KOMUNIKACE VE VĚDĚ A VÝZKUMU. Dana Pokorná Kateřina Ivanová

Transkript

1 KOMUNIKACE VE VĚDĚ A VÝZKUMU Dana Pokorná Kateřina Ivanová Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Olomouc 2010

2 Projekt Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV (dále jen APSYS) OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/ je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Text neprošel jazykovou úpravou. Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Autoři: Recenzovali: PhDr. Dana POKORNÁ doc. PhDr. Kateřina IVANOVÁ, Ph.D. prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc. Mgr. Markéta VITOSLAVSKÁ Olomouc 2010 ISBN

3 Obsah Úvod Zásady obecné komunikace... 6 Cíl Proces komunikace Principy porozumění v osobní komunikaci... 9 Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Jazyk vědy a vědecká terminologie Cíl Jazyk vědy Vědecké pojmy a termíny Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Základy vědecké komunikace Cíl Vědecké a nevědecké poznávání Vědecké teorie Vědecké definice Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Komunikační aspekty řízení vědeckého procesu Cíl Struktura výzkumného procesu Zásady komunikace ve výzkumném procesu Výběr relevantních výsledků a vědecká diskuze Výzkumné zadání Shrnutí kapitoly Odborná komunikace s jednotlivci a v týmu Cíl Odborná komunikace s jednotlivci Formy odborné komunikace s jednotlivci Odborná komunikace v týmu Formy komunikace v týmu Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole... 46

4 6 Zásady písemné a verbální prezentace výsledků Cíl Pravidla zpracování odborného textu Veřejné vystoupení prezentace, přednáška Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Literatura Seznam obrázků... 61

5 Úvod Komunikace je pro nás jedna z nejpřirozenějších činností. Pouţíváme ji k vzájemnému dorozumívání v průběhu celého našeho ţivota. Komunikaci pouţíváme i jako nástroj naší profesionality, je tedy součástí práce odborníků ve vědě a výzkumu. Potřebujeme se dorozumívat na konkrétně vymezené odborné úrovni, potřebujeme dosahovat konkrétní výsledky a cíle při jednání s kolegy a partnery v odborných skupinách. Komunikace tak má pro řadu z nás podobu přirozenou, kterou pouţíváme ve svém soukromí a podobu profesionální neboli odbornou, kterou pouţíváme ve svém pracovním prostředí. Nás budou v tomto textu zajímat principy komunikace pouţívané v odborně zaměřeném prostředí vědy a výzkumu. Komunikace je v nejobecnějším pojetí přenos informací mezi subjekty. Spokojili-li bychom se s tímto pojetím, akceptovali bychom i všechny přenosy, které informaci zkreslí, změní nebo jinak znehodnotí. K tomu, aby komunikativní jednání ve vědě plnilo své poslání a nevyvolávalo nedorozumění, musí být srozumitelné, pravdivé, důvěryhodné, musí usilovat o věrné zobrazení objektu a to i s morální správností. Umění komunikace je dovednost a jako dovednost je lze rozvíjet. Ve způsobu komunikace kaţdého z nás se projevují vrozené vlohy, náš temperament. Z velké části se ale komunikačním dovednostem i učíme. Získáváte je zkušenostmi, kopírováním projevů vašich vzorů, účastníme se nácvikových akcí v komunikaci, někdo z nás si rád i přečte odbornou knihu. Naše schopnost komunikovat se tak postupně mění v průběhu ţivota. Teorií i praxí mluvené formy komunikace se zabývá rétorika. Rétorické dovednosti jsou pro pracovníky ve vědě a výzkumu velmi důleţitou součástí uvádění jejich poznatků do praxe. Umění objevovat, tvořit nové poznatky, přesně popisovat a definovat poznání je nezbytným základem pro rozvoj vědy. Umění prezentovat tyto poznatky v prostředí praxe, schopnost je zpřístupnit odborníkům v praxi, prodat nové poznatky, je neodmyslitelnou součástí přenášení poznatků vědy a výzkumu do praxe. Právě zde mají své místo rétorické dovednosti. V první kapitole vám přiblíţíme některé pravidla komunikace mezi lidmi, tedy zákonitosti interpersonální komunikace. Následující kapitoly 2, 3 a 4 věnujeme komunikaci v oblasti správné obsahové a formální formulace vědeckých informací, tedy verbální stránce komunikace. Právě v těchto kapitolách najdete zcela neopakovatelnou strukturu informací zpracovanou cíleně pro vaše potřeby. Také literatura uvedená u těchto kapitol je pouze základní, protoţe jsme vybírali ze všech dostupných zdrojů. Následující kapitoly 5 a 6 věnujeme způsobu prezentování těchto informací

6 1 Zásady obecné komunikace CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: popsat komunikaci v podobě procesu a chápat význam kaţdé fáze procesu chápat rozsáhlost šumů v komunikaci a jejich důsledky odlišovat jednotlivé formy komunikace a znát argumenty pro správnost volby forem znát hlavní pravidla vzájemného porozumění v komunikaci vysvětlit princip naslouchání znát význam empatie odlišovat druhy otázek a vhodnost jejich pouţití v komunikaci KLÍČOVÁ SLOVA Interpersonální komunikace, šumy v komunikaci, zpětná vazba, naslouchání, empatie, srozumitelnost sdělení, naslouchání, technika dotazování. 1.1 Proces komunikace V interpersonální komunikaci při předávání informací mezi lidmi neustále dochází k řadě nejasností, nepřesností, které se projevují v praxi různými nedorozuměními, zkresleními. Důvody těchto zkreslení lze znázornit následujícím obrázkem, který zjednodušeně ukazuje jednotlivé fáze komunikačního procesu

