Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Sociální zabezpečení osob dočasně vyslaných k výkonu práce do zahraničí

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Bakalářská práce Sociální zabezpečení osob dočasně vyslaných k výkonu práce do zahraničí Jana Papoušková Akademický rok 2009 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Sociální zabezpečení osob dočasně vyslaných k výkonu práce do zahraničí zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 1

2 Děkuji vedoucí bakalářské práce doc. JUDr. Zdeňce Gregorové, CSc. za odborné vedení a cenné rady při zpracování bakalářské práce Sociální zabezpečení osob dočasně vyslaných k výkonu práce do zahraničí. 2

3 Obsah 1. Úvod 5 2. Historie koordinace v mezinárodním vývoji 7 3. Koordinace sociálního zabezpečení migrujících osob Nařízení Rady EHS č. 1408/ Principy koordinace Věcný rozsah koordinace Osobní rozsah koordinace Nařízení Rady EHS č. 574/72 úřady a instituce Řídící a poradenské orgány společenství Administrativní komise ES pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků Poradní výbor pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků Základní pojmy Zaměstnaná osoba Osoba samostatně výdělečně činná Příslušnost k právním předpisům Základní pravidlo Odchylky ze základního pravidla Vysílání pracovníků Vysílání zaměstnaných osob Podmínky vyslání Krátkodobá vyslání, stáže, školení a vysílání studentů Vysílání osob samostatně výdělečně činných Podmínky vyslání Administrativní postup při vysílání Příslušné E formuláře Postup při zpracování žádosti o vystavení formuláře E Postup žadatele Postup OSSZ Postup při vyslání, které přesáhne původní délku Postup při opakovaném vyslání 41 3

4 Zamítnutí vystavení formuláře E Postup při vystavení formuláře E 101 se zpětnou platností Neuskutečněné nebo předčasně ukončené vyslání Prodloužení doby vyslání Evidence žádostí Statistika žádostí o vyslání Závěr Cizojazyčné resumé Seznam použitých pramenů a literatury 51 Příloha 1 Formulář E Příloha 2 Zadání bakalářské práce 57 4

5 1. Úvod Dnem 1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie a pro mnohé z nás se otevřely dveře k jiným možnostem, než které jsme měli doposud. Nastaly ovšem také problémy, které bylo nutno řešit a bylo třeba seznámit se s právy a povinnostmi, které nás na této cestě čekají. Téma této bakalářské práce jsem si vybrala především z hlediska své profese, ale také proto, abych poukázala na vývoj evropského práva a jeho místo v našem národním systému. Konkrétně bych se ráda zaměřila na oblast sociálního zabezpečení, která bude pro každého, který se rozhodne hledat své pracovní možnosti mimo místo svého bydliště, důležitým ukazatelem pro mnohá životní rozhodnutí. K problematice této oblasti bylo vydáno několik publikací a byly zpřístupněny internetové stránky, které slouží k lepší orientaci v otázkách sociálního zabezpečení. Ale i přes to mnoho lidí vůbec neví, jaké povinnosti je při rozhodnutí pracovat v zahraničí čekají nebo jaká mají naopak práva, o která nepřijdou díky současné právní úpravě, která se po dlouhá léta vyvíjela a zdokonalovala. Pokud by neexistovala ustanovení Společenství, týkající se sociálního zabezpečení, neměly by miliony evropských občanů dostatečnou sociální ochranu. Evropské právo sociálního zabezpečení se zakládá na principu volného pohybu osob. V oblasti sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských států Evropské unie zacházet s migrujícími pracovníky a jejich rodinnými příslušníky stejně jako s vlastními občany, aby neměli omezenou možnost v rámci tohoto prostoru pracovat a volně se usazovat. Sociální systémy jednotlivých členských států jsou různorodé, zakládají se na odlišných principech a mají i různá uspořádání institucí, které se zabývají prováděním sociálního zabezpečení. Proto Evropská unie vydává nařízení, v jejichž rámci koordinuje sociální systémy členských států a slaďuje spolupráci mezi příslušnými institucemi. Před vstupem České republiky do Evropské unie se v oblasti sociálního zabezpečení postupovalo pouze podle českých předpisů a mezinárodních smluv, které byly uzavřeny s některými státy. Po vstupu do Evropské unie musely být některé zásady, kterými se členské státy EU řídí, zapracovány do českých předpisů. Předpisy EU 5

6 jsou dvoustranným smlouvám a vnitřním předpisům každého členského státu obecně nadřazeny. Současně jsou dvoustranné mezinárodní smlouvy nadřazeny předpisům vnitrostátním. Česká republika, jakož i ostatní členské státy Evropské unie, je povinna respektovat primární právo EU, koordinační nařízení, judikáty Evropského soudního dvora a rozhodnutí Administrativní komise sociálního zabezpečení migrujících pracovníků. Na začátku své práce bych se chtěla nejdříve zabývat historií sociálního zabezpečení Evropských společenství při přijímání nařízení v této oblasti. Dále se zaměřím na otázku, jaké jsou základy koordinace v Evropské unii a proč je nezbytná. Protože je koordinace sociálního zabezpečení základem tohoto fungujícího systému, rozeberu jednotlivé principy koordinace, věcný a osobní rozsah koordinace. V další části se zaměřím na příslušné úřady a instituce České republiky, kterých se sociální zabezpečení bezprostředně dotýká a bez kterých by bezproblémové fungování koordinace jako celku nebylo možné. Dále vysvětlím pojmy zaměstnaná osoba a osoba samostatně výdělečně činná, které mají důležitý význam pro sociální zabezpečení v rámci EU. V hlavní části mé práce se budu zabývat již konkrétně příslušností k právním předpisům, základními pravidly pro určování příslušnosti a výjimkami z nich. Klíčovou část mé práce tvoří právě jedna z výjimek ze základního pravidla příslušnosti k právním předpisům. Jedná se o dočasné vysílání zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných k výkonu práce do zahraničí. Přiblížím úlohy žadatele a okresních správ sociálního zabezpečení při žádosti o vystavení formuláře E 101. Vysvětlím některé specifické situace, které mohou nastat při vystavování těchto formulářů. Dále se zaměřím na administrativní postupy a evidenci žádostí na okresních správách sociálního zabezpečení. V poslední části své práce se pokusím srovnat některé konkrétní statistické hodnoty, které s příslušností k právním předpisům souvisí. V závěru zhodnotím celkový vývoj v oblasti sociálního zabezpečení Evropské unie, postavení České republiky v této evropské rodině a spolupráci s ostatními členskými státy Evropské unie v rámci zlepšování koordinace sociálního zabezpečení. 6

