SOUČASNÁ RODINA V PROCESU VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra primární pedagogiky Marta Hudečková 3. ročník kombinované studium obor: Učitelství pro mateřské školy SOUČASNÁ RODINA V PROCESU VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Jitka Petrová, Ph.D. Olomouc 2010

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a uţila jen uvedených pramenů a literatury. V Bohuslavicích, 30. března

3 Děkuji Mgr. Jitce Petrové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce, poskytování rad a velmi vstřícný přístup.

4 OBSAH Úvod Výchovný proces Definice výchovy Postavení dítěte v rodině Pravěk Starověk Středověk Novověk J. A. Komenský J. Locke J. J. Rousseau Století Práva dítěte Rodinná výchova Funkce rodiny Způsoby rodinné výchovy Autoritativní způsob výchovy Liberální způsob výchovy Demokratický způsob výchovy Role rodičů, sourozenců a prarodičů Role otce Role matky Role sourozenců Role prarodičů Současná rodina Vlastní rodina Nevlastní rodina... 24

5 3.4.3 Úplná rodina Neúplná rodina Krize rodiny Problémově zatíţené rodiny Nezralá rodiny Přetíţená rodina Ambiciózní rodina Perfekcionalistická rodina Autoritářská rodina Rozmazlující rodina Liberální a improvizující rodina Odkládající rodina Disociovaná rodina Výchova v praxi Cíl výzkumného šetření Metody výzkumného šetření Charakteristika respondentů Analýza položek dotazníku Shrnutí Závěr Seznam pramenů a literatury Seznam příloh Anotace

6 Úvod Pod pojmem rodina si kaţdý z nás můţe představit něco jiného. Ve slovníku se dočteme, ţe se jedná o nejstarší společenskou instituci, plnící určité funkce. Rodina jsou však především lidé sobě navzájem blízcí, navzájem se podporující a milující. Dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají, aniţ by na to měli potvrzení z porodnice. Rodina je pro dítě modelem mezilidských vztahů, které si dítě ponese dál do ţivota a bude s nimi srovnávat vztahy další, do nichţ samo v budoucnu vstoupí. Rodina by se tedy měla stát pro dítě základní ţivotní jistotou. V předkládané práci jsme se pokusili o náhled do historie pohledu na vývoj dítě a přehled způsobů výchovy a také pojetí současného modelu rodiny. Bakalářská práce je členěna na teoretickou a praktickou část. Cílem teoretické části bakalářské práce je objasnit základní pojmy, seznámit se s postavením dítěte v rodině z historického i dnešního pohledu, funkcí rodiny, způsoby rodinné výchovy a krizí rodiny. Cílem praktické části je zjistit, jakým způsobem probíhají v rodině denní činnosti, jaké jsou vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi, způsob trávení volného času a způsob výchovy. 5

7 1 Výchovný proces Člověk neustále usiluje o poznání a pochopení jednotlivých věcí, které ho obklopují, proto se stává výchovný proces součástí ţivotního procesu a jeho jednotlivých etap. Díky tomu můţeme hovořit o výchovném procesu období mládí, dospělosti, stáří, apod., jak uvádí Grecmanová (1999, s. 125). Výchovný proces je však vázán také na školní výchovu, pak se jedná o výchovu v období předškolním, školním, středoškolském, atd. Výchovný proces má také svá specifika podle oblasti svého působení, potom se tedy jedná o výchovný proces v prostředí rodiny, školy, výchovy mimo vyučování (Grecmanová, 1999, s. 126). Výchovný proces jako takový, je komplexní jev vycházející z celkového pojetí člověka jako bytosti s rozvinutými znaky fyzickými, psychickými a sociálními, a jeho studium by mělo být systematické a zaměřené na výchovné působení jako celek (Grecmanová, 1999, s. 128). Jak také Grecmanová (1999, s. 138) uvádí, aby byl výchovný proces efektivní, musí být účinně vynakládány síly a prostředky při realizaci cílů výchovy, musí být dodrţovány výchovné zásady. Tyto zásady jsou formovány do určitých poţadavků, při jejichţ uplatnění dosáhneme úspěšnosti výchovného procesu. V současnosti se ve vymezení výchovných zásad odráţí úsilí o zkvalitnění výchovného procesu. 1.1 Definice výchovy Výchovný proces úzce souvisí s výchovou. Co je to vlastně výchova? V literatuře můţeme najít mnoho definicí výchovy, záleţí na pojetí, zkušenostech a orientaci autorů, kteří je formulovali. V pedagogickém slovníku se dočteme, ţe: Výchova je proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji (Průcha, 1995, s. 257). V učebnici Obecné pedagogiky najdeme: Výchova je záměrné, cílevědomé působení, které se projevuje všestranným formováním osobnosti a má adaptační, anticipační a permanentní charakter. Je to specificky lidská činnost (Grecmanová, 1999, s. 50). Dále Grecmanová (1999, s.50-53) píše, ţe záměrné a cílevědomé působení výchovy 6

8 znamená promyšlené vytyčení výchovného ideálu, jehoţ chceme dosáhnout, a tím dostane naše výchovné působení rámec a směr. Všestranné formování člověka směřuje k harmonickému rozvoji po stránce duševní, rozumové, volní i fyzické. Charakter výchovy znamená orientaci výchovného procesu na potřeby současnosti, protoţe pro uplatnění jedince ve společnosti je důleţité, aby měl vytvořeny takové vědomosti, dovednosti a návyky, které v současném ţivotě vyuţije. Anticipace ve výchově je výchovou pro budoucnost, rozvoj takových kvalit, aby člověk dokázal obstát nejen dnes, ale i v budoucnu a permanentní působení je působení nepřetrţité, stálé, trvalé působení společnosti, která nás obklopuje. Ve spojitosti s výchovou v rodině můţeme někdy slyšet výraz interakce. Jde o vzájemné působení, předávání podnětů mezi dvěma nebo více lidmi, kdy jsou oba ve vzájemném vztahu a co udělá jeden má vliv na druhého a naopak (Matějček, 1994, s. 40). Matějček (1994, s. 40) současně uvádí: A tak je tomu v normálně fungující rodině s dětmi. Nejde tu o jednosměrné záměrné a cílevědomé působení aktivního vychovatele na pasivního vychovávaného, nýbrž dospělý, moudřejší a zkušenější vychovatel je tu současně ovlivňován svým malým, nevyspělým, hloupoučkým dítětem. Pro rodiče z toho plyne, ţe rodinná výchova je něco poněkud jiného neţ škola a vyučování. Nejedná se zde o jednostranný proces, protoţe obě strany zde dávají a přijímají. Důleţitou podmínkou však je, ţe rodiče své děti mají rádi a rozumí jim. Proto podstatným principem rodinného soužití je vzájemné obdarovávání radostí. Tam, kde lidé žijí skutečně spolu a ne jen vedle sebe, dělají (nebo snaží se dělat) radost jeden druhému bez zásluhy! Není li tomu tak, něco podstatného v rodinném soužití schází (Matějček, 1994, s. 45). 7

