AUDIO E-KNIHA. 71:28 MINUT AUDIA CD Magnetický vítr EXKLUZIVNÍ HOSTÉ OTAKAR BROUSEK, ONDŘEJ KEPKA JAN RIEDLBAUCH, MILOSLAV KALUS

Transkript

1 AUDIO E-KNIHA 71:28 MINUT AUDIA CD Magnetický vítr EXKLUZIVNÍ HOSTÉ OTAKAR BROUSEK, ONDŘEJ KEPKA JAN RIEDLBAUCH, MILOSLAV KALUS

2 Magnetický vítr obsahuje fejetony přední české herečky, v nichž se vrací do dětství, do let studií, ale také ke svým cestovatelským zážitkům. Na mnoha stránkách vlídné a působivé knížky rovněž vzpomíná na své herecké kolegy, s nimiž se během své dlouhé herecké trati setkala - na Danu Medřickou, Vladimíra Hlavatého, Vladimíra Menšíka, Otu Sklenčku a další mimořádné osobnosti divadla a filmu. Titul má i své dvojče - stejnojmenné CD, které je součástí interaktivní verze této eknihy a svým způsobem ji doplňuje a vlastně i mistrně povyšuje.

3 Gabriela Vránová Magnetický vítr 2011

4 Text Gabriela Vránová, 1994, 2000, 2011 Photo cover Ondřej Kepka, 2000, 2011 Carpe diem, 2000, 2011 ISBN

5 Motto: Je moc vûcí, které pomáhají udûlat z muïe a Ïeny nûco víc neï tupého Ïivoãicha! Tfii z nich jsou nejdûleïitûj í: místa, kam nás Ïivot postaví, lidé, se kter mi se cestou setkáme, a vûci, které nedostaneme. E. Goudgeová: U Zeleného delfína NejdraÏ í mamince, která dokázala nevzdat se. Svému nejbliï ímu Jirkovi a synu Ondfiejovi, ktefií to vydrïeli se mnou. S pozdravem sestfie Miriam do San Franciska a bratru StaÀovi do Brna. ProtoÏe i kdyï je pr zemû veliká, nás v echny spojuje pevn kruh.

6 Moji blízcí, diváci, posluchaãi i ãtenáfii, kdyï mi nakladatelství Carpe diem v zastoupení pana Michala Huvara nabídlo reedici mé kníïky Magnetick vítr, trochu jsem zaváhala. Proã? Není to staré? Ale pak jsem si fiekla: Copak myslím jinak neï pfied esti lety? Ano, jsou jiné skuteãnosti, jiná doba, jin duch doby, ale co jsem psala tehdy, bylo ze srdce. Jezdím po celé na í zemi mluvím s lidmi a kdyï mi posluchaãi v Jaromûfiicích, v severoãesk ch emánovicích nebo v Seifertov ch Kralupech donesou k podpisu mou kníïku a pfiidají pûkná slova, jsem Èastná. Bála jsem se, Ïe moje fejetony jsou moc laskavé, moc hodné! Ale dnes vím, Ïe v této dobû, ve svûtû, kdy mnohdy vítûzí krutost, násilí, dravost, je tfieba proti tomu bojovat právû laskavostí. AlespoÀ já bych bez ní nemohla Ïít. Díky Vám! A pro Vás moje PF Va e Gabriela Vránová PF 2001 To vûãné ãekání, ta nadûje, která se kaïd m rokem obrozuje jak zelené lístky na ãerném dfiínku vestky z japonského dfievorytu nebo jak drzé nûïné tûtiãky, vyráïející na vûtvi starého pichlavého smrku. Jsou tak zranitelné! JakÏe to bylo?! V echno je pfiede mnou a v echno tak bolí! Chtûla bych cel svût a on je tak daleko! V echno se opakuje. Jen nezapomínat! Nezavfiít oãi, abych nevidûla, Ïe ostatní také Ïijí a trpí! Bylo mi dopfiáno proïít více neï polovinu tohoto století. Pfies horká léta a boufilivé podzimy byly mnohdy i zimy teplé a laskavé díky lásce a pfiátelství. Dûkuji za to a pfieji sobû i Vám do let pfií tího tisíciletí: Lásku a Pfiátelství