7 2. Historie koordinace v mezinárodním vývoji "Od samotného jeho vzniku v roce 1957 byla podpora volného pohybu pracovníků jedním z pilířů Evropského hospodářského společenství (EHS). Volný pohyb je vnímán jako přínos pro ekonomický rozvoj členských států, protože mohou mít prospěch z důsledků optimální alokace práce. 1 (Zakotven v čl. 39 Smlouvy o založení ES.) V této době, kdy byla vypracovávána Smlouva EHS, autoři věděli, že jsou rozdíly v jednotlivých systémech sociálního zabezpečení a že nebude možné je zcela odstranit. Jejich úkolem se proto stalo, aby se ve Smlouvě EHS zakotvilo takové ustanovení, které by napomohlo zajistit opatření v oblasti sociálního zabezpečení, které umožní svobodu pohybu v rámci Evropské unie. Tímto ustanovením se tak stal článek 51 ve Smlouvě EHS, který stanoví Radě tato opatření přijmout. Od 1. ledna 1959 byla účinná Nařízení Rady č. 3 a 4. Protože tato ustanovení existovala řadu let, bylo třeba je mnohokrát upravit a zdokonalit. V rámci každého státu je vytvořen samostatný systém sociálního zabezpečení, který v daném státě vychází zajisté i z historických odlišností a vývoje země. Právo sociálního zabezpečení evropských států tak prochází průběžně různými změnami a i přes to, že si je v mnohém podobné a systémy se vzájemně ovlivňují, jsou tyto systémy od sebe v určitých směrech odlišné. Ať již se jedná o výklad jednotlivých institutů nebo o odlišnosti v nositelích pojištění členských států. I přes všechny snahy o harmonizaci systémů sociálního zabezpečení je zatím v nedohledné budoucnosti tyto systémy sjednotit, proto dochází ke vzájemnému provázání formou koordinace. Nejdříve státy koordinovaly své systémy s pomocí jednotlivých bilaterálních smluv a teprve později se dostává do popředí mnohostranná koordinace mezi více státy v rámci Evropské unie. Datem 1. října 1972 byla Nařízení Rady č. 3 a 4 nahrazena Nařízením č. 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství a prováděcím 1 Pennings F. Úvod do evropského práva sociálního zabezpečení. České vydání. Praha : Nakladatelství Vladimír Hübl, 2003, s.9. 7

8 Nařízením č. 574/72, které se tak staly ve formě sekundární legislativy základem koordinace systémů sociálního zabezpečení v Evropské unii. Tato dvě uvedená Nařízení představují základní, přímo závazné a nad národní zákony postavené předpisy Společenství koordinující systémy sociálního zabezpečení všech členských států. 2 Národní předpisy členských států zůstávají beze změn, stejně jako existují i nadále rozdíly mezi těmito národními systémy. Nařízení, které koordinuje jednotlivé systémy sociálního zabezpečení členských států můžeme chápat jako právní předpis, který je nadřazen každému národnímu systému a v případě kolize mezi těmito nařízeními a národními zákony, vždy stojí v nadřazenosti tato evropská nařízení. Koordinace tak nenahrazuje všechny národní systémy, ale pouze ta ustanovení, která by byla pro osoby samostatně výdělečně činné nebo pro migrující pracovníky nežádoucí. Je předpokladem, že v roce 2010 vstoupí v účinnost nové Nařízení č. 883/2004, které nahradí současné platné nařízení Rady č. 1408/71. Nové nařízení by mělo mít ucelenější formu, upravuje některé záležitosti, které je z hlediska dlouhodobých zkušeností výhodnější upravit a přizpůsobit tak mnoholetému vývoji v této oblasti. V současné době se pracuje na novém prováděcím nařízení, které by mělo nahradit Nařízení Rady č. 574/72. Evropská komise i nadále pokračuje v úsilí o zlepšení a zjednodušení ustanovení Společenství, aby se stalo ještě srozumitelnějším a vyplnilo v systému zatím existující mezery. Tak jako se mění právo sociálního zabezpečení Evropské unie jako celku, prochází potřebnými změnami i právo členských států. Ne jinak tomu je i v našem státě. Je třeba, aby byly tyto změny brány v patrnost, byl jednotný výklad ustanovení evropského práva, všechny změny v evropském právu měly návaznost na právo členských států a v rámci příslušných institucí, zabývajícími se sociálním zabezpečením, existovala bezproblémová spolupráce a jednotnost v aplikaci nařízení Evropské unie. 2 Úsek pro evropskou integraci a mezinárodní vztahy Ministerstva práce a sociálních věcí. Sociální zabezpečení osob pohybujících se v rámci Evropské unie. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Grátis, s.r.o.,2002, s.6. 8

9 3. Koordinace sociálního zabezpečení migrujících osob Pokud budeme studovat primární právo Evropských společenství, jež tvoří především zakládající smlouvy ale i další normy, uvědomíme si, že v těchto ustanoveních nenajdeme vyjmenovaná jednotlivá konkrétní práva, jež se jednotlivců týkají. Základ koordinace práva sociálního zabezpečení tak tvoří především sekundární legislativa, která je v současné době obsažena v nařízeních, která jsou přímo aplikovatelná a jsou důležitou součástí právního řádu členských států. Jedná se o Nařízení Rady EHS č. 1408/1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství a prováděcí Nařízení Rady EHS č. 574/72. Definice koordinace: Koordinační pravidla jsou pravidla mezinárodního práva sociálního zabezpečení, určená k takovému vzájemnému provázání systémů sociálního zabezpečení (i ve vztahu k dalším mezinárodním předpisům), které by umožňovalo úpravu mezinárodních otázek s cílem ochránit postavení migrujících pracovníků, jejich rodinných příslušníků a podobných skupin osob v sociálním zabezpečení. 3 Hlavním úkolem koordinačních předpisů je ochrana práv migrujících pracovníků v oblasti sociálního zabezpečení s cílem zabránit některým základním problémům, které mohou při přeshraničním pohybu nastat: - odstranit nerovné zacházení na základě státní příslušnosti - zabránit konfliktu právních řádů - odstranit teritoriální požadavky pro výplatu dávek - zabránit tomu, aby pracovník, který byl pojištěn ve více než v jednom státě, byl poškozen z důvodu přerušení doby pojištění v důsledku pohybu přes hranice, a to jak pokud jde o splnění podmínek nároku na dávku, tak při výpočtu výše dávky. 3 Pennings F. Úvod do evropského práva sociálního zabezpečení. České vydání. Praha : Nakladatelství Vladimír Hübl, 2003, s.11. 9

