MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Využití tělovýchovných chvilek, relaxačních cvičení a pohybových her u žáků na 1.

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Využití tělovýchovných chvilek, relaxačních cvičení a pohybových her u žáků na 1. stupni ZŠ Diplomová práce Brno 2006 Autor práce: Vedoucí diplomové práce: Jana Škopová Mgr. Hana Šeráková, Ph.D. 1

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. Poděkování Děkuji Mgr. Haně Šerákové, Ph.D. za cenné rady a připomínky v průběhu psaní mé diplomové práce. 2

3 0BSAH Úvod 5 1. Škola a zdraví stav dosavadních poznatků Žák mladšího školního věku Tělesný vývoj dětí mladšího školního věku Pracovní výkonnost a pozornost žáků Psychická zátěž u dětí mladšího školního věku Režim dne školních dětí Oslabení funkčnosti organismu u dětí mladšího školního věku Příčiny oslabení Nedostatek účinného pohybu Vadné držení těla Příčiny vadného držení těla Pracovní podmínky školního vyučování Správné držení těla Výchova ke správnému držení těla Charakteristika správného držení těla Klasifikace svalů a jejich úloha při správném držení těla Vyrovnávací cvičení Uvolňovací cvičení Protahovací cvičení Posilovací cvičení Vliv účinného pohybu na zlepšení funkčnosti dětského organismu Pohybové dovednosti dětí Tělesná zdatnost dětí Zdraví a tělesná zdatnost v závislosti na tělesné hmotnosti Pohybové aktivity ve vyučování Tělovýchovné chvilky Teoretické zásady tělovýchovných chvilek 28 3

4 Cíle tělovýchovných chvilek Význam tělovýchovných chvilek Metodické pokyny pro učitele pro realizaci tělovýchovných chvilek Možnosti využití tělovýchovných chvilek ve vyučování Realizace tělovýchovných chvilek ve vyučování Relaxační cvičení Současný pohled na relaxaci Význam relaxace Metodické pokyny pro relaxační cvičení Druhy relaxace Příklady relaxačních cvičení Dýchání Pohybové hry Organizace pohybových her Zařazování pohybových her do cvičebních jednotek Dotazníkové šetření Cíl práce Úhly pohledu sledované problematiky Pohled pedagoga Pohled žáka Plán provedení informativní sondy Metody práce Výsledky šetření Zhodnocení Návrhy tělovýchovných chvilek, dechových a relaxačních cvičení a pohybových her Cvičení pro správné držení těla ve stoji Cvičení pro správné držení těla spojené s pohybem Dechová cvičení Hra s dechem Dech s pohybem 66 4

5 4. 4. Relaxační hry na procítění napětí a uvolnění Příklady dalších relaxačních pohybových aktivit Jógová cvičení v tělovýchovných chvilkách Říkadla s pohybem Pohádková cvičení Využití velkých míčů v tělovýchovných chvilkách Příklady pohybových her Využití školní zahrady k relaxaci žáků Shrnutí a závěr 102 Resumé 104 Použité zdroje 105 Přílohy Úvod Téma diplomové práce jsem si vybrala na základě svého zájmu o problematiku využívání tělovýchovných chvilek, relaxačních cvičení a pohybových her ve vyučování žáků na 1.stupni. S dětmi mladšího školního věku pracuji už mnoho let a vím, jak jsou pohybové aktivity zařazované do vyučovacích hodin důležité. Děti jsou ve škole vlivem dlouhodobého sezení v lavicích vystaveny jednostrannému zatížení organismu, velké psychické zátěži, které by měly být kompenzovány pohybem. Pohyb by měl být jedním z neopominutelných článků ve výchově dětí na základních školách. Cílem by mělo být vypěstovat v dětech radost z pohybu a potřebu pohybovat se. Ta by měla přetrvat i v dospělosti, protože pohyb posiluje myšlenkové procesy v každém věku. Chtěla jsem vytvořit metodický materiál pro učitele a vychovatele, který by byl zaměřený na duševní regeneraci žáků prostřednictvím pohybových aktivit ve vyučovacím procesu. Informativní sonda by pak měla zmapovat současnou situaci na 1. stupni ZŠ z pohledu učitelů a žáků a dokreslit tak sledovanou problematiku. 5

6 1. Škola a zdraví stav dosavadních poznatků Žák mladšího školního věku Zahájení školní docházky představuje pro dítě mnohostrannou změnu, zvláště ve způsobu života. Jako žák už není pouze středem pozornosti v rodině, ale musí se často s nemalými obtížemi podřídit tomu, že ve škole je jedním z početné skupiny dětí ve třídě. Můžeme říci, že každé dítě prožívá od chvíle, kdy vstoupí do školy, důležité, avšak pro něho náročné období socializace tj. postupné vrůstání do společnosti, i když zatím jen v omezeném rozsahu. Tento proces je třeba žákům usnadnit pochopením někdy velmi obtížně se formujících postojů a meziosobních vztahů v kolektivu třídy. Osvojování tělesných cvičení, nových praktických poznatků, ale zejména možnost naplnění přirozené potřeby pohybu významně usnadňuje adaptaci žáků na plnění povinností při jejich učební činnosti.(1) V psychickém vývoji je mladší školní věk klidným obdobím, charakterizovaným rozvojem paměti a myšlení, růstem slovní zásoby, posilováním realistických náhledů a ústupem fantazie, diferenciací a prohlubováním zájmů, pohybovými a konstrukčními hrami a rozšiřováním sociálních vztahů (vznik herních a žákovských skupin, začátky kamarádství). Převládají pocity spokojenosti a dobré nálady. Dítě je přizpůsobivé, respektuje dospělé a při správně vedené výchově s ním nebývá zvláštních obtíží.(2) Děti si v tomto věku postupně zvykají na přechod od víceméně spontánní pohybové aktivity k soustavnému plnění úkolů v řízeném tělovýchovném procesu. Postupně dochází k osvojování morálních norem chování a jednání podle nich, o rozvíjení vůle a formování osobnostních vlastností i kolektivního cítění. Je to proces o to složitější, že probíhá v závislosti na rozvoji jejich citů. Vyvíjí se smysl pro čestnost jednání, pro spravedlnost a pravdivost. To může vytvářet při soutěžích, hrách a nejrůznějších pohybových činnostech ve dvojicích, v družstvech a ve skupinách řadu konfliktních situací. V těchto souvislostech je třeba chápat a usměrňovat sociální pozici každého žáka, ve které se samozřejmě odráží i mnohostranný anebo naopak jednostranný vliv rodiny. Nástupem žáka do školy dochází k závažné změně v podmínkách a nárocích na dítě. Volnější pracovní náplň z předškolního zařízení je vystřídána striktním členěním vyučovacích jednotek a přestávek, zvyšováním psychické náročnosti, zejména požadavkem 6

