Vliv polohy paže na testování síly flexorů prstů u sportovních lezců

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Vliv polohy paže na testování síly flexorů prstů u sportovních lezců Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jiří Baláš, Ph.D. Vypracoval: Jan Kodejška Praha, duben 2014

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracoval samostatně, a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne Podpis.

3 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

4 Poděkování Rád bych poděkoval Mgr. Jiřímu Balášovi, Ph.D. za jeho cenné rady a čas, který mi věnoval při zpracování problematiky této práce.

5 Abstrakt Název: Cíl: Vliv polohy paže na testování síly flexorů prstů u sportovních lezců Hlavním cílem této práce je posoudit vliv polohy paže na testování síly flexorů prstů u sportovních lezců rozdílné výkonnostní úrovně. Metody: Výzkumu se zúčastnilo 21 žen (věk 24,5 ± 2,7 roku, tělesná hmotnost 59,5 ± 8,3 kg, výška 166,4 ± 6 cm) a 25 mužů (věk 26,9 ± 5,3 roku, tělesná hmotnost 71,7 ± 7,7 kg, výška 177,2 ± 5,3 cm). Výkonnost RP se pohybovala od 3 do 10 stupně UIAA. Pro měření byla použita speciální polohovací konstrukce vyrobená pro měření síly flexorů prstů s různými pozicemi paže. Paže byla nastavována při měření do čtyřech poloh: Handgrip pro měření stisku (rameno 0 a loket v úplné extenzi), Flexe90 (rameno 90 flexe a vnější rotace 45, loket v 90 flexi podložený deskou), Flexe130 (rameno 130 abdukce a loket flexe 50 ) a Flexe180 (rameno 180 flexe a loket v úplné extenzi). Prsty byly v těchto polohách umístěny vždy stejně v otevřeném úchopu pouze v poloze Handgrip byl palec v opozici. Výsledky: Nejvyšší vztah mezi relativní silou a lezeckou výkonností RP byl nalezen u žen v testu s polohou paže Flexe130 (r = 0,81) a u mužů s polohou paže Flexe180 (r = 0,78). Nejnižší vztah mezi relativní silou a lezeckou výkonností RP byl nalezen u testu s polohou paže Handgrip (muži r = 0,61; ženy r = 0,57). Závěr: Polohy s paží nad úrovní ramene použité v této studii (Flexe90, Flexe130 a Flexe180) mají vyšší vztah k lezecké výkonnosti RP, než polohy s paží pod úrovní ramene (Handgrip). Hodnota maximální síly flexorů prstů v polohách paže nad úrovní ramene se v této studii snižuje se zvyšující se flexí v loketním kloubu. Klíčová slova: sportovní lezení, síla, flexory prstů

6 Abstract Title: Objectives: Methods: Results: Effect of arm position on finger flexor strength in sport climbers The main purpose of this study was to assess the effect of arm position on finger flexor strength in sport climbers. Twenty-one women (age 24,5 ± 2,7 years, body weight 59,5 ± 8,3 kg, height 166,4 ± 6 cm) and twenty-five men (age 26,9 ± 5,3 years, body weight 71,7 ± 7,7 kg, height 177,2 ± 5,3 cm) volunteered to be a part of the study. The RP performance varied from the 3rd to 10th degree UIAA (Union International des Assocoation d Alpinisme) scale. A specially manufactured tool was used to measure the finger flexor force with different positions of an arm. During the study, measurements were taken as the arm was adjusted into four different positions: Handgrip (0 shoulder and elbow in full extension), Flexion90 (90 shoulder flexion and external rotation of 45 and the elbow in 90 flexion supported by a board), Flexion130 (the arm 130 abduction and elbow flexion 50 ) and Flexion180 (180 shoulder flexion and elbow in full extension). The open grip was used for all positions, except for the Handgrip position where the thumb was in opposition. The highest relation between the relative strength and RP climbing performance was found in the Flexion130 (r = 0,81) in women and in Flexion180 (r = 0,78) in men. The lowest relation between relative strength and RP climbing performance was found in the Handgrip (male r = 0,61; female r = 0,57). Conclusion: Positions with the arms above shoulder level, were more related to RP climbing performance than the positions of arms below the shoulder (Handgrip). The finger flexor strength decreased with an increase of flexion at the elbow joint. Keywords: sport climbing, strength, finger flexors

7 Obsah 1 Úvod Teoretická východiska Sportovní lezení Výkon ve sportovním lezení Struktura výkonu ve sportovním lezení Somatické faktory Taktika Technika Psychické faktory Kondiční faktory Testování síly Testování síly ve sportovním lezení Cíl práce Hypotézy Úkoly práce Metodika Soubor Realizace měření Použité metody Vyhodnocení výsledků Výsledky Diskuze Závěr Použitá literatura Přílohy

8 1 Úvod S rozvojem sportovního lezení dochází ke stavbě nových lezeckých stěn a vytváří se mnoho nových lezeckých cest ve venkovním prostředí. Sportovní lezení se již dostalo do povědomí široké veřejnosti, a proto se často také uplatňuje jako výplň volného času. S rozvojem nových technologií a tím i bezpečnosti se tato aktivita přiblížila široké veřejnosti. Dokonce již proběhly pokusy zařadit sportovní lezení do Olympijských her. S tímto rozvojem samozřejmě proudí do lezení více financí a vylepšují se tréninkové postupy a sportovní lezení je podrobováno vědeckému zkoumání. Velká část tréninkového úsilí je v lezení věnovaná silové problematice, protože svalová síla je velmi dobře ovlivnitelná a měřitelná. V poslední době se objevilo v lezení mnoho nových silových testů s odlišnou polohou paží, ale neobjevila se žádná studie, která by tyto polohy srovnávala. Z tohoto důvodu považujeme za velmi přínosné se touto problematikou zabývat. 8

9 2 Teoretická východiska 2.1 Sportovní lezení Sportovní lezení je poměrně mladým sportem, jehož kořeny se nacházejí v horolezectví. Lezení na skalách bylo nejprve považováno pouze za přípravu na hory, ale postupně se vyčlenilo v samostatný sport s přesnými pravidly. S obrovským technickým pokrokem bylo možno již zdolat jakoukoliv cestu, proto bylo nutné vymezit pravidla, sportovního lezení, která by odstranila nadbytečné použití technologie v lezení a zvýšila důraz na schopnosti lezce. Procházka et al. (1990) popisují jako nejdůležitější pravidlo sportovního lezení především to, že k lezení má být použito pouze vlastní síly lezce a umělé pomůcky mají být použity pouze k zajištění lezce proti pádu, nikoliv k postupu. Sportovní lezení je pohybová činnost, ve které se lezec pohybuje především vzhůru ve skalním terénu nebo na umělé stěně. K postupu lezci slouží chyty pro ruce a stupy pro nohy. Pro zajištění bezpečnosti se používá sedací úvazek a jistící lano, na kterém je lezec uvázán. Toto lano při pohybu vzhůru zapíná do postupových jištění, aby snížil délku pádu a vyhnul se zranění. Ze země je jištěn druhým lezcem - jističem, který v případě nezdaru zachytává pomocí jistícího zařízení případný pád. V dnešní době má již sportovní lezení své soutěžní disciplíny. Jedná se o lezení na obtížnost, lezení na rychlost, bouldering a iceclimbing. Lezení na rychlost má své kořeny již ve 40. letech 20. století v bývalém Sovětském svazu (Dieška & Širl, 1989). Lezení na rychlost představuje disciplínu, ve které se snaží lezec překonat danou cestu co nejrychleji. U této disciplíny se leze tzv. TR (Top rope), neboli s horním jištěním. Na konci cesty lezec zastavuje časomíru stiskem tlačítka. 9

