Systém individuálního plánování v oblasti sociální práce s mentálně postiženými klienty v ústavní péči

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Bakalářská práce Systém individuálního plánování v oblasti sociální práce s mentálně postiženými klienty v ústavní péči Tereza Gajdošová Vedoucí práce: Mgr. Miloš Votoupal Brno 2012

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité zdroje cituji v přiloženém seznamu literatury. V Miroslavi dne Gajdošová Tereza

3 Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Miloši Votoupalovi a konzultantce Mgr. Ivetě Zelenkové za cenné rady, připomínky, metodické vedení a v neposlední řadě za ochotu a trpělivost. Mé poděkování rovněž patří všem účastníkům výzkumu.

4 Obsah 1 Úvod Individuální plánování a standardy kvality sociálních služeb Sociální služby Standardy kvality sociálních služeb Standard č. 5 Individuální plánování sociálních služeb Kritéria individuálního plánování Konkrétní podoba IP v mnou zvolené organizaci Mentální retardace Modely chápání mentálního postižení Definice mentální retardace Dělení mentální retardace Potřeby jedinců s mentální retardací Ústavní péče Konkrétní organizace Struktura pracoviště Klíčový pracovník v sociálních službách Kvalita života Postoj Metodologie Cíl výzkumu a výzkumné otázky Metoda výzkumu strategie Výběr informantů Způsob sběru dat Výsledky a interpretace dat Kognitivní složka Chápání IP pracovníky v sociálních službách Emotivní složka IP jako nástroj pro práci s osobami s mentální retardací Emotivní složka Představa ideální práce s osobami s MR dle PSS Konativní složka Využívání IP klíčovými pracovníky při práci s jejich klienty Překážky bránící efektivnímu využití IP pro práci s osobami MR z pohledu PSS Odpověď na hlavní výzkumnou otázku Závěr Bibliografie: Seznam použité literatury: Elektronické zdroje

5 10 Abstrakt Jmenný rejstřík Příloha Scénář otázek Stručný popis informantů

6 1 Úvod Ve své bakalářské práci se zabývám dosud ne zcela probádanou oblastí sociálních služeb a to standardem kvality sociálních služeb. Konkrétně se pak zaměřuji na standard číslo 5 Individuální plánování v oblasti sociálních služeb pro osoby s mentálním postižením v konkrétním ústavu sociální péče. Tento systém sice není již žádnou novinkou, přesto se mnoho organizací a poskytovatelů služeb potýká s jeho převedením do praxe. Každá organizace či poskytovatel sociální služby je zcela osobitou jednotkou snažící se naplnit individuální potřeby různých klientů a tudíž si tak daný standard upravuje dle svých představ tak, aby naplňovala své cíle. Je tedy obtížné určit, jak by takové individuální plánování mělo přesně vypadat. Každý z poskytovatelů sociální služby, v našem případě pracovníci v sociálních službách, mohou daný systém chápat různě a tudíž s ním i odlišně pracovat. Tento standard by měl pomáhat naplňovat přání a potřeby uživatelů sociálních služeb. Je zcela evidentní, že zdravý člověk dokáže formulovat svá přání a potřeby jasně sám. Jak se ale s tímto úkolem vypořádávají lidé s mentálním postižením? Ti toho nejsou vždy schopni. Představují specifickou znevýhodněnou skupinu, která si není vždy dobře vědoma svých práv a nemusí dokázat zcela vyjádřit své potřeby a tužby. Ne vždy se také dokáže bránit proti křivdám a bezpráví a především nedokáže prosazovat svá práva a zájmy. A proto obzvlášť důležitou roli zde sehrávají sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách, kteří by lidem s mentální retardací měli být užitečnými průvodci a rádci a to nejen při zpracovávání individuálního plánu. Zde narážíme na hlavní problém zavádění tohoto standardu. Každý člověk je individualitou vyznávající odlišné hodnoty, mající různé pohledy na svět a obdařenou jinými schopnostmi a dovednostmi. Takovýmto člověkem je právě i pracovník v sociálních službách (dále jen PSS) v ústavní péči Domova u lesa v Tavíkovicích. I on přistupuje ke své práci s mentálně postiženým klientem zcela individuálně a v jeho práci se reflektují jeho vyznávané hodnoty. Stejně tak může odlišně přistupovat k zavádění předkládaného standardu o individuálním plánování (dále IP). Já sama jsem několik semestrů vykonávala praxi v domově pro osoby s mentálním handicapem. Tam jsem se osobně setkala se systémem IP. Byl zde zaveden teprve nedávno, před necelým rokem. Rovněž jsem se podílela na zpracovávání několika dokumentů a tak jsem si postupně vytvořila představu o tom, jak zde probíhá individuální plánování. Sama jsem si pak kladla 6

7 otázky, co pro pracovníky daného zařízení IP představuje. Usnadňuje jim daná metodika práci s klienty? Nachází při jeho zavádění nové možnosti práce? Či je jim spíše na obtíž a překáží jim v práci s klienty? Tento systém by měl tedy podle MPSV prvotně sloužit k tomu, aby bylo dosaženo kvalitnější práce s jednotlivými klienty. Měl by rovněž sloužit i ke zlepšení vztahu mezi nimi a jejich klíčovými PSS. Avšak nejdůležitější je, jak danou metodiku chápou sami PSS a jak ji využívají. To, jaký postoj k individuálnímu plánování PSS zaujímají, ovlivňuje celkovou práci s klienty. Proto tato diplomová práce má za cíl zjistit: Jaký postoj mají klíčoví pracovníci v sociálních službách k systému individuálního plánování v sociálních službách pro osoby s mentálním postižením v konkrétní ústavní péči při práci s jejich svěřenými klienty? Tato práce by měla přispět k tomu, aby si sami PSS uvědomili, jak vlastně ke svým klientům přistupují a zda a případně jak jim při práci s nimi pomáhá systém IP. V mé práci jsou klíčovými pojmy, vyplývajícími z poznávací otázky, standardy kvalit v sociálních službách, individuální plánování, konkrétní forma IP v dané organizaci, mentální retardace(mr), kvalita života, potřeby osob s MR, ústavní péče, klíčový pracovník v sociálních službách. Těmito pojmy se zabývám v první teoretické části. Praktická část se bude skládat z metodologie a strategie výzkumu a ze stanovení dílčích výzkumných otázek. Provedu kvalitativní výzkum pomocí polostrukturovaného rozhovoru, jehož cílem bude získat názory a postoje na individuální plánování a jeho přínosy na kvalitu života uživatelů konkrétní organizace. Zvolená technika mi poslouží k získání informací od klíčových pracovníků v sociálních službách. Získané poznatky poté zanalyzuji a zesumarizuji. Nakonec se pokusím předložit výsledek mé práce a odpovědět na mnou položené výzkumné otázky, dílčí i hlavní a nakonec zformuluji doporučení, jež vyplyne z mého výzkumu. 7