9 2 Postavení dítěte v rodině 2.1 Pravěk Z období pravěku nenajdeme ţádný písemný záznam, o ţivotě v době před 40 tisíci lety vypovídají především archeologické nálezy. Tyto ukazují na pravděpodobnou existenci prvních velkých rodin, které se dále dělily na menší skupiny. Tyto skupiny se pravděpodobně sdruţovaly kolem ţeny matky. Matka měla zřejmě významné postavení jako nositelka rodu, vzhledem k četným nálezům ţenských figurek. Děti se od nejútlejšího věku účastnily práce dospělých, kterou napodobovaly. Na jejich výchově se podíleli nejen rodiče, ale všichni dospělí. První diferenciace, která se odrazila ve výchově, vyplývala z dělby práce mezi muţem a ţenou. Jakmile začali pravěcí lidé přecházet od lovu k zemědělství, docházelo k usazování skupin, velké rodiny se rozčlenily na menší skupiny. Menší rodinná seskupení a posilování pozice muţe lovce, zemědělce a válečníka postupně směřovalo k patriarchálnímu rodovému zřízení (Šmelová, 2004, s. 12). 2.2 Starověk Dochází k postupnému rozpadu pravěké společnosti, primitivní skupiny se formují ve větší celky a tyto ve sloţitější společenská uspořádání. Postupně dochází ke vzniku soukromého vlastnictví některých jedinců a tím k sociální diferenciaci. Cíl výchovy nabývá dvojí charakter, jiný byl pro vládnoucí třídu a jiný pro nesvobodné. Základním nástrojem nadvlády se stávají znalosti a tělesná zdatnost. Způsob výchovy dětí a jejich příprava vedla u vyšších vrstev společnosti ke snaze udrţet si tak i nadále svoji moc. Typickou charakteristikou bylo patriarchální zřízení. V čele rodiny stál otec, jehoţ moc vůči ostatním příslušníkům rodiny byla neomezená, na jeho rozhodnutí stál jejich ţivot. Mohl rozhodnout o usmrcení dítěte i o jeho prodeji do otroctví. Výchova neměla jednotný charakter, a to z důvodu majetkové nerovnosti obyvatel. Děti 8

10 svobodných obyvatel byly vychovávány v rodině, dívky do svatby a chlapci pobyli v rodině do sedmi let věku, potom následovala výchova v tzv. paleistrách a gymnásiích, ukončení dětství bylo zahájeno dvouletou povinnou vojenskou sluţbou. Výchova dětí nesvobodných obyvatel otroků spočívala pouze v jejich přípravě na povolání. Byly vedeny k absolutní poslušnosti a oddanosti svým pánům. Otrok byl i v dospělosti chápán jako dítě, které potřebuje neustálý dohled. I pro starověký Řím je typické patriarchální zřízení. Nadřazená pozice otce rodiny vycházela z římského práva, manţelka, děti i otroci byli zcela v jeho moci. Otci náleţelo právo rozhodnout, zda dítě přijme do rodiny či ne, zda ho prodá do otroctví, přenechá k osvojení či usmrtí. Usmrcení dítěte, neduţivého či postiţeného, bylo povaţováno za naprosto přirozenou věc aţ do roku 374 n. l., kdy byl vydán na tehdejší dobu pokrokový římský zákon, kvalifikující zabití dítěte jako vraţdu. M. Fabius Quintilianus (asi n. l.) je autorem spisu Institutio Oratoria. Tento spis je povaţován za nejucelenější teorii římské výchovy. Dítě je v něm chápáno jako v podstatě dobré stvoření, které má vysoký potenciál osobnostního rozvoje. Poukazuje na nebezpečí mravního ohroţení, nutnost pečlivého výběru chův a vychovatelů (Šmelová, 2008, s. 13). U předškolních dětí měla být rozvíjena především paměť a cílem měl být především rozvoj jazykových dovedností 2.3 Středověk Veškerá činnost rodiny ve středověku byla podřízena udrţení a rozšíření majetku. Ţivot hospodářského zvířectva byl mnohdy ceněn více neţ ţivot členů rodiny, včetně dětí nebo manţelky hospodáře. Přibliţně od 13. století došlo ke zhoršení postavení ţeny. Muţ byl povaţován za svrchovaného pána nad ţenou i dětmi. Děti byly vychovávány k naprosté pokoře a poslušnosti, nebylo podporováno samostatné myšlení. Výchova dětí venkovanů byla úzce vázána na pracovní proces, často byly přetěţovány těţkou prací. Rodina byla otevřená ke svému okolí, vyskytovala se promiskuita a velmi často docházelo k mimomanţelským stykům. V domě ţilo vţdy velké příbuzenstvo, ale poměry byly stísněné, chybělo soukromí 9

11 a prostor pro intimitu. Spávalo se hromadně a často několik členů rodiny v jedné posteli. Jídlo bylo společné a z jedné nádoby. Kulturní ţivot rodiny se omezoval především na církevní události a vesnické slavnosti, kde měli mladí lidé moţnost seznámit se. Děti ovšem byly zadávány bez ohledu na citové vazby, a to především u majetnějších rodin. V případě neuposlechnutí jim hrozilo vydědění. Přestoţe ve středověku bylo dětství vnímáno jako nepříliš významné období v ţivotě člověka, objevuje se snaha církve pomoci opuštěným či nalezeným dětem a sirotkům, pro něţ zřizuje nalezince. Jako pozitivní se ve zkvalitňování dětství jeví také snaha husitů a děti se tak stávají součástí společenského zájmu a jsou postupně začleňovány především do duchovního ţivota (Grecmanová, 1998, s. 10). 2.4 Novověk V průběhu 16. a 17. století se začíná objevovat nový přístup k dítěti. Začíná se projevovat snaha pochopit a proniknout do problematiky dětské osobnosti, specifikaci jeho myšlení, zájmů a schopností v souvislosti s nejpřirozenější činností hrou. Teoretická východiska, zabývající se otázkami výchovy dětí byla rozvíjena v 17. a 18. století pod vlivem osvícenství, které vneslo pohled na dítě a dětství (Šmelová, 2008, s. 16) J. A. Komenský Jan Amos Komenský ( ), český teolog, filozof, pedagog a spisovatel, podal ve svých spisech ucelený výchovný systém. Obecný výchovný cíl viděl v duchu svého náboţenského přesvědčení, v přípravě k věčnému ţivotu. Tato příprava má podle Komenského tři stupně: 1. Poznat sebe a svět 2. Ovládnout sebe 3. Povznést se k Bohu 10

12 Z toho pak vyplývají tři základní oblasti výchovy: 2. Vzdělávání ve vědách a uměních 3. Mravní výchova 4. Výchova náboţenská Základním didaktickým zákonem byl poţadavek učit všemu příkladem, pravidlem a praxí. Jan Amos Komenský rozpracoval základní, dodnes platné, didaktické zásady. 1. Zásada názornosti Hlavní roli by měla hrát přímá ţákova zkušenost. 2. Zásada systematičnosti Je třeba zajistit soustavný vzdělávací reţim a učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých předmětech, ale i mezi nimi. 3. Zásada aktivnosti Ţáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností a vyuţívat je v praxi. 4. Zásada trvalosti Je třeba soustavně učivo opakovat a upevňovat. 5. Zásada přiměřenosti Učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dítěte. Spis, ve kterém uvádí Komenský rady matkám k výchově dětí před školou je Informatorium školy mateřské. Informatorium obsahuje 12 kapitol. Kapitola I. Že dítky nejdražší Boží dar a klénot nejpilnějšího opatrování hodny jsou. V první kapitole vede Komenský rodiče a vychovatele k co nejlepší péči o děti a říká, ţe dítky jsou tím nejdraţším v ţivotě rodičů a rodiče se od dětí mohou stále mnohému učit (Komenský, 1986, s ). Kapitola II. Nač Bůh rodičům dítky svěřil? K čemu je vésti mají? Je třeba vychovávat děti ke kultivaci těla i ducha, Komenský říká, ţe nestačí starat se o jejich tělesný vývoj, ale je důleţité také pečovat o mysl a duši dětí, vést je k poboţnosti, správnému chování a učení (Komenský, 1986, s. 11). 11

