Metodický materiál k jednotlivým typům SVP žáků a metodám práce - žáci s poruchami chování

Transkript

1 Metodický materiál k jednotlivým typům SVP žáků a metodám práce - žáci s poruchami chování Autor: Mgr. Irena Mýtinová Praha, červen 2015 Registrační číslo projektu: Realizátor projektu: CZ.2.17/3.1.00/36357 FZŠ při PedF UK, Praha 13, Brdičkova 1878

2 Anotace Cílem této metodiky je seznámení se základní problematikou poruch chování a možnostmi jejich řešení v prostředí základní školy. Poskytuje základní orientaci v jednotlivých druzích poruch chování, jejich etiologii a možnými nástroji, které má k řešení k dispozici.

3 Obsah 1. Vymezení pojmu výchovné problémy, poruchy... 1 chování Rozdělení poruch chování podle stupně porušování... 2 pravidel sociálních vztahů Dělení poruch chování z hlediska věku (DSM IV) Dělení poruch chování v širším slova smyslu Nejčastější příčiny poruch chování Skryté problémy (Train, A., 2001) Projevy poruch chování Upoutávání pozornosti Negativismus Lhaní Krádeže Agresivita a agrese Šikana Záškoláctví Útěky z domova Vandalismus Zneužívání návykových látek Metody postupu řešení poruch chování pro učitele Práce s dítětem Práce s rodiči Co může pedagog ve třídě Práce se třídou při řešení poruch chování intervence odborníků Obecné principy Pozorování Rozhovor Dotazník Diagnostika třídního kolektivu standardizovanými metodami například B -4, B-3, SORAD Výchovné komise Některé doplňující informace k výchovným komisím Shrnutí zákonů a Metodických pokynů pro výchovné komise na školách a pro opatření nutná k řešení problémů s chováním dětí Spolupráce s odbornými pracovišti Spolupráce s OSPOD Spolupráce předškolních a školních zařízení s Policií ČR při prevenci a při vyšetřování kriminality dětí a mládeže a kriminality na dětech a mládeži spáchané Čj,: / Případové konference Mediace ve školství Příklad dobré praxe Literatura... 39

4

5 1. Vymezení pojmu výchovné problémy, poruchy chování Jde o negativní odchylky v chování jedince, který tak nerespektuje dané normy a zvyklosti. A toto chování neodpovídá věku a rozumové úrovni dítěte. Projevují se jednorázově nebo se vyskytují opakovaně a dlouhodobě. Děti se snaží tímto způsobem na sebe upoutat pozornost. Poruchy chování se také dají vymezit jako opakující se agresivní, asociální a vzdorovité chování, které překračuje běžné zlobení typické pro daný věk. Jsou úzce spojeny se sociálním prostředím, ve kterém se dítě pohybuje. Často se tedy objevují u dětí, které vyrůstají v nepříznivých podmínkách a kde rodiny nefungují. Mohou být trvalé nebo mohou mít celoživotní charakter. Na jejich vzniku se může podílet více faktorů: a) biologické b) psychosociální c) rodinné faktory Vždy se ale nemusí jednat o specifickou poruchu chování. (Například hyperaktivita dětí.) Někdy projevy chování, které vypadají jako porucha chování, mohou být reakcí dítěte na stres nebo náročnou životní situaci. Děti tímto svým chováním volají o pomoc a podporu. Vždy pak toto chování ukazuje, že něco není v pořádku. Příčinami tohoto chování mohou být například: rozvod rodičů, šikana, které je dítě terčem nebo týrání či zneužívání dítěte. Pokud tedy budeme hovořit o výchovných problémech tak do této skupin řadím například: a) zlobení ve škole a doma b) přestupky proti pravidlům ve škole c) agresivita vůči vrstevníkům, jiným osobám, zvířatům d) poškozování cizích věcí, krádeže 1

6 e) lhaní, podvody f) záškoláctví, útěky g) závažná porušování pravidel Pokud se shora uvedené projevy opakují a mají dlouhodobý charakter, jsou pak obvykle diagnostikovány jako poruchy chování. Ty jsou charakterizovány jako porucha socializace, která se projevuje tak, že dítě není schopno respektovat běžné normy chování a to opakovaně a dlouhodobě. Je - li pak takové chování dítěte extrémní, jde již o formu poruchy, která je pro dítě nebezpečná. Děti s poruchami chování jsou ohroženy negativními sociálními vlivy. Tyto děti jsou náchylnější k sociálně patologickým jevům. Poruchy chování se rozdělují podle různých hledisek Rozdělení poruch chování podle stupně porušování pravidel sociálních vztahů a) disociální poruchy chování b) asociální poruchy chování c) antisociální poruchy chování Disociální poruchy chování => jde o nepřiměřené chování, které je ale zvládnutelné. Asociální poruchy chování => takové projevy, které se vymykají obecně uznávané společenské normě například přestupky proti pravidlům ve škole, lhaní, počítačová závislost, užívání návykových látek. Antisociální poruchy chování =>jde o takové projevy, které jsou protiprávní a namíření proti společnosti. Do této kategorie jednoznačně patří například krádeže, vyhrožování, šikana, jakékoliv ohrožení života, zabití. 2

7 1.2. Dělení poruch chování z hlediska věku (DSM IV) a) začátek okolo 10. roku věku b) začátek po 10. roku věku Stupně poruch chování: a) lehká b) střední c) těžká 1.3. Dělení poruch chování v širším slova smyslu a) specifické poruchy chování b) nespecifické poruchy chování Specifické poruchy chování vznikají jako důsledek vnitřních a vnějších činitelů oslabení a změny ve fungování centrální nervové soustavy. Tyto poruchy ale mohou být při nesprávném působení na dítě zdrojem nespecifických poruch chování. Nespecifické poruchy chování nejsou na bázi organického poškození mozku či CNS Nejčastější příčiny poruch chování a) emoční deprivace b) nevhodný typ výchovy c) nahrazování si jiných potřeb d) dítě s disharmonickým vývojem Emoční deprivace => děti v ústavní péči, děti z citově chudých rodin, děti svými rodiči neakceptované děti (= děti, které neplní rodičovská očekávání). 3

8 Nevhodný typ výchovy => děti většinou znají správná pravidla chování, ale výchova je nedůsledná a nekoncepční Může jít o velice přísnou výchovu nebo naopak výchovu příliš volnou, kde děti nedostávají hranice a limity k respektování hranic. Nahrazování si jiných potřeb = > například dítě zlobí, aby upoutalo pozornost a získalo tak to, co chce, krádeže věcí spolužáků,. Dítě s disharmonickým vývojem například děti s ADHD Této problematice bude věnována samostatná kapitola tohoto textu Skryté problémy (Train, A., 2001) Mezi skryté problémy, které mohou vyvolat poruchy chování u dětí, jsou nečastěji: A. Týrání a zneužívání Toto je závažné jednání, které se v některých případech velice těžce rozlišuje. A velice často je to poslední skupiny příčin, o kterých uvažujeme, pokud se snažíme pomoci dítěti, které má poruchy chování. Můžeme se setkat se sexuálním zneužíváním dítěte jednak jako pedagogové, ale také jako rodiče dítěte, u kterého si neumíme vysvětlit změnu v chování. Pro týrání a sexuální zneužívání platí, že je prováděno ve velké většině případů skrytě. B. Šikana tomuto tématu se budeme věnovat v následující kapitole podrobně C. Domácí násilí Domov je místo, kde bychom měli být v bezpečí. Někdy to ale může být místo a prostor, kde dochází k různým formám násilí a jednou z nich může být i šikana. Časté je hrubé verbální chování, které nepřestává. Časté je fyzické napadání dítěte. Rodiče těchto dětí bývají navenek nenápadní a vystupují jako vzorní rodiče. Častou příčinou bývá pocit vlastního selhání u rodičů či agrese, která vyplývá z nefunkčního vztahu obou rodičů. S 4