8 2 Individuální plánování a standardy kvality sociálních služeb Lidé s mentálním postižením jsou schopni nabývat nových dovedností po celý život. Hledání optimálních činností pro občany s mentálním postižením musí být individuální, s přihlédnutím k rozsahu postižení. Takové činnosti, které by byly co nejvíce podobné činnostem obvyklým v naší společnosti. Mimo rozšiřování vědomostí a dovedností především praktického života je důležitá pomoc, kterou můžeme charakterizovat jako doprovázení životem, tj. pomoc a podpora v situaci, kterou nejsou osoby s mentálním handicapem schopny zvládnout samy. Lidé s mentálním postižením potřebují větší míru podpory. Pojem podpora se odlišuje od pojmu péče. Péče se zaměřuje na uspokojování základních fyziologických potřeb člověka, její příjemce je pasivní. Podpora představuje proces vzájemné interakce, podporovaný člověk je veden k maximální samostatnosti a nezávislosti. V ideálním případě by měl být důraz kladen na to, jak vhodně podporovat klienty v rozvoji, namísto toho, jak o ně pečovat. 1 Podpora musí být vždy individualizovaná, brát v úvahu individuální potřeby, cíle, preference (Lečbych 2008). Právě tyto uvedené charakteristiky má za cíl individuální plánování především podporovat klienty v rozvoji, umožnit jim spolupodílet se na rozhodování, uspokojovat jejich potřeby a cíle. Nyní se budu krátce zabývat sociálními službami obecně, poté uvedu charakteristiky a požadavky IP a nakonec představím konkrétní individuální plány Domova u lesa v Tavíkovicích. 2.1 Sociální služby Nová právní úprava Zákona o sociálních službách byla přijata v roce 2006, přičemž Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, nabyl účinnost 1. ledna Sociální služby procházejí od roku 1989 neustálým procesem transformace. Nyní je kladen důraz především na poskytování sociálních služeb, jež dbají na dodržování lidských práv osob při individuálním poskytování služeb, respektují svobodnou vůli osob, přičemž zajišťují jejich důstojný život. Zmíněný zákon chápe služby sociální péče jako služby, jejichž cílem je zabezpečovat základní životní potřeby lidí, které nemohou být zajištěny bez péče jiného člověka. Tento zákon byl především vytvořen, aby upravoval podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám 1 Je velmi důležité, aby sám uživatel měl zájem o rozvoj svojí samostatnosti a nestával se závislým na svém poskytovateli. 8

9 v nepříznivé sociální situaci. Jak potvrzují autorky Čermáková a Holečková, zcela zásadním kritériem se rozumí princip individuálního poskytování sociálních služeb. Poskytovatel nyní řeší zcela konkrétní životní situaci klienta: Samotné poskytování sociální služby vychází z individuálních potřeb, cílů a přání klienta a z možností konkrétního druhu sociální služby. (Čermáková, Holečková, 2002: 5). Největší moc má v procesu poskytování sociálních služeb personál. Na něm především záleží, jak kvalitní sociální služby jsou v daném zařízení poskytovány Standardy kvality sociálních služeb Ve snaze o zlepšení úrovně sociálních služeb Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR v roce 2002 uveřejnilo klíčový metodický materiál Standardy kvality sociálních služeb, který by měl přispět k vytvoření systému kvalitních sociálních služeb. Předkládaný materiál vychází z koncepce naplňování základních lidských práv a svobod. (Švarcová, Slabinová 2006: 166). Standardy byly tvořeny v průběhu tří let ve spolupráci s uživateli i poskytovateli sociálních služeb tak, aby byly vhodnou pomůckou pro poskytovatele sociálních služeb, kteří chtějí poskytovat dobré a kvalitní služby, které respektují a podporují rovný přístup a plnohodnotný, důstojný a co nejvíce svobodný život jejich uživatelů. Jedním z těchto standardů je právě i standard číslo 5 o individuálním plánováním. 2.3 Standard č. 5 Individuální plánování sociálních služeb Tento typ plánování má v sociálních službách nejdelší tradici v oblasti práce s lidmi s mentálním postižením. První publikace týkající se daného tématu se objevují na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. 3 Společným jmenovatelem se stává zdůraznění priority klientových potřeb nad potřebami organizace. Organizace, která takto plánuje, by měla být vysoce flexibilní. Dříve, než je klientovi cokoliv navrženo, by se mělo důkladně prozkoumat, co vlastně potřebuje. Plánování zaměřené na osobu se opírá o tým lidí, kteří dobře znají člověka s postižením a pečují o něj. Cílem jejich spolupráce je organizovat naplnění uvedené představy a vytváření systému podpory pro její realizaci. (Garner a Dietz, 1996 in Matoušek a kol. 2007: 122) 2 Pro poskytování bezpečných, kvalitních a efektivních služeb již nestačí nadšení a empatie, ale pracovníci musí rozvíjet svoji odbornost a přizpůsobovat se novým požadavkům na svoji profesi., uvádí citované autorky(čermáková, Holečková, 2002: 5). Avšak dle mého názoru empatie, nadšení, intuice a rovnocenný přístup ke klientům často zmůže víc, než slepé kopírování nejrůznějších nařízení. 3 Někteří autoři toto plánování nazývají individualizované plánování, jiní o něm mluví jako o plánování budoucnosti. 9

10 O IP pojednává rovněž Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách. 4 Důležité tedy je, že poskytování daných služeb umožňuje sociální začlenění a rovněž vede k rozvoji samostatnosti. Smyslem je naplnit cíle člověka, který služby využívá, nikoli odborné cíle poskytovatele služeb, jak se tradičně děje. Dané plánování a hodnocení průběhu poskytování služeb se musí provádět za účasti uživatelů služeb a to s ohledem na jejich možnosti. Způsob individuálního plánování musí odpovídat charakteru sociální služby. Každý uživatel služby má stanoveného odpovědného pracovníka např. klíčového pracovníka. V průběhu individuálního plánování je kladen důraz především na posilování autority uživatele a jeho kompetence. 5 Vytvoření jasných plánů by mělo přispět nejen uživatelům, ale i poskytovatelům. Mělo by přispět k zefektivnění a zkvalitnění sociální práce umožnit nalezení výhodnějších řešení nepříznivé sociální situace, předcházet možným rizikům či je zvládat. Stanovení a zaznamenání cílů pak má usnadnit kontrolu kvality a efektivity služeb. Systematičností v přístupu k uživatelům pak předcházet nahodilostem v poskytování služeb snižujícím kvalitu. Může totiž docházet k situaci, kdy je více pozornosti věnováno problematickým klientům a těm, kteří si dokážou vynutit pozornost a naopak introvertní lidé dostanou podpory mnohem méně. (Čermáková, Holečková 2002) 2.4 Kritéria individuálního plánování Johnová, Čermáková (2008: 41 49) v citovaném materiálu vydaném MPSV předkládají několikero kritérií a funkcí, jež by měl Standard č. 5 o individuálním plánovaní plnit: 1. Průběh služby vychází z vnitřních zdrojů a možností uživatele, sleduje dosažení dohodnutých osobních cílů a je plánován společně s uživatelem. 2. Naplňování osobních cílů uživatele je v průběhu služby přehodnocováno. 3. Zařízení má vypracována písemná vnitřní pravidla, kterými se řídí plánování procesu poskytování služeb. 4. Za plánování a průběh služby pro jednotlivé uživatele odpovídají konkrétní pracovníci 4 Ve znění pozdějších předpisů ( 88) tak chápe individuální plánování následujícím způsobem: Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni: písm. f) plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je li to možné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců. 5 Za hlavní cíl je považováno především posílení postavení osob závislých na pomoci jiné osoby. 10