10 3.1. Nařízení Rady EHS č. 1408/71 Nařízení Rady EHS č. 1408/71 má stejné rysy jako jakákoliv jiná nařízení. Všechny jeho části jsou obecně závazné, vztahují se na neurčitý počet adresátů a upravují neomezený počet případů. V oblasti sociálního zabezpečení poskytují praktická a uspokojivá řešení většiny problémů, která souvisí s pohybem osob mezi členskými státy Evropské unie. I když se na první pohled mohou tyto předpisy zdát složité a příliš odborné, základní principy jsou snadno pochopitelné i pro neodborníky. Jsou závazné jako celek a přímo aplikovatelné ve všech členských státech. Nařízení č. 1408/71 má hmotně právní charakter, obsahuje ustanovení zákonodárství Evropských společenství o sociálním zabezpečení. Nařízení se vztahuje také na území Evropského hospodářského prostoru. Vedle Nařízení mají i určité postavení platné bilaterální smlouvy o sociálním zabezpečení, uzavřené mezi členskými státy. Tyto mezinárodní smluvní dokumenty jsou běžně používaným prostředkem koordinace v oblasti sociálního zabezpečení. Přijetím Nařízení tyto smlouvy neztrácejí svoji platnost, ale aplikují se pouze omezeně. Bilaterální smlouvy můžeme rozdělit na: a) proporcionální smlouvy jejich princip je podobný koordinaci b) teritoriální smlouvy odvíjí se od trvalého pobytu pojištěnce c) kombinované smlouvy jde o kombinaci proporcionálních a teritoriálních smluv. Obecně má Nařízení přednost před ustanoveními bilaterálních smluv, pokud dochází k jejich konkurenci s Nařízením. Smlouvy se použijí pouze ve výjimečných případech: a) na osoby, na které se Nařízení nevztahuje b) v otázkách, které Nařízení neupravuje c) v případech smluv uvedených v Příloze III Nařízení č. 1408/71 d) v případech smluv uvedených v Příloze 5 Nařízení 574/72. 10

11 Na druhé straně ovšem existují mezinárodní smlouvy, které mají před Nařízením přednost: a) jakékoli úmluvy Mezinárodní konference práce ratifikované alespoň jedním členským státem b) Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení z roku 1953 uzavřené mezi členskými státy Rady Evropy Principy koordinace Koordinační nařízení jsou normy evropského práva sociálního zabezpečení určené k provázání systémů sociálního zabezpečení s cílem ochránit postavení migrujících pracovníků, jejich rodinných příslušníků a dalších skupin osob. Koordinace sociálního zabezpečení je založena na čtyřech základních principech: - aplikace právního řádu jediného státu - rovné zacházení - sčítání dob pojištění - zachování nabytých práv a) Aplikace právního řádu jediného státu Uvedená zásada představuje základní princip, na němž je koordinace systémů sociálního zabezpečení budována. Stanovením tohoto principu je vylučována situace, kdy by migrující jedinec nebyl účasten pojištění v žádném členském státu anebo, naopak, by byl účasten pojištění v několika členských státech současně. 4 Koordinace tedy slouží k tomu, aby nedocházelo ke kolizi zákonů, pokud by každá členská země uplatňovala různá kritéria pro pojištění, která by vyplývala z rozdílných systémů sociálního zabezpečení. 4 Gregorová, Z., Píchová, I. Základy pracovního práva a sociálního zabezpečení v Evropských společenstvích. Brno : Nakladatelství Lubomír Čech, 2001, s

12 Mohlo by tak docházet ke dvěma rozdílným situacím, z nichž ani jedna není pro migrující osoby na území členských států žádoucí. Negativní kolize jedná se o situaci, která by mohla nastat, pokud by migrující osoba byla zaměstnána ve státě, kde se pojištění odvozuje od místa bydliště a zároveň by její bydliště bylo ve státě, kde se pojištění vztahuje k zaměstnání. Pozitivní kolize jedná se o opačnou situaci, kdy by migrující osoba byla zaměstnána ve státě, který odvozuje pojištění od zaměstnání a současně bydlela ve státě, který váže pojištění všech osob k bydlišti na území svého státu. Princip aplikace právního řádu jediného státu lze vyjádřit i tak, že využitím tohoto principu je na jedné straně zajištěna sociální ochrana jedince a na straně druhé vyloučeno duplicitní poskytování dávek. 5 K tomu, aby kolizní situace nenastávala, slouží Nařízení Rady č. 1408/71, které v článku 13 stanoví obecné pravidlo, podle kterého se uplatňuje pouze jedna národní legislativa. Obecným pravidlem je, že se uplatňuje pouze jedno národní zákonodárství, odvozené od toho, kde osoba zaměstnaná nebo osoba samostatně výdělečně činná pracuje, bez zřetele na místo jejího bydliště. S tímto pravidlem souvisí konkrétní problémy, jež ze situace vyplývají, ať už se jedná o placení pojistného nebo o poskytování dávek. Přes uvedenou zásadu aplikace právního řádu jediného státu existuje v Nařízení řada výjimek, kde se aplikuje právní řád státu podle jiných kritérií. Tyto výjimky najdeme v článku 14 Nařízení a v článcích následujících. Jedná se především o zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné vyslané k práci do zahraničí, státní úředníky, námořníky, diplomaty. Specifickou situací, kdy mohou být aplikovány právní řády dvou států je situace, kdy osoba pracuje jako zaměstnanec v jednom státě a současně vykonává samostatnou výdělečnou činnost v druhém státě. 5 Gregorová, Z., Píchová, I. Základy pracovního práva a sociálního zabezpečení v Evropských společenstvích. Brno : Nakladatelství Lubomír Čech, 2001, s

13 b) Rovné zacházení Princip rovného zacházení je zakotven v článku 2 a 3 Smlouvy o založení ES. V článku 39 této smlouvy je stanoven zákaz veškeré diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Migrující osoba se v oblasti sociálního zabezpečení může setkat s takovou úpravou národních systémů, která například stanoví různé kvalifikační podmínky nebo podmínky při poskytování dávek sociálního zabezpečení, které mají například vazbu na státní příslušnost v daném státu. Tento princip je dále uveden v článku 3 odst. 1 Nařízení č. 1408/71: S výhradou zvláštních ustanovení tohoto Nařízení podléhají osoby bydlící na území jednoho z členských států, na něž se vztahuje toto Nařízení, stejným povinnostem a mají prospěch ze stejných dávek podle právních předpisů kteréhokoli členského státu, jako státní příslušníci tohoto státu. 6 Diskriminace může být přímá, odvíjející se od státní příslušnosti, nebo může být nepřímá, která se vyskytuje v různých formách, například vazba na bydliště. Výsledek je ale obvykle stejný, staví do nevýhodného postavení migrující pracovníky. Rovnost nakládání s pracovníky, kteří vykonávají právo volného pohybu, musí být založena na stejných podmínkách, jaké mají příslušníci daného státu, kteří žijí a pracují v tomto státě celý život. Nařízení ovšem řeší některé specifické situace, kdy je rovnost nakládání s migrujícími pracovníky jiných členských států značně omezena. Jedná se například o možnost vykonávat funkce v orgánech sociálního zabezpečení. c) Sčítání dob pojištění Systémy sociálního zabezpečení jsou různé a stejně tak různě stanoví podmínky pro nárok na některé dávky. V téměř všech členských státech se nárok váže na určitou dobu pojištění, zaměstnání nebo bydlení v tomto státě. Poslední možnost se vyskytuje ve státech s teritoriálním systémem, kde jsou účastny pojištění všechny osoby, 6 Nařízení Rady (EHS)č. 1408/71, čl.3, odst.1. 13