13 Kapitola III. Jak bez vedení a cvičení mládež naprosto býti nemůže. Je potřeba zajistit řádnou výchovu dětí, a to i přes nezpůsobilost rodičů. Komenský v této kapitole také uvádí a odsuzuje fakt, ţe dříve před mládeţ předstupovali lidé nezpůsobilí učitelství (opilci, lenoši, hlupáci) a jako výchovnou metodu pouţívali tělesné tresty (Komenský, 1986, s ). Kapitola IV. V čem mládež hned od narození svého pomaličku cvičena a do šesti let věku svého vycvičena býti má. V této kapitole J. A. Komenský podává konkrétní náplň výchovy, a to mravní, náboţenskou a základy vědních disciplín (technických a přírodních). V závěru této kapitoly upozorňuje, aby se vţdy přihlíţelo ke schopnostem a moţnostem dítěte a jeho sociálnímu původu a nikoliv přesně k jeho chronologickému věku, neboť mezi dětmi předškolního věku jsou velké rozdíly (Komenský, 1986, s ). Kapitola V. Kterak mládež v zdraví svém šetřena a cvičena býti má. Komenský upozorňuje, ţe i o nenarozený plod je třeba náleţitě pečovat a v těhotenství dodrţovat zásady správné ţivotosprávy. Narozené dítě by měla kojit matka a nikoliv cizí kojná, neboť dítě je přivyklé matčině krvi a lépe snáší její mateřské mléko. Jestliţe je dítě svěřeno chůvě, pak by to měla být osoba způsobilá, aby ho špatně neovlivňovala. Také varuje rodiče před podáváním léků, kořeněných, pálivých a jinak nezdravých jídel, vína a destilátů malým dětem. Naopak doporučuje lehce stravitelná jídla a pivo. Doporučuje chránit dítě před negativními vlivy z vnějšího prostředí, naučit ho pravidelnému rytmu, času spánku, odpočinku a práce (Komenský, 1986, s ). Kapitola VI. Jakým způsobem dítky v rozumnosti cvičeny býti mají. Zde Komenský upozorňuje na to, ţe rodiče by měli děti od útlého věku seznamovat se základy vědních disciplín fyziky, optiky (sluneční světlo, blesk), astronomie (obloha, hvězdy), geografie (pole, louky), chronologie (den, noc), historie (rozlišovat včera, dnes, zítra), ekonomie (prvky domácího a obecního hospodářství), politiky (správní 12

14 dělení státu, představitelé obce). Vše se má předvádět na jednoduchých a konkrétních případech a vést k zobecňování (Komenský, 1986, s ). Kapitola VII. Jak v činech a pracech cvičeny mají býti dítky. V této kapitole Komenský nabádá, ţe od útlého věku by se v dětech měla pěstovat tvořivost (mechanikou, řemeslnými pracemi, dialektikou, aritmetikou, geometrií, muzikou, zpěvem a kreslením), neomezovat je v jejich hravosti, chránit je před nebezpečím při zacházení s předměty, a podobně (Komenský, 1986, s ). Kapitola VIII. Jak v výmluvnosti cvičeny býti mají dítky. Co nejdříve u dětí rozvíjet jejich intelekt gramatikou, rétorikou a poetikou. Komenský zde upozorňuje na správný způsob výslovnosti při mluvení dospělého na malé dítě, vyuţití jazykolamů, gestikulace, krátkých říkadel a rytmizujících popěvků (Komenský, 1986, s ). Kapitola IX. Jak v mravích a ctnostech mládež cvičiti. Touto kapitolou Komenský prosazuje proměnu školy v místo potěšení. Zdůrazňuje tři hlavní zásady mravního vyučování: rodiče svým příkladným chováním dítěti vtiskávají vzor. Včasně poučují a vysvětlují, usměrňují v kázni (Komenský, 1986, s ). Kapitola X. Jak v pobožnost mládež zavoditi. Zde Komenský zdůrazňuje význam věrouky a náboţenství. Nechat dítě pokřtít, učit ho motlitbám a církevní liturgii, výkladu Písma (Komenský, 1986, s.41). Kapitola XI. Jak dlouho mládež v mateřské škole zdržovati sluší. Tento oddíl pojednává o přechodu z mateřské školy do obecné. Obhajuje tezi 6 leté výchovy v mateřském lůně. Netrvá však schematicky na přesném období 6 let, nýbrţ připouští odchylky podle vývoje dítěte (Komenský, 1986, s ). 13

15 Kapitola XII. Jak rodičové a pěstounové mládež k obecní škole připravovati mají. Tato kapitola navazuje na předchozí kapitolu. Komenský zde přechází k úvaze, jak má být přechod na tuto školu připraven. Protoţe tehdy měla školní kázeň špatnou pověst a protoţe bylo zvykem děti školou strašit, dává Komenský pokyny, jak učinit, aby se dítě na školu spíše těšilo, neţ se jí bálo. Některé z jeho pokynů však odpovídají dobovému kontextu. (Komenský, 1986, s ) Obecně tedy platí děti podporovat ve vzdělávání, nestrašit je, ale povzbuzovat je a pomáhat jim. Většina myšlenek Komenského platí i v dnešní době. Je téměř neuvěřitelné, jak dokázal odhadnout bez kvalitního výzkumu řadu faktorů, které se výrazně podílejí na formování osobnostních struktur a zdraví předškolního dítěte. Dále nabídl významný prvek ke zkoumání, kterým je dětská kresba a výrazové prostředky. Celým dílem Komenského prostupuje jeho náboţenské cítění a postoje John Locke V tomto období byl dalším významným pedagogem zabývajícím se výchovou anglický filozof John Locke ( ), který je autorem díla Několik myšlenek o vychování. Přestoţe ţil v době, která při výchově nerespektovala dětskou přirozenost, ale spíše ji potlačovala, byl toho názoru, ţe pokud výchova dětskou přirozenost nepotlačuje, pak se dítě učí s radostí a můţe se tak rozvíjet intelekt jedince. Dítě by tak mělo být rozvíjeno od nejútlejšího věku na základě přímé zkušenosti, kterou by mělo ze svého okolí získávat prostřednictvím hry, příkladem a poučováním. Byl stoupencem individuální výchovy, jejímţ cílem bylo vychovat mladého gentlemana. Mezi základní oblasti výchovy zařadil tělesnou výchovu, mravní a rozumovou, citová sloţka byla podceněna a plnila pouze částečnou úlohu. (Šmelová, 2008, s. 17) 14