9 domácím násilím ale také mohou být konfrontovány děti ze strany svých sourozenců. Postižené děti pak mohou v jiném než domácím prostředí reagovat nevhodně a na jejich potíže mohou ukazovat různé podoby poruch chování. D. Změna Důležitou ale často velmi zlehčovanou příčinou poruch chování je změna. Ta se může týkat: a) rozvod rodičů nejčastější změny, která vede u dětí k ropuchám chování b) ztráta rodiče úmrtí c) změna školy například z důvodu stěhování rodiny d) změna učitele ve třídě Všechny shora uvedené změny mohou i dítěte vyvolat stres, který vzniká ze změny a podmínek jeho života, protože ne každé dítě snáší změny dobře a některé děti je neberou jako pozitivní jev. E. Jak se chovají rodiče Velkým indikátorem poruch chování mohou být neharmonické vztahy mezi rodiči dítěte. Děti se od svých rodičů učí a tak se může stát, že se začnou chovat jako oni. Děti pak nejsou schopny toto své chování převzaté od svých rodičů korigovat. Nadhled nad ním samy dokážou mít až v dospělosti. F. Výchovné styly Podle toho, jak se chovají rodiče ke svému dítěti, či jak mu dopřávají prostor, dochází k jeho formování. Druhy výchovy: 5

10 a) striktní přístup k dítěti děti, na které působí tento druh výchovy, pak nemají možnost se rozvíjet, nemají správné sebevědomí, jsou uzavřené a často nešťastné b) liberální výchova děti nejsou žádným způsobem limitovány a netvoří si žádné hranice svého chování, mohou být postupně velmi agresivní a prosazující si jednoznačně pouze svoje potřeby bez ohledu na cokoliv c) nezájem o dítě a jeho život v dětech pak může nabývat postupně agrese, sklony k delikvenci, delikventní chování. Pokud se na důsledky nesprávných výchovných stylů podíváme z opačného úhlu pohledu, také je možno konstatovat, že děti, které mají problémy s chováním: a) jsou z rodin, kde není dostatečný dohled na děti b) rodiče neumí správně a jasně stanovit pravidla c) neumí vyjádřit správným způsobem nesouhlas s chováním dítěte d) když je jedná o nějakou náročnější situaci, rodiče těchto dětí často reagují emotivně e) nemají vybudovaný stabilní vztah ke svým dětem Tito rodiče pak v situaci, kterou by měli se svými dětmi konstruktivně vyřešit, spíše křičí a jednají podle svého aktuálního rozpoložení. Nejde tedy o konstruktivní postup a svoje děti tak učí například impulzivnímu chování. Východiskem z této situace je pak potřeba podpořit rodiče, aby si mohli osvojit jiný funkční styl výchovy. Rodiče by měli být schopni stanovit jasná pravidla, o kterých je možno s dětmi hovořit, ale dohodnutá cesta je závazná jak pro rodiče, tak pro děti. Děti se tak učí respektu a důslednosti. G. Velikost rodiny Velikost rodiny může hrát velkou roli při vzniku poruch chování. a) nadměrně početná rodina: 6

11 Rodiče nemají dostatek času, aby se mohli věnovat každému z dětí dobu adekvátní jeho potřebám. Rodina nemá dostatek dobrých materiálních podmínek pro výchovu a vzdělávání svých dětí a na uspokojování jejich potřeb. Děti nemají dostatečnou oporu a podporu pro vzdělávání ze strany rodičů. Děti nemají dostatek svého prostoru, bývají neklidnější, nesoustředěnější než děti z menších rodin. b) děti jedináčkové Bývají úzkostnější, dostávají nepřiměřené zpětné vazby, bývají přeceňovány. Rodiče bývají na svých dětech pak citově závislí. Ve třídě: Je potřeba zohlednit možnou větší potřebu dětí z větších rodin na pozornost dospělého. Je potřeba s těmito dětmi více hovořit, ptát se jich na jejich názory, dávat najevo zájem o jejich osobu. Vyplatí se najít ve vyučování čas a dělat jakoukoliv činnost s dítětem společně. U dětí jedináčků je naopak třeba více podporovat rodiče v aktivitách, které jsou určeny právě jen pro ně. Aby postupně mizela zvýšená citová závislost na dítěti tak, aby mu umožňovala samostatnější život a možnost rozvoje vlastní cestou. H. Potíže ve škole Poruchy chování se často začnou projevovat při vstupu dítěte do školy. Když je doma v předškolním věku, není někdy ani možné vypozorovat, že je něco jinak, pokud nás na nějaké potíže neupozorní pedagogové předškolních zařízení. Faktory, které mohou ovlivnit chování dětí hlavně, jsou: a) velikost třídy (počet dětí ve třídě) b) vztah učitel dítě c) vztahy se spolužáky 7

12 1.5. Projevy poruch chování Upoutávání pozornosti Je to běžný jev pro děti do období školního věku. Pokud ale přetrvává i v době školního věku, jedná se již o nevhodné chování a je hodnoceno jako porucha chování. Signalizuje, že něco není v pořádku. Často tento typ chování využívají děti, které: a) nemají dostatečné sebevědomí b) děti, které chtějí více vazeb ze strany okolí Ve třídě: Takovéto nevhodné chování označujeme většinou jako, že se dítě chová jako šašek a baví tím celou třídu. Někdy bývá upoutávání pozornosti průvodním jevem u děti s ADHD a u dětí neklidných, dětí citově deprivovaných a zanedbávaných. Nejlepší přístup a vlastně současně řešení a odstraňování tohoto nežádoucího jevu je nereagovat na něj. Nechat vše bez povšimnutí a bez jakýchkoliv komentářů, současně se ale snažit zjistit, proč je nespokojené a o se děje, že se uchyluje k takovémuto chování. Pro pedagoga je takovýto postoj většinou náročný a je potřeba se obrnit notnou dávkou nadhledu a trpělivosti Negativismus Negativismus čili období vzdoru je typické pro děti ve věku okolo tří let a později. Toto je ale přechodné období, které by mělo samo vymizet. Pokud přetrvává ještě do školního 8