11 zařízení. 5. V zařízení je uplatňován systém sdílení potřebných informací o poskytovaných službách. 6. Zařízení má stanovena kritéria pro posouzení toho, zda je dosahováno osobních cílů uživatelů služeb. 2.5 Konkrétní podoba IP v mnou zvolené organizaci V Domově u lesa vytvořila sociální pracovnice dvě části IP. První varianta IP je detailnější, snaží se obsáhnout kompletní informace týkající se určitého klienta. Jde o celkový obraz klienta. PSS stanovují cíle a kroky k naplnění ke každé dotazované oblasti. Druhá část se naopak zaměřuje pouze na jediný cíl, kterého má klient docílit. IP se vyhodnocují každého půl roku. V první detailnější části jsou obsaženy otázky tázající se na rodinu a partnerský život, na osobnost klienta (temperament, paměť, řeč) na denní činnosti (hygienická péče, oblékání, příjem potravin, hybnost, používání WC), na aktivizační činnosti (rozumová oblast, pohybová motorická část, soběstačnost), na sociální práci s klientem, na pracovní terapii, na vzdělání, na zájmovou činnost mimo pracovní terapii a v neposlední řadě na dobrovolnou pomoc klientů v zařízení. Ke každé oblasti si má PSS s klientem určit cíle a kroky k naplnění. Každý z PSS je většinou klíčový pracovník 3 5 klientů, tudíž má na starosti 3 5 individuálních plánů. Druhá varianta je naopak obecnější. PSS má společně s klientem stanovit cíl, na kterém budou po určitou dobu pracovat, a který nakonec vyhodnotí. V praxi to vypadá tak, že PSS má nejdříve za úkol vypracovat první verzi, většinou samostatně vyplní několikastránkový dokument týkající se již zmíněných oblastí. Schopnosti a dovednosti svého klienta většinou posuzuje PSS sám, na základě pozorování a práce s klientem, rovněž si většinou i sám stanoví cíle, kterých by se mělo dosáhnout, co by se mělo zlepšit a jak. Druhou verzi by již měl vypracovávat s klientem, jde vlastně o samotné individuální plánování, při kterém se PSS spolu s klientem dohodnou na tom, jaké je klientovo přání. V příští kapitole se budu zabývat modely přístupu k osobám s mentální retardací, definicemi mentálního postižení a tím, jaký z uvedených modelů se dle mého názoru nejlépe hodí při individuálním plánováním s osobami s MR. 11

12 3 Mentální retardace Pojem mentální retardace považuji s pojmem individuální plánování a kvalita života za jeden z klíčových pojmů celé mé práce. Potřebuji především zjistit, jak na osoby s mentálním postižením pohlížejí právě PSS. To mi pomůžeme pochopit, jak PSS s těmito osobami pracují, jak je vnímají a tudíž mi to odkryje i náhled na to, jak mohou chápat systém IP jako nástroj pro práci s těmito osobami. 3.1 Modely chápání mentálního postižení Samotný pojem postižení je podle Světové zdravotnické organizace (2000: 13 in Lečbych 2008) definován jako: částečné nebo úplné omezení schopností vykonávat některou činnost či více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánů. Postižení je samo o sobě chápáno jako neutrální fakt. Teprve postoje a hodnoty společnosti z něj vytvářejí sociální znevýhodnění, takzvaný handicap. 6 S tím souhlasí i (Luckasson et. al. 1992) za své znevýhodnění nemohou jen samy osoby s mentálním handicapem, ale především toto znevýhodnění vytváří prostředí. Nejinak tomu bývá i v ústavní péči. Stěžejním úkolem organizací poskytujících služby lidem s mentálním postižením je eliminovat sociální handicap, především snižovat negativní důsledky mentálního postižení v naplňování sociálních rolí. Dle mého názoru pojem mentální handicap vyznívá jako eticky korektnější, avšak budu používat i pojmy mentální retardace a postižení, abych předešla častému opakování. Existuje nepřeberné množství různých definic, které mají na osoby s mentálním postižením odlišné pohledy. Můžeme však rozlišit 3 klíčové modely. První z těchto modelů je nazýván jako model medicínský, či limitační. Považuje za určující charakteristiku mentálního handicapu deficit intelektuálních schopností vyjádřitelný sníženou mírou IQ, přičemž mentální handicap je zde trvalou charakteristikou osobnosti. V rámci medicínského modelu, který je dle Lečbycha (2008) stále dominantním, se k osobě s mentálním postižením přistupuje jako k pacientovi. 7 Takovýto model je opravdu limitujícím, neboť nás informuje pouze o celkové rozumové úrovni 6 Podle Novosada (2000: 23 in Lečbych 2008): až konzumní, výkonové či aspirační hodnoty z neutrálního faktu daného zdravotním postižením vytvářejí závažné sociální znevýhodnění (handicap) postiženého jedince. 7 Rozhodující úlohu v diagnostice mentální retardace má zde tedy určení inteligenčního kvocientu a posouzení adaptace na sociokulturní prostředí. 12