16 2.4.3 Jean Jacquese Rousseau Významný francouzský myslitel Jean Jacquese Rousseau ( ) byl jedním z ideových představitelů Velké francouzské revoluce. Hlavní myšlenkou jeho výchovy byla domněnka, ţe pouze výchovou dětí z vyšších vrstev můţe změnit vládnoucí třídu, a tak následně uskutečnit nápravu celé společnosti. Neztotoţňoval se s pohledem společnosti na dítě jako na malého dospělého, který nadále přetrvával, hlavním poţadavkem jeho výchovy byla přirozenost a svoboda dítěte. Je autorem pedagogického románu Emil čili pojetí o vychování, který bývá povaţován za začátek nové etapy v pojetí dítěte. Román se skládá z pěti knih, vypráví o výchově chlapce z aristokratické rodiny a je zasazen do ideálního prostředí. Rousseau prosazoval citlivý vztah k dítěti, ochranu osobnosti dítěte a jeho práv. Při výchově dívek však zastával názor, ţe nepotřebují být příliš vzdělané a stačí připravenost na budoucí roli manţelky a matky. (Šmelová, 2008, s ) Kaţdá z pěti knih románu Emil čili pojetí o vychování, se zabývá určitým věkovým obdobím a oblastí výchovy, na kterou má být kladen důraz. 1. Období do 2 let věku: Tělesný vývoj a otuţování 2. Období 2 12 let: Rozvoj smyslů 3. Období let: Výchova rozumová a pracovní 4. Období let: Výchova mravní 5. Kniha pátá: Výchova Ţofie, budoucí manţelky Emila Výchova Emila přechází postupně z citlivých a láskyplných rukou matky do rukou vychovatele, který má na Emila působit především po stránce smyslové, vést ho k přírodě, která je zdrojem poznání. Vše má probíhat v atmosféře vzájemné důvěry. Rousseauovo dílo ukázalo nový pohled na výchovu dítěte a přineslo mu světový ohlas. 15

17 století Na počátku 20. století se začíná projevovat snaha upřednostnit kvalitu dětství v souvislosti s respektováním tohoto specifického období v ţivotě člověka. Do popředí se dostává poţadavek pohlíţet na dítě jako na osobnost, která má vlastní potřeby a jedinečný potenciál, který je důleţité rozvíjet a ne tlumit. Nastává prudký rozvoj vědních oborů a vědeckých výzkumů, jejichţ předmětem se stává právě dítě. Do popředí se dostávají práva dítěte a jejich ochrana (Šmelová, 2008, s. 28). Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století došlo k odstranění zábran v sexuálním nemanţelském styku, módní se stala polygamie, kdy muţ či ţena ţili nějakou dobu s jedním partnerem, pak jej vystřídali a ţili zase s někým jiným. Často se tak v této řadě svazků narodily děti, ale rodiny byly často nekompletní, většinou bez původního otce (Grecmanová, 1998, s. 10) Práva dítěte V roce 1950 se právy dítěte zabývá UNICEF, který své působení soustředí na přeţití a vývoj dětí na celém světě. O devět let později je na valném shromáţdění OSN schválena Deklarace práv dítěte a 20. listopadu 1989 byla valným shromáţděním OSN přijata Úmluva o právech dítěte, která vstoupila v platnost 2. září Preambule se odvolává na základní principy OSN a speciální ustanovení různých odpovídajících smluv a deklaraci o lidských právech. Znovu zdůrazňuje, že děti vyžadují vzhledem k jejich zranitelnosti zvláštní péči a ochranu. Zvláštní důraz se klade na základní péči a ochrannou odpovědnost rodiny, na nezbytnost právní a další ochrany dítěte před a po narození, na význam respektování kulturních hodnot společenství dítěte a na životně důležitou úlohu mezinárodní spolupráce při realizaci dětských práv ( Nadace Naše dítě, 2001, s. 22). 16

18 Práva dítěte v Úmluvě o právech dítěte se zabývají těmito oblastmi: 1. Dítě potřebuje, aby mu společnost poskytovala ochranu. 2. Dítě potřebuje být respektováno jako jedinec ve společnosti. 3. Dítě potřebuje emočně kladné prostředí a projevení lásky. 4. Dítě má být respektováno jako jedinec s moţností rozvoje, který chce potvrzovat svou identitu. 5. Dítě má být respektováno jako individualita, která si tvoří svůj vlastní ţivot. Veškeré výchovné působení v rodině by tedy směřovat ke zdravému rozvoji osobnosti dítěte, připravovat ho na aktivní ţivot ve společnosti a zároveň respektovat jeho zájmy a potřeby. Musí být respektována práva dítěte i jeho lidská důstojnost. Při výchově bychom měli k dětem přistupovat s úctou, být osobnostmi, váţit si dětí a vzájemný vztah budovat na základech důvěry (Šmelová, 2008, s ). 17

19 3 Rodinná výchova Pro udrţení lidské civilizace je rodina tou nejlepší formou společného souţití. Je to pravděpodobně ten nejideálnější způsob společného ţivota muţe a ţeny za účelem rozmnoţování se a výchovy potomstva. Ale je to tak opravdu? Co je to vlastně rodina? V literatuře najdeme mnoho různých vysvětlení pojmu. Rodina Nejstarší společenská instituce. Plní socializační, ekonomické, sexuálněregulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu (Průcha, 1995, s. 189). Podle Matějčka je rodina nejstarší lidskou společenskou institucí, která vznikla nejen z přirozeného pohlavního pudu, ale především z potřeby své potomstvo ochraňovat, učit, vzdělávat, připravovat pro život. Rodina by měla znamenat pro dítě základní životní jistotu (Matějček, 1994, s ). Zpravidla je za rodinu povaţováno společenství lidí, svazek dvou rovnoprávných partnerů, společenská jednotka, vznikající na základě manţelského a pokrevního svazku a představuje komplex specifických vztahů mezi muţem a ţenou, mezi rodiči a dětmi, rodinou a společností. Rodina je fungující seskupení obou rodičů a dětí. Toto seskupení je umístěno do domácího prostředí domácnosti. Domácnost se nachází v určitém domě, bytě, obci, městě, atp. Jádro rodiny tvoří rodiče a dítě. Další součástí rodiny jsou příbuzní, tito patří do rodinného kruhu. Jsou to dědové, babičky, strýcové, tety, bratranci, sestřenice apod. Tato větší rodina bývá zdrojem dalších objektivních informací o světě, zdrojem zkušeností a rozvíjí a upevňuje vzájemné vztahy mezi jednotlivými členy. Neměla by být vyloučena z našeho ţivota. Důleţité ovšem je, vědět o případném nevhodném nebo rizikovém působení, které má vliv především na děti. Rodina je neustále v dynamické interakci s okolním světem. Zde hraje roli také otevřenost rodiny, jedině tak dochází k jejímu pozitivnímu rozvoji. Vztah rodiny a okolí můţe změnit kaţdá nová zkušenost, ať uţ dobrá nebo špatná. Pokud jsou v rodině zdravé vztahy, můţe být neţádoucí působení ovlivněno a zmírněno rodiči. Předpokladem zdravého vztahu je láska mezi rodiči, a samozřejmě láska k dětem. 18