13 věku a později jedná se již o chybné a nevhodné chování. Toto je pak většinou již jednání, které signalizuje neschopnost se podřídit společným normám a pravidlům skupiny nebo společnosti a ukazuje na vážnější potíže. Přetrvávající negativismus může být také důsledkem nesprávné či nejednotné výchovy v rodině. Nejčastějšími projevy jsou pak odmlouvání, popírání a neposlouchání pokynů a odmítání názorů autorit Lhaní Obecně jsou pro děti lži východiskem ze situace, která se jim nelíbí. Lži ale mají různý náboj podle věku a úrovně dítěte. Je také potřeba odlišit lži od fantazie. Druhy a úrovně dětských lží: a) Předškolní věk v tomto vývojovém období se objevují často fantazie a vymýšlení, děti ještě nechápou přesný význam lži a její možnosti. b) Školní věk v tomto věku lze většinou usuzovat tak, že lež je obranný mechanismus, který má ovlivnit a vysvětlit nějaké selhávání ve škole. Skutečné lhaní za účelem jakéhokoliv zisku je úmyslné oklamání a zapírání a má nějaký dopředu daný cíl. Velmi závažné jsou lži, jejích cílem je úmyslně ublížit někomu jinému a získat tak prospěch sám pro sebe. U dětských lží je vždy nutné posoudit motivy jejich vzniku a důvody, proč dítě lhalo Krádeže Pokud je dítě ve věku, kdy dokáže odlišit vlastnictví předmětů a rozeznává moje a cizí věci, můžeme hovořit o krádeži. V období pře touto etapou není přivlastnění cizích věcí krádež. 9

14 Často se stane, že dítě impulzivně sebere nějakou věc, protože se mu líbí. Pokud ale jsou krádeže plánované a promyšlené dopředu, jedná se o závažné nevhodné chování. Toto chování se objevuje v období přechodu z prvního na druhý stupeň základní školy. Nejčastější motivy a příčiny krádeží: a) dítě krade pro druhé děti, aby si zlepšilo či upevnilo pozici ve skupině dětí, chtějí se předvést b) krade pro sebe kompenzuje tak nedostatečných citových vztahů c) krade pro sebe, aby získalo předmět, který je mu upírán a ono po něm touží d) krádeže pro skupinu potvrzení sounáležitosti s partou e) krádež je adrenalinovým zážitkem f) krádež jako forma pomsty, forma urážky nebo provokace Přístup: Dětem je potřeba již v předškolním věku vysvětlit, že se cizí věci brát nesmějí. V mladším školním věku již děti rozlišují vlastnictví. Děti si upevňují morální hodnoty a k jednotlivé a nahodilé krádeži lze ještě přistoupit s jistou tolerancí, ale nelze ji již jen tak přejít. Pokud se v tomto věku dítěte již krádeže opakují, je třeba přistoupit k nim vážně a důsledně jako k velmi nevhodnému chování a již se jedná o poruchu chování. Současně nelze přecházet ani drobné krádež doma. Děti je sice za krádež nepovažují, ale jedná se také o nevhodné chování, které není dobré v dětech jakýmkoliv způsobem podporovat a tolerovat. Pokud řešíme s dítětem krádeže, je pak důležitým výstupem: a) vždy zjistit, proč dítě krade, zjistit pravý motiv jeho jednání. b) vedení dítěte k omluvě, k vrácení ukradené věci či jejímu nahrazení. 10

15 c) pokud se dítě necítí provinile a nestydí se nebo obviňuje jiné děti, je potřeba takovému dítěti věnovat velkou pozornost Agresivita a agrese Pojmy agrese a agresivita jsou vykládány v různé literatuře z různých úhlů, ale většinou se překrývají. Je součástí každého z nás. Jde o trvalou vlastnost. Jde o druh chování, jímž chceme něčeho dosáhnout. V některých zdrojích je vykládána jako tendence k útočnému jednání vůči druhému člověku. Vždy se ale jedná o nepřátelské akty vůči druhému člověku a nelze je podceňovat v jakémkoliv věku dítěte. Faktory, které zvyšují riziko agresivního chování: a) dědičné faktory b) poškození mozku c) návykové látky d) citová deprivace dítěte z nepodnětného rodinného prostředí e) zanedbávání dítěte a nerozvíjení jeho schopností f) zanedbání výchovy, nedostatečná péče o dítě, nezájem g) týrání, zneužívání, fyzické napadání dítěte v rodině V prostředí třídy se vyplácí jednoznačně pozitivní podpora dítěte. Dospělý člověk, který je s dítětem v kontaktu, by se neměl nikdy nechat vyprovokovat. Neměl by vyvolávat sám konfliktní situace. Tento druh sociálních vztahů vyžaduje klidný přístup a vyžaduje značnou míru trpělivosti ze strany dospělých. S dítětem je potřeba hovořit, vysvětlovat mu situace a dávat mu realistickou zpětnou vazbu. Nevhodné vzorce chování se u dětí tvoří již v útlém věku. Agrese u nejmenších dětí má své typické projevy, které zahrnují: a) kousání 11

16 b) škrábání c) praní se s ostatními dětmi a napadání vrstevníků Motivy takového chování mohou být testování vlastní pozice mezi dětmi, upoutávání pozornosti nebo mohou signalizovat nějaký deficit, který dítě samo pociťuje a neumí to jinak říci například domácí násilí v rodině. Přetrvávající opoziční vzdor ten je častý ve věku 2 3 roky a v období adolescence. Pokud se ale projevuje příliš intenzivně nebo v jiném vývojové období již hovoříme o odporu vůči autoritám, hostilitě a odporu z principu. Tento typ vzdoru je doprovázen často vznětlivostí Šikana Šikana je jednání, které je úmyslné a je namířené proti někomu jinému a útočí na lidskou důstojnost subjektu. Je to druh agrese, kterou si šikanující působením fyzických či psychických útrap udržuje převahu nad obětí. Někdy je veliký problém ji rozpoznat. Je to úmyslné zlé jednání s cílem ponížit druhého. I když je tomuto tématu v poslední době stále častěji a více věnováno pozornosti. Šikana je stále trpěným jevem, bývá nenápadná a často zůstává naprosto skryta učitelům i ostatním dospělým. Její důsledky si každý, který ji prožil, nese do dospělosti. Základní příčiny šikany: a) jedinec má vrozený sklon k násilnému chování a jednání b) touha se předvést před někým jiným c) pokles hodnot jako je přátelství d) jednání z nudy Šikana není jen doménou chlapců, podílejí se na ní čím dál častěji také dívky. Důležitou roli hrají například povaha dítěte, rodinné prostředí, výchovné metody, nedostatek sebevědomí a snaha zviditelnit se v partě. 12

17 Příklady patologického jednání: a) násilné a manipulativní příkazy b) krádeže, ničení věcí c) slovní napadání, zastrašování d) fyzické napadení, ozbrojené napadení e) kyberšikana Kyberšikana zahrnuje například: a) zveřejňování nahrávek vyučujících a spolužáků a jejich umisťování na sociálních sítích b) urážlivé posílání SMS zpráv neoblíbeným spolužákům c) prozvánění v nočních hodinách d) hraná šikana, kdy spolužáci nahrávají hranou šikanu někoho jiného a tuto nahrávku pak zveřejní. Ve Věstníku MŠMT sešit 6/2004 jsou Pravidla pro rodiče a děti k bezpečnějšímu užívání internetu, č.j / Celkový pohled na problematiku šikany: Šikanu je dobré řešit ve spolupráci s odborníky, kteří se na tuto oblast poruch chování specializují a jsou k tomu tedy odborně kompetentní. Rozhodně šikanu neomlouváme a nesnažíme se chtít po šikanovaném dítěti, aby cokoliv zdůvodňovalo veřejně před třídou (agresor a oběť musí být od sebe odděleni, dítě oběť musíme důsledně ochránit). Při řešení šikany je potřeba velmi zvažovat každý krok, který budeme dělat, abychom šikanovanému dítěti pomohli a ochránili je. Nelze také řešení této situace odkládat a čekat, že se sama zklidní. V případě zjištění skutečné šikany je namístě velmi rychlé a důsledné řešení! 13

