezi vztahové řadí autoři změny v rodině, konflikty mezi generacemi, rozvody manželů, násilí apod. Duševní poruchy, závislosti, nemoci, prožitá traumata nebo nesamostatnost patří mezi osobní. Zařadila bych zde i nízkou úroveň vzdělání. Poslední skupinou jsou dle Hradeckých (1996) institucionální podmínky, někteří autoři (Průdková, Novotný, 2008) je však zařazují mezi faktory objektivní, jež jsou nezávislé na osobnosti jedince. Zde hovoří o propuštění z ústavu, vězení či dětského domova. Často se též setkávám s tím, že především mladí lidé říkají, že byli vyhozeni z domova z důvodu záškoláctví, lajdáctví, poruch chování či neochotě najít si zaměstnání. Nicméně jsou rodiny, které je akceptují, ale najdou se právě i ty, které jejich chování netolerují. Vezmu-li v úvahu objektivní faktor ve formě špatné ekonomické situace státu, kdy dochází k propouštění zaměstnanců a roste nezaměstnanost, vidím zde propojení se subjektivním. Jedinec nemusí mít dostatečnou podporu nejbližších, ztratí pracovní návyky, sebevědomí, pravidelný příjem. Může inklinovat k závislostem, dojít k rozpadu rodiny a opuštění domova. Je těžké odlišovat příčiny a důsledky bezdomovectví je bez domova kvůli nezaměstnanosti (alkoholu) nebo je nezaměstnaný (alkoholik) kvůli tomu, že je bez domova? Bezdomovectví je procesem, ke kterému vede spolupůsobení několika vzájemně se prolínajících faktorů. Mnozí odborníci (např. Průdková, Novotný) se domnívají, že je nezbytné znát příčiny problému, protože odstraňování následků je neefektivní v pomoci těmto lidem se znovu začlenit do společnosti nebo naopak bezdomovectví předcházet. Rozpad rodiny, ztráta zaměstnání a chudoba jsou dle autorů nejčastějšími příčinami ztráty domova u českých lidí bez domova a tímto směrem by se měla ubírat prevence bezdomovectví. Marek, Strnad a Hotovcová (2012) na druhou 17

18 stranu zaujímají takový názor, že při práci s člověkem bez domova není podstatné znát jeho minulost, co jej dostalo na ulici, jelikož ta se již nedá změnit. Podle něj je důležitější poznat aktuální stav klienta a z jakého důvodu na ulici zůstává. Myslím si, že pro prevenci bezdomovectví je podstatné poznat příčiny, avšak v sociální práci, kdy se chce uživatel začlenit zpět do společnosti, je potřeba pracovat především na bariérách, které mu v tom brání, čili seznámit se s jeho současným stavem a možnostmi. Obecným cílem sociální práce je pomoci klientovi tak, aby si v podobné situaci dokázal pomoc sám 2. Součástí naplnění tohoto cíle je však i poznání příčin, které z něj udělaly osobu bez domova. 3.1 Osoby ohrožené ztrátou domova Účelem kapitoly není stigmatizovat uvedené skupiny lidí, ale pouze nastínit jejich situaci. Bezdomovectvím může být ohrožený každý člověk, ale přesto existují určité skupiny lidí, pro které je bezdomovectví větším rizikem. Nejzranitelnějšími lidmi jsou zdravotně nebo společensky handicapovaní. Hradečtí (1996, s. 32) za ně považují: dlouhodobě nezaměstnané, mládež, která se nedovede hospodářsky uchytit, invalidy rodiny s nemocným členem, o kterého pečují, nestabilní rodiny, staré lidi, ženy z důvodu společenské diskriminace, institucionálně poznamenané lidi, 2 V teorii sociální práce se vyskytují tři paradigmata, která mimo jiné popisuje Matoušek a kol. (2007). Každé z nich má odlišný cíl sociální práce. Sociální práce jako terapeutická pomoc si klade za cíl pomoci jednotlivcům, skupinám i komunitám zabezpečit psychosociální pohodu. Důležitým nástrojem je zde proces interakce s druhými a komunikace, díky