PEDAGOGICKOPSYCHOLOGICKÁ DIAGNOSTIKA

PEDAGOGICKOPSYCHOLOGICKÁ DIAGNOSTIKA

Pedagogickopsychologická diagnostika je učitelův nástroj poznání podmínek, průběhu a výsledků řízeného procesu. Snaží se o poznání příčin, které učiteli umožní na základě diagnózy prognózovat další vzdělávání v zájmu rozvoje osobnosti každého žáka. Evaluace (hodnocení) označuje souhrnně teorii, metodologii a praxi veškerého hodnocení nejrůznějších vzdělávacích jevů.

Zásady provádění diagnostiky Učitel by si měl při volbě diagnostických metod pamatovat následující metodologická hlediska: 1. Poznávání žáka (třídy) chápat jako proces dlouhodobý. Závěry (diagnóza) pak vedou k prognóze žákova dalšího vývoje a k dalším pedagogickým opatřením. 2. Spolupracovat s ostatními pozorovateli (učitel, rodič) žáka. 3. Hledat příčiny sledovaného jevu. Diagnostika by měla být spojen s etiologickým (nauka o příčinách) hlediskem. Poznávání žákových obtíží i úspěchů nezůstává na úrovni konstatovaného jevu, stavu či obtíže.

Zásady provádění diagnostiky Učitel by si měl při volbě diagnostických metod pamatovat následující metodologická hlediska: 4. Dodržovat hledisko individuálního přístupu. V učitelské profesi znamená přihlédnutí k žákovým možnostem a schopnostem, někdy i k jeho postižení. 5. Diagnostický závěr spojit s návrhem pedagogických opatření. Navrhovaná opatření, která jsou pro žáka závažná a nezvratná, by měl učitel formulovat a pak uskutečňovat opatrně a obezřetně.

Etapy diagnostického postupu Učitel jako diagnostik by měl: 1. formulovat a upřesnit základní diagnostikou otázku a hypotézu (na základě podnětu od žáka, rodiče, jiných učitelů či svého pohledu). 2. záměrně a systematicky shromažďovat údaje pomocí vhodných metod. 3. diagnostické údaje zpracovat, analyzovat a třídit. 4. diagnostické údaje interpretovat a hodnotit. 5. provézt syntézu dat o prostředí i osobnosti žáka pro umožnění stanovení diagnostického závěru a navržení pedagogického opatření.

Diagnostické metody zaměřené na jednoho žáka 1. Ústní zkoušky: a) orientační, b) klasifikační. 2. Písemné zkoušky: a) písemné práce, b) dlouhodobější práce). 3. Analýza úkolů a výkonů žáka: a) rozbor celkového procesu učení, b) rozbor výkonů žáka v jednotlivých předmětech, c) rozbor jazykových projevů, d) rozbor žákovských pracovních činností. 4. Analýza výsledků činnosti (výrobků, výkresů): a) rozbor produktů pracovní činnosti žáků, b) rozbor díla tvůrčího charakteru (hudebního, literárního,), c) rozbor vzhledu žákova zevnějšku.

Diagnostické metody zaměřené na jednoho žáka 5. Didaktické testy: a) testy sestavené učitelem, b) standardizované testy. 6. Metoda rozhovoru. 7. Systematické a dlouhodobé pozorování žáka. 8. Dotazník (např. ke zjištění zájmů, hodnot, postojů). 9. Retrospektivní a anamnestické metody (životopis, data o samotném žákovi, vývojová anamnéza žáka). 10. Studium pedagogické dokumentace.

Diagnostické metody zaměřené na skupinu žáků, třídu, školu 1. Systematické pozorování života třídy, skupiny. 2. Rozbor průběhu a výsledků činnosti třídy jako skupiny. 3. Metody zjišťování vztahů ve třídě (sociometrické metody).

Diagnostické metody zaměřené na posuzování výchovně-vzdělávací práce učitelů, školy, rodičů. 1. Hospitace ve vyučování. 2. Rozhovory s učiteli, ředitelem, rodiči, se žákem. 3. Rozbor slohových prací na dané téma.

Metody autodiagnostické 1. Posuzování výsledků vlastního pedagogického působení. 2. Reflexe úrovně komunikace se žáky. 3. Rozbor výsledků (a důsledků) vlastního hodnocení a posuzování žáků.