10 Vznik boulderingu je často spojován s americkým gymnastou Johnem Gillem, který se zasloužil o jeho rozvoj v letech 20. století (Beal, 2011). Bouldering je soutěžní disciplína, která se v posledních letech těší veliké oblibě. V boulderingu dochází k překonávání velmi obtížných, ale kratších úseků nízko nad zemí s případným pádem do speciální dopadové matrace, tzv. bouldermatky. Často se zde uplatňuje výbušná síla, skoky a dynamické pohyby. První historicky doložený závod v ledolezení, které považujeme za předchůdce drytoolingu se konal v roce 1912 v Courmayeuru na ledovci Brenva (Dieška & Širl, 1989). Drytooling je disciplína, ve které se používá k lezení speciálně upravených cepínů a bot s kovovými hroty. Jedná se o jakousi nápodobu lezení v ledu. Pro imitaci ledu se často používá měkké dřevo, do kterého lze cepín lehce zaseknout. Obvykle se v drytoolingu soutěží hlavně na obtížnost, ale někdy se objevuje i jeho soutěžní pojetí zaměřené na rychlost. Nejznámější a nejuznávanější disciplínu představuje lezení na obtížnost. Kořeny soutěžního lezení na obtížnost sahají do poloviny 20. století. Pokusy o zavedení soutěží v této disciplíně byly na počátku velmi nekoordinované. Ucelenější systém závodů vzniká v 80. letech ve Francii a Itálii (Dieška & Širl, 1989). Lezení na obtížnost představuje disciplínu, ve které je cílem překonat lezeckou cestu, přičemž výkon není omezen časově. Postupem do vyšších kol soutěže se obtížnost cest zvyšuje. Cesty jsou překonávány stylem OS (On sight), což značí, že cesta nemohla být předem nacvičována. Před startem závodu mají lezci určený čas na prohlídku cesty, která musí být uskutečněna pouze ze země. Sportovní organizace, která připravuje závody ve sportovním lezení na mezinárodní úrovni, se nazývá IFSC (International Federation of Sport Climbing). V České republice se pak o organizaci závodů stará ČHS (Český horolezecký svaz). V této práci se budeme zabývat především sportovním lezením, které se zaměřuje na zdolání co nejobtížnější cesty na umělé stěně nebo v přírodních terénech. 10

11 2.1.1 Výkon ve sportovním lezení Tak jako v každém sportu, je i ve sportovním lezení na obtížnost nutné určitým způsobem hodnotit dosažený výkon, což představuje zdolání cesty určité obtížnosti. Hodnocení této obtížnosti je velmi těžkým úkolem, protože tuto cestu nelze konkrétně změřit. Hodnocení obtížnosti cesty není objektivní hodnotou, jako například délkové nebo časové míry v atletických disciplínách, proto toto hodnocení každý vnímá subjektivně (Procházka et al., 1990). Subjektivita v hodnocení obtížnosti lezecké cesty je především zapříčiněna tím, že každý lezec je jiný, např. pro velkého lezce není problémem dosáhnout na vzdálené chyty a cestu hodnotí jako lehkou, oproti tomu malý lezec musí na vzdálené chyty využít dynamického nejistého pohybu, aby na chyty dosáhl a hodnotí proto cestu jako těžší. Přes tyto problémy se ustálilo několik lezeckých stupnic, které určitým způsobem postihují obtížnost dané cesty. Mezi nejznámější klasifikační stupnici obtížnosti patří UIAA (Union Internationale des Associations d'alpinisme). Tato stupnice zohledňuje především fyzickou obtížnost přelezu, rozsah hodnot se pohybuje od 1-12, kde každému stupni lze přiřadit ještě znaménka a + aby bylo možné ještě jemnější rozlišení. Hodnota 1 značí malé obtíže, jedná se o nejjednodušší formu skalního lezení (již to není chodecký terén). Hodnota 12 značí cestu, která je současně na hranici lidských možností. Mimo stupnice UIAA existují i jiné velmi používané stupnice hodnocení obtížnosti lezecké cesty, patří mezi ně především stupnice pocházející ze Spojených států amerických (YDS) a Francie (French) (Tabulka 1). Své specifické stupnice má i ledolezení, bouldering a další disciplíny. Někdy se objevují i stupnice specificky místní, které si prosadili místní lezci (např. Jizerské hory). Lezci se často snaží tyto stupnice porovnávat, aby mohli srovnat svůj výkon s ostatními. Skalní povrch a materiál je ale někdy tak rozdílný, že srovnání výkonu je velmi obtížné. 11

12 Tabulka 1 Srovnání různých klasifikačních stupnic ve sportovním lezení (Sheel, 2004) British Velká Británie, Australia Austrálie, YDS Yosemit decimal system (USA), UIAA - Union Internationale des Associations d'alpinisme, French Francie 12

13 Kromě obtížnosti, je při lezení ještě velmi důležitý styl přelezu cesty. Ve sportovním lezení rozeznáváme pět základních stylů přelezu (Magiera et al., 2013; Vomáčko & Boštíková, 2008). Nejnižší hodnotu pro lezce má styl přelezu TR (Top Rope) - toto označení říká, že lezec přelezl cestu s horním jištěním. Dalším stylem je AF (All Free) tzn., že lezec nepřelezl celou cestu najednou, lezec mohl odpočívat v postupovém jištění a pokud spadl, mohl pokračovat od posledního jistícího bodu. Mezi respektované styly přelezu patří PP (Pink Point), RP (Red Point), OS (On Sight). Styly PP a RP jsou skoro stejné, oba tyto styly značí, že cesta byla přelezena celá najednou bez odpočívání, pádů a mohla být předem nacvičována. Rozdíl je pouze v tom, že u stylu RP si lezec sám umisťoval jistící pomůcky a teprve potom do nich umisťoval lano. U stylu PP měl lezec již vše připravené a pouze zapínal lano do postupových jištění. Nejhodnotnějším stylem přelezu je OS - tento styl přelezu značí, že lezec přelezl cestu na první pokus bez pádu a odpočinku a bez předchozího nacvičování cesty. Mezi výkonnostními lezci se ještě rozlišuje mezi styly OS a OS Flash. Styl přelezu OS Flash je ve všech ohledech stejný jako styl OS, jediný rozdíl je v tom, že lezec už v cestě někoho pozoroval, nebo mu někdo poradil jak překonat klíčové místo cesty. 13

14 2.2 Struktura výkonu ve sportovním lezení Výkon je ve sportovním tréninku chápán jako celková úroveň specifické i všeobecné připravenosti sportovce (Choutka & Dovalil, 1982). Zabýváme-li se výkonem ve sportu, máme na mysli jak průběh činnosti, tak i její výsledek. V rámci zkoumání výkonu ve sportu, mluvíme o struktuře výkonu. Struktura výkonu ukazuje, z jakých faktorů se výkon skládá. Pochopení a zaměření se na jednotlivé faktory sportovního výkonu nám pomáhá lépe pochopit, co všechno má na výsledný výkon vliv a co je tedy potřeba ovlivňovat, abychom dosáhli co nejvyššího výkonu. Obecnou strukturou výkonu se v našem prostředí zabývá například Choutka a Dovalil (1982) nebo Dovalil (2002). Tito autoři popisují strukturu výkonu jako pět základních faktorů. Jedná se o faktory techniky, taktiky, osobnostní, kondiční a somatické. Obecné rozdělení struktury výkonu nám pomáhá pochopit, co všechno ovlivňuje výkon v daném sportu v širším kontextu. Struktura výkonu ve sportovním lezení se zaměřuje na specifické faktory tohoto sportu. Strukturou výkonu ve sportovním lezení se zabývali Magiera et al. (2013), Goddard a Neuman (1993) a Hörst (2008). Hörst (2008) dělí strukturu výkonu pouze do třech elementárních částí, které popisuje jako faktory technické, psychické a fyziologické. Zajímavé je jeho tvrzení, že oproti jiným sportům musí být ve sportovním lezení tyto faktory rovnocenně rozvinuty, aby bylo dosaženo maximální výkonnosti. Magiera et al. (2013) zkoumali, jaké zastoupení budou mít jednotlivé faktory výkonu. Jejich výzkumu se zúčastnilo 40 zkušených lezců a výsledky ukazují procentuální rozdělení jednotlivých faktorů podílejících se na výkonu následovně, 25% psychické, 38% fyziologické, 33% technické a 4% neznámé faktory. Odlišný pohled na strukturu sportovního výkonu ukazují Goddard a Neuman (1993), odlišují šest základních faktorů výkonu. Jedná se o fyzickou zdatnost, psychologické aspekty, vnější podmínky, koordinace - technika a taktické aspekty (Obrázek 1). 14

15 Fyzická zdatnost síla, vytrvalost, ohebnost, atd. Psychologické aspekty aktivace, strach, koncentrace, motivace, atd. Vnější podmínky typ skály, jistící vybavení, atd. Ostatní faktory talent, zdraví, dostupnost stěn, klima a dostatek času, atd. Lezecký výkon Koordinace a technika koordinační schopnosti, technické dovednosti, atd. Taktické aspekty zkušenost, znalost, intelektuální přístup periodizace, atd. Obrázek 1 Struktura lezeckého výkonu (Goddard & Neuman, 1993) V dalším textu se budeme zabývat jednotlivými faktory ze struktury výkonu sportovního lezení. Budeme vycházet především z dělení výkonu obecného, ale v některých případech i specifického, abychom co nejlépe popsali danou problematiku. 15