7 Komunikační proces Obrázek 1.1 Myšlenka Vysílatel Šum Šum Kódování Šum Šum Přenos Zpětná vazba Šum Šum Dekódování Šum Šum Příjemce myšlenka (informace určená ke sdělení), vysílatel (formuluje myšlenky do konkrétní podoby sdělení), kódování (zvolená slova, obraz, pohyby), přenos (osobně, písemně, promítaným obrazem), dekódování (způsob pochopení informace příjemcem, příjemce (jeho názor, postoj k informaci), zpětná vazba (pozorovatelné reakce, dotazy). V komunikaci se běţně stává, ţe pochopení informace na straně příjemce má odchylky od původní myšlenky, kterou jste jako vysílatel předávali. Důvodem jsou šumy v komunikaci, které vznikají na všech úrovních popsaného komunikačního modelu (pro názornost si lze představit, ţe celý popsaný komunikační proces se odehrává na pozadí neustálého šumu): samotná myšlenka nemusí být zcela jasná jiţ svému původci vysilateli, například nemáte zcela jasno v teorii, kterou chcete sdělovat, nenastudovali jste k řešenému problému dostatek literatury, myšlenka můţe být i nelogická, neúplná, např. nemáte zcela - 7 -

8 promyšlené své názory na nějaký problém, vysílatel můţe při kódování opomenout nebo podcenit některé části sdělované informace, můţe pouţívat jazyk osobitým způsobem, můţe pouţít nejasné a nejednoznačné vyjadřování, např. hovoříte k laikům ve vašem oboru a pouţíváte odborný slovník, vysílaná informace můţe být poslaná způsobem neadekvátním v dané situaci (špatná viditelnost obrazu, špatná srozumitelnost tiché mluvy v hlučném prostředí, pouţití elektronické pošty vůči příjemci, který poštu sleduje jen příleţitostně apod.), příjemce informace zkresluje svými limity ve vnímání informací, ve způsobu chápání informací, díky svým postojům k vysilateli nebo obsahu informace. Jsou to jiţ popsané situace, kdy nám laik v oboru nemusí rozumět. Většinou jeden přenos je zatíţen více šumy. Z těchto důvodů dochází v komunikaci k nepřesnostem, nejasnostem, ke konfliktním situacím, k situacím, které sniţují nebo komplikují lidské výkony obsahující přenos informací. Ve vědě můţe docházet k nepochopení teorií, názorovým neshodám, problémům v řešitelských týmech projektů, prodlevám v předávání informací mezi odborníky nebo výzkumnými týmy. K eliminaci šumů v komunikaci slouţí zpětná vazba. Je to jakýkoliv signál, který vám podává příjemce informace o tom, jak chápe vámi sdělovanou informaci. Umění podávat a poskytovat zpětnou vazbu v rámci probíhající komunikace je významnou součástí kvalitní komunikace. Nejkvalitnější zpětnou vazbou je zpětná vazba na úrovni výkonu příjemce, protoţe zde poznáte podle toho, co a jak podle vaší informace provede, jak informaci pochopi. Bohuţel, ne vţdy si můţete dovolit čekat aţ na tuto podobu zpětné vazby. Ve většině situací potřebujete správnost pochopení ověřit a ošetřit dříve. Zpětná vazba, kterou nejčastěji pouţíváte, je na úrovni kódu, tedy jiţ při předávání informace si ověřujete pochopení informace např. kladením otázek. Eliminace šumů v komunikaci a zpětná vazba jsou klíčovými momenty úspěšnosti komunikace, tedy i mnohých výkonů ve vědě a výzkumu zaloţených na sdílení informací. Příkladem jsou nároky kladené na komunikace ve vědeckovýzkumných týmech. Z těchto důvodů se pracovník ve vědě a výzkumu potřebuje zabývat problémy kvality komunikace a učit se komunikační dovednosti. Příkladem pouţívání zpětné vazby ve vědě je zavedený systém recenzí a oponentních posudků odborných publikací a výstupů, veřejných diskusí a oponentur. Příklad Správnou volbou způsobu přenosu informací rozhodujete o tom, zda a jak kvalitně dojde k samotnému předání informace. Vyjdete-li z moţností, které ve vědě a výzkumu máte, můţete vyuţívat osobní kontakt, písemná sdělení, elektronické sítě, telefonický kontakt, vizuální pomůcky. Volba vhodného přenosu přitom vychází z náročnosti obsahu sdělení, poţadované rychlosti sdělení, technických moţností a podmínek pro sdělení: osobní kontakt vám umoţní vyjednáváni, dotváření informací, přímou - 8 -

