GALERIJNÍ ANIMACE A ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UMĚNÍ

Transkript

1 GALERIJNÍ ANIMACE A ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UMĚNÍ RADEK HORÁČEK Poslání, možnosti a podoby seznamování veřejnosti se soudobým výtvarným uměním prostřednictvím aktivizujících programů na výstavách. Bc. Lucie Hůlková GP3MP_HTGP Historie a teorie galerijní pedagogiky zimní semestr 2013/2014 Mgr. Alice Stuchlíková, Ph.D.

2 prof. PaedDr. Radek Horáček, Ph.D. narozen 1959 Kat. výtvar. vých. Pedagog. fak. MU, Brno ředitel Domu umění města Brna od r Katedra výtvar. vých. PdF MU externí odborný asistent na KVV PdF MU ZŠ Kalininova, Brno Základní škola Šlapanice Pedagog. akademie Salzburg (1 týden) Univerzita G.Mercatora Duisburg (1 měsíc) Muzeum moder. umění ve Vídni (3 týdny) předseda Akadem. senátu PdF MU od 2000 člen Vědecké rady PdF MU HORÁČEK, Radek. Galerijní animace a zprostředkování umění. 1. vyd. Brno: CERM, s. neoznačeno. ISBN

3 Obsah Předmluva, str. 11 I. Úvodní část 1. Úvodní zamyšlení nad provozem umění, str Zprostředkování umění a galerijní práce pro veřejnost, str Co je a co není umění dnes, str Muzejní a galerijní pedagogika v literatuře, str. 26 II. Historicko teoretická část Muzeum a veřejnost 1. Muzeum - křižovatka informací a zážitků, str Komunikativní aspekty provozu umění, str První veřejně přístupné sbírky umění, str. 39 Dialog veřejně přístupné sbírky umění 1. Výtvarné dílo jako podnět ke komunikaci, str Vývoj možností kontaktu s výtvarným dílem, str Aura uměleckého díla ve věku jeho reprodukovatelnosti a zprostředkování, str Muzejní a galerijní pedagogika, str. 55 III. Metodologická část Galerijní a muzejní programy 1. Prostory a hranice umění, str Typologie programů pro veřejnost v muzeích a galeriích, str Citový a tvůrčí přínos animací, str Vzdělání a dovednosti galerijního pedagoga, str. 102 IV. Závěry 1. Společenská úloha galerijních animací, str Mezi malířským kursem a interaktivním computerovým programem, str. 109 V. Literatura VI. Přílohy

4 Úvodní slovo Poslání, možnosti a podoby se seznamování veřejnosti se soudobým výtvarným uměním prostřednictvím aktivizujících programů na výstavách I. Úvodní část 1.Úvodní zamyšlení nad provozem umění Podstatnou součástí dnešního provozu umění jsou různé podoby galerijních a muzejních vzdělávacích programů, naučné televizní pořady, velmi rozsáhlá a rozmanitá literatura i bohatý dokumentační materiál v internetové informační síti. (str. 15) Pojem provoz umění, ale můžeme vhodně postihnout také všechny okolnosti existence a působení umění. (str. 15) Vedle samotného díla a osobnosti umělce má nyní zvýšený význam i činnost teoretiků, výtvarných publicistů, galeristů, sběratelů, sponzorů i obchodníků s uměním. (str. 15) Pojmem zprostředkování umění označujeme nejen vlastní práci odborných lektorů v galeriích a muzeích přímo před exponáty, ale také publikační činnost, zpřístupňování umění ve sdělovacích prostředcích i ve školách, dále výstavy, veletrhy a další aktivity. (str. 16) Podstatnou roli zaujímají galerijní animace, při nichž se návštěvníci dozvídají o smyslu výtvarného umění a o dílech i myšlenkách umělců prostřednictvím vlastních aktivních či tématických diskuzí. K těmto činnostem návštěvníky vedou galerijní a muzejní pedagogové, kteří ve vyspělých zemích představují nezaměnitelnou odbornou skupinu s ustáleným profesním zařazením a formami odborné přípravy, zatímco u nás se spíše jedná o ojedinělé případy zanícených aktivních osobností s vyhraněnými schopnostmi. (str. 16) Publikace byla napsána především proto, že u nás stále chybí souhrnnější pojednání o aktivizujících formách zprostředkování umění. Jedním z podnětů k jejímu napsání však byla i osobní autorova zkušenost z vlastní práce pro veřejnost v podobě přednášek, seminářů, ale i programů na výstavách. (str. 16)