7 Kdybych neznal Gabrielu Vránovou, tak bych si hezky ãesky zazávidûl. Anebo víte co? Já si zazávidím, i kdyï ji znám proã si mám dûlat násilí! KdyÏ si listuji touto kníïkou, nemohu nedojít k závûru, Ïe na tu závist mám nejen právo, ale i nûkolik dûvodû. Pfiednû tedy: hereãkám se to pí e! KdyÏ jste jenom spisovatel, musíte se pofiád nûkam trmácet, abyjste nûkoho poznali, nebo musíte vysedávat v archivech, ãítárnách a studovnách, a tam nepoznáte vûbec nikoho. Tam se krãíte u stolu, je vám zima a máte tro ku hlad, a kdyï tam nûkdo vstoupí, je to tak divn, Ïe byste byli rad i, kdyby zûstal doma. Jako hereãka v ak vstoupíte do atny a hle pfievléká se tam Jaroslav Satoransk! Nebo si tam pfiidûlává nos na Cyrana z Bergeracu Zdenûk tûpánek ãi Karel Höger. Dana Medfiická tam pije kávu s Vlastou Fabiánovou a Otou Sklenãkou není to nespravedlivé? Víte, co musíte jako neherec napsat knih, aby vás nûkdo z takov chhle lidí zaãal brát vûbec na vûdomí, natoï si pfiidûlával nos a rozpovídal se? Nebo jiná vûc, na kterou pfiijdete, aï se zaãtete do Gabrielina vyprávûní: to její ko até pfiíbuzenstvo. Já také pí u o pfiíbuzenstvu s chutí. JenÏe to moje se skládalo ze dvou babiãek, jednoho dûdeãka, z nûkolika málo tet a str ãkû, a samozfiejmû z maminky, tatínka, bráchy, psa a koãky. Její pfiíbuzenstvo je tak nepfiehlednû rozsáhlé, Ïe se na její rodnou Moravu ani nevejde. Jestli jsem to dobfie spoãítal, tak jejími pfiíbuzn mi není kromû pana Kryãera a Sládka snad jen est MoravanÛ. A v ichni jsou postavami pro novelu ãi pro román, zatímco ona je vyfiizuje fejetonem pouze z nedostatku ãasu. Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 7

8 Za dal í: je pravda, Ïe Gabriela Vránová nemá dost ãasu. VÏdyÈ hraje, zkou í, natáãí, pfiedná í, jezdí, nakupuje, pere, Ïehlí, vychovává syna (a dobfie! Kde na to vzala ãas?), vychovává manïela (a tak dobfie, Ïe napsal i nûkolik uãebnic matematiky!) a tak dále. Ale kde toho ãasu bere tolik, Ïe je s to napsat tolik stránek? Nebo jiná vûc: kaïd sice nûkde byl, kaïd to nûkde zná, ale co toho zná ona, to je aï nespravedlivé: od Vlkovic pfies Ostrovaãice a Amsterdam po Mexiko. A co je na tom krásné, Ïe to Mexiko a Amsterdam nenadná í na úkor Ostrovaãic a jin ch moravsk ch vísek. A co je úplnû nejkrásnûj í Ïe z jejích stránek na ãlovûka nepr í deprese. Îe jsou propleteny radostí, dobrotou a vûdomím, Ïe lidé, místa i vûci stojí za to, aby se s nimi ãlovûk setkal. Na v ãet nahofikl ch setkání jí staãí vlastnû soupis na necelé dvoustránce! Proto je dobré a potfiebné ãíst její kníïku. A proto je hezké znát se s Gabrielou Vránovou i osobnû. NeboÈ ona je taková, jako stránky, které pí e. Radostná, sdílná a léãivá. To mi vûfite, protoïe ji znám dost dlouho. Znali jsme se uï v dobû, kdy jsem nemûl ediv ani vlas, ani vous, ani chlup, ale nejvíc od roku To byl pro mne krásn rok! Vysílali mi Polní Ïínku Evelínku! A namluvila ji Gábi Vránová! Na jedniãku. Na tom moc záleïí, kdo vám namluví v rozhlase pohádku! KdyÏ ji namluví nûkdo nesprávn, je to jako by ji hodil do plotny. A brzy nato mi vy la Evelínka jako kníïka! Je tû vãas! Je tû mi ne edivûly vlasy. Na tom moc záleïí, aby vám kníïka vy la vãas. KdyÏ vyjde vãas, svût se vám rozsvítí. MÛÏete se radostí pominout. Ale kdyï vám vãas nevyjde, kdyï se jí jen doãkáte, nezaplaví vás ani tak radost, jako spí lítost. Anebo taková tûïká radost, smutná. Nu a mnû vy la nejen vãas, ale ke v emu mi ji vysílali v rozhlase s Gábi Vránovou! Byl jsem py n jako pes se dvûma 8 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

9 oháàkami. A kdyï se pfiiblíïil konec roku a já pfiem lel, jakou novoroãenku si ten rok vymyslet, dostal jsem nápad na evelínkovskou novoroãenku: Ïe budu jako P. F. posílat prav vlásek opravdické polní Ïínky Evelínky. Îe ho prostû do kaïdé novoroãenky úhlednû nalepím. Kde ty vlásky vezmu, to mi bylo jasné: fieknu o nû Gabriele Vránové ta mi ãetla Polní Ïínku do rádia, a ke v emu má takové zlaté vílí vlasy, jaké opûvuji na opravdické Evelínce. Dal jsem si tedy natisknout novoroãenku, vypravil se za paní Gabrielou, a po krátk ch bûïn ch vûtách, jeï se fiíkávají pfii setkání, jsem to na ni vysypal. Ponûkud ukvapenû. Pfiímoãafie. Bez úvodu. A hlavnû bez vysvûtlení. A ke v emu s ãiteln mi rozpaky. Mám na vás prosbu, paní Gabrielo. Nebyla byste tak hodná a neschovávala byste mi aï se budete ãesat své vlasy, co se vám zachytí na hfiebenu? Gábi Vránová je zvyklá na pfiání v eho druhu. Kdo pfiijde, urãitû nûco potfiebuje: ten aby recitovala nûkde na veãeru, onen aby pfii la tam ãi jinam a dodávala lesku té ãi oné spoleãenské události, a jin jestli nemá v uplíku fejeton na takové dvû tfii Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 9