16 2.2.1 Somatické faktory Antropometrickým měřením se zabývali u lezců Watts et al. (2004; 1993), Grant et al. (1996) a Baláš et al. (2012). Watts et al. (1993) provedli měření na elitních lezcích (21 mužů, 18 žen) a výsledky ukazují, že elitní lezci jsou charakterizováni menší postavou s nízkým procentem tělesného tuku (< 5%). Z výsledků několika studií je zřejmé, že zastoupení tuku v tělesném složení klesá s rostoucí výkonností lezců (Baláš et al., 2012; Watts et al., 1993). Baláš et al. (2012) tuto souvislost demonstruje na výsledcích, které získal měřením 205 lezců různé výkonnostní úrovně. Snižování tuku s rostoucí výkonností ukazuje i studie Wattse et al. (1993), která zkoumala 39 lezců elitní úrovně. Zcela odlišné výsledky v tomto problému přináší studie Granta et al. (1996), která byla provedena na 30 lezcích zahrnující elitní lezce i nelezce. Výsledky ukazují, že s rostoucí výkonností se tuková komponenta nemění. Autoři studie se ale domnívají, že tento fakt je způsoben tím, že výzkum byl proveden v době, kdy dochází u elitních lezců k nabírání svalové hmoty a tím i zvyšování tukové komponenty. Giles et al. (2006) upozorňuje, že způsoby měření tělesného složení jsou velmi rozdílné, a proto zde vzniká mnoho nesrovnalostí. Somatotyp zkoumal Vomáčko (2008), který ve své práci zjistil, že typ vyrovnaný mezomorf (353) je typický pro ženskou část populace a typ ektomorfní-mezomorf (263) je nejvíce zastoupen u mužů. Na základě několika studií (Giles et al., 2006; Mermier, Janot, Parker, & Svan, 2000; Watts, 2004), které shrnují antropometrické měření různých autorů lze sportovní lezce charakterizovat menší postavou, nižším zastoupením svalové hmoty na dolní polovině těla a nízkým procentem tukové tkáně. Lezci také disponují vysokou relativní silou horní poloviny těla vzhledem k jejich tělesné hmotnosti, přičemž největší rozdíl oproti běžné populaci vykazuje velmi vysoká relativní síla flexorů prstů vzhledem k tělesné hmotnosti. 16

17 2.2.2 Taktika Taktikou se rozumí soubor možných řešení soutěžních situací. Ve sportovním lezení se taktikou myslí hlavně načítání cesty, které pomáhá rozložit lezecké síly. Pokud mluvíme o taktice ve sportovním lezení, je nutné připomenout styl, kterým se cesty při lezení na obtížnost překonávají a pravidla, která musí lezec dodržovat. Při lezení na obtížnost se cesty překonávají stylem OS, který zakazuje předem cestu zkoušet, nebo si zkoušet chyty. Závodníci jsou před závodem v tzv. izolaci (neví, jaká bude závodní cesta) poté mají všichni najednou určený čas, kdy si mají cestu načíst, aby ji mohli překonat. Goddard a Neuman (1993) popisují, že taktika představuje strategii k zajištění co nejvyšší úspěšnosti v dané cestě, autoři také píší, že při načítání cesty se lezci zaměřují hlavně na tyto otázky: - Jak je cesta dlouhá a jaký má profil? - Jsou zde nějaké odpočinkové pozice? - Z jakých chytů se bude zapínat postupové jištění? - Jsou zde špatně čitelná nebo nebezpečná místa? Všechny tyto informace musí lezec v soutěži zpravidla vyhodnotit do šesti minut. Musíme předpokládat, že musí mít velmi dobře rozvinutou prostorovou představivost a paměť. Lezec si při načítání cesty vytváří plán postupu, a čím je zkušenější tím více variant je schopen předvídat. Vomáčko (2008) v této souvislosti popisuje uplatňování lezecké taktiky jako proces optimálního řešení, protože se lezci může stát, že něco neodpovídá jeho plánování. Pak nastupuje jeho zkušenost a musí přijít rychlé improvizované řešení, protože síly lezci v náročných cestách velmi rychle docházejí. Na skalách se využívá mnohem více stylů výstupu než v soutěžním lezení. Mezi velmi uznávané styly výstupu ve skalním lezení patří kromě OS, styly RP a PP. Styly RP a PP říkají především, že si cestu můžeme jakkoliv nacvičit a teprve poté ji zdolat celou v kuse. Z toho vychází i taktika, kdy si cestu lezec nejdříve prohlíží, kontroluje chyty, místa pro zapínání jištění, odpočinková místa, poté nacvičuje nejtěžší pasáže a spojuje v celek (Goddard & Neuman, 1993). Ve srovnání se stylem OS se u stylu RP jedná o přesně naučenou a nastudovanou cestu, kde nedochází k improvizovaným řešením a taktika je předem přesně stanovena. 17

18 2.2.3 Technika Techniku chápeme jako efektivní způsob řešení pohybového úkolu (Dovalil, 2002). Sportovní činnost lze chápat jako souhrn pohybových úkolů, které jsou tréninkem zdokonalovány. Tato účelná řešení pohybových úkolů nazýváme dovednostmi. Dovalil (2002) rozeznává techniku vnější a vnitřní. Vnější techniku lze popsat jako strukturovaný sled pohybů spojených v pohybovou činnost, směřující k určitému cíli. Vnitřní techniku můžeme chápat jako neurofyziologické základy pohybových činnosti. Jedná se o určité stabilizované pohybové programy a vzorce, které jsou charakterizovány systémem zapojení a relaxace svalových skupin. Technikou ve sportovním lezeni se zabývali Goddard a Neuman (1993), kteří vyzdvihují techniku pohybu především v tom, že její vysoká úroveň pomáhá lezci se pohybovat efektivněji a šetřit jeho sílu do kritických míst. Rozdíl v technice mezi začátečníkem a pokročilým lezcem popisuje Vomáčko (2008), který charakterizuje pohyb začátečníka jako trhaný a velmi silový, oproti tomu pohyb vyspělého lezce je charakterizován plynulým a dynamickým pohybem využívajícím hybnost těla k dosažení dalších chytů. Ve sportovním lezení se často mluví o technické vyspělosti lezce, ta je charakterizována plynulostí pohybu lezce i v místech, v kterých se nalézá úplně poprvé. Tento fakt souvisí s budováním pohybových vzorců (engramů), protože tak jako v každé sportovní činnosti, se určité pohyby opakují, nebo jsou si velmi podobné. Zkušený lezec, který si již vytvořil velmi bohatou zásobu pohybových vzorců, má větší šanci, že v nové pohybové situaci použije správný pohyb a překoná danou pasáž technicky správně s využitím minima síly. Hörst (2008) popisuje techniku ve sportovním lezení jako vertikální tanec, který zahrnuje velmi precizní práci nohou, rukou, poloh těla a pohybů. Tento autor se snaží o biomechanický popis techniky pohybu. Techniku z tohoto hlediska charakterizuje jako souhru centra gravitace těla a silových vektorů působících proti gravitační síle, které jsou představovány nohama a pažemi. V souvislosti s lezeckou technikou se objevuje i tzv. ekonomika pohybu, která ukazuje, jak dokáže lezec v cestě šetřit své síly. Bertuzzi et al. (2007) si myslí, že ekonomika pohybu bude pro lezení důležitější, než rozvoj aerobní a anaerobní 18

19 výkonnosti těla, která je velmi fyziologicky omezena. Baláš et al. (2014) se zabývali aktuální spotřebou kyslíku při lezení lezců různé výkonnostní úrovně. Jejich výsledky ukazují, že se stoupající výkonností lezců klesá jejich spotřeba kyslíku (r = - 0,82). Tato studie upozorňuje na lepší ekonomiku pohybu u výkonnějších lezců. Ačkoliv je technika ve sportovním lezení velmi důležitá, není ji často věnována dostatečná pozornost. To platí především u silových lezců, kteří selhání v cestě převážně spojují s nedostatečnými silovými schopnostmi a ne s nedostatečnou technikou pohybu (Goddard & Neuman, 1993) Psychické faktory Psychické faktory ve sportovním lezení hrají podstatnou roli, protože tento sport obsahuje určitou míru rizika. Zatímco je v soutěžním lezení riziko malé, na skalách může nabývat velmi podstatných rozměrů. V zátěžových situacích sehrává psychika důležitou roli a často rozhoduje o úspěchu či neúspěchu. Sportovní lezení patří k rizikovým sportům, kde riziko je především vnímáno subjektivně. Z tohoto důvodu je silně emociogenní a objevují se v něm často emoce stenické (povzbuzující) a astenické (tlumící). Jako nejčastější emoce můžeme v tomto sportu vidět strach, radost, překvapení, vztek a nadšení (Vomáčko, 2008). Goddard a Neuman (1993) zabývající se tréninkem a psychickými faktory mluví především o optimální aktivační úrovni organismu jako o jedné z nejdůležitějších věcí ovlivňujících výkon. Aktivace působí na psychické, autonomní i motorické procesy, a proto u lezce velmi ovlivňuje jeho myšlení a pohybový projev. Protože je lezení považováno za sport, kde je velmi důležitá koordinace a technika, je zde podle Goddarda a Neumana (1993) vhodná střední aktivační úroveň organismu. Horolezci i sportovní lezci jsou často označování za sportovce hledající určité riziko a vzrušení. V této souvislosti proběhlo několik studií snažící se objasnit tuto problematiku. Burnik et al. (2008) se snažili objasnit, zda existuje nějaký rozdíl mezi ženami a muži horolezci vzhledem k jejich tendenci vyhledávat prožitek. Vyhledávání prožitku posuzovali pomocí dotazníku na 33 lezcích (15m, 18ž) zaměřeném na 5 faktorů, faktor všeobecný, faktor podstoupení rizika, faktor hledání zkušenosti, faktor vnímavosti nudy a faktor odtlumení. Výsledky ukázaly, že mezi horolezci a 19

