Bankovní institut vysoká škola Praha

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Finance Připravenost České republiky na přijetí eura (Preparation of the Czech Republic for the Acceptance of Euro) Diplomová práce Autor: Bc. Michaela Hrodková Finance, Evropská unie Vedoucí práce: prof. Ing. Luděk Urban, CSc. Praha duben 2009

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci na téma Připravenost České republiky na přijetí eura zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. V Praze dne 15. dubna 2009 Bc. Michaela Hrodková..

3 Poděkování Děkuji panu profesoru Ing. Luďku Urbanovi, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi poskytl během přípravy mé diplomové práce

4 Anotace Při vstupu do Evropské unie se Česká republika zavázala přijmout co nejdříve společnou měnu. Termín přijetí tehdy nebyl stanoven a stále se odkládá. Původně byl považován za příznivý termín přijetí eura leden 2012, ale tento datum se nyní definitivně vylučuje. Česká republika by pravděpodobně dosáhla stanoveného cíle, ale bohužel je vstup do eurozóny podmíněn účastí v mechanismu ERM II., do kterého bychom museli vstoupit již v prvním čtvrtletí roku Tato myšlenka je nepřijatelná. Česká vláda by měla svůj verdikt zveřejnit v listopadu Předložená diplomová práce se zabývá procesem zavádění společné měny v rámci Evropské měnové unie s postupným rozšiřováním o další státy Evropy. První kapitola se snaží shrnout historický vývoj Evropského měnového procesu od prvních myšlenek až po rozhodnutí přejít na společnou měnu. Druhá kapitola popisuje přípravy vedoucí k zavedení jednotné měny v roce 1999, kdy se euro začalo používat v bezhotovostním platebním styku a od roku 2002 se dostaly do oběhu první eurobankovky a euromince. Ve třetí kapitole jsou objasněna jednotlivá maastrichtská kritéria, jejichž splnění je podmínkou pro vstup do eurozóny. Čtvrtá kapitola vystihuje činnost Evropské centrální banky, která datem vstupu do eurozóny přebírá měnové politiky jednotlivých států. V páté kapitole se zaměřuji na porovnání jednotlivých vstupujících zemí do Evropské měnové unie, především na státy, které přistoupily po roce Podrobněji srovnávám Slovinsko, Slovensko a Českou republiku, která ještě není součástí eurozóny. Cílem mé diplomové práce je posoudit zda je Česká republika připravena na přijetí nové měny a jaká je politická vůle stát se členem eurozóny. Na závěr se zmiňuji, jaké jsou dosavadní názory na zavedení eura po deseti letech fungování společné měny

5 Annotation The Czech republic agreed to switch to Euro as soon as possible when it joined the European Union. The date of conversion to Euro was not set and at it is still under discussion. Year 2012 should be favourable for the conversion. But this appeares to be impossible. It is expected that the Czech republic would satisfy the requirements, but there are additional conditions in order to join the Exchange Rate Mechanism II in the first quarter of This idea is unacceptable. The czech government should announce the verdikt in November This thesis considers process of joining the Euro and further expantion in other European countries. The first chapter presents the historical evolution of the convertion to the new currency. The second chapter contains the preparations for the conversion to Euro in 1999 as noncash transcations and in 2002 cash payments. The third chapter explains the principles of the Maastricht Kriteria. The fourth chapter describes the European Central Bank, which supercedes the National Central Banks following the entry to Eurozone. The fifth chapter compares contries which are already in Eurozone and countries which are in the proces of joining the European Union, initialy Slovenia, Slovakia and Czech republic, which is not in Eurozone yet. The thesis examines if the Czech Republic is ready to confery to the new currency and if there is a political will to step into Eurozone. Finally I am presenting views and opinions for 10 years since the introduction of Euro

6 Obsah: Úvod Historický vývoj evropského měnového procesu Cesta k měnové integraci Wernerův plán Evropský měnový systém Rozhodnutí přejít na společnou měnu Jednotná měna euro Přípravy pro zavedení jednotné měny Zavedení eura Eurobankovky Euromince Přínosy zavedení jednotné měny pro členské země Výhody přijetí eura Nevýhody a rizika přijetí eura Kritéria pro vstup do měnové unie Kritérium cenové stability Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb Kritérium stability měnového kurzu Kritérium udržitelnosti veřejných financí Vyhodnocení plnění kritérií Evropská centrální banka Vstup ČR do EMU v porovnání s ostatními zeměmi Přijetí společné měny v zakládajících státech eurozóny (r. 1999) Přijetí společné měny zeměmi po roce Přijetí eura Řeckem (r. 2001) Přijetí eura Slovinskem (r. 2007) Přijetí eura Kyprem a Maltou (r. 2008) Přijetí eura Slovenskem (r. 2009) Strategie české vlády Zkušenosti s jednotnou měnou Výsledky diplomové práce Závěr Seznam použité literatury Seznam příloh Eurobankovky Euromince Seznam tabulek Tabulky

7 Úvod Pro zpracování své diplomové práce jsem zvolila téma Připravenost České republiky na přijetí eura. Přijetí nové měny je poměrně složitý krok v rámci Evropy, který je závěrečným bodem třetí etapy Hospodářské a měnové unie. Toto rozhodnutí znamená ztrátu národní měny, která je symbolem jednotlivých států. Dosud přešlo na jednotnou měnu celkem 16 evropských zemí, z nichž jako poslední přistoupilo Slovensko počátkem tohoto roku. Podmínkou pro vstup do Evropské měnové unie je splnění několika konvergenčních kritérií, které budu podrobněji popisovat v diplomové práci. Kromě splnění kritérií na počátku procesu je také důležité jejich dodržování po vstupu. Dalším měřítkem přijetí jednotné měny je také stupeň ekonomické sladěnosti dané země s eurozónou. V diplomové práci se zaměřím na historii Evropského měnového procesu, přípravy na jednotnou měnu včetně zavedení eura v bezhotovostním a hotovostním platebním styku, na jednotlivá maastrichtská kritéria, činnost centrální banky a v poslední kapitole porovnám jednotlivé vstupující země do Evropské měnové unie. Budu se zabývat především těmi státy, které přistoupily do eurozóny po roce Podrobněji porovnám Slovinsko, Slovensko a Českou republiku. Mojí snahou bude posoudit, zda je Česká republika připravena na přijetí společné měny, dále zhodnotit postoj české vlády k tomuto aktuálnímu tématu a v závěru shrnu zkušenosti s jednotnou měnou při příležitostí desetiletého výročí zavedení eura