10 stránky. JenÏe chtít na ní její vlastní vlasy, to se ponûkud vymykalo z proseb, na které byla zvyklá. Hledûl jsem na ni omluvnû a v rozpacích a ona na mne tázavû a uïasle, a celá drnãela od toho, jak naplno jí pracoval v hlavû de ifrovací pfiístroj. Mnû taky. SnaÏil jsem se pfiijít na to, proã na mne hledí tak uïasle. Nepfii el jsem hned na to, Ïe jsem to na ni vysypal moc pfiímoãafie. Îe jsem ji mûl vysvûtlit, jak nápad mû to osvítil s tûmi novoroãenkami. A najednou jsem pochopil. Ano, kdyï nepadlo ani slûvko vysvûtlení o novoroãenkách s vláskem opravdické polní Ïínky Evelínky, zbylo vysvûtlení druhé. A to jsem uï ãetl v jejích shovívav ch oãích. UÏ jsem pochopil, jak do la k tomu, Ïe pfied ní stojí obtloustl pán, jenï propadl jejímu pûvabu a kouzlu (coï je snadné a omluvitelné), a ten, vida své beznadûjné postavení vedle krásného a u lechtilého pana manïela-profesora, chce alespoà den co den usínat s jejími vlasy na pol táfii. Paní Gabrielu zaãala polévat ãerveà a nadechla se, Ïe mi nûco fiekne. Asi by mi fiekla, Ïe si mého vyznání nesmírnû váïí, ale aè se snaïím pochopit, Ïe je Èastnû vdaná, Ïe svému muïi pfiivedla na svût i malého Ondfieje a Ïe nemá to srdce, aby svému manïelovi zasadila tak tûïkou ránu, byè jen tím, Ïe by mi dala jakousi platonickou nadûji. Jistû by k tomu dodala budeme jen pfiáteli, ale mnû na tûstí do lo, jakou komunikaãní chybu jsem udûlal, a vychrlil jsem na ni to vysvûtlení s vlásky polní Ïínky. Od té doby dodnes jsem je tû nevidûl nikoho, komu by s takov m ulehãením spadl kámen ze srdce jako Gabriele Vránové. A dodnes z toho kulhám, protoïe padl na nohy mnû, neboè jsem stál nejblíï. Ale tûch jejích vílích vlasû jsem dostal tolik, Ïe bych je mohl rozesílat je tû letos. Franti ek Nepil, Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

11 MOJI MILÍ

12 Z tûch nûkolika fejetonû, které vy, laskaví ãtenáfii, teì budete ãíst, jsem pouze jedin vûnovala Ïijícímu ãlovûku tomu nejbliï ímu tatínkovi. Napsala jsem jej v Mariánsk ch Lázních, kde jsem se doléãovala po tûïké nemoci. BlíÏily se tatínkovy osmdesáté narozeniny, nebyl v eobecnû slavn ani znám i kdyï by za jin ch podmínek mohl b t a mûl b t! Pan Franti ek KoÏík tenkrát tatínkovi onen fejeton závidûl a já jsem ráda. Ïe jsem jej napsala. Za ãtyfii roky potom tatínek ode el za sluncem, 21. ãervna 1988, aniï se doãkal na í nové skuteãnosti. Právû on! Jak rád by ãetl a jistû i pfiispíval do katolické revue BOX, vedené básníkem Jifiím Kubûnou. UÏ se nedoví, Ïe v Ostravû existuje fanklub profesora Vrány, nebude uï na veãeru své poezie, kter pfiipravuje vedení gymnázia M. R. tefánika v Novom Meste nad Váhom k 70. v roãí svého vzniku, nezaïije ani tuto skromnou kníïku své dcery. Proto jsem ráda, Ïe aspoà ten fejetonek ãetl. Ty ostatní vznikly z vnitfiní potfieby bez jakéhokoliv úmyslu skloubit je ve vzpomínky na své kolegy, pfiátele, na své idoly, vzory. To kdysi dávno v rozhlasovém studiu mnû drah pan Ladislav Pe ek fiekl: Gábinko, vy napí ete jednou vzpomínky, dûlejte si poznámky! Kdepak tenkrát vzpomínat! Pfiíli jsem Ïila a pracovala v tuto chvíli a v tento den. A mezitím moji milí odcházeli. Je jich dlouhá fiada... PÛvabná, lidská, tak Ïivá Karolinka Slunéãková naposled jsme spolu hrály v nové inscenaci DalskabátÛ já Plajznerku a ona mlynáfiku ve spoleãném spacím kupé cestou na divadelní festival v Ko icích jsme toho tolik probraly naposledy. Byla tak velkorysá! Pfiály jsme si a to opravdu není tak bûïné mezi kolegynûmi v divadle. Jedno z posledních jejích pfiání na kartiãce, které jsme si dávaly k premiérám s drobn mi dáreãky, znûlo: Gábi, moje milá, je tû dlouhá léta lámej vaz! A pofiádnû! SnaÏím se, Karolinko i za tebe. 12 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