které lidé mohou získat více kontroly nad vlastními pocity a způsobem života. Sociální práce jako reforma společenského prostředí se zaměřuje na zmocňování jednotlivců a skupin, aby se podíleli na tvorbě a změnách společenských institucí. Hovoří se zde o společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života. Sociální práce se tak snaží budovat společnost na rovnostářských principech, protože za nerovných podmínek nelze dosáhnout osobního ani sociálního rozvoje. V poradenském paradigmatu závisí sociální fungování klienta na schopnosti zvládat problémy a na přístupu ke službám a informacím, s čímž mu pomáhají sociální služby. Snahou tohoto přístupu je změna společnosti a jejích institucí, aby odpovídaly potřebám občanů. 18

19 příslušníky minorit a cizince. Matoušek a kol. (2005) říká, že nejvíce ohroženi jsou muži než ženy a lidé staršího věku než mladí. Ženy mají bohatší sociální síť a jsou více orientované na vztahy, tudíž si většinou najdou někoho, kdo se o ně v krizi postará. Typickým příkladem člověka bez domova v České republice je dle autora čtyřicetiletý dva roky nezaměstnaný Rom (příslušník minority). Fitzpatrick (2004) do rizikových osob přidává i samostatně žijící lidi a osamělé rodiče. Rodiny žijící ve městech jsou ohroženy více než ti, kteří žijí na venkově. V případě města se dá hovořit o jeho anonymitě, na vesnici se předpokládá, že k sobě mají lidé blíže a jsou více soudržní. Nepřirozené podmínky v rodině, ve které dítě žije, často přispívají k tomu, že se z toho dítě může po určitě době stát člověk bez domova. Jedná se o neúplné rodiny, rodiny, kde rodiče často střídají své partnery (dítě nepozná, co je to opravdová rodičovská láska), trávení volného času dítěte na ulici, závislosti dítěte či rodiče na návykových látkách, nezájem rodičů o výchovu a vývoj dítěte či zanedbávání nebo týrání dítěte (Hradečtí, 1996). Kotýnková a Němec (2003, s. 15) píší, že změnou životní doby a stylu došlo k sociálnímu a ekonomickému rozdělení obyvatelstva a obzvláště zranitelné jsou osoby, které se nedokázaly novým změnám přizpůsobit. Jedná se o lidi, kteří nedokážou nést za svůj život individuální odpovědnost a jejichž osobnost může být zneužita k tomu, že skončí bez materiálních prostředků a v určitých případech i bez přístřeší. Jedná se o lidi oslabené mentálně, tělesně, věkem, nízkým vzděláním, sociálním původem, frustrací z dětství, bez rodinného zázemí, neschopností navázat přiměřené mezilidské vztahy. Velmi často jsou oslabeni kombinací těchto znaků. Bezdomovectvím nejsou ohroženi jen ti jedinci, které jsem výše popsala, ale může se týkat kohokoli. Záleží na každém z nás, jakou máme sociální síť, na koho se můžeme obrátit v případě krize a jaké máme vyrovnávací mechanismy. Obecně se zde dá hovořit o osobnosti jedince jako takového. Člověk není většinou izolovanou jednotkou, ale je součástí společnosti, která na něj působí, nese si s sebou prožitky a zkušenosti z minulosti, a to vše se promítá do jeho současného života. Ne všichni z uvedených skupin se tedy musí nutně stát člověkem bez domova. Dojde-li však ke kumulaci zmíněných handicapů, nebezpečí vzniku bezdomovectví se zvyšuje. 19

