Vstup ČR do eurozóny z hlediska strukturální a cyklické sladěnosti

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodářská Hlavní specializace: Hospodářská politika Vstup ČR do eurozóny z hlediska strukturální a cyklické sladěnosti diplomová práce autor: Leoš Pluhař vedoucí práce: doc. Ing. Zdeněk Štěpánek, CSc. rok: 2006

2 Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. V Praze, dne 5

3 Anotace diplomové práce Vstup ČR do eurozóny z hlediska strukturální a cyklické sladěnosti vedoucí diplomové práce: doc. Ing. Zdeněk Štěpánek, CSc. Tato diplomová práce zaměřená na vstup ČR do eurozóny z hlediska strukturální a cyklické sladěnosti ekonomiky eurozóny a ČR se pokouší analyzovat možnosti a omezení přizpůsobovacích mechanismů působících v rámci měnové unie. Část následující po úvodu se věnuje teoretickým východiskům a institucionálnímu rámci přistoupení včetně vyhodnocení konvergenčních kritérií. Další část je zaměřena na vyhodnocení stupně cyklické a strukturální sladěnosti. Diplomová práce vychází z hypotézy, že ztráta kurzové politiky a tedy flexibilního měnového kurzu jako nástroje hospodářské politiky nebude spojena s výraznými negativními dopady po vstupu do eurozóny. Text je vybaven tabulkami a grafy převzatými převážně z webových stránek ČNB. Annotation of diploma paper CR s Entry into the Euro Area in the Light of Cyclical and Structural Coordination supervisor of diploma paper: doc. Ing. Zdeněk Štěpánek, CSc. This diploma paper, focusing on CR s entry into the euro area in the light of cyclical and structural coordination, attempts to analyse possibilities and limits of the adjustment mechanisms taking effect in terms of monetary union. A part following after the introduction applies to the theoretical approach and institutional framework of entry including fulfillment of the convergent criteria. The next part focuses on the evaluation level of cyclical and structural coordination. The diploma paper goes from the hypothesis, that a loss of the exchange rate policy and thus flexible exchange rate as the economic policy instrument will not be connected with the strong negative impacts after CR s entry into the euro area. The text is equipped with the tables and graphs assumed mainly from the CNB s web pages. 6

4 OBSAH ÚVOD TEORETICKÁ VÝCHODISKA ZÁKLADNÍ POJMY TEORIE RŮSTU A CYKLU INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC PŘISTOUPENÍ ČR K EUROZÓNĚ ETAPY INTEGRACE A PODMÍNKY VSTUPU ROLE ČNB A VLÁDY, STRATEGIE PŘISTOUPENÍ ČR K EUROZÓNĚ MAASTRICHTSKÁ KONVERGENČNÍ KRITÉRIA A JEJICH PLNĚNÍ UKAZATELE STRUKTURÁLNÍ A CYKLICKÉ SLADĚNOSTI ČR A EUROZÓNY PŘÍMÉ UKAZATELE SLADĚNOSTI VLIV MEZINÁRODNÍCH EKONOMICKÝCH VZTAHŮ UKAZATELE FINANČNÍHO TRHU MOŽNOSTI A OMEZENÍ PŘIZPŮSOBOVACÍCH MECHANISMŮ MĚNOVÝ KURZ A KURZOVÁ POLITIKA FISKÁLNÍ POLITIKA PRUŽNOST CEN A MEZD PRUŽNOST TRHU PRÁCE PRUŽNOST FINANČNÍHO SEKTORU ZÁVĚR PŘÍLOHA LITERATURA SEZNAM TABULEK A GRAFŮ SUMMARY

5 Úvod Po pádu železné opony na konci 80. let 20. století se země bývalého východního bloku vydaly na strastiplnou cestu přechodu od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní. Nejinak tomu bylo i v případě České republiky. Nedílnou součástí transformace na standardní tržní ekonomiku se v průběhu 90. let 20. století stala snaha vstoupit do nejrůznějších integračních struktur a to na bázi politické, vojenské a ekonomické. Přes mnoho rozporuplných postojů k členství v Evropské unii se stala ČR k 1. květnu 2004 jejím řádným členem. Vedle přínosů představuje členství v EU také řadu závazků. Jedním z nich je povinnost desítky nových členů EU vstoupit do třetí fáze Hospodářské a měnové unie. Nové země EU mají statut člena Hospodářské a měnové unie s dočasnou výjimkou pro zavedení eura. Jsou tedy povinny, na rozdíl od starších členů EU neúčastnících se eurozóny a majících tzv. neúčastnickou doložku (opt-out clause) 1, přijmout tuto měnu, aniž by byly oprávněny se o tomto v současné době rozhodovat. V současné době se tak jednotlivé země mohou rozhodovat pouze o termínu vstupu do eurozóny a volit optimální strategii načasování tohoto vstupu. Ačkoli závazek přijmout společnou měnu vznikl automaticky se vstupem do EU, nikdy žádný z evropských orgánů nevyřknul konkrétní termín jejího přijetí. Přesto jsou nové členské státy zavázány podnikat kroky k tomu, aby byly na přistoupení k eurozóně co nejdříve připraveny. 2 Přestože neplnění konvergenčních kritérií nemá pro dané země nějaké důsledky, lze uvést výjimku v případě kritéria udržitelnosti veřejných financí. Například proti České republice kvůli nedodržování rozpočtové disciplíny byla zahájena procedura při nadměrném schodku. V diskusích o optimálním termínu zavedení společné měny jsou často zmiňovány také přínosy a náklady nebo rizika společné měny. Jejich poměřování by mělo dát odpověď na otázku, kdy je vhodné tuto jednotnou měnu zavést. V případě přínosů, které jsou zejména mikroekonomického charakteru, není nějakých sporů. Každý rozumí tomu, že úspora transakčních nákladů díky zrychlení bankovních převodů a odpadnutí konverze jednotlivých měn, posílení důvěry zahraničních investorů, eliminace kurzového rizika včetně nákladů na jeho zajištěni, vyšší cenová transparentnost (snížená možnost diferencovat ceny podle zemí) a 1 V současné době jsou držiteli neúčastnické doložky dvě země, a to Velká Británie a Dánsko. 2 Zde stojí za zmínku, že Švédsko, plnící s výjimkou kurzového kritéria všechny konvergenční kritéria a nemající opt-out clause, má díky odkládání vstupu do ERM II faktický opt-out clause, což Evropská komise velmi odsuzuje. 8

