VŠB-Technická univerzita Ostrava

Transkript

1 VŠB-Technická univerzita Ostrava Ekonomická fakulta WD Regionální disparity v územním rozvoji ČR jejich vznik, identifikace a eliminace Mezinárodní vědecký seminář REGIONÁLNÍ DISPARITY - jejich pojetí, klasifikace a měření Šilheřovice Sborník přednášek Ostrava, listopad 2008

2 OBSAH Alois Kutscherauer Regionální disparity v územním rozvoji země Mlan Buček, Lukrécia Kováč Gerulová Regionálna konvergencia resp. divergencia na pozadí teoretických koncepcií Karel Skokan Disparity a regionální rozvoj v zemích střední Evropy Jan Sucháček Regionální nerovnosti v teoretickém kontextu Jaroslav Jánský, Stanislav Hubík, Iva Ţivělová Metodologické přístupy k identifikaci zdrojů regionálních disparit Iva Galvasová, Kateřina Chabičovská Metodické přístupy ke kartografickému znázornění disparit v krajích Josef Hůlka, Jan Ţenka Technologicky náročné obory zpracovatelského průmyslu a regionální disparity v ČR Martina Mikeszová Regionální disparity ve finanční dostupnosti nájemního bydlení Jan Česelský, Martin Ferko, Vladimír Koudela Analýza regionálních disparit ve fyzické dostupnosti bydlení z hlediska bytové výstavby Vladimír Vavrečka Cestovní ruch jako jeden z významných nástrojů řešení regionálních disparit Barbara Vojvodíková, Aleš Lokaj Návrh hodnotícího modelu pro řešení regionálních disparit Martin Ferko, Jan Česelský, Petr Otipka Softwarová utilita "Disparitér" Pavel Tuleja Moţnosti měření regionálních disparit - nový pohled Hana Janáčková Brownfieldy a Moravskoslezský kraj Pavlína Ivanová Analysis of unemployment in and some regional disparities in Slovak and Czech Republic

3 Disparity a jejich vliv na územní rozvoj země Doc. Ing. Alois Kutscherauer, CSc. Abstrakt Příspěvek přináší širší pohled na problematiku disparit. Zabývá se fenoménem, charakterem a informační hodnotou disparit. Diskutují se zde také otázky vlivu měřítka země na vznik, charakter a působení regionálních disparit a pojetí a dekompozice systému sledování a hodnocení disparit v regionálním rozvoji České republiky. Klíčová slova Regionální disparity, Fenomén disparity, Pojetí disparity, Informační hodnota disparity, Disparity v malé a velké zemi, Systém sledování a hodnocení regionálních disparit. Abstract The article deals with the problem of disparities from wider point of view. It analyses the disparities as a phenomenon, deals with their character as well as information value. The questions of the influence of country scale on the rise, character and incidence of regional disparities is discussed widely. The same applies to the decomposition of the system of monitoring and evaluation of disparities in Czech regional development. Key words Regional disparities, disparity as a phenomenon, concept of disparity, information value of disparity, disparities in small and big country, system of monitoring and evaluation of regional disparities. Disparity jako fenomén Disparity jsou velmi frekventovaným pojmem posledního desetiletí. Často je však tento termín používán na označení skutečností, které jeho sémantickou interpretaci mnohdy činí značně mlhavou. Disparity v nejširším slova smyslu chápeme je rozdílnost, resp. nerovnost znaků, jevů či, procesů, jejichž identifikace a srovnávání má nějaký racionální smysl (poznávací, psychologický, sociální, ekonomický, politický). Přesto, že se zkoumáním tohoto fenoménu zabývá stále více teoretiků, nemá dosud dostatečně propracovanou teoretickou základnu a vymezen systémový a metodologický rámec jeho zkoumání. Smyslem zkoumání disparit není jen poznání, nakolik zkoumané subjekty zaostávají (za ostatními, vůči standardům, normativním úrovním apod.), ale také poznání jejich jedinečnosti, abychom je dovedli účelně a efektivně odlišit a nalézt jejich komparativní výhody. 1

4 Vývoj složitých společenských subjektů se vždy odehrává v čase a prostoru. Na jedné straně hovoříme o minulosti, současnosti a budoucnosti jejich vývoje, tedy o času jako faktoru vývoje, na druhé straně hovoříme o prostorových charakteristikách tohoto vývoje. Spolu s vývojem subjektů a jejich částí dochází k vývoji jejich disparit vnitřních i vnějších. Disparity mají tedy svou časovou a prostorovou dimenzi. Negativní a pozitivní disparity Jsou dva základní důvody, proč chceme identifikovat relevantní znaky subjektů, jako nositelů jistých vlastností a podrobit je zkoumání jako předmětu našeho poznání, naší činnosti či našeho zájmu. Prvním důvodem je potřeba identifikace a zkoumání rozdílností relevantních znaků subjektů, kde jde zpravidla o zjišťování, v čem jednotlivé subjekty, v rámci vymezené (stanovené) množiny států, zemí, regionů, obcí, podniků apod., zaostávají, a jaký to má vliv na jejich změny, zejména systémové, a v rámci nich především na změnu struktury a chování. Jde dosud o natolik dominantní přístup, že se často zjišťování těchto negativních znaků označuje jako disparitní přístup. Druhým, daleko méně častým důvodem je zkoumání rozdílnosti subjektů (jejich relevantních znaků), vedoucí k poznání jejich jedinečnosti, schopnosti účelně a efektivně se odlišit od ostatních zkoumaných subjektů a také např. k účinnému využití jejich komparativních výhod. Tedy schopnosti plnit jistou pozitivní roli (obecně ve vymezené množině subjektů, specificky pak ve společenství zemí, regionů, obcí apod.). Informační hodnota disparit Dominantní pro volbu přístupu k identifikaci a hodnocení disparit je, do jaké míry přinášejí uživateli informací nové poznání a v jakém směru může toto poznání být využito, tedy jaká je jejich informační hodnota. Zjištěné a vyhodnocené disparity mohou mít pro příjemce (uživatele) informace hodnotu: poznávací informují uživatele o širším kontextu relevantních znaků zkoumaných subjektů, zvyšují stav poznání příjemce informací bez konkrétních požadavků na způsob jejich dalšího přímého využití. Ve společenské praxi může jít o srovnávání zemí a jejich seskupení, či rozdílností ve vývoji různých částí světa, bez ambicí do tohoto vývoje přímo zasahovat apod. Zvýšení stavu poznání je nejčastějším důvodem, proč jsou nejrůznější disparity analyzovány a vyhodnocovány. motivační změny relevantních znaků zkoumaných subjektů vytvářejí soubor pohnutek podněcující příjemce informací k určité činnosti; motivují jej ke způsobu jednání, zpravidla v delším časovém horizontu. Jedním z častých zadání hodnocení územních disparit s cílem působit motivačně je např. vyhledávání území vhodných pro různé typy investování motivující investory k umístění svých investic do konkrétního území. operativní změny relevantních znaků zkoumaných subjektů vedoucí k okamžitému jednání, k reakci na vzniklou, resp. měnící se situaci. 2

5 Může jít o reakce na měnící se situaci a vzájemnou relaci subjektů na finančních trzích, měnící se vzájemnou pozici jednotlivých klíčových bank, reakci na intervence vlád do soukromého sektoru apod. rozhodovací změny relevantních znaků zkoumaných subjektů, jejichž vyhodnocení vede příjemce k přijetí rozhodnutí. Poskytnout informace pro rozhodování je druhým nejčastějším důvodem, proč jsou disparity analyzovány a vyhodnocovány. Zpravidla jde o východiska pro tvorbu regionálních strategií a programů, může také jít o identifikaci regionů pro stanovení soustředěné pomoci státu problémovým regionům apod. Je však třeba mít na zřeteli, že hranice mezi způsoby využití poznaných disparit zkoumaných subjektů je neostrá, že způsoby užití získaných poznatků se mohou překrývat. Rozdílná informační hodnota vyhodnocených disparit není reprezentována zcela rozdílnými indikátory. Zpravidla jde o kontext vyhodnocení věcný, časový, velikostní, míry rizika apod. Disparity v malých a velkých zemích Při výzkumu regionálních disparit (regionálních nerovností) 1 se zákonitě nabízí otázka: mají malé země stejné disparity jako velké země, mají tyto disparity stejný charakter a působí stejně intenzivně a ve stejném směru (konvergenčně divergenčně) ve velkých i malých zemích? Například: bude podstata, charakter a intenzita působení regionálních disparit stejná v Německu či ve Francii jako v České republice či v Maďarsku? Je Česká republika malá země? Na tyto otázku jsme museli zcela zákonitě narazit také při výzkumu regionálních disparit v územním rozvoji České republiky. Česká republika se svými 10,3 miliony obyvatel, a hustotou osídlení 129 obyvatel/km 2 patří ke středně velkým evropským zemím. Podle rozlohy, kdy z celkové rozlohy Evropské unie Česká republika zaujímá necelých km² tj. jen něco přes 2 %, patří spíše k malým zemím. Místo jednoznačných odpovědí na vznesené otázky se nabízí hned několik dalších otázek: Co je velká a malá země? Mají specifika velké a malé země vliv na vznik, působení a řešení (eliminaci či zmírňování) regionálních disparit? Jaké nástroje se pro řešení disparit nabízejí; jsou jiné ve velkých a v malých zemích? Velikost země Velikost země je nejednoznačný pojem, který se v různých interpretacích může dost zásadně lišit. Kritéria pro stanovení velikosti země jsou podle účelu tohoto určení dost odlišná. Pro posouzení odlišnosti identifikaci disparit a jejich působení se nabízí zejména: počet obyvatel 1 Většina autorů teoretické literatury nerozlišuje pojem disparita a nerovnost; řada z nich ani pojem disparita nezavádí. Proto i v tomto příspěvku budeme pojmy disparita a nerovnost považovat za synonymum. 3

6 země, rozloha, hustota osídlení a síla ekonomiky (často zjednodušeně vyjadřovaná jako HDP na obyvatele). D. Felsenstein a B. A. Portnov ve své publikaci Regional Disparities in Small Countries. (Springer 2005) konstatují, že malá země je to těžko postižitelný pojem. Objektivně může být velikost země měřena třemi rozdílnými, vzájemně závislými parametry územím, obyvatelstvem a ekonomikou země. Vylučme definování velikosti země založené pouze na ekonomické výkonnosti, neboť může být značně zavádějící. Lehce najdeme ve světě řadu zemí velkých rozlohou i počtem obyvatel, ale trpasličích sílou jejich ekonomiky. Naproti tomu se řada středně velkých či malých zemí může prokázat značně velkou ekonomickou sílou. Fyzická velikost země (měřená velikostí obyvatelstva nebo rozlohou) zdánlivě nabízí celou řadou atributů, v nichž kauzální vztahy jsou jasně vymezeny. Tedy malé země mají pravděpodobně menší trhy a jsou otevřenější k zahraničnímu obchodu. Menší počet obyvatel může vést k menšímu extrému odchylek v sociálních nebo ekonomických charakteristikách. Atributy disparit malých zemí Malá země má proti velké některá významná omezení charakterizovaná na straně nabídky omezeností zdrojů, především omezeností nabídky práce a omezeností domácí nabídky hmotné i nehmotné produkce (výrobků a služeb). Tato omezení však mohou být kompenzována, např. dovozem pracovní síly, když země leží v blízkosti zemí, které tuto pracovní sílu mohou nabídnout, důrazem na rozvíjení vysoce kvalifikované pracovní síly a tím možností země orientovat se více na výroby s vyšší přidanou hodnotou či vyšší mírou otevřenosti trhu kompenzující omezenost domácí nabídky. Atributy regionálních disparit odvozené od velikosti země (např. vliv měřítka země na regionální konvergenci nebo divergenci) jsou sice prezentovány, ale dosud šlo jen o hypotézy, které se prakticky, ale ani modelově, nepodařilo potvrdit. Tyto lze dle D. Felsensteina a B. A. Portnova (2005) charakterizovat jako prostorové a neprostorové. Prostorové atributy a jejich vlivy: malá rozloha země, malý počet regionů, malé vzdálenosti mezi regionálními centry a všeobecně kratší vzdálenosti v malé zemi podporují regionální konvergenci, dominantní metropolitní centrum omezuje významnější vnitroregionální účinky, růst dominance metropolitního centra, malá vzdálenost mezi centrem a venkovskými regiony nemotivuje k vykonání potřebných změn v těchto regionech, malá velikost regionů zmenšuje pravděpodobnost extrémních hodnot v rámci regionu a implikuje menší vnitroregionální proměnlivost a meziregionální rovnosti, výrobní činitelé jsou vzhledem ke kratším vzdálenostem mobilnější, rozměr malé země přináší větší nespojitosti generované národními hranicemi, s omezujícím účinkem na faktor mobility. Neprostorové atributy a jejich vlivy: otevřenost ekonomiky malé země, 4

7 obvykle větší míra sociální koheze, závislost na externích ekonomických silách (zdroje nabídky apod.), což obecně vede k menší nezávislosti při stanovování sociálních a regionálních priorit, centralizovaná struktura vlády (menší míra subsidiarity) charakteristická pro malé země, kapitál, práce, zboží a technologie v různém stupni mobility, úroveň obchodovatelnosti určitého zboží, zejména služeb, je často ve vztahu k velikosti populace, různé vrstvy obyvatelstva mají rozdílné sklony ke změně nebo migraci (mobilita práce), nižší transakční náklady - hrají významnou roli při určování faktoru mobility a určování geografické periferality regionů (McCann 2004). U prostorových atributů lze očekávat, že budou více podporovat regionální konvergence. U neprostorových atributů, že budou více podporovat regionální divergence. Tyto rozdíly byly formulovány na základě uplatněných teorií. Praktickými případovými studiemi ani experimentálním modelováním se však apriorně formulované teoretické závěry o vztahu mezi velikostí země a regionálními disparitami dosud nepodařilo v dostatečném rozsahu potvrdit. Řada autorů dokonce zastává názor, že takový vztah ani neexistuje. Vzhledem k tomu, že dosud není dost empirických poznatků, musíme vzít zavděk výsledky dosud prováděného modelování. Modelování problematiky disparit v malých zemích naznačilo, že chudší země a země s větším počtem obyvatelstva směřují ke stavu širší regionální diference. Regionální disparity v menších a bohatších zemích vykazují (za jinak stejných podmínek) menší regionální diference. Výsledky modelování také ukazují jen relativní význam prostorových a neprostorových determinant regionálních disparit. Pro modelované země se neprostorové determinanty regionálních disparit zdají odrážet většinu ekonomických faktorů (jako je počet místních trvale bydlících obyvatel či všeobecná ekonomickou výkonnost země), zatímco prostorové determinanty (jako je rozloha území či počet regionů) se zdají být mnohem méně významné (Felsenstein, Portnov 2005). Jak tedy odpovědět na tři vznesené otázky. Co je velká a malá země? Ve vztahu k regionálním disparitám se malá země liší od velké země ve třech základních rysech: 1. Malé země obvykle mají relativně malý počet regionálních částí. 2. Regiony malé země jsou obvykle značně rozdílné počtem obyvatelstva (zejména centrální regiony vůči okrajovým, zpravidla pohraničním regionům). 3. Regiony malé země mohou rychle měnit své pořadové pozice v širší hierarchii země změnou svých atributů, zejména obyvatelstva a důchodů. (Ve velké zemi takové změny v pořadí jsou méně obvyklé a působí pomaleji.) 5

8 Mají specifika velké a malé země vliv na vznik a působení regionálních disparit? Pokud jsme očekávali, že malé země mají menší regionální disparity, pak musíme odpovědět, že nikoliv. Ve fungování malých zemích existuje řada konkurujících si sil, jako je sociální koheze, disponibilita přírodních zdrojů, složení obyvatelstva, otevřenost trhu atd. Kombinace a intenzita působení těchto sil může být obousměrná: směrem k regionální divergenci, i směrem k regionální konvergenci. Jaké nástroje se pro řešení disparit nabízejí; jsou jiné ve velkých a v malých zemích? Probíhající výzkumy regionálních disparit a jejich vlivu na regionální rozvoj vedou k jednoznačnému závěru, že v systémovém vymezení, dekompozici a uplatnitelnosti nástrojů identifikace a hodnocení regionálních disparit nelze nalézt racionální rozdíly mezi malými a velkými zeměmi. Po těchto třech odpovědích se nabízí ještě jedna dodatečná otázka: Má tedy vůbec smysl se odlišnostmi regionálních disparit v malých a velkých zemích zabývat? Ani na tuto otázku není odpověď jednoznačná. Z poznatků které byly řadou autorů, ale i v tomto příspěvku, prezentovány vyplývá, že v systémové identifikační a metodické rovině neexistují (a ani by neměly existovat) rozdíly mezi regionálními disparitami malých a velkých zemí. V rovině charakteru působení regionálních disparit a možností jejich zmírňování však je za jistých podmínek racionální se rozdílností disparit v malých zemích zabývat. Týká se to především zaostávajících a méně vyvinutých zemí (společensky, ekonomicky), s nízkým stupněm demokracie a decentralizace země. S úrovní rozvinutosti malé země se její regionální disparity v rostoucí míře stávají podobné disparitám ve velkých zemích. Neexistuje žádný apriorní důvod očekávání, že malé vyspělé země budou nevyrovnanější ani více vyrovnané než velké země. Tak také k posuzování velikostního měřítka země přistupuje při posuzování disparit i Evropská unie. Jinými slovy, země, které jsou způsobilé pro přistoupení do Evropské unie musí splňovat kritéria, která prokazují, že země není zaostalá a je schopná fungování na demokratických principech, na kterých je Unie založena. K regionům vykazujícím vyšší hodnoty hodnocených regionálních disparit než je hodnota vztažená k průměru Unie, je při pomoci zmenšovat jejich disparity proto přistupováno podle kritérií jednotných pro všechny členské státy Evropské unie bez ohledu na jejich velikost. Pojetí a dekompozice systému sledování a hodnocení disparit v regionálním rozvoji České republiky Ze závěrů námi provedené analýzy v první etapě výzkumu vyplývá, že pro deskripci systému sledování a hodnocení regionálních disparit v České republice a provedení jeho dekompozice pro územní jednotky NUTS 3 kraje se nabízí tři základní varianty postupu: 1. přiklonit se k již uznávanému konceptu, používanému v Evropské unii, a tento aplikovat na podmínky regionů České republiky, 6

9 2. převzít některý z konceptů používaných v České republice, 3. konstruovat vlastní model deskripce a hodnocení regionů. Z analýzy existujících teoretických studií i praktických postupů zabývajících se popisem regionálních disparit vyplývá, že odborná veřejnost nemá jednotný názor na to, podle jakých kritérií regionální disparity vymezovat a hodnotit, a s pomocí jakých ukazatelů je popisovat. Cílem tohoto výzkumu proto je navrhnout nový (nebo podstatně modifikovaný) model systému sledování a vyhodnocování disparit v regionech České republiky. V první fázi řešení se však pro stanovení výchozího systémového rámce regionálních disparit a jeho dekompozičních pravidel jeví jako vhodný postup založený na kombinaci všech tří výše uvedených přístupů. Finálním cílem je vytvoření vlastního konceptu, což logicky klade nejvyšší nároky na řešitele. Měl by v zájmu celkové efektivnosti zohledňovat nejen národní potřeby ale i nadnárodní požadavky a kritéria a současně by se neměl významně odchýlit od deklarovaných cílů a postupů v České republice. Umožňuje však větší operabilitu a dává tak potenciálně i větší šanci na vyšší vypovídací schopnost takto koncipovaného řešení. Záměrem je navržení soustavy, která umožňuje stanovit a analyzovat základní (relevantní) rozdíly mezi kraji. Hloubka, do které budou regionální disparity strukturovány i skladba deskriptorů a indikátorů, je věcí nalezení širšího konsensu napříč jednotlivými oblastmi, jež jsou předmětem dekompozice. Dále uvedený návrh dekompozice systému sledování a vyhodnocování disparit v regionech České republiky rozkládá systém do tří oblastí (subsystémů 1. řádu), které tvoří: 1. oblast sociální, 2. oblast ekonomická, 3. oblast územní. Z provedeného rozboru stávajících teoretických úvah v odborné literatuře, realizovaných analýz i existujících praktických postupů se jeví jako účelné rozdělení subsystémů 1. řádu do subsystémů 2. řádu takto: Dekompozice sociálního subsystému do pěti podoblastí - subsystémů 2. řádu: obyvatelstvo (zejména hustota zalidnění, věková a vzdělanostní struktura a zdravotní stav obyvatelstva), životní úroveň (disponibilní důchod, nerovnost v příjmech), úroveň bydlení (kategorie bytu, počet osob na byt, počet cenzových domácností na byt) a vybavenost domácností (osobní automobil, barevný televizor, telefon (mobil), osobní počítač, napojení na internet), sociální vybavenost v území (zejména zdravotní a sociální služby), sociální patologie (nezaměstnanost, chudoba, kriminalita). Základní dekompozice ekonomického subsystému vychází z jeho rozložení do čtyř podoblastí - subsystémů 2. řádu. 7

10 makroekonomické agregáty (podíl HDP regionu na národním HDP, HDP/ob., tempo růstu HDP, hrubá přidaná hodnota, daňová výtěžnost, produktivita práce, jednotkové náklady práce) vnější ekonomické aktivity (exportní výkonnost, struktura exportu, obchodní bilance regionu, objem přímých zahraničních investic, umístění přímých zahraničních investic dle odvětví, podíl podniků pod zahraniční kontrolou na hrubé přidané hodnotě a zaměstnanosti) vnitřní ekonomické aktivity, (ekonomické subjekty dle právních forem, odvětví a počtu zaměstnanců, podíl malého a středního podnikání, výzkum a vývoj, investiční aktivita trh práce. (zaměstnanost, nezaměstnanost míra nezaměstnanosti, dlouhodobá nezaměstnanost, počet uchazečů na 1 volné pracovní místo) Dekompozice územního subsystému je tvořena tak, že region je charakterizován 5 základními podoblastmi deskripce - subsystémy 2. řádu, které tvoří: fyzicko-geografický potenciál území (struktura regionu, lokalizace regionu, vzdálenost k centrům, členitost území, hydrometeorologické podmínky), životní a přírodní prostředí (kvalita ovzduší, voda, příroda a biodiverzita, odpady, lesy, krajina a půda) vybavenost a obsluha území dopravní infrastrukturou (úroveň silniční a železniční infrastruktury, letiště, vodní cesty, hraniční přechody, intenzita dopravy) vybavenost a obsluha území technickou infrastrukturou (zásobování vodou, kanalizace a čištění odpadních vod, zásobování energiemi, informační a telekomunikační technologie) potenciál cestovního ruchu (infrastruktura cestovního ruchu - stálá lůžka v hotelích a ubytovacích zařízeních, nová zařízení infrastruktury cestovního ruchu, počet zahraničních návštěvníků) Proces dekompozice soustavy regionálních disparit přináší řadu otázek teoretických, systémových, metodických i praktických (např. jak velký má být počet dekomponovaných úrovní a kolik deskriptorů a indikátorů mají zahrnovat). Stanovení počtu deskriptorů resp. indikátorů je obtížné, neboť vedle základního obsahového hlediska dosažitelné informační hodnoty sledovaných a hodnocených regionálních rozdílů musí být ze systémového hlediska zachovány relace a přibližně stejná rozlišovací úroveň mezi vymezenými základními oblastmi (sociální, ekonomickou a územní). Slaďování rozlišovací úrovně a vypovídací schopnosti indikátorů napříč subsystémy je jednou z nejobtížnějších fází řešení. Závěry k regionálním disparitám Výskyt prostorové proměnnosti vede k nerovnoměrnému rozvoji regionů, charakterizovanému vznikem prostorových nerovností - disparit. Problematika disparit je složitý problém, který zasluhuje, aby byly aplikovány celostní pohled, multidimenzionální přístup, multidisciplinární způsob zkoumání a použita pluralitní metodologie jeho zkoumání. 8

11 Pro další analýzy, ale zejména pro účely ovlivňování regionálních disparit nástroji regionální politiky je zapotřebí tyto různorodé pohledy na regionální disparity převést do uchopitelné podoby. V této souvislosti je především nutné stanovit, která hlediska budou použita pro klasifikaci regionálních disparit, a která hlediska budou považována za atributy identifikovaných regionálních disparit. V rámci prováděného výzkumu bylo analyzováno několik hledisek pro identifikaci, klasifikaci a hodnocení regionálních disparit, která jsou považována za základní atributy disparit. Jde o hlediska: časové, měřitelnost, teritorialitu, ovlivnitelnost, způsob vzniku a dopady regionálních disparit. Pokud jde o klasifikaci regionálních disparit, na současné úrovni poznání lze doporučit jako určující klasifikační hledisko hledisko věcné, se základním členěním na regionální disparity sociální, ekonomické a územní, ke kterému se také kloní většina renomovaných autorů. Při ovlivňování vývoje disparity se jako nejúčelnější jeví působení přímo na hnací síly způsobující disparitu, čímž lze mnohdy v různé míře ovlivnit i disparity s ní korelující. Při využití navržené soustavy indikátorů regionálních disparit musíme tedy nejdříve zvážit, zda je daná disparita vůbec ovlivnitelná, zda ji potřebujeme ovlivňovat a pokud ano, jakým směrem. To však bude účelné jen tehdy, pokud budeme schopni nalézt a charakterizovat takové regionální disparity, jejichž srovnávání má racionální smysl. Jen tak lze na území regionů analyzovat existující jevy a procesy s různými příčinami, dopady a možnostmi ovlivňování. Chápání racionality však může být v průběhu času různé. Země Evropské unie uplatňují různé přístupy k regionální politice a regionálním disparitám. Pro Českou republiku je nejvýznamnější přístup zemí středoevropského prostoru. Proto se v rámci našeho výzkumu zabýváme pojetím a přístupy v pěti sousedících zemích Německu, Polsku, Slovensku, Maďarsku a Rakousku. Zatímco v Německu a Rakousku je hlavní váha intervencí přenesena na úroveň spolkových zemí, v Maďarsku, Polsku a na Slovensku ještě převládá centralizovaná exogenní orientace regionální politiky a to zejména proto, že finanční zdroje regionálního rozvoje pochází ve značné míře z unijního rozpočtu. Řešení regionálních disparit je ve všech analyzovaných zemích podtextem a původním východiskem regionální politiky, avšak v Rakousku a Německu je již kladen silný důraz na endogenní faktory rozvoje, zvyšování potenciálu regionů a nespoléhání se na realokaci národních nebo evropských zdrojů. Co říci úplně na závěr. Provedené analýzy prokázaly, že existence regionálních disparit je objektivním jevem, jehož specifickou stránkou je možnost nebo nemožnost ovlivňování jeho budoucího vývoje. Je zřejmé, že část disparit nelze ovlivňovat vůbec (zejména disparity fyzického charakteru). U ovlivnitelných disparit je vzhledem k jejich charakteru významné poznání, které z nich je žádoucí ovlivňovat a jakým směrem jaký by měl být charakter vývoje disparity konvergenční či divergenční. Rozdílnost pohledů na klasifikaci kritérií pro popis a analýzu regionálních disparit, které nabízí teorie i praxe, zakládá poměrně širokou bázi variant metodických přístupů k regionálním 9

12 disparitám, jejich pojetí a vyjádření indikátory. To nás utvrzuje v názoru, že neexistuje pouze jeden objektivně správný postup. Je ale třeba brát v úvahu, že koncepty, které zejména v České republice a také v orgánech Evropské unie již získaly široký konsensus (Strategie udržitelného rozvoje ČR, Strategie regionálního rozvoje ČR, Národní strategický referenční rámec, Strategické obecné zásady společenství pro soudržnost EU, strukturální ukazatele EU atd.), jsou pro volbu systémové dekompozice disparit, ale zejména pro jejich dovedení do úrovně deskriptorů a indikátorů vhodným vodítkem. LITERATURA [1] AUFHAUSER, E., HERZOG, S., HINTERLEITNER, V. OEDL-WIESER, T., REISINGER, E. (2003). Grundlagen für eine Gleichstellungsorientierte Regionalentwicklung. Endbericht. Studie im Auftrag des Bundeskanzleramts, Abteilung IV/4. Wien: Institut für Geographie und Regionalforschung Universität Wien, [2] AMENDOLA, A. - CAROLEO, F.E. -COPOLLA,G. (2004): Regional Disparities in Europe. Discussion Paper Nr. 78. Salermo: Centro di Economia del Lavoro e di politica economica. [3] CUFFARO, M. - CRACOLICI, M.F. - NIJKAMP, P.: Measuring the Performance of Italian Regions on Social and Economic Dimensions, [4] EDERVEEN,S., NAHUIS,R., PARIKH,A.: Labour Mobility and Regional Disparities: The Role of Female Labour Participation. Discussion Paper No Utrecht School of Economics, 2005 [5] FAZIO, G.; PIACENTINO, D.; VASSALLO E.: Regional Disparities and Public Policies in Italy: Some considerations in light of a performance analysis. ERSA conference paper No. 439 [online] dostupné na [6] FELSENSTEIN, D., PORTNOV, B. A. (eds), Regional Disparities in Small Countries, (Advances in Spatial Science). 1st ed. Berlin:Springer, s. ISBN: [7] LIPSHITZ, G.: Regional Disparities: The Canadian Case in the Theoretical Context [8] MOLLE, W. European cohesion policy. 1st ed. Oxon:Routledge, s. ISBN: [9] REGIONAL DISPARITIES AND COHESION: What Strategies for the Future. Study. Brussels: European Parliament, [10] SLOBODA, D.: Slovensko a regionálne rozdiely. Teórie, regióny, indikátory, metódy. Konzervatívny inštitút M.R. Štefánika, Bratislava, [11] TIEPOH, M.G.N. - DRESSLER, J. - BURNS, M.: 6. Regional Disparity. New Rural Economy Project, Phase 2. The Canadian Rural Revitalization Foundation, [12] VORAUER, K.: Europäische Regionalpolitik-Regionale Disparitäten. Münchener Geographische Hefte, ISBN WISHLADE, F., YUILL, D. (1997): Measuring Disparities for Area Designation Purposes: Issues for the European Union. Regional and Industrial Policy Research Paper Number 24. [online]. Glasgow: European Policies Research Centre, URL: urposes.pdf 10

13 REGIONÁLNA KONVERGENCIA RESP. DIVERGENCIA NA POZADÍ TEORETICKÝCH KONCEPCIÍ 1 Prof. Ing. Milan Buček DrSc. Ing. Lukrécia Kováč Gerulová Abstrakt V príspevku sa zameriavame na vymedzenie teoretického rámca pre model regionálnej konvergencie a divergencie. Z normatívneho pohľadu chápeme konvergenčný proces ako proces rastový. Teoretický základ regionálnej konvergencie alebo divergencie vychádza zo Solowovho modelu rastu. Neoklasická teória vysvetľuje proces konvergencie na základe klesajúceho hraničného produktu kapitálu. Na druhej strane, polarizačné efekty v teórii polarizácie vedú k divergencii. Ostatné teórie umožňujú tak konvergenčný ako aj divergenčný vývoj. Väčšina empirických štúdií vychádza z neoklasickej teórie. Kľúčové slová Neoklasická teória, Nová ekonomická geografia, Regionálna konvergencia, Regionálna divergencia, Teória endogénneho rastu Abstract In the paper we focus on the theoretical framework of the regional convergence or divergence model.the convergence model is related to a growth process in the sense of normative description. The theoretical background of regional convergence or divergence is commonly based on the Solow growth model. The neoclassical theory explains the convergence process through decreasing marginal capital product. On the other hand the polarisation effects in the theory of polarisation lead to divergence. According to the remaining theories a convergence as well as a divergence process are possible. Most of the empirical studies of regional convergence stems from the neoclassical theory. Keywords endogenous growth theory, neoclassical theory, new economic geography, regional convergence, regional divergence Úvod V debatách o disparitách sa často mlčky vychádza z predpokladu, že samotné zoradenie sústavy ukazovateľov, ktoré majú k nerovnostiam nejaký vzťah je dostatočné k tomu, aby 1 Tento príspevok vznikol v rámci prác na projekte 6RP/6187/EU/08 Regional Trajectories to the Knowledge Economy: A Dynamic Model (EURODITE) a VV_MVTS regiónu pre rozvoj malých inovatívnych firiem. Endogénne kapacity 1

14 sme ich analyzovali. Pritom nejde iba o to, že väčšina takýchto sústav sa k takémuto meraniu iba viacej alebo menej nepresne približuje. Podľa toho, či vychádzame iba z jedného syntetického ukazovateľa (napr. HDP), alebo zostavíme sústavu ukazovateľov ekonomického charakteru ( a tu zase záleží, či sa jedná o ukazovatele produkcie, ale aj spotreby napr. príjmy), alebo zahrnieme aj širšie neekonomické faktory disparít súvisiace s kvalitou života (životné prostredie, voľný čas, a pod.) je síce analýza precíznejšia, ale aj tak sa neoslobodíme v prechode od analytického k normatívnemu prístupu od jej zaradenia do nejakého teoretického konceptu. To ale predpokladá, že v normatívnej polohe chápeme konvergenčný proces ako proces rastový, čo už tvorí premostenie medzi analyzovanými disparitami a spôsobmi ich eliminácie. Vzhľadom na veľký rozsah rastových koncepcií sa orientujeme v tomto príspevku iba na niektoré najfrekventovanejšie. Diskusia o vzťahu ekonomického rastu a konvergencie začala prácami Solowa a Myrdala koncom 50. rokov. Baumol (1986) tvrdil, že homogénne skupiny krajín konvergujú a heterogénne divergujú. Boom výskumu konvergencie nastal v 90.rokoch po článkoch Barra a Sala i Martina (1990, 1991, 1992) a Mankiwa, Romera a Weila (1992), ktoré vychádzali z neoklasickej teórie rastu a rozšírili predošlý výskum konvergencie o regionálny aspekt.čiastočným vysvetlením tohto rozmachu je rastúca nespokojnosť počas 80. rokov vyplývajúca z toho, že regionálne disparity sa neznižovali tak rýchlo ako sa predpokladalo (Armstrong, 2002). Tieto práce nasledovali bezprostredne po nových rastových teóriách 80. rokov (teórii endogénneho rastu a novej ekonomickej geografie). Vytvoril sa tak súbor protichodných rastových teórií, ktoré vyzývali k ďalšiemu výskumu. Z teórií, ktoré vysvetľujú regionálny rast a tým aj mechanizmus procesu regionálnej konvergencie resp. divergencie, sme vybrali pre demonštráciu týchto procesov nasledujúce: Neoklasická teória Teória polarizácie Teória endogénneho rastu Nová ekonomická geografia Teória inovatívnych klastrov a učiacich sa regiónov Neoklasická teória ( a teória podmienenej konvergencie) Za teoretický základ skúmania konvergencie sa berú väčšinou neoklasické modely ekonomického rastu. Až do polovice 80.rokov mal vedúce postavenie Solowov model (1956). Niektoré štúdie vychádzajú aj z modelu Mankiwa-Romera Weila (1992). Solowov model ukazuje, ako klesajúce výnosy z kapitálu vedú ku konvergencii všetkých regiónov k ustálenému stavu. Základné predpoklady modelu sa dajú zhrnúť do niekoľkých bodov: Ekonomický rast je poháňaný technickým pokrokom a akumuláciou kapitálu, technický pokrok je exogénny, výrobný faktor práca je určený veľkosťou populácie, ktorá rastie exogénne danou mierou, z čoho vyplýva, že práca je tiež exogénna, zásoba kapitálu je určená investíciami a miera investícií je konštantná a exogénna, z čoho vyplýva, že produkt, investície a zásoba kapitálu budú rásť rovnakou dlhodobou mierou, 2

15 výrobné faktory sú oceňované na základe hraničného produktu, ktorý klesá. Na základe týchto predpokladov môžeme proces konvergencie vysvetliť nasledovne: Rozvinutejšie regióny rýchlejšie akumulujú kapitál, čo vedie ku klesajúcemu hraničnému produktu kapitálu a následne ku klesajúcim výnosom z kapitálu. Kapitál tak prúdi do regiónov s nedostatkom kapitálu, v ktorých má vyššiu cenu a dosahujú sa vyššie výnosy. Výrobný faktor pracovná sila zase migruje do rozvinutejších krajín, v ktorých sú vyššie mzdy. Mechanizmom vyrovnávania rozdielov vo výrobných faktoroch nastáva proces konvergencie regiónov v úrovni produkcie na obyvateľa. Neoklasická konvergencia nastáva výsledkom štyroch navzájom podporujúcich sa procesov: - akumulácia kapitálu a klesajúce výnosy - medziregionálna migrácia pracovnej sily - mobilita kapitálu - transfer technológií. Dynamika Solowovho modelu naznačuje, že čím ďalej sa región nachádza od ustáleného stavu, tým rýchlejšie rastie. Kohézna politika podporuje konvergenciu investíciami na zvýšenie verejného kapitálu, čím zvyšuje produktivitu súkromného kapitálu, posúva ustálený stav a tým zvyšuje mieru rastu. Novšia neoklasická teória podmienenej konvergencie, tak ako tradičná neoklasická teória rastu, predpokladá konvergenciu rozdielov regionálneho HDP na obyvateľa. Má však niekoľko čŕt, ktorými sa od pôvodnej koncepcie odlišuje a ktoré majú význam pre empirický výskum (Armstrong, 2002): a) V štandardnom neoklasickom modeli rastu regióny konvergujú k jednému ustálenému stavu. Takáto konvergencia sa označuje ako absolútna ß- konvergencia. Východiskovým bodom je Solowov model rastu s Cobb- Douglasovou produkčnou funkciou: Y t = K t α (A t L t ) 1-α (1) kde Y označuje output, K kapitál, L prácu a A celkovú produktivitu faktorov. Úroveň dôchodku per capita v ustálenom stave y * je potom určená nasledovne: 1 gt s y A0e (2) n g kde s označuje mieru investícií, g a n miery exponenciálneho rastu A t a L t (Islam, 2003). Všetky faktory rovnice (2) A 0, s, g, n, δ, α by mali byť podľa konceptu nepodmienenej konvergencie rovnaké pre všetky krajiny. Empirické analýzy absolútnej konvergencie však často zlyhávajú a dôkazy o absolútnej konvergencii boli nájdené iba pre relatívne homogénne vzorky krajín, ako napr. OECD (Baumol, 1986). V skutočnosti sa krajiny rozlišujú vo faktoroch relevantných pre rast a každá krajina môže mať svoju ustálenú úroveň rastu. Tento poznatok viedol k modelom podmienenej konvergencie, v ktorých neexistuje len jeden ustálený stav, ale viacero. Regresné modely podmienenej konvergencie obsahujú tzv. podmienené premenné, ktorými sa zohľadňujú začiatočné rozdiely. Kvôli obmedzenosti štatistických údajov na regionálnej 3