8 1. Historický vývoj evropského měnového procesu V průběhu historického vývoje světové ekonomiky můžeme měnovou integraci pozorovat již od počátku 19. století. V tomto období se začaly ztotožňovat měny s konkrétními zeměmi. V oběhu byly zlaté a stříbrné mince, jejichž měnový kurz se měnil podle množství nalezených a vytěžených kovů. V Evropě byly zaevidovány dva pokusy o vytvoření měnové unie. Prvním pokusem byla tzv. Románsko evropská unie, která byla založena Belgií, Francií, Itálií a Švýcarskem v roce K ní se ještě o tři roky později přidalo Řecko. V roce 1878 byla tato unie zrušena. Důvodem byl konec války mezi Německem a Francií, Německo také upustilo od stříbra a k oslabení francouzských financí došlo splácením válečných obnov ve zlatě. Poslední kapkou byly nové nálezy stříbra v Nevadě, které vedly ke zrušení zmiňované unie. O další pokus se snažilo Norsko, Švédsko a Dánsko. Tyto státy zavedly společnou skandinávskou měnu, která kolovala na území těchto států. Tato unie zanikla na počátku první světové války, oficiálně pak v roce V obou pokusech o unii chyběl důležitý prvek integrace, kterým je držet jako celek v době náznaku nějaké hrozby. Každý stát raději hájil zájmy své vlastní země. Velká Británie byla první, která začala používat zlatý standard. Naopak evropské země spíše dávaly dlouhodobě přednost stříbru do doby, dokud stříbrné mince nevymizely z evropského kontinentu. Tento proces můžeme datovat do období 50. let 19. století. Důvody integrace jsou především ekonomické, politické a existenční. Pro malé země je integrace přitažlivá, ale také riskantní. Zlatý standard je datován do let Po tomto období bylo ještě mnoho pokusů o znovuobnovení tohoto systému, jelikož všichni žili v přesvědčení, že se budou mít lépe. Ovšem opak je pravdou. Typické jsou pro toto období naopak finanční a ekonomické krize (nestabilní hospodářský růst, kolísavé měnové kurzy, nezaměstnanost, bankroty apod.). Tento systém nebyl celosvětovým fenoménem a zdaleka nebyl tak silný jak by bylo potřeba

9 Důvodem bylo, že v něm nemohly být země, které měly deficit státního rozpočtu a veřejné dluhy. Neplnily tak pravidla zlatého standardu a musely tento systém opustit. V roce 1914 bylo od zlatého standardu zcela upuštěno. Převoz zlata začal být nebezpečný. Evropské země se vzpamatovávaly z války, měly velké dluhy a zotavování bylo obtížné. Vedoucí úloha měnové oblasti se přesunula do USA Cesta k měnové integraci Dlouhodobý integrační proces si vyžadoval zavedení společné měny. Počátky měnového integračního procesu jsou zaznamenány na počátku tzv. Brettonwoodského systému, který byl založen na principu pevných měnových kurzů a vznikl dohodou na konferenci v Bretton Woods v roce Cílem bylo liberalizovat obchod a vyvarovat se chyb, kterých se dopustilo Německo po 1. světové válce (v tomto období došlo k hyperinflaci v rámci válečných reparací). Po roce 1945 byly Spojené státy světovou velmocí a rozhodly se politicky i hospodářsky pomoci zpustošené Evropě. Brettonwoodský systém byl postaven na třech principech: 1. princip vzájemná směnitelnost měn dohody byly uzavřeny mezi většinou států tehdy rozvinutého světa. 2. princip vzájemný směnný kurz (parita) je dán poměrem zlatého obsahu v měně. 3. princip byl stanoven požadavek vyváženosti platebních bilancí státu státy měly povinnost vykazovat svou platební bilanci. Pokud byla deficitní, musel být deficit kryt ze zlatých rezerv státu nebo zahraničním úvěrem. K zajištění dodržování zásad byly na konferenci stanoveny dvě instituce, kterými byly Mezinárodní měnový fond (sledoval dodržování parity) a Světová banka (v případě deficitnosti bylo možno poskytnout státům úvěr). Oficiální ustanovení připadá na datum 27. prosince Členové se vstupem do Mezinárodního měnového fondu zavázali pomoci členům při platební neschopnosti. Měny členských zemí vázány na americký dolar, který byl v té době vedoucí měnou. 35 amerických dolarů se rovnalo jedné unci zlata. Ostatní měny byly stanoveny vzhledem k dolaru. Sovětský svaz tehdy odmítl jak brettonwoodské dohody, tak i Marshallův plán z června 1947, který měl pomoci obnovit evropské země. Tlačil na další státy evropského bloku, aby také odmítly nabízenou pomoc. Tlaku muselo čelit také Československo. Na základě založení NATO a Varšavského paktu byla Evropa rozdělena na dva bloky. 1 Čerpáno z webových stránek: Dále čerpáno z knihy Ekonomie evropské integrace - Richard Baldwin, Charles Wyplosz, (Grada Publishing, a.s., 2008) - 9 -

10 Západní část se vyznačovala dobrou hospodářskou úrovní kvůli finanční podpoře USA. V roce 1957 bylo založeno Evropské hospodářské společenství. Prvními kroky bylo založení celní unie a společné zemědělské politiky. Spojené státy se snažily pomoci evropským zemím dodáním zboží. Systém pevných měnových kurzů měl určité slabiny a rozdílný hospodářský růst členských zemí vyžadoval změnu tohoto systému. Koncem 60. let 20. století skončilo zlaté období v Evropě. Důvodem byla inflace v mnoha zemích, která byla zapříčiněná místními podmínkami, ale také válkou ve Vietnamu. Během sedmdesátých let začala dosahovat inflace ve Spojených státech vysoké hodnoty. Od roku 1968 mohly směňovat dolar za zlato pouze centrální banky členských států. Žádný stát nemohl měnit své dolarové rezervy za zlato. O rok později byly znehodnoceny měny Velké Británie, Dánska, Španělska, Izraele a Nového Zélandu. V roce 1970 byl americký dolar pod tlakem zejména na základě posílení ekonomik Německa a Japonska. Německo mělo stálý přísun kapitálu, což vedlo k devalvaci dolaru vůči německé marce. Dne byl americkým prezidentem R. M. Nixonem vyhlášen konec směnitelnosti dolaru za zlato. Dolar byl devalvován o 10 %. Byly nastaveny nové měnové kurzy, aby se nastavilo obnovení systému. Přesto došlo k dalšímu kroku a v březnu 1973 se většina členských zemí rozhodla upustit od pevného směnného kurzu. Země přešly na pohyblivý kurz měny vůči dolaru. V roce 1974 neustál situaci již ani americký dolar a od směnitelnosti za zlato také upustil. Od tohoto roku se také začalo pracovat na vytvoření jednotné evropské měny nezávislé na dolarovém systému a Evropské společenství urychlilo práci na tvorbě společné měny. 1.2 Wernerův plán V šedesátých letech byla poměrně vysoká hospodářská úroveň evropských zemí, nízká nezaměstnanost, inflace byla na přijatelné úrovni a zahraniční obchod se také rozbíhal. Bylo to období tzv. zlaté éry a nebránilo nic tomu, aby se začalo hovořit o vytvoření společné evropské měny. Na základě Haagského summitu, který se konal v prosinci 1969, byl pověřen Pierr Werner, aby vystoupil se svojí myšlenkou společné měnové unie. 2 Lucemburský předseda vlády tak učinil v říjnu 1970 a zmínil nutnost existence Evropské centrální banky a realizace společné měny během deseti let. Do roku 1980 mělo dojít k vytvoření hospodářské a měnové unie ve třech stupních. Cílem byla měnová kooperace, sladění politik členských států, 2 Čerpáno z informačních portálů:

11 odstraňování bariér pohybu kapitálu a finanční vyrovnání těchto států. Ve Wernerově zprávě byly zmiňované návrhy zaměřené na fiskální politiku a financování deficitu státního rozpočtu. Kromě toho také stanovila jednotlivé kroky pro vybudování EMU. O tři roky později došlo k ropné krizi, z důvodu úpadku těžby ropy v USA, která dosáhla svého vrcholu v roce 1971 a ceny ropy stanovovala organizace zemí vyvážejících ropu (tzv. OPEC) se sídlem ve Vídni. Došlo k prudkému nárůstu ceny ropy, na čemž vydělávaly země vyvážející ropu a prodělávaly země dovážející. Docházelo ke zvyšování nákladů průmyslových podniků v Evropě, což vedlo k těžkému prosazování proti konkurenci japonských podniků a nově se prosazující konkurenci asijských států. Začaly vznikat bariéry na ochranu domácího trhu. Na základě této skutečnosti se plán o vytvoření měnové unie odsunul do postraní, protože se řešily hospodářské problémy. Sedmdesátá léta byla ve znamení kurzové nestability. Členské země měly pohyblivý kurz vůči dolaru, ale mezi sebou měly pevné kurzy s povolenou odchylkou maximálně o 2,25 % od stanovených parit. Systém mohly opustit země, kterým hrozilo znehodnocení měny. Velká Británie, Francie a Itálie se nezapojily z důvodu oslabování jejich měn. Tato situace vedla k nutnosti zavedení společného měnového systému. 1.3 Evropský měnový systém Tento systém začal fungovat v březnu 1979 na základě rozhodnutí Rady ministrů Německý kancléř Helmut Schmidt a francouzský prezident V.G. d Estaing byli znepokojeni měnovými otřesy po Brettonwoodském systému a považovali velké změny v měnovém systému jako hrozbu společného trhu a vyžadovali mnohem silnější systém. Státy nechtěly riskovat oslabení své měny. Důvodem zavedení evropského měnového systému bylo omezení vlivu nestabilního dolaru na evropské společenství, jehož vliv negativně působil na společenství zvenčí. Dalším úkolem bylo zavedení pevných měnových kurzů členských zemí navzájem pro další potřebné kroky v měnové a ekonomické oblasti. Aby mohlo dojít ke stabilitě měnových kurzů na evropském území, bylo potřeba omezit měnové politiky jednotlivých států. Evropský měnový systém měl určité nedostatky a zavedení společné měny bylo nevyhnutelným krokem. Existovalo pravidlo, že členské země ES nemusí být členy tohoto systému, ale členové systému musí být členy EU. Jednalo se o druhý pokus vytvoření

12 společné měnové unie. Členské státy se zavázaly omezit kolísání měn, tedy zajistit evropskou měnovou stabilitu. 3 Cíle měnového systému: - stabilita měnových kurzů - podpora sbližování členských států - podpora pro založení hospodářské a měnové unie Členské státy se zaměřily na vznik společné měnové jednotky (ECU) a zřízení mechanismu směnných kurzů (MSK). Jednalo se o dva důležité úkoly, které byly potřebné pro zavedení společného systému. ECU (European Currency Unit) Kurz této měnové jednotky byl dán košem všech měn členských zemí EMS. Každá měna přestavovala velikost a roli své země na evropském trhu. Jedná se pouze o zúčtovací jednotku. Protože se nevyskytuje v podobě bankovek a mincí, neplní funkci peněz jako oběživa. Slouží k tzv. clearingovým obchodům. Státy si výměnu zboží navzájem neproplácejí, pouze ji vedou v bilanci. Na konci období si vyrovnávají tzv. clearingovou špičku v dohodnuté měně, nikoli v měně národní. Proplácejí si jen rozdíl (tzv. saldo). Zúčtovací jednotka neměla v té době svůj vlastní zlatý obsah, ale byla stabilnější než měny jednotlivých států. Výhodou bylo, že případné výkyvy některé z měn tuto jednotku neovlivnily. Stálost kurzu znamenala omezení pravomoci národní vlády samostatně rozhodovat o devalvaci a revalvaci národní měny. Revalvace či devalvace byla možná v procesu za účasti komise ES, která posuzovala nezbytnost zhodnocení či znehodnocení měny. Poměr ECU a národních měn v době vzniku Evropského měnového systému v roce 1979 je možné shlédnout v příloze č. 2, tabulka č Čerpáno ze stránek: Podrobněji v knize Ekonomie evropské integrace - Richard Baldwin, Charles Wyplosz, (Grada Publishing, a.s., 2008)