20 4 Životní styl lidí bez domova Stejně tak, jak jsou různé typy lidí bez domova (skrytí, zjevní a potenciální), odlišuje se i způsob života, který tito lidé vedou. Někteří si mohou na základě zjevných skupin lidí bez domova pomyslet, že jejich dennodenní náplní bude posedávat v centru města, žebrat o nějaký peníz, popíjet alkohol a o nic se nestarat. V kapitole se pokusím přiblížit styl života lidí, kteří jsou bez domova, jelikož není u všech jednotný a také nemusí být stereotypní. Hradečtí (1996, s. 38) uvádí, že životní styl každého z nás je úzce napojen na hodnotové orientace a motivace, které mohou být nevědomé, dynamické a proměnlivé. To, co je nejdůležitější, je vztah mezi vnitřním vyladěním člověka a vnější situací. Autoři poukazují na to, že životem na ulici se jedinci mění jeho hodnoty a motivace a to, co dříve považoval za důležité, teď může stát na jiných příčkách priorit. Ti, které autoři nazývají jako těmi nejubožejšími (zjevnými lidmi bez domova potulujících se kolem nádražních budov), se snaží zabezpečit především svoje fyziologické potřeby (stánky s jídlem, odpadky, střecha nad hlavou), potřebu bezpečí a jistoty ve formě úkrytu hlavně v noci a potřebu někam patřit (skupina, kolektiv, láska ). Potřeby seberealizace a sebeúcty jsou vzdáleny, jelikož jsou upřednostňovány potřeby přežití a bezpečí. Jsem si vědoma, že v provedeném výzkumu mohu přijít do styku i s takovými komunikačními partnery, pro které nebude hrát významnou roli zaměstnání, ale právě uspokojení základních potřeb, a práce bude velice vzdálena v jejich současné situaci. Mnoho z nich žije přítomností a nemyslí na budoucnost. Oblečení a vzhled Vzhled a oblečení bývají jedním z rozlišovacích prvků lidí bez domova. Někteří z nich nejsou schopni dodržovat hygienu a čisté prádlo nebo k tomu nemají dostatečné podmínky, i kdyby chtěli. Osoby, které jsou na ulici krátce, nebo mladí bez domova či prostitutky se snaží ze začátku uchovávat své hygienické návyky, nechtějí se identifikovat se skupinou zjevných lidí bez domova. Pro některé je nezanedbaný vzhled nezbytný při páchání trestné činnosti nebo provozování prostituce. Osoby závislé na návykových látkách nebo s duševní poruchou vzhled neřeší, mají jiné starosti. Lidé bez 20

21 domova mohou dostávat oblečení v některé z charitních organizací a většinou jej nosí do té doby, než je z něj vyženou paraziti nebo se rozpadne. Důležitější bývá funkčnost než vzhled, především v chladném počasí. Typické pro zjevné lidi bez domova jsou igelitové tašky, batohy někdy i nákupní vozíky, ve kterých přenáší veškerý svůj nashromážděný majetek (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012, Průdková, Novotný, 2008). Výše popsané špatné hygienické návyky jsou důvodem k tomu, proč si veřejnost vytváří o lidech bez domova předsudky (podrobněji v osmé kapitole). Bydlení a obývání prostor Co se týče bydlení, nemají lidé bez domova své vlastní. Jsou součástí veřejného prostoru, obývají opuštěné budovy, nádraží, sklepy, stany, někdy přespávají na ulicích, pod mostem apod. (Průdková, Novotný, 2006). Málo z nich si může dovolit platit za ubytovnu, noclehárnu nebo azylový dům. Jiní jsou schopni upravit si zahrádkářskou chatku tak, aby jim poskytovala určitou míru soukromí. Avšak ani zabezpečená chatka jim nemůže zajistit bezpečí, protože bývají častým cílem vykradačů chatek (výpověď jedné klientky naší organizace). Přes den mohou využít sociálních služeb (nízkoprahová zařízení), kde je jim nabídnuta pomoc a podpora. Často spí přes den, protože v noci se bojí o své bezpečí a své věci. Pokud mají psa, ten je hlídá, když spí, a vyvolává v nich pocit radosti, empatie a sdílení. Bezdomovci se sdružují do skupin po 2 3 lidech, větší skupinu už sleduje policie a místní občané (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012). Obživa