16 úrovni EÚ používa väčšina štúdií dva typy podmienených premenných, ktoré zaviedli Barro a Sala-i-Martin (1990, 1991, 1992): - Ukazovatele priemyselnej štruktúry na zachytenie ziskov produktivity z relokácie faktorov z poľnohospodárstva do priemyslu - Umelé premenné na národnej alebo regionálnej úrovni, ktoré nahrádzajú rôzne premenné, pre ktoré neexistujú disponibilné údaje b) Keďže regióny konvergujú k viacerým ustáleným stavom, hypotéza konvergencie môže platiť pre krajiny s relatívne podobnou začiatočnou situáciou a môžu sa tak vytvoriť tzv. konvergenčné kluby. c) Teória podmienenej konvergencie pripúšťa možnosť regionálnych asymetrických šokov, ktoré môžu viesť k obdobiam divergencie. Podľa Barra a Sala-i-Martina (1990) nastali dva asymetrické šoky, ktoré zväčšili rozdiely medzi štátmi USA, jeden po Veľkej hospodárskej kríze v 30. rokoch a druhý po ropných krízach v 70. rokoch. d) Malo by sa rozlišovať medzi regionálnymi rozdielmi v HDP na obyv. v určitom časovom bode a mierou znižovania rozdielov v čase. Rozdiely v časovom bode sa väčšinou merajú prostredníctvom neváženej štandardnej odchýlky medzi regiónmi (σ) a následné zmeny tejto hodnoty sa označujú ako σ konvergencia. Používajú sa však aj iné metódy, ako variačný koeficient alebo Giniho koeficient. Miera znižovania rozdielov v čase sa väčšinou meria prostredníctvom ß-konvergencie. Mankiw, Romer a Weil (1992) zohľadnili v Solowovom modeli dve formy kapitálu (fyzický a ľudský). Úroveň dôchodkov v ustálenom stave je potom funkciou mier investícií do fyzického a ľudského kapitálu, podiely príjmov fyzického a ľudského kapitálu a príslušných odpisových mier. Ak sa predpokladá, že miery technického pokroku a odpisov sú medzi krajinami rovnaké, ustálený stav sa môže definovať z hľadiska miery úspor z fyzického a ľudského kapitálu a miery rastu populácie. Teória polarizácie Hlavnými predstaviteľmi teórie polarizácie na regionálnej úrovni sú G.Myrdal, F.Perroux a A.Hirschman. Zatiaľ čo neoklasická teória predpokladá negatívnu spätnú väzbu, ktorá spôsobí vyrovnanie pôvodnej odchýlky v rozvoji regiónu, Myrdal 2 hovorí o cirkulárnokumulatívnom procese, ktorý pôvodnú odchýlku zosilňuje. Pritom pripúšťa možnosť negatívnej aj pozitívnej spätnej väzby a proces konvergencie alebo divergencie závisí od toho, ktorá z väzieb preváži. Ak berieme do úvahy vzájomné interakcie systému regiónov, Myrdal aj Hirschman 3 rozoznávajú dva protichodné efekty. Myrdal hovorí o rozširujúcich a sťahujúcich efektoch a Hirschman o presakujúcich a polarizačných efektoch. Rozširujúce resp. presakujúce efekty vedú k rozširovaniu pozitívneho rozvojového impulzu do susedných regiónov a sťahujúce resp. polarizačné efekty vedú k negatívnemu prejavu rozvojového impulzu na iné regióny. Podľa toho, ktoré z efektov prevýšia, nastane vyrovnávanie rozvoja regiónov (konvergencia) alebo prehĺbenie polarizácie (divergencia). Názory sa v tomto 2 Myrdal, G.: Economic Theory and Under-developed Regions. London: Duck- worth, Citované v: Meier (1998), s Hirschman, A., O: The Strategy of Economic Development. New Haven, Conn.: Yale Univ. Press, Citované v: Meier (1998), s

17 rôznia. Zatiaľ čo Hirschman predpovedá z dlhodobého hľadiska prevahu rozširujúcich (konvergenčných) efektov, Myrdal predpovedá divergenciu, ktorá bude navyše o to vyššia, o čo je región chudobnejší. Preto sa teória polarizácie zvykne zaraďovať medzi divergenčné teórie. Teória endogénneho rastu V polovici 80.rokov sa prudko rozvinula nová teória rastu- teória endogénneho rastu. Teória endogénneho rastu rozširuje neoklasický prístup o priame zahrnutie technického pokroku. V neoklasickej teórii rastu je technický pokrok verejným statkom, exogénnou veličinou a jedinou veličinou, ktorá môže dlhodobo vyvolať ekonomický rast. V teórii endogénneho rastu sa technický pokrok stáva endogénnym a je teda sám o sebe určovaný rastovými procesmi. Efekty prelievania poznatkov majú za následok rastúce výnosy z akumulácie kapitálu, čo je hlavným rozdielom od neoklasických modelov. Modely endogénneho rastu tak nepotvrdzujú podmienenú konvergenciu, ale ani divergenciu. Väčšina teórií endogénneho rastu vychádza z Romerovho prístupu, v ktorom je technický pokrok vyjadrený prostredníctvom faktora ľudského kapitálu, t.j. veľkosti pracovnej sily v odvetví výskumu. Ľudský kapitál predstavuje podľa Romera (1986) externý efekt investícií, t.j. zvýšením investícií do fyzického kapitálu sa zvyšuje aj ľudský kapitál. Prírastok ľudského kapitálu zase zvyšuje produktivitu ostatných výrobných faktorov v produkčnej funkcii (práce a kapitálu). Technický pokrok teda nie je exogénne daný, ale závisí od veľkosti ľudského kapitálu. V produkčnej funkcii bude potom vyjadrený nasledovne (Armstrong, 2002): ΔA = δl λ A A φ (3) kde A je rozsah technologických poznatkov, ΔA je technologická zmena v čase, L A počet pracovníkov v odvetví výskumu a δ, λ, φ sú parametre funkcie. Produktivita ľudského kapitálu vo výskume bude o to väčšia, o čo väčší bude rozsah technologických poznatkov. Technologické poznatky tak vytvárajú ďalšie technologické poznatky a vyvolávajú kumulatívny rast, ktorý v kontexte regionálneho rozvoja môže spôsobiť divergenčný proces (rýchlejší rast regiónu s väčším vybavením technologických poznatkov). Existuje viacero prístupov na zahrnutie technického pokroku do modelov, s rozdielnymi výsledkami. Vzhľadom na obmedzenia údajov vychádzalo iba málo štúdií z teórie endogénneho rastu. 4 Nová ekonomická geografia Modely Novej ekonomickej geografie vychádzajú z prác Krugmana. 5 Nová hospodárska geografia, na rozdiel od neoklasickej teórie, berie do úvahy dopravné náklady a pozitívne externality spojené so škálovými výnosmi (výnosmi z rozsahu produkcie) a lokalizačnými výhodami. Sektory s rastúcimi výnosmi z rozsahu stimulujú ku koncentrácii výroby do jedného miesta. V dôsledku nedokonalej konkurencie sú reálne mzdy v regiónoch s vyšším podielom týchto sektorov vyššie. To spôsobí prílev mobilnej pracovnej sily a kumulatívny 4 Napr. Cheshire, P., Carbonaro, G.: Urban Economic Growth in Europe: Testing Theory and Policy Prescriptions, Urban Studies, 33, , Citované v: Armstrong (2002). 5 Krugman, P.: Scale economics, product differentiation and the pattern of trade. In: American Economic Review 70, , Citované v: Armstrong (2002), Krugman (1991). 5

18 proces aglomeračných efektov (napríklad ľahký prístup k trhom, kvalifikovanej pracovnej sile a k novým vedomostiam). Výsledkom môže byť vznik priestorového modelu jadro - periféria. Existuje aj druhá vetva modelov, tzv. modely vertikálne-prepojených podnikov, 6 ktorá neprisudzuje divergenciu mobilnej pracovnej sile, ale výrobcom medziproduktov. Vedúci región má výhody nákladových úspor z úzkych input- output prepojení, čím priťahuje výrobcov medziproduktov. Podľa novej ekonomickej geografie však divergencia nemusí nutne nastať. Okrem dostredivých síl pôsobia v regióne aj odstredivé sily, pričom ich rovnováha sa mení so znižovaním dopravných nákladov. Podľa modelu Krugmana a Elizonda (1996) sa rastom integrácie znižujú dopravné náklady a výnosy z rozsahu sa dajú využívať aj na vzdialenejších miestach. Vyššia cenová konkurencia v jadre zmrazuje mzdy a spôsobuje odliv pracovnej sily do periférie. Regionálny proces tak nadobúda tvar U od rozptýlenia sektora s rastúcimi výnosmi z rozsahu k jeho koncentrácii (divergencia) a k spätnému rozptýleniu (konvergencia). To ale neznamená automatický prechod ku konvergencii. V prípade existencie určitých bariér mobility pracovnej sily (či už geografických, jazykových, kultúrnych alebo inštitucionálnych) sa proces ustáli vo fáze koncentrácie a regionálne disparity sa budú prehlbovať. Teória inovatívnych klastrov a učiacich sa regiónov Niektoré z teórií, ktoré sme doteraz uviedli, predpokladajú divergenciu v dôsledku vzniku geografických klastrov. Post-fordistická literatúra sa venuje rôznym typom nových industriálnych distriktov, teória spoločenského kapitálu predpovedá vznik klastrov malých a stredných podnikov a nová hospodárska geografia a modely exportnej konkurencieschopnosti tiež prisudzujú dôležitú úlohu industriálnym klastrom. Novšími prístupmi sú prístupy inovačných (high-tech) klastrov alebo učiacich sa regiónov. Tieto prístupy vychádzajú skôr z empírie. High-tech clustre sa môžu považovať za osobitnú formu industriálnych distriktov. Rozdiel medzi nimi je taký, že región s inovatívnymi klastrami sa stal učiacim sa regiónom. Hlavnými predpokladmi inovatívnych clustrov je akumulácia dobrých lokálnych vedomostí, interakcia firiem navzájom a s lokálnymi verejnými inštitúciami, vytváranie nových malých a stredných podnikov a technologicky špecializovanej pracovnej sily. Tieto predpoklady podporujú rast regiónu a, podobne ako u iných foriem klastrovania, divergenčné tendencie. Na základe charakteristiky jednotlivých teórií môžeme vidieť, že rozdielne teórie rozdielne vysvetľujú proces konvergencie. Ich zhrnutie obsahuje tab.1. Niektoré prístupy, najmä neoklasický, poskytujú dôvod pre konvergenciu kvôli klesajúcemu hraničnému produktu kapitálu. Teória polarizácie, modely exportnej konkurencieschopnosti a prístup učiacich sa regiónov zase naznačujú v dlhodobom ponímaní divergenciu. Ostatné teórie nemajú jasný záver, pričom proces konvergencie a divergencie závisí od špecifických hospodárskych alebo iných podmienok. 6 Krugman, P.,Venables, A.: Integration, specialisation and adjustment. In: European Economic Review, 40, pp , Citované v: Armstrong (2002). 6

19 Tabuľka č. 1: Teoretické koncepcie vo vzťahu ku konvergencii/divergencii Teória koncepcia Dôvody pre divergenciu Dôvody pre konvergenciu Neoklasická Klesajúci hraničný produkt kapitálu je dôvodom konvergencie Teória polarizácie Teória endogénneho rastu Dominancia polarizačných efektov spôsobuje divergentný proces. Pozitívne externality spojené s technologickými poznatkami môžu spôsobiť konvergenčný aj divergentný rozvojový proces. Nová geografia ekonomická Konvergencia alebo divergencia bude závisieť od kombinácie odstredivých a dostredivých síl. (napr. v závislosti od výšky dopravných nákladov, Učiace sa regióny Existencia inovatívnych (hightech) klastrov v regióne vyvolá divergenčný proces. Zdroj: spracované na základe Eckey, Türck (2007), Armstrong (2002), Maier, Toedling (1998) a autormi. Záver Možno plne súhlasiť s Armstrongom (2002), ktorý sa snažil preskúmať, ktorá z teórií je najvhodnejšia na vysvetlenie empirických údajov majúcich vzťah ku konvergencii a ako zosúladiť teóriu s empíriou. Neprichádza pritom k jednoznačnému záveru. Tvrdí, že veľký počet modelov je formalizovaných a zostáva to na navrhovateľoch iných modelov, aby vyvinuli vhodné metódy a poskytli presvedčujúce dôkazy o ich vhodnosti nahradiť doteraz používané modely, napr. neoklasický model podmienenej konvergencie. Kritizuje skutočnosť, že väčšina empirických štúdií, ktoré skúmajú konvergenciu a divergenciu, vychádzajú z neoklasickej teórie. Od jeho kritiky v roku 2002 sa síce väčšina aplikácií opiera o neoklasický koncept (Eckey, Turck, 2007), v ostatnom období predsa len sa objavujú aj aplikácie založené na iných teoretických koncepciách. Rôznorodosť výsledkov však pri často protichodných konceptoch ani tak veľmi neprekvapuje, ale je faktom, že ani neuľahčuje precíznejšie závery o konvergenčných procesoch. Literatúra 1) Abreu, M., de Groot, H.L.F., Florax,.J.G.M. (2005): A Meta-Analysis of Beta- Convergence The Legendary 2%. In: Journal of Economic Surveys, 19, ) Armstrong, H.W. (1995): Convergence among Regions of the European Union , Papers on Regional Science, 74,

20 3) Armstrong, H.W.: European Union Regional Policy: Reconciling the Convergence and Evaluation Evidence. In: Cuadrado-Roura, J.R., Parellada, M.(eds.): Regional Convergence in the European Union. Facts, Prospects and Policies. Berlin et al.: Springer-Verlag, , ISBN: ) Barro, R.J., Sala-i-Martin, X.(1990): Economic Growth and Convergence across the United States.Working Paper Series of the National Bureau of Economic Research, 3419, New York. 5) Barro, R.J., Sala-i-Martin, X.(1991): Convergence across States and Regions. In: Brookings Papers on Economic Activity, 1, ) Barro, R.J., Sala-i-Martin, X.(1992): Convergence. In: Journal of Political Economy, 100, ) Baumol, W.J. (1986): Productivity Growth, Convergence and Welfare: What the Long- Run Data Show. In: American Economic Review, 76, pp ) Buček, M. a kol. (2006): Regionálny rozvoj: novšie teoretické koncepcie. Bratislava: Vydavateľstvo Ekonóm, 270 s., ISBN ) Eckey, H.F., Türck, M. (2007): Convergence of EU-Regions. A Literature Report. In: Investigaciones Regionales n.10, 5-32, ISSN: ) Fujita, M., Krugman, P. (2004): The New Economic Geography. Past, Present and Future, Papers in Regional Science, 83, ) Islam, N. (2003): What have we learnt from the convergence debate?, Journal of Economic Surveys, 17, ) Krugman, P. (1991): Increasing Returns and Economic Geography, Journal of Political Economy, 99, ) Maier G., Toedling F. (1998): Regionálna a urbanistická ekonomika 2. Bratislava: Elita. Bratislava. 14) MALINOVSKÝ, J. SUCHÁČEK, J. (2006): Velký anglicko-český slovník regionálního rozvoje a regionální politiky EU. Ostrava: OFTIS. 956 str. 15) Mankiw, N.G., Romer, D., Weil, D.N. (1992): A Contribution to the Empirics of Economic Growth, Quarterly Journal of Economics, 107, ) Romer, P.M. (1986): Increasing Returns and Long-Run Growth, Journal of Political Economy, 94, ) Solow, R.M. (1956): A Contribution to the Theory of Economic Growth, Quartely Journal of Economics, 70, 1,

21 DISPARITY A REGIONÁLNÍ ROZVOJ V ZEMÍCH STŘEDNÍ EVROPY Doc. Ing. Karel Skokan, Ph.D. Abstrakt Sniţování regionálních disparit v sociálně ekonomickém rozvoji patří k základním cílům tradičních regionálních politik. Příspěvek prezentuje dílčí závěry výzkumu regionálních disparit ve vybraných zemích středoevropského prostoru, a to Německa, Rakouska, Maďarska, Polska a Slovenska. Po uvedení do regionální struktury a charakteristik základních regionálních rozdílů jsou nastíněny základní přístupy k regionální politice orientované na sniţování disparit v těchto zemích. Klíčová slova Regionální struktura, Regionální disparity, Regionální politika. Abstract The main objectives in traditional regional policies are focused to the reduction of regional disparities in socio-economic development. The paper presents the outcomes of the research of regional disparities in the countries of Central Europe, mainly Austria, Germany, Hungary, Poland a Slovakia. At first the regional structure and main regional disparities of selected countries are introduced. Then the disparities-based approach to regional policy in these countries is outlined. Keywords Regional structure, Regional disparities, Regional policy. Úvod Mezinárodní srovnávání disparit na národní i regionální úrovni se provádí pro různé účely v rámci mezinárodních organizací jako jsou např. OECD, Světová banka apod. V rámci Evropské unie se pravidelně hodnotí nerovnosti v rozvoji států a regionů pro potřeby politiky soudrţnosti nebo pro potřeby hodnocení dosahování cílů konkurenceschopnosti EU zejména ve Zprávách o ekonomické a sociální soudrţnosti. Východiskem jsou jednak navrţené účelové systémy ukazatelů, mezi které patří v rámci EU např. systém strukturálních ukazatelů (Eurostat, 2008), jednak data nadefinovaných regionálních ukazatelů sledovaná jak v národních statistikách, tak také v rámci Evropského statistického úřadu - Eurostatu. Podrobně byly národní nebo regionální disparity v období 2000 aţ 2006 analyzovány a vyhodnocovány také ve studiích připravovaných v rámci projektu ESPON, který je zaměřen na územní hledisko rozvoje EU (ESPON, 2004) a pokračuje také v současném plánovacím období. 1

22 Jedním z hlavních cílů od počátků evropské integrace v 50. letech minulého století je zajistit, aby v rámci Společenství docházelo ke konvergenci mezi bohatými a chudými zeměmi a regiony. Prostředkem se stala politika soudrţnosti podporovaná strukturálními fondy EU. V současném programovacím období zahrnuje tato politika mimo jiné cíl Konvergence pro vybranou skupinu méně vyspělých zemí (a tedy i regionů) a cíl Konkurenceschopnosti a zaměstnanosti pro skupinu vyspělejších zemí a regionů. Politika soudrţnosti je vyvolána právě existencí disparit mezi zeměmi, regiony a sociálními skupinami a jejím hlavním cílem je tyto disparity redukovat. Velikost, struktura a úroveň disparit vyjádřena prostřednictvím vybraných ukazatelů je dokonce mírou či měřítkem soudrţnosti. Soudrţnost se dá vyjádřit takovou úrovní rozdílnosti mezi státy, regiony nebo skupinami, které jsou politicky a společensky snesitelné (Molle, 2007). Čím niţší jsou tyto rozdílnosti, tím je vyšší úroveň soudrţnosti. V současné době se rozlišují v dokumentech EU tři úrovně soudrţnosti: hospodářská, sociální a územní. Přijmeme-li tezi, ţe disparity jsou výrazem úrovně soudrţnosti, pak můţeme hovořit o ekonomických, sociálních a územních disparitách. Ekonomické disparity jsou odrazem úrovně ekonomické soudrţnosti, která není jednoznačně definována a často bývá vysvětlována podle kontextu, v jakém je pouţita. Za hlavní a integrující ukazatel ekonomických disparit se pokládá hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele. Sociální disparity se týkají vyváţené účasti různých skupin na společenském ţivotě. Sociální soudrţnost převládá, pokud disparity v řadě sociálních ukazatelů jsou politicky udrţitelné. Zaměřuje se na dosaţení cílů v nezaměstnanosti, úrovni vzdělání, sociálním vyloučení různých skupin, v demografických trendech v rámci EU apod. Územní disparity jsou často odrazem nerovností ve vybavení území faktory, které postupně vedou k asymetrické distribuci fyzického a lidského kapitálu. Pro vyjádření územních rozdílů se kromě pojmu disparita často pouţívá pojem územní nerovnováha. Existují rozdíly mezi periférií a centrem pokud jde o obyvatelstvo, bohatství, přístup ke sluţbám obecného zájmu, k dopravě, energii, telekomunikacím a informační společnosti nebo pokud jde o výzkum a kapacity pro inovace. Tyto rozdíly nelze ignorovat, protoţe ovlivňují celkovou konkurenceschopnost ekonomiky EU. Územní disparity se pak mohou projevit v tzv. konektivitě území na hlavní dopravní sítě (silniční, ţelezniční, letiště apod.) nebo v intenzitě vývoje a výzkumu v daném území vyjádřené jak počtem a strukturou organizací vědy a výzkumu a institucí poskytujících střední a vysokoškolské vzdělání, tak i pomocí počtu výstupů vědy a výzkumu (publikačních, patentů apod.). Řešení regionálních disparit v jednotlivých zemích je součástí různých přístupů a politik s hlavním důrazem na politiku regionální. Článek představuje hlavní výstupy výzkumné studie Regionální disparity v mezinárodním srovnání řešené v rámci výzkumného úkolu WD Regionální disparity v územním rozvoji ČR jejich vznik, identifikace a eliminace (Skokan a kol. 2008). V další části článku je nejprve v následující kapitole představen náhled na základní vybrané disparity vybraných zemí středoevropského prostoru se zastoupením ukazatelů pro ekonomické, sociální i územní disparity a pak následuje kapitola, která shrnuje národní přístupy k řešení disparit v těchto státech. 2

23 Náhled na regionální disparity ve vybraných zemích Za referenční země byly v souladu se zadáním výzkumu vybrány země sousedící s Českou republikou, tj. Německo, Rakousko jako představitelé EU 15 a Maďarsko, Polsko a Slovensko jako představitelé nových členských států EU. Z hlediska srovnávání přístupů k řešení disparit nepředstavují země na jedné straně optimální vzorek, protoţe se jedná o země různé velikosti a různé úrovně ekonomického rozvoje, na druhé straně jejich různorodost poskytuje moţnost seznámit se s variantním přístupem k řešení problematiky. Hlavní rozdíly u hodnocených zemí se projevují jak v regionální struktuře, tak i v rozsahu regionálních disparit. Při popisu regionální struktury budeme vycházet z obecné klasifikace regionů NUTS pouţívané Eurostatem. Pro srovnání jsou pak ještě v této kapitole uvedena data pro Českou republiku, která však nebude zatím dále analyzována. Regionální strukturu jednotlivých zemí přehledně popisuje následující tabulka. Tabulka č. 1: Regionální struktura vybraných zemí Stát NUTS 1 NUTS 2 NUTS 3 Německo Rakousko Maďarsko Polsko Slovensko Česko Zdroj: vlastní zpracování Spolkové země (16) s vlastní rozhodovací pravomocí Vládní obvody (39) Okresy (429) Velké regiony (3) Spolkové země- základní Politické nebo soudní okresy (35) správní (9) Tzv. velké regiony (3) Uměle vytvořené regiony (7) Ţupy základní samosprávné administrativní regiony (kraje) Regiony sloţené z několika Vojvodství samosprávné Subregiony uměle vytvořené vojvodství (6) administrativní celky (16) spojením několika okresů Celé území Slovenska (1) Regiony i uměle vytvořené Kraje jako základní samosprávné spojením krajů (4) celky (8) Celé území České republiky Regiony soudrţnosti uměle Kraje jako základní samosprávné (1) vytvořené spojením krajů (8) celky (14) Jestliţe v rámci politiky soudrţnosti EU se pouţívá srovnávání a hodnocení regionálních disparit na úrovni NUTS2 regionů, přehled uvedený v Tabulce č. 1 signalizuje srovnávání nesrovnatelného. Na řešení disparit v endogenních přístupech k regionální politice mají největší vliv rozhodovací pravomoci přiřazené jednotlivým úrovním regionů, které se v omezeném analyzovaném vzorku podstatně liší. Zatímco v Německu je to úroveň NUTS1, v Rakousku a Polsku je to úroveň NUTS2, pak v Maďarsku a na Slovensku je to úroveň NUTS3, v Česku aţ na 3 výjimky také NUTS3. Jako představitelé regionálních disparit byly zvoleny následující ukazatele. Pro ekonomické disparity ukazatel HDP na obyvatele v PPS přepočteny na % pro EU27=100 (2005). Pro sociální disparity ukazatel regionální nezaměstnanosti v % (2007) a pro disparity v podpoře inovací, které můţeme přiřadit k územním disparitám ukazatel výdajů na VaV jako procento HDP (GERD, 2005). Všechna data byla získána z databáze Eurostatu. Přehled ukazatelů uvádí Tabulka č. 2. 3

24 Tabulka č. 2: Regionální disparity ve vybraných zemích HDP/obyv. (PPS) Nezaměstnanost GERD Stát EU27=100 (2005) (%, 2007) (% HDP/VaV, 2005) Stát Regiony Stát Regiony Stát Regiony Německo 1) 115,2 78,3-202,1 8,6 4,90-17,40 2,48 1,13-4,19 Rakousko 128,8 88,7-177,6 4,4 2,80-8,30 2,22 2) 0,50-3,40 Maďarsko 64,3 40,9-104,9 7,4 4,70-12,3 0,94 0,31-1,37 Polsko 51,3 35,0-57,0 9,6 8,30-12,7 0,57 0,08-1,10 Slovensko 60,6 43,1-147,9 13,4 4,30-15,3 0,51 0,28-0,88 Česko 76,6 59,8-160,3 5,3 2,40-9,50 1,41 0,25-2,77 1) NUTS 1, 2) Rok 2004 Zdroj: Eurostat, Regional Statistics, Pro kaţdý stát je uvedena hodnota ukazatele na národní úrovni a pak nejniţší a nejvyšší ukazatel v regionu. Ve skupině ukazatele HDP/obyvatele jsou největší regionální rozdíly vykazovány na Slovensku a nejmenší v Polsku, poměrně velké rozdíly vykazují v úrovni regionů také Německo a Rakousko. Ve skupině ukazatele nezaměstnanosti vykazuje překvapivě nejvyšší regionální rozdíly Česká republika, i kdyţ patří k zemím s malou nezaměstnaností, následovaná Slovenskem a Německem. V poslední skupině ukazatele GERD v regionálních rozdílech bezkonkurenčně vede Polsko následované Českem. U obou států jsou rozdíly v regionálních výdajích na VaV více jak desetinásobné. Je zřejmé, ţe i uvedené příklady regionálních disparit vyţadují jejich řešení v přístupech regionální politiky i v regionálním chápání sektorových politik. Přístupy k řešení regionálních disparit ve vybraných zemích Jak jiţ bylo uvedeno v předchozí kapitole, způsob řešení regionálních disparit ovlivňuje jednak regionální úroveň se samosprávnou působností, jednak úroveň centralizace řízení regionální politiky. V dalším textu proto bude provedeno shrnutí přístupu v jednotlivých zemích Řešení regionálních disparit v Maďarské republice Regionální politika Maďarska a její vývoj byl v posledních letech úzce spjat s procesem přípravy na vstup do Evropské unie. Během první poloviny 90. let 20. století neexistoval zřetelně specifikovaný koncept nebo strategie regionální politiky a regionálního rozvoje. Změna celkového konceptu a harmonizace rozvojových úsilí mezi různými ministerstvy a dalšími státními orgány přišla v roce 1996 s novou legislativou a národní politikou, kdy byl přijat Zákon o regionálním rozvoji a územním plánování. Zákon určil pravidla a úkoly regionální rozvojové politiky a územního plánování na národních a regionálních úrovních. Národní regionální rozvojová koncepce přijatá parlamentem v roce 1998 představila koncept statistických a plánovacích regionů (na úrovni NUTS 2) a mikroregionů (úroveň NUTS 4) a jiţ dříve existující krajů (úroveň NUTS 3). Při vyuţití dostupných indikátorů regionálních rozvoje můţeme v Maďarsku definovat tři základní typy znevýhodněných regionů (mikroregionů), jeţ 4

25 jsou pro identifikaci regionálních disparit Maďarska prioritní (Szalo, 2002): regiony s celkovým sociálně-ekonomickým znevýhodněním; regiony, jenţ potřebují průmyslovou restrukturalizaci; regiony s potřebou zemědělského a venkovského rozvoje. Koncepce stanovila následující strategické cíle (HU_Concept, 1998): sniţovat (doslova zmírňovat) regionální disparity; sniţovat nadměrnou koncentraci aktivit v okolí hlavního města Budapešti; podporovat prostorovou difuzi inovací; podporovat rozvojovou politiku, která zaručí udrţitelné vyuţívání zdrojů; podporovat mezinárodní integraci a připravovat se na vstup do EU. Hlavním posláním a globálním cílem politiky regionálního rozvoje a politiky v Maďarsku je, obdobně jako v ostatních členských zemích EU, úsilí o sniţování regionálních disparit. Důraz je kladen na ekonomické a sociální disparity v regionech. Podstatné jsou regionální disparity v ekonomice vyjádřené ukazatelem HDP/obyvatele mezi NUTS2 regiony a situace je horší mezi mikroregiony (NUTS 4). Regionální disparity se sledují dále zejména v oblastech přímých zahraničních investic, podnikání, průmyslové výroby, zaměstnanosti a nezaměstnanosti, úrovni systému vzdělávání, sociálních, zdravotních a dalších veřejných sluţeb, infrastruktury atd. Důraz na řešení disparit je i v základním dokumentu pro podporu regionální politiky s vyuţitím strukturálních fondů, tj. v Národním strategickém referenčním rámci (HU_NSRF, 2007). Podle současné situační analýzy existují v Maďarsku podstatné a rostoucí disparity a prioritou regionální politiky je nadále sniţovat regionální a strukturální disparity v regionech a mikroregionech. Hovoří se doslova o duální struktuře maďarské ekonomiky, která se rozvíjí a modernizuje, na druhé straně se v ní prohlubují regionální disparity. Řešení regionálních disparit ve Spolkové republice Německo Regionální politika Spolkové republiky Německo je součástí hospodářské politiky Německa. Je orientována na hospodářský růst a mobilizaci růstového potenciálu. Primárním cílem regionální politiky v rámci celospolečenských úkolů je, aby strukturálně slabé regiony mohly dosáhnout, zapojením do hospodářského rozvoje, vyrovnání jejich nevýhodného postavení a aby došlo ke sníţení regionálních rozdílů v rozvoji. K tomu regionální politiku doplňuje vyrovnaná růstová politika a politika zaměstnanosti, inovací a vzdělávání. Má přispívat k celkovému hospodářskému růstu strukturálně slabých regionů, k vytváření trvalých a konkurenceschopných pracovních míst. Počátky regionální politiky v Německu sahají do 70. let 20. století. Od této doby je prováděna cílená podpora znevýhodněných regionů pro vylepšení nepříznivé situace ve strukturálně slabých oblastech země. Německo, jako členský stát Evropské unie, samozřejmě vyuţívá kromě nástrojů národní regionální politiky i moţnosti podpory ze SF EU v rámci politiky hospodářské a sociální soudrţnosti (HSS) EU. Dochází tedy ke kombinování obou politik národní i unijní, a proto je při realizaci regionálně-politických opatření v zemi vyuţíváno jak prostředků z národních programů, tak i programů EU. Obecně můţeme vypozorovat postupný přesun od nástrojů národní regionální politiky k nástrojům politiky HSS EU, ale zároveň je patrný i pokles finančních prostředků ze SF EU do SRN z důvodu rozšiřování EU. Regionální ekonomická podpora je podle německé ústavy věcí jednotlivých spolkových zemí. Spolek (federace) má v rámci celospolečenské úlohy zlepšení regionální hospodářské 5

26 infrastruktury vliv na rámcové plánování a podílí se na spolufinancování. Konkrétní provádění regionálních opatření je zcela v rukou jednotlivých zemí. Ty samy provádějí výběr podpůrných rozvojových projektů a provádějí jejich schvalování a přidělování prostředků. Spolkové země si samy stanovují své priority podle povahy a intenzity konkrétních regionálních problémů. Regionální rozdíly v Německu existují hlavně mezi jeho východní a západní části a jsou zapříčiněny zejména rozdělením Německa po druhé světové válce. Současná regionální politika Německa koordinovaná na úrovni spolkové vlády se hlásí k problematice řešení regionálních disparit v Národním strategickém referenčním rámci pro období (DE_NSRF, 2007). Pro regiony cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost je stanovena priorita sníţení disparit mezi regiony a optimalizace specifického regionálního potenciálu pomocí udrţitelných rozvojových programů. Důraz je kladen na disparity jek mezi regiony, tak i v rámci regionů, současně je však zdůrazněna podpora rozvojového potenciálů regionů. Disparity jsou vyhodnocovány zejména na ekonomické úrovni, nezaměstnanosti, výdajů na výzkum a vývoj. Spolková republika Německo klade jako celek značný důraz na vyváţený regionální rozvoj. Vývoj regionálních ukazatelů Německa koresponduje se současnou hospodářskou situací, východoněmecké regiony patří k těm méně vyspělým jejich ekonomická úroveň se pohybuje kolem 80 % průměru EU 27 (na úrovni NUTS 1). Řešení regionálních disparit v Polské republice Současná regionální politika v Polsku je zaloţena na modelu inter a intra regionální politiky. Elementární principy, cíle a směry regionálního rozvoje země (interregionální politika) pro nejméně příštích 7 let jsou obsaţeny v Zákoně o zásadách realizace rozvojové politiky z 6. ledna Detailně jsou jednotlivé oblasti této politiky potom rozpracovány Ministerstvem regionálního rozvoje v dokumentu nazvaném Strategie rozvoje země , která je základním nástrojem regionální politiky v Polsku (PL_STRAT, 2006). Podle této strategie je státní regionální politika nejdůleţitějším nástrojem vládní hospodářské politiky, která spojuje a koordinuje řadu státních sektorových aktivit s opatřeními na úrovni regionů. Jejím cílem je provádění strukturálních změn v ekonomice, modernizace a zvyšování konkurenceschopnosti polských vojvodství. Má podporovat vyrovnávání rozvojových příleţitostí problémových regionů a vytvářet vnitřní potenciál regionů pro jejich moţná dlouhodobý rozvoj. Regionální politika klade důraz na endogenní rozvoj přednostně na základě vnitřních rozvojových faktorů a nejen na externí redistribuci příjmů. Jejím cílem je iniciovat permanentní rozvojové procesy v regionech. Strategie rozvoje země zabezpečuje provázanost národní regionální politiky s regionální politikou Evropské unie a také s ostatními odvětvovými politikami ovlivňujícími rozvoj území. Na jejím základě byl ve vzájemné součinnosti Ministerstva regionálního rozvoje a Evropské komise (DG for Regional Policy) zpracován Národní strategický referenční rámec na léta , ve kterém jsou obsaţeny jednotlivé národní či regionální operační programy (PL_NSRF, 2007). Na úrovní regionů je realizována regionální politika (intraregionální politika), v souladu se zákonem ze dne 5. června 1998 o samosprávě vojvodství, nejvyššími samosprávnými orgány vojvodství. Strategii rozvoje vojvodství schvaluje příslušné volené zastupitelstvo tohoto 6

27 samosprávného celku, přičemţ její realizace je zabezpečována prostřednictvím vojvodských programů (programy wojewódzkie). Mimo těchto ryze regionálních programů financovaných z rozpočtů jednotlivých vojvodství, hraji v regionální politice těchto samosprávných územních celků na úrovni NUTS 2 důleţitou roli i finanční zdroje z Evropské unie. Základním instrumentem realizace regionálních operačních programů jsou tzv. vojevodské kontrakty. To je dohoda (smlouva) uzavřena mezi vedením (úřadem) vojvodství a příslušným program garantujícím ministrem polské vlády, která stanoví zásady a podmínky spolufinancování daného operačního programu. Obdobně jako je tomu v České republice, mohou i v Polsku vstupovat do regionální politiky svými aktivitami i města a obce. Jejich působení je však vzhledem k disponibilním nástrojům a finančním prostředkům pouze okrajovou záleţitostí. Ze tří typů disparit, se kterými se v polské regionální literatuře běţně setkáváme, jsou v centru pozornosti polských výzkumných a odborných pracovišť v této oblasti disparity ekonomického a sociálního charakteru. Řešení regionálních disparit v Republice Rakousko Regionální politika je v Rakousku organizována na federální (spolkové) úrovni a na úrovni spolkových zemí. Řízení regionální politiky na federální úrovni zajišťuje v Rakousku spolkové kancléřství, které odpovídá za hospodářskou koordinaci v rámci celkové vládní politiky, obecné otázky ekonomického rozvoje a ekonomického výzkumu, obecné záleţitosti týkající se členství Rakouska v EU a koordinaci v oblasti plánování a regionální politiky na spolkové úrovni a úrovni spolkových zemí. Koordinační funkcí a zapojení subjektů podílejících se praktickém provádění regionálního rozvoje zajišťuje ÖROK (Österreichische Raumordnungskonferenz - Rakouská konference prostorového plánování). Jednou z oblastí, kterou ÖROK nepokrývá a která má velký význam pro regionální rozvoj, jsou technologie a podpora inovací. Protoţe tato oblast není přímo zahrnuta do regionální politiky, je tato činnost zařazena do programů koordinovaných federálním ministerstvem dopravy, inovací a techniky. Základní kompetence v oblasti regionální a hospodářské politiky spolkových zemí byly v posledních letech posíleny novými aktivitami v oblasti technického rozvoje a inovací. Moderní rakouská regionální politika se silně zdůrazňuje systémový a inovačně orientovaný přístup, který vychází z přenechání odpovědnosti za návrh politiky a její realizace spolkovým zemím. Přestoţe sniţování regionálních disparit zůstává obecně hlavním problémem, nemá se uţ jeho řešení dosahovat primárně transferem finančních zdrojů do regionu, ale prostřednictvím strukturálních a inovačních opatření a rozvojovými programy. Regiony samy mají nést odpovědnost za dlouhodobé rozvojové cíle. V platné koncepci regionálního rozvoje (ÖROK, 2002) se vychází z obecného cíle vyrovnání regionálních a sociálních disparit v celé Evropě. Zdůrazňují se také prostorové rozdíly v ţivotních podmínkách, v sociální vybavenosti, v kvalifikaci a vzdělávání, v dopravní obsluţnosti a přístupu k informacím. 7

28 V rámci odborné literatury není však kladen důraz přímo na problematiku regionálních disparit a jejich analýzu, ale regionální disparity jsou důvodem realizace regionální politiky. Mezi hlavní principy současné regionální politiky Rakouska patří (Aufhauser et al., 2003): Regiony uţ nejsou primárně chápány jako administrativně vyčleněná území, ale jako sociálně vytvořené systémy strukturované podle sociálně-ekonomických interakcí v prostoru. Základní otázkou regionální politiky je pokrytí aktivit pro intra- a interregionální spolupráci a partnerství. Regionální hospodářská politika je stále méně zaměřena jen na řešení regionálních problémů a stále více na rozvojový potenciál na úrovní regionu. Netýká se jen tzv. problémových regionů, ale všech regionů. Regionální politika se více zaměřuje na moţnosti regionální specializace s vyuţitím výrobních faktorů a inovačního potenciálu. Po velmi dlouhou dobu byla rakouská regionální politika charakterizována zejména aktivitami spolkového kancléřství a dalších spolkových ministerstev. Během několika posledních let se podpora regionálních ekonomických aktivit rozšířila na úroveň spolkových zemí, případně měst a obcí. Zatímco hlavní důraz na sniţování disparit mezi centrem a periférii byl poloţen v 60. a 70. letech, koncem minulého století převládla orientace na endogenní rozvoj, rozvoj potenciálu regionů, regionální inovace a regionální management a poradenství. Přesto v posledních dokumentech rakouské regionální politiky pro období s vyuţitím strukturálních fondů EU se opět objevuje přihlášení ke sniţování regionálních disparit (STRAT.AT, 2007). Hovoří se o vyrovnání hospodářských regionálních disparit a o polycentrickém rozvoji. Přitom disparity jsou zdůrazněny zejména z hlediska dostupnosti, zaměstnanosti, méně z hlediska výkonnosti ekonomiky (HDP/obyvatele), kde na úrovni NUTS2 dochází k jejich sniţování, rozdíly však zůstávají na vyšších úrovních NUTS3. Řešení regionálních disparit ve Slovenské republice Vznik a rozvoj regionální politiky na Slovensku je úzce spjat s obdobím před a po vstupu země do EU. Specifickým znakem regionální struktury Slovenska jsou prostorově výrazné a prohlubující se regionální disparity. Východiskem pro formulování strategie rozvoje Slovenska je definování klíčových disparit a faktorů rozvoje. Hlavním cílem regionální strategie na Slovensku je nejen sníţení regionálních disparit, ale také rozvoj faktorů konkurenceschopnosti. Cíl by měl být naplněn splněním určitých priorit, kterými jsou zejména (SK_NSRR, 2007): růst konkurenceschopnosti ekonomiky a její modernizace, zlepšení infrastruktury regionů, zvýšení zaměstnanosti, rozvoj venkovských oblastí, růst kvalifikace a vzdělanosti, ochrana zdraví a ţivotního prostředí. Regionální rozvoj je podporován jak z prostředků EU, tak i ze státního rozpočtu, rozpočtů krajů, měst, obcí i soukromých zdrojů. Prostředky od měst a obcí přitom hrají, co do jejich objemu, v regionální politice pouze okrajovou úlohu. 8

