KNÍŽATA SCHWARZENBERGOVÉ ORLITÍ. Bedichem Lobkovicem, že spolu rozmlouvají esky?« úpln vyhovují? Myslil jsem, že kníže Bedich

Transkript

1 ho nazývali nomistou«, v emž tkvlo ohrazení proti všem, kdo by echem. My pak za echy mžeme považovati pouze ty, kdo se nehlásí pouze k eské zemi, nýbrž také k eské národnosti a k eskému jazyku, kdo tak iní upímn a cele, soukrom i veejn, doma i v cizin. Jako mezi obanskými echy není místa pro lidi nerozhodné a obojetné, práv tak mžeme za echa pijímati jen takového šlechtice, který se k eskému národu vždy a všude hlásí, má eskou domácnosf, dti vychovává v eském jazyku i duchu, aby též ony byly ádnými echy, a od národa svého nejen požaduje, nýbrž také mu dává. Kolik je eských šlechtic, kteí tmto podmínkám úpln vyhovují? Myslil jsem, že kníže Bedich Schwarzenberg a knížata Bedich i Ferdinand Lobkovicové, ale jeden z mých korespondent mne upozoruje, že kn. Bedich Schwarzenberg je bezdtek, proež dti své po esku yychovávati nemže a jazyk jeho domácnosti uruje lokaj, jenž je pouhý Nmec.»A myslíte, když se Bedich Schwarzenberg sejde s Ferdinandem nebo Bedichem Lobkovicem, že spolu rozmlouvají esky?«táže se mi korespondent a odpovídá:»nikoli, mezi sebou eští šlechticové vždycky mluví jen nmecky, eský jazyk mají pouze pro vyslovené echy a eské schze. ^ VIL KNÍŽATA SCHWARZENBERGOVÉ ORLITÍ. Starý kníže Orlický byl vždy považován za pravéhn eského šlechtice. Když v dob tuhého zápasu s Víd:í o státní právo zvolal v zemském snmu:»a7 do tch 37

2 hrdel a statk!«dosáhl v národ neobyejné popularity. Zvolání jeho stalo se heslem národu, jenž se domníval, že i šlechta bude se jím spravovati, a ona pedevším. Vci se nevyvinuly tak, aby eská šlechta musela za právo národa obtovati životy a statky, a také pi stavech obanských pestalo na pokutách a odntí osobní svobody zavením v žalái. Ale oposiné heslo knížete Karla Schwarzenberga zapsalo se v dobrou pam národa a bývalo asto opakováno v novinách i na tribunách. Po nm stal se pánem na Orlice jeho starší syn, také Karel. Jemu jako i jeho bratru Bedichovi dostalo se z vle otcovy eského vychování. Uitelem djepisu byl jim výborný historilv i národovec Karel Ninger, profesor píseckého gymnasia, za persekuce vládou potrestaný složením s úadu. Pi Karlu Ningerovi rozumí se samo sebou, že princm Orlickým nevykládal eské djiny v jiném duchu, než v duchu historiografa eských stav, Františka Palackého. Tím více pekvapilo-, když kn. Karel Schwarzenberg ml. v obran punktaních návrh roku 1890 nazval Cechy»potomky bandy lupi a žhá«, ímž myslil husity a tábority. Výrok jeho vyvolal v národ zdšení a rozhoení tak ohromné, že kn. Karel Schwarzenberg ml. pestal od té initelem. doby býti veejným pohtickým Takovému názoru na husitské hnutí zajisté ho neuil Karel Ninger. Jak ho tedy nabyl? Kde jinde, než v Kalksburku na jezovitskérn gynmasiu, kde byl ješt dovy- ^'iiován v duchu vrah eského národa. V Kalksburku jezovité vychovávají syny všech vysokých šlechtických rod eských. Tím se stává, že eská šlechta má ucelený a jednotný názor na eský národ, ten názor, který

3 ukvapen vyjádil kn. Karel Schwarzenberg ml. Všicbrii tak smýšlejí, jenže všichni to tak nezakryt neíkají. Jestliže od vliv eskému národu nepátelských zachránna nebyla ani duše syna starého pána Orlického, co mže národ oekávati od šlechtic, kteí vbec nikdy nebyli k tomu vedeni, aby se obeznámili s eskými djinami: ani eskému jazyku obstojn se nepiuili, kteí byli od kolébky vychováváni jen po nmeku a svými vychovateli vedeni jen k opovrhování eským národem a jeho jazykem? A takových je mezi eskou šlechtou veliká vtšina, takoví jsou bezmála všichni! Co se stalo v jednotlivém pípad, stalo se ve všech jiných, stalo se i s úhrnem eské šlechty. Jako Karel Schwarzenberg ml. zpronevil se K. Ningerovi, tak se eská šlechta zpronevila svému historiografu Fr. Palackému a tím se oddálila od národa. Možno i stanoviti dobu, kdy se to stalo: tehdy, kdy se jí znelíbil název šlechty historické a kdy' zaala dávati pednost názvu šlechty konservativné, pozdji autonomn. Když piiala za svj program Taaffv, byl tento proces, nikterak obtížný, už dokonán. podle všeho Bylo to zcela pirozeno a sami uznáváme, že nemohlo býti jinak, povážíme-u, že eská šlechta se národn nevyvíjela rovnomrn s probuzeným národem. V prvé period probuzení se zdálo, že šlechta je národn nejmén ubita, protože její historické vdomí bylo ješt jasné; ale když národem už hrály omlazené síly, šlechta eská umírala. Toto rozdvojení mezi životem eského národa a šlechtické skupiny v nm pozoruje se v celých djinách eského království. Za dní našich eská šlechta nejeví se již v národ jako organická ást, nýbrž jako neetná sekta, jejíž moc a význam spoívá pouze v tom, 39