6 tím efektivnější alokace zdrojů, přístup na finanční trhy měnové unie, stabilní úrokové sazby a nižší potřeba držet devizové rezervy jsou jednoznačnými přínosy a tedy argumenty pro přijetí společné měny. Vede-li se ovšem diskuse o nákladech či rizicích zavedení společné měny, dojde často k rozdělení účastníků diskuse do více táborů, a to od propagátorů co možná nejrychlejšího zavedení měny přes ty, kteří doporučují vstup po dosažení určitých kritérií reálné konvergence (např. dosažení určitého stupně strukturální a cyklické sladěnosti s eurozónou) až po ty, kteří vystupují proti společné měně vůbec a doporučují dlouhodobé odkládání zavedení společné měny. Náklady zavedení společné měny jsou zejména makroekonomického charakteru. Vedle jednorázových nákladů spojených s vlastní změnou legálního platidla je často uváděným argumentem proti vstupu ztráta autonomie měnové politiky, tj. nemožnost stabilizovat kolísání výstupu ekonomiky změnou úrokových sazeb a absence plovoucího kurzu jako nástroje vyrovnávání platební bilance a absorbéra asymetrických šoků. Otázkou ovšem je, jak velká je dnes autonomie měnové politiky ČNB a zda skutečně měnový kurz plní stabilizační roli nebo je pod vlivem spekulací a dalších vlivů spíše destabilizujícím faktorem. Stejně tak přijetí společné měny může znamenat omezení autonomie fiskální politiky z důvodu nutnosti přizpůsobení se pravidlům měnové unie. Dalším argumentem je fakt, že eurozóna je stále oblastí vyznačující se relativně výraznou heterogenitou. Zatímco evropské orgány hodnotí především plnění formálních konvergenčních kritérií, ČR by měla zvažovat i kritéria jdoucí nad rámec těchto formálních kritérií. Se vstupem do eurozóny dojde totiž k omezení počtu přizpůsobovacích mechanismů potřebných při řešení asymetrických dopadů na ekonomiku. Měnová politika bude působit na eurozónu jako celek bez možnosti zohlednění strukturálních a cyklických odlišností jednotlivých ekonomik. Případná strukturální a cyklická nesladěnost české ekonomiky s ekonomikou eurozóny pak může představovat určité riziko po zavedení společné měny. Po ztrátě autonomní kurzové a úrokové politiky se tak česká ekonomika bude potýkat se zvýšenými nároky na ostatní přizpůsobovací mechanismy jako je fiskální politika, pružnost mezd a cen, pružnost trhu práce nebo stabilita finančního sektoru. Dané téma diplomové práce jsem si vybral z toho důvodu, že mě zaujalo velmi široké názorové spektrum na náklady a rizika vstupu do eurozóny. Zavedení společné měny euro v ČR se v posledních letech stalo velmi frekventovaným tématem, ale jsem přesvědčen, že zároveň tématem velmi širokým k provedení další analýzy. V této práci si nebudu nárokovat odpovědět na otázku, kdy je pro ČR nejvýhodnější vstoupit do eurozóny. Cílem této práce 9

7 bude ukázat, že ztráta autonomní kurzové politiky po vstupu do eurozóny nebude znamenat pro českou ekonomiku výrazný dopad a nejeví se tak jako silný argument pro odkládání vstupu do eurozóny. Při zpracování daného tématu budu vycházet z hypotézy, že strukturální a cyklická nesladěnost české ekonomiky a eurozóny se v čase snižuje; po vstupu do eurozóny bude česká ekonomika disponovat dostatečným manévrovacím prostorem pro provádění stabilizační politiky a schopností využít ostatní přizpůsobovací kanály. Ztráta autonomie kurzové politiky tak bude těmito kanály vyvážena. První část práce se věnuje teoretickým východiskům, kde je vedle vybraných základních pojmů souvisejících s měnovou integrací uvedena bližší specifikace pojmů nominální a reálná konvergence. Dále je v této části uvedena charakteristika a závěry teorie optimálních měnových zón a teorie vysvětlující vztah mezi nominální a reálnou konvergencí. Druhá kapitola je zaměřena na institucionální rámec přistoupení k měnové unii. Je zde specifikována role vlády a ČNB v procesu zavedení jednotné měny, oficiální strategie přistoupení navrhovaná těmito institucemi a konečně také přehled plnění konvergenčních kritérií včetně výhledu do roku Třetí kapitola nabízí hodnocení strukturální a cyklické sladěnosti české ekonomiky a eurozóny prostřednictvím vybraných ukazatelů a to zejména přímých ukazatelů sladěnosti, vlivu mezinárodních ekonomických vztahů a ukazatelů finančního trhu. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na analýzu jednotlivých absorpčních mechanismů, na jejich možnosti a omezení při působení na českou ekonomiku v souvislosti se ztrátou autonomní kurzové politiky a omezením autonomie politiky fiskální. Předmětem zkoumání je vedle působení veřejných rozpočtů flexibilita mezd a cen, flexibilita trhu práce včetně vnitřní i vnější mobility pracovní síly a konečně schopnost finančního sektoru absorbovat případné ekonomické šoky generované po vstupu do eurozóny. 10

8 1 Teoretická východiska Následující kapitola je rozdělena na dvě části, přičemž obsahem první části je přiblížení vybraných základních pojmů a obsahem druhé je poté podstata a závěry teorií růstu a cyklu. Konkrétně je charakterizována teorie optimálních měnových oblastí a Balassův-Samuelsonův teorém. 1.1 Základní pojmy Vymezení následujících pojmů souvisejících s měnovou integrací je převzato s internetových stránek ČNB. 3 Eurozóna (rovněž EU-12, tj. s číslem indikujícím počet zemí participujících na jednotné měně; rovněž angl. Eurozone, Euroarea) se skládá z těch členských států EU, které zavedly jednotnou měnu a ve kterých je prováděna jednotná měnová politika Evropské centrální banky. Eurozóna se v současné době skládá z 12 zemí: Belgie, Německa, Řecka, Španělska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Nizozemí, Rakouska, Portugalska a Finska. Zatím se neúčastní Velká Británie, Dánsko a Švédsko. Hospodářská a měnová unie (HMU) Hospodářská a měnová unie (angl. Economic and Monetary Union - EMU) je proces, kterým dochází k harmonizaci hospodářských a měnových politik členských států EU včetně zavedení jednotné měny. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí v prosinci Smlouva o EU určila, že HMU bude realizována ve třech etapách: první etapa (1. červenec 1990 až 31. prosinec 1993): volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, užší spolupráce hospodářských politik a užší spolupráce mezi centrálními bankami; druhá etapa (1. leden 1994 až 31. prosinec 1998): konvergence hospodářských a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí); třetí etapa (od 1. ledna 1999): založení Evropské centrální banky, zafixování měnových kurzů a zavedení jednotné měny. Třetí etapy HMU, která začala 1. ledna 1999, se účastnilo jedenáct členských států. Čtyři členské státy nepřijaly jednotnou měnu, buď proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o založení Evropského společenství, které jim tuto možnost 3 Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium, červenec 2003, Příloha 1: Přehled pojmů souvisejících s evropskou měnovou integrací, přístup z internetu: URL: 11