20 horolezkyněmi se neobjevily žádné podstatné rozdíly. Castanier et al.(2010) se zabývali ve své rozsáhlé studii (308 účastníků) osobnostními rysy sportovců provozující vysoce rizikové sporty (horolezectví, skalní lezení, paragliding, skydiving, lyžování ve volném terénu). Pomocí dotazníků dospěli k zajímavému závěru, že pokud je u sportovců provozujících rizikové sporty nízká zásadovost spojena s vysokou mírou extroverze nebo neuroticismu (impulzivnost, požitkářství, nejistota), značí to předpoklad pro vysokou oblibu riskování. Naproti tomu vysoká zásadovost spojena s nízkou extroverzí (skepticita, zádumčivost, podnikavost) je spojena s nízkou oblibou riskování. K velmi podobným výsledkům došli i Llewellyn a Sanchez (2008), kteří se zabývali stejným tématem. U sportovního lezení je z psychického hlediska velmi podstatné, o jaký styl výstupu se jedná. Tuto problematiku zkoumali Hardy a Hutchinson (2007), kteří testovali vztah stylu výstupu a úzkosti, která se u lezce objevovala. Lezci byli testováni na dvou cestách, jednu museli vyvést (zapínat postupové jištění riziko pádu), druhá cesta byla již předem zajištěna horním jištěním (nebyla možnost pádu). Autoři posuzovali tři psychické aspekty: somatickou úzkost, kognitivní úzkost a aktivaci organismu. Výsledky ukázaly, že při nebezpečí pádu se zvýšila nejvíce somatická úzkost lezců, stoupala i kognitivní úzkost a snižovala se celková aktivace organismu. Předchozí závěry dokazují, jak může psychika značně ovlivňovat lezce a jeho výkon. Paměť ve sportovním lezení hraje důležitou roli při načítání lezecké cesty. Pamět ve sportovním lezení zkoumali Boschker et al. (2002) a zaměřovali se na rozdíly v zapamatování si lezecké cesty mezi začátečníky a elitními lezci. Z jejich několika experimentů vyplývá, že začátečníci potřebují k načtení lezecké cesty asi dvojnásobek času oproti elitním lezcům. Dále se ukazuje, že začátečníci se při načítání cesty zaměřují spíše na její spodní část, ale elitní lezci se zaměřují mnohem více na horní část. Tento fakt může souviset s taktikou zkušených lezců, protože v horní části obtížné cesty již velmi rychle dochází síly a pokud lezec neví, jak pokračovat dál, dochází rychle k pádu. 20

21 Psychika je ve sportovním lezení zajímavým tématem, které je ale velmi rozsáhlé. Zkoumání různých psychických faktorů a jejich aplikace vede především k tomu, aby lezec poznal sám sebe a dokázal co nejlépe zvládat náročné situace, které lezení často přináší. Hörst (2008) uvádí v souvislosti s tréninkem, že nejrychlejšího zlepšení lze ve sportovním lezení často dosáhnout změnou myšlení. 21

22 2.2.5 Kondiční faktory Flexibilita Flexibilitu lze definovat jako schopnost provádět pohyb v náležitém rozsahu, o plné amplitudě (Měkota & Novosad, 2005). Perič a Dovalil (2010) popisují flexibilitu jako předpoklady pro rozsah pohybů v jednotlivých kloubech - schopnost realizovat pohyby ve velkém rozsahu. Ve sportovním lezení je specifická flexibilita důležitým pohybovým předpokladem přispívající k vysoké výkonnosti lezce (Goddard & Neuman, 1993; Hörst, 2008). Specifická flexibilita v lezení slouží především k výhodnějšímu zaujetí polohy lezce v cestě, protože mu umožňuje lépe přitisknout tělo k povrchu lezeckého terénu a lépe manipulovat s jeho těžištěm (Watts, 2004). Studii zaměřenou přímo na specifickou flexibilitu lezců uskutečnil Draper et al. (2009), který provedl porovnání několika testů flexibility na 46 lezcích různé výkonnostní úrovně a zjistil, že nejvyšší korelaci (r = 0,65) vztaženou k lezecké výkonnosti RP, vykazuje specifický test výšky nasednutí na nohu. Tento test zahrnuje aktivní zvednutí jedné z dolních končetin na stup, poté zdvih těžiště těla vzhůru za pomoci paží a nasednutí hýždí na patu aktivní nohy. Tímto testem měříme hlavně specifickou flexibilitu v kyčelním a hlezenním kloubu, která se jeví pro lezení jako velmi důležitá. O důležitosti této flexibility píše i Goddard a Neuman (1993), kteří upozorňují, že nasednutí na patu nohy značně odlehčuje zatížení paží a tím šetří i energii lezce. Ve sportovním lezení je důležitá především specifická flexibilita kyčelních a hlezenních kloubů, která lezcům umožňuje zaujmutí co nejvýhodnější polohy. 22

23 Rovnováha Rovnováhu můžeme chápat jako schopnost udržovat rovnovážný stav a jeho obnovování v proměnlivých podmínkách prostředí (Měkota & Novosad, 2005). Rovnováhu lze rozdělit na statickou a dynamickou. Statická rovnováha se uplatňuje v situaci, kdy tělo nemění své místo. Dynamická rovnováha je uplatňována za pohybu. Ačkoliv je rovnováha ve sportovním lezení velmi důležitá, objevuje se velmi málo studií, které se jí zabývají. Dva testy rovnováhy u lezců testoval Nachbauer et al. (1987). Jednalo se o test stoje na jedné noze na úzké laťce a stoje na obou nohou na destičce, která byla položena volně na pohyblivém válci. Statistické zpracování testů ale ukázalo, že tyto testy mají koeficient reliability pouze 0,36 a 0,41, proto nejsou použitelné v praxi. Ve sportovním lezení se uplatňuje statická i dynamická rovnováha. Lezení se skládá z velké části ze statických poloh, kde nám statická rovnováha pomáhá co nejlépe tělo vyvážit a odpočinout si v náročné cestě. Při lezeckém pohybu, pak souhrou svalů musí být udržována rovnováha dynamická, aby byl pohyb co nejekonomičtější. Největší vliv má rovnováha v položených cestách, kde je klíčovým předpokladem ke zdolání dané cesty. Vytrvalost Vytrvalost lze chápat jako určitý soubor schopností vykonávat déle trvající tělesná cvičení, při stále intenzitě (Čelikovský, 1979). Rozlišujeme také globální a lokální vytrvalostní schopnosti. Lokální vytrvalost souvisí pouze s určitou částí těla, oproti tomu v globální vytrvalosti je zapojeno tělo komplexně. Všeobecnou vytrvalost obvykle vyjadřujeme pomocí ukazatele VO 2 max (maximální spotřeba kyslíku). VO 2 max je velmi dobrý ukazatel kardiovaskulární výkonnosti, který podává informaci o spotřebě kyslíku během maximálního zatížení (Mcardle, Katch, & Katch, 2007). Vytrvalostní schopnosti patří v lezení k základním, kterým se při tréninku věnuje mnoho času. Při lezení a to i v odpočinkových pozicích se zapojuje vždy nejméně 20% svalové hmoty těla, proto je zřejmé, že všeobecná vytrvalost je pro lezce důležitá (Goddard & Neuman, 1993). Pokud při lezení zapojujeme větší část svalové hmoty, může se stát, že se limitujícím faktorem při lezení stane kardiopulmonální systém, který 23