14 které mají na území bydliště, nehledě na dobu, po kterou zde bydlí. Pokud by tato záležitost nebyla koordinována v rámci Společenství, byli by zaměstnané osoby i osoby samostatně výdělečně činné ve značně nevýhodném postavení. Nevýhodnost jejich postavení by spočívala v tom, že v žádném členském státu by nedosáhli potřebné čekací doby, ač v průběhu svého pracovního života se neustále účastní pojištění, avšak v různých členských státech. 7 Při současných možnostech, které máme, lidé často tráví svůj pracovní život v různých státech Evropské unie a nastává tak situace, že nezískají potřebnou dobu pro nárok na dávku v některém, nebo v žádném státu, dobu, která je v daném systému sociálního zabezpečení předepsána. Aby taková situace nenastávala, je v Nařízení č. 1408/71 zakotveno ustanovení, které umožňuje v situaci, kde to je možné, započítat i doby pojištění dosažené v jiných členských státech. Tento princip se vztahuje na různé druhy dávek, které jsou uvedeny v článcích Nařízení nemoc a mateřství, invalidita, starobní, vdovské a sirotčí důchody, pohřebné, příspěvek v nezaměstnanosti a rodinné dávky a přídavky. d) Zachování nabytých práv Zákonodárství některých států zakotvuje pro výplatu dávek podmínku, že dotyčná osoba má na území tohoto státu trvalé bydliště. Většina migrujících pracovníků za dobu trvání zaměstnání nabude práva na dávku, ale chce se vrátit do své původní země. Toto omezení by pro ně bylo značně diskriminační, protože by tak o svá práva přišli. Článek 10 odstavec 1 Nařízení č. 1408/71 zakotvuje ustanovení, ve kterém se všechny členské státy vzdávají všech doložek, které vyžadují k poskytování dávek trvalý pobyt. Veškeré dávky tak musí být vypláceny i v tom případě, že dotyčná osoba bydlí v jiném členském státě. Dávky se jí tak vyplatí nejen do místa bydliště, ale i do kteréhokoli jiného členského státu. Podle výkladu Evropského soudního dvora se nejedná pouze o vyplácení již nabyté penze, ale také o přiznání nároku na tuto dávku. 7 Gregorová, Z., Píchová, I. Základy pracovního práva a sociálního zabezpečení v Evropských společenstvích. Brno : Nakladatelství Lubomír Čech, 2001, s

15 Věcný rozsah koordinace Věcný rozsah Nařízení EHS č. 1408/71 je upraven v článku 4 odstavec 1 a vztahuje se na všechny právní předpisy týkající se následujících odvětví sociálního zabezpečení: - dávky v nemoci a mateřství - dávky v invaliditě - dávky ve stáří - dávky pozůstalostní - dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání - pohřebné - dávky v nezaměstnanosti - rodinné dávky. Nařízení se vztahuje na všechny soustavy sociálního zabezpečení všeobecné ale i zvláštní. Nerozlišuje, zda se jedná o příspěvkové soustavy nebo zda jsou dávky vypláceny zaměstnavatelem, institucemi sociálního zabezpečení nebo orgány veřejné moci. Protože v podstatě neexistuje definice dávky sociálního zabezpečení, kterou koordinační nařízení zahrnuje, musíme vycházet z definic dávek jednotlivých systémů. Pro dávky sociálního zabezpečení jsou charakteristické tyto vlastnosti: - dávka se přiznává bez posouzení individuální potřeby - nárok na dávku je dán právně definovaným postavením žadatele - dávka se musí vztahovat k některé oblasti v článku 4 odstavce 1. Dle judikatury Evropského soudního dvora patří mezi dávky sociálního zabezpečení: - preventivní zdravotní opatření - pomoc při odborném vzdělávání druh podpory v nezaměstnanosti - nepříspěvkové dávky smíšeného typu, které pramení z integrace sociální pomoci se sociálním zabezpečením - některá opatření na národní úrovni vztahující se k válečným akcím. 15

16 Nařízení Rady EHS č. 1408/71 se nevztahuje na: - dávky sociální a zdravotní pomoci asistence - dávky pro oběti nebo následků války - dávky, které se zakládají na dohodách mezi zaměstnavateli a odbory Osobní rozsah koordinace Osobní rozsah koordinačních nařízení je vymezen články 1 a 2 Nařízení a vymezuje okruh osob, na které se Nařízení vztahuje: a) osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a - kteří jsou státními příslušníky jednoho nebo více členských států - nebo jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky bydlícími na území jednoho z členských států b) rodinní příslušníci osob uvedených v bodě a) c) pozůstalí po osobách uvedených v bodě a) d) občané třetích států, jejich rodinní příslušníci a pozůstalí, pokud současně - legálně pobývají na území členského státu - migrují, tj. nachází se v situaci, která není v žádném ohledu omezena na území jediného členského státu. Nařízení vymezuje osobní rozsah a stává se tak základním ukazatelem pro rozhodování, zda se na určitou osobu vztahuje právní mechanismus Společenství. Obecně jsou tedy kryty koordinačním nařízením tyto osoby: - občané členských států Evropské unie - osoby bez státní příslušnosti a uprchlíci, pokud mají bydliště na území členského státu Evropské unie - rodinní příslušníci a pozůstalí výše uvedených skupin bez ohledu na státní příslušnost. 16

17 3.2. Nařízení Rady EHS č. 574/72 úřady a instituce Pro provádění soustav sociálního zabezpečení v rámci EU jsou v Koordinačních nařízeních definovány příslušné úřady, kompetentní instituce, instituce místa bydliště či pobytu a styčné orgány. 8 Nařízení Rady EHS č. 574/72 je prováděcím nařízením k Nařízení Rady EHS č. 1408/71. Přílohy prováděcího nařízení obsahují seznamy úřadů, institucí a orgánů všech členských států Evropské unie v oblasti sociálního zabezpečení: Příloha 1 příslušné úřady Příloha 2 kompetentní instituce Příloha 3 instituce místa bydliště a instituce místa pobytu Příloha 4 styčné orgány Příslušné úřady ČR Jsou odpovědné za systém sociálního zabezpečení celého území nebo její části. Určují styčné orgány, které mezi sebou přímo komunikují. V České republice se jedná o příslušná ministerstva: - Ministerstvo práce a sociálních věcí - Ministerstvo zdravotnictví zdravotní pojištění a péče - Ministerstvo obrany vojáci z povolání - Ministerstvo vnitra příslušníci policie - Ministerstvo spravedlnosti vězeňská služba - Ministerstvo financí příslušníci celní správy Kompetentní instituce ČR Jsou institucemi, které rozhodují o nároku na dávku a u které je v době uplatnění žádosti o dávku dotyčná osoba pojištěna. 1. Nemoc a mateřství a) věcné dávky zdravotní pojišťovna, u které je osoba pojištěna 8 Černá, J., Vacík, A. Právo sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s