13 Zřízení mechanismu směnných kurzů - ERM (Exchange Rate Mechanism) Kurz národních měn k ECU byl stálý. Země ERM měly centrální paritu vůči ECU, která byla pro každý členský stát stanovena. Centrální banky si nemohly měnit měnový kurz dle jejich uvážení, jelikož by byla porušena dohoda o rovnocennosti. Podle kurzu bylo možné stanovovat kurz národních měn mezi sebou. Udržet dlouhodobou stabilitu národních měn je obtížné. Rozkolísanost kurzů bylo nutné eliminovat, proto došlo k minimalizaci hranic výkyvu národních kurzů a bylo stanoveno fluktuační pásmo ± 2,25 %. Dočasně bylo povoleno pásmo ± 6 % v Itálii kvůli vyšší míře inflace a politickým potížím na domácím území. Pokud výkyv přesáhl toto rozmezí, národní banky musely činit opatření, aby ho vrátily do povoleného fluktuačního pásma. Pokud by jedna měna ze dvou zemí přesáhla tuto hranici, země se silnější měnou by začala prodávat svou měnu, aby jí bylo v oběhu více a začala zlevňovat. Naopak země se slabší měnou by nakupovala svou vlastní měnu, aby získala vyšší hodnotu. Hlavním důvodem těchto činů byla úmluva, že v rámci ERM bude fungovat vzájemná podpora mezi státy tohoto systému. Se souhlasem všech členských zemí tohoto systému bylo možné změnit centrální paritu.evropský měnový systém prošel několika fázemi. Nejprve docházelo k častému přeměňování centrální parity z důvodu odlišnosti vývoje členských zemí. Později v období nedošlo k žádným změnám vzájemného směnného kurzu. Toto dlouhodobé stabilní období bylo zakončeno měnovými výkyvy a spekulacemi, což vedlo k posunutí fluktuačního pásma na ± 15 % od centrální parity. Tímto krokem byla splněna podmínka ERM a přitom si země udržely svou tvář. Systém byl platný pouze pro evropské země a nebyl závislý na dolaru ani zlatu. Žádná měna neměla rozhodující úlohu v systému při porovnání s Brettonwoodským systémem, kdy měl rozhodující úlohu dolar. Přestala se rozlišovat silná a slabá měna, jelikož na udržení měny ve fluktuačním pásmu se nepodílela pouze jedna země. Od počátku měnového systému do poloviny 80. let 20. století se země ERM snažily o stabilitu měnového kurzu, měnovou nezávislost a kontrolu kapitálu v zemích, které byly náchylné na devalvaci měny. Kvůli nezávislosti měnových politik operovaly země s různou mírou inflace, proto docházelo k častým změnám v nastavení centrálních parit, aby byla obnovena konkurenceschopnost. Později bylo upuštěno od nezávislosti měnových politik a základním bodem bylo snížení inflace v zemích, ve kterých byla inflace hlavním tématem

14 Původně byl Evropský měnový systém vytvořen za účelem snížení fluktuace mezi evropskými státy. Po ropných šocích došlo k odchylce inflací mezi jednotlivými zeměmi. Země ERM nastolily systém pevných, ale upravitelných měnových kurzů a došlo tak k rozpolceným strategiím. První strategií bylo upevnění měnových kurzů, což vyžadovalo podobnost míry inflace v jednotlivých zemích. Rozdílnost by dostala do popředí země s nízkou inflací oproti vysokoinflačním politikám. Druhá strategie byla ponechat rozdílnou inflaci a častěji přizpůsobovat měnové kurzy dle potřeby, aby nedocházelo k potížím s nerovností konkurenceschopnosti a nerovnováhám v obchodě. V prvním případě by díky nízké inflaci docházelo k restriktivní hospodářské politice a vysoké nezaměstnanosti v zemích s vysokou inflací. Současně nízkoinflační země by nepřistoupily na zvýšení inflace. Z důvodu neschopnosti vyřešit tento problém přizpůsobení se byla nejprve zvolena druhá varianta a často docházelo ke změnám parit. Postupem času bylo zjištěno, že tato zvolená varianta nebude fungovat bez potíží. Z důvodu nového nastavení parit se ve vysokoinflačních státech zhodnocoval kurz, bilance zboží a služeb se zhoršovala. Později by muselo dojít k nucenému znehodnocení což by musely schválit všechny státy ERM. Nízkoinflační země vykazovaly přebytky, proto nechtěly přistoupit na dobrovolně na depreciaci. Naopak země s vysokou inflací byly ve stálém vnějším deficitu. Nová nastavení centrálních parit se dala snadno předvídat. Toto bylo příčinou pro spekulace sázkařů a brzy se od této strategie upustilo. Problémem opačné strategie bylo, že se špatně dohadovala kritéria spojená s měnovou politikou. Na základě Delorsova podnětu se francouzská banka snažila nastavit pravidla německé banky poté co zde došlo během roku ke třem devalvacím. Důsledkem bylo, že během následujících šesti let až do září 1992 nedošlo k žádnému novému nastavení centrálních partit

15 1.4 Rozhodnutí přejít na společnou měnu Druhá polovina osmdesátých let představovala období kurzové stability a začalo se opět uvažovat o vytvoření hospodářské a měnové unie. V červnu 1988 bylo zasedání v Hannoveru, kde byl pověřen k vypracování plánu tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors spolu odborníky a guvernéry centrálních bank členských států. 4 Delorsova zpráva byla zveřejněna v dubnu 1989 a přijata v červnu téhož roku na zasedání Evropské rady v Madridu. Byla zaměřena na skutečnost, že správného využití vnitřního trhu je možno zajistit pouze vytvořením společné měny. Vytvoření hospodářské a měnové unie mělo být rozděleno do třech stupňů: 1) urychlení hospodářského sbližování a sladění měnových politik 2) technické přípravy na zavedení jednotné měny 3) zafixování měnových kurzů a nahrazení národních měn eurem Mezivládní konference byla v činnosti rok od prosince Byla zakončena smlouvou o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva), která byla podepsána v únoru 1992 s účinností od listopadu Maastrichtskou radou bylo rozhodnuto, že bude Evropské společenství nahrazeno Evropskou unií (hospodářskou a měnovou). Účelem konference bylo dosažení podmínek měnové unie a vypracovat institucionální a právní rámec této unie. Maastrichtská smlouva časově a technicky navrhovala vytvoření hospodářské a měnové unie. Na Maastrichtské konferenci byla právě Delorsova zpráva hlavním bodem jednání o EMU. Podmínkou pro vytvoření měnové unie bylo splnění určitých cílů a úkolů: 1) Pro vznik měnové unie byl stanoven nejzazší termín ) Podmínkou pro vstup do měnové unie bylo splnění konvergenčních kritérií 3) Pro dohlížení na cenovou stabilitu byla zřízena Evropská centrální banka 4 Více o Delorsově zprávě a současně o hospodářské a měnové unii na stránkách Evropské centrální banky

16 Schéma 1: Stádia budování hospodářské a měnové unie Stádium Stádium Stádium Plná liberalizace kapitálových toků Založení EMI Neodvolatelná fixace přepočítacích kurzů Užší koordinace centrálních bank Zákaz úvěrování veřejného sektoru centrál. bankami Zavedení eura Odstranění všech restrikcí vůči ECU Zvýšená koordinace měnových politik Provádění společné měnové politiky Prohloubení ekonomické konvergence Posílení hospodářské konvergence Spuštění kurzového mechanizmu ERM-II Nezávislost národních centrálních bank Nabytí účinnosti Paktu stability a růstu Přípravné práce na zahájení stádia 3 Zdroj: Zavedení eura a business info 5 V procesu budování hospodářské a měnové unie mělo dojít k hospodářské a měnové harmonizaci členských států se zavedením společné měny v budoucnu. 1. etapa ( ) měla být zaměřena na volný pohyb kapitálu uvnitř členských států a zároveň mělo dojít k užší spolupráci centrálních bank a také hospodářských politik členských států. 2. etapa ( ) vedla ke sbližování hospodářských a měnových politik členských států a měla zajistit cenovou stabilitu. 3. etapa (od ) měla za úkol doladit tento proces, tj. založit Evropskou centrální banku, zafixovat směnné kurzy a zavést společnou měnu. 6 5 Podrobněji na Této etapy se účastnilo jedenáct členských států. Celkem čtyři státy nepřijaly společnou měnu. Velké Británii a Dánsku bylo toto právo umožněno na základě protokolů, které byly součástí Smlouvy o založení ES. Švédsko a Řecko nesplnily povinná konvergenční kritéria. Nakonec Řecko přijalo jednotnou měnu v lednu 2001 jako dvanáctý člen eurozóny