20 Ţivot v rodině probíhá podle určitých pravidel, která by měla být jasně daná a realizovatelná. Tato pravidla se s postupem času mění, protoţe není moţné řídit stejnými pravidly rodinu s malými i rodinu s dospívajícími dětmi (Grecmanová, 1998, s. 7-9). 3.1 Funkce rodiny Jak uvádí Grecmanová (1998, s ) v současné době plní rodina čtyři základní funkce. 1. Biologicko - erotická funkce zajišťuje reprodukci lidského rodu a řeší veškeré otázky s tím spojené, jako je svobodné rozhodnutí o počtu dětí, jejich věkovém odstupu, zdravé výţivě a vytvoření podmínek pro zdravý biologický rozvoj všech členů rodiny, ale především dětí. 2. Ekonomicko zabezpečovací funkce spojuje účast členů rodiny na společenském výrobním procesu a zabezpečení hmotných podmínek a potřeb členů rodiny, protoţe rodiče nesou odpovědnost za materiální zajištění svých dětí. Pokud se stane, ţe rodiče nemohou své děti ekonomicky zabezpečit, je zde pomoc státu ve formě sociálních příspěvků. 3. Emocionální funkce je určena intenzivní citovou vazbou mezi členy rodiny. Přístup členů rodiny k sobě navzájem by měl být vyrovnaný, spojený vzájemnou důvěrou, odpovědností a spoluprácí. Rodinné prostředí by mělo být láskyplné a plné ţivotního optimismu. Dítě se postupně učí různým formám sociálního chování, velký vliv má proţívání rodinných vztahů i s přirozeným řešením vzniklých konfliktů. 4. Výchovná funkce spočívá v cílevědomém, záměrném a dlouhodobém působení rodiny na své členy, především na děti, v souladu s jejich potřebami a zájmy tak, aby docházelo k jejich všestrannému formování. 19

21 3.2 Způsoby rodinné výchovy Rodina je prvním místem, kde se dítě setkává s výchovným působením. Dítě je určitým způsobem formováno jiţ v prenatálním období a po narození je psychicky i fyzicky připraveno k postupnému obohacování a formování. Tvárnost lidského jedince je tedy základní podmínkou veškeré výchovné činnosti. Kaţdý člověk je schopný do určité míry napodobovat, přizpůsobovat se, naplňovat svoji přirozenou zvědavost a touhu po poznání. Základy k intelektuálnímu, citovému a mravnímu profilu dospělého člověka kladou rodiče jiţ v prvních třech letech ţivota. Rodiče mají přirozeně právo a povinnost vychovávat své děti, avšak vţdy musí akceptovat dětskou osobnost. Dítě má stále cítit, ţe ho rodiče milují, a to i tehdy, kdyţ ho rodiče například trestají. Vztah rodičů k dětem by měl vycházet z akceptování potřeb dětí, porozumění jim, respektování jejich individuality a práv. Povinností rodičů je pečovat o děti a vychovávat je, tedy klást přiměřené poţadavky a důsledně, ale ohleduplně kontrolovat jejich plnění. Děti by měly prokazovat rodičům náleţitou oddanost, úctu a lásku. Čím je dítě starší, tím je jeho poslušnost vůči rodičům komplikovanější. Nalézt správný vztah k dětem není mnohdy pro rodiče snadné, a to zvlášť v období dospívání. Na straně jedné vystupuje rodič jako autorita, na straně druhé na sebe bere roli kamaráda. Oba dva extrémy však nejsou pro naplnění rodičovské odpovědnosti vhodné (Grecmanová, 1998, s. 13) Autoritativní způsob výchovy Přísný, autoritativní přístup rodičů k dětem narušuje vzájemné citové vazby a brzdí rozvoj samostatnosti dítěte. Dítě není přijímáno takové, jaké ve skutečnosti je, nejsou dostatečně uspokojovány jeho potřeby a zájmy. Často se zde nepřiměřeně pouţívá příkazů a trestů. Jak uvádí Grecmanová (1998, s. 13), dítě takových rodičů působí zakřikle, můţe být ustrašené se sklony k depresím nebo revoltující a agresivní. Děti mohou trpět pocity úzkosti, strachu, křivdy a bezradnosti, projevují se poruchy sebehodnocení, negativismus. 20

22 Přirozená autorita rodičů je u dítěte důleţitá. Nejde však o to, dítěti rozkazovat a zakazovat, důleţitý je svobodný rozvoj dítěte spojený s vyţadováním respektování určitých pravidel, na kterých jsme se dohodli Liberální způsob výchovy Liberální způsob výchovy sice akceptuje dětské potřeby a zájmy, ale je charakterizován nadměrně shovívavou výchovou, při které jsou na dítě kladeny minimální nebo ţádné poţadavky. Děti jsou často odměňovány, mají hodně svobody, vysoké sebevědomí, avšak mají nedostatečný smysl pro zodpovědnost, mají problémy s plněním povinností a často nejsou schopny respektovat skupinové normy. Liberální způsob výchovy tak vede k ovládání rodičů dětmi (Grecmanová, 1998, s. 14) Demokratický způsob výchovy Tento způsob výchovy je zaloţen na vzájemném pochopení mezi rodiči a dětmi, porozumění, respektování individuálních potřeb dítěte, ale najdeme zde i prostor pro diskusi, povzbuzení, pro projevy nesouhlasu jednoho či druhého, pro intimní rozhovory, rady, doporučení či odmítnutí. Dítě se pak chová bezprostředně, rodiče se mu mohou lépe přiblíţit a pochopit jeho opravdové rysy a projevy. Základem vztahu se stává trpělivost, taktnost a sebeovládání, se kterým budou rodiče k dítěti přistupovat. Z takového vztahu mezi rodiči a dětmi vyroste samostatný, aktivní a tvůrčí dospělý člověk, akceptující společenské normy. 21

23 3.3 Role rodičů, sourozenců a prarodičů Kaţdý z členů rodiny v ní plní určitou funkci, zastává svou roli v rodině. Od kaţdé role je očekáváno plnění určitých funkcí, má svá specifika Role otce Ţivotní moudrost, velkorysost, rozhled, to vše můţe dítě spatřovat u svého otce. Můţe obdivovat jeho manuální dovednost a činorodost. Otec je často velkorysejší, zábavnější i méně úzkostlivý. Je vzorem nejen pro syna, ale i pro dceru, která potřebuje muţský vzor, díky němuţ můţe rozvíjet a osvědčovat svou ţenskost. Jak uvádí Z. Matějček (1994, s. 51): Matka vede dítě k člověku a otec k lidem. Otec mluví na dítě jinak neţ matky, nosí do bytu jiné věci, sleduje v televizi jiné programy, jinak bere dítě za ruku či do náručí a směje se jiným věcem. Dítě se naučí rozlišovat, co dělá radost otci a co matce. Proto je tak důleţité, aby se i otec podílel na výchově svých dětí Role matky Dítě dokáţe poznat a rozlišit hlas své matky od jiných hlasů uţ před narozením. Moderní technologie ukázaly, ţe dítě v posledních měsících těhotenství vnímá všemi smysly, učí se, má paměť a dokáţe reagovat na duševní stavy matky. Po narození je kojeno v bezpečí mateřské náruče. Matka je vţdy připravena jít dítěti na pomoc, kdyţ se děje něco zlého a dítě ji volá, ale také kdyţ si chce hrát a dovádět. Dítě vyhledává u matky ochranu a proţívá více intimity u otce očekává více aktivity a zpravidla i více zábavy a legrace (Matějček, 1994, s.52). 22