18 b) peněžité dávky obecně: Česká správa sociálního zabezpečení - pro příslušníky ozbrojených složek a celní správy specializované útvary příslušných ministerstev 2. Invalidita, stáří, úmrtí (důchody) - obecně: Česká správa sociálního zabezpečení - pro příslušníky ozbrojených složek a celní správy specializované útvary příslušných ministerstev 3. Pracovní úrazy a nemoci z povolání a) věcné dávky zdravotní pojišťovna, u které je osoba pojištěna b) peněžité dávky obecně: náhrada škody související s pracovním úrazem zaměstnavatel nebo pojišťovna: (Kooperativa pojišťovna, a.s., Česká pojišťovna, a.s.) - důchody: Česká správa sociálního zabezpečení - krátkodobé dávky: ČSSZ a pro příslušníky ozbrojených sil a celní správy specializované útvary ministerstev 4. Pohřebné - určené obecní úřady podle bydliště (pobytu) dotyčné osoby 5. Dávky v nezaměstnanosti - úřady práce podle bydliště (pobytu) dotyčné osoby 6. Rodinné dávky - určené úřady práce podle bydliště (pobytu) dotyčné osoby Instituce místa bydliště a instituce místa pobytu ČR Takovou institucí rozumíme instituci, která je kompetentní k poskytování dávek v místě nebo pobytu dotyčné osoby. a) věcné dávky: zdravotní pojišťovna, u které je osoba pojištěna b) peněžité dávky: - v nemoci a mateřství, v invaliditě, stáří a úmrtí (důchody), pracovní úrazy a nemoci z 18

19 povolání ČSSZ - v nezaměstnanosti, rodinné a ostatní dávky úřady práce podle bydliště (pobytu) dotyčné osoby Styčné orgány ČR Styčné orgány mezi sebou mohou přímo komunikovat a jejich prostřednictvím je možné podávat žádosti u instituce jiného členského státu. a) věcné dávky: - v nemoci a mateřství - Centrum mezistátních úhrad b) peněžité dávky: - v nemoci a mateřství, v invaliditě, stáří a úmrtí (důchody) ČSSZ - pracovní úrazy a nemoci z povolání, v nezaměstnanosti, rodinné a ostatní dávky - MPSV 3.3. Řídící a poradenské orgány společenství Na rozdíl od standardních mezinárodních dohod v oblasti sociálního zabezpečení, jejichž aplikace je ponechána na kompetentních institucích koordinovaných jedním nebo dvěma styčnými orgány, vznikly na základě Nařízení Společenství dva další orgány, jeden pro administrativu a řízení a druhý poradenský zaměřený na koordinaci národních zákonů o sociálním pojištění Administrativní komise ES pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků Tento orgán byl založen na základě Nařízení č. 3/58. Právě rozdílné právní řády členských států vedly k tomu, aby tento orgán vznikl a napomáhal tak aplikaci Nařízení v těchto státech, protože na rozdíl od bilaterálních smluv, které je třeba smluvními stranami schválit a ratifikovat, Nařízení Rady je přímo aplikovatelné. 9 Úsek pro evropskou integraci a mezinárodní vztahy Ministerstva práce a sociálních věcí. Sociální zabezpečení osob pohybujících se v rámci Evropské unie. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Grátis, s.r.o.,2002,s

20 Administrativní komise je hlavním orgánem, který se zabývá koordinací systémů sociálního zabezpečení. V současné době působí v souladu s článkem 80 a 81 Nařízení č. 1408/71. Je složen ze dvou zástupců z každého členského státu (za ČR: zástupce z MPSV a MZdr), kteří přijímají rozhodnutí, týkající se: - administrativních otázek - interpretace a revize koordinačních nařízení - zajišťují jednotný výklad koordinačních nařízení - zabývají se návrhy pro Evropskou komisi - podílejí se na tvorbě a změnách E-formulářů - vypracovávají překlady dokumentů, které se k nařízení vztahují - zabezpečují spolupráci členských států v oblasti sociálního zabezpečení - zabývají se modernizací postupů pro výměnu informací Poradní výbor pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků Poradní výbor je druhým orgánem Společenství, který má v oblasti sociálního zabezpečení Společenství poradní úlohu. Jedná se o tripartitní orgán, který působí v souladu s článkem 82 a 83 Nařízení č. 1408/71. Poradní výbor je složen ze dvou zástupců exekutivy (za ČR: dva zástupci MPSV), odborů a organizací zaměstnavatelů. Toto složení výboru vyplývá z toho, že cílem bylo zabezpečit, aby se každé projednávané oblasti účastnili všichni sociální partneři. Jeho úkolem je: - zkoumat obecné a zásadní otázky, ale také problémy související s prováděním Nařízení - předkládat stanoviska Administrativní komisi k otázkám případných revizí nebo návrhy na revizi Nařízení 20

21 4. Základní pojmy Podle důsledného precedenčního práva Evropského soudního dvora základní pojem pracovník (zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba) nekopíruje definici stanovenou vnitrostátním právem členského státu, ale definici stanovenou právem Společenství. Nevztahuje se pouze na migrující pracovníky v přísném slova smyslu (jako na ty, kteří se pohybují z jednoho členského státu do jiného za účelem výkonu povolání), ale zahrnuje obecně všechny, kteří se nalézají na území jakéhokoli členského státu v situaci, která má mezinárodní prvky. 10 Pod pojmem pracovník, si vybavíme zaměstnanou osobu nebo osobu samostatně výdělečně činnou. Není přitom rozhodující, zda tato osoba činnost skutečně vykonává, ale zda je účastna pojištění, ať už se jedná o jakoukoli jeho formu. Abychom ovšem mohli na tohoto pracovníka uplatnit koordinační nařízení, musí tato osoba migrovat v rámci Společenství a uplatňovat tak své právo na volný pohyb Zaměstnaná osoba Článek 1a Nařízení Rady č. 1408/71 stanoví, že zaměstnaná osoba je každá osoba, která je povinně nebo nepovinně pojištěna, avšak souvisle, v některém ze systémů sociálního zabezpečení, který se vztahuje na zaměstnance. Postačuje ovšem, aby byla pojištěna alespoň k jednomu riziku. Stačí například účast na zdravotním pojištění, ale nemusí být účastna nemocenského nebo důchodového pojištění Osoba samostatně výdělečně činná Stejně jako článek 1a Nařízení Rady č. 1408/71 stanoví podmínky pro pojištění osob zaměstnaných, vychází z něj stejné podmínky i pro osoby samostatně výdělečně činné. Více Nařízení definici zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné nerozlišuje. 10 Úsek pro evropskou integraci a mezinárodní vztahy Ministerstva práce a sociálních věcí. Sociální zabezpečení osob pohybujících se v rámci Evropské unie. 2.vydání. Praha : Nakladatelství Grátis, s.r.o.,2002,s