9 poskytují tzv. neúčastnická doložka (Velká Británie a Dánsko), nebo proto, že nesplnily konvergenční kritéria určená Maastrichtskou smlouvou (Švédsko a Řecko). Řecko se stalo dvanáctou zemí eurozóny 1. ledna Členem HMU se ČR stane automaticky (s výjimkou pro zavedení eura) po přistoupení k EU. EMU Tento výraz je často zaměňován s výše uvedenými výrazy eurozóna či Hospodářská a měnová unie. Ve valné většině jej však autoři identifikují (zejména v britské literatuře) jako oblast ve které byla zavedena jednotná měna (Evropská měnová unie angl. European Monetary Union). Tato zkratka je však poněkud zavádějící, neboť legislativa EU chápe označení EMU jiným způsobem (angl. Economic and Monetary Union). Hospodářská a měnová unie je podle komunitárního práva pojem širší, zahrnující rovněž i systém koordinace hospodářských politik všech členských zemí EU. Výraz EMU (či ekvivalent Evropská měnová unie) tedy nemá pro vyjádření měnové spolupráce v Evropě v češtině opodstatnění (vhodnější je použít termíny eurozóna nebo EU-12). Neúčastnická doložka Neúčastnická doložka (angl. opt-out clause ) je institut, kterého se užívá v případě, že se členská země nehodlá připojit k určité oblasti spolupráce v rámci EU. Velká Británie například žádala, aby jí bylo umožněno nepodílet se na třetí fázi hospodářské a měnové unie (HMU). Dánsko si vyjednalo doložku pro oblasti HMU (účastní se 3. fáze, ukončení statutu země s dočasnou výjimkou pro zavedení eura je však vázáno na domácí politické rozhodnutí), společné obrany a evropského občanství. České republice nebude, stejně jako ostatním nově přistupujícím zemním k EU, neúčastnická doložka poskytnuta. Evropská centrální banka (ECB) Evropská centrální banka (angl. The European Central Bank) byla založena 30. června 1998 a je situována ve Frankfurtu n. M. Počínaje 1. lednem 1999 převzala zodpovědnost za evropskou měnovou politiku. ECB zajišťuje, že úkoly svěřené tzv. Eurosystému a Evropskému systému centrálních bank (ESCB) jsou implementovány buď vlastními aktivitami (podle Statutu ESCB) nebo prostřednictvím národních centrálních bank. Je řízena Výkonnou radou (angl. Executive Board; 6 členné vedení ECB v čele s presidentem). 12

10 Eurosystém Eurosystém (angl. Eurosystem) se skládá z Evropské centrální banky (ECB) a národních centrálních bank členských zemí EU, které zavedly euro ve 3. fázi Hospodářské a měnové unie (HMU). V současné době tedy participuje v Eurosystému 12 národních centrálních bank. Rozhodovacím a řídícím orgánem je Rada guvernérů (angl. Governing Council; sdružující guvernéry národních centrálních bank eurozóny a Výkonnou radu ECB) a má za úkol provádět jednotnou měnovou politiku v eurozóně od Cílem je udržení cenové stability. Evropský systém centrálních bank (ESCB) Evropský systém centrálních bank (angl. The European System of Central Banks) se skládá z ECB a z národních centrálních bank všech 15 členských zemí Evropské unie. Zahrnuje navíc, oproti Eurosystému, národní centrální banky členských zemí EU které nezavedly euro. Vrcholným orgánem je Generální rada (angl. General Council of the ECB; sdružující guvernéry všech národních centrálních bank zemí EU a členy Výkonné rady). Generální rada má relativně omezené rozhodovací pravomoci a mezi rozhodovací orgány je zahrnuta pouze po dobu existence členských zemí s odkladem na zavedení eura. Pakt stability a růstu (SGP) Pakt stability a růstu (angl. Stability and Growth Pact) bezprostředně souvisí s třetí fází hospodářské a měnové unie. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny. Pakt zahrnuje rezoluci Evropské rady přijatou v roce 1997 v Amsterodamu a dvě nařízení Rady z roku 1997, která stanoví základní technické parametry (kontrola rozpočtové disciplíny, koordinace hospodářských politik, snižování nadměrných deficitů apod.). Členské státy se zavázaly, že ve střednědobém horizontu dosáhnou vyrovnaného nebo přebytkového rozpočtu a že Evropské komisi a Radě budou každoročně předkládat program stability. Státy s dočasnou výjimkou pro zavedení eura (tzv. derogace) a ty, které se neúčastní třetí fáze HMU, mají povinnost předkládat tzv. konvergenční program. Pakt stability a růstu umožňuje Radě potrestat ty členské země eurozóny, které otálejí se snižováním nadměrných deficitů (tzv. procedura excesivního rozpočtového deficitu. Zpočátku bude mít trest podobu bezúročného depozitu u institucí Společenství, ale pokud nadměrný deficit nebude odstraněn během dvou let, bude provinilému státu uložena peněžitá pokuta. V případě vysokých rozpočtových deficitů bude 13

11 obdobná procedura uplatněna i pro země s derogací, avšak bez hrozby finančních sankcí (formální procedura). Konvergence Pojem konvergence v sobě skrývá řadu podob a přístupů, jak ho interpretovat. Podle etymologie tohoto pojmu znamená sbližování, sbíhavost nebo vývoj vedoucí ke sblížení. Navíc tento pojem je využíván v řadě vědních oborech od přírodovědy, lékařství až po matematiku. Specifický význam má však tento termín v jazyce ekonomů, kde znamená zmenšující se (při opačném pohybu se mluví o divergenci) rozdíly v životní úrovni a zprostředkovaně i v ekonomické úrovni a hospodářské výkonnosti jednotlivých zemí a regionů. V tomto rámci lze potom rozlišovat pojem ekonomické konvergence jako kategorii teoretického výkladu nebo jako termín srovnávací analýzy. 4 Význam termínu v prvním pojetí úzce souvisí s problematikou studia dlouhodobého hospodářského růstu, zejména s výzkumem ekonomické teorie růstu, kdy cílem této teorie je zkoumat a objasnit faktory ovlivňující tempa ekonomického růstu a vysvětlit rozdíly v tempech a úrovních reálných důchodů na hlavu. Ekonomická konvergence v druhém pojetí je výsledkem bezprostředního srovnání vývoje dvou nebo několika konkrétních národních ekonomik v určitých časových bodech nebo intervalech. Namísto konvergence bez přívlastku, se kterou se setkáváme v teorii růstu, se v tomto kontextu hovoří např. o konvergenci nominální či reálné, o výrobní, technologické, cenové, kurzové, sigma-konvergenci či beta-konvergenci. Informačně bohatým je také vícedimenzionální pohled na konvergenci, kdy se sleduje ekonomická výkonnost národních ekonomik a její změny ve formě určitého vektoru kvantitativních znaků, které vedle průměrné výše HDP na obyvatele charakterizují i míru naplňování hlavních cílů hospodářské politiky. V tomto vektoru nemusí přitom jít jen o přímé faktory bezprostředně ovlivňující produkční výkonnost dané národní ekonomiky, ale i o další kvantitativní charakteristiky. Takovými charakteristikami jsou např. míra inflace a index srovnatelných cenových hladin národních ekonomik, demografická struktura populace a míra, resp. struktura, evidované nezaměstnanosti v zemi, rovnováha účtů platební bilance a vývoj 4 Nachtigal, V., Tomšík, V.: Konvergence zemí střední a východní Evropy k EU, Praha 2002, LINDE, ISBN