17 1. etapa Začala v roce Důležitým úkolem Výboru guvernérů centrálních bank byla konzultace a snaha o slaďování v oblasti měnové politiky, aby bylo docíleno cenové stability. Členským státům evropského společenství byl uložen úkol přijmout víceletý program k zajištění stability cen, veřejných financí a stability kurzů. Do konce roku 1993 mělo dojít ke stanovení pracovního programu a skupin, které tímto budou pověřeni. 2. etapa Počátky jsou datovány do roku V tomto roce Výbor guvernérů ukončil svou činnost a měnová politika zůstává politikou národních vlád. Státu byla uložena povinnost zavést nezávislost ústředních bank na národních vládách. Hlavním úkolem centrální banky je stabilita měny. Pokud dochází k posilování koruny, jsou ohroženy zájmy exportérů a vyvíjejí tlaky, aby vláda přinutila banku zamezit dalšímu posilování koruny a byla zajištěna stabilita měny. Banka je nucena k odkupu či prodeji vlastní měny, kdy dochází ke změnám v měnových rezervách. Předchůdcem Evropské centrální banky byl Evropský měnový institut (EMI), který měl v čele předsedu a guvernéry národních bank. Každoročně předkládá Radě hlášení o připravenosti státu na zavedení společné měny. Hodnotí se míra inflace, rozpočtový deficit, stabilita úrokové míry, dodržování fluktuačního pásma 15 %. Členské státy se zapojily do procesu vytváření jednotné evropské měny. Hlavní úlohou EMI bylo: - sladění měnových politik a posílení spolupráce členských států - provádění příprav pro ustanovení Evropského systému centrálních bank, provádění příprav na jednotnou politiku a tím se připravit na používání jednotné měny unie V prosinci 1995 vyslovila Evropská rada souhlas s názvem euro pro jednotnou měnu a potvrdila datum počátku třetí etapy na V roce 1996 institut navrhl Evropské radě zásady a prvky nového mechanismu směnných kurzů ERM II., který byl přijat v červnu V tomtéž měsíci přijala také Pakt stability a růstu, který byl ještě v květnu 1998 doplněn. V květnu 1998 jmenovaly vlády jedenácti zemí budoucí eurozóny prezidenta, viceprezidenta a další čtyři členy Výkonné rady Evropské centrální banky, jejichž jmenování vstoupilo v platnost , kdy byl Evropský měnový institut přetransformován na Evropskou centrální banku, se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Byly přeneseny pravomoci, které obvykle vykonávaly národní banky. Evropská centrální banka spolu s ostatními centrálními bankami členských států tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB)

18 Platí zde určité zásady: - systém nemůže přijímat žádné pokyny od národních vlád nebo orgánů společenství - nikdo do jejich práce nezasahuje a nechá je pracovat samostatně - nebere ohledy na národní vlády ani orgány společenství Všechny politiky (zahraniční, měnová ) byly realizovány národními vládami, ale v tomto roce byly některé pravomoci odňaty národním vládám a staly se součástí výlučných pravomocí Evropského společenství. Výlučné pravomoci ES: - měnová politika - provádění směnných operací ve vztahu k třetím zemím (stojících vně ES) - spravování zahraničních rezerv členských států (měnové i zlaté rezervy) - podpora fungování platebního systému uvnitř společenství V roce 1998 bylo již třeba definitivně rozhodnout, které státy se od začátku zúčastní procesu zavádění jednotné měny. Původně se v tomto roce odmítly zúčastnit Velká Británie, která měla a zatím má nejpevnější měnu, Dánsko, Švédsko a Řecko. Řecko odmítalo euro z historicko-kulturních důvodů, jelikož řecká drachma byla jednou z nejstarších měn na světě (cca 2000 let). 3. etapa Byla započata v roce Bylo potřeba neodvolatelné stanovení směnných kurzů měn jedenácti zúčastněných států měnové unie. Platné kurzy k se staly pevnými. V roce 2001 se Řecko vrátilo k procesu zavedení eura a rozhodlo se přijmout společnou měnu jako dvanáctý člen. V roce 2002 došlo ke skutečnému zavedení Eura v podobě bankovek a mincí se všemi funkcemi peněz. Proces přechodu na Euro bude postupně pokračovat u ostatních evropských zemí podle plnění konvergenčních kritérií. K se přidalo také Slovinsko, o rok později následovaly Kypr a Malta a zatím bylo rozšíření měnové unie završeno přijetím jednotné měny Slovenskem

19 2. Jednotná měna euro Zavedení eura je důsledkem jednotlivých integračních kroků, jejichž cílem bylo postupné vytváření jednotného trhu (odstraňování celních, daňových a dalších překážek pro volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb mezi zeměmi EU). Euro je jednotnou měnou států eurozóny. Jedná se o druhou nejdůležitější měnu v měnovém systému po americkém dolaru. Na měnovou politiku dohlíží Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Eurozónu tvoří 16 států, ve kterých se oficiálně platí eurem. Touto měnou také platí další státy, které do EU nepatří. Evropské země používající euro jako svou měnu členské státy eurozóny země EU zapojené do ERM II země EU mimo ERM II státy mimo EU používající euro