29 Regionální politika na Slovensku se realizuje na více úrovních, je zde úroveň vládní a parlamentní, krajská, obecní a úroveň tzv. agenturní (různé agentury zaměřující se na regionální rozvoj, většinou lokální působnosti). Na úrovni vládní to je Ministerstvo výstavby a regionálního rozvoje, které koordinuje činnost orgánů státní správy, krajů a obcí v rámci regionálních otázek. V působnosti ministerstva jsou veřejné práce, regionální rozvoj, stavební činnost a stavební výrobky, stavební řád a územní plánování kromě ekologických aspektů, které spadají pod Ministerstvo ţivotního prostředí. Ministerstvo ve spolupráci s obcemi, kraji vypracovává národní plán, operační programy, sektorové operační programy, dohlíţí na jejich plnění a jednou ročně předkládá zprávu o plnění těchto dokumentů. Ministerstvo je zřizovatelem Agentury na podporu regionálního rozvoje. Na vládní úrovni je dále zřízena Rada vlády Slovenské republiky pro regionální politiku a dohled nad strukturálními operacemi. Rada je koordinační, poradní a iniciativní orgán vlády slovenské vlády pro otázky tykající se regionální politiky, vyuţívání strukturálních fondů, fondu Soudrţnosti. Další orgánem, který působí na této úrovni je Národní rada Slovenské republiky (NR SR), která má zřízené výbory, které se zabývají regiony. Těmito výbory jsou: Výbor NR SR pro veřejnou správu a regionální rozvoj tento výbor se zabývá především zkvalitňováním a rozšiřováním pravomocí územní samosprávy, regionálním rozvojem. Výbor NR SR pro zemědělství, ţivotní prostředí a ochranu přírody jak jiţ je z názvu výboru vidět, zabývá se zemědělstvím, ţivotním prostředím a jeho ochranou. Do je působnosti patří i rozvoj venkova, coţ povaţujeme za oblast regionálního charakteru. Na úrovni krajů existují v rámci jednotlivých krajských úřadů tzv. odbory regionálního rozvoje. Tyto odbory v oblasti regionálního rozvoje připravují, koordinují činnosti s příslušnými ministerstvy, obcemi a dalšími subjekty. Připravují kraj na čerpání finančních prostředků z Evropské unie. Velmi často jsou tyto odbory integrovány i s cestovním ruchem a územním plánováním. U agentur jsou nejvýznamnější Regionální rozvojové agentury (RRA). První začaly vznikat jiţ začátkem 90. let dvacátého století. Jejich cílem je aktivizace hospodářského, sociálního rozvoje v místě působnosti takového regionální rozvojové agentury. V současné době je vytvořen jak formální tak neformální síť, kterou lze povaţovat za podpornou strukturu pro rozvoj regionů Slovenska. Současná vláda Slovenské republiky ve svém programovém prohlášení deklarovala, ţe chce zastavit pokračující trend prohlubujících se regionálních rozdílů. Pojetí regionálních disparit na Slovensku se nijak zvlášť neliší od vnímání této problematiky Evropskou komisí respektive DG Regio. V centru pozornosti jsou disparity ekonomického a sociálního charakteru. Zajímavou je také v souvislosti s problematikou regionálních disparit i skutečnost, ţe na slovenských vysokých školách se setkáváme s celou řadou nabízených studijních oborů v oblasti regionalistiky, a to téměř na kaţdé ekonomicky zaměřené neprivátní vysoké škole či univerzitě. 9

30 Závěr Mezinárodní srovnání regionálních disparit vychází z přístupu EU k disparitám odvozeného ze soudrţnosti, která je jedním z klíčových principů a cílů Společenství a je pravidelně hodnocena Evropskou komisí. Regionální statistiky na národní úrovni i na úrovni Eurostatu obsahují řadu regionálních ukazatelů, avšak jejich naplnění konkrétními a aktuálními daty je v jednotlivých zemích poměrně odlišné. Srovnávání regionálních disparit ve všech zemích EU se proto v oficiálních zprávách Evropské komise omezuje jen na vybraný soubor ukazatelů v rámci zpráv o hodnocení soudrţnosti nebo s vyuţitím tzv. strukturálních ukazatelů. Srovnávaná skupina zemí je z hlediska dosaţené ekonomické úrovně značně nesourodou skupinou. Na jedné straně je zde Rakousko a Německo, které svou úrovní hrubého domácího produktu na obyvatele přepočteného dle standardu kupní síly měny výrazně přesahují průměrnou hodnotu daného ukazatele v EU-27 v roce 2005 (v případě Rakouska je to o 28,8 %, u Německa potom o 16,6 %). Na straně druhé jsou zde státy (Slovensko, Polsko a Maďarsko), které se řadí k sedmi nejméně rozvinutým ekonomikám Unie a relace jejich vyprodukovaného HDP/obyv. (PPS) k průměru EU-27 nepřesahovala v roce 2005 hodnotu 65%. Analyzované země také vykazují různé přístupy k řešení regionálních disparit v rámci regionální politiky. Zatímco u Německa a Rakouska je hlavní váha intervencí přenesena na úroveň spolkových zemí. U Maďarska, Polska i Slovenska pak ještě převládá centralistická exogenní orientace regionální politiky zejména proto, ţe finanční zdroje regionálního rozvoje pochází převáţně z unijního rozpočtu. Řešení regionálních disparit je ve všech zemích podtextem a původním východiskem regionální politiky, avšak zejména u Rakouska a Německa je kladen silný důraz na endogenní faktory rozvoje, zvyšování potenciálu regionů a nespoléhání na realokaci národních nebo evropských zdrojů. Literatura 1) AUFHAUSER, E., HERZOG, S., HINTERLEITNER, V. OEDL-WIESER, T., REISINGER, E. (2003). Grundlagen für eine Gleichstellungsorientierte Regionalentwicklung. Endbericht. Studie im Auftrag des Bundeskanzleramts, Abteilung IV/4. Wien: Institut für Geographie und Regionalforschung Universität Wien, ) DE_NSRF (2008). FEDERAL MINISTRY OF ECONOMICS AND TECHNOLOGY. National Strategic Reference Framework for the EU Structural Funds in Germany [on-line]. January Dostupné z: < >. 3) ESPON (2004). ESPON 3.1 Integrated Tools for European Spatial Development. Final Report A. Bonn: Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung. 4) EUROSTAT (2008). Structural Indicators Website [online] Dostupné z: < 10

31 5) HU_Concept (1998). THE GOVERNMENT OF THE HUNGARIAN REPUBLIC. National Regional Development Concept [online]. Budapest: VÁTI, Dostupné z: < 6) HU_NSRF (2007). THE GOVERNMENT OF THE REPUBLIC OF HUNGARY. The New Hunagry Development Plan National Strategic Reference Framework of Hungary [online] Dostupné z: < 7) MOLLE, W. (2007). European Cohesion Policy. London: Routledge. 8) ÖROK (2002). Österreichisches Raumentwicklungskonzept. Wien: ÖROK. 9) PL_NSRF (2007). MINISTRY OF REGIONAL DEVELOPMENT. Poland National Strategic Reference Framework in support of growth and jobs [online] Dostupné z: < B242-42E946DC315B/21234/NSRF_140206r.pdf>. 10) PL_Strat (2006). MINISTERSTWO ROZWOJU REGIONALNEGO. Strategia Rozwoju Kraju (National Development Strategy of Poland ) [online] Dostupné z: < 11) Skokan, K.; Kaňa, R.; Lebiedzik, M.; Melecký, L. Regionální disparity v mezinárodním srovnání. Dílčí zpráva výzkumného úkolu WD Ostrava: EkF VŠB-TU, ) SK_NSRR (2007) Národný strategický referenčný rámec Bratislava: MVRR SR. [online]. Dostupné z : < 13) STRAT.AT (2006). Nationaler Strategischer Rahmenplan Österreich Wien: ÖROK. 14) SZALÓ, P. (2002). Regional Development. Regional development task for the coming years. Budapest: VÁTI. 11

32 REGIONÁLNÍ NEROVNOSTI V TEORETICKÉM KONTEXTU Ing. Jan Sucháček, Ph.D. Abstrakt Článek se zabývá problematikou regionálních nerovností z teoreticko-metodologického pohledu. Navzdory tomu, ţe regionální nerovnosti představují závaţný problém, neexistuje dosud obecná shoda jak k nim z teoreticko-metodologického hlediska přistupovat. Klíčová slova Divergence, Konvergence, Regionální nerovnosti, Teorie regionálního rozvoje. Abstract The article deals with the problem of regional inequalities from theoretical-methodological perspective. In spite of the fact that regional inequalities represent a serious problem, there is hitherto nothing like general consent how to deal with them from theoreticalmethodological point of view. Keywords Divergence, Convergence, Regional inequalities, Theories of regional development. Úvod Územní nerovnosti jsou dosti frekventovaným předmětem teorií regionálního rozvoje. Podobně jako teorie regionálního rozvoje samotné se však navzájem odlišují také přístupy k územním nerovnostem. Rozdělení těchto teorií na základě toho, jaký význam přisuzují konvergenčním, resp. rovnováţným a jaký divergenčním, resp. nerovnováţným tendencím v rámci prostorového vývoje je z výzkumného hlediska dostačující. Takováto pragmaticky jednoduchá dichotomická klasifikace napomáhá metodickému uchopení celé řady problémů spjatých s regionálními nerovnostmi, coţ je i záměrem tohoto článku. Celou problematiku územních nerovností v rámci prostorového vývoje zásadně ztěţuje skutečnost, ţe zatímco řada teoretických přístupů i empirických výzkumů prokazuje tendenci regionálních systémů ke konvergenci, jiné teorie, ale také výzkumy zase ukazují na divergenční trendy mezi regiony (viz také Blaţek, 2006). Kromě toho je pozorování regionálních vývojových tendencí závislé na celé řadě faktorů jako: Existence rozdílných definicí konvergence a divergence (blíţe viz Barro, Sala i Martin, 1995, Sala i Martin, 1996 či Blaţek, Uhlíř, 2002). Míra, v jaké je odlišná anebo podobná sociálně-ekonomická úroveň mezi srovnávanými teritorii. Například míra hospodářského růstu u zemí chudých bude mít s ohledem na jejich nízkou hospodářskou úroveň jinou vypovídací schopnost neţli tomu bude u zemí vyspělých. 1

33 Míra spolehlivosti a porovnatelnosti pouţitých dat. Charakter pouţitých ukazatelů je neméně důleţitý. Rozlišovat nutno mezi ukazateli agregátními a dílčími a nelze opomenout ani hledisko absolutizace či relativizace sledování územních nerovností. Územně-řádová úroveň, na které je příslušná analýza prováděna. S klesající územněřádovou úrovní totiţ má prostorová diferenciace obecnou tendenci k nárůstu. Výběr oblastí a konkrétních indikátorů, sledujících vývoj regionálních rozdílů. Různé indikátory mají diferencovanou reprezentativnost, pokud jde o zachycení regionálních vývojových tendencí. Charakter období, ve kterém je analýza realizována a délka období, po které je analýza prováděna. Pro kaţdé období je totiţ charakteristické jisté vývojové paradigma, které směřuje k upřednostnění určitých indikátorů. Délka období je zase důleţitá ve smyslu především konvergenčních vývojových tendencí regionálních systémů. Čas sehrává v analýzách důleţitou roli také ve vazbě na postupné sniţování míry nerovnoměrnosti sledovaného jevu. Existují velmi výrazné rozdíly ve sférách, které jsou pouze obtíţně kvantifikovatelné, a přesto mají značný vliv na regionální rozvoj. Blaţek a Uhlíř (2002) upozorňují například na diference v oblasti společenské prestiţe, slávy, moci, resp. vlivu na chod společnosti. I navzdory všem výše zmíněným problémům je konvergenčně divergenční pojetí regionálního pro svou jednoduchost nejvhodnější. Je přitom zřejmé, ţe základní atributy územních nerovností jsou v rámci přístupů k regionálnímu rozvoji zachytitelné vedle kategorií prostorových také za pomoci časového pohledu. Tato časoprostorová charakterizace značně usnadňuje identifikaci a diferenciaci problematiky územních nerovností právě ve vazbě na teorie regionálního rozvoje. Zatímco prostorový pohled zde vyjadřuje tendenci regionálního vývoje ke konvergenci anebo divergenci, pohled časový se zabývá pojímáním těchto trendů z hlediska krátkodobého anebo dlouhodobého na straně jedné a z perspektivy doby trvání, resp. časové platnosti těchto teorií1 na straně druhé. Stručný nástin přístupů k regionálnímu rozvoji ve vazbě na regionální disparity Teorie regionálního rozvoje a s nimi také příslušné přístupy k regionálním nerovnostem byly silně poznamenány sociálně-ekonomickými paradigmaty typickými pro příslušné období. V daných paradigmatech se odráţela zkušenost politiků a představitelů hlavních sociálních a ekonomických směrů, rozvojové teorie z předcházejících období, ale také kratší či delší dobu pociťované sociální a hospodářské potřeby. Jestliţe pouţijeme při diferenciaci přístupů k regionálnímu rozvoji a regionálním nerovnostem princip účelovosti, lze identifikovat čtyři hlavní vývojová paradigmata: liberální endogenně rozvojový přístup, dále exogenní keynesiánský a extrémně intervencionistický marxistickosocialistický přístup a konečně také moderní neo-endogenní přístup. Dílčí teorie regionálního rozvoje jsou přitom uspokojivým způsobem zařaditelné pod tato paradigmata (viz také tabulka 1). 1 Z tohoto pohledu jsou teorie regionálního rozvoje rozděleny na dočasné, resp. epizodické a na trvale platné (blíţe viz např. Sucháček, 2008). 2

34 Pod endogenním přístupem k regionálnímu rozvoji přitom rozumíme takový typ regionálního rozvoje, který se opírá o vyuţití vlastních hospodářských, sociálních a přírodních zdrojů regionu. Endogenní typ rozvoje se primárně spoléhá na vnitřní rozvojový potenciál regionu a snaţí se o plné vyuţití a produktivitu těchto intraregionálních zdrojů. Teprve potom je moţno vyuţít externí pomoc zejména ze strany státu, jakou jsou dotace, daňová zvýhodnění atd. Exogenní regionální rozvoj je zase takový typ regionálního rozvoje, který se primárně opírá o exogenní, vnější pomoc, jako např. státní dotace anebo subvence (více viz Malinovský, Sucháček, 2006). Výše zmíněná typologie se zcela pragmaticky zabývá také regionálně-politickými opatřeními a to proto, ţe regionální politika je odrazem potřeby řešení regionálních nerovností. Nutno přitom podotknout, ţe zpracování teorií regionálního rozvoje formou tabulek je sice přehledné a usnadňuje komparaci těchto teorií, zároveň je ovšem třeba počítat s významnou dávkou zjednodušení při popisu těchto teorií. Toto zjednodušení směřuje k jasnému zachycení hlavních vývojových trendů ve sféře regionálního rozvoje a to právě ve vazbě na územní nerovnosti. Liberální endogenní paradigma regionálního rozvoje Tento směr regionálního rozvoje je z širšího hlediska zařaditelný pod liberální hospodářskopolitickou koncepci. Tato koncepce nachází odpovědi na všechny zásadní ekonomické otázky (co, jak a pro koho vyrábět) v nerušeném působení trţních sil. Jakékoliv státní zásahy jsou chápány jako něco nepatřičného a je zdůvodňováno, proč nemají vlády do chodu hospodářství zasahovat. Trţní systém umoţňuje podle této hospodářsko-politické koncepce díky cenovému mechanismu a konkurenčnímu prostředí zajišťovat optimální alokaci zdrojů a současně umoţňuje nejlepší uspokojení spotřebitelských preferencí. Zastánci tohoto přístupu také zdůrazňují trţní orientaci společnosti a sledování individuálních zájmů, protoţe to přináší uţitek celému hospodářství. Státní zásahy jsou akceptovány pouze tehdy, jestliţe jsou ohroţeny samotné atributy trţního systému, kterými jsou zdravě fungující trţní prostředí a zdravě fungující peněţní oběh. Přívrţenci koncepce tvrdí, ţe nadměrné státní zásahy vedou k vládnímu selhání. Role státu by tak měla být zredukována jen na vnitřní a vnější zabezpečení, ochranu vlastnických práv a konečně ochranu rámcových podmínek zajišťujících správné fungování trhu (viz např. Kliková a Kotlán, 2003). Prvopočátky liberálního směru regionálního rozvoje spadají do dvacátých aţ třicátých let dvacátého století. Tento silně neintervencionistický přístup nacházel hlavní teoretickou oporu v neoklasické ekonomii. V zásadě se nejednalo o pravou koncepci regionálního rozvoje, protoţe meziregionální disparity byly podle tohoto přístupu pouze dočasným jevem. 3

35 Tabulka 1: Vývoj přístupů k regionálnímu rozvoji Obecné paradigma liberální/ neintervencionistické / endogenně rozvojové keynesiánské/inter vencionistické/ exogenně rozvojové marxistickosocialistické/ extrémně intervencionistické moderní/ transform ovaný neoendogenní rozvoj/vytváření rámcových podmínek pro endogenní iniciativy/spíše neintervencionistický přístup. Prostorové tendence Prostorový vývoj tenduje k rovnováze, konvergenci a proto není nutno zasahovat do trţních procesů. Neintervencionistický přístup. Prostorový vývoj tenduje k nerovnováze, divergenci a proto jsou zásahy do trţních procesů nutné. Vývoj tenduje k regionální nerovnováze, nutnost plánování a řízení prostorového vývoje. Vývoj tenduje k regionální nerovnováze, nutno vyuţít regionální potenciál. Dílčí teorie regionálního rozvoje Neoklasické jedno a dvousektorové modely růstu, nová teorie endogenního růstu, nová teorie růstu Teorie kumulativních příčin, teorie nerovnoměrného rozvoje, teorie pólů růstu, center růstu a růstových os, teorie exportní základny, jádro-periferie, teorie výrobních cyklů a ziskových cyklů, teorie prostorových děleb práce, teorie mezoekonomiky Prostorová dimenze marxiánskosocialistické doktríny, teorie krize, houpačková teorie nerovnoměrného rozvoje Teorie učících se regionů, teorie výrobních okrsků, QWERTY teorie, teorie path dependency (závislosti na cestě) Regionální politika dělníci za prací, nástroje zvyšující mobilitu pracovních sil práce za dělníky, nástroje podporující příliv investic do problémových regionů Centrální plánování a řízení prostorového vývoje ignorující regionálně-trţní signály. Aplikace v zemích střední a východní Evropy. Podpora prostředí, ve kterém se bude dařit networkingu, malým a středním firmám, inovacím, učení se. Zvýšení kvality místních a regionálních institucí, koopkurence (konkurence a kooperace) Zdroj: vlastní 4

36 Obrázek 1: Přesun faktorů při interregionálních rozdílech Zdroj: Maier, Tödtling (1998) Existenci regionálních problémů neoklasická teorie nepředpokládala, chronická nezaměstnanost byla vysvětlována nepřizpůsobením buď kapitálu, nebo pracovních sil trţním principům. Technologie a makroekonomické podmínky byly povaţovány za dané, a tudíţ bez vlivu na utváření nerovnováţného stavu a na hospodářský růst. Podobně i vliv faktorů, jakými jsou makroekonomické parametry či institucionální rámec ekonomiky, byl v úvahách neoklasické teorie opomíjen, přičemţ je třeba podotknout, ţe řada pozdějších a současných verzí neoklasické teorie se pokouší tyto nedostatky odstranit. Základní myšlenka teorií regionálního rozvoje inspirovaných neoklasickými a neoliberálními přístupy vychází z toho, ţe cenové rozdíly v rámci hospodářství představují signály pro investiční příleţitosti, resp. pro prostorový přesun výrobních faktorů. Hospodářské subjekty podle teorie reagují na tyto příleţitosti, resp. stavy nedostatku aţ do té doby, dokud se cenové rozdíly a stavy nedostatku opět nevyrovnají. Tyto mechanismy však budou fungovat jen tehdy, pokud přijmeme určité předpoklady (viz Maier, Tödtling, 1998): Hospodářské subjekty se snaţí maximalizovat svůj uţitek. Pro podniky je to shodné s maximalizací zisku. Hospodářské subjekty jsou dokonale informovány o všech relevantních cenách. Všechny ceny jsou pruţné. 5

37 Na všech trzích vládne atomistická konkurence. Proti sobě vţdy stojí dostatečná nabídka a poptávka a to tak, ţe nikdo nemůţe ovlivnit trţní cenu. Speciálně pro prostorovou dimenzi je nutná dokonalá mobilita výrobních faktorů mezi regiony. Tak se stírají prostorové rozdíly v rámci regionu a je ignorována vzdálenost mezi jednotlivými regiony. Abychom viděli, jakým způsobem působí tyto předpoklady na rozvoj regionů, předpokládejme, ţe existují dva regiony (A a B), které vyuţívají stejnou výrobní technologii, přičemţ region A vyrábí kapitálově intenzivněji neţ region B. Protoţe region A nasazuje relativně více kapitálu neţ pracovní síly, mzdová sazba regionu A leţí nad mzdovou sazbou regionu B. Mezní produkt kapitálu v regionu A však je vzhledem k vyššímu kapitálovému nasazení niţší neţ v regionu B. Tímto vzniká pro pracovní síly stimul stěhovat se z regionu B do regionu A. A protoţe se kapitál bude stěhovat podle výše úroku, bude plynout v opačném směru, neboli z regionu A do regionu B (viz také obrázek 1). Tyto procesy povedou k tomu, ţe poměr nasazení práce a kapitálu se v obou regionech změní. Region A, který byl původně kapitálově intenzivnější, se stane kapitálově méně intenzivním, kdy kapitál plyne z regionu pryč, ale pracovní síla se přistěhovává, region B zase kapitálově více intenzivním, kdy kapitál plyne do regionu a pracovní síla se odstěhovává. Tímto způsobem se začíná kapitálová intenzita v obou regionech vyrovnávat. Tento proces se zastaví aţ tehdy, kdyţ neexistují rozdíly mezi výškou mzdy a úrokem v obou regionech. Volný, bezpřekáţkový pohyb výrobních faktorů tak nakonec v liberálním pojetí vede k vyrovnávání mzdových a úrokových rozdílů mezi regiony. Tím je také zdůvodnitelný značně zdrţenlivý postoj přívrţenců endogenního liberálního paradigmatu regionálního rozvoje k regionální politice. Regionální politika inspirovaná neoklasickými a neoliberálními přístupy Přestoţe byla neoklasická teorie prakticky neintervencionistická, byla zejména ve Velké Británii 20. a 30. let dvacátého století přijata opatření zaměřená na zvýšení mobility pracovních sil. Jednalo se tedy o intervenci nikoliv proti působení trţních sil, ale naopak s cílem posílit nedostatečně fungující trţní mechanismus ve sféře trhu práce. Tomuto konceptu, který někteří autoři označují jako dělníci za prací (viz Prestwich a Taylor 1990), odpovídaly i aplikované nástroje regionální politiky. Jednalo se především o podporu dojíţdějícím, jednorázovou finanční pomoc při stěhování, pomoc při obstarání bytu v imigračním regionu s niţší mírou nezaměstnanosti, rekvalifikace na profesi ţádanou v imigračním regionu apod. Kritickým bodem takovéto regionální politiky je najít regiony s nedostatkem pracovních sil, kam se mohou nezaměstnaní z jiných oblastí přestěhovat. Navíc je třeba zdůraznit, ţe podpora emigrace z problémových regionů je zpravidla povaţována za velmi pasivní typ politiky, neboť se ani nepokouší řešit příčiny problémů, ale pouze se snaţí o zmírnění jejich následků (Blaţek a Uhlíř, 2002). Keynesiánské exogenní paradigma regionálního rozvoje Aţ do velké hospodářské krize v 30. letech dvacátého století převaţovala v teoretických koncepcích i národohospodářské praxi neoklasická doktrína. Krize, která podle neoklasických 6

38 předpokladů neměla vůbec nastat, však otevřela prostor pro na dlouhou dobu určující paradigma hospodářské a regionální politiky, které se nazývá keynesiánství a které zdůrazňuje význam intervencí z veřejného sektoru. Na jeho úplném začátku stála práce J.M. Keynese Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, v níţ ukázal vliv agregátní poptávky na trţní rovnováhu. Na tuto práci pak navázalo mnoho dalších autorů, kteří Keynesovy myšlenky dále rozvinuli. Zájem o řešení interregionálních sociálně-ekonomických disparit stoupl v Evropě výraznějším způsobem po II. světové válce. Tento zájem byl dán objektivními sociálními, hospodářskými a politickými potřebami a odrazil se i v převaze teorií regionální nerovnováhy (divergenční teorie) nad teoriemi regionální rovnováhy (konvergenční teorie). Začalo se ve větší míře volat po státních zásazích do ekonomiky. To bylo v souladu s intervencionisticky orientovanou keynesiánskou hospodářskou koncepcí, mezi jejíţ obecné cíle patří plná zaměstnanost, regulace agregátní poptávky, podpora hospodářského růstu či upřednostnění fiskálních nástrojů před monetárními. Na rozdíl od střednědobého aţ dlouhodobého pojetí liberální hospodářské politiky se keynesiánství orientuje na kratší časové úseky a připouští také růst inflace či vnější nerovnováhu. Aţ do padesátých let dvacátého století byla regionální politika (která v té době ještě nevystupovala jako samostatná politika) většiny evropských zemí motivována sociálními důvody. Existoval zájem na vytvoření kvalitnějších a spravedlivějších ţivotních podmínek pro obyvatelstvo po II. světové válce. Ta opatření hospodářských a sociálních politik, která měla teritoriální charakter, byla motivována nutností vyrovnávání prostorových sociálněekonomických nerovností. V zásadě lze hovořit o tomto období jako o době vzniku skutečné regionální politiky. Od padesátých do začátku šedesátých let minulého století pak dochází k rozvoji koncepcí zaměřených převáţně na růst a rozvoj regionů a pozornost se přesunula od sociálních priorit k cílům ekonomickým. Nastal pravý rozkvět teorií zaměřených na hospodářský růst regionů. Akcentována byla industrializace, která se měla rozšířit i do zaostalých regionů. Teprve sedmdesátá léta odhalila zranitelnost odvětvové monostruktury u mnoha zejména průmyslových oblastí a regionální rozvoj se postupně stává doménou politiků a to jak na regionální tak i na celostátní úrovni. Zatímco neoklasické modely růstu zdůrazňovaly zejména význam výrobních faktorů na straně nabídky (růst kapitálu, přírůstek pracovních sil a technologické změny) a zanedbávají význam těchto faktorů na poptávkové straně, pro keynesiánské teorie regionálního růstu a rozvoje po druhé světové válce je typická právě mimoregionální poptávka po zboţí vyráběném v daném regionu. Keynesiánci jsou také podstatně méně optimističtější ohledně automatických tendencí ekonomiky k vyrovnávání prostorových rozdílů a naopak zdůrazňují, ţe je nutno do vývoje regionů aktivně intervenovat, aby se nezvyšovaly regionální disparity. Typickým příkladem keynesiánského přístupu k regionálnímu rozvoji je koncepce polarizace, kterou masověji rozšířil především Francois Perroux. Ten v mnoha svých studiích ukázal (např. Perroux, 1950), ţe hospodářský růst nevzniká rovnoměrně, ale má základ v tzv. motorické jednotce. Touto jednotkou je odvětví hospodářství, které vykazuje nadprůměrný růst a prostřednictvím meziodvětvových vazeb ovlivňuje odvětví ostatní. Takto můţe motorická jednotka pohánět rozvoj celého hospodářství. Impulsy z motorické jednotky mají původ především v realizaci externích a interních úspor a v inovacích. 7

39 Obrázek 2: Myrdalův model kumulativního působení Zdroj: upraveno podle Armstrong a Taylor (1993) Perrouxova teorie vymezila zcela nové principy hospodářského růstu, avšak zůstala pouze u sektorového pojetí. O regionální dimenzi ji později obohatili zejména Gunnar Myrdal (1957) a Alfred Hirschman (1958). Myrdal svou teorii dává do částečného protikladu s neoklasickým přístupem, u kterého jakýkoliv odklon od rovnováhy vyvolává procesy, které odchýlené ekonomické veličiny vedou zpátky k jejich rovnováţné hodnotě. Myrdal připouští, ţe mohou existovat mechanismy, které působí konvergenčně, ale zároveň argumentuje, ţe existují souvislosti, které na původní odchylku od rovnováhy působí tím způsobem, ţe ji ještě zesílí. Impulsy pozitivního i negativního směru se v průběhu doby kumulují a vykrystalizují do stabilnějších rozvojových rozdílů. Zesílení či redukce rozvojových diferencí pak závisí na tom, zda existují konvergenční či divergenční efekty zpětné vazby. V této souvislosti Myrdal, resp. Hirschman hovoří o rozšiřujících (spread), resp. prosakujících (trickling-down) efektech a stahujících (backwash), resp. polarizačních (polarisation) efektech. Pojmy rozšiřující a prosakující efekty zahrnují všechny mechanismy, které vedou k prostorovému rozšiřování rozvojových impulsů. Pozitivní efekt je přenášen do sousedních regionů a tím je prostorově rozšiřován (např. prostřednictvím subdodavatelů z okolních regionů pro růstové odvětví). Stahující či polarizační efekty oproti tomu obsahují takové 8

40 mechanismy, pomocí kterých se pozitivní rozvojový impuls projeví v ostatních regionech negativně (např. odchodem kvalifikovaných pracovních sil do regionu, ve kterém je přítomno hnací odvětví). Vývojová trajektorie jednotlivých regionů pak je dána tím, zda převaţují efekty rozšiřující anebo stahující. Na klasické polarizační teorie navázaly některé další koncepce, jako póly růstu a rozvoje, které akcentovaly difúzi informací a rozvoj regionu pokládají za evoluční proces anebo modely centrum-periferie, které vedle ekonomických příčin prostorových nerovností zdůrazňují především společenské a politické aspekty problému. Regionální politika inspirovaná keynesiánstvím Toto období regionální politiky je moţno vymezit přibliţně od počátku 50. let do poloviny 70. let dvacátého století, přičemţ 60. léta se označují jako období zlatého věku regionální politiky, neboť na regionální politiku byly v mnoha zemích věnovány značné prostředky. Například podíl regionálně-politických výdajů na HDP ve Velké Británii v 60. letech téměř dosáhl 1 % (Preswitch a Taylor 1990). Regionální problémy nebyly povaţovány za krátkodobou poruchu, ale za dlouhodobý jev. Základní filozofii přístupu k řešení regionálních problémů lze v tomto období vystihnout spojením práce za dělníky. Koncepce zdůrazňuje, ţe odpovědnost za řešení regionálních hospodářských problémů spočívá na státu, který se má snaţit o prostorově rovnoměrnější distribuci pracovních příleţitostí. Hlavními pouţívanými nástroji ve vztahu k subjektům soukromého sektoru byly především různé finanční podněty firmám expandujícím v zaostávajících regionech. Jednalo se o poskytování rozmanitých druhů dotací, dále výhodných úvěrů se sníţenými úrokovými sazbami, daňových úlev, zrychlených odpisů, výjimečně i dotací na dopravní náklady apod. V tomto období byla hojně pouţívána i restriktivní administrativní opatření, a to zákaz expanze firem v největších aglomeracích (například v Londýně či Paříţi), či dokonce aplikace zvláštního zdanění vstupů či produkce u soukromých firem s cílem omezit nadměrný růst v těchto regionech (například paříţský region). Důvodem pro tato restriktivní opatření byla snaha omezit další tlak na přetíţenou infrastrukturu velkých aglomerací (dopravní kongesce, problémy se zásobováním vodou apod.) včetně úsilí o omezení ekologických problémů. Věřilo se, ţe restriktivní opatření aplikovaná vůči velkým aglomeracím a metropolitním oblastem přispějí k ochotě firem rozvinout své aktivity v zaostávajících regionech, kde byly naopak firmám nabízeny četné výhody (viz Blaţek a Uhlíř, 2002). Velmi účinným nástrojem regionální politiky byla relokace státních podniků či institucí, například ústředních orgánů státní správy nebo výzkumných ústavů, do zaostávajících regionů (pouţíváno např. v Nizozemsku, Norsku, Francii nebo Velké Británii). Určitou modifikací relokačních opatření byla povinnost lokalizovat v případě rozšíření výroby ve státem vlastněných podnicích určitý podíl nově vytvořených pracovních míst v problémových regionech, coţ bylo aplikováno například v Itálii ve prospěch zaostávajícího jihu. Typicky keynesiánský způsob řešení meziregionálních rozdílů v nezaměstnanosti představuje také poskytování příplatků ke mzdám, aby se podnikatelům v problémových regionech sníţily náklady na pracovní síly (Martin 1985). Lze konstatovat, ţe zpočátku byla keynesiánská regionální politika zaměřena především na hospodářskou sféru. Později se dospělo k poznání, ţe problémy v zaostávajících regionech 9

41 jsou komplexnějšího charakteru a pozornost se přesunula také na opatření v sociální či institucionální sféře. Nebyl přitom opuštěn princip směru regionální politiky shora dolů. Jako vůbec nejdůleţitější prvek celého keynesiánského období však je nutno zmínit relativní soulad transformace systémových makrostruktur v jednotlivých zemích s převaţujícím paradigmatem regionální politiky. I kdyţ totiţ Keynesiánci často namítali, ţe v celé řadě případů trţní mechanismus selhává a státní intervence do ekonomiky jsou nutné, uznávali, ţe koordinace aktivit prostřednictvím trhu je hlavním mechanismem chodu ekonomiky a ţe společnost dosud nenalezla systém, který by byl schopen trţní mechanismus nahradit. Nedošlo tak k deformaci prakticky všech základních sloţek ţivota jako v paralelně existujícím reţimu centrálního plánování ve střední a východní Evropě (blíţe viz např. Sucháček, 2006). Naopak země, které aplikovaly keynesiánské směry regionálního rozvoje, pro své regiony vytvořily přibliţně rovnoměrné vývojové podmínky s ohledem na systémové makrostruktury. Tímto způsobem bylo zaručeno, ţe se aktivity lokálních či regionálních aktérů mohly objektivněji odrazit ve vývoji jednotlivých regionů. Německo, či země Beneluxu, které se tradičně ve svých regionálních politikách spoléhaly na decentralizaci, dokázaly v keynesiánském období vedle historicky vyvinuté rovnoměrné prostorové distribuce hospodářských aktivit zkvalitnit decentralizační mechanismy i u dalších sloţek systémových makrostruktur a tak dále posílily svůj rovnoměrný prostorový rozvoj. Naopak tradičně centralistické země jako Velká Británie či Francie prošly v tomto období intenzivní transformací, která vyústila v modifikaci systémových makrostruktur směrem k prostorově podstatně homogennější distribuci sociálních a hospodářských aktivit. Vedle tradičně silných center Paříţe a Londýna se tak vynořila další centra jako Lyon, Štrasburk či Marseille ve Francii, resp. Birmingham či Glasgow v rámci Spojeného Království. Marxisticko-socialistické paradigma Kdyţ byla po druhé světové válce rozdělena politická mapa světa, vydala se jeho východní část směrem, pro který je charakteristická deformace prakticky všech sloţek ţivota. Tyto nepříznivé trendy se nemohly nedotknout oblasti regionálního rozvoje. Lze konstatovat, ţe hlavní vývojové paradigma regionálního rozvoje se Československu po druhé světové válce vyhnulo, resp. Československo se vyhnulo jemu. Z politického hlediska panoval v tehdejším Československu od roku 1948 aţ do roku 1989 totalitní politický reţim, z ekonomického pohledu pak systém centrálního plánování. Tehdejší hospodářská koncepce povaţovala selhání trţního mechanismu při řešení sociálních a ekonomických problémů za absolutní. Trţní signály, které jsou tradičními determinantami hospodářských a regionálních politik, tak byly nahrazeny příkazovým systémem. Došlo k prakticky naprosté centralizaci všech politik, o kterých rozhodovala pouze vládnoucí strana a vláda. Stát začal být povaţován za univerzálního správce celé ekonomiky, kterou reguloval centrálními plány. Tyto centrální plány v konečném důsledku vyvolávaly efekt tzv. převráceného minimaxu, kdy podniky maximalizovaly vstupy a minimalizovaly výstupy - chovaly se tedy naprosto obráceně, neţ podniky trţní. Izolace poptávky od nabídky vedla nakonec aţ k extrémním nerovnováhám na trhu. Vedle celostátního plánování navíc existovala izolace vnitřních trhů od světových, coţ celkovou hospodářskou, ale i jinou deformaci ještě prohloubilo. 10