12 zahraničního zadlužení, výsledky hospodaření veřejných rozpočtů a podíl veřejných financí na rozdělovacích procesech, vývoje nominálního a reálného efektivního kurzu národní měny, úrovně úrokových měr a dalších kritérií. Tento vícedimenzionální pohled představuje plastičtější obraz vzájemných rozdílů při provádění mezinárodních komparací. Při integraci dané země do měnové unie jsou sledovány zejména reálná a nominální konvergence. Pojem reálná konvergence interpretují Frait a Komárek následovně: Reálnou konvergencí rozumíme sbližování ekonomické výkonnosti, která může být aproximována měřítky typu hrubý domácí produkt na hlavu v paritě kupní síly. 5 Šmídková dále doplňuje: makroekonomická kriteria konvergence jsou vnímána jako podmínka pro dlouhodobou udržitelnost rozšířené ekonomické unie. Kriteria reálné konvergence (HDP na obyvatele, míra nezaměstnanosti, postup strukturálních změn) zohledňují nebezpečí nadměrné migrace pracovní síly mezi nerovnoměrně rozvinutými regiony a náklady následujících sociální otřesů. 6 Reálná konvergence bude podle standardního chápání v přistupujících ekonomikách dosažena, až se hodnota HDP na obyvatele přiblíží průměrné hodnotě HDP na obyvatele v zemích EU. HDP na obyvatele je jedním z nejčastěji citovaných kritérií. Mezi další kritéria reálné konvergence patří například míra nezaměstnanosti nebo postup strukturálních změn. Tento indikátor je však obtížně měřitelný,.problémy s měřením však existují i u HDP na obyvatele 7. Nominální konvergenci Frait a Komárek definují takto: Nominální konvergencí pak můžeme v úzkém pojetí rozumět sbližování ekonomik i z hlediska cenových charakteristik, např. z hlediska hrubého domácího produktu na hlavu ve společné měně. 8 Šmídková říká: Kritéria nominální konvergence (míra inflace a úrokových sazeb, podíl veřejného dluhu na HDP, výše fiskálního deficitu a stabilita kurzu vzhledem k euru) zohledňují obtíže koordinace národohospodářských politik v prostředí asymetrického vývoj regionů v oblastech inflace, kurzu a finančních sektorů. 9 Podle dokumentu Evropské centrální banky Convergence Report (2000) bude nominální konvergence podle standardního výkladu dosaženo, až se inflace a úrokové sazby přiblíží průměrným hodnotám v zemích EU. I v oblasti nominální konvergence existuje více kritérií. Kromě zmíněných finančních indikátorů je zohledňován 5 Frait, J., Komárek, L.: Na cestě do EU: nominální a reálná konvergence v tranzitivních ekonomikách, Finance a úvěr č. 6, 2001, ISSN Šmídková, K.: Můžeme mít obojí?, Finance a úvěr č. 6, 2001, ISSN Barro a Sala-i-Martin (1995) uvádějí, že zmíněné kritérium je spíše formální, neboť nezaručuje konvergenci životní úrovně domácích obyvatel například pokud je významný podíl produkčních kapacit vlastněn investory, kteří převádějí zisky do zahraničí. 8 Frait, J., Komárek, L.: Na cestě do EU: nominální a reálná konvergence v tranzitivních ekonomikách, Finance a úvěr č. 6, 2001, ISSN Šmídková, K.: Můžeme mít obojí?, Finance a úvěr č. 6, 2001, ISSN

13 především podíl veřejného dluhu na HDP, výše fiskálního deficitu a stabilita kurzu vzhledem k euru. Jak dále uvádějí Frait a Komárek: V širším pojetí můžeme nominální konvergenci chápat jako sbližování různých makroekonomických veličin v absolutních hodnotách i tempech růstu. Za specifickou nominální konvergenci lze považovat i to, do jaké míry se vybrané makroekonomické veličiny přibližují hodnotám maastrichtských kritérií. V této souvislosti si však můžeme položit otázku, zda tato kriteria jsou vhodná pro posuzování rychlosti či stupně konvergence národních ekonomik k EU. Od počátku tato kritéria vyvolávala diskuse, zda nejsou příliš jednostranně orientována na ukazatele měnové a finanční, které odrážejí pouze nominální stránku konvergenčního procesu. Reálné konvergenční procesy, jako reálný růst HDP, průmyslové výroby nebo produktivity práce stojí mimo jejich pozornost. Mandel a Tomšík k tomu dodávají: Podle našeho názoru Maastrichtská kritéria mohou dobře sloužit jak ukazatele pro posouzení politické ochoty země krátkodobě se podřídit určitému režimu v oblasti fiskální a monetární politiky. Tato kritéria jsou zřejmě postačující v případě vyspělých tržních ekonomik, které neřeší problém reálného a cenového konvergenčního procesu. V případě snahy o posouzení schopnosti méně vyspělé země konvergovat ke skupině více vyspělých zemí mají však podle našeho názoru vypovídací schopnost pouze omezenou.. 10 Na téma definice pojmu konvergence uvádí Zahradník : Pravděpodobně neexistuje všeobecně akceptovaná definice pojmu konvergence mimo oné legislativní. Ekonomická interpretace konvergence pak může být vykládána jako proces dosahování makroekonomických výsledků, které jsou: a) podobné či přibližně stejné ve všech oblastech (zemích, regionech) podléhajících konvergenčnímu procesu, b) uspokojivé z pohledu základních ekonomických standardních kritérií, c) udržitelné pro určitý čas. 11 Tabulka 1.1 Kritéria nominální a reálné konvergence reálná HDP na obyvatele v PPP míra nezaměstnanosti postup strukturálních změn růst průmyslové výroby růst produktivity práce Zdroj: vlastní zpracování. Kritérium konvergence nominální HDP na obyvatele ve společné měně míra inflace veřejný dluh jako podíl HDP vývoj úrokových sazeb deficit st. rozpočtu jako podíl HDP stabilita měnového kurzu 10 Mandel, M., Tomšík, V.: Konvergence transformujících se ekonomik k EU z hlediska vnitřní a vnější rovnováhy, Finance a úvěr č. 6, 2001, ISSN Zahradník, P.: Význam maastrichtských kriterií, Finance a úvěr, č. 1, 1999, ISSN