24 nedokáže vzniklé nároky pokrýt. V této souvislosti ale vzniká otázka, jak velkou všeobecnou vytrvalost by měl lezec mít, aby pro něj nebyla limitující. Billatová et al. (1995) provedli studii, ve které se snažili zjistit, kolik procent VO 2 max jsou lezci schopni využít při lezení. Studie se zúčastnili pouze 4 dobrovolníci a výsledky ukázaly, že lezci jsou schopni využít pouze 45% VO 2 max (24,9 ± 1,2 ml kgˉ¹ minˉ¹). Podobný výzkum provedli i Bertuzzi et al. (2007) na celkem 13 lezcích (7 rekreačních, 6 elitních) a zjistili, že neexistuje žádná spojitost mezi využitím VO 2 peak-arm (ergometr pro horní část těla) a VO 2 peak-climb (nejvyšší naměřená spotřeba kyslíku při lezení), a ukázalo se, že při lezení je možné využít přibližně 100% VO 2 peak-arm (rekreační 36 ml kgˉ¹ minˉ¹, elitní 38,6 ml kgˉ¹ minˉ¹). Rozsáhlý výzkum na toto téma provedli Baláš et al. (2014) na 26 dobrovolnících různé výkonnostní úrovně a jejich výsledky ukazují, že lezci byli schopni využít při maximálním zatížení při lezení 68% VO 2 max (40,3 ± 3,5 ml kgˉ¹ minˉ¹). Výzkumy ukazují, že ve sportovním lezení je všeobecná vytrvalost nedílnou součástí sportovního výkonu. Nicméně stále se zde objevuje nezodpovězená otázka, jak vysokou hodnotu VO 2 max by měl sportovní lezec mít, aby jí nebyl limitován. Billatová et al. (1995) se domnívají, že role všeobecné vytrvalosti je v lezení druhořadá, protože z VO 2 max je využívána pouze jeho část. Baláš et al. (2014) ukazují, že využití spotřeby kyslíku souvisí s lezeckou výkonností, protože s vyšší výkonností se pravděpodobně zlepšuje ekonomika pohybu a to vede ke snižování spotřeby kyslíku. Podle současných výzkumů lze tedy usuzovat, že všeobecná vytrvalost není ve sportovním lezení limitujícím faktorem, pokud lezec má aspoň nadprůměrné VO 2 max (~ 50 ml kgˉ¹ minˉ¹), ale její dobrá úroveň je pro lezce výhodou hlavně z důvodu zrychlení regenerace a udržení zdraví (Baláš, Panáčková, Strejcová, et al., 2014; Watts, 2004). 24

25 Síla Síla jako pohybová schopnost jedince je souhrnem vnitřních předpokladů pro vyvinutí síly ve smyslu fyzikálním, je spjata s činností svalů (velikostí svalového stahu), kterou lze označit jako svalovou sílu. (Měkota & Novosad, 2005, p. 113) Svalovou sílu lze chápat jako maximum síly, kterou svaly vyvinou během krátkého intervalu (Baumgartner, 2007). Svalovou sílu lze rozlišovat v absolutních nebo relativních podmínkách, díky tomu rozlišujeme sílu absolutní a sílu relativní. Absolutní síla je maximální množství síly, které změříme silovými testy. Absolutní síla souvisí s tuku prostou hmotou, která zahrnuje komponenty produkující sílu (svaly). Relativní sílu vyjadřujeme vždy ve vztahu k tělesné hmotnosti jedince. Relativní sílu používáme z toho důvodu, abychom mohli porovnat výkony sportovců různých váhových kategorií. Relativní sílu vyjadřujeme vztahem naměřená síla/tělesná hmotnost (Baumgartner, 2007). Z biomechanického hlediska popisují sílu člověka Zatsiorsky a Kraemer (2006) a rozdělují sílu na vnitřní a vnější. Vnitřní síla podle nich zahrnuje působení síly mezi kostmi a šlachami. Vnější síla pak představuje akci mezi tělem atleta a okolním prostředím. Autoři se dále domnívají, že z hlediska praxe je nejlepší rozdělení svalové síly podle svalové kontrakce na statickou (akce izometrická a pomalá koncentrická), dynamickou (akce rychlá koncentrická) a brzdivou (akce koncentrická). Měkota a Novosad (2005) rozlišují tři základní druhy svalové kontrakce. Jedná se o izometrickou, koncentrickou a excentrickou kontrakci. Podobné rozdělení popisuje i Zatsiorský a Kraemer (2006), kteří popisují svalovou kontrakci jako zkracující se (koncentrickou), prodlužující se (excentrickou) a zůstávající (statickou). 25

26 To jak probíhá zkracování svalu a kolik síly je přitom vyvíjeno závisí na vnitřních a vnějších podmínkách. Izometrická neboli statická činnost svalu se projevuje zvýšením napětí ve svalu a přitom nedochází ke změně délky svalu (např. pokus o zvedání příliš těžkého břemene). Stah svalu může také probíhat izotonicky, kdy se při stálé zátěži mění délka svalu. Pokud se délka svalu zkracuje, jedná se o koncentrickou kontrakci svalu. Pokud je síla působící na sval větší než samotná síla svalu, tak se sval prodlužuje a jedná se o excentrickou kontrakci svalu, kterou můžeme chápat jako negativní práci, kdy sval absorbuje energii. Tato energie může být uchována jako elastická potenciální energie a lze ji v určitých podmínkách využít k další svalové práci (Trojan et al., 2003). 26

27 Síla ve sportovním lezení Lezení je sport, ve kterém dochází k zatěžování celého těla. S rostoucí výkonností lezce dochází k čím dál většímu zatěžování rukou a trupu, protože se lezec přesouvá stále do více převislých profilů. Z toho důvodu se u silových schopností lezců zabýváme hlavně trupem a horními končetinami. Největší pozornost je věnována svalům předloktí a to především flexorům prstů, které vyvíjejí sílu potřebnou k udržení chytů. V lezení je velmi zajímavé, že mnoho cest, které mají stejné hodnocení obtížnosti, potřebují zcela odlišné silové schopnosti k jejich zdolání (Goddard & Neuman, 1993). V tréninku sportovního lezení se převážně mluví o dvou druzích síly, jedná se o sílu maximální a o sílu vytrvalostní (Goddard & Neuman, 1993; Vomáčko & Boštíková, 2008). Samozřejmě lze uplatňovat i dělení na sílu statickou a dynamickou, především z toho důvodu, že výkon lezce je z velké části (30-50%) charakterizován statickými pozicemi (Watts, 2004). Někdy se též v lezení jako velmi důležitá zmiňuje rychlá maximální síla prstů, která umožňuje při skocích a dynamických pohybech lezci co nejrychleji vyvinout sílu flexorů prstů potřebnou k udržení daného chytu (Hörst, 2008). O tomto fenoménu píše i Zatsiorský a Kraemer (2006) popisující, že maximální sílu nelze vyvinout okamžitě. Je tedy zřejmé, že lezec s velmi vysokou úrovní maximální síly, neschopný ji vyvinout velmi rychle, může být v cestách vyžadující skoky a dynamické pohyby ve velké nevýhodě. Silová vytrvalost Hörst (2008) mluví o silové vytrvalosti jako o schopnostech lezce, které jsou těsně spojeny hlavně s lokální anaerobní vytrvalostí svalů předloktí. Při lezení, které využívá silovou vytrvalost se jedná o výkon, který trvá po delší časový úsek a přitom je svalová práce velmi intenzivní. Flexory prstů potřebují při velmi intenzivním izometrickém zatížení při lezení zvýšený příjem kyslíku pro aerobní tvorbu energie. Pokud je přísun kyslíku nedostatečný, začíná se vytvářet energie pro svalovou kontrakci prostřednictvím anaerobního mechanismu, což vede ke zvýšení koncentrace intracelulárního vodíku (H + ) a iontů laktátu. Tyto změny ve svalech jsou příčinou poklesu ph ve tkáních na ~ 6,5, a to vyvolává škodlivé změny, které se projeví v kontraktilním aparátu a v návratu vápníku (Ca 2+ ) do sarkoplazmatického retikula 27

28 (Taylor & Groeler, 2008). Tento souhrn spojitých změn přivodí následně svalovou únavu flexorů prstů. Goddard a Neuman (1993) upozorňují na spojitost maximální síly a silové vytrvalosti. Pokud lezec použije přibližně více jak 50% jeho maximální sily k držení chytu, dochází již k uzavírání kapilár ve tkáních předloktí, což pozdějí může vyvrcholit v nemožnost proudění kyslíku ve svalu a odtékání laktátu z tkání. Vyšší úroveň maximální sily může v tomto případě oddalovat uzavření kapilár a tím oddalovat selhání v cestě. MacLeod et al. (2007) a Philippe et al. (2012) se zabývali silovou vytrvalostí v lezení a využili k tomu spektroskop, který jim přiblížil změny, které probíhaly během měření přímo v zatěžovaných flexorech prstů. Autoři si na základě jejich výsledků myslí, že lepší silová vytrvalost flexorů prstů je způsobena především změnami, které zapříčíňují rychlejší okysličování tkání ve chvílich, kdy jsou svaly relaxovány. Maximální síla Maximální sílu můžeme chápat jako soubor vnitřních předpokladů, které lezci umožňují udržet velmi mále nebo oblé chyty, přičemž udržení těchto chytů je pro lezce na hranici jeho možností. Na úroveň maximální síly mají vliv především dva faktory a to je velikost svalu a množství zapojení svalových vláken do svalové kontrakce (Goddard & Neuman, 1993). S velikostí svalu roste i hmotnost lezce a tím může být snižována relativní síla (síla vztažena ke hmotnosti), což je v lezení nežádoucí, protože elitní lezci jsou charakterizování především velmi dobrou relativní silou Bertuzzi et al. (2007). Zatsiorský a Kraemer (2006) upozorňují na jev, kdy s rostoucí hmotností dochází ke snižování relativní síly sportovců a to i v případě, kdy hmotnost je zvyšována nárůstem svalové hmoty. Z tohoto důvodu není při lezení žádoucí příliš velký nárůst svalové hmoty, ale spíše vyšší zapojení svalových vláken do svalové kontrakce. Výhoda vyššího zapojení vláken do svalové kontrakce je především v tom, že se zvyšuje maximální a zároveň i relativní síla. 28