20 Členské státy eurozóny Belgie Itálie Německo Řecko Finsko Kypr Nizozemí Slovensko Francie Lucembursko Portugalsko Slovinsko Irsko Malta Rakousko Španělsko Kromě Kypru, Malty, Slovenska a Slovinska zavedly do oběhu ostatní státy eurobankovky a mince již v roce Existují také území, která patří členským státům EU, ale leží mimo evropské území. Jedná se o portugalské souostroví Azory a Madeira, Kanárské ostrovy a města Ceuta a Melilla, Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Saint Barthélemy a Saint-Martin. Další skupinou jsou státy, které nepatří do EU a neleží na evropském území, přesto platí eurem. Některé státy mají uzavřenou dohodu s EU o používání eura, některé tuto dohodu neuzavřely, a přesto touto měnou platí Přípravy pro zavedení jednotné měny Termíny pro vznik měnové unie byly dva. Začátek r. 1997, kdy bylo předpokladem splnit kritéria alespoň v polovině členských zemí. V prosinci 1996 potvrdila Evropská rada na zasedání v Dublinu, že členské země nejsou schopné přizpůsobit své ekonomiky a splnit požadovaná kritéria. Druhý termín byl stanoven na začátek roku Podmínkou bylo splnění kritérií bez udání počtu členů. Snažily se splnit kritéria do stanoveného termínu, jelikož se rozhodovalo o členech zakládajících měnovou unii. Evropská unie spolu s Evropským měnovým institutem vypracovaly podklady o připravenosti členských zemí na společnou měnu v březnu Začátkem května 1998 rozhodla Evropská rada na zasedání v Bruselu o jedenácti členech zakládajících měnovou unii. Jednalo se o Belgii, Finsko, Francii, Irsko, Itálii, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. 8 Dne vznikl Evropský mechanismus směnných kurzů II. (ERM II.). Zapojené země musí dodržovat fluktuační pásmo kurzu své měny ± 15 % od stanovené centrální parity k euru (pro Dánsko platilo užší fluktuační pásmo ± 2,25 %). Členské země, které chtějí přistoupit do měnové unie, musí setrvat v tomto systému alespoň dva roky za výše uvedených podmínek, které jsou jedním z kritérií pro přijetí společné měny. 7 Viz příloha č.2, tabulka č. 3 8 Viz příloha 2, tabulka č

21 Schéma 2: Účast v ERM II. Řecko Slovinsko Kypr Malta Slovensko Dánsko ? Estonsko Asi 2010 Litva Asi 2010 Lotyšsko Asi 2011 Zdroj: Wikipedie 9 11 zemí začalo používat euro a k byli v systému Dánsko 10 a Řecko. Od tohoto data mechanismem prošlo pět států a nyní jsou do něj zapojeny čtyři národní měny. V nejbližší době se předpokládá vstup Bulharska 11, České republiky, Polska 12, Maďarska 13, Rumunska 14, Švédska 15 a Velké Británie 16. Zde se data vstupu a výstupu pouze předpokládají. Následuje zpracování národního plánu na zavedení eura pro bezproblémový přechod na jednotnou měnu se stanovenými technickými, organizačními a legislativními kroky a opatřeními v jednotlivých sektorech, které musí být přijaty před zavedením nové měny. 9 Podrobněji na 10 Provázanost dánské koruny a eura je dobrovolný závazek Dánska. Má trvalou výjimku (opt-out) na zavedení eura ve své zemi (je odvolatelná referendem) 11 Bulharský lev zatím není součástí ERM II., ale je od roku 1999 navázán na euro v poměru 1,95583 BGN = 1 EUR 12 Plánovaný rok pro přijetí eura je stanoven na rok Maďarsko v minulosti dobrovolně udržovalo svou měnu ve stanoveném fluktuačním pásmu ± 15 % Od přešlo na plovoucí kurz. 14 Plánovaný rok pro přijetí eura je stanoven na rok Švédsku chybí politická vůle pro zavedení eura, na přijetí společné měny je připraveno 16 Velká Británie také nemusí přijmout společnou měnu, má také vyjednaný opt-out

22 2.2. Zavedení eura Rok 1999 se zapsal do dějin jako rok zavedení Eura, přesto, že byl tento proces završen až v roce 2002, kdy se dostaly do oběhu bankovky a mince. 17 V roce 1999 přestaly měny fungovat jako měnové nástroje, pouze zůstaly v oběhu jako znaky peněz. Důvodem byly materiální a technické příčiny (nebylo zvládnutelné rychleji vytisknout bankovky a vyrazit mince). Došlo ke zrušení ECU, jelikož skončil účel této zúčtovací jednotky. Kurzovní politika byla realizována už jen v euru. Měna zanikla, tudíž nemá kurz a je přepočítávána koeficientem vůči euru (nemění se v závislosti na změně ekonomiky). Měnová jednotka euro dostala mezinárodní kód EUR. Pro euro byl zvolen symbol. Pod tímto symbolem je možné si představit E jako Evropa nebo také řecké písmeno epsilon, jelikož právě Řecko je považováno za kolébku bohaté evropské kultury. Pro občany tedy tento rok nepřinesl žádné změny. Národní měny dále existovaly ve fyzické podobě, stále byly v oběhu národní bankovky a mince. Společná měna existovala pouze v bezhotovostní formě jako zůstatky na účtech u bank. Toto přechodné období trvalo tři roky. K se začaly ve všech státech eurozóny měnit národní měny na jednotnou měnu. Nastala tzv. doba cirkulace, tedy doba, po kterou bylo možné stále platit národními měnami, které postupně mizely z oběhu. Bylo nutné vyrobit, uskladnit a následně distribuovat velké množství bankovek a mincí v nové měně pro více jak 300 milionů obyvatel, ale také stáhnout z oběhu, uskladnit a zlikvidovat národní měny členských států. Na konci února roku 2002 bylo toto období ukončeno a od začala fungovat evropská unie s jednotnou měnou euro. V tomto období bylo také důležité informovat obyvatele o nové měně formou informačních kampaní, aby se zamezilo padělání peněz, na které by nejvíce doplatili neinformovaní občané. Nebyly zaznamenány žádné zásadní problémy při přechodu na novou měnu. Euro je druhá nejdůležitější měna po dolaru. Největší propad byl ke dni , kdy byl přepočet 1 EUR = 0,8252 USD a nejsilnější kurz mělo euro vůči dolaru v poměru 1 EUR = 1,5990 USD ke dni Od doby zavedení bezhotovostního eura do konce prosince 2008 se držel průměrný kurz 1,11 USD za 1 EUR. Začíná se měnit role eura vůči dolaru v měnovém systému. Na počátku zavedení této společné měny měly banky převážnou část měnových rezerv v dolarech (71%) a pouze malá část rezerv zahrnovala eura (18%). Postupem času se zvýšily zásoby rezerv na 26,5% a rezervy dolarů se snížily na 64%. 17 Podrobněji na webových stránkách