5 2. Zprostředkování umění a galerijní práce pro veřejnost Výtvarné umění je především osobitým typem komunikace. (str. 17) Proto lze považovat za logické, že i kontakt s výtvarnými díly lze nejintenzivněji navazovat různými komunikativními postupy. (str. 17) S rozvojem společnosti dochází ke stále větší specializaci jednotlivých lidských činností a tím se zvětšují bariéry mezi jednotlivými obory. (str. 17) Pokusíme-li se například o srovnání s dobou před necelými pěti sty lety, kdy vznikala díla vrcholných italských mistrů Michelangela, Raffaela či Leonarda, pak si musíme uvědomit, že v té době ještě nebylo nemožné, aby vzdělaný člověk obstál svými vědomostmi téměř všechny podstatné vědní obory. (str. 17) Specializací je tedy dnes i zprostředkování umění. (str. 18) V posledních desetiletích je stále větší pozornost věnována otázkám vztahu veřejnosti k výtvarnému umění, což má svoje společenské i uměleckohistorické kořeny v řadě okolností. Mnohem více než v minulosti je dnes výtvarné umění součástí průmyslové výroby a ekonomického života společnosti, například v podobě grafického designu. (str. 18) Vedle samotných umělců, kurátorů výstav a odborných pracovníků galerií a muzeí vzrůstá úloha různých typů popularizátorů umění, mezi než lze zařadit zejména výtvarné publicisty, galerijní lektory a muzejní pedagogy, výtvarné pedagogy na různých typech škol a pracovníky v zařízeních pro mimoškolní péči o mládež. (str. 19) Nejen v oblasti výtvarného umění, ale i v historických či přírodovědných muzeích bývají například velmi často využívány takové programy, při nichž vedle odborného výkladu mohou sami účastníci něco aktivně vytvářet. (str. 20) Ačkoliv se na první pohled může zdát, že pokusy o praktickou tvorbu navazují nějak na vystavená výtvarná díla v muzeu umění přinášejí riziko, že z vysokého umění se stane v očích návštěvníků něco příliš obyčejného, letité zkušenosti potvrzují, že jde o velmi účinnou metodu. (str. 20)

6 3. Co je a co není umění dnes? Uvažujeme-li o smyslu a podobách zprostředkování umění, nutně si uvědomujeme, že tato otázka je výrazněji spjata až s uměním moderním. (str. 22) Vzpomeneme-li na bouře spjaté s vystoupením impresionistů či podobné dramatické sváry v jiných obdobích, pak si uvědomíme, že umělecké snažení se vždy vedle projevů souladu setkává také s nezájmem a nepochopením. (str. 22) Východiskem z nejistoty není tedy hledání definic a kritérií díla samotného, ale spíše definování jeho funkcí a poznávání pravidel provozu umění, který se na základě dlouhodobých procesů vytváří. (str. 23) Mezi funkcemi umění bývá vždy nejvíce vyzdvihována estetická funkce, do níž zjednodušeně můžeme řadit zdobnou úlohu umění a jeho citový účinek. (str. 24) Stejně často bývá jako nejzákladnější funkce umění označována úloha přenosu a zaznamenání informací a současně obecně komunikativní funkce umění. (str. 24) Umění je také nositelem kulturně historické hodnoty, neboť je hmotným dokladem vyspělosti a přemýšlení člověka a v různých podobách i dílčím dokumentem doby. (str. 24) Umění totiž také funguje jako předmět odborného zkoumání a je i součástí uměleckého trhu. (str. 24) Kritéria kvality si pro míru svého prožitku určuje každý divák sám a nemůže je nikomu diktovat. (str. 25) 4. Muzejní a galerijní pedagogika v literatuře Poměrně hojná je teoretická i metodická literatura zaměřená na interpretaci výtvarného díla. (str. 28)