13 Dávno uï lehce dotanãil Rusalãin stokilov vodník z Lesní písnû Lesji Ukrajinky, uï nikdy své Varvafie nepomûïe dobráck Dvojteãka z Gorkého Letních hostû, uï mnû nikdy u piána nezahraje a nezazpívá Oldfií ek Musil tu Vanãurovu z Jezera Ukereve: Jsem opil, jsem opil, va ím pûvabem, nikoli vínem... a Franti ek Hanus se mi uï nikdy nesvûfií ani nezazpívá vala skou. Paní Maru ku BroÏovou, velkou postavu Vinohradského divadla jsem poznala aï v jejím penzijním vûku mûla jsem tu ãest sedût s ní ve spoleãné atnû a nezapomenu, jak mi drïela palce coby Mary e, kterou sama, je tû v koãovné spoleãnosti, hrávala. Co jsem se toho dovûdûla z divadelní historie, kolik roztomil ch drbû a krut ch pravd. Mám její fotografii v roli chûvy Anfisy ze tfií sester na tu mi coby Má e napsala vzácné vûnování a potom z pozûstalosti od její dcery, spisovatelky paní Dá i Lhotové, nûkolik divadelních perkû a aty, v nichï Maru ka hrála Elinu Makropulos (vûdûla snad paní Dá a, Ïe jsem tuto roli mûla hrát a nehrála?) ale pfiedev ím pfiekrásné vzpomínky. Dana Medfiická, kterou národ miloval, i kdyï nedostala titul národní umûlkynû. Vyprávûla o tom kdysi jistému velmi dûleïitému státnímu ãi stranickému (to bylo pfiece jedno a totéï) ãiniteli, kter ji pozval, aby jí vysvûtlil, proã ten titul nemûïe dostat. Vyprávûla mu o tom, Ïe jí to nevadí, protoïe pro ni je nejkrásnûj- í, kdyï na ni z okénka auta, co stojí na kfiiïovatce, zatímco ona táhne ta ky s nákupem, nûjaká paní kfiiãí: Paní Dano, národ vás miluje! Onen ãinitel poslouchal se zjevnou závistí a pravil: To musí b t krásn pocit a Dana se mi pfiiznala, Ïe nena la uï tu odvahu, aby mu opáãila: Copak vy to neznáte? Nemohu na ni zapomenout na svoji maminku Butteauovou z F. L.Vûka, na svou kantorskou kolegyni ze seriálu My v ichni kolou povinní, na drahou tetinku na eho Ondfieje a na jejich pfiátelství... Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 13

14 A co dal í tetinka ta filmová i opravdová paní Vlasta Fabiánová? Ta velká hereãka a krásná smutná paní? NezÛstal nám po ní doma jen mal hadrov tuãàáãek, kter od ní dostal estilet Ondfiej televizní Mí a. Uãila jsem se od ní, aãkoli ona mû nikdy neuãila, na rozdíl od mnoha m ch Èastnûj ích praïsk ch kolegû. Podobnû tomu bylo i s panem Milo em Nedbalem, kterému jsem pfii vzácn ch pracovních setkáních nefiekla jinak neï pane profesore. Pozval mû také na oslavu sv ch sedmdesát ch narozenin do praïské Violy. KdyÏ jsem mu po programu, v nûmï vystoupili i jeho b valí posluchaãi z DAMU, nesla kytici Ïlut ch chryzantém, fiekla jsem mu: Tolik bych vám toho chtûla fiíct, pane profesore. Odpovûdûl: Tak proã jste to nefiekla, Gábinko? Namítla jsem: VÏdyÈ mûli slovo va i Ïáci, pane profesore. Zkoumavû na mû upfiel oãi. Poãkejte a vás já jsem neuãil? povídá a zasmáli jsme se. Ale uãil, pane profesore, i kdyï ne za katedrou. A dobfie, Ïe jsem vám to tenkrát fiekla. BoÏe, vïdyè z té slavné herecké gardy, ke které jsme my vzhlíïeli, jsou snad uï v ichni nad mraãn mi horami... Pfiedstavte si, Ïe já, jako mladá holka, jsem jezdila na vystoupení do vojensk ch posádek s panem Eduardem Kohoutem! (Jak jsem k té cti pfii la, nevím, snad kytarista pan Jirmal o tom ví víc). S tím vzdûlan m, vtipn m, noblesním a vûãnû mlad m hereck m bardem jsem se setkala pozdûji je tû nûkolikrát v rozhlase, ve Viole... Ale na zmínûné zájezdy nikdy nezapomenu. Tûch historek, které jsem vyslechla cestou v autû, po vystoupení u veãefie v hotelu! Tfieba ta o slavné polské hereãce Przybylko-Potocké (pan Kohout s velk m gustem vyslovoval ãesky a s pfiízvukem její jméno), která v roce 1928 vystoupila pohostinsky v Národním divadle ve hfie, kde Edáãek, jak mu fiíkali jeho kolegové, hrál jejího syna. ReÏisér Hilar pfienechal odpolední zkou ku na starost jemu. Divadelní pánbûh ho za to 14 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