7 na pozornost, kázeň. Snižuje se délka pohybové činnosti dítěte, která patří mezi základní stimuly a potřeby organismu. Nedostatek pohybové činnosti může vyvolat až hypodynamii. Je nezbytné zvýšit nároky na organismus dětí tak, aby cvičení ovlivňovala výkonnost kardiorespiračního systému i dalších systémů, a tím se spoluvytvářely podmínky pro vysokou úroveň fyzické zdatnosti jedince, který je v období růstu a vývoje.(3) Žáci mladšího školního věku mají schopnost soustředěně pracovat krátkodobě, proto potřebují obměnu s vhodnou motivací. Postupně se tříbí schopnost pozorování rozšiřováním možností vnímat podstatné znaky pohybu. Představy začínají být uvědomělejší a výraznější, myšlení se rozvíjí a přechází od konkrétně obrazného k abstraktně logickému. Podmínkou jsou však záměrně plánované a realizované duševní činnosti, bohaté na didaktické situace, které navozují tvořivé složky myšlení. Jeden z nejsilnějších motivačních zdrojů je pro žáky uspokojení z vlastní činnosti, z dosahovaných výsledků a úspěchů. To je pro každého z nich důležitý podnět k další činnosti. Výklad a objasňování podstaty činnosti i jednání musí být podávány stručně, konkrétně, ale srozumitelně s jednoduchou argumentací. Vnímání se rozvíjí zvláště ve spojení s praktickou činností, pro žáky přiměřenou a dostatečně podněcující Tělesný vývoj dětí mladšího školního věku V tomto věku dochází k určité stabilizaci ve vývoji dětského organismu.věkové období šesti let je hranicí, kdy poměr jednotlivých částí těla je již celkem v definitivním stavu. Naproti tomu vývoj jednotlivých částí organismu a schopností neprobíhá rovnoměrně. Platí to i o přírůstku tělesné výšky a hmotnosti, které se zpomalují. Roční přírůstek v tělesném vývoji činí v průměru 3 4 kg a 10 cm. Ve většině kostí v kosterním systému se začínají tvořit růstová jadérka a nastupuje aktivizace růstových zón. Vazivová tkáň se zpevňuje. Orgány se dále utvářejí a objevují se první znaky pohlavní diferenciace. Projevuje se mnohdy značná rozdílnost mezi věkem kalendářním a biologickým. Děti mají své typologické a individuální zvláštnosti. Rozdíly v tělesných a výkonnostních předpokladech jsou podmíněny geneticky, u chlapců a dívek i u jednotlivých žáků. Tyto genetické předpoklady určují například výšku, hmotnost, rychlost vývoje organismu, možnosti adaptace a psychické procesy. Dívky využívají ekonomičtěji svých sil, vyznačují se rovněž lepšími výkony při psychickém zatížení. Mají však poněkud horší předpoklady pro vytrvalostní výkony. Také 7

8 předstihují až do puberty chlapce v činnostech náročných na učení a motorickou koordinaci, což se projevuje ve vyšší úrovni estetického projevu. Rychlostní předpoklady dívek a chlapců jsou v podstatě stejné. V činnostech, kde je potřeba zapojit větší svalové skupiny, jsou chlapci rychlejší a hbitější. Vytrvalostní schopnosti jsou rovněž téměř shodné. Řada výzkumů prokázala, že zdaleka nejsou využívány skutečné funkční schopnosti organismu dětí mladšího školního věku k jejich žádoucímu optimálnímu tělesnému rozvoji. Zvýšené nároky na jejich pohybovou výkonnost však vyžadují specifický postup. Zejména jde o promyšlenou motivaci, která odpovídá věku žáků. Zadávané činnosti musí být přiměřené, příliš náročné, nebo naopak snadné, jsou příčinou nezájmu, který se projeví zákonitě vyrušováním a nekázní.(1) Pracovní výkonnost a pozornost žáků Každé dítě potřebuje k optimálnímu tělesnému i duševnímu rozvoji relativně vysoké množství pohybu. Vlivem jednostranného statického zatížení žáků sedavou polohou v lavicích a nedostatečnou pohybovou aktivitou, dlouhodobě trvající psychické zátěže dochází k únavě dětí. Nejčastější zdroj únavy dětí spatřujeme v nedostatečném střídání práce a odpočinku. To má za následek snížení pracovní výkonnosti a pozornosti žáků.(4) Pod pojmem únava rozumíme dočasné zhoršení práceschopnosti, které se postupně prohlubuje v průběhu práce a které mizí po přiměřeném odpočinku. Snižuje se množství vykonávané práce, zhoršuje se její kvalita, objevují se pocity malátnosti a nechuti až odporu k práci. Narůstání únavy dětí ve vyučování probíhá ve dvou fázích: 1. Klesá schopnost soustředit se na předmět výuky. Navenek se projevuje nepozorností a pohybovým neklidem ( děti zlobí ). 2. Převládá útlum, navenek se u dětí projevuje ztrátou zájmu o okolí, lhostejností a ospalostí.v této fázi je únosná míra pracovního zatížení již překročena. Popsané změny po odpočinku mizí, objevuje se plná pracovní schopnost. Může ovšem dojít i k únavě chronické. A to jestliže je práce příliš namáhavá, dlouhodobá a odpočinek nedostatečný. Z fyziologického hlediska hovoříme o přetěžování stav, kdy běžný odpočinek včetně spánku nevede k úplnému zotavení a k nové školní práci dítě přistupuje se sníženou výkonností, je částečně unavené a prakticky nevychází ze stavu 8

9 únavy. Takto postižené děti trpí nespavostí, nechutenstvím a dalšími neurotickými projevy. Zhoršuje se jejich školní prospěch a snižuje odolnost vůči nákazám. Prevence přetěžování spočívá ve dvou stránkách: a) kvantitativní vhodný poměr mezi prací a odpočinkem v režimu školního dítěte b) kvalitativní usměrňování podmínek školní práce. Pro správný vývoj vyšší nervové činnosti je třeba pohybová činnost stejně jako činnost duševní. Čím je dítě mladší, tím hůře snáší statickou námahu, a tím větší má potřebu pohybu. V průběhu dne, týdne, měsíce a celého školního roku existuje periodické kolísání pracovní výkonnosti žáků. Způsobují to biologické rytmy, které se v organismu formují jako systém podmíněných reflexů na podněty zevního prostředí. Jsou na vůli nezávislé a měnitelné pouze v určitých mezích. Nejen v oblasti tělesné, ale i duševní činnosti se projevují optimální a minimální rytmy. V denním režimu dosahuje duševní výkonnost dětí optimálních hodnot mezi hodinou. Během vyučování se však zvyšuje poměrně rychle únava, která se jako fyziologický jev projevuje snížením pracovní výkonnosti. Řada výzkumů prokázala, že zdrojem únavy není ani tak přetíženost žáků, jako spíše špatný režim práce a odpočinku.(1) Psychická zátěž u dětí mladšího školního věku V rámci školní výuky vykonává dítě poměrně náročnou práci, zatěžující zejména nervový systém. Tato zátěž pak vyvolává různě intenzivní stavy napětí, stresů a únavy, které mohou při překročení únosné míry přispívat k rozvoji dětských neuróz. nervové napětí vyplývá z přesně plánované a časované práce, z vnuceného tempa a nutnosti podřizovat se po řadu hodin denně požadavkům školní kázně, z hodnocení výsledků práce a jejich srovnávání s výsledky ostatních dětí, z tlaku soutěživosti v žákovském kolektivu. Tyto doprovodné okolnosti školní výuky bývají pro dítě větší zátěží, než učení samo. mentální operace spojené s výukou / v oblasti smyslového vnímání a rozlišování, syntézy a analýzy, abstraktního myšlení a práce se symboly/, nervové úsilí při psaní, nutné k přesnému řízení souhry desítek svalů předloktí a ruky 9

