ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA PODLE NOVÉ KAPITÁLOVÉ DOHODY

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finanční podnikání ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA PODLE NOVÉ KAPITÁLOVÉ DOHODY Credit risk management in accordance to the New Capital Accord Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Ivana VALOVÁ Autor: Markéta ŠAÁROVÁ Brno, červen 2010

2

3 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra financí Akademický rok 2008/2009 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Pro: Obor: Název tématu: Š A Á R O V Á Markéta Finanční podnikání ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA PODLE NOVÉ KAPITÁLOVÉ DOHODY Credit risk management in accordance to the New Capital Accord Zásady pro vypracování Problémová oblast: Úvěrové riziko v bankovním podnikání, jeho měření a řízení. Cíl práce: Zhodnocení současného způsobu měření a řízení úvěrového rizika. Postup práce a použité metody: 1. Druhy bankovních rizik, úvěrové riziko a jeho řízení, 2. Metody měření úvěrového rizika, 3. Komparace metod řízení úvěrového rizika, 4. Zhodnocení a závěr.

4

5 Rozsah grafických prací: Předpoklad cca 10 tabulek a grafů Rozsah práce bez příloh: stran Seznam odborné literatury: DVOŘÁK, PETR. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha : Linde, s. ISBN X. JÍLEK, JOSEF. Finanční rizika. 1. vyd. Praha : Grada, s. ISBN Vedoucí bakalářské práce: Ing. Ivana Valová Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání bakalářské práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku. vedoucí katedry děkan V Brně dne

6

7 Jméno a příjmení autora: Markéta Šaárová Název bakalářské práce: Řízení úvěrového rizika podle Nové kapitálové dohody Název v angličtině: Credit risk management in accordance to the New Capital Accord Katedra: Financí Vedoucí bakalářské práce: Ing. Ivana Valová Rok obhajoby: 2010 Anotace: Cílem mé bakalářské práce Řízení úvěrového rizika podle Nové kapitálové dohody je zhodnocení současného způsobu měření a řízení úvěrových rizik. Celá bakalářská práce je rozdělena do tří částí. První část se zabývá finančními riziky a jejich dělení. Dále se zaměřuje na úvěrové riziko a jeho řízení. Druhá část popisuje vývoj Basilejských dohod a metody měření úvěrového rizika. Ve třetí části jsou tyto metody srovnány. Annotation: The aim of my bachelor thesis Credit risk management in accordance to the New Capital Accord is assesment the current method of measuring and managing credit risk. The whole bachelor thesis is divided into three parts. The first part deals with financial risks and their dividing. It then focuses on credit risk and its management. The second part describes the development of the Basel agreements and methods of measuring credit risk. In the third part, these methods are compared Klíčová slova: úvěrové riziko, řízení úvěrového rizika, úvěrový limit, úvěrová analýza, Basel II, měření úvěrového rizika, standardizovaný přístup, přístup založený na interním ratingu, rating Keywords: credit risk, credit risk management, limit of credit, credit analysis, Basel II, credit risk measurement, standardised approach, internal ratings based approach, rating

8

9 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Řízení úvěrového rizika podle Nové kapitálové dohody vypracovala samostatně pod vedením Ing. Ivany Valové a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 21. června 2010 vlastnoruční podpis autora

10

11 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Ivaně Valové za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této bakalářské práce.

12

13 OBSAH ÚVOD Druhy finančních rizik, úvěrové riziko a jeho řízení Druhy finančních rizik Úvěrové riziko Složky úvěrového rizika Členění úvěrového rizika Příčiny vzniku úvěrového rizika Řízení úvěrového rizika Úvěrové postupy Úvěrové limity Úvěrové analýzy Metody měření úvěrového rizika Vývoj metod měření úvěrového rizika Standardizovaná metoda Metody založené na interním ratingu Komparace metod řízení úvěrového rizika Standardizovaná metoda vs. metody založené na interním ratingu Metody měření úvěrového rizika v českých bankách ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ SEZNAMY TABULEK, SCHÉMAT A ROVNIC... 51

14

15 ÚVOD V roce 1988 vydal Basilejský výbor pro bankovní dohled pravidla kapitálové přiměřenosti označovaná jako Kapitálová dohoda (The Basel Capital Accord, Basel I). Byl to první mezinárodní dokument, který se zabýval regulatorním měřením finančních rizik. Tato dohoda měla sice jen podobu doporučení, ale řídily se jí banky mnoha vyspělých států. Basel I stanovovala pouze kapitálový požadavek k úvěrovému riziku, avšak později v dodatku ke Kapitálové dohodě bylo zahrnuto i tržní riziko. V roce 1999 vypracoval Basilejský výbor návrh nových pravidel pro stanovení potřebné minimální výše kapitálu tzv. Novou basilejskou kapitálovou dohodu (The New Basel Capital Accord, Basel II), která nově obsahovala kapitálový požadavek i k operačnímu riziku. Problematika úvěrového rizika, jeho měření a řízení mě velmi oslovila, poněvadž se jedná o nejvýznamnější riziko z hlediska banky, a proto jsem se ve své bakalářské práci rozhodla zabývat řízením úvěrového rizika podle Nové kapitálové dohody. Cílem bakalářské práce je zhodnocení současného způsobu měření a řízení úvěrového rizika. Svou bakalářskou práci jsem rozdělila do tří částí. První část se zabývá druhy bankovních rizik a jejich členěním podle různých autorů. Hlavní pozornost je věnována úvěrovému riziku jeho složení, členění, příčinám jeho vzniku a také jeho řízení. Úvěrové riziko je jedno z nejstarších bankovních rizik. Většina bank získává velkou část svých příjmů z poskytování úvěrů, proto úvěrové riziko patří mezi rizika, která banku nejvíce ohrožují. Z toho důvodu by měla být jeho řízení věnována dostatečná pozornost. Druhá část je rozčleněna do třech kapitol. První kapitola shrnuje vývoj metod měření úvěrového rizika od Basel I po Basel II. Druhá a třetí kapitola je zaměřena na metody měření úvěrového rizika. Basel II využívá pokročilejších přístupů než Basel I. Umožňuje bankám využívat pro stanovení kapitálového požadavku k úvěrovému riziku tři metody: standardizovanou metodu, základní metodu interních ratingů a pokročilou metodu interních ratingů. Ve třetí části porovnávám výše zmíněné metody standardizovanou metodu a metody založené interním ratingu. Uvádím, v čem se současné metody měření a řízení úvěrového 15

16 rizika liší, pro kterou banku se jednotlivé metody hodí a co motivuje banky k používání pokročilejších přístupů. Taky zjišťuji, kolik bank v České republice už využívá IRB přístupy. 16