42 Vezmeme-li v úvahu skutečnost, ţe regionální diference budou existovat vţdycky a jejich naprostá eliminace není moţná a ani ţádoucí, způsobila aplikace centrálního plánování nepřirozený charakter celého prostorového vývoje. Akcentována byla především prostorová konvergence, avšak s ohledem na četné mezery mezi plánováním, jeho implementací a reálným prostorovým vývojem se ji často nepodařilo naplnit. Regionální nerovnosti zdaleka nevymizely, pouze byly zaloţeny spíše na administrativních a politických rozhodnutích, neţli na přirozených vývojových předpokladech jednotlivých regionů. Hierarchicky organizovaný systém národního, regionálního a místního plánování pokrýval sféru hospodářskou i systém osídlení. Role fyzického plánování pak spočívala v prostorové realizaci cílů definovaných v národohospodářských plánech. Zpočátku se národohospodářské plánování soustředilo především na masivní industrializaci a tak se pro regionální rozvoj staly klíčovými sektorové hospodářské politiky. Pozornost byla věnována zejména industrializaci Slovenska, ale také oblastem s převaţujícím těţkým průmyslem. Od šedesátých let se k industrializaci přidala také intenzivní výstavba bytů a občanské vybavenosti vedená snahou o řízení prostorové distribuce pracovních sil. Silná institucionální a finanční centralizace znemoţnila efektivní realizaci těchto plánů. Od šedesátých let se k celonárodnímu plánování přidaly plány regionálního rozvoje a rozvoje vybraných městských celků. Proces normalizace na začátku sedmdesátých let s sebou přinesl také opětné posílení role centrálního plánování. Koncept urbanizace a systému osídlení se rozvinul z jednodušší formy hierarchicky organizovaných center na vymezování regionálních aglomerací, městských regionů a jiných míst principiálního významu. Koncept směřoval k řízení a kontrole procesu urbanizace v celé zemi aţ do roku V roce 1977 byl přijat tzv. regionální plánovací dekret a regionální plánování bylo převedeno pod pravomoc regionálních a místních úřadů coby subsystém centrálního plánování. Centrální plánování přitom stále deklarovalo jako svůj hlavní cíl prostorově racionální rozloţení pracovních sil a optimální vyuţití přírodních, sociálních a hospodářských podmínek všech území se záměrem zvýšení ţivotní úrovně obyvatelstva. První regionální plány byly připraveny na konci osmdesátých let, avšak vzhledem ke změnám po roce 1989 a zrušení krajských národních výborů v roce 1990 nebyly realizovány (Sýkora, 1999). Fyzické/prostorové plánování bylo uskutečňováno především na místní úrovni a to i přesto, ţe nebyly pouţívány standardní nástroje a mechanismy prostorového plánování a investice byly realizovány na politickém základě. Od šedesátých let bylo prostorové plánování chápáno jako nástroj pro plánování v městských oblastech a to ve vazbě na výstavbu bytů, výstavbu nového průmyslu a výstavbu dopravní infrastruktury. Jeho role pak s menšími či většími obměnami přetrvala aţ do roku Jiţ mnohokrát bylo oficiálně prohlášeno, ţe v důsledku dědictví centrálního plánování vstoupilo někdejší Československo do transformace po roce 1989 jako země s dosti malými regionálními nerovnostmi (viz např. Hampl, 2001 et al). Je pravdou, ţe všudypřítomné plánování a vyrovnávací principy byly neoddělitelnou součástí reţimu před rokem 1989, nicméně musí být řečeno, ţe se ve skutečnosti praxe často lišila od oficiálně proklamovaných politik. Prokop s Kovářem (1987) provedli porovnání všech důleţitých československých měst ve všech významných sociálně-ekonomických sloţkách jejich chodu a výsledky ukázaly, ţe i socialistická města se mohou od sebe aţ překvapivě intenzívně odlišovat. 11

43 Po celospolečenských změnách v roce 1989 ovládlo naši ekonomiku liberální paradigma. Specifikum doby tkvělo ve skutečnosti, ţe toto paradigma bylo aplikováno v podmínkách deformovaných systémových makrostruktur. Na regionální rozvoj bylo v té době pohlíţeno jako na něco, co se neslučuje s principy volného trhu. Spontánní aţ chaotický prostorový vývoj v zemi, akcelerovaný ještě zrušením regionální samosprávy vyústil aţ do značného nárůstu meziregionálních rozdílů ve druhé polovině devadesátých let. Moderní paradigma neo-endogenní regionální rozvoj Pro moderní přístupy k regionálnímu rozvoji je charakteristická značná metodologická roztříštěnost, stejně jako rozdílné vymezení hlavních aktérů a mechanismů regionálního rozvoje a různorodá doporučení pro praktickou regionální politiku. Často se dokonce hovoří o eklektickém směřování regionálního rozvoje a eklektickém období regionální politiky (např. Blaţek, 1999). Jako by i přístupy k regionálnímu rozvoji kopírovaly současné modernistické, resp. postmodernistické celospolečenské tendence. Tyto teorie nejčastěji vycházejí z institucionálních, ale také neoliberálních kořenů. Italští autoři jako S. Brusco (1982) či G. Becattini (1978) jsou hlavními autory teorie výrobních okrsků. Tato teorie se zaměřuje zejména na oblast tzv. třetí Itálie, která nepatří mezi tradiční průmyslové oblasti, ale přesto se stala ekonomicky úspěšnou. Základem úspěchu jsou přitom kvalitní sociálně-kulturní a institucionální struktury, stejně jako networking malých a středně velkých firem. Teorie flexibilní specializace, resp. flexibilní akumulace, jejímiţ autory jsou M. Piore a Ch. Sabel (1984) vidí příčiny meziregionálních rozdílů opět ve formálních a neformálních institucích a zdůrazňují význam přítomnosti malých a středně velkých firem v dříve málo industrializovaných oblastech. V osmdesátých letech, kdy byla Velká Británie zasaţena procesy globalizace a restrukturalizace (které navíc byly posíleny neoliberální politikou M. Thatcherové), se vytvořila mezi britskými regiony ekonomicko-politická polarizace. Nové hospodářskospolečenské problémy se staly podkladem pro výzkumný projekt Proměny systému sídel a regionů (Changing Urban and Regional Systems), který se zaměřil na výzkum sedmi odlišných mikroregionů ve Velké Británii a snaţil se objasnit příčiny jejich odlišných reakcí či adaptačních strategií na proces globalizace a restrukturalizace. Tento výzkum vedl k vytvoření nového přístupu k regionálnímu rozvoji nazvanému diskuse o lokalitách (Locality Debate). Teorie učících se regionů pak představuje dosud nejmladší a stále ještě se vyvíjející směr regionálního rozvoje. Nejznámějšími autory jsou B.A. Lundvall (1992), R. Florida (1995) a A. Saxenian (1994). Tato teorie akcentuje zejména proces učení se a to jak učení praxí, tak také učení uţíváním, učení hledáním a učení spoluprací. Rozhodující pro rozvoj regionu je přitom schopnost jeho aktérů učit se a přijímat nové technologie a postupy, ale také získávat nové informace. 12

44 Neo-endogenní regionální politika Současné období regionální politiky, které lze vymezit přibliţně od druhé poloviny sedmdesátých let do současnosti, je dosti specifické, protoţe kombinuje značné mnoţství často různorodých přístupů. Mezi typická regionálně-politická opatření dneška podle Adamčíka (1997) a Blaţka a Uhlíře (2002) patří například: podpora malým a středním firmám, podpora tvorby a šíření inovací, deregulační a decentralizační opatření, podpora partnerství veřejného a soukromého sektoru (public private partnership), programy následné péče o zahraniční investory (follow up programmes, after care programmes), investice do lidských zdrojů, podpora kvality ţivotního a sociálního prostředí. Společným jmenovatelem těchto opatření je silná endogenní orientace, vyznačující se snahou o iniciaci lokálního a regionálního potenciálu. Dalším častým rysem je věcná i finanční participace soukromého a veřejného sektoru reflektující postfordistické racionalizační tendence a zdůrazňující jedinečnost kaţdé lokality, resp. regionu. Přestoţe jsou v tomto období aplikovány i postupy a nástroje pouţívané jiţ dříve, je pro současnost typické rozšíření nástrojů regionální politiky o nové, kvalitativně širší přístupy, kterým je společná snaha o řešení příčin regionálních problémů, a nikoliv jen jejich následků, jako tomu bylo v předcházejících etapách regionálního rozvoje. Závěr Územní nerovnosti jsou velmi frekventovaným předmětem teorií regionálního rozvoje. Dodnes se přitom hledá (a patrně ještě dlouho hledat bude) odpověď na základní otázku, zdali mají regionální systémy tendenci spíše ke konvergenci anebo naopak divergenci. Nutno ovšem podotknout, ţe ty teorie, které povaţují prostorový vývoj za divergenční, převaţují početně i kvalitativně nad teoriemi povaţujícími prostorový vývoj za konvergenční. Problematiku uchopení územních nerovností přitom ztěţuje celá řada faktorů jako jsou rozdílné definice konvergence a divergence, sociálně-ekonomická úroveň srovnávaných teritorií, spolehlivost a porovnatelnost pouţitých dat, charakter a délka období, ve kterém jsou území srovnávána, četné obtíţně kvantifikovatelné sféry a mnoho dalších. Také mnoţství identifikovaných příčin a mechanismů, které usměrňují vývojové tendence regionálních systémů v čase, je značné a navíc ještě v čase narůstá, coţ opět zásadním způsobem sniţuje orientaci v celé problematice. Zůstává však zřejmé, ţe absolutní prostorová nivelizace je navzdory výše zmíněným metodickým nejasnostem nedosaţitelná a to s ohledem na značný počet spontánních, resp. politikami neovlivnitelných prvků a jevů, časová zpoţdění mnoha opatření atd. Prostorový pohled na vývoj přístupů k regionálnímu rozvoji a regionálním nerovnostem ukázal, ţe liberální, endogenně rozvojové paradigma regionálního rozvoje, které se regionální problematikou zabývalo chronologicky jak první, povaţuje prostorové tendence za 13

45 konvergenční a to v dlouhém období. Také proto se jedná o přístup neintervencionistický, který nedoporučuje větší zásahy do trţních procesů. Všechna paradigmata regionálního rozvoje, která následovala, tj. keynesiánské, marxisticko socialistické a moderní neo-endogenní přístup k regionálnímu rozvoji pak povaţují prostorový vývoj za divergentní. Tato paradigmata se ovšem velmi výrazně odlišují pokud jde o doporučení pro tvorbu celkových společensko-hospodářských podmínek a také pokud jde o míru jejich intervencionismu. V současnosti preferované neo-endogenní paradigma dává důraz především na vnitřní potenciál jednotlivých teorií stejně jako subjektů v nich se nacházejících. Literatura 1) ADAMČÍK, S. (1997): Zdroje teorie regionální politiky a regionálního rozvoje. VŠB- Technická univerzita Ostrava, Ekonomická fakulta, Ostrava. 2) ARMSTRONG, H. TAYLOR, J. (1993): Regional Economics & Policy. Harvester Wheatsheaf, London. 3) BARRO, R., SALA i MARTIN, X. (1995): Economic Growth, McGraw Hill, New York. 4) BECATTINI, G. (1978): The development of light industry in Tuscany: An interpretation. In: Economic Notes, Vol. 3, pp ) BLAŢEK, J. UHLÍŘ, D. (2002): Teorie regionálního rozvoje: nástin, kritika, klasifikace. Karolinum, UK, Praha. 6) BLAŢEK, J. (1999): Teorie regionálního rozvoje: je na obzoru nové paradigma či jde o pohyb v kruhu? In: Geografie sborník ČGS, č.3, s ) BLAŢEK, J. (2006): Teorie regionálního rozvoje. In: Sborník ze závěrečného semináře k metodám regionálního rozvoje. VŠB-TU, VŠE a MMR, s , CD-ROM. 8) BRUSCO, S. (1982): The Emilian model: productive decentralisation and social integration. In: Cambridge Journal of Economics, Vol. 6, pp ) BŘEZINOVÁ, O. FRAIT, J. KULHÁNEK, L. A KOL. (1993): Obecná ekonomie, Ekonomická fakulta VŠB TU, Ostrava. 10) FLORIDA, R. (1995): Toward the learning region. In: Futures, Vol. 27, pp ) HAMPL, M. A KOL. (2001): Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská integrace a obecná teorie, PřF UK, Praha. 12) HIRSCHMAN, A.O. (1958): The Strategy of Economic Development, New Haven, Yale University Press. 13) JEŢEK, J. - PAULIČKOVÁ, R. (2004): Regionální management jako cesta k udrţitelnému regionálnímu rozvoji. In: National and regional economics V. Košice, Technical University, s ) KLIKOVÁ, CH. KOTLÁN, I. (2003): Hospodářská politika. Sokrates, Ostrava. 15) LUNDVALL., B. A. (ed.) (1992): National Systems of Innovation: Toward a Theory of Innovation and Interactive Learning. London, Pinter. 14

46 16) MAIER, G. TÖDTLING, F. (1998): Regionálna a urbanistická ekonomika 2. Regionálny rozvoj a regionálna politika (slovenský překlad německého originálu Regional- und Stadtökonomik 2. Regionalentwincklung und Regionalpolitik), Elita, Bratislava. 17) MALINOVSKÝ, J. - SUCHÁČEK, J. (2006): Velký anglicko-český slovník regionálního rozvoje a regionální politiky Evropské unie. Ostrava, VŠB-Technická univerzita, 956 s. 18) MARTIN, R. L. (1985): Monetarism Masquerading as Regional Policy? In: Regional Studies, Vol. 19, No. 4, pp ) MYRDAL, G. (1957): Economic Theory and Under-developed Regions. London, Gerald Duckworks. 20) PERROUX, F. (1950): Economic Space: Theory and Applications, Quarterly Journal of Economics, Vol. 64, Harvard University Press, pp ) PIORE, M. SABEL, CH. (1984): The Second Industrial Divide: Possibilities for Prosperity. New York, Basic Books. 22) PRESTWICH, R. TAYLOR, P. (1990): Introduction to Regional and Urban Policy in the United Kingdom. Longman, London. 23) PROKOP, R. - KOVÁŘ, J. (1987): Současné postavení Ostravy mezi Československými velkoměsty. In: Ostrava 14, Ostrava, Profil, str ) RUMPEL, P. (2002): Teritoriální marketing jako koncept územního rozvoje. Ostravská univerzita, Ostrava. 25) SALA i MARTIN, X. X. (1996): The classical approach to convergence analysis. In: The Economic Journal, Vol. 106, pp ) SAXENIAN, A. (1994): Regional Advantage: Culture and Competition in Silicon Valley and Route 128. Cambridge, MA, Harvard University Press. 27) SKOKAN, K. (2004): Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji, Ostrava, Repronis. 28) SUCHÁČEK, J. (2005): Restrukturalizace tradičních průmyslových regionů v tranzitivních ekonomikách, Ostrava, VŠB-Technická univerzita, Ekonomická fakulta. 29) SUCHÁČEK, J. (2006): O nesouladu systémových makrostruktur a regionálněrozvojového paradigmatu v České republice. In: Sborník ze závěrečného semináře k metodám regionálního rozvoje. VŠB-TU, VŠE a MMR, s , CD-ROM. 30) SUCHÁČEK, J. (2008): Územní nerovnosti v teoriích regionálního rozvoje. In: Regionální disparity. Working papers č.2, VŠB TU Ostrava, s ) SÝKORA, L. (1999): Local and regional planning and policy in East Central European transitional countries. In: Hampl (et al.) Geography of Societal Transformation in the Czech Republic, Prague, Charles University, Department of Social Geography and Regional Development, pp ) TICKELL, A. PECK, J.A. (1992): Accummulation, Regulation and the Geographies of Post-Fordism: Missing Links in Regulationist Research. Progress in Human Geography, Vol. 16, pp

47 METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY K IDENTIFIKACI ZDROJŮ REGIONÁLNÍCH DISPARIT Doc. Ing. Jaroslav Jánský, CSc., Prof. PhDr. Stanislav Hubík, CSc., Prof. Ing. Iva Ţivělová, CSc. Abstrakt Výzkum disparit mezi regiony je realizován jak strategií kvantitativního výzkumu, tak strategií kvalitativního zkoumání. Smyslem tohoto metodologicky koncipovaného výzkumného projektu WD Moţnosti řešení disparit mezi vybranými regiony je stanovení měřitelných indikátorů a faktorů rozvoje regionů a odhalení zdrojů reálných moţností rozvoje z pohledu obyvatel regionu. Klíčová slova Disparity, Kvalitativní výzkum, Kvantitativní výzkum, Region, Regionální rozvoj Abstract The research on disparities among regions is realized by both strategy of quantitative research and strategy of qualitative research. The sense of this methodologically conceived research project WD Possibilities of solution to disparities among chosen regions is definition of measurable indicators and factors of regions development and disclosing of sources of real development possibilities from the view of the insiders of the region. Keywords Disparities, Qualitative research, Quantitative research, Region, Regional development Úvod Vznik a rozvoj regionů probíhal na základě rozdílných historických a ekonomických podmínek. Podobně je tomu i v rozvoji jednotlivých oblastí v regionech. Regionální rozvoj lze zkoumat z mnoha hledisek a popsat je řadou ukazatelů, a to jak kvantitativního, tak kvalitativního charakteru. Cílem příspěvku je uvést metodický postup řešení projektu WD Moţnosti řešení disparit mezi vybranými regiony, řešeného v letech 2007 aţ 2011 za podpory MMR ČR na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií MZLU v Brně. Materiál a metodika Výsledky projektu jsou směrovány k odhalení disparit v kvalitě ţivota mezi regiony České republiky, a to z pohledu přírodních zdrojů, z pohledu sociálních a kulturních zdrojů a z pohledu ekonomické výkonnosti regionu. Vzhledem k tomu, ţe disparity mezi regiony jsou především důsledkem rozdílné intenzity vyuţití uvedených disponibilních zdrojů regionů, je 1

48 třeba příčinu disparit hledat zejména uvnitř regionů. Při řešení projektu je ověření navrhované metodiky prováděno na vybraných regionech a v rámci nich na vybraných mikroregionech, zahrnujících příslušná města a obce. K analýze regionálních disparit jsou vyuţívány podklady z Jihomoravského kraje z mikroregionu Podluţí, z Moravskoslezského kraje z mikroregionu Poodří, ze Severomoravského kraje z mikroregionu Hranicko a z Plzeňského kraje z mikroregionů Běleč a Lučina. V Plzeňském kraji jsou současně k analýze vyuţívány i podklady z Místní akční skupiny Pošumaví a Místní akční skupiny Český les. Výzkum analýzy kvality ţivota ve vybraných regionech z pohledu přírodních zdrojů, sociálních a kulturních zdrojů a z pohledu ekonomické výkonnosti regionu se zaměřuje na pouţití metod, které umoţní postihnout obecné vývojové trendy rozvoje, které se projevují ve všech regionech a dále postihnout faktory, které jsou z hlediska jednotlivých regionů specifické. Jedná se jednak o faktory, které představují silnou stránku rozvoje dané oblasti a které je třeba udrţovat a posilovat, jednak o faktory, které lze označit jako rizikové z hlediska rozvoje dané oblasti. Těmto rizikovým faktorům je potom třeba věnovat maximální pozornost, neboť představují ohroţení správného vývoje a ţivotaschopnosti dané oblasti. Obecné vývojové trendy rozvoje regionu jsou posuzovány pomocí kvantitativních metod, vyuţívajících zejména individuálních či agregovaných indikátorů. K popisu a charakteristice dat jsou zvoleny metody deskriptivní statistiky. Zjišťování faktorů ovlivňujících kvalitu ţivota v regionech je zaloţeno na vyuţití spíše kvalitativních metod a dotazníků. Výsledky a diskuse Východiska metodologických přístupů k řešení Současná teorie vědy a vědeckého výzkumu rozeznává dvě skupiny paradigmat podmiňujících volbu výzkumných strategií, metod a technik. Jednak skupinu zaloţenou v metodologických idejích pozitivismu a jeho postupně vzniklých, i oslabených variant; jednak skupinu zaloţenou původně v symbolickém interpretativismu a jeho dalších variantách, podloţených fenomenologií a hermeneutikou (Bryman, Bell, 2007 nebo Denzin, Lincoln, 2005). Výzkumný tým zvolil metodologii, která čerpá z obou skupin paradigmat koncepty první paradigmatické skupiny umoţňují kvantitativní výzkum problematiky, tedy měření, koncepty druhé paradigmatické skupiny umoţňují kvalitativní výzkum a tedy porozumění interpretacím místních reprezentantů objektu výzkumu (mikroregionu, akční skupiny). Tento dvojaký metodologický přístup současně zakládá dvě odlišné strategie získávání informací, exogenní a endogenní. Otázka exogenního respektive endogenního vytváření informací k analýze regionálních jevů je zásadní a jiţ v této fázi nutí výzkumný tým k zásadním rozhodnutím. Například zda se mají podílet na tvorbě kritérií klasifikace reprezentanti obcí a do jaké míry výzkumný tým. Výzkumníci sice mohou mít o regionálních jevech řadu informací či poznatků, z toho ale neplyne, ţe jim rozumějí a ţe je dovedou vysvětlit. Endogenní přístup pak znamená opačné riziko nedorozumění v řadě bodů a tudíţ deformovaný obraz regionální problematiky. 2

49 Proto výzkumný tým opět volí paralelní strategii a ta se promítá do koncipování předmětu výzkumu: nemůţe být vymezen pouze zvenčí, výzkumníky a experty, ale také zevnitř reprezentanty objektu výzkumu. První skupinu metodologických východisek vyţadujících analytické vyhodnocení a následnou volbu tvoří existující výzkumná paradigmata, od nichţ se odvíjejí strategické moţnosti výzkumů. Platí totiţ teze, podle níţ jak objekt, tak předmět výzkumu nejsou objektivní realitou (to jen jedna z moţností: pozitivistická, případně postpozitivistická), ale jsou výsledkem komunikovaných konstrukcí a interpretací (konstruktivistické paradigma výzkumu) anebo obapolně vytvářených informací a poznatků (participativní paradigma akčního výzkumu). Druhou skupinu metodologických východisek vyţadujících analytické vyhodnocení a následnou volbu představují teorie regionálního rozvoje, jeţ jsou rovněţ paradigmaticky uspořádány a máme dnes o nich dobrý přehled (Blaţek, Uhlíř, 2002 nebo Pike, Rodríguez- Pose, Tomaney, 2006). Při volbě metodologií výzkumů od těchto teorií nelze odhlíţet, neboť kontextuálně váţí všechny důleţité pojmy, jichţ se ve výzkumu pouţívá. Začíná to jiţ samotným pojmem region, který vyjadřuje určité uspořádání sociálního prostoru: jak toto uspořádání vzniká, to variuje od teorie k teorii a není tedy moţné pouţívat pojem region jen tak, volně, bez kontextuální vazby na určitou jasně vymezenou teorii. Tímto způsobem, analytickým vyhodnocením metodologických a heuristických konsekvencí výzkumných paradigmat na straně jedné a teorií regionálního rozvoje na straně druhé, je získání poměrně jasného obraz op tom, co můţe která výzkumná metodologie přinést. Metodologické zaloţení výzkumných prací vychází z metod a východisek paradigmat konstruktivismu a paradigmatu participativního jako dvou výzkumných přístupů nepozitivistického typu. Ukázalo se totiţ jiţ v počátcích koncipování výzkumných prací, ţe nelze ignorovat poznání a názory místních obyvatel právě proto, ţe klademe důraz na rozvoj, nikoliv jen na růst. Konstruktivistický přístup dovoluje identifikovat či rekonstruovat představy místních lidí o všech základních jevech (region, zdroje, cíle, rozvoj etc.), které chce výzkum sledovat (Hubík, 2006) a takto zajišťuje validitu získaných poznatků vůči endogenním (v angličtině indigenous nikoliv endogenous) cílům a názorovým orientacím. Participativní přístup koncipovaný v našem případě jako akční výzkum jde ještě o krok dál neţ konstruktivistická metodologie a z místních lidí dělá dočasně rovnocenné partnery, podílející se rovným dílem na tvorbě výzkumných poznatků spolu s výzkumníky (Hubík, 2004), coţ výše zmíněnou validitu poznatků zajišťuje rovněţ. Teorie regionálního rozvoje dnes tyto dva paradigmatické výzkumné přístupy řadí mezi přístupy typické pro teorie post-developmentalismu, coţ jsou teorie, které odůvodněně rezignovaly na úsilí o jednoznačné stanovení základních parametrů regionu, regionálního rozvoje a souvisejících jevů (Pike, Rodríguez-Pose, Tomaney, 2006). Pod vlivem poststrukturalismu a diskursu postmodernismu tyto teorie přitakávají pluralismu jak teorií, tak metodologií ve výzkumné práci. Výsledkem je mimo jiné právě opuštění pozitivistického výzkumného dogmatismu a věnování větší pozornosti místním lidem (insiders) a jejich regionálním problémům, coţ jsou problémy, jeţ pozitivistická metodologie neřeší. 3

50 Konkrétní formy nabývají uvedené paradigmatické výzkumné přístupy v koncepci sociální kartografie, která je v našem výzkumu regionálních disparit jiţ bezprostředně pouţitelná pro tvorbu jak konkrétních výzkumných metod, tak výzkumných technik sběru informací. Rozhodovací proces při tvorbě výzkumné metodologie znázorňuje Obr. č. 1. Obrázek č. 1: Postup tvorby výzkumné metodologie Cíl výzkumu: analytická komparace disparit mezi mikro/regiony reprezentovaných rozdílným sociálním a kulturním kapitálem Dílčí cíl výzkumu: identifikace mikro/regionálních konstrukcí sociálního a kulturního kapitálu předmět výzkumu: sociální a kulturní kapitál v místě, v mikroregionu, v regionu objekt výzkumu: respondenti z obcí, z mikroregionů, ze správních institucí technika: interview technika: interview metoda: narativní výzkum metodologie: sociální kartografie metoda: akční výzkum výzkumné paradigma: sociální konstruktivismus výzkumné paradigma: participativní výzkum teorie: post-developmentalismus Zdroj: vlastní zpracování 4

51 Region je výsledkem buďto speciální kartografie (například politické) anebo sociální kartografie (Paulston, Liebman, 1994), jeţ je sociálně ukotvená. Kaţdá kartografie je záleţitostí v prvé řadě estetickou v původním slova smyslu to jest záleţitostí percepce. Pozitivistický přístup k objektům kartografie estetickou dimenzi jako kognitivní předpoklad nebere v úvahu a povaţuje kartografii za záleţitost určenou především formálně speciálními principy expertů. Obecným východiskem sociální kartografie je tvrzení, podle něhoţ mapa spíše portrétuje vnímání sociálního světa tvůrcem, neţli portrétovaný svět/prostor. Rozhodující pro tvorbu mapy je percepce prostoru v určitém sociálním a kulturním kontextu tedy sociální percepce. Prostor, který je mapován, patří k určitému sociálnímu kontextu a aktéři tohoto kontextu mají své vlastní kartografické poznatky tomuto prostoru/kontextu odpovídající. Jak ukazují Pike a spol. (Pike, Rodríguez-Pose, Tomaney, 2006), při endogenní (indigenous) analýze regionálních jevů lze pouţít teze různých teorií regionálního rozvoje. Cílem sociální kartografie v našem výzkumu je prostorové uspořádání sociálního a kulturního kapitálu na lokální, mikroregionální a regionální úrovni. Metodou identifikace obou druhů kapitálu a dalších souvisejících znaků je zde akční výzkum s převládající technikou semistandardizovaného rozhovoru vedeného jednoduchým schématem; získané výsledky jsou zpracovány faktorovou analýzou. Paralelně či komplementárně mapuje výzkumný tým tutéţ problematiku pomocí standardní metodologie (post)pozitivistického výzkumného paradigmatu, zaloţené jak na analýze měkkých dat získaných dotazníkovým šetřením stejných objektů výzkumu, jako ve výše uvedeném případě, tak na analýze tvrdých dat čili statistických zdrojů. Mapu regionálních disparit tak vytvářejí jak insiders, tak outsiders, zdrojem jsou jak tvrdá, tak měkká data. Analýza kvality života v regionech Vývoj disparit mezi regiony je posuzován, jak bylo jiţ uvedeno, z pohledu přírodních zdrojů, sociálních a kulturních zdrojů a ekonomické výkonnosti regionu. Při hodnocení disparit ve vyuţití přírodních zdrojů je posuzován vývoj zejména přírodních podmínek, zemědělsky obhospodařované plochy, zalesněných ploch, vodních ploch a zdrojů, vyuţití přírodních zdrojů pro turistiku a cestovní ruch, v oblasti ochrany přírodních zdrojů jsou posuzovány investice na ochranu ţivotního prostředí, ekonomický přínos z aktivit na ochranu ţivotního prostředí, koeficient ekologické stability, produkce komunálních odpadů celkem a na 1 obyvatele apod. (Jánský, Ţivělová, Kupčák 2008). Indikátory kvality ţivota z pohledu sociálních a kulturních zdrojů posuzují zejména věkovou a vzdělanostní strukturu obyvatelstva, občanskou vybavenost, problematiku migrace, zaměstnanost a pracovní příleţitosti, vytváření nových pracovních příleţitostí, dopravní obsluţnost i úroveň infrastruktury, sociální zabezpečení obyvatel, úroveň zdravotní péče, občanskou vybavenost apod. (Ţivělová, Jánský 2008). Analýza regionálních disparit v oblasti ekonomické výkonnosti posuzuje stav a strukturu podnikatelské sféry, zejména z pohledu zastoupení předmětu činnosti, velikosti podniků i základních právních forem podnikání, podnikatelskou aktivitu, tvorbu hrubého domácího produktu celkem i na 1 obyvatele regionu v Kč i v PPS, resp. na 1 zaměstnance, hrubou přidanou hodnotu celkem i podle hlavních odvětví národního hospodářství a hrubý fixní kapitál v regionu celkem i na 1 obyvatele regionu. Pozornost je zaměřena i na rozvoj malého 5

52 a středního podnikání v průmyslu, stavebnictví, sluţbách a zemědělství, podporu šíření inovací, vytváření podnikatelských zón, regionálního marketingu, zpracování regionálních rozvojových programů apod. (Ţivělová, Jánský 2007). K popisu a charakteristice dat jsou zvoleny metody deskriptivní statistiky. Základní statistické charakteristiky určují polohu středu a variabilitu rozdělení dat, rozdělení četností je vyjadřováno i graficky. Uţitím popisných charakteristik je získán přehled o velikosti vybraných ukazatelů v jednotlivých letech a současně i informace o vyrovnanosti či kolísavosti hodnot sledovaných ukazatelů v jednotlivých regionech a subregionech. Na tomto základě je moţno definovat skupiny indikátorů, jejichţ vývoj má obdobné tendence a skupiny indikátorů specifických pro jednotlivé oblasti. Pro popis vývojových tendencí jsou uţity bazické a řetězové indexy a průměrný koeficient růstu. Pomocí řetězových indexů jsou sledovány změny ukazatele v jednotlivých letech. Průměrný koeficient růstu pak udává, k jaké změně v průměru dochází v jednotlivých letech. Jeho pouţití má smysl v řadách monotónních, v řadách s výrazně kolísajícími hodnotami indikátorů není jeho pouţití vhodné. Pouţity jsou i analýzy časových řad, u nichţ jsou vyuţity jak klasické trendové modely, tak modely exponenciálního vyrovnání. Výsledky analýzy časových řad poskytují informace o vývojových tendencích jednotlivých indikátorů, o velikosti změn v čase a jejich tempu a umoţní další jiţ detailnější posouzení shodných i odlišných vývojových tendencí vývoje ukazatelů v jednotlivých regionech i subregionech. Pro hodnocení vzájemného působení skupin indikátorů za jednotlivé oblasti kvality ţivota regionu či pro všechny indikátory pak jsou vyuţity metody vícerozměrné statistické analýzy. Z nich bude vyuţita zejména faktorová analýza a analýza hlavních komponent. Pro uspořádání zkoumaných objektů do relativně stejných skupin a určení pořadí objektů v těchto skupinách je uţito metod shlukové analýzy. Uvedený metodický postup byl dosud ověřován na okresech Jihomoravského kraje na výsledcích let 2002 aţ Získané výsledky potvrzují vhodnost zvolených postupů, neboť vedou k odhalení rozdílů mezi regiony ve sledovaných oblastech. Např. při sledování vybraných ukazatelů, charakterizujících trh práce, jsou rozdíly ve vývoji vybraných ukazatelů patrné z údajů v tabulce 1. 6

53 Vzdálenost Regionální disparity jejich pojetí, klasifikace a měření Šilheřovice 2008 Tabulka č. 1: Charakteristika vývoje ukazatelů nezaměstnanosti v letech 2002 až 2006 Okres Variační koeficient Průměrný koeficient růstu Průměrné tempo přírůstku (úbytku) Počet uchazečů o zaměstnání celkem Jihomoravský kraj 6,27 0,9647-3,53 Blansko 9,34 0,9474-5,26 Brno-město 7,31 0,9626-3,74 Brno-venkov 7,33 0,9548-4,52 Břeclav 5,60 0,9687-3,13 Hodonín 5,60 0,9708-2,92 Vyškov 11,80 0,9420-5,80 Znojmo 3,98 0,9842-1,58 Počet uchazečů o 1 volné pracovní místo Jihomoravský kraj Blansko 40,27 0, ,99 Brno-město 49,72 0, ,26 Brno-venkov 47,79 0, ,73 Břeclav 39,00 0, ,32 Hodonín 26,23 0, ,70 Vyškov 45,54 0, ,19 Znojmo 40,27 0, ,73 Zdroj: vlastní výpočty Z dendrogramu, uvedeného v obr. 2, je patrné rozdělení sledovaných okresů do obdobně se chovajících skupin. Ty tvoří tři shluky, z nichţ první obsahuje 2, druhý 2 a třetí 3 okresy: (1) Blansko, Brno-venkov, (2) Brno-město, Vyškov a (3) Břeclav, Hodonín, Znojmo. Obrázek č. 2: Dendrogram z měr registrované nezaměstnanosti a z počtu uchazečů o 1 volné pracovní místo v okresech Jihomoravského kraje Shluky (1 Blansko, 2 Brno-město, 3 Brno-venkov, 4 Břeclav, 5 Hodonín, 6 Vyškov, 7 Znojmo) Zdroj: vlastní výpočty

54 Rozpracování a další aplikace uvedených matematicko-statistických metod bude předmětem výzkumných prací v následujících letech řešení projektu. Zjišťování faktorů ovlivňujících kvalitu života v regionech V návaznosti na zvolené metodické postupy je zjišťování faktorů ovlivňujících kvalitu ţivota ve vybraných regionech prováděno dvěma způsoby. První způsob je zaloţen na vyuţití kvalitativních metod, s vyuţitím zejména metody sociální kartografie. Zobecnění získaných výsledků pro zkoumaný sociální prostor, ve výzkumném projektu pro obce a mikroregiony, však nelze dosáhnout měkkými postupy kvalitativních výzkumných strategií. Aby bylo moţno zobecnění provést, je nezbytné postupy kvalitativní propojit s kvantitativním zkoumáním. K tomu je zapotřebí provést terénní šetření ve vybraných obcích. Cílem je nalézt konkrétní sociální skutečnost, vypovídající o kulturním a sociálním kapitálu obcí. Hlavní teoretická východiska projektu předpokládají vyuţití metodického postupu, pomocí něhoţ je moţno empiricky identifikovat relativně ustálené, aţ institucionalizované typy sociálního a kulturního kapitálu v obci nebo v mikroregionu. Výsledek zkoumání je buď sdílen významným počtem zkoumaných respondentů v daném souboru, potom ho lze povaţovat za součást kolektivního vědomí občanů nebo jde o výsledek zkoumání, který není sdílen významným počtem zkoumaných osob. Tento výsledek je spíše vázán na vědomí jednotlivce, nikoliv skupiny občanů. Ke zjišťování potřebných výsledků je pouţita technika interaktivního výzkumu, jehoţ základem je polostandardizovaný rozhovor. Standardizace spočívá ve dvou podmínkách v nutnosti v kaţdém interview pouţít a opakovaně vyčerpat přesně stanovený slovník a v nutnosti umístit na připravené škále prvek reprezentující zkoumanou otázku. Pouţití slovníku zajišťuje první cíl kaţdého kvalitativního zkoumání, jímţ je porozumění. Pouţití škály zajišťuje moţnost měření, které je smyslem kaţdého kvantitativního výzkumu. Pouţití slovníku je interaktivní tazatel stimuluje v komunikativní interakci respondenta k pouţívání téhoţ slovníku. Pouţívání škály je plně v rukou tazatele. Tazatel musí posoudit, zda a do jaké míry se shoduje s respondentem na identifikaci zkoumané otázky a musí v určité fázi umět rozhovor ukončit a rozhodnout, kam na stupnici hodnocení umístí odpovědi respondenta. Tato aktivita vyţaduje náročnou přípravu tazatele, která se blíţí výcviku. Způsob dotazování i hodnocení lze uvést na následujících příkladech. 8

55 Sociální konstrukce obce (mikroregionu) - příklad: Percepce rozvoje obce - míra osobní identifikace s obcí (mikroregionem) Na rozvoji obce (mikroregionu) mi osobně záleží především z důvodů málo velmi 1. ekonomických sociálních kulturních morálních tradičních rodinných Sociální konstrukce přírodního kapitálu - příklad: Přírodní kapitál v rozvoji obce (mikroregionu) - nový Místní přírodní zdroje mohou přispět ke zlepšení ţivota obce (mikroregionu) málo velmi 1. Krajina rekr./turist. Standardní klima rekr./turist. Standardní Krajina nová infrastruktura Krajina nové naturo/arte fakty alternativní zdroje energie alternativní sídliště Sociální konstrukce sociálního kapitálu - příklad: Sociální kapitál v rozvoji obce (mikroregionu) Jaké známosti a kontakty přispívají k rozvoji obce (mikroregionu)? málo velmi příbuzenské, na podnikatelské subjekty profesní, na podnikatelské subjekty profesní, na politické subjekty politické, na podnikatelské subjekty politické, na politické subjekty koncentrované do skupiny/sítě

56 Druhý způsob zjišťování faktorů ovlivňujících kvalitu ţivota ve vybraných regionech vyuţívá i strukturovaného dotazníku. Cílem kladených otázek je zjistit názory obyvatel i představitelů obcí na problémy příslušného regionu. Z tohoto důvodu je dotazník směrován ke dvěma skupinám respondentů, a to starostům obcí a obyvatelům obcí, spadajících do vybraných mikroregionů, přičemţ u obou skupin respondentů je část otázek zaměřena na zjištění názorů na úlohu a poslání mikroregionů a jejich přínos ke kvalitě ţivota v obci. Druhá část otázek je zaměřena na kvalitu ţivota v konkrétní obci. V první fázi šetření je do průzkumu zahrnuto 70 obcí, z toho 14 obcí v mikroregionu Podluţí, 24 obcí v mikroregionu Hranicko, 16 obcí v mikroregionu Běleč a 16 obcí v mikroregionu Lučina. U starostů obcí, je kromě jiţ uvedených dotazů na poslání a přínos mikroregionu pro jimi řízenou obec, zjišťováno i případné zapojení do dalších regionálních svazků, zejména euroregionů, případně místních akčních skupin. Posuzována je i úroveň spolupráce s krajskými orgány. Pozornost je věnována moţnosti zvýšení kvality ţivota v obci z pohledu lepšího vyuţití přírodních zdrojů, zvýšení ochrany ţivotního prostředí, zlepšení občanské a technické vybavenosti i moţné zvýšení zaměstnanosti obyvatel obce. Náhodně vybraní občané obcí byli osloveni s obdobnými dotazy jako starostové, s cílem zjistit i úroveň informovanosti obyvatel o dění v obci, o problémech dané obce i o dalších záměrech v rozvoji obce. Dosud bylo osloveno 70 starostů a 259 občanů, výsledky průzkumu jsou průběţně vyhodnocovány. Závěr Současná teorie vědy a vědeckého výzkumu rozeznává dle různých autorů dvě skupiny paradigmat podmiňujících volbu výzkumných strategií, metod a technik. Jednak skupinu zaloţenou v metodologických idejích pozitivismu a jeho postupně vzniklých, i oslabených variant; jednak skupinu zaloţenou původně v symbolickém interpretativismu a jeho dalších variantách, podloţených fenomenologií a hermeneutikou. Výzkumný tým zvolil metodologii, která čerpá z obou skupin paradigmat koncepty první paradigmatické skupiny umoţňují kvantitativní výzkum problematiky, tedy měření, koncepty druhé paradigmatické skupiny umoţňují kvalitativní výzkum a tedy porozumění interpretacím místních reprezentantů objektu výzkumu (mikroregionu, akční skupiny). Zjišťované faktory ovlivňující kvalitu ţivota ve vybraných mikroregionech budou součástí celkového hodnocení kvality ţivota v mikroregionech, které bude zahrnovat i obdobné kvantitativní charakteristiky, jaké jsou pouţity k analýze kvality ţivota v krajích. Kvantitativní charakteristiky vycházejí z dostupných statistických údajů i vlastního šetření a budou slouţit i pro stanovení regionálních disparit. Literatura 1) BLAŢEK, J., UHLÍŘ, D. Teorie regionálního rozvoje. Praha: Karolinum, ) BRYMAN, A., BELL, E. Business Research Methods. Oxford: Oxford University Press,