10 tělesná únava vyplývá ze statické námahy při dlouhodobém sezení a omezených možností spontánního pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu Všechny tyto zátěžové momenty mohou během školní docházky postupně narušovat zdravý tělesný i mentální vývoj dítěte. (2) Režim dne školních dětí Režimem dne rozumíme časové rozvržení různých forem činnosti a odpočinku dítěte v průběhu 24 hodinového denního cyklu. (2) Pro optimální výkonnost a zdraví dětí musí toto časové uspořádání klást přiměřené nároky na organismus. Musí být v souladu s biologickými potřebami dětského organismu a především centrálního nervového systému. Zdravotní požadavky na režim dne spočívají v náležitém poměru mezi prací a odpočinkem, zařazování různých forem činnosti a odpočinku ve vhodné denní době a pravidelnost. Základním požadavkem je harmonická vyváženost mezi činností a odpočinkem. Fáze činnosti, která je nezbytnou podmínkou vývojových procesů a znamená zvýšené čerpání energetických zdrojů, musí být střídána s fázemi odpočinku, v jehož průběhu se obnovuje plná funkční výkonnost. Formy odpočinku jsou různé. Největší význam má samozřejmě spánek, který regeneruje funkční rezervy. Dále jsou to formy odpočinku v průběhu dne. Je to každé přerušení činnosti a přechod k činnosti jiné, odlišné činnosti. Je proto důležité v režimu mladších školních dětí střídat aktivitu duševní a tělesnou. Činnost těchto dětí musí být rozmanitá a proměnlivá. Je nutno dbát na to, aby sezení v lavicích vyvážil pohyb a pobyt v místnosti doplnil pobyt na čerstvém vzduchu. Školní zátěž u dětí mladšího školního věku vychází ze školní práce. Její délka by neměla přesáhnout šest hodin denně. Je to doba, kterou dítě stráví ve škole a doba, kterou stráví při domácí přípravě na vyučování. Do této doby však musíme zařadit i mimotřídní a mimoškolní práci, protože má často charakter obdobný výuce. Je to například výuka hry na nástroj, výuka cizích jazyků, nepovinné předměty a podobně. Největší podíl volného času mimo pracovní dobu dítěte by měla zaujímat pohybová aktivita, jež urychluje odstranění duševní únavy. Proto by měla být zařazována i během 10

11 školní činnosti, například v době školních přestávek a je vhodné ji vkládat i do vyučovacích hodin formou tělovýchovných chvilek Oslabení funkčnosti organismu u dětí mladšího školního věku Příčiny oslabení Každé dítě potřebuje k optimálnímu rozvoji tělesnému i duševnímu relativně velké množství pohybu. Podle současných statistik neustále přibývá oslabených dětí. Dětí s vadným držením těla, různými alergiemi a dalšími oslabeními. Rozličná zdravotní oslabení můžeme rozdělit podle Belšana (1) do tří základních skupin: oslabení podpůrně pohybového systému oslabení vnitřních orgánů oslabení nervová a neuropsychická, oslabení smyslových orgánů Z hlediska zdravotního a vývojového jsou žáci zařazováni podle stanovené klasifikační stupnice do I. IV. zdravotní skupiny. Žáci zařazení do I. a II. skupiny se mohou bez omezení zúčastňovat všech forem tělovýchovných a sportovních činností. Zdravotně oslabení žáci jsou zařazováni do III. skupiny a na školách se pro ně zřizuje zvláštní tělesná výchova. Do IV.skupiny se zařazují děti nemocné, které se nemohou zúčastňovat tělovýchovného procesu v povinné tělesné výchově ani ve zvláštní tělesné výchově. Zabezpečování jejich pohybové aktivity spadá výhradně do kompetence zdravotnických zařízení. Pro orientaci učitele bychom nyní stručně ukázali na základní a nejčastěji se vyskytující oslabení. Oslabení podpůrně pohybového systému je nejčastěji se vyskytující příčinou zařazení do III. zdravotní skupiny. Jedná se hlavně o poruchy v držení těla, které se projevují ve výchylkách osy páteře. Pro tuto skupinu není vhodné dlouhé sezení, zejména ve strnulé poloze. Vyučovací hodina při naukových předmětech, bez možnosti uvolnění, je pro dítě skutečně velkou tělesnou zátěží. Proto je nutné všem žákům umožnit uvolnění dlouhodobého stahu posturálního svalstva /svalstva udržujícího polohu/ nejlépe 11

12 tělovýchovnou chvilkou. Do skupiny oslabení podpůrně pohybového systému patří i změny ve vývoji kyčelního kloubu, klenbě nožní i svalových skupin. Oslabení vnitřních orgánů. Tato skupina oslabení je menší počtem, ale je zde více diagnóz. Řadíme sem kardiorespirační onemocnění, alergická onemocnění horních cest dýchacích, poruchy zažívacího systému, poruchy gynekologických i vyměšovacích orgánů, krevní choroby, stavy po infekčních chorobách. Oslabení smyslových orgánů Poslední skupinou je onemocnění smyslových orgánů, například vady zraku a sluchu, neurologická onemocnění Nedostatek účinného pohybu Hlavními příčinami oslabení funkčnosti organismu u dětí mladšího školního věku jsou nedostatek účinného pohybu a jeho velmi nízká intenzita. Pomocí pohybových dovedností dítě posiluje funkčnost svého organismu, získává poznatky a dovednosti pěstující zdraví a podporující zdravý životní styl, prožívá pozitivní momenty, které vedou k opakování podobných zážitků, a tedy k vytváření návyku. Pohybová aktivita prokazatelně pozitivně ovlivňuje růst a vývoj kostí, funkčnost svalstva a vnitřních orgánů. Pokud děti nemají možnost pohybovat se dostatečně ve vhodných a podnětných podmínkách, vytvářejí si nevhodné pohybové struktury stereotypy s nesprávnou svalovou souhrou. Tyto stereotypy se pak zafixují a lze je změnit jen velmi obtížně. Příkladem mohou být vady držení těla, které mají svůj základ ve špatné souhře svalů držících tělo ve vzpřímené poloze. Vzájemná souhra svalů ovlivňuje pohyb po celý život. (5) Nedostatek pohybu má za následek řadu vývojových poruch a nízkou tělesnou zdatnost, třebaže děti jsou po somatické stránce vyspělé. Řada poruch zasahuje i duševní činnosti. Experimentálně bylo ověřeno, že nedostatek pohybu a dlouhodobé setrvávání ve statické pracovní poloze, jakou je pro žáky sed, vede k podstatnému snížení pracovní výkonnosti. A naopak, vhodně zařazená pohybová reakce o přestávkách nebo během vyučování optimalizuje pozornost žáků. Pohybová činnost na určité úrovni působí na psychiku člověka, zvyšuje asertivitu, sebedůvěru, snižuje depresi, napětí a podobně. 12