18 Šikana patří ke skrytým příčinám poruch chování tedy obětí. K řešení problémů, které souvisí se šikanou, přispívá: a) Metodický pokyn MŠMT k výchově proti rasismu, xenofobie a intolerance, č.j / (Věstník MŠMT sešit 5/1999) b) Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení č.j., / (Věstník MŠMT sešit 1/2001) Záškoláctví Každé dítě by mělo z domova vědět, že do školy se chodit musí, že je to jeho povinnost. Školy záškoláctví netolerují. Někdy je ale tolerování ze strany rodiny dítěte, dětem zameškané hodiny omlouvají. Důvodů k záškoláctví může být hodně. Může to být: a) nevhodné působení v rodině b) neúspěch ve škole c) strach ze špatných známek, z testů a zkoušení d) strach z pedagoga e) strach ze šikany f) jako velmi závažné se jeví záškoláctví, které vzniká na podkladě separačních úzkostí, školní fobie Když dítě chodí tzv. za školu, je nutné zjistit, proč se tak děje. Jde o závažný problém a je potřeba znát pravou příčinu. Je tedy vždy potřeba dobře zmapovat situaci a provést diagnostiku a na základě všech informací stanovit pak intervence a opatření, která budou potřeba. 14

19 Na vyřešení a odstranění tohoto jevu by měl spolupracovat dohromady učitel, žáka a rodič. V případě závažnějších motivů, které vedou děti k záškoláctví, je potřeba využít dalších specializovaných pracovišť. Pokud záškoláctví dítěte podporuje rodina, je potřeba pracovat také s rodinou nejen s dítětem. Záškoláctví tedy mívá vícero podob. A tak platí, že: a) každá škola si ve svém školním řádu upravuje pravidla uvolňování žáků z vyučování. b) pokud jsou omluvenky dítěte z vyučování nevěrohodné, může se ředitel školy obrátit na zákonného zástupce dítěte nebo rovnou na příslušný správní orgán (často OSPOD) c) docházku dětí sleduje třídní učitel dítěte Pokud to škola a třídní učitel považují za nutné, mohou požadovat doložení oficiálního potvrzení o odůvodnění nepřítomnosti dítěte ve škole (například od lékaře) pokud nepřítomnost trvá déle než tři dny. Tyto omluvenky od lékaře ale nejde vystavit zpětně ty jsou neplatné. Pokud dítě má zameškánu maximálně 1 hodinu a více, je svolána výchovná komise a zákonní zástupci dítěte jsou na ni zváni prokazatelným způsobem tedy doporučeným dopisem. Při počtu neomluvených hodin větším než 6, následuje snížená známka z chování. Pokud počet zameškaných hodin přesáhne 25, škola má ohlašovací povinnost a tuto skutečnost oznamuje patřičnému OSPOD. Pokud se situace opakuje, je už skutečnost hlášena na Policii ČR jako trestný čin zanedbání výchovy dítěte. Na prevenci záškoláctví se podílí třídní učitel, výchovný poradce a školní metodik prevence ve spolupráci s ostatními učiteli a zákonnými zástupci žáka. Součástí prevence je: a) spolupráce se školním psychologem a pedagogicko-psychologickou poradnou 15

20 b) výchovné komise ve škole, těm by ale měla předcházet setkání se zákonnými zástupci dítěte a dítětem dohromady nebo jen se samotnými zákonnými zástupci c) v případě přetrvávajícího problému pak následuje spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí Útěky z domova Útěky mají více příčin a je potřeba vždy zjistit proč se dítě někde necítí dobře, že utíká. Malé děti utíkají často z domova, když mají strach z trestu, který očekávají (i když třeba vůbec nepřijde a dítěti nehrozí). Opakované útěky jsou signálem: a) disharmonického vývoje osobnosti, může se jednat i o počínající nebo rozvíjející se psychotické onemocnění. b) může se také ale jednat o patologické rodinné prostředí. c) u starších dětí mohou být motivem k útěkům také sebeprosazování a nedostatek respektu. d) dalším závažným motivem k útěkům může být násilí v rodině patologie rodinného prostředí. Druhy útěků: a) impulsivní jednorázové a dopředu nepromyšlené b) plánované promyšlené dopředu, jsou signálem, že dítě má závažné problémy. Mezi plánované útěky patří také toulky. Ty jsou spojovány často například s krádežemi a jinou závažnější trestnou činností. Plánované útěky mají hlubší motivy většinou tak dítě řeší dlouhodobější problémy, nedostatek citového zázemí, nepochopení. 16

21 Vandalismus Jedná se o ničení čehokoliv a častou příčinou bývá nuda a nedostatek v hodnotovém žebříčku. Ve školách se vandalismus projevuje především ničením školního majetku, jeho poškozováním a ničením majetků spolužáků. Obvyklým řešením bývají výchovné komise, na kterých je jedním z výstupů finanční náhrada způsobené škody Zneužívání návykových látek Nejčastěji jde o alkoholismus a zneužívání návykových látek. V tomto případě by škola měla jednoznačně spolupracovat s pracovišti, která se na tuto problematiku plně specializují a nesnažit se situaci řešit vlastními silami. 17

22 2. Metody postupu řešení poruch chování pro učitele 2.1. Práce s dítětem Učitel je člověk, který tráví s dítětem nezanedbatelnou dobu z každého pracovního dne. Děti poznává v různý sociálních situací a může tedy také sledovat, jak reaguje, jak umí řešit různorodé situace, které přináší každý den. Je tedy důležitým prvkem při řešení poruch chování u dítěte. Co tedy učitel může a co ne? A. Nesmí se snažit o nemožné: na toto je důležité upozornit hned na začátku. Možnosti řešení každého problému jsou limitované mnoha okolnostmi. Také je velmi důležité dodržovat etická pravidla a normy a neslibovat dětem nemožné a něco, o čem dopředu víme, že nemůžeme dodržet. ( Neboj se, nikomu to nepovím. ) Pedagog vždy musí dítěti vysvětlit, proč něco řekne někomu jinému, proč je to potřeba. Každý učitel by měl mít vždy na paměti, že má povinnosti, které vyplývají ze zákona. B. Dobře pozorovat dítě jak se chová, co dělá při příchodu do třídy, jaké má nálady, vše co souvisí s jeho verbálními i neverbálními projevy. C. Dítě musí vědět, že se o něj pedagog zajímá, že ho problém zajímá. Když dítě přijde a chce s pedagogem mluvit, je na učiteli, aby našel místo i čas, kdy se bude dobře hovořit a rozhovor nebude rušen nikým dalším. Dítě by mělo vědět, že učiteli na něm skutečně záleží a že to není jen naučená profesionální póza. Pedagog by měl nechat dítě, aby vše řeklo tak, jak samo chce. 18