14 1.2 Teorie růstu a cyklu Vztah nominální a reálné konvergence Empiricky je jednoznačně dokázáno, že se zvyšující se ekonomickou úrovní danou HDP na obyvatele dochází také ke zvyšování srovnatelné cenové hladiny reprezentované ukazatelem CPL (Comparative price level). Ceny v domácí ekonomice konvergují k vyšším zahraničním cenám po přepočtu přes nominální měnový kurz. K tomu dochází buďto vyšší domácí inflací při fixním měnovém kurzu, nebo apreciací nominálního měnového kurzu při srovnatelné inflaci v domácí a zahraniční ekonomice. K cenové konvergenci samozřejmě může docházet i kombinací obou těchto kanálů v případě nezafixovanosti měnového kurzu. Vezmeme-li v úvahu českou ekonomiku, která je typicky malou a otevřenou ekonomikou, lze konstatovat, že ceny obchodovatelného zboží jsou determinovány úrovní cen na světových trzích a díky arbitrážím na trhu se výrazně neodchylují. Dalším faktorem ovlivňujícím ceny obchodovatelného zboží je pohyb měnovému kurzu. Odchylky ve srovnatelné cenové hladině jsou pak dány nižšími cenami neobchodovatelného zboží. Cenová konvergence pak není výrazem plošného růstu cen v domácí ekonomice, ale je spojena se změnami relativních cen, kdy dochází k růstu cen neobchodovatelného zboží v relaci k cenám zboží obchodovatelného. Teoretickým základem procesu souběžné konvergence cenových hladin a změn relativních cen je jeden z nabídkových determinantů reálného měnového kurzu, efekt, na který v roce 1964 upozornili B. Balassa a P. A. Samuelson a v literatuře je znám jako Balassův- Samuelsonův teorém. 12 Při formálním odvození daného modelu se standardně vychází z následujících předpokladů: 13 - nepružnost cen a nominálních mezd směrem dolů, - vyrovnávání mezd mezi jednotlivými sektory ekonomiky, - dosahování vnější rovnováhy definované vyrovnaným běžným účtem platební bilance, - stejný typ technologií domácích i zahraničních producentů, 12 Na tento efekt upozornili v době před rozpadem bretton-woodského měnového systému, tedy v době, kdy se užívaly fixní měnové kurzy. Mechanismus však působí uspokojivě i v prostředí plovoucích kurzů. 13 Čihák, M. Holub, T.: Cenová konvergence k Evropské unii pár nezodpovězených otázek. Finance a úvěr, 51, 2001, č. 6, str , ISSN

15 - platnost zákona jedné ceny u obchodovatelných komodit (světová cena obchodovatelných komodit nanormována na hodnotu 1), - dokonalá mobilita pracovních sil uvnitř jednotlivých ekonomik a nulová mobilita pracovních sil mezi těmito ekonomikami. Box 1.1 Odvození Balassova-Samuelsonova teorému Produkční technologie je popsána následujícími rovnicemi, kde index T značí obchodovatelné zboží, index N neobchodovatelné zboží, Y značí produkci, A technologický parametr a L zaměstnanost. (1) Y T = A T L T (2) Y N = A N L N Z rovnice (1) plyne, že mzda v domácí ekonomice vyjádřená v cenách obchodovatelných komodit musí splňovat w = A T. Vzhledem k dokonalé mobilitě pracovní síly uvnitř ekonomik musí být tato mzda dosahována zároveň i v sektoru komodit neobchodovatelných. Pro cenu neobchodovatelných komodit musí platit vztah: (3) p N = w/a N = A T /A N Protože cenový index lze zapsat ve formě geometrického průměru P = (p T ) γ (p N ) 1-γ = (A T /A N ) 1-γ, relativní cenová hladina ve vztahu k zahraničí se pak rovná: (4) P/P* = [(A T /A N )/(A* T /A* N )] 1-γ Pokud produktivita v sektoru neobchodovatelných statků je ve všech ekonomikách stejná, závisí relativní cenová hladina pouze na poměru produktivit v sektoru obchodovatelných statků doma a v zahraničí, přičemž elasticita se rovná (1-γ), tj. podílu neobchodovatelných statků na spotřebním koši. Vztah pro nominální HDP na zaměstnance lze spočítat jako: (5) HDP nom = γa T + (1-γ)p N A N = A T, což ukazuje, že nominální HDP vyjádřený v mezinárodních cenách obchodovatelných statků přesně odráží produktivity ve výrobě obchodovatelných statků. Rovnici (4) pak lze přepsat na: (6) P/P* = (HDP nom /HDP* nom ) 1-γ (A* N /A N ) 1-γ, tj. relativní cenová hladina přímo závisí na poměru nominálního HDP doma a v zahraničí. Elasticita přitom činí (1-γ). Pokud vyjdeme z definice ukazatele HDP PPP : (7) HDP PPP = HDP nom (P*/P), můžeme rovnici (6) přepsat na: (8) P/P* = (HDP PPP /HDP* PPP ) (1-γ)/γ (A* N /A N ) (1-γ)/γ, což znamená elasticitu relativní cenové hladiny vůči relativnímu HDP v PPP ve výši (1-γ)/γ. Zdroj: Čihák, M. - Holub, T.: Cenová konvergence k EU pár nezodpovězených otázek. Finance a úvěr č. 6, 2001, str , ISSN V B-S efektu se jedná o dynamické vysvětlení empiricky pozorovaného vztahu mezi ekonomickou úrovní země měřenou výší HDP na hlavu či na ekonomicky aktivní osobu a výší komparativní cenové hladiny. Čím vyšší je ekonomická úroveň, tím je zpravidla vyšší i 18

16 komparativní cenová hladina, přičemž ceny tzv. mezinárodně obchodovatelného zboží se celosvětově vyrovnávají, zatímco ceny tzv. neobchodovatelného zboží jsou relativně nižší v méně vyspělých zemích. Balassův - Samuelsonův efekt vysvětluje především růst komparativní cenové hladiny provázející obvykle relativně rychlý růst ekonomické úrovně země. Pokud v dané zemi v sektoru produkujícím mezinárodně obchodovatelného zboží (zejména ve zpracovatelském průmyslu) dochází k vyššímu růstu produktivity práce než v sektoru mezinárodně neobchodovatelného zboží (většina sektoru služeb), je rostoucí produktivita práce v tomto sektoru obvykle doprovázena i růstem mezd. Relativně rychlejší růst produktivity práce v sektoru obchodovatelných statků vede zpočátku i k relativně vyššímu růstu mezd v tomto sektoru. U Balassova - Samuelsonova efektu je klíčový předpoklad, že mzdy mají tendenci růst stejnou měrou ve všech sektorech ekonomiky, což je dáno vlivem možnosti přesunu nabídky práce do sektorů s vyššími mzdami. Sektor mezinárodně neobchodovatelného zboží tak při stejném růstu mezd, ale nižším růstu produktivity práce, musí pro pokrytí svých nákladů a udržení požadované rentability zvyšovat ceny rychleji než sektor mezinárodně obchodovatelného zboží. Dochází tak k nabídkovému tlaku na růst inflace, kdy reálný růst produktivity práce v sektoru obchodovatelného zboží je doprovázen vyšším růstem cen neobchodovatelného zboží. Pro malou a otevřenou ekonomiku jsou ceny obchodovatelného zboží určeny exogenně cenami na světovém trhu a pohyby nominálního měnového kurzu. V případě, že nominální měnový kurz je fixní a růst produktivity práce obchodovatelného zboží je vyšší než v zahraničí, pak je proporcionálně vyšší i domácí růst cen neobchodovatelného zboží. V případě volně plovoucího měnového kurzu se vyšší růst produktivity práce v sektoru obchodovatelného zboží buď přelije do nominálního zhodnocení domácí měny anebo do vyšší míry inflace. Plné přelití růstu produktivity v sektoru obchodovatelného zboží do zhodnocení nominálního kurzu by znamenalo tlak na pokles nominálních cen produkce tohoto sektoru v domácí měně z důvodu poklesu cen konkurenčních dovozů. V souvislosti s konvergenčním procesem kandidátských zemí k vyspělým ekonomikám vyvstává otázka, do jaké míry jsou teoretická východiska B-S modelu v souladu s empirickými údaji. V této souvislosti si někteří ekonomové pokládají otázku, zda jsou mezinárodní srovnávání cenových hladin z kvantitativního a kvalitativního hlediska v souladu s B-S modelem, jaká kvantitativní vazba by měla být z teoretického hlediska mezi reálným HDP a cenovou hladinou, zda v praxi funguje teoretické rozlišení na obchodovatelné a 19