13 jedince, avšak neříká nám nic o kvalitativních zvláštnostech konkrétního jedince 8, proto je dle Lečbycha (2008) tato klasifikace předmětem kritiky mnoha odborníků. Tento model se stává předmětem kritiky i kvůli tomu, že určení diagnozy zde předznamenává nálepkování. Dalším modelem je model sociální péče. Ten je dle Lečbycha (2008) založen především na soucitu k osobám, které jsou v majoritní společnosti znevýhodněny. Těmto osobám je nutno poskytovat komplexní péči. 9 Posledním modelem je dle Lečbycha (2008) ekologický model. Tento model rozumí MR jako omezení v sociálním fungování dotyčné osoby. Ekologický model je nejvhodnějším modelem pro práci s lidmi s mentálním handicapem. Jeho snahou je řešit konkrétní praktické problémy, které s sebou integrace osob s MR přináší. Model vychází z předpokladu, že každý člověk má právo participovat na životě společenství, ve kterém se narodil. Automaticky se tak tedy vylučuje segregace jedince s postižením do specializovaného zařízení. Umístění do zařízení je akceptováno pouze jako krajní řešení situace. 10 Výhoda tohoto modelu spočívá v tom, že poukazuje na možnosti, kompetence jedince s postižením oproti popisu jeho omezení. 11 Dle Votoupala (2010) je problematickou oblastí především samotná definice osoby s mentálním postižením, tedy to, jak chápeme situaci klientů a co v ní považujeme za důležité. Je přesvědčený, že využití ekologického paradigmatu by mohlo možnosti práce s osobami s MR podstatnou měrou rozšířit. 12 Ačkoliv ekologický přístup adekvátněji reaguje na životní situaci osob s mentálním handicapem a dle mého názoru by byl nejvhodnějším modelem pro IP s osobami s MR, rozšířenějším je v našem prostředí model limitační. Kdyby všichni PSS zastávali ekologický model 13, nebylo by snad již ani třeba zavádět další standardy kvality 14. Avšak obávám se, že většina 8 Jde o pouhé zhuštění struktury a úrovně rozumových schopností určitého člověka do jednoho čísla hodnoty IQ. 9 Pracovníci vyznávající tento model, se při práci s osobami s MR snaží vyvarovat toho, aby byly tyto osoby vystaveny neúspěchu či ponížení, které by na ně mohlo čekat ve světě majoritní společnosti. V rámci tohoto modelu se preferuje chráněné prostředí a institucionální zakotvení tohoto modelu spočívá v ústavech sociální péče. 10 Kdy by inkluze jedince představovalo nepřijatelné riziko pro něj nebo pro komunitu. Toto pojetí vyzvedává i Americká asociace pro intelektová a vývojová postižení (AAIDD). 11 Tento model je více využitelný v integrační praxi. Mentální retardace není hlavním znakem, ale pouze interakcí mezi charakterem člověka a charakterem prostředí, kde se pohybuje. Tento model neřeší, zda tito lidé něco mohou, ale spíše za jakých okolností by to bylo možné (Votoupal in Smutek, Siebel, Truhlářová, 2010). 12 Někteří lidé pracující s osobami s mentálním postižením, kteří vyznávají limitační teorii, totiž mohou zastávat názor, že stejně svým klientům nejsou užiteční a nevědí, jak napomoci jejich lepšímu sociálnímu fungování proto je důležité zamyslet se nad situací vlastních klientů. 13 založený na silných stránkách klienta 14 nebo by to zavádění těchto standardů v mnohém usnadnilo 13

14 PSS zastává spíše model sociální péče či dokonce limitační. To, jakou optikou PSS nahlížejí na své klienty, zásadně ovlivňuje, jak k nim přistupují a jak s nimi pracují. Jedním z cílů mé práce je tedy zjistit, jaký z modelů PSS vyznávají a jak se to odráží při práci s klienty a při využívání metodiky IP. 3.2 Definice mentální retardace V základních otázkách chápání a vymezení duševní zaostalosti můžeme narazit na mnoho nesrovnalostí a terminologické nejednotnosti a to jak v naší, tak i v zahraniční literatuře. Setkáme se s poměrně širokou škálou termínů pro označení tohoto stavu. Můžeme narazit na označení mentálně postižený jedinec či mentálně retardovaná osoba. 15 Avšak takovéto označení mi spíše evokuje skutečnost, že daná osoba je především mentálně postižená a upozaďuje fakt, že se stále jedná o osobnost, individualitu, která má stejná práva a potřeby jako jedinec bez postižení. Vhodnější je tedy užívat pojem osoba či jedinec s mentálním postižením či s MR. S tímto označením souhlasí i Marie Černá (1997: 7), která uvádí, že mentálně postižení jsou především: lidské bytosti, osoby, osobnosti, individuality a až poté, na dalším místě, postižení. Tento fakt vyplývá rovněž i z dohody představitelů mezinárodních organizací pro pomoc osobám s mentálním postižením (Švarcová 2000). Švarcová (2000: 25) dále uvádí další charakteristiku: Mentální retardací nazýváme trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku. Zde máme konkrétní ukázku limitačního modelu. 16 Mezi další často užívané termíny patří i pojem handicap. Ten je zpravidla chápán jako: Ztráta nebo omezení příležitosti účastnit se života společnosti na stejné úrovni jako ostatní, označuje spíše konflikt ve vztahu osoby s postižením a prostředí než samu skutečnost postižení. (Švarcová 2000: 25). Zde vidíme příklad modelu ekologického. 17 Jinou definici tohoto syndromu uvádí například Langer (1990: 7), který mentální retardaci 15 Na takové označení narazíme především ve starších publikacích. 16 Pracovník v sociálních službách, jež zastává stejný názor, bude pravděpodobně přistupovat ke klientovi s předpokladem, že klient vyžaduje stálou péči, není schopen si většinu věcí obstarat sám, postrádá potenciál růstu. PSS zastávající tento model se nebude příliš snažit pracovat na rozvoji klienta. Dle jeho názoru to stejně nebude mít smysl. 17 Toto druhé chápání se shoduje s modelem ekologickým s pohledem na osobu s mentálním handicapem jako na osobu s pouhým omezením, avšak neopomíjí potenciál růstu této osoby. PSS zastávající tento model se bude snažit pomáhat klientovi rozvíjet jeho schopnosti a dovednosti a podporovat jeho samostatnost. 14