23 2.2.1 Eurobankovky Celkem můžeme vidět 7 eurobankovek 18 v nominální hodnotě 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500. Bankovky se stejnou nominální hodnotou, které jsou v oběhu, mají stejnou podobu ve všech členských zemích. Bankovky mají obě strany stejné, neliší se podle národních symbolů. Na přední straně bankovek jsou zobrazená okna a portály, které značí otevřenost a spolupráci Evropy. Zadní strana naopak zobrazuje spolupráci unie a zbytku Evropy a světa. Symbolem tohoto jevu jsou mosty na rubové straně bankovek. Evropská centrální banka má na starosti výrobu a distribuci bankovek. O uskladnění a uvedení do oběhu se starají centrální banky členských zemí. Příprava eurobankovek Příprava začala již v listopadu Pracovní skupina pro bankovky byla požádána Radou Evropského měnového institutu o celkový návrh bankovek nové měny. Podmínkou bylo, aby se na bankovkách neobjevovaly národní prvky, které by vyvracely symbol sjednocené Evropy. V červnu 1995 bylo rozhodnuto experty, že bankovky budou mít motiv architektonického slohu, abstraktní nebo moderní motiv. Na základě toho byla vyhlášena veřejná soutěž o nejlepší návrh. Každá centrální banka mohla navrhnout maximálně tři možnosti. Dánsko nepodalo žádný návrh. Bylo celkem vybráno deset možností ze čtyřiceti čtyř navržených k detailnějšímu projednání. Nejlepší návrhy byly předloženy také veřejnosti. Stály proti sobě návrhy Maryka Degrese, který si na nových bankovkách představoval abstraktní a moderní motivy a Roberta Kaliny, který chtěl zvěčnit historii a architektonické slohy. Z celkového počtu 1896 dotázaných oslovil styl Maryka Degrese celkem 35% lidí a styl Roberta Kaliny zaujal celkem 23% dotázaných, ovšem ze všech oslovených se celkem 76% oslovených shodlo,že návrh Roberta Kaliny podle nich lépe vystihuje seskupení států Evropy, který byl nakonec také zvolen. 18 Viz příloha

24 Musely být dodrženy určité podmínky: - snadná rozpoznatelnost bankovek - kvalita ochranných prvků, pro ztížení padělání bankovek - zajímavost bankovek pro obyvatelstvo pro získání pozitivního vnímání nové měny Všechny zpracované návrhy byly spolu s výsledkem mínění lidu předány Radě Evropského měnového institutu, který zvolil vítězný návrh Roberta Kaliny a byl představen na summitu Evropské rady v Dublinu Ochranné prvky bankovek 20 Vždy se najdou tací, kteří se snaží se obohatit na nevědomosti druhých. Největší obavy byly po zavedení eura do oběhu, kdy nebylo obyvatelstvo dostatečně seznámeno s novou měnou. Padělané bankovky jsou většinou rozmazané a nevýrazné. Přeci jen se postupem času dají bankovky lépe napodobit. 19 Tehdejší prezident Evropského měnového institutu byl Alexander Lamfalussy. 20 Čerpáno ze stránek:

25 Pravost bankovek je možné posoudit prověřením několika ochranných prvků: 1) Pomocí hmatu bankovky jsou natištěné na zvláštním papíře, který je pevný a tuhý, proto takřka nenapodobitelný. Je vyroben z vláken čisté bavlny. Kromě toho je na přední straně hlavní text a nominální hodnota bankovky na omak vystouplá. Po přejetí nehtem je cítit plastický tisk. Dvě bankovky s nejvyšší hodnotou mají také prvky pro rozeznání peněz zrakově postiženými. 2) Nastavením proti světlu takto můžeme ověřit rovnou tři ochranné prvky, které jsou vidět z obou stran. Jedná se o vodoznak, ochranný proužek a doplnění neúplného čísla. Ochranný proužek obsahuje slovo euro a hodnotu bankovky. Proti světlu ztmavne. Na obou stranách bankovky je znak, který se spojí v hodnotu bankovky opět po nastavení proti světlu. Vodoznakem je myšlen motiv a hodnota bankovky, které se střídají ze světlé barvy na tmavou. 3) Nakloněním při naklonění bankovky se mění motiv na hologramu. U bankovek nižší hodnoty (5, 10, 20 ) se na zadní straně objevuje zlatý proužek a u bankovek vyšší hodnoty (50, 100, 200, 500 ) se mění barva hodnoty na bankovce. Dále při naklánění měníme na hologramu hodnotu bankovky a okno nebo portál té bankovky. Na tomto hologramu se objevují duhové kruhy, ve kterém je navíc také umístěno mikropísmo. Pravost bankovky můžeme také prověřit pod ultrafialovým světlem. Pokud je bankovka falešná a je na obyčejném papíře začne pod světlem svítit. Dále jsou na papíře rozptýlená červeně, modře a zeleně svítící vlákna, pozadí vlajky je zelené s oranžovými hvězdičkami a podpis prezidenta Evropské centrální banky je také zelený. Na přední straně ještě můžeme vidět svítící hvězdy a kroužky. Na zadní straně svítí motiv mapky, mostu a hodnoty žlutozeleně. pravá bankovka falešná bankovka

26 Eurobankovky mají celkem sedm ochranných prvků: 1) Vodoznak proti světlu je vidět nějaký architektonický motiv a hodnota bankovky. Přechází tak ze světlé barvy na tmavou. Při položení na tmavou plochu je vodoznak nevýrazný. Vzniká použitím různé tloušťky papíru. 2) Hlubotisk - tento prvek se dá ověřit po hmatu. Části bankovek jsou vystouplé, jedná se především o zkratky Evropské centrální banky, nominální hodnotu bankovky a architektonická stavba. 3) Ochranný proužek tento proužek je zapuštěn do papíru a při nastavení proti světlu ztmavne a objeví se v něm slovo euro a hodnota bankovky. 4) Soutisková značka Na rubové straně je v pravém horním rohu a na lícní v levém. Po prosvícení se tyto značky spojí a můžeme v něm vidět hodnotu bankovky

27 5) Fólie s hologramem U bankovek nižší hodnoty (5 EUR, 10 EUR a 20 EUR) můžeme najít fólii s hologramem, kde se při naklánění zobrazuje hodnota či symbol společné měny. U bankovek vyšší hodnoty (50 EUR, 100 EUR, 200 EUR a 500 EUR) je na lícní straně medailon s hologramem, ve kterém můžeme vidět při různém úhlu naklonění hodnotu bankovky, okno či portál a symbol eura v duhovém pozadí. V každém rohu tohoto medailonu je také malým písmem vyobrazená hodnota bankovek, která není vidět pouhým okem. 5, 10, 20 euro 50, 100, 200, 500 euro 6) Iridiscdentní pruh Tento pruh je široký 8 mm a při pohybu mění barvu ze žluté do zlaté a objevují se v něm hodnota bankovky spolu se symbolem eura. Mají ho pouze bankovky s hodnotou pod 50 EUR. Můžeme ho vidět na rubové straně bankovky. 7) Opticky proměnlivá barva - Poslední ochranný prvek je pouze na bankovkách o hodnotě vyšší než 50 EUR. Najdeme ho v pravém dolním rohu rubové strany. Při pohybu se mění z fialové na zelenou a nakonec hnědou