23 Někdy děti začnou hovořit chaoticky a jakoby příběh neměl hlavu ani patu. Je dobré dítě nechat, ono si samo najde způsob, jak vše řekne. a) Rozhovor o potížích dítěte by se rozhodně měl obejít bez poučování, moralizování a bezprostředního hodnocení postojů dítěte. b) Při prvním rozhovoru je dobré se vyhnout také radám. Cílem je vyslechnout dítě a pokusit se zjistit, co se děje. Jako velmi nebezpečné jsou formulace typu: a) Nejlepší bude, když b) To rozhodně nedělej Je dobré nabídnout možnosti a nechat na dítěti, aby samo zvážilo, co je pro ně dobré. Nerozhodujeme nikdy za ně. Někdy se může stát, že na problém poukáže někdo jiný a ne dítě, kterého se problém bezprostředně týká. Pak je na pečlivém zvážení, zda oslovit přímo dítě s potížemi nebo zvolit jinou cestu. Univerzální návod v této situaci neexistuje Práce s rodiči K individuální práci s dítětem je potřeba zajistit informovaný souhlas zákonných zástupců dítěte. Pokud se jedná o řešení závažnějších projevů poruch chování, rozhodně je nutné obrátit se na kompetentní odborníky, kteří se danou problematikou zabývají. 19

24 Pokud má pedagog osvědčení k provádění diagnostiky třídního kolektivu, vždy by měl postupovat v souladu s pracovníky školního poradenského pracoviště a kooperovat s případnými dalšími odborníky, kteří se o konkrétní dítě starají. Na některých školách se osvědčují smlouvy s rodiči, ve kterých je vydefinováno, jak se bude postupovat, kdo má jaké povinnosti a co se stane, když smlouva nebude fungovat a nebudou plněny závazky každé zúčastněné strany Co může pedagog ve třídě Důležitá je podpora dítěte v pozitivním jednání tak aby tato podpora byla pro dítě motivací měnit své jednání. Pokud se podaří navázat skutečně spolupráci s rodinou na bázi vzájemné důvěry, je pak tato spolupráce velkým pozitivním přínosem v řešení problémů. Učitel má ve třídě roli jednak autority, která učí, a jednak by měl být v pozici člověka, který přináší bezpečí. Měl by umět pracovat se skupinou žáků, umět vytvořit ve třídě atmosféru důvěry a spolupráce. Děti by měly mít pocit bezpečí a měly by vědět, že se mohou na učitele obrátit s důvěrou. 20

25 3. Práce se třídou při řešení poruch chování intervence odborníků 3.1. Obecné principy Pokud se problémy ve třídě s chováním dětí nedaří zastavit, zmírnit či se ještě více prohlubují, je nutné obrátit se na odborníky mimo školu, kteří se danou problematikou zabývají. Základním předpokladem efektivní práce se třídním kolektivem je dobré zmapování a diagnostika celé situace. Teprve na jejím základě je možné plánovat kroky k řešení problému a nápravě daného stavu. Hlavní zásady práce s třídou, které musí být rozhodně dodržovány, jsou: a) diagnostika třídy je týmová práce odborníků b) striktní dodržování etických norem a pravidel Tedy se například neodvolávat při rozhovoru s dítětem na informaci, kterou sdělilo jiné dítě jako důvěrnou. c) Ke každé intervenci, kterou ve třídě plánujeme provést, je potřeba mít písemný souhlas zákonných zástupců dětí, kterých se bude týkat. Bez souhlasu nelze žádné intervence provádět. d) Některé metody lze provádět pouze po předchozím oficiálním proškolení na akreditovaném pracovišti. e) Veškeré podklady, materiály a záznamy o intervencích je potřeba archivovat. 21

26 Konkrétní pravidla při práci s dětským kolektivem v prostředí třídy, které je nutné stanovit a dopředu také ve třídě oznámit: a) oslovujeme se křestními jmény b) necháme každého říci, co potřebuje a jeho názor respektujeme c) respektovat právo dítěte se neúčastnit d) vše se řeší v rámci dané skupiny a nikde jinde Mezi základní metody, které jsou využívány při práci se třídou a diagnostikou třídního kolektivu, patří: 3.2. Pozorování Pozorování je nejběžnější a vlastně nejjednodušší z metod, kterou můžeme použít při řešení potíží. Výhody pozorování: a) lze je aplikovat v podstatě po celou dobu vyučování b) pozorování konkrétního dítěte můžeme požádat vlastně každého zaměstnance školy, který může s dítětem přijít do kontaktu c) můžeme dítě pozorovat v každém prostoru školy, kde pohybuje Praktické poznámky: Vždy bychom měli mít definováno, na co se u každého konkrétního dítěte při pozorování zaměříme. Všechny informace z pozorování bychom si měli zaznamenávat nejlépe anonymním způsobem. Příklad záznamového archu: 22

27 Sestavíme soupis jevů, které sledujeme do sloupce na archu. Nahoru zaznamenáme vždy datum, kdy bylo pozorování prováděno. Frekvenci pozorovaných jevů můžeme zaznamenávat třeba čárkami tím budeme mít zaručenu také naprostou anonymitu. Informace z pozorování se dají vyměnit kdekoliv na pracovišti, ale pozor! bez přítomnosti kohokoliv, koho se toto netýká tedy i dětí. Jedná se o sdělování a vyměňování si důvěrných informací. Takže školní chodba není místem, kde by k výměně informací mělo docházet. Je ale také důležité, aby v této fázi vše neskončilo. Poznatky z pozorování by měly být vyhodnoceny a určit by se celé pozorování nemělo změnit pouze v informování druhého o opakovaném selhávání dítěte či opakování jeho projevů chování, které sledujeme. Jinak řečeno, pozorování by se nemělo rozhodně zvrhnout v pouhé stěžování si na opakované negativní a nežádoucí projevy dítěte. Velice banálně řečeno: jedná se pak o pouhé sbírání drbů o dítěti, které nikam nevede. Je potřeba tedy hlídat, kdy už je potřeba začít stanovovat možné cesty k řešení a možná vhodná opatření, která by měla z pozorování vyplynout a mohla by vést ke stabilizaci a vyřešení problémů dítěte a třídy. Každé cílené pozorování by mělo trvat maximálně 5 10 dní, pak by mělo přijít vyhodnocení a měly by přijít první intervence k řešení celé situace. Obecné výhody pozorování: a) jde o velice jednoduchou metodu sběru informací b) nepotřebujeme k němu souhlas rodičů c) dá se provádět vlastně kdekoliv a kdykoliv d) může ho provádět každý, koho o to požádáme e) potřebujeme si promyslet, co budeme sledovat, kdo bude a kde sledovat a to je celá příprava 23