24 3.3.3 Role sourozenců Sourozenci jsou děti stejných rodičů, kteří se stýkají se stejnými lidmi ve svém blízkém okolí, mají společné příbuzné a zaţívají stejné rodinné události. V rodině tvoří sourozenci své vlastní společenství, vnitřní vztahy jsou zde dány jejich povahovými vlastnostmi, temperamentem a některými dalšími činiteli, jako je například věk, pořadí narození, jejich počet. Vztahy mezi sourozenci jsou velmi důleţité. Většinou jsou si věkově blízcí, takţe mají podobné zájmy, hrají si spolu, pomáhají si, učí se spolupracovat, brát ohled jeden na druhého, tolerovat se a podporovat. Přesto mohou vystupovat jako rivalové, bojovat o své místo v rodině, hádat se, ale tyto konflikty i jejich řešení jsou důleţitým tréninkem pro jejich budoucí ţivot. Zásah rodičů do sourozeneckých sporů není v tomto případě příliš ţádaný, mohlo by dojít k nespravedlivému odsouzení některého z dětí, protoţe podstata sporu nemusí být pro rodiče ihned zcela jasná. Dítě vyrůstající bez sourozenců jedináček, vyrůstá v rodině samo, mezi dospělými, kde se snadno stává středem pozornosti. Nemá moţnost získat tolik podnětů, zkušeností a pozitivní motivace pro rodinný ţivot, jako kdyby ţili se sourozenci. Na druhou stranu mohou získat mezi dospělými více obecnějších vědomostí, nejrůznější uţitečné a imponující vědomosti (Grecmanová, 1998, s. 18) Role prarodičů V současné době jsou vícečlenné rodiny s vícegeneračním zastoupením stále větší výjimkou. Rodiče, děti a prarodiče uţ spolu většinou neţijí ve společné domácnosti, i tak ale mají děti dostat moţnost spolu s prarodiči se pravidelně a často setkávat. Babičky a dědečkové plní v rodině důleţitou funkci. Radost z narození vnoučátka proţívají velmi intenzivně, jeho vývoj sledují s nadhledem a díky osvobození od odpovědnosti si uţijí s dítětem více potěšení a radosti nad kaţdým jeho pokrokem. Děti se naučí vnímat tradice a osvědčené hodnoty, spojení přítomnosti s minulostí, vnímají citový vztah mezi dvěma generacemi rodičů. Dítě vnímá postoj 23

25 rodičů k babičce a dědečkovi a učí se tak formovat postoje vlastní, které vyuţije v dospělosti ve vztahu k vlastním rodičům Současná rodina V dnešní době se můţeme setkat s rodinou, která je zdrojem síly, podpory a soudrţnosti, ale také s rodinou, která není schopna zajistit bezpečí a rozvoj všem svým členům nebo s rodinou která má narušenou některou ze svých funkcí. Někdy je rodina sama schopna vyřešit svoje vnitřní krize, ale někdy potřebuje pomoc a zásah společnosti (Grecmanová, 1998, s. 23) Vlastní rodina Za vlastní rodinu povaţujeme tu, kde je dítě pokrevně spojeno s rodiči. Pokrevní spojení však není pro dobré vykonávání rodičovské role tak důleţité. Jak mnozí autoři uvádějí (Matějček, 1994, s. 21, Matějček, Dytrych, 1994, s. 171, Grecmanová, 1998, s. 23), dítě totiţ jako svou rodinu vnímá ty osoby, které se k němu mateřsky a otcovsky chovají, tito lidé představují jeho rodinu. Pokud by se tedy stalo, ţe dítě z nějakého důvodu nemůţe vyrůstat ve vlastní rodině, můţe péči o něj převzít rodina nevlastní (náhradní), kde není dítě s rodiči pokrevně spřízněno Nevlastní rodina Biologicky nevlastním rodičům můţe být dítě svěřeno do pěstounské péče nebo ho mohou adoptovat. Adopce znamená pro biologicky nevlastní rodiče získání všech práv a povinností v péči o dítě jako jeho vlastní rodiče. V případě pěstounské péče jde o volnější svazek, kdy dítěti zůstává jméno po biologických rodičích, kteří neztrácejí všechna práva a povinnosti ve vztahu k dítěti. 24

26 Pěstounům přispívá na výchovu stát a tito přebírají odpovědnost za výchovu dítěte před celou společností. Pěstouny se stávají manţelské páry, ale pěstounem se můţe stát i samotná ţena nebo muţ. Dalším typem nevlastní rodiny je také rodina doplněná. Jedná se o rodinné společenství, v němţ jeden z manţelského páru je vlastním biologickým rodičem dítěte a druhý je tzv. nevlastní ( Matějček, Dytrych, 1994, s. 154). V tomto případě má dítě zpravidla ještě jednoho rodiče někde jinde a v podstatě tak patří do rodin dvou. Tento problém mezi vlastní a nevlastní rodinou se pro mnohé děti stává natolik dominantní, ţe zastiňuje vše ostatní, popřípadě všechno ostatní poznamenává. Jak uvádí Z. Matějček (1994, s.155): U dětí se nezřídka setkáváme s tíživým konfliktem loajality vůči rodiči vlastnímu (vzdálenému, málo známému a mnohdy izolovanému nebo i úplně vysněnému) a nevlastnímu (přítomnému, každodennímu, známému, náročnému, trestajícímu). Vzhledem k rostoucí rozvodovosti takových rodin přibývá Úplná rodina Za úplnou rodinu povaţujeme tu, která je tvořena dvěma rodiči a jejich dítětem nebo dětmi. V úplné rodině záleţí na tom, jak rodiče plní své funkce, coţ znamená, ţe mezi členy rodiny panuje vzájemné porozumění, důvěra, náklonnost, láska, tolerance a pochopení, teprve pak jsou vytvořeny předpoklady pro zdravý rozvoj osobnosti dítěte Neúplná rodina V neúplné rodině chybí jeden z rodičů. Jeho nepřítomnost můţe mít různé důvody např. úmrtí, rozvod, svobodná matka. Velký podíl na úmrtí mají dopravní nehody. Z. Matějček (1994, s. 103) uvádí, ţe: Na rozdíl od situace před sto lety nastal v poměru ztrát rodičů rozvodem a úmrtím rozhodný posun: ztrát rozvodem je dnes dvacetkrát více. Přitom doba sta let, tj. tří až čtyř generací, je ještě velmi krátká 25