17 neobchodovatelné statky? B-S model předpovídá konvergujícím zemím zhodnocování reálného kurzu, otázkou však je, do jaké míry lze toto pozorované reálné posilování vysvětlit tímto modelem. Např. Cincibuch a Vávra (2000) zastávají názor, že pouze rozdíl mezi reálným kurzem podle CPI a reálným kurzem podle PPI je ospravedlnitelný strukturálním argumentem, tj. nějakou formou B-S modelu. V tomto kontextu index PPI odráží vývoj cen obchodovatelných statků. Kubíček (2002) k této problematice dodává: Empirická relevance B-S efektu při vysvětlení vývoje reálného kurzu se zdá být omezená. Empirické prověření B-S efektu tak spočívá nikoliv v tom, že se poukáže na reálné zhodnocování měn v konvergujících zemích, ale spíše v tom, že se přímo srovná růst produktivit v oblasti tradeables mezi zeměmi a učiní se přibližný odhad, kolik tato diference v tempech produktivit přispívá k posilování. 14 Jak dále uvádí, růst produktivity v oblasti tradeables lze aproximovat růstem produktivity práce v průmyslu. Čihák a Holub (2001) uvádějí: Empiricky zjištěná závislost je konzistentní s B-S modelem nejen z kvalitativního, ale i kvantitativního pohledu. Na agregátní úrovni tedy funguje B-S model uspokojivě. Pokud však zkoumáme výsledky mezinárodního srovnání na úrovni jemnějšího členění spotřeby, zjistíme, že v praxi je rozlišení mezi obchodovatelnými a neobchodovatelnými statky, jak to předpokládá B-S model, obtížné. 15 Teorie optimálních měnových oblastí Tato teorie je vybudována na základech teorií růstu a cyklu, které zkoumají integrující se ekonomiky. V rámci dané teorie je pak kladena otázka, kdy jsou minimalizovány náklady a maximalizovány přínosy jednotné měny. Vychází se z toho, že náklady spojené se zavedením společné měny v čase klesají, zatímco výnosy naopak v čase rostou. Vstup do měnové unie je tak spjat s cyklickými náklady a růstovými výhodami. Teorie optimálních měnových oblastí je rozvíjena od počátku 60. let 20. století v rámci diskuse o vhodnosti různých režimů měnových kurzů, a to od fixních až po plovoucí nominální měnové kurzy. Účast země v měnové unii totiž představuje neodvolatelně fixní nominální kurz domácí měny a má tak shodné dopady jako naprostá fixace měnového kurzu. Diskuse týkající se vhodnosti jednotlivých režimů měnových kurzů je zaměřena zejména na to, do jaké míry jsou schopny dané režimy znovu nastolit rovnováhu při působení vnitřního nebo vnějšího podnětu nerovnovážného stavu, tj. asymetrického šoku. Plovoucí měnový kurz totiž disponuje schopností relativně rychle vyrovnat vnější nerovnováhu, zatímco fixní 14 Kadeřábková, A., Spěváček, V., Žák, M.: Růst, stabilita a konkurenceschopnost, LINDE 2002, ISBN Čihák, M. - Holub, T.: Cenová konvergence k EU pár nezodpovězených otázek. Finance a úvěr č. 6, 2001, str , ISSN

18 měnový kurz tomu brání. Tento závěr lze ukázat na následujícím příkladě. Budeme-li uvažovat dvě země A a B postižené asymetrickým šokem, který způsobí, že poptávka po produkci země A se přesune na produkci země B. To je dáno faktem, že produkty nejsou substituty (např. dopravní prostředky a spotřební elektronika). Asymetrický šok je dán změněnou preferencí spotřebitelů. Pokud měnový kurz obou zemí bude fixní, bude výsledkem působení šoku růst inflace v zemi B, která je stimulována zvýšenou poptávkou po spotřební elektronice a nezaměstnanost v zemi A, protože dojde k propadu produkce dopravních prostředků. Pokud by země A měla plovoucí měnový kurz, mohlo by dojít k rychlému vyrovnání depreciací měny. Ačkoli výše uvedený příklad může navozovat dojem, že plovoucí měnový kurz je řešením v krátkém období, v delším období ovšem zpomaluje reálné tržní přizpůsobení změněné struktuře poptávky. Lze si asi jen těžko představit, že by se za jinak nezměněných podmínek kurzovým přizpůsobením permanentně zlevňovaly dopravní prostředky vzhledem ke spotřební elektronice. V tomto smyslu je naopak efektivní, aby došlo k přesunu části výrobních faktorů z odvětví produkujícího dopravní prostředky do odvětví produkujícího spotřební elektroniku. Nadto obvykle není splněno ani to, že by produkčně homogenní oblast v poměrně malých ekonomikách byla totožná s oblastí měnovou. Jak uvádí v pracovním textu Strategie české hospodářské politiky k současnému procesu rozšíření Evropské měnové unie kdy nahradit českou měnu eurem Srholec, Tomšík a Šaroch (2003), je třeba brát v úvahách o volbě režimu měnového kurzu následující skutečnosti: volně pohyblivý měnový kurz je vhodný v případech, kdy jde o země neintegrované, poměrně málo otevřené, s málo významným vzájemným obchodem, kde volatilita měnového kurzu je pro podnikovou sféru akceptovatelná bez znatelného růstu nákladů, volně plovoucí měna tím, že navozuje atmosféru očekávání apreciací a depreciací, zvyšuje pravděpodobnost vzniku spekulativních útoků proti jednotlivým měnám, což destabilizuje celý systém, i při malém objemu zahraničního obchodu je volatilita měnového kurzu jeho další brzdou, neboť znemožňuje dlouhodobé plánování ekonomických subjektů ve vztahu k zahraniční a zvyšuje jejich náklady o náklady na zajištění devizových pozic proti pohybu kurzu, fluktuace kurzu ve většině zemí OECD empiricky nekorespondují se strukturálními změnami. 21