29 2.3 Testování síly Diagnostiku chápe Měkota a Novosad (2005) jako analýzu nezbytnou pro určení výchozí silové úrovně svalových skupin a druhů svalové síly. Test chápeme jako měření jednotlivce nebo zkoušku s cílem určit jeho stav. Proces zkoušení pak nazýváme jako testování. Údaje, které získáme, nazýváme výsledky. Základním prostředkem k testování je test, který představuje standardizované tělesné cvičení (Zvonař & Duvač, 2011). Testy silových schopností dělí Měkota a Novosad (2005) na laboratorní a terénní. Laboratorní testy probíhají ve standardizovaných podmínkách často formou dynamometrie a měření se provádí na speciálních polohovacích zařízeních. Tímto způsobem se zjišťuje hlavně úroveň izometrické, izotonické a nebo izokinetické síly. Terénní testy jsou ty, které probíhají v terénních podmínkách. Cílem je určení výkonu, kterého sportovec dosáhl při provádění určitého cvičení. Nevýhoda je hlavně přesnost tohoto měření, ale výhoda je v jednoduchosti jejich realizace v tréninku a proto jsou v praxi velmi často používány. Baumgartner (2007) rozděluje metody silového testování na izometrické, izotonické a izokinetické (Tabulka 2). Izometrické testy měří statickou sílu, která je charakteristická tím, že nezahrnuje pohyb. Izotonické a izokinetické testy pracují s dynamickou sílou, která je charakterizována pohybem. Izotonické testy zajišťují při měření stále stejné svalové napětí a izokinetické testy zajišťují svalovou kontrakci při udržování stále stejné rychlosti. 29

30 Tabulka 2 Porovnání metod silového testování (Baumgartner, 2007) Izometrická Izotonická Izokinetická výhody levná lze použít pro různé svalové skupiny normovaná data pro srovnání stačí velmi krátký čas k otestování velmi nákladná musí se použít mnoho druhů zařízení testy často napodobují zdokonalovací programy stačí velmi krátký čas k otestování lze získat silové křivky pro různé rychlosti lze používat pro koncentrickou i excentrickou kontrakci nevýhody je testován pouze jeden kloub nelze měřit dynamickou kontrakci nikdy nelze změřit "pravé maximum" nelze získat křivku síly při použití malého odporu možnost zranění různé druhy vybavení - vliv na výsledky velice drahé vybavení nedostatek normovaných dat Blahuš a Měkota (1983) popisují, že dynamometrie (testy statické síly) je hlavní metodou užívanou v diagnostice statické síly, kterou lze považovat za základní schopnost všech dalších silových schopností. Přístroje pro měření statické síly se nazývají dynamometry. Existují mechanické i digitální dynamometry. Důležité zařízení, které souvisí s dynamometry je tzv. fixační aparatura, která umožňuje standardizovat polohu při testování. Tato fixační aparatura mívá často tvar křesla nebo lehátka. Dynamometrii lze aplikovat v různých polohách těla (ve stoji, v lehu, v sedu). Dynamometrické testy se provádí tak, že testovaná osoba se snaží postupně zvýšit silové působení až k maximu, přičemž síla, která je vyvíjena, je směřována na určitou část dynamometru. K nejběžnějším testům statické síly patří i stisk ruky, který se měří ručním dynamometrem. Měkota a Blahuš (1983) popisují postup při měření následovně. Testovaný uchopí dynamometr takovým způsobem, aby mohl z jedné strany působit tlak ohýbaných prstů a z druhé strany palec. Na pokyn testovaný provede pokus o maximální stisk, maximální sílu by měl vyvíjet postupně. Při stisku by měla být pěst sevřena asi ze tří čtvrtin. Ruku dynamometru lze opírat o jinou část těla, či vnější předmět. Ze dvou pokusů zapisujeme vyšší výsledek. 30

31 Typické testy silové výkonnosti pro horní polovinu těla jsou výdrž ve shybu, opakované shyby a opakované shyby ze svisu ležmo (Reiman & Manske, 2009). Čelikovský (1979) popisuje základní testy silových schopností a jejich dělení pro horní končetiny následovně: Testování explozivně-silových schopností o Hod míčkem, hod granátem o Hod koulí na dálku horním obloukem o Vrh koulí, obouruč od prsou na dálku Testování dynamicko-silových schopností o Opakované shyby a svisy na doskočné hrazdě o Opakované shyby ze svisu ležmo o Opakované kliky ve vzporu ležmo (klečmo) o Opakované krčení a trčení s činkou od prsou (Bench-press) Testování staticko-silových schopností o Výdrž ve shybu na hrazdě o Výdrž ve skrčení připažmo o Sed pokrčmo, chodila fixována k zemi o Výdrž v různých formách přednosů Některé z testů obecné silové diagnostiky horních končetin se používají k testování svalové síly ve sportovním lezení. Jedná se především o výdrž ve shybu nadhmatem a stisk ruky. 31

32 2.3.1 Testování síly ve sportovním lezení S počátky zkoumání silových schopností ve sportovním lezení se často spojuje velmi zajímavá osobnost sportovního lezení, kterou byl Wolfgang Gűllich. Mladý Gűllich se shodou náhod seznámil s Prof. Dr. Jűrgenem Weineckem, se kterým velmi úzce spolupracoval na sestavování specifického silového tréninku ve sportovním lezení a podle dostupných vědeckých znalostí svůj trénink maximalizoval. Gűllich tvrdil, že ve sportovním lezení není síly nikdy dost. Vymyslel velmi specifický nástroj pro trénink flexorů prstů, tzv. Campusboard (převislá závěsná deska se speciálními lištami šířky 1 3 cm). Díky novým metodám tréninku zanedlouho tento fenomenální lezec v roce 1991 vylezl Action Directe první cestu v obtížnosti 11 UIAA (cesta zahrnuje skoky a shyby v jednoprstových dírkách) a posunul velmi významně hranice obtížnosti ve sportovním lezení (Matros & Korb, 2013). Druhy úchopů ve sportovním lezení Umístění prstů na chytu (lezecký úchop) je důležitou součástí každého testování flexorů prstů. O poměru zapojení různých flexorů prstů do svalové kontrakce rozhoduje především druh lezeckého úchopu a hloubka úchopu. O hloubce úchopu rozhoduje především šířka chytu. Ve sportovním lezení rozeznáváme tři základní druhy úchopů uzavřený, polouzavřený a otevřený úchop. Mezi nejpoužívanější řadíme uzavřený a otevřený úchop (Schweizer & Hudek, 2011). Za jediný rozdíl mezi polouzavřeným a uzavřeným úchopem můžeme považovat to, že při uzavřeném úchopu je použit i palec, který je přídavnou silou. Jednotlivé úchopy se liší způsobem zatěžování prstů, šlach a také praktickou použitelností. K flexi prstů slouží svaly na přední straně předloktí tzv. flexory prstů. Při úchopech ve sportovním lezení rozlišujeme především flexor digitorum superficialis (FDS povrchový ohýbač prstů) a flexor digitorum profundus (FDP hluboký ohýbač prstů). Schweizer a Hudek (2011) se zabývali zapojením FDP a FDS při úchopu rozdílných chytů. Výsledky ukazují, že zapojení FDP se uplatňuje především na velmi malých chytech a FDS na chytech větších (Schweizer & Hudek, 2011). Tyto výsledky lze považovat za přijatelné i z hlediska zapojení FDP a FDS při flexi prstů. FDP provádí flexi distálních článků a při uchopení velmi malého chytu jsou v kontaktu s chytem právě jen tyto distální články, což ukazuje, že k udržení chytu musí 32