17 1. Druhy finančních rizik, úvěrové riziko a jeho řízení 1.1 Druhy finančních rizik Rizika jsou nevyhnutelným komponentem veškeré aktivity. Na finančních trzích existují finanční rizika. Finanční riziko je obecně definováno jako potenciální finanční ztráta subjektu, tj. ztráta v budoucnosti vyplývající z daného finančního či komoditního nástroje nebo finančního či komoditního portfolia. 1 Existují různé pohledy členění rizik. Jako výchozí jsem zvolila rozdělení podle J.Jílka. Ten ve své knize dělí finanční rizika na pět hlavních skupin: úvěrové riziko je rizikem ze selhání dlužníka tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek kontraktu a tím způsobí věřiteli ztrátu, tržní (cenové) riziko jedná se o riziko ztráty ze změn tržních cen o úrokové riziko vzniká vlivem nepříznivého vývoje úrokových měr, o akciové riziko vzniká vlivem nepříznivého vývoje akcií, o komoditní riziko vzniká vlivem nepříznivého vývoje cen komodit, o měnové riziko vzniká vlivem nepříznivého vývoje měnového kurzu, likvidní riziko vzniká v případě, když banka nemá dostatek volných finančních prostředků k pokrytí svých závazků o riziko financování je rizikem ztráty v případě momentální platební neschopnosti, o riziko tržní likvidity je rizikem ztráty v případě malé likvidity trhu s finančními nástroji, bránící rychlé likvidaci pozic, čímž je omezen přístup k peněžním prostředkům, operační riziko je riziko ztráty způsobené lidským faktorem o transakční riziko je rizikem ztráty z provádění operací v důsledku chyb v provedení operací, chyb vyplývajících ze složitosti produktů a neschopnosti současných systémů je provádět, chyb v zaúčtování obchodů, chyb ve vypořádání obchodů, o riziko operačního řízení je rizikem ztráty z chyb v řízení aktivit ve front, middle a back office, jedná se o neidentifikovatelné obchody nad limit, neautorizované obchodování jednotlivými obchodníky, podvodné operace vztahující se 1 JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha : Grada s.15 17

18 k obchodování a zpracování včetně chybného zaúčtování a padělání, praní peněz, neautorizovaný přístup k systému a modelům, závislost na omezeném počtu osob personálu a o nedostatek kontroly při zpracování obchodů, o riziko systémů je rizikem ztráty z chyb v systémech podpory, jedná se o chyby v počítačových programech, o chyby v matematických vztazích modelů, o nesprávné a opožděné podávání informací vedení, o chyby v jednom nebo více podpůrných systémech, o chyby při přenosu dat a o nesprávné plánování nahodilých událostí v případě výpadku systému nebo přenosu dat, obchodní riziko se dělí na sedm kategorií: o právní riziko je rizikem ztráty z právních požadavků partnera nebo z právní neprosaditelnosti kontraktu, o riziko změny úvěrového hodnocení je rizikem ztráty ze ztížení možnosti získat peněžní prostředky za přijatelné náklady, o reputační riziko je rizikem ztráty z poklesu reputace na trzích, o daňové riziko je rizikem ztráty ze změny daňových zákonů nebo nepředvídaného zdanění, o riziko měnové konvertibility je rizikem ztráty z nemožnosti konvertovat měnu na jinou měnu jako následek změny politické nebo ekonomické situace, o riziko pohromy je rizikem ztráty z přírodních katastrof, války, krachu finančního systému apod., o regulační riziko je rizikem ztráty z nemožnosti splnit regulační opatření (např. kapitálovou přiměřenost) a z chyb v předvídání budoucích regulačních opatření. 2 Kromě těchto pěti základních rizik uvádí J. Jílek ještě riziko systémové. Toto riziko vniká v případě, pokud alespoň jedno z výše uvedených pěti rizik způsobí subjektu potíže, které následně negativně dopadají na velké množství dalších subjektů nebo v krajním případě i na větší část finančního systému. Další dělení rizik jsem zvolila podle autorů B. Sekerky (schéma č. 1) a J. Vlachého (schéma č. 2). Základní členění finančních rizik autorů J. Jílka a B. Sekerky se od sebe příliš neliší, všechna obsahují rizika důležitá z hlediska kapitálové přiměřenosti a to riziko úvěrové, tržní a operační. Dokonce se shodují i v riziku likvidity. Právní riziko je v pojetí J. Jílka podkategorií obchodního rizika. Liší se pouze autor J. Vlachý, který jako základní finanční 2 JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha : Grada s

19 rizika uvádí tržní, kreditní a likvidní. Úvěrové riziko je podle něj obsaženo v kreditním riziku a operační riziko není mezi základní finanční rizika zahrnuto vůbec. Schéma č. 1: Rozdělení finančních rizik podle B. Sekerky Finanční rizika Úvěrové riziko Tržní riziko Operační riziko Právní riziko Riziko likvidity Úrokové riziko Akciové riziko Komoditní riziko Měnové riziko Riziko tržní likvidity Riziko cashflow Pramen: Vlastní konstrukce podle SEKERKA, B. Řízení bankovních rizik. Praha: Profess, str. 3-5 Schéma č. 2: Rozdělení finančních rizik podle J. Vlachého Finanční rizika Tržní riziko Kreditní riziko Riziko likvidity Úrokové riziko Úvěrové riziko Riziko vlastní likvidity Měnové riziko Riziko vypořádání Riziko likvidity trhu Akciové riziko Riziko ztráty obchodu Komoditní riziko Pramen: Vlastní konstrukce podle VLACHÝ, J. Řízení finančních rizik. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o. p. s., s

20 1.2 Úvěrové riziko Úvěrové riziko je základním a nejvýznamnějším bankovním rizikem a jeho řízení má rozhodující význam pro úspěch nebo neúspěch banky. Většina bank získává značnou část svých příjmů z poskytování úvěrů a z investic. Banka proto zvažuje potenciální výnosy a nebezpečí nesplnění závazků. Zjednodušeně můžeme definovat úvěrové riziko jako riziko, kde druhá strana ve finanční transakci nebude jednat podle ustanovení a podmínek smlouvy, a tím způsobí držiteli aktiv finanční ztrátu Složky úvěrového rizika Úvěrové riziko se skládá ze dvou složek: riziko nesplnění závazku druhou stranou je dané odhadem pravděpodobnosti vzniku ztráty. V rámci tohoto rizika existují následující typy rizik: o riziko zákazníka (obchodní riziko) zákazník nebude schopen nebo ochoten splnit své závazky vůči bance, o riziko země všechny nebo většina ekonomických subjektů (včetně vlády) v určité zemi nebudou z nějakého společenského důvodu schopny splnit své mezinárodní závazky, o riziko transferu vzniká když se stát ocitne v situaci, kdy není schopen nebo ochoten splnit své mezinárodní závazky z důvodu globálního nedostatku devizových prostředků, o riziko koncentrace vzniká v důsledku nedostatečné diverzifikace úvěrového portfolia banky mezi různá odvětví, regiony nebo počet zákazníků. inherentní riziko produktu je dané odhadem ztráty, která nastane v důsledku nesplnění závazku druhou stranou. V rámci inherentního rizika produktu lze rozlišit následující typy rizik: o riziko z jistiny a úroků banka nebude v době splatnosti schopna získat jistinu a úroky, o riziko náhradního obchodu riziko vzniká, když smluvní strana nesplní daný úkol a sazby se mezitím změní natolik, že banka musí zaplatit rozdíl proti původně dohodnuté částce obchodu, 3 WATERHOUSE, P.; NAVRÁTIL, V. Úvod do řízení úvěrového rizika. 1. vyd. Praha : Management Press, s.30 20