7 II. Historicko teoretická část Muzeum a veřejnost 1.Muzeum křižovatka informací a zážitků Od 19. století, kdy se věda s dosud nebývalou důsledností začala věnovat dějinám jednotlivých vědních oborů, průběžně vzrůtá soustředění na shromaždování historických dokladů vývoje lidské společnosti. (str. 33) Zatímco v českém prostředí jsme běžně zvyklí označovat instituci, která se zabývá vytvářením a prezentováním sbírky umění názvem galerie, v zahraničí se vedle tohoto názvu velmi často uplatňuje označení muzeum. (str. 37) Tradiční název galerie stále velmi převládá například v Itálii, kde je pouto tradice v tomto směru patrně nejsilnější. (str. 37) Stejně tak tradiční je zde název akademie, protože právě v Itálii začala a nejvíce se rozvinula tendence k vytváření sbírek na uměleckých akademiích. (str. 37) Pro instituce, které se věnují pouze výstavám a nevytvářejí vlastní sbírku, bývá v německy mluvících zemích převážně užíván název Kunsthalle, méně často i Kunsthaus, v jiných zemích se pro tento typ výstavních institucí převládá název centrum. (str. 37) 2. Komunikativní aspekty provozu umění Podstatnou součástí umění ve všech vývojových stádiích lidské společnosti byly komentáře, interpretace a další výklady doplňující vlastní prožívání uměleckých děl. (str. 38) V současné době se setkáváme s velmi různorodými způsoby a metodami, jimiž lze u diváků podmínit intenzivnější prožitek, ale také hlubší vnímání umění. (str. 39) Právě od 60. let, možná skutečně i pod jistým iniciačním vlivem akčního umění, začíná období profesionalizace zprostředkování umění. (str. 39)

8 3. První veřejně přístupné sbírky umění. Vedle lidí, kteří se svým působením přímo či nepřímo věnovali zprostředkování umění, můžeme jednu z nejpodstatnějších okolností procesu socializace umění spatřit v prezentaci umění na veřejnosti. (str. 40) Za první předcházející stupeň galerií výtvarného umění v dnešním smyslu můžeme považovat patrně dům Giorgio Vasariho ve Florencii. (str. 41) Významnou epochou počátků prezentace uměleckých děl vůči veřejnosti byl přelom 16. a 17. století, kdy ve větším rozsahu vznikaly akademie výtvarných umění. (str. 42) Ve druhé polovině 18. století pak vznikají i další muzea a galerie. (str. 42) Na našem území je prvotní myšlenka založení veřejně přístupného muzea umění spjata se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce (str. 42) Dialog s výtvarným dílem Pokud se tedy zabýváme dějinami umění a uměleckými díly, pak vlastně nutně musíme svou interpretaci vytvářet jako prolínající se souhrn tří závažných zdrojů informací tím prvním je samo výtvarné dílo, jeho dobový kontext a osobnost autora, druhým zdrojem jsou výsledky dosavadních zkoumání a názorů historiků umění a třetím zdrojem je naše vlastní vnímání a prožitek. (str. 45) Výrazem muzejní pedagogika souhrně označujeme aktivity, které cíleně využívají instituce muzea k přímým výchovně vzdělávacím činnostem. (str. 56) Programy zaměřené na výtvarné umění se liší tím, že při kontaktu s výtvarným dílem se ve větší míře věnují kreativním aspektům práce a citové rovině vnímání. (str. 57)