13 Činnost v různých sociálních rolích, přizpůsobení se, získání sociálních dovedností či seznámení se s nimi a přijetí nových postojů pokládáme za základní přínos pohybových aktivit pro osobnost člověka. Vliv tělesné výchovy a sportu na osobnost člověka hodnotíme veskrze jako pozitivní.(6) Negativní vlivy povolání, u žáků pobyt ve škole spojený s nedostatečnou a jednostrannou pohybovou činností, přehnané používání dopravních prostředků a navíc u většiny mládeže pohybově pasivní využívání volného času, velmi nepříznivě ovlivňuje celkový tělesný vývoj a také zakřivení páteře Vadné držení těla Držení těla, které se odchyluje více či méně od znaků správného držení těla, označujeme jako vadné držení. Většinou jde o špatný návyk, ledabylost a lhostejnost. Návyk vadného držení těla je možné odstranit a vyrovnat cvičením, vůlí a uvědomělým přístupem žáků. Je však třeba rozlišovat vadné držení těla od trvalých úchylek se závažnými deformitami. Ty nemůžeme odstranit pedagogickým, úsilím, ani vůlí dítěte. Je třeba je léčit v odborných zdravotnických zařízeních pod trvalým lékařským dohledem.(1) Tělesný pohyb kompenzuje důsledky sezení ve školních lavicích.děti stráví vsedě pět i více hodin a toto dlouhodobé sezení zatěžuje jednostranně staticky vzpřimovací zádové i šíjové svaly. To může u některých dětí vést k vadnému držení těla, protože uvedené svalstvo ochabne. Projeví se ohnutými kulatými zády s předklonem hlavy, ochablým břichem a plochým hrudníkem, rameny vysunutými dopředu, vystouplými lopatkami. Tyto změny nemusí být trvalé, dítě je schopno volním úsilím postavu napřímit. Avšak vadné držení těla porušuje přirozenou mechaniku těla a vede ke zvýšenému namáhání částí opěrného systému, především páteře. Po čase může dojít k poruchám meziobratlových plotének a k degenerativním změnám, omezujícím pohyblivost. S tím jsou spojeny i další problémy, jako snížení ventilace plic a odolnost vůči nákazám, změna polohy srdce v důsledku vysokého stavu bránice a poklesu útrob zapříčiněným chabými břišními stěnami. Horším případem je skoliotické držení, vybočení páteře do strany s vystouplým bokem, nestejnou výškou ramen a lopatek. Prevencí vadného držení těla je aktivizace zádového svalstva. Ta je možná spontánním pohybem dětí a formou organizované tělesné výchovy. Především ta 13

14 zabezpečuje systematické a všestranné procvičování svalstva i dýchacího a oběhového ústrojí. Uvolňuje také psychické napětí a tím napomáhá obnově výkonnosti ve školní práci. Je však důležité hodiny tělesné výchovy využívat řádně a volit přitažlivou a zábavnou formu. Protože ale rozsah povinné tělesné výchovy v rozvrhu nepostačuje, je potřeba využívat i tzv. malé formy tělesné výchovy. Jsou to ranní rozcvičky před vyučováním a tělovýchovné chvilky, zařazované do vyučovacích hodin.(2) Příčiny vadného držení těla Příčiny vadného držení těla můžeme rozdělit do dvou skupin, na vnější a vnitřní. Vnitřní příčiny jsou především vrozené, především vrozené dědičné dispozice ve stavbě těla, proporcí jeho jednotlivých částí i snížení funkčních předpokladů ploché nohy, otylost. Patří sem i v průběhu života získané následky různých onemocnění, úrazů a náchylnosti k chronickým onemocněním. Má souvislost i s duševní rovnováhou člověka. Vnější příčiny jsou dané prostředím nebo přímo způsobeny rodiči i učitelem. Sem můžeme zařadit nepřiměřenou teplotu, nevětranou třídu, nepřiměřené osvětlení, nevyhovující školní nábytek, mluvu učitele, monotónní způsob řízení vyučování. Tyto faktory způsobují předčasnou únavu žáků v pracovním procesu, která se projevuje pasivním držením těla, jako bezděčnou sebeobranou před dlouho působícími nepříznivými vlivy. Hlavní příčinou vadného držení těla u dětí mladšího školního věku jsou nesporně nesprávné pracovní polohy, především nesprávný sed. Je třeba uvést několik základních informací o fyziologii a hygieně sezení. Přirozené jsou pro člověka polohy vstoje a vleže. Sezení je polohou vysloveně civilizační. Poloha vsedě má řadu variant, které člověk obvykle střídá. Základní varianty jsou dvě: pracovní poloha, která vyžaduje víceméně vzpřímené držení trupu, je využívána, jak z názvu vyplývá, při práci (např. při psaní) odpočinková poloha, s trupem nakloněným vzad a ve značné části zádové plochy spočívající na opěradle, jde o typ sezení uvolněného (např. v pohodlném křesle). 14

15 Pro dlouhodobé sezení v pracovní poloze není lidský organismus vývojově přizpůsoben. Váha trupu, hlavy a horních končetin spočívá v podstatě na dvou hrbolech sedacích kostí, jejichž celková ploch činí u dětí méně než 10 cm2. Vzniká zde proto značný tlak 3 7 kg/cm2. Hrboly sedacích kostí jsou kryty jen tenkou vrstvou snadno stlačitelné tkáně, která se při sezení snadno odkrví, a to nejen bezprostředně pod sedacími hrboly, ale i v okolí. Zástava průtoku krve v kůži brzy vyvolá nepříjemné pocity, které nutí sedícího, aby změnil polohu a tím v některých stlačených místech umožnil na určitou dobu opětné prokrvení. Tvarování ani čalounění sedadla této kompresi nezabrání, neexistuje židle, na níž by se dalo delší dobu nehybně sedět. Další nevýhodou této polohy je jednostranné zatěžování antigravitačních hřbetních a šíjových svalů, které, zejména při sezení bez opory, musí zůstávat dlouhodobě napjaty. Rychle se vyčerpávají a ochabují. Ochabnutí uvedených svalů vede k uvolnění páteře a k jejím různým tvarovým odchylkám vadnému držení těla. Pracovní poloha kolísá podle Kotulána (2) mezi dvěma krajními variantami: a) přední sezení je typické např. pro psaní / sedací část těla je posunuta co nejvíce vzad, využívá se zde celé hloubky sedadla, tíha trupu spočívá na sedacích hrbolech a zadní ploše stehen, trup je vzpřímen nebo mírně nakloněn vpřed / (obr. 1) b) zadní sezení je typické např. při poslechu výkladu / trup je mírně nakloněn vzad a opřen o opěradlo, sedací části jsou posunuty vpřed, ke středu sedadla, tíha těla spočívá na sedacích hrbolech a zčásti na zádech, stehna jsou odlehčena / (obr. 1) obr. 1 Přední a zadní sezení 15

