SYMBOLIKA A TERMINOLOGIE V MATEMATICE (V ARITMETICE A ALGEBŘE) Růžena Blažková Matematika se vyjadřuje jazykem, který je úsporný, výstižný, neobsahuje žádné vyjímky a je srozumitelný. Matematická terminologie i symbolika vznikaly velmi pomalu, avšak v jejich vývoji byly vždy hlavním motivem ekonomizace a strukturalizace. V současné době se problematika matematického jazyka studuje intenzívně zejména pro potřeby teorie a potřeby informatiky. Z hlediska didaktiky matematiky je užitečné a potřebné sledovat vývoj matematické terminologie a symboliky jak z hlediska jazykového vyjádření představ a myšlenek, tak z hlediska jejich vzniku a vývoje. Studium vývoje symboliky může napomáhat rozvoji myšlení. Často se ukazuje, že problémy, které se objevovaly v historii při zavádění nových pojmů nebo symbolů, jsou i problémy při studiu žáků a studentů. Omezíme se pouze na několik nejběžněji užívaných symbolů aritmetiky a algebry, i když nemenší pozornost by zasluhovala např. historie numeračních soustav, vývoj číslic a zápisu čísel, vývoj algoritmů početních výkonů aj. Algebraická symbolika prošla ve svém vývoji několika obdobími. Nejprve to bylo období verbální, kdy se v algebře vše vyjadřovalo slovy a nepoužívalo se symbolů ani pro početní výkony. Dále prošla obdobím synkopickým, ve kterém se užívaly pro nejčastěji používaná slova zkratky příslušných slov. Poslední období vývoje symboliky algebry je symbolickým. Symbolika algebry dospěla do nynější podoby až ve století osmnáctém.. Moderní algebraická symbolika se tedy utvářela několik století. Současná symbolika algebry začala vznikat na konci 16. století. Jejím objevitelem byl Francouz Francois Viéte (1540 1601). Jeho přínos v užívání písmen otevřel matematice nové možnosti a přispěl k rozvoji dalších témat, kterými byly zejména infinitezimální počet a analytická geometrie. Viéte ve spise Logistica speciosa zavádí důsledně označení písmen ve významu čísel. Navrhl, aby se dané veličiny označovaly souhláskami a hledané veličiny se označovaly samohláskami. Téměř moderního tvaru nabývá algebraická symbolika v 17. století ve spisech Reného Descarta (1596 1650). Descartes označuje známé veličiny písmeny z počátku abecedy, neznámé veličiny písmeny z konce abecedy. Postupný vývoj algebraické symboliky v průběhu 15. 17. století můžeme ilustrovat např. na zápisu rovnic. Například rovnice 16x 2 + 2000 = 680x zapsaná J. Regiomontanem (1436 1476) měla tvar: 16 census et 2000 aequales 680 rebus. Hieronymus Cardano (1501 1576) zapisoval rovnici x 3 + 6x = 20 ve tvaru cubus p 6 rebus aequantur 20. Rovnici x 3 8x 2 + 16 x = 40 zapisoval F. Viéte : 1 C 8 Q + 16 N aequ. 40. R. Descartes zapisoval rovnici x 3 + px + q = 0 jako x 3 + px + q 0. V analytické geometrii používal Piere de Fermat (1601 1665) zápisu pro hyperbolu A in E aeq. Z pl., pro parabolu E 2 aequalq D in A, pro přímku D in A aquetur B in E. Isaac Newton (1643 1727) již používal algebraickou symboliku stejnou jako se užívá dnes.
Terminologie, na rozdíl od symboliky, má svoji národní podobu. Středověká matematika byla psána latinsky a z tohoto období se uchovaly některé termíny, jako např. substituce, planimetrie apod. Česká matematická terminologie má počátky v polovině 16. století a dále se dotvářela v období národního obrození. Mnoho termínů se změnilo (např. pich bod, trojekut trojúhelník, kútek úhel), další termíny se uchovaly a tvoří základ dnes užívané terminologie. V současné době pečuje o matematickou terminologii terminologická komise JČMF. Všimněme, jak vznikaly některé matematické znaky. Při studiu různých pramenů lze v některých případech najít odlišnější informace. Proto se čtenáři omlouvám za eventuelní nepřesnosti nebo z jiných zdrojů získané informace. Rovnost byla nejprve vyjadřována slovem aequalis, symbol pro rovnost = byl zaveden anglickým lékařem Robertem Recordem v roce 1557, užíval jej ve spise The Whetstone of witte (Brousek vtipu). Record tento znak charakterizoval tak, že nic není shodnějšího než dvě rovnoběžky. Ve Francii byla rovnost vyjadřována dvěma svislými rovnoběžkami, protože symbol a = b se používal buď pro a b nebo b a podle toho, které číslo bylo větší. Viéte používal k označení rovnosti slovo aequare. René Descartes ve svých spisech, zejména v díle Géometrie (1637) užívá pro rovnost znaku. Tento znak začal později anglický matematik John Wallis (1616 1703) užívat k označení nekonečna. Také znaky pro označení nerovnosti se vyskytovaly v různých podobách. Francouzský matematik Pierre Hérigone užívá ve spise Cour mathématique (1634) pro označení vztahu a je menší než b symbolu a2!3b, pro rovnost užíval a2!2a. Angličan William Oughtred užíval pro větší symbolu a pro menší symbolu. Nynější označení nerovnosti pochází od Angličana T. Harriota z roku 1631. Znaky pro sčítání a odčítání prošly složitějším vývojem. Ve starých spisech byly vyjadřovány slovně, slovní vyjadřování bylo zdlouhavé a nepřehledné. Časté opakování stejných pojmů vedlo k různým způsobům zkracování. Např. Leonardo da Vinci (1452 1519) užíval ve svých spisech slov et a minus, později plus a minus. U některých matematiků jsou operace sčítání a odčítání vyjadřovány zkratkami p a m. Původ znaků + a - není zcela jasný. Uvádí se, že v obchodním styku byly označovány bedny se zbožím, u kterých se nepodařilo dosáhnout přesné váhy určitým způsobem označeny. Jestliže nebylo dosaženo požadované váhy např. 4 centner, byla bedna označena 4 c 5 l (4 centy mínus 5 liber), byla-li váha překročena, vodorovná čárka se škrtla, např. 4c + 5 l. Z beden byla tato symbolika převzata do obchodních počtů a později byla přejata i do algebry. V tištěných knihách se znaménka pro sčítání a odčítání objevují poprve v díle Johanna Widmanna z Chebu Behende und Hubsche Rechnung auf alle Kauffmanschaft Zručné a hezké počty pro všechno kupectvo, kterou vydal v roce 1489. V první české tištěné početnici Ondřeje Klatovského Nowe knížky wo pocžtech na Cifry a na lyny z roku 1530 jsou používána slova plus a minus, znaky + a - se v ní nevyskytují. Tyto symboly můžeme najít v knize Jiřího Goerla z Goldšejna: Aritmeica to gest knijžka početnij ned uměnij počtův na lynách a cyfrách skrze exempla a mince rozličné wšem w handlech w auřadech a w hspodařstvij se obiragijcich welmi užitečná a prospěšná.