15 chápe jako Celkovou nevyvinutost osobnosti s výrazným postižením intelektové oblasti. Pojem mentální retardace bychom tak měli chápat jako opožděnost rozumového vývoje. 3.3 Dělení mentální retardace Nyní uvedu rozdělení mentální retardace dle příčiny a míry retardace, poněvadž cílovou skupinou mého výzkumu jsou klíčoví PSS klientů s jak lehkou, tak i hlubokou MR. K osobám s různým stupněm postižení přistupují PSS různě. Předpokládám, že s klienty s lehkou formou mentálního handicapu mohou pracovat intenzivněji než s klienty s těžšími formami a rovněž je zde předpoklad, že s těmito klienty je větší pravděpodobnost uskutečnit individuální plánování. Mentální retardace je rozlišována na základě vývojového období, ve kterém k postižení došlo. Dělíme ji na oligofrenii, kterou se rozumí opoždění duševního vývoje ovlivněného dědičností a na demenci, již chápeme jako důsledek poškození mozku různého druhu v průběhu života jedince. 18 Mentální retardace se podle závažnosti dělí do čtyř skupin: lehká mentální retardace (IQ cca 85%), středně těžká mentální retardace (IQ cca 10%), těžká mentální retardace (IQ cca 5%) a hluboká mentální retardace (IQ menší než 20 méně než 1%). (Čadilová, Jůn, Thorová a kol. 2007: 27) K rozlišení mentální retardace tak slouží inteligence. Opět existuje i mnoho definic inteligence a mnoho způsobů jejího chápání. Černá i Gates (in Černá 1997) chápou inteligenci jako schopnost myslet, učit se a na základě těchto procesů se adaptovat na požadavky prostředí. Inteligence tak úzce souvisí se schopnostmi jedince řešit problémy a tato schopnost, respektive její absence, je pak měřitelná a klasifikovatelná. V ústavu pro jedince s mentálním postižením, ve kterém bude probíhat můj výzkum, se můžeme setkat s nejrůznějšími typy mentální retardace. Dle mého názoru by bylo zbytečně složité rozlišovat MR na oligofrenii a demenci, proto je budu chápat jako jednotný termín MR. 18 Termín oligofrenie představuje užší pojetí pojmu mentální retardace, jelikož MR označuje spíše rozumový deficit bez ohledu na příčiny a rozlišení a vystihuje tak širší okruh osob. Oligofrenie je stav získaný, nikoliv způsobený genetikou či dědičností. Naopak demencí rozumíme slabomyslnost získanou po druhém roce života dítěte. Souvislost s věkem dítěte a mírou postižení tvoří nepřímou úměru, čím dříve dojde k demenci, tím větší míra postižení (Švingalová 1999). 15

16 3.4 Potřeby jedinců s mentální retardací Jak jsem již uvedla, proces individuálního plánování představuje především naplnění osobních potřeb a cílů uživatelů dané služby. Přičemž v této práci se budu zabývat systémem individuálního plánování pro jedince s mentálním postižením. Z toho důvodu by bylo vhodné být alespoň z malé části seznámena i s definicí potřeb osob s mentálním postižením. Velmi známou je teorie potřeb A. H. Maslowa (1996). Ten dělí potřeby na fyziologické (hlad, žízeň), bezpečí (jistota, stabilita, spolehlivost), sounáležitosti a lásky (být milován, někam patřit), uznání (být obdivován) a seberealizace (vyjádřit svou individualitu, své schopnosti). 19 Jedinci s mentální retardací mají stejné potřeby jako lidé bez postižení. Tento fakt rovněž zdůrazňuje i Matulay (1986). Na zmíněné potřeby je třeba brát ohled nejen v období vývoje dítěte s mentální retardací, ale rovněž by se mělo dbát na jejich plnění i v domovech pro osoby s mentálním postižením a v dalších ústavech sociální péče. Ward (in Skopalová, 1999: 22) dále poukazuje na důležité potřeby jedinců s MR: neustálé rozvíjení individuality posilování lidské důstojnosti integrace do společnosti žít normální, nezávislý život. Lidské potřeby jsou přirozenou součástí každé osobnosti, rozdíl je jen v tom, jakým způsobem může jedinec tyto potřeby uspokojovat. Člověk s MR je individualita, osobnost se stejnými potřebami jako člověk bez mentálního postižení. Jediný rozdíl zde pouze představují jisté překážky, se kterými se může jedinec s MR potýkat, proto potřebuje v individuální míře určitou pomoc či kompenzaci při uspokojování těchto potřeb. Je to velmi důležité, neboť nedostatečná saturace by mohla vést k méně kvalitnímu životu či k dalším potížím v emocionální sféře. Uspokojování potřeb představuje jeden z klíčových požadavků metodiky IP. To, zda se mu to daří, zůstává zatím nezodpovězenou otázkou. 19 Potřeba následující většinou předpokládá uspokojení potřeby předchozí. Mezi další dělení potřeb patří i rozlišení na potřeby materiální a duchovní, případně na biologické a sociální. Potřeby je možné dále dělit podle sféry činnosti, podle objektu, podle jejich funkce a jiné(maslow in VSS 1996: 817). 16

17 4 Ústavní péče V krátkosti ještě zmíním definici ústavní péče, abych přesně zakotvila místo mého výzkumu. V poslední době se stále častěji setkáváme spíše s pojmem domov než s termínem ústav. Dle Novosada (2009: 64) představují pobytová zařízení především domovy pro mentálně, tělesně, smyslově nebo kombinovaně postižené jedince, které poskytují ucelenou péči o klienty s postižením. Tyto domovy většinou mají menší počet klientů a důraz je kladen na vtažení klientů do chodu a programu svého zařízení. Nabízejí svým uživatelům přijatelnější formu pobytové péče než bývalé ústavy sociální péče. Matoušek (2003: 253) chápe ústavní péči jako takovou, která je: Poskytována klientům profesionály v ústavním zařízení. Má rozmanité podoby a cíle od poskytování náhrady chybějícího domova či chybějícího a jinak nedostupného komplexu služeb až po represivní reakci společnosti na nepřijatelné způsoby chování. Matoušek (1999: 19) dále chápe ústavní péči jako určitý svět sám pro sebe, kde je možno život snáze předvídat než život v okolním sociálním prostředí. 20 Základními funkcemi ústavní péče jsou dle Matouška podpora a péče, léčba a resocializace a omezení a represe. Ačkoliv na ústavní péči bychom mohli najít řadu výhod 21, potýkáme se i s řadou nevýhod. Dle Matouška (1999) sem patří například riziko sociálního vyloučení klientů, ztráta soukromí, zneužívání moci personálem a riziko nepříznivých vlivů klientů na sebe navzájem. Za nejzávažnější riziko pak Matoušek označuje tzv. hospitalismus 22. S tímto názorem se ztotožňuje i Lečbych (2008). Ústavy sociální péče dle něj obvykle zajišťují komplexní péči, ta je zároveň jejich největší výhodou i slabinou Konkrétní organizace Ještě předtím, než se dostanu k dalšímu ústřednímu pojmu mé bakalářské práce, v krátkosti 20 Chybí zde určitá svoboda a spontaneita. Ústavy se vyznačují svým folklorem, slovníkem, můžeme zde cítit specifickou atmosféru, ve většině případech doslova, jsou prodchnuty specifickým odérem. Ústavy jsou vůči vnějšímu světu uzavřené, vstup do nich je kontrolován (Matoušek 1999). 21 Například: náhrada domova těm uživatelům, kteří si jej sami nedokážou vytvořit, pomoc, asistence u různorodých činností, podávání léků, nejrůznější terapie, rozvíjení osobnosti a posilování samostatnosti a mnohé další. 22 Termín vyjadřuje stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky doprovázený snižující se schopností adaptace na neústavní civilní život (Matoušek 1999: 118). 23 I přestože má uživatel zabezpečenu řadu potřeb, hrozí zde velké riziko hospitalismu, podnětové stereotypie, života v separovaném prostředí, odkázanosti na péči druhé osoby, psychické deprivace a mnoho dalších rizik. 17