33 být důležité zapojení FDP. Pokud je chyt dostatečně velký, jsou při jeho držení používány i proximální články prstů, přičemž se může výrazněji uplatnit i FDS. Uzavřený úchop se používá k uchopení nejčastěji velmi malých ostrých lišt, protože zajišťuje maximalizaci kontaktu mezi prsty a chytem (Schweizer, 2001). Zapojení svalů předloktí je při hloubce úchopu 1cm rozloženo mezi FDP a FDS v poměru 1,75 : 1 pro uzavřený úchop (Vigoroux, Quaine, Labarre-Vila, & Moutet, 2006). Při použití uzavřeného úchopu je charakteristické, že proximální interphalangeální kloub (PIP) svírá úhel a distální interphalangeální kloub (DIP) je v hyperextenzi (Schöffl et al., 2009; Vigoroux et al., 2006). Během uzavřeného úchopu dochází k přetěžování kloubů prstů a šlachy vyvíjejí velké zatížení na poutka šlach flexorů prstů, což často vede ke zranění, nebo syndromu přetížení (Schweizer, 2001). Otevřený úchop se používá hlavně na chytech, které jsou velmi oblé z toho důvodu, aby bylo zvýšeno tření. Nutné je také použití tohoto úchopu v malých kapsách, kde není ohnutí prstů jako při uzavřeném úchopu možné (Schweizer, 2001). Otevřený úchop je charakteristický tím, že PIP svírá úhel menší než 25 a DIP je ve flexi přibližně 50 (Schweizer & Hudek, 2011). Svaly předloktí FDP a FDS se zapojují při otevřeném úchopu při hloubce 1cm v poměru 0,88:1 (Schweizer & Hudek, 2011). Obrázek 2,3 Uzavřený úchop, Otevřený uchop jedním prstem (Schweizer, 2001) Důvod přednostního využívání uzavřeného úchopu mnoha lezci je stále neobjasněn (Schweizer & Hudek, 2011). Uzavřený úchop umožňuje využití palce a tím 33

34 i zapojení další svalové skupiny do svalové kontrakce. Ze zdravotního hlediska je uzavřený úchop mnohem rizikovější než úchop otevřený (Schöffl et al., 2009). Ve sportovním lezení lze rozlišovat dva druhy testů sledujících silové schopnosti, jedná se o testy silové a testy silově vytrvalostní. Silové testy měří hlavně projevy maximální síly určitých svalů, kde není výkon ovlivněn vytrvalostí. K silově vytrvalostním testům pak řadíme testy, kde se již výrazně uplatňují vytrvalostní schopnosti v podobě anaerobního a aerobního metabolismu. Silově vytrvalostní testy K nejpoužívanějším testům silově vytrvalostního charakteru v lezení patří výdrž ve shybu, výdrž ve visu na posledních článcích prstů a udržování části maximální volní kontrakce flexorů prstů. Výdrž ve shybu nadhmatem patří k často používaným testům nejen v lezení. V této poloze je typické, že flexe v loketním kloubu je menší než 90. V tomto testu je zaznamenáván čas, po který dokáže lezec zůstat ve shybu s bradou nad žerdí. Baláš et al. (2012) testoval tímto testem na hrazdě 11 elitních lezců a 25 lezců začátečníků a zjistil, že u začátečníků je průměrný čas výdrže 29,5 ± 19,9 s a u elitních lezců 84,5 ± 23,2 s. Výsledky testu vykazovaly vysokou korelaci vzhledem k výkonnosti RP (r = 0,8). Nižší výsledky (53,1 ± 13,2 s) výdrže ve shybu nadhmatem naměřil u 10 výkonnostních lezců Grant et al. (1996), pro realizaci testu byla využita speciální lezecká deska s chyty širokými asi 28cm (Obrázek 4). Mermierová et al. (2000) naměřili u 24 lezců různé výkonnosti úrovně průměrný čas výdrže ve shybu nadhmatem na hrazdě 51,80 ± 14,62 s (rozsah hodnot byl od 19 do 90 s). Výsledky testování výdrže ve shybu nadhmatem lze srovnávat pouze pokud jsou realizovány na stejných chytech, protože při použití odlišných chytů se mění nároky na flexory prstů. 34

35 Obrázek 4 Výdrž ve shybu nadhmatem na lezecké desce (Grant et al., 1996) Velmi specifickým testem ve sportovním lezení je výdrž ve visu na posledních článcích prstů na speciální liště šířky 1-3cm. Šířka lišty určuje, zda bude do testu zapojen jeden nebo dva poslední články prstů. Rameno je při tomto testu ve 180 flexi a loket v úplné extenzi (Obrázek 5). Důležitý je v tomto testu také druh úchopu (otevřený, polouzavřený, uzavřený). Baláš et al. (2012) otestovali tímto testem 11 elitních lezců a 25 lezců začátečníků. Úchop si lezci mohli zvolit a šířka lišty byla předepsána na 2,5 cm. Výsledky ukázaly, že elitní lezci dosahují hodnot 79,1 ± 16,5 s a lezci začátečnicí 13,2 ± 9,3 s. Test vykazoval vysokou korelaci vzhledem k výkonu RP (r = 0,81). Obrázek 5 Výdrž ve visu na prstech na liště šířky 2,5cm (Baláš et al., 2012) 35

36 Silovou vytrvalost část autorů v lezení posuzovalo pomocí testů, které si kladou za cíl udržování určité procentuální části MVC (maximální volní kontrakce) flexorů prstů (MacLeod et al., 2007; Philippe et al., 2012). MacLeod et al. (2007) a Philippe et al. (2012) používali k testování silové vytrvalosti podobný speciálně upravený dynamometr, který umožňoval zpětnou vazbu. Zpětná vazba poskytovala účastníkovi údaj o tom, zda vyvíjí požadovanou část MVC. V obou těchto studiích bylo rameno i loketní kloub v 90 flexi a prsty byly nastaveny do otevřeného úchopu (Obrázek 6). V těchto studiích byly realizovány dva odlišné testy zaměřené na silovou vytrvalost, spojitý test a přerušovaný test. Ve spojitém testu měl účastník udržovat 40% MVC flexorů prstů, dokud to bylo možné. Přerušovaný test probíhal tak, že účastník prováděl ve stále se opakujících cyklech 10 s výdrž 40% MVC flexorů prstů a 3 s relaxaci až do úplného vyčerpání. MacLeod et al. (2007) zjistili, že v přerušovaném testu dosahují lezci hodnot 277,7 ± 83,0 s a nelezci 251,6 ±107,2 s. Větší rozdíl mezi lezci a nelezci naměřili Philippe et al. (2012), 295,2 ± 243,46 s pro lezce a 194,3 ± 83,77 s pro nelezce. Ve spojitém testu naměřili MacLeod et al. (2007) u lezců 110,5 ± 28,1 s a nelezců 105,3 ± 29,4 s. Odlišné hodnoty v tomto testu naměřil Philippe et al. (2012), lezci 92,6 ± 31,16 s a nelezci 100,9 ± 25,47 s. Obrázek 6 Testování silové vytrvalosti pomocí speciálně upraveného dynamometru (MacLeod et al., 2007) 36

37 Silové testy Silové předpoklady ve sportovním lezení souvisí velmi úzce se svaly flexorů předloktí, které zajišťují flexi prstů. Flexe prstů je pohyb, který je v lezení typický pro držení chytů. Jedním z velmi známých testů a nejen v lezení je maximální síla stisku, jež ukazuje sílu svalů předloktí. Pro tento test se využívá jednoduchých ručních dynamometrů nebo speciálně upravených laboratorních dynamometrů pro posouzení maximální svalové síly flexorů prstů. Obrázek 7 Testování síly stisku pomocí ručního dynamometru (Watts, 2004) Obrázek 8 Testování síly flexorů prstů pomocí speciálně upraveného laboratorního dynamometru (Grant et al., 1996) 37