9 III. Metodologická část Galerijní a muzejní programy 1. Prostory a hranice animací Příznivou informací je, že v celosvětovém měřítku stále vzrůstá zájem veřejnosti o práci muzeí a statistiky návštěvnosti prohlídek, animací a dalších programů pro mládež i dospělé jednoznačně potvrzují, že aktivity pedagogických a lektorských oddělení jsou dnes nezbytnou součástí práce muzea či galerie a mají svůj ustálený podíl na celkové návštěvnosti instituce. (str. 62) 2. Typologie programů Mezi teoretické programy patří ty, v nichž je hlavní důraz kladen na výklad a práci s teoretickými poznatky. (str. 63) Nejvýraznějším příkladem praktických programů jsou praktické kursy, ateliéry a tvůrčí dílny. Jako programy smíšené bychom mohli označit takové komunikativní typy aktivit, při nichž je teoretická problematika v určité rovnováze s praktickými činnostmi. (str. 63) Bývá běžné, že vyhranění a specializovaní zájemci si zpravidla prohlížejí výstavy samostatně. (str. 64) Z běžné nabídky a praxe muzeí a galerií jednoznačně vyplývá, že nejfrekventovanějším typem programů pro veřejnost jsou prohlídky s průvodcem. (str. 65) Náročnější na přípravu jsou koncipované besedy, při nichž se zpravidla jedná o tematicky zaměřený program, v němž je aktivita lektora v určitém dialogu s aktivitou návštěvníků. (str. 65) Stále rozšířenějším programem jsou animace, při nichž jsou podstatně zvýšené nároky nejen na pomůcky, ale také na prostor, protože zpravidla nebývá možné, aby návštěvníci pracovali s výtvarnými materiály přímo vedle exponátů. (str. 65) Ještě větší podíl praktických výtvarných činností nacházíme u ateliéru a tvůrčích dílen. (str. 65)

10 2. 1. Prohlídky s průvodcem Musí být odborně správný, dále přiměřeně obsáhlý a v návaznosti na věk a sociální strukturu návštěvníků musí být srozumitelný a přitažlivý. (str. 66) Besedy Besedy o uměleckých dílech se mohou odehrávat přímo před originály na výstavě, nebo mohou být uskutečňovány v jakémkoliv jiném prostředí nad přenosnými reprodukcemi či diapozitivy nebo videodokumentem. (str. 67) V činnostech dnešních galerií a muzeí výtvarného umění bývají běžnou součástí vzdělávací besedy s umělci, i když s organizačních a často finančních důvodů není možné je pořád příliš často. (str. 68) 2.3. Kursy, ateliéry a tvůrčí dílny Běžnou součástí práce větších muzeí a galerií výtvarného umění jsou dnes několikadenní ateliérové dílny, jejichž hlavní náplní je praktická činnost účastníků. (str. 69) Především se zde díky delšímu časovému úseku mohou lektoři zaměřovat i na náročnější praktické činnosti, zejména na technicky komplikované práce s různými materiály, nebo dokonce dílenské činnosti ve specializovaných ateliérech či dílnách v muzeu i mimo něj. (str. 69) Patrně nejnáročnějšími po organizační i finanční stránce bývají ateliéry s výtvarným umělcem, kdy za pomoci lektorů pracuje s dětmi jako host sám umělec. (str. 70)

11 2.4. Zvláštní programy Jednou ze stabilizačních forem bývají dny otevřených dveří nebo dny umění, kdy je muzeum pro veřejnost otevřeno delší dobu a především nabízí koncentrovaně větší množství doprovodných akcí. (str. 70) Řada muzeí periodicky opakuje velmi úspěšné exkurze v plenéru, kdy s kolektivem zájemců navštíví lektor nebo odborný pracovník muzea nějakou památku, nebo návštěvy ateliérů jednotlivých umělců. (str. 71) Za zcela osobité formy zprostředkování umění lze označit odborná setkání, jakými jsou odborné konference, ale velmi podstatnou roli v kontaktu muzea a veřejnosti hrají často nedoceňované tiskové konference. (str. 71) Mezi důležité doprovodné akce, pro něž bývá v muzeích a galeriích výtvarného umění velmi vhodné prostředí, patří různé mezioborové programy, využívající například hudbu či literaturu. (str. 71) Jako ojedinělou, přesto však poměrně hojně využívanou doprovodnou akci zde můžeme připomenout dětské narozeniny v muzeu!, které přitažlivým barevným propagačním katalogem nabízí například Muzejní služba v Kolíně nad Rýnem. (str. 71)