18 představím organizaci, v níž bude můj výzkum prováděn Struktura pracoviště Domov u lesa Tavíkovice pro osoby s mentálním postižením je příspěvková organizace Jihomoravského kraje. V této organizaci pracuje 56 zaměstnanců, z toho 2 sociální pracovnice, 7 vychovatelů, 18 pracovníků sociální péče, 7 středně zdravotnických pracovnic a několik dalších zaměstnanců. Organizační struktura je poměrně dost rozvětvená. Kapacita organizace je kolem 100 klientů. Každodenní chod zajišťují 2 sociální pracovnice, které dohlížejí na práci vychovatelů, pracovníků sociální péče, středně zdravotnických pracovnic a pracovnic THP, které se starají o klienty a jejich potřeby. Pracovníci v sociálních službách v Domově u lesa v Tavíkovicích vykonávají zpravidla dvanáctihodinové směny, noční či denní. Toto zařízení poskytuje pobytové služby formou celoročního pobytu osobám starším 18 let s mentálním postižením. Domov pro osoby s mentálním a zdravotním postižením sídlí v nové budově, samostatné byty chráněného bydlení jsou situovány v budově původního zámku. Můj výzkum bude zaměřen na PSS působící v nové budově, pracovníků a klientů chráněného bydlení se týkat nebude Klíčový pracovník v sociálních službách V mé výzkumné otázce se objevuje spojení klíčový pracovník v sociálních službách, proto ještě v krátkosti uvedu stručnou charakteristiku těchto pojmů. Pracovník v sociálních službách by měl vykonávat přímou obslužnou péči o osoby s MR spočívající v nácviku jednoduchých denních činností, pomoc při osobní hygieně a oblékaní, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních dovedností. Dále by měl poskytovat základní výchovnou nepedagogickou činnost 25 a pečovatelskou činnost spočívající ve vykonávání 24 Informace jsou čerpané z webové stránky ( a z mnou vytvořené práce do předmětu Komunitní praxe (Gajdošová 2010). 25 Spočívající v prohlubování a upevňování základních hygienických a společenských návyků, provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti a provádění asistenční služby a osobní asistence. 18

19 prací spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtížemi. Klíčový pracovník by měl plnit několikero povinností, měl by: být průvodcem daného klienta při pobytu v zařízení reflektovat potřeby, přání, stížnosti klienta a profesionálně na ně reagovat srozumitelně poskytovat klientovi informace hodnotit individuální plán klienta a seznamovat se s výsledky hodnocení zainteresované osoby informovat ostatní personál zařízení o cílech individuálního plánu iniciativně si všímat potřeb a spokojenosti svěřeného klienta spolupracovat s klientem na postupném dosažení cílů uvedených v individuálním plánu. 26 Je to tedy právě klíčový pracovník, kdo má provádět individuální plánování se svým svěřeným klientem. Předchozí definice souhlasí i s náplní práce konkrétního klíčového PSS v dané organizaci. 26 Čerpáno z internetového zdroje: sloupvcechach.cz/download/1ips.doc 19

20 5 Kvalita života Pro každou lidskou bytost je velmi důležité prožít život plnohodnotně a především kvalitně. Zcela zásadním požadavkem každé poskytované služby by měla být její kvalita. Individuální plánování by rovněž mělo sloužit ke zlepšování kvality života osob s mentálním handicapem, aby přispívalo k neustálému rozvíjení schopností a dovedností uživatelů. Důležitým kriteriem hodnocení kvality života klientů je kvalita vztahu s odborníkem a komunikace respektující specifika jejich postižení. Profesionální péče PSS sehrává důležitou roli v systému sociální opory klientů. Kvalita života klientů se zvyšuje, když jim umožníme zapojovat se do rozhodování o jejich vlastní existenci. Jedno ze zásadních kritérií kvality života klienta je tedy vztah mezi ním a jeho klíčovým pracovníkem, dále to, jak ke klientovi PSS přistupuje, jak na něj nahlíží (zda optikou limitační či ekologické teorie), jak s klientem pracuje a jak k tomu přispívá metodika IP. Obecně kvalitu života chápeme jako momentální stav, který lze posuzovat subjektivně, objektivně anebo kombinací obou náhledů. Kvalita života jedince může být zvyšována prostřednictvím vzdělávání včetně pracovního uplatnění (Černá 1997). 27 Kvalita života úzce souvisí se standardy kvality sociálních služeb a tedy i s IP. Považujeme ji za velmi složitý a široký pojem. Lze jej jen těžko uchopit a to především díky své multidimenzionalitě a komplexnosti. Této problematice se věnuje řada odborníků. 28 Pojem kvalita života v sobě zahrnuje atributy života, které se zdravým jedincům jeví jako samozřejmé, avšak již nepředstavují samozřejmost pro osoby s mentálním handicapem. Koncepce kvality života je obvykle složená z pěti klíčových oblastí fyzického blaha, materiálního blaha, sociálního blaha, citového blaha, rozvoje a aktivity. Podstatu kvality života a ukazatele úrovně společnosti ve vztahu k osobám s postižením představuje zplnomocnění těchto osob, získání určitých kompetencí. Znamená to tedy být aktivní, kreativní, činit určitá rozhodnutí, milovat druhé, mít přátele, přispívat něčím světu, mít společenskou úlohu a cíl. Kvalita života je proto právem i otázkou lidských práv osob s mentálním postižením (Pipeková 2006: 5). 27 Pojem kvalita života patří dle Černé (1997) mezi obtížně definovatelné. V tomto kontextu ji máme chápat jako fenomén výchovné podpory na zvyšování aktivní účasti každého jedince na jeho osobnostním rozvoji, angažovanosti a přejímání odpovědnosti za uplatnění ve společnosti. 28 Například dle Rapeyho (2003) byla předmětem zájmu zpočátku především materiální stránka života společnosti, postupně však můžeme zaznamenat sílící proud výzkumu nematerialistické stránky a posun k subjektivnímu vnímání a hodnocení kvality života samotného individua. 20