Marek, Strnad a Hotovcová (2012) píší, že zdroje obživy lidí bez domova bývají velice alternativní a někdy i na pomezí zákona. Průdková a Novotný (2006) jako zdroj obživy uvádí žebrání, krádeže potravin, prohrabování se v kontejnerech, sběr surovin do sběru a prodávání časopisu. Někteří lidé bez domova však práci mají, alespoň příležitostnou, takže si zajistí zdroje na obživu prací. Je zajímavé, jak například k vybírání popelnic přistupují bezdomovci. Vágnerová, Csémy a Marek (2013) z výzkumu zjistili, že zpočátku jejich subjekty považovaly vybírání popelnic za ponižující, ale buď k tomu byly donuceny okolnostmi, nebo si zvykly a dokonce je to začalo i bavit. Významným místem se pro ně stávají kontejnery u obchodních řetězců obsahující vyhozené potraviny s prošlou dobou minimální trvanlivosti. 21

22 Žebrání nebo somrování je častým zdrojem příjmů osob bez domova. Za zmínku stojí, že pro většinu populace se jedná o dvě podobná slova, ale pro lidi bez domova znamenají dvě odlišné činnosti. Žebrák je ten, který jen pasivně přijímá nějaké peníze s nataženou rukou, popřípadě kelímkem, stojí u toho nebo leží. Často demonstrují svoji chudobu vzhledem, aby vzbudili lítost kolemjdoucích. Kdežto somrák aktivně oslovuje lidi s vymyšlenou historkou (např. je okradli a nemají na vlak domů), ale většina historek je jen zástěrkou a peníze slouží na nákup alkoholu nebo drog (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012). Někdy si dokáží opatřit na den poměrně slušnou částku, která jim stačí na přežití a někdy jde dokonce i o vyšší částku, než kterou by dostali za den vykonávané práce na smluvním základě. Trávení volného času Musíme si uvědomit, že většina bezdomovců má veškerý čas volný. Den vyplňují lidé žijící na ulici popíjením levného alkoholu a popíjením cigaret ubalených z nedopalků cigaret, které sebrali u odpadkových košů. Někteří navštěvují sociální zařízení jim určená, popisují Průdková s Novotným (2006, s. 23) trávení volného času lidí na ulici. Mluví samozřejmě převážně o těch, u kterých je na první pohled patrné, že jsou bez domova. Řekla bych, že situace je jiná u osob hledajících si zaměstnání nebo snažících se ze své situace dostat. Pobytem na ulici se rozpadá struktura denního režimu, která může mít za následek neúspěchy při hledání práce, o čemž pojednávám v šesté kapitole. Vágnerová, Csémy a Marek (2013) shrnují, že náplní života lidí bez domova bývá dost často flákání a přežívání. Často můžeme v Brně vidět ty stejné osoby bez domova, které jdou ráno s taškami přes celé město, aby se večer zase vraceli. V zimě se snaží být nenápadní v tramvaji a jezdí z jednoho konce trasy na druhý, aby se alespoň trochu zahřáli. K jejich kumulaci dochází při veřejných akcích, které slibují občerstvení včetně nápoje zdarma. Ty, které jsem v této kapitole popsala, jsou hlavně zjevní lidé bez domova a jejich způsob života, protože o skrytých toho literatura uvádí méně, jelikož bývá někdy nemožné rozeznat, že se jedná o osoby bez domova. Mohou trávit čas úplně stejně jako majoritní společnost, která si však na základě toho, co se uvádí o těch snadno rozeznatelných, může udělat negativní obraz o všech lidech bez domova bez rozdílu. 22