9 interakci, rychlé reakce, a to bez nároků na technické vybavení, telefonický kontakt nejlépe vyuţijete při upřesňování informací, sdělování dohodnutých faktů, při potřebě překonat velké vzdálenosti, ovšem s nároky na technické vybavení (zvláštní formou jsou telekonferenční jednání, která jsou spojením osobního a telefonického kontaktu), písemná sdělení vám umoţní potvrzení, doplnění informací a faktů, rychlé reakce, přenos je závislý na základním nenáročném technickém vybavení, elektronické sítě vám umoţní poskytnutí sloţitých a rozsáhlých informací na různých nosičích, umoţňuje časové odloţení reakce, dokonce ani nezaručuje reakci, na technické vybavení je náročné, vizuální pomůcky doplňují kterékoliv jiné formy přenosu a zvyšují pochopení přenášených informací. Komunikace můţe probíhat mezi různými subjekty. V tomto textu, jsou zdůrazněné jako důleţité varianty komunikace ve vědě a výzkumu přenosy probíhající mezi dvěma jednotlivci, přenosy probíhající mezi jednotlivcem a skupinou, přenosy informací i mezi více skupinami. Ve vědě je však velmi často pouţívaný přenos informací jednotlivců i týmů na mezinárodní úrovni, coţ nutí týmy řešit komunikační problémy na úrovni překlenování velkých vzdáleností, akceptování jazykových a kulturních odlišností, vyhledávání optimálního komunikačního prostředí pro všechny zainteresované strany. Současná úroveň komunikačních a informačních technologií umí řešit řadu těchto problémů, nevyřeší však všechny. Vţdy jsou to konkrétní lidé, kteří komunikaci nastavují. 1.2 Principy porozumění v osobní komunikaci McLaganová a Krembs uvádějí jako základní principy vzájemného porozumění v komunikaci (v tzv. principech komunikace na úrovni) přímost, respekt, společnou odpovědnost a cílovost (McLaganová, Krembs, 1998). Následující obrázek výstiţně znázorňuje podstatu jejich přístupu: - 9 -

10 Základní princip komunikace na úrovni 1 Obrázek 1.2 Přítomnost Čestné a otevřené konstatování toho, co víme, co si myslíme, co pociťujeme nebo potřebujeme Respekt Identifikace toho, čeho chceme dosáhnout, a potřebné přizpůsobení aktivit a sdělení Základní principy komunikace na úrovni Respektování důstojnosti, myšlenek, pocitů a názorů druhých Cílovost Zajištění dialogu směřujícího k dosaţení pozitivních, vzájemně uspokojivých cílů Společenská odpovědnost Chcete-li skutečně porozumět sdělovaným informacím, musíte při příjmu informací zaujmout aktivní roli. V roli příjemce informací máte k dispozici hned několik dovedností, které se potřebujete naučit ovládat: je to naslouchání, empatie, dotazování, konkrétnost ve formulování sdělovaných informací. Naslouchání je odlišná činnost od prostého poslouchání. Poslech je činnost, kdy sluchově přijímáte vysílané informace. Při naslouchání přidáváte k této činnosti i pozorování celé situace v průběhu komunikace, vyhodnocování všech neverbálních i paralingvistických signálů a poskytování zpětné informace o myšlenkových postupech, které v příjemci informace vyvolává. Naslouchání je tedy souhra činnosti sluchu, zraku, myšlení i verbálních či neverbálních projevů. Naslouchání Naslouchání probíhá v několika fázích. První je rozhodnutí chtít informaci skutečně porozumět, přijmout ji bez předsudků. V další fázi skutečně vyslechnete informaci s pozorováním všech doprovodných signálů. Následně je nutné ověřit si správné pochopení informace tím, ţe kladete doplňkové otázky nebo informaci parafrázujete. 1 McLANGOVÁ, P.; KREMBS, P. Komunikace na úrovni, str

11 Empatie neboli vcítění se je dovednost, kterou si můţete jasně a zřetelně ověřit pozorované nebo sdělené zkušenosti, pocity, hodnoty partnera v komunikaci. Vzniká tam, kde obě strany nalézají něco společného, jako je zkušenost, pochopení pocitů nebo hodnot druhé strany na základě nějakého příkladu či analogie. Pokud taková shoda není moţná, vţdy je ještě k dispozici varianta vyjádření respektu a ocenění zkušeností druhé strany. Dotazování neboli kladení otázek je technika, kterou usilujete aktivně ve svých reakcích na sdělené informace o co nejvýstiţnější a nejpřesnější informace, které ještě potřebujete získat ke vzájemnému porozumění. Správně poloţená otázka nesmí manipulovat, nesmí ohroţovat ani zavádět. Podle formulace můţete odlišovat několik druhů otázek, přičemţ kaţdý druh otázek vyţaduje jinou kvalitu odpovědi: Empatie Dotazování otevřené otázky vedou k volným odpovědím v rozvinutých větách, vedou k přemýšlení, tím vytvářejí atmosféru zájmu a porozumění Např. Jaký názor máte na telepatii? nebo Co všechno nám můţete říct k problému klonování člověka?, uzavřené otázky omezují na jednoslovné odpovědi ano nebo ne, které nejsou výstiţné a vedou spíše k omezení aktivity. Např. Věříte telepatii? nebo Víte něco o klonování člověka?, sugestivní otázky v sobě obsahují i předpokládanou odpověď a tak vytvářejí atmosféru manipulace. Např. Telepatie nefunguje, ţe ano? nebo Ţe je klonování člověka proti přirozenosti?, věcné otázky se zaměřují na zjišťování faktů, znalostí a zkušeností, tím vytvářejí bezpečnější atmosféru pro rozvíjení dialogu. Např. Četl jste něco o telepatii? nebo Co všechno víte o problémech klonování člověka?, osobní otázky se zaměřují na názory člověka, které patří jiţ k citlivým informacím, a ptát se na ně můţe v některých situacích vyvolávat pocit ohroţení. Např. Jaký máte názor na telepatii? nebo Jak se díváte vy na klonování člověka?. Dovednost konkrétní formulace sdělení znamená, ţe ve chvíli, kdy formulujete vy své myšlenky, snaţíte se o vyjadřování ve formě popisování konkrétních situací, ne sdělování vlastních pocitů. Snaţíte se poskytovat příklady, snaţíte se o formulace závěrů z diskuse ve formě konkrétních kroků, rozhodnutí či doporučení. Jediným vašim cílem při formulování informací je, aby obě strany vnímaly diskutované téma shodně, aby maximálně sdělovaným informacím porozuměly, abyste směřovali k pochopení, dohodě. Někteří autoři uvádějí popisované dovednosti v podobě praktických rad. Podle Halíka k vzájemnému pochopení vedou právě tyto postupy (Halík, 2008): vţdy se plně věnujte partnerovi, buďte mu tváří v tvář a nevěnujte se jiným činnostem, vytvářejte pozitivní atmosféru a snaţte se vcítit do pozice druhého, věnujte situaci dostatek času a neskačte do řeči, naslouchejte aktivně, nicméně nemlčte, klaďte otázky k faktům, méně mluvte, více poslouchejte