21 Payne (2005: 71) řadí mezi kvality lidského života tělesné zdraví (charakterizovaný souladem a výkonností tělesných funkcí), duševní štěstí (chápáno jako radost ze života, přičemž převažuje prosazování vlastních záměrů) a duchovní smysl (neboli účinné uplatňování vůle a svědomí). Rovněž bychom sem mohli zařadit i teorii potřeb Maslowa. Kvalita života totiž úzce souvisí s potřebami a jejich uspokojováním a rovněž s hodnotami a jejich žebříčkem. Tuto teorii jsem již zmínila. V České republice je pojem kvality života spojován především s Křivohlavým, který se této problematice věnuje od 80. let 20. století. Kvalita života je pojem v dnešní době velmi rozšířený, a přesto stále těžko uchopitelný. Každý z nás vnímá kvalitu svého života zcela odlišně jde o subjektivní záležitost. Nejinak je tomu u jedinců s mentálním postižením, kteří se dle předsudků a domněnek majoritní společnosti velmi liší. Opak je však pravdou. Každý z nás by měl mít stejné podmínky k životu. Celá naše společnost ovlivňuje svým přístupem a postoji život těchto osob, v ústavní péči to platí dvojnásob. Největší vliv na kvalitu života osob s mentálním handicapem mají lidé, kteří se o ně každodenně starají, v našem případě PSS. Snahou všech PSS by mělo být usilování o celkové zlepšení kvality života svých klientů, o poskytnutí rovnocenných příležitostí tak, aby se mohli, co nejlépe integrovat do společnosti. Avšak vše závisí na jejich individuálním přístupu. 21

22 6 Postoj Jelikož cílem mé bakalářské práce je zjistit, jaký postoj vlastně pracovníci v sociálních službách zaujímají k problematice individuálního plánování, nesmím opomenout tento pojem zmínit. Postoje představují dle Thomase (in Novák 2002: 8) stav mysli jedince vůči hodnotě. 29 Sám Novák (2002) pak tvrdí, že postoj je trvalejší přístup ke konkrétní zkušenosti a vzniká z přesvědčení o určitém jevu, na základě vlastního úsudku považujeme něco za správné, či naopak. Postoje člověka můžeme poznat z jeho mínění, což je vědomě projevená forma postoje. Postoj se skládá ze tří složek a to ze složky kognitivní, emotivní a konativní. Poznávací (kognitivní) postoje představují názory a myšlenky osoby o předmětu postoje, emotivní či afektivní v sobě skrývají cit osoby k předmětu postoje (emoce, emocionální reakce) a konativní (behaviorální) pak chápeme jako sklon k jednání či chování ve vztahu k předmětu postoje. Podle dominance těchto složek pak hovoříme o smýšlení (převaha kognitivní složky) nebo o sentimentu (převaha emotivní složky). Výše podílu emotivní složky pak představuje intenzitu postoje. Čím emotivnější je daný postoj, tím má vyšší intenzitu a je odolný proti změně. Jestliže postoj obsahuje složku konativní, jedná se o předsudek, přičemž projev takového postoje se odrazí v jednání člověka (Novák 2002). V našem případě tedy bude platit, že čím emotivnější postoj k individuálním plánování a ke kvalitě života osob s mentálním postižením budou PSS mít, tím bude tento postoj intenzivnější a trvalejší. Dále rozlišujeme postoj pozitivní a negativní (Přidal 2003). Cílem mé práce bude zjistit, jak jsou jednotlivé složky postojů zastoupeny ve vnímání klíčových pracovníků ve vztahu k individuálnímu plánování a jeho vlivu na kvalitu života jejich klientů. 29 Naopak Allport (in Novák: 8) je chápe jako: Mentální a nervový stav pohotovosti, organizovaný zkušeností, který vykonává usměrňující nebo dynamický vliv na odpověď jedince vůči všem předmětům a situacím, s nimiž je ve vztahu. 22

23 7 Metodologie Nyní již popisuji samotný výzkum. Tato část obsahuje konceptualizaci hlavní výzkumné otázky a dílčích výzkumných otázek a jejich následnou operacionalizaci do podoby scénáře rozhovoru. Dále popisuji zvolenou metodologii, výzkumnou strategii a identifikuji výzkumný soubor. 7.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Výzkumná otázka, kterou jsem vymezila v úvodu své práce, je následující: Jaký postoj mají klíčoví pracovníci v sociálních službách k systému individuálního plánování v sociálních službách pro osoby s mentálním postižením v konkrétní ústavní péči při práci s jejich svěřenými klienty? Poznávacím cílem mé bakalářské práce je odpovědět na tuto hlavní výzkumnou otázku. Následným rozpracováním pojmů jsem dospěla k dílčím výzkumným otázkám. Díky nim se budu snažit lépe pochopit vnímání klíčových pracovníků v sociálních službách systému individuálního plánování. Na základě rozpracování složek postoje a dalších užitých pojmů jsem zvolila čtyři klíčové oblasti výzkumu a k nim jsem vytvořila konkrétní dílčí výzkumné otázky týkající se dané problematiky: 1. Kognitivní složka: DVO1: Jak PSS chápou individuální plánování? 2. Emotivní složka: DVO2: Co si PSS myslí o individuálním plánování jako nástroji pro práci s osobami s MR v ústavní péči? DVO3: Jak by se mělo dle PSS ideálně pracovat s osobami s mentálním postižením tak, aby byly naplňovány jejich potřeby a kvalita života? 3. Konativní složka: DVO4: Zda a jak klíčovým PSS pomáhá IP při při práci s klienty? 4. Bariéry DVO5: Existují nějaké překážky, které brání využívání IP k efektivní práci s klienty? Jaké? 23

24 7.2 Metoda výzkumu strategie Hlavním cílem mé práce je tedy snaha odpovědět na hlavní výzkumnou otázku a zjistit, jaký postoj zaujímají PSS k individuálnímu plánování při práci se svými klienty. Jednotkou zkoumání jsou v našem případě jednotlivé postoje pracovníků v sociálních službách k individuálnímu plánování jako nástroji pro práci s osobami s MR v ústavní péči. Jednotku zjišťování pak tvoří klíčoví pracovníci v sociálních službách klientů s MR v domově sociální péče. Cílem mého výzkumu je získat náhled na práci s osobami s mentálním postižením, na užití metodiky IP v praxi a co daná metodika představuje pro PSS a jejich svěřené klienty. Zda je jim při práci k užitku či nikoliv. Dle mého názoru je pro tento účel nejvhodnější metoda kvalitativního výzkumu. Za jeho přednosti můžeme považovat hloubkový popis dané problematiky a vhled při zkoumání nejen jednotlivce, ale i skupiny či fenoménu (Hendl, 2005). Kvalitativní výzkum nám tak umožní získat podrobný popis jednotlivých případů. Rovněž se projevuje svou otevřeností, jak vůči zkoumaným osobám a zkoumané situaci, tak v otevřenosti vůči použitým metodám (Hendl, 1999). 30 Jsem si vědoma, že není možné získaná data zobecnit na všechny PSS v ústavech pro osoby s MR a jejich postoje k IP, ale mohou mi pomoci získat hloubkový vhled na zkoumaný problém. 31 Pro realizaci výzkumu jsem zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru, jež se vyznačuje definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání informací (Hendl, 2005). Umožní mi tak zeširoka prozkoumat postoje PSS k metodice IP. 30 Jsem si ovšem vědoma i určitých omezení a nedostatků této metody. Patří mezi ně například nízká reliabilita spolehlivost vysvětlení, které tato metoda nabízí. Často se výzkumníci zaměřují spíše na působivé příklady daného fenoménu a opomíjejí ty méně jasné (Silverman, 2005). Určité úskalí bychom mohli rovněž vidět v tom, že kvalitativní výzkum pracuje s omezeným počtem jedinců a obvykle na jednom místě, tudíž vznikají také potíže se zobecňováním výsledků (Hendl, 2005). 31 Rovněž bych sem mohla zařadit i problematiku vlastních zkušeností. Vlastní zkušenosti mi sice mohou pomoci v tom, že jsem si sama vyzkoušela individuální plánování a setkala se s mnohými názory na něj (především negativními), které mě vlastně přivedly na tento výzkum, avšak zároveň může být tato skutečnost limitující. Mohla bych podlehnout předpojatosti k tomuto plánování a mé zkoumání by mohlo být jednostranné. Proto se budu ze všech sil snažit o to, abych se těchto negativních skutečností vyvarovala a nenechala se vlastními zkušenostmi moc ovlivnit. 24