57 3) DENZIN, N., LINCOLN, Y.S., eds. The SAGE Handbook of Qualitative Research. SAGE: Thousand Oaks, CA: Sage, ) HUBÍK, S. Social construction of local/regional capital methodology. Agricultural Economics, 50, 2004, No. 10, s ) HUBÍK, S. Sociální konstrukce regionu. Brno: MZLU-MSD, ) JÁNSKÝ, J., ŢIVĚLOVÁ, I. : Faktory ovlivňující ekonomickou výkonnost regionů. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Podnikanie a konkurencieschopnosť firiem. Bratislava 2008, s , ISBN ) JÁNSKÝ, J., ŢIVĚLOVÁ, I., KUPČÁK, V.: Analýza kvality ţivota z pohledu přírodních zdrojů v krajích ČR. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Aktuálne problémy a perspektivy agrárného sektora. Podkylava 2008, v tisku. 8) PALÁT M., BODEČKOVÁ, B., MACA, E.: Development of production intensity of Czech agriculture in and its short-term forecast. Acta univ.agric.et Silvic. Mendel. Brun., 2007, vol. LV, no 3, pp ISSN ) PAULSTON, R.G.-LIEBMAN, M.: An invitation to postmodern social cartography. Comparative Education Review, Vol. 38, 1994, No. 2, pp ) PIKE, A., RODRÍGUEZ-POSE, A., TOMANEY, J. Local and Regional Development. London and New York: Routledge, ) ŢIVĚLOVÁ, I., JÁNSKÝ, J. Metodologické přístupy k hodnocení ekonomické výkonnosti regionu. In: Účetnictví a reporting udrţitelného rozvoje na mikroúrovni a makroúrovni. Praha: Ministerstvo ţivotního prostředí, 2007, s ISBN ) ŢIVĚLOVÁ, I., JÁNSKÝ, J.: Analýza kvality ţivota z pohledu sociálních a kulturních zdrojů v krajích České republiky. Sborník z mezinárodní vědecké konference Účetnictví a reporting udrţitelného rozvoje na mikroekonomické a makroekonomické úrovni. Brno 2008, s , ISBN KONTAKTNÍ ADRESA Doc. Ing. Jaroslav Jánský, CSc., jansky@mendelu.cz, Prof. Ing. Prof. PhDr. Stanislav Hubík, CSc., hubik@mendelu.cz, Prof. Ing. Iva Ţivělová, CSc.,zi zivelova@mendelu.cz, Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií MZLU v Brně, Zemědělská 1, Brno, Česká republika 11

58 METODICKÉ PŘÍSTUPY KE KARTOGRAFICKÉMU ZNÁZORNĚNÍ DISPARIT V KRAJÍCH PhDr. Iva Galvasová, Mgr. Kateřina Chabičovská (Příspěvek vznikl jako výstup dílčích výsledků výzkumného úkolu Ministerstva pro místní rozvoj ČR č. WD Rozvojový interaktivní audit, jehoţ řešitelem je společnost GaREP, spol. s r.o. Ucelená část tohoto výzkumu byla Abstrakt zpracována jako součást rigorózní práce spoluautorky Mgr. Chabičovské). Neţ vznikly krajské samosprávy, byla regionální politika realizována především z úrovně centrálních orgánů; po vzniku krajů byly určité kompetence a povinnosti přeneseny na jejich úroveň. Současně se zvýraznila potřeba identifikovat území, v nichţ se kumulují problémy podvazující ţádoucí rozvoj krajů, poznat jejich příčiny a lépe specifikovat moţnosti jejich řešení. Příspěvek vychází z kontextu disparitně pojaté regionální politiky, stručně představuje některé přístupy uţívané k vymezení problémových území (potaţmo regionálních disparit) a presentuje vybrané aspekty inovativního metodického přístupu k vyjádření vnitroregionálních rozdílů, zaloţeného na vyuţití kartografické vizualizace. Hlavním smyslem vyuţití tohoto přístupu v regionální politice krajů je rozvinutí poznatků pro nastavení relevantních rozvojových nástrojů ke zmírňování neţádoucích regionálních disparit na jejich území. Klíčová slova Disparity, Kartografická vizualizace, Kraj, Regionální politika, Socioekonomická syntéza. Abstract Before regional governments were established, the regional policy was realised from the centre. Then some competences were transferred to regions. Regions needed to identify their sub-regions in which some problems cumulate, find what are these problems caused by and how can they be solved. In this article are briefly presented some approaches to delimitation of disparity sub-regions and also an innovative methodical approach to expression of disparities among sub-regions by using cartographic visualization. Regions can make the best of this innovative approach by better understanding how to set up some development instruments for reducing disparities among sub-regions. Keywords Disparities, Cartographic visualization, Region, Regional policy, Socioeconomic synthesis. 1

59 Úvod Realizace regionální politiky na krajské úrovni je v současnosti jiţ neodmyslitelnou součástí realizace regionální politiky nejen státu, ale i Evropské unie. Je průsečíkem působení i nejrůznějších odvětvových politik (hospodářské, sociální, územního rozvoje apod.). S ohledem na skutečnost, ţe území států, regionů či oblastí jsou tvořena mozaikou různě velkých i různě vzdálených územních jednotek, nejčastěji vymezovaných v lokální úrovni katastry obcí, specifikovaných různými socioekonomickými charakteristikami, je pro podporu a usměrňování jejich rozvoje důleţité vyuţívat i adekvátní nástroje regionální politiky. Jejich relevantnost závisí na objektivitě poznání situace v daném prostoru a na volbě opatření adekvátního poznanému typu problému. V České republice aţ na několik výjimek stále převládá systém plošné aplikace rozvojových nástrojů, kdy obecně nastavená kritéria, která neakceptují významy regionálních disparit, zvyšují rozvojové šance spíše zkušeným a silným subjektům oproti slabším a méně dynamickým, coţ vytváří určitý protiklad deklarované snaze sniţování neţádoucích regionálních rozdílů. Tento paradox se neobjevuje jen na úrovni centrální, ale i ve vztahu krajů k rozvoji svého území. Na krajské úrovni lze přitom uplatnit řadu přístupů k nalezení regionálních rozdílů a poznání neţádoucích oblastí disparit, k jejich syntetickému uchopení a k přizpůsobení rozvojových aktivit charakteru jednotlivých lokalit. Za situace, kdy neexistuje jednotný přístup krajů k identifikaci a řešení disparit, si kraje vytvářejí vlastní metodiky. Tyto metodiky se liší v mnoha ohledech od struktury pouţitých ukazatelů a způsobu výpočtu, přes prostorovou úroveň vymezovaných disparitních regionů, po následná realizovaná opatření. Tento stav můţe být do jisté míry způsoben i absencí koncepčního centrálně daného či koordinovaného přístupu ke krajům, který by nasměroval či usnadnil identifikaci problémů, vyskytujících se v jejich územních obvodech, které by měly být v krajích řešeny. Je však diskutabilní, otevřenou otázkou, do jaké míry je takový stav ţádoucí a pro který subjekt?! Disparitní regionální politika Existují různé myšlenkové koncepty vysvětlující příčiny a moţnosti rozvoje regionů, které ovlivňují i pohledy regionální politiky. Důleţité jsou dva z nich. Jeden akcentuje regionální politiku jako politiku rozvojovou, která se zaměřuje na uchopení a podporu silných subjektů (regionů, obcí, podniků), schopných nejvíce přispět k rozvoji státu jako celku, které následně pozitivně ovlivňují rozvoj ostatních subjektů (Blaţek, Uhlíř, 2002). Druhý pohled směřuje k identifikaci a cílenému sniţování rozdílů mezi regiony, tj. ke sniţování regionálních disparit. Přestoţe se v realitě oba přístupy prolínají, preferován a prakticky realizován je zejména pohled druhý. Zjišťování regionálních disparit, podvazujících ţádoucí směry rozvoje příslušných regionů, a navrhování nástrojů vedoucích k odstranění neţádoucích dopadů poznaných disparit na jejich rozvoj je hlavním cílem regionální politiky ve většině evropských zemí i v EU jako celku. Snaha o sniţování disparit je zakotvena v legislativě EU (Akt o jednotné Evropě z r. 1986) i ČR (zejména zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje). Obecné příčiny disparit v ČR jsou identifikovány v Národním strategickém referenčním rámci ČR

60 V rámci různých politik sniţování disparit se dále liší i jednotlivé způsoby řešení jejich zmírňování nebo eliminace. Jedna rovina řešení se týká nastavení celkových (obecných) podmínek a nástrojů. Zde jde zejména o aktivity ze strany státní správy a z pohledu spíše centrální regionální politiky. Druhá rovina se týká iniciace a přímého zapojení těch jednotlivých aktérů v území, kteří vyuţívají disponibilních nástrojů a zdrojů a problémy skutečně řeší. Druhá rovina je tak ve vztahu k první nezbytným předpokladem. Zmiňovaný fakt je často příčinou slabé účinnosti či dokonce neúčinnosti tam, kde dochází pouze k vyuţívání obecně (plošně) vymezených jednotlivých nástrojů či teoretických konceptů a nedochází k potřebné součinnosti všech zainteresovaných subjektů při jejich vyuţívání. Zaměření regionální politiky a nastavení jejich nástrojů souvisí se znalostí procesů a jevů regionálního rozvoje a pochopení klíčových faktorů, které jej podmiňují. V případě disparitní regionální politiky je základním východiskem pro zmírňování meziregionálních a vnitroregionálních rozdílů jejich poznání s uplatněním objektivizujících syntetických nástrojů. Disparita je synonymem pro nerovnost, různost, rozdílnost. Disparita je strukturovaný jev tvořený systémem prvků, vazeb a vztahů, projevující se kumulací jevů příznivých nebo nepříznivých ovlivňujících rozvoj určité oblasti v daném prostoru (Galvasová et al., 2007a). Disparitami, které je třeba v rámci regionální politiky řešit, jsou rozdíly vyvolané subjektivní lidskou činností, nikoliv rozdíly vzniklé z objektivních příčin, například na základě přírodních podmínek. V oblasti regionálního rozvoje nás zajímají rozdíly regionální, tj. rozdíly mezi jednotlivými územními celky. O významu provázání jednotlivých ukazatelů socioekonomického rozvoje svědčí závěry z Monitoringu mikroregionů Jihomoravského kraje (2003), z něhoţ plyne, ţe dílčí disparity se zpravidla nevyskytují samostatně, ale dochází k jejich kumulaci, tj. ke koncentraci problémových jevů do určitých území. Zkoumání disparit by mělo slouţit jako podklad pro aplikaci nástrojů regionální politiky. Při vymezování problémového území v rámci uplatnění centrální regionální politiky nabývá na významu rozlišení dílčího pohledu na územní rozdíly a uplatnění syntetických indikátorů. Současná praxe tyto přístupy ještě neuplatňuje plně, přestoţe většina výběrů je jiţ vícekriteriálních. Například při vymezení regionů se soustředěnou podporou státu jsou vyuţívány ukazatele čtyři (resp. 7): nezaměstnanost 1 (váha 0,4), daňové příjmy na 1 obyvatele (0,15), počet podnikatelů na 1000 obyvatel (0,15) a kupní síla obyvatel (0,3). Na krajské úrovni se vyskytuje celá řada přístupů k vymezení hospodářsky slabých území - od vyuţití pouze ukazatele míry nezaměstnanosti v Karlovarském kraji po uţití 30 ukazatelů (v několika tematicky zaměřených mapách) v Královéhradeckém kraji. Pro volbu přístupu k vymezení uvedených území je zásadní účel tohoto vymezení a s tím související moţnost aplikace vhodných nástrojů či opatření pro řešení nalezených disparit. 1 Ukazatel nezaměstnanost je souhrnným hodnocením situace na trhu práce zahrnujícím míru nezaměstnanosti, dlouhodobou nezaměstnanost a počet uchazečů na jedno volné pracovní místo. 3

61 Přístupy k vymezování územních a odvětvových disparit v krajích Nalezení regionálních rozdílů je podkladem pro zaměření podpory rozvoje v jednotlivých oblastech kraje a přispívá k účinnějšímu zacílení vyuţitelných nástrojů. Pro nalezení disparitních území je důleţité sledovat (v ideálním případě) situaci jednotlivých obcí, coţ je ovšem limitováno dostupností potřebných informačních podkladů. V praxi kraje vymezují jako disparitní území téměř výhradně větší územní jednotky, nejčastěji obvody POÚ; jiné prostorové jednotky okresy, ORP, obce jsou pouţívány jen v ojedinělých případech. Volba dané úrovně závisí mimo jiné i na velikosti jednotlivých typů administrativně-správních jednotek v daném kraji. Tato prostorová generalizace krajům umoţňuje aplikovat rozvojové nástroje v širším území, a tak podpořit synergický efekt vynaloţených prostředků. Na druhou stranu můţe mít generalizace také negativní efekt, kdy smazává rozdíly mezi jednotlivými obcemi v rámci dané administrativně-správní jednotky. V rámci výzkumného projektu Rozvojový interaktivní audit a návazně ve výše zmíněné rigorózní práci byla provedena obsahová analýza programů rozvoje všech krajů ČR, jejímţ cílem bylo analyzovat přístupy krajů k vymezování disparit ve svém územním obvodu. Při hodnocení územních a odvětvových rozdílů jsou v krajích nejčastěji vymezována problémová území, tj. území s kumulací nepříznivých jevů. Přitom kraje postupují dvěma základními způsoby: buďto na svém území vymezí pouze ta území, jeţ jsou problémová, nebo klasifikují celé své území podle intenzity rozvojových předpokladů do tří aţ pětistupňové škály (počet stupňů se u jednotlivých krajů liší). Pro zacílení regionální podpory je vhodnější klasifikovat celé území kraje. V takovém případě je totiţ moţné nejen identifikovat území s největší kumulací problémů, ale také jednotlivé dílčí regiony vzájemně srovnávat a hodnotit tak jejich situaci i relativně. Jak vyplynulo z analýzy programů rozvoje krajů, tento postup není příliš rozšířen - uplatňují jej pouze tři kraje (Jihomoravský, Královéhradecký a Zlínský). Některé z krajů rozlišují v návaznosti na zákon o podpoře regionálního rozvoje a Strategii regionálního rozvoje ČR dva typy disparitních regionů strukturálně postiţené a hospodářsky slabé. Kraje Jihomoravský a Královéhradecký rozpracovaly typologii disparitních regionů ještě podrobněji; rozlišují několik oblastí socioekonomických podmínek, které jsou hodnoceny samostatně. V Jihomoravském kraji bylo vytvořeno také celkové syntetické hodnocení situace. Metodiky těchto dvou krajů tedy budou podrobněji představeny dále. Důvodem pro hlubší analýzu těchto kartografických přístupů byla dlouhodobá zkušenost s mapovým znázorňováním regionálních disparit a související snaha o precizování způsobu, jakým jsou disparity vyjadřovány a prezentovány. Metoda kartografické vizualizace je velmi vhodným způsobem, jak přehledně znázornit celkovou situaci v území i jeho dílčí problémy. Klíčovým aspektem pro kvalitní kartografické znázornění je volba ukazatelů s ohledem na jejich vypovídací schopnost. Limitem pro pouţití ukazatelů je také jejich dostupnost (prostorová i časová). 4

62 Metodika kartografického znázornění disparit (na příkladu Jihomoravského a Královéhradeckého kraje) Identifikace územních a odvětvových disparit umoţňuje lépe poznat regiony, v nichţ se kumulují příznivé nebo nepříznivé podmínky pro rozvoj, čili regiony s dobrými či špatnými rozvojovými předpoklady. Kraje pouţívají více či méně sofistikované přístupy k vymezení a kartografickému znázornění disparit v jejich územním obvodu. Extrémním příkladem je Karlovarský kraj, v jehoţ programu rozvoje (na období ) byly vymezeny disparitní regiony pouze na základě míry nezaměstnanosti. Naopak velmi propracované metodiky mají kraje Jihomoravský a Královéhradecký. Jihomoravský kraj v Aktualizaci programu rozvoje (2006) identifikuje disparitní regiony na úrovni obcí, výsledné hodnocení rozvojových předpokladů je zpracováno za obvody POÚ. Pro Aktualizaci byly inovovány kartogramy vytvořené v roce 2002 pro dokument Průmět strategických dokumentů do území JMK. Pro konstrukci kartogramů byly nejprve vybrány dílčí (tematické) socioekonomické ukazatele, sledované za jednotlivé obce, a upraveny do podoby tzv. syntetických ukazatelů (indexů); z nich pak byly vytvořeny monotematické kartogramy. Ty poslouţily k získání podrobného přehledu o situaci obcí v dané tematické oblasti. Tematických oblastí bylo stanoveno pět hospodářství, lidské zdroje, trh práce a zaměstnanost, technická infrastruktura, zemědělství a venkov. Tematické oblasti jsou shrnuty formou kartogramu socioekonomické syntézy, který je komplexním průřezem hodnotících ukazatelů, vyjadřujících stav socioekonomického rozvoje. Současně také komplexně a názorně vyjadřuje rozloţení sledovaných jevů v území kraje a dává základ pro značně komplexní přístup k identifikaci regionálních disparit. Aby bylo moţno jednotlivé tematické syntetické ukazatele sloučit do souhrnného indexu, byl kaţdý ukazatel přepočítán na sjednocující škále (v rozmezí 0 aţ 100). Dle charakteru ukazatele bylo nejvyšší hodnotě přirazeno maximum či minimum (viz jednotlivé ukazatele). Pro výpočet souhrnného indexu byly vyuţity následující ukazatele: Vývoj počtu obyvatel (max=100), Podíl obyvatel s maturitou a vyšším vzděláním (max=100), Počet podnikatelů na 1000 obyvatel (max=100), Podíl obyvatel zaměstnaných v primárním sektoru hospodářství (min=100), Podíl obyvatel zaměstnaných v terciérním sektoru hospodářství (max=100), Míra nezaměstnanosti (min=100), Napojení na technickou infrastrukturu (max=100), Podíl trvale obydlených domů postavených před rokem 1945 (min=100), Hustota zalidnění (max=100). Podle hodnoty, kterou sledovaný údaj dosáhl na sjednocující škále, bylo rozlišeno pět typů obcí odráţejících různou intenzitu rozvojových předpokladů: silné, rozvojové, neutrální, ohroţené, slabé. Obce byly do jednotlivých skupin zařazovány ne podle četností (např. 20 % 5

63 nejhorších), ale podle hodnoty syntetického indexu. Tento přístup umoţnil poznat jak rozloţení rozdílů, tak i jejich intenzitu. V Aktualizaci programu rozvoje byly kartogramy z roku 2002 srovnány se stejnými mapami vytvořenými s pouţitím aktuálních dat. Hlavní inovací oproti roku 2002 bylo vytvoření souhrnného kartodiagramu, který v podkresu znázorňuje celkovou situaci (analogicky jako socioekonomická syntéza v roce 2002) a sloupcovým grafem vyjadřuje situaci za jednotlivé tematické oblasti (viz obr. č. 1). Obrázek č. 1: Rozvojové předpoklady obvodů POÚ v Jihomoravském kraji Zdroj: Aktualizace návrhové části Programu rozvoje Jihomoravského kraje (2006). Ve Strategii rozvoje Královéhradeckého kraje (2007) byly regionální disparity zjišťovány na úrovni obvodů POÚ. V případě nedostupnosti dat bylo pouţito hodnocení pouze za hierarchicky vyšší územní jednotky, tj. obvody ORP. Některá data (výše daně z příjmu či ze závislé činnosti) jsou dostupná pouze za obvody finančních úřadů, takţe bylo nutné provést hodnocení za tato území, která ovšem nejsou identická s administrativně-správním členěním. Disparity na území Královéhradeckého kraje byly zjišťovány ve čtyřech tematických okruzích. Ve dvou z těchto okruhů byly hodnoceny vţdy dvě charakteristiky, takţe vzniklo celkem šest map. Struktura okruhů a kartogramů je následující: Populační potenciál, Ekonomická výkonnost (počet ekonomických subjektů a daňová výtěţnost), Potenciál pracovní síly, 6

64 Technická infrastruktura Trh práce Regionální disparity jejich pojetí, klasifikace a měření Šilheřovice 2008 Kvalita domovního a bytového fondu (vybavení technickou infrastrukturou, syntetické hodnocení bytového fondu). Hodnocení disparit vychází (dle informací ze Strategie rozvoje) z konstrukce agregátní charakteristiky, sestavené na základě bodového ohodnocení pořadí POÚ dle jednotlivých ukazatelů, které tvoří daný agregát, tzn. tematický okruh nebo jeho část. Návrhy těchto ukazatelů odpovídají dostupnosti dat a vychází z expertního odhadu. Při konstrukci syntetických hodnocení byly rovněţ pouţity výsledky hodnocení korelačních závislostí. Korelace byla počítána za soubor 448 obcí Královéhradeckého kraje. Drobným negativem této metodiky je absence celkového syntetického hodnocení stavu jednotlivých POÚ. V následující části jsou vzájemně konfrontovány přístupy těchto dvou krajů k identifikaci disparit ve vybraných oblastech (trh práce a vybavenost území technickou infrastrukturou) a jejich kartografické vizualizaci. Tohoto příkladu lze vyuţít pro zdůraznění odpovědnosti expertů při vymezování indikátorů, jejichţ pomocí je prezentován sledovaný jev (a tedy hledáno hodnotové vyjádření presentované disparity). Volba výchozích zdrojů dat, jejich zástupců formou výběru ukazatele, můţe velmi významně ovlivnit věcné i prostorové vyjádření specifikace hledaných disparit a tím samozřejmě následně i volbu adekvátních nástrojů a opatření, směřujících ke zmírnění neţádoucích rozdílů, a následně k uplatnění konkrétní regionální politiky v daném kraji. Tabulka č. 1: Ukazatele pro vymezení disparit v oblasti trhu práce a technické infrastruktury v metodikách Královéhradeckého a Jihomoravského kraje Královéhradecký kraj Jihomoravský kraj podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel podíl obyvatel s maturitou a vyšším míra ekonomické aktivity obyvatel počet podnikatelů na 1000 obyvatel míra nezaměstnanosti míra nezaměstnanosti podíl pracovních sil v terciárním sektoru míra dlouhodobé nezaměstnanosti podíl domů vybavených přípojkou na kanalizační síť podíl domů napojených na kanalizaci podíl domů vybavených plynem podíl bytů napojených na plyn podíl domů vybavených vodovodem podíl bytů napojených na vodovod podíl domů vybavených ústředním topením podíl domů postavených před rokem 1945 Zdroj: Analytická část Strategie rozvoje Královéhradeckého kraje (2007); Aktualizace návrhové části Programu rozvoje Jihomoravského kraje (2006). 7

65 Obrázek č. 2: Vymezení disparit v oblasti trhu práce (nahoře) a technické infrastruktury (dole) v Jihomoravském kraji podle metodik krajů Královéhradeckého (vlevo) a Jihomoravského (vpravo) Vymezení problémových území v JMK podle metodiky Královéhradeckého kraje (potenciál prac. síly) Ukazatele: Podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel Míra ekonomické aktivity obyvatel Míra nezaměstnanosti Podíl pracovních sil v terciérním sektoru Metodika: Součet pořadí dle jednotlivých ukazatelů velmi příznivé hodnocení příznivé hodnocení průměrné hodnocení méně příznivé hodnocení nepříznivé hodnocení Vojenský újezd Březina (nehodnoceno) N km Mapový podklad: ArcČR, ARCDATA Praha Zdroj dat: ČSÚ, ÚP Brno-město Kateřina CHABIČOVSKÁ, Brno, 2008 Vymezení problémových území v JMK podle metodiky Královéhradeckého kraje (vybavení tech. infrastrukturou) Ukazatele: Podíl domů připojených na kanalizaci Podíl domů vybavených vodovodem Podíl domů vybavených plynem Podíl domů vybavených ústředním topením Metodika: Součet pořadí dle jednotlivých ukazatelů velmi příznivé hodnocení příznivé hodnocení průměrné hodnocení méně příznivé hodnocení nepříznivé hodnocení Vojenský újezd Březina (nehodnoceno) N km Mapový podklad: ArcČR, ARCDATA Praha Zdroj dat: ČSÚ Kateřina CHABIČOVSKÁ, Brno, 2008 Zdroj: Chabičovská, K. (2008); Aktualizace návrhové části Programu rozvoje Jihomoravského kraje (2006) V ukazatelích hodnotících trh práce se kraje poněkud rozcházejí; oba pouţily pouze jeden stejný ukazatel, míru nezaměstnanosti. V hodnocení vzdělanosti obyvatel, která je významným předpokladem konkurenceschopnosti regionů, je Královéhradecký kraj přísnější zařazuje jen osoby s vysokoškolským vzděláním, zatímco Jihomoravský kraj pracuje s osobami s nejméně maturitou. Rozdíly jsou i v ukazatelích popisujících zaměstnanost. Zjednodušeně řečeno Královéhradecký kraj analyzuje zaměstnance, zatímco Jihomoravský kraj se věnuje zaměstnavatelům (včetně OSVČ). Ideální by bylo zkombinovat oba tyto přístupy. Technická infrastruktura je v obou krajích hodnocena velmi podobně. Kraje shodně posuzují plynofikaci, kanalizaci a vodovod, Královéhradecký kraj navíc vybavenost ústředním topením. Liší se ovšem v prostorových jednotkách pracují s napojením domů, resp. bytů. Jako vhodnější se jeví pouţít napojení bytů, které umoţní přesněji postihnout situaci s ohledem na bytové domy. Jihomoravský kraj navíc zařadil stáří domů, pomocí něhoţ lze zhruba odhadnout stav (zachovalost) domovního fondu. Rozdíl v pouţitých ukazatelích se projevil i na kartografickém znázornění disparit ve shodném území (Jihomoravském kraji) na obr. č. 2. U kartogramů reprezentujících metodiku Královéhradeckého kraje jsou nejvíce problémová území znázorněna nejtmavší barvou, území s nejpříznivějšími podmínkami jsou nejsvětlejší. Škála metodiky Jihomoravského kraje jde od červené (disparitní území) po zelenou (území, kde je situace příznivá). 8

66 Kartogramy vytvořené podle metodik obou krajů jsou zhruba podobné, ale při podrobnějším pohledu se projeví určité rozdíly mezi situací v jednotlivých obcích podle metodiky Jihomoravského kraje a situací za příslušný obvod POÚ podle metodiky kraje Královéhradeckého. U kartogramu trhu práce je rozdíl patrný např. v jihovýchodní nebo severozápadní části kraje, kde se problémy v POÚ jeví závaţnější neţ za jednotlivé obce. Paradoxně ještě významnější rozdíly se objevují u kartogramu vybavenosti technickou infrastrukturou (zejména severní okraj kraje Letovicko). Z tohoto lze vyvodit, ţe výsledné vymezení disparitních regionů nezávisí pouze na pouţitých ukazatelích, ale také na metodice výpočtu problémovosti jednotlivých regionů. Při volbě ukazatelů a konstrukci metodiky tj. indikátorů popisujících disparity a způsobu výpočtu míry problémovosti je tedy nezbytné postupovat velmi obezřetně, aby nevhodnou volbou nedošlo ke zkreslení skutečného stavu v regionech. Je však diskutabilní, zda je vzájemná odlišnost metodik jednotlivých krajů výhradně negativním jevem. Různé metodiky sice znemoţňují srovnávání a hodnocení krajských disparit v kontextu celé ČR, ale na druhou stranu jsou pravděpodobně vytvářeny s ohledem na situaci a příčiny problémů obvyklé na území daného kraje. Výsledek pak lépe odráţí skutečnou situaci v kraji a umoţňuje přesněji zacílit regionální podporu. Z těchto důvodů se jako velmi účelné jeví vytvořit centrálně koncepčně koordinovanou metodiku pro identifikaci disparit v krajích. Nejde však o striktní formulaci přesného postupu, spíše o soubor doporučení, jakým způsobem přistupovat k navrţení struktury ukazatelů a jakými metodami vyhodnocovat situaci. Možnosti využití kartografického znázornění disparit pro regionální politiku Kartografická vizualizace má své klady i zápory. Rozhodujícím kritériem pro vytvoření kvalitního kartografického výstupu je vţdy lidský faktor, tzn. jak vlastní práce kartografa, tak také příprava podkladů s potřebnou vypovídací hodnotou. Moţnosti a limity mapového vyjádření disparit v území lze stručně shrnout následovně: Výhody: Nevýhody: Názornost, přehlednost; Moţnost identifikovat příčiny problémů (témata); Moţnost zvolit prostorovou úroveň adekvátní účelu tvorby mapy aţ do úrovně obcí; Jednoduchost pouţití map pro uţivatele. Náročnost volby ukazatelů a metod jejich zpracování; Často nelze z map odvodit hodnoty konkrétních ukazatelů, pouze relativní vyjádření či komplexní charakteristiku; Velké rozdíly v přístupech krajů, nemoţnost vzájemného srovnávání kraji vymezených disparitních regionů na úrovni celé ČR. 9

67 I přes určité limity (volba ukazatelů, dostupnost dat atd.) můţe být kartografické znázornění regionálních disparit velmi dobrým vodítkem pro prostorové i věcné zacílení regionální politiky. Zásadní otázkou je vţdy ovšem politická vůle zjištěné disparity koncepčně řešit. Závěr Hlavním cílem regionální politiky je, ať se její přístup týká podpory subjektů silných nebo slabých, sníţit rozdíly mezi jednotlivými regiony. Pro účelné nastavení nástrojů, jejichţ prostřednictvím má dojít ke sníţení meziregionálních rozdílů, je nezbytné poznat v regionech problémy (včetně jejich vzájemných vazeb a souvislostí), jeţ jsou příčinou nepříznivé situace. K identifikaci příčin výskytu disparit v určitých regionech můţe napomoci kartografické znázornění situace v jednotlivých dílčích regionech. Jako velmi vhodné se jeví zpracování několika tematických map popisujících jednotlivé socioekonomické jevy, které umoţní přesněji identifikovat příčiny problémů, a výsledného celkového zhodnocení situace. Kvalitu kartografické prezentace však můţe podstatně ovlivnit výběr pouţitých ukazatelů a způsob jejich zpracování. Pro naplnění cílů regionální politiky v praxi, tedy pro zlepšení situace v disparitních regionech, je klíčovým aspektem spolupráce subjektů v daném území jednak subjektů s rozhodovacími pravomocemi, jednak subjektů dotčených. Poznání prostorové podmíněnosti problémů můţe pomoci k nalezení regionů v kraji, do nichţ je prioritní směřovat regionální podporu, a také napomoci tuto podporu správně tematicky zacílit a zvolit nejvhodnější nástroje. Literatura 1) Aktualizace návrhové části Programu rozvoje Jihomoravského kraje. Brno: GaREP a VUT, s. 2) Analytická část Strategie rozvoje Královéhradeckého kraje Hradec Králové: Centrum evropského projektování, s. 3) BLAŢEK, J. - UHLÍŘ, D. Teorie regionálního rozvoje. 1. vyd. Praha: Karolinum, ISBN ) GALVASOVÁ, I. BINEK, J. Approaches to differentiation of socioeconomic phenomena in territory. In Sborník z 15. mezinárodní konference Geografické aspekty středoevropského prostoru. Brno: Masarykova univerzita, ) GALVASOVÁ, I., et al. Rozvojový interaktivní audit, regionální politika a poznání disparit. Souhrnná studie z řešení aktivity A701. Výzkumný úkol MMR ČR č. WD Brno: GaREP, 2007 (a). 104 s. 6) GALVASOVÁ, I., et al. Spolupráce obcí jako faktor rozvoje. Brno: Georgetown, 2007 (b). 140 s. ISBN ) CHABIČOVSKÁ, K. Vymezování problémových regionů v rámci krajů. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita. Přírodovědecká fakulta. Geografický ústav, s. 8) Monitoring mikroregionů Jihomoravského kraje Brno: Ústav územního rozvoje, ) Průmět strategických dokumentů do území Jihomoravského kraje mapová příloha č. IV. Území vhodná k soustředěné pozornosti regionální politiky JM kraje z hlediska socioekonomických ukazatelů. Brno: GaREP, ) Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů. 10

68 TECHNOLOGICKY NÁROČNÉ OBORY ZPRACOVATELSKÉHO PRŮMYSLU A REGIONÁLNÍ DISPARITY V ČR Mgr. Josef Hůlka Mgr. Jan Ţenka Abstrakt Cílem předloţené stati je zjistit, jak rozmístění firem v technologicky náročných oborech zpracovatelského průmyslu (high-tech a medium-high-tech) ovlivňuje úroveň regionálních disparit v ekonomické výkonnosti výrobního sektoru v ČR. Hodnocení je zaloţeno na regresní analýze sektoru zpracovatelského průmyslu a vybraných sluţeb v 206 obcích s rozšířenou působností (nezávislou proměnnou je odvětvová struktura podle technologické náročnosti, závislou přidaná hodnota ve zpracovatelském průmyslu a vybraných sluţbách na obyvatele regionu). Nebyla nalezena souvislost mezi podílem high-tech oborů na zaměstnanosti a přidané hodnotě na obyvatele regionu. Středně silný, pozitivní a signifikantní vliv byl prokázán u medium-high-tech oborů. Klíčová slova High-tech obory, Odvětvová struktura, Regionální disparity, Zpracovatelský průmysl Abstract The goal of this article is to determine how the localisation of firms in high-tech and medium-high-tech manufacturing affects the level of regional disparities in economic performance of manufacturing sector in the Czech Republic. The evaluation is based on regression analysis of manufacturing and selected services in 206 microregions (the independent variable: the share of technology-intensive manufacturing industries in employment, the dependent variable: value added in manufacturing and selected services per capita). No link between the share of high-tech manufacturing in employment and value added per capita of the microregion was found. The regional distribution of medium-hightech manufacturing industries had moderate, positive and highly significant influence on the level of microregional value added per capita. Keywords High-tech manufacturing industries, Manufacturing, Sectoral structure, Regional disparities Úvod Sala-i-Martin, Artadi (2004) rozlišují tři vývojové fáze konkurenceschopnosti, které jsou charakterizovány na základě převaţujících zdrojů konkurenční výhody. V první fázi taţené 1

69 výrobními faktory (factor-driven stage) firmy konkurují cenou výrobků a vyuţívají výhody levných vstupů a převzatých technologií. Ve fázi taţené efektivností (efficiency driven stage) vyplývá produktivita firem z kvality výrobků (nikoli jiţ pouze ceny) a pouţití efektivních výrobních postupů. Klíčovou kvalitativní charakteristiku konkurenceschopnosti představuje technologická kapacita (přístup firem k nejlepším dostupným technologiím, byť převzatým ze zahraničí), dále efektivnost dílčích trhů (produktových, finančních a pracovních), dostupnost rozvinutého lidského kapitálu a vnější otevřenost (Kadeřábková 2006). Ve fázi taţené inovacemi (innovation-driven stage), tedy v kvalitativně nejvyšší fázi, nabývá na klíčovém významu pro konkurenční výhodu inovační výkonnost, tedy schopnost vytvářet nové produkty a procesy s vyuţitím nejmodernějších výrobních a organizačních postupů. Většina nových členských zemí EU včetně Česka se nachází ve fázi taţené efektivností, kdy se konkurenceschopnost mění z cenově na kvalitativně zaloţenou (WEF 2004). Za klíčové faktory kvalitativně (znalostně) zaloţené konkurenceschopnosti označuje Kadeřábková (2005) lidský kapitál, podnikatelskou aktivitu, informační a komunikační technologie, výzkum a vývoj (VaV) a inovace. Nejsledovanější a často nekriticky interpretovanou charakteristikou kvalitativně zaloţené konkurenceschopnosti je podíl oborů zpracovatelského průmyslu s vysokou a vyšší technologickou náročností (tzv. high-tech a medium-high-tech) na zaměstnanosti, produkci, přidané hodnotě a vývozu dané země nebo regionu. S rozvojem technologicky náročných oborů se pojí řada příznivých efektů vysoké mzdy, tvorba pracovních míst pro vysoce kvalifikované pracovníky, velký podíl přidané hodnoty na výkonech, vysoká intenzita výzkumu a vývoje a tvorby inovací, exportní výkonnost plynoucí z vysoké produktivity nebo multiplikační efekt a výskyt pozitivních externalit (Kadeřábková 2006). Sektor firem v odvětvích s vysokou a vyšší technologickou náročností je však v ČR vnitřně velmi heterogenní. Zahrnuje mnoho firem s minimální technologickou náročností (podílem výdajů na výzkum a vývoj na přidané hodnotě) a nízkou produktivitou (Kadeřábková 2007; Ţenka, Čadil 2008). Nízkou hodnotou obou ukazatelů se vyznačují zejména high-tech obory, jejichţ technologická náročnost navíc v letech nadále klesala (Rojíček 2006). Příčinou byly vysoké investice do budování nových výrobních kapacit v roce 2001 a 2002 s orientací na montáţ a finalizaci výrobků z dovezených komponentů (reţim aktivního zušlechťovacího styku) a s minimálním podílem přidané hodnoty (Lexa, Rojíček 2007). Nejsilnější pozici z hlediska výše i dynamiky růstu produktivity práce má v ČR skupina středně technologicky náročných (především medium-high-tech) oborů (Rojíček 2007) v čele s automobilovým průmyslem. Tyto obory (zejména výroba elektrických zařízení j.n. a automobilových dílů) však zároveň soustřeďují nejvíce pracovních míst ve firmách s nízkou produktivitou, kapitálovou a VaV náročností (mnohdy montáţní provozy) tedy pracovní místa potenciálně nejvíce ohroţená přesunem do zahraničí (Ţenka 2008b). Vnitřní heterogenita sektoru technologicky náročných oborů zpracovatelského průmyslu ČR se promítá do výrazných regionálních rozdílů v charakteristikách kvalitativně zaloţené konkurenceschopnosti produktivity, technologické náročnosti a podílu high-tech a mediumhigh-tech oborů na zaměstnanosti resp. přidané hodnotě daného regionu. V roce 2004 se okresní hodnoty ukazatele přidané hodnoty na zaměstnance v high- a medium-high-tech 2