12 SHRNUTÍ KAPITOLY Interpersonální komunikace je přenos informací mezi lidmi, ve kterém dochází k řadě šumů. Šumy způsobují mnohá zkreslení v předávaných informacích, proto je důleţité učit se dovednostem v komunikaci a vyuţívat moţností zpětné vazby. Odborníkům ve vědě a výzkumu napomáhá ovládání dovedností komunikace ve formulaci svých poznatků a následně pak v porozumění předávaným informacím. Informace lze předávat různými formami, přičemţ ve vědě a výzkumu jsou nejpouţívanější osobní kontakt, písemná sdělení, telekonference. Vzájemnému porozumění napomáhají dovednosti naslouchání, empatie, dotazování a konkrétní formulace. ÚKOLY 1. Zformulujte vlastní definici interpersonální komunikace, ve které obsáhnete vše, co povaţujete z uvedených informací v kapitole za nezbytné pro vás a vaši práci. 2. Jmenujte příklady šumů v komunikaci, se kterými se setkáváte, zkuste je správně zařadit do fází komunikačního cyklu. 3. Zformulujte alespoň 5 vzájemně se odlišujících otevřených otázek, kterými zjistíte od kolegy něco z jeho odborného zájmu. 4. Popište co nejkonkrétněji problém, kterým se v současnosti odborně zabýváte. LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] DeVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, s ISBN [2] HALÍK, J. Vedení a řízení lidských zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishíng, s. ISBN [3] McLAGANOVÁ, P.; KREMBS, P. Komunikace na úrovni: jak dosáhnout ještě vyšší výkonnosti pomocí účinné komunikace. 1. vyd. Praha: Management Press, s. ISBN [4] POKORNÁ, D.; BĚLOHLÁVEK, F. Komunikace. Olomouc: Škola Manaţerského Rozvoje, s. Výukový text Doporučená literatura: [5] FLUME, P. Rétorika v praxi: Staňte se přesvědčivým řečníkem. 1. vyd. Praha:

13 Grada Publishing, s. ISBN [6] KAINTZ, A. Umění úspěšné komunikace: jak uspět v každém rozhovoru. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, s. ISBN [7] Kolektiv autorů. Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Olomouc, s. ISBN [8] KŘIVOHLAVÝ, J. Konflikty mezi lidmi. 2. vyd. Praha: Portál, s. ISBN X. [9] LOTKO, E. Kapitoly ze současné rétoriky. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN [10] MARTELY, M. Řeč těla v praxi. Teorie, cvičení a modelové situace. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN

14 2 Jazyk vědy a vědecká terminologie CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: co se rozumí pod termínem věda, rozpoznat posloupnost jazykových sloţek v přirozeném jazyce, reprodukovat, co znamená jazyk vědy, určit, které vědní oblasti se jazykem vědy zabývají, vysvětlit subjektivismus v interpretaci výsledků vědy a výzkumu, vysvětlit jevy a vjemy, definovat, co jsou pojmy a termíny, rozlišit pojmy a termíny, vytvořit definici k vytvoření nového termínu, rozpoznat tzv. primitivní pojmy v jazyce. KLÍČOVÁ SLOVA Věda, vznik vědy, přirozený jazyk, jazykové sloţky, jazyk vědy, ontologie, etymologie, hermeneutika, noetika, pojmy přirozené a pojmy vědecké, pojmy konkrétní a pojmy obecné, pojmy univerzální a pojmy historické, pojmy teoretické a pojmy empirické, termíny a terminologie, vznik nových termínů. 2.1 Jazyk vědy Chceme-li se vyznat v jakékoliv lidské činnosti, musíme chápat jazyk, kterým lidé, provádějící tuto činnost, hovoří. Abyste porozuměli vědě, a vědeckému výzkumu musíte alespoň částečně ovládat vědecký jazyk. Jednou z nejvíce matoucích věcí pro toho, kdo studuje vědu, je způsob, jímţ vědec uţívá všedních slov. A aby věci zamotal ještě více, vymýšlí nová slova. Proto, aby byl tento systém pochopen, je nutno vysvětlit, co znamená pojem věda. Pojem věda je chápán zpravidla v trojím smyslu (srov. Knapp, 1980, s. 6-7): Věda jako pojem 1) Věda je specifická, vysoce kvalifikovaná lidská činnost směřující k získávání vědeckých poznatků. Tato činnost je zpravidla organizovaná, institucionalizovaná, ale zejména tvořivá. 2) Věda je soubor vědeckých poznatků, tedy výsledek činnosti, která k získání těchto poznatků vede. Nejde ovšem o nějakou nekontrolovatelnou sumu poznání tyto poznatky musí být uspořádány, musí tvořit určitý systém, aby věda mohla plnit svou funkci, aby její poznatky byly srozumitelné a mohla slouţit jako zdroj podnětů, kterých lze vyuţít v praxi. 3) Věda je určitý institucionální systém lidské činnosti. To znamená, ţe