12 2.5. Animace Výraz animace je užíván zejména v okruhu americké, anglické a francouzské muzejní a galerijní pedagogiky. (str. 71) Animace v galeriích jsou oživující činnosti, při nichž návštěvníci pomocí různých materiálů či předmětů vytvářejí dílčí výtvarné etudy, které svým principem, technologií nebo obsahovým zaměřením navazují na sledované výtvarné dílo. (str. 71) Výrazem animace, pro který bohužel nenacházíme vhodné české slovo, vyjadřujeme prvek oživení ba vyburcování osobní tvořivé aktivity, kterou lze považovat za jeden z významných prostředků k otevření cesty k vnímání současného umění. (str. 72) Animace je proces kontaktu s výtvarným dílem, který účastníky vede prostřednictvím zážitku k možnostem bohatšího poznání a k získávání nových zkušeností. (str. 72) Objevování významu výtvarného díla prostřednictvím praktické činnosti je tvůrčím aktem, i když v podobě činnosti diváků se samozřejmě jedná o jinou rovinu tvorby než v případě samotných umělců. (str. 72) Pomineme-li oblast umělecké výchovy na specializovaných středních a vysokých školách, z nichž vycházejí budoucí aktivní umělci, pak dokážeme poměrně snadno vymezit základní směry uměleckovýchovných snah, které lze současně považovat za cíle animace. Prvořadým úkolem je probouzení zájmu o umění, tedy hledání spojovacích přístupových cest, které budou adekvátní věkovému stupni dětí a které přesvědčivě ukáží, že umění může být stejně zajímavé či vzrušující jako jiné druhy činností. Prostřednictvím poutavých detailů pak umění nabízí citový zážitek a otevírá prostor pro osvojování informací o vývojových etapách dějin umění a o nacházení souvislostí ve vertikální i horizontální ose dějin. Čtvrtým cílem je rozvíjení i procvičování schopnosti číst hodnoty a významy uměleckého sdělení a prostřednictvím interpretace výtvarného díla hledat v konfrontaci s umělcovým postojem svůj vlastní názor. (str. 74) Umělecká výchova v podobě animací by tedy měla upoutat pozornost k uměleckému dílu, ukázat jeho postavení v dějinách umění, objevovat vztah uměleckého sdělení k soudobému vnímání světa a prostřednictvím umění by také měla aktivovat osobnostní tvůrčí schopnosti i sociální vztahy mezi účastníky. (str. 74)

13 2.5.A. Metodologická struktura animací Základním kritériem je samozřejmě typ výstavy a tematický záměr a cíl animace. (str. 75) Tématické záměry a cíle animací přímo souvisejí s dalším závažným kritériem, kterým je věk, profesní a sociální struktura skupiny účastníků. (str. 75) Dalším klíčovým kritériem jsou prostorové a technické podmínky, neboť pro rozsah praktických činností a volbu použitých materiálů hraje zásadní rolí, zda animace probíhá přímo mezi exponáty, nebo zda po zhlédnutí výstavy přecházejí účastníci do speciálního ateliéru. (str. 75) Pro stanovení poměru praktické a teoretické části animace je rovněž velmi důležitým ukazatelem celkový čas trvání animace. (str. 75) Nezanedbatelným kritériem jsou pak individuální dispozice animátora, neboť na jeho znalostech i technologických a metodologických zkušenostech vlastně celý program závisí. (str. 75) Ze zkušeností lektorů a muzejních pedagogů vyplývá, že jedním z nejúčinněji fungujících metodických modelů je přistup, při němž animace začíná krátkou praktickou etudou, neboť ta pomůže dětem zmírnit nervozitu z neznámého prostředí a aktivizuje jejich smyslové vnímání. Poté následuje krátký teoretický výklad, v němž podle okolností podá animátor základní informace o výstavě, o výstavní instituci, o autorovi a podobně. (str. 76) Velmi často užívaným postupem, jehož hlavním cílem sdělení základních informací, je rozhovor s účastníky. (str. 76) K upevnění a obohacení poznatků či prohloubení zážitků z prohlídky dochází při následující fázi, kterou je praktická činnost. (str. 76) Je důležité, aby na závěr této fáze následovalo diskusní hodnocení, které ovšem nebude směřováno jen k vlastní činnosti účastníků, ale především bude komentovat vztah této činnosti k výstavě a záměrům animace. Závěr animace může tvořit závěrečný výklad nebo diskuze účastníků, která ovšem bude uzavřena krátkou sumarizující poznámkou animátora. (str. 76) Vždy je třeba směřovat k tomu, aby program měl úvodní motivační část, hlavní pracovní část a závěr, aby delší dobu po skončení zůstalo v mysli účastníků něco podstatného, nějaký silný zážitek a pocit, že v určitou chvíli byla akce nejdůležitější. (str. 76)