38 Testování ručním dynamometrem Testováním síly flexorů prstů, ve vztahu k lezecké výkonnosti, pomocí ručního i laboratorního dynamometru, se zabývala řada autorů. Baláš et al. (2012) zkoumali pomocí ručního dynamometru maximální stisk ruky na 205 (136 mužů, 69 žen) lezcích různé výkonnostní úrovně. Testování maximální síly stisku bylo realizováno v sedu na židli, proband držel ruční dynamometr pomocí dominantní ruky takovým způsobem, že ruka byla vedle boku přirozeně spuštěna k zemi a loket byl v plné extenzi. Pohyblivá část rukojeti dynamometru byla nastavena tak, aby byl v dosahu prvního článku prostředníčku. Tabulka 3 Síla stisku pro různé výkonnostní úrovně (Baláš et al., 2012) Síla stisku (kg) vztažena k hmotnosti (kg) muži Síla stisku (kg) vztažena k hmotnosti (kg) ženy Výkonnost RP 9+ až 11+ UIAA 0,79 ± 0,07 0,72 ± 0,07 7+ až 9 UIAA 0,72 ± 0,09 0,60 ± 0,06 6 až 7 UIAA 0,67 ± 0,10 0,52 ± 0,06 3 až 5+ UIAA 0,57 ± 0,10 0,45 ± 0,07 V tabulce 2 je vidět, že síla stisku vztažená k tělesné hmotnosti lezců se zvyšuje s rostoucí lezeckou výkonností RP. Výsledky Baláše et al. (2012) ukazují, že maximální síla stisku vztažená u lezců k jejich hmotnosti vykazuje u žen poměrně vysokou korelaci k lezecké výkonnosti RP (ženy r = 0,75; muži r = 0,55). Michailov et al. (2009) sledovali maximální sílu stisku pomocí ručního dynamometru u 25 (18 mužů, 7 žen) elitních bouldristů. Měření maximální síly stisku probíhalo tak, že proband stál ve vzpřímeném stoji. Testovaná paže byla v plné extenzi podél boku. Autor udává, že průměrná síla stisku byla u žen 28 ± 8,7 kg a u mužů 58,6 ± 11,4 kg (relativní síla stisku (kg) vzhledem k hmotnosti (kg), ženy, 0,5 ± 0,1; muži, 0,9 ± 0,2). 38

39 Watts et al. (1993) testoval maximální sílu stisku pomocí ručního dynamometru na 21 elitních lezcích a naměřil průměrnou hodnotu stisku 506N a relativní síla stisku vzhledem k tělesné hmotnosti vykazovala vysokou korelaci k lezecké výkonnosti RP (r = 0,78 ± 0,06). Espaňa-Romerová et al. (2010) se zabývali sílou stisku měřenou pomocí ručního dynamometru a pozicí v loketním kloubu u adolescentů. Autoři této studie se na základě jejich výsledků domnívají, že měření síly stisku pomocí ručního dynamometru by mělo být realizováno s loktem v úplné extenzi, protože síla stisku má tendenci se snižovat se zvyšující flexí v loketním kloubu. Watts et al. (2008) porovnával ve svém výzkumu EMG (elektromyografie) amplitudu flexorů prstů. Flexory prstů byly zatěžovány ručním dynamometrem a lezením s použitím různých druhů úchopů (Obrázek 9) ve 45 profilu. Autoři zde popisují, že EMG amplituda flexorů prstů při zatěžování ručním dynamometrem je naprosto odlišná od EMG amplitudy, která byla zaznamenána při lezení. Obrázek 9 Různé druhy úchopu při měření EMG (Watts et al., 2008) 39

40 Pokusy o specifičtější testování Schweizer a Furrer (2007) se pokusili o nové pojetí testování svalové síly předloktí na 25 rekreačních lezcích velmi rozdílné výkonnostní úrovně. K měření velikosti svalové síly svalů předloktí použili speciální aparát (Obrázek 10). Z této studie není jasné, v jaké poloze byla testovaná paže vzhledem k tělu. Výsledky ukázaly, že nejvyšší korelaci vzhledem k lezecké výkonnosti RP vykazuje test koncentrické flexe flexorů zápěstí vztažené k tělesné hmotnosti (r = 0,57). Nižší korelaci vykazovaly testy koncentrické (r = 0,48) a excentrické flexe flexorů prstů (r = 0,47) vzhledem k tělesné hmotnosti. Obrázek 10 (a) Izokinetický pohyblivý aparát umožňující několik typů měření, (b) koncentrická a excentrická flexe flexorů zápěstí, (c) koncentrická a excentrická flexe flexorů prstů, (d) koncentrická a excentrická flexe flexorů prstů se zafixovaným distálním kloubem (Schweizer & Furrer, 2007). Grant et al. (1996) zkoumal maximální sílu flexorů prstů v polozavřeném úchopu u 28 lezců (10 elitních, 18 začátečníků) na speciálně upraveném laboratorním dynamometru (Obrázek 8). Nastavení úchopu bylo po každého lezce zvlášť upraveno podle jeho tělesných rozměrů. Uchopení dynamometru bylo nastaveno tak, že druhý kloub prostředníčku svíral s dynamometrem úhel 90. Loketní kloub byl opřen o speciální desku a svíral úhel 90, rameno bylo v 90 flexi. Lezec při testování stál v úzkém stoji rozkročném proti dynamometru, aby viděl na jeho stupnici. Maximální úsilí trvalo dvě sekundy. Výsledky testování maximální síly úchopu byly znatelně lepší u elitních lezců (532 ± 23 N) ve srovnání s lezci rekreačními (472 ± 23 N). 40

41 Vigoroux a Quaine (2006) zjišťovali maximální sílu flexorů prstů v polouzavřeném úchopu na 19 lezcích (9 elitních lezců a 10 nelezců) pomocí speciálně upraveného laboratorního dynamometru. Měření lezců probíhalo v sedu, rameno bylo ve 45 abdukci a loket byl v 90 flexi (Obrázek 11). Každý proband provedl 3 pokusy o maximální izometrickou flexi prstů po dobu 5s a odpočinek mezi jednotlivými pokusy byl 5 minut. Výsledky ukázaly, že elitní lezci dosahovali v tomto testu lepších výsledků než nelezci (elitní lezci 412,3 ± 40,9 N; nelezci 361,6 ± 52,1 N). Obrázek 11 Testování síly flexorů prstů pomocí speciálně upraveného laboratorního dynamometru (Vigoroux & Quaine, 2006) 41

42 Velmi jednoduché, ale účinné testování maximální síly flexorů prstů představili ve svém výzkumu u elitních lezců Michailov et al. (2009). Toto testování probíhalo bez dynamometru za použití přenosné váhy. Lezci se v tomto výzkumu zavěsili na tréninkový chyt (loket v úplné extenzi, rameno ve flexi 180 ) dvěma prsty (prostředníkem a prsteníkem) a flexí v kolenním kloubu se snažili přenést co nejvíce své hmotnosti na zavěšené prsty (Obrázek 12). Výsledek testu byl vypočten z rozdílu celkové hmotnosti lezce a hmotnosti lezce při zavěšení. Výsledky tohoto testu vztažené k tělesné hmotnosti lezců vykazovaly poměrně dobrou závislost (r = 0,63) vzhledem k lezecké výkonnosti RP. Obrázek 12 Testování síly flexorů prstů pomocí přenosné váhy (Michailov et al., 2009) 42

43 Se zcela novým pojetím testování specifické síly flexorů prstů přišli Wall et al. (2004). Pro jeho studii byl vyroben speciální aparát, který odlišil toto testování od ostatních studií podobného charakteru. Speciální aparát (Obrázek 13) umožňoval postupné zvyšování zatížení prstů až do maxima a to tak, že vyvíjel potřebnou sílu proti flexorům prstů. Test probíhal v kleku, lezci uchopili zařízení takovým způsobem, že paže byla ve 180 flexi a loket byl v úplné extenzi. Prsty byly umístěny na madlu speciálního aparátu takovým způsobem, aby druhý článek prostředního prstu byl přibližně v 90 flexi. Poté byla zvyšována síla, kterou vyvíjel speciální aparát do doby, dokud byl lezec schopen zachovávat tento úchop. Výsledky tohoto testu vztažené k tělesné hmotnosti značí poměrně těsný vztah k lezecké výkonnosti RP (Pravá paže r = 0,665. Levá paže r = 0,631). Autoři prováděli ještě na tomto zařízení jeden test a to v podobné poloze, ale loket paže byl v 90 flexi a úchop zahrnoval i dlaň a nikoliv jen prsty. V tomto testu dosahovali lezci vyšších hodnot než v testu předešlém. Je však zjevné, že tento test nebyl kvůli způsobu úchopu zaměřen na flexory prstů. Obrázek 13 Speciální aparát pro měření síly flexorů prstů (Wall et al., 2004) 43

44 Podobné studie, které využívaly téměř totožné zařízení pro testování maximální síly flexorů prstů a stejné polohy paží při testování představili Philippe et al. (2012) a MacLeod et al. (2007). V těchto studiích byl využíván speciálně upravený laboratorní dynamometr. Test byl realizován v sedu, rameno i loketní kloub byly v 90 flexi a prsty byly nastaveny do otevřeného úchopu (Obrázek 14). Philippe et al. (2012) naměřili u lezců nejvyšší relativní sílu flexorů prstů 7,1 ± 1,31 kg kgˉ¹ a u nelezců 5,4 ± 0,64 kg kgˉ¹. Velmi podobné výsledky (lezci 7,4 ± 1,2 kg kgˉ¹, nelezci 5,0 ± 1,2 kg kgˉ¹) naměřili i MacLeod et al. (2007). Obrázek 14 Testování síly flexorů prstů pomocí speciálně upraveného laboratorního dynamometru (Philippe et al., 2012) 44