23 5 Význam práce pro člověka Diplomová práce se zabývá významem zaměstnání pro lidi bez domova, proto v této kapitole popíši, jaký význam práce zastává v životě člověka. Nejprve vymezím teoretické koncepty a definice a poté zmíním právě význam, který je jí přisuzován. Zaměřím se i na to, jaké postavení má práce v hierarchii hodnot a jaké potřeby díky ní člověk naplňuje. Neopomenu ani dopady a pocity, které přináší absence práce. Definic práce lze nalézt mnoho. Podívám-li se do Velkého sociologického slovníku, je práce definována jako účelová produkce předmětů a služeb, které mají hodnotu pro ostatní členy společnosti, jako pravidelné zajišťování statků a situací. Je to činnost sloužící k uspokojování potřeb a obživě (1996, s. 824). Z definice plyne důležitost práce jak pro jedince jako takového, tak i pro celou společnost. Nejde jen o to vytvářet statky a služby pro ostatní, ale uspokojovat také svoje vlastní potřeby. Jandourek (2001) říká, že se v případě vymezení práce hovoří spíše o práci placené (za mzdu), ale ve společnosti je významnou měrou zastoupena i neplacená práce, neoficiálně placená, placená protislužbami nebo dobrovolná. Nejde tedy jen o práci na základě smluvního vztahu, práce je jakákoli plánovitá a vědomá činnost, kterou člověk vykonává s nasazením fyzických a duševních sil a která směřuje k uspokojení lidských potřeb (Jandourek, 2001, s. 191). Význam práce dle autora spočívá v tom, že poskytuje různé hodnoty, jako jsou způsob obživy, osvojení si dovedností, strukturování času, sociální kontakty nebo sebehodnocení. Mnoho lidí spojuje slovo práce se zaměstnáním. Z definic, které jsem uvedla, si myslím, že pojem práce je nadřazený pojmu zaměstnání. Podle zákona č. 187/2006, o nemocenském pojištění, je zaměstnání činnost zaměstnance pro zaměstnavatele ze které mu plynou nebo by mohly plynout od zaměstnavatele příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmů. Uspokojovat svoje potřeby jedinec nemusí pouze na základě placeného zaměstnání, nesmím ale opomenout fakt, že pravidelný příjem je v naší společnosti k prožití plnohodnotného života nepostradatelný. Vágnerová (1999) též uvádí, že jedním z motivů k práci jsou především peníze, jejichž prostřednictvím člověk uspokojuje své potřeby nákupem hodnot a požitků. Bez příjmu se jedinci snižuje 23

24 spotřeba a musí se omezit na uspokojování základních potřeb. Dalším významným motivem je potřeba naplnění času smysluplnou aktivitou, bez práce se člověk začne nudit. Pro některé jedince je motivem naplnění potřeby seberealizace a pro některé je práce doslova smyslem života s tímto názorem se ztotožňují i Buchtová, Šmajs a Boleloucký (2013), kteří navíc dodávají, že práce umožňuje odvod přebytečné duševní a tělesné energie. Vágnerová (1999) ještě mluví o sociálních kontaktech, které práce přináší, a o ekonomické samostatnosti a nezávislosti. Zajímavou myšlenku rozvíjí Buchtová, Šmajs a Boleloucký (2013, s. 49), kteří říkají, že práce určuje začátek a konec ekonomické aktivity. Prací ukazujeme dětem, které teprve vychováváme, platné hodnoty. Nabízíme jim možnost ztotožnění, nápodoby a osobního příkladu. Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, jej silně ovlivňuje. Jestliže vidí u rodičů, že nepracují nebo pracovat nechtějí, může se u nich rozvinout negativní postoj k práci, mohou v pozdějším věku parazitovat na příjmu ze sociální podpory a budou krůček od sociálního vyloučení, které představuje bezdomovectví. V dnešní době vyjadřuje práce společenský status člověka. Dříve ji lidé pojímali za samozřejmou k získání obživy a náplně všedních dnů. Teprve nyní, když se snižuje poptávka po lidské práci, zjišťujeme, čím vším pro člověka a společnost byla. Práce není kategorií jen ekonomickou, ale také kulturní, ekologickou, antropologickou a medicínskou (Buchtová, Šmajs a Boleloucký, 2013). I když je to už přes 20 let, co skončil totalitní režim a s ním i uzákoněná povinnost pracovat, jsem toho názoru, že u nás dosud nejsou dostatečné zkušenosti se zvládáním ztráty zaměstnání. Z výše uvedeného vyplývá, že právě při nezaměstnanosti (absenci placené práce) se lidé potýkají s nenaplňováním svých potřeb. Obecně je ztráta zaměstnání vnímána jako zátěžová situace, která vede k psychickým, ekonomickým a sociálním problémům, kterým se věnuji níže. 5.1 Absence práce a její důsledky Status nezaměstnaného se váže vždy ke konkrétnímu jedinci, ale důsledky stavu být bez placené práce přesahují do sociálního i rodinného života nezaměstnaného a tím ovlivňují i jeho nejbližší okolí. V této části kapitoly pojednávám o ekonomických, psychických a sociálních důsledcích nezaměstnanosti. 24

25 Ekonomické důsledky ztráty zaměstnání Společně s pravidelnou docházkou do zaměstnání je člověk zvyklý dostávat i pravidelný plat nebo mzdu a mít určité postavení ve společnosti. Změna nastává po ztrátě tohoto zaměstnání, kdy se bývalému pracovníkovi postupně snižuje příjem a je nucen šetřit, což se může negativně projevit na jeho psychice a vztazích v rodině i okolí. Neúspěch v hledání nového zaměstnání a touha zachovávat si své každodenní rituály, které znamenají zůstat na stejné společenské pozici jako předtím, představují značný výdej financí. Ostatní pracující na nezaměstnané přispívají ve formě daňových odvodů, ze kterých pak stát zpětně financuje sociální dávky a zdravotní a sociální pojištění pro nezaměstnané (Mach, 2007). Dle Krebse (2007) nevyrábí ekonomika tolik produkce, kolik je schopna vyrábět a tím dochází k mrhání společenské práce a propadu hrubého domácího produktu. Samuelson a Nordhaus (2007, s. 651) zjednodušeně tvrdí, že nezaměstnanost značí, že ekonomika vyhazuje oknem zboží a služby, které by nezaměstnaný člověk mohl vyrobit. Hospodářská recese představuje situaci, kdy obrovská kvanta aut, nemovitostí, oblečení a dalšího zboží mizí v černé díře. Psychické důsledky ztráty zaměstnání Nezaměstnanost má mnoho nepříznivých vlivů na duševní zdraví jedince, které mohou snižovat jeho předpoklady pro úspěšné pracovní zapojení (Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005). Většinou se uvádí negativní důsledky nezaměstnanosti, ale např. Vágnerová (1999) říká, že se krátkodobě mohou objevit i pocity pozitivní, mezi něž řadí úlevu a dostatek volného času. Tyto stavy jsou podle mého názoru pouze přechodné. Ze zkušenosti lidí, které osobně znám a kteří ztratili zaměstnání a aktivně a s dostatečnou mírou optimismu si hledali nové a bezvýsledně, vím, že často upadli do rezignace a ztráty naděje, došlo u nich k adaptaci na styl života nezaměstnaného, což uvádí i Vágnerová (1999). Nezaměstnanost s sebou přináší frustraci, vede k narušení navyklého stereotypu, denního režimu, k odlišnému vnímání času a k prázdnotě (Kotýnková a Němec, 2003). Mezi dalšími psychickými důsledky, které nemohu opomenout a které uvádí Kotýnková s Němcem (2003), je snížení sebeúcty a vlastní konkurenceschopnosti, psychické napětí, stres a úzkost. Technologie práce se rychle mění, a proto má především dlouhodobě nezaměstnaný jedinec problémy hlavně se svou kvalifikací. V tom mu může pomoci rekvalifikace, ale pro lidi bez domova bývá 25