19 Podle výše uvedeného lze pak konstatovat, že plovoucí kurz je spíše vhodný pro země s odlišnými ekonomickými strukturami, méně otevřené, s relativně nízkým objemem vzájemného obchodu. Fixní kurz by oproti tomu měl podporovat konkurenceschopnost a stabilizovat mezinárodní makroekonomické prostředí. Měl by tedy být vhodnější pro země, které se vyznačují homogennějšími strukturami svých ekonomik, rozvinutým vzájemným obchodem a vysokou integrací prostřednictvím zahraničních investic. 16 Oproti jiným, kteří se snažili najít nejvhodnější kurzový režim pro jednotlivé země, se pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii R. A. Mundell v roce 1961 v článku A Theory of Optimal Currency Areas pokusil formulovat otázku poněkud odlišně. A totiž jaké charakteristiky země musí mít, aby pro ně fixní kurzy nepřinášely vedle výše zmíněných výhod také podstatné nevýhody. V článku R. A. Mundella se lze dočíst: Z existence více než jedné měnové oblasti na světě vyplývají (podle definice) různé měnové kurzy. V případě mezinárodního obchodu, kdy se poptávka po produktech země B přesunuje na produkty země A, by depreciace v zemi B nebo apreciace v zemi A vyrovnala vnější nerovnováhu, také zbavila zemi B nezaměstnanosti a omezila inflaci v zemi A. Toto je nejpříznivější případ plovoucích kurzů založených na národních měnách. 17 Na jiném místě zase dodává: Pokusil jsem se ukázat, že jeho uvolnění (uvolnění ricardiánského předpokladu teorie mezinárodního ochodu, pozn. aut.) má důležité důsledky také pro měnovou teorii obchodu a především pro teorii plovoucího měnového kurzu. Argument pro plovoucí měnový kurz založený na národních měnách je platný jenom tak, jak je platný ricardiánský předpoklad o mobilitě výrobních faktorů. Jestliže je mobilita výrobních faktorů vysoká uvnitř ekonomiky a nízká mezinárodně, systém plovoucího měnového kurzu založeného na národních měnách by mohl fungovat dostatečně účinně. Ale pokud regiony přetnou národní hranice nebo pokud jsou země víceregionální, pak argument pro plovoucí měnový kurz je platný jenom pokud jsou měny uspořádány na regionálním základě. Pokud by mohl být svět rozdělen do regionů, uvnitř každého jsou výrobní faktory mobilní a mezi nimiž nemobilní, pak každý z těchto regionů by měl mít samostatnou měnu, která kolísá vzhledem k ostatním měnám. 18 R. Mundell je tedy zastáncem plovoucích měnových kurzů a podle něj účast v měnové unii může znamenat pro danou zemi nevýhodu v podobě vzdání se měnového kurzu jako 16 Šaroch, S. Tomšík, V. Srholec, M.: Strategie české hospodářské politiky k současnému procesu rozšíření Evropské měnové unie kdy nahradit českou měnu eurem, Working Paper IEEP č. 5, Mundell, R. A.: A Theory of Optimum Currency Areas, The American Economic Review, Vol. 51, No. 4., 1961, str Tentýž článek, str

20 vyrovnávajícího nástroje, který je schopen eliminovat poptávkový šok na výrobu a cenovou hladinu prostřednictvím depreciace, případně apreciace měnového kurzu. Na Mundellovu teorii navázal R. I. McKinnon v roce 1963 článkem Optimum Currency Areas, kde závěry R. Mundella částečně zpochybňuje. Zaměřuje se zejména na vliv otevřenosti ekonomik, vztah vnitřní a vnější rovnováhy a zdůraznění potřeby vnitřní cenové stability. Podle něj jsou účinky depreciace měnového kurzu pouze krátkodobé, klesají s otevřeností ekonomiky a eliminace měnového kurzu jako nástroje hospodářské politiky nepředstavuje ve velmi otevřené ekonomice žádnou nevýhodu. Teorie optimálních měnových oblastí přináší čtyři skupiny charakteristik: podle první skupiny je za optimální považována taková měnová oblast, v které mají členské země homogenní produkční strukturu, vysokou diversifikaci zahraničního obchodu, dále mají obdobnou míru inflace, stabilní nominální kurz, obdobnou výši úrokových sazeb a jsou sladěné z hlediska hospodářského cyklu. Výše uvedené charakteristiky vylučují vznik asymetrického šoku a tudíž i potenciální problémy adaptace při absenci autonomní měnové a kurzové politiky, druhá skupina charakteristik umožňuje přizpůsobení implicitního reálného kurzu, mezi které patří pružnost mezd a cen, třetí skupina charakteristik představuje absorbci asymetrických šoků prostřednictvím vysoké mobility výrobních faktorů, čtvrtá skupina charakteristik se vztahuje k politickým faktorům. Výše uvedené charakteristiky totiž nesplňuje v podstatě žádná země s národní měnou a přesto tyto země z jednotné měny těží pozitivní přínosy. Jestliže nejsou případné asymetrické šoky absorbovány výše zmíněnými mechanismy, nastupuje možnost fiskálních transferů v podobě vestavěných stabilizátorů nebo diskrečních opatření. Teorie optimálních měnových oblastí identifikuje rizika, se kterými se daná země musí vypořádat, jestliže vstoupí do měnové unie. Často je také schopna předložit návod, jak minimalizovat negativní a maximalizovat pozitivní dopady účasti v měnové unii. Při vstupu do měnové unie je třeba disponovat: vysoce efektivním a pružným trhem práce a to včetně pracovních míst ve veřejném sektoru, rozvinutým finančním systémem umožňujícím diverzifikaci alokace domácích úspor směrem do jiných členských zemí měnové zóny, 23

21 konsolidovaným systémem veřejných financí schopným převzít na národní úrovni po centrální bance roli stabilizátora agregátní poptávky, efektivním stimulováním tvorby domácích úspor a vytvářením efektivních podmínek pro investice v domácí zemi. Box 1.2 Výnosy a náklady vstupu do měnové unie S pomocí teorie optimálních měnových oblastí lze určit výnosy a náklady, které ponese země začleněná do jednotné měnové oblasti. Jedná se o tyto výnosy: pokles transakčních a administrativních nákladů spojených s existencí více měn, snížení nákladů spojených s řízením měnových (kurzových) a úrokových rizik více měn, zjednodušení kalkulací očekávaných výnosů, nákladů a cen v mezinárodním srovnání, zvýšení stability měnového kurzu společné měny oproti stabilitě měnových kurzů jednotlivých národním měnám v důsledku zvýšení velikosti devizového obratu, větší síla centrální banky měnové unie ve srovnání s národními centrálními bankami při kontrole vnitřní a vnější stability měny; expanze zahraničního obchodu a zvýšení mobility kapitálu mezi členy měnové unie v důsledku snížení transakčních a rizikových nákladů, možnost využívání společné měny ve funkci mezinárodní obchodní a rezervní měny (možnost financování deficitů běžného účtu měnové unie prostřednictvím vlastní měny). Náklady země vstupující do měnové unie: ztráta autonomní měnové politiky, ztráta kurzové politiky (absence kurzového vyrovnávacího procesu platební bilance), snížení autonomie fiskální politiky z důvodu nutnosti přizpůsobení pravidlům měnové unie, náklady v případě kolapsu celého projektů měnové unie. Zdroj: Šaroch, S. Tomšík, V. Srholec, M.: Strategie české hospodářské politiky k současnému procesu rozšíření Evropské měnové unie kdy nahradit českou měnu eurem, Working Paper IEEP č. 5,