70 oborech pohybovaly od 49 do 209 % hodnoty ČR (Ţenka, Čadil 2008). Za stejný rok bylo sledováno rozmístění firem, které jsou odvětvově zařazeny do high-tech a medium-high-tech sektoru, ale vyznačují se absencí VaV aktivit a velmi nízkou kapitálovou náročností a produktivitou výrovního procesu. Výsledkem bylo zjištění, ţe tyto firmy jsou rozptýleny po celém území ČR a srovnatelně proporcionálně zastoupeny ve všech typech okresů metropolitních, strukturálně postiţených, hospodářsky slabých aj. (Ţenka 2008a; Ţenka, Čadil 2008). Dále vyplynulo, ţe firmy v technologicky náročných oborech nejsou přednostně soustředěny do nejvyspělejších metropolitních regionů a jsou významně zastoupeny ve skupině tzv. ostatních okresů (Mladá Boleslav, Ústí nad Orlicí, Nový Jičín aj.) tedy mimo krajská města, strukturálně postiţené a hospodářsky slabé regiony. Výše uvedená zjištění vyvolávají otázku, do jaké míry ovlivňuje rozmístění technologicky náročných oborů v ČR úroveň regionálních disparit v ekonomické výkonnosti výrobního sektoru. Cílem této stati je zjistit, jakou vypovídací hodnotu mají ukazatele odvětvové struktury zpracovatelského průmyslu podle technologické náročnosti pro hodnocení disparit v kvalitativně zaloţené konkurenceschopnosti na mikroregionální úrovni (obvody obcí s rozšířenou působností - ORP). Lze tedy formulovat následující výzkumné otázky: 1) Existuje na úrovni ORP signifikantní souvislost mezi odvětvovou strukturou zpracovatelského průmyslu a souvisejících sluţeb podle technologické náročnosti a ekonomickou výkonností zpracovatelského průmyslu a příslušných sluţeb daného regionu? 2) Která ORP soustřeďují technologicky náročné obory s podprůměrnou produktivitou (ve srovnání s hodnotou zpracovatelského průmyslu ČR)? Ve kterých ORP nejsou technologicky náročné obory tahounem průmyslového růstu? Kromě nejčastěji pouţívané taxonomie OECD rozlišující odvětví podle technologické náročnosti bude téţ pouţita taxonomie WIFO: - klasifikace průmyslových oborů podle nároků na vstupy (faktorové náročnosti) Cílem bude odpovědět na třetí výzkumnou otázku: 3) Která z výše uvedených taxonomií v českých podmínkách nejlépe vypovídá o kvalitativně zaloţené konkurenceschopnosti zpracovatelského průmyslu a je nejlépe pouţitelná pro hodnocení regionálních disparit? Technologicky náročné obory definice a vymezení Pro hodnocení kvalitativní náročnosti výrobních aktivit pomocí analýzy odvětvové struktury zpracovatelského průmyslu se nejčastěji pouţívá metodologie OECD (OECD 2005; Hatzichronoglou 1997) třídící obory podle technologické resp. znalostní náročnosti. Rámeček č.1: Klasifikace oborů podle technologické a znalostní náročnosti (OECD) Třídění oborů zpracovatelského průmyslu podle technologické náročnosti je zaloţeno na ukazateli podílu výdajů na výzkum a vývoj na produkci resp. přidané hodnotě (OECD 2005). Podle tohoto jediného ukazatele se obory třídí do čtyř skupin: - obory s vysokou a vyšší technologickou náročností (high-tech a medium-high-tech) - obory s niţší a nízkou technologickou náročností (medium-low-tech a low-tech) Skupina high-tech oborů je definována na základě následujících kritérií (Kadeřábková 2006): 3

71 1) Zahrnují nejvyspělejší dostupné znalosti a rozvíjí se mnohem rychleji neţ ostatní odvětví 2) Komplexnost znalostí vyţaduje soustavné a intenzivní výzkumné úsilí a solidní technologickou (znalostní) základnu Exaktní metodika vymezení high-tech oborů je zaloţena na výpočtu přímé a nepřímé technologické (VaV) intenzity. Příma intenzita se odvíjí od výše výdajů firem v daném oboru na VaV, nepřímá od nákupu polotovarů a kapitálových statků firem daného oboru od firem v jiných oborech zpracovatelského průmyslu (výpočet na základě mezioborových input-output tabulek). Samotná metodika vymezení technologicky náročných oborů skrývá následující limity vypovídací schopnosti (Hatzichronoglou 1997): - Taxonomie je zaloţena pouze na ukazateli technologické intenzity a nepostihuje ostatní důleţité aspekty (vědečtí a techničtí pracovníci, technologie obsaţená v patentech, licence a know-how, zastarávání znalostí a technologií atd.) - Pokud dojde z důvodu rychlého růstu poptávky nebo kvalitního marketingu k rapidnímu zvýšení objemu produkce, sníţí se hodnota ukazatele technologické intenzity a daný obor papírově vykazuje negativní vývoj. Problémem je, ţe technologická intenzita je zaloţena na datech za toky investic do VaV, nikoli za kumulativní stavy VaV. - Taxonomie je zaloţena na příliš hrubém odvětvovém členění (dvojmístný OKEČ), přičemţ skupiny high-tech odvětví jsou vnitřně heterogenní. - Řada firem zařazených do high-tech produkuje s vyuţitím vyspělých technologií výrobky se střední nebo niţší technologickou náročností. Do skupiny high-tech oborů patří skupiny produktů s podílem výdajů na VaV na obratu vyšším neţ 8,5 % (ČSÚ 2007) letecký a kosmický průmysl (OKEČ 35.3), počítače a kancelářská technika (30), elektronika (32), farmaceutický průmysl (24.4) a vědecké přístroje (33). Oblast pokročilých technologií (medium-high-tech) zahrnuje produkty s podílem výdajů na VaV na obratu v rozmezí 3,5 aţ 8,5 %. Do této oblasti patří chemické produkty (24 bez 24.4), dopravní prostředky kromě letadel (34-35), elektrotechnika (31) a stroje a zařízení (29). Širší koncept představuje taxonomie WIFO, která rozlišuje obory podle náročnosti na výrobní faktory, přičemţ technologická náročnost je jen jedním ze čtyř sledovaných indikátorů. Skupina technologicky náročných oborů (TDI) je oproti OECD klasifikaci rozšířena o některé chemické obory, výrobu rozvodných a spínacích zařízení a především výrobu motorových vozidel. Rámeček č.2: Klasifikace průmyslových oborů podle nároků na vstupy (WIFO ) Taxonomie WIFO institutu je zaloţena na rozlišení oborů podle nároků na vstupy (výrobní faktory) do pěti skupin: - základní skupina oborů hlavního proudu (MM mainstream) 25 oborů, strojírenství, výrobu motocyklů, zpracování papíru, plastů a výroba elektronických přístrojů obory náročné na (nekvalifikovanou) pracovní sílu (LI labour intensive) - 25 oborů, typickými zástupci jsou textilní a oděvní průmysl, dřevozpracující, kovodělný a průmysl stavebních hmot - obory s hnací silou v marketingu (MDI marketing driven) - 24 oborů, především potravinářský průmysl, dále výrobky pro volný čas, kosmetika, sportovní zboţí, hry a hračky, hudební nástroje 4

72 - kapitálově náročné obory (CI capital intensive) - základní chemie, hutnictví ţeleza a oceli, výroba papíru a celulózy, petrochemie - obory s hnací silou v technologii (TDI technology driven) - 14 oborů s dělením do třech skupin: chemie a biochemie, výpočetní a telekomunikační technika, dopravní prostředky. Klasifikace je zaloţena na shlukové metodě, která rozřazuje 100 oborů (ISIC 3) do pěti kategorií na základě kombinace vstupních výrobních faktorů (kapitálové investice, pracovní síla atd.). Výběr proměnných je zaloţen na dvou základních ukazatelích komparativní výhodě vyplývající z exogenních a lokalizačních faktorů - relativní disponibility kapitálem a pracovní silou (Peneder 1999). Druhým ukazatelem je specifická komparativní výhoda firem, která vyplývá z investic do nehmotných zdrojů (reklama, VaV). Skupiny oborů podle technologické náročnosti byly vymezeny na základě následujících indikátorů: a) intenzita práce - průměrný podíl výdajů na mzdy z přidané hodnoty v letech b) kapitálová intenzita - průměrný podíl celkových investic z přidané hodnoty v letech c) výdaje na reklamu průměrný podíl výdajů na reklamu z celkových prodejů d) výdaje na R&D - průměrný podíl výdajů na VaV z celkových prodejů Reziduální skupina oborů hlavního proudu (mainstream industries) zahrnuje obory, jejichţ vstupní faktory jsou přibliţně v rovnováze, ţádný z nich nemá obzvláštní důleţitost. Data a metodika Analýza rozmístění zpracovatelského průmyslu a vybraných znalostně náročných sluţeb na úrovni ORP je zaloţena na primárních (individuálních) datech z ročních statistických výkazů ČSÚ: - P 5-01 Roční výkaz ekonomických subjektů vybraných produkčních odvětví za rok P 4-01 Roční výkaz pro malé ekonomické subjekty vybraných produkčních odvětví za rok 2007 Data se vztahují k roku Výkaz P 5-01 (mutace b, c zahrnující dohromady podniky nad 20 zaměstnanců) je sbírán elektronicky formou vyčerpávajícího zjišťování, mutace P5-01a zaměřena na podniky pod 20 zaměstnanců a výkaz P 4-01 formou výběrového zjišťování. Výkaz P 4-01 je zaměřen na fyzické osoby nezapsané v obchodním rejstříku. Pro účely této analýzy byly zpracovány pouze podniky a fyzické osoby v odvětvích OKEČ (zpracovatelský průmysl) a OKEČ (činnosti v oblasti výpočetní techniky, výzkum a vývoj), přičemţ sektor OKEČ byl přiřazen k high-tech resp. technologicky náročným oborům. Výpočty jsou zaloţené na datovém souboru, který obsahuje individuální data za podniků (vyplnily výkaz) a dopočty (podle metodiky MPO 2005) za dalších cca 400 tis. malých podniků nebo fyzických osob. Počet pracovníků je k dispozici za jednotlivé místní jednotky - závody (pracovištní metoda), finanční ukazatele na úrovni podniků jsou rozpočteny mezi místní jednotky podle jejich podílu na celkovém počtu pracovníků podniku. Pro hodnocení vztahu mezi odvětvovou strukturou a kvalitativně zaloţenou konkurenceschopností zpracovatelského průmyslu a přidruţených sluţeb (OKEČ 72, 73) byla pro 206 ORP provedena regresní analýza. Vysvětlující nezávisle proměnnou představovaly 5

73 podíly jednotlivých sektorů vymezených na základě klasifikací WIFO a OECD na zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu a OKEČ jednotlivých ORP. Závisle proměnou byla zvolena účetní přidaná hodnota ve zpracovatelském průmyslu a OKEČ 72_73 vztaţená na jednoho obyvatele daného ORP, která reprezentuje ekonomickou výkonnost (náhrada za nedostupné mikroregionální HDP). V druhé části článku je pro odpověď na výzkumnou otázku č. 2 pouţit ukazatel produktivity z přidané hodnoty, definován jako podíl účetní přidané hodnoty v běţných cenách a průměrného evidenčního počtu pracovníků ve fyzických osobách. Výsledky Regresní analýza (Tab. 1) dokumentuje středně silný a vysoce signifikantní pozitivní vliv kapitálově náročných a medium-high-tech oborů na vytvořenou přidanou hodnotu ve zpracovatelském průmyslu a vybraných sluţbách. Největší přidané hodnoty na obyvatele dosahují ORP specializované na kapitálově náročné obory (základní chemie, hutnictví). Téměř srovnatelný vliv má rozmístění velkých firem v automobilovém průmyslu (Mladá Boleslav, Kolín, Mnichovo Hradiště, Jihlava). Na druhé straně záporné a signifikantní koeficienty a tedy inverzní vztah při vysvětlování variability přidané hodnoty vykazují obory náročné na pracovní sílu (LI) a marketing (MDI) s niţší produktivitou a významným zastoupením v periferních regionech. Korelační diagramy jsou obsaţeny v příloze č. 1. Tab. č.1: Hodnoty standardizovaných regresních koeficientů CI LI MDI TDI MM HT MHT MLT LT Regresní koeficient 0,399-0,371-0,328 0,238 0,007 0,043 0,339 0,055-0,424 Signifikance 0,000 0,000 0,000 0,001 0,920 0,539 0,000 0,431 0,000 Koef. determinace 15,899 13,776 10,759 5,661 0,005 0,185 11,491 0,304 18,004 Pozn.: Koeficient determinace byl vypočítán jako druhá mocnina regresního koeficientu vyjádřená v %. CI,LI,MDI,TDI=kapitálově, pracovně, marketingově a technologicky náročné obory,mm=obory hlavního proudu- dle WIFO, HT,MHT,MLT,LT=obory s vysokou, vyšší, niţší a nízkou technologickou náročností dle OECD Zdroj: Roční výkaz P5-01 a P4-01 za rok 2007 Nejvýznamnějším zjištěním je nulový regresní koeficient high-tech oborů, který dokumentuje nerozvinutost tohoto sektoru v ČR a tudíţ i omezenou pouţitelnost tohoto ukazatele v českých podmínkách. Většina ORP s největší přidanou hodnotou na obyvatele je specializována na kapitálově náročné obory a automobilový průmysl, ale některé mají významný podíl high-tech oborů (Pardubice, Lanškroun, Praha, Blansko). Naopak ORP s nízkou přidanou hodnotou na obyvatele lze ve vztahu k high-tech oborům rozdělit do dvou základních skupin: a) Slabě industrializované periferní regiony s minimálním zastoupením produktivních high-tech oborů (Jeseník, Králíky, Kravaře, Český Těšín aj.) b) Slabě industrializované periferní regiony s výrazným podílem podprůměrně produktivních high-tech oborů na zaměstnanosti (Nové Město na Moravě, Trhové Sviny, Vítkov) 6

74 c) Průměrně aţ nadprůměrně industrializované regiony s významným podílem podprůměrně produktivních high-tech oborů na zaměstnanosti (Přerov, Prachatice, Nová Paka aj.) Pozitivní vlivy high-tech oborů na závislou proměnnou jsou převáţeny vlivem medium-hightech oborů s téměř dvojnásobným počtem zaměstnanců a také slabou mírou industrializace periferních regionů (nízká přidaná hodnota ve zpracovatelském průmyslu na obyvatele), ve kterých ani zastoupení produktivních high-tech oborů nezvedne celkově nízké hodnoty. Z výsledků regresní analýzy plyne, ţe řada ORP nezákládá svoji konkurenceschopnost na technologicky náročných oborech zpracovatelského průmyslu (dle WIFO) a přesto generuje vysokou přidanou hodnotu. Nejvýznamnějším příkladem jsou Otrokovice s rekordní přidanou hodnotou na obyvatele, specializované na technologicky méně náročné gumárenství. Do této skupiny patří dále ORP s převahou kapitálově náročných oborů hutnictví (Třinec, Ostrava), průmysl paliv a základní chemie (Litvínov, Kralupy nad Vltavou, Pardubice, Valašské Meziřičí). Široké a hrubší vymezení technologicky náročných oborů dle OECD zahrnuje i kapitálově náročné obory (základní chemie, automobilové díly). Podle tohoto členění má většina ORP s vysokou přidanou hodnotou na obyvatele dominantní podíl technologicky náročných oborů na zaměstnanosti, členění WIFO však oddělením kapitálově náročných oborů poskytuje přesnější výsledky. Nejvyššího podílu technologicky náročných oborů (OECD) na zaměstnanosti nedosahují metropolitní regiony ani krajská města (kromě Pardubic), ale silně industrializovaná menší regionální centra s dominancí jednoho velkého podniku (Obr 1). Příkladem můţe být Frenštát pod Radhoštěm a Mohelnice (Siemens), Mladá Boleslav (Škoda Auto), Nový Jičín (Autopal), Blansko (METRA, Celestica) nebo Lanškroun (AVX). Nejniţšího podílu dosahují periferní, málo industrializované regiony (Jeseník, Sušice, Rýmařov aj.) a regiony s koncentrací technologicky méně náročných oborů (Ţelezný Brod sklářství, Ţďár nad Sázavou hutnický a kovodělný průmysl, Otrokovice s gumárenstvím). Z analýzy regionálních rozdílů ve výši přidané hodnoty na zaměstnance v high- a mediumhigh-tech oborech vyplynulo, ţe ve dvou třetinách ORP (143) dosahují technologicky náročné obory (dle OECD) niţší produktivity neţ zpracovatelský průmysl ČR jako celek (Obr 2). ORP s podprůměrnou produktivitou technologicky náročných oborů lze rozdělit do dvou skupin: a) ORP se zastoupením velkých firem ve strojírenství, elektrotechnice a výrobě automobilových dílů Humpolec, Hlinsko, Blansko, Jablonec nad Nisou aj. b) ORP pouze s malými a středními firmami (Horšovský Týn, Trhové Sviny aj.) 7

75 Obr č.1: Podíl high- a medium-high-tech oborů na zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu v roce 2006 Zdroj: Roční výkaz P5-01 a P4-01 za rok 2007 Na druhém straně lze ORP s vysokou produktivitou rozdělit podle specializace do třech skupin: a) ORP se specializací na kapitálově náročné obory základní chemie (Litvínov, Kralupy nad Vltavou, Valašské Meziřičí a Neratovice) a výroby automobilových dílů (Jihlava, Mnichov Hradiště, Jablonec nad Nisou, Kopřivnice, Jičín, Lovosice) b) ORP zaloţené na produktivních high-tech oborech (Praha farmaceutika, TV vysílače, řídící elektronika, Opava - farmaceutika, Broumov měřící přístroje aj.) c) ORP se specializací na ostatní medium-high-tech obory - Mladá Boleslav, Vrchlabí, Rychnov nad Kněţnou (Kvasiny), Kolín, Vysoké Mýto vše automobily, Frenštát a Roţnov pod Radhoštěm (elektrotechnika a strojírenství) V téměř všech ORP s vysokou produktivitou technologicky náročných oborů je zastoupena pouze jedna velká firma. Výjimkou je Praha, Jihlava a Mladá Boleslav. 8

76 Obr. č.2: Produktivita high- a medium-high-tech oborů zpracovatelského průmyslu v roce 2006 Zdroj: Roční výkaz P5-01 a P4-01 za rok 2007 Závěr Výsledky regresní analýzy a odpovědi na výzkumné otázky formulované v úvodu je moţné shrnout do následujících tvrzení: 1) Na úrovni obcí s rozšířenou působností byl prokázán signifikantní, středně silný a pozitivní vliv odvětvové struktury zpracovatelského průmyslu podle technologické náročnosti na ekonomickou výkonnost zpracovatelského průmyslu a souvisejících sluţeb (měřeno přidanou hodnotou ve zpracovatelském průmyslu a OKEČ na počet obyvatel) ORP. 2) Kapitálová náročnost výrobního procesu má větší vliv na produktivitu zpracovatelského průmyslu a ekonomickou výkonnost ORP neţ technologická náročnost. Největší produktivity dosahují ORP se specializací na investičně náročné obory automobilového, hutnického a chemického průmyslu, které ve většině případů nedisponují vlastním výzkumem a vývojem. Rozmístění velkých firem v medium-high-tech oborech lze povaţovat za nejvýznamnější strukturální faktor ovlivňující dynamiku regionálního rozvoje. 3) Ukazatel podílu high-tech oborů na zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu statisticky neovlivňuje ekonomickou výkonnost zpracovatelského průmyslu jednotlivých ORP. High-tech obory s vysokou produktivitou jsou soustředěny ve velkých městech, které vykazují nadprůměrnou, ale nikoli nejvyšší přidanou hodnotu na obyvatele. Pozitivní efekt high-tech oborů je převáţen rozmístěním velkých a vysoce produktivních firem v mediumhigh-tech a kapitálově náročných oborech. Vliv high-tech oborů není jednoznačný ani v případě ORP s nízkou přidanou hodnotou na obyvatele, která je výsledkem buď slabé industrializace nebo zastoupení high-tech oborů s nízkou produktivitou (montáţní provozy). 4) Srovnání taxonomií WIFO a OECD z hlediska vhodnosti vyuţití pro měření regionálních disparit v ČR není jednoznačné. Taxonomie WIFO poskytuje přesnější vymezení technologicky náročných oborů (TDI) neţ taxonomie OECD, kde je sektor high- a mediumhigh-tech odvětví příliš široký a heterogenní. Skupina TDI oborů také lépe reflektuje 9

77 strukturální specifika zpracovatelského průmyslu ČR neţ skupina high-tech oborů, protoţe zahrnuje výrobu motorových vozidel. Na druhou stranu je výroba automobilových dílů v taxonomii WIFO zařazena jiţ mezi kapitálově náročné obory, zatímco podle OECD je celý automobilový průmysl zařazen pod medium-high-tech obory. Nejvhodnější je tedy zároveň sledovat zaměstnanost v TDI a medium-high-tech oborech. 5) Ve 143 ORP vykázaly technologicky náročné obory (OECD) podprůměrnou produktivitu z přidané hodnoty ve srovnání se zpracovatelským průmyslem ČR. Přesto je oprávněné pouţít ukazatele podílu technologicky náročných oborů (dle OECD i WIFO) na zaměstnanosti pro hodnocení progresivity odvětvové struktury regionů. Je však nutné je doplnit o charakteristiky konkurenceschopnosti (např. produktivita z přidané hodnoty) a nejlépe i reálné technologické náročnosti (výdaje na VaV vztaţené k přidané hodnotě resp. počet VaV pracovníků) firem v těchto oborech. Literatura 1) HATZICHRONOGLOU, T. Revision of the High-Technology Sector and Product Classification. STI Working Paper. Paris: OECD, 1997, č. 2. 2) KADEŘÁBKOVÁ, A. Strukturální charakteristiky konkurenceschopnosti české ekonomiky. Working Paper CES VŠEM. Praha: CES VŠEM, 2007, č. 4/ ) KADEŘÁBKOVÁ, A. Kvalitativně zaloţená konkurenční výhoda ČR v mezinárodním srovnání. Working Paper CES VŠEM. Praha: CES VŠEM, 2006, č. 2/ ) KADEŘÁBKOVÁ, A. Konkurenční výhoda české ekonomiky v oblasti high-tech aktivit. Bulletin CES VŠEM. Praha: CES VŠEM, 2005, č. 6, s ) LEXA, J. - ROJÍČEK, M. Odvětvová znalostní náročnost a konkurenceschopnost české ekonomiky. Working Paper CES VŠEM. Praha: CES VŠEM, ) Metodika tvorby datových podkladů pro kvantifikaci regionální produkce zpracovatelského průmyslu. Praha: MPO, Adviser, 2005, 5 s. 7) OECD Handbook on economic globalisation indicators. OECD, 2005, 230 s. 8) PENEDER, M. Intangible Investment and Human Resources. WIFO Working Paper. Wien: WIFO, 1999, č. 114/ ) ROJÍČEK, M. Strukturální analýza české ekonomiky. Working Paper CES VŠEM. Praha: CES VŠEM, 2007, č. 3/ ) ROJÍČEK, M. Konkurenceschopnost odvětví v České republice. Bulletin CES VŠEM. Praha: CES VŠEM, 2006, č. 23, s ) SALA-I-MARTIN, X. - ARTADI, E. The Global Competitiveness Index. In Global Competitiveness Report New York: Palgrave Macmillan, 2004, s ) Global Competitiveness Report New York: WEF, Palgrave Macmillan, ) ŢENKA, J. Riziko delokalizace zpracovatelského průmyslu regionální aspekty. Geografie, 2008a, roč. 113, č. 1, s ) ŢENKA, J. Delokalizace zpracovatelského průmyslu ČR - komponentní analýza. Politická ekonomie, 2008b [v tisku]. 15) ŢENKA, J. - ČADIL, V. Regional distribution of technology-intensive manufacturing industries in the Czech Republic with accent on risk of delocalisation. Prague Economic Papers, 2008 [v tisku]. 10

78 REGIONÁLNÍ DISPARITY VE FINANČNÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDELNÍ Mgr. Martina Mikeszová Abstrakt Příspěvek se zaměřuje na analýzu regionálních disparit ve finanční dostupnosti nájemního bydlení v České republice. V příspěvku je diskutována problematika měření finanční dostupnosti bydlení i nedostupnosti zdrojů dat; z toho důvodu byla také pouţita alternativní metodika měření finanční dostupnosti bydlení, jeţ se vypořádává s nedostatkem dat. Dále příspěvek ukazuje výsledky analýzy regionálních disparit ve finanční dostupnosti nájemního bydlení v letech Cílem příspěvku je zejména zjistit, zda se disparity mezi regiony a mezi různými typy domácností zvyšovaly nebo sniţovaly. Klíčová slova Finanční dostupnost bydlení, Nájemní bydlení, Regionální disparity Abstract The paper addresses an analysis of regional disparities in rental housing affordability in the Czech Republic. In the paper, the issue of measuring housing affordability and the lack of relevant data set(s) are discussed; therefore, alternative methodological approach for measurement of housing affordability that makes it possible to overcome the problem of insufficient data was used. Additionally, the paper shows selected results of analysis of regional disparities in rental housing affordability in the Czech Republic in the period The aim of the paper is to discover whether the disparities have been growing or shrinking among regions and among different types of households. Keywords Housing affordability, Regional disparities, Rental housing Úvod Regiony v ČR (kraje) mezi sebou vykazují disparity především v ekonomické výkonnosti (podílu regionů na tvorbě HDP) a vývoji zaměstnanosti, přičemţ regionální rozdíly se prohlubovaly zejména v 90. letech (Hampl 2001, Blaţek, Csank 2007). Tento vývoj byl způsoben zásadními změnami ve společnosti i v ekonomice, ke kterým došlo během transformačního období, i jako reakce na umělou nivelizační politiku v období před rokem K dynamickým změnám regionální diferenciace docházelo zejména ve druhé polovině 90. let, po roce 2000 jiţ regionální disparity oscilují kolem dosaţené hladiny a dochází ke stabilizaci nové regionální struktury ČR (Blaţek, Csank 2007). Tyto regionální rozdíly v ekonomické výkonnosti regionů jsou nepochybně také provázané s regionálními disparitami ve vybavení infrastrukturou, vzdělávacími podmínkami i podmínkami bydlení. 1

79 Mnohé odborné publikace zaměřující se na analýzu a popis změn v oblasti bydlení a reforem v oblasti bytové politiky v průběhu ekonomické transformace v ČR (např. Lux et al. 2002, Lux, Sunega, Kostelecký, Čermák, Košinár 2004, Donner 2006, Lux, Sunega 2006, Lux 2007) ukázaly, ţe ekonomické změny v ČR měly, mimo jiné, za následek podstatné kvantitativní i kvalitativní změny v oblasti nabídky bydlení (zejména v rozsahu i formě nové bytové výstavby) i ve výši a distribuci výdajů domácností na bydlení. Relativní výdaje českých domácností na bydlení (definovány jako průměrný podíl výdajů na bydlení na celkových měsíčních výdajích domácnosti) rostly v průběhu celého transformačního období, konkrétně z 11 % v roce 1990 na 22 % v roce 2003 (Lux, Sunega, Kostelecký, Čermák, Montag 2005). Z pravidelného monitoringu i analýz výdajů českých domácností na bydlení (Sunega 2003, Lux & Burdová 2000, Lux 2002, Lux et al. 2002) je zřejmé, ţe výdaje na bydlení ukrajovaly stále větší podíl z celkového koláče spotřebních výdajů českých domácností a staly se hlavní výdajovou poloţkou českých domácností. Mimo to, po roce 2000 došlo k podstatnému zvyšování nerovností ve výši relativních výdajů na bydlení mezi nejchudšími a nejbohatšími domácnostmi (Lux, Sunega, Kostelecký, Čermák, Montag 2005: 169). Ve výši trţních cen vlastnického a druţstevního bydlení, a téţ ve výši tzv. trţního nájemného, se postupně objevily značné regionální rozdíly (zejména v rozdílu v průměrné výši cen bydlení a nájmů mezi Prahou a zbytkem ČR), které mají pravděpodobně přímý vliv na vytvoření a zvyšování regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení. I přes tuto skutečnost nebyly disparity dosud důsledně zmapovány a analyzovány. V rámci projektu Regionální disparity v dostupnosti bydlení, jejich socioekonomické důsledky a návrhy opatření na sníţení regionálních disparit 1 byl proto řešen jeden z prvních dílčích cílů, kterým byla kvantifikace a deskripce vývoje finanční dostupnosti bydlení a vývoje regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení pro jednotlivé kraje NUTS 3 a mezi nimi v letech Cílem analýz bylo zmapovat vývoj finanční dostupnosti nájemního i vlastnického bydlení v jednotlivých krajích ČR v letech pro různé typy domácností, postihnout vývoj regionálních rozdílů ve finanční dostupnosti bydlení a následně identifikovat domácnosti potencionálně ohroţené finanční nedostupností bydlení 2. Tento příspěvek se věnuje zejména speciální metodice výpočtu indikátorů finanční dostupnosti, která byla speciálně vyvinuta týmem socioekonomie bydlení Sociologického ústavu AV ČR pro analýzu regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení, a zároveň ukazuje vybrané výsledky analýzy finanční dostupnosti nájemního bydlení. Metodologie měření finanční dostupnosti bydlení Při měření finanční dostupnosti bydlení se standardně pouţívají čtyři indikátory finanční dostupnosti (Hulchanski 1995, Garnett 2000, Hui 2001). Pro finanční dostupnost nájemního bydlení jsou to tzv. míra zatíţení, tj. indikátor podílu čistého nájemného nebo výdajů na bydlení na celkových čistých příjmech domácnosti a rezidální příjem, který je roven částce 1 Projekt Regionální disparity v dostupnosti bydlení, jejich socioekonomické důsledky a návrhy opatření na sníţení regionálních disparit je řešen v rámci programu WD Výzkum pro řešení regionálních disparit financovaném Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. Na první části projektu, která zahrnovala zmapování regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení, se podílel tým socioekonomie bydlení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. s pomocí Institutu regionálních informaci, s.r.o. 2 Výsledky analýz včetně metodiky měření finanční dostupnosti bydlení byly zveřejněny v Souhrnné zprávě zmapování vývoje i regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení (Lux ed. 2008). 2

80 celkového čistého příjmu domácnosti sníţeného o výdaje na bydlení a o částku ţivotního minima nezbytnou k úhradě ostatních základních ţivotních potřeb jednotlivých členů domácnosti. Při měření finanční dostupnosti vlastnického bydlení je pouţíván indikátor priceto-income ratio (poměřující průměrné/mediánové ceny prodávaného bydlení a průměrné/mediánové roční čisté příjmy domácností, P/I) nebo lending multiplier (ukazující poměr celkové sumy, kterou domácnost zaplatí v rámci splátek úvěrů na bydlení, k celkovým čistým ročním příjmům domácnosti, LM). Ţádný z uvedených indikátorů však není zcela oproštěn od potřeby normativního stanovení určité limitní hranice, jejíţ překročení indikuje skutečnost, ţe stávající bydlení je jiţ pro danou domácnost finančně nedostupné například určení maximální míry zatíţení nebo minimálního reziduálního příjmu. Stanovení určité hranice únosnosti je jen obtíţně vědecky odůvodnitelné, podobně jako kaţdý jiný normativní soud. Normativita při určení hranice únosnosti je jen jedním z problémů při měření a hodnocení finanční dostupnosti bydlení. Všechny indikátory pouţívané pro měření, jak je bydlení finančně dostupné pro různé skupiny domácností v různých částech země, se musí rovněţ vyrovnávat se skutečností, ţe analýza prostých výdajů na bydlení nezohledňuje dostatečně kvalitu samotného bydlení, velikost uţívaného bydlení, ochranu nájemních práv a ostatní s bydlením související náklady (náklady dojíţďky). Vysoká míra zatíţení (tedy na první pohled problém s finanční dostupností bydlení) u některých domácností bydlících například v nájemním bydlení, nemusí být způsobena jejich nízkým příjmem nebo obecnou vysokou úrovní nákladů na bydlení, ale pouze tím, ţe tyto domácnosti bydlí v příliš luxusních a/nebo příliš velkých bytech neodpovídajících velikosti jejich domácností (například dvoučlenná domácnost bydlí ve čtyřpokojovém bytě), u kterých je také vyţadováno vyšší nájemné. Pokud by se takové domácnosti přestěhovaly do přiměřeného bydlení (které nelze neţ opět definovat normativně), pak by jejich míra zatíţení mohla výrazněji poklesnout na hodnoty, které jiţ nejsou hodnoceny jako neúnosné nebo problémové. Prostý neupravený výpočet míry zatíţení tak můţe podávat zkreslený obraz o tom, kolik domácností je skutečně v nouzi z pohledu finanční dostupnosti bydlení. Indikátory pouţívané pro měření finanční dostupnosti bydlení se s tímto problémem musí vypořádat, jinak odráţí spíše defekty na daném trhu s bydlením neţ skutečné disparity ve finanční dostupnosti bydlení. Analýza vývoje finanční dostupnosti bydlení je navíc v českém prostředí v mnoha ohledech specifická. Je tomu zejména proto, ţe míra ochrany před nepříznivým vývojem na trhu bydlení je mezi českými domácnostmi rozdělena nerovněji, neţ je tomu ve vyspělých zemích. V průběhu ekonomické transformace se z hlediska přístupu k bydlení (socio-ekonomického pohledu) u nás, stejně jako v jiných tranzitivních zemích, v zásadě vyprofilovaly dva základní segmenty trhu. Dědictví důsledků bytové politiky z minulého reţimu a pokračování v regulaci nájemného (resp. nedostatečná reforma v oblasti nájemního bydlení) a privatizace obecních bytů za zvýhodněných cenových podmínek po roce 1989 jsou hlavními příčinami rozdělení české společnosti z hlediska přístupu k bydlení a rovněţ z hlediska finanční dostupnosti bydlení do dvou hlavních zřetelně oddělených (i kdyţ přesně jen velmi těţko definovatelných) skupin: skupiny domácností uţívajících výhod privilegovaného bydlení, kam náleţí lidé hradící regulované nájemné, lidé, kteří si pořídili vlastní nebo druţstevní bydlení ještě před rokem 1989 a lidé, kteří měli moţnost koupit si vlastní bydlení při privatizaci obecních bytů, během které byly a dosud jsou byty prodávány i hluboko pod úrovní trţních cen; a segment neprivilegovaného bydlení, ve kterém bydlí lidé hradící z 3

81 důvodu samotné regulace nájemného zbytečně vysoké trţní nájemné (Lux, Sunega 2002) a kteří z důvodu časově omezených nájemních smluv a zcela volného způsobu stanovení nájemného (prvotního i opětovného) uţívají slabší legislativní ochrany před jednáním pronajímatelů, lidé označovaní někdy jako nebydlící (manţelé po rozvodu nebo dospělé děti, které jsou z důvodu nízkých příjmů a nemoţnosti dědictví privilegií nuceni ţít v nechtěném souţití s jinou domácností), a lidé, kteří si pořídili vlastní či druţstevní bydlení za trţních podmínek a uhradili trhem určenou cenu. Na rozdíl od jiných sociálních nerovností byla tato segmentace (a z ní plynoucí sociální nerovnost v přístupu k bydlení) vytvořena nikoliv působením trţních sil, ale realitou zásadní ekonomické transformace a aktivitou státu a obcí, centrální a lokální bytovou politikou, a to i v jiných tranzitivních zemích (Lux ed. 2003). Proto by analýza vývoje finanční dostupnosti bydlení měla být prováděna zvlášť pro privilegovaný a zvlášť pro neprivilegovaný sektor bydlení. Pro účel relevantního zmapování vývoje finanční dostupnosti bydlení i vývoje regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení v ČR budou analýzy prováděny zvlášť pro jednotlivé právní typy bydlení (nájemní a vlastnické bydlení), zvlášť pro privilegovaný a neprivilegovaný segment trhu, zvlášť pro jednotlivé typy domácností a s vyuţitím konceptu přiměřeného bydlení (tj. bydlení odpovídajícího velikosti daného typu domácnosti). Z důvodu nedostatku informací o privilegovaném sektoru vlastnického bydlení (privatizovaný bytový fond) se ovšem naše analýza omezí pouze na privilegovaný a neprivilegovaný sektor nájemního bydlení a neprivilegovaný sektor vlastnického bydlení. V České republice neexistuje takový datový soubor, který by umoţnil jednoduchou analýzu regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení, tj. analýzu skutečných disparit na základě znalosti konkrétních domácností s jejich konkrétními výdaji a příjmy. Ačkoliv pro celorepublikovou (či lépe omezenou celorepublikovou) výpověď o finanční dostupnosti bydlení je moţné vyuţít datového souboru Českého statistického úřadu (ČSÚ) Statistika rodinných účtů, vzhledem k velikosti dotázaného vzorku a kvalitě výběru (jedná se o kvótní výběr) ji není moţné pouţít pro analýzu regionálních disparit. Tento nedostatek přitom není jediný. V České republice chybí relevantní data o příjmech domácností; Statistiku rodinných účtů nelze pro tento účel rovněţ pouţít. Nezbývá proto, neţ pro účel modelování příjmu domácnosti vyuţít jiné zdroje, zejména pak regionální mzdovou statistiku ČSÚ. Za účelem zmapování regionálních rozdílů v dostupnosti bydlení byl proto pouţit alternativní postup, který lze shrnout do sedmi bodů: 1. Vytvoření typologie domácností 2. Výpočet čistých příjmů domácností 3. Vytvoření typologie bydlení 4. Stanovení průměrných trţních cen a průměrných trţních nájmů 5. Přiřazení typu bydlení k typu domácnosti 6. Výpočet indikátorů finanční dostupnosti bydlení 7. Zmapování regionálních disparit. V prvním kroku byly definovány typy domácností na základě tří kriterií: ekonomické aktivity členů domácnosti, kategorie zaměstnání ekonomicky aktivních členů domácnosti a velikosti a sloţení domácnosti. Kvůli velkému počtu různých kombinací těchto kritérií bylo nutné vyřadit 4