21 o platební riziko riziko vzniká, pokud partner banky nevyrovná své závazky nebo je vyrovná po uplynutí lhůty, o riziko zajištění riziko vzniká, pokud banka není schopna obhájit své nároky vyplývající ze zajištění nebo nad jistotou nemá kontrolu Členění úvěrového rizika Úvěrové riziko můžeme rozdělit do čtyř kategorií: přímé úvěrové riziko je riziko ztráty ze selhání partnera u tradičních rozvahových položek v plné nebo částečné hodnotě, tj. u úvěrů, půjček, dluhopisů, směnek apod., riziko úvěrových ekvivalentů je riziko ztráty ze selhání partnera u podrozvahových položek, tj. u poskytnutých úvěrových příslibů, poskytnutých záruk, poskytnutých dokumentárních akreditivů, derivátů apod., vypořádací riziko je riziko ztráty ze selhání transakcí v procesu vypořádání (dodávky), zejména v situaci, kdy hodnota partnerovi byla dodána, ale hodnota od partnera ještě není k dispozici, riziko úvěrové angažovanosti je riziko ztráty z angažovanosti vůči určitému partnerovi, zemi, ekonomického sektoru, nástroji apod Příčiny vzniku úvěrového rizika Obecné příčiny vzniku úvěrového rizika můžeme rozdělit do dvou základních skupin: interní příčiny vznikají jako důsledky bankovních obchodů (např. nesprávná rozhodnutí banky o alokaci zdrojů do nekvalitních aktiv a nezvládnutí úvěrového procesu ze strany banky), externí příčiny jsou nezávislé na rozhodnutí banky (např. negativní vývojové trendy v ekonomice). 6 4 WATERHOUSE, P.; NAVRÁTIL, V. Úvod do řízení úvěrového rizika. 1. vyd. Praha : Management Press, s JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha : Grada s PETRJÁNOŠOVÁ, B. Bankovnictví II. 1. vyd. Brno: MU-ESF, s.19 21

22 1.3 Řízení úvěrového rizika Z důvodu existence externích a interních příčin vzniku úvěrového rizika je poměrně důležité řídit úvěrové riziko již na úrovni jednotlivých úvěrových obchodů Úvěrové postupy Z důvodu existence interních a externích příčin je potřeba řídit úvěrové riziko již na úrovni jednotlivých úvěrových obchodů. Úvěrový postup lze rozdělit do následujících kroků: identifikace úvěrového rizika, měření úvěrového rizika, zajištění úvěrového rizika, sledování úvěrového rizika. Podcenění či vyloučení kterékoliv z uvedených součástí procesu má za následek rostoucí pravděpodobnost ztráty z úvěrového obchodu. 7 Identifikace úvěrového rizika Identifikací úvěrového rizika se rozumí odlišení tohoto rizika od ostatních bankovních rizik a zjištění, kde a jak riziko vzniká. Příčinami úvěrového rizika můžou být např. riziko klienta, riziko země nebo riziko z koncentrace. 8 Měření úvěrového rizika Smyslem měření úvěrového rizika je určení možné ztráty z úvěrových obchodů. Výsledkem procesu měření úvěrového rizika je zjištění bonity klienta a zařazení úvěrového obchodu do určité ratingové kategorie. Existují dvě formy ratingu: externí rating je stanovován externí ratingovou agenturou, interní rating si stanovuje sama banka. 7 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s

23 Externí a interní rating je vyjadřován pomocí stupnice, kde jednotlivé stupně reprezentují určitou míru investičního rizika. V případě externího ratingu jsou jednotlivé stupně vyjadřovány nejčastěji pomocí písmen (AAA, BB apod.), ale mohou být označovány i jinak. Mezi významné ratingové agentury patří Stanadrd & Poor s (S & P), Moody s (MOODY S), Fitch IBCA (FITCH/IBCA) atd. Významnou českou externí ratingovou agenturou je Czech Rating Agency. Výchozím nástrojem interního ratingu je obvykle úvěrová analýza. Jejím cílem je posoudit schopnost klienta v budoucnu splácet poskytnutý úvěr či plnit jiné smluvní závazky vůči bance. Na základě výsledku úvěrové analýzy se banka rozhoduje o poskytnutí úvěru. Při tomto rozhodnutí se banka může dopustit dvou chyb: 1. Banka poskytne úvěr klientovi, který později nebude schopen splácet úvěr včetně úroků. 2. Banka odmítne klienta, který by byl později schopen úvěr splácet. Pokud se banka dopustí jedné z těchto chyb, vznikne jí ztráta. Dopady na hospodaření banky plynoucí z jejího rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí úvěru jsou uvedeny ve schématu č

24 Schéma č. 3. : Dopady na banku plynoucí z rozhodnutí o poskytnutí úvěru Zdroj: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s.77 V případě, že se banka rozhodne poskytnout klientovi úvěr, zařadí tuto úvěrovou pohledávku do určitého ratingového stupně. Ratingový stupeň vyjadřuje míru rizika spojenou s úvěrovým obchodem. Ovlivňuje základní parametry, jako jsou: výše úrokové sazby (čím rizikovější rating, tím vyšší riziková přirážka k úrokové sazbě), požadavky na zajištění úvěru (čím rizikovější rating, tím roste požadavek banky na kvalitu a výši zajištění), způsob a frekvence sledování úvěrové pohledávky (frekvence kontrol a hloubka prověřování údajů poskytnutých klientem roste úměrně s rizikovostí klienta). 9 9 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s