16 Při zadním, ale i předním sezení se páteř v celém rozsahu lukovitě prohýbá. Nepříznivé důsledky má zde dlouhodobé vyrovnávání bederní lordózy. Toto oploštění páteře se může u náchylných dětí během školní docházky ustálit a vznikají tzv. plochá záda. Páteř v bederní oblasti přestává pérovat při zátěžích (chůze, skoky) a nezmírňuje tak nárazy na obratlová těla. Předčasné opotřebování bederní a křížové části páteře se pak stává základnou pro různé degenerativní změny v dospělosti a z toho vyplývající obtíže a bolesti v zádech ve středním a starším věku. Péče o správné sezení školáků má tedy význam nejen pro momentální zdravotní stav, ale zčásti i pro jeho budoucí život. Z uvedeného vyplývá, že neexistuje žádná poloha, v níž by mohlo dítě bez závad dlouhodobě sedět. Je tedy nutné umožnit žákům střídání sezení předního a zadního, jakož i různých mezipoloh mezi těmito oběma extrémy. Je důležité, aby děti zůstaly vsedě jen po dobu nezbytnou pro školní práci, aby jednostrannou zátěž kompenzovaly využitím všech příležitostí k pohybové aktivitě.(2) Pracovní podmínky školního vyučování Optimální podmínky pro správný způsob sedu při práci na stole jsou určeny: 1. Výškou židle při sedu mají být stehna mírně nad vodorovnou rovinou a nohy opřeny o zem. 2. Výškou stolu při vzpřímeném a protaženém sedu hrudník asi 5 8 centimetrů od přední hrany stolu musí být možné položit složené předloktí na přední hranu stolu bez zvedání nebo spuštění ramen. 3. Vzdáleností přední hrany židle od přední hrany stolu oba okraje jsou přibližně ve stejné rovině. 4. Umístění pracovního pole na stole příliš vpřed posunuté pracovní pole vede k nalehnutí na stůl a ke zvětšení bederní a krční lordózy; posunutí pracovního pole k přední hraně stolu nutí ke kyfotickému ohnutí zad. 5. Přiměřeným rozptýleným osvětlením, dostatkem čerstvého vzduchu, optimální teplotou a bezhlučným prostředím. Výchovu ke správnému držení těla je třeba chápat jako dlouhodobý, nepřetržitý výchovný a vzdělávací úkol. Není možné vyžadovat, aby děti seděly při vyučování 16

17 nehnutě, je to v rozporu s přirozenými potřebami jejich organismu. Sezení v lavici děti neúměrně zatěžuje jako tělesná námaha. Nepříjemné subjektivní pocity žáci kompenzují obměnami sedu, což je vlastně zaujímání nesprávných a škodlivých poloh. Přidáli se únava z duševní práce, děti tzv. vypnou a začnou se povalovat po lavici, úroveň jejich vnímání je v podstatě nulová. Účinným prostředkem je již zmiňovaný dostatek pohybu. Je ovšem nutné žáky dostatečně poučit o zdravotním, estetickém a pohybově funkčním významu správného držení těla, probouzet v nich aktivní zájem, vhodně je motivovat. Rozhodně není na místě přehnanému napomínání a mentorování. Volíme raději konkrétní nácvik. Výchovu ke správnému držení těla je třeba propagovat i mezi rodiči. Chcemeli, aby žáci uvědoměle a aktivně pečovali o správné držení těla, musejí znát podmínky a hlavní zásady. Musejí vědět, co jim škodí, co prospívá. (1) Můžeme říci, že přímo destruktivně působí na žáky nevhodný režim práce a odpočinku. Je špatné, pokud žáci ve škole trpí nedostatkem pohybu a pohybové rekreace o přestávkách a ve vyučovacích hodinách. Děti nutně potřebují tuto kompenzaci duševní práce, zdroj aktivního odpočinku. Ve většině škol jsou podmínky k tomu, aby se děti proběhly po školní zahradě, dvoře, či hřišti a mohly zregenerovat síly při pobytu na čerstvém vzduchu Správné držení těla Výchova ke správnému držení těla Výchova ke správnému držení těla je jedním z hlavních úkolů tělesné výchovy na všech stupních škol. Tento problém je závažný z hlediska zdravotního, pohybově funkčního a estetického, proto jej musíme chápat jako součást výchovně vzdělávacího systému na základní škole. Zde je třeba dále rozvíjet výsledky, které byly dosaženy už při péči o správné držení těla v mateřské škole. Obecné pojetí správného držení těla se někdy omezuje jen na staticky vzpřímený postoj. Funkčně účelné a zdravotně nezávadné držení těla nebývá spojováno s pohybovou činností, s pracovními polohami ve stoje a v sedu, ve kterém se v současnosti vykonává většina povolání. Úroveň držení těla musí být chápána jako projev tělesného a duševního zdraví. 17

18 V rodině je někdy tato problematika opomíjena, případně ustrne v bezradnosti rodičů, jakými prostředky a metodami postupovat. Učitelé by otázce držení těla měli věnovat příslušnou pozornost. Neměli by se však omezit jen na formální napomínání, ale na účinné odstranění objektivních příčin a účinně uplatňovat tělovýchovné prostředky, především průpravná cvičení. Držení těla chápeme jako dovednost, kterou soustavně rozvíjíme zpřesňováním představy o hlavních zásadách správného držení těla a účelově zaměřenou pohybovou činností. Vrozený posturální reflex zajišťuje vzpřímený postoj, ovšem výsledné držení těla v různých polohách ovlivňuje ještě mnoho dalších nepodmíněných reflexů.ty jsou závislé na proměnlivosti prostředí, způsobu života a výchově každého jedince.(1) Udržování vzpřímeného držení těla je proces vyžadující souhru všech zúčastněných svalů a koordinační řídící funkci CNS. Toto řízení probíhá podvědomě. Vzpřímené držení se často hodnotí z různých hledisek, ať již z estetických či zdravotních. Při hodnocení nesmíme postupovat schematicky a hodnotit vše jen podle jednoho ideálního vzoru. Držení těla i pohyby jsou z velké části ovlivněny i dědičností, funkčním stavem svalového systému, způsobem života a podobně. (7) Charakteristika správného držení těla Neexistuje tedy absolutní norma pro správné držení těla, neboť i v tomto případě respektujeme, že každý člověk je jedinečný. Proto za správné držení těla považujeme takové, které je optimální z hlediska jednotlivce, kdy zajišťování vzpřímené polohy těla je plně kompenzováno vnitřními silami. Pro tento přístup svědčí i skutečnost, že posturální stereotyp, tedy centrálně nervový podklad držení těla, se v průběhu života vyvíjí a proměňuje. Přesto je možné popsat ideální držení, kterému by se mělo držení těla jednotlivců podle možností přibližovat. Popis ideálního postoje hlava krk osa krku je kolmá k zemi, brada svírá s krkem úhel 90 / odchylky : osa krku je skloněna dopředu, brada předsunuta, hlava v relativním záklonu/ 18

19 hrudník ramena horní část hrudníku je vypjatá dopředu, ramena rozložena do šířky a svěšena dolů / odchylky: propadlý hrudník, ramena jsou vtočena dopředu nebo vytažena vzhůru, hrudní páteř je příliš vyklenutá dozadu/ břicho pánev pánev je horním koncem zatažena vzad, břicho je ploché / odchylky: pánev je překlopena dopředu, břicho vypouklé nebo povislé/ boky obrys boků je symetrický a při chůzi se nekolíbají ze strany na stranu / odchylky: pánev je sešikmená anebo se při chůzi nápadně kolíbá nebo vysouvá do strany/ dolní končetiny ve stoji jsou v kloubech vytaženy vzhůru, pánev je spadlá do kyčlí, kyčle, kolena a hlezenní klouby leží v jedné ose, nožní klenba je správně příčně i podélně vyklenutá / odchylky: vbočená nebo vybočená kolena, ploché nohy, odchylky ve vývoji kyčelního kloubu/ (8) obr. 2 Držení těla a) správné, b) kulatá záda c) skoliotické 19