27 k tomu, aby si společnost vytvořila, osvojila, a institucionalizovala schémata, která by jí spolehlivě pomáhala s novou situací se zdravě vyrovnávat. Pohřeb člena rodiny byl v dřívější době rodinnou slavností, které se účastnily i děti. Truchlení tak mělo svou formu, svůj čas i řád. V dnešní době se však úmrtí člena rodiny přesunulo z rodiny do nemocnice a projevy smutku i sympatií jsou redukovány na minimum. Pro dítě je pak velmi těţké se s takovou situací vyrovnat. Rozvod má ve svém důsledku zamezit nesouladu a váţným konfliktům mezi manţeli, má ukončit problematické spoluţití a umoţnit další ţivotní perspektivy obou partnerů. Rozvodu, který je vyvrcholením dlouhodobých problémů, předchází manţelský (rodinný) nesoulad počátky problémů, neschopnost je řešit, ten přechází v manţelský (rodinný) rozvrat zde je jiţ postiţena některá ze základních funkcí rodiny (emoční, ekonomická, výchovná). Bohuţel, rozvodem je výrazně ohroţen zdravý vývoj osobnosti dítěte, které rozvrat a rozvod manţelství rodičů proţívá. Následky proţívání se nemusejí objevit hned, ale aţ s odstupem času, např. v období puberty dítěte. Jedním z projevů můţe být zhoršení prospěchu ve škole, agresivní chování u chlapců, uzavření se do sebe a úzkost u dívek. Dítě je dále frustrováno a stresováno tím, ţe se rozpadne širší rodina, rozvod rodičů ruší vztahy mezi dětmi a prarodiči a dalším stresem můţe být příchod nového partnera či partnerky do rodiny. Dítě pak můţe mít se vztahem k novému rodiči problémy a pokud je po něm vyţadováno důvěrnější seznámení a láska, kterou zpočátku necítí, pak to všechno často vede k chaotickému chápání světa, lidských vztahů a hodnot. Podle Matějčka (1994, s. 137): Dítě těžko hledá odpověď na otázku, kdo je dobrý a kdo je špatný, kdo je spravedlivý a kdo je nespravedlivý, kdo je má či nemá opravdu rád. Takováto atmosféra vede k nedostatku sebevědomí, které se projevuje v nedůvěře k lidem obecně. Proto je pro dítě důleţité, aby rodiče nepodceňovali jeho vnímavost vůči rozvodu, nedopustili pokračování rozvodového konfliktu, nedopustili popouzení dítěte proti bývalému partnerovi, měli by zabránit kupování a podplácení dítěte, snaţit se zachovat pozitivní obraz toho druhého, dítěti nic nezatajovat, ale také nevnucovat a zachovat si vědomí rodičovství, protoţe být rodičem znamená nést s sebou odpovědnost za další příznivý vývoj dítěte. 26

28 3. 5 Krize rodiny Kaţdá rodina funguje jako určitý systém, protoţe chování kaţdého z členů rodiny ovlivňuje všechny ostatní. Jak uvádí Matějček (1994, s. 47): Rodinu tedy nepoznáváme jen ze znalosti jejích jednotlivých členů, neboť chování jednoho každého ovlivňuje všechny ostatní. Při kaţdé změně ve vztazích mezi členy rodiny nebo při výměně člena rodiny dochází k narušení systému a ustavuje se systém nový. Pokud je rodinný systém narušený nebo ohroţený nějakou krizí, má tendenci obnovit svou normální funkci, i kdyţ za cenu určitých obětí, takţe většina rodinných krizí se přijatelně vyřeší bez poraden, lékařů a soudů Problémově zatíţené rodiny V současné době můţeme najít různé typy problémově zatíţených rodin. Ne všechny jsou schopny řešit svou situaci vlastními silami a často potřebují odbornou pomoc Nezralá rodina Jako nezralá rodina jsou chápána hlavně manţelství velmi mladých rodičů, často nezletilých. Manţelství zaloţená ve věku do 18 let jsou zakládaná z důvodu těhotenství dívky. Matějček (1994, s. 121) se domnívá, ţe mladí rodiče ve věku mezi 15 aţ 18 lety jsou ještě ve vývojovém stadiu adolescence. Psychické charakteristiky tohoto období jsou tedy těţko slučitelné s nároky rodičovství. I kdyţ se oba rodiče na dítě velmi těší, tak často po první fázi radosti, která pramení z narození dítěte a nové ţivotní role, se najednou objeví únava z všednosti, z neustále se opakujících povinností a dítě se najednou stává zdrojem překáţek v uspokojení některých potřeb mladých rodičů. Tady je důleţitá nezastupitelná funkce prarodičů, protoţe tito mohou posilovat, udrţet a harmonizovat mladé manţelství svých dětí. 27

29 Záleţí tedy na jejich přístupu, protoţe se mohou stát více neţ v jiných rodinách hlavními aktéry moţného rodinného souladu i moţného rozvodu Přetíţená rodina V současné rodině můţe dojít k situaci, kdy vlivem některých dalších zdrojů, můţe dojít k přetíţení rodiny. Těmito zdroji se mohou stát konflikty pracovní nebo mezi manţeli, rodina můţe být přetíţená i z narození dalšího dítěte, kdy rodinu mohou ovládnout obavy z toho, ţe nedokáţou zvládnout všechny povinnosti, z narození postiţeného dítěte, ze starostí vyplývajících z nemoci nebo ekonomické situace. Jestliţe tyto problémy přetrvávají, je tak narušen ţivot rodiny. Ve většině případů je tato situace dočasná, protoţe závisí na moţnostech, zkušenostech a vyzrálosti rodičů, jak takovou situaci řešit Ambiciózní rodina V ambiciózní rodině bývají oba rodiče intenzívně soustředěni na svoji práci a kariéru, většinou na úkor dítěte. Své dítě a rodinu vnímají jako doplněk kariéry a dítě v takové rodině často citově strádá. Rodiče se nedostatek času snaţí dítěti vynahradit prostřednictvím drahých dárků, to ale nenahradí dostatek kontaktu s rodiči. Děti z ambiciózních rodin tak často bývají neuspokojené, rozmrzelé, mají problém vyjádřit, co vlastně chtějí. Strádají hlavně v citových potřebách jako je láska, soucítění, potřeba jistoty a přináleţitosti k domovu Perfekcionalistická rodina V perfekcionalistické rodině mají rodiče na dítě přehnaně vysoké nároky. Rodiče mají často svá přání a ideje, které promítají do svých dětí, a to bez ohledu na 28

30 to, jestli je dítě schopné tyto nároky zvládnout. Dítě je tak pod stálým tlakem být vţdy nejlepší, coţ můţe vést k vyčerpanosti, úzkosti a strachu, ţe svoje rodiče zklame. Děti z těchto rodin mají svůj čas velmi přesně rozplánovaný, naplněný spoustou aktivit, které často nevycházejí ani tak ze zájmu dítěte jako spíše z přání rodičů Autoritářská rodina V autoritářské rodině nemají děti prostor pro vlastní spontánní projevy, ale jsou vychovávány prostřednictvím příkazů a zákazů. Jedná se ze strany rodičů o tvrdou, náročnou výchovu, kdy od příkazů přecházejí přímo k trestu. Rodiče prosazují svoji moc bez ohledu na zralost dítěte, není zde komunikace mezi rodičem a dítětem. Povaţují se za absolutní pány dítěte a spíše neţ citový vztah je k němu poutá pocit vlastnictví. Trest zde můţe mít podobu fyzického trestu, ale i psychického, jako je poniţování dítěte, jeho podceňování, zesměšňování. Dítě se na sebe začne časem dívat jako na opravdu neschopné, můţe se ztotoţnit s pohledem rodičů, coţ můţe vést k nedostatečnému sebevědomí, pochybování o sobě, uzavřenosti nebo naopak k projevům agresivity, ubliţování druhým nebo ničení hraček Rozmazlující rodina Dítě, které vyrůstá v rozmazlující (protekcionistické) rodině je obklopeno veškerou péčí rodičů, je mu předkládáno, jak je šikovné, vše se mu dovolí, neučí se samostatnosti, rodiče za dítě kaţdou činnost vykonají, coţ se můţe vyvinout aţ v syndrom naučené bezmocnosti u dítěte. Dítě se pak nedokáţe podřídit poţadavkům druhých, není u něj rozvíjena schopnost sebehodnocení, ani pocit zodpovědnosti za své chování. Můţeme rozlišit tři typy rozmazlující výchovy, podle reakce rodičů. Útočný protekcionismus je charakteristický bojovnou ochranou dítěte proti křivdám okolí, i těm domnělým, soucítící protekcionismus je typický spolutrpitelským postojem rodičů 29