25 Zajištění úvěrového rizika Účelem zajištění je kompenzovat možnou ztrátu aktivy klienta či aktivy jiné osoby, ale také tvorba vlastních zdrojů banky, nutných k pokrytí ztrát. Rozlišujeme několik základních forem zajištění: 1. Podle povahy zajištění: osobní bance ručí za její pohledávku vedle příjemce ještě další, třetí osoba (ručení), věcné dává bance právo na určité majetkové hodnoty toho, kdo zajištění poskytuje (nemovitost, věc movitá). 2. Podle svázanosti zajištění se zajišťovanou pohledávkou: abstraktní představuje samostatně stojící právo nezávislé od zajišťované pohledávky, akcesorické zajištění je těsně a nerozlučně svázáno se zajišťovanou pohledávkou. 10 Sledování úvěrového rizika Cílem sledování úvěrového rizika je určit nejen změny a trendy ve vývoji rizikovosti úvěrových pohledávek banky a portfolia, ale také změny v makroekonomickém a mikroekonomickém vývoji země či odvětví, které mohou rizikovost úvěrových pohledávek následně ovlivnit. Obecnou zásadou sledování úvěrového rizika je, že čím vyšší je úvěrové riziko pohledávky, tím častější a komplexnější by mělo být monitorování vývoje úvěrového obchodu Úvěrové limity Úvěrové limity patří k základním nástrojům řízení úvěrového rizika banky. Vyjadřují míru rizika kterou je banka ochotna podstoupit a jsou určovány a schvalovány vrcholovým vedením banky. 10 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s

26 Každá banka má svou vlastní typologii limitů, ale obecně jsou používány následující tři typy: 1. Limity k jednotlivým klientům a pro ekonomicky spjaté skupiny klientů v tomto případě musí banka respektovat kapitálové požadavky k riziku úvěrové angažovanosti určené regulátorem. Banka může také vytvářet úvěrové limity pro definované rizikové kategorie klientů. 2. Odvětvové limity klienti podnikající ve stejném odvětví spadají do stejné rizikové skupiny. Podléhají totiž obdobným vlivům. Banka využívá jak svých vlastních výsledků analýzy odvětví, tak služeb externích ratingových agentur. Při stanovování úvěrových limitů se zaměřuje banka především na současný stav a očekávaný vývoj v odvětví z hlediska hospodářského cyklu, typ konkurence v odvětví, technické a technologické inovace v odvětví, závislost odvětví na exportu a importu apod. 3. Limity pro jednotlivé země (příp. regiony) Stejně jako v případě odvětvových limitů spadají klienti pocházející ze stejné země do stejné rizikové skupiny. Banka při stanovení rizika země vychází z vlastního či externího ratingu. Banka hodnotí ekonomické, politické a ostatní faktory, jako jsou tradice země, vyspělost bankovní soustavy, vymahatelnost práva apod. Výše uvedené typy limitů mohou být vyjádřeny v absolutních hodnotách či ve vazbě na kapitál banky. Úvěrové limity slouží také k diverzifikaci úvěrového portfolia. Pokud tedy dojde k problémům u jednoho typu dlužníků, nebude to mít negativní dopad na ostatní typy dlužníků Úvěrové analýzy 13 Úvěrová analýza je důležitou součástí řízení úvěrového rizika. Její pomocí banky posuzují, zda úvěr žadateli poskytnou či ne. Jejím primárním cílem je komplexně posoudit schopnost klienta v budoucnu splácet poskytnutý úvěr či plnit jiné sjednané závazky vůči bance. 12 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s DVOŘÁK, P. Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha : Linde, s

27 Způsob úvěrové analýzy se liší u komerčních úvěrů, kdy příjemcem úvěru je podnik a spotřebních úvěrů, které jsou poskytovány fyzickým osobám na spotřební účely. Komerční úvěry Systém úvěrové analýzy může mít v různých bankách různou formu, avšak základní obsahové náležitosti jsou jednotné. Například Americká literatura při popisu úvěrové analýzy obvykle využívá tzv. Cs of credit, které zahrnují nejdůležitější oblasti pro rozhodování o poskytnutí či zamítnutí úvěru. Jsou to: character zahrnuje hodnocení osobních kvalit klienta, jeho dosavadní pověst, finanční a daňovou morálku atd., cílem je posoudit, zda je klient chopen úvěr splácet, capacity základem je analýza budoucího cash-flow podniku, tedy její schopnost vytvářet dodatečné finanční zdroje sloužící ke splácení úvěru včetně úroků, capital hodnotí celkovou finanční a majetkovou situaci klienta, jeho postavení na trhu, jeho schopnosti vyrovnat se ztrátou, apod., conditions posuzuje vliv změny ekonomických podmínek (změna fáze hospodářský cyklus, změna úrokových sazeb, devizových kurzů, změna nabídky a poptávky atd.) na klientovu schopnost splácet úvěr, tyto faktory jsou velmi důležité u poskytování dlouhodobých úvěrů, collateral souvisí se zajištěním úvěru, cílem je posouzení kvality, likvidity a cenové stability záručních instrumentů. Německá literatura rozděluje úvěrovou analýzu do dvou částí: Kreditfähigkeit posouzení právního postavení a oprávnění klienta vstoupit do úvěrového vztahu s bankou, Kreditwürdigkeit posouzení ekonomické schopnosti a vůle splácet poskytnutý úvěr. Jiný přístup pro posouzení úvěrové schopnosti je analýza obchodního a finančního rizika. Analýza obchodního rizika zahrnuje posouzení kvality managementu banky, dosavadních vztahů klienta s bankou, ekonomického prostředí, ve kterém klient působí či úvěrového záměru. Analýza finančního rizika je založena především na rozboru finančních ukazatelů. Pro banku podstatné informace jsou při úvěrové analýze údaje o dosavadním vývoji klienta, které získá přímo od něj. Jsou to především účetní výkazy za poslední roky. Dále klient 27

28 předkládá budoucí záměry firmy s podložením jejich reálnosti a výhledem finanční a majetkové situace. Banka posuzuje také vlastní zkušenosti s klientem, profil vlastníka firmy a managementu, a také profil podobných firem v odvětví, aby mohla provádět srovnání, a využívá i informací jiných bank. Hlavní součásti úvěrové analýzy jsou: analýza vnějšího prostředí, ve kterém firma podniká, posouzení kvality managementu a organizace firmy, analýza dosavadních zkušeností s daným klientem, finanční analýza firmy, analýza záměrů firmy a budoucího vývoje. 1) Analýza vnějšího prostředí, ve kterém firma podniká Banka zvažuje tyto faktory: riziko země, ve které klient sídlí, ze které jsou vlastníci firmy, kde firma vyvíjí svou hlavní činnost, a riziko zemí, na kterých je firma exportně a importně závislá, postavení a podíl na trhu banka věnuje svou pozornost vývoji trendů v daném odvětví a srovnání s konkurenčními podniky, analýza odvětví, ve kterém firma působí, zahrnuje podrobné srovnání základních charakteristik s ostatními firmami v daném odvětví, analýzu současného stavu a předpokládaného vývoje odvětví, souvislost s hospodářským cyklem, analýzy dodavatelského a odběratelského zajištění budoucí předpokládané produkce, analýza kvality produkce je zaměřená zejména na porovnání kvality produkovaných výrobků a služeb s konkurencí, na posouzení jejich technologické úrovně, ceny, zajištění inovace atd. 2) Posouzení kvality managementu a organizace firmy Předpokladem prosperity firmy je kvalita jejího managementu. Banka se musí zajímat o kvalifikaci managementu, jeho věkové složení, stabilitu, potenciální zastupitelnost a jeho zainteresovanost. 28