26 častým problémem pravidelná docházka, jelikož mají pobytem na ulici narušenou strukturu času, a často také nemožnost být evidován na úřadu práce z důvodu chybějících dokladů. Sociální důsledky ztráty zaměstnání Absence placené práce má dopad na sociální situaci, chování a postoje nezaměstnaných a na společenský život (Krebs, 2007). Nezaměstnaný žije po určitou dobu z podpory v nezaměstnanosti nebo sociálních dávek, které znamenají pokles životní úrovně a finanční potíže pro celou rodinu. Krebs (2007) říká, že v případě dlouhodobé nezaměstnanosti může jedinec spadnout do chudoby, dochází u něho k redukci sociálních kontaktů a k sociálnímu vyloučení, které je typické pro lidi bez domova. Vágnerová (1999) uvádí, že společnost nezaměstnaného člověka může vnímat jako méně schopného či dokonce líného 3. Díky této nálepce může nezaměstnaný upadat do depresí, jež si bude léčit útěkem k návykovým látkám nebo k tzv. výherním automatům a stane se z něj jedinec na nich závislý, často páchající trestnou činnost, aby měl dostatek prostředků na svoji závislost, nebo se zadlužil. Jednotlivé důsledky se nevyskytují samostatně, ale vzájemně se prolínají. Lidská práce je stále nejdůležitější sociokulturní aktivitou, náplní a smyslem lidského života. Až v momentě ztráty práce se lidem negativně zviditelní nejen její ekonomická funkce, ale i její skrytá a často přehlížená funkce seberealizační, osobnostně konstitutivní, nenahraditelnost práce pro jejich štěstí a zdraví, Buchtová (2007, s. 22). Ale ani nalezení jakéhokoli zaměstnání nemusí znamenat, že výše popsané důsledky zmizí a člověk bez domova se dostane z ulice zpět do společnosti. Z vlastní praxe vím, že podprůměrně placená práce nevyřeší ekonomické důsledky a na druhé straně ani dobře placená práce nepřinášející spokojenost a radost neřeší sociální ani psychické důsledky nezaměstnanosti. Podstatné je, aby se nezaměstnaný neuzavíral před světem, dále se stýkal se svým okolím a věnoval se svým zájmům. Problém nastává, když se člověk začne za svoji situaci stydět a omezí kontakty se svým okolím, které pro něj představuje (záchrannou) sociální síť. Práce člověka socializuje a nezaměstnanost a s ní spojené další vlivy se skutečně mohou stát hlavní příčinou bezdomovectví. 3 Viz postoj majority k lidem bez domova, kteří jsou líní najít si zaměstnání. 26

27 6 Lidé bez domova a zaměstnání Diplomová práce se zabývá významem zaměstnání pro lidi bez domova. Nezaměstnanost je často jedním z doprovodných jevů bezdomovectví, jedinci chybí peníze, aby si mohl opatřit vyhovující bydlení a mohl uspokojovat své potřeby. Lidé bez domova mají ztížené postavení na trhu práce, často patří do skupiny dlouhodobě nezaměstnaných, proto v této kapitole uvedu, jaké mají lidé bez domova možnosti na trhu práce, s jakými překážkami se potýkají, když si hledají zaměstnání, a zaměřím se i na zaměstnatelnost lidí bez domova. Lidé bez domova, kteří vyhledávají pomoc u organizace poskytující sociální služby, se často zaměřují na problém s hledáním vhodného zaměstnání. Říkají, že jediné, co jim chybí, aby mohli opět žít život majority, je právě zaměstnání a z něho plynoucí pravidelný příjem. Ne vždy je však tato jejich zakázka prioritní, ale ví, že sociální pracovníci na ni slyší a snaží se jim být v tomto směru nápomocni. Teprve postupem času se objevují další zakázky, jež se týkají vztahů, závislostí a bydlení. Jak říkají Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 21, 22) většina z nich vnímá získání zaměstnání jako spásný bod a klade rovnítko mezi nezaměstnaností a přespáváním na ulici Mnoho bezdomovců považuje ztrátu zaměstnání za primární příčinu svého stavu. Vágnerová, Csémy a Marek (2013) provedli výzkum u mladých lidí bez domova, ve kterém se jich mimo jiné ptali, co jim chybí k tomu, aby se dostali z ulice. Mnoho z nich odpovídalo, že právě práce, protože mít práci a udržet si ji je totiž nejviditelnějším krokem reintegrace. Vágnerová (1999) ve své další knize však píše, že lidé bez domova jsou skupinou, která většinou nemá ani zájem zaměstnání hledat. Někteří klienti bez domova, se kterými pracuji, mají větší problém udržet si práci než si ji najít. 