82 pro analýzu nevhodné nebo marginálně zastoupené 3 typy domácností (dle SLDB 2001). Výsledná typologie obsahuje 60 typů domácností, které reprezentují zhruba 66 % všech českých domácností. Vedle toho byly také na základě analýzy dat ze SLDB 2001 definovány čtyři kategorie velikosti bytu (1+1, 2+1, 3+1, 4+1), které byly následně přiřazeny k jednotlivým typům domácností podle počtu jejích členů (přiměřené bydlení). Například jednočlenným domácnostem bylo přiřazeno bydlení v bytě 1+1 (1+kk). Indikátory finanční dostupnosti bydlení pro jednotlivé typy domácností byly poté vypočteny za pomocí dat o čistých průměrných příjmech domácností odhadnutých softwarovou simulací daní a dávek na datech regionální hrubé příjmové statistiky Českého statistického úřadu (hrubé mzdy zaměstnanců), datech Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí týkajících se státní sociální podpory, a za pomocí dat o průměrných trţních nájmech, průměrných maximálních regulovaných nájmech a průměrných cenách bytů v jednotlivých českých regionech v letech zjištěných Institutem regionálních informací, s.r.o. Výdaje na energie, vodu a ostatní sluţby spojené s bydlením nebyly v indikátorech zohledněny, neboť regionální data o těchto nákladech domácností nejsou k dispozici a zároveň můţeme předpokládat, ţe tyto výdaje se výrazně regionálně neliší (zejména ve srovnání s regionálními rozdíly v cenách bytů a v nájmech). Z vypočtených indikátorů finanční dostupnosti bydlení byla vytvořena databáze zahrnující data pro všech 60 typů domácností ve všech krajích od roku 2000 do roku Při analýze regionálních disparit ve finanční dostupnosti nájemního i vlastnického bydlení jsme se zaměřili na dvě základní úrovně zkoumání regionálních rozdílů: na vývoj regionálních rozdílů a vývoj rozdílů mezi konkrétními kraji a následně na proměny v zastoupení domácností v různě definovaných kategorií finanční dostupnosti bydlení v jednotlivých krajích, přičemţ regionální disparity byly analyzovány zvlášť pro segment privilegovaného nájemního bydlení a neprivilegovaného nájemního a vlastnického bydlení. Jelikoţ je velmi obtíţné a nepřehledné sledovat vývoj indikátorů finanční dostupnosti pro kaţdý z šedesáti typů domácností, byl jednak sledován vývoj průměrných hodnot indikátorů finanční dostupnosti za úhrn všech domácnosti v daném kraji a na druhé straně byly pomocí klastrové analýzy vygenerovány 4 shluky domácností, které se vyznačují obdobnou hodnotou vybraného indikátoru finanční dostupnosti bydlení, a následně byl sledován vývoj finanční dostupnosti pro tyto shluky domácností. Dalším úhlem pohledu zkoumání regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení bylo testování hypotézy, zda se rozdíly mezi regiony v čase sniţují či zvyšují. Pro vyhodnocení regionálních disparit a jejich vývoje v čase byly pouţity jak standardní statistické míry variability, kterými jsou rozptyl, směrodatná odchylka a variační koeficient, tak Gini koeficient i tzv. koeficient ß-konvergence, jeţ je pouţíván v ekonomii a obecně vypovídá o tom, zda chudá ekonomika roste rychleji neţ bohatá (např. Barro, Sala-i-Martin 1991). Druhou úrovní mapování regionálních rozdílů ve finanční dostupnosti bydlení bylo zkoumání vývoje zastoupení domácností dle různých kategorií finanční dostupnosti bydlení na celkovém počtu domácností v daném kraji. Na základě různě definovaných výší maximálně únosné míry zatíţení nájemným, reziduálního příjmu, maximálních výší hodnoty P/I i na základě bonity domácností pro poskytnutí úvěru na přiměřené bydlení z hlediska bank byly 3 Zejména byly vyřazeny domácnosti podnikatelů, neboť nemáme k dispozici regionální data o jejich příjmech. Zároveň byly také vyřazeny mnohé marginálně zastoupené domácnosti např. domácnosti důchodců s dětmi. 5

83 Souhrnný index míry zatížení Regionální disparity jejich pojetí, klasifikace a měření Šilheřovice 2008 identifikovány domácnosti s velmi nízkou finanční dostupností. Skutečné zastoupení těchto domácností v jednotlivých krajích bylo kvantifikováno podle SLDB 2001 a porovnáno v jednotlivých letech. Analýza finanční dostupnosti nájemního bydlení v krajích ČR Měření finanční dostupnosti nájemního bydlení bylo provedeno zvlášť pro segment privilegovaného a segment neprivilegovaného nájemního bydlení. Vývoj finanční dostupnosti pro segment privilegovaného a neprivilegovaného nájemního bydlení se ukazuje jako značně odlišný. Míra zatíţení regulovaným nájemným od roku 2000 ve všech krajích klesá (graf č.1) a regionální rozdíly v míře zatíţení domácností v privilegovaném nájemním bydlení jsou malé (omezují se pouze na výrazně vyšší míru zatíţení v Praze vzhledem k ostatním krajům). Variační koeficient, který popisuje vývoj regionálních rozdílů v míře zatíţení výdaji na nájemné v privilegovaném segmentu nájemního bydlení, byl v období od roku 2000 do roku 2006 v zásadě na stále stejné úrovni (graf č. 2). Regionální rozdíly v míře zatíţení se tudíţ v této oblasti a ve sledovaném období obecně nezvyšovaly ani nesniţovaly. Důvodem takového vývoje byla zejména skutečnost, ţe od roku 2002 se zcela zastavila deregulace nájemného (v reálném vyjádření nájmy dokonce klesaly), zvyšovaly se pouze ostatní výdaje na bydlení (ceny energií a sluţeb), které se do provedených analýz z výše uvedených důvodů nepromítají. V letech 2000 a 2001 došlo pouze k mírnému nárůstu nájemného v segmentu privilegovaného nájemního bydlení, který zhruba odpovídal míře inflace v těchto letech. Jedinou výjimku představují domácnosti manaţerů, u kterých vlivem prudkého nárůstu příjmu v Praze došlo ke sniţování regionálních rozdílů. Graf č. 1: Souhrnný index míry zatížení (vážený průměr míry zatížení - 60 typů zkoumaných domácností) 15% 14% 13% 12% 13,82% 13,37% 12,99% 12,76% 12,49% 11,78% 11% 11,05% 10% 9% 8% 7% 6% 5% 9,43% 8,92% 7,78% 7,18% 7,32% 6,76% 6,61% 6,51% 6,40% 6,18% 6,36% 5,81% 5,76% 5,48% PRA STC JC PZ KV UL LI HK PA VYS JM OL ZL MS Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. 6

84 Graf č. 2: Vývoj variačního koeficientu míry zatížení regulovaným nájmem u vybraných typů domácností v letech 2000 až ,0% 27,5% 28,70% 28,69% 28,69% 28,70% 28,70% 28,70% 28,70% 25,0% 22,5% 20,0% 17,5% 25,43% 25,21% 25,02% 23,41% 22,01% 21,22% 21,14% 21,08% 18,36% 17,31% 17,27% 15,0% 12,5% 13,65% 13,97% 10,0% manažeři, 2 děti řemeslníci, 2 děti technici, úředníci, provozní, 2 děti technici, úředníci, provozní bez dětí nezaměstnaní, 2 děti vědci a odborníci, 2 děti pomocní dělníci, 2 děti technici, úředníci, provozní - samoživitelé regulovaný nájem důchodce Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. Finanční dostupnost bydlení v segmentu neprivilegovaného nájemního bydlení se jak z hlediska vývoje míry zatíţení, tak z hlediska vývoje regionálních disparit jeví jako mnohem proměnlivější. Analýza vývoje průměrné míry zatíţení za úhrn všech sledovaných domácností v jednotlivých krajích ukázala, ţe nejvyšší míra zatíţení trţním nájemným je u praţských domácností, které pak následují domácnosti jihomoravské (graf č. 3). Naopak nejniţší míru zatíţení najdeme u domácností v Ústeckém kraji, kde by potencionální míra zatíţení v roce 2006 byla 2,5krát niţší. Přestoţe v Ústeckém kraji ţije nejvíce domácností nezaměstnaných a poměrně vysoké procento nízkopříjmových domácností, nízká úroveň nájmů v porovnání s Prahou má za následek vyšší dostupnost bydlení. Míra zatíţení v ostatních českých regionech je zhruba uprostřed rozpětí mezi mírou zatíţení v Jihomoravském kraji a v kraji Ústeckém. Z hlediska vývoje v čase míra zatíţení od roku 2000 do roku 2004 rostla ve všech krajích kromě Prahy, mezi roky 2004 a 2005 spíše zůstává ve všech krajích kromě Prahy na stejné úrovni a od roku 2005 do roku 2006 míra zatíţení klesala ve všech krajích kromě Moravskoslezského. V Praze se míra zatíţení zvyšovala pouze do roku 2003 a pak jiţ začala klesat. Vývoj míry zatíţení v Moravskoslezském kraji se odlišuje od ostatních regionů aţ v roce 2005; domácnosti v tomto kraji měly do té doby jednu z nejniţších měr zatíţení, avšak v roce 2006 jiţ byla průměrná míra zatíţení domácností v tomto kraji pátá nejvyšší. Tento vývoj byl vyvolán prudkým nárůstem nájmů, který však nebyl doprovázen tak prudkým růstem mezd. 7

85 Souhrnný index míry zatížení Regionální disparity jejich pojetí, klasifikace a měření Šilheřovice 2008 Graf č. 3: Souhrnný index míry zatížení (vážený průměr míry zatížení - 60 typů zkoumaných domácností) 60,0% 57,6% 55,0% 54,2% 50,0% 45,0% 45,5% 45,2% 48,7% 50,0% 46,6% 40,0% 35,0% 30,0% 34,4% 28,0% 38,1% 31,9% 28,0% 25,0% 20,0% 15,0% 25,0% 23,4% 21,3% 18,8% 20,0% 19,3% 17,6% 16,8% 16,4% 18,4% PRA STC JC PZ KV UL LI HK PA VYS JM OL ZL MS Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. Průměrná míra zatíţení ovšem zastírá poměrně velké rozdíly mezi jednotlivými typy domácností. Neboť by bylo obtíţné a nepřehledné sledovat a porovnávat rozdíly v míře zatíţení pro kaţdý ze 60 typů domácností, byly za pomoci klastrové analýzy vytvořeny čtyři shluky domácností, které se vyznačují obdobnou mírou zatíţení. Domácnosti ve shluku s nejvyšší mírou zatíţení mají míru zatíţení pohybující se okolo 54 %, kdeţto průměrná míra zatíţení ve shluku domácností s nejniţší mírou zatíţení dosahuje jen 13 % (graf č. 4). Shluk domácností s velmi vysokou mírou zatíţení zahrnuje domácnosti, které nemají vlastní příjmy a jsou závislé na sociální pomoci státu (domácnosti dlouhodobě nezaměstnaných), ale i domácnosti starobních důchodců a samoţivitelů dělníků a prodavačů či provozního personálu (např. prodavačky, číšníci atp.). Do shluku domácností s vyšší mírou zatíţení ( spíše vysoká ) patří domácnosti niţších kategorií zaměstnání (řemeslníci, obsluha strojů, úředníci), kde je v rodině pouze jeden příjem. Do shluku domácností s niţší mírou zatíţení ( spíše nízká ) náleţí řemeslníci se dvěma příjmy v domácnosti a rodiny techniků a odborníků s jedním příjmem. Nejniţší míru zatíţení ( velmi nízká ) mají domácnosti dvou zaměstnaných z řad techniků, odborníků či manaţerů. Vývoj míry zatíţení pro tyto shluky domácností v čase, tedy v období let 2000 aţ 2006, popisuje graf č. 4. Souhrnná míra zatíţení pro shluk domácností je vypočtena jako průměrná míra zatíţení u všech příslušných typů domácností váţená reálným zastoupením daných typů domácností v jednotlivých českých krajích podle SLDB Graf č. 4 dokládá, ţe vývoj míry zatíţení není pro všechny typy domácností stejný. Míra zatíţení pro shluk domácností s nejvyšší mírou zatíţení rostla ve všech krajích kromě Prahy od roku 2000 aţ do roku 2005 a 8

86 teprve od roku 2005 začíná klesat. V Praze míra zatíţení od roku 2000 do roku 2003 prudce vzrostla a pak jiţ jen klesá. Graf rovněţ ukazuje, ţe u domácností s nejvyšší mírou zatíţení jsou patrné největší regionální rozdíly, zatímco domácnosti s nejniţší mírou zatíţení mají míru zatíţení v jednotlivých krajích obdobnou. Graf č. 4: Vývoj míry zatížení pro různé shluky domácností Domácnosti s nejvyšší mírou zatížení Domácnosti s vyšší mírou zatížení 100% 100% 90% 90% 80% 80% 70% 70% 60% 60% 50% 50% 40% 40% 30% 30% 20% 20% 10% 10% 0% % PRA STC JC PZ KV UL LI HK PA VYS JM OL ZL MS PRA STC JC PZ KV UL LI HK PA VYS JM OL ZL MS Domácnosti s nižší mírou zatížení Domácnosti s nejnižší mírou zatížení 100% 100% 90% 90% 80% 80% 70% 70% 60% 60% 50% 50% 40% 40% 30% 30% 20% 20% 10% 10% 0% 0% PRA STC JC PZ KV PRA STC JC PZ KV UL LI HK PA VYS UL LI HK PA VYS JM OL ZL MS JM OL ZL MS Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. Hlavní město Praha představuje specifický region, ve kterém se nenalézají ţádné přidruţené menší ekonomicky slabší obce s nízkou úrovní cen. Lze tedy předpokládat, ţe míra zatíţení ve velkých krajských městech (Brno, Ostrava, Plzeň) můţe být mnohem vyšší, neţ je krajský 9

87 průměr, a dominance Prahy v krajském srovnání je tak způsobena specifikou tohoto kraje. Z toho důvodu jsme zkoumali vývoj míry zatíţení u čtyřech shluků domácností ve vybraných krajských městech 4 a příslušných krajích. Zřetelně můţeme vidět, ţe zatímco ve shluku domácností s nejvyšší mírou zatíţení praţské domácnosti dominují, u ostatních shluků domácností je situace v Praze a v Brně velmi podobná. V roce 2005 a 2006 byla míra zatíţení domácností zahrnutých do shluku domácností s nízkou mírou zatíţení v Brně dokonce vyšší neţ v Praze. Z grafů je tedy zřejmé, ţe ačkoli na základě srovnání krajů se zřetelně odlišuje Praha od zbytku republiky, ze srovnání míry zatíţení v krajských městech vyplývá, ţe situace v obou největších českých městech není natolik odlišná. Zaměříme-li se na vývoj regionálních rozdílů (sledovaný pomocí variačních koeficientů), pak z grafu č. 5 nevyplývá, ţe by docházelo ke kontinuálnímu zvyšování regionálních rozdílů od roku 2000 do roku Od roku 2000 do roku 2003 došlo k nárůstu regionálních disparit ve finanční dostupnosti trţního ( neprivilegovaného ) nájemního bydlení a naopak od roku 2004 se regionální disparity sniţovaly. Tento vývoj lze připodobnit k vlně. Nejdříve se nájemné zvyšuje v regionech s jiţ vysokým nájemným a regionální nerovnosti dosahují svého vrcholu v roce 2003; následně pak dochází ke slévání rozdílů, u regionů s vyšším nájemným výše nájmu stagnovala a u regionů s niţším nájemným naopak výrazněji rostla. Kromě míry zatíţení je dalším indikátorem pro měření finanční dostupnosti bydlení reziduální příjem. Reziduální příjem vyjadřuje objem prostředků, jeţ domácnostem zůstává po zaplacení nájemného a základních ţivotních nákladů (1,5násobku minimálních ţivotních nákladů členů domácnosti). Regionální rozdíly v míře zatíţení a reziduálním příjmu v roce 2006 znázorňuje graf č. 7. Shrneme-li poznatky o regionálních rozdílech v míře zatíţení a v reziduálním příjmu, pak můţeme definovat tři shluky domácností. První shluk představují domácnosti manaţerů, které mají nejniţší regionální rozdíly v míře zatíţení, avšak nejvyšší v reziduálním příjmu. V této skupině Praha zcela utíká zbytku regionů. Míra zatíţení manaţerů v Praze sice odpovídá míře zatíţení techniků v jiných krajích, avšak reziduální příjem je zcela jiný. Příjmy v Praze jsou totiţ absolutně nejvyšší a stejné to je i u výše nájmů, z toho důvodu i přes vyšší míru zatíţení zůstává praţským manaţerům po odečtení nejvyššího nájmu z nejvyššího příjmu nejvíce finančních prostředků. Druhou skupinu představuje většina kategorií zaměstnání, jejichţ typickým reprezentantem je technik (KZAM 3). Regionální rozdíly v reziduálním příjmu jiţ v této skupině nejsou tak velké jako v případě manaţerů a naopak větší rozdíly jsou v míře zatíţení. Poslední skupinu tvoří převáţně domácnosti pomocných dělníků a většina domácností samoţivitelů a rodin s členem na rodičovské dovolené (reprezentovaných typem technici a zdravotníci). V této skupině se opět Praha ještě spolu s Jihomoravský krajem odlišuje od zbytku krajů. Výše reziduálního příjmu zde dosahuje zhruba stejné výše jako v ostatních krajích, ovšem míra zatíţení je mnohem vyšší. 4 Jelikoţ ovšem nejsou dostupná data o průměrných příjmech (mzdách) v jednotlivých krajských městech, nezbývá nám při podrobnějším srovnání situace v krajských městech neţ předpokládat, ţe je průměrný příjem v krajských městech shodný s průměrným příjmem v krajích. Skutečný průměrný příjem v krajských městech je velmi pravděpodobně vyšší neţ krajský průměr, ale je moţné předpokládat, ţe tento rozdíl nebude tak výrazný, neboť největší váhu v krajském průměru mají zpravidla krajská města. Míra zatíţení domácností v krajských městech byla tedy vypočítána jako poměr průměrného trţního nájemného za přiměřený byt v krajském městě k průměrnému příjmu daného typu domácnosti v kraji. 10

88 Graf č. 5: Srovnání souhrnné míry zatížení ve vybraných krajích a příslušných krajských městech pro shluky domácností podle výše míry zatížení ( ) Domácnosti s nejvyšší mírou zatížení Domácnosti s vyšší mírou zatížení 100% 100% 90% 90% 80% 80% 70% 70% 60% 60% 50% 50% 40% 40% 30% 30% 20% 20% 10% 10% 0% Praha Středočeský kraj a Praha Brno Jihomoravský kraj Ostrava Moravskoslezský kraj Plzeň Plzeňský kraj 0% Praha Středočeský kraj a Praha Brno Jihomoravský kraj Ostrava Moravskoslezský kraj Plzeň Plzeňský kraj Domácnosti s nižší mírou zatížení Domácnosti s nejnižší mírou zatížení 100% 100% 90% 90% 80% 80% 70% 70% 60% 60% 50% 50% 40% 40% 30% 30% 20% 20% 10% 10% 0% 0% Praha Středočeský kraj a Praha Praha Středočeský kraj a Praha Brno Jihomoravský kraj Brno Jihomoravský kraj Ostrava Moravskoslezský kraj Ostrava Moravskoslezský kraj Plzeň Plzeňský kraj Plzeň Plzeňský kraj Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. 11

89 Regionální disparity jejich pojetí, klasifikace a měření Šilheřovice 2008 Graf č. 6: Vývoj variačního koeficientu míry zatížení tržním nájmem u vybraných typů domácností v letech 2000 až ,5% 35,0% 32,5% 30,0% 27,5% 25,0% 22,5% 20,0% 17,5% 15,0% 27,75% 23,92% 21,80% 19,22% 30,61% 33,01% 36,04% 32,56% 29,65% 28,46% 24,83% 21,41% 30,79% 28,35% ,84% 25,47% 23,05% 21,50% 16,70% manažeři, 2 děti řemeslníci, 2 děti technici, úředníci, provozní, 2 děti technici, úředníci, provozní bez dětí tržní nájem vědci a odborníci, 2 děti pomocní dělníci, 2 děti technici, úředníci, provozní - samoživitelé nezaměstnaní, 2 děti důchodce Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. Praha JM UL rodičovská, samoživitel, 1 dítě starobní důchodce pomocní dělníci, 2 děti provozní a zemědělci, 2 děti řemeslníci a obsluha str., 2 děti úředníci, 2 děti technici - rodič., 2 děti technici, samoživitel, 1 dítě technici, zdrav. apod., 2 děti technici bez dětí vědci a odborníci, 2 děti manažeři, 2 děti VYS UL STC Praha STC JC PZ KV UL LI HK PA VYS JM OL ZL MS Plzeň Brno Ostrava Praha Graf č. 7: Reziduální příjem u vybraných typů domácností v roce 2006 Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. 12

90 Graf č. 8: Zastoupení zkoumaných domácností v různých kategoriích podle podílu výše čistého příjmu sníženého o tržní nájemné na minimálních životních nákladech v segmentu neprivilegovaného nájemního bydlení (dle SLDB 2001) Moravskoslezský kraj 3,75 13,59 42,8 6,38 Moravskoslezský kraj 13,63 10,79 36,26 5,84 Zlínský kraj 7,57 11,56 39,97 6,39 Zlínský kraj 12,13 12,36 37,11 3,89 Olomoucký kraj 2,6411,24 45,19 6,73 Olomoucký kraj 11,07 13,7 36,37 4,66 Jihomoravský kraj 3,4811,51 43,11 7,39 Jihomoravský kraj 11,91 11,28 23,36 18,94 Vysočina 1,229,75 48,2 6,6 Vysočina 13,62 11,11 38,25 2,79 Pardubický kraj1,8510,28 47,85 6,21 Pardubický kraj 11,69 14,29 36,92 3,29 Královéhradecký kraj 3,4 15,28 41,67 5,19 Královéhradecký kraj 11,85 15, ,76 Liberecký kraj 4,71 15,29 39,27 4,18 Liberecký kraj 16,63 12,36 31,41 3,05 Ústecký kraj 6,86 14,48 38,07 6,67 Ústecký kraj 17,3 13,65 28,83 6,3 Karlovarský kraj 2,6 16,31 38,44 6,62 Karlovarský kraj 17,09 11,39 30,46 5,03 Plzeňský kraj2,06 16,77 41,92 5,61 Plzeňský kraj 17,13 11,28 35,04 2,91 Jihočeský kraj 4,89 14,49 40,29 5,24 Jihočeský kraj 16,75 10,16 35,31 2,69 Středočeský kraj 6,15 15,51 37,59 4,21 Středočeský kraj 16,68 9,13 34,68 2,97 Praha 13,26 9,07 17,41 18,69 Praha 18,31 9,01 13,91 17,2 0% 20% 40% 60% 80% 100% více než 4,5 3,0-4,5 1,5-3,0 méně než 1,5 0% 20% 40% 60% 80% 100% více než 4,5 3,0-4,5 1,5-3,0 méně než 1,5 Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. Struktura domácností podle různých normativně definovaných mezí relativního reziduálního příjmu v roce 2006 (graf č. 8) ukázala, ţe v roce 2006 by reziduální příjem 17 % domácností v Praze a 19 % domácností v Jihomoravském kraji byl nulový nebo dokonce záporný, tj. čistý příjem by domácnosti nestačil ani na zaplacení trţního nájmu a 1,5násobku ţivotních nákladů členů domácnosti. Dominantní postavení Prahy a Jihomoravského kraje lze vysvětlit skutečností, ţe v těchto krajích jsou nedostupností ohroţeni samostatně ţijící starobní důchodci, kteří zde patří k nejpočetnějším typům domácností; podobně lze také zdůvodnit nárůst procentuálního zastoupení ohroţených domácností v Jihomoravském kraji v roce 2006 oproti roku U většiny ostatních krajů s výjimkou krajů Ústeckého a Moravskoslezského zastoupení domácností s nulovým reziduálním příjmem nepřesahuje hranici 5 % (v Karlovarském kraji je to mírně nad 5 %). Překvapit můţe skutečnost, ţe v Ústeckém kraji, kde je obecně nejniţší míra zatíţení, je poměrně hojně zastoupena skupina domácností s nulovým reziduálním příjmem důvodem je vysoké zastoupení domácností dlouhodobě nezaměstnaných. Z hlediska vývoje finanční dostupností trţního nájemního bydlení mezi roky 2000 a 2006 je jistě pozitivní, ţe se proměňuje struktura zastoupení domácností podle různých normativně definovaných mezí relativního reziduálního příjmu ve prospěch vyšší dostupnosti bydlení, a to ve všech krajích ČR kromě Jihomoravského kraje. 13

91 Graf č. 9: Charakteristiky krajů v roce % % 50 40% 0 30% % % % PRA STC JC PZ KV UL LI HK PA VYS JM OL ZL MS souhrnná míra zatížení podíl domácností - ohrožení nedostupností nájemního bydlení (reziduální příjem nižší než 1,5 *minimální životní náklady) podíl domácností - ohrožení nedostupností nájemního bydlení (míra zatížení vyšší než 30 %) souhrnný reziduální příjem (po odečtení 1,5-násobku minimálních životních nákladů) (plus = nadprůměrně vysoká hodnota) HDP (plus = nadprůměrně vysoká hodnota HDP) míra nezaměstnanosti (VŠPS) (plus = nadprůměrně nízká nezaměstnanost) -200 Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty. Pokud bychom rozčlenili kraje podle zastoupení domácností, jeţ jsou potencionálně ohroţeny finanční nedostupností bydlení, pak můţeme definovat zejména dvě specifické skupiny krajů. První skupinu tvoří Praha a spolu s Jihomoravským krajem, Jihomoravský kraj se ovšem vyznačuje velkými rozdíly mezi krajským městem, Brnem, a zbytkem kraje. V Praze a v Brně najdeme nejvyšší míru zatíţení, vysoké HDP/obyv. a zároveň početnou skupinou ohroţených domácností (viz graf č. 9). Další skupinu tvoří naopak kraje (Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj, Karlovarský kraj a Olomoucký), kde je bydlení nejdostupnější, ale kde je také nejvyšší míra nezaměstnanosti. Z toho důvodu také skupina domácností dlouhodobě nezaměstnaných, kteří jsou ohroţeny ve všech krajích, je zde nejpočetnější, a proto skupina domácností ohroţených nedostupností je v těchto krajích početnější neţ například v Plzeňském, Jihočeském nebo Libereckém kraji. Závěr Analýza regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení byla provedena pomocí specifické metodiky, která umoţňuje vypořádat se s nedostatečnou datovou základnou poskytovanou oficiální statistikou (neexistujícími datovými soubory dostatečného rozsahu, které by umoţňovaly relevantní třídění na úroveň jednotlivých regionů). Nevýhodou navrţeného přístupu je skutečnost, ţe neumoţňuje hodnotit skutečnou finanční dostupnost bydlení (nájemního nebo vlastnického) pro jednotlivé typy domácností, vypovídá pouze o potenciální finanční dostupnosti bydlení za výše zmíněných modelových (a částečně i normativních) předpokladů. Výhodou je naopak skutečnost, ţe umoţňuje relevantní 14

92 hodnocení regionálních disparit v potenciální finanční dostupnosti bydlení v čase a mezi jednotlivými typy domácností tak, jak byly prezentovány výše. Z výsledků analýzy vývoje regionálních rozdílů ve finanční dostupnosti nájemního bydlení vyplývá, ţe vývoj finanční dostupnosti pro segment privilegovaného a neprivilegovaného nájemního bydlení je značně odlišný. Míra zatíţení regulovaným nájemným od roku 2000 ve všech krajích klesá, regionální rozdíly jsou zde malé a v období let se regionální rozdíly v podstatně vůbec nezměnily. Zastoupení domácností s velmi nízkou finanční dostupností tohoto typu bydlení bylo v letech 2000 aţ 2006 také oproti neprivilegovanému segmentu malé. V segmentu neprivilegovaného nájemního bydlení dochází od roku 2000 do roku 2003 k nárůstu regionálních disparit ve finanční dostupnosti trţního nájemního bydlení a naopak od roku 2004 tyto regionální disparity klesají. Podrobnější zkoumání rozdílů mezi konkrétními regiony v roce 2006 odhalilo, ţe ze skupiny regionů vystupují tři kraje: Ústecký kraj na straně niţší míry zatíţení a Praha a Jihomoravský kraj na straně opačné. Z hlediska vývoje míry zatíţení samotné se významně odlišuje Moravskoslezský kraj, který byl v roce 2000 v dostupnosti bydlení na úrovni Ústeckého kraje, ovšem v roce 2006 se jiţ přesunul do středu skupiny většiny krajů. Srovnání míry zatíţení v roce 2006 v krajských městech překvapivě ukázalo, ţe míra zatíţení domácností v Praze ve srovnání s jinými krajskými městy (zejména s Brnem) není nikterak výrazně vyšší a odlišnost Prahy v krajském srovnání je tak způsobena specifickým postavením hlavního města (jeţ je současné obcí i krajem). Analýza vývoje dostupnosti neprivilegovaného nájemního bydlení u jednotlivých typů domácností v jednotlivých regionech také odhalila, ţe mezi domácnostmi s vyššími příjmy (mezi domácnostmi vedoucích a řídících pracovníků i odborníků a specialistů) nejsou regionální rozdíly zdaleka tak významné jako mezi příjmově nejslabšími domácnostmi. V regionech s vysokou úrovní cen bytů i nájmů (Praha, Jihomoravský kraj) totiţ dosahuje výše čistého příjmu kvalifikovaných zaměstnanců výrazně vyšší úrovně neţ ve většině ostatních regionů, kdeţto příjem pracovníků s niţší kvalifikací je sice vyšší neţ v ostatní regionech, ale ne v takové míře. Nezávisle na tom, zda rodina manaţera ţije a pracuje v Praze, v Brně či v Českých Budějovicích, bude potencionální finanční dostupnost bydlení (měřená mírou zatíţení nájmem) těchto rodin obdobná. U niţších kategorií zaměstnání se však dostupnost bydlení mezi jednotlivými kraji začíná výrazně lišit. Jinými slovy, pro určité typy domácností by bylo velmi náročné či téměř nemoţné dovolit si bydlet ve vyspělejších draţších regionech. Tato potencionální bariéra v migraci mezi regiony můţe mít negativní důsledky pro trh práce, neboť například pro rodiny provozního personálu ve sluţbách, prodavaček a jiných zaměstnanců ve sluţbách, ale i pro rodiny řemeslníků by bylo velmi obtíţné bydlet v Praze, byť jsou tyto profese v hlavním městě velmi poptávané. Tyto domácnosti z hlediska racionálního rozhodnutí logicky zůstávají v regionech s vyšší dostupností bydlení, i kdyţ s často vysokou nezaměstnaností a nízkou nabídkou pracovních příleţitostí. Jiné potencionální riziko můţe představovat poměrně velký rozdíl ve finanční dostupnosti nájemního bydlení pro rodiny, kde je jeden člen na rodičovské dovolené - nedostupnost bydlení pro rodinné domácnosti totiţ můţe ovlivňovat demografické chování mladých lidí. V Praze a Jihomoravském kraji dokonce většina rodinných domácností, ve kterých byl pouze jeden člen výdělečně činný, spadala do skupiny domácností potencionálně ohroţených finanční nedostupností bydlení. Zejména v těchto krajích tak lze očekávat, ţe budou mladí lidé 15

93 odkládat zaloţení rodiny či se stěhovat do míst s vyšší finanční dostupností bydlení. Tyto i jiné souvislosti budou podrobně zkoumány v rámci dalších dílčích cílu projektu Regionální disparity v dostupnosti bydlení, jejich socioekonomické důsledky a návrhy opatření na sníţení regionálních disparit, které se budou hlavně zaměřovat na analýzu hlavních potenciálních důsledků vývoje finanční dostupnosti bydlení i regionálních disparit v této oblasti. Literatura 1) Barro, R., X. Sala-i-Martin Convergence across States and Regions. Brooking Papers on Economic Activity, 1: ) Blaţek, J., P. Csank Nová fáze regionálního rozvoje v ČR? Sociologický časopis/czech Sociological Review, 43 (5): ) Hui, C. M. E Measuring Affordability in Public Housing from Economic Principles: Case Study of Hong Kong. Journal of Urban Planning and Development Vol. 127, No. 1, Str ) Hulchanski, D The Concept of Housing Affordability: Six Contemporary Uses of the Housing Expenditure-To-Income Ratio. Housing Studies 10: ) Lux et al Analýza opatření bytové politiky směřujících k podpoře flexibility práce v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 6) Lux M, P. Sunega, T. Kostelecký, D. Čermák Standardy bydlení 2002/03. Finanční dostupnost a postoje občanů. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 7) Lux M., P. Sunega, T. Kostelecký, D. Čermák, P. Košinár Standardy bydlení 2003/2004. Bytová politika v ČR: efektivněji a cíleněji. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 8) Lux, M Finanční dostupnost bydlení v ČR a zemích EU. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky. 9) Lux, M. ed Housing policy: An end or a new beginning? Budapešť: Open Society Institute. 10) Lux, M., M. Mikeszová, P. Sunega, T. Kostelecký, M. Kadlecová, M. Hadlač, M. Polednik Souhrnná zpráva k DC 001 : Zmapování vývoje i regionálních disparit (mezi regiony NUTS 3) ve finanční dostupnosti bydlení pro jednotlivé právní typy bydlení, segmenty trhu a typy českých domácností v letech ) Lux, M., P. Burdová Výdaje na bydlení, sociální bydlení a napětí na trhu s bydlením (mezinárodní komparace a polistopadový vývoj v ČR). Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky. 12) Lux, M., P. Sunega Modelování rovnováţné úrovně nájemného a důsledků aplikace vybraných nástrojů bytové politiky. Finance a úvěr 53: ) Lux, M., P. Sunega Vývoj finanční dostupnosti nájemního a vlastnického bydlení v průběhu transformace českého hospodářství v České republice ( ). Sociologický časopis/czech Sociological Review 42 (5): ) Lux, M., P. Sunega, T. Kostelecký, D. Čermák, J. Montag Standardy bydlení 2004/2005. Financování bydlení a regenerace sídlišť. Praha: Sociologický ústav AVČR. 16

94 ANALÝZA REGIONÁLNÍCH DISPARIT VE FYZICKÉ DOSTUPNOSTI BYDLENÍ Z HLEDISKA BYTOVÉ VÝSTAVBY Ing. Jan Česelský; Ing. Martin Ferko; Ing. Vladimír Koudela, CSc. Abstrakt Bydlení je tradiční politikum se závažnými dopady na státní rozpočet. U nás to platí obzvláště v průběhu stále probíhající sociální a ekonomické transformace. Příspěvek presentuje závěry dílčí části výzkumného projektu WD , který zkoumá dostupnost bydlení a regionální disparity v dostupnosti bydlení, potencionální důsledky vývoje dostupnosti bydlení a vývoje těchto disparit. Abstract Housing is a traditional political severe impact on the state budget. For us this is especially true during the ongoing social and economic transformation. Contribution presents the sub - conclusions of the research project WD , which examines the availability of housing and regional disparities in the availability of housing, the potential consequences of the development of the availability of housing and development of these disparities. Klíčová slova Bydlení, Disparity, Fyzická dostupnost Key words Housing, Disparity, An availability of housing Úvod Vztah mezi fyzickým počtem bytů a jejich potřebou, bilancovaný na úrovni státu či velkých územních jednotek v sobě skrývá jisté metodické úskalí. To spočívá v možných (a velmi pravděpodobných) rozdílech v rozmístění obyvatelstva a bytového fondu v území. Tento aspekt má dvě základní stránky, nižší regionální a typologickou. V minulost platilo, že lidé žili (bydleli) tam, kde měli zdroj své obživy. Bydliště bylo ve vysoké míře totožné s pracovištěm. Někdejší těsný vztah mezi bydlištěm a pracovištěm se uvolňuje natolik, že rovnováha se vytváří až na nižší regionální úrovni, tj. zhruba na úrovni územních celků, elementárních regionů. Vedle průmyslu se dnes na tomto stavu podílí stále se rozšiřující základna služeb, ať už veřejných (především školství, zdravotnictví) či placených. O rozmístění obyvatelstva na nižší regionální úrovni tedy rozhoduje objem pracovních příležitostí, na lokální úrovni v jednotlivých (venkovských) sídlech nebo částech velkých měst pak stávající materiální základna bydlení a územně technické podmínky (tedy možnosti nové výstavby bytů/domů). V souhrnu se vytváří situace, kterou odborníci nazývají suburbanizací (rostou předměstské zóny a příměstská sídla). 1

95 Migrační faktor Potřeba bydlení v jednotlivých krajích je silně vázána na vývoj počtu a skladbu cenzových domácností, tj. z dynamiky růstu počtu domácností a dynamiky poklesu velikosti domácností. Obě tyto vývojové tendence působí ke zvýšení poptávky po bytech. Jak ukazují přírůstky (úbytky) počtu obyvatel přirozenou měnou, stěhováním, přírůstek(úbytek) celkem a saldo migrace, největší migrační přírůstky směřovaly do zázemí velkých měst s mírnější nezaměstnaností a s úbytky obyvatel v důsledku přirozené měny obyvatel. Opačně docházelo k úbytkům počtu obyvatel stěhováním z okresů s přírůstky počtu obyvatel, avšak také s vysokou nezaměstnaností. V období tomu tak bylo zejména v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Z rozboru vyplývá, že jen menší počet krajů si dlouhodobě uchovával kladný přírůstek obyvatel, při čemž pouze v Karlovarském kraji na tom spolupůsobil přirozený přírůstek i migrace. V Moravskoslezském kraji naopak se na úbytku přirozená měna a saldo migrace spolupodepsaly. V ostatních krajích kladné saldo migrace bylo nedostatečné k překrytí úbytků z přirozené měny obyvatel. V posledních letech zvláště v roce 2005 a 2006 se působení salda migrace zvýrazňuje v obou směrech. Tabulka č.1: Saldo migrace v roce 2005 a 2006 podle krajů Zdroj: vlastní výpočty ČR, kraj abs. % abs. % Hl.m.Praha , ,29 Středočeský , ,12 Jihočeský , ,24 Plzeňský , ,65 Karlovarský , ,34 Ústecký , ,15 Liberecký , ,3 Královéhradecký , ,69 Pardubický 998 1, ,24 Vysočina 922 1, ,05 Jihomoravský , ,09 Olomoucký 34 0, ,94 Zlínský 31 0, ,02 Moravskoslezský , ,96 Česká republika , ,38 Největší kladné saldo migrace se projevuje ve Středočeském kraji a poté v Praze. Kladnou úlohu migrace sehrává v Plzeňském a Libereckém kraji. Změnila se tendence vlivu v kraji Karlovarském a utvrzuje se dřívější slabý pozitivní vliv v kraji Olomouckém a Zlínském. V současnosti na migrační přírůstky obyvatel působí silněji také přistěhovalectví z jiných zemí. V hlavním městě přibylo za první pololetí roku 2007 téměř 10 tis. osob, z toho převažující část z ciziny (v roce 2006 celoroční přírůstek činil 7,5 tisíce osob). Podobně ve Středočeském kraji z celkového přírůstku obyvatel za polovinu roku 2007 tvořila migrace osob (93,4 %) z jiných okresů a rovněž z ciziny. 2

96 Mezi kraji s vyšším relativním přírůstkem obyvatel chybí kraje s nízkou vybaveností obyvatel a domácností byty: Královéhradecký, Pardubický, Jihomoravský. V těchto krajích se diference s ostatními kraji prohloubily. V Plzeňském a Olomouckém kraji byl přírůstek jen o málo vyšší než v celostátním průměru a tudíž i zde patrně nedošlo ke snížení rozdílů v úrovni bydlení (vybavenosti obyvatel a domácností) oproti úspěšnějším krajům. Charakteristika bytové výstavby podle krajů V intenzitě bytové výstavby vyjádřené počtem dokončených, zahájených a rozestavěných bytů se dobře odráží probíhající změny mnohem rychleji než v bytovém fondu. Bytová výstavba je ovšem jen malou částí bytového fondu. Roční vliv na změny v počtu a kvalitě trvale obydlených bytů nepřesahuje obyčejně 1-2 %. V České republice se roční rozsah výstavby v současnosti pohybuje kolem 40 tis. bytů. Rozdíly mezi jednotlivými kraji jsou dostatečně velké a mohou především v dynamice snižovat nebo naopak prohlubovat rozdílný regionální rozvoj i konkrétní disparity.v tabulce je intenzita bytové výstavby vyjádřena ukazateli počtu dokončených a zahájených bytů v souhrnu za období a za poslední tři roky jednotlivě. Tabulka č. 2: Intenzita bytové výstavby podle krajů Počet dokončených bytů/ Počet zahájených bytů/ obyv obyv. ČR, kraj Hl.m.Praha 3,14 5,08 5,58 4,3 4,07 5,35 6,31 6,68 Středočeský 3,12 5,35 5,29 5,11 4,82 7,01 8,32 7,2 Jihočeský 2,32 3,51 3,12 3,04 3,58 4,1 3,76 4,28 Plzeňský 2,58 3,7 3,53 3,74 3,26 3,63 3,09 4,07 Karlovarský 1,65 1,66 3,77 2,03 2,44 3,36 2,22 2,5 Ústecký 1,03 1,27 1,36 1,03 1,51 1,54 1,68 2,18 Liberecký 2,07 3,08 2,65 2,38 2,61 3,36 2,24 3,71 Královéhradecký 2,18 2,42 2,6 2,22 2,64 2,24 3,6 3,66 Pardubický 2,37 3,13 2,77 2,33 2,33 3,72 3,38 4,46 Vysočina 2,31 3,06 3,08 2,92 3,14 3,69 3,2 3,37 Jihomoravský 2,46 3,42 3,38 3,52 3,26 4,79 4,32 5,22 Olomoucký 2,09 2,3 1,75 2,04 2,84 2,85 2,75 2,8 Zlínský 2,34 2,53 2,89 1,93 2,68 2,75 2,71 2,92 Moravskoslezský 1,36 1,58 1,54 1,31 1,68 1,6 1,6 2,34 ČR 2,27 3,16 3,21 2,34 3,82 3,95 4,26 3,04 Zdroj: vlastní výpočty V mezikrajském porovnání se v intenzitě bytové výstavby dostávají trvale na přední místa hl. m. Praha a Středočeský kraj. V počtu dokončených bytů se nad celostátním průměrem v letech pohybují ještě kraje Plzeňský, Jihomoravský, Pardubický, Zlínský, Jihočeský a Vysočina. Slabší postavení, i v posledních třech letech si udržují kraje Moravskoslezský, Ústecký, Karlovarský, Královéhradecký, Pardubický, Olomoucký a Vysočina. V krajských městech Brno, Olomouc, Liberec, České Budějovice, Jihlava a Karlovy Vary je intenzita bytové výstavby vyšší než v průměru kraje, v Ostravě, Ústí nad Labem, Plzni, Hradci Králové, Pardubicích a Zlíně je naopak nižší. Projevuje se zde určitá anomálie, která ovšem může mít i dočasný charakter. 3