29 3) Analýza dosavadních zkušeností s daným klientem Pro banku je důležitá délka vztahu s klientem, jeho intenzita a platební morálka u dříve poskytnutých úvěrů. Důležité informace získává banka z analýzy vývoje na běžném účtu. 4) Finanční analýza firmy Je založena na analýze finančních ukazatelů konstruovaných zejm. z údajů v rozvaze a výkazu zisku a ztrát. Slouží k identifikaci základních trendů ve vývoji podniku a ke srovnání s jinými podniky nebo určitými průměrnými hodnotami za dané odvětví. Finanční analýza využívá hlavně údaje z minulosti, ale vyloučeny nejsou ani údaje vzniklé na základě prognóz. Finanční analýza sleduje spoustu ukazatelů, které lze rozdělit do následujících skupin: ukazatelé rentability rentabilita je definována jako poměr zisku a různě vymezeného vloženého kapitálu, v současné době jsou využívány i ukazatele založené na cash flow - poměr cash-flow a různě vymezeného vloženého kapitálu, ukazatelé aktivity ukazují, jak efektivně firma využívá aktiva k vytváření tržeb, jedná se o ukazatele typu rychlost a doba obratu, ukazatelé likvidity poměr mezi vybranými aktivy a vybranými závazky, likvidita znamená schopnost podniku řádně a včas plnit své závazky, ukazatelé zadluženosti zaměřují se na míru financování podniku z cizích zdrojů, poměr cizího a celkového kapitálu. Spotřební úvěry Spotřební úvěry se liší od komerčních: velkým počtem úvěrů na mnohem menší částky, odlišným právním postavením fyzických osob jako příjemců úvěrů, informačními zdroji a charakterem informací, na jejichž základě banka rozhoduje o poskytnutí úvěrů, odlišnými zdroji, které slouží ke splácení úvěru. Základní informační zdroje, které banka využívá, mohou být: přímo od klienta tyto informace jsou přímo součástí žádosti o úvěr, ale některé informace banky požadovat nesmějí, aby nemohly diskriminovat své klienty, 29

30 interní informace banky informace získané z předchozího vztahu s klientem, jak v oblasti depozitní, tak v oblasti úvěrové, od úvěrových agentur jsou to instituce, které získávají informace o klientech od všech bank a potom je bankám poskytuje nazpět, od jiných bank. Primárním zdrojem ke splácení úvěru je příjem plynoucí ze zaměstnání či jiné samostatné výdělečné činnosti. Tento příjem je očištěn o nutné platby (daně, pojištění, splácení dřívějších úvěrů, nájemné a další poplatky atd.). K posouzení dostatečnosti příjmů používají banky některé ukazatele podílu závazků na celkových příjmech (debt-to-income ratio, DIR): DIR = celkové splatné závazky za měsíc / hrubý měsíční příjem Celkové splatné závazky obsahují již platby vyplývající z předpokládaného úvěru, avšak nezahrnují výdaje na běžnou denní spotřebu. V praxi bank se můžeme setkat se dvěma základními systémy úvěrových analýz: posuzovací úvěrové analýzy jsou založeny především na zkušenostech úvěrového pracovníka a jeho schopnostech posoudit, zda je klient schopen splatit úvěr, empirické úvěrové analýzy (bodování, credit scoring) snaží se odstranit subjektivní pohled úvěrového pracovníka, zjednodušit a zlevnit celý proces úvěrové analýzy. Jejich podstatou je posoudit úvěrovou schopnost klienta na základě standardizovaného bodování jeho relevantních charakteristik. Výsledný počet bodů je potom rozhodující pro poskytnutí či odmítnutí úvěrů. 30

31 2. Metody měření úvěrového rizika 2.1 Vývoj metod měření úvěrového rizika V roce 1988 Basilejský výbor pro bankovní dohled (BCBS), složený z centrálních bank a bankovních regulátorů zemí G-10, učinil první krok směrem k mezinárodní regulaci: zavedl globální standardy pro regulaci kapitálové přiměřenosti mezinárodně aktivních bank. Základním principem tohoto dokumentu, známého jako Basel I, byla myšlenka, že banky by měly mít adekvátní kapitálový polštář pro krytí neočekávaných ztrát. 14 Kapitálová přiměřenost (kp) byla stanovena na minimální hodnotu 8% a vypočítala se jako poměr kapitálu (tj. tier 15 1 plus tier 2 16 minus odečitatelné položky O 17 ) a rizikově vážených aktiv (rva). Rovnice č. 1: Výpočet kapitálové přiměřenosti Basel I Pramen: JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha : Grada s. 231 Basel I byla zaměřena na úvěrové riziko. K jeho měření a řízení využívala pouze jednu metodu. Jednalo se o výpočet rva, které se spočítalo z rovnice č. 1. Aktiva bank byla klasifikována a rozdělena do pěti kategorií podle úvěrového rizika: 1. 0%... hotovost a zlato držené bankami, dluhopisy vlád OECD, 2. 0%, 10%, 20% nebo 50% zadluženost veřejného sektoru, TEPLÝ, P. Základní principy bankovnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, s Tier 1 je označován jako vlastní kapitál (splacené akcie, ážiový fond, zákonné rezervní fondy, nerozdělený zisk) 16 Tier 2 je označován jako dodatkový kapitál (obecné rezervy ke krytí ztrát a z přehodnocení fixních aktiv, termínovaný podřízený dluh) 17 Některé kapitálové investice do jiné banky nebo finanční instituce 31