6.1 Možnosti osob bez domova na Úřadu práce v oblasti zprostředkování zaměstnání Lidé bez domova jsou heterogenní skupinou, vyskytují se mezi nimi osoby s různým vzděláním, různou kvalifikací, odlišnými dovednostmi, věkem a zdravotním omezením, proto o nich nelze mluvit jako o určité skupině, které by úřad práce poskytoval 27

28 zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání. Někteří z nich dokonce nejsou ani fakticky nezaměstnaní, jelikož nejsou vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, 24 uvádí, že uchazečem o zaměstnání je fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce, v jejímž územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je krajskou pobočkou Úřadu práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Jak jsem již psala v jiné kapitole, lidé bez domova často z různých důvodů migrují ze svého trvalého bydliště, proto si myslí, že je pro ně nemožné, aby se zaevidovali jako uchazeči o zaměstnání na jiné pobočce a využívali tak výhod, které jim úřad práce poskytne. Pro nezaměstnaného je však možné, aby se zkusil zaevidovat i na krajské pobočce Úřadu práce, v jejímž územním obvodu se zdržuje. Úřady práce se poté mezi sebou dohodnou, zda je to možné, pokud k dohodě nedojde, určí generální ředitelství Úřadu práce, která z nich bude zaměstnání zprostředkovávat. Jednou z možností, jak požádat o zprostředkování zaměstnání, je též požádat o zařazení do evidence zájemců o zaměstnání 4. Fyzická osoba se v tomto případě může obrátit na jakoukoli krajskou pobočku Úřadu práce (zákon č. 435/2004 Sb.). Stejně jako každý jiný nezaměstnaný může i člověk bez domova evidovaný na úřadu práce požádat o rekvalifikaci nebo pracovní rehabilitaci. Mezi lidmi bez domova jsou lidé zdravotně znevýhodnění, s nízkou kvalifikací, mladí nebo osoby nad 50 let, poté záleží na programu, do jakého mohou být zařazeni. Matoušek, Koláčková a Kodymová (2005) k tomu dodávají, že u nás z tohoto důvodu nejsou výcvikové a vzdělávací programy, jež jsou zaměřené na posilování sociálních dovedností a pracovních návyků, pro lidi bez domova dostupné. Diskutabilní je zde i přístup pracovníků úřadu práce, kteří rozhodují, koho z uchazečů o zaměstnání zařadí do některého z programů aktivní politiky zaměstnanosti. Z praxe se mi potvrzují mé domněnky, že člověk bez domova nebývá tolik zařazen do programů, protože u nich pracovníci předvídají nepravidelnou docházku a nízkou motivaci. Kotýnková s Němcem (2003) si kladou otázky, zda má být vodítkem cílenosti délka trvání nezaměstnanosti, či zdravotní postižení, věk nebo celková situace jednotlivce. Diskutují 4 Zájemce o zaměstnání nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo při rekvalifikaci. Zájemce o zaměstnání může požádat o zprostředkování zaměstnání jakoukoli pobočku Úřadu práce České republiky, která jej poté zařadí do evidence zájemců o zaměstnání. Zájemci však mohou být zaměstnáni, ale z nejrůznějších důvodů se poptávají po novém zaměstnání (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). 28