14 2.5.B. Typologické členění animací Pokud bychom animace zařazovali do systému podle typu výstavy, na které se odehrávají, pak bychom mohli vymezit několik kategorií. Jinak totiž budou připravovány a strukturovány animace ve stálých expozicích, kdy si lektor-animátor může program dlouhodobě připravovat a k výstavě také zpravidla existuje řada dokumentačních materiálů. (str. 77) Podobně jako více teoreticky zaměřené prohlídky mohou i animace být koncipovány jako program určený spíše k poznání celé expozice, kdy se jedná o výběrové seznámení s expozicí jako celkem. (str. 77) Při užším vymezení zde lze sledovat dílčí období, směr, výtvarnou techniku nebo tvorbu jednotlivého autora. (str. 77) Jinou strukturu i zaměření pak bude mít animace, která stálou expozici a její exponáty využívá jako prostředek k práci v jiném oboru, například pro výuku dějepisu nebo pro prohloubení literární či hudební výchovy. (str. 77) Naopak animace na dočasných krátkodobých výstavách musí často být připravovány za absence obsažnější dokumentace. (str. 77) Nejde ovšem o samozřejmé odlišnosti podle věku či profesního zaměření skupiny návštěvníků, ale podle četnosti opakování. Pro charakter programu je důležité, zda se pro stejnou skupinu jedná o jednorázovou nebo opakovanou návštěvu. (str. 78) Zvláštní typy programů bývají také vytvářeny pro putovní výstavy, které většinou pracují s reprodukcemi a zpravidla rovněž bývají koncipovány jako dialog. (str. 78) Podle zaměření praktické činnosti můžeme jako osobitý typ vyčlenit animace materiálové, při nichž účastníci pracují s určitým materiálem a vytvářejí dílčí výtvarné práce. (str. 78) Jiným typem jsou animace zvukové a hudební, při nichž je kontakt s výtvarným dílem navazován prostřednictvím zvuku. (str. 78) Za samostatný typ lze rovněž považovat animace pohybové, které v návaznosti na vystavené exponáty využívají motorických předpokladů a souvislostí mezi pohybem těla a dynamikou skrytou v obrazech či sochách. (str. 78) Samostatným typem jsou animace slovesné, které využívají drobné literární etudy, dramatizace či slovní interpretaci. (str. 78)