32 3. 20% pohledávky bank OECD, cenné papíry vydané vládními agenturami U.S., pohledávky za městské úřady, 4. 50% hypotéky na bydlení, % všechny ostatní pohledávky jako jsou firemní dluhopisy, dluhy rozvíjejících se zemí, pohledávky vůči bankám, které nejsou členy OECD, vlastní kapitál, nemovitosti, továrny a jejich vybavení. 19 Banky musely udržovat kapitál (Tier 1 a Tier 2) ve výši nejméně 8 % rizikově vážených aktiv. Basel I vymezovala tři typy úvěrových rizik: obchodní rozvahové riziko, obchodní podrozvahové riziko (zahrnuje deriváty, úrokové míry, zahraniční měna, hodnota derivátů a komodit), neobchodní podrozvahové riziko (zahrnuje obecné záruky jako jsou termínovaný nákup aktiv nebo transakce související s dluhem majetku. 20 Všechny banky musely využívat stejný výpočet. Díky stále častější obchodní činnosti bank, vznikla potřeba zahrnout do kapitálové přiměřenosti i tržní riziko. Proto v roce 1996 vydal Basilejský výbor dodatek kapitálové přiměřenosti, který zohlednil v kapitálové přiměřenosti i tržní riziko. Operační riziko je obsaženo až v Nové basilejské dohodě (Basel II), která je platná od ledna Investopedia Your Forbes Digital Company: Basel I, [ ], [online] dostupné z WWW: < 19 Investopedia Your Forbes Digital Company: Does The Basel Accord Strengthen, Banks?, [ ], [online] dostupné z WWW: < 20 Investopedia Your Forbes Digital Company: Does The Basel Accord Strengthen, Banks?, [ ], [online] dostupné z WWW: < 32

33 Schéma č. 4: Vývoj Basilejských dohod Pramen: Vlastní konstrukce podle TEPLÝ, P. Základní principy bankovnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, s.210 Basel II je oproti Basel I založena na třech pilířích. K původnímu pilíři minimálních kapitálových požadavků přibyly dva nové proces dozoru a tržní disciplína. 1. pilíř minimální kapitálové požadavky Tento pilíř je přímým pokračováním Basel I. Stanovuje minimální regulatorní kapitálové požadavky pro úvěrové, tržní a operační riziko a poskytuje více možností měření rizik pro stanovení kapitálového požadavku. 33

34 Schéma č. 5: Přístupy pro výpočet kapitálových požadavků podle Basel II Metody měření rizik Úvěrové riziko Operační riziko Tržní riziko Standardizovaná metoda Základní metoda Standardní metoda Základní IRB metoda Pokročilá IRB metoda Standardní metoda Pokročilá metoda Metoda založena na interních modelech Pramen: Vlastní konstrukce podle TEPLÝ, P. Základní principy bankovnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, s.216 Ze schéma č. 5 je patrné, že Basel II umožňuje bankám využít pro stanovení kapitálového požadavku k úvěrovému riziku tři metody: standardizovanou metodu, základní metodu interních ratingů a pokročilou metodu interních ratingů. Basel II stanovuje kapitálový požadavek i k operačnímu riziku. Banka má v tomto případě tři možnosti metodických postupů. Nejjednodušší metoda počítá s kalkulací kapitálového požadavku jako pevného procenta z hrubého příjmu banky ve výši 15%. Nejpokročilejší metoda umožňuje bankám použít vlastní interní metody či modely, avšak po schválení regulátorem. Metody pro měření tržního rizika zůstaly skoro beze změny. Výjimkou je úrokové riziko bankovní knihy. 21 Basel II mění také výpočet kapitálové přiměřenosti. Nyní se kapitálová přiměřenost vypočítá jako poměr kapitálu (tj. tier 1 plus tier 2 minus odečitatelné položky O), zvýšeného o využitý tier 3 22, a kapitálových požadavků A, B a C s tím, že je tento poměr vynásoben 8%. Kapitálový požadavek A odpovídá kapitálovému požadavku k úvěrovému riziku (rovná se 21 TEPLÝ, P. Základní principy bankovnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, s Tier 3 je druh regulačního kapitálu, který se skládá z podřízeného dluhu a čistého zisku obchodního portfolia. 34

35 0,08 * rva), kapitálový požadavek B je kapitálovým požadavkem k tržnímu riziku a kapitálový požadavek C je kapitálovým požadavkem k operačnímu riziku. Rovnice č. 2: Výpočet kapitálové přiměřenosti podle Basel II Pramen: PÁNEK, D.; VALOVÁ, I. Bankovní regulace a dohled. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, s pilíř proces dozoru Druhý pilíř se zaměřuje na proces hodnocení dostatečnosti kapitálu dané banky regulátorem. Banka by měla mít zavedeny odpovídající vnitřní procesy, které jí umožní vyhodnotit adekvátnost jejího kapitálu s ohledem na bankou postupovaná rizika. Regulátor má právo požadovat kapitálový požadavek vyšší než činí propočet banky, zhodnotí-li, že kapitálový požadavek stanovený bankou neodpovídá jejímu rizikovému profilu pilíř tržní disciplína Tento pilíř orientuje banky na průhlednost a zveřejňování informací. Cílem pilíře je tedy prohloubit tržní disciplínu tím, že banky budou o sobě adekvátněji uveřejňovat více informací. Efektivní podávání informací je důležité proto, aby všichni účastníci trhu získali lepší přehled o rizikovém portfoliu banky a adekvátnosti její kapitálové pozice. 24 Podle Basel II mohou banky využít pro stanovení kapitálového požadavku k úvěrovému riziku standardizovanou metodu nebo metodu interních ratingů a to buď základní nebo pokročilou. 23 PÁNEK, D.; VALOVÁ, I. Bankovní regulace a dohled. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, s PÁNEK, D.; VALOVÁ, I. Bankovní regulace a dohled. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, s

36 2.2 Standardizovaná metoda Standardizovaná metoda je nejjednodušší z výše uvedených metod pro stanovení kapitálového požadavku k úvěrovému riziku. U standardizované metody se rizikové váhy určují na základě ratingů, které stanovují externí ratingové agentury (ECAI External Credit Assessment Institution, např. Standard & Poor s) nebo exportní agentury (ECA Export Credit Agencies). Způsobilost těchto agentur podléhá schválení regulátora. Výpočet kapitálové přiměřenosti k úvěrovému riziku pomocí standardizované metody lze rozčlenit do následujících kroků: 1. rozdělení expozic do předem daných kategorií, 2. rozřazení expozic do rizikových tříd na základě externího ratingu, 3. přiřazení rizikových vah k rizikovým třídám, 4. výpočet rizikově vážených aktiv, 5. výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku. 25 Kategorie expozic při používání standardizované metody Podle vyhlášky č. 123/2007 Sb. se expozice u standardizované metody člení do 16 kategorií. Já zde uvádím jen některé z nich. 1) Expozice vůči státům a jejich centrálním bankám Doposud byly rozlišovány pouze dvě rizikové váhy 0% a 100% v podstatě podle toho, zda země je či není členem OECD. Toto členění se v novém konceptu mění. 25 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s