Pro označení operací násobení a dělení se nejprve používalo písmen M (z latinského multiplicare) a D (z lat. dividere). Ležatý křížek zavedl anglický farář Wiliam Oughtred v 16. století. Tečka jako symbol násobení se ve vývoji matematické symboliky vyskytla několikrát, avšak zpravidla zanikla bez ohlasu. Až teprve Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 1716) zavedl toto označení uvědoměle (2.3 significat bis tria 2.3 značí dvakrát tři). Dělení bylo vyjadřováno nejprve slovy, později zlomkovou čarou. Zlomkovou čáru zavedl do Evropy Leonardo Pisánský (1170 1250) podle arabských vzorů. Leibniz uvádí Notae divisionis b a vel a : b (Znamení dělení b a nebo a : b). Zavedení dvojtečky jako znaménka pro dělení lze najít ve spisech různých matematiků. Angličan John Pell (1610 1685) užívá symbolu, který se dodnes používá na kalkulátorech nebo v anglických knihách. Pro desetinná čísla zavedl Francois Viéte pro oddělení desetinné části od celků způsob odlišného tisku. V desetinném čísle nechal tisknout číslice za naší desetinnou čárkou menšími typy. Příležitostně také užíval k oddělení celků od zlomků svislé čáry. Simon Stevin (1548 1620) prováděl zápis desetinných čísel tak, že za každou číslicí v desetinné části zapsal do kroužku její pořadí za desetinnou čárkou, např. číslo 1,756 zapisoval 1 0 7 1 5 2 6 3. Užíval však i jiných způsobů. Vědomé oddělování desetinných míst od celků v desetinných číslech zavedl Joost Burgi (1552 1632). Jeho způsob oddělování desetinných míst od celků oblou závorkou převzal Johanes Kepler (1571 1630). Pokusů pro oddělování celků od desetinných míst bylo v historii celá řada. Závorky prošly rovněž dlouhým vývojem. První závorky se objevují při počítání s odmocninami. Užívaly se svislé čáry (např. Descartes) nebo vodorovné čáry umístěné nad výrazem. Kulaté závorky se objevují v Tartagliově spise General trattato v roce 1656. Mocniny se vyvinuly z řecké geometrické algebry (Herón z Alexandrie, Diofantos), k jejich rozšíření a zdokonalení nauky o mocninách přispěli Arabové a Italové. René Descartes r. 1637 označuje exponenty v té podobě, jaké užíváme dnes. Symbol pro odmocninu se vyvíjel takto: Ve 14. století se odmocnina vyskytovala řídce a zapisovala se slovně druhá odmocnina radice, třetí odmocnina radice cubo, čtvrtá odmocnina byla opakováním druhé odmocniny radice de radice. V 15. století se z prvního a posledního písmene slova radix utvořil symbol Ρ x, užívá jej např. Luca Pacioli (1445 1514). Christof Rudolf (1500 1545) v 16. století zavádí pro odmocninu symbol, ten byl pak základem dnes užívaného symbolu pro odmocninu. K rozvoji matematické symboliky i terminologie významně přispěl Leonard Euler (1707 1783), který zavedl např. symboly π, e, i, Σ a další symboly užívané v teorii funkcí, matematické analýze, kombinatorice apod.
Rozvoj teorie množin a matematické logiky, její terminologie a symbolika poskytl matematice mocný nástroj pro práci matematiků. Množinově logický jazyk zestručňuje zápis, napomáhá zpřesňování a strukturalizaci myšlenek. Zvláštní pozornost by zasloužila i terminologie a symbolika užívaná v geometrii. LITERATURA: BALADA, F.: Z dějin elementární matematiky. Praha: SPN, 1959. GUEDJ, D.: Le Théoréme du Perroquet. Překlad: Papouškův teorém. Praha. Ikar, 2000. HEJNÝ, M. a kol.: Teória vyučovania matematiky 2. Bratislava: SPN, 109. HEJNÝ, M., KUŘINA, F.: Dítě, škola a matematika. Praha: Portál, 2001. KOWAL, S.: Matematika pro volné chvíle. Praha, SNTL, 1975 STRUIK, D. J.: Dějiny matematiky. Praha: Orbis, 1963.