22 5. Příslušnost k právním předpisům V jednotlivých členských státech EU existují odlišné systémy sociálního zabezpečení. Mohlo by se stát, že občan využívající svého práva volného pohybu v rámci EU se bude dostávat do situací, kdy se na něho v jistý okamžik budou vztahovat právní předpisy dvou, příp. více členských států o sociálním zabezpečení nebo naopak nebude podléhat žádné soustavě sociálního zabezpečení. 11 Příslušnost k právním předpisům se určuje na základě jednoho z principů koordinace - aplikace právního řádu jediného státu a je upraveno v článcích Nařízení Rady EHS č. 1408/71. V situacích, kdy zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná migruje, je třeba určit, které právní předpisy sociálního zabezpečení se budou na tuto osobu vztahovat Základní pravidlo Základním pravidlem k určování příslušnosti k právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení je pravidlo státu výkonu činnosti (lex loci laboris). Toto pravidlo je zakotveno v článku 13 odstavec 2a a 2b Nařízení Rady EHS č. 1408/71 a týká se: a) zaměstnaných osob tato osoba podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území pracuje, bez ohledu na bydliště osoby a sídlo zaměstnavatele b) osob samostatně výdělečně činných tato osoba podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území vykonává samostatnou výdělečnou činnost, bez ohledu na bydliště Účast na nemocenském, důchodovém, zdravotním, úrazovém pojištění a dalších se vždy posuzuje podle právních předpisů, které jsou podle Nařízení určeny jako příslušné. Migrující pracovník je v určitém okamžiku pojištěn zdravotně i sociálně vždy pouze v jednom systému 11 Černá, J., Vacík, A. Právo sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s

23 sociálního zabezpečení. Platí pro výplatu dávek i odvod pojistného. Na určení příslušných právních předpisů nemá vliv: a) státní příslušnost dotčené osoby b) místo výplaty mzdy c) měna, ve které je vyplácena mzda d) místo, kde jsou odváděny daně e) že osoba je dobrovolně sociálně pojištěna v jiném státě f) že oprávnění k podnikatelské činnosti je vystaveno jiným státem 5.2. Odchylky ze základního pravidla Pro určité kategorie osob jsou stanoveny odchylky ze základního pravidla státu výkonu činnosti, které jsou obsaženy v článku 13 odstavec 2c f a v článcích Nařízení. a) osoby zaměstnané na palubě lodi článek 13 odstavec 2c Nařízení stanoví, že tyto osoby podléhají právním předpisům členského státu EU/EHP, pod jehož vlajkou loď pluje b) státní úředníci článek 13 odstavec 2d Nařízení uvádí, že tyto osoby podléhají právním předpisům členského státu EU/EHP, kterým podléhá úřad, který je zaměstnává c) osoby odvedené nebo znovu povolané do služby v ozbrojených silách nebo do náhradní civilní služby článek 13 odstavec 2e Nařízení stanoví, že tyto osoby podléhají právním předpisům členského státu EU/EHP, do jehož služeb byly odvedeny nebo povolány d) osoby, které přestanou podléhat právním předpisům členského státu, aniž se na ně začnou vztahovat právní předpisy jiného členského státu podle článku 13 odstavec 2f Nařízení podléhají tyto osoby právním předpisům státu svého bydliště, a to výlučně 23

24 e) vyslané osoby články 14 odstavec 1a b a článek 14a odstavec 1a b Nařízení stanoví, že na zaměstnanou i samostatně výdělečně činnou osobu se při vyslání, které nepřesáhne dobu 12 měsíců, vztahují právní předpisy vysílajícího státu. Dobu vyslání je možno prodloužit maximálně o dobu dalších 12 měsíců. f) současný výkon činnosti ve dvou nebo více členských státech je upraven v článcích 14 odstavec 2 a 3, 14a odstavec 2 4 a 14c Nařízení řeší situaci, kdy vykonává osoba činnost souběžně ve více členských státech, jako zaměstnanec nebo jako osoba samostatně výdělečně činná nebo obojí současně g) osoby zaměstnané na diplomatických misích a konzulárních úřadech a pomocný personál Evropských společenství tuto situaci stanoví článek 16 Nařízení tyto osoby si podle ustanovení tohoto článku za určitých podmínek mohou zvolit, kterým právním předpisům budou podléhat h) výjimka podle článku 17 Nařízení se mohou členské státy dohodnout na výjimkách, která se týkají ustanovení článků v zájmu některých kategorií osob nebo některých osob 24

25 6. Vysílání pracovníků Princip vysílání je i pro oblast sociálního zabezpečení v tom, že osoba, která normálně vykonává činnost na území jednoho členského státu EU vykonává nějakou činnost nebo práci v jiném členském státě EU a nepodléhá po určitou dobu předpisům o sociálním zabezpečení státu, kde pracuje, ale je i nadále kryta právními předpisy o sociálním zabezpečení státu, odkud byla vyslána. 12 Nejčastější výjimkou ze základního pravidla k určení příslušnosti k právním předpisům je vysílání pracovníků. Zaměstnavatel v určitých situacích potřebuje, aby vyslal některého svého zaměstnance za účelem výkonu práce do zahraničí. Protože se ve většině případů jedná o vyslání krátkodobá, bylo by nežádoucí, aby tato osoba v případě práce v zahraničí v této době podléhala právním předpisům státu výkonu zaměstnání. V takovém případě by se tato osoba musela odhlásit ze systému sociálního zabezpečení ve státě, kde má uzavřen pracovní poměr, přihlásit se na dobu výkonu práce v zahraničí do systému sociálního zabezpečení příslušného státu a při ukončení práce se opět odhlásit a znovu nahlásit do systému pojištění státu, kde je trvale zaměstnána. Řešení takové situace je ovšem nežádoucí z důvodu administrativní náročnosti a tříštění dob pojištění. Také by ve většině případů nastávala situace, že tato osoba by sice byla pojištěna v některém ze systémů, ale nevznikal by jí nárok na dávky. Byl by tak negativně omezen volný pohyb pracovníků. Z těchto důvodů je vysílání pracovníků začleněno mezi výjimky ze základního pravidla příslušnosti k právním předpisům a stanoví, že jsou u osob vyslaných dočasně k výkonu práce do jiného členského státu používány právní předpisy vysílajícího státu. Tato odchylka je zakotvena v článku 14 odstavec 1a a 1b a článku 14a odstavec 1a a 1b Nařízení Rady EHS č. 1408/71. Výklad těchto článků je také stanoven v Rozhodnutí Administrativní komise Evropských společenství pro sociální zabezpečení migrujících 12 Galvas, M., Gregorová, Z. In Vedecké sympózium s medzinárodnou účasťou. Dočasné vyslanie zamestnancov v rámci Európskej únie. Trnava : Vydavateľstvo TYPI UNIVERSITATIS TYRNAVIENSIS, 2008, s