37 Tabulka č. 1: Rizikové váhy u expozic vůči státům Úvěrové ohodnocení státu Riziková váha AAA až A+ až A- BBB+ až BB+ až B- Nižší než Bez A- BBB- B- ratingu 0% 20% 50% 100% 150% 100% Pramen: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s.85 2) Expozice vůči bankám U expozic vůči bankám existují pro stanovení rizikových vah podle Basel II dvě volby. Národní regulátoři rozhodnou o použití jedné z nich a ta pak bude závazná pro všechny banky v dané zemi. Platí, že expozice vůči bance bez ratingu nesmí obdržet rizikovou váhu nižší než stát, ve kterém působí. 26 V prvním případě jsou rizikové váhy odvozovány podle ratingu centrální vlády země, kde má banka sídlo. Expozicím vůči bankám se přiřazuje riziková váha o jeden stupeň horší než příslušnému státu. Tabulka č. 2: Rizikové váhy u expozic vůči bankám volba 1 Úvěrové ohodnocení státu Riziková váha AAA až A+ až A- BBB+ až BB+ až B- Nižší než Bez A- BBB- B- ratingu 20% 50% 100% 100% 150% 100% Pramen: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s.86 V druhém případě budou rizikové váhy stanovovány na základě externího ratingu jednotlivých bank. Pohledávkám s původní splatností 3 měsíce a kratší lze přiřadit o stupeň 26 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s

38 nižší rating ( minimum je 20%). Toto snížení nelze použít pouze u expozic vůči bankám s rizikovou váhou 150%. Tabulka č. 3: Rizikové váhy u expozic vůči bankám volba 2 Úvěrové ohodnocení státu Riziková váha Riziková váha pro krátkodobé pohledávky AAA až A- A+ až A- BBB+ až BBB- BB+ až B- Nižší než B- Bez ratingu 20% 50% 50% 100% 150% 50% 20% 20% 20% 50% 150% 20% Pramen: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s.86 3) Expozice vůči podnikům Dříve byla těmto expozicím přiřazována jednotná riziková váha 100%. Dnes jsou jim přiřazovány hodnoty 20%, 50%, 100% a 150%. Tabulka č. 4: Rizikové váhy u expozic vůči podnikům Úvěrové ohodnocení státu Riziková váha AAA až A+ až A- BBB+ až Nižší než Bez A- BBB- BB- ratingu 20% 50% 100% 150% 100% Pramen: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s.87 Zásadní změny u standardizované metody oproti původní koncepci: Opouští se rizikové váhy podle členství v OECD, rizikové váhy jsou odvozeny od ratingu, který je stanoven externí ratingovou či exportní agenturou, 38

39 rozšíření rizikových vah u expozic vůči podnikům Metody založené na interním ratingu IRB přístupy na rozdíl od standardizované metody umožňují bankám používat pro výpočet úvěrového rizika interní ratingy. Banky však musí splňovat přísné metodologické a výkaznické požadavky. V rámci metod interních ratingů rozděluje banka svá aktiva do pěti tříd: pohledávky za podniky, pohledávky za státy, pohledávky za bankami, pohledávky za drobnou klientelou, drobné investice do akcií. Pro každou z těchto tříd je třeba odlišit tři klíčové prvky: rizikové komponenty odhad rizikových charakteristik bankou samotnou nebo regulátorem, funkce rizikových vah způsob, jakým jsou složky rizika transformovány na rizikově vážená aktiva a kapitálové požadavky, minimální požadavky požadavky, které musí banka splnit, aby mohla používat IRB metody pro dané třídy aktiv. Základními rizikovými prvky, s nimiž IRB přístup pracuje, jsou: pravděpodobnost selhání (Probability of Default, PD) - pravděpodobnost, že dlužník nedostojí svým závazkům během sledovaného období. expozice při selhání (Exposure at Default, EAD) - celkové množství aktiv, které jsou vystaveny riziku v případě, že dlužník nedostojí svým závazkům. míra ztráty při selhání (Loss Given Default, LGD) - podíl aktiv ztracených v případě, že nastane selhání, vyjadřuje se v %, LGD = 1- výtěžnost, kde výtěžnost 27 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s

40 představuje podíl navrácené částky z celkové expozice v případě, že dlužník přestane plnit závazek. doba splatnosti (Maturity, M) - zpravidla nominální doba splatnosti, která se udává v letech. 28 Metody založené na interním ratingu existují ve dvou variantách: Základní metoda IRB banka stanovuje na základě svých odhadů pouze pravděpodobnost defaultu, ostatní rizikové parametry určuje regulátor, Pokročilá metoda IRB většinu rizikových parametrů určuje banka na základě svých vlastních odhadů. Tabulka č. 5: Srovnání základní a pokročilé IRB metody Rizikové parametry Základní metoda IRB Pokročilá metoda IRB Pravděpodobnost defaultu Vlastní odhady banky Vlastní odhady banky Ztráta defaultu Stanoveno Basilejským Vlastní odhady banky výborem Expozice při defaultu Stanoveno Basilejským Vlastní odhady banky výborem Splatnost Stanoveno Basilejským výborem nebo regulátorem (s možností vyloučení některých expozic) Vlastní odhady banky Pramen: DVOŘÁK, P. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, s.225 IRB přístupy fungují tak, že nejprve je každé expozici přidělen stupeň interního ratingu. Potom je pro tento stupeň odhadnuta pravděpodobnost selhání (u pokročilé IRB metody i další rizikové prvky). Pravděpodobnost selhání pak slouží jako důležitý vstup do funkce rizikové váhy, resp. funkce kapitálového požadavku. 28 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s

41 Schéma výše uvedeného postupu zjišťování kapitálového požadavku: Expozice interní stupeň ratingu pravděpodobnost selhání funkce rizikové váhy kapitálový požadavek. Aby bylo možné správně diferencovat riziko, musí mít banka definovaná kritéria sloužící k zařazení jednotlivých expozic do příslušného stupně ratingu v rámci ratingového systému. Při přidělování ratingů dlužníkům musí banka zkoumat všechny relevantní dostupné informace. Čím míň informací má, tím by měla být opatrnější při přidělování ratingu. 29 Kategorie expozic při používání přístupu IRB 30 Podle vyhlášky č. 123/2007 Sb. se expozice u IRB přístupu člení do 7 kategorií. 1. Kategorie expozic vůči centrálním vládám a centrálním bankám Do této kategorie expozic se zařazují pohledávky za: a) centrálními vládami a centrálními bankami, b) regionálními vládami, místními orgány nebo za organizacemi veřejného sektoru, s nimiž se zachází ve standardizovaném přístupu jako s pohledávkami za centrálními vládami, nebo c) mezinárodními rozvojovými bankami a mezinárodními organizacemi, kterým se ve standardizovaném přístupu přiřazuje riziková váha 0 %. 2. Kategorie expozic vůči institucím Do této kategorie expozic se zařazují pohledávky za: a) institucemi, uznanými burzami a clearingovými centry, b) regionálními vládami a místními orgány, s nimiž se nezachází ve standardizovaném přístupu jako s pohledávkami za centrálními vládami, c) organizacemi veřejného sektoru, s nimiž se zachází ve standardizovaném přístupu jako s pohledávkami za institucemi, nebo 29 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s ČNB: Kategorie expozic při používání přístupu IRB, [ ], [online] dostupné z WWW: < d/vyhlaska_priloha_11.pdf> 41