25 Jak uvádí Miovský (2006: 160): U polostrukturovaného rozhovoru máme definované tzv. jádro interview, tj. minimum témat a otázek, které má tazatel za povinnost probrat. 32 Mezi klady této metody patří možnost pokládat doplňující otázky, umožní nám to tak dosáhnout vyšší přesnosti a výtěžnosti než při klasickém plně strukturovaném interview. (Miovský, 2006: 161). 33 Osnovu mého rozhovoru tvoří dílčí výzkumné otázky, které představují okruhy daných témat. Ty jsem následně operacionalizací převedla do konkrétní podoby otázek. Otázky jsou shodně kladeny pouze klíčovým pracovníkům klientů s mentální retardací, přičemž pořadí zde nehraje důležitou roli Výběr informantů Pro svůj výzkum jsem si vybrala metodu kvalitativního přístupu prostý záměrný výběr. Podstatu tohoto výběru tvoří cílené vyhledávání účastníků výzkumu splňujících určité kritérium, přičemž vyhledáváme pouze ty jedince, kteří toto kritérium splňují a současně jsou ochotni se do výzkumu zapojit. Ze všech vhodných informantů splňujících dané kritérium jsem následně pomocí náhodného výběru vybrala 8 z nich. V praxi to vypadalo tak, že jsem prováděla svůj výzkum s těmi PSS, kteří byli v dané dny mého výzkumu v práci, a kteří splňovali daná kritéria. Do svého výzkumu jsem vybírala takové klíčové pracovníky v sociálních službách, kteří mají na starosti klienty s mentální retardací. Dalším kritériem bylo, aby všichni informanti pracovali v Domově u lesa v Tavíkovicích. Původně jsem chtěla zaměřit svůj výzkum pouze na PSS klientů s lehčí formou MR, avšak jak jsem se záhy dozvěděla, všichni PSS mají na starosti klienty s nejrůznějšími formami a typy MR, tudíž jsem se rozhodla spíše na srovnání plánování s klienty s různou mírou MR. Výsledky získané z mého výzkumu mi poskytnou relativní obraz o tom, jaký je rozdíl při práci a především individuálním plánování s klienty lehčí a těžší formou MR. Seznam informantů a jejich stručný popis: (viz. příloha) 32 Tedy máme určitou kostru, na kterou se pak nabaluje další množství doplňujících informací. Polostrukturované interview tak považuji za nejvhodnější metodu, jelikož cílem mého výzkumu je nasbírat dostatek informací o postojích PSS k individuálnímu plánování. Avšak respondenti se nemusí striktně držet pouze kategorizovaných odpovědí a otázek, ale mohou mi poskytnou i jedinečné postřehy. Například mohu získat cenné informace týkající se dané problematiky, na které se přímo netáži. 33 Hendl (1999) takové otázky nazývá sondážními. Díky polostrukturovanému rozhovoru můžeme pružně reagovat na respondentovy odpovědi a v případě nutnosti můžeme měnit pořadí otázek v interview. 34 Seznam konkrétních otázek je uveden v příloze. 25

26 7.4 Způsob sběru dat Prostředníkem mezi mnou a informanty byla vedoucí oddělení sociální práce. Účastníky výzkumu předběžně seznámila s cílem mého výzkumu. Domluvila jsem se s ní na vhodné termíny. V dané dny jsem na ranní poradě ještě jednou upřesnila účel mého bádání a oslovila jsem PSS dané směny, zda by byli ochotni poskytnout mi na dané téma rozhovor. Pokud s výzkumem souhlasili, sociální pracovnice je uvolnila na požadovanou dobu z práce a vyhradila pro nás prázdnou místnost. Takto souhlasilo celkem 8 PSS. Se všemi z nich jsem hovořila na území daného zařízení. Byla jsem mile překvapena ochotou a vstřícností všech účastníků výzkumu i sociální pracovnice. Ke sběru dat jsem použila diktafon. PSS byli ujištěni, že zvukový záznam bude sloužit pouze pro studijní účely a výzkum bude zcela anonymní. Zároveň jsem jim sdělila, že mohou odpovídat zcela upřímně a je možné rozhovor kdykoliv skončit či odmítnout odpovídat. Vzhledem k tomu, že sociální pracovnice mě požádala, aby si hotovou bakalářskou práci mohla přečíst 35, neuvádím celá jména informantů. V textu budou vystupovat pouze jako Informant 1 8. S PSS jsem hovořila v rozmezí od 20 minut do 30 minut. Před samotným rozhovorem jsem se představila a vysvětlila hlavní cíle výzkumu, po zapnutí diktafonu jsem započala samotný rozhovor. Respondenti byli ze začátku poněkud nervozní. Ujistila jsem je, že žádná otázka nemá správnou či špatnou odpověď, ale jde pouze o jejich osobní názory, které jsou pro mě velmi důležité. Poté již většina z nich byla vstřícnější. PSS odpověděli na všechny otázky, i když někdy jsem musela položit doplňující či vysvětlující otázky. Někteří respondenti neměli na určité otázky vyhraněný názor. Dle mého názoru všechny rozhovory proběhly v přátelské atmosféře. Dotkli jsme se i témat, na které mě nenapadlo se zeptat. 7.5 Výsledky a interpretace dat Cílem této kapitoly je odpovědět na dílčí výzkumné otázky a hlavní výzkumnou otázku. V následujících kapitolách interpretuji odpovědi respondentů, které jsem podrobila vlastní analýze skrze metodu porozumění. Na konci každého okruhu se pokusím shrnout mnou získané poznatky. Nakonec se pokusím zformulovat odpověď na dílčí výzkumné otázky a hlavní výzkumnou otázku. Shrnutím celého výzkumu se pak budu zabývat v kapitole nazvané Závěr. 35 Bude jí sloužit jako určitá zpětná vazba na individuální plánování v zařízení. 26