15 2.5.C. Muzejní kufřík jako doplňující součást animace Osobitým doplněním aktivizujících programů v muzeích je pomůcka, pro niž se ustálil jednoduchý název muzejní kufřík. (str. 79) 2.6. Nejdůležitější je začátek Na počátku každého programu v galerii je situace stejná. Na jedné straně je tu lektor a na druhé skupina dětí, které ve své vitalitě mají tendenci spatřovat v obrazech všemožné věci a povídat si, pobíhat a sdělovat své dojmy. (str. 79) 2.6.A. Na začátku je slovo Málokterý galerijní animátor by dokázal o výtvarných dílech něco sdělit jen pomocí mimiky, pomůcek či hudby nebo tance. Slova jsou důležitá. (str. 80) Obrazy a sochy jsou však tiché je tedy vhodné hledat vyjadřovací prostředky, kterými lze komunikovat také beze slov. (str. 80) 2.6.B. Začínáme dialog Patrně nejčastějším začátkem animací na výstavách je rozhovor. Aktivovat pozornost dětí lze nejrychleji oživit otázkami, které sledují jejich vlastní zkušenosti a znalosti, zpočátku třeba jen velmi vzdáleně korespondující s ústředním problémem setkání. (str. 80) 2.6.C. Prvotní je myšlenka (interpretace obsahu) Rozhodne-li se animátor začít myšlenkovým základem díla, musí mít vhodný jednodušší předstupeň, kterým děti upoutá a k ústřednímu problému přivede. (str. 81) 2.6.E. Nejdříve barva Práci s barvou je v metodických i teoretických textech zcela oprávněně věnována dlouhodobě mimořádná pozornost. (str. 82) Při běžných animacích na výstavách současného umění je vhodné otázkami barvy začínat zejména tehdy, když právě barva hraje nějakou významnou obsahovou nebo formální roli. (str. 82) 2.6.F. Nezbytný je systém (kompozice) 2.6.G. Pocit prostoru 2.6.H. Nejdůležitější je materiál Dramatické chvíle napětí nastanou, když děti sedí v kruhu na polštářích, mají zavřené oči a dostávají do ruky nějaké předměty. (str. 83) 2.6.CH. Tvary tónů 2.6.I. Ve dvou se to lépe táhne 2.6.J. Týmové řešení 2.6.K. Význam otevřeného konce

16 2.7. Několik příkladů výrazných animačních postupů Animace na výtvarných výstavách velice často využívají dílčí metodické prky z různých komunikativních postupů. Proto se při nich mohou úspěšně uplatnit například některé podoby mimoslovní komunikace, tematické diskuze, prvky besedy, písemné, slovní či pohybové nebo zvukové podoby interpretace, různé typy soutěží, začlenění vypravěčského výkladu, využití problémových úkolů a další postupy z jiných oborů. (str. 87) 2.7.A. Nejdříve ateliér, potom výstava! 2.7.B. Příběh boxerských rukavic 2.7.C. Dospělí sochaři v dětském ateliéru 2.7.D. Svět v hlavě výstava jako cesta k sobě samému 2.7.E. Kouzlo letního ateliéru 2.7.F. V dialogu se současným uměním 3. Citový a tvůrčí přínos animací Velmi podstatnou součástí animací je emocionalita, která se prolíná jejich teoretickou i praktickou částí. (str. 91) Pokud tedy chceme výtvarné dílo vnímat jako celistvé sdělení, je zřejmé, že pouze vizuální percepce jako prvotní smyslový odraz může hrát jen roli vstupní informace. Animace i další formy dialogu s výtvarným dílem pak základní vizuální vnímání díla dále rozvíjí a napomáhají k tomu, aby vnímání umění bylo současně tříbením a rozvíjením kreativity. (str. 92, 93) 3.1. Význam vnímání prostřednictvím aktivních činností Významným proudem v poválečném umění je však tvorba, která bez přímé snahy o interaktivou ve výše uvedeném smyslu nabízí divákům nejen vnímání zrakem, ale také se zaměřuje na další smysly. (str. 93) Při animacích přímo na výstavě mezi exponáty hledáme proto možnost, jak dětem vedle pozorování a komentování výtvarných děl umožnit i hmatový zážitek. (str. 96) 3.2. Praktická část animací a psychologie vnímání