15 jsou pro zjišťování vědeckých poznatků budovány instituce a organizace se specifickým vybavením i patřičně vzdělanými lidmi. Kdy přesně věda jako samostatný obor lidské činnosti vznikla, není známo. Nebylo by pochopitelně ani rozumné v historii hledat den, kdy věda ještě nebyla, a následující, kdy se na scéně dějin objevila. Počátek vědy se obyčejně klade do dávnověku zemí Blízkého i Dálného východu, její počátky jako samostatné lidské činnosti ve společenské dělbě práce se kladou do 4. stol. před Kristem, do období antického Řecka. Příklad Zrod moderní vědy je kladen do počátků novověku: časově je to konec XVI. a začátek XVII. století. Ve filozofii je proces zrodu moderní vědecké metodologie spojen se jmény největších myslitelů té doby uveďme Francise Bacona ( ), René Descarta ( ), Johna Locka ( ) a Davida Huma ( ) a v přírodních vědách největších objevitelů připomeňme Mikuláše Koperníka ( ), Galilea Galileiho ( ) a Isaaca Newtona ( ). Věda vznikla v období velkých společenských změn. Byla jejich neodmyslitelnou součástí v jistém smyslu byla jejich předpokladem i výsledkem. Její bouřlivý rozvoj provázel rozpad feudalismu a nástup kapitalismu v době renesance, humanismu a osvícenství. Kaţdý jev, tvrzení, definice i závěrečná teorie se formuluje slovy a vzorci tak, aby vše mohlo být sděleno (nejlépe příštím generacím). Slova jsou reprezentanty věcí (ale jsou odlišná v kaţdém jazyce). Jazyku se učí jedinec od dětství nejdříve jako vztahu mezi věcí a zvukem, později jako vztahu mezi zvukem a psaným záznamem. V této souvislosti tvoří porozumění jazyku tři sloţky: Věc představa věci slovo věc pojmenovávající (jazykový výraz) V přirozeném jazyce se vztah slova a toho, co je jím pojmenováno, nazývá sémantika. Sémantický zmatek ale nastává, kdyţ: 1) týmţ slovem se pojmenovávají různé věci (v tomto je nedostiţitelná zejména angličtina); 2) pojmenování nemá předmět (například nálady, strach, zvídavost a mnoho dalších); 3) slovo jako pojmenovávání se přesouvá v čase nebo místně. Protoţe se vztah mezi slovem a věcí fixuje definicí a předvedením, je snadnější pojmenovat i pamatovat si věci (tedy jména, zejména podstatná) neţ děje (slovesa). Jazyk, jenţ v nějakém daném jazykovém společenství slouţí jako obecný a nejvíce rozšířený nástroj komunikace, se nazývá přirozený jazyk. Ten plní svou funkci v kaţdodenní realitě, ale pro vědu jiţ vhodný není, a to z výše uvedených důvodů. Má sice své nástroje, jimiţ dokáţe udrţet spolehlivost přirozeného sdělování na ţádoucí úrovni především určitou nadbytečnost, která umoţňuje pochopit i sdělení neúplná či narušená ale právě pro jejich neurčitost a redundanci jsou ve vědě neaplikovatelné

16 K vysvětlení pojmu sémantika je nutno ještě přidat pojmy ontologie, epistemologie, etymologie a hermeneutika. Ontologie filozoficky znamená učení o bytí, o jeho nejobecnějších určeních a pojmech. Dnes se objevuje i jako filozofická disciplína zkoumající povahu a platnost kategorií (srov. Ivanová, 2004, s. 5). Pojem epistemologie pochází z výrazu epistémé, coţ znamená v tradičním řeckém pojetí pravé nepochybné poznání. Epistemologie je také nazývána noetika neboli gnozeologie neboli teorie poznání. Je naukou o zdrojích, podmínkách, moţnostech a mezích poznání (srov. Diderot, 1998, s. 672 a 54, Knapp, 1980, s. 23). Pojem epistemologie se také uţívá na označení filozofie vědy, orientované na vědecká poznávání. Ta zahrnuje do své oblasti i témata, zabývající se strukturou vědeckých poznatků, a jazykem vědy, vztahem mezi logikou, jazykem vědy a pravdou. Etymologie neboli jazykověda je naukou o příbuznosti slov, o jejich původu a vývoji (srov. Diderot, 1998, s. 629). Hermeneutika je podle Diderotovy všeobecné encyklopedie (1998, s.135) ve filozofii věda o výkladu (interpretaci) a rozumění textům. Vznikla v pozdní Antice při výkladu řeckých klasiků a Bible. Moderní hermeneutika zdůrazňuje význam souvislosti textu, ale i jeho kontextu a situace, ve které je interpretován. Důleţitý je pro ni i stupeň předchozího porozumění, se kterým vykladač k interpretaci přistupuje (tedy předporozumění na základě kultury, tradic, předchozího studia, výchovy). Vědecké sdělení musí být jasné, přehledné, jednoduché. Proto kaţdá věda vyuţívá svůj specifický vědecký jazyk (viz kapitola 3). Vědecký jazyk je tvořen souhrnem pojmů, kterých uţívají vědci dané vědní disciplíny a zároveň souhrnem termínů či symbolů, jeţ těmto pojmům odpovídají (Ivanová, 2004, s. 21). Teď detailně vysvětlíme, co znamená význam slova. Bude to důleţitá pomůcka při operacionalizaci pojmů a hypotéz (viz kapitola 3). Logika rozlišuje význam a smysl slova (jazykového výrazu). Pod významem určitého jazykového výrazu se obvykle rozumí předmět (nebo třída předmětů), který je daným výrazem označen (pojmenován). Nazývá se také denotátem. Pod smyslem nějakého výrazu se rozumí jeho myšlenkový obsah, tj. informaci, jeţ je v daném výrazu obsaţena a na jejímţ základě se výraz vztahuje k určitému předmětu (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 55) Jako příklad rozlišování smyslu a významu se uvádějí výrazy jitřenka a večernice : jejich význam je týţ, tj. planeta Venuše; jejich smysl (myšlenkový obsah) je různý. Význam jazykového výrazu nemůţeme určit, pokud neznáme jeho smysl. Nebudeme-li např. znát smysl výrazu nejvyšší hora ČR, nemůţeme pochopit jeho význam a jeho denotát (jelikoţ to asi není váš případ, víte, ţe jeho významem a denotátem je hora Sněţka). Na druhé straně ovšem můţeme poznat smysl výrazu, aniţ bychom znali jeho význam. Chápeme-li např. smysl výrazu nejvyšší hora světa, víte, ţe se jedná o nejvyšší horu na planetě Zemi a přitom (jste li zeměpisní nevzdělanci) nemusíte vědět, se pojmenovává Mount Everest (Moţný, Rabušic, 1989, s. 55). Příklad Jazykový výraz, který se vztahuje k určité části skutečnosti v myšlení, nazýváme pojem. Pojem neboli obecná představa je součástí přirozeného jazyka. Pokud chceme pojem uţívat ve vědeckém jazyce, musíme jej jmenovat vědecký pojem