42 d) mezinárodními rozvojovými bankami a mezinárodními organizacemi, kterým se ve standardizovaném přístupu nepřiřazuje riziková váha 0 %. 3. Kategorie podnikových expozic Do této kategorie se zařazují: a) podnikové pohledávky, b) podnikové podrozvahové položky, c) specializované úvěrové expozice. 4. Kategorie retailových expozic Do této kategorie se zařazují retailové pohledávky a retailové podrozvahové položky, pokud splňují kritéria daná vyhláškou č. 123/2007 Sb. 5. Kategorie akciových expozic Do této kategorie se zařazují: a) expozice, které nemají povahu dluhu a vyjadřují podřízený podíl na aktivech po odečtení závazků (zbytkový podíl) nebo na příjmu emitenta, nebo b) dluhové expozice, jejichž ekonomická podstata je obdobná jako u expozic uvedených v písmenu a). 6. Kategorie sekuritizovaných expozic Do této kategorie se zařazují expozice ze sekuritizace, a to expozice původce, investora, poskytovatele úvěrového posílení. 7. Kategorie ostatních expozic Do této kategorie se zařazují: a) ostatní aktiva nemající povahu dluhového nástroje, zejména hmotný majetek, věci najaté v rámci finančního leasingu, zásoby, pohledávky z odložené daně, pohledávky vůči zaměstnancům z pracovně právních vztahů, b) hmotný majetek poskytnutý v rámci leasingu ve výši odpovídající jeho zbytkové hodnotě, pokud tato zbytková hodnota není zohledněna v pohledávce z leasingu (unguaranteed residual value), nebo c) pokladní hodnoty a měnové zlato uložené ve vlastních trezorech nebo trezorech u třetí osoby. 42

43 3. Komparace metod řízení úvěrového rizika 3.1 Standardizovaná metoda vs. metody založené na interním ratingu Jak jsem se již dříve zmínila, pro měření úvěrového rizika mohou banky využít buď standardizovanou nebo metodu založenou na interním ratingu. Výše kapitálového požadavku u obou metod závisí na kvalitě ratingu klienta. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že IRB přístup umožňuje bankám využívat interní ratingy pro odvození rizikových vah expozic, kdežto standardizovaná metoda se odvíjí od externích ratingů. Pokud chce banka využít IRB přístup, musí si vypracovat vlastní ratingový systém podle zásad stanovených regulátorem. Nejsofistikovanější banky tak budou moci používat své vlastní jedinečné postupy, které budou obsahovat jejich know-how. Metodu IRB lze považovat za kvalitativní posun ve stanovování kapitálových požadavků vzhledem k úvěrovému riziku. Tato metoda díky internímu ratingu umožňuje bankám citlivější hodnocení rizik ve srovnání se standardizovanou metodou. To se projevuje úsporou kapitálu u méně rizikových expozic a naopak vyššími požadavky na kapitál u rizikovějších operací. Kapitálové požadavky jsou u IRB metody stanovovány podle typu klienta, transakce a zohledňují i vývoj rizikového profilu v čase. Hlavní motivací pro zavedení pokročilejších přístupů měření úvěrového rizika je pro banky jednoznačně možnost dosáhnout nižších kapitálových požadavků. Avšak pokud může přístup IRB vést ke snížení celkového povinného kapitálové vybavení finanční instituce, může ji tak také činit potenciálně zranitelnější. Ale i na to myslela dříve zmíněná vyhláška č. 123/2007 Sb. Nadměrnému poklesu kapitálové přiměřenosti by měly zabránit minimální prahové hodnoty stanovené touto vyhláškou pro přechodné období tří let. Metoda založená na interním ratingu je mnohem více náročnější oproti standardizované a to jak z hlediska finančního, technického, právního tak i z hlediska zajištění kvalifikovaných pracovních sil. Navíc vyžaduje velký objem podrobnějších informací a dat. IRB přístup je proto využitelný zejména u velkých bank, resp. u středních a malých bank, které jsou členem větší finanční skupiny. V podmínkách České republiky jsou velké banky součástí větších mezinárodních celků. Z toho důvodu se modely pro některé segmenty expozic vyvíjejí centrálně v zemi mateřské banky. 43

44 Tato metoda je také vhodná pro mezinárodně aktivní banky s dobře diverzifikovaným portfoliem, protože jim umožňuje držení menšího množství regulatorního kapitálu. IRB metoda nabízí bankám také výhodnější postavení na konkurenčním trhu a možnost lépe se prezentovat před klienty. Použití metody založené na interním ratingu je podmíněné souhlasem dohledového orgánu, který vyhodnotí, zda systém splňuje požadavky vyhlášky. Nejdůležitější minimální požadavky pro zavedení IRB jsou seřazeny do šesti okruhů. Pro přehlednost jsou uvedeny v následujících šesti bodech: I. Proces řízení a organizace interního ratingu Představenstvo a vyšší management schvaluje systém a dostává měsíčně hlášení o interním ratingu. Nezávislý útvar řízení úvěrového rizika se podílí na návrhu, zavedení a provozu systému. II. Přidělování ratingových stupňů Minimální počet ratingových stupňů je 6-9 pro splácené úvěry a 2 pro nesplácené. Nesmí docházet ke kumulaci dlužníků v určitém stupni (ne více než 30 % dlužníků). Rating musí být přidělen dlužníkovi jednotlivě, před poskytnutím úvěru. Aktualizace je periodická, zpravidla po 90 dnech, u slabých klientů do 30 dnů, respektive co nejdříve po získání významné informace. Přidělený rating musí být přezkoumán nezávislým útvarem. Banka musí používat jednotnou definici selhání. III. Data a jejich sběr Zdroje dat mohou být různého původu: o interní vlastní data dané instituce, o externí data od externí ratingové agentury, o sdružené mezi institucemi. Použité časové řady musí být minimálně pětileté. Každému ratingovému stupni je přiřazen odhad jednoleté PD. 44