26 pracovníků č. 181 ze dne 13. prosince Vysílání dále řeší Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Nařízení Rady EHS č. 1408/71 a prováděcí Nařízení č. 574/72 přesně nestanoví některé lhůty, které souvisí s vysíláním zaměstnaných osob nebo osob samostatně výdělečně činných a ponechává tak na rozhodnutí nositele pojištění v každém státě, aby si podmínky stanovil sám a postupoval podle nich ve všech obdobných případech stejně. V České republice je nositelem důchodového a nemocenského pojištění Česká správa sociálního zabezpečení, která ve svých interních předpisech, s ohledem na praxi, stanovila některé podmínky, především lhůty, které určila jako požadavek pro vystavení některých formulářů v rámci vysílání pracovníků. Z uvedeného vychází konkretizace některých níže uvedených podmínek vzhledem k požadavkům ČSSZ jako nositele pojištění. Protože je ponechána každému členskému státu v posuzování žádostí určitá volnost, budou se podmínky v různých státech odlišovat Vysílání zaměstnaných osob Článek 14 odstavec 1a: Osoba zaměstnaná na území členského státu podnikem, pro který normálně pracuje a která je vyslána tímto podnikem na území jiného členského státu, aby pro tento podnik tam provedla nějakou práci, nadále podléhá právním předpisům prvního členského státu, za předpokladu, že očekávané trvání této práce nepřevyšuje 12 měsíců a že není vyslána, aby nahradila jinou osobu, která dovršila dobu svého přidělení. 13 Tento článek specifikuje základní definici vyslání. Podle tohoto článku se jedná o vyslání, pokud vyslanou osobou je zaměstnanec, který: - je normálně zaměstnán v podniku v jednom členském státu - je vyslán na dobu, která nepřekročí 12 měsíců 13 Nařízení Rady (EHS)č. 1408/71, čl.14, odst.1a. 26

27 - je dočasně vyslán svým zaměstnavatelem k výkonu práce do jiného členského státu, aby tam pro něj vykonával práci - nebyl vyslán, aby nahradil jinou osobu, jejíž doba vyslání vypršela Pokud jsou splněny tyto základní podmínky, nastává situace, kdy se může uplatnit výjimka ze základního pravidla pro určování příslušnosti k právním předpisům, a vyslaný zaměstnanec podléhá právním předpisům vysílajícího členského státu. Stanovení těchto základních podmínek ovšem není vyčerpávající a je třeba se těmito i dalšími podmínkami zabývat podrobněji, abychom mohli posoudit, zda určitá zaměstnaná osoba skutečně splňuje podmínky pro vyslání anebo je třeba při určování právních předpisů vycházet ze základního pravidla pravidla státu výkonu činnosti Podmínky vyslání Statut zaměstnance Dle koordinačních nařízení může být za osobu zaměstnanou považována osoba, kterou lze začlenit pod osobní rozsah Nařízení. Za zaměstnance je nutno v ČR považovat nejen zaměstnance v pracovním poměru, ale i další osoby, které za zaměstnance označuje 5 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v platném znění. Státní příslušnost zaměstnance však není rozhodující. Doba vyslání Článek 14 odstavec 1a Nařízení stanoví podmínku, že doba vyslání nesmí převýšit dvanáct měsíců. Tuto dobu vyslání je možno dočasně přerušit, například na dobu čerpání dovolené. Přerušení však musí být úměrné celkové době vyslání. Většina států toleruje přerušení v rozsahu asi jeden až dva měsíce. Po takovém přerušení nezačíná znovu běžet doba dvanácti měsíců, ale jedná se o pokračování vyslání původního. Článek 14 odstavec 1b Nařízení umožňuje vzhledem k nepředvídaným okolnostem na základě žádosti prodloužení doby vyslání nad dvanáct 27

28 měsíců na dobu předpokládaného dokončení práce, maximálně o dalších dvanáct měsíců. Musí být však splněny tyto podmínky: - žádost o prodloužení je třeba podat před skončením původní 12-ti měsíční doby vyslání - maximální doba, o kterou je možné žádost prodloužit, je 12 měsíců - instituce místa výkonu práce k tomu musí dát souhlas Sociální pojištění vyslaného pracovníka Nutnou podmínkou pro vyslání je účast zaměstnance na sociálním pojištění ve vysílajícím státě. Vysílaný zaměstnanec musí být účasten pojištění z titulu výkonu práce pro zaměstnavatele ve vysílajícím státě dříve, než začne běžet jeho doba vyslání. Podmínka je stanovena proto, aby zaměstnavatelé nenajímali zaměstnance pouze k výkonu práce v zahraničí. Tato doba je podle našich právních předpisů stanovena v délce jednoho měsíce před samotným vysláním. Nemusí být ovšem dodržena, pokud: - je pracovní smlouva uzavřena na dobu neurčitou - sice je pracovní smlouva uzavřena na dobu určitou, ale pracovní poměr je uzavřen na podstatně delší dobu, než je doba vyslání Vztah mezi vyslaným pracovníkem a zaměstnavatelem Vztahu mezi vyslaným zaměstnancem a podnikem, který ho vysílá, se říká organická vazba. 14 Význam organické vazby je dán článkem 14 odstavec 1a Nařízení a je určen dvěma základními prvky: - vyslaný zaměstnanec normálně pracuje pro vysílajícího zaměstnavatele - vyslaný zaměstnanec vykonává pro vysílajícího zaměstnavatele práci v některém z členských států 14 Černá, J., Vacík, A. Právo sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s