17 Pomocí vědeckých pojmů poznáváme podstatu jevů a procesů (viz kapitola 3), vědecké pojmy vznikají v průběhu poznávacího procesu, jsou shrnutím jeho výsledků. Nejsou proto statické, ani konečné, neustále se vyvíjejí k adekvátnějšímu odrazu skutečnosti (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 54). Proto se ve vědě raději pouţívá k přesnému označení vědecké skutečnosti slovo termín. 2.2 Vědecké pojmy a termíny Pojem je elementární forma odrazu určité části skutečnosti v myšlení, jak bylo popsáno v předešlé podkapitole. Je to tedy potencionální význam jazykových výrazů, které objektivně (na rozdíl od představ) umoţňují identifikovat objekty (v nejširším slova smyslu). Pojem je moţno chápat i jako myšlenku zobecňující předměty podle některého znaku. Pojem je odvozen od schopnosti pojmout nějakou věc za svou pomocí pochopení jejího významu a smyslu. Fromm při vysvětlování pojmu Boha zdůrazňuje (1993, s. 15), ţe všechny pojmy, které se u člověka týkají psychické či mentální zkušenosti, se vyvíjejí a rostou nebo upadají s osobností, jejíţ zkušenosti se týkají. Mění se, jak se ona mění, mají ţivot takový a jen potud, jak se mění ona osobnost. Tuto myšlenku dále rozvíjí V kaţdé ţivoucí bytosti existuje současně trvání a změna; tak je téţ trvání a změna v kaţdém pojmu, který obráţí zkušenost ţivoucího člověka. Tomu však, ţe pojmy mají svůj vlastní ţivot a ţe se vyvíjejí, je moţno porozumět jedině tehdy, jestliţe pojmy nejsou odtrhovány od zkušenosti, kterou vyjadřují. Kdyţ se pojem stane odcizeným, tj. odtrţeným od zkušenosti, které se týká ztrácí svou realitu a stává se umělým výtvorem lidské mysli. Přitom vzniká fikce, ţe kaţdý, kdo pouţívá pojem, vypovídá o substrátu zkušenosti, která jej podkládá. Tento Frommův rozbor pojmu je velmi důleţitý pro pochopení uţívání vědeckých pojmů, jeţ by měly být při vědecké diskuzi vţdy spojeny se znalostí smyslu a významu pojmu ze strany komunikátora. Ale je třeba vţdy mít na paměti, ţe vědecký pojem můţe být uţíván lidmi, kteří nemají zkušenost s jeho obsahem smyslem a významem - (ať uţ je to díky nedostatečnému studiu, nebo proto, ţe komunikátoři jsou odborníky spíše v jiné oblasti). Pokud ale tento pojem pouţívají ve své odborné mluvě, budí dojem, ţe jsou s jeho obsahem dobře seznámeni a jsou odborníky v oblasti, ke které se pojem vztahuje. Takový jev můţeme vidět nejen v politice, kde jsou často zneuţívány pojmy sociologické, ekonomické, ale třeba i medicínské, ale třeba i ve vědeckých diskuzích na multioborové platformě. Anglicky pojem je nazýván conception. Od tohoto výrazu odvozujeme pochopení výzkumného problému před započetím jeho zkoumání a jeho uchopení pomocí pojmů (proces konceptualizace). Vědecký pojem je označení pro jazykový výraz, určující pokud moţno přesné označení jednoho prvku nějaké třídy jevů. Přesné vědecké pojmosloví mají především přírodní vědy, např. teplota, výška, molekula, DNA aj. Ve společenských vědách jsou často pojmy neostré a vágní, coţ činí výsledky méně uchopitelné a nad nimi také více polemiky, zda se jedná o výsledky vědecké. Příkladem můţe být