20 Klasifikace svalů a jejich úloha při správném držení těla Nezbytným předpokladem správného držení těla je rovnováha posturálního a fázického svalstva. Posturální svaly (statické stabilizační) zajišťují stabilní polohu těla v prostoru vůči zemské přitažlivosti, udržují vzpřímené držení těla. Jelikož u nich dochází často ke zkrácení, je třeba je protahovat a zmenšovat jejich svalové napětí. Fázické svaly (dynamické pohybové) zajišťují pohyb včetně jeho jemné koordinace. Mají tendenci ochabovat, proto je třeba je posilovat. Poruchy svalové rovnováhy tzv. svalové dysbalance (svalová nerovnováha) vedou k funkčním poruchám pohybového systému, zejména ke změnám zakřivení páteře a omezení rozsahu pohybu v kloubech. Rovnováhu svalstva je třeba udržovat pravidelným cvičením po protažení a uvolnění zkrácených svalů se zvýšeným napětím se může přejít k posilování ochablých svalů (nikdy naopak!). Protažení zkrácených svalů dosáhneme pomalými vedenými pohyby do krajních poloh, polopasivními pohyby (pomocí hmotnosti náčiní) nebo pasivními pohyby (dopomoc partnera), výdržemi v krajních polohách, hmitavými pohyby v krajních nebo švihovými pohyby vždy při značném počtu opakování. Uvolnění zkrácených svalů dosáhneme kyvadlovými a komihavými pohyby, aktivním protřásáním svalstva, využíváním přitažlivosti zemské (volný pád částí těla k zemi), následným vědomým uvolněním po izometrické kontrakci svalstva (vyvinutí svalového napětí bez zkrácení svalů) nebo celkovým uvolněním v lehu bez aktivity posturálních svalů. Posilování ochablých svalů dosáhneme izometrickou kontrakcí při statických cvičeních, ale i izotonickým cvičením (nemění se napětí, mění se délka svalů), opakovanými pomalými pohyby s přemáháním hmotnosti těla nebo náčiní, případně intenzivním opakováním pohybů se zvýšenou rychlostí. Potřebné procvičování svalstva je schematicky znázorněno na nákresu správného a vadného držení těla (obr. 3). (9) 20

21 obr. 3 Správné a vadné držení těla Hlavní zásadou je rovnováha svalstva na přední a zadní straně trupu (např. při protahování prsního svalstva je nutno posilovat svaly opačného působení, tzv. antagonisty mezilopatkové svalstvo). Při veškerých cvičeních je třeba dbát na správnou polohu: hlavy (spolu s krkem vytahovat vzhůru), ramen (široce rozložit, tlačit vzad dolů), pánve (podsadit ji horní částí vzad, dolní částí vpřed). Protahovat je třeba zejména prsní svaly, horní část trapézového svalu, bederní část vzpřimovačů trupu, čtyřhranné svaly bederní, ohybače kolen na zadní straně stehen a lýtkové svaly. Posilovat je třeba zejména hluboké šíjové svaly, mezilopatkové svaly dolní fixátory lopatek, břišní svaly, hýžďové svaly, natahovače na přední straně stehen a svalstvo chodidel. Správné fyziologické zakřivení páteře u dětí mladšího školního věku má vypadat podle Kubánka (9) takto krční lordóza 22,5 cm, bederní lordóza 2,53 cm, páteř v čelné rovině bez zakřivení (obr. 2). Odchylky od správného fyziologického zakřivení páteře se projevují těmito nejčastějšími typy vadného držení těla : 21

22 kulatá záda, tzv. kyfóza (odstávající lopatky, zvětšení zakřivení v hrudní části páteře, totální kyfóza celkově kulatá záda aj.), zvětšené bederní prohnutí, tzv. hyperlordóza (obyčejně spojena se zvětšenou hrudní kyfózou tzv. kyfolordóza), plochá záda (zmenšení fyziologických zakřivení páteře), sklon k bočitosti páteře, tzv. skoliotické držení (vybočení páteře v čelné rovině). Uvedené typy vadného držení těla nebývají přesně vyhraněny, často dochází nejen k přechodnému labilnímu (ochablému) držení těla, ale i k prolínání a spojování jednotlivých typů (nejčastější je kompenzační zvětšení bederního prohnutí při kulatých zádech). (9) Jednou z možností, jak působit na vytváření správného držení těla a udržení svalové rovnováhy u dětí mladšího školního věku, je zařazení kompenzačních cvičení do hodin tělesné výchovy, tělovýchovných chvilek a rekreačních přestávek Vyrovnávací cvičení Pomocí specifických vyrovnávacích cvičení lze cíleně působit na jednotlivé složky pohybového aparátu, zlepšit jejich funkční parametry kloubní pohyblivost, souhru svalů, napětí a sílu. Jde vlastně o jednoduché cvičební tvary, přirozené pohyby či polohy zaměřené na určité dílčí úseky pohybového aparátu, jejichž působení se neomezuje jen na periferní orgány jeho výkonné a podpůrné složky, ale jejich prostřednictvím využíváme známých mechanismů nervosvalové regulace k vytvoření a upevnění žádoucích reflexních vazeb na různých úrovních řízení hybnosti. Snažíme se jimi tak odstranit nejen svalové zkrácení a oslabení, ale i zafixovaný návyk vadného držení těla a nesprávně prováděných pohybů v některé části těla. Pozitivně také ovlivňují jednotlivá zdravotní oslabení. Dělíme je na cvičení uvolňovací, protahovací, posilovací. Vyrovnávací cvičení musí mít patřičný fyziologický účinek, proto musí být přesně zacílena na určitou oblast a provedena předepsaným způsobem, který odpovídá charakteru poruchy i určitým fyziologickým zákonitostem. 22

23 Vyrovnávacími cvičeními působíme na CNS a na periferní složky pohybového aparátu, tudíž musíme zachovat přesný postup. Překážkou při protahování, ale i při jejich posilování je ztuhlost kloubů a zvýšený tonus svalů obepínajících klouby. Proto je nutné, aby cvičením protahovacím i posilovacím předcházela cvičeni, která uvolňují klouby i svalové napětí. Při uvolňovacích, protahovacích a posilovacích cvičeních respektujeme dle Hálkové (8) potřebné didaktické zásady: 1. Cvičíme pomalu v koordinaci s dechem (řízený pohyb) 2. Dodržujeme správný postup tak, že nejprve uvolníme klouby a svalové napětí, potom provedeme protažení zkrácených svalů, dále posílíme oslabené svaly a nakonec opět uvolníme svalové napětí 3. Zařazujeme vhodný počet opakování cviků tak, abychom splnili jejich fyziologický účinek vzhledem k věku, zdravotnímu stavu a celkové kondici jednotlivce 4. Dbáme na správné provádění jednotlivých cvičení (8) Uvolňovací cvičení Cílem těchto cvičení je uvolnit ztuhlé, málo pohyblivé klouby a svalové kontraktury a současně uvést svaly s tendencí ke zkrácení do mírného protažení. Pohyby provádíme všemi směry až do individuálních krajních poloh s minimálním svalovým úsilím. Jde tedy spíše o pohyb pasivní. Při pohybech různými směry proudí vzruchy ze svalů a šlach do nervových center a aktivují příslušné reflexní okruhy. Nepřímo působí na tonus svalů kolem kloubů, takže se svaly s tendencí ke zkrácení uvádějí do stavu mírného protažení. (8) Uvolňovací cvičení slouží ke snížení nadměrného svalového napětí, ale v širším slova smyslu i ke snížení napětí psychického. Využívá se ho pro uvolnění napětí, navození uvolnění jednotlivých svalových skupin a také k navození celkové relaxace. Bez použití těchto cviků nelze dosáhnout dobrých výsledků v pohybové činnosti při jednotlivých oslabeních podpůrně pohybového systému. Nejčastěji se k uvolnění používá metoda tzv. postizometrické relaxace, při níž je sval před uvolněním po dobu asi 5 10 sekund v izometrické kontrakci proti odporu. Dále 23