Diagnostika sociálních vztahů Základním prostředkem socializace jsou mezilidské vztahy. Diagnostika žákových sociálních vztahů je proto součástí učitelovy diagnostické činnosti, z níž vyplývají především následující poznatky: 1. vzájemné působení (sociální interakce); 2. vzájemné sdělování (sociální komunikace); 3. sociální facilitace (zlepšení výkonu jedince, působící ve společnosti konající tutéž činnost); 4. sociální dovednosti.

Školní třída a její diagnostika Učitel musí brát ohled na charakter třídy a vztahů v ní, což je dáno mnoha činiteli jako věk žáků, složení třídy podle pohlaví, počet žáků, jejich úroveň dispozic a i rodinné prostředí každého žáka. Ke zjišťování sociability žáků může učitel využít dotazník SO-RA-D (sociometricko-ratingový dotazník) či dotazník Naše třída-mci.

Školní třída a její diagnostika Chce-li učitel poznat charakter sociálních vztahů ve třídě, chce-li ji diagnostikovat, měl by se snažit: a) získat údaje o třídě jako sociální skupině (kdo je chytrý a spolehlivý nebo nejvíce oblíben, vůdce, jedinec či podskupiny žáků); b) získat všechny dostupné údaje o jednotlivých žácích a o specifičnosti třídy; c) získat údaje o tom, čím jsou způsobeny rozdíly mezi jednotlivými třídami.

Diagnostika hodnotové orientace žáků Pro učitele je důležité utváření a změny postojů žáka. Postoje nejsou vrozené, vytváří se v průběhu jejich vývoje a jsou ovlivněny sociálním prostředím. Používají se různé metody při zjišťování postojů, např. postojové škály (nejspolehlivější, tvoří je soubor výroků či vět typu silně souhlasí - souhlasí - není si jist - nesouhlasí - silně nesouhlasí), rozhovor, dotazník, analýza biografických údajů apod.

Diagnostika hodnotové orientace žáků Učitel má možnost získat informace pomocí metody SO-RA-D (hodnocení míry sympatií). Pro žáky od třinácti let výše je určen Test hodnoty, který slouží učiteli ke zjištění, zda žák preferuje hodnoty zaměřené na sebe či na druhé. Pro děti do třinácti let lze využít Test tří přání.

Diagnostika sebepojetí žáků Sebepojetí znamená obraz vlastního já, což spadá do kompetence psychologie osobnosti. Nejsilnějším zdrojem sebepojetí jsou zkušenosti jedince s druhými lidmi, které ovlivňují sebehodnocení. K utváření sebepojetí se těsně váží i některé z potřeb jedince: 1. potřeba autonomie (samostatnosti); 2. potřeba kompetence - snaha něco umět; 3. potřeba úspěšného výkonu spolu s potřebou vyhnutí se neúspěchu. Při diagnostice sebepojetí je posuzována jeho zralost a zaměřenost, tedy: reálné já, vnímané já, ideální já, prezentované já (předvádění se před ostatními).

Diagnostika zájmů žáků Poznávání a rozvíjení žákových zájmů může významně zasahovat do vývoje žákova sebepojetí (jak žák vidí sám sebe) a seberozvíjení (co chce umět, co chce být). V diagnostice zájmů žáků se učiteli nabízejí následující možnosti: 1. zaměřené pozorování, 2. volný rozhovor, 3. slohová práce na dané téma, 4. dotazníky, 5. autodiagnostika vlastních zájmů žáka.

Diagnostika vztahu žáků k učebnímu předmětu souvisí s motivací žákovy učební činnosti. Postoj žáka k předmětu je ovlivňován např. a) zvláštnostmi učitelovy osobnosti; b) učitelovým pojetím žáka; c) charakterem vyučovacího předmětu; d) školní zdatností žáka. Metody diagnostiky žákova vztahu k předmětu: 1. Pozorování činností žáka v průběhu vyučovací hodiny, 2. Rozbor výsledků činnosti žáka, 3. Dotazník pro žáky (vztah k vyučovacímu předmětu; dotazník typu Nedokončené věty nebo Dotazník sebehodnocení školní práce a vztahu ke škole).

Diagnostika perspektivní orientace Učitelé ji nepovažují za důležitou, spojují jí spíše v souvislosti s volbou žákova budoucího povolání. Cenné diagnostické údaje může učitel získat prostřednictvím vhodného dotazníku nebo může použít např. nedokončenou povídku.

Klíčové pojmy diagnostika, evaluace, diagnostika žáka, diagnostika školní třídy, autodiagnostika, zásady diagnostiky