97 Statistická analýza bytové výstavby ukazuje u statistického znaku počet dokončených bytů na 1000 obyvatel v rámci krajů České republiky, že se variační koeficient v letech udržuje na víceméně konstantní hladině mezi procenty, od roku 2003 výrazně roste a v roce 2005 je jeho hodnota již 40%. Při souvislosti se směrodatnou odchylkou se tak zjistí, že v letech rostly rozdíly mezi kraji, ale současně se zvyšovala také výstavba, takže procentuální podíl směrodatné odchylky a průměru byl stále stejný, v dalších letech rostly rozdíly v bytové výstavbě mezi kraji mnohem rychleji než samotná bytová výstavba. Koeficient β-konvergence/divergence zobrazuje hodnoty Pearsonova korelačního koeficientu, který měří závislost mezi přírůstkem sledovaného znaku v jednotlivých krajích v daném roce a hodnoty argumentu v předchozím roce. Tento koeficient může nabývat hodnot od -1 do 1. Blíží-li se koeficient korelace hodnotě 1, existuje mezi proměnnými silná přímá lineární závislost, obdobně koeficient korelace blížící se hodnotě -1 vyjadřuje silnou nepřímou lineární závislost. Naopak, pokud se hodnoty koeficientu korelace blíží nule, říkáme, že sledované proměnné jsou lineárně nezávislé. Koeficient β-konvergence/divergence opět u statistického znaku počet dokončených bytů/1000 obyvatel dosahuje v roce 2003 hodnoty -0,13 a v roce 2004 je roven 0,82. Tedy v roce 2003 byla lineární závislost mezi přírůstkem počtu dokončených bytů a počtem dokončených bytů v předchozím roce velmi nízká, navíc byly tyto veličiny nepřímo úměrné a naopak v roce 2004 se jednalo o silnou přímou lineární závislost mezi přírůstkem a počtem dokončených bytů v minulém roce. V zahajované bytové výstavbě jsou tendence z intenzitního vyjádření v dokončené výstavbě velmi podobné, pouze zobrazené na vyšší úrovni ukazatele. U krajů s nižší intenzitou zahajované bytové výstavby bude rozsah dokončených bytů v nejbližších třech letech méně příznivě ovlivněn než tomu bude v krajích s relativně vyšší úrovní zahajované výstavby. Dlouhodoběji ovšem nízká bytová výstavba se téměř vždy projeví v nízké fyzické dostupnosti bydlení a může tak přispět i ke vzniku obzvláště silné regionální disparity. Významné je propojení bytové výstavby a bytového fondu prostřednictvím porovnání intenzity bytové výstavby s vybaveností domácností byty. Průměrnou roční intenzitu poměřenou vybaveností zjištěnou k vyjadřuje graf. 4

98 Graf č. 1: Vztah mezi intenzitou bytové výstavby a vybaveností Zdroj: z podkladů ČSÚ zpracoval ÚRS PRAHA, a.s. Dobře se ukazuje postavení krajů podle dosažené vybavenosti domácností byty v porovnání s dynamizujícím faktorem výstavby. Dva kraje (Ústecký a Moravskoslezský) měly v letech nízkou intenzitu bytové výstavby, avšak poměrně vysokou vybavenost domácností byty vytvořenou v předchozích letech. Umístění Prahy podle obou ukazatelů vyjadřuje vyhraněné růstové tendence. Podobně tomu bylo v Plzeňském kraji a kraji Vysočina. Z ostatních krajů umístěných směrem k vyšší intenzitě výstavby se podle vývoje intenzity výstavby i v dalších letech bude posilovat postavení Středočeského kraje, v menší míře i krajů Jihomoravského a Zlínského. Nízká vybavenost byty i nízká intenzita výstavby zůstává v Karlovarském kraji. Upozornit je potřebné na posun bytové výstavby podle intenzitního ukazatele do obcí s nižším počtem obyvatel v sousedství větších měst. Zde je také aktuální základna pro výstavbu rodinných domů a honosnějších vil. Kvalitativní charakteristiku bytové výstavby je možné rovněž provést až do roku Rozdíly mezi kraji mají ve vztahu k regionálním disparitám pouze doplňující význam. Pouze výraznější narůstání rozdílů v obytné ploše, počtu místností, zalidnění bytů či vybavenosti bytů by mohlo varovat před nízkou kvalitou bydlení v bytovém fondu. Údaje ukazují, že takové nebezpečí nehrozí. Porovnání mezi kraji má ovšem svůj význam v tom, že přináší podněty pro zlepšení kvality bydlení v jednotlivých krajích a nižších územně správních celcích. 5

99 Tabulka č.3: Velikost dokončených bytů, obytná a užitková plocha bytu podle rodinných domů a bytových domů a podle krajů v roce 2006 ČR, kraj Průměrná obytná plocha rodinné domy v m 2 /byt bytové domy Průměrná užitková plocha rodinné domy v m 2 /byt bytové domy Byty podle počtu pokojů rodinné domy bytové domy 4 5 a více garson Hl.m.Praha ,5 162,7 72,3 33,6 50,6 8,4 29,1 29,4 31,5 Středočeský 102,6 48,7 142,7 69,7 36,1 45,3 8 24,5 39,7 25,7 Jihočeský 96,6 48,4 141,5 66,1 36,1 39,9 8 24,4 41,6 20 Plzeňský 94,1 47,3 133,4 63,1 38,2 38,3 11,5 17,6 43,2 21,5 Karlovarský 101,4 43,8 150,2 58,4 34,4 47,3 10 7,7 47,1 28,5 Ústecký 96,7 38,6 137,1 53,7 40,1 29,6 30,8 25,1 19,2 19,2 Liberecký 95 38,3 132,6 56,8 45,7 36,5 6,2 28,3 42,8 20 Královéhradecký 90,8 45,3 139,9 57, ,5 22,6 6,2 45,8 23,2 Pardubický 96,3 44,5 144,8 60,9 42,2 39,7 5,7 18,2 51,6 21,7 Vysočina 91,6 49,5 136,9 64,7 38,3 38,7 0,9 16,2 45,3 31,2 Jihomoravský 99,3 48,1 149,4 68,1 40,9 40,5 7,2 15,8 34,1 34,4 Olomoucký 93,6 44,6 136,6 74, ,5 1 19,6 49,1 23,1 Zlínský 97, ,1 63,1 35,6 46,8 2,5 16,7 55,8 16,7 Moravskoslezský 91,9 69,6 140,2 91,8 38,8 41,3 0 26,9 18,3 27,9 Česká republika 97,9 50,2 142, ,9 41,5 8 20,7 36,5 27,7 Zdroj: ČSÚ Republikový průměr velikosti bytů podle obytné a užitkové plochy značně přesahují kraje Moravskoslezský a Praha (V Moravskoslezském kraji to způsobuje zřejmě nulový podíl garsoniér). V obytné ploše rodinných domů pak Středočeský, Karlovarský a Jihomoravský kraj. V užitkové ploše rodinných domů jsou v popředí kraje Karlovarský, Zlínský, Vysočina a Pardubický. V krajích Moravskoslezském, Olomouckém a v kraji Vysočina chybí nebo v roce 2006 bezmála chyběla výstavba garsoniér. Třípokojové byty v nově postavených bytových domech jsou naopak v krajích zastoupeny dosti rovnoměrně s výjimkou Zlínského, Ústeckého, Libereckého a Jihočeského kraje, kde je podíl znatelně nižší než v celostátním průměru. Důležité zůstává ještě upozornění, že v posledních letech oproti období průměrná obytná plocha dokončených bytů v bytových domech vykazovala v řadě krajů pokles. Bylo tomu tak v hl. m. Praze, Jihočeském, Olomouckém a Jihomoravském kraji. Pokles se projevil i celostátně ( průměrná plocha 48,6 m 2, ,2 m 2 ). K výraznému poklesu v období došlo zejména v Jihomoravském kraji o 6,5 m 2 a hl. m. Praze o 7,5 m 2. K menšímu snížení obytné plochy došlo i u rodinných domů v hl. m. Praze, Středočeském a Jihočeském kraji. Celostátně se velikost bytů zvýšila. Modernizace bytového fondu v krajích ČR Důležitým ukazatelem, který je sledován v běžné statistice spolu s bytovou výstavbou je modernizace bytů. Počet dokončených a modernizovaných bytů je ovšem sledován samostatně. Usuzuje se odůvodněně, že rozsah modernizace bytů je stále nízký, odpovídá v ČR zhruba pouze polovině zahajovaných bytů v roce V tabulce a grafu je uveden vývoj počtu modernizovaných bytů podle krajů a intenzitní ukazatel za desetileté období. 6

100 Tabulka č.4: Modernizace bytového fondu v krajích ČR Kraj Zdroj: ČSÚ Počet dokončených modernizací bytů v roce, období Rekonstrukce bytového fondu je nejvíce ovlivněna věkovou a rovněž materiální (panelová zástavba) skladbou bytových domů. Trvale obydlené byty podle období výstavby v bytových domech se od skladby celého bytového fondu liší tím, že jsou poskytnuty vhodnější údaje pro úvahy o rekonstrukci bytového fondu, tj. údaje v urbanizovaných prostorech, kde je umístěna naprostá většina bytů z celkového počtu. Jinak se ovšem potvrzuje, že těžiště rekonstrukce bytového fondu zůstává v podstatě stejné. Kraje s vysokými podíly starého fondu bytových domů a nevelkými přírůstky bytů v letech jsou nejvíce ohroženy. Regionální disparity v bydlení zde narůstají. Jedná se o tyto kraje: hl. m. Praha (s poznámkou o výraznějším zlepšení po roce 2001 na základě rekonstrukcí bytových domů z panelů), dále pak kraj Středočeský (platí stejná poznámka jako u Prahy), Karlovarský a Liberecký. Graf č.2: Modernizované byty (absolutní hodnoty) středního Hl.m. Praha ,31 Středočeský ,21 Jihočeský ,65 Plzeňský ,54 Karlovarský ,24 Ústecký ,41 Liberecký ,28 Královéhradecký ,92 Pardubický ,21 Vysočina ,63 Jihomoravský ,62 Olomoucký ,9 Zlínský ,66 Moravskoslezský ,1 ČR , Počet dok. modernizací bytů na obyvatel Zdroj: ČSÚ, vlastní výpočty 7

101 V průměrné obytné ploše dokončených bytů je v krajích v naprosté většině znatelná růstová tendence. Výjimkou je hl. m. Praha, Jihočeský a Středočeský kraj. Středočeský kraj i Praha zůstávají ovšem v čele krajů s nadprůměrnou úrovní. U bytových domů je mírný pokles plochy v ČR celkem. Větší pokles lze zaznamenat v Praze, Jihočeském, Jihomoravském a Olomouckém kraji. Pokračování v této nepříznivé tendenci by regionální disparity v této oblasti posílilo. Obzvláště to platí o kraji Olomouckém, který již v letech byl v obytné ploše dokončovaných bytů pod průměrem ČR. Jihomoravský a Olomoucký kraj se v letech pod průměrnou úroveň dostávají. Vybavenost obyvatel a domácností byty v krajích ČR a předpoklad do roku Tabulka č.5: Vývoj počtu obyvatel podle krajů ( skutečnost, 2010 a 2015 projekce) Přírůstky (úbytky) Přírůstky (úbytky) Počet obyvatel Počet obyvatel výchozí rok=100 výchozí rok=100 ČR, kraj Hl.m.Praha ,3 101, ,8 102,6 Středočeský ,9 104, ,2 108,2 Jihočeský ,4 100, ,9 101,3 Plzeňský ,6 100, ,8 101,3 Karlovarský ,8 100, ,5 100,5 Ústecký ,5 100, ,8 101,2 Liberecký ,7 100, ,7 100,9 Královéhradecký ,6 99, ,9 99,9 Pardubický ,9 99, ,5 99,2 Vysočina ,7 99, ,4 98,8 Jihomoravský ,2 99, ,8 99,8 Olomoucký ,5 99, ,1 98,8 Zlínský ,7 99, ,8 98,3 Moravskoslezský ,9 98, ,6 96,4 Česká republika ,3 100, ,6 100,7 Zdroj: ČSÚ, propočet K projekci obyvatel do roku 2015 *) je třeba přičinit jen obvyklé vysvětlení, že pro ČR jako celek i pro kraje platí dlouhodobá tendence stárnutí obyvatelstva a také pokles počtu obyvatel v dlouhodobém vývoji. Obtížně odhadnutelným faktorem v projekci obyvatelstva je rozsah a saldo migrace vůči zahraničí. Již v současnosti se ukazuje, že imigrace bude větší než se dosud uvažovalo. Kraje se podle údajů v tabulce liší přírůstky (úbytky) obyvatel výrazně. Již v období byla většina krajů úbytkových. Pouze 3 kraje končily přírůstkem (Středočeský, Jihočeský, Liberecký). I hlavní město Praha mělo úbytek obyvatel, opačná příznivá tendence se prosadila až po roce Údaje za období (skutečnost) rozdělují kraje do dvou početně shodných skupin. Hlavní město Praha a Středočeský kraj vzrůstají početně nejrychleji a menší růst udržují kraje Jihočeský, Karlovarský, Liberecký a z mínusu ( ) se do plusu přemísťují Plzeňský a Ústecký kraj. Ve srovnání s obdobím dále klesá počet obyvatel v Pardubickém, Olomouckém, Zlínském a Moravskoslezském kraji. Kraje Královéhradecký a Jihomoravský sice zůstávají v mínusové hodnotě, avšak relativně menší než *) Projekce jsou zpracovány na delší období. V tabulce pouze výseč do roku

102 V údajích z projekce (2010 a 2015) se situace celostátně zlepšuje a stejně je tomu ve většině krajů. Kraje s úbytkem obyvatel v předcházejících letech (2001, 2006) zůstávají s mínusovým vývojem. Předpokládá se větší pokles v Moravskoslezském, Zlínském, Pardubickém a Olomouckém kraji. V poklesu zůstávají, ale neprohlubují ho kraje Královéhradecký, Jihomoravský (relativní vzestup) a kraj Vysočina. V krajích s přírůstkem obyvatel a krajích s relativním zlepšením úbytků obyvatel se vytvořila příznivější situace k ovlivnění růstu nabídky bytů a je zde první symptom prohloubení rozdílů s ostatními kraji, které setrvávají v úbytcích obyvatel. Více než vývoj počtu obyvatel proces bydlení i v regionálním porovnání ovlivňuje vývoj (dosavadní i v budoucích letech) domácností. Vzhledem ke štěpení cenzových domácností a snižující se průměrné velikosti by měl počet domácností v ČR k roku 2015 dosáhnout přibližně tis. domácností. K růstu domácností přispívají všechny kraje, ovšem s rozdílnou dynamikou růstu. Nejvýraznější vzestup proběhne ve Středočeském kraji a také v hlavním městě Praze. Rostoucí tlak na nabídku bytů se projeví také v Ústeckém, Karlovarském, Plzeňském a Libereckém kraji. Nízký růst počtu domácností se naopak projeví silněji ve Zlínském, Olomouckém a Moravskoslezském kraji jakož i v kraji Vysočina. Závislost růstu bytové výstavby ovšem není zcela mechanická. Rozhodující je konkrétní nabídka a poptávka a rovněž i bytová politika prováděná v krajích a menších územních celcích. Propočet bytové výstavby začleněním a návazností na vývoj v letech umožní provésti první přiblížení ke zkoumání konkrétních relací v bydlení podle krajů a vyjasnění regionálních rozdílů až disparit v období a Údaje a propočty obsahuje tabulka Bytová výstavba a prognózní úvaha. Tabulka č.6: Bytová výstavba a prognózní úvaha do roku 2010 ČR, kraj Dokončené byty v průměru/rok Zahájené byty v průměru/rok absol. % absol. % absol. % absol. % absol. % Hl. m. Praha , , , , Středočeský , , , ,7 Jihočeský , , , , ,3 Plzeňský , , , , ,4 Karlovarský 638 2, , , ,1 Ústecký , , , , ,5 Liberecký , , , , ,7 Královéhradecký , , , , ,7 Pardubický , , , , ,8 Vysočina , , , ,9 Jihomoravský , , , , ,7 Olomoucký , , , ,8 Zlínský , , , ,8 Moravskoslezský , , , , ,7 Česká republika *) *) *) *) V roce 2007 dokončeno bytů a zahájená výstavba bytů. Dokončené byty v průměru/rok Zdroj: ČSÚ, vlastní výpočty K prognóznímu odhadu počtu dokončených bytů do roku 2010 jsou využity údaje charakterizující tendence vývoje v dokončování a zahajování bytové výstavby po roce 2000 (dokončené byty a , zahajované byty ). Rok 2007 údaje za 9

103 ČR je potřebné považovat za výjimečné, ovlivněné několika kroky v bytové politice a také očekáváním daňových změn. Z odborného odhadu bytové výstavby v letech především vyplynulo, že by mohlo být reálně v desetiletích dokončeno kolem 320 tis. bytů. Z prognostických prací založených na zjištění fyzické potřeby bytů na základě projekcí obyvatelstva a domácností a s přihlédnutím k dalším reprodukčním faktorů vyplývá, že by bylo potřebné v dlouhodobějším výhledu, např dosahovat vyššího počtu dokončovaných bytů, zhruba v rozsahu tis. bytů. ročně. Do roku 2010 nebude takového počtu dosaženo. Údaje za poslední roky však ukazují, že bytová výstavba po roce 2010 se může požadovanému počtu dokončovaných bytů přiblížit. I když v této práci se nezabýváme zjištěním důvodů dosud nízkého pokrytí potřeby bytů, je potřebné upozornit, že meziregionální rozdíly a disparity jsou hodnoceny na nižší úrovni, než by měla být a jsou touto skutečností nepochybně ovlivněny. Z odborného odhadu vývoje počtu dokončených bytů do roku 2010 uvedeného v tabulce vyplývá, že je třeba počítat s prohloubením stávajících rozdílů mezi kraji. Pomalejší vývoj je patrný v Olomouckém, Zlínském, Karlovarském, Královéhradeckém i Plzeňském kraji. U hl. m. Prahy, Středočeského a Jihomoravského kraje se jeví bytová výstavba (v návaznosti na léta ) jako faktor posilující pozici těchto krajů na úseku bydlení. Rozdíly v bytové výstavbě prozatím nepřerůstají do značných rozměrů. Jsou však již dosti patrné. Na druhou stranu je potřebné uvésti, že bytová výstavba není jediným faktorem úrovně bydlení. Nižší výstavba bytů v některém kraji může být zčásti nahrazena větším snížením úbytků bytů (rychlejší rozvoj rekonstrukce bytového fondu), relativně větší přeměnou části neobydlených bytů na trvale obydlené a dalšími faktory zefektivnění procesu bydlení. Neobydlené byty v krajích ČR a předpoklad do roku Počet neobydlených bytů v roce 2001 (SLBD) byl velmi vysoký 538,6 tis. bytů. Bylo by nejenom žádoucí, ale patrně po roce 2000 vznikají také i objektivní podmínky působící ke snížení tohoto počtu. Snížení však nebude enormní. Jak vyplynulo z důvodů neobydlenosti, většina z nich působí ve smyslu uchování neobydlenosti i v dalších letech. Byl proto zvolen odborný odhad snížení počtu neobydlených bytů v období a v menším rozsahu pouze zhruba 10 % z celkového počtu neobydlených bytů (54 tis. bytů). V propočtech za jednotlivé kraje byl za základ vzat podíl neobydlených bytů v období a vycházelo se z předpokladu, že desetiprocentní snížení se uskuteční v souladu s těmito podíly. Vzhledem k tomu, že se nejedná o velké počty bytů neovlivní vybavenost domácností byty podstatněji, je toto zjednodušení přípustné. Vliv faktoru neobydlenosti na rozdíly mezi kraji poměřované počty trvale obydlených bytů (v relativním vyjádření) je patrný z údajů v následující tabulce. 10

104 Tabulka č.7: Rozmístění úspor získaných ke snížení neobydlených bytů podle krajů v letech a (v tis.) ČR, kraj Zdroj: vlastní výpočty Počet trvale obydlených bytů k Rozsah úspor neobydlených bytů S připočtením k výchozímu stavu trvale obydlených bytů k hrubých přírůstků (dokončené byty) a části neobydlených bytů a po odečtení úbytků bytů je možné modelově zjistit počet trvale obydlených bytů k roku 2006 a Stejnými úkony lze nastínit i výsledné počty bytů včetně neobydlených. Podle modelových propočtů a odborného odhadu se trvale obydlené byty i byty celkem ve vývoji a budou více mezikrajsky odlišovat než v dřívějším desetiletí. Těžiště dynamiky rozvoje se pevně usadí v hl. m. Praze a Středočeském kraji. Již dříve zaostávající kraje v rozvoji bydlení své zaostávání v bytovém fondu prohloubí. Nevelký růst počtu trvale obydlených bytů, který se např. v Moravskoslezském kraji projevil v letech zejména velmi nízkou bytovou výstavbou, se může změnit jedině zvýšením poptávky po bytech na základě vzestupu pracovních míst, snížení nezaměstnanosti a také snížením emigrace. V podstatě se tímto podává doporučení, které je ovšem potřebné na základě rozboru konkretizovat. Platí i pro slabší kraje s nízkým potenciálem rozvoje bydlení (Ústecký, Olomoucký a Karlovarský především). Závěrečné poznatky a hlavní disparity Zvýšení počtu trvale obydlených bytů Hl. m. Praha 496,9 3, ,2 502,9 Středočeský 413,1 5,3 9,5 418,4 422,6 Jihočeský 231,3 2,4 4,2 233,7 235,5 Plzeňský , ,6 Karlovarský 115,9 0,5 0,8 116,4 116,7 Ústecký 321,9 1, ,6 324,9 Liberecký 161,8 1,5 2,7 163,3 164,7 Královéhradecký 204,5 2,1 3,8 206,6 208,3 Pardubický 182,9 1,6 2,9 184,5 185,8 Vysočina 179,8 1,8 3,2 181,6 183 Jihomoravský 404,9 2, ,7 409,9 Olomoucký 230,6 1,5 2,7 232,1 233,3 Zlínský 204,8 1,5 2,7 206,3 207,5 Moravskoslezský 470,2 2,1 3,9 472,3 474,1 Česká republika 3 827, , ,70 Kapitolu je nyní možné uzavřít souhrnnými ukazateli, které mohou nejlépe vypovídat o rozdílech a meziregionálních disparitách v bydlení v podobě jeho fyzické dostupnosti. 11

105 Tabulka č.8: Vybavenost obyvatel a domácností trvale obydlenými byty v roce 2001, 2006 a 2010 podle krajů ČR, kraj Počet trvale obydlených bytů na obyvatel Počet trvale obydlených bytů na 100 cenzových domácností Hl. m. Praha 425,1 436,4 452,5 90,7 91,2 91,9 Středočeský ,7 384, ,3 89,3 Jihočeský 369,9 379, ,5 90,6 91,1 Plzeňský 379,5 391,9 404,3 89,9 90,3 91,1 Karlovarský 380,9 387,7 392,5 87,5 85,9 85,2 Ústecký 392,5 393,4 394,6 90,4 88,4 87,4 Liberecký 377,9 385,1 393,7 89,3 88,1 87,9 Královéhradecký 371,4 379,8 390,9 89,6 89,2 89,5 Pardubický 359,9 369,4 379,6 89,4 88,8 89,2 Vysočina 346,3 361,5 372, ,6 92,9 Jihomoravský ,2 379,4 89,4 88,8 90 Olomoucký 360,6 368,4 375,2 89,7 88,9 89 Zlínský 344,1 356, , ,8 Moravskoslezský 370,4 380,8 389,9 89,4 89,4 93,3 Česká republika 374, ,6 89,5 90 Zdroj: ČSÚ, vlastní propočet Vzhledem k preciznějším údajům o počtu obyvatel než o počtu domácností se propočet vybavenosti obyvatel trvale obydlenými byty jeví mezikrajsky vyrovnanější než stejný ukazatel vybavenosti domácností. Například silný nárůst počtu domácností ve Středočeském kraji se i při předpokládaném značném růstu bytové výstavby a úměrných úbytcích bytů v roce 2010 ve vybavenosti domácností trvale obydlenými byty sníží oproti roku Bylo však již uvedeno, že při odborných odhadech nelze očekávat výpočet zcela přesných hodnot. Důležité je postižení tendencí. U Středočeského kraje se několikráte potvrzuje rychlý růst kvantitativní i kvalitativní úrovně bydlení. Údaje o vybavenosti obyvatel a domácností byty se již mohou interpretovat jako souhrnnější vyjádření meziregionálních rozdílů, které v některých krajích přerůstají, resp. se chystají přeměnit na meziregionální disparity neovlivněné objektivními podmínkami, spočívajícími jak v širší ekonomicko-sociální oblasti, tak i v nedostatcích v samotném systému bydlení. Upozornit je potřebné zejména na bytové situace ve Zlínském, Ústeckém a Karlovarském kraji. Vybavenost obyvatel trvale obydlenými byty v Libereckém kraji má např. vzestupnou úroveň, avšak u domácností se projevuje trvalý pokles. Tento nesoulad může skrývat i některé nedostatky, které mohou mít závažnější charakter. Celkově ovšem údaje o vybavenosti neupozorňují na extrémní rozdíly, takže celkově v oblasti fyzické dostupnosti bydlení není situace hrozivá. Svědčí o tom i jiné faktory a vlivy. Běžně se např. dotvrzuje, že přes vysoký počet neobydlených bytů, nebo přes vysoký podíl bytů sídlištního typu se celostátně ani v jednotlivých krajích neprojevuje akutní nedostatek bytů ve fyzickém vyjádření nebo masovější vybydlenost sídlištních celků. Avšak i pouze prohlubování diferenciace mezikrajská i sociální v bydlení již musí vésti k analýze a aktivnímu zapojení tržních i podpůrně orientovaných administrativních nástrojů. 12

106 Z analýz regionálních disparit ve fyzické dostupnosti bydlení z hlediska bytové výstavby plynou významné regionální disparity: Kraje, které již v roce 1991, i dříve vykazovaly nízkou úroveň v bydlení ve srovnání s průměrem za ČR si i v období ponechají toto postavení přesto, že některé z nich mají slušnou intensitu bytové výstavby. Vysoký podíl úbytků z počtu dokončených bytů ukazuje na nízkou efektivnost a spolu s druhými faktory tlačí kraje Ústecký,Moravskoslezský, Pardubický, Olomoucký a Vysočinu do pozice regionálně disparitní. Malý podíl rekonstrukce bytových domů z panelů je nebezpečný zejména v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji. Z odborného odhadu vývoje počtu dokončených bytů do roku 2010 vyplývá, že je třeba počítat s prohloubením stávajících rozdílů mezi kraji. Pomalejší vývoj je patrný v Olomouckém, Zlínském, Karlovarském, Královéhradeckém i Plzeňském kraji. U krajů s nižší intenzitou zahajované bytové výstavby bude rozsah dokončených bytů v nejbližších třech letech méně příznivě ovlivněn než tomu bude v krajích s relativně vyšší úrovní zahajované výstavby. Oslabit tento vliv by mohla poněkud pouze např. větší přeměna neobydlených bytů na obydlené, snížení úbytků bytů, resp. lepší využití obytné plochy a zejména také čerpání ze zdrojů rozestavěných bytů. Dlouhodoběji ovšem nízká bytová výstavba se téměř vždy projeví v nízké fyzické dostupnosti bydlení a může tak přispět i ke vzniku obzvláště silné regionální disparity. S ekonomicky intenzivní nebo naopak extenzivní výstavbou a s rekonstrukcí bytového fondu jsou spojeny úbytky bytů. V dosavadním, dlouhodobém vývoji převládala tendence extenzivní, úbytky bytů byly vysoké. Poměr úbytků k bytové výstavbě počtu dokončovaných bytů zůstává až do současnosti nepříznivý. K hrazení úbytků musí být vynakládán příliš velký podíl nově postavených bytů. Z hlediska kvality nové výstavby je významné, že v posledních letech oproti období průměrná obytná plocha dokončených bytů v bytových domech vykazovala v řadě krajů pokles. Bylo tomu tak v hl. m. Praze, Jihočeském, Olomouckém a Jihomoravském kraji. Pokles se projevil i celostátně ( průměrná plocha 48,6 m 2, ,2 m 2 ). K výraznému poklesu v období došlo zejména v Jihomoravském kraji o 6,5 m 2 a hl. m. Praze o 7,5 m 2. Ve vztahu k vývoji počtu a struktury domácností se ukázalo, že bytová výstavba nepodporuje fyzickou dostupnost bydlení (vybavenost obyvatel bytovým fondem) dostatečně. Ve spojitosti s bariérami finanční dostupnosti to může vést k latentní bytové krizi. Literatura [1] Dupal, j., Rozpracování závěrů o rozsahu rekonstrukce panelových domů a výhledů do roku 2015, ÚRS PRAHA, a.s., Praha, [2] Firbach, D., et al, Analýza bytové výstavby v územích ČR, , ÚRS PRAHA, a.s., Praha, [3] ČSÚ statistika bytové výstavby veřejná databáze ČSÚ Průmysl stavebnictví dokončené byty [4] Dupal, J., Rozsah rekonstrukce bytových domů z panelů v hodnocených městech, krajích a ČR z roku 2001 a výhled do roku 2015, Rozvoj bydlení V., Sborník ČSRB, Praha,

107 CESTOVNÍ RUCH JAKO JEDEN Z VÝZNAMNÝCH NÁSTROJŮ ŘEŠENÍ REGIONÁLNÍCH DISPARIT Ing. Vladimír Vavrečka, CSc. Abstrakt Cestovní ruch je plnohodnotné a atraktivní odvětví, schopné významně se podílet na ekonomickém rozvoji regionu. Toto potvrzuje nejen vývoj tohoto odvětví za posledních více neţ 20 let, ale rovněţ řada konkrétních příkladů, kdy nově vzniklé destinace cestovního ruchu významně pomohly řešit ekonomické a sociální problémy místních komunit. Potenciál cestovního ruchu nejen v ČR, ale i v Moravskoslezském kraji vytváří příleţitosti pro vyuţití tohoto odvětví jako významného nástroje pro zajištění udrţitelného rozvoje řady regionů a tedy i nástroje pro řešení regionálních disparit. Klíčová slova Atraktivity cestovního ruchu, Cestovní ruch, Destinace cestovního ruchu, Ekonomický rozvoj, Návštěvníci, Turisté, Abstract Tourism is a full-value and attractive industry, able to participate significantly in the economic development process of a region. This is confirmed not only by the last more than 20 years development but also by a range of particular examples when newly established tourists destinations significantly assisted in treatment of economic and social problems of local communities. The tourism potential not only of the Czech Republic but also of the Moravian - Silesian Region creates opportunities for utilisation of this industry as a significant tool for assurance of the tenable development of a range of territories and subsequently for regional disparities treatment. Keywords Economic development, Tourism, Tourism destination, Tourism attractions, Tourists, Visitors Úvod Cestovní ruch je ve světě povaţován za odvětví budoucnosti, protoţe jeho rozvoj provází silný multiplikační efekt. Představuje komplexní hospodářsko-ekonomické odvětví, které významným způsobem ovlivňuje zaměstnanost, platební bilanci a socioekonomický rozvoj regionů, podílí se na tvorbě hrubého domácího produktu, má vliv na příjmy místních rozpočtů a v neposlední řadě podporuje i investiční aktivitu v regionech. Cestovní ruch je typickým odvětvím sektoru sluţeb, které v ekonomikách vyspělých států představuje jiţ nadpoloviční aţ dvoutřetinový podíl. V rámci tohoto sektoru, vykazujícího jiţ tak vysokou dynamiku, patří cestovní ruch k těm rychle rostoucím. Celosvětově vytváří cca 12 % pracovních míst. 1

108 Od r vzrostly příjmy z mezinárodního cestovního ruchu o 80 %. Celosvětově se podíl cestovního ruchu na tvorbě HDP jiţ blíţí 15 % a objemem trţeb se cestovní ruch řadí na první místo mezi hospodářskými odvětvími před obchod s ropou a automobilový průmysl. Tyto úctyhodné charakteristiky však vytvářejí stále širší pole pro vyuţívání cestovního ruchu jako významného nástroje ekonomického rozvoje a to zejména tam, kde z různých důvodů nelze stavět místní rozvoj na tradičních průmyslových či zemědělských odvětvích. Ekonomický rozvoj Existuje celá řada pohledů na problematiku ekonomického rozvoje a neméně široká je škála jeho definic. Neexistuje jediná jednotící definice, která by zachytila všechny aspekty rozsáhlého tématu, kterým ekonomický rozvoj rozhodně je. Nejčastěji je ekonomický rozvoj charakterizován a popisován z hlediska dosahovaných cílů. Zpravidla se jedná o cíle typu: tvorba pracovních míst, tvorba materiálního bohatství, zlepšování kvality ţivota. Ekonomický rozvoj se dá rovněţ chápat jako proces, který ovlivňuje růst a proměny ekonomiky, zaměřené na zvyšování hospodářského blahobytu komunity či regionu. V nejširším smyslu slova ekonomický rozvoj zahrnuje tři základní oblasti: Politiky, realizované vládou s cílem dosahovat obecných ekonomických cílů, jako např. kontrola inflace, vysoká zaměstnanost a udrţitelný růst. Politiky a programy, zaměřené na poskytování veřejných sluţeb typu budování dálnic, správa parků a zajišťování přístupu ke zdravotní péči pro postiţené. Politiky a programy přímo zaměřené na zlepšování podnikatelského prostředí prostřednictvím konkrétních opatření: o financování podniků, o marketing, o rozvoj okolního prostředí, o udrţování a expanze stávajících podniků, o transfer technologií, o rozvoj nemovitostí a další o atd. Světová banka, jako jeden z čelních finančních subjektů ve světě, charakterizuje ekonomický rozvoj následovně: Místní ekonomický rozvoj (Local Economic Development) je proces, ve kterém partneři z veřejného, podnikatelského a nevládního sektoru spolupracují na vytváření lepších podmínek pro hospodářský růst a tvorbu pracovních míst. Cílem je zlepšit kvalitu ţivota všech. Hlavním cílem ekonomického rozvoje je tedy zlepšování ekonomického blahobytu společenství s pomocí opatření, která vedou k vytváření a udrţování pracovních míst, zlepšování daňové výtěţnosti a kvality ţivota. Jelikoţ neexistuje jediná správná definice ekonomického rozvoje, nelze hovořit ani o jediné správné strategii, politice či programu dosahování úspěšného ekonomického rozvoje. Komunity a regiony se liší ve svých geografických, kulturních a politických přednostech a 2

109 slabinách a kaţdá komunita či region má svůj vlastní okruh problémů k řešení v rámci ekonomického rozvoje. Silné a slabé stránky jednotlivých komunit a regionů tvoří subjektivní rysy řešení ekonomického rozvoje. Na druhé straně je zde celá řada objektivních charakteristik (příleţitostí a hrozeb), které jsou více či méně stejné pro všechny komunity či zainteresované subjekty. A právě schopnost úspěšně pracovat s vlastními subjektivními charakteristikami v rámci objektivního vnějšího prostředí vytváří rámec rozvojové strategie. Jednou z významných příleţitostí udrţitelného ekonomického rozvoje je sektor cestovního ruchu, vykazující dlouhodobý stabilní růst (s jednoročním zpomalením, způsobeným dopady z útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku z , epidemií SARS v Asii atd.) a to jak co do počtu turistů, tak co do jejich celkových výdajů (viz následující grafy World Tourism organisation, dále jen WTO). Podle studie WTO Vize cestovního ruchu pro rok 2020 bude dlouhodobé cestování zabírat místo nynějších 24 % celých 32 % v zahraničním cestovním ruchu a kaţdá třetí cesta bude dlouhodobým pobytem v jiném regionu světa. Podle informací WTO předpokládá Rada pro cestovní ruch, ţe turistický průmysl v roce 2020 dosáhne počtu 1,6 mld. příjezdů zahraničních turistů. To vyţaduje roční přírůstek ve výši 4 5 % mezinárodních příjezdů. V porovnání s roky 1996 a 1997 je to trojnásobek, přičemţ odhady hovoří o dalším velkém rozvoji po roce Příjmy z mezinárodního turismu vzrostou více neţ pětkrát, aby dosáhly 2 triliony USD. Do roku 2020 bude kaţdý den utraceno za zahraniční turismus více neţ 5 mil. USD, včetně nákladů na mezinárodní přepravu. Graf č. 1, Mezinárodní příjezdy turistů, Zdroj: WTO, Tourism Highlights, 2007 Edition 3

110 Graf č. 2, Příjezdový cestovní ruch, mezinárodní cestovní ruch: Příjezdy (v milionech) příjmy z mezinárodního cestovního ruchu (v miliardách USD) Zdroj: WTO, Tourism Highlights, 2007 Edition Pro střední a východní Evropu, tedy pro náš domovský region, vypadal vývoj v uplynulých letech poměrně velmi pozitivně a potvrzoval dlouhodobé prognózy profesních organizací (zejména WTO) a čelných odborníků na cestovní ruch. Nicméně zpomalení v posledních dvou letech naznačuje, ţe přes zajímavé prognózy není tento region ještě zcela připraven konkurovat zaběhlým destinacím cestovního ruchu (zaběhlým značkám), ale po více neţ 15 letech od politických a ekonomických změn jiţ zřejmě rovněţ ztratil přitaţlivost nově objevených destinací (nových produktů), a to zejména díky neadekvátnímu vývoji v poměru kvality sluţeb a jejich cen. Toto potvrzuje následující tabulka. 4