15 potrestal. Veãer totiï musela jít opona uprostfied pfiedstavení dolû. Host nehost, praïské obecenstvo se neudrïelo, kdyï ve váïné scénû, kdy se syn ptá matky, coïe se to stalo, Ïe je zde v echno rozházené, vy la z úst paní Przybylko vûta: Nu coïe? Pan ukal a ja drïala! Je tû po pûtatfiiceti letech v oãích pana Kohouta bl skaly ãertovské oh nky, kdyï mi fiíkal: Hilar za mnou pfiibûhl a povídá: Vy jste pfiece musel vûdût, co ta ne Èastná paní fiíká! Samozfiejmû, moje milá, Ïe jsem to vûdûl. Ale za tu pokutu mi to stálo! Letos by byly Eduardu Kohoutovi 103 roky aspoà podle slovníkû. Franti ku Kováfiíkovi by bylo opravdovû 108 let. Na toho se snad v ichni rozzlobili jen jedenkrát kdy ode el navïdy ale o tom uï Franti ek na tûstí nevûdûl. Byl to BoÏí ãlovûk. Cítím dodnes pohlazení jeho star ch krásn ch rukou na své tváfii po premiéfie Mary i. Znovu bych si s ním chtûla zazpívat tu na i hebrejskou z Pavlíãkova Nanebevstoupení Sa ky Krista, znovu bych ho chtûla doprovázet po pfiedstavení pozdû v noci domû, do âáslavské ulice. Tam mû jednou to uï nevystupoval ani pohostinsky bylo mu hodnû pfies devadesát pozval do nûjakého stfiediska na besedu. Pr : co si dáte?, ptali se pofiadatelé. Mûla jsem venku auto, fiekla jsem si o kávu a Franti ek? Naklonil se ke mnû a za eptal: ekni, Ïe mám rád ãervené! koda, Ïe jsem si s ním tehdy nepfii- Èukla uï nikdy pak nebyla pfiíleïitost. Vladimír Hlavat mûl zase rád bílé. Ale ze v eho nejvíc miloval divadlo. Doslova po centimetrech se posunoval na sv ch noïiãkách z Honzova auta do divadla, po pfiedstavení ãasto i z mého auta zase domû, ale na jevi ti záfiil a byl perfektní. KdyÏ pfiestane hrát, zemfie, fiíkali jsme si. A tak se také stalo. Portály na eho Vinohradského divadla stále znûjí jeho prûpovídkami, kter mi oceàoval svoje vystoupení, jako dramatika nejvy ího umûní a jeho oblíben varietní popûvek Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 15

16 Vy rozko né baletní my ky, máte na svûdomí moje hfií ky... mezi herci vskutku zlidovûl. Vladimírek mûl díky pochopení souãasného vedení divadla lep í divadelní stáfií neï jeho jen o nûco mlad í kolega pan Zdenûk Hodr, kter opravdu jako Cyrano nosil v nitru svém své elegance kvût a nestûïoval si, pfiestoïe vím, Ïe se po svém divadelnû pfiedãasném penzionování svému matefiskému divadlu vyh bal, aby si nepfiipravil dal í infarkt. Byl hrd a laskav to vûdûli jeho pfiátelé a nejlépe to vûdûla jeho dcera Daniela, na kterou byl hrd zase on. Dnes by se mohl tû it z jejích literárních úspûchû. V ak on to tam nahofie ví! S panem doktorem Janem Kopeck m si uï nikdy nesedneme, abychom si recitovali ver e sv ch milovan ch básníkû, jak jsme si to slíbili on by jistû vyhrál! Nenatoãím uï rozhlasov veãerníãek s Helenkou Philippovou, která nesnesla svou samotu po smrti svého jediného nejbliï ího. Nikdy se mi uï nevyplní moje touha zahrát si na jevi ti s panem Otou Sklenãkou, jak jsme si to tolikrát slibovali. Jeho odchod si stále nechci pfiipustit, je to tak Ïivé! Jenom se utû uji pfiedstavou, 16 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

17 Ïe mu tam nûkde jeho Ninoãka uï postavila krb, u kterého se ohfieje, kdyï pfiijde prochladl z lovu ryb u nebeské fieky, nabídne mu koàak i tu prokletou cigaretku a on jí za to namaluje ty nejkrásnûj í rûïe, které Nina pûstovala na své zahradû v Pfiedbofii. Kolik nesplnûn ch snû zûstalo ztracen ch ve vesmíru. Za kaïdou minutou tvûrãího ãlovûka zûstávají nevyslovené, nezaznamenané hodiny muãivého trápení. Ten ãas! Neúprosn, zbûsil, nezadrïiteln, nepodplatiteln, pr spravedliv... Sly ím hlas svého tatínka, ãtyfiiadvacetiletého, kter ve své básni Hodiny fiíká: Strach ãasu v mû ve el kdyï smysly bloudily v prostoru z neznámé dálky jsem usly el klepání hodin. A dál: Z prostoru strïen k zemi poslouchám hodiny bít z neznámé dálky strach z ãasu ke mnû jde. Pohnout se bojím. Zvon hodin bije blízko, omdlévám v jeho zvuku a pfiekvapen silou hlasu poznávám, Ïe v hodinách stojím. Jaroslav Seifert fiíkal, Ïe lidé tam nepláãí a slzy jsou tam je tû vzácnûj í neï perly v na ich fiekách. MÛj drah bratfie Jaroslave, zazpívej tam v em tûm mil m nûjakou tu svou! (1994) Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 17