4 že vládne velikými obšíry eské zem. Ale ten význam je pouze hospodáský, pouze materiálny; mravného významu v národ eská šlechta úpln pozbyla. Snad do tch konc dojíti chtla. A nechtla-li toho myslíc, že pi známém eském uspokojení každým málem, i nejmenším, postaí j! k udržení náelného významu v národ, bude-li si ho nevšímati a zájm jeho nedbáti, jen když si s ešstvím obas nezávadn zakoketuje, pak se ukázala stejn naivnou jako eský národ, sentimentáln dojímaný každým eským slovíkem z úst šlechticových. Bu jak bud, ale dnes už vci dosply tak daleko, že musíme prohlásiti, že šlechta v našem národním život žádného významu nemá, protože se inn nezúastnila národní práce v žádném oboru a daleko, pedaleko zstala za rozvo jem národa. Šlechta snad jest uvedena v omyl pozorností, kterou jí prokazujeme vždy, kdykoli se mezi námi ráí objeviti, ustupujíce jí a vyhrazujíce rozliné hodnosti, které se udílejí z vle obanských spoleností. Dávajíce jí pednost, chtívali jsme ji získat a k sob pipoutat dokonce jsme nemyshli, že nám tato dobrovolná ochota bude vykládána za vrnopoddanský atavism. Nžná me-, thoda, s kterou jsme se šlechtou jednali, neosvdila se. Je teba vtší upímnosti mezi námi. Je teba se šlechtou zúovati a íci jí bez obalu, že se již neoddáváme žádné ilusi o jejím pomru k národu a ceníme ji ne dle krásy jejích koní, starobylosti rodových znaku, rozsáhlosti statk a pozemského bohatství, nýbrž jen podle skutených zásluh o národ, a ty zásluhy, posíaví-!i se do pomru k ohromným prostedkm, kterými šlechta vládne, rovnají se nule, šlechta se již nesmí domnívati, že pro štstí e- ského národa dosti se stalo, když její obšírné panství, její hrdé zániky stojí na pd království eského, když obra- 40

5 zy ruin Jejích památných hradu ozdobujeme své knížky a asopisy a chodíme i nechodíme se jí obdivov^aí o ko-. ských dostizích. Zdá se, že podobné úvahy zavíily hlavou knížete Karla Schwarzenberga ml. po nešfasíném výkiku ve snmovn, jenž jej uinil nemožným. Uznal svou chybu a litoval svého penáhlení. Nepodrobil se sice veejnému pokání a vedl na Orlice uzavený život až do své pedasné sm.rti. Národ, když se po osudném výkiku vzchopil a jednomysln a rozhoen krvavou urážku mla- otev-el mu oi a piml k pemý- dého magnáta odmítl, šlení o postavení šlechty a jeho knížecího rodu zvlášf v eském národ. Výkik mladého Schwarzenberga vyvolal bolestný a hnvivý výkik všeho národa. Byl ío veliký a slavný okamžik, který byl s to, aby rožkísl svtlo veškeré šlecht a ne pouze Karlu Schwarzenbergovi ml. Od toho okamžiku datoval se v duši jeho obrat. Opakoval si v mysli, emu jej uil Karel Ninger, vzal do ruky Fr. Palackého Djinj'' a Ideu státu rakouského. Studoval a dospl k tomu výsledku, že eský národ není dlužníkem šlechty, nýbrž ona dlužníkem jeho. Vidl potebu, aby pomr šlechty k národu byl zlepšen skutky jejími, láskou k jeho jazyku, úctou k jeho národnosti; vidl potebu, aby šlechta pronikla se duchem eským, vdomím eským, ideami eskými. Samému stydno bylo vystoupiti v nové podob, ale dtem svým dal už vychování ryze eské, národní a novodobé. Nejstaršího syna, Karla Schwarzenberga nejmladšího, pipravoval k tomu, aby jednou napravil chybu otcovu a stal se ve svém národ tím, ím se státi ml jeho otec, ale nestal, protože v duši jeho byla neblahá dvojakosf, zavinná neuritým ješt vychováním. 41