17 4. Vzdělání a dovednost galerijního pedagoga 4.1. Zprostředkování umění Podle stupně a míry kontaktu s uměleckým dílem můžeme vymezit přímé zprostředkování umění, jímž se zabývají samotní umělci, kurátoři výstav, odborní galerijní pracovníci, výtvarní teoretikové a kritikové a také specializování muzejní a galerijní pedagogové a lektoři, ale i učitelé výtvarné výchovy na všech stupních a typech škol. (str. 99) Do kategorie nepřímého zprostředkování umění pak budou patřit pracovníci sdělovacích prostředků, novináři, kteří zpracovávají do novinových článků zprávy a informace o umění, ale také pracovníci uměleckých a reklamních agentur, tedy všichni, kteří se v dílčí části své profese podílejí na socializaci umění. (str. 100) Největší množství práce při zprostředkování kontaktů diváků s výtvarnými díly odvádějí galerijní a muzejní pedagogové. (str. 100) V obecné rovině je tímto pojmem označován pracovník, který se věnuje skupině návštěvníků, při detailnějším upřesnění významu bývají výrazy lektor, výjimečně i referent užívány pro pracovníky. (str. 101) Výrazem animace tak bývají označovány zábavné hry, sportovní soutěže a jakékoliv další činnosti, spojené s využitím aktivity zúčastněných, ovšem zaměřené jen na zábavné prožití volného času. (str. 101) V prostředí českých galerií a muzeí je nejběžněji užívaným výrazem složený název metodický pracovník nebo výraz lektor. (str. 101) K práci specializovaných galerijních a muzejních pedagogů však musíme ještě přičíst práci pro veřejnost, kterou v podobě vernisážových výkladů a katalogových textů dělají výtvarní teoretikové, v podobě novinového zpravodajství novináři a ve formě recenzí výtvarní publicisté, a zejména nesmíme přehlédnout bohatou a rozmanitou činnost výtvarných pedagog na všech typech škol. (str. 101) Významnou veřejnou úlohu však ještě hrají soukromí galeristé, sběratelé i nezávislí kurátoři výstav. (str. 101) 4.2. Dovednosti a vzdělávání animátorů Právě výtvarný pedagog se svými znalostmi z dějin výtvarného umění, se schopností prakticky využívat různé výtvarné techniky, ale také se znalostmi psychologie a komunikační dovednostmi je nejvhodnějším typem pro tuto práci. (str. 103)

18 V. Závěry 1. Společenská úloha galerijních animací Pokud se seznamujeme s galerijními animacemi z uměnovědného, psychologického i pedagogického pohledu a pokud si uvědomujeme míru jejich přínosných hodnot, stále musíme mít na mysli, že se jedná jen o jednu z možností, jak přistupovat k umění, k jeho interpretaci a jak se pokoušet tříbit dovednost vnímat umělecká díla. (str. 107) Jestliže totiž na konci 20. století prožíváme epochu, kdy se výtvarné umění stalo zcela samozřejmou součástí veřejných prostorů a je vystavováno či trvale umístěno na nejrůznějších místech v takové míře, jako nikdy v minulosti, stejně jako je v dosud nebývalém rozsahu polygraficky reprodukováno a prezentováno prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, pak se tu nabízí provokující otázka, zda je tedy vůbec potřebné, aby bylo umění veřejnosti zprostředkováváno ještě dalšími metodami?! (str. 108) Animace jsou koncipovány jako týmová práce se zřejmým vlivem animátora, zatímco vytváření vlastního názoru na umění by mělo být záležitostí individuální bez dalšího ovlivnění. (str. 108) Protože při diskusích o chápání výtvarného díla dochází často k výměně názorů, můžeme animace naopak vnímat jako určitou formu výcviku v rozvoji individuality a ověřování i upevňování samostatných názorů. (str. 108) Hodnotíme-li vlastní techniku uskutečňování animací, pak se předmětem našeho zkoumání může stát rozpor mezi pohybovou dynamikou animací a převažující statičností výtvarných děl. (str. 108) Určitým protikladem v působení aktivizujících galerijních programů je rozpor mezi trvalostí uměleckých děl a pomíjivostí animací. (str. 108) Je otázkou, zda to hlavní na diváckém zážitku je okamžik pozorování výtvarného díla nebo vnitřní paměť a představa, kterou si divák v sobě po zhlédnutí díla uchovává. Na obhajobu animací je nutné říci, že se vyvinuly právě proto, aby napomohly k vytváření a uchování vnitřního prožitku výtvarného díla. (str. 109) 2. Mezi malířským kursem a interaktivním komputerovým programem.