28 Nevýhody pozorování: a) není rozhodně zajištěna objektivita b) musíme počítat s tím, že pozorovatel může být zaujatý a informace od něj budou subjektivní a zkreslené c) vždy musíme počítat s tím, že jde o povrchní metodu a výstupy z ní nelze brát rozhodně jako dogma, ale spíš jako vodítko k dalšímu možnému postupu 3.3. Rozhovor Pokud se rozhodneme využít k získání informací metodu rozhovoru, je potřeba si nejprve dobře promyslet: a) kde bude rozhovor probíhat b) s kým budeme hovořit c) respektovat etická pravidla a nešířit dále, od koho máme informace Rozhovor je metoda, která se používá poměrně často, nemusíme k jeho realizaci mít souhlas zákonných zástupců dítěte. Musíme si ale být velmi dobře vědomi, že je potřeba správně klást otázky. Vždy je nutné se také ubezpečit, že ten, koho se ptáme, otázce dobře rozuměl. Pozitiva metody rozhovoru: a) doplňuje a objasňuje poznatky z pozorování b) je možno jej realizovat tak, aby to vyhovovalo oběma stranám c) bezprostředně umožňuje sledovat reakce tázaného d) je to metoda face to face. Nevýhody metody rozhovoru: a) tázaný může lhát a nemusí nakonec chtít spolupracovat b) je nutná pečlivá příprava formulace otázek 24

29 c) svoji velkou roli může v rozhovoru sehrát předpojatost To nejdůležitější, co si lze z rozhovoru odnést, podle mého názoru je: Vždy se něco dozvíme, i když tázaný mlčí nebo lže či si vymýšlí. I tato informace (dítě na otázku mlčí) ukazuje, že se něco děje a něco určitě není v pořádku Dotazník Jedná se také o jednoduchou techniku. Má již ale delší dobu vyhodnocování. Pokud je dotazník anonymní, není potřeba souhlasu zákonných zástupců. Pokud budou děti dotazník podepisovat, je potřeba souhlas zákonných zástupců. Výhody dotazníkové metody: a) má jednoduché vyhodnocení b) dá se zadat celému třídnímu kolektivu najednou c) pokud je anonymní, nemělo by hrozit prozrazení d) vyplnění dotazníku není časově náročná metoda Nevýhody: a) časově náročnější vyhodnocování b) děti mohou psát nepravdy nebaví je odpovídat na otázky c) neporozumění čtenému textu d) možné nepřesnost v písemném vyjadřování 3.5. Diagnostika třídního kolektivu standardizovanými metodami například B -4, B-3, SORAD Tyto metody mohou používat pouze pracovníci k tomu kompetentní, kteří prošli náležitým proškolením. Jinak se jedná pouze o neetické a neprofesionální jednání. 25

30 4. Výchovné komise Výchovné komise jsou poradním orgánem ředitele školy. Řeší závažnější problémy chování a prospěchu dětí ve škole. Podněty k jejímu svolání mohou být z aktuální situace nebo z jednání pedagogické rady Některé doplňující informace k výchovným komisím Výchovné komise na školách jsou opatřením, které má napomáhat výrazným způsobem řešit problémy chování u dětí nebo jiné druhy problémů či potíží (viz shora uvedené druhy poruch chování), ke kterým opakovaně dochází ze strany dětí nebo zákonných zástupců. Ale: pro závažnější činy jako je týrání dětí a mládeže již je tento institut slabý a tyto patologické jevy do jeho kompetence nepatří. Výchovnou komisi svolává ředitel školy a jsou na ni přítomni ještě třídní učitel, školní psycholog, výchovný poradce, metodik prevence a další odborní pracovníci školy, pokud je to potřeba. Samozřejmě zákonný zástupce dítěte. Výchovné komise slouží ale nejen k hledání řešení problémů s chováním dětí či rodičů, kteří podporují děti v nevhodném chování. Jejich účastníky bývají také děti, které jsou zanedbávané ze strany svých rodičů. Příčiny mohou být zase velmi rozmanité: a) úmrtí rodiče b) nedostatečná finanční gramotnost rodičů a z toho vyplývající problémy rodiny cílem je sestavit rodičům splátkový kalendář tak, aby bylo dětem umožněno například i nadále docházet na obědy či se účastnit akcí třídy mimo školu v rámci vyučování. c) citová deprivace dětí 26

31 (děti berou jídlo jiným dětem, protože mají hlad) d) dalším důvodem pro svolání výchovné komise může například být citová deprivace dětí a z ní vyplývající problémy. Další příčiny a problémy, které pomáhají výchovné komise řešit, jsou popsány výše v kapitolách týkajících se konkrétních charakteristik poruch chování u dětí a jejich příčin. Cílem výchovných komisí je: a) důsledně řešit neomluvené absence dětí b) minimalizovat záškoláctví c) neutralizovat nevhodné chování ke spolužákům a pracovníkům školy d) ničení školního majetku e) navrhuje postih rodičů a žáků f) navrhuje pomoc v tíživé situaci rodiny, dítěte samotného. Z každé výchovné komise je pořízen zápis. Obsahuje průběh jednání, vyjádření účastníků, závěry, způsob dohodnutého řešení projednávaného problému a případný další dohodnutý termín následné schůzky. Všichni účastníci zápis podepíší Shrnutí zákonů a Metodických pokynů pro výchovné komise na školách a pro opatření nutná k řešení problémů s chováním dětí. a) Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných MŠMT, č. j /2005 (Věstník MŠMT sešit 2/2006) 27

32 b) Metodický pokyn k primární prevenci sociálně patologických jevů u dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních, č. j / (Věstník MŠMT sešit 11/2007) c) Spolupráce předškolních zařízení, škol a školských zařízení s Policií ČR při prevenci a při vyšetřování kriminality dětí a mládeže a kriminality na dětech a mládeži páchané, č. j / (Věstník MŠMT sešit 11/2003) d) Zákon ze dne 11. června 1998 č. 167 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v platném znění e) Zákon ze dne 19. srpna 2005 č. 379 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů f) Zákon ze dne 9. prosince 1999 č. 359 Sb., o sociálně právní ochraně dětí g) Zákon ze dne 25. června 2003 č. 218 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže h) Zákon ze dne 21. října 2009 č- 40 Sb., Trestní zákoník ch) Oznámení zákonným zástupcům podle 7 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb. 28

33 29

34 5. Spolupráce s odbornými pracovišti Tato spolupráce se jeví jako nezastupitelná a nutné v případech přetrvávajícího výskytu poruch chování, nebo jejich prohlubování, tehdy, kdy intervence školy nejsou dostatečně přes veškerá opatření účinné. Nejčastějším subjektem, který k řešení problémů pak napomáhá je OSPOD Spolupráce s OSPOD Toto se děje na základě Zákona o sociálně právní ochraně dětí 359/1999. A hlavně je důležitý 6, který vymezuje, na koho se vztahuje sociálně právní ochrana z dětí - například: a) když rodiče: - zemřeli - neplní si svoje rodičovské povinnosti v souvislosti s 31 a další zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č.91/1998 Sb. - rodiče nedostatečně nebo vůbec nevykonávají svoje povinnosti vůči dětem b) na toho, komu byly děti svěřeny do péče a on si neplní svoje povinnosti vůči těmto dětem c) je zaměřen na děti, které chodí opakovaně za školu, zneužívají návykové látky, páchají činy, které by byly klasifikovány jako trestné, kdyby dětem bylo již 15 let, d) na děti, které jsou ohroženy trestným činem, byl na nich spáchán trestný čin e) děti, které jsou ohroženy násilím ze strany dospělých 9: Tento paragraf upravuje povinnosti a práva každého, kdo je zodpovědný za výchovu dítěte: 30