29 Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem musí být tato organická vazba po celou dobu vyslání. Je však třeba ještě ověřit, zda vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je vztahem skutečně pracovněprávním, že obsahuje všechna práva a povinnosti, která s tímto vztahem souvisí: - zaměstnanec provádí práci pro vysílajícího zaměstnavatele - zaměstnance odměňuje vysílající zaměstnavatel - pravomoc ukončit pracovněprávní vztah se zaměstnancem může jen vysílající zaměstnavatel - vysílající zaměstnavatel nese zodpovědnost za práci zaměstnance - vyslaný zaměstnanec nesmí současně uzavřít pracovněprávní vztah s podnikem, do kterého byl vyslán Činnost vysílajícího zaměstnavatele Jedním z důležitých předpokladů pro to, aby podnik mohl vyslat svého zaměstnance za prací do zahraničí, je to, že tento podnik je ve vysílajícím státě ekonomicky aktivní. Nelze založit podnik pouze za účelem vysílání zaměstnanců k výkonu práce do zahraničí, který ve vysílajícím státě žádnou činnost nevyvíjí. Tito zaměstnanci by měli správně podléhat právním předpisům státu výkonu činnosti. Evropský soudní dvůr stanovil na základě rozhodnutí v případu Fitzwilliam některá kritéria, dle kterých je možno ekonomickou aktivitu zaměstnavatele posoudit. Jedná se například o místo, kde má podnik své registrované sídlo a místo podnikání, místo, kde se uzavírá většina kontraktů s klienty, právní předpisy platné pro pracovní smlouvy nebo například výše obratu za určité období. Náhrada za jiného zaměstnance, který dovršil dobu vyslání Vysílající podnik nemůže vyslat k výkonu práce do zahraničí svého pracovníka za účelem náhrady za jiného pracovníka, jehož doba vyslání již skončila. Problém vyslání je, že některé složky vyslání se jen těžko ověřují: není osoba pracující na stavbě ve skutečnosti vyslána, aby nahradila osobu vyslanou před ní? V některých případech jsou 29

30 vznášena obvinění, že členské státy vyvážejí své nezaměstnané tím, že do zahraničí vysílají co možná nejvíce osob a splnění podmínek přísně nekontrolují. 15 Doba mezi opětovným vysláním Nelze také opakovaně vysílat stejného zaměstnance do stejného místa, pokud dobu vyslání dovršil. Minimální doba, která je u nás stanovena mezi opakovaným vysláním stejného zaměstnance do stejného místa a státu, je stanovena v délce dvou měsíců. Po uplynutí této doby může být tento zaměstnanec vyslán na stejné místo Krátkodobá vyslání, stáže, školení a vysílání studentů Krátkodobá vyslání Krátkodobým vysláním můžeme chápat různé služební cesty, které jsou konané za účelem obchodních jednání, účasti na školení, konferenci nebo například veletrhu. Protože jsou tato vyslání ve většině případů skutečně krátkodobá, z praktického hlediska se na tuto dobu nevystavují příslušné formuláře, které osvědčují příslušnost k právním předpisům. Skutečnost se dokládá pouze na základě žádosti příslušné instituce státu, kde služební cesta proběhla, a potvrzení se vydává zpětně. Pokud se ovšem jedná o sice krátkodobé vyslání, ale jde o vyslání, kdy má být vykonaná nějaká práce, mělo by být zažádáno o příslušný formulář, potvrzující příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu. Tento postup by měl být dodržen, i když se jedná o dobu vyslání nepřesahující jeden týden. Stáže, školení Pokud bude osoba, která má uzavřen pracovní poměr, vyslána v rámci svého zaměstnání do některého členského státu na stáž nebo 15 Pennings F. Úvod do evropského práva sociálního zabezpečení. České vydání. Praha : Nakladatelství Vladimír Hübl, 2003, s

31 školení, aby si zvýšila svou kvalifikaci, je nutné posoudit, zda se jedná o vyslání či nikoliv. O vyslání se bude jednat v případě, že splňuje předepsané podmínky vyslání. V opačném případě tato osoba bude podléhat právním předpisům místa výkonu činnosti. Vysílání studentů Studenty nelze zařadit mezi zaměstnané osoby, které za zaměstnance označuje 5 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v platném znění. Studenti, kteří odjíždí na praxi v rámci svého studia, nemusí prokazovat příslušnost k právním předpisům, protože jsou pojištěni pouze z titulu studia. Nejedná se tedy o osoby zaměstnané v pravém slova smyslu, protože ve skutečnosti mezi nimi a školou neexistuje organická vazba ve formě pracovněprávního vztahu Vysílání osob samostatně výdělečně činných Článek 14a odstavec 1a: Osoba normálně samostatně výdělečně činná na území členského státu, která vykonává práci na území jiného členského státu nadále podléhá právním předpisům prvního členského státu, za předpokladu, že předpokládané trvání této práce nepřevýší 12 měsíců. 16 Tento článek Nařízení umožňuje vyslání osobám samostatně výdělečně činným. Protože tato osoba nemá zaměstnavatele, vysílá k výkonu práce sama sebe. Musí být však splněny některé předpoklady: - samostatnou výdělečnou činnost vykonává osoba samostatně výdělečně činná na území vysílajícího členského státu i na území jiného členského státu - doba vyslání nepřekročí dvanáct měsíců Stejně jako u osob zaměstnaných je nutno tyto základní předpoklady pro vyslání, doplnit o některé další podmínky. 16 Nařízení Rady (EHS)č. 1408/71, čl.14a, odst.1a. 31

32 Podmínky vyslání Statut OSVČ Osoba samostatně výdělečně činná může být vyslána za podmínky, že spadá do osobního rozsahu Nařízení Rady EHS č. 1408/71. Jedná se tedy o osobu, jejíž statut se posuzuje podle právních předpisů vysílajícího státu. Doba vyslání I u osob samostatně výdělečně činných je stanovena doba, po kterou může vyslání trvat. Článek 14a odstavec 1a stanoví, že tato osoba může vykonávat přechodně činnost v jiném členském státě v délce maximálně dvanáct měsíců. Vyslání může být přerušeno v závislosti na délce vyslání například o dobu čerpání dovolené nebo nemoci. Po takovém přerušení nezačíná běžet nové vyslání, ale jedná se o pokračování vyslání původního. Článek 14a odstavec 1b stanoví podmínky, za kterých je možno dobu vyslání OSVČ prodloužit vzhledem k situaci, že nastaly takové nepředvídané okolnosti, na základě nichž nebylo možné práci dokončit v termínu a je třeba vyslání prodloužit: - žádost o prodloužení doby vyslání je podána před skončením dvanácti měsíční doby vyslání - stát, na jehož území je činnost vykonávána, dá souhlas s prodloužením - maximální doba, o kterou může být vyslání prodlouženo, je dvanáct měsíců Účast OSVČ na pojištění Předpokladem vyslání je, aby osoba vykonávala samostatnou výdělečnou činnost ve vysílajícím státě ještě předtím, než dojde k vyslání. Musí být účastna pojištění zpravidla po dobu jednoho měsíce před vysláním. 32