18 pojem hodnota, sociabilita, motivace, politika, emoce, mravnost, diskurs, cíle, zpětná vazba aj. Neostrost vědeckých pojmů ve společenských a behaviorálních vědách má další nevýhody a to takové, ţe neumoţňuje přesně rozhodnout, který prvek patří do určité třídy, kategorie, podkategorie a který nikoliv. Moţný a Rabušic (1989, s. 55) upozorňují, ţe neostrý pojem neumoţňuje přesně určit jeho smysl. Mnohem více při klasifikaci vědeckých pojmů společenských věd záleţí na vědeckém pracovníkovi, výzkumníkovi, jeho předcházejícím vzdělání, zkušenostech, zaměření, přesvědčení. Je ovšem dnes jiţ obecně známo, ţe vědec provádějící vědecký výzkum není bezrozměrným descartovským subjektem, ani boţským okem, ale vţdy konkrétním subjektem, člověkem s určitou fyziologickou, psychologickou a pojmovou výbavou. je tedy subjektem, učícím se z dosavadní zkušenosti. Samotný proces poznávání je tak procesem interakce mezi člověkem a jeho okolím, procesem informační výměny, kde lidské (vědcovy) dispozice hrají svou roli.(fajkus, 2005, s. 243) Tento nutný subjektivismus, zejména pak v uţívání pojmů a v interpretaci výzkumných výsledků, je ovšem silnější ve vědách, které zkoumají bez uţívání vědeckých přístrojů, tedy je nejsilnější u věd společenských. Tento subjektivismus je také součástí debaty o vědeckosti výzkumů společenských věd. Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe za základní společenské vědy jsou povaţovány: ekonomie, sociologie a politologie. Pojmy tedy zásadně rozdělujeme na přirozené (v přirozeném jazyce) a pojmy vědecké. Vědecké pojmy je moţno třídit podle míry jejich obecnosti na pojmy konkrétní a obecné (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 56). Konkrétní pojmy jsou takové pojmy, jejichţ denotátem je mnoţina pouze o jednom prvku (např. Newtonovská fyzika, Hippokratova přísaha) a pojmy obecné, které mají denotátů několik nebo i nekonečně mnoho (např. sociální skupina, personální řízení aj.). Pojmy konkrétní i obecné můţeme rozdělit na historické, jeţ mají určeny časoprostorové hranice (např. Aristotelova etika, raný kapitalismus) a univerzální, jejichţ rozsah není ohraničen časem a prostorem (např. ekonomické modely, frustrace, sociální odpovědnost, manaţerský systém). Je potom moţno v komunikaci určit, ţe např. Aristotelova etika je pojem konkrétní a historický, raný kapitalismus pojem obecný a historický, frustrace pojem obecný a univerzální. Moţný a Rabušic (1989, s. 56) dělí dále pojmy na empirické (observační), jejichţ denotáty jsou takové předměty, které je moţno identifikovat prostřednictvím smyslů v rámci vědeckého pozorování a pojmy teoretické, jejichţ denotáty smysly vnímatelné nejsou. Vznikají jako produkt teoretického myšlení. A jak tito autoři zdůrazňují (1989, s. 56) obecné nebo teoretické pojmy jsou základními stavebními kameny vědy. Jsou nezbytným nástrojem pro plnění všech cílů a funkcí vědy. Bez nich by věda nemohla popisovat, třídit, vysvětlovat a předvídat. Jako příklad empirického pojmu konkrétního a univerzálního je moţno uvést např. stupně Celsia, atmosférický tlak, pracovní smlouva administrativního pracovníka, účetní software aj. Jako příklad teoretického pojmu konkrétního a historického lze uvést například Druckerův znalostní management, Pokorné koncept učící se učící organizace, Freudova psychologie aj. Nejčastějšími jsou ale pojmy empirické, obecné a univerzální (tlak, teplota, manaţerský plán, mzda)