35 každý taková člověk má právo a povinnost požádat o pomoc orgán sociálně právní ochrany, státní orgány, kterým také přísluší ochrana práv a zájmů dítěte a tyto orgány jsou povinny v rozsahu své působnosti tuto pomoc poskytnout Spolupráce předškolních a školních zařízení s Policií ČR při prevenci a při vyšetřování kriminality dětí a mládeže a kriminality na dětech a mládeži spáchané Čj,: / Vedení školy spolupracuje s obvodním oddělením Policie ČR podle místa, kde se nachází. Každá škola by měla být se svým obvodním oddělením v kontaktu. V každé škole musí být dostupná telefonní čísla, na která je v případě potřeby zavolat. Měly by být současně jednoznačně dostupné informace o tom, jak postupovat, když jsou zjištěny závažné informace spojené s šikanou, násilím, drogami a jiným asociálními jevy. (asociální jevy viz kapitola Poruchy chování) 5.3. Případové konference Toto metodické doporučení je převzato ze: na tomto odkazu se také nachází metodický pokyn pro řešení případů domácího násilí. Případové konference zdůrazňují hodnotu zapojení spolupracujících subjektů, snižují jednostrannou zodpovědnost OSPOD, zefektivňují spolupráci subjektů a eliminují nesprávné nebo zdvojené postupy. Smyslem je především využití všech poznatků shromážděných o dítěte a jeho rodině, získat a sdílet stanoviska ostatních informovaných subjektů a ověřit správnost dosavadních a dále zvolených postupů. Ráda bych v této souvislosti zdůraznila jeden fakt o případových konferencích. Každý, kdo je osloven, aby se jich účastnil, by měl mít stále na paměti, že se jedná o oficiální pracovní setkání, ze kterého se provádí podrobný oficiální zápis. Ten je doložen vždy v dokumentaci jako oficiální dokument. 31

36 5.4. Mediace ve školství Mediace je technika, která může pozitivně ovlivnit řešení sporů za pomoci mediátora. To je odborník, který ovládá efektivní vyjednávání a metodiku řešení problémů. Nerozhoduje ale o tom, co je a co není správné. Jeho úkolem je dbát na proces nedorozumění a o výsledky jeho řešení, které je navrženo a podporováno všemi účastníky původního sporu. Mediace je relativně nová možnost, jak pozitivně ovlivnit průběh řešení problémů. Škola může využít pro svoji službu možností akreditovaných mediátorů. 32

37 6. Příklad dobré praxe Kazuistika: Martin - 9 let Tento příběh je prolnutí několika různých faktorů, které vedly k poruchám chování u dítěte na prvním stupni základní školy. Protože se vše podařilo podchytit a spolupráce s matkou byla velice dobrá a otevřená, tak vše dopadlo nakonec velice dobře. Na konci prázdnin v přípravném týdnu navštívila školního speciálního pedagoga ve škole na základě doporučení dětské psycholožky paní, jejíž syn měl specifickou poruchu učení kombinovaného charakteru. Že něco není v pořádku, si sama matka uvědomila podle chlapcových kreseb. Byly chudé, monotématické a jednobarevné. Hlavním důvodem návštěvy matky u školního speciálního pedagoga ale bylo to, že Martin od počátku školního roku nastoupí do třetí třídy do nového kolektivu na této škole. Matka nechtěla chlapce přeřadit na jinou školu, protože v jeho kmenové škole působí speciální pedagog a syn tu má kamarády. Rozhodla se tedy, že chlapce nechá zde, i když jde o třídu běžného typu (tedy s větším počtem žáků). Ráda by s chlapcem nějakým způsobem pracovala, ale neví jak, protože syn doma po příchodu ze školy nechce už nic dělat. Velký problém jsou i domácí úkoly a příprava na vyučování vůbec. Martin se po příchodu ze školy jenom dívá na televizi a jezdí venku na kole, jinak odmítá cokoliv dělat. Stejné to bylo i v první a ve druhé třídě. To byl důvod, proč docházel na individuální práci jen v době vyučování. Po dohodě s matkou bylo stanoveno, kterým směrem bude nejprve nejlépe reedukaci orientovat a tím efektivně začleňovat Martina do výuky, jak pracovat s Martinem v rámci vyučování a jaká opatření bude potřeba realizovat. Další schůzka byla sjednána na říjen. Na tuto schůzku byla také přizvána Martinova třídní paní učitelka. Na této společné schůzce: matka, třídní učitelka a školní speciální pedagog bylo rozhodly o obsahu individuálního vzdělávacího plánu. Jeho důležitou součástí bylo stanovení možných nároků na dítě během vyučování. Upřesňoval také obsah jednotlivých vyučovacích předmětů a tedy to, co by měl 33

38 Martin v průběhu třetího ročníku zvládnout. Ukázalo se, že Martin velmi špatně snáší jakékoliv odpovídání na otázky, když je vyvolán a má odpovídat před třídou. K tabuli odmítal chodit, i když šlo třeba jen o soutěž. Byla tedy stanovena opatření: a) Martin bude vyvoláván pouze tehdy, pokud se bude sám hlásit a bude u odpovídání sedět, pokud to bude potřebovat b) na odpověď nebude paní učitelka spěchat c) chlapec bude podle možností ve třídě sedět v jedné z prvních lavic, aby měla paní učitelka přehled, jak dokáže pracovat a co je v jeho možnostech stihnout ze zadaných úkolů d) při samostatné práci bylo potřeba ve všech předmětech se přesvědčit, zda po přečtení instrukce rozumí zadanému úkolu. Při pravidelné prosincové konzultaci matka vyjádřila obavy z toho, jak chlapec zvládne třetí třídu. Také naznačila, že doma není vše úplně v pořádku. V rodině se objevil alkoholismus (otec Martina pije). Už dříve tyto problémy u nich byly, ale vše se zase po čase uklidnilo. Teď přišly znovu a ještě horší. Martin tím velice trpí. Má svého otce rád a celé jej to dost trápí. Se svolením matky byla rámcově informována paní třídní učitelka. Chlapec sám o tom nemluvil. Ve třídě byla provedena sociometrie. Chlapec byl v třídním kolektivu respektován a oblíben. To byl důležitý dílčí výsledek tohoto měření vzhledem k množství a stupni všech opatření, která byla provedena v souvislosti s jeho SPU. Na konci školního roku, při poslední konzultaci matka líčila, jak se jí manžel omluvil, delší dobu se již snaží být hodný a plánují společnou dovolenou. Teď jedou na společný víkend. Syn se již těší. Třetí třídu absolvoval Martin s průměrným slovním hodnocením a postoupil do čtvrtého ročníku. 4. ročník ZŠ: V následujícím školním roce byl postup podobný (v souvislosti se vzděláváním). Reedukace ale probíhala přes veškerá opatření pomalu. Opět byla rozdělena na tři roviny: 34