18 Tatínkovi Na konci nemocniãní chodby u okna sedí proti mnû stafiiãká paní s úsmûvem, na kter jsem nûkolik dní marnû ãekala, a horlivû doplàuje a opravuje slova ukrajinské písnû, která jí pfiipomíná dávné mládí na Podkarpatské Rusi. Zpívat si netroufá, pr uï nemá hlas. âerez riãenku, ãerez boloto, podaj ruãenku, moje zoloto zpívám tedy já a s tou písniãkou se mi vybavuje m ch dvanáct let, cesty na Slovensko, gramofon na kliku v nitranském bytû milé a veselé tety Gabiky, kde jsem pfii kaïdé náv tûvû obohatila svûj písniãkov repertoár, sloïen pfiedev ím z národních písní moravsko-slovenské provenience a kofienûn maminãin mi nápûvy maìarsk mi nûjakou exotikou mondénního svûta dospûl ch, jako napfiíklad: Preão tak pozde, krásná paní... nebo AÏ na e Èastie odletí jak cigarety dym. Tam mû teta nauãila také tu národní ukrajinskou. Jak mû mohlo napadnout, Ïe touto písniãkou potû ím po více neï tfiiceti letech pûtaosmdesátiletou paní ve vinohradské nemocnici!...prituli liãko, naj poceluju dozpívám a stafienka s tváfií prozáfienou vzpomínkou mi dojatû tiskne ruku. Jak málo nûkdy staãí! Jen se zastavit, v imnout si. Mám najednou neplánovanû spoustu ãasu! A tak v pokojíku, jehoï okny se pfied deseti lety díval na zadní stûnu vinohradského hfibitova Vladimír Holan, pfiem lím o vûcech, které mû trápily dávno pfied tím, neï mû zradila má tûlesná schránka: o tom, Ïe o osudech lidí rozhodují ãasto poãítaãe a administrativa, a to i tam, kde kvetou Múzy. O lidské bídû, ale i o lidské dûstojnosti, jsem toho bûhem nûkolikat denní náv tûvy nemocnice nasbírala hodnû. Za v echny alespoà jednu pfiíhodu. Sedím v sanitce, která mû má odvézt opût na dal í vy etfiení, ãekáme je tû na nûkoho. 18 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

19 A uï pfiichází, vlastnû je pfiiváïen na pojízdném kfiesle pfied dvífika vozu. Tak, dûdo, nastupujeme fiíká mlad sanièák. A tu se ãlovûk na vozíku k nûmu otoãí a ptá se: My jsme pfiíbuzní? Z matãiny nebo otcovy strany? Pfiekvapen mladík se nevzmûïe na nic neï na prostou otázku: Proã? No Ïe mi fiíkáte dûdo, odpovídá muï a pfiijímá mou ruku, která mu pomáhá do schûdkû sanitky. Na odpovûì neãeká, také by ji asi nedostal. Ve voze ke mnû obrací tváfi, která pod k iltem kostkované ãepice pfiipomíná tváfi smutného starého klauna. Víte, povídá, na pokoji mi v ichni fiíkají dûdo, jsem tam mezi nimi nejstar í, jsme spolu na jedné lodi, jako v rodinû. Ale proã... Já vám rozumím, pfieru uji ho a vidím na nûm, jak je vdûãn za to, Ïe nemusí nic vysvûtlovat. Îe mu vûbec ne lo o to jedno nevinné slûvko. Ano, zachovat si lidskou dûstojnost, vydrïet a jít dál! VÏdycky, kdyï jsem podléhala sebelítosti (jistû to mnozí znáte, ty otázky: jak Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 19

20 to? a proã zrovna já? ), vzpomnûla jsem si na svého tatínka. Studenti mu fiíkali atec. Ta pfiezdívka se zrodila dávno, v dobû, kdy sám zaãínající básník obdivoval francouzského romantika Chateaubrianda a jako mlad profesor literatury si nenechával svûj obdiv pro sebe. Pfietrvala aï do doby, kdy uï mûl dávno jiné a silnûj í literární lásky a mnozí studenti o autorovi Ataly a Reného nic nevûdûli. Ale vûdûli nûco jiného o literatufie vûbec a o poezii zvlá È vzali ji prostû jeho prostfiednictvím na vûdomí a to je velká vûc. Pfiiznávali to i ti, ktefií se nejvíce bavili jeho nûkdy vpravdû originálním chováním. Nebylo mi lehko, kdyï jsem pfied patnácti lety na otázku jeho ÏákÛ Co dûlá atec? musela vyprávût, jak pfii el ne Èastnou náhodou o nohu. Nebylo mi lehko. Ale jak muselo b t asi jemu? âlovûku, kter vlastníma rukama, doslova v potu své tváfie, vûren tvrdosti sv ch chalupnick ch pfiedkû vybudoval ná domek nad Brnem. Z Ïíznû po poznání se chlapec upsal zemi / bezradn pod hvûzdami vybavují se mi pfiitom jeho ver e. Jak muselo b t jemu, kter zdûdil po svém otci ohafiskou vá eà pro noãní les? Nic se neztrácí. Vzpomínám si, Ïe mûj star í bratr, uï léta lesní inïen r, mûl z tatínkov ch básní nejradûji tu o zvûfii: Trávy se vûtrem chvûjí a z rosy oãi její pijí svûj obraz jezera jak bloudí tichou plání a hlavu svoji sklání v er veãera... Jak mu muselo b t, kdyï si uvûdomil, ãeho v eho se bude muset zfiíct! 20 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