19 a pojmy teoretické, obecné a univerzální (inteligence, sociální vazba, sociální vyloučení). Z tohoto vysvětlení je jiţ zřejmé, co znamená slovní výraz pojmosloví. Jsou to pojmy vztahující se k určité vědní disciplíně. Jak vzniká vědecké pojmosloví, bude vysvětleno v závěru této kapitoly. Termín je jazykový výraz, jenţ přesně a jednoznačně fixuje a označuje vědeckou skutečnost, zejména pak takovou, pro niţ v přirozeném jazyce chybějí odpovídající názvy. Přesnější vymezení termínu praví, ţe termín je pojmenování určitého pojmu v soustavě daného vědního oboru (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 54). Termín obecně znamená přesnější, jednoznačnější vymezení pojmu, je pouţíván ve významu jednoznačného odborného názvu, který má přesně vymezen rozsah i obsah, synonymum pojmu termín je odborné pojmenování. Pojem tedy může být obecný nebo vědecký, zatímco termín nemá obecné konotace. Jinak řečeno, kaţdý vědecký pojem, pokud je uznáván vědeckou komunitou, můţe být označen jako termín. Termín jiţ ve svém denotátu (významu slova) uvozuje přesnost, slovní výraz termín se uţívá přece zejména u označení lhůty, doby, během které je třeba něco vykonat. I kdyţ smysl slova termín můţe být různý (vědecký termín versus časový termín), význam je jednoznačnost. Z toho je zřejmé, ţe zejména společenské vědy mají více odborných pojmů neţ termínů. Rozdíl můţeme znázornit v ukázce pojmu inteligence a k ní přiřazenému termínu inteligenční kvocient. Ještě jednodušším synonymem termínu je název, soustavě termínů (terminologii) se v češtině také říká názvosloví. Terminologie je soustava termínů určité vědy a na rozdíl od soustav pojmů určitých věd se jedná vţdy o přesně vyhrazený soubor odborných názvů (termínů). Zde je na místě vysvětlit, co znamenají ve vědě jevy. Základní otázkou vědy je poznatelnost věcí (materiální i nemateriální povahy). Věci mohou být poznávány ze subjektivního hlediska vjemy, a z objektivního hlediska jevy tedy lidově to, co se poznatelně jeví. Jevy jsou také označovány jako fenomény. Znamená to, ţe jevy jsou postihovány našimi smysly a dané v naší zkušenosti. Je to to, co se člověku samo ukazuje, oproštěné od přání, představ a potřeb. Kaţdou kategorii jevů, jeţ chceme poznávat, označujeme názvem pojmem nebo termínem. Pojmy se dostávají do jazyka různými způsoby, vznikají spontánně právě tak, jako všechna slova v přirozeném jazyce; vytvářejí se při překladech cizí odborné literatury, při vědecké práci učiní vědec objev a teorie (zákon) tento pojem vysvětlující je nazván podle autora. Termíny vznikají organizovanou kolektivní činnosti různých terminologických konferencí nebo názvoslovných komisí, které mění ty názvy pojmů, jeţ jsou jiţ nevyhovující nebo pro něţ ještě nebyl nalezen vhodný výraz (tzv. terminologické konvence určité vědy) nebo vědec na základě svého zkoumání pojmenuje určitý jev svým termínem, jenţ pak prosazuje ve vědecké komunitě. Nové termíny je vždy třeba zavádět pomocí definic, které obsahují definiendum (tedy výraz, který objasňujeme) a definiens (výpověď, kterou definiendum vysvětlujeme). Moţný a Rbušic (1989, s. 57) uvádějí, ţe termín je správně definován tehdy, pokud definiens nevzbuzuje pochybnosti a jejichţ význam

20 je všeobecně známý. Příkladem můţe být definice: Interakce ve všech vědách označuje vzájemné působení dvou nebo více činitelů; specifické významy jí dále přikládá fyzika, farmakologie, chemie, psychologie a sociologie. Distanční vzdělávání v pedagogice označuje vzdělávací proces, v němţ je podstatná část výuky prováděna někým, kdo je v prostoru i čase vzdálen od studujícího. Jedná se o způsob řízeného sebevzdělávání, kde jsou nejdůleţitějším nástrojem studijní materiály doplněné distančními komunikačními prostředky, tzv., studijní opory. Jak jiţ bylo sděleno, jako vědecké pojmy bývají někdy pouţívány obecné pojmy, které určitá věda označí jako své vědecké pojmy. Společenské a behaviorální vědy vyuţívají více přirozeného jazyka neţ vědy přírodovědné nebo technické, z čehoţ pro ně plynou určité nesnáze. Pro mnoho sociálních nebo psychologických skutečností pouţívají vědci slova, která v přirozeném jazyku existují, ale ve vědě mají jiný význam. Jako příklad uvádím: společenská odpovědnost, ţivotní styl, kultura, kontrola, sebeobsluţnost, řízení lidí aj. Taky vědci jsou nuceni uţívat pojmy, které není moţné definovat (pro ty potom neuţíváme slovo termín), jeţ jsou dány v našem předporozumění (viz text o etice vědy). Taková slova pojmy jsou označována za slova primitivní, prvotní, nedefinovatelná nejznámější jsou tyto zdraví, spása, dobro, zlo. SHRNUTÍ KAPITOLY Věda je systémem specifického vědění, které se označuje pojmy, termíny, nebo znaky. I ve vědě je základem lidského dorozumění slovo. Slovo je zvukový výraz naší představy o určité věci, jevu či vjemu. Základem vědního jazyka je popis jevů, tedy objektivních skutečností, které můţeme popsat pomocí lidských smyslů. Pokud chceme porozumět jazyku vědy, je nutno si uvědomit, ţe je odlišný podle vědního zaměření. Jazyk kaţdé vědy tvoří slovní označení jevů, které nazýváme pojmy a termíny. Pojmy rozdělujeme na pojmy obecné (pouţívané v přirozeném jazyce) a pojmy odborné či vědecké. Jazyk vědy je také závislý na osobnosti výzkumníka a na jeho předcházejících vědeckých zkušenostech. To se projevuje zejména u interpretace výsledků. Nejsilněji se subjektivita projevuje u věd společenských, které neuţívají ke zkoumání technické přístroje. V těchto vědách je také nejčastější průnik obecných a vědeckých či odborných pojmů. Pojmy jsou jazykový výraz širšího rozsahu, zejména ve společenských vědách jsou ustanovovány vědecké pojmy z pojmů obecných, a posléze jsou uţívány jako pojmy vědecké. Takové pojmy mají potom dvojí význam obecný i vědecký, coţ můţe být zavádějící zejména pro osoby, které se v určité vědní disciplíně dobře neorientují. Pojmy jsou základem kaţdé vědy a bez nich by nebylo moţné se na úrovni té které vědy vůbec dorozumět. Pojmy vznikají tedy z přirozeného jazyka, ze slov lidského předporozumění, také při odborných překladech, nebo označí novým pojmem vědec svůj nový objev. Termíny se zavádějí do vědeckého jazyka pouze pomocí definic, které musejí vysvětlovat nový pojem pomocí jiţ známých termínů či pojmů