28 2.2.2 Euromince V oběhu je celkem 8 mincí 21, s nominální hodnotou 1, 2, 5, 10, 20, 50 centů a 1, 2. Mince mají stejnou pouze lícní stranu, na které je nějaký evropský symbol spolu s hodnotou mince a zobrazené mapky Evropy ve třech variantách dvanácti hvězdičkami. Na rubové straně, o jejíž podobě rozhoduje členský stát, je nějaký národní symbol. Tuto podobu si musí zvolit s dostatečným předstihem před zavedením eura v zemi. Symbol může být stejný na všech mincích, pouze na některých nebo lze zvolit odlišné symboly pro každou minci. Postupem času se v členských zemích promíchají mince s různými národními symboly, jelikož je možné platit eurem v jakékoli členské zemi bez ohledu na rubovou stranu mince. Příprava euromincí Bylo zapotřebí s dostatečným předstihem ujasnit počet a technické parametry euromincí 22 (váha, rozměr, velikost a materiál). Zbytečně velké množství druhů mincí by mohlo vést ke špatnému rozpoznání a naopak u malého množství by mohlo dojít k problémům při rozměňování. Od roku 1991 se začali ředitelé mincoven scházet a diskutovat o podobě euromincí a poté v roce 1994 byla pověřena tato Pracovní skupina ředitelů mincoven pro technické aspekty evropského systému euromincí. V dubnu 1996 se konalo neforemní zasedání ve Veroně, kde Rada ECOFIN rozhodla o podobě mincí, kdy na jedné straně měl být evropský a na druhé národní symbol. Evropská komise vypsala veřejnou soutěž pro navržení vzhledu evropské strany mince. V březnu 1997 vybrali experti devět nejlepších návrhů z třiceti šesti předložených. Finální podoba byla schválena ministry financí v Amsterodamu v červnu 1997 na zasedání Evropské rady. Vítězem se stal grafik Luc Luycx z Belgické královské mincovny.od jsou v oběhu další nové mince, které znázorňují rozšíření eurozóny. Společná strana mincí 21 Viz příloha 1 22 Mince v hodnotě jednoho a dvou centů se běžně nepoužívají, razí se pro účely sběratelů

29 2.3. Přínosy zavedení jednotné měny pro členské země Vstup do evropské měnové unie s přijetím společné měny s sebou přináší určité pozitivní dopady, možná rizika a slabiny tohoto nadnárodního projektu. Do budoucna se bude prosazovat sbližování ekonomické úrovně členských států, zaměstnanosti, sociální oblasti, životní oblasti a cílem bude dosáhnout konkurenceschopnosti v rámci celého světa. Také je potřeba zapracovat na sladění hospodářských politik, aby bylo možno dosáhnout žádoucích výsledků v oblasti volného pohybu osob, zboží, pracovních sil a kapitálu. Diskutuje se o třech skupinách důsledků zavádění měnové unie se společnou měnou. Faktory mající vliv na pozitivní a negativní vývoj eurozóny: - viditelné a prokazatelné - faktory odhadnutelné pouze s přibližnou hodnotou, s určitou mírou přesnosti - neověřitelné a sporné Výhody přijetí eura 23 Evropská měnová unie představuje významný pokrok v ekonomice, posiluje výkonnost a konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku. Celkem můžeme zmínit čtyři pozitivní aspekty zavedení společné měny, které zahrnují různá pozitiva přijetí společné měny. Konvergence makroekonomických veličin, všeobecné snížení nákladů, cenová transparentnost, zlepšení postavení Evropy ve světové ekonomice. Konvergence makroekonomických veličin Pro úspěšné zahájení evropské měnové unie a další pozitivní vývoj společné měny je podmínkou stabilita měnové oblasti, kterou je možno posuzovat na základě splnění konvergenčních kritérií. Dochází ke stabilitě míry inflace a konvergenci úrokových sazeb. Kromě toho jsou důsledkem stabilně se vyvíjející veřejnými financemi a stabilními měnovými kurzy před přijetím společné měny. Tato kombinace má za následek příznivé podmínky pro budoucí vývoj. Tento vývoj je garantován Eurosystémem a Evropským systémem centrálních bank, v jejichž čele stojí Evropská centrální banka. Společně se snaží o stabilitu cen, podporu ekonomického růstu atd. 23 O výhodách a nevýhodách jsem čerpala z knihy Evropská měnová integrace a Česká republika Antonín Brůžek, Gabriela Smrčková, Martin Záklasník (Velryba 2007) a z portálu www. zavedenieura.cz

30 Výhodou je také sjednocení úrokových sazeb pro podnikatelské subjekty. Zamezuje se tak devizové spekulaci na základě odlišných úrokových měr mezi podnikatelskými subjekty jednotlivých států. Dochází také k rozšíření trhu kapitálu a z toho plynoucí levnější a snadnější financování potřeb jednotlivých podniků v rámci eurozóny a lepší umístění finančních prostředků, což vede k dalšímu rozvoji. Důsledkem vytvoření společné měny je zlepšení konkurenceschopnosti eurozóny jako celku. Postupně dochází ke snižování rozdílů ekonomické úrovně jednotlivých států navzájem a k rostoucímu postavení ve světové ekonomice. Ke snižování ekonomických rozdílů dochází přísunem přímých zahraničních investic do zemí s nižší ekonomickou úrovní, kde mají nižší cenu práce, dále přesunem pracovních sil ze zemí s vysokou nezaměstnaností do států kde chybí pracovní síla a s tím spojený přesun lidí, kteří jsou ochotni pracovat za nižší platy v ekonomicky vyspělých zemí. Všeobecné snížení nákladů Na základě zavedení jednotné měny došlo k celkovému ponížení nákladů za převody jedné měny na druhou, dále je s tímto spojena také úspora ve zjednodušení účetnictví v jednotlivých podnicích, rychlejší vyřizování plateb mezi podniky v jednotlivých zemích a není potřeba držet prostředky v různých měnách. Díky společné měně dochází k odstranění kurzového rizika, což pozitivně přispívá k ekonomickému růstu z důvodu zvyšování přeshraničních obchodů. Pro tyto transakce je používán platební systém TARGET. Již není potřeba udržovat stabilitu měnových kurzů, proto odpadla také podmínka udržovat devizové rezervy na krytí schodku platební bilance a vzniknou zde také značné úspory. Tuto funkci má na starost Evropská centrální banka v rámci celé eurozóny. Dříve také některé země upravovaly vývoj měnového kurzu, aby posílily domácí produkty v rámci zahraničního obchodu, což je nyní také znemožněno. Je také důležité zmínit, že se v každém státě kurzy vyvíjely různě, což různě ovlivňovalo toky zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu. Docházelo k odlišné míře dovážené inflace, což ovlivňovalo zisk jednotlivých podniků růstem či poklesem dovozních a vývozních cen. Zavedením společné měny byly ceny sjednoceny a dopady na všechny státy eurozóny jsou stejné