31 a protekcionismus sluţebný, u něhoţ se dítě stává diktátorem rodiny a rodiče jsou v podřízeném vztahu, kdy plní všechna přání dítěte Liberální a improvizující rodina V tomto typu rodiny chybí řád, program, dítě má absolutní volnost a rodina nemá způsob souţití. Protoţe rodiče nedokáţí dítěti stanovit jasný výchovný cíl, určitou perspektivu, dítě má nadměrnou volnost, kterou však nedokáţe vyuţít a neví si s ní rady. To můţe vést aţ k jejímu zneuţívání, postupně také k terorizaci rodičů dítětem. Taková výchova je příčinou lenosti, sobectví a egoismu dětí v pozdějším věku Odkládající rodina Zde se o dítě většinu času nestarají rodiče, ale prarodiče nebo tety či sousedé. Dítě si pak nedokáţe vytvořit správný vztah ke svému domovu, neví, kam patří, můţe mít pocit, ţe o něj nikdo nestojí. Jak uvádí Šmelová (2004, s.94): V tomto případě hrozí vznik deprivačního syndromu, který vzniká na základě neuspokojování citových potřeb dítěte Disociovaná rodina V disociované rodině jsou váţně narušeny vnější vztahy s okolím, ale mohou být současně narušeny i vnitřní vztahy v rodině. Rodině můţe být okolí lhostejné, je izolovaná, a nebo k němu přistupuje s nedůvěrou. Narušení vnitřních vztahů můţe být způsobeno konflikty mezi členy rodiny, alkoholismem, nevěrou, napětím či strachem z rozpadu rodiny. Vznikají situace, kdy dochází k častým hádkám, dítě je účastníkem konfliktních situací. Dítě citově strádá. 30

32 4 Výchova v praxi V empirické části byla zvolena dotazníková metoda. Dotazník byl určen rodičům dětí předškolního věku, které v současné době navštěvují mateřskou školu. Z důvodu získání objektivních informací bylo přihlíţeno k moţnosti volby anonymity dotazovaných osob. Průzkum formou dotazníku proběhl během února Cíl výzkumného šetření Cílem výzkumného šetření bylo zjistit způsob souţití v rodině, jakým způsobem tráví rodina svůj volný čas, vzájemné vztahy a formu výchovného působení na dítě. Také to, zda má dítě nějakým způsobem stanoveny hranice svého chování, co je pro něj největším trestem. 4.2 Metody výzkumného šetření V sestaveném dotazníku se jedná o zjištění způsobu ţivota v rodině, způsob trávení volného času a vzájemné vztahy a formu výchovného působení na dítě. U navrţeného dotazníku byla provedena pilotáţ, které se zúčastnilo 15 respondentů. Po konzultacích, při kterých byla ověřována formulace a srozumitelnost otázek bylo upraveno znění tří otázek a dvě otázky byly přidány. V konečné verzi má tedy dotazník celkem šestnáct otázek, z toho patnáct uzavřených a jednu otevřenou s moţností volného doplnění. Celkový počet dotazníků vydaných rodičům dětí byl 150 kusů. Počet vrácených, správně vyplněných dotazníků je 121 kusů. Výsledky jednotlivých otázek jsou vyhodnoceny číselně i procentuálně, prostřednictvím tabulek a grafů. Kaţdá ze sedmnácti otázek je vyhodnocena zvlášť, u kaţdé je uveden slovně formulovaný dílčí závěr. Dotazník je přílohou bakalářské práce. 31

33 4.3 Charakteristika respondentů Dotazník byl určen pouze rodičům dětí navštěvujících mateřskou školu. Cílem šetření byly mateřské školy na venkově i ve městech, a to v Brně, Zlíně, Rýmařově, Horním Městu, Střílkách, Těmicích a Uherském Hradišti. 4.4 Analýza položek dotazníku Celkový počet vydaných dotazníků je 150, správně vyplněných dotazníků je 121. Poloţka č Vaše rodina je a) Úplná (otec, matka, děti) b) Neúplná Odpovědi na poloţku 1 a) b) Počet odpovědí na poloţku Graf a) b) 32

34 Z celkového počtu navrácených dotazníků uvedlo 86% respondentů, ţe ţijí v úplné rodině, pouze 14% respondentů uvedlo, ţe ţijí v neúplné rodině. Poloţka č.2 2. Žijete v a) Jednogenerační domácnosti b) Vícegenerační domácnosti Odpovědi na poloţku 2 a) b) Počet odpovědí na poloţku Graf 26% a) b) 74% Z celkového počtu navrácených dotazníků vyplývá, ţe téměř tři čtvrtiny, tedy 74% dětí respondentů ţije v jednogenerační domácnosti a 26% dětí respondentů ţije ve vícegenerační domácnosti. 33

35 Poloţka č.3 3. Kolik máte dětí? a) Jedno b) Dvě c) Tři d) Čtyři a více Odpovědi na poloţku 3 a) b) c) d) Počet odpovědí na poloţku Graf 17% 6% 21% a) b) c) 56% d) Z celkového počtu navrácených dotazníků je zřejmé, ţe většina tedy 56% dotazovaných respondentů má dvě děti, 21% dotazovaných má jedno dítě, o něco méně dotazovaných, tedy 17% má tři děti a 6% respondentů má čtyři a více dětí. 34

36 Poloţka č Jaké tradiční svátky ve vaší rodině pravidelně slavíte? a) Vánoce b) Narozeniny c) Velikonoce d) Svátek e) Jiné Odpovědi na poloţku 4 a) b) c) d) e) Počet odpovědí na poloţku Graf a) Vánoce 2% a) jiná odpověď 98% 35

37 Graf b) Narozeniny 6% 94% b) jiná odpověď Graf c) Velikonoce 22% 78% c) jiná odpověď. 36

38 Graf d) Svátek 30% 70% d) jiná odpověď Na variantu e) byly odpovědi: den dětí (7x), den matek (3x), indické svátky DIVALÍ dny světel (2x), výročí svatby, církevní svátky, výročí křtu, čarodějnice, konec školního roku, den otců, MDŢ, Valentýn, Mikuláš vše po jednom. Z celkového počtu navrácených dotazníků uvedlo 98% respondentů, ţe pravidelně ve své rodině slaví Vánoce, 94% respondentů uvedlo, ţe ve své rodině pravidelně slaví i narozeniny, 78% také pravidelně slaví Velikonoce a 70% respondentů slaví ve své rodině pravidelně svátek. Z dalších pravidelně slavených svátků v dotazovaných rodinách byl den dětí, den matek, Divalí, výročí svatby, církevní svátky, výročí křtu, čarodějnice, konec školního roku, den otců, MDŢ, Valentýn a Mikuláš. 37