21 Za pûl roku se objevil na na í svatbû jako zestárl Geofrey z Angeliky a pfii na í nejbliï í náv tûvû jsme tatínka zastihli, jak vymûàuje ta ky na stfie e, zatímco maminka chodí po dvorku, lomí rukama a vypráví nûco o blázniv ch dûdcích. Ale hlavnû, obrodil se v poezii, jako by mûl najednou málo ãasu, jako by chtûl splatit dluh Múze, kterou zanedbal. Také se k tomu v leckter ch ver ích pfiiznává: Básník? Je ve v ech skryt v nás Jen míra milosti rûzná Sbohem a na shledanou Pospíchám slavík si právû hledá bid lko ve kfioví za na ím domem aby zas v máji aï pfiijde lásky ãas rozséval jiskfiiãky písní do nocí o marné touze. Nevzdal se. Nepodlehl. Na to musím myslet v nemocnici zákonitû na to nejdûleïitûj í na Ïivot. Matefiídou ka je tû voní jak loni Zítra jiï nemusí Vroucnû si pfieji, aby matefiídou ka vonûla mému tatínkovi a v em dobr m lidem zítra i pozítfií. (1984) Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 21

22 DUHOV PTÁK SNÒ Jaroslav Verián Gabriela Vránová (na hudbu tûpána Raka) Îivota bídy na okraji tvûj Ïivot plynul ti e od panenky a koãárkû kdy netrestá se pro ãárku a pí e se jak pí e Ïivota bídy na okraji Srdce tvé v ak potají boufiilo touhou po dálkách po velké hfie na scénách svûta Od panenky a koãárkû kdy netrestá se pro ãárku duhov pták tv ch snû odlétal vysoko nad oblaka Básník? Je ve v ech skryt v nás Jen míra milosti rûzná 22 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

23 Tys, táto, poznal nejlépe jak sny se vykupují draze nejvíc, kdyï cíl se blíïí I já to dávno vím a pfiesto duhov pták m ch snû jiï léta vzlétá z Námûstí míru v Praze navzdory zemské tíïi Jen neznavit se s podzimem kter uï v oblacích ãeká Îivote mûj mûj scenáristo nepfiej mi klidu, chci se s tebou rvát na scénû na eho svûta Îivote mûj (1993) Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 23

24 Vánoãní dopis pro Ninu Bylo to také v ãase pfiedvánoãním. Vstoupila do mé divadelní atny, poloïila na stolek pfied zrcátko krabiãku a fiekla: Ochutnej, Gabãi! a já zírala v obdivu na fiádeãky filigránského vánoãního peãiva, jaké jsem znala jen od své cukráfiské tety Jenofky. Letos jsem staãila jenom tfiináct druhû, fiekla Nina Popelíková. Drahá Ninoãko, ãasto, kdyï uï nevím, kudy kam, kdyï mám pocit, Ïe ten maraton nezvládnu, vzpomenu si na tu krabiãku cukroví a je mi líp. VÏdyÈ ten ná Ïivot je jako jízda v uzavfieném autû. Jedeme, jedeme, jedeme... Krademe noci chvilky pro pûkná slova a platíme za to bolav mi rány, na psacím stole se nám vr í svatební i úmrtní oznámení, a kdyï ve spûchu koneãnû zazvoníme u dvefií pfiítele, dovíme se, Ïe se právû vrátil z nemocnice po tûïké operaci. Kolik neodeslan ch dopisû zûstalo v na í pamûti! Pofiád si fiíkáme: aï, aï, aï... Ano, aï kdyï jsme nuceni zastavit, rozhlédneme se a uvidíme vûci pro nás nové. Vzpomínám si, jak jsem jednou objevila románskou rotundu v ulici, kterou jsem uï rok jezdívala autem pravidelnû dvakrát t dnû na konzervatofi. Tehdy jsem si znovu uvûdomila, o kolik krás pfiicházím v tom ustaviãném shonu. Ale nechtûla bych ti odpovídat na otázku, kolikrát jsem od té doby la pû ky tou ulicí jako tenkrát a je to uï nûkolik let! Pro zastavení s tebou bych si ten ãas ráda udûlala. Vzpomínám na kaïdé z nich, byè bylo sebekrat í, a Ïádného nelituji, jenom lituji, Ïe jich nebylo víc. Byla jsem hrdá na tvou dûvûru, byla jsem vdûãná za kaïdou radu, ba nûkdy i za tvou typickou pichlavou pfiipomínku 24 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