22 2 Institucionální rámec přistoupení ČR k eurozóně 2.1 Etapy integrace a podmínky vstupu Proces integrace ČR do EU v hospodářské a měnové oblasti můžeme rozdělit v podstatě na čtyři základní etapy. Předvstupní etapou ČR prošla úspěšně splnila podmínky Evropské dohody a kodaňská kritéria 19. Na tomto základě se k 1. květnu 2004 stala členským státem EU Již rozhodnutím o vstupu do EU ČR převzala část závazků nutných pro následný vstup do EMU. V této fázi jde především o zajištění slučitelnosti budoucích členských států s právem EU. Z hlediska měnové politiky to znamená především adaptabilitu statutu centrální banky (zejména s článkem 108 a 109 Smlouvy o založení) a se Statutem Evropského systému centrálních bank, dále o zákaz (byť dočasné a krátkodobé) monetizace veřejného dluhu. V současně době je měnově-politické instrumentárium ČNB již plně kompatibilní s nástroji Evropské centrální banky. Harmonizována je i měnová statistika a statistika platební bilance. První a současná etapa členství ČR v EU je dovršením předvstupní fáze integrace do evropských struktur a zahájením plnění konvergenčních kritérií. 20 Před ČR tak stojí ještě další dvě etapy, a to etapa druhá zapojení do kurzového mechanizmu ERM II Evropského měnového systému a etapa třetí vstup do oblasti jednotné měny euro. Vstup ČR do EU automaticky neznamená zavedení eura v ČR. ČR se však zavázala, že v budoucnu jednotnou měnu zavede po vytvoření potřebných podmínek. Proto, obdobně jako všechny nově přistoupivší země, obdržela dočasnou výjimku na zavedení eura. Podmínky pro vstup do eurozóny se nemění a odpovídají těm požadavkům, které musely splnit současné země, které mají euro jako národní měnu. Země vstupující do měnové unie musí splňovat následující podmínky. být členským státem EU a disponovat slučitelností právních předpisů včetně statutů CB (zejména nezávislost CB), dosažení vysokého stupně hospodářské konvergence, jehož měřítkem je plnění maastrichtských konvergenčních kritérií (jde tedy o nominální konvergenci), 19 Jedná se o ekonomická kritéria stanovená v Kodani v roce Prvním kritériem je existence fungujícího tržního hospodářství, přičemž se jedná o splnění těchto podmínek: je vyžadována plná liberalizace cen a obchodních toků; důraz je kladen na existenci rozvinutého finančního sektoru bez jakýchkoliv překážek vstupu na trh; z hlediska právního rámce je kladen důraz na existenci vynutitelného právního systému, včetně vlastnických práv; je vyžadována makroekonomická stabilita, včetně odpovídající stability cen, trvale udržitelných veřejných financí a finančních účtů se zahraničím; musí existovat široká shoda v názorech na zásady hospodářské politiky; finanční sektor musí být dostatečně rozvinutý a schopen ssměrovat úspory do produktivních investic. Druhým kritériem je potom schopnost ekonomiky vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř EU. 20 Po vstupu ČR do EU byl Předvstupní hospodářský program nahrazen Konvergenčním programem, jehož hlavním cílem je příprava na vstup do eurozóny na základě splnění maastrichtských kritérií konvergence. Současně bude v této fázi integrace povinnost stabilizovat úroveň veřejných rozpočtů a přiblížit jejich úroveň co možná nejrychleji na hodnoty požadované Smlouvou o založení ES a Paktem stability a růstu. 25

23 přihlíží se též k výsledkům integrace trhů, situaci a vývoji běžného účtu, vývoji nákladů na jednotku pracovní síly a jiných cenových indexů. Vstup země do eurozóny je primárně podmíněn zněním Smlouvy o založení ES, jmenovitě článku 122. Jeho relevantní ustanovení praví, že rozhodnutí o tom, zda dojde ke stažení výjimky na zavedení jednotné měny, je přijato Radou EU ve složení ministrů financí (ECOFIN), a to po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání zasedáním Rady na úrovni hlav států a vlád. Rozhodnutí Rady EU ve složení ECOFIN vychází z doporučení Evropské komise a je založeno na výsledcích Konvergenčních zpráv, které nezávisle na sobě vypracovává Evropská komise (EK) a Evropská centrální banka (ECB). Konvergenční zprávy hodnotí jednak stupeň ekonomické konvergence (plnění maastrichtských kritérií) a dále míru slučitelnosti národní legislativy s legislativou EU pro oblast vstupu do eurozóny. Rozhodnutí musí být přijato kvalifikovanou většinou. Hodnocení připravenosti členských zemí s výjimkou na zavedení eura probíhá pravidelně jednou za dva roky, dle ustanovení Smlouvy však může probíhat kdykoliv v mezidobí, a to na základě žádosti země, která chce vstoupit do eurozóny. Z formálního hlediska není současným zněním Smlouvy určen přesný časový interval, ve kterém by měla Rada ECOFIN rozhodnout o stažení výjimky. Podepsaný text Smlouvy o ústavě pro Evropu tuto dobu rovněž nespecifikuje, zavádí však ke stávající konzultaci s Evropským parlamentem a rozpravě v Evropské radě, nový prvek v rozhodovacím procesu, na jehož základě by mělo být konečné rozhodnutí Rady ECOFIN založeno na doporučení kvalifikované většiny zemí eurozóny a mělo by být vyjádřeno do 6 měsíců od doby, kdy je Radě ECOFIN doručen návrh Evropské komise. Po rozhodnutí o stažení výjimky na zavedení eura Rada ECOFIN rovněž rozhodne o přesném datu stupu země do eurozóny (tj. době, kdy stažení výjimky vstoupí efektivně v platnost), a poté určí budoucí kurz národní měny vůči euru (přepočítací koeficient). Z hlediska působnosti ČNB je z technického hlediska doba rozhodnutí o stažení výjimky na zavedení eura důležitá z řady důvodů, neboť v intervalu mezi rozhodnutím o stažení výjimky a jeho vstupem v platnost se musí země připravit na převzetí závazků platných do té doby jen pro členy eurozóny, z nichž celá řada vyplývá zejména ze Statutu ECB, takže se působnosti ČNB přímo týká. Otázkami zavedení eura se zabývají zejména dvě nařízení Rady EU, a to nařízení č z roku 1997 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura a dále č. 974 z roku 1998 o zavedení eura. 26