24 pak aktivní činnosti jako komihavé a kyvadlové pohyby, protřepávání a vyklepávání svalů. Rozšířena je také tzv. progresivní relaxace podle E. Jacobsona, která využívá předcházející izometrickou svalovou kontrakci k následnému dokonalejšímu uvolnění svalového napětí. Další úspěšnou metodou je Schultzův autogenní trénink, který používá časově náročného autosugestivního navozování různých pocitů do jednotlivých částí těla. Cvičení pro uvolňování svalového napětí se provádějí v lehu se zavřenýma očima při pomalém, hlubokém dýchání a při dodržování zásad správného držení těla. Jde o uvědomění si jednotlivých částí těla a procítění rozdílu mezi napjatými a uvolněnými svaly těchto částí. (9) Protahovací cvičení Zásady protahování svalů s tendencí ke zkrácení podle Nováčka, Mužíka a Kopřivové (4) jsou tyto: sval který chceme protahovat, zahřejeme vhodnou pohybovou činností, zahřátý sval uvolníme relaxačním cvičením, zvolíme co nejstabilnější a nejpohodlnější polohu při respektování anatomických zvláštností protahované svalové skupiny, protahovací cvičení provádíme s krátkodobou výdrží 4 6 sekund, každý cvik opakujeme 4 5krát, dbáme na volné, pravidelné dýchání, učíme děti vnímat pocity v protahovaném svalu (měly by být příjemné, nebolestivé), vedeme děti ke každodennímu provádění cvičení Posilovací cvičení Podle autorů Nováčka, Mužíka a Kopřivové (4) jsou zásady posilování svalů s tendencí k ochabování tyto: k posilování ochablého svalu přistupujeme po předešlém protažení jeho antagonisty, 24

25 zvolíme vhodnou výchozí polohu, aby byly vyřazeny z funkce svaly posturální, jež mají tendenci přebírat funkci ochablého svalu, který chceme posílit, naučíme děti ochablý sval aktivovat a zapojovat správně do potřebného pohybu, cvičení dostatečně dávkujeme (nejméně 8krát) a stupňujeme až do únavy, cvičíme pomalu, plynule, tahem, v koordinaci s dechem, svalový stah provádíme v nádechu, uvolnění naopak ve výdechu (výjimkou je zpevňování břišního svalstva, kde je tomu naopak) Vliv účinného pohybu na zlepšení funkčnosti dětského organismu Pohybové dovednosti dětí Čím více příležitostí k pohybu dítě má, tím kvalitněji pohybové dovednosti zvládá pohyb tedy zlepšuje sám sebe. Zvládnutý pohyb zase lépe přispívá k lepší funkci svalstva a vnitřních orgánů, k růstu a vývoji celého organismu a tím vzniká pozitivně se ovlivňující kruh. Zvládnutý pohyb vede i ke zvýšení sebevědomí a sebejistoty. Podstatou zvládnutí pohybu je schopnost řídit pohyb, která spočívá v propojení center v mozku se svaly vykonávající pohyb. Podněty z vnějšího dění /zrakové, sluchové, taktilní/ jsou v mozku zpracovány a je vybírána vhodná pohybová odezva. Z pohybových center mozku je vyslán signál ke svalům, aby vykonaly pohyb. Propojení řídících center a svalstva lze natrénovat cvičením, opakováním konkrétních pohybů, ale také zlepšením celého řídícího systému jako celku, tedy zpřesněním vnímání jednotlivých částí těla a jejich ovládání. Čím lepší propojení si vypěstujeme, tím lépe budeme připraveni učit se novým dovednostem a ovládat své pohyby. Zkoušením pohybu, jeho opakováním i opravováním se určité reakce zpevňují a pohyb se stává přesnějším, jistějším a ekonomickým, bez nadbytečné svalové práce a napětí. Vývoj každé dovednosti má určitý průběh. Pokud dítě nemá dostatek příležitostí pohybovat se, běžné pohybové dovednosti užívat a tím je cvičit, nedostatky přetrvávají do budoucích let. Pomocí pohybů se však vyvíjejí i další aspekty spojené s pohybem: 25

26 při pohybu se dítě učí vnímat vlastní tělo a orientovat se v tělním schématu orientace v prostoru /využití smyslů zrak, sluch/ různá intenzita pohybu /každý pohyb vyžaduje jiné nasazení,sílu, tělo zpevňujeme nebo uvolňujeme/ sociální vlastnosti a vztahy / většina pohybových činností se odehrává, ve skupině, někdy ve spolupráci, jindy v soupeření/ Je známo, že pohybová aktivita, tělesná výchova a sport působí pozitivně na tělesný růst a vývoj dětí. Je ověřen kladný vliv pohybové aktivity a zátěže na strukturu a funkci kostí i svalů, také funkčnost vnitřních orgánů, především srdce, cév a dýchacího systému. Současný pasivní způsob života význam pohybových aktivit pro zdraví zvyšuje. Pozitivně ovlivňují sílu a pružnost svalů (předcházejí ortopedickým problémům bolestem zad), posilují funkci oběhové a dýchací soustavy, ovlivňují složení těla, snižují obsah tuku, jsou prevencí nebo korekcí nadváhy. Zároveň je pohyb velmi účinným antistresorem. Tím se pohybová aktivita stává významným pomocníkem proti nejčastějším civilizačním onemocněním. (5) Tělesná zdatnost dětí Zdravé dítě je to, které se cítí dobře tělesně i duševně, je v duševní i tělesné pohodě. S celou osobností a jeho zdravím souvisí také zdatnost. Je to schopnost vyrovnat se s vnějšími vlivy. Tělesná zdatnost je vzájemnou souhrou a optimální funkčností organismu. Nejde jen o to, aby svaly maximálně silné, ale aby byly funkční a dobře a vyváženě spolupracovaly při pohybu. Mluvíme o svalové zdatnosti, která zahrnuje sílu i pružnost svalů. Životně důležité orgány oběhové a dýchací soustavy ovlivňuje dostatečně intenzivní a dlouhodobější pohybová zátěž, která má vytrvalostní charakter a rozvíjí tzv. aerobní zdatnost. Všechna uvedená zjištění z praxe i výzkumů potvrzují, že dítě, které se při pohybu zadýchá a zčervená, není v ohrožení života. Naopak své zdraví posiluje. Pokud nejsou na děti kladeny přiměřené nároky, nejsou dostatečně rozvíjeny jejich fyziologické schopnosti a jejich tělesná zdatnost. Proto je třeba vytvářet vhodné podmínky, poskytnout dostatečný 26