25 vïdyè pfiátelé nejsou na svûtû proto, aby vïdycky jenom hladili! Uãila jsem se od tebe trpûlivosti i nespokojenosti v kum tu, pokofie i revoltû v prav ãas. Vzpomínám na krásná setkání s tebou na jevi ti! KdyÏ jsem se po narození na eho Ondfieje vrátila ke své milované roli Blanky Kastilské v Shakespearovû Dürrenmattovû hfie Král Jan, pfiivítala jsi mû coby královna Eleonora kytiãkou a slovy: Vítám tû do díla, aè je Èastné! A kdyï jsme hrály spoleãnû, ty tchyni a já snachu v Szakonyiho komedii Závada není na va í obrazovce, byla jsi v pauzách zcela netchyàovská a laskavá, jako moje maminka tchynû. Kolik humoru jsi mûla coby Ïena Colase Bregnona v Dobrém ãlovûku tenkrát jsi mi dala k premiéfie pár vajíãek s podotknutím, Ïe víno se letos neurodilo, zato slepice nesly. Setkaly jsme se opût jako matka s dcerou ve Valentinû a Valentinovi, ale nikdy, nikdy nezapomenu na tvoji Strouhalku, kdyï jsi mnû, Mary e, fiíkala: Mûla jsem já, milá taky sv ho Frantí ka! Byla jsi veliká. Vzpomínám na kratiãké besedy v divadelní atnû nebo v pauzách natáãení ChalupáfiÛ, na nûkolik náv tûv u vás na chalupû, kde jsme s manïelem i Ondrou objevovali novou Ninu, která se s odvahou, a pfiitom úspû nû pou tûla do v ech fiemesel, od nejjemnûj ích aï po ty jenom chlapské. Kdo nevidûl na vlastní oãi, neuvûfií, Ïe tytéï ruce vy ívaly jemn cibulákov vzorek i betonovaly dvorek nebo stavûly schody. Vzpomínám, s jakou vá ní jsi recitovala Sluckého báseà o tonoucích koních, koních, které jsi tolik milovala. A vïdycky se smûji pfii vzpomínce na tvou ranní cigaretu v pokoji hotelu Ukrajina v Moskvû. Hráli jsme tam tenkrát Mary u a ty jsi mûla bydlet s jinou kolegyní, která tehdy bez cigarety nevydrïela ani pfii vafiení. Domluvila jsi si tedy nocleh se mnou, mírnou kufiaãkou. To první ráno jsem se probudila a uvidûla tû s jablkem v ruce a s cigaretou v ústech. Vidím tû Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 25

26 tanãit valãík s na ím fieditelem Divadla na Vinohradech na Festivalu divadelního mládí v âesk ch Budûjovicích byla jsi tam jedna z nejmlad ích, i kdyï ses právû rozhodla zneuïít data narození k odchodu do dûchodu. BlíÏí se Vánoce a kdyï vidím nervózní, uspûchané lidiãky v pfieplnûn ch obchodních domech, vzpomínám na tvûj úchvatn vánoãní dárek pro vnuãku Karolinku; nevystát trpnû ve frontách, nepodplacen pfiekupníkûm s lidskou radostí, nepozlacen dovozovou znaãkou, ale s láskou, trpûlivostí, peãlivostí a vynalézavostí tebou vytvofien jako jsi vytváfiela své vynikající divadelní role. Byl to cel oblek pro princeznu: krinolína, stfievíãky, paruka prostû komplet jako z Popelãina ofií ku. U nás na Moravû b val v nûkter ch rodinách takov zvyk, Ïe se u tûdroveãerního stolu prostfielo i pro toho, kdo v tom roce ode el. Symbolizovalo to pocit rodiny, Ïe se nezapomíná, Ïe ten blízk, i kdyï uï není, je s nimi stále. Neprostfiu ti u prázdné Ïidle, prostfiu ti ve svém srdci jako v ichni tvoji milí a zasedne s námi k bohatému stolu. Jen toho cukroví nebude tolik druhû, jako b valo u tebe, ale ty by ses jistû nezlobila. Pfiála bys jako vïdy pokoj v em lidem dobré vûle jako já tobû, drahá Ninoãko. (1982) 26 Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR

27 Váza pana tûpánka Leto ní podzim byl krásn, aï dráïdivû provokativnû krásn tûch nûkolik dní, kdy jsem natáãela v Krkono ích a vyhfiívala se v záfii nûkolika tisíc wattû ve stísnûn ch prostorách hotelu Praha. Îádn tesknící a plaãící podzim ApollinairÛv, ale záfiiv, sluneãn, rozv skan dûtmi, které sbíhají ze pindlerovského vr ku cestou ze koly. AlespoÀ na chviliãku v pauzách vyjít ven a moci se nadechnout horského vzduchu; veãer pfiedstavení, ráno v est zase vyjíïdíme z Prahy to bude tma. Ne, nestûïovat si, je to moje profese, moje povolání, které miluji a bez nûhoï bych nemohla b t. Jako uï tolik pfiede mnou, a jako jich tolik bude je tû po mnû! Jako je miloval Zdenûk tûpánek. Vybavuji si jeho postfiehy o hercích, jeho vyznání mladé nastupující generaci v knize vzpomínek, nazvané prostû Herec. Ta kníïka mû provázela pfii mém nástupu do divadla, jak je to dávno, a pfiitom nûkdy jako by to bylo vãera. Unavené oãi vnímají alespoà ãásteãnû nûco z té velejemné palety barev, kterou nabízejí lesy a stránû v záfii zapadajícího slunce, a v souladu s podzimní náladou mi znûjí v hlavû Sovovy ver e Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Sly ím hlubok, rozechvûl a rozechvívající pfiitom muïn a pevn hlas ZdeÀka tûpánka. Veãer po pfiedstavení si ho pustím na gramofonu, poslouchám v jeho podání Sovovu Princeznu Lyoleu a je mi líto, deska Klubu pfiátel poezie je tak malá, Ïe neusly ím tfieba tu tatínkovu milovanou Je tû jednou se vrátíme..., báseà, která mû uï v dûtství pfiitahovala magick m kouzlem poezie. Je mi estnáct, sedím v pokojíku u nás doma za Brnem a nutím svoje dva bratry, aby poslouchali Rostandova Cyrana Gabriela Vránová // MAGNETICK VÍTR 27

28 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.