39 1. Intenzivní reedukace v domácím prostředí. 2. Individuální práce ve škole v době vyučování se souhlasem ředitelství školy a matky docházel chlapec v době výtvarné výchovy na individuální výuku českého jazyka do počítačové učebny. Náplň těchto hodin určovala paní učitelka podle aktuálních potřeb a znalostí dítěte. 3. Individuální reedukace se školním speciálním pedagogem. Velmi rychle se osvědčila výuka na počítači. Chlapec doma počítač neměl a chodil tam proto velmi rád. První pozitivní posuny se ukázaly v kresbě a začal psát slohová cvičení (Ta byla zpočátku stručná: 4 5 vět. Ve druhém pololetí dokázal napsat stránku, text byl ale nečitelný. Chlapec měl ale ze svého dlouhého písemného projevu vždy velkou radost.). Zhruba ve čtvrtletí paní učitelka upozornila školního speciálního pedagoga, že se Martin ve třídě změnil. Dětem vypráví, že se doma něco děje. Líčí neshody rodičů a snaží se zlehčovat jejich chování. Během výuky na sebe upozorňuje, provokuje verbálně spolužáky. Nedokáže se soustředit na práci, v hodinách jeho výkony začínají klesat. Stále častěji zapomíná věci a není do školy připraven. Jde o poměrně prudkou změnu. Byla tedy telefonicky na tuto situaci upozorněna matka. Ta si pak sama vyžádala konzultaci. Doma se jí ztratila z peněženky menší finanční částka. Myslí si, že jí ty peníze vzal syn. Vyšlo najevo, že chlapec nedostával žádné kapesné. Měli doma domluvu, že když bude něco chtít, řekne si. (Po doporučení Martin pak začal dostávat určitou přijatelnou částku peněz na každý týden. Peníze se doma pak ztrácet přestaly.) Matka na této schůzce začala také spontánně hovořit o rodinné situaci. K problémům s alkoholem se přidalo domácí násilí fyzické i verbální. Společně s matkou školní speciální pedagog dohodl, že ona bude každý den kontrolovat zápisy v notýsku a školní speciální pedagog požádá paní učitelku, aby kontrolovala a případně zapisovala všechny důležité informace sama do Martinova notýsku. Ve třídě pak byl Martin stále méně aktivní a více nepozorný. 35

40 Rodinná situace se dále vyhrocovala. Chlapec byl unavený, nevyspalý a vyčerpaný. Ve škole pak nedával pozor při hodinách a byl stále nedůsledněji připraven na vyučování. Občas Martin nepřišel na první hodinu, protože zaspal. Začal mít jednodenní absence z důvodu různých nevolností. Rodina byla pod dohledem sociální pracovnice a jako jediné možné řešení se začal jevit rozvod. Reedukace do konce školního roku sice probíhala, ale její náplň byla průběžně měněna podle rodinné situace. Po důkladném zvážení se školní speciální pedagog soustředil pouze na udržení již dosažených kompenzačních mechanismů a získaných dovedností: 1. reedukaci čtení (postřehování, čtení složitějších slov, nácvik čtení s porozuměním na jednoduchých větách) 2. provádění grafomotorických cvičení 3. rozvoj aktivní slovní zásoby K žádnému většímu posunu však nedošlo a chlapcův prospěch se zhoršil, ale dokázal postoupit do dalšího ročníku. To ale byl vzhledem ke všem problémům, s kterými se musel vyrovnávat, velký úspěch. 5. ročník ZŠ: Na počátku pátého ročníku po prázdninách bylo provedeno kontrolní psychologické a speciálně pedagogické přešetření. Opět posun výkony byly zřetelně rovnoměrnější bez dříve patrných výkyvů. Projevilo se oslabení v oblasti sluchové paměti. Značný posun se ukázal v rozvoji jazykového citu. Chlapec také dokázal přečíst odstavec a reprodukovat, co četl. To znamenalo, že mohl samostatně řešit například slovní úlohy. Tato nová dovednost a vlastně možnost byla pro něj mohutným motivačním prvkem především právě v matematice! Dokázal napsat čitelně několik slov. Martinovi se lépe psalo velkými tiskacími písmenky, takže začal psát tímto způsobem. Další úspěch! Postupně zvládal psát cvičení z českého jazyka, která zadávala paní učitelka. Nebylo ale v jeho silách ještě psát je celá. Přesto to byla velká změna, která byla pro Martina pravděpodobně silným motivačním impulsem pro rozvoj dalších dovedností. 36

41 Daleko aktivněji se začal zapojovat do vyučování, začal se hlásit, nebál se jít psát na tabuli. Děti byly již zvyklé, že občas zaměnil písmenko. Stále ale bylo potřeba mu velmi pomáhat se společenskými vědami, kdy mu vyučující ještě pořizovali výpisky, aby matka věděla, co je potřeba se učit. Ve třídě začal Martin zkoušet psát autodiktáty. Ve třídě ale postupně začal Martin působit na paní učitelku jako vystresovaný, byl často unavený. Martin postupně začal využívat toho, že jeho matka má příliš mnoho starostí. Otec mu spíše nosil dárky a nestaral se o jeho školní prospěch. Chlapec informoval matku podle svých potřeb a zájmů (zapíral žákovskou knížku, notýsek, požadoval doma peníze na fiktivní výdaje ve škole). Říkal, že peníze, které měl ve škole zaplatit, ztratil, atd... A tak se třídní paní učitelka obrátila opět na školního speciálního pedagoga s tím, že Martin říká něco jiného jí, něco jiného speciálnímu pedagogovi a pravděpodobně něco jiného matce. Bylo domluveno společné sezení ve složení: matka, Martin, třídní učitelka a školní speciální pedagog. Důležitým úkolem tohoto setkání bylo společně si vyměnit informace o tom, co bylo, co vlastně kdo ví a společně určit pravidla fungování ve vztahu ke škole a k výuce. V žádném případě nešlo o sezení, které by mělo za cíl represi. Cílem bylo ulehčit Martinovi a pomoci mu dostat se ze všech desinformací, které šířil na různé strany. V úvodu schůzky bylo řečeno, že jsou všichni ve zvláštní situaci, které nerozumí a neorientují se v ní. Všichni dostávají z různých stran různé informace, ty si odporují a často si velmi protiřečí. Takže by se měli všichni na této schůzce zamyslet a společně zjistit, co je vlastně pravda. Martinovi se rozsvítily oči a do tohoto rozhovoru se velmi aktivně zapojil. Během rozhovoru bylo upřesňováno, které verze pravd jsou pravdivější, které méně, kdo se kdy dověděl pravdu větší a kdo menší. A tak byly během jedné hodiny vyřešeny různé hříchy, manipulace s informacemi a drobné podvůdky, které se v poslední době udály. A vlastně se začala stanovovat nová pravidla jednání a vzájemné komunikace. Z celé této společné schůzky vyplynula dohoda, podle které by pouze paní učitelka zapisovala, co je potřeba přinést do školy a co ne. Bylo zdůrazněno, že si nikdy nebere žákovské knížky domů a dětem je po svém vyžádání tentýž den vrací. Martin dostal za úkol každý den si sám zapisovat všechny úkoly a maminka slíbila, že občas třídní učitelce zavolá a bude se informovat, zda je něco, co by měla sama udělat. Na závěr bylo řečeno, že to je vlastně vše jednoduché. Každý zabloudí do situace, ze které mu nejde se vymotat. Když se ale vše podaří vysvětlit a rozmotat, může se mnohé zlepšit 37