27 prostor, čas a pomůcky, které by dynamické pohybové hry podporovaly. Nedostatek příležitosti k aktivnímu, intenzivnímu pohybu vede k nízké tělesné zdatnosti dětí již od nejmladších věkových skupin. Z uvedených poznatků vyplývá, že ve výchově a vzdělávání dětí od nejmladšího věku je nejvhodnější propojovat praktické aktivity, v tomto případě pohybové dovednosti, činnosti, hry.(6) Zdraví a tělesná zdatnost dětí v závislosti na tělesné hmotnosti Zdraví a tělesná zdatnost závisí na tom, zda je dítě štíhlé, hubené, nebo naopak otylé, máli vyvinuté svalstvo, nebo naopak větší tukovou vrstvu. Mluví se o složení těla a jeho nejjednodušším posouzením je proporcionalita mezi hmotností a výškou. Otylost (obezita) je podle J. Kotulána (2) stav spojený s nadměrnou tvorbou a ukládáním tuku a jeho nedostatečnou mobilizací z tukové tkáně. Její závažnost je hodnocena podle obsahu tuku v organismu. Často je též vyjadřována jako nadváha, měřená dnes obvykle pomocí indexu tělesné hmotnosti (Body Mass Index BMI): BMI = hmotnost těla v kg / (tělesná výška v m) 2 Vypočtená velikost BMI během dětství zvolna roste. Během školního věku průměrná hodnota narůstá u hochů i dívek od hodnot kg/m2 v 6 letech k hodnotám kolem kg/m2 v 15 letech. Otylé děti mají BMI o 2 3 kg/m2 vyšší. Hranici otylosti posuzujeme ve vztahu k výšce dítěte. (2) Tendence k hromadění tuku je silně podmíněna geneticky, dědí se jak míra, tak i typ obezity. Dispozicí k obezitě se tedy lidé navzájem značně liší. Otylost v dětství zvyšuje pravděpodobnost obezity v dospělém věku. Někdy je nadváha ovlivněna dědičností nebo metabolickou poruchou, jindy je podporována špatnou životosprávou.u dospělých jsou špatná životospráva, nadváha, nedostatek pohybu a stres výrazně rizikovými faktory vedoucími k onemocnění srdce a cév. Zevní příčinou obezity je nerovnováha mezi energetickým příjmem a výdejem, to znamená mezi množstvím potravy na straně jedné a intenzitou pohybové činnosti na straně druhé K prevenci otylosti by měla být vedena soustavná výchovná kampaň o energeticky úměrné výživě, ovlivňováno společné stravování a zaváděny potravinářské výrobky o nižší energetické hodnotě. Velkou roli hraje také rozvíjení tělesné aktivity. Je třeba povzbuzovat 27

28 k tomu, aby si každý už od dětství pravidelně kontroloval tělesnou hmotnost a usiloval o její udržení pod úrovní otylosti. Dítě, které váží třeba o 10 kg více než jiné, vynaloží při stejné činnosti za stejný čas víc energie než dítě lehčí, protože nese větší váhu. Dříve se unaví a nadbytečná hmotnost zatěžuje i jeho klouby a páteř. Prevence začíná už v předškolním věku. Pro zlepšování tělesné zdatnosti dětí je třeba pěstovat aerobní zdatnost, a proto poskytovat dostatečný prostor pro dynamické spontánní aktivity, nejlépe venku, podpořit je pomůckami (např. míče, švihadla, obruče). Venku i uvnitř podporujeme dlouhodobější činnosti hry, různorodé aktivity na nářadí v překážkových dráhách. Pro pozitivní ovlivnění vnitřních orgánů je vhodné, aby se děti pohybovaly nejméně třikrát týdně, lépe však denně, v úrovni aerobního zatížení po dobu 10 minut, nejlépe při pobytu venku, kde je dostatečný prostor. Děti, pokud nejsou omezovány, dosahují této intenzity při spontánním pohybu dlouhodobě. (2) 2. Pohybové aktivity ve vyučování Tělovýchovné chvilky Z duševní práce, tíživých pocitů z dlouhodobého sezení v lavici, z prostředí přetopeného a často málo větraného, šerého nebo naopak přesvětleného vzniká u žáků únava. Kdykoliv se začnou u dětí projevovat příznaky únavy a snížení pozornosti, je třeba je odstranit. Podle Belšana (1) je pohybová rekreace v procesu práce vědecky ověřeným nejúčinnějším způsobem aktivního odpočinku a odstranění únavy. Přispívá k utváření zdravého způsobu života s aktivním využíváním tělesných cvičení. Úkolem dvou až tříminutového cvičení je odstranit únavu a zlepšit pracovní výkonnost. Toto cvičení zařazujeme v průběhu vyučování a nazýváme jej tělovýchovnou chvilkou. (1) Tělovýchovná chvilka je jednou z nejdostupnějších forem pohybové aktivity ve škole. Můžeme ji využít při každé vyučovací hodině, v kterémkoliv předmětu. Učitel ji zařazuje vždy, když uzná, že je to potřebné z hlediska nastupující únavy žáků. Můžeme ji provádět i na začátku vyučovací hodiny, kdy má žáky lépe připravit na výuku. 28

29 Podle Hadače a Prášilové (13) je úkolem tělovýchovných chvilek: a) správně zvolenou pohybovou činností vytvořit podmínky pro zotavení zatížených a unavených nervových buněk a center, obnovit a prodloužit pracovní schopnost žáků, b) zrychlit fyziologické pochody organismu a zrychlit odstranění únavy, zvláště zádového svalstva, c) posílit správné držení těla Teoretické zásady tělovýchovných chvilek Při provádění tělovýchovných chvilek je třeba dle Nováčka, Mužíka a Krejčí (4) dodržovat tyto zásady: 1. Respektovat biologický čas Je nutno vycházet ze skutečnosti, že doba pozornosti je u dítěte kratší než u dospělého. Učitel by měl dokázat vystihnout ten pravý okamžik pro změnu činnosti. 2. Vhodně cvičení motivovat Cviky je vhodné motivovat příklady, které dítě zná z dosavadní zkušenosti. Jde o předvádění a napodobování zvířátek, rostlin a známých předmětů. Cvičení je vhodné doprovázet říkankami, písničkami, popřípadě vhodnou hudební nahrávkou.také pochvala dítěte za správné provedení je dobrou motivací. 3. Cvičení pravidelně opakovat Pravidelným opakováním se správnost provedení pohybu zpřesňuje a upevňuje. Učitel by měl od dětí postupně vyžadovat co nejpřesnější provádění cviku. 4. Navozovat sociální kontakty Cvičení je vhodnou příležitostí k navozování přátelských vztahů a k začlenění dítěte do dané sociální skupiny. Velmi vhodně se tak navozuje kontakt mezi učitelem a žákem formou pohlazení, povzbuzení, úsměvu apod. 5. Dbát na správné provedení cviků Vzhledem k tomu, že jde o učení se daným pohybovým úkolům, je důležitá 29